Mohl byste se popsat a charakterizovat?
   Pohled přes hradby vlastního života a osobních vzpomínek je natolik vnitřní záležitostí, že si téměř zapovídám charakterizovat sama sebe. Kdysi dávno jsem pátral v matrikách a hledal kořeny svého rodu. Všichni moji doložení předci žili v drsném kraji Železných hor, kterými se otevírá vstup na Českomoravskou Vysočinu. Dědictví převážně zemědělského myšlení do mne otisklo úctu ke krajině, vědomí posloupnosti mezi dobami setby a zrání, ale i nesentimentální úžas nad zázraky, které jsou součástí našich životů.

   O čem v poslední době nejvíc přemýšlíte?
   Nevím, jestli v poslední době? Vždyť otázky dorážející na naše vědomí jsou téměř věčné. Změna kulis a změna kostýmů je sice poněkud matoucí, ale radost, bolest, vůle žít v souladu se směřováním života i zpupné sebevědomí, které nesmyslně rozvrací řád, to všechno zde bylo, je a bohužel asi bude ještě velmi dlouho. Co vnímám jinak, je síla technických možností, které mohou obsadit čím dál větší prostor.

   Chtěl byste něco ze svého života škrtnout?
   Myslím si zcela prozaicky, že život člověka je nastartován dědictvím genů, vsazením do určitých dobových kulis a tedy i předurčen velmi osobním úkolem, jehož smysl si mnozí nikdy neuvědomí. Škrtání a kličkování mezi minulostí a přítomností je marné a zavádějící. Připodobnil bych tento stav k bloudění v mimoúrovňových křižovatkách, kde najednou nevíme, zda dopředu je dopředu, ani kde je která ze světových stran.

   Bez čeho se neobejdete?
   Zde bych mohl vyjmenovávat věci, které jsou mi příjemné, ale otázka zní, bez čeho se neobejdu. Nikdy jsem nebyl v tak deprimující situaci, a že jsem prošel mnoha drsnými obdobími, abych si dovolil pojmenovat cokoliv jako nezbytnou součást svého života.

   Co vám dalo dětství?
   Dětství je pro mne úžasným pramenem inspirace a životního optimismu. Bylo to období po skončené válce, období velkých očekávání i životních ran dopadajících na bedra dospělých. Matka mne dávno před tím, než jsem začal číst, přibližně od čtyř let, učila nazpaměť verše. Snad proto se mi jejich rytmika tak předčasně dostala pod kůži. Ten čas v sobě nesl i podstatně větší společenskou provázanost a volnost zcela jiného typu, než známe dnes.

   Jste někomu za něco vděčný?
   Těch lidí bylo mnoho a vyskytovali se v různých životních oblastech. Samozřejmě, že je nezbytné začít u rodičů, kteří mi poskytli vedení, ale i velikou volnost. Pokračoval bych některými ze shovívavých učitelů, kteří tolerovali můj nezájem o výuku a nechávali mně číst si v jejich hodinách zcela neškolní literaturu. Následovala kouzelná výuka u herečky Valerie Kaplanové, která se ve volném čase věnovala skupince podobných nadšenců, jakým jsem byl já, a byli to i další herci pardubického divadla. Krásné vzpomínky mám i z prvních prezentací v československém rozhlase v čase kolem osmašedesátého roku. V pozdějších letech, kdy se mnoho kulturních záležitostí vytrácelo, mi vytvořil příležitost tehdejší ředitel chotěbořského muzea. Následovala asi čtyřletá epizoda poetického divadla Sondy a seznámení s milým člověkem, autorem Stanislavem Zedníčkem. V celém průběhu života jsem byl vždy obklopen sice malou, ale o to věrnější skupinou příznivců, kteří mi byli schopni předat část svých zkušeností a životní moudrosti.

   Komu byste chtěl poděkovat?
   Všem zmiňovaným, ale i mnoha dalším. Vždyť život neskončil po zhruba padesáti letech věku, i když formování všeho, co následovalo, bylo dovršeno. Změna společenských podmínek přinesla nové komunikační možnosti a pomocí internetu přibylo zajímavých lidí. Ale to by děkování nemělo konce.

   Které knihy natrvalo vstoupily do vašeho života?
   V nedávné době jsem na Subjektivníku.cz zveřejnil zamyšlení nad sedmdesáti knihami, které mne zaujaly. Jsou mezi nimi i ty životní jako Citadela, Poražený Faust, Sto roků samoty, Sbohem, trpký živote od Čingize Ajtmatova a další. Samozřejmě, že si v tuto chvíli na třeba i hodně důležité ovlivnění nevzpomenu. Otisky myšlenek našlapují někdy velmi tiše, ale o to je jejich stopa hlubší. Obzvlášť u poezie si dovolím zmínit pouze Puškina, i když lásek z této oblasti bylo mnoho.

   Čemu vás naučil život?
   V době dospívání jsem s partou pardubických studentů realizoval několik vystoupení takzvaného „Divadélka Ironie“. Vzpomínám si na jeden citát od klasika, jehož jméno si nepamatuji. Zněl: „Život není to, co chceme, ale to, co máme.“ Pokud si těchto několik slov plně uvědomíme, řekl bych, že jsme dobře připraveni na život. Podmínky jsou dané. Ostatní je na nás.

   Co vás nejvíc v životě zklamalo?
   Po odpovědi na předcházející otázku není možné mluvit o zklamání.

   Co je pro vás nejdůležitější?
   To, co právě dělám. A nezáleží na tom, zda je to věc zdánlivě velká či malá. V tom pořadníku, který mi nastaví den, jsou všechny závazky srovnatelné.

   Co pro vás znamená být sám sebou?
   Být sám sebou pro mne neznamená vytvořit si jakýsi vlastní obraz sebe. Vždyť žiji v souvislostech toho, k čemu přísluším. To není žádná podřízenost chvilkovým společenským tendencím, ale snaha o pochopení svého místa v zákonitostech světa v celé jeho šíři. Možná to zní příliš namyšleně, ale opak je pravdou.

   V co věříte?
   Věřím v přirozené plynutí a snažím se mu napomáhat, i kdyby to mělo být stokrát marné. Uvedu příklad řeky nebo potoka se všemi odbočkami, zákrutami a změnami řečiště. Můžeme sebejistě prohlásit, že naše vylepšení jsou správná? Pro současnou chvíli snad ano, ale ta voda zde teče po tisíciletí a poteče zde i v dalším nekonečném čase. Můžeme odklízet drobné překážky a možná vysazovat vegetaci, která zpevní břeh, ale o zásadní změně jejího toku rozhoduje čas.

   Čemu jste přestal věřit?
   Po tolika letech života se mi nestává, abych něčemu věřil a vzápětí byl zklamán. Možná je v tom i trocha skepse, vstupuji-li do neznámého terénu. Věřím určitým zákonitostem světa a předem pochybuji o všem, co vzbuzuje nadměrné nadšení.

   Co je zbytečné?
   Pohlížíme li na život jako na souhrn dějů, kterými jsme prošli, nemusí být zbytečné nic. Posuzujeme-li svá přání a cesty, po kterých se vydáváme, byl by asi součet zbytečností dlouhý.

   Jak prosazujete svůj názor?
   Svůj názor neprosazuji. Pouze nabízím jako variantu. Stává se ale, že už sama jasná formulace názoru je považována za určitý tlak.

   Myslíte si, že umění má tu moc, aby dělalo lidi lepšími?
   Myslím si, že ano, i když osloví pouze nepatrné množství lidí. Svým způsobem předává poselství o různých časech, vytváří vědomí souvislostí a inspiruje povolané jednotlivce k převzetí štafety. Je základním kamenem i pro mnoho technických oborů, neboť tím, že rozvíjí fantazii, otevírá i prostor k myšlení.

   S novou dobou se změnil i vztah k hodnotám. Které hodnoty mají pro vás trvalou platnost?
   Vlastností davů je chovat se davově. V čase změn to platí dvojnásob. Působí jednoduchá hesla, iluze bloudí po ulicích, zdravý úsudek je považován za přehnanou opatrnost. Sny o zbohatnutí, sny o vyšší kvalitě života, sny o vlastní významnosti. V literatuře je lidské chování popisováno s časovým předstihem, ale jeho poselství bývá přehlušeno a na kratší či delší dobu smeteno. Z hlediska historie jsou tyto úseky pouhou epizodou, která se postupně vytrácí. V klidnějších dobách se to, co nazýváme hodnotami, vrací do oběhu. Možná v poněkud jiných kostýmech, pod jinými vlajkami a s jinou argumentací, ale bez těchto návratů by společnost propadla anarchii. Nebudu zde vyjmenovávat pilíře, na kterých je vybudován řád. Jejich slovní pojmenování je obecně známé, i když jejich výklad je často přizpůsobován morálním živnostníkům.

   Na jaké chyby má člověk právo?
   Téměř jakoukoliv chybu je možné napravit a ta náprava nezáleží na soudu okolí ale na vnitřní poctivosti. Na takovéto chyby, které nenávratně nedevastují společnost a svět, asi právo máme.

   Daří se vám rozpoznat lež od pravdy?
   Domnívám se, že ano. Samozřejmě je to velmi subjektivní pohled. Je zde ale velmi široká zóna, kde je rozhodnout těžké. V takovém případě se držím zásady, že co není nade vší pochybnost prokázáno, jako by nebylo. Samozřejmě že žádná pravda nemusí být pravdou na věky a že je vždy spojena s časem a modelem poznání světa.

   Co si lidé nejčastěji nalhávají?
   Protože se snažím oprostit svůj život od věcí, které k jeho udržení nutně nepotřebuji, jsem poněkud mimo běžný společenský vzorek. Myslím si, že lidem chybí prostá hierarchie toho, co je důležité. Konstrukce tužeb, které si vytvářejí a ke kterým jsou vedeni, jim nemůže poskytnout téměř nic. Možná že uvidí opačnou stranu planety, možná si nanosí do vlastního domova zboží s atraktivními nálepkami, možná na chvíli uvěří, že prožili cosi mimořádného. Život je ale vědomí souvislostí a k věcem mimořádným lze vycházet pro obohacení pouze z místa, do kterého zapadnou.

   Stojíte si za vším, co jste vytvořil, anebo byste se k něčemu nejraději neznal?
   Nevím o žádných nechtěných dětech. Samozřejmě že některé rukopisy považuji za zdařilejší a jiné méně. Protože jsem doposud publikoval převážně poezii, prózy a dětská tvorba zůstaly ve stínu. Ani zde to ale není způsobeno větší příchylností k jednomu či druhému.

   Uznáváte pokoru? Kdy a před čím?
   Uznávám pokoru a považuji ji za důležitou pro život. Myslím si ale, že pokora je komplexní přijetí řádu a že není možná pouze v jednotlivostech. Součástí pokory je i obdiv ke všem skutečnostem, které nás přesahují a které nejsme schopni pochopit. Pokora je vertikálou spojující mikrosvět s kosmem i horizontálou přijímající vztahy a společenský vývoj v jeho různosti.

   Co dělá člověka skutečným člověkem?
   Člověka člověkem dělá jeho opravdovost. Ta není podmíněna tituly, výřečností, bohatstvím nebo popularitou. Moje vnímání této značky kvality je dáno spíše poctivým zaujetím, rozpoznáním vlastních schopností a svého místa ve světě. Veliké množství lidí se snaží být někým jiným, ať už pod vlivem společenských tendencí nebo vlastní falešnou a umanutou ctižádostí.

   Z čeho se dovedete radovat?
   Raduji se z letních květů v zahradě i z těch zimních na sklech oken. Raduji se s každodenních zázraků, které často přehlížíme. Raduji se i z lidských aktivit, pokud svým skromným dílem přispívají k obrazu světa, který by vznikal jakoby samovolně. Byl bych ale nerad, kdyby tato má slova vytvořila představu rozněžnělého poety. Má radost je velmi prozaická a má podobu radosti sedláka, který obtěžkává dozrávající klas, a to nejen pro očekávanou úrodu, ale i pro jeho krásu a dokonalost dávající smysl jeho života.

   Myslíte si, že žijete jako svobodný člověk?
   Ano, cítím, že žiji jako svobodný člověk. Podle mého svoboda nespočívá ve vnějších podmínkách, které mohou být velmi drsné. Svoboda není ani možností splnit si různá malicherná přání. Člověk může být tulákem po hvězdách, byť byl zavřen v temné kobce a zbaven pohybu.

   Myslíte si, že jako národ umíme zacházet se svobodou a demokracií?
   Jako národ jsme si zřejmě vytvořili drobné odlišnosti chování tak, jak bylo formováno dějinným vývojem. Jenže pohled zevnitř, ale i pohled zvenčí, zkresluje pravdu. Navíc jak posuzovat pojmy, které nejsme schopni ani důsledně pojmenovat. Pod slovy svoboda a demokracie si obecně každý představujeme cosi velmi odlišného.

   Jak chápete pojem tvůrčí svobody?
   Tvůrčí svoboda je v podstatě autorské rozhodnutí. Žádná ideologie a žádné úřední rozhodnutí ji doposud nedokázaly zrušit. Spisovatel, na rozdíl od různých výtvarných profesí, herců, filmařů a podobně, nepotřebuje ateliér, jeviště, drahá zařízení spojená s filmem. To, co spisovatel vytvořil a je dokončeno, není závislé na jeho interpretaci, na jeho třeba obtížné situaci, a u významného díla ani na čase. Samozřejmě že se mu lépe žije a pracuje v dostatečném materiálním zajištění a pod diktátem toho, čemu se říká společenská objednávka.

   Cítíte se jako tvůrce naprosto svobodný?
   Jako autor tvořící ano, ale jako autor, který potřebuje zpětnou vazbu od čtenářské obce, zdaleka ne. Tam, kde neexistuje řádný distribuční systém a určitá hierarchie kvality, to ani není možné. Mohu sice vydat knih, kolik chci, ale také si mohu sednout na kolo a jezdit od člověka k člověku jako podomní obchodník. Konec řádné distribuce považuji ne za nedostatek, ale přímo za protispolečenský čin.

   Život naší společnosti se duchovně vyprázdnil. Jak se bráníte?
   Během života jsem zažil několikrát období společenského vzestupu a v tuto chvíli nemám potřebu tato období od konce druhé světové války časově vymezovat. Je pravda, že rok 89 byl ostrým střihem, který vzbudil mnohé naděje, a to bez ohledu na tehdejší světonázorovou odlišnost jednotlivců. Že se tato očekávání nenaplnila, je asi proto, že se v onom konkrétním čase ani naplnit nemohla. Společnost je ale živý organismus, který bez ohledu na přání vlivných stejně jako řeka hledá své přirozené řečiště. Bráním se hlouposti, naivním konstrukcím zítřka, nesnášenlivosti a vůbec všemu, co se příčí přirozenému plynutí. Z pohledu do minulosti vím, že každé vyprázdnění je pouze přípravou půdy pro novou kvalitu. A protože jsem optimista, věřím, že nás budoucnost, navzdory všem katastrofickým vizím, dovede do lepších časů.

   Myslíte si, že uspořádání světa je nezvratitelné, jak se dnes tvrdí, anebo má lidstvo šanci na jiný lepší svět?
   Na světě neexistuje nic trvalého. Nikdy tomu tak nebylo, neplatí to nyní a nebude to platit ani v budoucnosti. Život už ze své podstaty je věčným pohybem

   Jak byste charakterizoval svůj světový názor?
   Světový názor zní příliš odborně. Postoje, které zaujímám, jsou velmi otevřené. Uvědomuji si lidské chyby, ale přesto věřím v člověka. Člověk není ani odtržený individualista ani pouze kolektivní bytost. Sloučit tyto dva protiklady ve správném poměru bude zřejmě úkolem budoucnosti. Navíc k tomuto stavu nelze dospět vyhláškou nebo vítězstvím ve volbách. Je ale možné přidávat kamínek ke kamínku, aby pro tu budoucí stavbu byl dostatek použitelného materiálu.

   Jak chápete pojmy jako sociální spravedlnost? Socialismus?
   Sociální spravedlnost by měla být ve vyspělé společnosti samozřejmostí. Já vím, že je obtížné nastavení limitů. Musela by ale být rozvrstvena i generačně. Jiné pobídky a jiné jistoty potřebuje generace vstupující do aktivního života a jiné záruky potřebuje člověk v aktivním věku. Pro ty, kterým již ubývá sil, by měla vytvořit zónu, ve které najdou uplatnění a která respektuje jejich možnosti. A to všechno ve shodě mezi jednotlivcem a společností. Je to velmi obtížný úkol vyžadující jemnost, které jsme v českém prostředí zatím nepřivykli.
   A teď o socialismu. Společenské řády vznikaly v důsledku selhávání zaběhlých pořádků. S nadsázkou lze říci, že konzervatismus a nerespektování měnícího se světa jim vystavily cosi jako rodný list. Samozřejmě že je krásné narodit se ve správnou dobu a na správném místě. V životě to ale občas chodí jinak a přání teoretiků nejsou vždy brána v úvahu. To by ale bylo samozřejmě na dlouhou a obšírnou diskusi. Myslím si, že tento model není historicky ztracený, ale že se z jiných pohnutek, než je hlad a rozpad imperií, vrátí v modernější podobě na pořad dne. A je lhostejné, jaké ponese jméno.

   Jak velký prostor potřebujete k životu a co v něm považujete za nezbytné?
   S přibývajícími lety se snažím odsekávat plané větve, umenšovat své potřeby a ponechávat si pouze to podstatné. Tím podstatným je přístřeší, prostředky potřebné k práci, přiměřené zdraví a životní optimismus. Tyto věci mne naplňují spokojeností a přeji všem svým čtenářům, aby stejnou spokojeností naplnily i je.

   Petr Musílek
   se narodil 17. 10. 1945 v Chotěboři. Po absolvování základní školy odešel do Pardubic, kde se vyučil ve Východočeských chemických závodech Semtín. Připravoval scénáře pro divadélko Ironie v Pardubicích, pro pražské pořady klubu Ankus a pro chotěbořské divadlo poezie Sondy. Své verše a prózy publikoval v denním tisku a literárních časopisech. Vydal pět sbírek básní, knihu epigramů a knihu drobných próz Medaile za vytrvalost. Podstatnou část svých prozaických prací, eseje, román, povídky a dětské práce, má v rukopisech připravených k vydání.