UTVÁŘENÍ PROFESNÍCH ELIT

 

Jsem si vědom, že slovo elita může při špatném výkladu vyvolat podrážděnou reakci. Svým způsobem máme elit až po krk.Jsme si však skutečně vždy a ve všem rovni a tak snadno zaměnitelní?

 Ano, měli bychom si být rovni před zákonem, ne však již v jednotlivostech lidského umu a poznání.

 V lidské společnosti existují nesouměřitelné oblasti ve kterých platí rozdílná pravidla a jejich vnímání. V průmyslu a obchodu je oprávněným představitelem elity úspěšný podnikatel, který při respektování zákonných pravidel a obyčejné lidské slušnosti vytváří zisk a rozvíjí vlastní firmu. Ve vědeckých týmech je kvalita osobnosti prověřována srovnávacími metodami, pokusy a případným využitím v praxi.

Ve sportu nám mnohdy stačí stopky, součty bodů, dosažené branky a podobně. Ve všech těchto oblastech je vytvářena určitá měřitelná hierarchie, která až na výjimky potvrzující pravidlo, zobrazuje objektivně velikost osobnosti v jejím profesním zaměření.

 Vkročíme-li však do oblasti kultury je všechno jinak. Vytvořit osobnost téměř z ničeho, to je pouze mediální záležitost. Zde se nerespektuje ani skutečná hierarchie, ani elitní dokonalost. Často je takto vyzdvižený jedinec pouhým výplodem módy,mnohdy rozhodují kvality ze zcela jiného oboru, osobní záliba těch, kteří rozhodují o společenské zakázce, případně  snadný přístup k ekonomickým zdrojům, ale i drzé čelo a schopnost úspěšně klamat. Důsledky jsou s časovým odstupem v dopadu na myšlení nepřehlédnutelné.

 Tento stav však není nový a neobvyklý. Už nekonečně dlouho shromažďuji staré ročníky literárních a společenských časopisů, které toto mé tvrzení dokládají. Kmenoví autoři naplňující jejich stránky se ani vzdáleně nekryjí s plejádou těch, kteří přetrvávají v literárním povědomí. Naopak, jména skutečných osobností se zde objevují zřídka nebo i zcela chybí. Často mne napadá otázka, kdo je v tomto případě více poškozován, zda autor, který prošel životem mimo veřejnou diskusi nebo čtenář, který byl sycen slovy plochými a určenými k zapomenutí. Pokud autor i přes toto opomíjení vytvořil dílo schopné odolat času / a příkladů je bezpočet/, je jednoznačně poškozeným čtenář a společnost.

 Ale dosti záběhů do minulosti. Náš čas je tady a teď. Je asi potřebné se zeptat, zda naše poněkud kocourkovské hašteření a bulvární sebevědomí není předurčeno právě tímto zamlžením v oblastech kde je slovo a formulace myšlenek základním kamenem společenské stavby.

 Jestliže chceme vyhnat povrchnost a sebesoustředné mudrlantství z křižovatek našich dialogů, pomáhejme utvářet skutečnou profesní elitu a to ne pro pohodlný život literátů, /od toho ji Bůh chraň/, ale pro přehlednost událostí, které prožíváme a důvěryhodnost slov, která nás obklopují.

 

 

 

 

 

 

 

CO S NÁMI ?

 

Nabídnuté téma může vyvolat touhu předložit statistické údaje, které často bývají zavádějící, případně napsat skvělou esej a nebo snad i smuteční proslov. Za každý z těchto projevů lze sklidit potlesk. My se však sešli, předpokládám, z jiných důvodů. Věřím, že každý z nás chce  dle vlastních možností přispět k lepšímu obrazu kultury než je ten dnešní, značně nepřehledný, chaotický a v mnoha oblastech velmi okrajový.

Nepatřím k lidem, kteří jsou zvyklí si stěžovat, ostatně většinou není ani komu. Dovolte mi však malý pohled do minulosti.

Před dnes již dávnými lety jsme se radostně podíleli na demontáži starých struktur a to i starých struktur kulturních. Zmizela krajská nakladatelství, spisovatelský svazový dům na Národní třídě, knižní velkoobchod, sobotní přílohy  deníků, lektorská komunikace mezi autorem a vydavateli, zmizelo setkávání autorů a někdy třeba i ujeté rozbory vydaných knih

a to přímo z očí do očí. Samozřejmě, že zmizela i politická cenzura a věci s ní související. Tedy,  bourací práce se nám snad  podařily. 

A teď,co jsme jako společnost vytvořili? /Nemluvím o individuálním úsilí jednotlivců, které je občas obdivuhodné/. Založili jsme Obec spisovatelů, která je občanským sdružením bez dostatečného finančního krytí, s nejasným posláním a s rozplývajícím se základním kapitálem. Vzniklo nesmírné množství, neřekl bych ani nakladatelských domů, ale spíše nakladatelských maringotek, které jako cirkus kočují se svou těžko prodejnou produkcí, protože běžný knihkupec má již dávno naplněný sklad kuchařkami, vzpomínkami televizních bavičů, barevnými encyklopediemi vytvořenými pro oko a rádoby moudrými návody jak se stát úspěšným v těch nejneuvěřitelnějších oblastech života. Přispěli jsme i k vzniku nepřehledného chaosu, kdy skvělé knihy / a ony občas skutečně vycházejí/,mizí v haldách podprůměrného balastu a jako v Hrabalově „ Příliš hlučné samotě „ jsou vkládány coby  živé srdce do balíků určených k sešrotování. Autor jako člověk stojí na okraji společnosti a jeho profese se zdá být nepotřebnou. Mohl bych ve výčtu tvrdých slov pokračovat, ale neříkám je rád a neříkám je proto, abych kohokoliv přiváděl do rozpaků. Myslím si, že místo chaosu vytvořit určitý řád je přinejmenším naše společná zodpovědnost.

A tak tedy co s námi? A co s tím vším udělat?

Asi jako dobří hospodáři bychom měli provést inventuru veškerých možností, které mohou tento stav změnit. Prvním nepřehlédnutelným pozitivem je vznik krajů. Byl bych velmi rád kdyby jejich kulturní zařízení, ať jsou to krajské knihovny, krajské galerie a další, /ať už přímo krajem řízené nebo spolupracující instituce/, převzaly úlohu evidence  intelektuálního potenciálu ve svém regionu, možnosti jeho přímého využití a určitý informační servis v oblasti tvůrčích činností. Považuji za důležité, aby  bylo systematicky zajišťováno i setkávání těch, kteří kulturu skutečně vytvářejí, ať už za účelem výměny názorů, seznámení s plánem významných kulturních akcí /festivaly, knižní trhy a případné další projekty na kterých by se mohli podílet /,   ale i za účelem dobrovolné koordinace mnohdy různorodých činností, neboť je téměř pravidlem,že se jejich činnost často termínově i obsahem překrývá právě pro nedostatek  informovanosti. Osobně vidím mnoho  nevyužívaných a finančně nenáročných bodů k zlepšení. Nebudu je zde rozvádět, protože si myslím, že diskuse nad konkrétními  návrhy by se měla odbývat v poněkud zúženém složení a dospět nejen  k proklamacím, ale i k závěrům, které budou realizovány.

      Všichni v podstatě víme, že slova jsou nejen biblicky, ale i reálně na počátku všech činů. Jejich přesnost, váha a srozumitelnost směřuje ke společenství ve kterém chci žít. Jejich zmarnění, ohebnost a vyprázdnění může přivodit ještě katastrofálnější rány než kterými bylo poznamenáno dvacáté století. Proto si myslím, že v tomto čase, který považuji za zlomový, je nejen potřebné formulovat odvážné myšlenky, ale přímo fyzicky a organizačně přispívat k jejich uskutečnění.

                                                                                      Petr Musílek – Literární vysočina

Pohádková země

 

     V dávných dobách, kdy ještě kouzla, symboly a sny chodily světem ve hmotné podobě, žili lidé podobní dnešním lidem. Měli stejné starosti, radosti i trápení, ale přestože byl jejich život o mnoho tvrdší, dokázali věci, které my již nedovedeme a neznáme.

     Nebylo žádným zázrakem potkat živou pohádku, pozorovat, jak spolu zápasí pravda a lež, prohodit pár slov s rozumem stojícím na rozcestí.

     Nikdo již neví, kdy se  všechno změnilo. Muselo to být velmi pozvolné a nenápadné. Rozum jakoby vyrostl. Všichni, k nimž promluvil, mu uvěřili. Všichni ho oslavovali. Mnozí se mu i klaněli. Snad mu ta sláva stoupla do hlavy. Odložil staré poctivé roucho, oblékal se čím dál šviháčtěji a ke svým sestrám, Pohádce a Fantazii, se začal chovat přezíravě.

     Kdyby byl rozum skutečně tak rozumný jak se tvářil, musel by vědět, že bez Fantazie je na tom hůře než slepý kůň.

     Pohádka a Fantazie se snažily nerozumné poklonkování rozumu lidem rozmluvit. Ale znáte lidi. Prý není nad rozum.

     A tak svět zešedl a zobyčejněl. Ubylo průzračně volného času, ubylo radosti. Symboly, kouzla a sny ztratily hmotnou podobu. Dnes už je nepotkáte na lidských cestách. Zdá se, jakoby vzdaly boj a vyklidily pole.

     A přece se neztratily úplně. Nezmizely. Skryly se pouze do ústraní. Žijí v bezelstném světě dětských očí a v srdcích tvůrců, který jako bájní hraničáři opatrují teritorium budoucnosti a naděje

                                                                                                 

                                                                               Vernisáž  duben 2004

  

 

 

 

 

 

 

 

Syndrom mouchy na Marsu.

 

 

     Je to už neuvěřitelně dávno, co mi šéfredaktor velmi rozšířeného týdeníku řekl: „Máte štěstí, že jste se minul s klasickým vzděláním.“ Potom mi otcovsky poklepal na rameno a dodal: „Škola by vás zkazila.“

     Nad jeho závěry jsem příliš neuvažoval. Svár mezi úctou ke vzdělání a tvůrčí nezkrotností obdařenou i chybami a stopou bláznovství, byl vzdálen soudům mého selského rozumu.

     Po mnoha letech, ve kterých jsem dozrál a dospěl k ještě širší míře tolerance, dorazil až na práh mého vědomí zcela nový fenomén. Mezi autory, literáty i zuřivými psavci se rozšířila informace, že tu, tam i jinde se otevírají kurzy tvůrčího psaní.  Trochu mne to zaskočilo a donutilo zapřemýšlet. Skvělá věc. Člověk se rozhodne tvořit, absolvuje kurz a je-li dost přičinlivý …

     Ledacos se dá naučit. Řemeslo? No, dejme tomu. Znalosti a postupy? Proč ne? Ale tvořivost?  Naučit tvořivosti dospělého člověka?  Potom mne ale napadlo, že vlastně i já, samouk, se této tvořivosti neustále učím a že si ji samovolně procvičuji. Výsledky jsou, samozřejmě, všelijaké. Konečně posuďte sami. Jen malý příklad: Je noc. Vycházím pod jasné hvězdné nebe a koukám…

     Jsou jedinci, ve kterých by tento pohled probudil romantické poblouznění. Ne tak v mém případě. Vidím, že jeden ze zářících bodů je větší a zářivější než ostatní. Napadá mne: Hodně se mluví o Marsu. To bude Mars! A zatím co mi hlavou proletí myšlenky na všechno, co je bělejší a zářivější než zářivé, zaznamenávám jakýsi pohyb. Kontakty se spojí a zacvaknou:

Po Marsu přece jezdí robot, který hledá vodu. Že by to byl on? V tu chvíli vím, že je to nesmysl. Při rychlosti pár centimetrů za hodinu, nevysleduji ani světlušku v trávě. Skoro to vypadá jako moucha, která třepe křídly, objeví se další alternativa. Jenomže, moucha na Marsu? Znovu si v hlavě srovnám ty nepředstavitelné vzdálenosti a dojde mi, že kdyby to měla být moucha viditelná z mého dvorečku, muselo by to být hovado velké jako Austrálie.

     Nakonec sebekriticky přiznám, že mé znalosti astronomie jsou natolik kusé, že to, co vidím, vůbec nemusí být Mars. Takže? Co bych si s tím lámal hlavu. Odcházím vařit kávu a zapsat do bloku několik bezděčných tvůrčích postřehů.

     Možná jste na tom podobně. Vídáte občas mouchy na Marsu? Jestli ne, přihlaste se do kurzu tvůrčího psaní.

 

 

 

                                                                         TAO centrum Praha – duben 2004

 

 

 

 

 

 

 

METAFORA V POEZII  A VŠEDNÍM ŽIVOTĚ

 

 

 

Vážení naslouchající,

 

     pohled básníka pracujícího s fantazii je vždy, ať už v souladu s výkladem pojmů  nebo i mimo jakýkoliv výklad, pohledem metaforickým. Ostatně, jakýkoliv živý tvor přijímá obraz světa ne v jeho reálné podobě, ale v omezení daném optikou vlastního pohledu a schopnosti smyslů tyto informace zpracovat.

      I mé oslovení, kterým jsem předeslal dnešní úvahu, stojí na hranici mezi realitou a přenosem významu. Je to už velmi dávno kdy jsme, my lidé, zapomněli naslouchat. Zamyslíme li se nad stavem a tendencemi současného světa nemůžeme přehlédnout, že naše kultura vybudovaná na biblickém „ A na počátku bylo slovo „ se tomuto  předznamenání vzdaluje a zpronevěřuje.

     Slova jsou vytlačována vizuálními dojmy útočícími na naše podvědomí. Nepřicházejí proto aby nás obohatili poznáním či estetickým vjemem, ale získávají nás pouze účelově  pro komerční nebo politický záměr.

     Jsem přesvědčen, že v úctě ke slovům a jejich významu, je i úcta k hierarchii, osobnostem a ideálům, za jejichž ztrátu zaplatily již mnohé říše vlastním zánikem

      Tolik o všedním životě, kterému se nevyhne ani autor žijící ve světě svých příběhů a fantazií. Chtěl bych zde na několika ukázkách demonstrovat svůj přístup k této dvojakosti světa. Jen velmi vzácně se pokouším užít metafory k ozvláštnění konkrétní jednotky. Poetika,

která mi byla propůjčena, směřuje spíše ke komplexní synteze slova a obrazu. Neodvažuji se tvrdit, že je to správný přístup k problému, je to však přístup, který vznikl v konkrétním čase a na základě konkrétních tlaků formujících můj život a způsob mého dialogu se světem.

     Vrátím-li se o čtvrt století zpátky,do času kdy vychází má sbírka „Tichý svědek“, znovu si připomenu kritiky, sice převážně kladné, ale přesto jakoby hovořící o zcela jiné knize.

Vždy jsem se zabýval záležitostí vztahů a společenským děním, v čase mládí prolnutým i  milostnou inspirací a přesto jsem byl zařazen do kategorie přírodní lyrik. Přestože mne toto označení dráždilo, uvědomoval jsem si, že právě díky jemu jsem publikovatelný a pro tehdejší censuru přijatelný: Atmosféra osmdesátých let je obecně známá. Pro ilustraci cituji verše:

 

 

Na vodu mží

je podzim trávy kluzké

nebe jen krůček nad zemí

cesty jsou blátivé

a jaksi úzké zúžené loužemi

 

U břehu strom

pár lístků ještě střeží

zlomená větev čeří proud

Zkalená voda

která v březích běží

dna

nedovolí dohlédnout   

      

Básní v podobném duchu, a mnohdy daleko konkrétnějších, je zde většina

Nicméně, aby nikdo nebyl na pochybách, končím tuto sbírku verši:

 

 

Je takový zákon

že ti kteří chtějí slyšet

slyší

i přes zamrzlou hladinu rybníka

 

Je takový zákon

že ti kteří upadnou na pochodu

zůstávají v strnulém upažení

jako ručička trvajícího kompasu

 

Je takový zákon

že ne ti kteří byli napojeni

ale žízniví

budují artéské studny v pouštích

 

A je taková spravedlnost

že zemřou-li vysílením

žijí dál

v každé kapce

hasící žízeň

 

 

 

Čas se však nezastavil a přestože přibylo společenské skepse,  knihu která vychází na přelomu roku 1988 – 89 , již uzavírám verši:

 

 

 

Vhodil jsem udici

do vody spěchající

do nerozhodnosti

lupení na hladině

Vhodil jsem udici

do vody podzimní

ve chvíli kdy uvadání

odbavovalo letenky snů

 

A tak tu stojím

a tak tu jsem

 

Kdyby mi někdo řekl Uteč

neuteču

Kdyby někdo řekl

Je to marné

neuvěřím

Kdyby mi řekl

Voda zamrzne

jenom přikývnu

a dojdu si pro sekeru

 

 

 

Listopad 89 je nejen politickou změnou, ale i velikou metaforou s mnoha  převážně chybnými výklady. A tak zatímco se davy radují nad pádem neoblíbeného režimu, společenský kostižer překračující hranice státu setrvává ve všech administrativních podobách a v podstatě nedotčen hledá nová spojenectví bez ohledu na ideologie. Jeho nositelé nemusejí vnitřně převlékat kabáty a nikoho zrazovat. Vždyť po tisíciletí víme, že prázdnota duše slyší pouze pána, který říká:  „Toto všechno ti dám, budeš-li se mi klanět“. A tomuto pánu zůstávají věrni.

_____________

 

      Vraťme se však k literární metafoře. Zatímco v době normalizace byla spíše čímsi trpěným a jakoby parazitujícím na socialistickém realismu, dochází dnes k opačnému extrému. Metafora neslouží k podepření a obohacení významu, ale stává se chtěným ornamentem. Srozumitelnost dostává přívlastek staromilství či nedostatečné obraznosti.

Z tohoto pohledu jakoby literatura neměla být příběhem či citovým zážitkem, ale jakýmsi podprahovým rébusem plným ostrých střihů určených pro úzký okruh znalců.

 A to už vůbec nerozebírám jak snadné je v takto zavedené praxi podvádět.    

     Jestliže hovořím o této tendenci, nechci nikterak snižovat experiment jako takový a literární směry kde je tento přístup samozřejmostí. Ostatně, tyto směry i v době svého skutečného rozmachu byly převážně soustředěny kolem nezpochybnitelných tvůrců, skupin

a časopisů , kde si stačily uhlídat jak úroveň, tak autorskou poctivost.

     Nahlédneme-li však do dnešních literárních periodik, odmyslíme-li  publicistiku a přihlédneme pouze k původní tvorbě,  zdá se jakoby se zcela rezignovalo na čtenářské zázemí.

     Určitý čas jsem se domníval, že tento stav je předurčen dobou esemesek, internetu a celkovou zkratkovitosti moderní doby. Zkušenost posledních tří let ve kterých jsem se více soustředil na věci veřejné mne však přesvědčila o čemsi zcela jiném. Dle mého soudu

zde chybí především vůle k hledání. Instituce, redakce, ale i intelektuální seskupení se povětšinou spokojí s tím, co je snadno po ruce, co je agresivní ve své přizpůsobivosti i touze po potřebě stavu / mne osobně nepochopitelném /, kterému se říká zviditelnění.

     Nemohu tvrdit, že by česká tvořivost byla zasažena nadúrodou talentů,  ale přesto jsem  po literárních kavárnách, v rukopisném podání, v soutěžích i v několika festivalových skulinách nezabetonovaných předpojatostí zažil mnoho příjemných překvapení a objevil mezi básníky,

prozaiky i  písničkáři znovu se rodící řeč, která, jak věřím, nejen pošimrá naše smysly, ale bude schopna promluvit o nezkreslených pocitech těch, kteří přicházejí. 

___________ 

 

Jsem člověk dalo by se říci přírodní.  Naučil jsem se vnímat samočistící mechanismy světa, neustálou korekci rovnováhy, ale i neúprosné účty za její narušení. Naučil jsem se nebýt rozvracen skutečnostmi které nemohu měnit svou vůlí.

      A tak můj nepoučitelný optimismus i ve dnech prchavých deziluzí přijímá časnost

rozvracející smysl slov, váhu skutečných autorit i všechnu malost, která z tohoto chaosu čerpá

a komentuje ji slovy dětské říkanky:

 

 

 

 

 

Bylo chvíli po poledni

Tulák v kupce sena spal

Z říční tůně kapr křičel

Hlemýžď někam pospíchal

Nebem plulo hejno koček

a na stromě zpíval pes

Zajíc s puškou na rameni

zvolna lezl na posez

Já tam byl a všechno viděl

vůbec nic jsem nepoplet

Jenom jsem se v duchu divil

jaký je to divný svět

 

Doufám, že jsem tímto svým přístupem příliš nenarušil vážnost diskuse na dané téma. Snažil jsem se promluvit v rámci svého zadání. Neboť pod hrozbou ,podobenství o hřivnách, cítím zodpovědnost za svěřené a snažím se nepromarnit jedinou příležitost být nosičem krásných břemen, kterými slova byla, jsou a jak věřím i v budoucnu budou.

 

 

Pro Jihočeskou universitu v Českých Budějovicích

Teologická fakulta, Katedru biblických věd

                                                                                               14.5. 2004 Petr Musílek 

 

 

 

 

 

 

Sympozium : Kultura v médiích  / 11.11 v 10.00

Konírna Nostického paláce Maltézské náměstí 1 Praha 1

 

 

Vážení přátelé,

 

Kdybych byl zahradník profesionál a dostal za úkol zhodnotit klady, zápory a možnosti konkrétní zahrady,  musel bych pravděpodobně podřídit své představy požadavkům zadavatele a respektovat jeho vkus či nevkus. V extrémním případě bych mohl zakázku  odmítnout.  Já však nejsem zahradník profesionál a rostliny, které vysazuji nepodléhají tlakům zvenčí. V tom je má svoboda i štěstí, které z ní pramení.

Možná tato slova mohou zapůsobit poněkud anarchistickým dojmem. Ve skutečnosti tomu tak není. Ač nejsem příznivcem parkových úprav a geometricky zastřižených křovin, přesto musím, ať chci či nechci, respektovat mnohá pravidla a omezení daná terénem, podnebím, výškou podzemní vody, složením půdy a mnoha dalšími neméně důležitým podmínkami, které mohou buď moji práci posvětit nebo znehodnotit.

     Vím, že tato pravidla platí ve všech oborech lidské činnosti, a tedy samozřejmě i v práci se slovem a informací. Lze namítnout, že zde tvrdím cosi samozřejmého a tedy v podstatě i zbytečného.

     Zahledíme-li se však do zahrady slov, a u tohoto příměru bych rád zůstal, zjistíme,

že zde nic takto samozřejmého neplatí.

     Kdysi, v dobách kdy společensko kritická literatura nepatřila mezi přípustné žánry,

jsem četl knihu spisovatele a publicisty Maxe Picarda , pro mne s již  dokumentujícím, ale v době svého vydání ještě s předvídavým a varujícím titulem „ Hitler v nás „ .           

Tato kniha si klade stejnou otázku nad kterou se scházíme dnes po sedmdesáti letech.  Chaotičnost, svévole, netolerance a sebesoustřednost jsou  půdou  na které vyrůstají další jedovaté byliny.

    Ano, hovořme o těchto bylinách, ale neopakujme stejné chyby,  které již dvakrát přispěly k společenskému rozvratu.

    A tak větší starost než druhotné těžkosti existence mi dělá sama připravenost půdy ve které  máme cokoliv pěstovat. Nedokonalost cestiček pochopení a potrhaná pavučina vztahů. Každodenní praxe mne přesvědčuje, že cesta z nepřehlednosti je možná. Stačí jen trochu prvoplánově zapomenout na sebe a skupinkové zájmy, kterým se v konečné fázi stejně nemůže dařit jinde než ve vyváženém prostředí. Vím, že snahy tohoto druhu již existují.

Je na nás abychom je vnímali a vytvářeli spojnice mezi lidmi slyšícími a otevřenými fantazii. Neboť bez fantazie  je každá cesta šedivá a každé břemeno těžší. Myslím, že naším prvním úkolem je bránit tvorbě společenských hysterií, které zbavují vůle a schopnosti rozumně jednat. Abychom vytvářeli  ne předpisy a ustanovení, ale obecné vědomí o potřebnosti každého z lidí, protože nedáme li jim tento pocit v konečných důsledcích, přiděláme práci a problémy sami sobě.

     Toto zamyšlení mělo být o kultuře v mediích, ale kultura v mediích je obrazem kultury v nás. Jsem přesvědčen, že hovořit o malém zastoupení literatury, o potřebnosti financí,

o akademičnosti mnoha nesrozumitelných úvah, by bylo pouze popisem schnoucího listí stromu tam, kde problém zůstává skryt pod stejně vadnoucím trávníkem.

      Nerad bych, aby tato slova vyzněla pesimisticky, nejsou tak míněna a mé přesvědčení mi  pesimismus jako alternativu ani nenabízí. Vím, že dobré věci vznikají z dobrých rozhodnutí.

Pokusme se k takovým rozhodnutím dojít v co nejkratší době. Konkrétní možnosti je možné diskutovat v malých skupinách a přistupovat k okamžitým činům. Větší shromáždění jsou

spíše podnětem k zamyšlení o které jsem se, s vaším svolením, pokusil i já.

    Děkuji vám za pozornost  (Petr Musílek)    /MusilekPetr@seznam.cz/                                                                               

 

     

      

 

 

 

 

 

ČASOPIS V ČASOPISE

 

 

          Je až neuvěřitelné, že všechny pokusy o vytvoření čtivého literárního časopisu končí ve virtuálním akademismu. Skoro se zdá, že vyhynula přirozená slovesnost a byla nahrazena dvěma silně zastoupenými proudy.

          Jedním z těchto proudů je experimentální způsob psaní u       kterého se jen velmi těžko poměřuje zvládnutí tématu a který i ve svých nejlepších kouscích je sdělností přístupný jen poměrně úzké vrstvě čtenářů.

          Druhým proudem je psaní o psaní. Poučené elaboráty o autorech převážně již nežijících, o textech již mnohokrát kriticky rozebraných, o celkovém pozadí osobité tvorby i celých literárních směrů.

          Věřím, že jsou tyto texty v určitém kontextu potřebné. Pokud by se vyskytovaly jako příloha živé tvorby v zemi,           kde přebývá příběh a poezie, byl bych první kdo by je           přivítal. Nejsem ani zdaleka odpůrcem teorie a věřím, že pokud je užívána ve správné míře, může pomoci jak autorům tak čtenáři.

          Jestliže však obsadí všechna sedadla a v broušení svého ostrovtipu zaplaví prostor, zákonitě vytlačí z tohoto prostoru nejen autorskou omylnost, ale i samotného čtenáře.

          Máme neskonalou drzost pokusit se o převážně autorskou  četbu. Vytvořit bloky, které by svým obsahem přesvědčily, že je něco takového nejen možné, ale i čtenářsky           přijatelné.

          Další z našich ctižádostí je soustředit kolem "Dílny vysočiny" pokud možno co největší okruh tvůrčích           osobností, ať už na Vysočině žijících nebo s Vysočinou           propojených osobním vztahem. Chtěli bychom vytvořit klima           vzájemné dělnosti, která, jak se domníváme, k lidem           profesně blízkým patří.

          Protože perioda čtvrtletníku je poměrně dlouhá, nebudeme moci zachytit aktuální dění v místní kultuře. Přesto se           pokusíme být u všech předvídatelných kulturních událostí a           dopředu informovat, co se v horizontu čtvrtletí chystá.

     Českomoravská Vysočina byla odjakživa zdrojem inspirace i           ochránkyní tradic. Pro svou vzdálenost od kulturních center dokázala vždy vstřebávat jen věci zásadní. Konec dvacátého století podstatně změnil přístup k informacím a vzdálenost jednotlivých míst ztratila na důležitosti. Přesto si náš region zachoval vlastní osobitost i určitou přehlednost života. Pokusme se na této odlišnosti pohledu postavit naši výpověď o části světa, která je naším domovem. Věřím, že pokud se nám to podaří,           bude obraz, který vytvoříme, obrazem nejen regionu, ale           obrazem bohatého a mnohotvárného života.

 

                                              

 

 

 

TŘI ZLATÉ VLASY DĚDA VŠEVĚDA

 

 

         Už od první chvíle ležel Plaváček králi v žaludku.           Snad by se král i vykašlal na sudbu, která přislíbila tomu           oudsajdrovi jeho dceru. Snad by i zapomněl na nezdařený           pokus o utracení nemluvněte. Snad by se smířil i s tím, že           kdesi po světě bloudí jeho nechtěný budoucí zeď. Vždyť           byl králem, který rozhoduje. Ovládal mocnou říši a pokud           dal na pověry a sudby, tak jenom jaksi pro jistotu a z           tradice.

       Jenže všechno bylo na levačku. Ať učinil co učinil,           každé rozhodnutí se obrátilo v pravý opak. Plaváček byl           prostě jako neodbytná noční můra. Intrika, která nakonec           způsobila, že se ten chasník stal jeho právoplatným           nástupcem byla už jen poslední kapkou, kterou překypěla           číše vytepaná z uražené ješitnosti.

        V tu chvíli dozrálo rozhodnutí: Drahý Plaváčku,           mašíruj kamsi na konec světa, do míst, kde ještě nikdo           nebyl a přines nám, co ještě nikdo nepřinesl!!!

      Když pomineme zlý úmysl stojící v pozadí, musíme           uznat, že král pověřil Plaváčka nejtěžším a zároveň           nejvznešenějším úkolem, jakým lze člověka pověřit. Výzva           dosáhnout nedosažitelného nejen dnes, ale i tenkrát v           pohádkových časech postrkovala dějiny. Složitost cesty           nutila k vytrvalosti a určitě nebyly bezvýznamné ani na           půl ucha vyslechnuté rady zlatovlasého stařečka, které           jednoduchým způsobem řešily složité společenské problémy.           A tak pohádka nakonec skončila šťastně jak už to v           pohádkách konec konců bývá.

      Postavení člověka v našem reálném a nepohádkovém           světě je poněkud zamotanější a méně přímočaré. Říká se, že           všechno důležité již bylo řečeno, že každý příběh má           předem spočítatelný počet variant a že již nelze nic           nového vymyslet.

     Možná jsem naivní a tak přes všechnu skepsi zkušených           věřím, že stojí za to vydávat se na cesty hledání. Jsem           optimistou a v hloubi duše ukrývám přesvědčení, že každý           lidský život je natolik jedinečný, že mu ani zdaleka           nehrozí nebezpečí stereotypu. Myslím si, že autentická           výpověď jedince je víc než poučené soudy a dokonale           zatuhlá konstrukce vybroušeného stylu. / Bohužel tento           názor bývá občas nazírán z opačné strany a samotné           rozrušení stylu je považováno za autenticitu./

     Ať už ale mám pravdu nebo nikoliv, od přesvědčení o           účelnosti napohled marných cest mne neodvrátí žádný           argument. Pominu-li zázračný fakt, že nás může potkat           sudička, která dýchnutím změní nepříznivý průvodní dopis           na vstupenku k úspěchu, stále ještě zbývá plno důležitých           věcí, které jaksi samo sebou nalezneme cestou.

 

 

 

 

 

PŘELOMOVÝ ČAS

 

 

       Z mnoha moudrých úst a při mnoha dějinných předělech           zazněla tichá a naléhavá výzva. Naivnímu a nepozornému           posluchači byla možná jen okřiknutím nebo jakýmsi šidítkem           a téměř vždy byla přeslechnuta. Co však znamenají slova:           " NEBOJTE SE " ?      Pokud jsme schopni rozeznat autoritu a přemýšlet o významu, otevírají nám široký prostor ve kterém sama sebe logicky potvrzují.

      Nezaměňujme si však chvilkový úlek se strachem, který           je odpovědí na cizí a neznámé. Kdybychom neměli paměť,           příchod každé zimy by v nás nutně musel probudit hrůzu           a pocit zmaru.

      Jsme však schopni vnímat svět v podstatně delších než           jednoročních periodách? A jsme schopni vidět sebe jako           součást celku více než jednotlivost?

     Téměř všechno, čím je ovlivňováno naše vědomí, tuto           rovnováhu rozvrací. Intelektuální upřednostnění ega, v           součinnosti se smrští jalových informací překrývají jak           obraz celku tak vědomí souvislostí.

     Jsem dalek toho abych propadal pesimistickým náladám,           ale přesto nemohu zavírat oči před reálnou skutečností.           Je na každém z nás jak vyhodnotí podněty přicházející z           vnějšku a jak dalece si uvědomí, že všechny hrozby které           nás obklopují v sobě nesou i pozitivní poselství. Vždyť           pokaždé v minulosti se ohrožení stalo katalyzátorem           budoucnosti.

         Jsem přesvědčen, že jsme dosáhli neuvěřitelných           vrcholů ne proto, abychom při pohledu přes propast           propadali hysterii, ale abychom naopak hledali další cesty           vzhůru, mapovali roztříštěné hodnoty a přibližovali           budoucí synthésu dosaženého.                                

 

 

 

MEZERA, KTERÁ NEBYLA MEZEROU

 

 

      Po více než roční odmlce pokračujeme ve vydávání " Dílny           vysočiny ", která je přílohou " Zbraní Avalonu ".

      Třetí číslo uvízlo v nezbytnostech příprav na evropský           festival fantazie " EUROCON 2002 " a přidružených           koncepčních obměnách.

      Domnívám se však, že rok 2002 byl natolik zaplněn událostmi, že jste možná tuto přestávku ani nepostřehli. Velká voda spláchla třetinu území republiky, několikeré volby zchladily řadu rozpálených hlav a odplavily mnoho lichých nadějí, čas zkoušek nás několikrát přesvědčil, že mezi science fiction a realitou vede tak křehká hranice, že se zdánlivě rozdílné oblasti nejen dotýkají, ale občas i vzájemně překrývají. Chtěl bych však           zmínit i několik kladů, které jsou příslibem budoucnosti.                Podařilo se nám ustavit regionální pobočku Obce           spisovatelů a její místní skupiny v Pardubicích a           Havlíčkově Brodě. Podstatně se tím rozšířil kolektiv           autorů, které budeme moci představit. Skupina autorů z Vysočiny          vydala knihu " Oko srdce " , která obsahuje dvacet jedna nových jmen. Pardubická skupina chystá na rok 2003 vydání sborníku svých autorů. Parcon 2O03 přinese v samostatné programové linii pokus o literární festival bez omezení žánru. Nabízíme volnou tribunu pro každého, kdo bude ochoten vystoupit s ukázkami své tvorby /verše, aforismy, krátké povídky a další drobné literární formy/.

K Parconu 2003 vyhlašujeme literární hledání autorů. Jejich práce budou po vyhodnocení zveřejněny na stránkách " Zbraní Avalonu" v           " Dílně Vysočiny " a na CD romu vydaném u příležitosti           Parconu 2OO3. Oslovili jsme některé internetové i tradiční           časopisy, aby zastoupením svých autorů i redakce přispěli

k budoucím každoročním setkáním.

      Naší trvalou snahou bude vytvoření dialogu mezi autory,           pobočkami Obce spisovatelů, literárními kluby a redakcemi.           V tuto chvíli si klademe pouze takové cíle, které jsou v           našich možnostech. Mnoho záleží na vůli autorů a  redaktorů, mnoho záleží na vstřícnosti kulturních institucí, jejichž náplní práce je péče o jazyk, literaturu a tvorbu občanské společnosti. Nevylučujeme žádnou formu spolupráce a žádný dobrý nápad.

    Prostor k setkání je připraven. Chotěboř Vás očekává.

 

 

 

  

 

 

 

 

 

       ČAS JE POZNAMENÁN INFORMAČNÍM ZMATKEM,

          KTERÝ POHŘBÍVÁ MYŠLENKY.

          Máme velké problémy. Potřebujeme velká řešení.

              /Kent M. Keith – Paradoxní přikázání/

 

 

 

              Souběžně s nárůstem a rychlejším tokem informací,           dochází paradoxně k jejich znepřehlednění,anonymitě a           neověřitelnosti. Nejsem přívržencem konzervativního           myšlení, které posvěcuje pravdu a moc v jejich           instituciálních podobách a přesto si dost těžko dokáži           představit čím nahradíme věrohodnost politických stran,           duchovních hnutí a esteticky souznících bytostí až se naše           propojení s životem zrelativizuje a z atomizuje na vyvázané           touhy a cíle individua. Stejně těžko představitelné je, z           jak pevných pozic budou v této izolaci probouzeny a           ovlivňovány.

     Mnohdy si ani neuvědomujeme proměny odosobňujícího se           světa. Sledujeme filmy a televizní pořady z velké části           vytvořené dávno mrtvými lidmi. / A použitelný archiv           neustále narůstá/. Naše společenská komunikace je           jednosměrně virtuální. Ocitáme se v pozici astronomů,           kteří sledují dávno neexistující hvězdy.

       Internet považuji za skvělý komunikační systém a           přesto si uvědomuji, že si nezřídka dopisujeme s lidmi o           nichž nevíme kde žijí, neznáme jejich tvář ani z čeho           pramení jejich způsob myšlení. Zbavujeme se konfrontace se           skutečnými a reálnými bytostmi. Nemusíme a lze říci, že           mnohdy ani nemůžeme vstupovat do zápasů o své vnitřní           přesvědčení na úrovni která má váhu a smysl. Závažné           problémy jsou zasuty tříští pseudoproblémů a krátkodechých           pravd jejichž život lze odčítat v týdnech, dnech a           případně i hodinách. Lež se stává zcela legálním pojmem           pokud se k ni připojí známka obchodní strategie,           informační války nebo vyššího zájmu.

               Není samo sebou, že velké množství lidí ztrácí           naději, že některé větve stromu života usychají, že se v           nejhlubších vrstvách myšlenkových proudů probouzejí           sebezničující tendence, které jsou varovným a převážně           bagatelizovaným signálem.

       Vždyť čemu lze důvěřovat jestliže realitu a osobnosti           lze vytvářet uměle, když sebedokonalejší technika nemá           naprogramované svědomí a žádný z jejich správců nemůže           zaručit, že nebude jeho dědici zneužita k rozpoutání pekla           a zotročení lidí.

        Stojí li svět na rozcestí, kdo jiní než autoři           pracující se slovy která jsou základním informačním           materiálem, by měl tuto realitu vnímat, komentovat a           hledat její nový smysl.

               Samozřejmě by bylo zcestné vytvářet další,           jednosměrně kritický proud. Domnívám se však, že bychom           měli usilovat o zpřehlednění informací, o tvorbu dialogu a           čistotu významového obsahu slov. Vždyť dlouhodobě           modelovat svět, dle časově a účelově omezených přání           nemohou ani nejmocnější z mocných a tím méně básníci,           spisovatelé a publicisté. Zvolme si cestu poznávání a           pochopení smyslu vlastní existence. A hledejme v tomto           nesnadném směřování spojence ze všech oborů lidské           činnosti.               

 

 

 

 

 

MALÉ ZAMYŠLENÍ O BĚLOSKVOUCÍM PLÁŠTI

 

 Bílá barva je považována za barvu nevinnosti. Co je bílé je čisté. Co je bílé je sváteční. Bílá barva je barvou vánoc.

 Obraz zasněžené krajiny a jezulátka zavinutého v zářivě  bílých plenách je symbolem míru a pokoje.

 Všechno co jsem vyjmenoval, žije v našem vědomí jako  cosi samozřejmého. Kultura si vytvoří poetiku líbivosti,  která se zvolna vzdaluje skutečnému životu. Zbývá jen  romantika a sen.

 Bože, já nemám vůbec nic proti snům a romantice.

 Stěží si však dovedu představit narození spasitele v takto  vyšisovaných kulisách.

 Nemohu přijmout bělostná křídla andělů, kteří nás  vytahují z bahna každodennosti a přitom na nich neulpí ani  skvrna člověčiny.

 Chtěl bych v tomto předvánočním čase poněkud potlačit  neposkvrněnou bělobu a zmínit skvrny, které jsou vlastně  medailemi za naši účast na životě.

 Jako každý, kdo přemýšlí o životě, hledám mapy, které by  nás dokázaly vyvést ze slepých ulic. Hledám je v lidských  výtvorech, myšlenkách i samotném zázraku stvoření.

 Nevěřím na individuální štěstí odříznuté od celku.  Na dlouhodobé úkryty před nepohodou. Nevěřím na běloskvoucí  pláště ani běloskvoucí slova.

 Život je plný barevných skvrn a zdánlivě nepodařených  tahů mistrovského štětce.

 Proto se hlásím k zázraku neustálého rození a obnovy.  Věřím ve vánoce, které jsou radostnou zvěstí, neoproštěnou  od pláče, zemité vůně chléva, ztvrdlých dlaní, trním dotčených

 kabátů a lidské solidarity.

 Věřím, že přes všechny skepse je stále možné věřit.

 Možná cestou domů upadnu a přistoupí ke mně kdosi ve  svátečním kabátě.

 Asi bude vědět, že se zamaže.

 I tak mi ale pomůže na nohy.

 Potom, společně s andělem, který o kus dál vytlačoval  z příkopu čísi auto a teď je kropenatý jako koroptev, mne  odvedou pod střechu, do tepla.

 Budeme vypadat spíše jako čerti.

 Přes ty skvrny a bláto však z nás bude vyzařovat cosi  božského.

 Doma nás nepochválí.  Kabát zamíří do pračky a my pod sprchu.

 Ty skvrny, které jsme utržili při vzájemném podpírání, však  nevyčistí žádné mýdlo ani žádný z prášků, opatřených  sebezářivější reklamou.

 Pokud zůstaneme vnitřně čistí, věřím, že nám Pánbůh  dovolí, je trvale nosit, a přidávat k nim, další nesmazatelná  znamení.

 

 

 

 

Vážení přátelé,

při zahajování výstav bývá zvykem podat výčet osobních  údajů o umělci a zhodnotit jeho dosavadní vývoj.

 Zvolil jsme poněkud netradiční přístup. Osobní údaje  nabízíme v písemné podobě na samostatné vývěsce a  hodnocení obrazů a jejich tvůrců přenecháváme osobnímu  pohledu každého z vás. Vždyť je samozřejmostí, že déšť,  vítr, slunce či mrazivý den také nikdo nevysvětluje, a  přesto je vnímáme zcela reálně a vůbec nám nechybí soudy  vykladačů.

 Místo vynechaného hodnocení považuji za důležité  zmínit samotné předpoklady a důsledky tvůrčí práce.

 Inspirace totiž není darem nebe. Je spíše půjčkou na  velmi vysoký úrok. V inspiraci se střetává skutečnost  světa s vnitřní dispozicí člověka. Pouze ten, kdo je  ochoten a schopen tutu cenu zaplatit, překročí hranici  mezi mechanickým stereotypem a fantazií.

 Proto je umění jedinečným a neopakovatelným. Proto se  přes všechny pesimistické soudy nikdy nemůže vyčerpat,  pokud se nevyčerpá a neznehodnotí samotný smysl lidské  existence.

 Čas, ve kterém žijeme, se pohybuje na rozhraní věků.  Technická dokonalost dokáže zdánlivě uspokojit téměř  všechny lidské potřeby. Tato dokonalost dokáže člověka  ukolébat, ochočit a zbavit vazeb s reálným světem.

 Každá i sebemenší kapička lidské fantazie, která  vstoupí do společenského vědomí, ředí temnotu lhostejnosti  a polidšťuje tvář budoucího světa.

 Pro nás, kteří jsme se technickými prostředky tak  silně vyčlenili z přírody, je umění jedním z  nejdůležitějších komponentů udržujících přirozenou  rovnováhu.

 A bylo by omylem se domnívat, že tuto zodpovědnost za  svět nese jen sám umělec. Každý člověk je předurčen k tomu  aby slyšel, viděl, vnímal a chránil všechny projevy ducha,  kterým se souhrně říká lidská kultura.

 

 

 

 

/anketa/

Domníváte se, že je uplatnění pojmů " avantgardní, pokrokové,  levicové, a pod." jako hodnotových měřítek umělecké tvorby  dosud aktuální?

 Pokud se zamyslím nad položenou otázkou, možná z pouhé  neznalosti zaprotestuji nad formulací hodnotová měřítka.  Domnívám se, že pouhé směřování ať už do leva, do prava, k  tradici či pokroku, samo o sobě nemůže být literární  hodnotou, ale pouze lidským zařazením. Tímto vůbec neodmítám  takováto dělení pokud slouží přehlednosti. Věřím, že pokud by  probíhal živý dialog v jasně orientovaných skupinách lidí,  dosáhli bychom nejen hlubší konfrontace protichůdných názorů,  ale i srozumitelnějších závěrů při řešení společenských  témat.

 Je přece dostatek příkladů, že řidiči navyklí jízdě v  jednosměrkách, při náhodném setkání s čímkoliv nečekaným, buď  havarují, nebo přinejmenším vyjedou ze silnice.

 Pokud budeme hodnotit podle zaměření, dopadneme vždycky  tak, že právě naše orientace je ta jediná správná. Právě v  této subjektivitě našeho pohledu je největší překážka  vzájemného porozumění ale i obohacení.

 Máme li navíc to štěstí, že nepatříme právě ke skupině  která se považuje za mistry světa, je naše úloha o mnoho  snazší. Nejsme nikomu a ničemu zavázáni, nemusíme brát ohledy  na vyšší cíle, nemusíme nikoho dobíhat ani nikomu ustupovat.  Ano, pokud nechceme zabloudit v chaosu, potřebujeme  třídění. Ale třídění v ničem neomezující a nesměřující k  jednostrannosti. K tomu nám dopomáhej nejen naše svědomí ale  i zdravý rozum.

 

 

POHÁDKA A POEZIE

 

 Vážení čtenáři pohádek. Měl bych zde říci něco málo o  pohádce, která je jedním z témat našeho setkání. Protože  nejsem teoretik, nebudu hovořit o teorii. Jediné, čím mohu  přispět je zkušenost a životní praxe.

 Osobně se domnívám, že hranice, které oddělují jednotlivé  literární žánry, používáme spíše pro přehlednost třídění než  pro samo vnímání příběhu. Prvky pohádky se mohou objevit i v  reálném textu, ve zdánlivě informativním vyprávění, ale i ve zcela  vážně míněném politickém komentáři. Pohádka je vlastně  symbolem touhy a poezie.

 Kdybych patřil do kategorie lidí, kteří bědují nad stále  se prohlubujícím zevšedněním života, musel bych křičet:  " Zachraňte poezii! Zachraňte pohádku! " Zkušenost mne však  dovedla k optimismu. Věřím v realitu, která je mnohonásobně  fantastičtější než kterýkoliv vymyšlený příběh. Věřím, že  život jako kterýkoliv organismus má dostatek ochranných látek  aby se bránil a zachraňoval sám.

 Podle mého názoru mohou pohádky vzniknout a být zapsány  až ve chvíli, kdy byly prožity. Protože uplynulé století  přineslo nepředstavitelné množství vjemů, je pouze otázkou  času, než budou dostatečně vstřebány, pochopeny a přetaveny  budoucí fantastikou.

 Pravděpodobně v tom příštím pohádkovém světě nepotkáme  Vodníka, který loví dušičky a zavírá je do svých hrnečků. Ale  i tak se vyskytnou lovci duší v kabátech pozměněného střihu.  Hloupého Čerta vystřídá jiný symbol obnovujícího se pekla a  myslím, že i Bludiček a Hejkalů bude dostatek.

 Poezie je o symbolech a symboly rostou na reálné  zkušenosti. Skutečně dobrou pohádku nemůže napsat prozaik.  Pohádka patří básníkům. Je lhostejné píší-li ve verších nebo  próze. Bez jejich fantazie zůstává každý pokus jen popisným příběhem při kterém nám nenaskočí ani husí kůže, ani nás  nerozechvěje okouzlení.

 Protože žijeme v přelomovém čase, je mnoho vjemů zasuto  a zpřeházeno. Naše dny poněkud připomínají veliké stěhování,  kdy téměř nic není na svém místě.

 Řekl jsem, že svět se brání a zachraňuje sám. Znamená to  tedy, že můžeme jen přihlížet?

 Ne. Máme úkol. A to úkol nikterak zanedbatelný. Braňme a  zachraňujme svou schopnost vnímání, svůj vnitřní svět, který  je individuálně velmi zranitelný. Udržujme v něm pořádek a  čistotu, protože pohádka a poezie jsou holky velmi fajnové.

 Mohlo by se nám stát, že projdou kolem bez povšimnutí a  jenom pokrčí rameny.

 

_________________________

 

 

 

 

Anketa " Dokořán "

 Co soudíte o našich literárních časopisech?

 

 Především znám málo z množství, které vychází. V běžném,  desetitisícovém městě s knihovnou a čítárnou nejsou  dosažitelné. Pokud se náhodně objeví mezi záplavou zábavných  a zájmových publikací signální výtisk s nabídkou předplatného  na časopis se stigmatem literární, nezůstane zde dlouho ani  jako ukázka. Po relativně krátkém čase je zařazen do  výprodeje za dvě koruny české. Důvod je prostý. Věci, které  nekolují, nemají nárok. Desetitisícové město s dvojicí  středních škol a relativně bohatým kulturním životem má  minimální zájem. Je až k neuvěření, že rybáři, zahrádkáři,  pletařky svetrů, domácí kutilové, ale i tak úzké skupiny lidí  jakou jsou kaktusáři, mají časopis s celostátní působností,  kde si najde své informace obyvatel Prahy i člověk z vesničky  na Českomoravské vysočině.

 Je literatura a jazyk něčím tak úzce výlučným, že  alespoň v jednom jediném případě to nedokáže? Nevytýkám  literárním časopisům to, čím jsou. Spíše mi mezi nimi chybí  jeden, který by byl úsporně teoretický, bohatě informativní a  literárně čtivý. Klidně si budujme svá malá knížectví, ale  budujme je s vědomím, že všude kolem je svět lidí, kteří  mohou být zcela jiní než naše představa dokonalosti a naše  orientace. A ještě maličká poznámka: Člověk s hudebním citem  se nerodí jako obdivovatel oper a symfonických básní, ale  stoupá po žebříčku, kde je první příčkou lidová písnička.  Úsporněji se snad již odpovědět nedá.

 

 

 

 

 

Proč kulturně společenský klub ?

 

  Hovořím-li o potřebnosti vzniku společenství lidí spojených  kulturními zájmy, není to pro výlučnost kultury. Vím, že  takováto sdružení existovala s různou životností v rozdílných  společenských souvislostech i s rozličný m zaměřením vždy,  kdy lidé pocítili jejich potřebnost. Nevím, zda je můj cit  pro společenské souvislosti dostatečně vnímavý. Došel jsem  však k přesvědčení, že po období změn , které vstoupily do  našich životů, nastává jakýsi zlomový moment. Chvíle pro  zamyšlení a pozvednutí zraku. Pokud bych měl tento stav  vyjádřit metaforicky, asi bych řekl, že za válcem dějin,  který pečetil trasy nových cest, pozvolna sedá prach a naše  vnímavost se začíná, úměrně slábnoucímu hluku a lepší  viditelnosti, rozšiřovat. Možná v tom pocitu nejsem zcela  osamocený. Možná i jiní cítí , že lepší komunikace mezi  těmi,kteří nezůstali zavaleni štěrkem, ani neutíkají  s měňavými praporky zahajovat další zemní práce, je navýsost  potřebná a obohacující. Zbývá pouze dodat, že předpokladem  jakékoliv racionální komunikace, je tolerance a schopnost  naslouchat širokému spektru názorů. Má-li se odlišit od  lhostejnosti, musí rozpoznávat a oceňovat i drobné  dovednosti, kterými vládne téměř každá lidská bytost.  A ještě cosi osobního. Tolerance o které mluvím je postojem  podle kterého žiji tak jak nejlépe umím. Místo šedi a skepse  mi nabízí barevné vnímání a pocit stabilního optimismu.

 Protože míří do výšky i do šířky, nemůže být rozvrácen 

jednotlivostmi. Je celkem, který přežívá, i když jednotlivé  sny

a ideály ztratí smysl.

 

 

 

 

 

 

 

Vážení přátelé,

 v říjnu letošního roku oslaví kulturní veřejnost výročí  narození významného chotěbořského rodáka Zdenka Rykra.

 Říká se, že nejvýznamnější podněty pro budoucí život  čerpáme v tom nejranějším mládí. Zdenek Rykr se narodil 26.  října roku 19OO v rodině revidenta státních drah. Jeho rodným  domem a místem dětství byla budova chotěbořského nádraží  v které prožil prvních sedm let života.

 V těchto místech se utvářejí první uzlíky goblenu do  kterého je vetkán jeho osud. Počátek dvacátého století. Doba  nabitá sny, sebevědomím a iluzemi a k tomu hvízdot vlaků,  supění páry a hlavně železniční koleje směřující do  nekonečných dálek.

 Zdenek Rykr nepatří k umělcům, kteří se musí těžce  probojovávat existenčními problémy. Jeho rodinné zázemí a  nesporný talent mu otevírají cestu ke vzdělání i uměleckému  uplatnění. Na této cestě však všechno dosažené jakoby  ztrácelo význam. Lehkost s jakou mění umělecké směry a  neustálé hledání nového výrazu je důvodem k postupné  nezařaditelnosti a nepochopení.

 Nebudu vyjmenovávat činnosti do kterých Zdenek Rykr  úspěšně zasáhl ani umělecké směry, kterými prošel. Tyto  údaje jsou v přehledné a chronologické formě součástí výstavy.

 Byl by to ostatně velmi dlouhý a těžko sledovatelný přehled.

 Z mého subjektivního pohledu je podstatné období raného  dětství s ohromným nábojem příslibů, čas dospívání v době  první světové války a postupná deziluze vrcholící druhou  světovou válkou. Nezmiňuji zde osobní životní dramata, neboť  si myslím, že jejich uzlíky jsou vetkány do osnovy doby a  jsou jejími spodními proudy podmíněny.

 Bylo by jistě zajímavé posoudit do jakých experimentů  by směřovalo Rykrovo umělecké snažení v čase pozdějších  společenských krizí.

 Dodnes se veřejnost vrací k Rykrovi jako k " osamělému  běžci a kurióznímu outsiderovi". Budil rozpaky a odpor a  jakoby zcela záměrně, programově usiloval o nezařaditelnost.  Nebyl však podivný ani nestál stranou. Neobyčejně živě se

 zajímal o problémy své rozporné doby. A jakoby mimochodem  svým osudem připomíná, že ani vzdělání, umělecká erudice a  materiální zajištění nedokáží překrýt existencionální úzkost  člověka pokud nemá i jen pomyslný domov v řádu, který byl  dvacátým stoletím zpochybněn a rozbit.

Život i tvorba Zdenka Rykra jsou ve znamení tragické  hry se Smrtí, která končí v magickém kruhu, kde začala. Mezi  vlaky. Čtrnáctého ledna 194O se vydává na poslední cestu,  kdy se zapálenou cigaretou v ústech jde tratí pod Barandovem naproti nočnímu rychlíku.

 

 

 

 

/Anketa/

Co soudíte o současné jazykové kultuře?

 Jazyk je takový jací jsou ti kteří ho užívají. Proto mě  často více zaujme řeč ulice než potištěný papír který se  nazývá literaturou.

 Asi to není tím, že by skvělá literatura chyběla. Vím  že existuje. Je však převálcována produkcí z části  nezáživnou, z části primitivní a z části takovou u které  jsem na rozpacích proč vůbec vznikla.

 Příjmu totiž snadněji neumělé sdělení radostného pocitu  a nadšenou nedokonalost, než poloprofesionální prefabrikáty  o ničem.

 Toto může samozřejmě být velmi subjektivní pohled,  ovlivněný mimo jiné i nepřehledností trhu znásobeného  vzdáleností od velkých měst.

 Osobně si myslím, že existuje přímá úměra, i když těžko  měřitelná, mezi souzněním jazyka a cílem pro který je  užíván. Jakoby upřímná výpověď byla už jen ze své podstaty  posvěcena.

 Možná proto jsem optimista. Věřím, že všechno čím  žijeme, a tedy i náš jazyk, je nesrovnatelně lepší než jsme  ochotni vnímat. Prostě to razantní, to sebevědomě hloupé a  přemoudřele kritické, je pokaždé jen nějak hlasitější.

 

-

 

 

 

 

VÁNOCE NA HRANICÍCH MILENIA

 Vánoce jsou obdobím, kdy se setkávají lidé. Vánoce jsou  časem vzpomínek a osobních bilancí. Vánoce jsou ve své  podstatě velmi společenským svátkem.

 Lidé, kteří jsou sami většinou tvrdí, že je tento čas  vede spíše k nostalgii než k radosti. Neodvažuji se zmíněný  pocit posoudit. Samota je stav duše, který neznám. Myslím si  ostatně, že samota není způsobena přímo nedostatkem lidí,  kteří se pohybují v naší blízkosti. Vždyť mohu intenzivně  prožívat i myšlenky vzdálených a neznámých lidí, pomáhat  věcem, které miluji, být účasten na zázraku rození, který je  podstatou Vánoc.

 Spěch a převratné společenské změny odcházejícího století

 zaháněly celé skupiny lidí do společenské izolace. Nebylo  lehké tuto skutečnost překonat a mnohdy nebylo snadné ji  přežít. Nevím, co nám přinese budoucnost. V tuto chvíli,  která je svým způsobem přelomová, a to nejen díky změně  letopočtu, však máme naději.

 Prognostici, zabývající se budoucím vývojem společnosti  předpokládají, že během příštích třiceti let dojde k tak  zásadním společenským změnám, jaké lidská společnost, mimo  počátky průmyslové revoluce, nepoznala. Podle těchto prognóz  má každý čtvrtý člověk pracovat buď v oblasti kultury nebo v  sociálních službách. Tak rozsáhlé zespolečenštění veřejného  života nutně poznamená i mezilidské vztahy.

 Je na nás, aby tento model budoucnosti nezplaněl v  bezduchý zábavný průmysl a chladně neosobní poskytování  služeb.

 I když nám často připadá náš podíl na utváření světa  velmi zanedbatelný, není tomu tak. My tvoříme klima ze  kterého vyrůstá dobro i zlo.

 Vím, tyto myšlenky nejsou asi tím, co chcete objevit pod  vánočním stromkem. Jejich stín však stojí za všemi věcmi. Až  budete obdarovávat své nejbližší, pokuste se jim dát i cosi  nemateriálního. Nezůstaňte však jenom v uzavřeném kruhu  rodiny. Hledejte přátele, lidi blízkých, ale i opačných  názorů. Hledejte barevnost a mnohotvárnost života.  Nezůstávejte sami, protože ve skutečnosti nejste sami. Věřte,  že na vás pokaždé někdo čeká, že vás někdo potřebuje. Otevřete  oči a dívejte se s optimismem do příštího tisíciletí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

CHAOS A ŘÁD

 V životě jednotlivců, ale i v životě společnosti, jsou období  ve kterých je model světa, kterým jsme byli obklopeni,  obrácen naruby. Někdy jsou tyto změny tragické, jindy  pozitivní. Ať už ale mají záporné či kladné předznamenání,  pokaždé v sobě nesou určitou míru chaosu. Prostě a dobře,  věci nejsou na svém místě.

 Pokud se zamyslíme i nad nejbanálnějšími činnostmi,  kterými je náš život z velké části naplněn, uvědomíme si, že  bez určitých stereotypů v podstatě nedokážeme plnohodnotně  žít. Uvedl bych malý příklad z autoškoly. Každý z adeptů musí  zvládnout spojku, brzdu, plyn a řadicí páku natolik  automaticky, aby nebyl touto činností odváděn od toho  podstatného, čím je sledování silničního provozu a samotné  řízení vozidla. Jistě si plně uvědomujete jakému stresu by  byl vystaven řidič usedající do jinak zkonstruovaného  vozidla s jinak rozmístěnými ovládacími prvky. Určitě by s  takovým automobilem nezamířil okamžitě do hustého provozu,  ale zcela logicky by si chtěl všechno osahat někde stranou a  nanečisto. V životě bohužel takové nanečisto neexistuje.  Každodenně vstupujeme do situací, kdy je třeba rychle a dobře  rozhodnout. Máme-li žít plnohodnotně a nemarnit čas na  nepodstatném, nezbývá než vytvářet řád věcí a skutků. Mapovat  prostor nezatížený hledáním cestiček, které budou pokaždé  jinak klikaté. Stavíme-li s miliardovými náklady silnice,  které nás mají rychle a bezpečně dovést k cíli, je naší  nemenší povinností vyznačovat i nezatemněné cesty od člověka  k člověku. Pokud se tento postoj stane záležitostí většího  množství lidí, ušetříme mnoho času, odpadnou zbytečné stresy  a objevíme sílu i vůli k řešení věcí skutečně závažných.

 

 

 

 

 

POCITY A SKUTEČNOST

 Začetl jsem se do ankety v posledním čísle chotěbořského Echa  k návštěvnosti koncertu zpěváka Martina Maxi a rád bych z  uveřejněných odpovědí vyvodil několik závěrů. Různost zájmů  potenciálního publika je zřejmě čímsi přirozeným. Nemůžeme  všichni milovat stejné věci a proto se také nikdy nemůžeme  sjednotit na tom, co je důležité více a co méně. Pokud bychom  hledali cestu k uspokojení co nejširších potřeb musíme  vytvářet klima, které je této snaze příznivé. Je sice s  trochou štěstí možné naplnit koncertní sál a uspořádat  komerčně úspěšnou akci, ale rizika jsou vždy poměrně vysoká.

 Tam, kde se podaří vytvořit tradici, je všechno mnohem snazší.  Tradice však nevzniká sama od sebe. Její vytvoření  předpokládá určitý sen, nebo chcete-li, plán budoucnosti.  Tradice předpokládá, že publikum má stále v povědomí termíny  akcí, které se přibližují, že není nabourávána sérií zklamání  a že je uchráněna pocitů marnosti do kterých lze tak snadno  sklouznout. Objevují se zde i odpovědi, že se v Chotěboři  vůbec nic neděje. Není to pravda. Děje se zde velmi mnoho  věcí i když jejich využití je naprosto nedostatečné. Je to  asi tak. Co si kdo sám nezpropaguje a případně i nepochválí,  jako by téměř nebylo. Nějak se nestalo zvykem abychom sedli a  napsali pár pochvalných slov, o tom co nás zaujalo a  upozornili tak z pozice diváka na svůj zážitek. Nezřídka se

 stává, že akce připravené pro veřejnost probíhají jako cosi  soukromého, kam se člověk téměř ostýchá přijít, neboť jeho  podvědomí mu říká, že to je akce klubu, školy, či bůhví  jakého uskupení, které si ji uspořádalo pro sebe. Věřím tomu,  že pokud se jednou tyto pramínky iniciativ spojí a dostanou  obecné posvěcení, změní se i celkový obraz kulturnosti města.  Ze zkušenosti vím, že úspěšnost velkých věcí začíná u drobné  a cílevědomé práce. Pokud budeme vědět co chceme, jaké jsou  naše reálné možnosti a kdo všechno nám je ochoten pomoci,  možná budeme překvapeni, co všechno lze uskutečnit.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

O ČEM SE HOVOŘÍ

 Diskuse o kulturní tváři města je v tuto chvíli asi velmi  rozporuplná. Ti, kteří se některou z kulturních činností  zabývají mohou tvrdit, že jsou plně vtaženi do práce a že by  uvítali jakoukoliv pomoc od zhruba desetiticícové masy občanů  jejichž zájmy se často pohybují ve zcela jiných sférách.  Přitom je faktem, že s kulturností našeho národa, a tedy i  chotěbořských občanů, to není zdaleka tak špatné, jak se na  první pohled zdá. Téměř každý člověk hledá souznění s okolím,  odpovědi na životně důležité otázky i prosté rozptýlení ve  společnosti do které patří. Média, která zprostředkovávají  zábavu a vnášejí její slovní a obrazovou část do izolovaných  domácností, mohou být jen doplňkem skutečného kulturního a  společenského života. Pokud má být tento život životem a ne  pouhou virtuální nahražkou musí probíhat vždy a všude mezi  lidmi. Aby se tak skutečně stalo je na všech, kteří to mohou  ovlivnit, vytváření míst, kde by existovala pravidelná  nabídka, spolehlivá informovanost a posléze i profesionální  dlouhodobé plánování všech významějších akcí, které se v  nejbližším okolí odehrají. Pokud se tyto předpoklady splní  stane se Chotěboř městem, kde nebude kultura jen čímsi  náhodným a zájmově odděleným, ale získá vlastní tvář,  pravidelné diváky i zájem širokého regionu.

 

 

KAŽDÝ DEN SE NĚCO DĚJE

 

 Veškerý čas, který mám k disposici, je naplněn příběhy,  událostmi, a troufnu si tvrdit, občas i zázraky. Nemohu si  stěžovat, že by mne ubíjela šeď všedních dnů. Možná jsem  nezaslouženě šťastný člověk. Jakýmsi nedopatřením se mi  dostalo pohledu na svět, který zviditelňuje silokřivky  souvislostí a časové posloupnosti. Nestává se mi, že bych byl  zděšen excesy událostí, protože jakákoliv nepřízeň má váhu  pouhé dešťové přeháňky či neočekávaného mrazu. I v této  odstíněné chvíli vím, že slunce nezmizelo navždy, nikdo ho  neukradl, ale přestože neviditelné, zůstává na své dráze,  připravené přežít šeď dotírajících mraků.

 Mám konečně i jeden nevyvratitelný důvod ke svému  optimismu. Pohled o kterém mluvím je znovu a znovu vnášen do  našeho světa příchodem nových generací. Bohatství výhledu  může být stokrát zataraseno plytkostí a nudou a přesto nemůže  být vymazáno. Dítě, které přichází na svět dostává do vínku  bohatý a pestrý svět, který se udržuje nezkaženou hravostí a  touhou po poznání.

 Je částečně i v naší moci, zda dokážeme barevnost vidění  a dětskou hravost přenést do zralého života a nebo  znovunalézt a obnovit ztracený prostor. Před tímto genetickým  pokladem ztrácí moc jakákoliv nepřízeň i jakákoliv zvůle. Je  svobodným rozhodnutím každého člověka jestli chce jako kůň s  klapkami na očích kráčet úzkou úvozovou cestou nebo s  důvěrou, vlastní dítěti, zamířit k nedalekému oblouku duhy.

 

 

 

 

KDO NECHODÍ DO SVÉ ZAHRADY

 

Patří k přirozené lidské zvídavosti, že je přitahována  exotikou vzdálených krajů a jinakostí zvyků skrytých za pokud možno co nejvzdálenějším obzorem. Nic proti tomu. Tato          mince má dvě strany. I my můžeme být pro kohosi exotickou cizinou, stejně lákavou a stejně žádoucí. Podstatné je, abychom tuto dvoustrannost brali v potaz a věděli, že co          obdivujeme jinde, je z velké části výsledkem práce lidí, kteří nám tento pohled otevřeli a otevírají.

Dalo by se namítnout, že je plno nádherných míst, která člověk svou prací nevytvořil. Toto tvrzení by však platilo pouze pro pěšího cestovatele, který by ve své skromnosti a          neomezeném čase nepotřeboval silnice, řadu dalších služeb a který by veškerou svou obživu nesl v uzlíku nebo batohu na zádech. Pro všechny ostatní by tento svět krásné a          nepřístupné divočiny mohl existovat pouze ve zkazkách vyprávěných u táborových ohňů. Přestože se může mé tvrzení zdát nadnesené, každý člověk ať  už si to přeje nebo nepřeje, je svým způsobem architektem světa. Někdo vytváří cesty, jiný stavby, užitkové věci či kulturní prostředí. Mnozí, bohužel, budují pouště, smetiště a prázdnotu. Ten, kdo nechodí do své zahrady a nepečuje o její  rozmanitost, nemůže očekávat úrodu ani estetický zážitek. Tak to bylo, je a tak to vždy bude. Některé skutečnosti nejsou proměnné časem a nelze je přechytračit. Dálka i domov jsou  dvě strany jedné mince. To, o co nepečuji, zaniká, ztrácí hodnotu. Je na každém, aby se ptal, jaký podíl má na těchto  proměnách? Vždyť pokud pohodlným a lhostejným přístupem spoluvytváří pouště světa, měl by vědět,že jejich písek dosedne časem i na jeho hlavu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

VELKÁ VODA

 

Při bilancování škod způsobených povodní a jejich dopadů na          společenský život nutně vyvstane otázka, co všechno tato,          někde stoletá a někde dokonce pětisetletá voda, spláchla.

Není to jen materiální bohatství ať už jednotlivců nebo

společnosti. Je to mnohdy i lehkomyslnost, naivní lidské          sebevědomí a odtrženost od celku, ať už v přírodním či          společenském smyslu tohoto slova. Velká voda nám připomněla,          že individualisty můžeme být v dobách relativního klidu, ale          už vůbec ne v dobách ohrožení a chvílích, které kladou nároky          na naši zodpovědnost. Zažil jsem zhruba před čtyřiceti lety          velikou povodeň na „ Žitném ostrově „ jižního Slovenska, kde          protržené hráze Dunaje vytvořily jezero o rozloze více než          tisíc kilometrů čtverečních. Poznal jsem zoufalství, nezměrné          pracovní nasazení i zcela rozvrácené vesnice, ale i          optimismus a nový rozkvět celé této oblasti. Věřme tomu, že i          dnešní velká voda mimo věcí cenných a užitečných smetla i          plno harampádí, relikvií minulosti a současně vytvořila          prostor promyšlenějšímu a modernějšímu životu. Pro toho, kdo          mnoho ztratil, budou znít tato slova asi dráždivě a          nepatřičně. Přetrvávající bolest brání výhledu do budoucna.          Letošní rok je v mnoha ohledech rokem zlomovým. Nebudu zde          vyjmenovávat jakou smrští změn prochází společnost i životy          jednotlivců v řadě oblastí. Byl by to dlouhý seznam a každý          vnímavý člověk je s ním v každodenním kontaktu. Velká voda          byla jen jedním, i když nejcitelnějším, připomenutím. Asi          budeme ještě nějaký čas žít v poněkud hektické atmosféře          narušených jistot a zvyklostí. Ale tak jako opadly vody,          ustoupí i mnoho nepříjemných a život ztrpčujících omezení. Už          v tuto chvíli jsou kresleny nové plány a připravovány základy          budoucích domovů. Už v tuto chvíli se formuje nová tvář          zítřka. Přispějme k tomu, aby byla uvážlivější, racionálnější          a šťastnější.

 

 

 

VIZE BUDOUCNOSTI

 

Celý život je nekonečnou řadou obměn. Víme, co je únava a          stárnutí materiálu, známe měnící se potřeby vybavení          domácností i průmyslových závodů, upřednostňujeme rychlost,          účelnost, ale i estetický vzhled věcí, kterými se          obklopujeme. A tak vyměňujeme špatné a nepoužitelné věci za          dobré a dobré za ještě lepší. Nemusí to být jen omrzelost          stereotypem a nikdy nekončící lidská nenasycenost. Vždy          záleží na vizi toho, co chcem, co si dokážeme představit i na          způsobech jakými jsme schopni požadovaného dosáhnout. Protože          však krása a dokonalost spočívá v dokonalých detailech, není          možné jedno upřednostnit a druhé pominout. Čím je naše          životní úroveň vyšší, tím jsou vyšší nároky na lidskou          představivost a zodpovědnost. Jsou lidé, kteří takto          komplexně dokáží uvažovat a jednat. Jejich vize je vždy          podložena nezměrnou aktivitou a všímavostí i k zdánlivě          okrajovým věcem.

Vím, že tento druh člověka byl, je a vždy bude vzácný.

Možná, že by měl být i zapsán v červené knize ohrožených          druhů. My ostatní bychom se měli více rozhlížet a pokud          někoho takového objevíme, nebýt mu třeba i nechtěnou          překážkou, ale účinnou pomocí v aktivitách, které jsou          prospěšné nejen jemu osobně, ale i městu, zemi a světu.

 

 

 

 

LAVINA ČASU

 

V okamžicích, kdy píši tuto úvahu, je mnohá z událostí teprve blízkou budoucností. Ve chvíli, kdy budete tyto řádky číst, se mnohé z očekávaného stane nezvratným faktem. Pokusím se přenést přes hranice dní a mluvit tak, jako bych komentoval již přítomnou chvíli. Tedy dobře, je po volbách do městského zastupitelstva a jak předpokládám, zvolili jsme si zástupce jaké si zasloužíme. Čeká nás určité zklidnění, neboť mnoho nejistých věcí a slibů dostane konkrétní tvar a reálnou podobu. Nebudu tvrdit, že se mi žije lehce v neustále proměnlivém čase. Včera jsem přepsal telefonní adresář, dnes začínám hledat podporu u jiných lidí než před pár dny, zítra se třeba dá do pohybu další lavina související se změnou státoprávního uspořádání a blížícího se vstupu do Evropské unie. Věřím, že všechny tyto změny povedou k lepšímu utváření našich životů. A protože můj pohled na budoucnost světa je více optimistický než skeptický, není tato má víra platonicky pasivní, ale neustále připravena k účasti na budoucím dění. A tak se nechci nechat zmást občasnými neúspěchy, které jsou přirozenou daní pohybu vpřed, ale spíše sčítám klady a zisky života, které jsou pro každého kdo chodí s otevřenýma očima a nezaujatou myslí patrné a nepřehlédnutelné.

 

 

 

 

 

 

 

KONEC JEDNOHO ROKU

 

Závěr roku bývá časem k přehlédnutí všeho, co se již stává          minulostí, a současně výhledem k zamlžené a jen v obrysech          tušené budoucnosti. Řekl bych, že jsme v jistém smyslu          za vodou. Již jsme si stačili ozkoušet všechny nectnosti,          které jsou demokraticky přípustné, ověřili si nespočet          slepých cest a pozvolna se dopracovali k určitému standartu,          který ač pomalu, přece jen vytváří řád světa ve kterém budeme          dle svých schopností a pochopení jeho zákonitostí obstojně          žít.

Základním cílem společnosti je proklamované blaho občanů.          Měli bychom však vědět, že toto blaho není pasivním          konzumem, který nutně vede ke ztrátě identity, ale radostnou          tvořivostí, která na svém hřbetě nese i všechny lhostejné a          a přihlížející. Přál bych si, aby tato zátěž byla co          nejmenší, aby podstatná většina lidí pochopila, že bez          vzájemné komunikace a spolupráce vzniká kdesi za obzorem          hrozba i pro jejich uzavřený a zdánlivě bezpečný život.

Občanské sdružení, které neustále utváříme, hledá cesty od          člověka k člověku. Nechce být vymezené žádnými vznešenými          ideály, neboť každé heslo i každou pravdu lze znevážit.          Použil bych v tuto chvíli citát z Blaise Pascala, kterým jsem          uváděl jedno z čísel Klubových listů v roce 1987: „ Odmítám          ty, kdo se rozhodli pro oslavu člověka, stejně jako ty, kdo          se rozhodli jej tupit, a jako ty, kdo se rozhodli hledat          rozptýlení. Mohu dát za pravdu jen těm, kdo v úzkostech          hledají.“

Všechny závory na cestách do budoucnosti jsou zvednuty. Je          na nás čím naplníme náš společný čas a jakou stopu zanecháme          v pohyblivém písku příštích dní.

 

 

 

 

 

VŠICHNI LIDÉ JSOU PODNIKATELÉ

 

Máte pravdu, ten titulek se může zdát nadneseným          tvrzením. Zamysleme se však hlouběji. Vždyť každý lidský          osud je možné takto zařadit a poměřovat.

Do aktivního života sice vstupujeme bez živnostenského          listu, ale přece jen nás vždy provázejí vize tu větších a tu          menších snů. A tak se snažíme vytvořit malé panství, domov          podle svých soukromých představ, jistou míru společenského          uznání, okruhy přátel mezi kterými se cítíme dobře i jakousi          nadprodukci všednosti, kterou se teprve naše dny skutečně          naplňují a zhodnocují.

A nemylme se, i tyto záležitosti jsou svázány podobnými          pravidly jako velké průmyslové podnikání. Je pravda, že zde          kolují převážně jiná platidla než papírové peníze a kreditní          karty, ale i zde existují zisky a ztráty se stejně závažným          dopadem na pocit uspokojení nebo trpkosti. Nechtěl bych          zabíhat příliš do podrobností, neboť sny o tom, jak vypadá          plnohodnotný a úspěšný život, mohou být velmi různé. Žádný          daňový úřad neprověřuje roční bilance našich aktivit,          neexistuje žádná dozorčí rada a dokonce ani takzvané veřejné          mínění není měřítkem, neboť účetní knihy našich životů jsou          mnohovrstevné a na vnější stranu obrácené pouze těmi          největšími a mnohdy matoucími titulky.

Jedno je ale jisté. Našemu úspěchu nepomůže ani závist,          ani roztrpčení, ani hledání výmluv, ale ani sebepodceňování          nebo sebepřeceňování. Jedinou cestou k úspěchu je vize          dobrého snu, nebo chcete-li, podnikatelského projektu a jeho          vytrvalé a mozaikovité naplňování. Řekl bych, že přitom houby          záleží budou-li vám konkurenti neupřímně přikyvovat nebo          nesouhlasně syčet. Vždyť skutečná úspěšnost není o podrazech,          potlesku a výčtech překonaných překážek, ale o dokonalosti          konečných výstupů, které tvoří čistý zisk.

V životě je jistě možné ledacos pokazit a promeškat.          Vždyť i na té nejdokonalejší výrobní lince dojde někdy k havárii a skluzům. Platí však jistá hierarchie hodnot. A tak          promeškaná večeře v luxusním podniku nás sice může rozmrzet,          ale určitě nerozvrátí náš život jako promeškaný sen.

 

 

 

 

 

 

 

 

.KOUZELNÝ  SVĚT

 

My autoři, pro které není tvorba pouze ventilací emočních přetlaků, požíváme určité nedotknutelnosti. Ne že by nás havárie a jedovaté střely zcela míjely, ale přece jen, žijeme částečně v oku uraganu. Otázky, které si klademe jsou současně štítem i protilátkou vzdorující nákazám. Jsme svým způsobem čarodějové, snažící se uvařit kouzelný elixír ze stopových prvků minulosti a nápovědí mlhavých zítřků. Naše tělo je zranitelné, ale odpovědí na ránu není ani tak bolest, roztrpčení a nenávist, ale kouzelně motivující a léčivé proč. Vždyť kouzlem správných otázek, lze podstatně měnit svět. Je pravda, že někdy zůstanou bez odpovědí. Už ale tím že byly vysloveny otevírají cestu. Když jsem řekl, kouzlo správných otázek, samozřejmě jsem myslel velikou řadu otazníků přesahující mé sobecké zájmy.

Ale i u tohoto slova se musím zastavit. Je sobecké pokud člověk hledá štěstí? Jistěže ne. Sobectvím je hledat štěstí na úkor druhých, na úkor pravdy, na úkor světa. Navíc je to i hloupé, protože v těchto končinách, mimo pomíjivé uspokojení, žádné štěstí nenajdeme.

I sobectví má mnoho příček a stupňů. Máme li jasnou vizi světa který hledáme, můžeme být snadno obvinění ze sobectví, To že jsme jiní může však vypovídat o naši vnitřní síle. Ovšem pokud ji umíme použít. Svět je kouzelný právě svou pestrostí. Nese v sobě naději v tuto chvíli netušených věcí. My kteří ze svého založení klademe a musíme klást otázky, máme za úkol tuto naději objevovat a chránit. Vždyť slova, která jsou tak často zneužívána a mrzačena, jsou naši pamětí, naši náplní i našim zítřkem.