Těšínské nebe

Své dojmy z těšínského setkání spisovatelů jsem uvedl titulkem divadelní inscenace zhlédnuté na DVD krátce po návratu domů. Snad žádné město nemá tak citlivou a úžasnou prezentaci jako Těšín. Město v různých dobách různě dělené, město hraniční i město svorník národních kultur, město dvojjazyčné a přesto srozumitelné.

Několik kroků od těšínského nádraží je hotel Piast, kde jsme byli ubytováni. Z bočních oken vidím Střelniční ulici, na jejímž opačném konci se nachází budova střediska kultury. Zde jsme četli, diskutovali a přednášeli své příspěvky. Prostor i čas se zhustil v maximálním propojení bez zbytečných přesunů a hluchých míst. Organizace bezchybná. Snad jen odtikávání běžícího času mohlo být pomalejší, aby hodiny od pátečního odpoledne do nedělního rána neběžely tak zprudka. I tak jsem stačil vstřebat mnoho impulzů, nahlédnout do způsobu myšlení a tváří lidí, se kterými stojí za to prohodit pár slov, i když třeba jen v kratičkých pauzách mezi jednotlivými částmi programu. Samozřejmě, že jsem neustále řešil dilema, zda absolvovat určité vystoupení, nebo sklouznout ke kuloárovému rozhovoru s tím, kdo mne zaujal. Navíc, asi padesát metrů od budovy teče řeka Olše, dnes již téměř pomyslná hranice mezi dvěma národními kulturami. Tam doprostřed mostu spojujícího protilehlé břehy jsem několikrát odběhl, abych se zamyslel nad plynutím, tvořícím kulisy i přítomnému času.

Bylo poněkud symbolické, že naše setkání probíhalo ve dnech voleb do evropského parlamentu,  a to dokonce i v jednom z křídel budovy, kde se zabydlel náš program. Někdy si neuvědomujeme spojitost času, ve kterém na minulosti stojí přítomnost, zatímco v architektonickém plánu jsou již kreslena další patra a ještě neobydlený prostor. Třeba i naše společné dny byly krůčkem do budoucnosti, ověřováním možného, cestou k sebepoznání.

Skončím u stejné divadelní inscenace, kterou jsem zmínil na začátku. Vždyť nebyla prezentací pouze jednoho magického města, ale hudbou a texty písní Jarka Nohavici nabídla vhled do obecně lidského střetávání snů s životní realitou. Nechť slzy, které mi několikrát vehnala do očí, padnou na úrodnou půdu a posílí křehkou rostlinu slovesnosti, která hledá svůj budoucí tvar a své neopominutelné místo ve světě lidí.