D Í L N A V Y S O Č I N Y

 ______________________________________________________________

 / Spal jsem a snil, že život je krása, procitnouc zjistil  jsem, že je povinnost. / I. Kant

 

 ČASOPIS V ČASOPISE

 Je až neuvěřitelné, že všechny pokusy o vytvoření čtivého  literárního časopisu končí ve virtuálním akademismu. Skoro  se zdá, že vyhynula přirozená slovesnost a byla nahrazena  dvěma silně zastoupenými proudy.

 Jedním z těchto proudů je experimentální způsob psaní u  kterého se jen velmi těžko poměřuje zvládnutí tématu a  který i ve svých nejlepších kouscích je sdělností  přístupný jen poměrně úzké vrstvě čtenářů.

 Druhým proudem je psaní o psaní. Poučené elaboráty o  autorech převážně již nežijících, o textech již mnohokrát  kriticky rozebraných, o celkovém pozadí osobité tvorby i  celých literárních směrů.

 Věřím, že jsou tyto texty v určitém kontextu potřebné.  Pokud by se vyskytovaly jako příloha živé tvorby v zemi,  kde přebývá příběh a poezie, byl bych první kdo by je  přivítal. Nejsem ani zdaleka odpůrcem teoretičnosti a  věřím, že pokud je užívána ve správné míře, může pomoci  jak autorům tak čtenáři.

 Jestliže však obsadí všechna sedadla a v broušení svého  ostrovtipu zaplaví prostor, zákonitě vytlačí z tohoto  prostoru nejen autorskou omylnost, ale i samotného  čtenáře.

 Máme neskonalou drzost pokusit se o převážně autorskou  četbu. Vytvořit bloky, které by svým obsahem přesvědčily,  že je něco takového nejen možné, ale i čtenářsky  přijatelné.

 Další z našich ctižádostí je soustředit kolem "Dílny  vysočiny" pokud možno co největší okruh tvůrčích  osobností, ať už na Vysočině žijících nebo s Vysočinou  propojených osobním vztahem. Chtěli bychom vytvořit klima  vzájemné dělnosti, která, jak se domníváme, k lidem  profesně blízkým patří.

 Protože perioda čtvrtletníku je poměrně dlouhá, nebudeme  moci zachytit aktuální dění v místní kultuře. Přesto se  pokusíme být u všech předvídatelných kulturních událostí a  dopředu informovat, co se v horizontu čtvrtletí chystá.

 Českomoravská Vysočina byla odjakživa zdrojem inspirace i  ochránkyní tradic. Pro svou vzdálenost od kulturních  center dokázala vždy vstřebávat jen věci zásadní.  Konec dvacátého století podstatně změnil přístup k  informacím a vzdálenost jednotlivých míst ztratila na  důležitosti. Přesto si náš region zachoval vlastní  osobitost i určitou přehlednost života. Pokusme se na této

 odlišnosti pohledu postavit naši výpověď o části světa,  která je naším domovem. Věřím, že pokud se nám to podaří,  bude obraz, který vytvoříme, obrazem nejen regionu, ale  obrazem bohatého a mnohotvárného života.

 Petr Musílek

 

 DOKTORE FAUSTE

 Doktore Fauste spěte sladce

 Čas si váš příběh pozmění

 v reportáž psanou na oprátce

 v civilazačním vězení

 Fauste, doktore, spěte sladce...

 Z vašich snů vane dým, čpí mák

 a my jak bourci obrace a hladce

 tkáme si vlastní sarkofág

 Fauste, proboha ulehněte!

 Děsí mě věčné prokletí

 Doktore, možná uhádnete:

 Budem svou vlastní obětí?

 Ďábel se chechtá a já křičím,

 křičím ze strachu o děti

 

 / Alena Kordíková /

 

 PROLOG

 Nevím, nechci vědět,

 ale nevím krásně

 Z mého nevědomí

 vyrůstají básně

 jako děti, jako květy

 Nechci objevovat světy!

 Chci jen žasnout

 co dech mi stačí

 než mě život přejinačí....

 / Marie Kocúrová /

 

 NAOPAK

 Má vůle chtěla zkrotit slova

 jež bez uzdy šla zmatkem dní

 odvést je za pole popelavá

 k průsmyku v horách poledních

 Jenže ta slova příliš ohně

 pod srst a hřívu ukryla

 Tak ne já do nich, ona do mne

 vešla A na uzdě jdu já

 / Petr Musílek /

 

  ZAMYŠLENÍ   Ztemnělé městečko je co by kamenem dohodil a já  poznovu cítím ono vznešené, příjemné mrazení obklopující  místa, kam přicházíme poprvé, objevujíce v nové mnohosti  a svůdné nekonečné rozmanitosti stále tentýž jednotící,  dobyvatelsky vítězný prvek. Čím jsou každé místo a okamžik  tak nenapodobitelně ojedinělé, své a magicky strhující? Proč  některé špinavé zákoutí či zaprášené rozcestí často tak  neodolatelně vábí k prosezení zbytku života, zatímco sály  napěchované uměleckými díly a krásnými ženami opouštíme  s osvobozujícím vydechnutím? Je sen, představa a možnost  více než dosažitelná skutečnost?  ______________   Když mi byly asi tři roky, svátečně jsme se otec  a já oblékli a vykročili jsme od domovní branky na pouť do  blízkého městečka. Vtom se v okně sousedního domu objevila  postava ženy se zavázanou hlavou, lomící rukama: "Václave,  u D.... tů hoří! Nikam nechoď! Vrať se a jdi hasit!"  Argumentoval jsem tehdy, že ať si to shoří, že to zas  postavějí a chtěl jsem pokračovat v započaté cestě. Otec  však na mne nedal, odvedl mě zpět domů, převlékl se a šel  pomáhat hasičům. Ze zapálené usedlosti nakonec to, co mělo  shořet, stejně shořelo a navíc se mnoho věcí zničilo díky  hašení vodou. Tehdy poprvé ve mně podvědomě vzklíčila  nedůvěra k lidským slibům, nevážnost k autoritám a  pochybnost o rozumově uspořádané hierarchi hodnot. Máme se  vzdávat cesty pro babské žvásty: Co bude s námi! Co  budeme jíst? A co naše děti!?  _______________   Je to vždy smutné, když prší. Připomíná mi to, že se  smývá jen nepatrná část lidské viny. Současná civilizace,  technika a rozpínavost lidí jsou tak všemocné a omračující,  že se mi někdy zdá nepravděpodobné, že jsou ještě nějaké  zalesněné hory, že roste sama od sebe tráva, že sloni žijí  i jinde než v ZOO nebo v cirkuse.   _________________  Nemohu si vzpomenout, zda to bylo ve snu nebo ne.  V jakémsi sále byla společnost příjemně naladěných,  diskutujících lidí a náhle, z ničeho nic, ztichli . .  a zarazili se, jakoby jim to krásné zamlčené připadalo zprvu  trapné . . ., ale najednou to všichni uslyšeli a v nádherném  akordu se usmáli.

 /Václav Tuček/

 

 BEZ NÁZVU  

Podzim už vrůstá do zimy

 má v listí teplo

 z léta schované 

Neví nic o mrazech

 je bez viny  

Jsme tady a stále čekáme

 že někdo přijde

 ale on odchází  

Co list

 to úder větru do okna

 Je podzim

 a je mu do sněhu  

Sedíme v prázdném parku

 za uspořádaného víření listí

 / Eva Tučková /

 

 

 

 

 

 

 H L E D Á N Í   Díval se na hodiny a mluvil sám pro sebe: " Ano, je třeba  změnit rytmus. Ale, co to je vlastně rytmus? Podle našich  otců to je pohyb kyvadla, které neúprosně, v pravidelných  intervalech, ruší přítomný okamžik a přivolává budoucí, který  se stává přítomností a posléze minulostí. A tak stále dokola,  neměně a vytrvale. Ale změní se tento rytmus, když změníme  chod kyvadla? Ne, rytmus není zaklet v pohybu kyvadla. Není  zaklet v ničem, co se pravidelně opakuje. Rytmus je zaklet  v harmonii a ta vyvěrá z nesouladu. Nesoulad se nedá  odstranit, dá se jen pochopit. Okamžik pochopení nesouladu  je zároveň okamžikem harmonie. Zpomalím-li chod kyvadla ,  nezměním tím rytmus, změním jen chod kyvadla, neboť změna  neznamená ještě pochopení." Dostal nápad. Posunul kyvadlo.  To se dál pohybovalo, ale chod hodinového stroje se  zpomalil. Když se blížilo poledne, jeho žena pravila: "Co se  to jen děje? Hlad na mě dnes dolehl dříve než jindy."  Pokradmo pozorovala neúprosného ukazatele času a půl hodiny  se ještě trápila hladem, aniž by na něco přišla. Druhého dne  posunul kyvadlo opačným směrem a hodinový stroj se rozběhl  o něco rychleji. Když bylo ještě dost dlouho před polednem,  zneklidněla jeho žena: "Co se to dnes zase jenom děje? Hlad  na mě ještě nedolehl, a už je čas k obědu." Ještě jednou se  zadívala směrem k hodinám, a pak násilím pozřela připravené  jídlo, aniž by opět na něco přišla.  "Ano, rytmus se dá změnit jen když připustíme,  že něco takového je vůbec možné. Připustit znamená mít  pochybnosti , mít pochybnosti vyžaduje důvěřovat sobě samému  a důvěřovat v sebe sama je předzvěstí harmonie," tak si  mluvil sám pro sebe, když dával kyvadlo do původní polohy

 a radost se začala pomalu vracet do jeho srdce. Ale  naznačený směr ještě neznamenal dosažení cíle. "Proč někdo  připustí a jiný ne?", tak se musel vzápětí optat sám sebe.  Dalšího dne zkusil něco jiného. Místo odpoledního odpočinku  vyzval svou ženu, aby ho následovala. Dovedl ji doprostřed  luk a polí. Pod nohama jim roztávaly poslední zbytky sněhu  a vše nasvědčovalo tomu, že příroda opět ožívá. "Dobře se  kolem sebe rozhlédni a zapamatuj si, co jsi dnes viděla."

 "Zima bude ještě pokračovat, měl bys raději naštípat dříví,  na toulání ještě není čas." "Za čtrnáct dní však už bude,  a pak sama uvidíš, že dnešní den nebyl marný." "Aby nebyl  marný, naštípej dříví," trvala na svém jeho žena. Když se  vrátili domů, naštípal dříví na celý měsíc dopředu , aby mohl  nerušeně každý den pozorovat nenápadné, ale neúprosné změny  v přírodě. Když uplynulo čtrnáct dní, dovedl svou ženu opět  na luka, která byla teď již poseta bledulemi a zelenala se  čerstvou trávou. "Co má být?" divila se jeho žena, "to je  přece samozřejmé, že kvetou bledule, vždyť je tady jaro."  "Ne, tak to není," ohradil se. "Jaro je tady, protože kvetou  bledule." "A není to snad jedno?" "Ne, není. Jaro  nepřichází ani neodchází, protože ve skutečnosti žádné jaro  není. Jsou jen bledule, které rozkvetou a odkvetou." Jeho  žena ho dlouhou chvíli nedůvěřivě pozorovala, a pak pravila:  "Jdu raději naštípat dříví, i když je zde jaro. Jara bývají

 někdy chladná." Neodporoval jí, ale od toho okamžiku věděl,  že je sám.

 /Miroslav Nývlt/

 

 

 

 

 TRUBAČ HARLEKÝN

 Táňa měla narozeniny. Tušila, co jí maminka koupí, proto  ji předem varovala:

 "Jen žádnou mrkačku ani chodící pannu, nejsem mimino."

 "A co tedy?" žasla maminka.

 "Sama nevím. Něco, z čeho bych měla radost a co by mě  překvapilo."

 "Jak tě, Táněnko, znám, buď budeš mít radost nebo  překvapení."

 "Tak chci překvapení."

 "Dobře," souhlasila maminka a přemýšlela, co koupit.  Vzpomněla si na dobu, kdy byla sama malé děvčátko, na své  sny a přání a už to měla.

 Šla do obchodu a dlouho prohlížela vystavené obrazy než  jeden vybrala.

 "Musíme ho pověsit tak, aby na něj Táňa viděla  z postýlky," řekla tatínkovi. Ten přitloukl do zdi háček

 a obraz na něj zavěsil.

 Když Táňa přišla ze školy, uviděla svátečně prostřený stůl

 a na něm kytičku. Maminka jí popřála, tatínek taky, ale

 dárek nikde. Co to má znamenat? Tohle má být překvapení?

 Že nedostane nic?

 Co jsem chtěla, to mám, protáhla pusu.

 "Když jsem byla malá," usmála se na ni maminka...

 Teď dodá: neměla jsem svůj pokoj jako ty, ani svou postel,  pomyslela si Táňa a začala klátit nohama pod židlí.

 "Když jsem byla malá," opakovala maminka, "měli jsme doma  jen jeden obraz. Krajinu, z níž se nedalo poznat, jestli  je jaro nebo podzim. Jestli svítí slunce nebo se schovává  pod mrakem a fouká ze strnišť. Všechno bylo rumělkově  zelené: v pozadí les, před ním louka a napravo břízy.  Z pokoje vedla do obrazu cesta, zužovala se a ztrácela  v lese. Ani blátivá, ani vonící mateřídouškou. Nebzučely  nad ní čmeláci, nebydlel u ní ani jeden cvrček. Tomu  obrazu chyběl život.Tenkrát jsem si to neuvědomovala  a pořád jsem v něm hledala nějaký pohyb, hlásek, nepatrné  pípnutí. Večer, když jsem usínala, ráno sotva jsem se  probudila. Obraz mě přitahoval. Musela jsem se na něj  dívat, chodit cestou za březový háj až k lesu, i když jsem  na ní nikoho nepotkala a v lese jakbysmet. Nenašla jsem  v něm ani prašivku. Zklamaně jsem se vracela, ale druhý  den jsem šla znovu. Ten obraz mě podváděl," vzdychla  maminka. "A ještě teď, když na něj vzpomínám, cítím, že mě  ošidili. A protože ti chceme dopřát, co jsme sami neměli,  vybrali jsme ti tohle," ukázala na stěnu. "Věříme, že si  ho zamiluješ."

 Táňa se zastaví před obrazem, dívá se a mlčí.

 "Trubač - harlekýn," řekne maminka. "Koupila jsem ti ho  místo budíku. Ode dneška bude každé ráno troubit a ty  hezky zčerstva vyskočíš z postele."

 "Budík," zašeptá Táňa, křiví pusu a krčí nos.

 Hnědák, ještě hříbě s ohněm v těle, hřívou jak půlměsíc,  s hlavou vzpurně skloněnou, přední kopyta ve vzduchu, ryčí  radostí. A na něm bez sedla harlekýn. Na hlavě klobouk,  v ruce trubku. Dívá se dozadu a troubí. Ze všech sil. Jako  by právě šapitó napjalo burácení bubnů a jeho kůň vítězně  cválal manéží.

 "Koníčkovi je zima?"

 "Jak jsi na to přišla?" diví se maminka. "Proč myslíš?"

 "Má bílé ponožky."

 "Vidím, že se ti bude líbit, že si budete rozumět," usměje  se maminka a pohladí Táňu po vlasech. "Až budeš starší,  řeknu ti, kdo ho namaloval. Teď by ti malířovo jméno nic  neřeklo."

 Večer si Táňa rozsvítí lampičku a dívá se na koně. Je noc,  svítí měsíc, na širé pláni daleko k obzoru jen pruhy  trávy. Nikde keř, natož strom, jen pod koňskými kopyty  červený kvítek. Jeden jediný. Ale kopyta ho nerozdupou.  Bílá kopýtka se mu vyhnou. Koníkovi je lehko, nemá uzdu  a skáče. Harlekýn se drží za hřívu jen jednou rukou a od  trumpety jak bílý šátek vlaje a letí jeho píseň.

 "Harlekýn je kouzelník," šeptá si Táňa, "a koníček taky..."

 Když přišla maminka do pokoje, lampička svítila a Táňa

 spala. Maminka ji přikryla, zhasla světlo a po špičkách  odešla.

 Nazítří slyšela pod okny děti.

 "Koně," zaslechla Tánin hlas.

 

 "Cože jsi dostala?"

 "Koně," opakovala Táňa. Křičela, aby to každý slyšel.

 "Živého?"

 "A co sis myslela? Vycpaného?"

 "Můžeš na něm jezdit?"

 "Jasně."

 "Jak se jmenuje?"

 "Hugo," řekla Táňa.

 "Lže! Je to lhářka. Byla jsem u nich a nic nemá."

 "Tobě se budu chlubit. Akorát tobě!"

 "Děti," vyklonila se maminka z okna, "kdo chce vidět  našeho koně, má možnost."

 "Vy ho máte v bytě?"

 "Přímo na zdi."

 Děti se nahrnuly do dveří a maminka je vedla do pokoje.  Táňa se loudala poslední, žmoulala spodní ret a polykala  slzy. "Taková ostuda, proč jsem si jen vymýšlela?"

 "Tohle je Tánin Hugo," ukázala maminka na koně."Je vycpaný?"

 "Není."

 "Takže vám Táňa nelhala. A teď se posaďte a pozorujte  koníka. Dobrý malíř nemaluje mrtvé koně ani neživé věci.  Dobrý malíř je přenese na plátno a teď je na vás, abyste  se je naučily vidět a milovat.

 Děti poslouchaly a najednou se jim zdálo, že koníček  zastříhal ušima a chtěl se postavit na nohy. Ale ještě to  neuměl, protože se právě vylíhl. A to už k němu přicházel  chlapec a kolem stály maringotky, vzadu vřískala hudba  a svítilo šapitó. A nebyl to chlapec v riflích, ale  harlekýn. Koníka pohladil a začal se o něj starat. Sotva  kůň povyrostl, už se s ním děti chtěly taky polaskat,  protože si ho zamilovaly a podávaly mu na dlaních kostky  cukru. Ty odvážné se na něj nechaly vysadit, držely se ze  všech sil za hřívu a letěly s harlekýnem manéží. A což  teprve potom, co se koníka nahledaly, když se ztratil  a jak mu fandily, že harlekýnovi zachránil život.

 A to už pohádka skončila a maminka se zeptala: "Tak co,  děti, jaký je koníček?"

 Všechny oči mrkly na Táňu a rozzářily se.

 

 / Marta Urbanová /

 

 

 

 

 

 

 

OZVĚNY NA COKOLI

Tajemství bláznivá

Střevíčky do ráje

Má každý z nás.

Ozvěna mazlivá

Přesně je přihraje

Až přijde čas.

Přes okraj přeteče

Zmohutní, překvapí

S tím počítej.

Neboj se, člověče

Pod všechny okapy

Svůj pohár dej.

Ozvěna mazlivá

Vstupenku do ráje

Až přijde čas

Tajemství bláznivá

Bleskově přihraje

Každému z nás.  

 

POHÁDKÁŘ (H. Ch. Anderssenovi)

Žil jednou pán Byl pohádkář

 A možná něco víc.

 Neobjevil Polární zář

 Nelétal na Měsíc   K ruce pero Papír měl

 Bezesných nocí pár;

 Přítel i nepřítel

 Jeho knihy znal.   V dlaních ukryl Na chvíli

 Roztouženou tvář:

 "Kéž by se roky vrátily"

 a s nimi pohádkář.    / Milena Fenyková /

 

 

 

 

 

 

 O HISTORII KNIHOVNY V CHOTĚBOŘI

 Počátky chotěbořské knihovny sahají do první poloviny  19. století. Nepřímým zakladatelem je jeden z  představitelů národního obrození, místní rodák Jan Emanuel  Doležálek /1780 - 1858 /. Patřil do okruhu českých  osobností, jakými byl Josef Dobrovský, Josef Jungmann a  František Palacký. Doležálek jako hudebník skládal českou  uměleckou píseň. Dlouhá léta působil ve Vídni jako  hudebník a pedagog. Patřil mezi přátele Ludvíka van  Beethovena a jeho vzpomínky na tohoto hudebního génia  patří k vzácným dokumentům.

 Na svůj rodný kraj Doležálek nikdy nezapomněl,  naopak se snažil obrozenecké myšlenky včetně rozvoje  mateřského jazyka plně podporovat. Myšlenka založit  knihovnu provázela tohoto vlastence řadu let. Od roku 1819  začal posílat do školy knihy pro nejlepší žáky. O několik  let později začal shromažďovat knihy, které nabídl městu s  myšlenkou otevření knihovny nebo čítárny. Základem bylo  200 svazků v českém jazyce. Tato myšlenka vytvořit  knihovnu se realizovala až o 20 let později. Podíl na  vlastním otevření měla celá skupina obětavých nadšenců,  mezi něž zejména patřil místní učitel Emanuel Libanský  /1815 - 1860/, který plně podporoval české autory. Jeho  příchod do Chotěboře znamenal v podstatě urychlení  vybudovat dlouho očekávanou knihovnu. Veřejné výpůjčky  začaly rokem 1844. Její název byl " Školní zápůjční  knihovna města Chotěboře". Prvním knihovníkem se stal  učitel Libanský, který byl nejen dobrým znalcem  literatury, ale sám se podílel i na překladech z němčiny.  Knihovna sloužila nejen Chotěboři, ale i širokému okolí.  První výpůjční řád byl na svou dobu zajímavý tím, že od  majetných se žádaly výpůjční poplatky, ale chudým a školní  mládeži se půjčovalo zdarma. Knihovna se postupně  rozrůstala, úměrně finančním možnostem města a stala se  nedílnou součástí kulturního rozvoje Chotěboře.

 Dnešní městská knihovna se svým vybavením a  literárním fondem řadí mezi největší knihovny v okrese.  Počet čtenářů stoupá, především z důvodů cenových relací  knižních publikací v kontextu s ostatními životními  náklady. Dnešní doba je svým způsobem převratná i v  knihovnictví. Nikdy nebyl knižní trh tak bohatý na  množství knižních titulů, ale i na odborné informace,  které jsou v publikacích zahrnuty. Informační systém  pronikl i do tohoto oboru a čtenáři mají možnost se  podstatně lépe orientovat ve vyhledávání titulů podle jmen

 i žánru. Přes evidentní rozvoj zápasí knihovny s  finančními prostředky, které jsou vázány na další  ukazatele v okrese i samotném městě. Náklady spojené s  nákupem odborné literatury, ale i beletrie jsou nemalé a  mnohdy nedostupné.

 Ve vyspělých státech evropského společenství se  knihovnictví věnuje maximální péče a to nejen z hlediska  technického vybavení, zpracování informací na CD, ale  knihovny obsahují i celé programy odborné výuky sloužící  čtenářům. Jestliže chceme vyrovnat schodek při vstupu do  EU, musíme zvýšit i svůj potenciál vědění a poznání.  Knihovny jsou neodmyslitelnou součástí lidské kultury.  / Jaroslav Kreibich /

 

 ZÁMKY A KLÍČE

 Táhlý zvuk při kterém naskakuje husí kůže mi připomíná  vzdálené dětství. Jako kluci jsme hvízdali na duté klíče.  Sešpulené rty z nich vyfukovaly rozmazané, nepříjemné tóny.  Staří říkali, že přivoláváme bídu. Klíče, které patřily  k této antihudební produkci, jsou dávno poztrácené,  vytratila se jejich rozmanitost. Klíčové dírky zarostly  bezpečnostními vložkami. Na ploché, lesklé klíče se nedá  hvízdat. Bída a její opak chodí po světě v těžko  rozlišitelných převlecích a sebedokonalejší zámek je pouze  směšnou hračkou pro její nenechavé prsty.

 Dlouhá léta patřila k mým pracovním povinnostem výroba  klíčů. Vybrušoval jsem jejich duplikáty, otvíral dveře  zabouchnuté průvanem, odvrtával vložky zámků a otvíral  nepřístupné byty. Nebyly to vždycky prázdné byty. Poprvé,  a ten případ nesouvisel s mým zaměstnáním, zůstalo

 v zavřeném bytě malé dítě. Jeho matka umývala schody,  nechala klíče z vnitřní strany dveří a malá, asi čtyřletá  holčička dveře zavřela.Byl jsem v domě na návštěvě  u přátel. Matka uvězněného dítěte nás požádala o pomoc.  O několik let později bych dokázal dveře otevřít bez  problémů. Děvčátko stálo na balkóně třetího poschodí  a plakalo. Jeho matka dole před domem už poněkolikáté  vysvětlovala sousedům, jak si pokaždé bere klíče s sebou,  a jak tentokrát zapomněla. Zatímco shromážděný houf  teoretizoval o horolezeckém způsobu přechodu z balkónu na  balkón, přesvědčil jsem rozčilenou matku, ať přivolá dítě  ke dveřím. Přešli jsme do třetího poschodí. Nevím již o čem  jsem mluvil. Když děvčátko přestalo povzlykávat, poprosil  jsem ho, ať pohne klíčem. Na několikátý pokus to dokázala.  Během hovoru zapomněla na strach a sama otevřela dveře.  Tehdy mne napadlo, že strach je jedním z nejhorších  a nejnedobytnějších zámků.

 Mými nejčastějšími zákazníky byli většinou děti a  staří lidé. Děti ztrácely klíče při hrách na ulici, staří

 si nemohli vzpomenout, kam je založili. Několikrát jsem  stál u dveří za kterými sousedé postrádali obvyklý pohyb.

 

 Mým partnerem v těch okamžicích býval příslušník  bezpečnosti nebo lékař pohotovostní služby. Nejdříve jsme  ťukali, bouchali a volali. Po marných pokusech o dorozumění  jsem dveře otevřel násilím. V těch chvílích jsem nebýval  jen zámečníkem, ale i samaritánem a svědkem bídy  provázející stáří a osamělost. Pomohl jsem úřednímu  doprovodu s převlečením a naložením ochablého těla. Všichni  odjeli a odešli. Zůstal jsem sám před otevřeným a opuštěným  bytem. Bylo nezbytné opatřit dveře novým zámkem a objevit  někoho, kdo převezme klíč. Zaplacení práce, času  a materiálu nebylo kde vyúčtovat.

 Kdo je vlastně ručitelem lidí, kteří zůstanou sami?  Zámky, klíče i nahromaděný majetek jsou jen překážkou  a zvýrazněním samoty. Sám za sebe si myslím, že jsou klíče  pro kočku. Ostatně, kočka je jediným důvodem, proč se u mne  doma zamyká. To chlupaté, inteligentní zvíře se kdysi dávno

 naučilo skákat na kliku. Pokud nezamknu, pozotvírá všechny  dveře a domem se prochází vítr. Několikrát přitáhnu peřinu  až k bradě, ale nakonec nevydržím, vstanu z teplé postele,  otočím klíčem a poslouchám jak na okapovou rouru hvízdá  vítr. Pánbůh ví, co přivolává. Je dětsky hravý a neúnavný.  Rychle se vracím do vyhřátého důlku. Za dveřmi,  zabezpečenými zámkem, je ticho. Jen skulinami netěsných  oken proniká tichý vzdálený tón. Jen ať si hvízdá.   / Petr Musílek /    

 

 

 

 

 DÍLNA VYSOČINY

 

 O B S A H

 

 Časopis v časopise - Petr Musílek

 Doktore Fauste - Alena Kordíková

 Prolog - Marie Kocúrová

 Naopak - Petr Musílek

 Zamyšlení - Václav Tuček

 Bez názvu - Eva Tučková

 Hledání - Miroslav Nývlt

 Ozvěny na cokoliv

 Pohádkář - Milena Fenyková

 O historii knihovny

 v Chotěboři - Jaroslav Kreibich

 Zámky a klíče - Petr Musílek

 ___________________________________________________

 Dílna vysočiny č. 1. / Časopis v časopise /

 Vychází jako literární příloha časopisu " Zbraně

 Avalonu." Příspěvky dotazy a informace zasílejte

 na adresu: " QUO VADIS " Občanské sdružení

 Petr Musílek - Krátká 616 583 01 Chotěboř

 tel. 569 624 O78