Novinky :

21.2.2014

Knihy v rukopisech - Za hranou živlů

 

07.11.2012

Přidány nové písničky a texty v sekci "Přidáno 2012".

 

13.07.2012

V sekci "Přidáno 2012" je zveřejněna písnička "Ovečky z Frankfurtu" a "Hvězdná brána". Autorem textu je Petr Musílek, hudba a zpěv : Theo.

 

01.08.2010

Spuštěny nové oficiální webové stránky.

Sondy

Návštěva spisovatele a básníka Petra Musílka je vždy svátkem. Studna literárních, duchovních pokladů je tak plná, že by člověku nestačil ani celý jeho život, chtěl-li by vše vstřebat. Není to možné - musel by žít jeho život paralelně. Budiž nám tedy k radosti a příležitostí k zahloubání alespoň krátká ukázka z těchto darů.

 

 

 

O Sondách

 

V té nekonečně dávné a současně i blízké době, před zhruba třiceti lety, jsem co čtvrt roku

vyprodukoval jedno z čísel soukromého literárního časopisu. Byl na jemném průklepovém

papíře a jeho distribuce probíhala na literárních večerech převážně v Chotěboři.

       Číslo, které předkládám k nahlédnutí, je odlišné jak útlostí, tak historickým textem.

Zatímco jinde je různorodá náplň v střídání poezie, prózy a úvah, zde je jediný text.

V současné době je komletní soubor Sond v originální podobě uložen v knihovně obdobných publikací, tuším, že na Senovážném náměstí v Praze /Libri Prohibiti - jak přilehavý název místa, kde se snad vážilo seno/. Vzpomínám si na závěr knihy „Žid Sus“, kdy účastníci pohřbu ústřední postavy trhaly trávu při cestě, házeli si ji za záda a říkali: Jsme jenom tráva.

 Vzhledem k tomu, že žijeme v době elektronických medií, nechávám tyto texty převést do naší době odpovídající podoby. Časem snad širší ukázka bude k nahlédnutí i na mých stránkách.

          Text, který jsem uvedl na svém blogu v prosinci 2007, je pouze ozvěnou dávných století

 a krátkou glosou do závěrečných dní roku.

 

Petr Musílek - Chotěboř  2007

 

 

 

    SONDY

 

 

 

        JE LEPŠÍ ROZSVÍTIT BYŤ JEN MALOU SVÍČKU,                 

                             NEŽ PROKLÍNAT TEMNOTU    

 

                                                                                 /KONFUCIUS/

 

 

 

 

 

 

            

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

          MANIFEST ČEHO

 

 

               Truhlář dokončil skříňku, která

je zatím naplněna jen leskem čistoty.

On však ještě chvíli zůstává u té
prosté a pro jeho zručnost jednoduché

věci. Odstraňuje zapomenutý prach pilin,

přihladí hranu, setře maličkou skvrnu

z bílé plochy prkna. Ještě jednou a

naposledy spustí klávesy prstů k tomu,

co čeká na předání.

                Měl by básník mít méně lásky

 a méně dělné poctivosti, když mate-

riál, který používá je ve své podstatě

tak opotřebovatelný i opotřebovaný,

tak zničitelný a tak bezbranný před

mrzačící necitlivostí? Vždyť, kde jinde

by měly pramenit očistné deště slov

než v řeči těch,  kteří chtějí hovořit

o člověku?

                 Nezdá se mi, že by naše dny

potřebovaly oživující změny v jakési

novosti, která je od nepaměti  hledána,

v chtěné odlišnosti, která je až křečo-

vitě doporučována. Nic z toho. Jen

poctivost a naprostou upřímnost do slov

i do samotné každodennosti života.

To je jediný manifest, kterého je nám

zapotřebí, jediná smlouva, kterou

můžeme uzavřít sami se sebou a věrně

ji uskutečnit ve své poezii.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

NA SLUNCI

 

Na slunci svítilo slunce od rána do ve-

čera. Nebylo ještě zakryto žádným komí-

nem, nebylo zakryto žádnou činžákovou

čtvrtí ani panelákovou soutěskou, ne-

byly na něm studené uličky a šedé ulice,

nikde žádné pavlačové dvory, nikde žád-

ný vysoký stín staveb a temná okna bez

květin. Na Slunci, říkávali lidé je

na slunci, a chodili si sem lehnout

do trávy a dívat se přes údolí na svoje

vysoko navršené město s překrásnou stře-

chou gotického chrámu.

 

Domy, které si tu stavěli, byla jen ves-

nická stavení s dvory, s chlévy, kůlnou

a stodolou. Chalupy a úřednické domky

kolem staré zájezdní hospody i ještě

mnohem později připomínaly víc zatoula-

nou ves než předměstí.

A těch stromů! Té zeleně až u oblohy a

toho svahu dolů pod skály a k lesu!

 

Na Slunci bylo území země a lidí milují-

cích se navzájem od jara do zimy. Ještě

dnes je položené hned za radost člověka

z nespoutané přírody. Dá se tu myslet

na oblaka, na vandry, na travnaté cesty,

najdete-li je, nemokřinaté potoky dávné

vysočiny a proměnlivost kopečků, vrchů,

hvozdů, kázků a stromů osamělých, luk

a pastvin z obrázkové přílohy o kraji,

který je dnes jiný a stejnavý, jako jsou

stejná nová města staré Evropy a mla-

dých kontinentů, oblečená do stejné

uniformity jako nástroj účelu a důsle-

dek výroby.

 

 

 

 

 

 

 

 

Na Slunci o tom víte dřív, než se vám sku-

tečnost sama do očí zakrojí, ale nene-

chá vás kysnout, najde vám náhrady a úniky.

 

Na Slunci i dnes zachycené ticho připo-

míná teplo domovů, pokoje a míru, ať

jsme cokoli předtím prošli nebo prožili.

 

Ale tak jako v pohádkách, než přijdete

ke zlatému zámku, musíte projít straši-

delným lesem a slézt skleněnou horu kluz-

kou pro nohy, tak musíte, než dojdete

Na Slunce, nejdete-li je, projít pod ši-

beničním vrchem, blízko Krkavčího kamenu.

 

Katynka s Šanym a Mary slyšeli od dědka

Mátory, že v základech jejich domu leží

celí kostlivci a že pod prahem nalezli

zpřerážené hnáty, že tam asi v těch mís-

tech pěkně všem na očích stávala šibeni-

ce a kat provozoval své katovství.

 

To za mne – a dědek se uchechtl -to za

mne už kat kulíroval do-

bytek a zaříkával lidi. Nebo obráceně.

Co uznal za lepší. Jo, k našemu katovi

se chodilo pro rozumy až z Moravy. Až

od Znojma a z Hané.

Když měl kůň ouroky, kázal hospodáři

zatnout dlaně, poplivat si je a obkru-

žovat koňovi oči a pak pěstě táhnout

za ušima po hřbetě až k ocasu a to všech-

no třikrát za sebou. A pomáhalo to.

Sám jsem to zkusil u našil valachů.

 

Katynka s Šanym a Mary drží ruce na ústech.

 

 

 

 

 

 

 

-A to všechno je pravda?

-Je. Jak by ne. A ještě kopa jinších věcí,

 Kterým nemůžete rozumět. -

-Můžeme, můžeme, vypravuj! -

-Ne, - řekl dědek a uplivl daleko žlutou

 tabákovou slinu.

-Ne. Jsou takové, které se musí zahrabat

 a umlčet, jinak by kati dědili všechnu

 svou důkladnou zručnost, až by v nich

 nezbylo nic z pomoci a soucitu, ale byli

 by to katovští kati k hrůze a ku strachu. -

 

Děcka  nepochopeně mlčela a dědek jen tak

kolozubými ústy ucedil:

-Chtěl bych se dočkat doby, kdy vymře

 tohle řemeslo. -

-Ale vždyť kati nejsou. -

Dědek se podíval na děti a pomyslel si,

kolikže asi projdou svých strašidelných

lesů, než zahučel: - Jakpak by nebyli, -

a ucítil v sobě popel ze svých spálených

spálenišť i ještě někdy jejich doutnající

dým, když bičoval valachy a jednomu vy-

píchl oko a svou ženu vlekl za vlasy

po umrzlé vodě k studni a vzpomněl si

na její rozbité rty a hrbatou zřícenou

postavu - Jakpak nebudou,- řekl žalostně,

sebral hůl a práskl utrženou brankou

ze zahrady do polí.

 

Na Slunci kvetl řebříček do mnoha tmavých

koutů mysli a lidská srdce tu ležela

světlu jak na dlani. A i když tu za ty

věky mnoho smrtí neslo katovskou pečeť,

víc životů zde šumělo jak letní koruny.

 

A Kitty, Katy, Katynky, Katušky i Kačenky

nemusely a nemusí hlavu věšet;

Na Slunci se dral život k slunci vždy

a přes všechno.

 

 

 

ÚVAHY

 

     Básník je vládce v možnostech,

v nejistotě vladaře, který má svou zemi,

ale jen pokud ji poznává pochopením

pěšího putování, pěší námahy, při které

smysly dávají svým poslům rychlost

paprsků – osvětlujících i prosvětlujících – ,

a to někdy takové intenzity, že zasahují

nevědomky i leccos z cizího světa,

 dokonalejšího, světelnějšího, ze světa

ozdravujících snů – a dovedou to přeložit

do sdělení, které ohromí prostotu.

 

--------------------------------

 

        Copak můžeme připustit, že našimi

jedinými anténami jsou uši, hmat, oči

a nos? Právě mezi nimi je řada

neviditelných antén pro neznámé signály

vidění a hlasů – právě mezi nimi je všechno

z poezie, ale jenom u lidí schopných

přijímat utrpení světa / odtud různost

poselství /.

 

----------------------------------  

 

         Pro měšťáka nebo aparátníka všemocných

 stran má cenu jen ten básník, který

se odhodlal odskočit z neschůdné cesty

umělce a zdegenerovat na šaškovitého

 herolda, ochotného kdekoli a kdykoli

vytrubovat do mrtvých prostor nesvobody

slávu, myšlenky, hesla a lži svých

chlebodárců. Čím méně myslí, čím má méně

charakteru, čím je méně básníkem, tím

 

 

 

 

 

 

vzrůstá jeho cena, stává se příkladem,

novým typem legendy, hodnotou v trezoru.

 

------------------------------------- 

 

 

Nemohu upřít, že jisté hry na jednu

strunu vzbuzují oktávové rezonance smě-

rem do ticha a že toto zmnožené ticho

zabírá větší díl tajemství než mnoho-

strunná rozřídlost vynucované fantazie

a komplikovanosti za každou cenu.

 

 

 -----------------------------------------        

 

              Špatný kritik zaplňuje svůj zmatko-

vý svět nafouknutím svého já, protože se

domnívá, že tím upevní své místo v hvězd-

ném seskupení lidí, takže je v něm ne

plněji, ale zaplněněji, v nepohyblivosti,

v zajetí nejen svého světa, který ho

rmutně svírá, ale i své bytosti, která

nemá dost místa pro to, co člověka

přerůstá a čím právě je člověk vetší,

čím dorůstá k bratrství s druhými. A pak:

má vědomě i nevědomě pocit, že za ním

je vždycky zákon, protože ten, kdo

s sebou zaplňuje celý svůj svět, je sa-

mozřejmě zákonem i vládcem, posledním

 rozhodčím, vlastním katem.

 

---------------------------------

 

            Jakmile se básník cítí osvobozen

od kázně, je již svěrací kazajkou ducha.

 

---------------------------------

---------------------------------

 

 

 

 

 

 

 

 

ODPOVĚZ

 

Je to sen? Jsi zde? Odpověz mi

Hloub a hloub v džbánku lovím rým

Opilost? Já vím To se nesmí

že si tě jen tak oslovím

 

V blízkosti cizí Vzdálená mi

Zajatá klamem hypnotik

úsměvem kývneš Jsme tu sami

Jenže já slyším jen tvůj vzlyk

 

A tak ten úsměv půjčený ti

jen škrábne v pádu – aniž nes

odpověď žízni Nejde chytit

Jsi tady se mnou? Odpověz

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

DIASPORA

 

Chcípl pes v básni

 

A komu to vadí?

 

Rotačky jodlují

a recitační školy

zmistrují půlmistry

čtvrtmistry setinky

i čísla

od mínusu k nule

 

Umí to skvěle

hudbou podmalovat

límečkem bílým

obalit ze stran

Takže i sláma

cepem pročesaná

balonek zrnka

pustí do kalhot

 

Estéti bláhoví

za nehtem vyšťourají

jakýsi vzorec

pravé hygieny

Motýlí křídla

do vitrínek vřadí

o můře řeknou

exotická zvláštnost

 

Potom se sejdou

ve svých skvělých klubech

při vínku slzu

neupřímnou pustit

vypláchnout huby

Havlíčkem a Šaldou

 

 

 

 

 

 

zkurveně špitnout

kam to všechno spěje

 

Odvahu verši

Co spěje to spěje

Básni se nechce

klečet na kolenou

Básni se nechce

funebráckým řádem

odmykat zámek

zámků poezie

 

Ze smetišť zvedne

slovo pošpiněné

hůl vandráckou

si na polomu najde

po čtyřech sleze

až tam kde je doma

a o řeč suků

odře bolák zloby

 

Tak něžně potom

prosloví se větrem

k nám opředeným

v tupém obklopení

a znovu zvedne

slova prazákladní

 

víru

naději

lásku

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

KŘEHKOST

 

Klubíčko hlasů ztichni v kutálení

Neptej se kde

A jak a proč

Teď není čas

Na hloupost vyzvídání

Teď není čas

na přemílání přísah

 

/Neboť zatímco bláhovci

hledají své pravdy

v souřadnicích slov

na místech zcela jiných

báseň proráží kamením ledem i tmou

Studánka trhá tíhu země

a její voda stoupá

vzhůru/

 

Proto ti říkám

Je-li kde v povětří

co k přeptání

jen tak se taž

 

Pro jakou lásku

povýšit slova nad ticho

a nezranit přitom

jejich křehkost?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

BRADATÍ SATYŘI

 

Bradatí satyři se scházely až za přítmí,

A když začínal večer, zvučely jejich hla-

sy do zdí jako pozóny a na místo zeleně

lesa rozhrnovali clony kouře a říkali si,

že bude zle, kdyby nymfy vymřely.

 

Že už snad potom žádný potok neuslyší

vzlyk víl a rákosí, a že kdyby bylo

na nich, netrpěli by ani povinné zimy,

ale nechali by věčný máj a letní dny,

kdy sládne réva a krev šelestí v uších

a tělo prahne po těle.

 

Bradatí satyři se trápili. Dávno jim

nikdo nevěřil, že žijí jen láskou či ji-

ným uměním. Každý měl dnes už ranec

z pastí, do kterých se chytil. Každý měl

za sebou kilometry myších myšlenek.

Každý už svůj háj vyměnil za hájemství

až do podzimku, kdy se přižene horda

větrů a stejně zafouká zdání zkřížené

s ostrým světlem.

 

Tak jaképak vidiny?

 

Ale bradatí satyři se bránili. Nechtěli

dát svůj svět vyrostlý jim na kůži. Jsme

od bohů stvořeni a jsme věční. Máme své

hry plné mámení, a to za špatného ví-

na. Co potom, když se úroda vyvede?

Co potom, když ve městě předčasně svítá?

 

Máme své umění. Zdi jsou nám skrýší. 

Jaképak bujné palouky, les, my máme

pokrok a ulice tečou pro lov i zpěvy!

 

 

 

 

 

 

Ulice, pivnice, hry a střepy; bradatí

satyři  baví své nymfy než zakokrhá ko-

hout, a to je o druhé půlnoci, potom

se přikryjí duchnou a manželsky vystříz-

liví.

 

Bradatí satyři jsou živí z mumraje na

náměstí a koho vlna vynese, toho sami

ukořistí a jedou chvíli s ním. Potře-

bují za potravu hluk a vyzvánění, a když

jim položí zima na stůl kapra od mrazu

namodro, zalykají se: cože, svého ducha

mají snad živit jako jiní?

 

Kde by pak byla jejich hvězda, když

přítmí vyplulo do večera a ten si začal

s nocí, jako by měl kohout už už

kokrhat. Ale komu co přetrhne a koho

zarmoutí na teplých cestičkách myších?

Zatím se sebou vždycky vyšli, když

zavolali do zdí jak do lesa:

- Bradatí satyři jsou všemu zvyklí -

 

A les odpoví: - jsou zvyklí i klamání

za nepříznivého počasí a světla, mí

bradatí nezmaři. Rohy hojnosti pro vlohy

jim vždycky narostou, jak přijde první

vláha.

Proto jim sláva, sláva, sláva.-

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

             /TŘI DRUHY BÁSNÍKŮ

 

        Když lidé někoho ocení oslovením

Básník, co tím zamlčeli, co nedořekli,

Co tím slovem nadsadili nebo přilhali?

Jestliže přiznáme, že každá skupina lidí

podobné povahy, stejných zájmů, skupina

sobců, která jen bere, i lidí velkomysl-

ných, pro které je samozřejmé rozdávat

a osvětlovat tmy tohoto světa, lidí

úrodných mlčením i sopečných nebo zmra-

zujících ničivostí své nenávisti, lidí

bahna i svobodných výšek /počítaje v to

i blázny/ , když každá ta skupina má své-

ho básníka, není možné zredukovat jejich

různorodost na pár základních typů,

kolem kterých se ty ostatní budou skupit?

Číslo tři, jež v sobě nese velká tajem-

ství snad vyhovuje tomu nouzovému ome-

zení – jak jinak vyříci svou zkušenost

a přitom ji nechat rozmělnit výčtem,

který by setřel všechnu tu rozpornou

rozdílnost básnických typů, jejich místo

v hierarchii hodnot?

----------------------

          1./ Básník znalý řemesla, pracovitý

a ve všem všudy řádný, vždycky státo-

tvorný. Je měšťácký v té dobrákovské

verzi, jež ho se vším smiřuje, jak je to

obvyklé v pokrokářských republikách ka-

marádů. Ledacos zahlédne, ale bojí se kr-

ve, smrti, pravé lásky a upřímnosti, pra-

vých slz. Jeho srdce, mozek i oči jsou neu-

stále ve vlažném a zakaleném proudění

sentimentu, jen občas vzkypělého do kru-

tosti. Je to krutost smrš         ťová – dovede

 

 

 

 

 

překvapovat oběť v samotě, bez svědků,

aby dobrá pověst spolehlivého sloupu

společnosti nedostala trhlinu. Má sny –

a tehdy dovede být až dojímavě dobrý,

i když toho potom lituje vyrážkou boles-

tínství a zhoršenou slabozrakostí.

 

2./Básník chytrý a počtářský, s temným

prospěchářským vnitřkem. Nemá dar syntézy, nezná

míru hodnot. Ví o přítomnosti nátlakového chaosu,

přivykl mu a tak mu vyhovuje, že se stal jeho dorozumívacím

prostředkem. Má v sobě protřelost podvodníka

s úsměvy cesťáků. Kraluje snobům v několika

převlecích a je jejich přísavnou podstatou

až teploušsky obdivován.

 

 

           3./ Básník znalý hranic svých mož-

ností /!/, své slabosti, nevědomosti a

omylů. Právě proto přiznává /nedokazatel-

ně a s úlevou/ , že jeho nejlepší verše

mu byly jakoby kýmsi nadiktovány, že k

nim vlastně přišel, ani neví jak. Že musí

určité věci vyslovit nejen za lidi svého

rodu, ale i za ty nejvzdálenější příbuzné,

za cizince z nedýchatelných krajin, za

cizince měnivé krve a zcela odlišného

záření, ve všem jiné, a že musí být

pravdivý, upřímný a sobě věrný za všech

okolností. Má tušení nebo téměř jistotu,

že jeho samota, v které prožívá a vyslo-

vuje svou poezii, vysvobozuje druhé

z vraždící samoty, z nelidského zoufal-

ství – že je je tajemství nějakých nevi-

ditelných, ale účinných darů a výměn,

něco, co pomáhá udržovat na této Zemi

misky vah v rovnováze -.

 

--------------------------------

--------------------------------

         

Záznam z čtenářských prací dne 23/6 – 1987 /2

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

     SONDY

 

 

 

 

 

 

 

 

 

MILOVAT NEZNAMENÁ HLEDĚT VZÁJEMNĚ JEDEN NA DRUHÉHO,

ALE SPOLEČNĚ HLEDĚT NA TOTÉŽ, KRÁČET JEDNÍM SMĚREM.

 

                                                                  /JEAN LACROIX/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

OBSAH

 

 

GRAFIKA                                                                                                             / F. DORFL /

 

ZKUŠENOSTI                                                                                              / St. ZEDNÍČEK /

 

BÍLO V HOTELU                                                                                    / E. FRANTINOVÁ/

 

DOSPĚLOST                                                                                                    / P. MUSÍLEK/

 

MOROUS ROUS                                                                                     / L. KLUKANOVÁ /

 

PROPLOUVÁNÍ                                                                                              / P. MUSÍLEK/

 

MĚSÍČNÍ SONÁTY                                                                                / L. KLUKANOVÁ/

 

FOTOGRAFIE                                                                                                  / L. KLUKAN/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Z K U Š E N O S T I

 

+++     Jsem jist, že mnoho lidských věcí je tak nejistých, tak zdravě, napjatě a vzrušeně

nejistých, že se mohou ve svůj čas – snad za chvíli a jakoby zničehonic –náhle změnit,

že nás mohou překvapit až do nepomíjivého úžasu svou schopností prostoupit rovnováhou každou částečku toho všeho kolem nás – i nás samé – Kdy? – Snad v okamžiku, kdy doslovíme na Zemi svou pravdivou výpověď –

 

--------------------------------------

 

+++     Po celý neživot svého vysláblého a výčitkového života, života deformujících zvyků, zbabělosti a sobectví opakujeme své uspěchané a hysterické výpravy k nalezení

člověka čistšího a světelnějšího než jsme my, abychom se do něj něčím nastěhovali, abychom ho vysouvatelnou přirozeností  svého infikujícího já připodobnili k našemu obrazu,  k naší znečištěné podobě, protože již nemůžeme žít jen ve svém vlastním zaneřádění – máme ze sebe strach, máme zlobu strachu a závisti, zlo se přemnožilo,

zrcadlo nás zvrací jako stvůru, která se děsí sama sebe, a my chceme vším sáním zavržení dvojníka, my ho potřebujeme, aby náš pád do propasti se nedál v osamocení ---

 

--------------------------------------

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

+++        Překvapení z náhlého nezdaru, nepředvídaného pro jistotu z neomylných kombinací při přípravě samozřejmé výhry, zaskočuje naši lidskou logiku a končí zoufalstvím človíčka z ulice. Nestalo se nic z toho, co si vypočítalo umocněné chytráctví,

co bylo holedbavým úsilím sjednotit závěry našich i cizích praktik na univerzální vzorce, jimiž by se mohly matovat překážky v kterékoli velikosti a v kterémkoli množství. Ale i kdyby naše úsilí neskončilo nezdarem, pak by i úspěch nebyl ničím jiným než seskupením figurek naší hry v oslavné sousoší české prostřednosti, která již nezná cenu krve.

 

 

-------------------------

 

 

+++       Naše Země je velká, největší a nejtěžší z nebeských těles, i když sdělení astronomů říkají něco jiného. Nemohu si představit, že by váha vin mohla mít někde ve vesmíru větší tíži, rozměrnější nakupení zneuctěné hmoty a ničivější záření, kterým se zde na Zemi dotemnila zlá a vzpurná lidská srdce. A přece se ta proslzená a prokrvácená Země vznáší, přece má svou dráhu, svůj oparný modrý jas --- , ale to snad jen proto, že dech nemnoha bytostí spravedlivých, milujících a odpouštějících pomáhá vesmíru v jeho rozšiřující se konečnosti, v jeho dorůstání k Bohu.

 

 

 

 

 

------------------------

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

+++   Je to velmi hořlavé mlčení, když nesmíme říci ani jediné slůvko o přítomnosti toho druhého v nás, který všechno mate, spojuje nespojitelné, umlčuje léčivé hlasy, obezdívá posly spěchající zachraňovat – a kdybychom o tom všem chtěli přece jen s někým promluvit, pak bychom již nikdy nemohli hovořit v sobě, nemohli bychom se prohořet sutinami, za nimiž bydlí ten druhý, nikdy by naše láska nevstřebala jeho vůli do světelného jazýčku vah, který by jako stáložárný plamen vynášel do ticha lehkost vyzařující rovnováhy-

 

-------------------------------------------------

 

+++ Mozek – kromě úkolů, které mu přisoudili znalci nervových bludišť a sedmých komor – vnímá jako svědek, přidává a ubírá na miskách vah, zaznamenává vnímané jako stále pohotová svědectví, třídí a množí zásoby záznamů a nutí k souhlasu to nepojmenovatelné v člověku, co tak často nepřijímá jeho závěry – ale ani rozum-násilník nemá takovou moc, aby znásilnil! Námitky proti rozumu se vynořují / odkud? /, námitky / a jsou to vlastně námitky? / neodůvodnitelné a přitom průkazné – většinou v ceně jistoty, - která se ani nebrání nájezdům rozumu, protože se – kupodivu – nemá čeho obávat. Je tu něco z té pravdy, o které lidstvo mluví tisíciletí, protože ji kdysi dávno znalo a kterou teď neustále zneužívá? A přece se v člověku stále něco

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

z ní ví, je tu – ta pravda pro nás-neuchopitelná, nenaznačující odkud přišla, kam směřuje síla její nepředvídatelné,přítomnosti, jež ve vzácných okamžicích oblévá náš rozum světelným pásem zneškodňujícím bezbolestným popráním mocenské a potemnělé příkazy rozumu a aktivizuje naši vůli k dávné svobodě, takže člověk náhle vidí, žije v okamžiku celou svou nesmírnou moc lidské nenahraditelnosti.

 

 

--------------------------------------

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

BÍLO V HOTELU

 

Pod lampou vzdechů choulíme svá těla

jak zvěř uštvaná tramvajovou třenicí

a stmívání i láska palcem rozeznělá

napíná struny v mokrých kolících

 

Proč se mi bráníš? Co jsem nesehnala?

Límeček košile tě zítra jiné přiškrtí

a jako vor poveze touhu /kdysi praskávala/

k důvěrným břehům dalších tonutí

 

Ještě je ale svítilnička- peruť doteků

a zažíhání sladkých vrásek k ránu

pro jejichž štěstí na mráz vykvetu

všedním dnem chránit jízdní dráhu

 

 

----------------------

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

DOSPĚLOST

 

Jako rozkaz pronesený šeptem

ale přesto naléhavý

vstoupila dospělost

do dětinských dnů

Vstoupila tiše

jakoby znejistělá

hledáním

rodící se tváře

A našla zmítání a ustupování

lehké nohy

vzpírající se botám

nevyhnutelných cest

A našla touhy zabalené v plenách

v směšném ochmýření

dozrávajícího věku

 

Jako rozkaz pronesený šeptem

prolomila

jemnost skořápek

a kousek po kousku pohlcovala

marmeládovou sladkost

lepkavého nadšení smyslů

 

Její plížení bylo slyšet

v ospalém buzení rána

v hluchotě virtuózní snadnosti

kde se ztrácel tón za tónem

aby otevřel prostor

ohlašujícím se pochybám

kde se připravovalo místo

neohrabané zodpovědnosti

navlékající řetězová závaží

na hodinovou ručičku

dirigentské hole

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Bylo to zraňující

Rána až po krev otevřená

a neustálým pročišťováním buzená

k nové bolesti

 

Jen činem dala se odsunout

na malou chvíli osedlat

aby se znovu přihlásila

praskavým narůstáním

vzepjaté kůže

 

Chtělo se ji setřást

a znovu se vrátit k pláckům

bezelstných rvaček

k maminčinu pofoukání ran

pyšnému nadšení

první zamilovanosti

Ale všechny cesty byly řekou

v jejichž zákrutech

padala hráz za hrází

v přiskřípnutém plesknutí

havraního křiku

 

A tak jsme vrostli

v hádavou řeč dnů

už ne jako tvůrci

udivených slov

ale jako kapičky krve

pronášející kyslík

srdci

 

----------------------------

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

MOROUS ROUS

 

                Starý morous Rous má rád stromy. Až jsou v tom jakési čáry, když je jen taková větvička sotva s jednou žilkou kořínku a on již myslí na korunu, která tu bude za padesát let a někdo v jejím stínu pochopí, že život má být rovný a vzpřímený. Že má stát právě na tomto místě, kde by chyběl pro svou sílu, pro svou krásu. A jsou v tom jakési čáry, když šumot lesa čte verše jeho života pozpátku i napřeskáčku. Kde jsme to přestali?

Zamordované lásky prý nezpívají.

Závist je žlutá už v kolíbce.

Přátelství odnáší neštěstí z domů

a člověčí cesty chodí za slunka i za lijavce.

Nevěřte hromu, hřmí, že je bez moci.

Jste čísi potomci, chtějte být pra- předci.

 

Starý morous Rous nevěří na jednu bílou vránu, proto každý den uctivě pozdravuje mízu, jak se udatně prodírá dřevnatou tkání k listům, květům, plodům.

-          Buď zdráva horoucnosti země. –

 

Jsou v tom jakési čáry, protože mu dávnu do klučičích pat přetekla víra hlíny a co zmůže zima a zlé sny, když starý morous Rous miluje stromy, když les mu čítá ze svých knih o šumotu a o šumění a jemu se zdá:

 

-          že je radost jabloň v poli,

-          že je radost zavřít špinavé vody do suků,

co mlčky rostou na suchu,

-          že je radost naklonit se nad studnu

a uslyšet – jste dobří, dobří i bez trudu –

 

-------------------------------------

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PROPLOUVÁNÍ

 

Sedíme spolu živý živá

nad mrtvou řekou Vražedná

hladina mlčí  Neodkrývá

ploutvemi ryb nic z hlubin dna.

 

Jen povrch slizký tiše sune

v zrcadle břehy dál a dál

jak by v té chvíli bezvětrné

i pohyb pádel zdržoval

 

A z výše stromů větve křivé

drmolí tichým dechem včel

to stopa je v níž zrcadlí se

člověk –náš pán- a nepřítel

 

   -------------------------

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

MĚSÍČNÍ SONÁTY

 

 

Krajina s láskou za zuby

i tisíckrát miluji

šlo s lodí ke dnu

Námluvy u moře či u olší

mluvili v hněvu :

Nelži mi do očí

Strom drží

kamením na srdci

aby směl zpívat větru

 

------------------------

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---------------------------------

 

    Při tomto tichu

co šíří kruhy na vodě

při této chvíli

co stojí za rohem

při vejci ptáka noci

stejně se vracím k náhodě

která si snila mimo mne

a sterými ústy volala po větru:

Šetřete si sílu ze svých snů

 

--------------------------------

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

--------------------------------

    

     Až na břehu

v nejzazším bodláčí

pochytám ticho náměsíční

bude víc dálek pro oči

nachladlá místa na srdci

vylezou z děr

Najdou se omyly

buněk a patriarchu

 

co pěly do noci

u rozbitých čel –

 

--------------------------------

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Záznam z čtených prací dne 19.8. 1978

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

     SONDY

 

 

 

 

 

 

 

 

  Ve světě existuje jen jedno hrdinství, a to vidět svět takový, jaký je -

   a milovat ho.

 

                                                                          / MICHELANGELO /

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

TAM U NÁS

 

 

Vesnice byla postavená jako slovenské hradiště. Uzavřená do mlčenlivého půlkruhu a otevřená vycházejícímu slunci.

         Ještě se vypravuje o tom, jak nekonečné lipové lesy sahaly a vstupovaly touto bránou až skoro k chatrčím, až skoro k tvrzi.

          Dnes, když se v těch místech na Loučkách otevře jaro a brčálový kožich trávy tu a tam zakryjí dlaňovité listy blatouchů, s květy vyššími než kachní žloutek, když se vrbové proutí, jívy a jehnědy u černého bažinatého potoka rozbují do šířky a výšky, každý věří, že v těchto místech muselo růst nejspíš lipové mlází bičišť, potom dál panenky lipky, dál rozšafné lípy, nadosah plotů, hrazení a zdí.

          Po Loučkách vedly měkké pěšinky, mezi motýly všech barev, mezi luční kobylky, chocholouše, konipasy a střevlíky, mezi třpyt vážek.

           Zvonění poledne a zvonků broskovlistých si umlouvalo dobré počasí a v potoce pluly věnečky dětí do řeky a moří. Kraj se tu vyspal na růžích. Kraj se tu vyspal s medem.

           V zimě zamrzala Loučka pavím ledem.

Pod ním pluly obrazy jara a trávy, slunce a větru poháněného mraky a lesem.

            Bílá, neposkvrněná zem jiskřila až k návsi. A slunce nad ní postávalo a nemohlo se žádný den bez žalu rozloučit. Bílá zem nesnášela křik a proto husy držely své zobáky v bílém peří, protože to vlastně ani nebyly husy, ale zakleté labutě – ještě dnes dovedly stát celé

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

hodiny nehnutě, než zamávaly do ticha svými labutími křídly.

             Bývávalo, bývávalo…

 

------------------

 

 

Stále ještě není noc, ale přes hvězdy letí bílé nadýchané mraky. Teď zakryly měsíc. Bílá zem čeká. Teď vyplul jako srpek na zádech. Jako zlatý člun, zvoucí k odplutí.

             Věští dobré počasí. Bude mráz, zubaté jiskrné sluníčko, bude padat jemný sypký sníh.

              Bílá umrzlá zem čeká. Zdálo se jí ještě před chvílí o jarních štěpařích, letních žencích, o podzimních sběračích. Teď však čeká své babičky, své mudrlantky a básníky. Teď když všechno vybělila a vyhladila, ustrojila se do ticha a pokoje, do naškrobené bílé výšivky ze staré truhly na půdě.

              Čeká své hosty v poklizené krajině a dívá se moudře starostlivě: Kdo uvěří, že všechno dobré a zlé je už v hlíně?

               Je pozdě večer, ne však noc. Večer umí vést a jímavě hovořit. Umí čekat. A pak přišly děti. Utekly potají. Táhly za sebou sáňky a stoupaly po cestě za ves, dál po bílé zemi, víc k obloze. Přešly napříč Mléčnou dráhou a zůstaly stát na kopci pod Malým vozem.

               Ach, takovou modrou a bílou ves ještě neviděly. Takové ticho s černou hradnou lesa… Tak rozzářenou hvězdnou Petrovu hůl na nebi…

Tak se jim ještě nedýchalo, nikdy se jim tak nesvíralo srdce a nikdy žádný pták jim tak nerozpřahoval křídla v hrudi, aby mohl vzlétnout do té

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

bílé a modré krajiny, která v sobě schovávala teplou ves a v dálce se obrážela lesy. Chtěl vzhůru mezi třepotavé hvězdy a v té jeho touze se hroutily budoucí strachy, obavy, všechny popelavé časy a slova.

            Vzedmutá vlna země, té vznešené, věčné a utěšené, jim šuměla do uší a krve. Její obraz podeplul všechna mělká pole paměti, odkud již nezmizí.

             Budou s ním růst a procházet životy, lomozem a zmatkem křižovatek, s nenávistí i láskou, křikem neklidem světa, bude stále jejich jako hluboká kotva bílé a modré něhy a věrnosti.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ÚVĚR

 

 

Jde člověk ulicí plnou obchůdků

ulicí

kde se mu nabízí tolik věcí

za které lze prodat život

A člověk uvažuje

cinká drobnými

do některých dveří i vstoupí

udiveně se rozhlíží

Chce koupit za všechno

co má

Ale za pultem smlouvají

nabízejí úvěr

říkají dáváte málo

tady se podepište

k tomuhle se nám zavažte

budete jistě spokojen

Ale muž nepodepíše

nezaváže se

a odchází

Jde zamyšleně

stále ještě pocinkává drobnými

kapsa se mu tou tíhou nadouvá

a tiše

jen tak mezi zuby

říká sám sobě

Moc drahé

moc drahé

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ČESKOMORAVSKÁ

                            VYSOČINA

 

Na drátech

vysokého napětí

nizoučké nebe

suší mraky

 

Kolouch na své stezce

lhostejně mne mine

 

Jsem asi příliš divné zvíře

pro hloubku ticha

zářící mu v očích

 

Které nadbytečné slovo

bych ještě mohl zatnout

do vyznání?

 

Vždyť každý plamen

příliš okázalý

je jenom pastí

k přivábení škodné

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

TEXTY

 

Původnost, osobitost – to všechno je v jediném. Stejně jak si jsou podobná mnohá lidská uklouznutí, mnohé úniky nadšením a zatracováním, tak je si nepodobná upřímnost lidí, neboť právě ona je zrcadlem hloubky a opravdovosti člověka – a v tomto rozměru není dvou stejných lidí.

 

---------------------

 

Chceš po mně nemožnost, když říkáš: Buď básníkem této chvíle. Je to nemožné nejen proto, že tato chvíle není, ale pro sám smysl slova básník. Vždyť ani řeka protékající kolem se na vteřinu nezastaví. Mám-li hovořit o vlnách, mohu je hledat jedině v dálce. Mám-li hovořit o podstatě vln, musím projít kamenitým dnem řečiště, nehledat jejich teď, neboť jediným teď pohybu je zachycený dojem. Jedině mnou se svazuje voda odcházející s vodou neviditelných dálek.

 

----------------------

 

Překvapuje mě rozpor v jednání lidí, jejichž pracovní náplní je kultura. Je tu stálý,  znetvořený pocit zodpovědnosti, to bolestné, špatné svědomí slabochů. Jsou to lidé pasivní, netvořiví, zabydlení v pilátšině. Kdo z nich si uvědomuje, že člověk není zodpovědný jen za to, co udělal, ale daleko víc za to, co neudělal?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

KRÁSNÉ POUTO

 

Kuchyň s oknem do rušné ulice

voní stále neurčitostí jako vdova,

ale je v ní všechno, co miluješ:

starý šicí stroj přehozený vyspravenou sukní,

která vrhá štíhlý stín až do hrnků v kredenci,

jež nahýbající ruce oprýskané prací

k malému náznaku srpu úst

a od něho až k výšce dozrálého obilí –

tomu stolu zalitému mlékem a hejnem židlí -,

úzká polička s modrým nápisem slánky

a deštník sběraček, pod nímž vyspává

kalendář, na vylámaných zubech překližky

poblíž vyhaslých kamen krystal koksu,

i ta pavučina objímající nahou žárovku

v horečnatém rentgenování

propadlých lící otomanu,

které žmoulají v čelistích per

stokrát sepraný úsměv jako žezlo únavy

tak dlouho, než se celý rozplyne

do půlhodiny před svítáním,

a ty brzy ráno vstaneš

podepřen zemí i mámením spěchu

znovu a znovu pohladit šicí stroj

vypít kávu, rozdmýchat plíce komína

i ustlat ještě teplé lože,

zasypán v kobce vědomí, že kdysi kdesi

a nevíš, krutě nevíš

proč jenom

pozdravila

první…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

TEXTY

 

 

Velikost mořeplavce nikdy nebyla v kráse jeho flotily, ani v poctách, jež se mu dostalo u dvora, ale v plavbě samé. V překonání té hranice, kde se již nemohl opřít o jistotu žádné mapy, kdy se již nemohl opřít ani o jistotu své víry, kdy sám a v pochybách, obklopen nepřátelskou nedůvěrou, směřoval k jiné zemi, aby činem odsunul hranici nejistoty a nalezl smysl a cíl svého hledání.

 

--------------------

 

 

Přinesl jsem ke stolu čtyři tulipány. Malíř, který seděl naproti mně, řekl:

Je to škoda uříznout kytku a nenechat ji vyrůstat ze země. Mluvili jsme o květinách. Později jsem věděl, že květ musí být darován, ale teprve v této chvíli jsem nalezl pravdu jeho krásy. Znám přece od dětství, že květy v zahradách se ořezávají a cibulky tulipánů vybírají ze země k zaschnutí. Ponechány samy sobě, spotřebují se pro příští květ. Ponechány samy sobě  

/ nestanou-li se darem / ztrácejí svou plnost a zplaní.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

CIZÍ KONČINA

 

 

Pohlednice tam uhynula

Mezi slova nikdo nesel mák

Hrušky v poli padly zaživa

krajem chodila vrána šedivá

krák sem tam krák

Soumrak šel bez hrází

bez potůčků bez mlází

až bolel zrak

Ke křížku přilezli koumáci

na palci stočený čas

- já tak ty tak –

 

Ach tik – tak

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ŽALM

 

1

Ze dna své propasti

k Tobě volám Pane

Pohleď na mé rány

na mé slepé oči

na mé zoufalství

Jsem slabší než dítě

v té hrůze samoty

a je noc neustálá

a v mých očích již není slz

v mém srdci již není lítosti

a láska a soucit

jsou jen ve vzpomínkách

Mezihvězdný prostor

není tak prázdný

jako já

Hledám sám sebe

bloudím v sobě

jako ve vánicích Arktidy

jsem do sebe zasunut

jsem v sobě pohřben

Děsím se Pane

Celý svůj život

vidím v těchto tmách

hlásím se k němu

v hanbě a hrůze

Je můj

je do mě vrostlý

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

jako nádor

tvrdý jako skála

mrazivý jako led

Ach Pane

proč  jsem Tě opustil?

 

2

Vylidnil jsem Zemi

Opustil jsem člověka

Vyprahlost pouště

dno propasti

jsou mou zemí

a člověk přejde

dotkne se mě jako věci

a neslyší mé úpění

Jsem sám na této Zemi

Sám se svým strachem

Sám se svou žízní

Docela sám

Bez otce bez matky

bez ženy

bez dítěte

V plískanicích Země

kterou jsem vylidnil

 

3

Pane

vidíš tu zkázu?

Jsem tu

na dně své propasti

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

slepý

a zoufalý

Jsem oddělen ode všeho

Jsem docela sám

Snad ještě někde

zpívá pták

Snad ještě někde

poletují motýli

a laně pijí

z lesních studánek

Snad ještě někde

jsou květiny

lidé

a láska

Nic o tom nevím

v té mrazivé hrůze samoty

Ustrň se Pane

Dej mi slzy

Dej mi slzy

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nauč mě mlčení

chorého zvířete

mlčení deště mračna trávy

mlčení večera i noci

mlčení dobroty

a vděčnosti

 

Pane nauč mě mlčení snu

mlčení všech svých zemřelých

 

Nauč mě Pane

svému nejhlubšímu mlčení

 

/ Anna KAMIEŇSKÁ- přel. P. Frant. Halaš/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

TEXTY

 

Pro nikoho není omluvou, že věci nejdou tak, jak bychom si přáli, že se nic nedá dělat, že nic nedokážu. Opravdové úsilí už svou existencí vytváří prostor pro čin. Někdy je ten prostor sevřenější, někdy  širší, ale vždycky skutečný. Čím jej lze otevřít, když zájmy jednotlivců a skupinek se tak podobají válečnému stavu? Snad smírem se svou zranitelností, snad tím pochopením, že každá válka má své padlé a že ani já nejsem nezranitelný? Jedině odvaha, odvaha riskovat bez domýšlivosti, bez bolestínství, jen tato odvaha přijmout riziko má naději prolomit nehybnost lhostejnosti, neboť je nositelem naděje, je činem, pohybem k cíli.

 

----------------

 

My stavíme města. A jsou to města našich zrcadel. A jsou to města našich tváří. A jsou to města toho nejskrytějšího v nás. Protože ať stavíme cokoliv a z čehokoliv, vždy stavíme jen ze sebe, vždy stavíme jen sami sebe.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                                                ŘÍJEN 1978

 

 

 

 

 

 

 

 

 

     SONDY

 

 

 

 

 

 

 

 

                                                                            Mlčící budou

                                                                            strašně obviněni

                                                                                            

                                                                                            / FR. HALAS /

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

OBSAH

--------------------------------------------------------------------------------------------

 

František Halas – Mezi narozením a smrtí 2

 

Petr Musílek – Jací jsme 4

 

Stanislav Zedníček – Podivný vítěz

                                   Sourozeneckých jsem 5

 

P.T. de Chardin – Výňatky 6

 

Eva Frantinová – Vánoční přípravy 7

                             Ruce maminek 8

 

Stanislav Zedníček – Z deníku 9

 

Ludmila Klukanová – Stopy světla 12

 

Petr Musílek – Deštivý podzim 13

 

František Halas – A najednou 14

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

MEZI NAROZENÍM A SMRTÍ

v průvanu tmy stydnu

s horoucí falší miluji tento svět

ďáblem znečištěným bohem rozsvícený

tento svět

 

S vlídným úsměvem svůj smutek sleduji

černá propadání tuším v tmách

zpír toť ruce mé křížem složené

na způsob mrtvých na prsách

 

Zlatá tkanice rozbřesků

hedvábná šňůra vezírů mně byla poslána

zčernal mi sluch

nic neslyším než hroudu která dopadá

 

Stavím se mrtvým před každou nadějí

jen vyšňořené pravdy dvorně přijímám

tak rád je ve tmě vysvlékám

 

Proč kohoutíš se srdce mé

opilec melancholie

do chladných růží na tvář padneme

úsměvy v slzách zkreslené

 

Tento svět podoben hladomorně

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

z jejíhož dna hvězdy i ve dne vidíš

plno štírů hadů kalu krys

pohoršlivou nádherou snů

                             ukrývám svůj hněv

 

---------------------------------

 

 

                                                          / František Halas

                                                            nar. 3. října 1901

                                                         zem. 27. října 1949 /

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

JACÍ JSME

 

               Na mém stole leží verše, verše modelované časem, osobní velikostí, průměrností přecházející v naději, ale i malostí naplněnou nepochopením.

               Není v mých silách dát nahromaděnému jen pouhým urovnáním a výběrem jednotu plynutí. Je nemožné nacházet současnost a porozumění v tom, co je produktem, chybí-li síla příčiny. Snad proto mnohé ze slov propouštějí mé ruce, neboť nenašla odezvu v srdci toužícím jen po citech a pravdách naléhavých. – A jsem-li zklamán jejich váhou, není to pro tvar, který zaujala, ale pro vady v této poloze nepostižitelné, pro vady samotné příčiny. Proto nad jiné vyzvedám otázku: Ne, jaké píšeme básně, ale jací jsme.

                Dech této chvíle hledá mezi uvadajícími uhlíky nová záření. Nebude-li náš život zápasem o plnosti lidského údělu, nemůže být takovou ani naše poezie. Je na nás, abychom při plném vědomí zodpovědnosti přijali za svou – dobrovolnou kázeň, skromnost a autorskou i lidskou poetivost.

                  Vždyť hledání tvaru není záležitostí ani hry, ani sebevědomí, ani manipulace a vnějškové přizpůsobivost nerozumným požadavkům. – Pro člověka i pro poezii je důležitější, zbude-li pro nás třeba jen jedna jediná živá báseň našeho života, než stohy mrtvých a zbytečných veršů, které jako záplava odpadních vod vstupují do potoků a řek a odebírají kyslík přirozenému plynutí lidského ducha.

 

                                                                               / Petr Musílek /

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PODIVNÝ VÍTĚZ SOUROZENECKÝCH JSEM

 

Tady mě slyšíte

docela blízko

předvojům povodně

právě v tom lomu světla

kde živý člověk

tak jako mrtvý pták

leklá ryba

padlý strom

je neživým mžením

temných tělísek

 

Tady mě slyšíte

Jsem klíčník

zapomenuté brány

Jsem brána

zapomenutého města

Jsem město

zapomenuté země

Jsem země

zalidněná samotami všech

Kteří vzlétli k světlu

svěšenou hlavou

ztemnělé údivu

Jsem země života

úpěnlivě přisávajícího

marnost

promarněné přítomnosti

 

Tak to vyje

v mé krvi

Tak to bylo

Tak to je

 

                                           / Stanislav Zedníček /

 

 

 

 

 

 

 

Z KNIHY – BOLEST A NADĚJE

Deset esejů o osobním zrání

         /výňatky/

 

 

                    Ve vesmíru se něco děje, něco je v sázce, co bude nejlépe přirovnat k těhotenství a k narození: k narození duchovní skutečnosti, kterou tvoří duše, a to z hmoty, kterou duše strhují s sebou.

                     Skrze lidské aktivity a pod jejich ochranu se pracně vytváří, uvolňuje a pročišťuje nová Země. Ne, nejsme uvitá kytice, jsme listy a květy velkého stromu, kde se všechno objevuje ve svůj čas a na svém místě, jak roste a jak vyžaduje celek.

 

----------------------------

 

                     Každý pokrok, k němuž svět dochází, je možný jen za cenu mnoha neúspěchů a mnoha zranění. Všichni trpící, ať patří ke kterémukoli druhu, jsou výrazem této tvrdé, ale vznešené podmínky. Nejsou to bezcenné a umenšené prvky, jsou to prostě ti, kteří platí za postup a vítězství všech.

                      Jsou to padlí na ‘‘poli cti‘‘.

 

----------------------------

                                    / Pierre Teilhard de Chardin /

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

VÁNOČNÍ PŘÍPRAVY

 

Tak u nás se to dělá

takhle

sotva šroub spánku vytočí se ránem

potěžkáš mouku v dlaních

jakobys vážila prosluněné klasy

jediný ořech

pro kontrolu zrání rozlouskneš

/i když je domovem červů

tolik voní/

a potom k milování s teplem

připravuješ plechy

křehký stud válu

krásou zastýláš

 

A mě vždy nezbývá jiné

než poníženě

vykrojit

 

                                                / Eva Frantinová /

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

RUCE MAMINEK

 

Ach co jsme dlužni

jejich nekonečné

hojivé něze

čeření tmy v nás

andělskému zvěstování

u postýlek horečnatých

a hebkému hlazení

všeho co počíná

slovem dítě

to nikdy

nesplatíme

 

Začínají docela obyčejně

u klíčních kostí

/tam se narodilo naše jméno/

pokračují docela obyčejně

k loketním důlkům

/tam v jamkách z peříček spí útěcha/

a končí docela obyčejně

u dvou vlaštovek

/tam jsou odpouštěny naše hříchy

žilnatou hostií vrásčitého

svatostánku/

 

Čím jsme starší

tím více je potřebujeme

a dluh

narůstá

do závratných

rozměrů

 

                                                     / Eva Frantinová /

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Z DENÍKU

 

 

                Překryjí-li se otisky palců otce a matky, narodí se prý stínky otisků jejich dítěte. Zdá se mi to pravděpodobné- Vím však, že tvář Raskolnikova, Marmeladova, Míti, Aljoši, Stavrogina, Idiota, Výrostka atd. atd., i tváře všech žen a dívek přelidněné dostojevovské samoty nejsou stotvářnou maskou hledající obludy, ale jediným, celoživotním světelným úlekem Fedora Michajloviče.

 

----------------------------------

 

                 Včera zemřel T., můj spolužák z těch jitřních dob, kdy v něm nebyl ještě nejmenší náznak jeho pozdějšího trojsměrného zaměření: ke kráse a přitažlivosti ženského těla, k milostným nocím a k barevným a  opojným lžím, které bezpečně přitahovaly nové hrdinky jeho podbříškových her. Peníze, postavení měly pro něho význam poutače a magnetu při jeho veselých blouděních od ženy k ženě. Dovedl zachytit ženskou chtivost prušáckým pochodem k čepobití. Dívčí zardění vtančil až k místům, kde krvácela. Žil ženou, jakmile ji zaostřil ve svém hledáčku a zahlédl její jasně vypálený punc ženy – jeho ženy. Ale ten smutek, ten strašný smutek zmateného přebíhání, když temné hvězdy ženských lůn již natrvalo překryly výstražné záblesky prošívající jeho osláblé srdce a on se svíjel – slepý – v jeho předpeklí.

 

----------------------------------

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zvídavost Ch. má chvění i řeřavý tlak smyslnosti, když se pokouší planout viděním vidoucích a milujících. Slova, kterými vždy znovu ohlašuje svou objímavou námahu a rosně čistou touhu, patří již tak bytelně k jeho pozemskému přebývání, že ticho se s ním slučuje jen v čase dřímoty a spánku. Každého přesvědčuje o svém zdaru při uskutečňování snů o jakési totální lásce a při tom skálopevně věří, že každého přesvědčil – jeho myšlenky se přece vždycky staly činem! Co vlastně čeká, když přece musí vědět …, když musí o sobě aspon něco vědět! Čeká na dar očišťujícího rozvázání pásu? Na rozkoš, jíž by se znova narodil? Na olympanské vytržení při souloži, která by nechala panenské panenskýma jeho vrátila dětské nevinnosti? – Nevím, jen pro sebe zaznamenávám jeho krátkodechá vnořování do hlubin, úzkostná nadechnutí při hladině, jakoby byl kdysi harpunován, třebaže o tom ještě neví a pro velké vlny ani nemůže zahlédnout svého harpunáře…

 

------------------------

 

                       Před premianty jsem měl vždycky pocit velké nejistoty a vědomí jakési beztvaré viny, jež cítila přítomnost něčeho nepřirozeného – Bolelo mě naléhavé tušení jejich obezděné premiantské budoucnosti, i mé nepochopitelné vnitřní mlčení, jež bylo celé v rozlehlosti otázek do kdy, až kam, k čemu – Závist to nebyla. Někdy snad lítost při nespravedlivém

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ocenění, ale dnes se již ani nedivím, že moji učitelé a profesoři byli zmateni nebo zjitřeně nepřátelští z mé zamlklosti a dráždící námahy, kterou jsem při zkouškách posouval slova, jež žíznila po tichu a přítomnosti světla při přijímání poselství všech živých lidských očí, všech chápavých očí ve službách srdce.

 

---------------------------------

 

 

 

 

 

 

                                                              /Stanislav Zedníček/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

STOPY SVĚTLA

 

Brodím svá slova

a sháním je z hor

Nejsou mi k ničemu

Světlo už poznalo

svou a tvou podobu

světlo už propadlo

myšlence o tvaru

Z touhy

a důkazů

život si vyhlíží

jeho stopu

 

 

 

 

 

 

 

                                          /Ludmila Klukanová/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

DEŠTIVÝ PODZIM

 

 

K mokré zemi

jabloň skládá tíhu

sladkosti plodů

k nimž jsem nedosáh

aby až podzim

prolistuje knihu

písmena jader

skryla v tmách

 

A tak tu stojím

odhrnuji nohou

hnilobu

v které příští květen v nejasném snu

už spěchá za oblohou

a chtěl bych

chtěl bych rozumět

 

 

 

 

 

 

                                                 /Petr Musílek/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A NAJEDNOU

 

Najednou tam budou

a všichni

 

Plno očí bude se dívat

ale vy je neuvidíte

Neklidně pohled ucítíte v zádech

 

Budou tiší

číhaví

budou vážit každé vaše slovo

a proto vaše řeč

ať je

nevěstou zítřků

 

Jak říznutí diamantem

zazní věta z dopisů před popravou

a po zdech možná začne stoupat krev

 

Mějte věčný hlad

hladovte vším

po spravedlnosti

ať naše padlé neužírá starost

 

Vaše velikost

Nemyslet na sebe

Vaše urozenost

Oběť

 

Nastal čas

jakoby svět teprve vznikal

Rozhodčí čas

 

                                                           /František Halas/

 

 

 

 

 

 

        

 

                                                  V   Á   N  O  C  E   1 9 7 8

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

     SONDY

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                                                                  PF. 1979

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Milý Jene,

 

Blíží se pozvolna čas, kdy budu musit jíti cestou, z které není návratu. Nemohu Tě vzíti s sebou a zanechávám Tě na světě, na kterém dobrá rada není zbytečná.

          Viděl jsem svět déle než Ty, a viděl jsem mnohou hvězdu s nebe padat a mnohou hůl, na kterou se člověk spoléhal, se zlomit. Proto Ti dám některé rady a povím Ti, co jsem tu shledal a čemu mě naučil čas.

            Není nic velikého, co není také dobré, a není nic pravdivého, co netrvá. Člověk tu není doma a nechodí tu na svém špatném kabátci jen tak. Neboť hle, všechny ostatní věci s ním a kolem něho jsou i zanikající, aniž o tom vědí, člověk však je si svého života vědom a podobá se vysoké a stálé stěně po níž míjí hra stínů. Všechny věci s ním a kolem něho jsou pomíjivé, jsou podrobeny cizí libovůli a moci, on však je svěřen sám sobě a má svůj život v rukou. Není tedy pro něj lhostejno, jde-li vpravo či vlevo.

              Nejde si namluvit, že si může poradit, a že sám zná svou cestu.

              Tento svět je pro něho příliš málo, ale světa neviditelného nevidí ani nezná. Ušetři si proto zbytečnou námahu, nepůsob si zbytečných útrap a buď si vědom sebe sama.

              Měj se za příliš dobrého, než abys činil zlo.

              Nepřipoutávej svého srdce k věci pomíjivé.

              Pravda se neřídí podle nás, milý synu, ale my se musíme řídit podle ní. Co můžeš vidět, to viz a používej svých očí, pokud se však týče věcí neviditelných a věčných, přidržuj se slova Božího.

Zůstaň věren náboženství svých otců a měj v nenávisti teologické tlučhuby. Neobávej se nikoho tak jako sebe sama. Uvnitř v nás je soudce, který nezklame a na jeho hlasu nám musí záležeti více než na potlesku celého světa a na moudrosti Řeků a Egypťanů. Umiň si, synu, že nepodnikneš nic proti jeho hlasu,

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

a ať máš jakékoli záměry a úmysly, nejdříve se ťukni do čela a taž se ho o radu. Mluví zpočátku jen tiše a blábolí jako nevinné dítě, ale máš-li jeho nevinnost v úctě, rozpoutá zvolna jazyk a promluví k tobě zřetelněji. Uč se rád od jiných, a kdekoli se hovoří o moudrosti, lidském štěstí, světle, svobodě, ctnosti atd., tam pilně naslouchej. Nevěř však příliš rychle a ochotně, neboť nepřinášejí všechna mračna vodu a způsobů je také mnoho. Někteří si totiž myslí, že mají věc, dovedou-li o ní mluvit a mluví-li o ní. Slova jsou jen slova, a kdekoli plynou příliš lehce a pohotově, tam se měj na pozoru, neboť koně, které za sebou táhnou  naložený povoz, chodívají pomalejším krokem. Neslibuj si nic od honby a honců, a kdekoli je na ulici hluk, raději se vzdal. Chce-li Tě někdo učiti moudrosti, pohlédni mu do očí. Je-li domýšlivý, a byť by byl sebeučenější a sebeslavnější,  nech ho býti a zřekni se jeho poselství. Co kdo nemá,  nemůže ani dávat. A svoboden není ten, který si myslí, že může dělat, co chce, ale svoboden je, kdo dovede chtít to, co dělat má. A moudrý není ten, který si myslí, že všechno ví, ale moudrý je, kdo ví o své nevědomosti a tím se zbavil domýšlivosti. Co je v mozku, to je v mozku. A bytí je první ze všech vlastností.

Jde-li ti o moudrost, hledej ji a nedbej věcí svých, nýbrž zlom svou vůli a čekej trpělivě, co přijde. Uvažuj často o posvátných věcech a buď si jist, že Ti to bude k užitku, a že v Tobě bude po celý den působit jako kvásek. Nepohrdej žádným náboženstvím, neboť všechna jsou určena duchu, a nikdy nemůžeš věděti, co se skrývá za nevzhlednými obrazy. Pohrdati je snadné, synu můj, ale mnohem lepší je chápati. Nepoučuj druhých, dokud sám nejsi vyučen. Zastávej se pravdy, kdykoli můžeš, a dej se pro ni třeba nenávidět. Ale věz, že Tvoje věc není věcí pravdy, a dbej, aby nesplývaly, nebo pozbudeš všech zásluh. Čiň dobro jen jakoby maně a nestarej se co z toho bude. Žádej si jen jednoho, ale toho si žádej z plna srdce. Pečuj o své tělo, ale ne tak, jako by bylo Tvou duší.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Buď čestný vůči každému, ale nesvěřuj se kdekomu.

Nevměšuj se do cizích záležitostí, ale svých si hleď pilně. Nelichoť nikomu a nedej si lichotit. Cti každého podle jeho stavu, ale zahanbi ho, nezasluhuje-li si toho. Nedluž nikomu nic, ale jednej s každým uctivě, jakoby byl Tvým věřitelem. Nechtěj býti vždy velkomyslným, ale spravedlivým buď vždy.

Nečiň nikomu šedivých vlasů, ale jednáš – li vždy správně, nemusíš míti starost, že Ti vlasy předčasně zešediví. Nedůvěřuj gestikulaci, a chovej se, jak Ti od přírody dáno. Pomáhej a dávej rád, máš-li z čeho, ale nedomýšlej si proto, že bys byl něco vyššího. Nemáš-li však z čeho, měj aspoň doušek čerstvé vody po ruce a nedomýšlej si proto, že bys byl něco nižšího. Nezpůsob žádné dívce žalu a pomni, že také Tvoje matka bývala dívkou. Neříkej všechno co víš, ale vždy věz, co říkáš. Nepřivěšuj se k velikým. Nesedávej s posměváčky, neboť to jsou nejbídnější ze všech tvorů. Ne pobožnůstkářů, ale lidí zbožných si važ a drž se jich. Člověk mající pravou bázeň Boží v srdci, je jako slunce, které svítí a hřeje,  ač nemluví. Konej co je hodno odplaty, ale nežádej si jí. Máš-li nouzi, postěžuj si sám sobě, ale nikomu jinému. Měj vždy něco dobrého na mysli. Až zemru, zatlač mi oči a neoplakávej mne. Stůj při své matce a  cti ji, dokud bude živa, a pochovej ji po mém boku. Rozjímej denně o smrti a životě a o tom, jak dojdeš života věčného, a buď vesel. Neodejdi pak ze světa, aniž něčím veřejně prokážeš svou lásku a úctu k zakladateli křesťanství.

 

 

                               Tvůj věrný otec

 

                                                             Mathias Claudius

            

 

 

 

 

                                                             LEDEN   1979

 

 

 

 

 

 

 

 

 

     SONDY

 

 

 

 

 

 

 

 

                                                                 Na velkých hodinách času

                                                                 je jediné slovo TEĎ

                                                                 Po ulici POTOM

                                                                            se dojde do domu NIKDY

                                                                      

                                                                                   /M.de Cervantes/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

OBSAH

 

Rudyard Kipling – Když 2

 

Petr Musílek – Účet času 3

 

Eva Frantinová – Nedělní vůz 4

                               Sobě 5

 

Alexandra Berková – Ráno 6

 

Petr Musílek – Odlet vlaštovek 10

                          Podzime 11

                          Plaváčkům řeči 12

 

Stanislav Zedníček – Z deníku 13

 

Inspirovat – Myšlenky 16

 

Stanislav Zedníček – Deštivý monolog 17

                                    Červánek snu 18

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

KDYŽ…

 

Když bezhlavost svým okem klidně měříš

          ač tupen sám že nejsi bezhlavý;

když  podezříván, pevně v sebe věříš.

          však neviníš svých soků z bezpráví;

když  čekat znáš, ba čekat beze mdloby,

          jsa obelháván, neupadat v lež;

když  nenáviděn, sám jsi beze zloby,

          slov cnosti nadarmo však nebereš;

když  umíš snít a nepodlehnout snění,

          když hloubat znáš a dovedeš přec žít;

když  proti triumfu si ponížení

          jak proti svůdcům společným jsi kryt;

když  nezoufáš. nechť pravdivá tvá slova

          lstí bídáků jsou pošlapána v kal;

když  hroutí se tvé stavení, a znova

          jak dělník v potu lopotíš se dál;

když  spočítat znáš hromadu svých zisků

          a na jediný hod vše riskovat.

zas     po prohře se vracet k východisku,

           a nezavdychnout nad hořem svých ztrát;

když   přinutit znáš srdce a své činy,

           by s tebou vytrvaly nejvěrněji,

ač tep a pohyb uniká ti živý,

           a jen tvá vůle káže: “vytrvej“

když   něhu sneseš přílišnou i tvrdost,

           když svůj jsi, všem nechť druhem si se stal,

když   sbratřen s davem,uchováš svou hrdost,

           a nezpyšníš, byť mluvil s tebou král

když   řekneš:  “svýmivteřinami“ všemi

           mně, čase, jak bych závodník byl, služ!“-

pak pán, pak vítěz na širé si zemi,

-         a co je víc: pak synu můj,

                                                       jsi muž!

                                         /Rudyard Kipling/

 

 

 

 

 

 

 

ÚČET ČASU

 

       Rok do kterého vstupujeme leží před námi jako nepopsaný kalendář. Je výzvou našemu kolísání, směnkou dosud nepodloženou. Je otázkou našemu času. Jak mu odpovíme ve dnech které přijdou? Jakou silou vůle překonáme slabost, která je nám vlastní? Čím dokážeme rozlišit podstatné od nedůležitého, když právě podstatné vstupuje ve směs pod těmi nejméně přitažlivými převleky?

        Jako listy stromu budou opadávat slova. Jako větve budou usychat věty nadbytečné. Plnost zamlčeného slova určí náš vztah k věcem, společnost, skupinám přátel i k lidem nejbližším. Bude cestou, ze které nelze beztřesně sejít, kterou nelze oklamat lstí a úskokem,  neboť ať už vysloveno nebo zamlčeno bude rezonovat s nejpodstatnější částí naší bytosti. Toto slovo bude klást otázky našemu času, a v tomto čase nacházet odpovědi. Zklameme-li, jím budeme zatraceni, jako každý, kdo se vzdal, kdo je pominul.

         Přál bych sobě i vám, aby dnů ve kterých podlehneme, bylo di nejméně. Aby nebylo času, který postupuje před nás, Aby naše dorůstání zlomilo sílu zdánlivě neživého plynutí a naplnilo rok, který je před námi, živým a odpovědným postupem k nám samým.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

NEDĚLNÍ VŮZ

 

Do tmy nás jako kořist stáhla láska

Proč říkáš bokům krásné trápení

Hle- v oknech děštík mlaská

jak vesmír spouští na zemi

 

i  postel kde teď mažeš hnědý krajíc

a hladíš přistávací plochu zad

Je úžas vteřin v něze zatýkání

než dezertéři od milostných hranic

začnou křeč opět nakládat

 

 

 

 

                                               /Eva Frantinová/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

SOBĚ

 

Ne zpěv jen můra přitlačená ke zdi

utrácí rychlé dny a budí hebký lesk

na ženském víčku – spíží představ běsní

chytne mou báseň hravě do želez

 

a šeptá Stříbro chodí tudy

v paměti čařit vylovené rybníčky

Jakoby v trávě / ještě pletí studí/

zlomený rákos přivolával sudičky

 

 

 


                                   /Eva Frantinová/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

RÁNO

 

                   Prázdnou a strnulou ulicí šel zvolna kráčivec; nesl si tašku a hul: v té tašce měl židli, tu hůl měl proti civilům, kteří na něj civěli v kruzích užších a užších. Kráčivec pomalu obcházel spící ježdíky, skrčené na malých parcelkách, obtažených bíle, a oni jej nechali projít.

Pak nadešla hodina budíku.

 

---------

Pojď ke mně.

Mezlob, kočko, koukni kolik je.

Aspoň na chvilku.

Neblázni, pusť mě.

No tak si běž.

Si ! Si! Ty nemáš páru, co je to dělat od šesti.

Tak nedělej. Dělej to se mnou.

Ty málo platíš.

No dobře. Kolik?

Sakra, kde mám klíčky?

Kolik, ptám se

Kams dala klíče od auta?

Kolik?

Počítám do tří: jedna,

 

---------

Kráčivec se stále proplétal mezi potměšilými ježdíky,/někteří dřímali už jenom lehce/, opatrně kladl před sebe nejdřív jednu nohu a potom druhou, pečlivě držel směr proti pohybu Země.

 

---------

dvě

---------

 

a to už vybíhali cílouši ze svých úkrytů a nalézaje každý svého ježdíka. skákali do nich a přiváděli je k vědomí. Nutili je funět a

 

 

 

 

 

 

 

 

vrčet a kýchat a vyrážet vpřed.

 

---------

tři!

Jau!

 

---------

Rozzuření ježdíci se tlačili jeden za druhým a dva za třetím, předbíhali se a strkali a ňafali a kousali, hledíce dostat každý svého cílouše  co nejdál před ostatní; kráčivec zůstal stát na šedém okraji necesty.

 

---------

Tohle si mezvykej, pusinko.

Jenomže já už to nevydržím!

Porušuješ dohodu.

Jo, ano. Porušuju dohodu. Chci tě mít tady.

To si vyřikáme jindy. Dej mi ty klíče.

Nedám.

Naval ty klíče.

 

---------

Ježdíků přibilo, ti silnější uprostřed tlačili ty slabé ke kraji, tři pomalí strčili čenichy k sobě, zezadu na ně tlačili další, a tak ti vepředu nemohli zpět; cílouši seděli strnule, zamčeni uvnitř, tlačili tlačítka a nutili ježdíky ječet. Kráčivec stál a věda, že musí dopředu, zkusmo zamával pažema: jenomže to bylo dávno, co uměl vzlétnout. Tak zhluboka vzdech, zavřel oči a vykročil.

 

---------

 

Proč nejedeš třeba tramvají?

Víš, že bych to nestihnul.

Ále-alealeale ! Dyť ty si nejdřív pojedeš dát domu sprchu a potom kafe a pak teprv do práce, myslíš, že tě neznám?

Prosím tě, nezačínej.

Dyť ty seš se mnou jednou za tejden a i to ti je moc, dyť ty se musíš jet hnd po tom umejt, abys byl zase čistej a pán!

 

 

 

 

 

 

O co ti jde?

Jeď odtud tramvají. Prosím tě o to. Pak budu moct věřit, že mě máš rád.

 

---------

Kráčivec dospěl doprostřed: rozložil židlič-ku, sedl si na ni a díval se na stáda ježdíků, ženoucích se ve dvojstupech tam a ve dvojstupech zpátky: ti první teď zbrzdil, zvolnil, stáli: jeden, už starý, se octl vepředu, dýchal jen stěží, nemohl dál. Ostatní za nim netrpělivě frkali, lomozili a vzpínali se na zadní. ti nejblíž ho vztekle strkali a kousali do zadku.

 

---------

Tak měj rozum. Dej mi ty klíče.

Na. No vem si je, běž, co stojíš! Vlez do tý svý fiatky a dej si sprchu a kolínskou. No di. Sakra, vypadni!

 

---------

Vyběhl, odemkl, nastartoval a vyjel, napřímil se v opěradle, teď už zas klidný, napravo letmo zahlédl cílouše klečet a plakat a před ježdíkem, jenž právě zemřel.

 

---------

Kráčivec seděl uprostřed necesty a sbíral síly; pak vstal, a s povzdechem složil svou židli a dal ji do tašky, a pak stiskl rty a znovu vykročil.

 

---------

Muž vnímal, jak rychlost příjemně stoupá, pak uviděl zácpu a zlostně mlaskl. Vyhnul se kráčivci: ťukl se do čela, zavrtěl hlavou a ještě se za ním otočil.Pak už myslel jen na to, jak dojede domů, dá si sprchu a kávu a potom se uvidí.

 

---------

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zatelefonovala: už je tam, prosím, ten a ten?

Není a dneska nebude, řekli, od včerejška má náhradní volno.

 

---------

 

Kráčivec došel na druhý břeh: povedlo se mu to. I dneska se mu to povedlo. Šel dál. Nesl dvou tašku se židlí a hůl proti civilům. Podíval se vzhůru: Ano, půjde ještě tak hodinu a potom si zase sedne.

 

 

-------------------

-------------------

 

                                                                                    /Alexandra Berková/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ODLET VLAŠTOVEK

 

Promoklí slibe klíčků

ty šipko ptačích těl

Les bez křiku a křídel

ztichl jak na povel

 

Pozvi mne na svou cestu

nech křídla nebem vlát

pro toho kdo se vrací

je snadné odlétat

 

Nebo mi slupkou slibu

poruč Zde čekej mě

Abych jak strom stáh knůtek

plamen do země

 

 

                                         /Petr Musílek/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PODZIME

 

 

Do korun stromů den ze dne tišších

větrná hnízda zvedáš podzime

Z bochníčku slunce skousaly myši

zlatý lesk kůrky- a my nevíme

 

jestli v tom chladu oblohy zvadlé

i nás tvůj vítr svlékne do kosti

Podzime lísek – V zedraném prádle 

otázky bloudí slepé úzkostí

 

Čekáme sněhy – čistotu ostří

kterou mráz sevře stráně povadlé

Obvazy připrav Odvaze prostři

a ukaž nás v svém zrcadle

 

 

 

 

 

 

                                        /Petr Musílek/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PLAVÁČKŮM ŘEČI

 

 

Sudička

stojící u kolébky básně

říká pravdě

ještě si to rozmysli

ale lež nechá proklouznout

jakoby to byl vítr

 

To ona

rozsvěcí plamen ve slovech

že září staletími

hvězdnatě přeskakujíc

počítadla generací

 

To ona zbavuje řeči

veteš povyšovanou

a honosně rámovanou

že drmolení němoty neprobouzí

už ani soucit

 

To ona

stojí nad kolébkou básně

zatímco to královské

to dívající se štěrbinou stropu

jenom bezmocně přihlíží

prostému zázraku

rození

 

 

                                                             /Petr Musílek/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Z DENÍKU

 

             Po první /a poslední/ návštěvě u P.: Velmi jemě a s láskou /1/ mě pomazával medem – s pevnou nadějí, že si mě najde hmyz. Nebylo možné se bránit. Všechno jsem přijímal v mlčení /myslím, že i s úsměvem/ , s nehybností svědka. který – ani nevěda proč – je uvnitř plný pláče.

 

------------------

 

              On – tolik let známý a vždycky bez jména, hlasu a cesty, ulovený jako ryba převislou síťovinou bezkrevných svršků těla, které popotahuje světem cosi jako maska, kvicht, zaschlá šlépěj duše, karikatura nejsmutnější tváře ztraceného psa.

/Každý portrét – snad to tak je – má zrcadlení v posledním autoportrétu/.

 

------------------

 

               Tak jako někdy duše zněmne před jinou duší a pak ustupuje v bolestném úžasu nad množstvím nepřátelských paprsků vystřelujících z ní jako ty neviditelné výstřiky jedu z vražedných prstenů  renaisance – zdůrazňuji: ustupuje před ní, temnou a nenávistnou, přes veškerou námahu rozevřené náruče svého soucitu – tak i tělo němne před jiným tělem žijícím jen na svůj vrub a vyleptávaném koncentráty žláz do zkázonosné krásy, k zviditelněnému poskvrnění zlověstnosti fantazie masa, živícího doposledka křečové stahy sebeničení, -

 

------------------

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

          Dávný přítel M.: pod hrubou a temnou tváří z kameniny šlechetná a chápající duše. Mel jsem vždycky lítost z té nerovnováhy duše a těla, protože málo kdo si dal práci s posunutím hrobního kamene, pod nímž míto vzduté mrtvoly zářilo živé dítě. Ale stáří jí zastihlo opaprskovanou vráskami, ta duše jí vtiskla mládí, inteligenci- upravila ji tak, že byla schopna přijmout a vysílat každé sebemenší nebo nejzářivější světlo všeodpouštějící lásky.

 

-------------------

 

           Kolik slov přišlo ke mně přes Babylón a Mrtvé moře! Ale teď věkovité vteřiny mlčení. Teď dlouho nic, příprava k nic, zastavení života, přestávka dlouhé, vysilující hry…

           Ještě včera u byl P. Komáří vybzukovává slov vždycky předstihuje jeho přílet. Krouží. Neunavitelně krouží. Neunavitelně se na mě dívá svou zdrobnělou  prokrvenou maskou se zarostlými vajíčky očí. Neunavitelně mě zasahuje rozpáleným sosáčkem, aby infikoval zimnici. Je tu zmožen a nezasažitelný – ale nějak vím, že se /v samotě/ jeho neunavitelnost hroutí, protože se mu nedaří mě přestavět na lhostejnost z marnosti. Askotečně tu byl? Nezjevuje se mi jím jen zhmotněná popudlivost některé z mých nezvládnutelných výčitek?

 

--------------------

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                 Černý, jakoby mrtvý les za Srním.

Stromy si tu jsou tak vražedně blízko, že se slily v živoření a smrt. Kdo tam zabloudí, je jimi doslova obezděn, a to černé bezvětří a ticho se vkliňuje do žil, a srdce tuhne smutkem, jako by mělo v těle zkamenět a přidat tomu mrtvému lesu jeden stejně mrtvý strom. A přece tam dál je sluneční paseka, kde jistě čeká lesní panna, sen chlapce o nesmrtelné kráse, všechny kolébkové sny o návratu domova…

 

 

 

------------------

 

 

 

 

                                                                      /Stanislav Zedníček/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

INSPIROMAT – MYŠLENKY

 

 

Co hledá velký muž je v něm samém,

co hledá obyčejný muž, je  v jiných

                                  /Konfucijus/

Nevědomost je démon a obávám se,

že ještě zaviní mnoho tragédií.

                                  /K. Marx/

Lepší je výčitka od génia, než

pochvala od idiota

                                  /M. Aurelius/

Našim vychovatelem jsou naše činy.

                                 /M. Gorkij/

K neštěstí nás mohou odsoudit okolnosti,

k malosti se odsuzujeme sami.

                                 /L. De. Vega/

Mladík se stává mužem, když obejde kaluž,

místo aby do ní vstoupil.

                                 / Platon/

Nikdy nevysvětlujte! Přátelé to nepotřebují

a nepřátelé vám stejně neuvěří.

                                 /E. Hubbard/

Člověk je ubohý, protože je člověkem,

a je veliký, protože to ví.

                                 /B. Padcal/

Život je kolísání okolo pevného bodu.

Štěstí je jistota, že tento pevný bod existuje.

                                /A.Maurois/

Vytrvalá práce přemůže všechno.

                               /Ambrosius/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

DEŠTIVÝ MONOLOG

 

 

Průvanem neklidu

se vylamuje noc

a schody hodin

postrkují kroky

pod oko měsíce

dokrvava strnulého propastí

bezdechého ticha

A přejdu vzdutou půdu

prachových pavučin

k vikýřům s rozbitým deštěm

a dál a dál

do tmavých mraků

do rána širokého kalu

a tam

v prostorách nedýchání

se skloním k srdci

kterým vichří strach

že bude zmírat

v slzách milenek

protože neví

protože ani nechce vědět

že se v této noci

zrodily v básni

nové a krásnější milenky

z jeho neviditelných

a marných slz

 

                                       /Stanislav Zedníček/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ČERVÁNEK SNU

 

Zpívala

zrosená láskou

nahá k oblosti

perleťových dun

zpívala v plavé

malátnosti rána

zpívala tiše

lehkými pozdravy vln

až její zpěv

převál mé bdění

na hvězdu ticha

a docela jistě vím

že tu byla i ona

v krouživém sklonu

světelného těla

v lehkosti perlení

že celá zářila

v souhlasu s mým údivem

s jeho chladivým plynutím

v beztíži hvězdy

kde jsme byli

ona a já

jedna a jeden

bytosti jakoby nehmotné

každý sám

každý patřící druhému

a oba s sebou zmnoženi

všechápající mocí

jediné

trvající radosti

 

Pod námi

kdesi daleko dole

daleko od naší věčnosti

táhly kouře

 

 

 

 

 

 

cizího zpěvu

černého jako stuhy křídel

vykřehlých ptáků

mrtvého světla

 

Pod námi kdesi daleko dole

daleko od naší věčnosti

v útlých

zarudlých prasklinách

a v kouři

cizího zpěvu

se upěnlivě vzpínaly

na kost přihublé

lidské ruce

zázrakem rozpařené

v duhu

 

                                                       /Stanislav Zedníček/

 

 

 

 

 

            

                          

 

 

                                                       DUBEN 79

 

 

 

 

 

 

 

     SONDY

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                                      Z poháru se mohu napít uchopiv jej

                                              za hrdlo a nachýliv jej k ústům,

                                              ale kdo pije ze zřídla,

                                              musí pokleknout a sklonit čelo.

 

 

                                                                      /Cyprián Norwid/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

OBSAH

 

 

 

NORWID

 

P. Musílek – O psaní a nepsaní

 

E. Frantinová – Olásce

 

S. Zedníček – Na jarním pahorku

 

P. Musílek – Něco prší

 

A. Berková – Pohádka o…

 

O. Březina – Návrat

 

S. Zedníček – Půst světla a slepoty

 

Norvid – Poutník

 

                   Věčné pravdy

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

TY VZPOMENEŠ SI VNUKU, NE VŠAK SYN

 

NA TO, CO MIZÍ DNES VÁM V CHVATU ČTENÍ,

 

V DOBĚ, JÍŽ VLÁDNE VŠEBŮH TISKOVIN,

 

ZA PANOVÁNÍ LITER OLOVĚNÝCH –

 

A TAK JAKO KDYŽ POD NOHAMA ŘÍM

 

A JEHO KRYPTY CÍTÍVAL JSEM KDYSI,

 

NAD HLAVOU SLUNCE, VÍRU BEZ BLUDU,

 

ON, CO TY ČTEŠ DNES, ZNOVU BUDE ČÍST SI,

 

ON VZPOMENE MNE – JÁ VŠAK NEBUDU!

 

                                                        

 

                                                /C. Norvid – úryvek/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

O PSANÍ A NEPSANÍ

 

 

Otázka po smyslu je stará a odpověď asi vždy osobní. Proč je nutné psát? A je to vůbec nutné? Já vím, takto se při autorských setkáních autoři netáží. Tu masu hrnoucí se do literatury zajímá především, jak co nejrychleji vydat knihu, jak co nejrychleji vydat několik knih. Není důležité, proč budou napsány, jakým obsahem zavadí o čtenáře, co z nich zůstane v obecném podvědomí. Dojem, že prázdnota se dá nahradit množstvím, je tak patrný, že pro mnohé se stává množstvím zcela samostatnou kvalitou, kterou se pyšní a na niž jsou hrdi. Je to jistě smutná hrdost bez naděje na postup do kupředu bez nějž je jakékoliv práce a tedy i literární, jen otupujícím stereotypem.

              Sama o sobě by tato skutečnost byla směšná. /hrdinové chvíle shazují modly autorit a vzájemně se napadají, hrdinové pozvedají prapor revolty mnohdy jediným erbem do nějž je neumělým  stehem vetkáno slovíčko JÁ /. byla by směšná, pokud by žila jako něco okrajového, stejně tak v koutku veřejné produkce, jako je okrajová v samotné skutečnosti literatury. Jenže ona směšná není, a to ne pro marnost úsilí těch, kteří nikdy nenajdou skutečnost  slova, ale pro nemohoucnost autorů, kterým přísluší právo nazývat se autory. Mají přece všechna rozpoznávací znamení podle nichž se mohou hledat, mají volnost a rozhodnutí oprostit se od podřadného, mají možnost v prostoru, který třebaže není rozsáhlý, působit svou tvorbu i životem a vzájemně se ovlivňovat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ne, neměli bychom zůstávat bojácnými a ušlápnutými nešťastníky, kteří své pravdy marně obhajují v zástupu neslyšících, neboť je-li nám dána větší váha odpovědnosti. Jak by byl zbytečný talent, pravda, krása a ideály, kdybychom nevyšli se svou kůží do nepohody dne a zůstali  skryti sami v sobě. Mohli bychom zůstat mravnými sami před sebou? Neobjevila by se tato bláznivost i v naší výpovědi? Mohli bychom ještě potom psát? To není naléhavost přicházející z literatury, ale naléhavost samotného života. Protože stále ještě si myslím, že život je tím prvním a nejzákladnějším měřítkem všeho /tedy i náš odvážný nebo opatrný život/ a všechno ostatní je věcí odvozenou nástavbou nebo úpadkem.

 

 

 

 

 

 

                                                                    10.3.1979

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

O LÁSCE

 

 

Přibliž se rychle – nemohu žít stranou

jak první šedina co z čela spadla ti

v klín ženy – aby zazvonila hranou

teskných chvil /už se nevrátí/

 

Půjdeme tiše za výbuchů malin

do lesních zámků kde panuje dým

z hmatů – těch kopřiv jimiž proplouváme nazí

k sluneční lázni s kruhem srdečním.

 

A potom tíhou u dna přitaženi

najdeme místo kde zanechat dech

pro úžas že dnes v čísi cizí dlani

dokázal štěstím roztát ledovec.

 

 

                                       /E. Frantinová/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

NA JARNÍM PAHORKU

 

 

                      Dnes život potichu můj Bože začíná se

                      tak jako včera též a jako tolikrát    

 

                                                             /Francis Jammes/

 

RÁNO  v slunci a rose

              Hluboko dole rybníky, olše a vrby.

Hluboko dole louky, pěšiny, mlčící les.

              Sedím na pahorku s píšťalkou v ruce,

s malou píšťalkou, kterou jsem našel pod keřem u cesty.

              Sedím tu, jako bych odběhl od žlutého

hejna housat, abych se mohl sám a sám dívat

na zářivý šat svého kraje.

 

                Nikde není mráček, nikde stín,

               - Píšťalko, pohleď, jak hladká je obloha

dnešního rána!

                 Podívej se na pahorky, které tu trpělivě čekají,

aby nesetřásly rosu ze svých zad!

                 Píšťalko, rozhlédni se a zazpívej!-

 

-------------------------

 

                  Poslouchám.

                  Rozvírám opatrně dlaň a zdvihám ji ke své tváři.

                  Dívám se na píšťalku, kterou jsem našel pod keřem u cesty. Dívám se na ni jako na malé přítulné zvířátko, které ke mně přiběhlo s důvěrou a teď se ptá celou svou drobnou bytůstkou:

-Jsi rád, že jsem tu?-

-Ano, píšťalko, jsem rád, že jsi tu. Jsem rád, že se chvěješ na mé dlani, že cítím vůni tvého dechu. Ale proč mlčíš, proč nezazpíváš tomu, který by tak rád uslyšel tvůj

 

 

 

 

 

 

 

 

konejšivý hlas?-

 

-

-------------------

 

                     Dlouho je ticho. Světla rána jiskří nad pahorkem. Čekám v jejich čistém jasu. A tu slyším slabý šumot. Není to zpěv. Není to chvění dechu. To malá píšťalka se probouzí a vzpomíná.

 

                     -Jaro mnou zpívá, šeptá v tom oroseném dnu a slunce pobíhá od trávy k trávě, od květu ke květu, od rozbublaných potůčků k rose na dlaních kontryhelu. Jaro mnou zpívá a prsty chlapců, nedočkavější než pupeny na šlahounech zdvižených k nebesům, nesou mne krajem šťavnatým a já se zalykám písní, kterou znáš, chvěji se jako se nechvěl žádný proutek, žádný stvol, chvěji se jako vyhřátý jarní vzduch  na mýtinách, kde si slunce dále odpočívá, neboť jsou do mě zaklety všechny sny dětí v komůrkách ztemnělých, všechna nedočkavost brouků, které smutek v těchto blažených dnech na chvíli opouští, všechna touha květů vybarvit své plátky až za hranice barev, chvěji se můj hochu. neboť tvůj dech je od nynějška mou duší, a já bych chtěla vyzpívat všechny tóny, které vězní míza mezi kůrou a lýčím, a není to jen skromnost a stydlivost, které mou matku vrbu choulí do neustálého snu, ale úžas, který mně brání, aby moje písně křísily květy, které zvadly, aby posilnily unavené, aby vyvedly mrtvé z jejich tmy, a proto, proto někdy zmlknou lítostí a housátka, kůzlátka a všechno malé a skotačivé se zastaví a zesmutní, jako by právě zhasly zlaté bochánky pampelišek, jako by

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

všechny potůčky se ztratily pod břehy a nenechaly ani krůpěj na své cestě mezi loukami.-

 

      -Děkuji ti, píšťalko,- šeptám, když zmlkl šumot jejích slov. –Děkuji ti. Nerozumím dobře tomu, cos řekla, ale je pasáček také pasáčkem slz? A je slza rosou úsměvu? Nebo je možné, aby můj dech se v tobě ztratil jako zrnko v jezeru, aby tvoje píseň nebyla zároveň i písní mou?-

 

---------------------

 

 

         Seděl jsem na oroseném pahorku jako šťastný pasáček. A když jsem potom přiložil píšťalku k ústům a vdechl do ní svou radost, pohnul se celý kraj, keře, stromy, cesty- všechno se přiblížilo a ptáci přilétali pahorku, jako by tu dávní svědkové mého dětství měli svůj sněm.

 

          Nikde nebyl ani mráček. Nikde stín.

          Hlas píšťalky i můj hlas se vsávaly do oblohy, keřů, mezí, do šťavnatých pahorků s modrými lesy.

          Uslyším jej, až půjdu svým krajem naposled?

          Nebo opět najdu keř a znovu se pod ním pohne píšťalka jako zlatý klíček, který bezpečně otvírá dvířka k dětským snům?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

NĚCO PRŠÍ

 

Něco prší mezi mnou a tebou

drátěné struny tahá déšť

v pletivu plotů šňůry kapek zebou

šeptám ti přijď A ty zas nepřijdeš

 

Něco chladné hryže oblost strání

cukr slov smývá z mokrých dní

Něco chladné couvá do couvání

veliké lásky láme v prostřední

 

Něco prázdné saje sebejistě

svým dušným dechem z nevyřčena daň

Ty sama sebe držíš v témže místě

když strach svým deštěm zatarasil pláň

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

POHÁDKA O ŠŤASTNÉM KONCI

Pohádka se šťastným koncem

 

 

                 Byla jednou jedna holčička a ta žila v malé chaloupce se svou babičkou. Jedly, spaly, hovadům poklízely a dobře by se byly měly, nebýt té jedné věci: Holčička byla totiž posedlá představou, že musí něco sdělit lidstvu, toužila napsat knihu s červeným obalem. A tak psala a psala a psala, psala příběhy o chudých, ale hodných slečnách, co přeberou ženicha slečnám zlým a bohatým, psala o moudrých stařenkách s bílou loktuškou na hlavě, /když si byla zjistila, že se loktuška neváže v pase/ psala o statečných chlapech s mozolnatýma dlaněma, co pijou kafe z odřených hrnečků bez ucha a dlouze a temně mlčí – psala o všem, o čem četla. Vyprdni se na to, říkávala jí babička, když vidlemi přehazovala stohy papírů v její komůrce, ale Holčička psala a psala a když toho měla plnou nůši, nasedla na moped a pílila do Města.

                  Ve městě byla Redakce a v ní přebýval Redaktor. Hrábl do papírů, nad některými se zastavil, posunul brýle, zavrtěl hlavou – a listoval dál, pak řekl, hm, a vrátil nůši Holčičce. Chtěla bych vydat knížku s červeným obalem, řekla mu Holčička. Hm, řekl Redaktor, jak jenom bych vám to… já to řeknu rovnou: tak takhle ne. Je to moc… neživé, moc… literární, moc… schématické, ano, schématické. Schází tomu… šťáva, není v tom cítit tenhleten… tep současnosti, žžživot chápete?¨, žžživot! řekl a přimhouřil oči a zaťal pěst. Aha, řekla Holčička.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A jela domů a psala dál. Psala o tom, jak se jí pan učitel zeptal, čím se jednou chce živit a ona řekla, že psaním knížek, a on se hlasitě rozchechtal; o tom, jak na podzim češe švestky, jak se jí líbí sousedovic Franta a ona jemu ne, jak chodí v létě na sena a ráno pro mlíko, jak vyšla školu a nastoupila v místní továrně na sádrové trpaslíky, jak dlouho plakala, když viděla Frantu s Boučkovi Alenou, jak dostala přidáno a postoupila do oddělení, kde se trpaslíci melou zpátky na sádru, jak se zamilovala do vedoucího samoobsluhy. Už s tim di do hajzlu, radila jí babička, ale Holčička psala a psala a pak zase pílila do Města. Víte, řekl jí Redaktor, je to moc… všední, příliš… soukromé, moc… do sebe zahleděné, je to… fádní, ano, fádní. Nemá to… pointu, schází tomu… drrama!, chápete?, žživotní drrama!, řekl a zase zaťal pěst. A Holčička zas jela domů a zase psala, ale když napsala, jak Boučkovic Alena začala chodit s vedoucím samoobsluhy a ona s Frantou nebylo to drama. Připsala tedy, že Frantu odmítla a on se zastřelil, a bylo to schéma. Škrtla to, napsala, že odjeli s Frantou do daleké cizí země, a bylo to zas odtržené od života. A tak to šlo pořád do kola. A lidé jí říkali, tak co, co dělá knížka s červeným obalem? A Holčička krčila rameny. Mezi tím se zúčastnila několika literárních besed o obsahu a formě, v místním listě jí otiskli kurzívu o výrobě sádrových trpaslíků, založila literární kroužek Gramota a lidé jí začali říkat paní spisovatelko. Jenže jí táhlo na padesátku a knížka s červeným obalem stále nebyla napsána. Píšeš kraviny a práce stojí, říkávala babička, když kolem ní

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

poklízela komůrku. A navečer, když ve všech chaloupkách modře blikala televize a babička seděla na zápraží s dýmkou, Holčička ve své komůrce hořce plakala: ach, já nešťastná, říkala si, jak já To jenom sdělím lidstvu, když se mi zaboha nic dramatického nepřihodí a modlila se ke svatému Antoníčkovi: dej, ať se něco stane. dej, ať se stane něco, o čem bych mohla napsat knížku s červeným obalem! A stalo se. Kohout Mohykán uletěl na hrušku, babička vylezla za ním, šťouchla do něj vařečkou a spadla na zem. Když Holčička slyšela kletbu a žuchnutí, spěchala pod hrušku, ale babička se nehýbala: jen šeptala tenounkým hláskem, mrcha jedna zasraná, a poručila duši bohu. Bylo jí stosedm let. A Holčička plakala přestrašlivě: celý život smůla a ještě tohle, naříkala a lomila rukama a sténala a kvílela tak dlouho, dokud jí nedošlo že Životní Drama je tu. Honem zamáčkla slzu a běžela psát. Psala o babičce, jak plivala po dvoře velkými oblouky, jak nosila dědovy boty a kouřila dědovu fajfku, jak říkala, že štěstí sere na větší hromadu, jak se i s prasetem propadla do žumpy a jak při tom klela, jak v noci chrápala a jak lezla pro Mohykána na hrušku. Holčička pilně psala několik dní a několik nocí a když to bylo hotovo, zas pílila do Města. Redaktor dočetl a pokýval hlavou: fajn, řekl, má to šťávu a je to o práci, berem. Jenže ten konec! Ten se musí změnit. Vyznění je příliš… pesimistické! Musíte tam dostat nějakou n… naději! Musí to… přitakávat, žžživot jde dál! Ta jeho síla! a zase zaťal pěst.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Potom vzal červenou tužku a, chvíli pracoval: místo “vyprdni se na to“ napsal‘‘ že tě to baví‘‘ ,místo štěstí r¨sere na větší hromadu‘‘ napsal ‘‘ s poctivostí nejdál dojdeš‘‘, babiččino zvolání při pádu přepsal na ‘‘ach bože‘‘ , po krátkém zaváhání to škrtl a napsal ‘‘ eh kletě‘‘. Poslední babiččina slova opravil na ‘‘zlořečený kur!‘‘, Tak zase přijďte, řekl a podal Holčičce rukopis. Holčička radostně spěchala domů a dala se do práce. Jenomže zlomená noha ve stosedmi letech není nadějné východisko, řekl jí Redaktor. Holčička tedy škrtla zlomenou nohu a připsala pod hrušku zdatného lesníka, který jde náhodou kolem, babičku zachytil: nepravděpodobné. Babička, po té, co dopadla na zem, vstala a řekla moudrost: nepůvodní, pointa hapruje. Babička vydechla naposled, ale její duch hospodařil dál: spiritistické! Babička se změnila v bílou holubici a šířila po světě poselství míru: násilně symbolistní, v nesouladu s ústřední postavou. Babička padala opačným směrem díky náhlé změně gravitace: samoúčelná fikce, odtržená od života. Babička vůbec nedopadla: napořád padá a kleje a pokud nezemřela, kleje a padá dodnes. A tak se stalo, že kniha s červeným obalem nebyla nikdy dopsána.

 

--------------------

 

pokud by tento konec snad vyzněl pesimisticky, navrhuji pod poslední větu připsat: ‘‘…  a paní Blažena se probudila. Hu! To byl ale ošklivý sen! řekla si. Ještě že pracuji v BFLMPSVF a nemusím být spisovatelkou.‘‘

 

--------------------

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

NÁVRATY

 

Známe hlubiny lesní, kam chodí pít laně

v májových nocích, když mařinky vůně se lije srdce mdlá,

Prameny tajné, jež skrývají kapradin zelené dlaně,

v oblaku bílém když luna jak lampa z opálu plá,

jezera uprostřed lesů a v mýtinách zátiší slunné,

 

kde jako znamení polibků dávných

každé místo jahody nejsladší má.

 

Známe azurná nebesa nad Vinohrady,

pěšiny v jiskřících klasech, mlýny u pějících vod,

topolů dvojstup jak tajemných poutníků řady,

ptačí hnízda v stříbrných lesích vonících do samot.

 

 

Koho jsme z bratří potkali,

po dávném znamení rodném jsme poznali,

v úsměvu dětí  matek panenskou krásu,

praotců staletý rod.

Na známá místa zraky se vracely,

v štěstí se zavřely jako pod horkými pocely,

v tepotu srdce nám hřímalo tisíce srdcí,

kroků svých ohlas z hlubin věků jsme slyšeli.

 

Známé jsou linie dalekých hor, modrá bratrská města,

známé je všechno čeho se zraky a myšlenky tkly:

všechno je cesta, k domovu jediná cesta,

tisíckrát tady jsme záhadní, neznámí mlčící šli

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ze země do země bloudili lovcové pravěku,

u ohňů sedali, zraky ztracené v daleku,

hlasy svých mistrů po věky slýchali, v pokoře ztišeni,

v předvěkých nocí mlčení v slavnostním jiskření hvězd.

S osvobozenými zapěli, s přemoženými úpěli, se staviteli města chrámy a říše jsme stavěli,

s objevitelů lodstvy do nových zemí slavili vjezd.

 

 

 

 

 

                                                         /Otakar Březina/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PŮST SVĚTLA A SLEPOTY

 

Příteli co s námi?

Co s námi

v tom světě neklidu a lži

v tom světě lenosti a přetvářky

my líní neklidem

my živí přetvářkou

tou ztupující majstrlží

jíž vředujeme svět

kterou se vzdouváme

v tasemnicových vteřinách dne

v zákoutích temných milování

neúprosných rtů

jež dennodenně hrotí slova

k zpevnění strachu

z přísavných svěráků noci?

Chceme být vítáni jako déšť

po sedmiletí sucha

chceme být uctívaní jako světci

jako ti nejspravedlnější

ze spravedlivých

nejlaskavější

z laskavých

jako ti nejvíc milující

a chybí nám ta nejprostší

neúnavně pulsující láska

marnotratná odpuštění

a přímá jako sluneční paprsek

chceme být nedotknutelnými

rozpaky světa

šlechetní tou nejneviditelnější maskou

rozsévači radosti

a téměř svatí

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ale jak by se to svaté

v nás udělalo?

Jak by se do nás dostalo

když jsme tak zarostlí v nehybnosti

tak rozteklí v touhách

a co nejdál od sebemenšího

tvořivého činu?

Co to v nás je

že bahenní výdechy

cítím v sobě jako

zurčivé odlednění jarním proudem

očistných vod?

A proč jsme si tak utajeně připravili

všechny ty látky

k neúprosných a ničivých

chemických procesů

že se tak odlišili naše útroby

že se teď tak žehavkovitě

přimrazujeme k slovům

která jsme zkyselili

veškerou vzpouru

nebo lhostejností rozpadu?

Co jsme vyvolali

tam uvnitř sebe

v tom nejvnitřnějším světě

tak neznámém a rozlehlém

tak cizím a omřížovaném

naším nepřivolením

k růstu?

Co jsme tam pobořili

co přikovali

co tam nemůže chytit dech?

Co tam dohořelo

a proč jsme to nechali

vyhasnout?

 

 

 

 

 

 

 

 

A jestlipak si vůbec pamatujeme

kterým propadlištěm

jsme opustili domov

a proč se v nás roztočila

ta vrtačková závrať

vzpupnosti

jež tak lehce vyhloubila

nejopuštěnější místo

pro nás start k osamělému běhu

k doživotnímu útěku

před nepolevujícím požárem

který jsme kdysi založili

docela malou jiskřičkou?

Kde je start

našeho nelidského dechu

k stejně nelidskému

dozvánění

lidského srdce

v čase kdy již nechápeme

nejen své nepřátele

a ty které milovalo naše srdce

ale ani sebe

to pro nás tak důležité

malé všecko

jež zabíjíme nepochopitelnou silou

své slabosti?

 

--------------------------

 

Zítřek

bezelstný zítřek

drkotá zuby.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

POUTNÍK

 

Stát – států trvá nad státy,

jak věž nad všemi domy měst

se vzpíná k duze…

 

Nejsem pro vás dost bohatý,

můj palác pohyblivý jest,

z velbloudí kůže…

 

Já v lůně nebe mám své sídlo,

jak pyramida pažemi

mou duši tlačí!

 

Já vlastní zem, jež pod chodidlo

mých nohou se vždy vejde mi,

pokavaď kráčím!...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

VĚČNÉ PRAVDY

 

Když mladá duše umělcova

jako motýl seje poupata,

stačí mu pronést pouze slova:

‘‘Země je oblá – kulatá!‘‘

 

Když potom vichry, chladné deště

orvou květ stromu docela,

tehdy je třeba dodat ještě:

‘‘U pólů – trochu zploštělá!‘‘

 

Nad vaše krásná kouzla všecka,

ty poezie, i ty řeči,

je jedno – které věky přečká:

 

Dát přiměřené slovo – věci!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

      SONDY

 

 

 

 

 

O B S A H

 

 

 

 

P. Musílek               – Léto

 

S. Zedníček              – Krok do zimy

 

F. Poncet                  – Stromy se rozkládají…

                  

                                    Střídání ročních dob

 

                                    Potěšení  z dveří

 

P. Musílek               – Chodidla deště

 

S. Zedníček             – Jeřáby

 

E. Kukučka             – Brácha

 

P. Musílek               – Najednou

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Léto

 

 

 

     Co je ukryto za slovem léto? Schody od prvních pupenů pokryl déšť okvětního listí, úlitba zemi odkrápala s rosou.

Jaká cesta zde byla zdolána, jaká svěžest pobořena, aby se otevřel prostor košatosti a naplnění. -  Noci  jsou krátké, samet kočičích hřbetů vytlačuje lunu z hřebenů střech. Na jedinou vteřinu neztichne dech narůstání, tma zrazená ptačím křikem uteče dřív, než se objeví první červánek. Lítáme v tom, zaskočilo nás to. Přes den chráněni dlaní stínu ještě dokážem uhýbat a kličkovat, ale když se léto propaluje i nocí, nevíme kudy kam. Malátnost horka i ospalost nekonečných dešťů má najednou moc nepředstavitelnou. Jakoby i v nás probíhal růst dužiny sající z vody a naše kůže k prasknutí napjatá přijímala pečeť slunce. – Oč jsme slabší a bezbrannější k pevnosti nebo k přelomení. Koho chrání náš stín, koho přivolává, čeho je podmínkou. Nemůžem růst sami pro sebe a přeci telegraf země mlčí k našim kořenům. I ptáci přilétají a odlétají, jakoby jejich vzkazy byly určeny někomu jinému, bližšímu druhu jejich zpěvu.

Čas, čas nás chce uchopit a vléci po vlastních cestách a my mu uhýbáme a couváme před ním, v pomatenost rozumu uzavřeni, neboť neznáme smysl jeho, cíl jeho, ani svou roli ve hře, která je rozehrána.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

KROK DO ZIMY

 

           

Když někde vidíš

sám sebe

když se strachem zahlédneš

jak nedočkavě

prolamuješ stěnu

za níž to jiskří

chaosem dobrodružství

víš, že není moci

zmrazit to vstávání

pokušitele

Jen slzy

smějí vzlyknout

Kam to spěcháš

náš synu?

Jen naděje

smí zabušit na mříž

Jdi dál

jdi až na konec

Jen bolest

opravdová bolest

smí mlčet

Miluj 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

STROMY SE ROZKLÁDAJÍ UVNITŘ MLHOVÉ KOULE

 

 

 

     V mlze, která je obklopuje, stromy jsou připravovány o své listy, přivedeny z míry  pomalým okysličováním a umrtveny ztrátou mízy ve prospěch květů a plodů, od velkých srpnových veder lpěly na nich už méně.

     V kůži se vyhlubují svislé stružky, kudy je vlhkost vedena až k zemi, aby se nezajímala o živé části kmene.

     Květy jsou rozmetány, plody jsou uloženy. Od nejrannějšího věku se zříkat svých živých vlastností a částí svých těl se stalo pro stromy obvyklým cvičením.

 

 

 

 

 

 

 

STŘÍDÁNÍ ROČNÍCH DOB

 

 

 

Omrzelé tím, že se celou zimu spoutávaly, stromy se najednou těší ze své nevázanosti.

Nemohou to už vydržet, uvolňují svá slova, je to příval, chrlení zeleně.

Snaží se dospět k dokonalému rašení slov. Tím hůře. Zařídí se to, jak bude možno! Ale ve skutečnosti je to řízeno! Není svobody v rašení…Vymršťují, aspoň si tak myslí, jakákoli slova, vymršťují výhonky, aby na ně zavěsily ještě jiná slova, naše kmeny, mají za to, že jsou tady proto, aby všechno vzaly na sebe. Usilují se skrýt, ztratit se jeden v druhém. Myslí, že mohou říci všechno, zahalit svět úplně rozmanitými slovy: neříkají však než…“stromy“.

Jsou neschopny také zadržet ptáky, kteří od nich odlétají, zatím co se radovaly, že vytvořily tak zvláštní květy.

Stále týž list, stále týž způsob rozvinutí a táž mez, stále listy souměrné sami se sebou, souměrně zavěšené! Zkus ještě jeden list! – Týž! A ještě jeden! Zase týž! Nic by je celkem nedovedlo zadržet než tato nenadálá poznámka: „ Není možno vyjíti ze stromů pomocí prostředků, které mají stromy. Nová skleslost, nový morální zvrat.“  Nechme to všechno zežloutnout a opadat. Ať přijde mlčenlivý stav obnažení, Podzim.“  

                 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

POTĚŠENÍ Z DVEŘÍ

 

 

Králové se nedotýkají dveří.

 

      Neznají toto štěstí: tlačit před sebou mírně nebo prudce jednu z těch velkých důvěrných výplní, obrátit se k ní, abychom ji vrátili na její místo, - držet v rukou dveře.

 

     …Štěstí uchopit v půli za její porcelánovou kliku jednu z těch vysokých překážek místností, to náhlé tělo proti tělu, kterým se na okamžik chůze zadrží, oko se otevře a tělo se celé přizpůsobí svému novému obydlí.

 

     Rukou přátelskou je jistě podrží, než je rozhodně odstrčí a ohradí se, - o čemž ho spoušť pružiny silné, ale dobře naolejované, přívětivě ujišťuje.

 

 

                                                                                           /Překlad Jan Zahradníček/ 

 

 

 

 

 

 

 

 

CHODIDLA DEŠTĚ

 

 

 

 

V údolí

kde se koruny olší

sklánějí nad struhadlem řeky

šátrá ozvěna ve vzdáleném hřmění

Chytá ho do náruče

táhne rozpáleným korytem

až to v balvanech jiskří

až páteřemi ryb

probíhá slastné zamrazení

a stromy otvírají náruče

tomu co přijde

 

Tráva k zemi přibitá zvedá hlavu

nadechuje z ještě prázdného větru

paže rozpřahuje

až to lupe ve stéblech

 

Města ještě dlouho nic netuší

V asfaltu dálnic nepulsuje cval

žíznivé nedočkavosti

Ale tady u nás

svaly úvozů

už povolují svá tvrdá sevření

 

/Únavo

jak jsi sladká

když tě lze setřást

deštěm odplavit

a uhasit tvou žízeň/

 

Chodidla deště stokrát půjdou kolem

a řeka bude stejně otevřená

kapkám a větrům

listí, které spadne

a tajnou zprávu

o hašení žízně

zanese s vodou

příštím adresátům

 

 

 

 

 

 

 

JEŘÁBY

 

 

 

                                                                                           Snad jenom němí

                                                                                           se rouhali mezi všemi

                                                                                           a mlčky strádali

                                                                                           / Vladimír Vokolek/

 

     Na západě zapraskaly lesy. Z brambořišť vylétl pták. Uviděl jsem silnici vypálenou jako mísu v peci hrnčířově. Po pravici ležela žlutá stráň, po levici hořela louka.

 

     Bylo vlastně poledne a byl jako večer. Zdálo se, že všechno stvoření dříme, jen louka zpívala ze sna a chvílemi vzlétali ptáci, které tu nechala noc.

    

     Moje krev šuměla, jako netopýři zmámení horkem. Seděl jsem či stál a slunce mě přibíjelo do heřmánku a kontryhelu, takže jsem mohl jen otáčet hlavou po svých přátelích zajatých zemí. Lidi, ani chaloupky nebylo vidět, padli někam do vyschlého dna řeky a nemohli se již vyšplhat zpět na rozpálenou stráň. Pahorky umíraly docela zřetelně, ty při obzoru se ještě chvěly horečkou, ale ostatní ležely strnule pod vybledlými šátky lesa a mezi nimi se plazil vřes, černý jako sedlá krev na prsou zabitého. Přitom celý kraj svítil, vyschlý a mrtvý, bez přátel a rubáše, jakoby ho sem doneslo nějaké veliké a strašné zvíře a zde jej upustilo na útěku a již se pro něj nevrátilo.

 

     Kolik svědků je třeba k umírání?

    

     Nade mnou se skláněly jeřáby, stromy mých radostných smutků. Kůže jim pukala, chvěly se a důvěřivě a bolestně ukazovaly ztuhlé krůpěje krve. Hladil jsem jejich ruce, jako stařena hladí ruce vnoučat.

     Tu od východu zazvonil vítr horký jako dech Sahary. Rozpálil zemi, věci a zvířata a všechno se jakoby pohnulo od základu, každá věc, každá barva vířila ve vzduchu jako listopadové listí a z prstů jeřábů počala kapat krev, krev tuhá a žhavá jako hořící smůla, omráčila mě bolestí, a po chvíli, kdy kolem byla jen tma propast únavy, podíval jsem se s úžasem a hrůzou na těla jeřábů. Ani jsem očím nevěřil, ale když jsem viděl stále bolestněji, že se neklamu, zabušilo mé srdce, jakoby mělo puknout, a od té doby zůstala na něm rána ne menší než můj kraj a hlubší než tůň moří.

 

     Kmeny byly obnaženy jako trubice teploměru a poslední míza v nich bláznivě stoupala a klesala, nemohla se rozlít  ani do nejnižších ratolestí, a stejně s mízou stoupaly a klesaly větve, hned hrozivě, hned bezmocně, roztahovaly prsty větviček a šešulky listů, jakoby nemohly popadnout dech, třásly se jako v horečce, prohýbaly se v křeči, praskaly jako písek pod nohama pádících koní – já již myslel, že vzplanou jako keř, z kterého mluvil Bůh, nebo se zavrtají do hrobů a pak po nich nezůstanou než pustá místa, kde po věky nevyroste ani nejskromnější nebo nejopovrženější tráva. Ty jeřáby se zatínaly do rozžhaveného vzduchu jako prsty muže v agónii, který se chce ještě přidržet země již již se ztrácející, a nad nimi bylo ticho vražedné jako pod poklopem vývěvy.

 

     Slyšel jsem tlukot své úzkosti.

 

     Můj Bože – já nemohl pomoci! Jen jsem pochopil tu strašnou žízeň, žízeň všech ubohých a doufajících, všech ztracených a díval se jako kajícník, ale jak zoufale bila má krev, jak mě bolelo každé zachvění listů, květů a chmýří! Kalíšky se otevíraly jako ústka nemluvňátek, lesy se přikrčily, cesta se zlomila a obzor se stahoval hrůzou, celá krajina se zkřivila jako moje tvář a jeřabiny pršely jako krupobití, bičovaly zem vzdychající i ve svých bolestech soucitem.

 

     Odvrátil jsem hlavu  pro bolest očí, pro bolest srdce a roztesknění duše, rozuměl žalobě trav, smutku brouků, všem vzdechům jedlí, smrků a borovic jsem odpovídal, a pak když hrdlo se stáhlo trpkostí nevýslovnou, objal jsme kmen jeřábu jako bratra mučeného, díval se dolů na stranu západní, kde rachotily mraky a kraj si vlhčil rty, a cítil jsem, že moje žily prorůstají zemí a ovinují kořeny jako tiché ruce milenek, že v této chvíli jsme zapojen v bratrství těchto žíznivých a trpělivých.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

BRÁCHA

 

 

 

     Pořád sám. Celé dny, týdny, věčně sám. Jenom občas přišel kamarád vyměnit si známky.

Sedával nad Alešovými obrázky a maloval podle nich. Tatínek byl v práci.

     Brácha zřídkakdy přijíždíval domů z učiliště, kde se měl stát tavičem ocele. Přišel za kamarády. Postál před domem na mostě přes Lomňanku a vydržel hodinu dvě opřen o zábradlí plivat dolů, do proudu, jakoby posílal pozdrav pstruhům, které tu ještě před rokem chytal načerno.

     Možná vzpomínal na stovky dnů zkrveného dětství a na pár hezkých dnů s holuby. Choval je na půdě, ale jednu zimu mu zmrzly. Postál, zavzpomínal a odjel zpátky do učiliště.

     To už byla matka přestěhována. Aby k nim, dětem z prvého otcova manželství, měla dál. Ale jaképak přestěhování, když žije ve stejném baráku dál. Dál jen o jedny dveře.

     Koupil si od kluků loďku. Něco zaplatil z ušetřených peněz, zbytek vyrovnal známkami. Na loďce se projížděl po Lomňance jen málokdy, většinou do ní teklo. Jednu krásnou letní neděli, kdy byl tatínek v zaměstnání, rozhodl, že loďku opraví. Sehnal asfalt na zalepení děr. Před asfaltování zakryl spáry dřevěnýma laťkami.

     Po chvíli se objevila na dvorku macecha. Neměla co mluvit do jeho záležitostí, ale přesto ho její nenávistný pohled stále bodal. Nemusel z ní mít strach. Vždyť byla „pryč“ byla „odstěhovaná“. Ale přesto ho její pohled bodal.

     Klečel u loďky položené břichem nahoru, v pravé ruce kladívko, v levé hřebík a další hřebíky mezi rty, tak, jak to vídával u tatínka, když mu pomáhal při opravě střechy. Jako zkušený lodník mlátil do hřebíků hlava nehlava.

     Jak to, že tlučeš?“

     Neodpověděl, protože teď byl lodníkem, který si sám opravuje loď. Byl svobodný! A tatínek je stejně rád, že si našel koníčka.

     „Je neděle! A pracovat v neděli je hřích!“

     Vybavily se mu chvíle, kdy ho posílala do kostela – kvůli sousedkám: „ Tady máš korunu! Hoď ji do měšce!“ Chodil do kostela stejně jedině kvůli ní. Protože ho nutila. Ona – evangelička – ho nutila do katolického kostela.

     „Jak to, že pracuješ v neděli? To je hřích!“

     Vylétlo mu z úst: „Nestarejte se o mne!“ Po facce se mu zatmělo v očích.

     S pláčem a s vědomím, že mu nikdo, nikdo nemůže pomoci, utekl do chodby baráku, který byl pro něho zakletým domem. Domem plným záhad. Slyšel, jak za ním utíká. A hlas.

Známý  hlas.

     „Proč ho bijete?“

     „Ty se do toho nepleť! Ty se o to nestarej!“

     „Je to můj brácha, do prdele, tak co bych se o to nestaral? Neserte se furt do nás, který jsme zbyli po první mamince, nebo vás zabiju! Vy, vy…Vy svině!“

     „Karle, bije mě! Je pryč od nás, táta je v práci a bije mě!“

     V slzách se před ním rýsovala silueta mohutné bratrovy postavy. Dala bráchovi facku s tou největší silou, celá se vzepjala k té ráně: „Ty začínáš taky odmlouvat?!“

     Viděl Karla u zdi a viděl i ji, viděl, jak kopla Karla mezi nohy, do místa, kde je muž nejcitlivější. Strašná bolest, kterou ucítil, vyprovokovala Karla ke skoku proti útočnici. Karel skočil po maceše, přitiskl ji ke zdi a se sevřenými prsty na jejím krku na ni křičel:“ Mého bráchu nebudeš mlátit pronic zanic, ublížilas nám už dost, ty svině, ty jedna bestie!“ Syčel na ni nadávky, které se v něm nasbíraly během mnoha let nenávisti, i v těch hodinách, kdy stával na mostě a plival do proudu.

     Brácha ji stále svíral za krk, jako by nevěděl, co dál, jako by se bál toho, co učinil a on si v tom křiku a zmatku vzpomněl na scénu před třemi léty, kdy Karel utekl z domu a kdy ho ona honila kolem baráku s pohrabáčem v ruce…

S pohrabáčem, jehož se brácha tolik obával. Tenkrát Karel před pohrabáčem utekl…

     Ale kam uteče on, až brácha tam u zdi macechu pustí ze sevření? Karel si může nasednout na jakýkoliv vlak. Ale on? Jeho vlaky skončí nejdál v Mostech u Jablunkova, odkud ho esenbáci šupem vrátí otci.         

 

 

 

       

 

                

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

NAJEDNOU

 

 

Najednou

ale zase ne tak docela nejednou

doroste řeč

k odvaze otázek

Studánko neotevřená

řeko ztracená

povětří čisté

/zeptá se/

Kam jste ukryly odvahu

že nechodí po našich cestách?

 

A co že se stane?

 

Něco se po hlase otočí

něco ruku natáhne

něco se vzbouří

a zakřičí

veverčí drápek

uklouzne po zrcadle

ale skořápka

nedovolí zaseknutí

 

Do okna nahlédne

stín kompjůtru

V klimatizaci vševědoucí

s pamětí neúprosnou

opakovat bude

stále dokola

Dobrý – horší – ještě horší

špatný

 

Vědomí slabosti zabolí

v žilách zatrne

jako lehounké pohlazení sjede zrada

do louže při cestě

Touha zapřená

ustoupí do stínu slov

je nutné

 

Jako nemoc větru

zhnisá ta bezvětrná chvíle

Vzdálenost od paliček prstů

k bubínku srdce

najednou bude nekonečná

 

Ještě se bude klamat

lhát si

říkat šlápotám

Vždyť jste stejné

Ale země vás již nepozná

Pták se vyhne nelaskavým větvím

zvěř se stáhne do hlubšího lesa.

 

Jen vzpomínka zůstane

refrén zasutého

obrazy žen

odkládající závoje

do vypuštěného rybníka

 

Ale tušíte

kdyby praskl vřed stojatosti

vítr roztrhne

ozvěnu chorálu

 

Jen se rozvzpomenout

hluboko zavýt v tónech

Mít trpělivost vody

a nedočkavost ohně

vždyť řeč

se rodí pomalu

tak pomalu

že ten kdo je s ní

to ani nepozoruje

 

Pak najednou

už bez výstrahy

nůž vichru

prořízne vaše ústa

Žvatlání zapomenuté

dá váhu slovům

Pavučiny zpřetrhané

zacloní ústupnost

 

Jako zázrakem

spojí se oblouk

tisíceré bolesti

malátné nevolnosti

s pronikavým výkřikem

 

V tom bodnutí

dítě donošené

z vašich úst vystoupí

dobře

o hlavu vás převyšující

 

 

 

 

 

          SONDY

 

 

                                                                  ČLOVĚK JE UČNĚM, BOLEST JE

 

                                                                  JEHO MISTREM. A NIC SE

 

                                                                  NENAUČÍŠ BEZ BOLESTI….

 

                                                                                                        DIOGENES

 

 

                                                                   ------------------------------------------

 

                                                                 ČERVEN 79                

 

 

 

 

 

 

 

 

                                        povídky

                                        úvahy

                                        verše

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

       SONDY

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

RNDr. Jiří Mrázek, CSs

vědecký pracovník

Československé akademie věd

 

zemřel 14. 11. 1978

 

v den, kdy byla uvedena na oběžnou dráhu československá družice pro výzkum magnetosféry a ionosféry, začátky jejíhož výzkumu v naší zemi jsou spjaty s jeho jménem.

V osobě Jiřího Mrázka ztrácí československá geofyzika zakladatele výzkumu ionosféry a čs. veřejnost vynikajícího popularizátora širokého oboru přírodních věd.

 

 

Vesmír 1/ 1979

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Léto 1978

 

 

Neděle… pozdní večerní hodiny.

 

Zvoní telefon.

 

     „Bratře, vážná věc. Jirka je nemocný. Je to zlé. Je to moc zlé. Přijeďte.“

 

     Bylo to opravdu zlé. Navštívil jsem bratra den před operací a potom častěji, jak to jen bylo možné. Pobyt v nemocnici se střídal s domácím léčením.

     Hovořili jsme o přírodě, o vědě, o Bohu.

 

    S přibývajícími dny ubývalo naděje na uzdravení. Začal jsem dělat poznámky z našich hovorů.

 

    Měl jsem s tím začít dřív.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

     Navštívil jsem Dr. J. M. v jeho bytě v Libni.

 

Přišel jsem na chvíli, kdy skončily nebo lépe jen povolily jeho návaly prudkých bolestí. Když jsem viděl, jak je Dr. J. M. vyčerpaný, chtěl jsem odejít.

 

Zdržoval mne:

 

„Jen tu, prosím Tě, zůstaň, prosím Tě o to. Rád bych se Ti svěřil s něčím, co by mohlo být k užitku i jiným.“

 

Byl zesláblý a měl v očích slzy.

 

„Bratře, víš, já se už třicet let modlím křížovou cestu. A pořád tu samou. Rozvíjel jsme v ní myšlenku: chceme-li přijít k Ježíšovi, musíme jít jeho cestou celý život. Jen tak dojdeme k Bohu Otci.

 

Vracím se k jednotlivým zastavením a přišel jsem k tomu, že tu cestu musím jít i s těmi pády!

 

I s přinucením Šimona, třeba – když musím jít v neděli do kostela.

 

Vím, že budu všechno odevzdávat…“

Mluvil s velkým vnitřním pohnutím.

 

„…a budu zbaven všeho…i to, co jsem dosáhl v práci odevzdávám…

 

Odevzdávám i děti…

všechno musím odevzdat…

i Mařenku…..

 

A přijde i Kalvárie, kdy budeme opuštěni i od Boha….

 

Budeme malí, a úplně malí… a i bez Krista.

 

A všechno za čím jsme šli, se nám bude zdát, že to byla bludička.

 

Ale i tím musíme projít…Teprve pak přijde zmrtvýchvstání.

 

Desáté zastavení znamená … já ti budu vracet vylepšené svým životem to, co jsi mi propůjčil, abych to svým životem vylepšil.

 

Za to jsem se modlil a Pán mě vyslyšel.

 

Teď se ta moje křížová cesta dotvařuje a ukazuje skutečností….

 

Jít křížovou cestu …. Musíme ji absolvovat

Toto poznání ve mně zrálo třicet let.

A teď je to tady…..

 

Co si mám co stěžovat: co to na mě posíláš?

A vím, že půjdu ještě dál…

 

Třeba se ve mně musí všechno vzpříci a řeknu:

„A On vůbec ani neexistuje a všechno to byla bludička.“

 

Ale to všechno se musí překonat….

 

VŠICHNI to prožijem a všichni na to musíme být připraveni.

 

Takovouhle křížovou cestu rozjímavou udělat.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

27. 9. 1978

Vinohradská nemocnice

 

Návaly návštěv. Každý se snaží pomoci. Výsledkem upřímného úsilí návštěvníků o pomoc je tato varovná meditace:

 

I to je život: jedete si koncem týdne na výlet a tam vás zastihne docela nenápadná zácpa: a nakonec budete – půjde-li vše hladce – několik let bojovat o holý život, a je z toho pracovní neschopnost „zpestřovaná“ občasnými pobyty v nemocnici. Do těla jsou vpravovány moderní jedy v dávkách, které hraničí se smrtelnou toxicitou, a celé kolektivy odborníků s nasazením vší techniky, kterou lze v nemocnici nalézt, mají s vámi plné ruce práce.

 

Avšak o to teď nejde, toto vše je nutnost a nic jiného nezbývá, když už jste do toho spadli tak nešikovně.

 

Jenže nežijete ve světě sám a kolem vás jsou nejrůznější přátelé. Myslím to doslova. Skutečně v této úvaze půjde o lidi, kteří vás mají upřímně rádi a neméně rádi by vám v tak vážné nemoci pomohli.

 

A teď začne něco, co snad lze srovnat pouze s útrapami nemocničního pobytu:

 

Ozve se přítel K. a po jednoznačném ujištění, že přesně totéž co vy, měl přítel B., který  to bezvadně přetrpěl, ale od té doby si vesele žije už dvanáct let.

B. totiž znal jednu osobnost, magických schopností, která již na dálku jednoznačně poznala, co člověku je a samozřejmě poznala i magnetický způsob, jak jej vyléčit.

 

Ještě téhož dne večer se dostavil přítel V., vše o průběhu nemoci znal předem a vysypal plnou náruč nejrůznějších čajů – některé z nich znal, byly mimochodem docela chutné. Navíc přinesl německy psaný leták, že v Innsbrucku – právě na moje onemocnění – pomáhá specielně čištěný petrolej a připojil cenné zkušenosti, jak se k tomuto petroleji dostat i v našich vnitrostátních podmínkách a tak říkajíc bez výdaje cenných valut.

 

Za týden tu byl znovu i s petrolejem.

 

Mezitím však přišel dopis od přítele J., jenž nabízí hypnotizérské umění svého souseda. Nakonec připojil doušku, že nevyužiji – li této jedinečné nabídky, nemám žádnou naději dožít se nejbližších vánoc….

 

Nejhorší na tom všem je, že jde vesměs o dobré přátele, kteří to s vámi myslí dobře a naprosto nezištně.

 

Protože mám své zásady, bojím se, že je teď všechny ztratím.

 

VLASTNĚ ŠTĚSTÍ, ŽE SE TĚCH VÁNOC OPRAVDU NEDOŽIJI!“

 

 

 

 

 

 

12. 10. 1978

Vinohradská nemocnice

 

Dr. J. M. právě prodělal svízelnou situaci: po dlouhé době se mu uvolnila stolice a vyšla bočním vývodem – rozředěná projímadlem a takovou silou, že potřísnila postel, zem, jeho samého – bylo to opravdu hrozné.

 

Tato svízelná situace byla pro něho podnětem k rozjímání:

 

„Tak vidíš!

Co je člověk? Seš pár výkalů – a pak to, co ze sebe uděláš duchovně. Ale pán to chtěl, abychom takovýhle byli. Tak, co je na tom špatného?

 

Teď by to chtělo zapnout vysílání a pustit to do televize: Podívejte se! Takhle vypadá Dr. J. M. ve své ubohosti!“

 

To je odevzdání sebe, víš?

 

Zub, který mi vypadl z pusy – taky jsem o něm rozjímal, co všechno udělal dobrýho. Jestlipak jsme ho vrátil lepší, než jsem ho dostal, poslouchej?

 

Zas jsem o kousek posvěcenější, čím jsem ho vrátil obohacenější, než jsem ho dostal.

 

Nevím.

Voni se mě takový myšlenky honěj hlavou rychle.

Nakonec se dostaneš do situace, kdy ti musí být jedno, jestli jsi zahrabanej ve vědeckejch vzorečkách nebo ve vlastních výkalech.

To druhý se mi zdá lepší.

Jsi v tichým souhlasu.

V odevzdanosti, že si to tak Pán přeje.

 

To první, ty vzorečky, to znamená:

„Já jsem někdo! Koukejte lidi! Obdivujte si mě!“

 

Když se to takhle bere, to je špatný, rozumíš?

 

To druhý je lepší.

Odevzdávám.

To moje: desáté zastavení.

 

Odevzdal jsem dva snubní prsteny. Jeden po mamince, druhý byl můj. Vono nejde jen o to zlato. Taky jsem odevzdal něco víc…

 

Ztratil jsem je. Tak už mám hubený prsty…

 

Lidský život, bratře, to je magnetofon.

Co se tu nahraje, je nesmazatelný.“

 

Pak mne požádal, abych mu přinesl zaječickou minerálku. Mezitím vyměňoval igelitový pytlík s výkaly, přilepený k bočnímu vývodu. Pak pokračoval:

 

„Pořád je tu to desáté zastavení, pořád musím něco odevzdávat. A odevzdávat to lepší, než jsem to přijal.

 

Tohle desáté zastavení je nejdůležitější z těch nižších zastavení. Pak přijdou ty vyšší.

I vlas, jeden z těch posledních, jsem odevzdal. Vypadl mi. I nad ním jsem zameditoval: Je kouskem mně.

 

Vlas nemůže být lepší – ale já!

Leda by se tím vlasem udělalo něco lepšího. Třeba to, že jsem dal před klukama nejevo, že mi na něm nezáleží, zatímco se kluci češou a půl hodiny fénují před zrcadlem.“

 

Pak se Dr. J. M. v klidu odmlčel, jakoby měl myšlenky někde docela jinde, někde hodně daleko a z té vzdálenosti si povzdechl:

 

„Už abych to měl, bratře, za sebou…“

 

Potom pokračoval:

 

„Pak jsem musel odevzdat ledacos ze svých vědeckých funkcí, věci, které jsem chtěl udělat, a měl jsem je na dosah ruky…

 

Ale přišel Pán se svým požadavkem a já, místo abych se s ním pral a říkal: nebude to jinak! – když Pán řekl: „…a bude to jinak!“, tak jsem se tomu Božímu „jinak“ podřídil a snažil jsem se v tom Božím „ jinak“ hledat a najít tu naprogramovanou cestu.

 

V tom „jinak“…

Třebas s bolestí v srdci, posledníma silama a s nechutí, ale přece jsem řekl:

 

„BUDIŽ! JAK CHCEŠ!“

 

To je ta tvoje „alea“ – kostka, o které jsi mi napsal před operací….

 

Ale mě to dalo práci – říct: I TA! BUDIŽ!

 

Ale řeknu ti, teprve v tomhle rosteš.“

 

Potom zasténal bolestí:

 

„Teď mě to bolí…to je taky takový „i ta“, snášet to.

Nakonec se dostaneš k tomu, že máš sílu odevzdávat i větší věci.

 

Přijde čas, kdy je ti nejhůř…

 

Auto ti přejede synka a druhého nemůžeš ve studiu podpořit…

 

To je taky „i ta“ Budiž!

 

Pak ztratíš dva snubní prsteny ...taky „budiž“. Musel jsem je vrátit…

 

Jeden byl můj a druhý symbolizoval moji každodenní lásku k rodičům.

 

Proto tomuto „budiž“, ve kterém přijímám svůj zdravotní stav, to hřbitovní „budiž“, když jsem už pro nemoc nemohl denně chodit na hrob mamince, to hřbitovní „budiž“ – zřeknutí se návštěv u maminčina hrobu – se mi zdá tak nicotným a malým…

 

A já jsem tam každej den hodinu, ale taky tři a čtyři hodiny meditoval.

 

Ale poslouchej, bratře, to byly meditace!

Nechci se před tebou chlubit. Prožívaný! Hmatatelně prožívaný!

 

To bych ti jednou rád pověděl….

Odtamtud vím, že to JE!

A tak pevně to vím, že tím nikdo neotřese.

 

Byl mě navštívit P. K.

 

Pomalu se začíná houfovat hlouček posledních… to je ti zajímavý, že jsou to docela jiný než ti na začátku….

Nečekaný…

 

To je předzvěst tý dvanáctky.

 

Vím jednu věc, že ta dvanáctka je dlouhá tři časové jednotky, a ty si odpykám a odsloužím.

 

Každý z nás.

Je potřeba se na to připravit.

A skončí to tím, že tě opustí uplně všechno, že budeš uplně sám.

A budeš si říkat: …vždyť to bylo všechno hloupost. Třeba ta pravda byla úplně jinde, a ty jsi šel za bludičkou…“

 

Dávám ti , bratře, dispens, abys o tom jednou mohl mluvit všem. To se o mě ví, že jsem takový, jaký jsem.

 

Postarej se mi o ty věci, prosím tě, - ultimat res …pomoz Mařence, prosím Tě o to.

 

Buď při tom…

 

Víš, moc se mi chce jít do ulic a říkat lidem: „Lidi, rádi jste se na mě dívali, podívejte se teď – ať vidíte, jak vypadá lidská bída!“

 

To by měli pustit!

 

….. a učedníci ho opustili.

 

Lidi, bratře, se vytříbí sami.

Přijdou, ale někteří jen proto, aby se mělo o čem povídat.

 

Přinesou i vědeckou práci, třeba i převratnou, ale jak už mi ti ta věda připadá nicotná…

Vidíš, jak se propast mezi tebou a světem rozšiřuje, - a jednoho dne to s ní dopadne tak, že bude nepřekročitelná…

 

Pamatuješ na Lazara a boháče z evangelia?

Kdybych se chtěl chlubit, tak bych řekl, že dnes do ledačehos vidím lépe, než kdybych chodil deset let do teologických škol.

 

Vím pár vět, ale jsou pevně prožitý a vydřený. To je to, co jsem ti dnes napovídal.

To je těch pár vět:

 

V desátém zastavení musíme odevzdat všechno hmotné a ve dvanáctém vůbec všechno.    

 

To si musíme představit, co to znamená. Jak ve fyzice slovo NIC. To je líc a rub jedné skutečnosti: VŠECHNO A NIC.

 

Všechno a nic má stejný obsah. To mají dialektici pravdu, že ty dvojice slov nemohou existovat rozděleně.

 

Ono i tohle je tam zamontovaný:

DOBRO A ZLO.

Taky je v tom nějaká jednota. Jsou spolu taky ňák záhadně spojený.

 

Filozofové tomu dodnes nepřišli na kloub. Rozluštěním tohoto dilematu by se asi rozluštily všechny problémy našeho bytí.

 

Kéž by se i nějaký teolog jednou věnoval takovýmto problémům.

 

Věda a technika nás svedly ve všem na scestí.

 

17. 10. 1978

 

„Už jsem vyřízený…

 

Cítím to, jak se to rozlézá dál k páteři. Ten zbytek střeva mi působí svízele.

Proč už mne to rádio nebaví?

Už mě nebaví ani ta počítačka!           

Už si s ní nemohu hrát…

Když mám potíže, tak ji pustím, aby na mne alespoň blikala….

Nic jsem za života nedokázal…

Tolik informací mi uteklo…

a to jsem vždycky říkal Jendovi:

 

„Pamatuj si, každá informace, která ti uteče, to se začínáš v životě pozdit…!“

 

 

23. 10. 1978

Vinohradská nemocnice, pavilon H, 1. patro, pokoj číslo 105

 

Když jsem vstoupil, zdálo se mi, že Dr. J. M. spí. Byl přepadlý a v první chvíli mne zachvátila úzkost, že právě exitoval.

Napjatě jsem ho pozoroval, zda dýchá.

A oddechl jsem si…

Zřejmě cítil, že někdo vstoupil.

 

Pootevřel oči, otočil hlavu – a spatřil jsem na jeho uších sluchátka. Poslouchal ze svého satelitu nějakou stanici.

Když mě přivítal, řekl:

„Ani bys nevěřil, že i v tak jednoduchém aktu, jako je bolest je skryto a obsaženo nekonečno.

 

Z toho vyplývá, že každý den, naplněný bolestí, je jiný. Jeho význam je jiný, podle toho, jak s ním naložíme, jak zužitkujeme utrpení úmyslem, na který je obětujeme.

Z tohoto důvodu může být jiný: z důvodu intence.

 

Když jsem na to přišel, tak jsem se zhrozil.

To už je vyšší třída školy.

 

Jsem přesvědčený, že i ta nejvyšší třída školy bolesti se unese bez morfia.

Morfium je vždycky možné obejít zvětšením proudu intencí: Za toho za tam…toho“

 

„A ty, bratře skočil jsem mu do myšlenek – „posvěcuješ svým utrpením a vykupuješ svět vědy.“

Mlčel.

Protože se k tomu nechtěl přiznat.

 

Viděl jsem, jak se mu na čele lesknou krůpěje potu.

 

„To je reakce po léku, který jsi požil?“

 

Chvíli byl zticha a pak dodal:

 

„Ne to je bolestí.“

 

Dlouho jsme mlčeli…

 

„Alespoň kdybych ti toho dal víc“ – povzdechl.

 

Ujistil jsem  Dr. J. M., že naše hovory o fyzice, kosmu, biologii atd. mi pomohly vytvořit hlubší pojetí celebrace:

 

„Když držím v ruce patenu s obětním chlebem a říkám „suscupe“, cítím, že držím v rukou nejen kousek nevykvašeného chleba, nýbrž celé dějiny vesmíru v něm.

Je mi blízko celá skutečnost dějin kosmu, držím ji v rukou v její přítomné fázi, jak je uskutečněna v tomto kousku chleba na pateně a v duchu putuji Rasselovým  diagramem života hvězd…

 

A když vyslovuji konsekrační slova, slyším, jak rezonují celým vesmírem. Vidím v duchu, jak se týkají nejen chleba, nejen mne a všech ostatních, nýbrž, jak pronikají jako Bůh svojí všudypřítomností všechno stvoření, i každou částicí hmoty a pozdvihují je do nové existenční roviny:

 

„Hle všechno tvoří nové….“ /Zj. 21,5/

 

V duchu vidím, jak ta slova znovu intimně spojují s Bohem všechno tvorstvo. Jak pro Kristovu krev vracejí Bohu, co mu náleží a co mu hřích vyrval.

 

Vidím, jak je Bůh celý nepředstavitelně blíž všemu, než jsou věci samy sobě.

Jak povstává v Kristově kněžské oběti nová země a nové nebe.

 

Zakouším vesmírnou dimenzi Kristova kněžství. Sílu Kristovy oběti pro celé stvoření.

 

I eucharistie má svoji kosmickou dimenzi.

 

To proto, je Ježíš je vůbec život.

Kristu není cizí ani nejmenší a nejzapomenutější částicí hmoty na periferii vesmíru.“

 

To bratra potěšilo:

 

„Chtělo by to rozvést pojetí celebrace s vesmírným aspektem stvoření. Moc by se o tom nechalo povídat. Na jedné straně fyzika – Rasselův diagram – a na druhé straně – „suscipe“ kněze…

 

Na jedné straně je via  dolorosa – a na druhé kosmický biologický život …a ty dvě věci nelze oddělit.“

 

„Pomáhá ti něco?“ zeptal jsem se.

 

„Ovšem.

Čím hlouběji poznávám dílo stvoření, tím zřejmější se mi stává skutečnost ducha – skutečnost Původce.“

 

„Jo, jo…“ řekl bratr s živým vnitřním pohnutím, pokyvoval při tom hlavou a usmál se:

„To je ono!“

 

 

30. 10. 1978

 

Pohled na Dr. J. M. byl dnes velmi bolestivý. Díval se na mne dost dlouho nepřítomně, než mě poznal. Věděl jsem, že čeká na duchovní posilu.

 

„Umřu rychle…nedávej si moc…

 

Poprvé se s tebou, bratře, loučím na ostro…dneska je po mně…“

 

Dlouhou chvíli jsme mlčeli.

 

„Dnes je pátek…dnes jsem se poprvé nemodlil breviář. Už to nejde…To jsem si nechal až na konec:

zříci se ofificia.“

 

„Dnes je pondělí“ řekl jsem.

 

Chvíli mlčel, pak dodal: „Cítím, že tu jde o boj…měl bych se oholit…“

 

Podal jsem mu holící strojek. S námahou se holil bateriovým holícím strojkem. Při holení mu často klesal na prsa.

 

Když chtěl strojek dát po holení do krabičky, nešlo to. Stále dával strojek širší stranou do užší strany krabičky, upřeně a s napětím…

 

Teprve po chvíli marného snažení mi dovolil vsunout strojek do krabice.

 

„Teď už nikoho nechci…“

 

Asi za hodinu usnul. Když se probudil, bylo třeba vyměnit výkalový pytlík z bočního vývodu.

Udělali jsme to spolu v koupelně. Dr. J. M. byl velmi slabý, opíral se o mne cestou do koupelny celou vahou svého těla a prohodil přitom sem tam nějakou větu:

 

„…měl jsem vidění. Byl jsem s tebou na procházce…v podvečer…bylo to na nějaké planině…někde u Plzně…lítali tam nějaký ptáci. Snad tam stálo nějaké děvče – tak šestnáct, osmnáctileté…ale nápadný bylo to hrozný horko…a to přihřejvání…jako dneska. Všiml sis, jak jsem se potil?“

 

Po chvilce pokračoval v řeči o vidění: „Bylo tam zapadající slunce…a teď se to opakuje…“

 

Vrátili jsme se na pokoj. S vypětím všech sil došel. Pomalu ulehl. Po celém obličeji mu naskákaly krůpěje potu. Po chvíli odpočíval a pak řekl:

 

„Ještě ti musím říct…vidíš…už jsem to zapomněl. Až zítra…“

 

„Zítra přijdu mezi jednou a druhou hodinou,“ ujišťoval jsem.

 

„Ty přijdeš?“  „Přijď!“

 

 

 

31. 10. 1978

 

V nose sondu až do žaludku, kapačku v ruce, dvě dávky roztoku a jednu plazmu…tak jsem dnes našel Dr. J. M. ve vinohradské nemocnici.

 

Když mě zahlédl, ačkoliv jsem se neslyšně a doslova vplížil do pokoje – zřejmě to cítil, že se někdo octl v jeho blízkosti – povídá:

 

„Včera jsem odevzdal sebe…

Jenom mě nenech mluvit, bolí to…“

 

Pak usnul.

 

Pohyboval ze spaní rty, jakoby s někým mluvil, pak zase ze sna někomu přikyvoval hlavou.

SATELIT 2000 stál na stole, sluchátka zamotaná v polštáři, anténa smutně nakloněná nad jeho hlavou.

 

Bublinky kapačky měří čas…

jedna, dvě, tři…

hodinu…

dvě hodiny…

 

Probral se:

 

„Volala Mařenka“ – řekl s očima upřenýma do prázdna.

 

„Tak povídej, ale přesně…když mluvím, bolí mě strašně za nosem. Vyndat to nemůžu…nevím…chytili mě, a než jsem se otočil, bylo to tam…“

 

Usnul.

 

 

 

14. 11. 1978

 

…Protože jsem byl nachlazený, nemohl jsme si dovolit jít na návštěvu dříve.

 

Přišel jsem do pokoje Dr. J. M. ve vinohradské nemocnici asi v 18. hodin.

Byla přítomna paní M. Hned na první pohled jsem viděl, že je to zlé.

 

Dr. J. M. se na mne podíval nepřítomným pohledem, jakoby se namáhal sehnat vědomí dohromady.

 

Když mě poznal, usmál se:

 

„To jsi ty?“

 

Podal jsem mu ruku. Protože byla venku zima, měl jsem ruce studené. Hned mě pustil se slovy:

 

„Pryč s tou zimou!“

 

Paní M. se zeptala:

 

„Jirko, jestlipak jsi našel ve svých bolestech také trochu radosti a krásy?“

 

Chvilku se zamyslel a pak řekl:

 

„Takovou krásu, jakou jsem nenašel v ničem jiném.“

 

Paní M. připomněla: „Zítra tě přijde navštívit Eva.“

„Nepřijde,“ odpověděl.

„Ale ano, přijde,“ ujišťovala paní M.

„Eva přijde pozdě.“

 

„Nepřijde pozdě!“ – Eva když něco řekne, tak to platí. Přijde včas!“

 

„Přijde pozdě!“ – slabikoval s důrazem.

 

Pak mu paní M. vyřizovala, že volal nějaký inženýr Moravy, že dostali nějaký přístroj s bublinkovou pamětí a na cosi se ptal.

 

Dr. J. M. odpověděl:

 

„To už jsem měl promyšlený před rokem. Na tom přístroji bych mohl začít hned pracovat.“

 

Po chvilce se obrátil na mně a měl zájem, co jsem dnes dělal. Řekl jsem, že jsem byl s přáteli v údolí Doubravky.

 

„Tak povídej.“

 

Rozhovořil jsem se o podzimní přírodě, o kráse ojíněných Železných hor, o kouzelném údolí Doubravky, o rodném mlýnu Ignáce Hermanna, o skalách, o větru…

 

„Já už jsem v závětří,“ řekl.

„Já už jsem tam, kde vítr nefouká.

Tam je ti takový ticho … a je to tak krásné…“

Přišla sestra. Dala Dr. J. M. injekci morfia.

Přesně věděl, jak má být veliká.

Po chvíli rozhovoru s paní M. se nepřítomně zahleděl před sebe. Za okamžik řekl:

„Byl tu pan kardinál Tomášek“.

 

Pak se obrátil ke mně a dodal:

 

„Vidíš? To jsou halucinace! To dělá to morfium.“ Byl k smrti vyčerpaný.

 

Rozloučili jsme se. Vyšel jsem z pokoje. Bylo 19. hodin.

 

Kolem 23. hodiny přešel Dr. J. M. po mostě smrti na druhý břeh života.

 

Druhý den ráno přišla Eva-

 

Bylo pozdě!

 

 

15. 11. 1978

 

Spolupacient   Dr. J. M. sdělil, že po mém odchodu pan doktor usnul.

 

Spal asi do 22. hodin.

 

Pak vstal, mlčky se procházel po pokoji, všechno si urovnal v tašce, na stolku – upravil si postel –

lehl si a zemřel…

Buď jméno Páně pochváleno!

 

 

 

 

 

 

 

 

   

 

 

 

 

 

     SONDY

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

OBSAH

 

 

 

 

Ludvík Kundera               -    Kampak to odešel pan Halas?

 

Stanislav Zedníček           -    Slovo k večeru poezie

 

Petr Musílek                     -      Kvůli člověku

                       

                                                 Daleké břehy

 

Stanislav Zedníček            -     Pár slov pro smutnou B.

 

                                                 U nahé krajiny těla

 

Ervín Kukučka                   -     Jsou chvíle

 

                                                  I v rozbřesku

 

Alexandra Berková             -     O malé bílé cedulce

 

Bohuslav Rynek                  -      Cesty domova

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ludvík Kundera

 

 

Kampak to odešel pan Halas?

 

 

Tma padá na Sněžné,

na ptáky, na kameny,

a tam, kde nevíc zebe,

plaňka pěstky zdvihá.

 

Chladné je nebe,

až husí kůže

ouhorům  naskakuje.

 

Kampak to odešel pan Halas?

Snad po ránu jen někam do polí?

 

Ba ne, ba ne:

/rmutnú vodu

havran pije/

Nevypije, nevypije!

 

Nedopsaná je báseň

o Sněžném…

 

Zas budem, zas budem

/s lampičkou vína/

do nocí vybíhat.

Do nocí halamovských.

 

Na Sněžné padá zima.

Na Sněžné padá sníh –

a chladné nebe Vysočiny

krajině masku snímá

 

Až bude léto nebem promodralé

a sluncem rozpálené nasrkz,

sjedem se zase na pár dnů.

A kolem stolu písnička se zvedne.

 

To místo v čele ale

bude prázdné.

 

 

 

 

Úvodní slovo k pořadu „A co básník“ pořádanému 26. října v Chotěboři

 

Vážení přátelé,

zítra 27. října bude to mu třicet let, co zemřel ve vinohradské nemocnici František Halas.

Nestačil již   ústům donést kapky léku, které by snad prodloužily jeho život o další dny tvorby, naději i utrpení. Dnešní halasovský večer bude tím třicetiletým výročím smrti znatelně poznamenán, protože zemřel – a to si musíme plně uvědomit – velký básník a velký člověk.

To označení „velký básník, velký člověk“ – ztrácejí dnes svou cenu. Dáváme je z lehkomyslnosti a v neomluvitelné nezodpovědnosti kdekomu, protože slovo pozbývá váhu pravdy. U Halase je to jiné. Pravost jeho poezie si žádá pravost ocenění, i když nakonec posledním rozhodčím a posledním oceňovatelem je neúprosný a neúplatný čas.

František Halas nepatřil mezi tak zvané vzdělance. Vychodil měšťanskou školu, byl obchodním příručím v Kočího knihkupectví v Brně, jeho rodina se nehonosila bohatou knihovnou, kde by se mohl Halas vzdělávat, seznamovat s klasiky a nakonec se stát obdivovaným snobem, který všechno zná a který si může všechno dovolit. Jeho rodina mu nemohla umožnit  esty v cizině, studium na vysoké škole, byla, jen nesmírně bohatou majitelkou nezměrné chudoby. A promiňte, že Vám teď připomenu příhodu z jeho chudičkého dětství, kterou i při nejvyšší míře citlivosti nepochopíme v plné síle její tragédie a jejího dosahu na celý život Františka Halase. Kterýsi slavný, ceněný kritik jednou napsal, že Halas koketuje se smrtí. Podle něho se v Halasových básních příliš často připomínala smrt.

A teď si, prosím, vyslechněte tu příhodu:

Malý František Halas, který ještě nechodil do školy, byl jednou sám doma se svým mladším bratříčkem. Rodiče byli v práci a jeho bratříček byl nemocen. Každou chvíli sténal a naříkal a František ho držel v náručí a choval ho, aby mu bylo dobře, aby se utišil, aby usnul. Po chvíli – bůhvíjak dlouhé – sténání i nářek utichly. Nadobro utichly. A František dál a dál houpal svého bratříčka, který byl najednou strašně studený a strašně tichý. Ano, smrt se k budoucímu básníkovi přiblížila příliš brzy a byla i dál jeho častým hostem, hercem smutnoher, byla jeho celoživotní tragickou přítelkyní, ale i učitelkou, která ho naučila poznat a vědět víc, než kdy poznali jeho lehkonozí a bezstarostní básničtí přátelé. Naučila ho poznat víc, nejen v prostorech žalu nad nutností smrti, ale i v prostorech až nepochopitelné radosti ze života, která se zdá docela oddělena od smrti, ale zkušený a moudrý člověk s tím nikdy příliš nesouhlasí. A Halas moudrý byl.

V roce 1941 napsal: Básník musí žárlivě střežit záviděnou svobodu poezie proti všem. Poezie je krví svobody: Ona je to, která nad rozvraty klene nové duhy a prozkoumává nové prostory, kde má být založen nový ráj. Ne navždy, bude zase jistě proměněn v zápasiště, ale v těch nebudou umírat jen chudí: Věřím, že člověk, vyjda z pralesů strojů, které již neovládá, založí nové impérium, které nahradí shnilé jeviště světa a ohnivé vozy poezie přivezou stavivo, nad něž nebude. Věřím, že básníkův hlas se neztratí, zvláště dnes, kdy se stává mluvčím jiných, kdy se obrací k lidu, aby mu dal kus své nezničitelné víry. Básník sděluje nesdělitelné a uzavírá do svých veršů odvahu i posilu. Proto mu naslouchejte. Každý zpívá jinak, ale všechny tyto hlasy se slévají v hymnus hlaholící slávou života a smrti. Nenechte je křičet do prázdna, hlásí – li nebezpečí! Přidejte se k nim, oni vám jen předzpívají a vy to jistě pochytíte. Jejich mzdou není cinkot jména, ale těch několik veršů, které snad zbudou, až jejich tvůrce už hlava bolet přestane.

Františka Halase hlava bolet přestala.  Před třiceti lety odešel básník, věrný přítel, člověk, který nenáviděl každou zpronevěru, proradnost, pohodlí, úplatnost, cesty slavobrán vyslužebníčkovaných post.

Kdysi – za války – jsem ho zastihl v jeho starém bytě v Kouřimské, těžce nemocného a proto jsem chtěl odejít, ale naznačoval mi celou svou výmluvnou mlčenlivostí, abych zůstal a poseděl. Bylo to ve dnech heydrichiády. Seděli jsme při velkém rozmlouvání ticha, které bylo u Halase vyznamenáním a nejúpěnlivější výměnou nevyslovitelných díků, zkušeností a pravd. A tehdy jsme uslyšeli z vedlejšího pokoje, kde ležel nachlazený František Xaver, Halasův první syn, tenký hlásek zpěvu. Chlapeček, který byl až neuvěřitelně podobný svému otci, zpíval Kde domov můj. Zpíval to s dětskou čistotou a nasadil svůj hlásek příliš vysoko. Byli jsme tím tak překvapení, že až po chvíli jsme si začali uvědomovat, že malý František nemůže tu hymnu dozpívat, že se nemůže vyšplhat do té závěrečné výšky tónů – byli jsme z toho plni úzkosti, jakoby dozpívání té písně bylo spojeno s osudem naší země. Podaří se mu to dozpívat? A jestli ano, pak bude všechno dobré. Františku Xaverovi se to podařilo. A Halasova pohublá tvář byla v té chvíli velice tichým zářením štěstí.

A poslední vzpomínka: Bylo tu už pár týdnů před Halasovou smrtí. Seděli jsme spolu Na Šťáhlavce blízko kostela sv. Matěje, kde Halasovi naposled bydleli. Bylo to podivné posezení. Všude tu měla místo stálá, rozechvívající úzkost. Halasův pokoj s ohromnou knihovnou, kde visela proslulá Šaldova hůl, byl jakoby plný výstražných signálů, a Halas, jak jsem znepokojeně zaznamenával, krutě cítil jejich tlak. Měl překrvenou tvář, plnou nezvykle světlé, stále se rozžíhávající a pohasínající červení, na čele jakýsi vřed, který vypadal jako stigma něčeho zlého a nenapravitelného. A přitom byl Halas veselý, tak veselý, jak jsem ho nikdy neviděl. Pili jsme víno. Halas stále a stále připíjel, s velkou vroucností a naléhavostí a já byl při tom velice bezradný, v nepochopitelném údivu zmatku…Jednu chvíli zvrátil Halas hlavu, zavřel oči a svými prsty pomalu, jemně kroužil po lesklém skle konferenčního stolku, u kterého jsme seděli, a přitom mluvil jakoby ze sna: Stanislave, já bych tak rád cítil pod svýma rukama léta našeho starého dosloužilého stolu. Tady to už nenávidím. Chci domů.

Za pár týdnů odjížděl do svého Kunštátu. Bydlí tam pod bludným kamenem ze své milované Rozteče. A bydlí v srdcích, lidských, ještě lidských a snad i tam je doma. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

KVŮLI ČLOVĚKU

 

 

Kvůli člověku

vstanu ze své netečnosti

Kvůli člověku

otevřu zámek svých dveří

Kvůli člověku

zapálím oheň ve svých kamnech

a vložím svíci

do okna otevřeného dálkám

 

Kvůli člověku

rozdělím

svůj plášť i pokrm

 

Vám však nemohu

udržovatelé

Vám však nesmím

dobrodinci

 

Kvůli člověku

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

DALEKÉ BŘEHY

 

Moře je skvělé

oznámil plavčík

/Naše loď vyplula k dalekým břehům/

Viditelnost je dokonalá

řekl první důstojník

Někde v nesmírných dálkách leží

zaslíbená zem

dodal kapitán

 

Jenomže my v podpalubí

hlupáci neznalí krásných ideálů

vidíme jen zmatek mezi krysami

s vodou prosakující kýlem

 

Už jsme na cestě celých sto dní

řekl kalendář

 

Čím ve větší dálce bude ta zem

tím úžasnější bude přistání

přidal se největší lhář mužstva

Jste děti štěstěny

štěbetal gramofon

odřenou melodii

 

Jen čas plynul

a neříkal vůbec nic

A zdálo se mi

že vítr nekonečných moří

rukou rozechvěnou

brnká na děravé plachtoví

a trochu se posmívá

a trochu se diví

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PÁR SLOV PRO SMUTNOU B.

 

Neprůchodná zeď naší slabosti

úporný dech

v bezvzdušném utěsnění

vždycky ve vině

vždycky v trestu

přes to ani ten nejtemnější

strop naší lebky

nemůže zastřít slunce

nemůže nás oddělit od výšek

spouštějících pro zítřky

záchranné provazce

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

U MALÉ KRAJINY TĚLA

 

Jen malá zář

se tebou křísí

ty bledá noc

ženo noci

ty kupodivu mlčící

a ještě nesetmělá kouřem

nepohřbená potraty

dubnová plačko

kamenná srdcem

vrostlá do lži

a líná

jako bublavé bahniště

pro kančí zadky

 

Jen malá zář

se tebou křísí

ty krutá a vilná

s odhadujícíma očima

koňského handlíře

ale krásná

tak neřestně krásná

že smrt je vedle tebe

jako oslava narození

a jed vínem

pro den svatby

 

Jen malá zář

se tebou křísí

ty mlčící ženo

ty ženo zítřka

ty jež možná ještě dnes

budeš vyhoštěna

z bledé noci

z ženy noci

do ženy úžasu

do ženy v pláči

do ženy úzkostně otevírající

svou vyprázdněnou samotu

pro neúprosný

neodvolatelný příchod

první lásky

 

 

 

 

 

 

JSOU CHVÍLE

 

     Jsou chvíle, kdy nás svět opouští: ženy, koberce, děti, knihy. Ale jsou chvíle, kdy nás nic neopustí, chvíle, v nichž doufáme, že alespoň jediná ze čtyř zdí je prosáklá i námi.

     Teď už pokorně splývám s hudbou. Pomalu rozeznávám hemžení podivných sil. Vím však, že jdu krásně najisto. K pohořím, výšinám, že se vrhám do oblak a vzpouzím se jako JOB.

     V nesmírné touze

     vzít hudbě alespoň jediný tón smíru.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

I V ROZBŘESKU

 

     Už je ráno a ptáci vlají křídly, vlajkami svého neštěstí. Snad i oni se trápí. I v rozbřesku. I v rozbřesku vzlétají ze žerdí námluv, proti větru. Stejně jako my. Čekající. Úderem půlnoci dáváme sbohem hodině snů, hodině duchů. Protože se neustále ocitáme v poryvech vichřic, v úderech blesků a námraz, kůra našeho stromu opadává. Na větve toho stromu neusednou ani ptáci. A to už je co říct!

     A zatím v těch chvílích, v nichž váháme a prosíme o milost, cizí větry hýbají našimi kořeny.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

O MALÉ BÍLÉ CEDULCE

 

    Nejdřív jsem viděla ceduli PŘEJDI  a tak jsem přešla. Pak jsem nalámala větve, nedotýkala se ani drátů na zem spadlých a chránila socialistický majetek nás všech. Potom jsem udržovala čistotu, uvolnila bezpečnostní pás a nevykláněla se z oken. A pak už skoro nebylo do čeho píchnout, tak jsem chvíli nekouřila, urychlila nástup, použila zadních dveří a chystala se asi 20 minut nepromluvit za jízdy s řidičem. To dělám zvlášť ráda, nemluvit za jízdy s řidičem: často za ním i hodinu postávám a příkladně s ním nemluvím, abych se zavděčila. Tak jsem tam za ním stála, když jsem ji uviděla, tu malou bílou cedulku: MLADŠÍ UVOLNĚTE MÍSTO STARŠÍMU. Kterému staršímu, to už v příkazu nebylo – zřejmě je mi to ponecháno na vůli. Rozhlédla jsem se, vybrala jsem si jednu zvlášť bledou a unavenou slečnu a dala se do práce. Promiňte, slečno, že obtěžuji, řekla jsem, kolik je vám let?

Cože? řekla slečna a zblízka se na mě podívala. Kolik je vám let? Řekla jsem. Mně?! řekla slečna a píchla do sebe prstem. A hned mi bylo jasné, že s ní budou potíže. Vám, řekla jsem. Slečna si mě celou prohlédla, pak řekla pomalu ccc, zavrtěla hlavou a otočila se ke mně zády. Asi nechtěla svůj věk říkat nahlas a tak jsem ji poklepala na rameno a řekla jsme co nejzdvořileji, buďte prosím, tak laskava a půjčte mi svůj občanský průkaz. Poslechla okamžitě, třebaže musela vědět, že se občanský průkaz půjčovat nesmí. Klid, řekla jsem vlídně, protože se jí přitom rozsypala kabelka, a listovala jsem průkazem a četla si o tom, kde, kdy, komu a proč se narodila, kde bydlela a bydlí a jakými ciframi je určena pro tento svět.

Slečna si nervózně odkašlala a zatěkala očima. Začínala mi být nesympatická. No nic, řekla jsem si, ještě si chvilku počtu, abych neurazila, pak jí někde uvolním místo a jdu od toho. Slečna zase zakašlala. Jste zaměstnaná? zeptala jsem se, aby řeč nestála. Slečna  něco zakoktala a rozhlédla se kolem, ale nikdo jí neporadil. A proč to tu nemáte zapsáno? řekla jsem já. Já, já, pípla slečna a zase zatěkala očima. Už mi vážně šla na nervy. Nesnáším lidi, co koktají a těkají očima. Tak si to koukejte doplnit, řekla jsem. V legitimaci už nic zajímavého nebylo, tak jsem jí vrátila. No, jste ročník pětačtyřicet, to souhlasí, tak pojďte se mnou, řekla jsem. Slečna se vyjeveně rozhlédla a brada se jí rozklepala. Ale proč? pípla protivně. Fakt už mě štvala. Skoro jsem toho chtěla nechat, ale najednou většina lidí vystoupila, a tak jsem si řekla, že už to dotáhnu. Jó, vážená, řekla jsem otráveně, to já vám nepovím, páč to sama nevím. Vyhrkly jí slzy, a tak jsme řekla, já jenom plním příkaz a ten zní, že musíte sedět. A ta holka omdlela. Normálně šla k zemi. Tramvaj zastavila a volali doktora. Chtěla jsem se zeptat, co se jí stalo, ale nějaký pán mě vzal za ramena a vedl mě stranou. Nesmíte být hned tak přísná, řekl mi přátelsky, já vím, já vím, jdete na to podstatě správně, já jenom, že se hned pozná nováček, nic ve zlym. Chtěla jsem něco říct, ale ten pán se usmál a poklepal mi na rameno, nic, fajn, řekl, to se zabrousí, jinak to bylo dobrý, takt dobrý. Ukázal mi pěst palcem vzhůru, bouchl mě do zad a odešel.           

    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

CESTY DOMOVA

 

Jsou cesty kamenů a květů

v nich návrat – nevíme kam jdeme.

Jsou oči. Pohledy tmou němé

Byli a nebyli, a jsme tu

 

Čekáme na poslední větu.

 

Jsou cesty šípků, cesty hlohů,

mámení očí, zubů, rohů,

jež hrozí a jež svádějí

kostnaté klisny nadějí

za ovšem vymlácených stohů

 

Trhliny v zemi, díry zmijí.

Štěrk útěchy je zazdívá.

Zdí věčný kámen věčně bijí

let ohmataná kladiva.

 

Je hlad, z kolejí stezky hledí

co bývalo a zase je

A někdy náhle ze střech šedi

zakvílí náhlou odpovědí

ohnivá kočka naděje.

 

Je dávno známá, žhavá rzivá,

očima dětských snů se dívá.

Kdo písmem ohně popsal zdiva?

Je z puklin nápis na zdi holé.

Nápis a podpis. Dole, dole.

 

V zdi okna zopírané hlavy.

Čel vrásky, vrostlé do mříže

kořeny bídy do únavy.

 

Je písmo. Dole, nejníže.

Váhavý podpis – tři kříže.

 

                                               /Bohuslav Rynek/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

    SONDY

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                                               Co jsi opravdu miloval, to ti zůstane

                                                                                           ostatní je drek

                                                               Cos opravdu miloval, o to tě nikdo neoloupí

                                                               Cos opravdu miloval, je tvoje pravé  dědictví.

 

                                                                                                    EZRA POUND

 

 

 

SONDY  10                                                                                 Prosinec  1979

 

 

                                     _____________________________

 

povídky

úvahy

verše 

 

   

 

 

 

      

   

   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                              SONDY

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

O B S A H

 

 

 

Stanislav Zedníček                                           -    Poznámky k tvorbě

 

 

Roman Brandstaeter /přeložil E. Kukučka/      -   Hrnčířovo pole

 

                                                                               Esence zla

 

Ervín Kukučka                                                   -  Po půlnoci

 

                                                                               Štafeta

       

                                                                               Tíha smutku

 

Musílek Petr                                                        - Mezek

 

                                                                               Komáři

 

                                                                               Spis

 

Jiřina Sedláčková                                                - Přespolní běžec

 

                                                                               Příchod andělů

                             

                                                                               Na okraj jednoho dne

 

Bjere/Cipriani/Bernános

/Chesterton/Chardin/  -                                          Útržky

 

 

Bohuslav Reynek –                                                Stopy

 

                                                                              Vánoce 1970

 

                                                                              Tyčka v plotě

 

 

Francois Poncet –                                                  Déšť

/přeložil J. Zahradníček/

 

 

 

 

 

SONDY  11     /BŘEZEN 1980/   Chotěboř

 

                   

  POZNÁMKY K TVORBĚ

 

 

     Pravá poezie není s těmi, kteří vyhráli zápas o přízeň sentimentu a snobství – je u těch úporně bojujících v dlouhém a osudovém boji, kde jenom míra statečnosti a oběti, upřímnosti a sebezapření, čistoty srdce a pokory mozku zajistí nepopiratelné a nenačasované vítězství, jež kupodivu mate vítěze, takže je přijímá v jakési rozpačité úzkosti jako nezasloužený dar, který ho nutí zůstat dál /s úlevou a dobrovolně/ na cestě dobrodružství, v prostorách rizika, v neschůdných končinách mučivé všednosti, ve větrných vírech inspirující přítomnosti velkého tajemství nevyslovitelna. 

     Každá báseň je vždycky velkým nesplněním touhy po dokonalosti, krutým rozčarováním nad nerealizovatelností básníkova „velkého snu“ vyslovit plně myšlenku, která dala slova do pohybu a která v básníkovi tkví a s naléhavostí výčitky, protože žádné byť nejpracovitější a nejodpovědnější lidské úsilí nezpůsobí úplné sjednocení myšlenky a slova – vždycky je tu mezera, jíž se mohou do básně vlomit vody chaosu. Naše přiznaná i utajovaná omezenost lidských možností zná temnou a až bolestnou bezradnost, jež nechává všechno utkvět v torzu /i když čtenář je v obdivu nad „dokonalostí“ básně/, je to vysílení z úsilí dosáhnout maxima, které zahlédá tu nehotovost a nedoslovenost, jako kaz vlastní poctivosti, jako svědectví, že se neudělalo všechno pro čistou, nejpravější finalitu básně. Ale to se v prvních hodinách po skončení práce necítí. Je to radost, úleva, díky a ten velký honorář, honorářů: vděčnost.

/Komu? Sobě přece ne!/

     Náš hlas má právo znít jen tak silně, jak to vyžaduje světelný náboj slova.

 

     Někdy  – a  jen na malou chvíli – se naše oči přestanou dívat a zírají, vidí přímo, bez variací, a pravda bytostí, věcí, pravda čehokoliv kolem nás vplývá svobodně do našeho poznání jako proud zázračné elektřiny údivu, která nás rozžíhá do světla, jímž chápeme a víme celou svou bytostí, ale jen pramálo z toho světla a pravdy můžeme rozdat, a to až s „věkovitým“ zpožděním a nemotorným slovem,i když i ono dostalo svůj náboj záře, a snad to není nic neobvyklého, když někdo po zaslouženém oslepení zachytí se jen zvuku takového slova, protože i ten může mít aspoň cenu signálu, ukazatele cesty do hájemství těch, kteří „viděli“, kteří se dotrpěli láskou k novému zraku, k vidění, jež předpokládá obnovenou čistotu srdce.

 

     Kdekdo ví, že se nebojíme poctivých slov utajovanou, a přece tak viditelnou nerovnováhou provinilců, že se vyhýbáme slovům, z kterých by prýštila skutečná láska, že je se zchytralostí zbabělců proléváme filtry sentimentu, z kterých pak vytékají v zkaleném kličkování, aby si kousek dál našel svou pasivitu uší, kde je tak snadné se doprázdnit v nicotu opilcova „okýnka“.

Ale ještě tu je nezranitelné mlčení. Mlčení vzácné a tak skryté, že v jeho azylových prostorách bezpečně čekají na vyslovení poslední slova pro záchranu života a cti, první slova pro nový život v nové zemi víry, naděje a lásky.

 

     Myšlenka zachycená a zviditelněná zneužívaným zázrakem písma je vždycky v pohybu, i když se tolikrát domníváme, že jsme ji zakotvili a že je nám k dispozici jako poslušné dítě nebo servilní služebník. A jaký je ten pohyb, jako sílu má zhoubná nebo blahodárná energie myšlenky zhmotnělé v slovo, o tom tklivě utajovaný neklid pýchy neví nic, tím se nezabývá. Nezaznamenává ani nepřehlédnutelnou krev pravdy, která vytepává po všechna tisíciletí lidstva jasnou zvěst o moudrosti šetřící slovy, aby naše vyslovená myšlenka byla tahem Božího světla, jež můžeme zahlédnout – pro nedokonalost svých smyslů, srdce a rozumu – jen jako ztlumené záření, jež nemůžeme zastihnout v účincích pro krátkost svého života. A věru, že stálepřítomný stín strachu ze zneužitých slov se ozvučuje rozpory mezi naším chtíčem a láskou a znejišťuje nás výstražným tušením zla, a to nejen v našem životním prostoru, ale i v prostorech, které míjíme při každém svém setkání s odjištěnými zápalnými světy lidí nelásky.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

HRNČÍŘOVO POLE

 

 

Když z rozbitého džbánu

Vypadl bezelstně měděný peníz

S nalesklým povrchem,

Pokladník prázdné pokladny,

V níž kromě jeho vlastních hříchů

Nebyla ani jediná mince,

Utekl na prázdné předměstí.

Řeka slepých očí, hluchých uší

A mých úst vplouvá s hlukem

Do podzemí křesťanství.

 

To bylo kdysi. Dříve.

Kdo se dokáže dnes vrátit k životu

Tichem, které odplyne do země stínů?

 

Stál v hrnčířově poli,

Ve středu tragického žalmu.

Byl částečkou Božích dějů,

Ale záviděl psu,

Že nemá vědomí hříchu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ESENCE ZLA

 

 

Viděl jsem hanbu pokolení,

Když jsem žil uprostřed lidí,

Bydlících v oku temnot.

Byla noc. Upadlý apoštol oděn

V koženém svrchním kabátě, s aktovkou v ruce,

Vysedl z auta se zhasnutými světly

U úpatí Getsemane a vydal se ne cestu

Se strážci svatyně

Pro kořist nebes

Na Jeho tvář dlouhý polibek:

Úřední akt mučednictví:

Tehdy z jeho úst, jako z vypálených lesů,

Uletěli ostatní rajští ptáci.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

POPŮLNOCÍ

 

     Pořád víříme u břehů cizích řek. Pořád v bludišti svých vlastních slov čekáme, až se staneme sochařem, který dokončil rysy naší tváře.

     Kde však je zvuk našich kroků? Teplo, jas, krása, porozumění? A kde je světlo, když ho nevidím!

     Křižuji temnotou svého pokoje.

     Jestliže kopu do zdí, pak jen proto, že necítím stisk.

 

 

 

 

 

ŠTAFETA

 

     Má rozechvělá ruka ti podává zrcadlo. Na počátku naší cesty neměnné:

     Tak nějak vypadá větev stromu. Větev stromu neurčitelně čekajícího podzim. Snad i kácející se strom. Meteor hořící podobojí mezi nebem a zemí. Uprostřed pouti!

     Je už skoro zima, ale já mám oči i okno dokořán.

     Žiji tebou tak dlouho a přesto dychtivě čekám poštu tvých holubů.

 

 

 

TÍHA SMUTKU

 

 

     Jako tekutina mezi prsty se lije síla varovného mlčení, v němž jen slabikujeme průzračná jména. Už s příliš vlažným srdcem pijeme z šestistěnných pláství. A země nám pod nohama puká. Toužíme, aby nás někdo uchopil za ruku – až překročíme alespoň jednu z puklin. Nechceme přeci zůstat v půli cesty? Avšak nikdo tu není. Žádné neštěstí k pobídnutí srdcí ke klusu.

     Tím hůř, jestliže zapomínáme a vybíháme až ke dnu dne, jestliže si už nevzpomínáme a jdeme až k okraji dne. Jestliže si vzpomínáme a ukrajujeme ze světla dne. Jestliže se skoro už neznáme a neumíme nést těžkosti dne. Tím lépe, když naše srdce snese krásnou krátkost dne.

     Se sevřenými pěstmi chceme rušit těch nejmíň tři sta let v prázdnotě bez hnutí, když začínáme poznávat horký střed světa.

     Co je nám dovoleno?

     Chvějeme se mezi životem a smrtí, i když na tváři máme odlesk krásných dní. Zdají se být někdy na dosah. Ale cesty mezi lidmi mají vždy dvojí znamení. Přesto žijeme. Třeba i nepláčeme. Vléváme se do nadějí.         

                         

 

 

 

 

 

 

 

 

 

MEZEK

 

 

Potkal jsem mezka na cestách

šel zvolna sotva nohy táh

v bocích se kroutil za zády

pán bičem rušil ovády

 

Za každou ranou mezek hýk

než v odpověď mu pána křik

Vysvětlil smysl šlehů těch

jež pálily ho na zádech

 

O houfech much ho poučil

o tom, jak bezbranný je cíl

že bič jak štít ho ochrání

od protivného štípání

 

Tiše se mezek osmělil

že by snad radši sežrán byl

a že je lépe riskovat

než navždy se již biče bát

 

Mlč osle Pán ho zarazil

vždyť poučen jsi o tom byl

Tvých vzdechů bylo víc než dost

Snad bys měl myslet na vděčnost

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

KOMÁŘI

 

V svém roji komár statečně

si pískal se všemi

Bezpečný ve všem Báječně

se cítil nad zemí

Vždyť každý zvuk

zněl v souzvuku

souhlasných serenád

a kapelník šel na ruku

Prostě to mělo řád

Však jednou

z hlubin jiný tón

vystrčil vzpurný spár

a místo altu baryton

narušil suchopár

A přestože

hned příští den

vše dál ved  postaru

v tom roji

jenž byl rozladěn

je těžko komárům

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

SPIS

 

Tak ono létat nesmí se

řekl jsem skloněn nad spisem

kde slovem k slovu bylo psáno

že létání je zakázáno

 

I s příklady a výstrahami

přečet jsem ženě různé fámy

i popření že co svět stál

nikomu vzduch se nepoddal

 

Já poslušný a spisů dbalý

ten papírek pak řádně sbalil

a prázdnou lahví z níž jsem pil

na každý pád jej zatížil

 

Pak k oknu šel a jako denně

na rám jsem stoup a neprodleně

do modrých dálek tiše vzlét

s tím – že se vrátím na oběd

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PŘESPOLNÍ BĚŽEC

 

běží

po špičkách let a v patách dní

tiše

naráží na kamenná úbočí

lehce

padá s dešti do kráterů

tiskne

k sobě hrany rozdrcených oblázků

nevěří

v blyskotavost srůstu

běží

a už se neptá

má nohy plné práce a tak

běží

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PŘÍCHOD ANDĚLŮ

 

 

už jdou

už je vedou

sotva pletou nohama

strhávají si křídla

odmítajíce jakoukoliv hodnost

 

Došlo i na vás, holoubkové, co?

A ruce pěkně svěsit podél trupu!

A teď nám pěkně zazpívejte!

No? Jakpak je tam nahoře?

 

stojí andělé

stojí jak do země přibití

ruce podél trupu

stojí tam v železných klecích

ústa ztuhlá jasnou křivkou letu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

NA OKRAJ JEDNOHO DNE

 

 

byla tam spousta setkání

co setkání – to propast

a zkrabacená touha

po mostech

po mostech pevných po mostech žulových

po mostech lehce přehozených

z břehu na břeh

přes vířivou řeku

řeku života

po mostech

a průsvitnými křídly

ptáka

jít

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ú T R Ž K Y

 

 

 

Nosiči se pomalu plahočili po horském svahu. Pobízel jsem je k rychlejší chůzi. Abychom dosáhli co největší rychlosti, rozdělil jsem celou zátěž na malé náklady a nosičům slíbil dobrý plat. Po několika dnech jsem si však všiml, že se každé ráno jen s velkou nechutí sbírají k další cestě. Zavolal jsem si jejich vedoucího a zeptal se ho, co se s nosiči děje.

-          Jsou snad nespokojeni s nákladem nebo penězi? – zeptal jsem se.

-          Ne, pane, - řekl, - peníze jsou moc dobré a náklad ne moc těžký, -

-          Tak co se jim vlastně nelíbí? –

-          Ne dobré jít moc rychle, pane, - odpověděl.

-          Naše duše pak žádný čas nás dohonit. Ne dobré, pane. –

 

                                                                                    / Jens Bjerre /

 

 

 

 

Bez nočního ohníčku Ongijové ihned onemocní. Přesvědčil jsem se o tom několikrát, když jsem s nimi opustil Malý Andamán. Onemocněli, přestože jsem jim opatřil lehátka i přikrývky v solidních dřevěných domech, jakých užívá civilní obyvatelstvo těchto ostrovů. Ohýnek u každého lůžka jsem jim však zabezpečit nemohl. Nestěžovali si sice, ale velmi rychle dostali horečku. Přesvědčil jsem se přitom, že doma spali třeba celí mokří v improvizovaných táborech nebo ve společných chatách s děravou střechou, aniž to pro mě mělo zlé následky. U jejich lůžka však stále hořel oheň.

 

                                                                            / Lidio Cipriani /

 

 

 

 

Svět zla tolik uniká našemu duchu! Nedaří se mi ostatně, abych si jej vždycky představil jako svět, jako vesmír. Je a vždycky bude jenom náběhem, náběhem k hnusnému a zmatenému stvoření na poslední hranici bytí. Myslím na ony plihé a průsvitné kapsy moře. Co záleží obludě na jednom zločinci víc nebo míň! Pozře okamžitě jeho zločin, převtělí jej k své strašné podstatě, stráví jej, aniž vyjde na okamžik ze své děsivé, věčné nehybnosti. Avšak historik, moralista, ba i filosof nechtějí vidět než zločince, předělávají zlo k obrazu a k podobenství člověka. Nemají žádné představy o zlu samém, o onom nesmírném sání prázdna, nicoty. Neboť má – li náš rod zahynout, zahyne hnusem, nudou. Lidská osobnost bude pomalu sžírána jako trám onou neviditelnou plísní, která udělá v několika týdnech z dubového dřeva houbovitou hmotu, do níž se snadno zaboří prst. A moralista bude rozebírat vášně, státník bude množit četníky a úředníky, vychovatel bude sestavovat programy – promrhají se celé poklady na zpracování těsta, v kterém už nebude kvas.

 

                                                                              / Georges Bernanos /

 

 

 

 

 

Dávat své vlasti krev bývá snadné, ještě snadnější je dávat jí peníze. Ze všeho nejtěžší je dávat jí pravdu. 

 

                                                                                            / G. K. Chesterton /

 

 

 

Milovat znamená nalézt a dovršit sebe sama v něčem mimo sebe.

 

                                                                                          / Pierre Teilhard de Chardin /

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

STOPY

 

 

Jsou stopy. Stopy nesnadné.

Jdou. Jdeme. S nimi hledáme,

led míjíme a úskalí.

 

Pat jamky, prstů obrysy.

Kříž stop. Už nikdo nevisí.

Spadaly rány, zčernaly.

 

Zapadly rány do bláta.

Je stezka stop. Je zavátá.

Váhavé kroky utonou.

 

Jsou jiné. Nové, ne nové.

je hvězda. Jdou tři Králové

pod Herodovou oponou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

VÁNOCE 1970

 

 

Advent, čtvrtá neděle.

Procitají andělé.

Vstaňte s námi, volají

z polí, z lesů, ze stájí.

 

Jdeme, nic jsme nepřinesli,

holá dlaň se chytá jeslí

Nestudí to, nehřeje,

prázdné prsty naděje.

 

Nestudí to, nepálí

nadali jsme, nevzali.

Ale někde někdo volá

Z mraků hvězda, kámen zdola?

 

Dlaň je prázdná. Hlava vratká

trne v rukou Jezulátka.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

TYČKA V PLOTĚ

 

 

Osiřelé tyčky v plotě,

němé struny přibité,

mnoho víte o samotě.

O křídlech nevíte.

 

Stébla, kterým se po klasu

vyslyšení nestýská.

Bez tváře jste. Bez úžasu.

Vyděšená strniska.

 

Hubených let holé hnáty

do čekání zajaté.

Suky v dlaních. V hlíně paty.

Kolena nemáte.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

DÉŠT

 

 

Déšť ve dvoře, kde pozoruji jeho padání, sestupuje ve velmi rozmanitých tempech. Uprostřed je to jemná, nesouvislá záclona, /nebo síť/, neúprosný, ale poměrně lehký pád kapek pravděpodobně dost lehkých, ustavičný chvat bez důrazu, usilovné drobení čistého povětroně.

Kousek ode zdi vpravo a vlevo padají s šumotem hlasitějším kapky těžší, odlišné. Tu se zdají veliké jako obilné zrno, tam jako hrách, jinde málem jako kulička. Na lištách, na opěradlech okna běží déšť vodorovně, zatím co na vnitřní straně týchž přepážek se zavěšuje v podobě vypuklých bonbónů. Po celém povrchu malé zinkové střechy, kterou tento pohled přečnívá, se rozlévá ve velmi tenkou hladinu, žíhanou velmi rozmanitými proudy, které působí neznatelné vlnění a hrbolky kovové krytiny. Z přiléhajícího okapu, kde teče s úsilím duté stružky bez velkého sklonu, padá náhle v pramínku dokonale svislém a dost hrubě spleteném až na zem, kde se rozbíjí a vystřikuje v zářících jehličkách.

     Každá z těchto podob má zvláštní tempo, odpovídá mu zvláštní šum. Celek žije mocně jako složitý mechanismus, právě tak přesný jako odvážný, jako orloj, jehož pružinou je tíha hmoty daná párou, která se sráží.

     Zvonění svislých praménků u země, žbluňkání okapů, maličké nárazy gongů se znásobují a zvučí současně v koncertu bez jednotvárnosti, ne však bez jemnosti.

     Když se pružina uvolnila, některá kolečka pokračují v chodu, stále se zpomalujícím, potom se celé ústrojí zastaví. A když se znovu objeví slunce, všechno se brzo ztrácí, skvělý přístroj se vypařuje: pršelo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  

 

 

        

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                                                                              

                                                                                              Vydává

                                                                            pro své přátele

                                                                          PETR MUSÍLEK

                                                                       nákladem 12 výtisků

                                                                             Tento má číslo

                                                                                      5

                                                                               NEPRODEJNÉ 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

     SONDY

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

O B S A H

 

 

 

Vladimír Holan                               - Triptych z roku 1975

 

Stanislav Zedníček                          - Ženy

 

Bohuslav Reynek                             - Stezky stáří

 

Roman Brandstaetter                       - Madona ateistů

 

Jakub Deml                                      - Bedřichu Fučíkovi

 

- Sen

 

Alexandra Berková                          - Malá Scrip – fi

 

Petr Musílek                                     - Z kroniki

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

SONDY 12            /červen    1980/                  Chotěboř

    

 

 

 

 

 

 

VLADIMÍR HOLAN

 

 

TRIPTYCH Z ROKU 1975

 

 

 

I

Ó Welt, ich  muss dich Larsen, zpíval Brahms a opravdu: byli jsme zde ustavičně tak ohroženi, jako by i náš anděl strážný musil mít ještě také svého Anděla strážného…Teď odcházejí oba a ty sám v sobě nejsi už ani paměť v současné chvíli…A to ses chtěl bránit?

 

 

 

II

Je ti jako bys nebyl

a přitom ještě také jaksi navíc

nechtěl být…

 

Ale kdoví, nejsi-li právě v takové chvíli sám sebou…

 

 

 

III

Už nemáš, co bys řekl,

i mlčení se odřeklo tvé bytosti,

a tedy sama smrt tě zapřela.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

     „Zdá se, že k vyrovnání nesporné nadřazenosti, kterou ženám propůjčuje jejich delikátní vnímavost nad muži, nebesa úmyslně obdařila ženské srdce slepou marnivostí a pošetilou důvěřivostí. K tomu, abychom se zmocnili  tak poddajné bytosti je třeba umět zacházet s pochvalou a polechtávat sebelásku.

     Mnohdy muži neschopní mít jakýkoliv vliv na jiné muže, jsou schopni neomezeného vlivu na duši ženy.

     Pochlebenství je jařmem, které sklání tak nízko hlavy žhnoucích a lehkovážných žen. Jak nešťastný je muž, který chce do lásky vnést upřímnost.“

 

                                                                                          /George Sandová/

 

 

     Ženy jsou jako květiny, které nikdy nepochopí odlétající semena.

 

 

 

     Šaty vydechovaly její vůni – kolikrát se to vydechování šatu objevilo v literatuře? A přece jak je  to přiléhavé pro některé šaty a některou ženu – ano, mnohdy jsou šaty skutečně organickou částí ženy, dýchají svou paní, jsou svlékatelnou pokožkou, krytem vůní lákavě utajovaných v trezoru ženství a propouštějícím jen příslib, ale tak mocný, že mu není nesnadné naráz zhoroucnět rytmus a touhu mužského srdce.

 

 

 

 

     Je to až k neuvěření, kolik ctnostných žen – neschopných milovat své muže věrně a nezištně – proklíná kurvy pro jejich bezstarostné pelešení, pro přitažlivost jejich povahy hrát až do zničení na burze vášně, i pro jejich odpor k čisťounké domácí práci ctnostných žen, k prostituci ctnostných žen na poctivých manželských ložích, ale kolik je v tom smradu závisti, to vědí /!/ jen svaly přetvářky, které ten smrad dovedou velice umně zadržet ve střevech srdce i v panděru mozku. Zatracují je i pro jejich schopnost harmonicky sloučit své pohrdání k mužskému nepříteli s potřebou milostného oddání, pro schopnost, po které v skrytu touží tolik ctnostných žen, protože své chuťovky nevěry zapíjejí právě touto omamnou představou ženské svobody.

 

 

 

     Tak jako básník vyhloubává verše z chaosu fantazie, pravd, z oteklých zkušeností, nesplněné touhy, z /mrtvých/ životů, z /pozůstalých/ cest, ze sirotčího nářku po dětství srdce, tak i žena hloubí svou náruč pro službu oddání na lásky, takže ani nejdotěravější hroty dýk nemohou dohmátnout její dno, dno náruče, kde se slévá mnoho dopouštějících slz, aby dokvetly v rosu…

 

 

 

     Když žena pohostinsky naservíruje svou chtivost se oddat, většina mužů se zachová jako hladovec na d vepřovou. Na talíři pak zůstane jen trochu vystydlé šťávy a přepáleného omastku.

 

 

     Kostrou ženy je zkamenělý otisk její první lásky.

 

 

 

     Tělo v manželství přivykne souloži, zvlášť když je jedinou dorozumívací řečí, jediným možným sblížením. A je překvapivé, že i paměť těla přiznává omezenost porozumění a fantazie v této bouřlivé oblasti. Je to omezení tragické – disharmonie krve, touhy a důvěry nevysvobodí ani nejúpěnlivější sténání rozkoše. Znechucení a hmyzí válka se objeví tak brzy a s takovou naléhavostí, že jenom ta nejzběsilejší nenávist dovede přinutit  nazaměstnaná pohlaví k opětnému pístovému soukání k propasti.

 

 

     Kdysi bývaly ženy v požehnaném stavu, dnes jsou  v  tom. Dnes se do toho dostaly. Dnes to daly pryč, nebo si to nechaly vzít. Přepisy katovských termínů nahony smrdících krví, která při tom nadarmo vytekla.

 

 

 

     Je možno mluvit o prostoru tam, kde není hmota? Proto láska je vladařkou velkomyslnou, která si nedělá těžkou hlavu z nějakého kousíčku prostoru podvodně a sobecky zabraného měnivými stíny těla.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

BOHUSLAV REYNEK

 

 

STEZKY STÁŘÍ

 

 

Zarůstají stezky stáří,

ptáků zabitých krev kropí

zajíců a kolčav stopy,

keře potupili žháři.

 

Vyděšené stíny ptáků

zachvěly se v síti snětí,

z mezí hrozí pěstky dětí

umučené na bodláku.

 

Čeká les, v něm mlhy brána

probodaná hřeby vzdechů,

s almužnou hub hořkých v mechu.

Hřeby vzdechu okovaná.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ROMAN BRANDSTAETTER

 

 

MADONA ATEISTŮ

 

 

Bdím nad těmi,

Kteří nevěří

V mého Syna,

 

Toužím jim pomoci.

 

Jsou mými dětmi.

Jako všichni.

 

I když nic o tom

Nevědí.

 

Modlím se.

 

Modlím se,

Za ty,

Kteří se nemodlí.

 

Když krvácejí,

Svojí modlitbou

Jak obvazem

Obvazuji

Jejich rány.

 

Když tonou,

Házím jim

Svou modlitbu

Jako záchranný pás.

 

Když umírají,

Ze své modlitby vytvářím podušku

Pro jejich znavené skráně.

A pak beru do rukou

Jejich syčící popely.

 

A kladu je

K nohám mého Syna.

 

A úpěnlivě Ho prosím

O milosrdenství

Pro prach.

 

Pro popírající.

 

Pro nevěřící.

 

Pro nejsoucí.

 

Říkám:

Stvoř je,

Synu Můj nejmilovanější.

 

Naplň je

Svou podstatou.

 

Inspiruj je

Svojí věčností.

 

Rozohni je

Svým utrpením.

 

Nechť jsou

Tvým trnem.

 

Nechť jsou

Tvým křížem.

 

Zemři za ně.

 

Zemři ještě jednou

Ještě jedenkrát.

 

Naposledy,

Synu můj nejmilovanější.

 

Prosí Tě o to

Tvá Matka

 

Prosí Tě o to

Madona ateistů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

BEDŘICHU FUČÍKOVI

 

 

                                                                                  pozdravení!

 

     Pamatujete se, příteli, na mou „Vraždu“? Jak by ne! Bral jste mně ji z ruky ještě horkou, ba musím říci ještě mokrou jako dítě, které v mateřské rose zrovna přišlo na svět. Bez krve nic nepřijde na svět. Bylo to kruté jako smrt. Bylo to drahé. Láska nežádá nic menšího. Může se stát, že se opakujeme. Děti jednoho otce málokdy se sobě nepodobají, a podle dětí žijících snadno poznávám otce i dávno zemřelé. Vidíme je. Je v tom nějaký zákon, proto cizoložství bylo v opovržení u všech národů. Je potřeba zachovat pravdu neporušenou. Věrnost. Proto vznikají války. Proto se rodí mučedníci a hrdinové. Nemám-li trvat, raději zemřu. A nemohu trvat bez svobody. Nestrpím, abych byl stále ohrožen. Neboť jsem-li v ohrožení já, je tím ohrožen i můj rod. A já vím, k jakému rodu přísluším. Není nikoli nejmenším. Žádny rod není nejmenším, Bůh se nedá omezovat. Miluje rozmanitost, netvoří hromadně, leda hejna komárů a nálevníků, ale člověka každého tvoří zvlášť, ne jako u dobytka.

     Jářku, pamatujete se, příteli, na mou „Vraždu“? Každá vražda je mimo zákon. Tím se nic neřeší, jenom komplikace, ale není to bez následků. Také ne bez prozřetelnosti… Singuis martyrum semen christianorum. /Aby se stal někdo knězem nebo básníkem, jaké svatosti, anebo jakých prostot bylo k tomu třeba! /  

Abych napsal o díle Felixe Janeveina, k tomu bylo potřeba žárlivosti, závisti a pomluvy. Já vím dobře co je nactiutrhání. K tomu bylo potřeba vraždy na mrtvém umělci. /Jsme-li živým výhonkem na vinném kmeni, jsme-li spojeni s Bohem, i naše hříchy nás inspirují. /Já vím dobře, co je vražda. Vražda, jako každý teror, je znamením porážky. Přiznáním méněcennosti. „Slyšeli jste, že bylo řečeno starým: Nezabiješ! Ale já pravím vám…Jednou Vám řeknu, kdo zavraždil Pavlu Kyticovou. Největší zločinec je ten, kdo zavraždí spícího a bezbranného. Kdo zavraždí milujícího.

     Nenapsal jsem Vám totéž už jednou? Včera jsem se dozvěděl, že Vám brzo bude padesát, myslil jsem na Vás, a Vaše podoba se nikterak nezměnila. Co jsou léta? Také o mě říkají, že jsem pořád stejný. Díky Bohu, to dělá inspirace, viďte? Díky Bohu, oba můžeme říci: Singulariter sum ego, donec transem… 

Borovice zůstane borovicí. Ona podle svého vlastního zákona přijímá slunce a slotu počasí.

     Nenapsal jsem Vám to už jednou? Ale protože Vás znám, velmi snadno a rád Vám povím – i když ne hned na tomto místě – co se mi dnes v noci zdálo. Snadno a rád, protože to bylo jako pokračování mé „Vraždy“, protože to jistě nějak souviselo právě s Vámi. Čas není nic prázdného, leda v pekle. Také mé sny – ale nechme toho. Ano, také VRAŽDA se vyvíjela…..

Uvidíte!

 

V Tasově 5. VIII.

A 24. XI. 1949

                                                                                                           Jakub Deml  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zde máte ten sen

 

                                        S E N

 

                                                                                                    milý Bedřichu!

Nebojte se,

budeme brzy hotovi!

                                                  ------------------------

 

Byl jsem u jakéhosi výčepu – to je na mne podobné, že? Však zrovna včera jsem dvěma dívkám ukazoval světničku a místo, kde umřela moje matka /víte, že to bylo těsně vedle hospody, jenom přes síň – jak jsem trpěl těmi muzikami! O tom není slova v „Mohyle“, škoda – to víte, kněz, čtvrté z Dekalogu, ostýchavost mládí štítí se všeho hnusu, nejvíce špiclovství, nástroje pýchy, smilstva, závisti, lakomství a všeho egoismu/. To asi také přispělo k mému snu. Jsem pořád stejný, ba prý mladší! Bodejť, vždyť i nesmrtelný, sice by to „nebylo k vydržení“. Kéž Vám mohu říci, co musím do dne soudu zatajit.

     Jsem tedy v tom výčepu, a pokud vím, nalejt jsem si nedal nic, ale z toho výčepu vedly asi tři schody do místnosti hořejší a uslyšel jsem odtud nějaký hlas, který mne přitahoval. Byl to hlas mezi hlasy, hlas staršího muže. Velmi povědomý, tedy ne odstrašující…Kdybych byl vyšel hned ven, když už jsem tady /být zde nebo tam, to nezávisí vždy od naší volby/, byl bych vzbudil dojem, že mám strach. I vstoupil jsem po těch schůdcích dovnitř.

     Místnost měla o ty tři schůdky nižší strop, to jsem si hned uvědomil, mohlo to být tady velmi útulné…Ta místnost nebyla ani tak velká, obyčejná světnička, tak jako nějaká předměstská holírna, tři židle vedle sebe – a napravo se kamsi ještě sestupovalo, či zacházelo: tam byl strop perspektivně ještě nižší – a nalevo byl strop perspektivně, či jinak vyšší, tj. blíž nad hlavou , bylo tam asi nějaké podiu. A stálo tam několik chlapů.

     A u jakéhosi pultu, který byl uprostřed, stál nějaký dospělý muž a přivítal mne jakousi ironií, že proč k nim lezu, anebo: No, tebe tady bylo ještě potřeba, přišels v pravý čas – bylo to výhrůžné, já předstíral chladnokrevnost a řekl, že jsem slyšel jeho hlas a ten že mne přivedl. –

     Na to mi odpověděl strojenou smířlivostí, že tedy mohu zůstat. Byl to pravděpodobně dělník, tváří dělaných jakoby širočinou, neoholený, a z jeho postoje a očí čišela panující ideologie jeho třídy. Byl jsem jaksi přijat do společnosti – myslím, že tam byl jaksi druhý, důvěrnější výčep – a najednou: ten člověk nechal mne být, už jsem tedy byl jakoby jejich – nikdo si mne nevšímal, ale uviděl jsem dvě skupinky: napravo objímala starší hospodská tele, brala je kolem krku a vedla je a držela kolem krku jenom proto, aby je řezník zařízl.

     Tu starou paní jsem znal už čtyřicet let, byla to vdova po řezníkovi, proto jsem se nedivil, jak to tele drží a jak čeká, až je ten řezník zařízne – to jsem zapomněl, ale nemohu zapomenout, co se dálo po mé levici: Tam, pod nízkým stropem a při umělém osvětlení seděl na židli muž asi padesátiletý, ano, tolik asi mu bylo, seděl na židli jak u holiče, a přistoupil k němu řezník s nožem v pravici a vrazil mu nůž přímo do úst a vytáhl jej. Nebylo to dobře. Ačkoliv já myslil, že to postačí. A ten člověk, co zde seděl jako u holiče, řekl podivné slovo tomu řezníkovi: Ty troubo, to se přece dělá tak a tak – nějaké to podivné slovo – dal mu slovem radu, jak se správně zařezuje, a ten řezník vrazil mu nůž správně do úst až po rukojeť a potom nůž vytáhl, a ten člověk, poučiv řezníka, seděl klidně dál, jenom zavřel oči a pevně semkl rty, aby nevytryskla krev – toho jsem si zvlášť všiml, jak svíral rty, aby nevytryskla krev, a také nevytryskla, rty jeho byly docela nepotřísněny, jak je svíral – a tak zemřel. Jak u holiče po holení. Vykrvácel dovnitř.

 

V Tasově 5. VIII. 1949                                                                Jakub Deml

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

MALÁ SCRIP – FI

 

Soutěž mladých autorů nedopadla podle očekávání. Vítám vás, řekl šéfredaktor Apendixu, a řeknu to rovnou: cena komerčního autora letos opět nebyla udělena. Jsme ve svízelné situaci: ve všech literárních časopisech, ano i v těch studentských, se to hemží experimentem, novátorstvím a bouráním starých forem. Slunečník vychází už jenom kvůli Apendixu. A tady kolegyně z Pubidavu nemá co tisknout! Ano, je hezké, že je celý svět posedlý vlnou subrealismu, který byl formulován při našem posledním setkání na Strahově, je hezké, že PEN Club překládá Apendix do čtyř světových jazyků jako své periodikum, jenomže Pubidav a ostatní časopisy jsou na dně! Tady kolegyně vám to poví. Šéfredaktor usedl, otřel si čelo a rozepjal knoflíček své blue – jeans košile.  

Ano, řekla bledá redaktorka, tady kolega Kowalski má pravdu. My nemáme nenáročné povídky pro čtení po nedělním obědě. Nemáme konzumní literaturu. Vemte si třeba tu tematiku: nemáme příběhy o lásce, o takovém tom…mladistvém bolestínství, blouznění, tápání, že ano. Tady nikdo netápe! Nikdo se necítí zraňován vnějším světem! Kolik z vás, ptám se, kolik z vás se třeba zamyslelo nad osudem člověka, osamělého uprostřed davu? Kdo z vás se zabývá pocitem odcizení? Nikdo, prosím, nikdo, redaktorka ztišila hlas, nikdo nenapsal jediný intimní, komorně laděný text. Všechno vidíte jen ve společenských souvislostech, jste samá zodpovědnost a práce, samý…optimismus a kolektivní cit.

Ale láska!...redaktorka se zajíkla a hlas jí přeskočil, romantika! …jedinec!..láska!! …šeptala a oči se jí zalily slzami. Ne, já nemůžu, řekla a sedla si. Autoři ve společenských oblecích si soustředěně činili poznámky. Bylo ticho.

Koukněte, řekl šéfredaktor Apendixu, zkuste to tak nějak lidsky, docela obyčejně, že jo, zkuste někdo napsat povídku třeba o tom, jak on ji miluje a ona ho nechce, tak on si namluví jinou a ta první ho zase chce…a jeho pak třeba přejede tramvaj. Nebo, tak něco…

Prosím, špitla jedna začínající prozaička, dívenka sotva třicetiletá, prosím, já myslím, …já už asi vím…já prostě napíšu povídku o tom, jak on jí miluje a ona ho nechce a pak ji…přejede tramvaj…/ nó, řekl Kowalski a zvedl obočí/…a vyléčí ji mladý doktor, pokračuje dívenka, a zamilují se do sebe /bledá redaktorka se povzbudivě usmála/…a pojedou spolu budovat Bajkalsko – Amurskou magistrálu, řekla dívenka a sedla si. A Kowalski škytl a svezl se pod stůl vedle své zelené bundy s vyšitým US Army na rukávu.

Po pohřbu se události vyvíjely tak, jak se nebožtík šéfredaktor obával: Apendix rostl a rostl, až vytlačil původní texty Slunečníku a začal vycházet samostatně jako další z dvaačtyřiceti literárních časopisů pod názvem Kowalského memorandum. Mladé dívence byla udělena Nobelova cena za literaturu a v témže roce, protože nedělní přílohy stále neměly co tisknout, byly zrušeny neděle. Za této situace se bledá redaktorka pokusila pozměnit charakter Memoranda k obrazu jeho duchovního otce: vrátila dvoudílný román o výrobě kominických koulí, psaný v kondicionálu a jednou větou, vrátila konkrétní báseň o stavbě metra a narativní báseň o všeslovanské vzájemnosti a počala se pídit po konzumních povídkách se zamilovanými hrdiny a zápletkou, rozpletenou v posledním odstavci. Pro naprostý nedostatek domácích zdrojů však byla nucena sáhnout k překladům z angličtiny, takže list ztratil na přitažlivosti a posléze upadl v zapomenutí.

 

 

 

 

 

 

 

 

Z KRONIKY

 

 

Na břehu svého domu

stojí člověk

Je to obyčejný člověk

a dává obyčejné otázky

Ptá se

Kam běží dítě

co si tu před chvílí hrálo

Kam odlétají motýli

kam ztrácí se den

K čemu se blíží bliknutí lampy

která právě vypustila

poslední balón světla?

 

Je čas na rozhraní dne

Čas, v kterém světlo již umlklo

a tma ještě nepromluvila

 

                   Zdálo se mi zdálo

                   že mne láska čeká

                   že mne z dálky volá

                   to šumí jen řeka

 

                  To šumí jen řeka

                  když jde přes kameny

                  slova ztrácejí se

                  v krajkách bílé pěny

 

                  Slova ztrácejí se

                  a vody se kalí

                  jako by ta slova

                  nikdy nepoznaly

 

 

Jde městem a sochy připravené k výkřiku čtou zpověď pozdního léta

Rybáři na Vltavě bičují ozvěnu touhy

Tichá trpělivost pramic klouže vodami

A ryby zpívají

někde v dálce je slyšet tiché do-re-mi…

Skřele přeťatého jablka

se vzepřou v člověčím hrdle

a bolest blízká dávení

nahlédne do zaskočeného pohledu

 

 

                   A prší prší kolik dní

                   ještě se jednou ohlédni

                   ještě mu úsměv pohled dej

                     a na cestu mu zamávej

                     Vždyť odchází a neví kam

                      být bez tebe tak byl by sám

                      na cestách lež a podlost ční

                      a provází jej mlčení

 

 

A najednou pozná

že žádná rána nebolí

dokud nestačí protéci vědomím

Ponejprv jako udivující vzrušení

Výkřik zmatku

 

 

                      To snad…..

Těžké boty došláply na zrcadla letišť

z venkovských rybníků vzlétla husí hejna

Řekl jsem ti Nepoužívej hrubých slov

A potom návyky

obrana z návyků

Umýt se obléci uvařit kávu

Uklidnit se

Uvěřit

Nakonec se vždycky stane

co se stát muselo

Obléknu si kabát

a ty nebreč

 

 

                     Písnička z ucha do ucha

                     má stále stejná slova

                     tak krásná a tak bezduchá

                     písnička plakátová

                  

                     Vždycky jen něco překryje

                     za ničím nepospíchá

                     Vždyť vlastně ani nežije

                     je jenom kruhem ticha

 

                     Písnička z ucha do ucha

                     písnička plakátová

                     tak krásná a tak bezduchá

                     má stále stejná slova

 

Vlastně se ani nic nestalo

Jenom ty vánoce mají letos jinou vůni

a jiná intonace sedí ve slovech

                                      „Pokoj lidem“

A jenom ten sníh je jinak bílý

A jenom ten úsměv je jinak hořký

A vlastně

jinak se nic nestalo

Málokdo se dokáže rozhořet

Málokdo vyběhne do ulice

Málokdo ti posvítí na cestu

Málokdo…

A stane-li se to přeci

pak je to

příliš krutá metafora

 

 

                    Zima si létá přes zásněžky

                    Dech slunce nehřeje

                    A jaro musí šlapat pěšky

                    přes její závěje

 

                    Přes prales kopřiv tkaný z jíní

                    přes jitra v nichž je tma

                    Než spatří v zrcadlové síni

                    svá ústa zkřivená

 

Přitom je tak jednoduché

přidat se k procesí kajícníků

Vždyť jen málokomu

je odepřena milost milosti

Ale povídej o tom takovým

kteří si mlčí po svém

 

Něco popírající rozumnost

se postavilo mezi strach a podrobení

Něco jako zkušenost

ční mezi poslušností

a rukou nataženou k úderu

Všechno veliké ustoupilo o krok

ale nic lidského se nedalo na útěk

 

A zatím už zraje obilí

a zrno

je opět sváženo do sýpek

Svatá Anna pročesává strniště

A člověk vychází na práh svého domu

aby se ptal

 

Je to obyčejný člověk

a obyčejnými otázkami

a všedními starostmi

A protože se otázky ztrácejí

v oparu zcestného drmolení

zapíše do knihy toho dne

jediný fakt

                      Dneska sedmnáctého října

                      devatenáctset šedesát devět

                      se  nám narodilo dítě

                      Mělo oči

                      zalepené nevěděním

                      a křičelo

                      krásně křičelo

 

 

 

                                                                                   Vydává

                                                                               pro své přátele

                                                                              PETR MUSÍLEK

                                                                            nákladem 12 výtisků

                                                                                Tento má číslo

                                                                                  

                                                                               NEPRODEJNÉ   

 

                         

 

 

 

 

 

 

 

       

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

SONDY

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

O B SA H

 

 

 

 

 

Ota Pavel               - Běh Prahou

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

SONDY  13          / ZÁŘÍ /   1980 /   Chotěboř

 

 

 

 

OTA  PAVEL

 

 

                                             BĚH   PRAHOU

 

 

 

     Po návratu z koncentráku si naši užívali. Chodili tančit do barů Belvedere, Barberina. Víno teklo proudem, jakoby si chtěli vynahradit léta strádání, bídy, ponižování. Chodíval k nám tenkrát Arnošt Lustig, studoval a flámoval s mým bráškou Jirkou. Lustig nejraději tančil s maminkou, tančil skvěle, jako když se vznáší vánek nad parketami a maminka s ním tančila moc ráda, protože můj tatínek dupal a funěl při tanci jako slon. Maminka byla krasavice a Lustig byl do ní trošku zamilován. Jednou pro ni přišel světlovlasý vysoký pán a tatínek kývl, že maminka s ním může jít na parket. A ten pán se jí začal dvořit a v půli tance jí řekl: „Jste tak krásná“, a oči na ní nechal.

     Maminka se usmála – kterou ženu by to nepotěšilo. A pak ten hezký pán dodal: „Jenom by mě zajímalo, co máte s tím židem?“  „Tři děti“, řekla maminka, dotančila a sedla si vedle tatínka.

     V Belvederu se můj tatínek seznámil s Američanem Johnym. Johny byl krásný jak panna a tlapy měl jako medvěd. Tatínek vždycky říkal, že jak ho český holky viděj, hned se svlíkaj, ale mě bylo teprve třináct a nevěděl jsem, co to znamená. Ale dneska vím, že se svlíkají hlavně proto, že Američanů bylo v Praze málo a Johny byl asi jen jeden. A skutečně byl frajer, lítal s bojovým letadlem na Němce. Pár jich sundal, než ho sestřelili a udělali z něho trochu invalidu padajícího maličko na levou nohu. Ale odvaha mu zůstala, kdekdo utíkal, když jezdil po Praze svým jeepem Wilysem. Navíc měl vysokou funkci u UNRY, co chtěla Čechům pomoct, a oplýval kapsami dolarů a mýmu tatínkovi věnoval galony benzínu, tisíce amerických cigaret, svetry, kafe, konzervy a balíky žvýkacích gum. Tatínek si bral jako člen strany a ani mu nevadilo, že je to od Američana. Kdo jiný si má to americký zboží vzít, než židi, kteří trpěli nejvíc.

      Johny byl přitom velkej dobrák. Vykládal, že má někde na severu Čech předky a patří mu tam krásné činžáky a on na nich bude jednou hospodařit, ale pořád neměl čas jet se na ty domy podívat.

     Blížili se volby v čtyřicátém šestém a tatínek si usmyslel, že naše rodina musí pro vítězství komunismu něco udělat. Jeho návrh spočíval v tom, že navečer před volbami poběží se Prahou. Budeme mít čísla politických stran a předpovíme, jak volby dopadnou. Naše maminka prohlásila, že tak pitomý návrh může vymyslet jen tatínek, ale tatínek na její řeči nedbal.

     Když dnes na to vzpomínám, musím dát za pravdu tatínkovi – bylo to zvláštní a krásný. Tatínek zmizel brzo ráno s tím, že přivleče na běh Johnyho, neboť takovou záležitost musí zajišťovat armáda.

     Přijeli pozdě odpoledne. Johny o tom zřejmě nechtěl ani slyšet. Ale tatínkovi se to podařilo. Nevím jak, ale bylo jasný, že když dokáže prodat elektrické vysavače na vesnicích, kde vůbec nebyl elektrika, dokáže přesvědčit i Johnyho. Dorazili k nám v pozdní odpoledne, už si nepamatuji, jestli svítilo slunce nebo bylo pod mrakem. Jenom vím, že Johny byl maličko namazaný, pod volantem měl láhev whisky a něco si pobrukoval. Šel jsem k němu blíž a zaslechl jsem zřetelně: „Nechť zhyne starý, podlý svět…“ Mému tatínkovi se ho podařilo tehdy zpracovat dokonale. Zatímco jsme se šli převléknout do triček, Johny trénoval jízdu se svým jeepem dokolečka Fárskou ulicí – jednu nohu na plynu, druhou na blatníku a kouřil doutník. Měl na sobě úplně novou uniformu plukovníka americké armády, ohromně mu to slušelo, myslel jsem si, že kdyby tu šla nějaká ženská, hned by se svlíkla. Čekal však na nás. 

     Byli jsme tři bráchové, přirozeně, že tatínek neběžel, nebylo to už pro něho a měl strašně nohy do O. Za stovku amerických žvýkaček od Johnyho získal ještě jednoho chlapce, aby dělal čtvrtého v tom běhu pro komunismus. Maminka nám přidělala čísla a tiše nadávala tatínkovi. Ale tatínkovi hořely oči – byl přesvědčen, že zajišťuje tímto během vítězství komunismu na věčný časy. A taky si myslel, že ten běh bude mít velkolepý úspěch.

     Vyšli jsme před dům. Jak jsme zjistili, Johny už dopil láhev whisky.

     První vyběhl Hugo, měl krásnou hruď a na tu hruď mu tatínek sám připíchl jedničku, s kterýmžto číslem vstupovali do voleb komunisti. Druhého vyslal tatínek na trať toho chlapce, co běžel za stovku žvejkaček. Dal mu číslo tři, druzí budou sociální demokraté. Jako třetí dostal pokyn vyrazit Jiří s číslem dvě. Představoval stranu lidovou.

     Mne si tatínek nechal na konec. Národní socialisti budou čtvrtí. Tatínek mě vybral úmyslně, protože jsem běhal nejlíp, a kdyby něco, mohl jsem upláchnout. Trénoval jsem na Spartě u otce Jandery, měl jsem silná stehna a odraz. Otec Jandera mi předpovídal velkou budoucnost sprintera, ale neměl jsem vůli trénovat. Atletika je dřina.

     Tatínek mi nařídil, abych trochu kulhal, snad abych měl odstup od těch druhých, snad abych ukázal, jak bídně to vypadá s národně socialistickou stranou.

     Vyběhli jsme ze Štrossmayerova náměstí a odtud na Příkopy. Nezdálo se mi to špatný. Běžel jsem skoro sám Prahou, byl jsem středem pozornosti. Komunisté tleskali, národní socialisté maličko pískali. Žádný trénink, žádná dřina, byl to zvláštní závod, v němž pořadí stanovil předem tatínek. První komunisti, poslední národní socialisti. A tak to šlo pořád, jenom žádné předbíhání. V oknech vláli prapory, lidé slavnostně oblečení a dobře naladění. Dokonce jsem přestal kulhat, vypínal jsem prsa, ukazoval své silné nohy, které se odrážely od dláždění. Bylo to trochu opojné. Jen tatínek jedoucí za mnou s Johnym v jeepu volal a občas mě napomínal: „Dobrý! Je to dobrý! Jenom víc kulhej!“

     Za mnou jel Johny, třikrát jsem si ho prohlédl, když jsem si rovnal padající ponožku. Jel v nejlepším americkém bojovém voze, o kterém se říkalo, že vyhrál druhou světovou válku.

Byl to model „MR“ – šedesát koní, měl odpich a už na prvních pár metrech vyvinul fantastickou rychlost. Jeepy sloužily jako hledače min, jako rušiče zátarasů, jako dresiny a nyní jeden k zajišťování komunistických voleb. Jeep měl krásně bíle natřené pneumatiky, na kapotě americkou hvězdu. Vypadal jako zvláštní zelenobílá ryby s kukadly. Johnymu to na jeepu slušeno, kouřil už bůhvíkolikátej doutník a něco si broukal, asi píseň, co učili mého tatínka, když byl malý, havíři na Buštěhradě, o starém podlém světě, aby dohřáli babičku Malvínu. 

     Nevím, co to tatínka napadlo, že poběžíme přes Václavák, kde měli hlavní stan u Melantrichu národní socialisté, za které jsem vlastně běžel a kulhal na čtvrtém místě. Zahli jsme z Příkopů nahoru a už zdálky jsem viděl ten ohromný nával před Melantrichem. Jak jsem se blížil, začala se ve mně zmenšovat dušička. A také ulička, do které jsem měl vběhnout, se zmenšovala. Ohlédl jsem se na ta tátu – byl mou poslední nadějí. Ale příliš dobře jsem znal svého tatínka, než abych té naději věřil. Měl některé špatné vlastnosti, ale nebyl to posraný žid, jak se o židech někdy říkávalo. Nikdy si nenechal od nikoho nic líbit, zmlátil už pár chlapů, kteří mu nadávali, nebo ublížili a měl kvůli tomu několik stání. První žid na světě pro něho nebyl ani pan Einstein, ani pan Chaplin, ale boxer Baer, který vyřídil Schmelinga. Můj tatínek dal před válkou v našem bytě zařídit ring a museli jsme boxovat, mně bylo tehdy 7 let. Chodil nás učit pan Hrabák a hlavně Jenda Heřmánek, co měl stříbrnou olympijskou medajli z Amsterodamu. Ale tušil jsem, že mé zkušenosti z doby mých sedmi let mi teď nebudou nic platný.

     Byla tu jediná možnost – neběžet vůbec.! Udělal jsem to. Nohy se mi zastavily. Stál jsem a Jeep zabrzdil také. Tatínek mohl zavolat: „Pojď sem nahoru, kamaráde“, kde byla Johnyho uniforma, ten jeho báječný vůz s odpichem, pravý americký kolt, tatínkovy pěstě – ale tatínek to neudělal. Miloval toho Baera a ne pana Einsteina. Naklonil se z vozu a rozkázal mi: „Běž!, kulhej!“

     Moji bratři i ten žvýkačkový kluk už zmizeli. Nejdřív jsem šel a pak pomalu vběhl před Melantrich. Zajímavé bylo, že do té doby si všímalo našeho běhu jen málo lidí, ale na Václaváku to bylo jiný. Pochopili ihned, o jakou agitaci jde – byli to inteligenti. Jenom překvapením ztichli, že mám tolik troufalosti dělat si z nich legraci přímo před Melantrichem. Vydechli, zařvali a vrhli se za mnou. Nějaký závod na Strahově byl proti tomu hadr. Rázem jsem přestal kulhat, jak mi radil tatínek a začal jsem uplatňovat rady otce Jandery: „Vyraž!, vysoko zdvíhej kolena!, nedívej se nalevo!, upaluj!“

     Bylo pozdě, kruh se zužoval a uličky se uzavřely lidmi. Vpředu zmizeli moji stateční bratři a vzadu zůstal vůz s osádkou. Johny pronikavě troubil, ale to bylo všechno.

     Už nebylo kam utíkat a tak jsem stál a čekal. Třásly se mi nohy, a kdyby moje srdce mohlo, vyskočilo by z těla a samotné by tlouklo na dlažbě, aby se ustrnuli. Stáli už úplně blízko. Pak se jeden z nich naklonil a strhl mi číslo. Druhý mi ubalil facku, že jsem spad na kolena. Začali mě tlouci. Jak jsem se uhýbal a uskakoval, viděl jsem jejich oči. Byly to oči úředníků, doktorů, inženýrů, obchodníků, jen ten první, co mě uhodil, musel být řezník, protože to byla strašlivá rána.

     Znal jsem ty oči. Tloukli mě za mé pozdější polopravdivé a zkreslené rozhlasové reportáže a za naivní povídky, tloukli mě za voloviny a lumpárny, kterých se dopustíme, až zítra zvítězíme. Bili mě za vraždy a zrady, které vykonáme.

     Vybíral jsem si to napřed. Strhli ze mě tričko, trenýrky a stál jsem tam nahý na Václavském náměstí a přikrýval jsem si klín. Byl jsem tehdy hezký kluk, ale nebyl jsem zase tak hezký, abych mohl stát zrovna takhle ve středu matičky Prahy. Z nohou a obličeje mi tekla po prsou a stehnech krev.

      Pak se objevil Johnyho jeep. Když mě Johny uviděl zakrváceného, zastavil, vyndal kolt a šel za ticha pomalu ke mně, leč nezačal střílet. Zastrčil kolt, vzal mě do náručí a nesl mě do toho svýho jeepu a krev mu máčela tu jeho krásnou uniformu. Tatínek seděl na druhém sedadel, zatínal pěsti a zuřil.

     Pak jel Johny Prahou jako šílenec. V domě, kde jsme bydleli, mě vynesl do bytu. Když mě maminka spatřila, chtěla se nejdřív pustit do tatínka, který přišel s tím velkolepým nápadem. Tatínek utíkal ze schodů a křičel, že běží pro doktora. Doktor Ptáček měl velké brýle a plno fáčů. Umyl mě, zalepil jak pneumatiku a přefačoval. Příští den jsem se probudil až k večeru, všechno mě bolelo, myslel jsem, že umírám. V mém pokoji pokorně někdo čekal. Štěrbinami mezi fáči jsem zahlédl tatínka, usmíval se na mne a měl v klopě rudý karafiát. Něco říkal a já mu nerozuměl. Vrtěl jsem hlavou a on se ke mně naklonil a zas něco říkal. Chtěl mě nějak potěšit, snad mi něco dát. Viděl jsem jeho rozjásanou tvář a konečně jsem zřetelně zaslechl:

„ Zvítězili jsme!“

     Za ním stál Johny a taky kýval, že jsme vyhráli a ani se neuvědomoval, že tímto vítězstvím přišel o ty krásné činžovní domy na severu, na které se ještě ani nebyl podívat.

     Potom mi tatínek povídal, že mluvil s poslancem Hrubým a že mě příští rok předčasně přijmou v sedmnácti letech do Komunistické strany Československa. Ležel jsem v tý posteli, bolela mě hlava, nateklý krk, zadek a noha, do které mě kopli a na kterou jsem pak dlouho skutečně kulhal i bez tatínkova pobízení. Díval jsem se smutně na tatínka a myslel jsem na to, jestli budu moct hrát vůbec ještě za Spartu hokej.

     V tom Johny jakoby smutně vytáhl z brašny nejnádhernější košili, jakou jsem kdy viděl. Pravá americká důstojnická košile z jemného khaki plátýnka a byli na ní našití malí lvi a důstojnické hvězdičky. Bylo to něco mazlivého, co jsem si potřeboval dát vedle sebe do postele a hrát si s tím jako s malým medvídkem nebo s panenkou. Chtěl jsem usnout a těšit se, že tam ta košile zas bude a probudit se a pak zase usínat s tím, že mi ji nikdo nevezme.

     Můj tatínek se taky snažil, aby komunismus předhonil kapitalismus, jak to chtěl Josef Stalin. Snažil se, jak mohl, i když mu rada židů říkala mešuge. Nesvěřili mu nikdy žádnou velkou funkci, ale udělali ho aspoň předsedou jakéhosi zábavního výboru a on chodil po podnicích, americké auto Biick už neměl a sháněl do tomboly sádrové jeleny, trpaslíky a panenky, co tančí, když se natáhnou.  Když mně pomohl ke vstupu do Komunistické strany v těch sedmnácti letech, dělal jsem to po něm. Tenkrát to bylo dojemné, ale když si na to vzpomenu dnes, uvědomuji si, že kvůli schůzím, tombolám, manifestacím za přátelství, sádrovým jelenům a trpaslíkům jsem se nenaučil tančit a měl jsem daleko míň holek než ostatní kluci, což mě ještě dlouho bude mrzet.

     Komunismus obhajoval všude.

     Jeho hlavní argument byl, že to s námi nejde z kopce a že kapitalismus dohoníme, že v každým krámě se může strhat mlýnek na kafe. V intimních kruzích přátel vykládal, že byl komunistou ještě dřív, než byla založena komunistická strana. Už jako kluk vynášel chudým klukům ze statku vdolky. Na svém útěku z cizinecké legie četl negramotným španělským komunistům jejich noviny, ačkoliv neuměl španělsky. Ve věznici Fernando PO zpívával Avanti popolo. Fotbalistům SK Kladno nechal natřít zábradlí i plot. Na lodi Tereza Taj vezl jako plavčík ruské šlechtičny, které utíkaly před Říjnovou revolucí, a on jim dával jenom olejovky. Když omdlévaly horkem, omýval jejich krásná prsa. Byly to nezvratné argumenty.

 I když v tom posledním sice hrála nějakou roli i Říjnová revoluce a ten omezený počet olejovek, ale už mi tam neštimovala ta krásná ňadra šlechtičen.

Ale budiž, fakt je že měl tatínek ke komunismu blízko, často se pohyboval mezi vandráky, tuláky a chuďasi a hlavně měl přející srdce.

     Když komunisté v Čechách zvítězili, řekl mu jeho blízký přítel továrník Heller: „Jsi blbec. Ještě jim pomáháš!“ Pan Heller odjel do Anglie a otevřel si tam továrnu na kožešiny, podobnou jako v Čechách. Můj tatínek už neobchodoval jako dřív – živil se, jak mohl. Vedlo se nám stále hůř, ale důležité pro tatínka bylo, že existovalo přátelství, bratrství a hlavně ta rovnost ras. To stálo za všechny prach.

     Naši měli už jen takový domeček poblíž Prahy. Přijel jsem jednou za nimi, nikoho jsem neviděl. Vešel jsem dovnitř, měl jsem strach, že se jim něco stalo. Byli v zadním pokojíku. Maminka ležela na gauči zachumlaná do deky a obrácená ke zdi, tatínek sedě v podvlíkačkách u stolu a plakal.  Vlasy měl rozházené přes čelo a slzy mu stékaly na noviny. Bylo to Rudé právo, které odebíral a bez něhož nemohl být ani den. Naklonil jsem se nad ním a ty vlasy mu dal pryč z čela. Poprvé a naposledy v životě se mi sesunul do náruče, jako to dělávají děti.

 Já už byl chlap. Držel jsem ho a díval jsem se přes jeho hlavu do toho Rudého práva, kde zaškrtal červenou tužkou:

                           Rudolf Slánský           židovského původu

                           Bedřich Geminder      židovského původu

                           Ludvík Frejka             židovského původu

                           Bedřich Reicin            židovského původu

                           Rudolf Margelius        židovského původu…..

 

     Ta řada lidí židovského původu pokračovala, byla rozmazaná slzami. Kdy ž se utišil, podíval se nepřítomně na mě, jako by mě nepoznával a povídá: „Zase zabíjejí židy! už to zase potřebujou na někoho svést!“

     Pak vstal, uhodil do toho Rudého práva a křičel: „Já odpouštím vraždy. I justiční.

I politický. Ale v tomhle komunistickým rudým právu nikdy nemělo stát – židovský původ. Komunisti dělí lidi na židy a nežidy!“

     A pak udeřil znovu do Rudýho práva a to se rozprsklo jako by bylo ze zimního ztrouchnivělého listí. Starožitný stolek s vykládanými jeleny se rozsypal. Sedl si a zhluboka oddychoval. Všichni jsme věděli, že myslí na to, jak byly zbytečné manifestace a prapory, ty řeči o pravdě a spravedlnosti, jak byla zbytečná krev, která ze mě kapala na Václavském náměstí. Myslel i na to, že s námi jel tenkrát zbytečně i Johny, ten báječný chlapec, který si pak koupil někde v Texasu ranč a pěstuje krávy. Byly zbytečný i sádroví jeleni do tomboly a taky panenka v růžové sukničce, co se natáhne a pak tančí.

     Můj tatínek vstal a šel do kůlny. Tam vytáhl největší sekeru na rozrážení špalků. Měl jsem z něho strach. Šel jsem za ním. Maminka mě prosila, abych ho nenechal, že ho nikdy takového neviděla. Až za chvíli jsem se jí vytrhl a utíkal jsem za ním. Doběhl jsem ke vratům, na které vždy na prvního máje maloval pěticípé hvězdy. Dnes tam vyryl dvě velké hvězdy. Stál jsem a počítal cípy.

     Jeden cíp – dva – tři – čtyři – pět – šest – cípů….

     Stoupl jsem si ještě blíž, jako bych nevěřil vlastním očím. Tatínek myslel, že chci ty židovské hvězdy smazat, moc dobře jsem ho chápal. U těch vrat přestal být komunistou a stal se zase židem. Dívali jsme se na sebe. Měl v očích něco, co jsem u něho nikdy předtím neviděl. V těch očích bylo hrozné zklamání, beznaděj a zoufalství člověka, který chtěl přejít po pevném mostě na druhou stranu řeky a ten most tam ve skutečnosti nebyl. V těch jeho očích se také houpal na provaze Slánský s Margoliem. Kolem dokola zpívali v podvečer ptáci a bylo to jako židovské žalmy.

     Sklonil sekeru a sedl si v podvlíkačkách na židli, co tu vždycky stála pro příchozí, kteří byli unaveni cestou nebo životem. Čekal, až pro někoho také přijdou. Ale nikdo pro něho nepřicházel. Neměl žádnou moc a nevedl žádný úřad. Pěstoval už v té době jen králíky.

     Když jsem se v noci podíval ven, seděl tam pořád na té židli. Padala zrovna zlatá hvězda a byla krásnější a možná dokonce spravedlivější než všechny hvězdy na této divné zemi.  

 

 

 

 

 

 

 

   

                                                                                                Vydává

                                                                                            pro své přátele

                                                                                          PETR  MUSÍLEK

                                                                                         nákladem 12 výtisků

                                                                                           Tento má číslo

                     

                                                                                            NEPRODEJNÉ

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

S O N D Y

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

O B S A H

 

 

 

Jaroslav Seifert              -   Pocta Vladimíru Holanovi

 

Stanislav Zedníček        -   Ze zkušenosti

 

Libuše Komárková        -  Zakletý svět

 

-  Zvěstování

 

Jan Zych                        -   Pramínek

 

Stanislav Zedníček        -   Jedno zastavení…

 

 -  Na klíčku semene

 

Petr Musílek                  -  Samomluva   

 

Jiří Brixi                         -  Pokus o definici

 

   -  Nic víc a nic méně

 

Roman Brandstaetter      -  /překlad Ervín Kukučka/  Anděl Páně

 

Útržky z četby

 

Bohuslav Rynek             -  Svatý Martin

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

SONDY  14        /PROSINEC   1980 /  Chotěboř /

 

 

POCTA VLADIMÍRU HOLANOVI

 

Jsou chvíle kde ve svých myšlenkách

závidím i mrtvým,

jakoby jejich věčné nebytí

bylo jen spočinutím

v lahodné pohodě a bezbolesti

a v zátiší vadnoucího kvítí…

 

 

Stačí však jen záchvěv rozkoše,

ať už je jakákoliv,

a ochotně se vracíme

ke svým každodenním trampotám.

 

 

Přežil jsem všechny básníky

své generace…

Všichni mi byli přáteli.

Naposled umřel Vladimír Holan.

Jak by mi nebylo úzko,

jsem sám.

 

 

První byl Jiří Wolker,

byl mladý a spěchal.

Ach ty nešťastné polibky

na horečnatá ústa

tuberkulózních dívek v sanatoriu

na mořském pobřeží.

 

 

Po letech umírá Jindřich Hořejší,

byl z nás nejstarší.

Verše psal v přeplněné kavárně

na kulatém stolku

jako po bitvě voják dopisy své milé

na převráceném bubnu.

 

 

Josef Hora byl jediný,

kdo mohl z nás tykat  F .X. Šaldovi.

Jen vejděte do jeho sadu,

když počínají kvést štěpy.

Jejich dojemné květy voní ve slunci

po hořkých mandlích.

 

 

 

Sbohem nám nedal ani František Halas,

milovaný druh.

Toužil, aby jeho verše krákoraly

lidem do uší,

ale někdy mu to nedalo

a zpíval.

 

 

Prudkým gestem odešel náhle

Konstantin Biebl.

Stýskalo se mu asi po něze

javanských dívek,

které jsou jako živé květy

a chodí tiše po špičkách.

 

 

Vítězslav Nezval se smrti rouhal

a ta se mu pomstila.

Když nečekaně zemřel o Velikonocích,

jak si sám předpověděl,

zlomila se jedna ze silných větví

stromu poezie.

 

 

Na smrt ještě ani nevzdechl

František Hrubín.

Zprvu ještě netušil, kde objevil

kantilény svých veršů,

a on jen poslouchal usměvavou vodu

na sázavském jezu.

 

 

Holan umíral dlouho.

Telefon mi často padal z ruky.

V té zpropadené voliéře světa

rozhazoval své verše s pohrdáním

jako kusy krvavého masa.

Ale ptáci se báli.

 

 

Smrt chtěla od něho pokoru,

pokoru však neznal

a do poslední chvíle

bojoval se mrtí zuřivě.

 

 

Anděl, který mu pozvedával ruce,

když umdléval,

seděl na pokraji jeho postele

a plakal.                                                                                                   10. 4. 1980

ZE ZKUŠENOSTÍ

 

 

Člověk dneska vypustil srdce na oběžnou dráhu kolem svého těla a to bolestně tepající tělísko citu zaznamenává s hrůzou zkázonosné exploze mozku, který byl kdysi jeho sourozeneckým druhem. Přitom nemůže sestoupit a přistát na místě, které mu náleží právem života, protože by shořelo v přetlakové atmosféře hlouposti a zla, v nedýchatelném vyzařování lhostejnosti nebo zoufalství, které jsou tragickým obalem náplní každého člověk odcizeného sobě i lidem a sunoucího se Zemí jako výstraha, jako příznak setrvalé a zatím nenapravitelné samoty nelásky.  

 

 

 

Náš hlas má právo znít jen tak silně, jak to vyžaduje světelný náboj slova a myšlenky.

 

 

 

 

Čas je právě tak pružinou, jako lisem. Právě tak ozpěvnělou zahradou, jako hladomornou pištících krys. Právě tak zmatenou cestou k hrobní jámě, jako laskavým průvodcem k očistě srdce. Právě tak popoháněčským spěchem, jako ochotou přijmout krvavé zastávky k cestě na svou Golgotu.

 

 

 

 

Je jistě velmi důležité, v kterém místě nám leží srdce, jak dlouhé a jak zajištěné jsou přísunové cesty zdravé krve, jak mocná je přitažlivost žaludku a její vliv na odvahu srdce, mozku a vůle, jak záchovná je vláda pohlaví po anexi lásky.

Svět našeho těla je právě tak neznámý jako slza, která kdysi byla naším nejkoncentrovanějším díkem za vteřinu pravého štěstí, jako slza, o které již dnes vlastně vůbec nic nevíme.

 

 

   

 

Každý má své místo kde si odmlčuje žal. Země je v těch chvílích zklamání srostlicí kláštěrů, celami bez dveří a oken, neúprosně staženým lisem na radost.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ZAKLETÝ SVĚT

 

 

Ve světě mimochodných lidí

slunce nevychází nezapadá

spánek a šero vlčí sten

kamenným pláštěm pokryta

vleče se Láska

horké ruce vztahuje

chytajíc muže a ženy

za šaty z hadí kůže

žebrá o pohlazení

 

Ve světě mimochodných lidí

jde každý sám

zaťaté pěsti na hrudi

v hlubokém spánku

bez muže žena

bez ženy muž

neobjímaní

nepočatí

nenarození

nechtění

nejsoucí

 

a jejich drobné děti

volají na ně jmény

o dvou slabikách

dvěma jmény

která dohromady

jsou jediným slovem

prvním slovem

slovem Počátku

ale oni neslyší

uši jim zdřevěněly

od samého nářku

co bez ustání vane

Ve světě mimochodných lidí

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 ZVĚSTOVÁNÍ

 

Chtěla bych mít muže

/Řekla má přítelkyně/

abych k němu mohla přijít

a plakat

a on by se neptal

proč že to pláču

a co mi kdo udělal

a nehledal by za vším jiného muže

ale věděl by

že pláču

protože dny míjí bez účasti

protože se lidé míjí také tak

protože je nesnesitelné žít a nebýt šťastná

protože mne unavuje stále se jen přetvařovat

a házet písek do očí sobě a svým bližním

protože jsem zkrvavena časem

protože závratně

den ode dne rychleji

zapadám do svého sypkého hrobu

protože se jas slunce rozkládá

a hvězdy oddalují

protože nejsem to, co jsem a jsem to, co nejsem

protože se nedohledám

nikdy už nikdy se nedohledám

počátku noci

 

Chtěla bych mít muže

/pravila má přítelkyně/

který by mne

plačící

kolébal v pažích

a rty mi dotýkal čelo

a nic nemluvil

jenom by se mnou tiše plakal

za sebe i za mne stejnými slzami

až do nové odvahy

až do nezbytnosti naděje

která jediná

poslední ze všeho

ještě nám zbývá

   

 

 

 

 

 

                                      

 

PRAMÍNEK

 

/z polštiny přeložil Miloš Vodička/

 

 

Pramínek. Ještě maličký

Ještě to není řeka

Tak jak se děti vedou za ruce –

kachňátka jej provázejí, aby nezabloudil.

 

Vítr zkouší přesypat prvý šelest lístků.

 

Velmi rychle kreslím.

Neboť slunce za chvíli zajde, déšť smyje vzduch,

ponoří se vlaštovky – ryby zpívající

a já tu už nebudu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

JEDNO ZASTAVENÍ NÁRUČNÍCH SLOV

 

 

Je v moci

znetvořené lásky

dotemnit svítání

lidského srdce

 

Je v moci

našeho údivu nad životem

který jsme obrodili

drsnou očistou

rozžít úlovou lásky

nový úsvit Země

 

Je v moci naší cit

která je

nad všednem  povinnosti

jako hvězda

nad vyprahlostí pouště

je v moci

naší každodenní

a stáložárné cti

patřil k lidem

všemi výměnami dobra

veškerou pomocí slova

které zná jen

záchranný čin

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

NA KLÍČKU SEMENE

 

 

Říci něco z nevyslovitelného

pokusit se to říci

v prostotě božího hovádka

dýchajícího na tajemství

v těšivé přítomnosti

vodivé hvězdy

to je to co znesmrtelňuje

skromnost jazyka

co dává zakmitnout

nezemskému světlu

v prostém skupení

málomluvné řeči

kterou jsme vyslovili

bez hrozby brzd a propočtů

jedinou

a snad nikdy se již neopakující

slitovnou láskou

svobodného slova

dávajícího bez průtahů

lidské teplo

obledněným celám Země

propouštěnému člověku

člověku vězni

který konečně zahlédá

nové jaro

a další a další nová jara

neumořitelného života

připraveného

celou prostotou naděje

pro jediný

aspoň jediný

dlouhý vdech

skutečného a zaslouženého

míru mozku

a srdce

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

SAMOMLUVA

 

 

Pro samou řádnost nespokojený

sedám před čistý list

 abych řadil slova

ještě jinak než historicky

 

Po okně klouzají chapadla

závratného vtahování

Hlásek pichlavý jak tříska pod nehtem

vemlouvavě nabízí lék ucouvnutí.

 

Jak se nepoddat? Jak se neprodat

pořádku věcí skvěle porovnaných

v zástupu pravidelně seřazených

tak vedle sebe uspořádaných

zde kniha a popel knihy

zde slovo a popel slova

zde kobylinec

a zde růže

 

Pro samou řádnost nespokojený

sedám před čistý list

Slov obhroublých Slov

v blátě vyválených

nesměle

neodvážně se ptám

Kam ještě couvnout?

Kam uhnout?

Čemu se svěřit?

Aby den, kterému říkám

příští

až půjde kolem neodplivl

a neřekl mi

táhni

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

POKUS O DEFINICI

 

 

Přestává zcela býti zřejmé

oč všechno tady vlastně jde

neboť to vše je stále stejné

neboť se stále ztrácí dech

neboť je slunce zlatě žluté

a země kulatá

na louce děti neobuté

medvídci koťata

tisíce slov, v nichž o nic nejde

a dálky mezi milenci

a čas který se neobejde

bez stuhy na věnci

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

NIC VÍC A NIC MÉNĚ

 

 

Až jednou ráno vstaneš

/to pokud v noci spíš/

a

před domem na záhonech

růže kvést uvidíš:

ty keře plné růží

jsem asi sázel já

Aby ti svojí vůní

sahaly do okna

 

Vůně je místo písní

a růže místo slov

a ostatní si přisni

To od toho je noc

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ANDĚL PÁNĚ

 

 

Anděl Páně

Zvěstoval Panně Marii.

 

V té chvíli

Zpívají Madony.

 

V tu chvíli

Putují Madony.

 

Vycházejí

Z obrazů,

Z kapliček,

Z kostelů.

 

Jdou

Z hloubi času

I z  hloubi světa,

Poli

Všemi cestami,

Všechny Madony.

 

Gotické,

Renesanční,

Barokní,

Současné.

 

Bílé,

Černé,

Žluté,

Červené.

 

Všechny Madony.

 

Kam putují Madony?

Putují do Nazaretu,

Složit poklonu

Malé,

Drobné,

Černooké

Marii.

 

A když umlkají zvony

K Andělu Páně,

Chór Madon

Se zvedá z kolenou

A vrací se

Do obrazů,

Kapliček,

A kostelů.

 

A malá,

Drobná,

Černooká

Marie

Stojí na prahu

Svého domu

A znamením kříže

Žehná odcházejícím

Madonám,

V nichž poznává

Sebe.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„Pozvolna jsem si osvojil tuto moudrost či toto poznání: každá cesta má ve skutečnosti jen jeden cíl – domov.“

                                                                                                  /Herbert Tichy/

 

 

 

„Pýcha je slabostí charakteru; vystřebává smích, údiv, rytířskost a energii.“

                                                                                                 / G. K. Chesterton /       

 

 

 

„Všude je bolest, utrpení a nespravedlnost. Ale všechno dohromady – je nezměrné štěstí.“

                                                                                                 / Osip Domov /

 

 

 

„Žádný člověk není doopravdy dobrý, dokud neví, jak je špatný nebo jak špatný by mohl být.“                                                                                       

                                                                                                 / G. K. Chesterton /

 

 

„Ustavičně napjatá zkoumavá pozornost stráví nakonec všecek soucit.“

                                                                                                / Georges Bernanos /

 

 

 

„Problém života je problémem bolesti.“

                                                                     / Georges Bernanos /

 

 

 

 

Antarktičtí tučňáci, kteří se shromažďují na břehu ve větším počtu, mají ve zvyku navzájem se do vody shazovat. Jestliže některý z nich spadne do moře a žádný tuleň nebo žralok ho nesežere, skáčou všichni ostatní bez obav za ním.

                                                                     / Irenans Eibl-Eibesfeldt /

 

 

 

 

Pozoruji, že slabé konstituci – ať už politické nebo tělesné – je třeba častěji podávat posilňující lék. Dlouhými útrapami pozbývají lidé znenáhla jakékoliv ponětí o svobodě, připadají si jako tvorové žijící z milosti, a všechno, co jim někdo silnější uloží, zdá se jim zákonité a závazné. Z toho pak vyplývá ona chudoba a poníženost ducha, které může propadnout království stejně jako jednotlivec.

                                                                                    / Jonathan Svift /

 

 

 

 

 

 

SVATÝ MARTIN

 

 

Sníh na plášti, sníh na plotě,

led ve vlasech a na kůži,

na naději, na nahotě.

Na zakletém dnů záluží.

 

Sníh padá na hlad člověka

a na kameny vystydlé.

Na hlavu psa, jenž neštěká,

do peří vrabcům na bidle.

 

Mrak slíbil. Teď se chumelí.

Sníh odívá a nehřeje.

Noc. Naděje se otměly.

Sníh voní. Voní naděje.

 

Půl pláště. Visí kde visí.

Na žeber mříži. Na kosti.

Na zasypané radosti.

Půl pláště. Radost najdi si.

 

Prst bílý píše na střechy

váhavé zvěsti o ráji.

Na přeťatý plášť útěchy

žebráci hustě padají.

 

 

 

 

                                                                     

 

 

 

 

 

 

O B S A H

 

 

 

 

 

 

Petr Musílek                             -  Prosba   /Poznámky z četby/

 

Jiří Briti                                    -  Na truc

 

                                                    Tropy v mírných krajích

 

Libuše Komárková                   - Láska

 

Petr Musílek                             - První den jara

 

Bohuslav Reynek                     - Sirka v louži

 

Stanislav Zedníček                   -  Jinovatka elegie

 

Francoa Poncet                         - Chléb

 

Julius Slowacki                         - O slovanském papeži

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 SONDY   15   / BŘEZEN /     1981   /  Chotěboř /

 

 

 

 

 

 

PROSBA

 

 

Rosteme do větru

do větru výřivého

Jen pane uchraň nás

nás hříšné všeho zlého

Dej cesty nám

Dej světlo nám

Dej víru nám i zánik

Aby dál vyrůstal

ten zázrak který vstal

z hlubin tvých dlaní

Dej sílu nám tu mízu hvězd

k ní tiše dorůstáme

 v nocích kdy přetéká

tma v očích člověka

až po vrch plná klamem

Dej odvahu té  síle v nás

ať sama sebe sváže

tam kde jen pro nás ční

tam kde jsme zbyteční

Dej větru ať ji smaže

Ať stanem se až předáme

jemu – to co jest jeho

zas lidmi lidskými

nechť my

jsme opět my

 

Uchraň nás pane

všeho zlého

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

POZNÁMKY Z ČETBY

 

 

 

Často není nouzový stav překonatelný na té rovině, kde vznikl, ale je zapotřebí, aby se otevřela nová rovina, nadřazená životní sféra, v níž je akt života pro člověka možný, zatímco se na rovině nouze zdál znemožněn anebo skutečně znemožněn byl v důsledku existenčního zúžení osobnosti právě na toto rovinu.

 

 

 

 

 

 

 

Jen v kontaktu s nějakými ideálně typickými obrazy vyrůstá člověk nad svou pouhou individuální existenci. Jestliže takové normující obrazy chybí, je život jedince ohrožen, vývojové impulsy ztrácejí svůj směr, nelze je uspořádat, nastává zmatek a chaos, rozplývá se substance člověka.

                                                     /Victor Emil von Gebsattel – O podstatě duševní pomoci/

 

 

 

 

 

 

 

I budoucnost se skládá z prchavých, nenávratných chvil a nic nebude nikdy dovršeno, kromě smrti. Proč mají chvíle, jež přijdou, větší práva než chvíle, které už přišly? K čemu ta nespravedlnost, proč se tak krátkozrace okrádáme? Jsou lidé, pro které jsou fanfáry o lepším příštím jen pohodlný způsob, jak se zbavit odpovědnosti za současnost. A je možné, že pro budoucnost má největší význam právě to, abychom se právě teď a tady naučili bez odkladu vytvářet a naplňovat chvíle lidského žití.

                                                        /Vladimír Levi – Já a My/

 

 

 

 

 

 

Bože, dej mi klid, abych přijímal věci, které nemohu změnit, odvahu, abych změnil věci, které změnit mohu, a moudrost, abych je uměl od sebe rozlišit.

                /Paul de Kruif – Sám proti šílenství – Lístek s modlitbou anonymních alkoholiků/

 

 

 

 

 

 

 

 

NA TRUC VŠEM MOŽNOSTEM

 

 

Na truc všem možnostem

/které nemám/

Na truc všem mužům

a všem ženám

Na truc všem podivínům

a všem prášilům

na truc všem snům

a všem žvanilům

Na truc všem novinám

a televizi

Na truc se usmívám

a basta fidly

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

TROPY V MÍRNÝCH KRAJÍCH

 

 

Toužíme tu po oáze

Sladké vlahé stinné

Celá léta sčítáme to

Sčítáme a víme

 

Všichni lekají a žízní

a k tomu dech tají

 

Jak to vlastně  Mistře vyzní –

Tropy v mírných krajích

 

Zatím tváříme se klidně

na březích své řeky

Stále víc než slunce – pálí

naše tajné vzteky

 

Vztek pravda

          Vztek mlčení

Vztek zakázaných dálek

vložený do básní

vložený do obálek

vložený potichu

potají odeslaný

 

Není nám do smíchu –

tropy v mírných krajích

 

Tropy v tomto městě

Lhaní

Tropy v tomto městě

Uslintaní

Tropy v tomto městě

Pomluv

Tropy v tomto městě

 

Probůh!

 

Tropy v našich láskách

tropy v našich duších

Všechno které laskáš

a ono tě dusí

 

Tropy Vítání

a tropy Zdravení

Tropy uondáni

tropy znaveni

 

Tropy odhalují

krásu!

Marně

v mírném pásu…

 

Máme dost všech tropů!

A jsme z tropů trop!

Otočíme klopu

a bude to!

 

Tajní svého svědomí

své svědomí tají

Jsme to my

             a vládnou

tropy v mírných krajích

 

Rozežráni roztaveni

kapičkami potu

jsme tu neochvějně

známe svoji notu

 

Je to mlčení a zakázané dálky

Je to bez obalu

Je to bez obálky

Je to tu a stále nezbývá než tajit

tropy v mírném pásu

 

Tropy v mírných krajích

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

LÁSKA

 

 

Včela mrtvá k zemi spadla

mrtvá včela hvězda svíce

nezažne se nikdy více

křídla zvadlá křídla zvadlá

 

Mrtvá včela zemi sladí

slunce pylem posypává

málo jenom žebrák dává

jenom zloděj dává kradí

 

Mrtvá včela řeholnice

suché oči suchá křídla

nenaberu z tvého zřídla

místo krve popelnice

 

Mrtvá včela vroucí kámen

slza sluncem upuštěná

už dávno ne duha žena

jak dávno jak jeden plamen

 

Mrtvá včela taká lehká

méně než dech strnout stačí

umyjí se noci v pláči

rána jako ořech křehká

 

Včelo mrtvá moje lásko

mrtvá včelo mého žití

zůstat nebo odejíti

nemáš konce má otázko

 

Mrtvá včela ve mně živá

srdce moje bodnout zkusí

a to srdce mrtvé zpívá

a ta včela bodat musí

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PRVNÍ DEN JARA

 

       Začíná to již na podzim, ve chvíli dozrávání, kdy v plodu dovršeném ztmavnou jádra a stanou se samostatnými jiskrami nového života. Již v té chvíli existuje něco jako příslib, něco jako začátek logické řady, takže i kdyby to byl první podzim, který potkáme, je cítit návaznost a síla nového vzepětí do budoucnosti. A možná, že je to ještě mnohem dříve, že se dny jara prolínají se vším časem, neboť začátek je vlastně jen pokračováním a konec vymezením jediného skupenství.

       Vždyť jdu-li po lesích nebo loukách této vysočiny, nikdy neprocházím prázdnotou. Tráva, květiny a stromy, které potkávám, nevědí nic o smrti, neznají slovo konec a o zimním spánku mohou vyprávět jen vnější ozdobou listů, vystavenou našim očím. Ale to, co se děje v kořenech, co se odehrává v rozfoukaných padáčcích pampelišek, to neustálé předávání, ta nikdy nekončící práce tolik podobná lásce, ta neví o smrti pranic.

       Je něco jako úsměv v tváři té jarní krajiny, v tom věčném dni jara, které má svůj vrchol i bod ozdobený červánky odcházejícího slunce. A jako ono, které mizíc za obzorem, žije dál v odlesku měsíčních paprsků, tak ani tento den nikdy neodchází docela, ničeho se nevzdává a ničemu neustupuje.

A je i něco jako vítězství v tváři té krajiny, vítězství obsahující celý vesmír, vítězství sahající až za tajemství té síly, která nezná marnost ani v tom nejmenším zrnéčku života.

       Čím je tu bolest, prohry a úspěch ve smyslu, který jim přisuzuje představa člověka? Vždyť co je věčné, nezná porážku a co je nezlomné, nemůže být zlomeno.

       I tato krajina je bita bouřemi, pálena mrazem i sluncem, bičována provazy divokých dešťů. Ale čas odklízí všechny stopy, vymleté břehy znovu naplňuje a tomu, čím jsi se honosil, navléká masku směšně schvívanou.

Říkám ti, vrať se a neodvracej oči od těch kopců. Člověk nemůže na dlouho zastavit, byť obraz, který se mu nabízí, nesl v sobě kouzlo krásy sebevětší. Někde uvnitř, možná, že to pocítíš dříve, než budeš připraven, v tvém vesmíru rostou tytéž stromy, voní ta samá mateřídouška a poletují stejné padáčky pampelišek. I v tobě, hluboko zasutý, trvá první den jara a běžíš-li za ním, ztrácí se v krajině, a chceš-li jenom tak obyčejně žít, je s tebou.

 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

SIRKA V LOUŽI

 

 

Černá půl, půl bílá

bárka bídy muší

Měla z ohně duši

Už ji vysvítila

 

Neví kdy a komu

Třeba na hodiny

mezi stíny viny

Snad na cestu domů

 

Černá, bílá pěna

osten v dřímot máku

Peří Kdo jsi ptáku?

Sirka zahozená

 

Smrtka po tabáku

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

JINOVATKA ELEGIE

 

Co jsi miloval

to je již

za Mrtvým mořem

A sůl ti balzamuje chřípí

pro smrt kterou

ještě žiješ

 

Co miluješ

je v stromě poznání

ještě bez hada

Eva neúnavně svítá

Všechno je v pravdě

všechno je samozřejmé

protože údiv je

v tahu věčnosti

 

Co budeš milovat

má němý počátek

jen zdánlivě

Kořeny lásky

jsou v očistné nejistotě

nepaměti

a samozřejmé

svou přítomností

u obětního

rozzařování náruče

 

Ženo

kam až budeš patřit

svému běsu

kam až budeš patřit

milostí pádu

do bezmračných výšek

jitřní hvězdy?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

CHLÉB         

 

 

Povrch chleba je podivuhodný především pro ten dojem jakoby panoramatický, kterým působí: jako bychom měli k volnému použití pod rukou Alpy, Taurus nebo řetěz And.

       Tak beztvará hmota, chtějíc právě žíhat, byla kvůli nám vsunuta do hvězdné pece, kde tvrdnouc utvářela se v údolí, hřebeny, krabatiny a rokle…A všechny tyto plody od té doby tak pěkně článkované, ty tenké dlaždice, kam světlo klade pozorně své žáry – bez jediného pohledu pro neušlechtilou spodní měkkost.

       Ta mdlá a chladná spodní půda, které se říká střída, má tkáň podobnou tkáni hub: květy nebo plody se tam spájejí jako siamská dvojčata všemi záhyby najednou. Když chléb ztvrdne, květy uschnou a srazí se: uvolňují se potom jeden od druhého a hmota se stává drobivou…

       Ale nechme toho, neboť chléb má být v našich ústech méně předmětem vážnosti nežli spotřeby.

 

                                                                   Přeložil Jan Zahradníček

 

Francois Poncet  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

JULIUS SLOWACKI

 

 

O SLOVANSKÉM PAPEŽI

 

 

Uprostřed neshod Pán Bůh udeří

v ohromný zvon:

to slovanskému papeži

připraví trůn

Ten před meči neuteče

jak jeden Vlach,

bát nebude se ani meče –

vždyť svět je jeho prach.

Tvář jeho – Slovem planoucí:

světlo v něm uzří bídy druh.

Za ním půjdou národy bloudící

do světla, kde je Bůh.

A jeho modlitby, rozkazy

poslechne nejenom lid –

jestliže rozkáže, i slunce se

zastaví, vždyť jeho moc je div.

Hle, již se blíží obnovitel nový

i pozemských sil.

Ztiší se v cévách pod jeho slovy

krev našich žil.

V srdcích se vyleje světlostí

boží pramenný ruch.

Co myslí pochopí, to také stvoří

neb jeho mocí je Duch.

Síly je potřeba, abychom pozemský

pozvedli svět,

proto přichází papež slovanský

jako bratr všech.

Nalezne balzám léčivý

na každou světa ránu.

Andělé květy vyzdobí

trůn pro jeho vládu.

On rozdá lásku! Sluhové mocnáře

dávají zbraň,

zatímco svátostnou moc on ukáže,

jakmile vezme svět ve svou dlaň.

Holubice slova z úst mu vyletí,

ponese hymnickou zvěst –

nevinu sladkou, že Duch už svítí

a zjevná je jeho čest.

Nebe krásné se nad ním otvírá

v každou světa stranu.

Na zemi stane a požehná

svět i lidskou vládu.

Národy sbratří hlasem svým

a v jeho pojetí

 rádi půjdem za cílem posledním

i za cenu velkých obětí.

Svátostná moc mu sílu dá

i podporu národů pozemskou –

a moc ta bude duším patrná

i před smrtí tmou.

Toho muže uzříte brzy

nejprve stín a potom tvář.

Vyčistí světa rány, hrůzy

vyvrhne červy a hady a obnoví zář.

Zdraví on přinese, roznítí lásku

a zachrání svět.

Prach z církve vymete,

vyvrhne ven.

Tvůrčí moc Boha ukáže ve světě

jasně jak den!

 

 

 

 

                                               / ze sbírky Lyrika i ine

                                                         Wiersze – 1848/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

O B S A H

 

 

 

 

 

F. X. Šalda                       -                                     Na cestu

 

Roman Brandstaetter       -                                     Jan Křtitel ve vězení

 

Jaroslav Seifert                -                                     Morový sloup /úryvek/

 

Petr Musílek                    -                                     Poznámky

 

Alexandra Berková         -                                     Tedy o lásce

 

Ervín Kukuczka               -                                     Probuzení

 

Jiří Briti                           -                                     Tak přece

 

Petr Musílek                    -                                     To je všechno

 

                                                                              Kořeny srdce

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

SONDY   16         /ČERVEN 1981/     CHOTĚBOŘ  /

 

 

 

 

 

 

NA CESTU

 

Několik mladých přátel, kteří vedou tento list, požádalo mne o pár průvodních slov. Co si prý myslím o tvorbě básnické, jaký význam jí přikládám, jak se prý uskutečňuje? Na tyto otázky mám prý stručně odpovědět.

       Věřím v poezii jako ve velikou moc životvornou. Řekl jsem to již několikrát, že poezie udržuje svět mladým, že zaručuje vyšší zdraví i jednotlivce i společnosti. Rád bych, aby v to také věřili mladí básníci, aby měli o svém poslání mínění co nejvyšší – ujišťuji je, že nebude nikdy dosti vysoké. I poezie jako věda, jako každá tvorba, zceluje člověka, syntetizuje ho ve vyšší potenci a ve vyšší celek. Básník jako vědec chce pochopit a vyložit život. Mezi obrazností básníkovou a obrazností velkých vědců jest spříznění zcela patrné: obojím šlo o veliký sjednocující pohled životní. I poezie je tvorba metodická. Básník musí být záměrným kormidelníkem své lodi. V poezii musí přijít ke slovu i mocný a důsledný intelekt, třebas podřízený obraznosti. Podřízený? Ne. Sloučený s ní v jednotu.

       Mladým básníkům bych rád řekl: starejte se co nejméně o sebe, starejte se co nejvíce o člověka, o jeho bolesti a radosti, o společnost a dobu. Cesta k Bohu vede přes člověka, a jen přes člověka. Proto je poezie velikým darem osudu, že pomáhá básníkovi, aby vystoupil ze sebe, aby zapomenul na sebe, na své soukromé hoře, na svou malost a splýval vyššími útvary, s údělem nadosobním, se zdroji a prameny života. Jen tak může vzniknout poezie a umění, které podávají vzory, jichž se nápodobou zmocňuje lidstvo: překládá je do životní empirie, zeslabuje, pravda, ale přece napodobí. Jen tak je možné, že poezie a umění nezetlí v knihách, nýbrž že se přelévá do života, proniká a přetvořuje jej. Nekultivujte proto, mladí básníci, svou bolest, nerafinujte v ní, nepohrávejte si s ní. Radost je nejvyšší dar poezie a umění. Ona je ti zárukou, že tvá obraznost se rozletěla za pravým cílem, že tvá extaze vyšlehla vysoko k modrému nebi čistým bezdýmým  plamenem, že tvá oběť je přijata.

       Zajisté, nedá se nakomandovat radost. Ale můžeš se jí dotvořit úsilím života a díla. Je to požehnání andělovo po boji s Jakubem. Je poslední odměnou a poslední sladkostí básníka odosobněného a vykoupeného. „S milióny jste v tajemném bratrství spjati a jenom v radosti milionů se budete radovati“, napsal jako svůj odkaz Březina. Mladý básníku uvaž, než sáhneš na pero, že máš být mluvčím svého rodu, jeho reprezentantem v emersonovském slova smyslu, že jsi zástupcem jeho pře před Bohem.

       Není jaro kolem nás, naopak je mráz, je zima, je zoufalství. Ale přes to – nebo lépe právě proto-: zpívejte! Není uměním zpívat na jaře nebo v létě, kdy se všechno zelená a všechno kvete, ale je umění zpívat v zimě, na ledu, na sněhu, v studených mlhách. Pravé umění, pravá poezie mají vždycky ráz protestu proti bídě dneška, proti malosti přítomnosti, postulují vždycky lepší a vyšší zítřek, a na konec jej i přivolají.    

       Bylo dobře řečeno: pravá odvaha je nejlepší modlitba. Buďte ve své tvorbě, mladí přátelé, odvážní takovou dobrou povahou! Nekopírujte jiné, nekopírujte ani sami sebe, neopakujte již řečené, buďte objeviteli a dobyvateli nových zemí, jichž se dosud nedotkla ani noha ani rýč básníků starších. Neusnadňujte si své dílo, nechtějte se líbit ani sobě, ani jiným. Překážky, které jste překonali, potkáte jednoho dne jako úsměv panny a její pozvání k milování. Všechna lehkost, všechen úsměv, všechno záření jsou jen úroky z černé a nevzhledné práce dlouho a věrně konané. Řekové říkali, že bozi položili před dokonalost pot, a někteří Francouzové říkají, že genius je píle. Má to ten dobrý smysl, abyste nejprve chtěli postavit dokonalou práci bez vady a poskvrny jako dokonalí řemeslníci – pak teprve je možno hovořit o poezii a umění, ne dříve.

       A nyní již, dosti hovořeno. Zpívejte a hrejte! Chci poslouchat.

 

                                                 / Listy pro umění a kritiku 1934/   

JAN KŘTITEL VE VĚZENÍ

 

 

Prsty Janovy byly ještě lepkavé

od medu i sarančat, která pekl

Nad ohněm, nad Jordánem

Nad vodou pokání i křtu.

 

Teď seděl nahý

Ve vězeňské cele

Na shnilé otýpce slámy

Uprostřed vězňů a škorpiónů.

 

Ta tma, na níž položil svou dlaň,

Byla královstvím Božím,

Neboť jeho podstata

Nezávisle na představě

Je vždy jedna a tatáž.

 

Seděl v cele

S rukama před sebou vztaženýma

A plakal radostí,

Když konečky prstů

Cítil vedle sebe přítomnost nebe,

A modle se, viděl Boha,

Zapalujícího les jeho modlitby.

 

Proto cela,

V níž přebýval,

Nebyla pro něj vězením,

Ale nedobytnou tvrzí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

MOROVÝ SLOUP

 

 

Jenom si nedejte namluvit,

že mor ve městě ustal.

Viděl jsem ještě mnoho rakví

vjíždět do této brány,

která nebyla jediná.

 

Mor dosud zuří a lékaři

dávají nemoci patrně jiná jména,

aby nevznikla panika.

Je to stále táž stará smrt,

nic jiného,

a je tak nakažlivá,

že jí neunikne ani živáček.

 

Kdykoliv jsem vyhlédl z okna,

vyhublí koně táhli zlověstný vůz

s vyzáblou rakví.

Jen už se tolik nezvoní,

nemalují se kříže na domy

a nevykuřuje se jalovcem.

 

 

 

 

                                       /úryvek/   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jsou pravdy, o nichž třeba i ne-víme. Přitom prostupují všechen náš čas. Stejně tak i lži.

Jako had ujídající květ jabloně, neviditelná příčina schnutí. K čemu je zevní ohledávání stromu, povrchní domněnky a rozhořčování nad nedostatkem plodů?

 

 

 Zima se rozpadá na dvě části. V té jedné je každá příjemná chvíle jen oddechem před mrazivou vlnou, okamžikem slabosti mrazu, zatímco v té druhé, - nejtužší zledovacení je už jen překážkou, uklouznutím jara, couvající hrozbou . Napohled stejná metelice dostává v našem vědomí dva nesrovnatelné tvary.

 

 

 

Nerad a málokdy jsem psal dopisy. Byla to chyba. Telegrafická sdělnost vzkazu nestačila vždy obsáhnout, co mělo býti řečeno.

Mezi přáteli a s lidmi blízkými musí v době nepřítomnosti existovat obdoba podmořského kabelu spojujícího světadíly. Bylo nám našeptáno dny našeho času, že svoboda je plodem nezávislosti. Snad to byl jen náš špatný výklad, který nás dovedl k budování ochranných ohrádek, navlékání opatrných masek, k samotě v davu stejně osamělých. Říkám-li dnes, že svoboda existuje jen v závislosti, je to proto, že jsem přesvědčen o jediném materiálu, ze kterého ji lze zbudovat. O materiálu, jehož pracovní teplotu není možné udržet jinak než z rizikem otevřeného srdce.

Mělo by se stát závazným pro mne i pro tebe, že přestaneme hrát v aktovkách kdo z koho, že vyslovíme věci, které uzavřeny pod ochranným poklopem strachu ze směšnosti, kysnou a otravují krev.

Mělo by se stát závazným pro naši cestu k hledání vlastního já, že vystoupíme z klád opatrnosti, z klád svévole, z klád nezávaznosti a budeme hledat průsmyk do světa lásky. Víš dobře, že u slova tak často používaného jako je láska, dochází k mnoha nepravým výkladům.

Stejně dobře víš, že je vzdálena chtivosti, izolovanosti a pýchy. V ní a skrze ni se odehrává smysluplnost našeho života. Kdo v ní dává, bohatne. Kdo v ní přijímá pouta, získává svobodu. Jen ona je schopna vytvořit společenství živých, společenství věčně se obnovující, potravu

hladu, vodu žízni, vzduch k dýchání, základ vědění a poznání sama sebe.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

TEDY O LÁSCE…

 

 

…zas jsem se ostříhala na půl sirky a představuji si nás v posteli – ale moje děti se už na pásku tolikrát oženily..

 

O prvním polibku:

Bylo to na trávě u vody, spousta lidí se pekla na slunci a já koukala na stéblo, jak se líně kymácí, a potom na mouchu, jak cikcak oblítla papír, dosedla na něj a myla si nohy. Pak opsala ve vzduchu čtverec a vlítla mi do oka.

Jauvejs moucha, povídám a on se sklonil a řekl ukaž?

vyplivla jsem jeho jazyk

a všichni to viděli

tak dělám, že nic, utírám tu pusu, utírám, dřu a potom, jako že listuju v knize

a on, zednický učeň Vitera František, vstal a šel na svých kloubnatých nohách k Berounce a skočil do ní placáka.

 

 

Maminko, prosím tě, mně se zdá o slonech, povídá dcera a stojí ve dveřích, malá a vrabčí ve velkém pyžamu, co ježíšek nadělil tradičně větší,

- není to pravda, ti sloni, chce mluvit o lásce: kdy zase uvidím svýho Lukáše?, povídá a já jsem nervózní, je noc a chci kouřit a psát o prvním polibku a Lukáš je spratek a lump

jdi hajat, povídám, podívej, auta a stromy a ptáčci, všechno už spí

- není to pravda, v povětří hřímají milostné vzdechy a stovky dvojic se právě teď do sebe zaklesly

jdi hajat, tak šup, povídám protivně, že bych se kopla, a dcera se na mě dívá a potom říká:

proč nejsi se mnou, když spím?

- protože miláčku, já tě sem vystřelila jako svou odnož, úchytku, kotevní lano, visím teď na tobě a jenom v noci, když vím, že jsi přikrytá, jen v noci se potichu kradí pokouším lítat

-  protože holčičko, já mám v kapse dopis, vážená paní, půjčte mi prosím vás ty a ty knížky, napsal kluk se širokým hrudníkem, co měl košili do pasu rozepnutou, že jsem se zajíkla, ten kluk chodil s plenama v kalhotách, když mě poprvé líbnul  Vitera František

- protože broučku, co když se stane, že přijde láska? a hrome, řeknu si, je tady, jde po mně, poznám ji po dechu a zase přestanu zdravit, najdu se v koupelně, jak civím do vany, najdu se v kuchyni, jak civím do hrnce,  jé ahoj? to seš ty? řeknu jí nenápadně a ona mě mlčky chytne pod krkem a já, s čelem na  studeném okenním skle, já se budu modlit miláčku miláčku miláčku – no co potom? řekni? co řeknu tátovi?

jdi hajat, mišpulko, já za tebou přijdu, povídám, ale ona tam stojí dál, mezi dveřmi a mě se chce kouřit a psát,

tak koukám do stroje

a potom zas na ni

otevřeným oknem sem zalehl dvojí smích – tolik krásných mužů se probíhá městem a já jsem tu sama

a jak se lituju, v břiše mi vybuchla zlost…tak pudeš nebo ne? to ani v noci nesmím mít klid?

Jdi spát, povídám, prosím tě, jdi spát! jestli pro mě můžeš něco udělat, tak jdi spát!

Maminko…..prosim tě…budeš tak hodná..já potřebuju povídat o Lukášovi, řekla a brada jí začala krabatět.

Zamáčkla jsem cigaretu a šla.

Ty seš moc hodná, maminko, ty seš moje služba, řekla a vzala mě za ruku a tou svou měkkou a teplou tlapkou mě dovedla ke svojí posteli – kousek dál s rukama rozhozenýma odfrkoval dvouletý muž – uložila jsem ji,  přikryla a ona se přitiskla ke zdi: tady máš místo, pojď ke mně, řekla a já si lehla k ní

cítila jsem, jak se mi ulevilo ve starých štrauskách, které zapínám už jenom v leže,

cítila jsem, jak se mi chce kouřit,

cítila jsem její malou ruku neohrabaně kolem svých ramenou,

cítila jsem, jak těžknu na peřině,

cítila jsem, jak se propadám do spánku,

cítila jsem, jak mi dětské prsty zvedají víčko a  hlásek povídá,

…………..maminko, neusni, ještě o tom Lukášovi……

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PROBUZENÍ

 

 

Probudil jsem se trhnutím.

„Já nechtěla“ omlouvala se roztomilá stařenka sedící na vedlejším sedadle rychlíkového autobusu do Prahy.

„To nic, to nic“, řekl jsem rozpačitě a položil hlavu opět na pravou ruku, kterou jsem se držel opěradla před sebou. Už jsem neusnul.

Sledoval jsem líně ubíhající krajinu, ale nějak jsem ji nevnímal. Měl jsem neustále nutkání se podívat na stařenku. Byla mi povědomá.

Určitě jsem jí někde viděl. Ranní červánky, probleskující špinavým oknem, prohlubovaly její vrásčitou tvář.

„Taky jedete do Prahy?“ zeptala se.

„Ano“, odpověděl jsem, „na Florenc“.

„Tak tam nedojedete“ zasmála se stařenka.

„Proč myslíte?“ trhnul jsem sebou.

„Podívejte se z okna, Erwine!“

V úleku jsem si ani neuvědomil, že mě nazvala křestním jménem. Za oknem se válely chuchvalce mraků, ozářené jitřním sluncem. Teď jsem teprve pochopil, proč neslyším drnčení kol a vrčení motoru.

„Co se děje?...vždyť to letí!...ten řidič se snad zbláznil!“

Prudce jsem vstal a udeřil hlavou o zavazadlový prostor. Babička mě jemným gestem usadila zpět do křesla.

„Klid, Erwine, klid.“

Teprve teď jsem si všiml, že mě nazývá jménem.

„Odkud mne znáte, babičko?“

„Já znám všechno, Erwine.“

„No-no, to snad ne! A co teorie relativity?“ plácl jsem hloupě.

„Samozřejmě, dokonce vím, v čem se Einstein mýlil, ale na to přijdou vědci až za nějaký čas, tak to tady nebudu rozvádět.“

Údivem jsem zapomněl zavřít ústa. Chtěl jsem ještě ze stařenky vytáhnout něco víc, ale ona v této věci mlčela jako hrob.

Autobus se proměnil. Dvě křesla, ve kterých jsme seděli, byla jako chomáče vlasů, stěny malé kruhovité kabiny byly z lesklého kovu, připomínajícího zlato. Část stěn zaplňovala velká panoramatická okna.

Stařenka dělala dojem, že všechno kolem řídí. Zeptal jsem se přímo.

„Kam to vlastně letíme?“

„Jó, milej Erwine, to je jedna z věcí, kterou sama nevím. Jen ti mohu říct, že na Florenc to určitě nebude.“

„Jak to, že ne na Florenc? Já přece jedu….“

„Já vím. Gratulovat k padesátinám doktoru filosofie, který se už léta ňárá v outěše z ontologie a protože ho ten slavnej marxismus a maoismus pořádně utahal, tak teďkonc píše o eschatologii. A za dva měsíce ti řekne: já jsem křesťanský ateista, to proto, že ač jsem ateista, vše kladné si beru z křesťanství.“

„To je zajímavý,“ řekl jsem s nádechem ironie, „že zrovna nevíte, kam dorazíme, když jste před chvilkou řekla, že víte všecko!“

„Podívej, Erwine, ne že bych to nevěděla, ale já ti to prostě nemůžu a nechci říct. Mám svoje příkazy, instrukce a úkoly a při jejich porušení bych kvůli tobě byla popotahovaná, a to bys přece nechtěl?!“

„No tak dobře, ale aspoň byste mi mohla říct, kdo vlastně jste a proč jste si mě vyhlídla jako oběť.“

Stařenka se hluboce zamyslela, vyndala z kapsáře malý analogový počítač. S tichým bzukotem provedla několik operací, uložila jej opět na své místo, a zamyšleně řekla:

„Já si tě vyhlídla, Erwine. Jsem jedna z tvých možností, asi dost nepravděpodobná, ale takové věci se přece stávají, Erwine. Něco chceš, všechno máš daleko dopředu jasné a najednou výhybka, ulička, o které jsi nevěděl a řítíš se do neznáma, zastavit se to nedá. Ne, Erwine, protentokrát se probudíš, ale považ, jednou, co kdyby, považ.“

Tvář stařeny se zavlnila.

Probudil jsem se a pohlédl na rachotící budík, který ukazoval pět hodin a třicet minut. V kalendáři pod dnešním datem mě uhodila do očí poznámka – Praha odjezd autobusu v sedm hodin dvacet čtyři minut.  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

TAK PŘECE

 

 

A ne-li pravda

tedy aspoň slunce

a ne-li slunce

tedy aspoň mráz

a ne-li mráz

tož zalovíme v slánce

a budeme si oči protírat

 

A ne-li oči

tedy aspoň ústa

a ne-li ústa

tedy aspoň hnát

a ne-li vpřed

tak tedy aspoň zůstat

A ne-li zůstat

tak být aspoň rád

 

A ne-li láska

tedy aspoň bázeň

a ne-li bázeň

tedy aspoň vzdech

a ne-li vzdech

tak tedy aspoň posměch

a ne-li posměch

tedy aspoň skřek

 

A ne-li domov

tedy aspoň postel

a ne-li postel

tedy aspoň stůl

a ne-li stůl

tak tedy aspoň osel

Osel který táhne

káru našich dnů

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

TO JE VŠECHNO

 

To je všechno co v tom džbánku bylo

ani hlt nám čas už nepřidá

už i naší žízni odzvonilo

u stolu nás jiný vystřídal

 

 

Teď tam křičí – s každým připíjí si

poroučí všem nač jen vzpomene

je to stejný stůl i stejný sál jak kdysi

jenom obsazení je už změněné

 

To je všechno co v tom džbánku bylo

Jen pár drobných dáme pověře

ať nás vrátí dno se zakalilo

k tamtěm  kteří tlučí na dveře

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

KOŘENY SRDCE

 

 

Co může strom

než růst – tam kde byl určen

Co může květen

než vzplát a vyhořet

i naše srdce

v daném rytmu tluče

i ono je ten strom

i ono je ten květ

 

 

 

 

   

 

 

  

 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

O B S A H

 

 

 

 

 

 

 

 

Jan Neruda                            -     Na vršíku….

 

P. Musílek                             -     Malá bilance

 

L. Komárková                       -     Aspoň to

                                             

Dny úzkosti

 

P. Musílek                             -     Zablácená startovní čísla

 

Zamyšlení

 

B. Rynek                               -     Hodiny

 

Pokání v Ninive

 

J. Briti                                   -     Všední dny

 

 

Poznámky z četby

 

 

P. Musílek                             -    Kresba

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

/ SONDY      17       /           listopad        1981             /                CHOTĚBOŘ  /

 

 

 

 

XXX

 

Na vršíku dům stál bláznů

Panna tudy chodila,

chytili ji, aby bláznům

leccos k vůli rodila

 

Na stůl si ji posadili,

pod sklenici vklopili,

aby pěkně přibývala

notně pod ní topili

 

Panna arci churavěla,

panna arci skonala

radost tu však blázni měli,

pannou že jim zůstala

 

Bravo, páni literáti

dejte pozor na ženské,

byť i písemnictví pošlo –

jen když bude panenské!

 

                                                  /Jan Neruda/ 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

MALÁ BILANCE   

 

 

     Když jsem na podzim roku tisíc devět set sedmdesát sedm zakládal soubor divadélka „SONDY“, jednalo se o záležitost z veliké části osobní. /Šlo o předvedení mých básní v jediném večeru poezie./ V tu chvíli ještě nic dalšího nebylo v plánu, ale i tento malý úkol nesl s sebou nespočet obtíží. Vždyť chvíle, kdy je stanoven třeba i malý cíl, staví každého, kdo se s ním chce poctivě vyrovnat, do změněné situace. - Nalézt lidi, nalézt formu vyjádření, vyslovit svou pravdu, a přitom nebýt ani bojácný a nadmíru poddajný, ale ani křiklounský a zbytečně rebelantský. Chtěl jsem tedy připravit tento večer, tento večer se uskutečnil, ale náhle jsem si uvědomil, že to byl jen omyl mé pohodlnosti, domníval – li jsem se, že něco lze provést pouze jednoúčelově.  Byli tu lidé, kteří měli schopnosti přednášet, byla tu dosti početná skupina diváků, kteří čekali, co bude dál, objevili se autoři, jejichž poezie stála za zveřejnění, lidé, s kterými sem se chtěl stýkat pro ně samé i pro pocit vlastní sounáležitosti a příslušnosti k společné práci. Vznikly mechanismy, které opustit by bylo zradou. Byl jsem vpravdě zodpovědný za svou „růži“. Navíc všechna oficiální setkání na literárních seminářích, při soutěžích a pražských klubových akcích, probíhala na tak formální úrovni, na takové neúctě ke slovu, a to i ze strany samotných autorů, že přátelství neexistovalo, upřímnost, která je podmínkou tvorby a samozřejmě nejen jí, byla vyloučena, zaujetí pro cokoliv nepřipadalo v úvahu, neboť nebylo nic velkého, aby se to mohlo státi společným cílem, nebylo nic hodného úcty a to nejen vzájemné, ale i sama k sobě.

V jaké podivné atmosféře vznikala tato literární hejna, která pohrdala sama sebou a přitom trpěla nezkrotnou ctižádostivostí? Mohl jsem s nimi vycházet, ale nikdy bych se zde necítil doma. A to se domnívám, že jsem velmi snášenlivý a že pocit domova není u mne limitován vysokými nároky, nachází-li se v tomto domě láska, pracovitost a úcta k člověku. A  tak za této situace jsem začal vésti dialog s těmi, kteří o to stáli, s těmi, o které jsem stál já, s těmi, kteří měli co říci mně i mým přátelům. Proto mimo divadélka vznikl i tento přibližně čtvrtletní dopis přátelům, seřazený a pojmenovaný „SONDY“, tato malá bilance myšlenek, s kterými se setkávám a které mne zaujaly.

Není to mnoho, ale není to ani málo, jsou –li mé možnosti takové jaké jsou. Sondy jsou otevřené každému, a nepokládám-li to, co vytvářím dnes již tak zcela za věc soukromou, tím více se těším z toho, co mne přesahuje, co jde nad mé schopnosti, co je přínosem věci samé. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ASPOŇ TO

 

Stýská se mi po tvém jméně

hořce a temně

 

Stýská se mi po tvé hlavě

usnula právě

 

Do spaní vyzvání zvonečky luční

jemnince jemně

 

Pospícháš ke mně

 

A tráva žhavá se ložem stává

A včela zem houpá nás snem

 

Stýská se mi po tvé dlani

mé ňadro na ni

 

Stýská se mi po tvé ruce

trpce a prudce

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

DNY ÚZKOSTI

 

Před tváří mých malých přátel

hasne noc

tma se tmou pokrývá

a luna ubývá

 

Stojím

a tělem se do těla tisknu

až jsem stínem nahrazena

až jsem stínem pohlcena

 

Před tváří mých velkých přátel

klečí má pokora

a prosí

o semeno světla

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ZABLÁCENÁ STARTOVNÍ ČÍSLA

 

 

Tohle je poděkování vám

kdo si neodsedáte

kdo neztrácíte odvahu

k naslouchání i řeči

Tohle je poděkování vám

kteří nechráněni žádným pancířem

vycházíte z bezpečí nehybnosti

do povětří plného ostnů

 

Když se kácí les

a třísky

dopadají čelem k zemi

když se jitro s nocí míchá

že jste tady

žít je snazší

 

Co na tom že se nepotkáváme

že nestačím přečíst

vaše zablácená startovní čísla

 

Tohle je poděkování vám

vám kteří nohy necítíte

dech v hrdle zaskočený

prorážíte cestu plání

skoro nevyšlapanou

vám

vy holubičí i jestřábí

vám kteří nikdy

nemůžete prohrát doopravdy

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ZAMYŠLENÍ

 

 

 

 

Je téměř  nemožné, žádat od lidí, aby dělali to, co chci, /ať už před slovem chci stojí slovo já, on, oni, my/ vždy se rozvíjí kompromis, ať už z nepřesného pochopení, či pro nedostatečnost manuální nebo myšlenkovou v tom úkole, který byl zadán. V hovorech „H“ kdysi Horníček v odpovědi na otázku „Jak to, že dokážete pohotově mluvit k jakémukoliv dotazu?“ řekl:

„Neodpovídám na otázku, ale prostřednictvím této otázky na své připravené téma.“ Totéž svým způsobem, šikovně či neobratně, dělá každý člověk, který je postaven před řešení, které se vymyká jeho zvládnutí.

 

 

 

Kolik kolem sebe potkávám bojovníků, proti všemožným konvencím, nevkusu a frázovitostem. O tom, jak je to marný boj, svědčí jeho neúčinnost a zanedbatelně malé ovlivnění. Připadá mi, jakoby v kopřivovém houští kdosi odstřihoval jednotlivé lístky v bláhové naději, že sníží životnost kořenů a rozvátých semen.

 

 

 

Jednáme nerozumně, i když se naše jednání zdá odůvodnitelné. Ničíme mnohdy plevel, který je oku nepříjemný, ale současně s ním ničíme všechno, co žije mezi jeho kořeny. Nejnižší příčku žebříku podtrháváme, aniž bychom věděli, kam až mohla dosáhnout příčka nejvyšší.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

HODINY

 

 

Hodiny Dnů tvář povadlá

Pih vteřin smutná zrcadla

Tvář nad kladivem kyvadla

 

Tvář tvrdá Rty bez úsměvů

Polyká Zrno i plevu

 

Zjevení tuší Návštěvu

 

Pot minut písmem po zdi jezdí

Snad někdo šeptá Němá ve zdi

 

Snad srozumí, kdo nedoslýchá

rafijí ostnům, prstům ticha

 

Tvář trne v trní Nevítá

Tikotu hřeby pobitá

Bez očí Slz má dosyta

 

Rafijí pavouk lakomý

vyzáblý, čeká Jako my

Můr dvanáct v sítě zaplétá

Do vrásek, do slin Efeta

 

Snad hrkne chvíle neznámá

Rafije lomí rukama

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

POKÁNÍ V NINIVE

 

 

Chodí tu stíny žíznivé

v žízni se kaje Ninive

 

Ulice Had čtyř hodin cesty

Já, fena lačná – zvadlý pes, ty

 

Ulice Hanby hlad se postí

Hřích usychá, tma, trnou kosti

 

Jed Hladu na svůdce a vrahy

Bič Oheň lítosti, had nahý

 

Dům žízní, svraskají se zdiva

práh, dveře, ústa žízní křivá

 

Ulice s oken tmou. Plaz veliký

had tečkovaný okny s jazyky

 

Jazyky květin v tváři bez zubů,

zdi tváří Navrch, na rubu

 

Květiny v oknech, žízeň zející

Květ –jazyk smrti na líci

 

Květ v okně, jazyk vyplazený

Krev žízní Zesinaly stěny

 

Dlaň na ústech. Pěst na boku

Kdy propustíš nás, proroku?

 

Stín tenký na bič usychá

Krev na ústa Vřed na břicha

 

Zčernala zraků vemena

Šumí jen žízeň žíněná

 

Z tmy visí žíně místo deště

Škvár v ústech S krku visí kleště

 

Ninive vstane z prokletí

až oheň z vody vyletí

až voda z ohně vyletí

 

Koza dá napít kůzleti

 

 

 

VŠEDNÍ DNY

 

 

Toto je malicherná úzkost

a úzké prokletí

Jako nekonečná cesta přes most

jsou naše všední dny

 

Hazardní snášení všech kleteb

hledání závětí

Jak neúprosný zápas o dech

Jsou naše všední dny

 

Konečná stanice všech přání

a marná čekání

Jak všechno zboží k nedostání

jsou naše všední dny

 

A nakonec jen nevděk

k zítřku a pozítří

Jak úpěnlivá prosba o hněv

jsou naše všední dny

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

POZNÁMKY Z ČETBY

 

 

 

 

Moje politika? Nikdy jsem žádnou neměl. Vždy jsem dbal o to, abych dle možností rozřešil

co nejlépe každodenní problémy.

                                                                         /A. Lincoln/

 

 

 

Zbabělci, kteří mlčí, když mají mluvit, způsobují více zla než darebáci.

                                                                                               / G. Clemenceau/

 

 

Vzdělanost jest schopnost rozumět jiným.

                                            /J. W. Goethe/

 

 

 

Čím výše vzlétnem, tím menší se zdáme těm, kteří nedovedou létat.

                                                                                  /F. Nietzsche /

 

 

Smysly deformují, duch formuje.

                       /Bravur/

 

 

Národy, které ztratily smysl svobody, jej opět naleznou jenom v krvi a slzách, na dně krajního zotročení.

                                                                                   / Georges Bernános/

 

 

 

Není víry a naděje, jež se neprojevuje tvůrčím činem.

                                                      /Thornton Wilder/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

KRESBA

 

 

 

Kreslím měsíc

modrostříbrné záření

rozvěšené na nahých stromech

Kreslím skřípání mrazu

zvonkohru rampouchů

saně noci

 

 

Z bílé pláně

vytahuji předjaří krajiny

rozespalou zem

 

 

Své nevědění kreslím

Tuhu o sny naostřenou

pokládám na listy

zasněženého světa

 

 

 

 

 

 

 

                

 

 

 

 

 

O B S A H

 

 

 

 

 

 

 

 

Petr Musílek              -           Modlitba

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

/  SONDY    18     /     PROSINEC   1981   /   CHOTĚBOŘ

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

MODLITBA

 

 

 

Ty pane

který jsi láska

pohlédni na naši nepatrnost

a dej touze

kterou přetéká srdce

pravost zralého vína

 

Buď lisem

našeho času

znásob něhu pohlazení

dej aby naše dny nekysly

nasloucháním chladného rozumu

Naši nerozumnost

na milost vezmi

neboť nechce brát

z velikosti  kterou jsi naplnil život

nechce lehkomyslně sytit

svůj hlad

a k studnám se naklánět

jen pro svou žízeň

 

Ty který jsi odpustil ženě

protože mnoho milovala

dej aby naše láska byla tak veliká

aby i nám bylo odpuštěno

 

Ve veliké radosti

čtu v knize dnů

Skutečnosti uvěřit nemohu

Za všechno

co od tebe přichází

děkuji ve velikém ohromení

Není jediné vteřiny

v které bych zůstával sám

Není takové noci

kam by nepronikalo světlo

 

Ručičky hodin se zastavují

pohyb pružiny ustává

velké hvězdné ticho

protéká stojatostí

zanesenou troskami času

 

Leží v ní dny na krev zedrané

smutné skořápky vyhořelé touhy

naše bezesnost

na hladině odpočívá

křídla podlomená

strachem z nevzlétnutí

 

Anděl k skále přivázaný

korálek v sněhu ztracený

sladkost žlučí politá

To všechno tam je

to všechno do nebe volá

Účetní knihy

jsou po okraj popsány nocí

V zápase s tmou

stále nezlomeni

hladiny její nás nestačí překrýt

prach nedokáže

zdusit hudbu ohně

 

A přesto jsou dny

jak večerní stíny

Venkovská kaplička

zvonkem opuštěná

nemůže smutněji

vyzvánět do kraje

 

Hluší

hluší jsme všichni

 

Jakýsi pokřivený stud

každému srdci oči zavazuje

Když k sobě ruce natáhneme

jako bychom jen z dálky mávali

Propasti nás děsí

krve se bojíme

nezúčastněnou laskavostí

se jen vykupujem

z velikosti lidského údělu

 

Jak si nerozumíme

v svém čase

Jako koleje v blátě

naše dny spěchají

blízko

blizoučko u sebe

 

Přitom víme o chvílích

zázračných proměn

o chvílích

v nichž se zdá

jakoby všechno štěstí

i všechna bolest

prorazila surovou kůži času

rosu vyfoukanou

skřivánčí výkřik

v letu upuštěný

to všechno

nač jen matně vzpomínají

že někdy bylo

a že v nich to bylo

 

Tu nesmírnost

v níž srdce jejich zněla

jak znějí tóny skladbou seřazené

Tu nesmírnost

tak trpce žalující

když její šňůrka

ve dví přetrhla se

a každý tón

zní dál

jen

vlastním hlasem

 

 

                                                                      / 1981 /

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

O B SA H

 

 

 

 

Petr Musílek       /Cesta Polskem/

 

 

 

 

 

 

 

 

          Hraniční kámen

 

         Cesta na Varšavu

 

          Varšava

 

         Cesta domů

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

SONDY 19              /   Březen   1982  /          CHOTĚBOŘ      /

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

              C E S T A    P O L S K E M

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                          

 

 

                                                           PETR MUSÍLEK

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

HRANIČNÍ KÁMEN

 

 

    V červenci roku tisíc devět set sedmdesát osm jsem poprvé uskutečnil cestu za hranice naší země. Polsko bylo nejblíže, a to jak vzdáleností, tak spřízněnou řečí, myšlenkově i citově. Vždyť Češi a Poláci pochází ze západoslovanských kmenů, tedy ještě bližší příbuznosti než je samo označení Slované.

     Na polské území jsme projížděli Harrachovskou celnicí v neděli o sedmé hodině ranní.

     Dnes, v roce osmdesátém druhém, kdy v televizi a novinách probírá celá Evropa polskou situaci, pociťuji více než kdy předtím horu nepochopení jak mentality Poláků, tak i toho, jak dalece bylo možné přizpůsobit jejich zemi požadavkům položeným po druhé světové válce na

východoevropské státy. Vždyť to, co Čech považuje ve svém každodenním životě třeba i za směšné a nepodstatné, ty alegorie a pozlátko, které si každá moc kolem sebe vytváří, odmítá Polák už od samého počátku jako něco ponižujícího a zásadního. Morálka, kterou si tato země dokázala udržet přes všechny tendence dob pozdějších, je obdivuhodná a patrná na každém kroku.

     Jako mávnutím kouzelného proutku mizí po přejetí hraničního přechodu celoroční

 vlajkosláva a heslovitost, na kterou jsme zvyklí z naší vlasti. A objeví-li se přece u větších závodů nápisy, pak jejich obsah je veskrze pracovní nebo zaměřený k posílení velikosti národa.

     Zvláštní je i jiné zabarvení krajiny.

Tady, v místech, kde v podstatě pomyslná čára dělí dvě evropské země, vidí pozorný turista, že se mění charakter všeho kolem.

Je zde jiný les, jiné louky a pole, jiné uspořádání obcí. I potoky a říčky na polské straně Krkonoš jakoby byli jen vzdálenými příbuznými potoků a řek na české straně. Ano, je zde méně kultivovanosti krajiny. Je to oblast hor bez turistického vzhledu.

     Letmý průjezd Sklárskou Porebou. Tato obec leží v neustálém klesání od hraničního přechodu k Jelení Góře. Barvité domy, pestré slunečníky před cukrárnami a bistry, židle a stolky na chodnících. Nedělní klid, který je pro Čecha něčím neobvyklým, neboť naše neděle jsou jiné, ať už po stránce užívání volna, tak i společensky. Je to jen letmý průjezd, ale jakou atmosféru očekávání vytvoří v nás, kteří přijíždíme poprvé do této země.

Necelých dvacet kilometrů od sklárské Poreby vjíždíme do prvního většího města na polské

straně.

 

 

 

     Jelení Góra je středně velké průmyslové město. Při svých cestách po Polsku jsem ji navštívil třikrát. Pokaždé v jiné situaci a s jinou atmosférou, přestože všechny tyto návštěvy proběhly v krátkém období tří let.

     Při první návštěvě jsme shledali drobné pozůstatky zemětřesení, které krátce před naší návštěvou postihlo polskou stranu Krkonoš. První, co jsme navštívili, byly kostely.

     Bylo cosi dojemného v prvním z těchto dómů. Popraskané zdi a klenby, dřevěné sloupy jen narychlo a zhruba opracované. Davy lidí plnící vnitřní prostor do posledního místa, a zpěv mohutný a nesmírně melodický zpěv, který nás později provázel přes Olejnici, Varšavu a Krakov do samotného duchovního centra Polska na Jasné Góře v Čenstochové.

     Z té první návštěvy kostela na polské straně mi nejvíce utkvěla v paměti drobná epizoda z probíhající mše. Začínalo svaté přijímání a téměř celý kostel přistupoval zvolna k hlavnímu oltáři. Všichni zpívali a téměř všichni, jak se dalo vyčíst z jejich tváří, byli mimo veškerou všednost. Někde odzadu, středem chrámové lodi, postupovala malá, shrbená stará žena. Oklepávala dlaždice bílou slepeckou holí a její hlas jakoby zněl nad zástupem a překonával svou radostnou výpovědí všechna zmrzačení a hrůzy života. Byl to zmrazující zážitek. Zde se neprojevilo pouze smíření a křesťanská odevzdanost, ale něco daleko přesahující racionální chápání cizince nepřivyklého takovým jevům. V této souvislosti se mi připomněla nepatřičnost a zvrácenost povrchních atheistických referátů – ty pohrůžky ztrátou svobody ducha, ztrátou fantazie, deformací osobnosti, schizofrenií života. /To vše jsou doslovné obrazy z odposlechnutých relací na školách v rozhlase a televizi./  A mohu říci, jedná-li se o takovouto deformaci lidské osobnosti, Bohu díky za ni, Bohu díky za všechno, co ukázňuje člověka, co pomáhá překonat lidskou bolest, co dokáže obrátit pocit marnosti a zbytečnosti v pocit radostné sounáležitosti s Bohem, proměnit pokřivenost na cestu vpřed, slepotu ve vidění a masku prázdné tváře v radostný úsměv.

     Ale vraťme se do ulic Jelení Góry. Jelení Góra není atraktivním městem. Z hlediska nákupních středisek, obchodních domů, mimořádných staveb a parků je asi na úrovni našich malých krajských měst. Za povšimnutí stojí náměstí s podloubími, dřevěné lavice přecházející v rozměrné vyřezávané figuríny a celková barvitost ulic typická pro téměř všechna polská města. Zde poprvé s údivem pozorujeme i nezvyklou čistotu všeho kolem. Odpadkové koše mají po straně popelníčky na odkládání cigaretových nedopalků, a tyto popelníčky jsou plné. Vidíme kolemjdoucí, jak zcela samozřejmě odnášejí dohořívající cigaretu k odpadkovému koši. Možná se to zdá jako malicherný detail, že se zmiňuji o takové drobnosti, ale domnívám se, že jedině z takových drobností lze složit pravdivý obraz o lidském společenství. My, kteří jsme ze škol zvyklí poznávat cizí národy z hlediska jejich nerostného bohatství, množství vyrobené oceli, z nadmořských výšek jejich hor, ze jmen přístavů a názvů měst, nevíme mnohdy nic o samé podstatě toho, co tvoří zem zemí, národ národem. Plníce si hlavu statistickými přehledy, čísly a daty vzdálené historie zapomínáme, že to nejvíc určující pro naše poznání je a zůstane člověk.

     Ještě jedna vzpomínka patří do této pohraniční oblasti. Je to malé městečko ležící stranou cesty na Varšavu. Vede k němu bližší cesta z náchodského hraničního přechodu. Kdysi bylo součástí našeho území. Navštívil jsem je sice až při pozdějších cestách do Polska, ale bylo by škoda se o něm nezmínit.Už v Babičce Boženy Němcové se mluví o poutích do slezských Vambeřic. Je sice již jiné století, ale tyto poutě dále pokračují. Mají jinou tvářnost a jsou více individuální. Bazilika doslova zářící svou bílou barvou, připomíná svou výstavností obrázky z Itálie. Po širokém a nekonečném schodišti vystoupíte k čelní zdi ověšené nápisy, upozorněními, popisem rekonstrukcí, které se zde provádějí a poděkováními za darované příspěvky. Jedna z těchto tabulí je psána česky. Jak neuvěřitelné informace. Titíž čeští turisté, o kterých panuje mínění, že jezdí do ciziny převážně za nákupy a kteří musí každou korunu vyúčtovat v devizovém celním prohlášení, tak tedy titíž turisté odevzdali dle poděkování správy baziliky v příspěvcích na opravy 16 000 000 československých korun. Nutno ještě dodat, že vnitřek kostela je stále plný, ačkoliv samotné Vambeřice jsou pouze malým podhorským městečkem.

     Po výstupu na vrchol velikého schodiště, vidíte přes hlavní ulici protější kopec, kterému se říká Kalvárie. Máte-li v pořádku nohy, máte-li chuť a dostatek času, můžete shlédnout ještě jednu Vambeřickou pamětihodnost. Celý kopec až k vrcholu je zastavěn křížovou cestou. Menší i větší kapličky s výjevy ze života svatých, sochy a sošky shlížející dolů na město.

 

 

 

 

 

 

 

CESTA NA WARŠAVU                             

 

      Po výjezdu z Jelení Góry je ukazatel:  Vroclav 108 km a Varšava 456 km. Stále ještě sjíždíme z hor do nížiny, projíždíme vesnicemi a okraji měst. Silnice E 12 je mezinárodní silnicí. Snad každého řidiče nezvyklého zdejšímu provozu dráždí koňské potahy. Silnice zde ještě není tak široká, aby je bylo možné předjíždět bez ohledu na provoz v protisměru. Každou chvíli musíte brzdit až do úplného zastavení. Mimo koní jsou kolem silnice stáda strakatých krav, volně procházejících přilehlými loukami. Do Vroclavi přijíždíme kolem jedné hodiny odpoledne a zastavujeme v centru města. Jen kratičká zastávka. Stačíme projít několik ulic. Prohlížíme si budovu Vroclavské university a přilehlou katedrálu s rozpisem mší pro studenty a profesorský sbor.  Cestou míjíme ruinu jednoho z Vroclavských kostelů, ponechaných zřejmě v původním vybombardovaném stavu. Snad zde zůstává jako připomínka druhé světové války. Odjíždíme. Schyluje se k večeru. Než se docela setmí, zastavujeme v Olešnici, městě vzdáleném 30 km od Vroclavi. Je to vlastně jen jedna nekonečně dlouhá ulice. Začíná křižovatkou u hlavní silnice, po které jsme přijeli, a končí asi po dvou kilometrech v městském parku. Po stranách jsou obchody, restaurace a kostely. Je stále ještě neděle, všude kolem panuje sváteční pohoda. Pomalé nedělní toulání městem, rodiny s dětmi, milenci. Houfy lidí kolem kostelů, kde téměř nepřetržitě probíhají bohoslužby.

     Soumrak pomalu houstne, a proto hned po výjezdu z města hledáme klidné místo k našemu prvnímu přenocování na polské půdě.

Když se nám konečně podaří zastavit stranou silnice na parkovišti zastíněném lesem, je už dost pozdě. Narychlo vaříme čaj a otevíráme konzervy. Přestože je léto, večer je chladný. Oblohou plují tmavé mraky a chvílemi padá drobný déšť. Plamínek propanbutanového vařiče problikává v mírném větru. Vylaďuji tranzistorové rádio, ale Prahu je slyšet již jen velmi slabě. Po večeři a chvilce vyprávění o prvních dojmech napůl usedáme a napůl uléháme do auta.

 

 

 

     Brzy ráno nás probudí rachotivý zvuk traktorů. Dodatečně posunujeme ručičky hodinek, zapomněli jsme, že zde platí jiný čas než u nás. Při snídani přisedá na lavičku děda, který chodí uklízet zdejší parkoviště. Kouříme a povídáme si. Přestože je to naše první setkání s hovorovou polštinou, rozumíme si docela dobře. Odjíždíme po šesté hodině. Do Varšavy zbývá ještě asi dvěstapadesát kilometrů. Míjíme Sieradz a Pabianice. Projíždíme okrajem Lodže, města, ve kterém se odehrával děj Vajdova filmu „Země zaslíbená.“. Na chvíli zastavujeme v Loviči.

     Kousek od benzinového čerpadla, kde doplňujeme zásoby, stojí uprostřed parku kostel. Je to zvláštní kostel, s něčím podobným se později setkáváme na více místech. Ale zde je to poprvé a proto tolik překvapující. Po průchodu tmavou vstupní chodbou jsme při otevření vstupních dveří do chrámové lodě oslněni prudkým světlem, vnikajícím vysokými úzkými okny. Postraní zdi jsou zdobeny vysokými štíhlými sloupy. Daleko vpředu září ohromný, zlacený oltář, sahající téměř k chrámové klenbě. V tento polední čas je kostel prázdný a my volně procházíme mezi lavicemi a prohlížíme všechnu tu uchvacující barvitost kolem nás. Ale čím blíže jsme k hlavnímu oltáři, tím více ustupuje plastičnost. Ve chvíli, kdy je před námi již jen nízký schůdek obětiště, zjišťujeme s úžasem, že to všechno kolem je jen malba na zdi, pouhá hra stínů, světel a barev.

        Odjíždíme z Loviče a rychle se blížíme k Varšavě. Varšava začíná, stejně jako většina velkoměst, dávno před vjezdem do městkých ulic. Zahrádkářské kolonie, reklamní štíty autoservisů, parkoviště, restaurace a první waršavské závody. Největší z nich na této straně města je traktorová továrna Ursus.

     Konečně jsme v předměstských ulicích. Zastavujeme nedaleko „Paláce Kultury a Nauki“, budovy postavené dle tvrzení Poláků jako splátku za Katynský les. Odtud telefonujeme do bytu známého, který si nás má vyzvednout a postarat se o snažší průjezd waršavskými ulicemi

k bytu, v němž máme strávit dnešní a zítřejší noc.

 

 

 

WARŠAVA

 

     Píše se rok tisíc devětset sedmdesát osm a Waršava je zdánlivě klidným městem. Výlohy jsou ještě plné zboží. Lidé si stěžují pouze na nepravidelnost zásobování. Před obchody s masem postávají jen nevelké fronty a ve výlohách je vystaveno ještě několik druhů uzenin.

     Waršava na povrch poklidné město s nesrovnatelným šarmem proti vzdálené, zamyšlené Praze. Mladé svými stavbami a obyvateli, mladé silniční sítí, mimoúrovňovými křižovatkami, pestrostí a pohybem. Životní úroveň Polska, měřeno hmotným majetkem, je nižší než v naší zemi. Ale plakáty divadel, široká paleta novin a časopisů, řezbáři a malíři v městských ulicích, výtvarné umění galerií i umění ulice – to vše signalizuje, že v mnoha oblastech je Polsko daleko před námi.

     Na rynku Starého města je cítit dech dávno minulých dob. Zdá se až neuvěřitelné, že to všechno zde, kámen po kameni, reliéf po reliéfu bylo znovu složeno jako dávná mozaika, vzdorující času.  Tady ve středu Starého města, poblíž katedrály, byl štáb waršavského povstání. Po jeho porážce zde nezbylo nic, než spáleniště srovnané se zemí. Ani trosky neměly připomínat nezměrné hrdinství obyvatel. Avšak z kamenů obarvených krví vstala nová Waršava a s nesmírnou úctou ubránila identitu minulosti nejen v hlavních rysech, ale i v nejjemnějších odstínech a tónech. Nejvýmluvnějším dokladem je waršavská katedrála s kameny jakoby zčernalými staletími a královský hrad, přivolávající přes svoji novost vůni minulých století.

     Kousek od Starého rynku vede ochoz s krásnou vyhlídkou přes řeku Vislu. Na jejím druhém břehu leží waršavská čtvrť Praga. Byla to náhoda, že právě v té čtvrthodině, kterou jsme věnovali malebnému pohledu přes Vislu, přivedlo sem, na tento ochoz, několik polských otců své děti?

Ruka ukazuje přes řeku a doprovodný komentář mluví o hrdinech povstání…O ruské armádě čekající měsíce na druhém břehu až bude povstání do poslední jiskřičky zničeno…Až bude Waršava spálena, zbombardována a zbuldozerována…Náhoda? Nebo charakteristická lekce novodobých polských dějin?

     Ale píše se rok tisíc devětset sedmdesát osm a Waršava nežije ze vzpomínek naplněných nesmiřitelnosti a národní hrdostí, ale touto chvílí, tímto dnem. Zde ve Waršavě je zvykem líbat ruce dívkám. Společenský styk je uvolněnější, a přesto noblesní, řeč uctivá, plná omluv, proseb a poděkování.

     V malém bystru na Starém rynku nás obsluhují dívky v pestrobarevných sukních, a my platíme nehorázné ceny za zmrzlinový pohár a kávu, ceny poznamenané postupující inflací polské měny. Cestou k autu míjíme rodný dům paní Sklodovské-Curiové a zastavujeme se u kostela svatého Jacky, ve kterém byl filmován pohřeb pana Volodiovského, v televizním filmu natočeném podle Sienkieviczova románu. Ve středu města nás čeká ještě jedna zajímavost, nemající u nás obdoby: Waršavská tržnice.

     Procházíme jen částí nepřehledného množství stánků. Zelenina, ovoce, houby, borůvky, lesní jahody, semena a zrní, množství květin. Každý z prodávajících nabízí nejlepší, nejčerstvější, největší a nejvybarvenější ovoce, protože chce-li dobře prodat v přemíře nabídky, nesmí být nikde shnilý flíček, zvadlý list, ani kousíček zapomenuté hlíny. Ceny sice vysoké, ale rozdíl v kvalitě proti běžnému obchodu natolik zřejmý, že je tržnice neustále přeplněna.

     Čas se však nachyluje. Znovu projíždíme waršavskými ulicemi, proplétáme se množstvím jízních pruhů. Díky průvodci projíždíme hladce do potřebného směru, protože auta na požádání dávají přednost a nechávají mezeru potřebnou k správnému zařazení. Předpisy jsou volnější. Při červené je prý možné projet, když je křižovatka volná. Přestože jsem se řídil, dle této rady, nestalo se mi, že by za mnou zněl pískot milicionářské píšťalky.

     Dojeli jsme na okraj Waršavy, do Vilanova – letního sídla polských králů. Za války zde byla německá nemocnice. Je to jedno z mála míst, které přežilo válku bez vážnějšího poškození. Ale my máme smůlu: Vilanov je právě v tento den uzavřen, takže si můžeme prohlédnout jen park a budovu u vstupní brány, kde bylo instalováno muzeum plakátů. Dle výkladu, jediné v Evropě v tomto rozsahu. Zbytek dne věnujeme poslední procházce ulicemi tohoto města a Lasienkám, velikému parku s vodními kanály, labutěmi, pávy a množství jiné volně pobíhající a poletující zvěře.

     Poslední večer ve Waršavě. Povídáme, chvílemi sledujeme polské televizní noviny, prohlížíme sbírku známek, mincí, autogramů a grafiky. Sběratelství je zde velmi oblíbeno a rozšířeno. Některá polská muzea se soustřeďují na sbírání těch nejbizardnějších věcí.

     Televizní noviny končí a hlasatelka uvádí jako další pořad českou veselohru.

Je to smutný večer.

 

 

CESTA DOMŮ

 

     Tabulka „Priblizonych odlegločci v Polsce“: Waršava – Čenstochová, dvěstě sedmnáct kilometrů. Spojnice mezi těmito dvěma městy vede nížinou mazovieckou. Zdá se nám, že jedeme pomalu, i když na okraji Čenstochové zastavujeme za necelé dvě a půl hodiny jízdy.        

     Od katedrálního chrámu Svaté Rodiny putujeme alejí Nejsvětější Panny Marie ke klášteru na Jasné Góře. Míjíme kostely a tržnice. Alej Nejsvětější Panny Marie je široká a živé ulice, končící dlouhým schodištěm k jasnogorskému klášteru. Park nad schodištěm je plný lidí, přijíždějících sem ze všech polských vojvodství.

     Na prostranství před vstupní branou jsou rozloženy stoly a stánky s upomínkovými předměty, s křížky, madonami, růženci, všemožnými obrázky a fotografiemi s náboženskou tematikou. Na zdi kláštera stojí velikým písmem napsán dvojí letopočet:

                                  1 3 8 2  -  1 9 8 2 

Tato čísla upozorňují na blížící se šestisté výročí čenstochovské černé madony, které se má stát pro Polsko velikou národní slavností.

     Jasná Góra má v myslích Poláků mimo svého náboženského významu i význam národní.

Mnohokrát v dějinách byla obléhána. Její zdi po staletí představovaly jedno z nejpevnějších středisek obrany před tureckými nájezdy.

     Vcházíme do stínu jejích kamenných zdí, do zšeřelých průchodů, pod zčernalé klenby kaplí. Ve sklepní místnosti oddělené mříží je vystavena nejcennější relikvie zdejšího kláštera, originál obrazu černé madony opředený nesčíslnými legendami a pověstmi. Kopie tohoto obrazu visí snad ve všech polských kostelích.

     Kromě hlavního chrámu je na Jasné Góře zasvěcena čestchovské černé madoně i kaple.

Připomíná spíš muzeum, na stěnách visí symboly vojvodství, přinášené při každodenních poutích. Na zdi by se jen těžko našlo volné místečko, kam by se dal ještě zavěsit křížek, odznáček nebo stužka. Tmavými klenbami zní zpěv poutníků k čenstochovské madoně.

 

Zdrávas Maria – Bohorodičko

Madono naše – jasná denice

Nechť láska tvoje nás všechny spojí

přimluv se za nás Zdrávas Maria

 

I v celém žití – nechť ruka Tvoje

dá mír a pokoj – Chraň nás od boje

Nechť duch nesvorný nás nezabíjí

chraň nás od vojny Zdrávas Maria

 

Rytířským sálem s praporci a korouhvemi obránců i oblehatelů, procházíme na ochoz jasnohorské pevnosti. Před vstupní branou vládne rušný obchod. Stejný obrázek vidíme cestou k autu na místním trhu, který je jakousi zmenšenou obdobou waršavské tržnice.

 

 

 

     Okraj Krakova nás vítá opět za soumraku. Znovu hledání parkoviště a poměrně klidná noc.

Po rozednění však zjišťujeme, že jsme zabloudili do vojenského prostoru. Kousek od našeho auta se cvičí rota vojáků v kopání zákopů. Rychle odjíždíme. Až do otevření Wavelu procházíme ulicemi města.

     Metropolitní bazilika je dalším z památných míst polské historie.

Již ve Waršavě jsem si všiml rodinných ponaučení, která předávají otcové svým dětem. Zde v Krakově mezi sochami a náhrobky králů se odehrává totéž. Slyšíme: Toto byl velký král, velká postava naší historie, tento král byl slaboch, ten zradil, ten rozšířil za svého panování moc a slávu Polska. Nejsou to ojedinělé případy, ale obvyklí způsob výchovy, která věnuje historii a posilování národní hrdosti velkou část rodičovské autority. Polský občan nezapomíná. A co je mnohem cennější, učí nezapomínat i své děti. Touha po ideálu, která je pro každý národ a pro každé duchovní směřování důležitá, je v této zemi naplňována i ze zdrojů současných. Na jednom z oltářů je obraz mučedníka v pruhovaném koncentračním oblečení. Tento nezvykle realistický obraz zmučeného člověka, člověka dvacátého století, jsme viděli i v mnoha jiných polských kostelech. Je to blahoslavený Maxmilián Kolbe, kněz, který za druhé světové války podstoupil dobrovolně smrt v koncentračním táboře Osvětim, výměnou za neznámého polského otce rodiny, s kterým byl společně internován.

     V podzemí Wavelu jsou uloženy sarkofágy s těly polských králů a velkých postav kulturního a společenského života Polska. 

Stejně jako králové je zde uctíván a ozdoben prapory výklenek se sarkofágem polského generála bojujícího za svobodu a samostatnost Polska, nebo náhrobek básníka Adama Mickieviče.

     Následuje výstup do věže baziliky k dvěma velikým zvonům s vyhlídkou na město Krakov. Potom nádvoří, ochozy, hradby a pod nimi kovový drak, který každou celou hodinu vyplivuje z otevírající se tlamy oheň. Průvodce se loučí a děkuje za naši pozornost.

     Před branami Wavelu nás čeká již v tuto chvíli probuzený Krakov. Gradskou ulicí směřujeme na hlavní rynek s pověstnou tržnicí nazývající se Sukennice.

     Starý rynek je velikým náměstím, v jehož jednom rohu je Mariánský kostel a v rohu protilehlém skupina budov Jagelonské univerzity s universitním kostelem Svaté Anny. Uprostřed náměstí stojí věž zpřístupněná k vyhlídce na město a hned vedle ní, podlouhlá nízká stavba tržnice.

     Zde se neprodává v plátěných stáncích a na volně rozestavěných stolech. Sukennice jsou dvě výstavná protilehlá podloubí s pravidelnými výklenky a pulty. Prodávají se zde látky, boty, svetry, hračky, upomínkové předměty, obrazy a sošky. Mimo oficiální trh prochází davem nakupujících babky s velkými taškami a nenápadně shánějí kupce svého různorodého zboží. Někdy je to totéž, co lze zakoupit na pultech Sukennice, někdy domácí výroba, někdy kontraband přicházející těmi nejpodivnějšími cestami.

     Opouštíme Krakov, protože chceme ještě v tomto dni navštívit solné doly ve Věličce.

     Vělička je malé město ležící necelých dvacet kilometrů od Krakova. Po příjezdu se řadíme do dlouhé fronty, čekající na odvoz těžní klecí. Asi po hodinovém čekání, začíná, v doprovodu průvodce, naše cesta.

     Nekonečná spleť chodeb, dvouhodinová procházka podzemím, sochy představující výjevy ze života horníků vytesané v solných slojích, pracovitost a fantazie vzbuzující obdiv. Vyvrcholením prohlídky byl podzemní chrám. Do chrámu vejdete po dlouhém schodišti, proti kterému ční hlavní oltář. Všechno, čeho se dotknete, všechno po čem šlapete, všechno, kam jen dohlédnete, je sůl.

Nalevo, od hlavního oltáře, je velká plastika poslední večeře vytesaná podle obrazu Leoparda da Vinciho. Na podstavcích stojí sochy, nahoře v klenbě chrámu je velký lustr a všechno, všechno je sůl. Tento kostel zbudovali dva bratři, místní horníci, kteří jeho vytesání věnovali celý život. Připadáte si zde jako v jiném pohádkovém světě.

     Po výstupu na povrch nás zasáhlo slunce posledními paprsky končícího dne. Před námi, je již jen cesta domů.

 

 

 

Poslední noc strávíme několik kilometrů před Osvětimí. Ráno zastavujeme na jejím okraji. Osvětim je podivné šedivé město něčím připomínající Terezín. Naposledy nakupujeme polský chléb a doplňujeme zásobu vody. Při výjezdu míjíme ukazatel k bývalému koncentračnímu táboru a památníku obětí.

     K hraničnímu přechodu zbývá asi padesát kilometrů. Je brzy ráno. Projíždíme městečkem Kety, projíždíme Bielsko – Belou. Mezinárodní silnice, na kterou se napojujeme, nás přivádí až k Těšínu, městu rozdělenému na polskou a českou část.

     Zbývá sedmihodinové popojíždění ulicemi města, úmorné čekání na celní odbavení, kontrola nervózních celníků, hledajících dle kolující pověsti pašeráky zlata, a potom již jen závory a nápis „Československá socialistická republika vás vítá.“

 

                                                                                            Únor 1982

           

    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

O B S A H

 

 

 

 

 

 

Petr Musílek   - Šeptání a povídání

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

/ SONDY      20  /    ČERVEN      1982   /    CHOTĚBOŘ   /

 

 

 

 

 

 

 

 

Šeptání a povídání

 

 

 

Na zahradě rostou stromy,

místo listím

šustí slovy.

Uspěchánci nevidí je,

opozdilce neosloví.

Kdo však přijde v pravou chvíli,

když se tráva v rose myje,

ten se s nimi skamarádí,

uvidí i uslyší je.

Ten se dozví co se děje

v lese trávy,

v domech lidí,

protože ty zvláštní stromy

všechno slyší,

všude vidí.

 

 

 

 

 

Ve vaničce ryba pluje.

Máma ruku natahuje.

Šplouchy, šplouchy,

cáky, cák.

Je to ryba

nebo rak?

Jak ryby to jezdí vanou.

Hraje si na šplouchanou.

A když zmizí voda z vany

leze ven

kluk umáchaný.

 

 

 

 

 

Hádanka

 

Šplhá trávou.

Stébla sklání.

Spustíš prst

a máš je v dlani.

Koukáš,

jak se vzhůru dralo

tak celičké zčervenalo.

Do bláta

mu sklouzla vlečka.

Teď je na ní samá tečka.

 

 

 

 

 

Když je ruka nešikovná,

kuličky se odkulí.

První,

druhá,

třetí,

čtvrtá,

všechny důlek minuly

Všechny sklouzly,

uhnuly se,

a minuly cíl.

Jen důlek se smíchy třese,

že jsi netrefil

 

 

 

 

 

Kokrhá kohout na návsi,

hřebínkem pohazuje,

až překokrhá všechny psy

co jich ves pamatuje.

V ky-ky se lehce odrazí,

v ry-ký už přímo létá.

Psům uvázaným

s kuráží

tvrdí,

že pán je světa.

Do jeho křiku souhlasně,

ze smetišť od sousedů,

ozvěnou reci udatní,

křičí: To taky svedu.

Jenže,

když pes se utrhne

a náves v běhu změří,

hrdinství mizí v kurníku

i se vším

pyšným peřím.

 

 

 

 

Kouř se koulí po střeše.

Kouř ten nikdo nečeše.

Nechytíš ho!

Dlaň tvou mine.

Pak vykoukne za komínem.

A když myslíš,

že je pryč,

upadne ti do očí.

 

 

 

 

 

V našem úle byla mela,

jedna z včel

nám uletěla.

A dnes od ní

přišlo psaní,

že tam máme letět za ní.

Prý od rána do usnutí

v medu sedí

jíst se nutí.

Je tam medu pro všecky

a ten med

je turecký.

 

 

 

 

 

Nesl brouček větvičku

přes zelenou louku,

mraveneček se ho ptal:

Kam to neseš, brouku?

Brouček zvedl hlavičku,

ve hřbetě se vztyčil

a řek: Nikam, mravenče,

to já jen tak cvičím.

 

 

 

 

 

 

 

Míjela se ryba s rybou

v tůni pod jezem,

říkala si, že tu druhou

rybu převeze.

Schovala se,

bafla na ni

u dna ve stínu.

Ta se lekla

a z leknutí,

spolkla ji

jak malinu.

 

 

 

 

 

 

Lín je ryba tůze líná.

Už jste někdo

viděl lína?

Že neviděl?

To je tím,

že je tůze líný lín.

 

 

 

 

 

Mravenci si staví dům

do modravé výšky.

Televizní anténu

mají z pampelišky.

První program neberou

z televizních věží,

ale přímo od slunka,

které nebem běží.

Navečer pak otočí

knoflík k večerníčku

a mravenčí mrňata

usnou při měsíčku.

 

 

 

 

 

Hádaly se dvě sůvy

o to, jak se houká.

A teď spolu nemluví,

každá jinam kouká.

Až se v letu potkají,

zachmuří se rázem.

Jedna vrazí do druhé,

obě spadnou na zem.

 

 

Řekni mi, koníčku ve stáji,

jak je to s hříbaty?

Také se někdy houpávají

na zádech u táty?

Řekni mi, koníčku v stáji,

/pročpak ti zadrhl hlas? /

jakpak si hříbata hrají,

když na ně nezbývá čas?

Řekni mi, koníčku v stáji,

/já dál to nepovím, /

co mámy hříbatům šeptávají

v pohádkách před spaním?

 

 

 

 

 

 

Už je podzim. Lesy zlátnou.

Řekou listí odtéká.

Dny se krátí. Písní chvatnou

břehy zdraví člověka.

Cvrček cvrčí. Skřivan zpívá.

Rak si brousí klepeta.

Z oblohy se slunce dívá.

Babí léto odlétá.

Už je podzim. Písně ptačí

sází rosa pod hlínu.

Budou hroudu

k hroudě tlačit,

nést je přes zimu.

 

 

 

 

 

Kam zmizel den?

Proč slunce spinká?

Proč svítí hvězdy?

Proč nic nevidím?

Proč není cesta jako linka?

A proč jsou suky na polínkách?

Proč ulice jsou večer bez lidí?

Proč na botech mám dělat kličku?

Leť, otázko, jen leť!

Otázko: A kam teď?

Sto jich je ještě v jehelníčku.

Kdo jí dá odpověď?

 

 

 

 

 

Vrána kráká nad lesem

v mracích hledá jarní den.

Spěchá s větrem,

který žene

mraky šedě ojíněné

kamsi za obzor,

kde svým krá, krá rozezvučí

pozdrav slunci

jež se učí

celý vraní sbor.

 

 

 

 

 

 

Zaslechlo slunko pípání,

vyhlédlo za mrakem

a uvidělo prokřehlou

a promáčenou zem.

Na polích ticho bezhlasé,

rybníky v ospalcích

a vítr který proháněl

oblohou mokrý sníh.

Jen dole stranou u lesa

to v zemi klovalo,

takový střapec, zrníčko

a prý že zaspalo.

Dalo si slunce ruce v bok

a vrásky přes čelo,

z paprsků trychtýř k zrníčku

aby líp slyšelo.

Schovej se rychle pod listí,

křiklo. Tam nestudí.

Až jaro nebe vyčistí

já si tě probudím.

Za tebou přijdu nejdříve,

uši ti vytahám.

Pak sklouzlo za  mrak, zešedlo

a zas bylo to tam.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jedna kapka honí druhou,

stříká po oknech.

Co za chvíli steče struhou

zmáčí štíty střech.

Jedna kapka, druhá kapka,

to déšť jarní je.

Roznáší ho kočky v tlapkách,

zem ho vypije.

I slunce se deštěm těší.

Z mraků ospale,

do duhy se kapky věší

jako korále.

 

 

 

 

 

 

 

En, ten, ty, ky, zámek, klika,

slunce rybník odemyká,

pro velké  

i pro prťavé,

pro všechno, co skáče, plave.

Větře, zlob se.

Marné je to.

Zima je pryč.

Už je léto. 

 

 

 

 

 

 

 

Stříbrným zvonečkem

ovečky cinkaly.

Slunce se divilo,

kopce jen koukaly.

Když se pak setmělo,

každý z těch zvonečků,

odnesly ovečky,

do ovčích domečků.

 

 

 

 

                                                                          k o n e c

 

 

 

 

 

 

 

 

               

 

 

 

 

                                  O B S A H

 

 

             Petr Musílek                                 -                           Stín naděje

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

    SONDY 21          /       ZÁŘÍ 1982        /          CHOTĚBOŘ

 

 

 

 

 

 

 

 

O LÁSCE

 

Nikdy jsem neprosil ale prosím

Přijď

a nenechávej mě déle samotě

která prosakuje do vteřin nekonečných dnů

která si mne kupuje a prodává

v které jsem ztracen

protože jsem bez tebe

 

Chtěl jsem loutky zázraky a ohňostroj světla

to všechno ale pominulo

Chtěl jsem dojít na samý konec cesty

Za každým kopcem

se ale tyčí nový kopec

přebrodím řeku a ta další

je hlubší a divočejší

a kdo ví co bude na druhém břehu

 

Slíbila jsi mi naději

A tak zavírám oči do svých nocí

Ale ty ani znamení nedáš

ani ranou mne nepohladíš

jediný z kolemjdoucích neví kam jsi odešla

 

Obilí klíčí a dozrává v klas

Všechno běží ve stopách přirozenosti

Země do mrazu obalená i sluncem umytá

denně vyslovuje tvé jméno

 

Proč mlčíš? Kde jsi?

Pohleď i já mlčím

Mlčím

a rány mého ticha hledají jitrocelový stín

 

Co jsou ale mé rány proti tvým ranám

čím je mé mlčení proti tvému tichu

Zrnéčko voda odplaví

ale hora střádá své bolesti

až k neunesení

 

Ne nechci mávat pečetí bezvěrců

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ani vírou pozůstalých

Nechci křičet miluji a nikdy tě neopustím

i kdyby to tisíckrát byla pravda

Jak bych mohl nevědět

že slova zabíjejí lásku

Vždyť telegraf vět pokroucených falší

znovu vychválí jen třásně zahalující krásu

A stane se že tvé příčesky a prsteny

ten módou vynucený šat

zaplní celý obraz

 

Jak bys mohla unést

břemena naší křivé náklonnosti

když nikdo tě nepotkal nahou

Jak by kdokoliv z nás

mohl nahlédnout do tvé tváře

Když si hrdostí

hanbou

strachem a nenávistí

zakrýváme průzory

světlem poraněného pohledu

Jak bys mohla unést žízeň vlastní touhy

když se máš rozdělit v tisíce podob

když máš být bičem i útěchou

když máš být kladivem i kovadlinou

když máš být děvkou

i milenkou nejněžnější

 

Nikdy jsem neprosil ale prosím

Vlož do únorové závěje znamení zelené trávy

do červencem rozpálených polí les rampouchů

do lidí kteří půjdou kolem znamení údivu

Snad se zastaví a ustrnou

A když je potom budu míjet

odpoví na mou otázku slovy

Zdálo se nám

jakoby šla

            tamhletím směrem

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

DOKONALE ROZDRCENÁ

 

Je největší rozkoš

prohánět se bezbrannou stepí

stavět a bořit

nemít žádný domov

a mít tisíce domovů

To hvízdá vítr

mezi stébly trávy

a stružka vody

po svém přizvukuje

Není nic nádhernějšího

než rýt svou stopu

do neporušené země

odnášet lehké písky

a ohlazovat pevnost kamenů

 

Utržené listí

tančí poslední kruh

před novým rozvířením

ve starobylých kmenech praská

zvěř mizí v závětrných peleších

 

Je déšť a vítr

Ten vítr který rozdává pohyb

který kroutí volný pád kapek

rozkazuje a boří

Ten déšť

který rozblátil zemi

uklidil prach

a naplnil řeky a jezera

Je chvíle houfování

 

V tom zákmitu začínajícího zápasu

vystrčí myška svůj malý čumáček

a přehlédne stružky a rybníčky

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

dychtivě hltající proudy vod

Kapky deště zastudí

Vítr jí rozcuchá promočený kožíšek

že nechrání ani před vodou

ani před zimou

ani před větrným dechem

 

Vidí zemi zápas a zemi bláto

zemi život a zemi smrt

Vidí zemi začátek i zemi konec

 

Ale snad na ni zapomněli v horečce zápolení

Už chvíli padá déšť

jen jakoby nabíral dech

Už není ani prudký ani vydatný

a potůčky bublají skoro tiše

Už jen dole

daleko

až někde kam nevidí

zpívají řeky svou píseň nažraných dravců

a jejich břicha se dmou blátivými vlnami

 

I druhý nesmiřitelný – Vítr pán nebe

jen zlehka mává svým vějířem

I on odpočívá

a vymýšlí lest směr a sílu

kterou by udeřil

 

To on ji oslovuje?

Jak je tichá a poslušná když odpoví

Ano pane Tady jsem

 

A je to celá obloha

tisíce koutů nebe

odkud pak zahřmí jeho hlas

Jsi malá a neužitečná

Nehodí se abys žila jen tak

Budou z nás spojenci

Podhrabeš kopce a skály

Vykoušeš tisíce kanálků

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vyhloubíš rýhy a podzemní řečiště

Všechna voda musí pryč

Pryč pod zem pryč do moře pryč z mé cesty

Hnusí se mi Nemám ji rád

Je odporná ve svém bublání a přelévání

Je protivná ve svých lijácích

Zničíme ji zahrabem a smeteme z povrchu

Nejsi nadšená mým plánem?

 

Vzdušný vír pohupuje zmuchlaným tělíčkem

a ona se kolébá

jakoby seděla na misce rozkymácené váhy

Ta výška a dálka od země

 

Ale proč? Ptá se

Proč vůbec? A proč já?

Jsem malá a slabá

a voda mi nepřekáží

 

Je to nepřítel zasyčí vítr

a koruny stromů se prohnou

jako proutí

Je to nepřítel zarachotí oblaka

na svraštělé tváři nebe

Je to nepřítel zahučí vzdušný vír

a pomalu ji položí

na rozblácenou zem

 

Divný hlas se ozývá z blátivých hlubin

S obdivuhodnou vytrvalostí

prostupují slova vrstvami jílovité půdy

To žíly pramenů se derou na povrch

a vody země podávají ruce vodám nebe

Potom ty paže tekoucí síly

hnětou tvrze rybníků a jezer

a voda

voda nepřítel pána nebe

stoupá

a zalévá zem

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jen překážíš

zakřičí dravý proud spěchající do údolí

Pomoz a stavěj hráze

zarachotí voda kamenného řečiště

Snižuj hory a zasypávej průsmyky

zašeptá déšť

pomalu vsakující do jejího kožíšku

 

Komu mám sloužit?

zapiští ustrašený myší hlásek

Vítr pán nebe řekl že voda je nepřítel

On mne uchrání od vašeho hněvu

 

Jaká se to dělají kola na hladině?

To bublinky víří a nadskakují

to se voda voda nesmiřitelná a divoká

posmívá každou svou kapičkou

každým střípkem svých nespočetných zrcadel

 

Jsi hloupá myš Zasyčí vlny

a rozmočí poslední hroudu krtince

Jdi a pomáhej Zaburácí probuzená řeka

 

Proč? Křičí myš za proudem běžící vody

Proč? Šeptá zmatená a ustršená

 

A opět se přelévají dny do neprůhledných nocí

opět je tma vymetána šedivými košťaty jiter

opět se točí ciferník času

nad mohutností i nepatrností

nad zemí a nebem

 

Mám-li být potrestána přemýšlí malá myš

ať si sama nepřipravuji zkázu

Mám-li být zničena

ať jsem jen překážkou Šeptá vstříc zástupům

kupících se mračen

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A už se prohýbají koruny stromů

už se šumící déšť

znovu pere s pěšáky větru

už se po ní natahují

dlouhé vyzáblé ruce nespokojených vichřic

 

Běží

Utíká po zpustošené zemi

Za hřbetem jí supí zdivočelý stáda pána nebe

Utíká přes myší kopec a údolí

až se rozhořčená voda

postaví do cesty jejímu útěku

aby jí podrazila nohy

a potrestala tu neposlušnou

a zrádnou myš

 

Zvedne ji na jednu z vysokých vln

a s výskotem podá do vzdušného trychtýře

svému nesmiřitelnému odpůrci

 

Drtí ji mezi sebou ve vzájemné rvačce

Pohazují tím křehkým tělíčkem

až z něj zbude jen neživý cár

až se pán nebe i vod unaví

a rozběhne se každý na svou stranu

do svých doupat

až zbudou jen hromady bláta třísek a rozvalin

a někde pod nánosem právě skončeného boje

ona vším vinná

a za všechno potrestaná

ona neposlušná a zrádná

Dokonale rozdrcená myš

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

KDO JSI

 

Kdo jsi

ty který se stále omlouváš

který říkáš Já za nic nemohu

Který do nekonečna opakuješ

jak jsi vzdálen  všemu násilí?

 

Jak mám uvěřit v tvou nevinu?

Vždyť i lhostejnost

může být náplní bomby

ústupnost roznětkou

a lehkomyslnost

její neviditelnou duší

 

Každé tvé mávnutí rukou

každé Proč si znepříjemňovat život

Každý protest ponechaný na doma

je přece souhlasem

schvalovacím razítkem

němým přikývnutím

 

Pro lepší život svých dětí

sypeš jed do studní

z kterých budou pít

Pro lepší život svých dětí

dopouštíš krkolomnost blízkou zhroucení

Jak si můžeš myslet

že právě jim se vyhne vražedné ostří?

 

Kde až jsou hranice tvé nerozumnosti

Na jaký zázrak připravuješ srdce

když všechno čeho se dotklo

proměnils v prchavou všednost?

 

Kdo jsi?

Proč se obelháváš?

Proč se snažíš oklamat

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

sebe i mne?

Proč tvrdíš

že tebe se nikdo neptá?

 

Proč se tě musím ptát?

Proč se ty neptáš sám sebe?

Proč sebou neprolézáš

proč se neprohledáváš

proč v sobě nečteš

abys už konečně zjistil

sám pro sebe

jen tak zcela neveřejně

kdo jsi?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

TRNÍ

 

V studeném větru růže mlčí

jen trní střeží zbytek sil

Do džbánu léta podzim strčil

a džbán se převrátil

 

Soucitně krápe Hloubkou nebe

létají hejna sněžných včel

Houf ptáků míří ostrým hřebem

k dálce již křídly otevřel

 

Chce se ti vzlétnout Táhnou s nimi

k dalekým krajům čerstvých hrud

Kořeny drží – Trny svými

do větru šlehá holý prut

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

NELZE

 

Nelze vyřknout láska

anebo hoří

anebo nezištně a nerozborně

anebo na pevných základech

 

Neboť láska trvá jen chvíli

plameny ustoupí před vodou

nerozborné se rozboří

a nezištné se stane zištným

 

Nelze vykřiknout slova

neboť slova rychle umlkají

A někdy nelze

ani vykřiknout

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

BLOUDĚNÍ

 

Právě proto že oheň i popel

Právě proto že zašlápnutá světluška

Právě proto že impotentní ticho

 

Vždyť i naše dny jsou vsazeny do talonu

v rukávech nám poskakuje vítr

a dlaň se míjí s dlaní

bez doteku

 

Proto chcem šeptat i křičet

Ozvěte se vy hlásky ticha

vy ozvěny s uschlými jazyky

Rozsviťte jediné slovo

napovězte nám

abychom došli

a nemuseli přenocovat

mimo dům

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ČERNÁ DÍRA

 

Jakoby slova slepá byla

tak zmateně a nejistě

jdou od úst

jež je vyslovila

až stanou slepě na místě

Trčí tak

až to lidské není

a byť by hlas

zněl sebevíc

z každého jejich vykročení

leze jen tlusté

prázdné nic

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PLAVÁČKŮM  ŘEČI

 

Sudička

stojící u kolébky řeči

říká pravdě

ještě si to rozmysli

Ale pravda nahlédne

do každé skuliny

jako vítr

 

To ona

rozsvěcí plamen ve slovech

že září staletími

hvězdnatě přeskakujíc

počítadla generací

 

To ona zbavuje dechu

veteš povyšovanou

a honosně orámovanou

že drmolení němoty neprobouzí

už ani soucit

 

To ona

stojí nad kolébkou básně

zatímco to číhavé

to nastražené v štěrbině stropu

jen bezmocně přihlíží

prostému zázraku rození

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

DALEKO ZA MĚSTO

 

Naše srdce

psi věčně odhánění

od uzamčených dveří

Psi bloudící časem nemilostným

v láskách zapomenutí

v toužení sami Jdou městem

studených domů

aby zaštěkali

aby se zalísali

aby škrábáním pohladili veřeje

 

Ztracení a ponížení dveřmi bez klik

dveřmi s pečetí patentních zámků

Prosí vteřiny

Prosí hodiny

Prosí léta

 

A protože i prosba unaví

nedostane-li se jí přízně

zvednou občas nohu

na ty dveře které se nikdy neotvírají

a odehnáni lavinou sprostoty

prchnou zpátky

daleko za město

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

DALEKÉ BŘEHY

 

Moře je skvělé

oznámil plavčík

/Naše loď vyplula k dalekým břehům/

Viditelnost je dokonalá

řekl první důstojník

Někde v dálkách

čeká zaslíbená země

dodal kapitán

 

Jenomže my v podpalubí

hlupáci neznalí krásných ideálů

vidíme jen zmatek mezi krysami

a vodu prosakující kýlem

 

Už jsme na cestě celých sto dní

řekl kalendář

 

Čím ve větší dálce bude ta zem

tím úžasnější bude přistání

vykřikl

největší lhář mužstva

 

Jen čas plynul

a neříkal vůbec nic

A zdálo se

že vítr nekonečných moří

rukou rozechvělou

brnká na děravé plachtoví

a trochu se posmívá

a trochu se diví

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ANALÝZA

 

Prázdnota slov jak balvan tlačí

krok zabořený do bláta

Když plytkost jeho dálky zvláční

je stopa z cesty vyňata

 

Lhostejná přání bez bolesti

přepřáhnou oprať potahů

Zbabělac pyšně mává pěstí

odvážný ztrácí odvahu

 

A vzniká prázdno nahost mraků

v níž vítr který nese kru

otvírá prostor slepým ptákům

ke strmé cestě nahoru

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

KOLOTOČ

 

 

Čím více se člověk ptá

tím méně dostává přesných odpovědí

Čím méně dostává přesných odpovědí

tím je nespokojenější

Čím je nespokojenější

tím více se vymyká z průměru

Čím více se vymyká z průměru

tím větší na sebe soustřeďuje pozornost

Čím větší na sebe soustřeďuje pozornost

tím je jeho život složitější

A čím je jeho život složitější

tím více se ptá

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

JARNÍ  ZPĚV

 

Až z hloubky jara zvedneš zemi

ladičkám z dálky vyhni se

Skřivane dokud neoněmíš

zpívej nám i jak nesmí se

 

Pro vzdornou notu najdi výši

a píseň vynes do vzduchu

neboj se že tě neuslyší

ti jež se zdají bez sluchu

 

Prolétni dvorky – Srdce zplihlá

pozvednou hlavu ztratí klid

pochopí že je zpěv a křídla

pochopí za co stojí žít

 

Jim řekneš o své modré zemi

a předurčení pro píseň

Skřivánku – dokud neoněmíš

zpívej dál i jak nesmí se

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

BĚLÁSEK

 

V nasládlém světě sladký pelů

když nechci mnoho

mnoho smím

Uléhám jak si neustelu

protože stlát si nemusím

Jsou jiní tu

a mnoho chtějí

blázínci touhou nejistí

Ti stelou čistí poklízejí

zatímco já

v dnech jež mne hřejí

housenky kladu pod listí

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

COSI

 

Hnulo se kdesi za mnou

cosi cosaté

Cosi co neznám

cosi co neznáte

Klepalo tiše

a potom hlasitěji

čímž žádalo si

do vědomí mi vejít

 

Nejdřív jsem nevěděl

co tohle cosi je

a jaký skrytý hřích

mi tady přišije

Pak jsem se osmělil

a vzal je do dlaně

a vidím že to je

takzvané Takzváně

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

SPIS

 

Tak ono létat nesmí se

řekl jsem skloněn nad spisem

kde slovem k slovu bylo psáno

že létání je zakázáno

 

I s příklady a výstrahami

přečet jsem ženě různé fámy

i popření že co svět stál

nikomu vzduch se nepoddal

 

  poslušný a spisů dbalý

ten papírek pak řádně sbalil

a prázdnou lahví z níž jsem pil

na každý pád jej zatížil

 

Pak k oknu šel a jako denně

na rám jsem stoup a neprodleně

do modrých dálek tiše vzlét

s tím že se vrátím na oběd

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

KOMÁŘI

 

V svém roji komár statečně

si píská se všemi

Bezpečný ve všem Báječně

se cítil nad zemí

Vždyť každý zvuk

zněl v souzvuku

souhlasných serenád

a kapelník šel na ruku

Prostě to mělo řád

Však jednou

z hlubin jiný tón

vystrčil vzpurný spár

a místo altu baryton

narušil suchopár

A přestože

hned příští den

vše dál ved postaru

v tom roji

jenž byl rozladěn

je těžko komárům

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

LEV

 

Bič křižuje manéží

dráp po mříži seká

Krotitel lvu uhýbá

kličkuje a čeká

 

Když napětí překypí

lóže tuší rvačku

vprostřed skoku sedne lev

na určenou značku

 

Protentokrát poslušný

skloní hrdou hlavu

a nastrčí zrcadla

prázdným očím davu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

OVEČKY  A  ZVONEČKY

 

Jdou ovečky

a den už zháší

Jdou přes lávky

a v řadách jdou

Jdou světlem

jež je stále dražší

tak pěkně

tiše za sebou

 

Zvonečky zvoní

bečí stáda

v svém houfu běží

dobýt svět

Jdou bezpečím

a noc už padá

a konec

nikde nevidět

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

STĚNA

 

Muší silou do skla vráží

muší křídla otlučená

a sklo drnčí a sklo sténá

a sklo pohyb nazpět sráží

 

V spěchu vteřin Teď jak prve

až v bezhlesé vyčerpání

míří křídla k dechu strání

pavoučích vražd s hrůzou krve

 

Okno jako požár plane

Je ten svět a nebo není?

Není lepší nevědění

nežli poznat zakázané?

 

Muší křídla otlučená

muší silou do skla vráží

a sklo pohyb nazpět sráží

a sklo drnčí a sklo sténá

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

MEZEK

 

Potkal jsem mezka na cestách

šel zvolna sotva nohy táh

v bocích se kroutil za zády

pán bičem rušil ovády

 

Za každou ranou mezek hýk

než v odpověď mu pána křik

vysvětlil smysl šlehů těch

jež pálily ho na zádech

 

O houfech much jej poučil

o tom jak bezbranný je cíl

že bič jak štít ho ochrání

od protivného štípání

 

Tiše se mezek osmělil

že by snad radši sežrán byl

a že je lépe riskovat

než navždy se již biče bát

 

Mlč osle Pán ho zarazil

vždyť poučen jsi o tom byl

Tvých vzdechů bylo víc než dost

Snad bys měl myslet na vděčnost

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

MALÉ  RYBY

 

Jak malé ryby

naše činy jsou

trávě tak sotva po loket

jak křehká stébla

větrem jdou

jen k nahnutí

a zase zpět

Pak zmateny

svou povahou

se do couvnutí vtlačí

a stébla šumí

houpy hou

My chtěli

a to stačí

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

CIRKULACE

 

Do jisté doby tekla voda

z opilých mozků do škarpy

a andělů sbor což je škoda

jí k tomu brnkal na harfy

 

Pak navzdory vší gravitaci

proud opačnou se cestou dal

Do starých míst se bláto vrací

a andělé si hrají dál

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PSÍ  ČAS

 

Pes trávou jde a větří

vůně mně neznámé

Jen trochu foukne větřík

Pes v střehu zůstanbe

 

To v pachu cest a lidí

se stéká paleta

Kde oči jen šeď vidí

pes duhu rozplétá

 

Tak slepý v tom psím čase

jdu kam pes pohlédne

A psovi možná zdá se

že hnán je ode mne

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

NĚCO  PRŠÍ

 

Kapky dešťů hryží oblost strání

cukr slov stéká z mokrých dní

víra v slunce sklouzla do couvání

z veliké lásky je jen prostřední

 

Něco prší mezi mnou a tebou

drátěné struny tahá déšť

 v pletivu plotů šnůry kapek zebou

šeptám ti přijď A ty zas nepřijdeš

 

Něco z prázdna saje sebejistě

svým dechem z našich zámlk daň

Tak sami sebe držíme v témž místě

když podzim deštěm zatarasil pláň

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

DIASPORA

 

Chcípl pes v básni

A komu to vadí?

Rotačky jódlují

a recitační školy

zmistrují půlmistry

čtvrtmistry setinky

i čísla

od mínusu k nule

 

Nakonec všechno

hudba podmaluje

límeček bílý

obalí ze stran

Takže i sláma

cepem pročesaná

balónek zrnka

pustí do kalhot

 

Estéti bláhoví

za nehtem vyšťourají

jakýsi vzorec

pravé hygieny

vypláchnou huby

Havlíčkem a Šaldou

zkurveně špitnou

kam to všechno spěje

 

Odvahu verši

Co spěje to spěje

Básni se nechce

klečet na kolenou

Básni se nechce

funebráckou slzou

odmykat zámek

zámků poezie

 

Ze smetišť zvedne

slovo pošpiněné

hůl vandráckou

si na polomu najde

po čtyřech sleze

až tam kde je doma

a o řeč suků

odře bolák zloby

 

Tak něžně potom

prosloví se větrem

 

 

 

 

 

k nám opředeným

v tupém obklopení

a znovu zvedne

slova prazákladní

 

Víru

       Naději

                 Lásku

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

DŮM

 

Jsou také věci pod vápnem

jen na povrch jdou bílé zdi

pod nimi výkop bláto zem

a sklepy plné tmy

 

To ony nesou celý dům

odvážnou strmost střech

Já jsem jen jedním z kamenů

jenž vězí v základech

 

Někdy je krásné dát si zdát

že na nás stojí dům

Být drcen Věčně podpírat

co volá k nebesům

Krásné a kruté – kruté k těm

co chtěli jinak žít

Já znám tu touhu za sluncem

již nelze překročit

 

Krásné a kruté Msta a vztek

zmítá tím co jsem zřel

A vápno stoupá z vápenek

a čeká na povel

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

NEKROLOG

 

Kdyby jediné zrnko písku

nastavilo tvář jinak

snad se ještě mohl zastavit

přesýpací stroj beznaděje

 

Kdyby ruka vytahující planety

přinesla jen útržek

příznivé nápovědi

nit by se nepřetrhla

 

Kdybyste vy

kteří stavíte základy domů

ctili křehkost

která je do nich vložena

nemusel by život

věčně vstávat z trosek

Bylo by méně smutku

i prolité krve

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

STÍN  NADĚJE

 

V požárech běžících dní

V oslňujícím výkřiku zahlcenosti

V žízni

znásobené jedovatou vodou

která nám sahá po pás

v tom všem hledáme stín

Místo kam lze odbočit

místo v kterém lze zastavit

místo odkud lze vyjít

S novou silou

s novou touhou

s novou nadějí