UTVÁŘENÍ PROFESNÍCH ELIT
Jsem si vědom, že slovo elita může při špatném výkladu vyvolat podrážděnou reakci. Svým způsobem máme elit až po krk.Jsme si však skutečně vždy a ve všem rovni a tak snadno zaměnitelní?
Ano, měli bychom si být rovni před zákonem, ne však již v jednotlivostech lidského umu a poznání.
V lidské společnosti existují nesouměřitelné oblasti ve kterých platí rozdílná pravidla a jejich vnímání. V průmyslu a obchodu je oprávněným představitelem elity úspěšný podnikatel, který při respektování zákonných pravidel a obyčejné lidské slušnosti vytváří zisk a rozvíjí vlastní firmu. Ve vědeckých týmech je kvalita osobnosti prověřována srovnávacími metodami, pokusy a případným využitím v praxi.
Ve sportu nám mnohdy stačí stopky, součty bodů, dosažené branky a podobně. Ve všech těchto oblastech je vytvářena určitá měřitelná hierarchie, která až na výjimky potvrzující pravidlo, zobrazuje objektivně velikost osobnosti v jejím profesním zaměření.
Vkročíme-li však do oblasti kultury je všechno jinak. Vytvořit osobnost téměř z ničeho, to je pouze mediální záležitost. Zde se nerespektuje ani skutečná hierarchie, ani elitní dokonalost. Často je takto vyzdvižený jedinec pouhým výplodem módy,mnohdy rozhodují kvality ze zcela jiného oboru, osobní záliba těch, kteří rozhodují o společenské zakázce, případně snadný přístup k ekonomickým zdrojům, ale i drzé čelo a schopnost úspěšně klamat. Důsledky jsou s časovým odstupem v dopadu na myšlení nepřehlédnutelné.
Tento stav však není nový a neobvyklý. Už nekonečně dlouho shromažďuji staré ročníky literárních a společenských časopisů, které toto mé tvrzení dokládají. Kmenoví autoři naplňující jejich stránky se ani vzdáleně nekryjí s plejádou těch, kteří přetrvávají v literárním povědomí. Naopak, jména skutečných osobností se zde objevují zřídka nebo i zcela chybí. Často mne napadá otázka, kdo je v tomto případě více poškozován, zda autor, který prošel životem mimo veřejnou diskusi nebo čtenář, který byl sycen slovy plochými a určenými k zapomenutí. Pokud autor i přes toto opomíjení vytvořil dílo schopné odolat času / a příkladů je bezpočet/, je jednoznačně poškozeným čtenář a společnost.
Ale dosti záběhů do minulosti. Náš čas je tady a teď. Je asi potřebné se zeptat, zda naše poněkud kocourkovské hašteření a bulvární sebevědomí není předurčeno právě tímto zamlžením v oblastech kde je slovo a formulace myšlenek základním kamenem společenské stavby.
Jestliže chceme vyhnat povrchnost a sebesoustředné mudrlantství z křižovatek našich dialogů, pomáhejme utvářet skutečnou profesní elitu a to ne pro pohodlný život literátů, /od toho ji Bůh chraň/, ale pro přehlednost událostí, které prožíváme a důvěryhodnost slov, která nás obklopují.
CO S NÁMI ?
Nabídnuté téma může vyvolat touhu předložit statistické údaje, které často bývají zavádějící, případně napsat skvělou esej a nebo snad i smuteční proslov. Za každý z těchto projevů lze sklidit potlesk. My se však sešli, předpokládám, z jiných důvodů. Věřím, že každý z nás chce dle vlastních možností přispět k lepšímu obrazu kultury než je ten dnešní, značně nepřehledný, chaotický a v mnoha oblastech velmi okrajový.
Nepatřím k lidem, kteří jsou zvyklí si stěžovat, ostatně většinou není ani komu. Dovolte mi však malý pohled do minulosti.
Před dnes již dávnými lety jsme se radostně podíleli na demontáži starých struktur a to i starých struktur kulturních. Zmizela krajská nakladatelství, spisovatelský svazový dům na Národní třídě, knižní velkoobchod, sobotní přílohy deníků, lektorská komunikace mezi autorem a vydavateli, zmizelo setkávání autorů a někdy třeba i ujeté rozbory vydaných knih
a to přímo z očí do očí. Samozřejmě, že zmizela i politická cenzura a věci s ní související. Tedy, bourací práce se nám snad podařily.
A teď,co jsme jako společnost vytvořili? /Nemluvím o individuálním úsilí jednotlivců, které je občas obdivuhodné/. Založili jsme Obec spisovatelů, která je občanským sdružením bez dostatečného finančního krytí, s nejasným posláním a s rozplývajícím se základním kapitálem. Vzniklo nesmírné množství, neřekl bych ani nakladatelských domů, ale spíše nakladatelských maringotek, které jako cirkus kočují se svou těžko prodejnou produkcí, protože běžný knihkupec má již dávno naplněný sklad kuchařkami, vzpomínkami televizních bavičů, barevnými encyklopediemi vytvořenými pro oko a rádoby moudrými návody jak se stát úspěšným v těch nejneuvěřitelnějších oblastech života. Přispěli jsme i k vzniku nepřehledného chaosu, kdy skvělé knihy / a ony občas skutečně vycházejí/,mizí v haldách podprůměrného balastu a jako v Hrabalově „ Příliš hlučné samotě „ jsou vkládány coby živé srdce do balíků určených k sešrotování. Autor jako člověk stojí na okraji společnosti a jeho profese se zdá být nepotřebnou. Mohl bych ve výčtu tvrdých slov pokračovat, ale neříkám je rád a neříkám je proto, abych kohokoliv přiváděl do rozpaků. Myslím si, že místo chaosu vytvořit určitý řád je přinejmenším naše společná zodpovědnost.
A tak tedy co s námi? A co s tím vším udělat?
Asi jako dobří hospodáři bychom měli provést inventuru veškerých možností, které mohou tento stav změnit. Prvním nepřehlédnutelným pozitivem je vznik krajů. Byl bych velmi rád kdyby jejich kulturní zařízení, ať jsou to krajské knihovny, krajské galerie a další, /ať už přímo krajem řízené nebo spolupracující instituce/, převzaly úlohu evidence intelektuálního potenciálu ve svém regionu, možnosti jeho přímého využití a určitý informační servis v oblasti tvůrčích činností. Považuji za důležité, aby bylo systematicky zajišťováno i setkávání těch, kteří kulturu skutečně vytvářejí, ať už za účelem výměny názorů, seznámení s plánem významných kulturních akcí /festivaly, knižní trhy a případné další projekty na kterých by se mohli podílet /, ale i za účelem dobrovolné koordinace mnohdy různorodých činností, neboť je téměř pravidlem,že se jejich činnost často termínově i obsahem překrývá právě pro nedostatek informovanosti. Osobně vidím mnoho nevyužívaných a finančně nenáročných bodů k zlepšení. Nebudu je zde rozvádět, protože si myslím, že diskuse nad konkrétními návrhy by se měla odbývat v poněkud zúženém složení a dospět nejen k proklamacím, ale i k závěrům, které budou realizovány.
Všichni v podstatě víme, že slova jsou nejen biblicky, ale i reálně na počátku všech činů. Jejich přesnost, váha a srozumitelnost směřuje ke společenství ve kterém chci žít. Jejich zmarnění, ohebnost a vyprázdnění může přivodit ještě katastrofálnější rány než kterými bylo poznamenáno dvacáté století. Proto si myslím, že v tomto čase, který považuji za zlomový, je nejen potřebné formulovat odvážné myšlenky, ale přímo fyzicky a organizačně přispívat k jejich uskutečnění.
Petr Musílek – Literární vysočina
Pohádková země
V dávných dobách, kdy ještě kouzla, symboly a sny chodily světem ve hmotné podobě, žili lidé podobní dnešním lidem. Měli stejné starosti, radosti i trápení, ale přestože byl jejich život o mnoho tvrdší, dokázali věci, které my již nedovedeme a neznáme.
Nebylo žádným zázrakem potkat živou pohádku, pozorovat, jak spolu zápasí pravda a lež, prohodit pár slov s rozumem stojícím na rozcestí.
Nikdo již neví, kdy se všechno změnilo. Muselo to být velmi pozvolné a nenápadné. Rozum jakoby vyrostl. Všichni, k nimž promluvil, mu uvěřili. Všichni ho oslavovali. Mnozí se mu i klaněli. Snad mu ta sláva stoupla do hlavy. Odložil staré poctivé roucho, oblékal se čím dál šviháčtěji a ke svým sestrám, Pohádce a Fantazii, se začal chovat přezíravě.
Kdyby byl rozum skutečně tak rozumný jak se tvářil, musel by vědět, že bez Fantazie je na tom hůře než slepý kůň.
Pohádka a Fantazie se snažily nerozumné poklonkování rozumu lidem rozmluvit. Ale znáte lidi. Prý není nad rozum.
A tak svět zešedl a zobyčejněl. Ubylo průzračně volného času, ubylo radosti. Symboly, kouzla a sny ztratily hmotnou podobu. Dnes už je nepotkáte na lidských cestách. Zdá se, jakoby vzdaly boj a vyklidily pole.
A přece se neztratily úplně. Nezmizely. Skryly se pouze do ústraní. Žijí v bezelstném světě dětských očí a v srdcích tvůrců, který jako bájní hraničáři opatrují teritorium budoucnosti a naděje
Vernisáž duben 2004
Syndrom mouchy na Marsu.
Je to už neuvěřitelně dávno, co mi šéfredaktor velmi rozšířeného týdeníku řekl: „Máte štěstí, že jste se minul s klasickým vzděláním.“ Potom mi otcovsky poklepal na rameno a dodal: „Škola by vás zkazila.“
Nad jeho závěry jsem příliš neuvažoval. Svár mezi úctou ke vzdělání a tvůrčí nezkrotností obdařenou i chybami a stopou bláznovství, byl vzdálen soudům mého selského rozumu.
Po mnoha letech, ve kterých jsem dozrál a dospěl k ještě širší míře tolerance, dorazil až na práh mého vědomí zcela nový fenomén. Mezi autory, literáty i zuřivými psavci se rozšířila informace, že tu, tam i jinde se otevírají kurzy tvůrčího psaní. Trochu mne to zaskočilo a donutilo zapřemýšlet. Skvělá věc. Člověk se rozhodne tvořit, absolvuje kurz a je-li dost přičinlivý …
Ledacos se dá naučit. Řemeslo? No, dejme tomu. Znalosti a postupy? Proč ne? Ale tvořivost? Naučit tvořivosti dospělého člověka? Potom mne ale napadlo, že vlastně i já, samouk, se této tvořivosti neustále učím a že si ji samovolně procvičuji. Výsledky jsou, samozřejmě, všelijaké. Konečně posuďte sami. Jen malý příklad: Je noc. Vycházím pod jasné hvězdné nebe a koukám…
Jsou jedinci, ve kterých by tento pohled probudil romantické poblouznění. Ne tak v mém případě. Vidím, že jeden ze zářících bodů je větší a zářivější než ostatní. Napadá mne: Hodně se mluví o Marsu. To bude Mars! A zatím co mi hlavou proletí myšlenky na všechno, co je bělejší a zářivější než zářivé, zaznamenávám jakýsi pohyb. Kontakty se spojí a zacvaknou:
Po Marsu přece jezdí robot, který hledá vodu. Že by to byl on? V tu chvíli vím, že je to nesmysl. Při rychlosti pár centimetrů za hodinu, nevysleduji ani světlušku v trávě. Skoro to vypadá jako moucha, která třepe křídly, objeví se další alternativa. Jenomže, moucha na Marsu? Znovu si v hlavě srovnám ty nepředstavitelné vzdálenosti a dojde mi, že kdyby to měla být moucha viditelná z mého dvorečku, muselo by to být hovado velké jako Austrálie.
Nakonec sebekriticky přiznám, že mé znalosti astronomie jsou natolik kusé, že to, co vidím, vůbec nemusí být Mars. Takže? Co bych si s tím lámal hlavu. Odcházím vařit kávu a zapsat do bloku několik bezděčných tvůrčích postřehů.
Možná jste na tom podobně. Vídáte občas mouchy na Marsu? Jestli ne, přihlaste se do kurzu tvůrčího psaní.
TAO centrum Praha – duben 2004
METAFORA V POEZII A VŠEDNÍM ŽIVOTĚ
Vážení naslouchající,
pohled básníka pracujícího s fantazii je vždy, ať už v souladu s výkladem pojmů nebo i mimo jakýkoliv výklad, pohledem metaforickým. Ostatně, jakýkoliv živý tvor přijímá obraz světa ne v jeho reálné podobě, ale v omezení daném optikou vlastního pohledu a schopnosti smyslů tyto informace zpracovat.
I mé oslovení, kterým jsem předeslal dnešní úvahu, stojí na hranici mezi realitou a přenosem významu. Je to už velmi dávno kdy jsme, my lidé, zapomněli naslouchat. Zamyslíme li se nad stavem a tendencemi současného světa nemůžeme přehlédnout, že naše kultura vybudovaná na biblickém „ A na počátku bylo slovo „ se tomuto předznamenání vzdaluje a zpronevěřuje.
Slova jsou vytlačována vizuálními dojmy útočícími na naše podvědomí. Nepřicházejí proto aby nás obohatili poznáním či estetickým vjemem, ale získávají nás pouze účelově pro komerční nebo politický záměr.
Jsem přesvědčen, že v úctě ke slovům a jejich významu, je i úcta k hierarchii, osobnostem a ideálům, za jejichž ztrátu zaplatily již mnohé říše vlastním zánikem
Tolik o všedním životě, kterému se nevyhne ani autor žijící ve světě svých příběhů a fantazií. Chtěl bych zde na několika ukázkách demonstrovat svůj přístup k této dvojakosti světa. Jen velmi vzácně se pokouším užít metafory k ozvláštnění konkrétní jednotky. Poetika,
která mi byla propůjčena, směřuje spíše ke komplexní synteze slova a obrazu. Neodvažuji se tvrdit, že je to správný přístup k problému, je to však přístup, který vznikl v konkrétním čase a na základě konkrétních tlaků formujících můj život a způsob mého dialogu se světem.
Vrátím-li se o čtvrt století zpátky,do času kdy vychází má sbírka „Tichý svědek“, znovu si připomenu kritiky, sice převážně kladné, ale přesto jakoby hovořící o zcela jiné knize.
Vždy jsem se zabýval záležitostí vztahů a společenským děním, v čase mládí prolnutým i milostnou inspirací a přesto jsem byl zařazen do kategorie přírodní lyrik. Přestože mne toto označení dráždilo, uvědomoval jsem si, že právě díky jemu jsem publikovatelný a pro tehdejší censuru přijatelný: Atmosféra osmdesátých let je obecně známá. Pro ilustraci cituji verše:
Na vodu mží
je podzim trávy kluzké
nebe jen krůček nad zemí
cesty jsou blátivé
a jaksi úzké zúžené loužemi
U břehu strom
pár lístků ještě střeží
zlomená větev čeří proud
Zkalená voda
která v březích běží
dna
nedovolí dohlédnout
Básní v podobném duchu, a mnohdy daleko konkrétnějších, je zde většina
Nicméně, aby nikdo nebyl na pochybách, končím tuto sbírku verši:
Je takový zákon
že ti kteří chtějí slyšet
slyší
i přes zamrzlou hladinu rybníka
Je takový zákon
že ti kteří upadnou na pochodu
zůstávají v strnulém upažení
jako ručička trvajícího kompasu
Je takový zákon
že ne ti kteří byli napojeni
ale žízniví
budují artéské studny v pouštích
A je taková spravedlnost
že zemřou-li vysílením
žijí dál
v každé kapce
hasící žízeň
Čas se však nezastavil a přestože přibylo společenské skepse, knihu která vychází na přelomu roku 1988 – 89 , již uzavírám verši:
Vhodil jsem udici
do vody spěchající
do nerozhodnosti
lupení na hladině
Vhodil jsem udici
do vody podzimní
ve chvíli kdy uvadání
odbavovalo letenky snů
A tak tu stojím
a tak tu jsem
Kdyby mi někdo řekl Uteč
neuteču
Kdyby někdo řekl
Je to marné
neuvěřím
Kdyby mi řekl
Voda zamrzne
jenom přikývnu
a dojdu si pro sekeru
Listopad 89 je nejen politickou změnou, ale i velikou metaforou s mnoha převážně chybnými výklady. A tak zatímco se davy radují nad pádem neoblíbeného režimu, společenský kostižer překračující hranice státu setrvává ve všech administrativních podobách a v podstatě nedotčen hledá nová spojenectví bez ohledu na ideologie. Jeho nositelé nemusejí vnitřně převlékat kabáty a nikoho zrazovat. Vždyť po tisíciletí víme, že prázdnota duše slyší pouze pána, který říká: „Toto všechno ti dám, budeš-li se mi klanět“. A tomuto pánu zůstávají věrni.
_____________
Vraťme se však k literární metafoře. Zatímco v době normalizace byla spíše čímsi trpěným a jakoby parazitujícím na socialistickém realismu, dochází dnes k opačnému extrému. Metafora neslouží k podepření a obohacení významu, ale stává se chtěným ornamentem. Srozumitelnost dostává přívlastek staromilství či nedostatečné obraznosti.
Z tohoto pohledu jakoby literatura neměla být příběhem či citovým zážitkem, ale jakýmsi podprahovým rébusem plným ostrých střihů určených pro úzký okruh znalců.
A to už vůbec nerozebírám jak snadné je v takto zavedené praxi podvádět.
Jestliže hovořím o této tendenci, nechci nikterak snižovat experiment jako takový a literární směry kde je tento přístup samozřejmostí. Ostatně, tyto směry i v době svého skutečného rozmachu byly převážně soustředěny kolem nezpochybnitelných tvůrců, skupin
a časopisů , kde si stačily uhlídat jak úroveň, tak autorskou poctivost.
Nahlédneme-li však do dnešních literárních periodik, odmyslíme-li publicistiku a přihlédneme pouze k původní tvorbě, zdá se jakoby se zcela rezignovalo na čtenářské zázemí.
Určitý čas jsem se domníval, že tento stav je předurčen dobou esemesek, internetu a celkovou zkratkovitosti moderní doby. Zkušenost posledních tří let ve kterých jsem se více soustředil na věci veřejné mne však přesvědčila o čemsi zcela jiném. Dle mého soudu
zde chybí především vůle k hledání. Instituce, redakce, ale i intelektuální seskupení se povětšinou spokojí s tím, co je snadno po ruce, co je agresivní ve své přizpůsobivosti i touze po potřebě stavu / mne osobně nepochopitelném /, kterému se říká zviditelnění.
Nemohu tvrdit, že by česká tvořivost byla zasažena nadúrodou talentů, ale přesto jsem po literárních kavárnách, v rukopisném podání, v soutěžích i v několika festivalových skulinách nezabetonovaných předpojatostí zažil mnoho příjemných překvapení a objevil mezi básníky,
prozaiky i písničkáři znovu se rodící řeč, která, jak věřím, nejen pošimrá naše smysly, ale bude schopna promluvit o nezkreslených pocitech těch, kteří přicházejí.
___________
Jsem člověk dalo by se říci přírodní. Naučil jsem se vnímat samočistící mechanismy světa, neustálou korekci rovnováhy, ale i neúprosné účty za její narušení. Naučil jsem se nebýt rozvracen skutečnostmi které nemohu měnit svou vůlí.
A tak můj nepoučitelný optimismus i ve dnech prchavých deziluzí přijímá časnost
rozvracející smysl slov, váhu skutečných autorit i všechnu malost, která z tohoto chaosu čerpá
a komentuje ji slovy dětské říkanky:
Bylo chvíli po poledni
Tulák v kupce sena spal
Z říční tůně kapr křičel
Hlemýžď někam pospíchal
Nebem plulo hejno koček
a na stromě zpíval pes
Zajíc s puškou na rameni
zvolna lezl na posez
Já tam byl a všechno viděl
vůbec nic jsem nepoplet
Jenom jsem se v duchu divil
jaký je to divný svět
Doufám, že jsem tímto svým přístupem příliš nenarušil vážnost diskuse na dané téma. Snažil jsem se promluvit v rámci svého zadání. Neboť pod hrozbou ,podobenství o hřivnách, cítím zodpovědnost za svěřené a snažím se nepromarnit jedinou příležitost být nosičem krásných břemen, kterými slova byla, jsou a jak věřím i v budoucnu budou.
Pro Jihočeskou universitu v Českých Budějovicích
Teologická fakulta, Katedru biblických věd
14.5. 2004 Petr Musílek
Sympozium : Kultura v médiích / 11.11 v 10.00
Konírna Nostického paláce Maltézské náměstí 1 Praha 1
Vážení přátelé,
Kdybych byl zahradník profesionál a dostal za úkol zhodnotit klady, zápory a možnosti konkrétní zahrady, musel bych pravděpodobně podřídit své představy požadavkům zadavatele a respektovat jeho vkus či nevkus. V extrémním případě bych mohl zakázku odmítnout. Já však nejsem zahradník profesionál a rostliny, které vysazuji nepodléhají tlakům zvenčí. V tom je má svoboda i štěstí, které z ní pramení.
Možná tato slova mohou zapůsobit poněkud anarchistickým dojmem. Ve skutečnosti tomu tak není. Ač nejsem příznivcem parkových úprav a geometricky zastřižených křovin, přesto musím, ať chci či nechci, respektovat mnohá pravidla a omezení daná terénem, podnebím, výškou podzemní vody, složením půdy a mnoha dalšími neméně důležitým podmínkami, které mohou buď moji práci posvětit nebo znehodnotit.
Vím, že tato pravidla platí ve všech oborech lidské činnosti, a tedy samozřejmě i v práci se slovem a informací. Lze namítnout, že zde tvrdím cosi samozřejmého a tedy v podstatě i zbytečného.
Zahledíme-li se však do zahrady slov, a u tohoto příměru bych rád zůstal, zjistíme,
že zde nic takto samozřejmého neplatí.
Kdysi, v dobách kdy společensko kritická literatura nepatřila mezi přípustné žánry,
jsem četl knihu spisovatele a publicisty Maxe Picarda , pro mne s již dokumentujícím, ale v době svého vydání ještě s předvídavým a varujícím titulem „ Hitler v nás „ .
Tato kniha si klade stejnou otázku nad kterou se scházíme dnes po sedmdesáti letech. Chaotičnost, svévole, netolerance a sebesoustřednost jsou půdou na které vyrůstají další jedovaté byliny.
Ano, hovořme o těchto bylinách, ale neopakujme stejné chyby, které již dvakrát přispěly k společenskému rozvratu.
A tak větší starost než druhotné těžkosti existence mi dělá sama připravenost půdy ve které máme cokoliv pěstovat. Nedokonalost cestiček pochopení a potrhaná pavučina vztahů. Každodenní praxe mne přesvědčuje, že cesta z nepřehlednosti je možná. Stačí jen trochu prvoplánově zapomenout na sebe a skupinkové zájmy, kterým se v konečné fázi stejně nemůže dařit jinde než ve vyváženém prostředí. Vím, že snahy tohoto druhu již existují.
Je na nás abychom je vnímali a vytvářeli spojnice mezi lidmi slyšícími a otevřenými fantazii. Neboť bez fantazie je každá cesta šedivá a každé břemeno těžší. Myslím, že naším prvním úkolem je bránit tvorbě společenských hysterií, které zbavují vůle a schopnosti rozumně jednat. Abychom vytvářeli ne předpisy a ustanovení, ale obecné vědomí o potřebnosti každého z lidí, protože nedáme li jim tento pocit v konečných důsledcích, přiděláme práci a problémy sami sobě.
Toto zamyšlení mělo být o kultuře v mediích, ale kultura v mediích je obrazem kultury v nás. Jsem přesvědčen, že hovořit o malém zastoupení literatury, o potřebnosti financí,
o akademičnosti mnoha nesrozumitelných úvah, by bylo pouze popisem schnoucího listí stromu tam, kde problém zůstává skryt pod stejně vadnoucím trávníkem.
Nerad bych, aby tato slova vyzněla pesimisticky, nejsou tak míněna a mé přesvědčení mi pesimismus jako alternativu ani nenabízí. Vím, že dobré věci vznikají z dobrých rozhodnutí.
Pokusme se k takovým rozhodnutím dojít v co nejkratší době. Konkrétní možnosti je možné diskutovat v malých skupinách a přistupovat k okamžitým činům. Větší shromáždění jsou
spíše podnětem k zamyšlení o které jsem se, s vaším svolením, pokusil i já.
Děkuji vám za pozornost (Petr Musílek) /MusilekPetr@seznam.cz/
ČASOPIS V ČASOPISE
Je až neuvěřitelné, že všechny pokusy o vytvoření čtivého literárního časopisu končí ve virtuálním akademismu. Skoro se zdá, že vyhynula přirozená slovesnost a byla nahrazena dvěma silně zastoupenými proudy.
Jedním z těchto proudů je experimentální způsob psaní u kterého se jen velmi těžko poměřuje zvládnutí tématu a který i ve svých nejlepších kouscích je sdělností přístupný jen poměrně úzké vrstvě čtenářů.
Druhým proudem je psaní o psaní. Poučené elaboráty o autorech převážně již nežijících, o textech již mnohokrát kriticky rozebraných, o celkovém pozadí osobité tvorby i celých literárních směrů.
Věřím, že jsou tyto texty v určitém kontextu potřebné. Pokud by se vyskytovaly jako příloha živé tvorby v zemi, kde přebývá příběh a poezie, byl bych první kdo by je přivítal. Nejsem ani zdaleka odpůrcem teorie a věřím, že pokud je užívána ve správné míře, může pomoci jak autorům tak čtenáři.
Jestliže však obsadí všechna sedadla a v broušení svého ostrovtipu zaplaví prostor, zákonitě vytlačí z tohoto prostoru nejen autorskou omylnost, ale i samotného čtenáře.
Máme neskonalou drzost pokusit se o převážně autorskou četbu. Vytvořit bloky, které by svým obsahem přesvědčily, že je něco takového nejen možné, ale i čtenářsky přijatelné.
Další z našich ctižádostí je soustředit kolem "Dílny vysočiny" pokud možno co největší okruh tvůrčích osobností, ať už na Vysočině žijících nebo s Vysočinou propojených osobním vztahem. Chtěli bychom vytvořit klima vzájemné dělnosti, která, jak se domníváme, k lidem profesně blízkým patří.
Protože perioda čtvrtletníku je poměrně dlouhá, nebudeme moci zachytit aktuální dění v místní kultuře. Přesto se pokusíme být u všech předvídatelných kulturních událostí a dopředu informovat, co se v horizontu čtvrtletí chystá.
Českomoravská Vysočina byla odjakživa zdrojem inspirace i ochránkyní tradic. Pro svou vzdálenost od kulturních center dokázala vždy vstřebávat jen věci zásadní. Konec dvacátého století podstatně změnil přístup k informacím a vzdálenost jednotlivých míst ztratila na důležitosti. Přesto si náš region zachoval vlastní osobitost i určitou přehlednost života. Pokusme se na této odlišnosti pohledu postavit naši výpověď o části světa, která je naším domovem. Věřím, že pokud se nám to podaří, bude obraz, který vytvoříme, obrazem nejen regionu, ale obrazem bohatého a mnohotvárného života.
TŘI ZLATÉ VLASY DĚDA VŠEVĚDA
Už od první chvíle ležel Plaváček králi v žaludku. Snad by se král i vykašlal na sudbu, která přislíbila tomu oudsajdrovi jeho dceru. Snad by i zapomněl na nezdařený pokus o utracení nemluvněte. Snad by se smířil i s tím, že kdesi po světě bloudí jeho nechtěný budoucí zeď. Vždyť byl králem, který rozhoduje. Ovládal mocnou říši a pokud dal na pověry a sudby, tak jenom jaksi pro jistotu a z tradice.
Jenže všechno bylo na levačku. Ať učinil co učinil, každé rozhodnutí se obrátilo v pravý opak. Plaváček byl prostě jako neodbytná noční můra. Intrika, která nakonec způsobila, že se ten chasník stal jeho právoplatným nástupcem byla už jen poslední kapkou, kterou překypěla číše vytepaná z uražené ješitnosti.
V tu chvíli dozrálo rozhodnutí: Drahý Plaváčku, mašíruj kamsi na konec světa, do míst, kde ještě nikdo nebyl a přines nám, co ještě nikdo nepřinesl!!!
Když pomineme zlý úmysl stojící v pozadí, musíme uznat, že král pověřil Plaváčka nejtěžším a zároveň nejvznešenějším úkolem, jakým lze člověka pověřit. Výzva dosáhnout nedosažitelného nejen dnes, ale i tenkrát v pohádkových časech postrkovala dějiny. Složitost cesty nutila k vytrvalosti a určitě nebyly bezvýznamné ani na půl ucha vyslechnuté rady zlatovlasého stařečka, které jednoduchým způsobem řešily složité společenské problémy. A tak pohádka nakonec skončila šťastně jak už to v pohádkách konec konců bývá.
Postavení člověka v našem reálném a nepohádkovém světě je poněkud zamotanější a méně přímočaré. Říká se, že všechno důležité již bylo řečeno, že každý příběh má předem spočítatelný počet variant a že již nelze nic nového vymyslet.
Možná jsem naivní a tak přes všechnu skepsi zkušených věřím, že stojí za to vydávat se na cesty hledání. Jsem optimistou a v hloubi duše ukrývám přesvědčení, že každý lidský život je natolik jedinečný, že mu ani zdaleka nehrozí nebezpečí stereotypu. Myslím si, že autentická výpověď jedince je víc než poučené soudy a dokonale zatuhlá konstrukce vybroušeného stylu. / Bohužel tento názor bývá občas nazírán z opačné strany a samotné rozrušení stylu je považováno za autenticitu./
Ať už ale mám pravdu nebo nikoliv, od přesvědčení o účelnosti napohled marných cest mne neodvrátí žádný argument. Pominu-li zázračný fakt, že nás může potkat sudička, která dýchnutím změní nepříznivý průvodní dopis na vstupenku k úspěchu, stále ještě zbývá plno důležitých věcí, které jaksi samo sebou nalezneme cestou.
PŘELOMOVÝ ČAS
Z mnoha moudrých úst a při mnoha dějinných předělech zazněla tichá a naléhavá výzva. Naivnímu a nepozornému posluchači byla možná jen okřiknutím nebo jakýmsi šidítkem a téměř vždy byla přeslechnuta. Co však znamenají slova: " NEBOJTE SE " ? Pokud jsme schopni rozeznat autoritu a přemýšlet o významu, otevírají nám široký prostor ve kterém sama sebe logicky potvrzují.
Nezaměňujme si však chvilkový úlek se strachem, který je odpovědí na cizí a neznámé. Kdybychom neměli paměť, příchod každé zimy by v nás nutně musel probudit hrůzu a pocit zmaru.
Jsme však schopni vnímat svět v podstatně delších než jednoročních periodách? A jsme schopni vidět sebe jako součást celku více než jednotlivost?
Téměř všechno, čím je ovlivňováno naše vědomí, tuto rovnováhu rozvrací. Intelektuální upřednostnění ega, v součinnosti se smrští jalových informací překrývají jak obraz celku tak vědomí souvislostí.
Jsem dalek toho abych propadal pesimistickým náladám, ale přesto nemohu zavírat oči před reálnou skutečností. Je na každém z nás jak vyhodnotí podněty přicházející z vnějšku a jak dalece si uvědomí, že všechny hrozby které nás obklopují v sobě nesou i pozitivní poselství. Vždyť pokaždé v minulosti se ohrožení stalo katalyzátorem budoucnosti.
Jsem přesvědčen, že jsme dosáhli neuvěřitelných vrcholů ne proto, abychom při pohledu přes propast propadali hysterii, ale abychom naopak hledali další cesty vzhůru, mapovali roztříštěné hodnoty a přibližovali budoucí synthésu dosaženého.
MEZERA, KTERÁ NEBYLA MEZEROU
Po více než roční odmlce pokračujeme ve vydávání " Dílny vysočiny ", která je přílohou " Zbraní Avalonu ".
Třetí číslo uvízlo v nezbytnostech příprav na evropský festival fantazie " EUROCON 2002 " a přidružených koncepčních obměnách.
Domnívám se však, že rok 2002 byl natolik zaplněn událostmi, že jste možná tuto přestávku ani nepostřehli. Velká voda spláchla třetinu území republiky, několikeré volby zchladily řadu rozpálených hlav a odplavily mnoho lichých nadějí, čas zkoušek nás několikrát přesvědčil, že mezi science fiction a realitou vede tak křehká hranice, že se zdánlivě rozdílné oblasti nejen dotýkají, ale občas i vzájemně překrývají. Chtěl bych však zmínit i několik kladů, které jsou příslibem budoucnosti. Podařilo se nám ustavit regionální pobočku Obce spisovatelů a její místní skupiny v Pardubicích a Havlíčkově Brodě. Podstatně se tím rozšířil kolektiv autorů, které budeme moci představit. Skupina autorů z Vysočiny vydala knihu " Oko srdce " , která obsahuje dvacet jedna nových jmen. Pardubická skupina chystá na rok 2003 vydání sborníku svých autorů. Parcon 2O03 přinese v samostatné programové linii pokus o literární festival bez omezení žánru. Nabízíme volnou tribunu pro každého, kdo bude ochoten vystoupit s ukázkami své tvorby /verše, aforismy, krátké povídky a další drobné literární formy/.
K Parconu 2003 vyhlašujeme literární hledání autorů. Jejich práce budou po vyhodnocení zveřejněny na stránkách " Zbraní Avalonu" v " Dílně Vysočiny " a na CD romu vydaném u příležitosti Parconu 2OO3. Oslovili jsme některé internetové i tradiční časopisy, aby zastoupením svých autorů i redakce přispěli
k budoucím každoročním setkáním.
Naší trvalou snahou bude vytvoření dialogu mezi autory, pobočkami Obce spisovatelů, literárními kluby a redakcemi. V tuto chvíli si klademe pouze takové cíle, které jsou v našich možnostech. Mnoho záleží na vůli autorů a redaktorů, mnoho záleží na vstřícnosti kulturních institucí, jejichž náplní práce je péče o jazyk, literaturu a tvorbu občanské společnosti. Nevylučujeme žádnou formu spolupráce a žádný dobrý nápad.
Prostor k setkání je připraven. Chotěboř Vás očekává.
ČAS JE POZNAMENÁN INFORMAČNÍM ZMATKEM,
KTERÝ POHŘBÍVÁ MYŠLENKY.
Máme velké problémy. Potřebujeme velká řešení.
/Kent M. Keith – Paradoxní přikázání/
Souběžně s nárůstem a rychlejším tokem informací, dochází paradoxně k jejich znepřehlednění,anonymitě a neověřitelnosti. Nejsem přívržencem konzervativního myšlení, které posvěcuje pravdu a moc v jejich instituciálních podobách a přesto si dost těžko dokáži představit čím nahradíme věrohodnost politických stran, duchovních hnutí a esteticky souznících bytostí až se naše propojení s životem zrelativizuje a z atomizuje na vyvázané touhy a cíle individua. Stejně těžko představitelné je, z jak pevných pozic budou v této izolaci probouzeny a ovlivňovány.
Mnohdy si ani neuvědomujeme proměny odosobňujícího se světa. Sledujeme filmy a televizní pořady z velké části vytvořené dávno mrtvými lidmi. / A použitelný archiv neustále narůstá/. Naše společenská komunikace je jednosměrně virtuální. Ocitáme se v pozici astronomů, kteří sledují dávno neexistující hvězdy.
Internet považuji za skvělý komunikační systém a přesto si uvědomuji, že si nezřídka dopisujeme s lidmi o nichž nevíme kde žijí, neznáme jejich tvář ani z čeho pramení jejich způsob myšlení. Zbavujeme se konfrontace se skutečnými a reálnými bytostmi. Nemusíme a lze říci, že mnohdy ani nemůžeme vstupovat do zápasů o své vnitřní přesvědčení na úrovni která má váhu a smysl. Závažné problémy jsou zasuty tříští pseudoproblémů a krátkodechých pravd jejichž život lze odčítat v týdnech, dnech a případně i hodinách. Lež se stává zcela legálním pojmem pokud se k ni připojí známka obchodní strategie, informační války nebo vyššího zájmu.
Není samo sebou, že velké množství lidí ztrácí naději, že některé větve stromu života usychají, že se v nejhlubších vrstvách myšlenkových proudů probouzejí sebezničující tendence, které jsou varovným a převážně bagatelizovaným signálem.
Vždyť čemu lze důvěřovat jestliže realitu a osobnosti lze vytvářet uměle, když sebedokonalejší technika nemá naprogramované svědomí a žádný z jejich správců nemůže zaručit, že nebude jeho dědici zneužita k rozpoutání pekla a zotročení lidí.
Stojí li svět na rozcestí, kdo jiní než autoři pracující se slovy která jsou základním informačním materiálem, by měl tuto realitu vnímat, komentovat a hledat její nový smysl.
Samozřejmě by bylo zcestné vytvářet další, jednosměrně kritický proud. Domnívám se však, že bychom měli usilovat o zpřehlednění informací, o tvorbu dialogu a čistotu významového obsahu slov. Vždyť dlouhodobě modelovat svět, dle časově a účelově omezených přání nemohou ani nejmocnější z mocných a tím méně básníci, spisovatelé a publicisté. Zvolme si cestu poznávání a pochopení smyslu vlastní existence. A hledejme v tomto nesnadném směřování spojence ze všech oborů lidské činnosti.
MALÉ ZAMYŠLENÍ O BĚLOSKVOUCÍM PLÁŠTI
Bílá barva je považována za barvu nevinnosti. Co je bílé je čisté. Co je bílé je sváteční. Bílá barva je barvou vánoc.
Obraz zasněžené krajiny a jezulátka zavinutého v zářivě bílých plenách je symbolem míru a pokoje.
Všechno co jsem vyjmenoval, žije v našem vědomí jako cosi samozřejmého. Kultura si vytvoří poetiku líbivosti, která se zvolna vzdaluje skutečnému životu. Zbývá jen romantika a sen.
Bože, já nemám vůbec nic proti snům a romantice.
Stěží si však dovedu představit narození spasitele v takto vyšisovaných kulisách.
Nemohu přijmout bělostná křídla andělů, kteří nás vytahují z bahna každodennosti a přitom na nich neulpí ani skvrna člověčiny.
Chtěl bych v tomto předvánočním čase poněkud potlačit neposkvrněnou bělobu a zmínit skvrny, které jsou vlastně medailemi za naši účast na životě.
Jako každý, kdo přemýšlí o životě, hledám mapy, které by nás dokázaly vyvést ze slepých ulic. Hledám je v lidských výtvorech, myšlenkách i samotném zázraku stvoření.
Nevěřím na individuální štěstí odříznuté od celku. Na dlouhodobé úkryty před nepohodou. Nevěřím na běloskvoucí pláště ani běloskvoucí slova.
Život je plný barevných skvrn a zdánlivě nepodařených tahů mistrovského štětce.
Proto se hlásím k zázraku neustálého rození a obnovy. Věřím ve vánoce, které jsou radostnou zvěstí, neoproštěnou od pláče, zemité vůně chléva, ztvrdlých dlaní, trním dotčených
kabátů a lidské solidarity.
Věřím, že přes všechny skepse je stále možné věřit.
Možná cestou domů upadnu a přistoupí ke mně kdosi ve svátečním kabátě.
Asi bude vědět, že se zamaže.
I tak mi ale pomůže na nohy.
Potom, společně s andělem, který o kus dál vytlačoval z příkopu čísi auto a teď je kropenatý jako koroptev, mne odvedou pod střechu, do tepla.
Budeme vypadat spíše jako čerti.
Přes ty skvrny a bláto však z nás bude vyzařovat cosi božského.
Doma nás nepochválí. Kabát zamíří do pračky a my pod sprchu.
Ty skvrny, které jsme utržili při vzájemném podpírání, však nevyčistí žádné mýdlo ani žádný z prášků, opatřených sebezářivější reklamou.
Pokud zůstaneme vnitřně čistí, věřím, že nám Pánbůh dovolí, je trvale nosit, a přidávat k nim, další nesmazatelná znamení.
Vážení přátelé,
při zahajování výstav bývá zvykem podat výčet osobních údajů o umělci a zhodnotit jeho dosavadní vývoj.
Zvolil jsme poněkud netradiční přístup. Osobní údaje nabízíme v písemné podobě na samostatné vývěsce a hodnocení obrazů a jejich tvůrců přenecháváme osobnímu pohledu každého z vás. Vždyť je samozřejmostí, že déšť, vítr, slunce či mrazivý den také nikdo nevysvětluje, a přesto je vnímáme zcela reálně a vůbec nám nechybí soudy vykladačů.
Místo vynechaného hodnocení považuji za důležité zmínit samotné předpoklady a důsledky tvůrčí práce.
Inspirace totiž není darem nebe. Je spíše půjčkou na velmi vysoký úrok. V inspiraci se střetává skutečnost světa s vnitřní dispozicí člověka. Pouze ten, kdo je ochoten a schopen tutu cenu zaplatit, překročí hranici mezi mechanickým stereotypem a fantazií.
Proto je umění jedinečným a neopakovatelným. Proto se přes všechny pesimistické soudy nikdy nemůže vyčerpat, pokud se nevyčerpá a neznehodnotí samotný smysl lidské existence.
Čas, ve kterém žijeme, se pohybuje na rozhraní věků. Technická dokonalost dokáže zdánlivě uspokojit téměř všechny lidské potřeby. Tato dokonalost dokáže člověka ukolébat, ochočit a zbavit vazeb s reálným světem.
Každá i sebemenší kapička lidské fantazie, která vstoupí do společenského vědomí, ředí temnotu lhostejnosti a polidšťuje tvář budoucího světa.
Pro nás, kteří jsme se technickými prostředky tak silně vyčlenili z přírody, je umění jedním z nejdůležitějších komponentů udržujících přirozenou rovnováhu.
A bylo by omylem se domnívat, že tuto zodpovědnost za svět nese jen sám umělec. Každý člověk je předurčen k tomu aby slyšel, viděl, vnímal a chránil všechny projevy ducha, kterým se souhrně říká lidská kultura.
/anketa/
Domníváte se, že je uplatnění pojmů " avantgardní, pokrokové, levicové, a pod." jako hodnotových měřítek umělecké tvorby dosud aktuální?
Pokud se zamyslím nad položenou otázkou, možná z pouhé neznalosti zaprotestuji nad formulací hodnotová měřítka. Domnívám se, že pouhé směřování ať už do leva, do prava, k tradici či pokroku, samo o sobě nemůže být literární hodnotou, ale pouze lidským zařazením. Tímto vůbec neodmítám takováto dělení pokud slouží přehlednosti. Věřím, že pokud by probíhal živý dialog v jasně orientovaných skupinách lidí, dosáhli bychom nejen hlubší konfrontace protichůdných názorů, ale i srozumitelnějších závěrů při řešení společenských témat.
Je přece dostatek příkladů, že řidiči navyklí jízdě v jednosměrkách, při náhodném setkání s čímkoliv nečekaným, buď havarují, nebo přinejmenším vyjedou ze silnice.
Pokud budeme hodnotit podle zaměření, dopadneme vždycky tak, že právě naše orientace je ta jediná správná. Právě v této subjektivitě našeho pohledu je největší překážka vzájemného porozumění ale i obohacení.
Máme li navíc to štěstí, že nepatříme právě ke skupině která se považuje za mistry světa, je naše úloha o mnoho snazší. Nejsme nikomu a ničemu zavázáni, nemusíme brát ohledy na vyšší cíle, nemusíme nikoho dobíhat ani nikomu ustupovat. Ano, pokud nechceme zabloudit v chaosu, potřebujeme třídění. Ale třídění v ničem neomezující a nesměřující k jednostrannosti. K tomu nám dopomáhej nejen naše svědomí ale i zdravý rozum.
POHÁDKA A POEZIE
Vážení čtenáři pohádek. Měl bych zde říci něco málo o pohádce, která je jedním z témat našeho setkání. Protože nejsem teoretik, nebudu hovořit o teorii. Jediné, čím mohu přispět je zkušenost a životní praxe.
Osobně se domnívám, že hranice, které oddělují jednotlivé literární žánry, používáme spíše pro přehlednost třídění než pro samo vnímání příběhu. Prvky pohádky se mohou objevit i v reálném textu, ve zdánlivě informativním vyprávění, ale i ve zcela vážně míněném politickém komentáři. Pohádka je vlastně symbolem touhy a poezie.
Kdybych patřil do kategorie lidí, kteří bědují nad stále se prohlubujícím zevšedněním života, musel bych křičet: " Zachraňte poezii! Zachraňte pohádku! " Zkušenost mne však dovedla k optimismu. Věřím v realitu, která je mnohonásobně fantastičtější než kterýkoliv vymyšlený příběh. Věřím, že život jako kterýkoliv organismus má dostatek ochranných látek aby se bránil a zachraňoval sám.
Podle mého názoru mohou pohádky vzniknout a být zapsány až ve chvíli, kdy byly prožity. Protože uplynulé století přineslo nepředstavitelné množství vjemů, je pouze otázkou času, než budou dostatečně vstřebány, pochopeny a přetaveny budoucí fantastikou.
Pravděpodobně v tom příštím pohádkovém světě nepotkáme Vodníka, který loví dušičky a zavírá je do svých hrnečků. Ale i tak se vyskytnou lovci duší v kabátech pozměněného střihu. Hloupého Čerta vystřídá jiný symbol obnovujícího se pekla a myslím, že i Bludiček a Hejkalů bude dostatek.
Poezie je o symbolech a symboly rostou na reálné zkušenosti. Skutečně dobrou pohádku nemůže napsat prozaik. Pohádka patří básníkům. Je lhostejné píší-li ve verších nebo próze. Bez jejich fantazie zůstává každý pokus jen popisným příběhem při kterém nám nenaskočí ani husí kůže, ani nás nerozechvěje okouzlení.
Protože žijeme v přelomovém čase, je mnoho vjemů zasuto a zpřeházeno. Naše dny poněkud připomínají veliké stěhování, kdy téměř nic není na svém místě.
Řekl jsem, že svět se brání a zachraňuje sám. Znamená to tedy, že můžeme jen přihlížet?
Ne. Máme úkol. A to úkol nikterak zanedbatelný. Braňme a zachraňujme svou schopnost vnímání, svůj vnitřní svět, který je individuálně velmi zranitelný. Udržujme v něm pořádek a čistotu, protože pohádka a poezie jsou holky velmi fajnové.
Mohlo by se nám stát, že projdou kolem bez povšimnutí a jenom pokrčí rameny.
_________________________
Anketa " Dokořán "
Co soudíte o našich literárních časopisech?
Především znám málo z množství, které vychází. V běžném, desetitisícovém městě s knihovnou a čítárnou nejsou dosažitelné. Pokud se náhodně objeví mezi záplavou zábavných a zájmových publikací signální výtisk s nabídkou předplatného na časopis se stigmatem literární, nezůstane zde dlouho ani jako ukázka. Po relativně krátkém čase je zařazen do výprodeje za dvě koruny české. Důvod je prostý. Věci, které nekolují, nemají nárok. Desetitisícové město s dvojicí středních škol a relativně bohatým kulturním životem má minimální zájem. Je až k neuvěření, že rybáři, zahrádkáři, pletařky svetrů, domácí kutilové, ale i tak úzké skupiny lidí jakou jsou kaktusáři, mají časopis s celostátní působností, kde si najde své informace obyvatel Prahy i člověk z vesničky na Českomoravské vysočině.
Je literatura a jazyk něčím tak úzce výlučným, že alespoň v jednom jediném případě to nedokáže? Nevytýkám literárním časopisům to, čím jsou. Spíše mi mezi nimi chybí jeden, který by byl úsporně teoretický, bohatě informativní a literárně čtivý. Klidně si budujme svá malá knížectví, ale budujme je s vědomím, že všude kolem je svět lidí, kteří mohou být zcela jiní než naše představa dokonalosti a naše orientace. A ještě maličká poznámka: Člověk s hudebním citem se nerodí jako obdivovatel oper a symfonických básní, ale stoupá po žebříčku, kde je první příčkou lidová písnička. Úsporněji se snad již odpovědět nedá.
Proč kulturně společenský klub ?
Hovořím-li o potřebnosti vzniku společenství lidí spojených kulturními zájmy, není to pro výlučnost kultury. Vím, že takováto sdružení existovala s různou životností v rozdílných společenských souvislostech i s rozličný m zaměřením vždy, kdy lidé pocítili jejich potřebnost. Nevím, zda je můj cit pro společenské souvislosti dostatečně vnímavý. Došel jsem však k přesvědčení, že po období změn , které vstoupily do našich životů, nastává jakýsi zlomový moment. Chvíle pro zamyšlení a pozvednutí zraku. Pokud bych měl tento stav vyjádřit metaforicky, asi bych řekl, že za válcem dějin, který pečetil trasy nových cest, pozvolna sedá prach a naše vnímavost se začíná, úměrně slábnoucímu hluku a lepší viditelnosti, rozšiřovat. Možná v tom pocitu nejsem zcela osamocený. Možná i jiní cítí , že lepší komunikace mezi těmi,kteří nezůstali zavaleni štěrkem, ani neutíkají s měňavými praporky zahajovat další zemní práce, je navýsost potřebná a obohacující. Zbývá pouze dodat, že předpokladem jakékoliv racionální komunikace, je tolerance a schopnost naslouchat širokému spektru názorů. Má-li se odlišit od lhostejnosti, musí rozpoznávat a oceňovat i drobné dovednosti, kterými vládne téměř každá lidská bytost. A ještě cosi osobního. Tolerance o které mluvím je postojem podle kterého žiji tak jak nejlépe umím. Místo šedi a skepse mi nabízí barevné vnímání a pocit stabilního optimismu.
Protože míří do výšky i do šířky, nemůže být rozvrácen
jednotlivostmi. Je celkem, který přežívá, i když jednotlivé sny
a ideály ztratí smysl.
Vážení přátelé,
v říjnu letošního roku oslaví kulturní veřejnost výročí narození významného chotěbořského rodáka Zdenka Rykra.
Říká se, že nejvýznamnější podněty pro budoucí život čerpáme v tom nejranějším mládí. Zdenek Rykr se narodil 26. října roku 19OO v rodině revidenta státních drah. Jeho rodným domem a místem dětství byla budova chotěbořského nádraží v které prožil prvních sedm let života.
V těchto místech se utvářejí první uzlíky goblenu do kterého je vetkán jeho osud. Počátek dvacátého století. Doba nabitá sny, sebevědomím a iluzemi a k tomu hvízdot vlaků, supění páry a hlavně železniční koleje směřující do nekonečných dálek.
Zdenek Rykr nepatří k umělcům, kteří se musí těžce probojovávat existenčními problémy. Jeho rodinné zázemí a nesporný talent mu otevírají cestu ke vzdělání i uměleckému uplatnění. Na této cestě však všechno dosažené jakoby ztrácelo význam. Lehkost s jakou mění umělecké směry a neustálé hledání nového výrazu je důvodem k postupné nezařaditelnosti a nepochopení.
Nebudu vyjmenovávat činnosti do kterých Zdenek Rykr úspěšně zasáhl ani umělecké směry, kterými prošel. Tyto údaje jsou v přehledné a chronologické formě součástí výstavy.
Byl by to ostatně velmi dlouhý a těžko sledovatelný přehled.
Z mého subjektivního pohledu je podstatné období raného dětství s ohromným nábojem příslibů, čas dospívání v době první světové války a postupná deziluze vrcholící druhou světovou válkou. Nezmiňuji zde osobní životní dramata, neboť si myslím, že jejich uzlíky jsou vetkány do osnovy doby a jsou jejími spodními proudy podmíněny.
Bylo by jistě zajímavé posoudit do jakých experimentů by směřovalo Rykrovo umělecké snažení v čase pozdějších společenských krizí.
Dodnes se veřejnost vrací k Rykrovi jako k " osamělému běžci a kurióznímu outsiderovi". Budil rozpaky a odpor a jakoby zcela záměrně, programově usiloval o nezařaditelnost. Nebyl však podivný ani nestál stranou. Neobyčejně živě se
zajímal o problémy své rozporné doby. A jakoby mimochodem svým osudem připomíná, že ani vzdělání, umělecká erudice a materiální zajištění nedokáží překrýt existencionální úzkost člověka pokud nemá i jen pomyslný domov v řádu, který byl dvacátým stoletím zpochybněn a rozbit.
Život i tvorba Zdenka Rykra jsou ve znamení tragické hry se Smrtí, která končí v magickém kruhu, kde začala. Mezi vlaky. Čtrnáctého ledna 194O se vydává na poslední cestu, kdy se zapálenou cigaretou v ústech jde tratí pod Barandovem naproti nočnímu rychlíku.
/Anketa/
Co soudíte o současné jazykové kultuře?
Jazyk je takový jací jsou ti kteří ho užívají. Proto mě často více zaujme řeč ulice než potištěný papír který se nazývá literaturou.
Asi to není tím, že by skvělá literatura chyběla. Vím že existuje. Je však převálcována produkcí z části nezáživnou, z části primitivní a z části takovou u které jsem na rozpacích proč vůbec vznikla.
Příjmu totiž snadněji neumělé sdělení radostného pocitu a nadšenou nedokonalost, než poloprofesionální prefabrikáty o ničem.
Toto může samozřejmě být velmi subjektivní pohled, ovlivněný mimo jiné i nepřehledností trhu znásobeného vzdáleností od velkých měst.
Osobně si myslím, že existuje přímá úměra, i když těžko měřitelná, mezi souzněním jazyka a cílem pro který je užíván. Jakoby upřímná výpověď byla už jen ze své podstaty posvěcena.
Možná proto jsem optimista. Věřím, že všechno čím žijeme, a tedy i náš jazyk, je nesrovnatelně lepší než jsme ochotni vnímat. Prostě to razantní, to sebevědomě hloupé a přemoudřele kritické, je pokaždé jen nějak hlasitější.
-
VÁNOCE NA HRANICÍCH MILENIA
Vánoce jsou obdobím, kdy se setkávají lidé. Vánoce jsou časem vzpomínek a osobních bilancí. Vánoce jsou ve své podstatě velmi společenským svátkem.
Lidé, kteří jsou sami většinou tvrdí, že je tento čas vede spíše k nostalgii než k radosti. Neodvažuji se zmíněný pocit posoudit. Samota je stav duše, který neznám. Myslím si ostatně, že samota není způsobena přímo nedostatkem lidí, kteří se pohybují v naší blízkosti. Vždyť mohu intenzivně prožívat i myšlenky vzdálených a neznámých lidí, pomáhat věcem, které miluji, být účasten na zázraku rození, který je podstatou Vánoc.
Spěch a převratné společenské změny odcházejícího století
zaháněly celé skupiny lidí do společenské izolace. Nebylo lehké tuto skutečnost překonat a mnohdy nebylo snadné ji přežít. Nevím, co nám přinese budoucnost. V tuto chvíli, která je svým způsobem přelomová, a to nejen díky změně letopočtu, však máme naději.
Prognostici, zabývající se budoucím vývojem společnosti předpokládají, že během příštích třiceti let dojde k tak zásadním společenským změnám, jaké lidská společnost, mimo počátky průmyslové revoluce, nepoznala. Podle těchto prognóz má každý čtvrtý člověk pracovat buď v oblasti kultury nebo v sociálních službách. Tak rozsáhlé zespolečenštění veřejného života nutně poznamená i mezilidské vztahy.
Je na nás, aby tento model budoucnosti nezplaněl v bezduchý zábavný průmysl a chladně neosobní poskytování služeb.
I když nám často připadá náš podíl na utváření světa velmi zanedbatelný, není tomu tak. My tvoříme klima ze kterého vyrůstá dobro i zlo.
Vím, tyto myšlenky nejsou asi tím, co chcete objevit pod vánočním stromkem. Jejich stín však stojí za všemi věcmi. Až budete obdarovávat své nejbližší, pokuste se jim dát i cosi nemateriálního. Nezůstaňte však jenom v uzavřeném kruhu rodiny. Hledejte přátele, lidi blízkých, ale i opačných názorů. Hledejte barevnost a mnohotvárnost života. Nezůstávejte sami, protože ve skutečnosti nejste sami. Věřte, že na vás pokaždé někdo čeká, že vás někdo potřebuje. Otevřete oči a dívejte se s optimismem do příštího tisíciletí.
CHAOS A ŘÁD
V životě jednotlivců, ale i v životě společnosti, jsou období ve kterých je model světa, kterým jsme byli obklopeni, obrácen naruby. Někdy jsou tyto změny tragické, jindy pozitivní. Ať už ale mají záporné či kladné předznamenání, pokaždé v sobě nesou určitou míru chaosu. Prostě a dobře, věci nejsou na svém místě.
Pokud se zamyslíme i nad nejbanálnějšími činnostmi, kterými je náš život z velké části naplněn, uvědomíme si, že bez určitých stereotypů v podstatě nedokážeme plnohodnotně žít. Uvedl bych malý příklad z autoškoly. Každý z adeptů musí zvládnout spojku, brzdu, plyn a řadicí páku natolik automaticky, aby nebyl touto činností odváděn od toho podstatného, čím je sledování silničního provozu a samotné řízení vozidla. Jistě si plně uvědomujete jakému stresu by byl vystaven řidič usedající do jinak zkonstruovaného vozidla s jinak rozmístěnými ovládacími prvky. Určitě by s takovým automobilem nezamířil okamžitě do hustého provozu, ale zcela logicky by si chtěl všechno osahat někde stranou a nanečisto. V životě bohužel takové nanečisto neexistuje. Každodenně vstupujeme do situací, kdy je třeba rychle a dobře rozhodnout. Máme-li žít plnohodnotně a nemarnit čas na nepodstatném, nezbývá než vytvářet řád věcí a skutků. Mapovat prostor nezatížený hledáním cestiček, které budou pokaždé jinak klikaté. Stavíme-li s miliardovými náklady silnice, které nás mají rychle a bezpečně dovést k cíli, je naší nemenší povinností vyznačovat i nezatemněné cesty od člověka k člověku. Pokud se tento postoj stane záležitostí většího množství lidí, ušetříme mnoho času, odpadnou zbytečné stresy a objevíme sílu i vůli k řešení věcí skutečně závažných.
POCITY A SKUTEČNOST
Začetl jsem se do ankety v posledním čísle chotěbořského Echa k návštěvnosti koncertu zpěváka Martina Maxi a rád bych z uveřejněných odpovědí vyvodil několik závěrů. Různost zájmů potenciálního publika je zřejmě čímsi přirozeným. Nemůžeme všichni milovat stejné věci a proto se také nikdy nemůžeme sjednotit na tom, co je důležité více a co méně. Pokud bychom hledali cestu k uspokojení co nejširších potřeb musíme vytvářet klima, které je této snaze příznivé. Je sice s trochou štěstí možné naplnit koncertní sál a uspořádat komerčně úspěšnou akci, ale rizika jsou vždy poměrně vysoká.
Tam, kde se podaří vytvořit tradici, je všechno mnohem snazší. Tradice však nevzniká sama od sebe. Její vytvoření předpokládá určitý sen, nebo chcete-li, plán budoucnosti. Tradice předpokládá, že publikum má stále v povědomí termíny akcí, které se přibližují, že není nabourávána sérií zklamání a že je uchráněna pocitů marnosti do kterých lze tak snadno sklouznout. Objevují se zde i odpovědi, že se v Chotěboři vůbec nic neděje. Není to pravda. Děje se zde velmi mnoho věcí i když jejich využití je naprosto nedostatečné. Je to asi tak. Co si kdo sám nezpropaguje a případně i nepochválí, jako by téměř nebylo. Nějak se nestalo zvykem abychom sedli a napsali pár pochvalných slov, o tom co nás zaujalo a upozornili tak z pozice diváka na svůj zážitek. Nezřídka se
stává, že akce připravené pro veřejnost probíhají jako cosi soukromého, kam se člověk téměř ostýchá přijít, neboť jeho podvědomí mu říká, že to je akce klubu, školy, či bůhví jakého uskupení, které si ji uspořádalo pro sebe. Věřím tomu, že pokud se jednou tyto pramínky iniciativ spojí a dostanou obecné posvěcení, změní se i celkový obraz kulturnosti města. Ze zkušenosti vím, že úspěšnost velkých věcí začíná u drobné a cílevědomé práce. Pokud budeme vědět co chceme, jaké jsou naše reálné možnosti a kdo všechno nám je ochoten pomoci, možná budeme překvapeni, co všechno lze uskutečnit.
O ČEM SE HOVOŘÍ
Diskuse o kulturní tváři města je v tuto chvíli asi velmi rozporuplná. Ti, kteří se některou z kulturních činností zabývají mohou tvrdit, že jsou plně vtaženi do práce a že by uvítali jakoukoliv pomoc od zhruba desetiticícové masy občanů jejichž zájmy se často pohybují ve zcela jiných sférách. Přitom je faktem, že s kulturností našeho národa, a tedy i chotěbořských občanů, to není zdaleka tak špatné, jak se na první pohled zdá. Téměř každý člověk hledá souznění s okolím, odpovědi na životně důležité otázky i prosté rozptýlení ve společnosti do které patří. Média, která zprostředkovávají zábavu a vnášejí její slovní a obrazovou část do izolovaných domácností, mohou být jen doplňkem skutečného kulturního a společenského života. Pokud má být tento život životem a ne pouhou virtuální nahražkou musí probíhat vždy a všude mezi lidmi. Aby se tak skutečně stalo je na všech, kteří to mohou ovlivnit, vytváření míst, kde by existovala pravidelná nabídka, spolehlivá informovanost a posléze i profesionální dlouhodobé plánování všech významějších akcí, které se v nejbližším okolí odehrají. Pokud se tyto předpoklady splní stane se Chotěboř městem, kde nebude kultura jen čímsi náhodným a zájmově odděleným, ale získá vlastní tvář, pravidelné diváky i zájem širokého regionu.
KAŽDÝ DEN SE NĚCO DĚJE
Veškerý čas, který mám k disposici, je naplněn příběhy, událostmi, a troufnu si tvrdit, občas i zázraky. Nemohu si stěžovat, že by mne ubíjela šeď všedních dnů. Možná jsem nezaslouženě šťastný člověk. Jakýmsi nedopatřením se mi dostalo pohledu na svět, který zviditelňuje silokřivky souvislostí a časové posloupnosti. Nestává se mi, že bych byl zděšen excesy událostí, protože jakákoliv nepřízeň má váhu pouhé dešťové přeháňky či neočekávaného mrazu. I v této odstíněné chvíli vím, že slunce nezmizelo navždy, nikdo ho neukradl, ale přestože neviditelné, zůstává na své dráze, připravené přežít šeď dotírajících mraků.
Mám konečně i jeden nevyvratitelný důvod ke svému optimismu. Pohled o kterém mluvím je znovu a znovu vnášen do našeho světa příchodem nových generací. Bohatství výhledu může být stokrát zataraseno plytkostí a nudou a přesto nemůže být vymazáno. Dítě, které přichází na svět dostává do vínku bohatý a pestrý svět, který se udržuje nezkaženou hravostí a touhou po poznání.
Je částečně i v naší moci, zda dokážeme barevnost vidění a dětskou hravost přenést do zralého života a nebo znovunalézt a obnovit ztracený prostor. Před tímto genetickým pokladem ztrácí moc jakákoliv nepřízeň i jakákoliv zvůle. Je svobodným rozhodnutím každého člověka jestli chce jako kůň s klapkami na očích kráčet úzkou úvozovou cestou nebo s důvěrou, vlastní dítěti, zamířit k nedalekému oblouku duhy.
KDO NECHODÍ DO SVÉ ZAHRADY
Patří k přirozené lidské zvídavosti, že je přitahována exotikou vzdálených krajů a jinakostí zvyků skrytých za pokud možno co nejvzdálenějším obzorem. Nic proti tomu. Tato mince má dvě strany. I my můžeme být pro kohosi exotickou cizinou, stejně lákavou a stejně žádoucí. Podstatné je, abychom tuto dvoustrannost brali v potaz a věděli, že co obdivujeme jinde, je z velké části výsledkem práce lidí, kteří nám tento pohled otevřeli a otevírají.
Dalo by se namítnout, že je plno nádherných míst, která člověk svou prací nevytvořil. Toto tvrzení by však platilo pouze pro pěšího cestovatele, který by ve své skromnosti a neomezeném čase nepotřeboval silnice, řadu dalších služeb a který by veškerou svou obživu nesl v uzlíku nebo batohu na zádech. Pro všechny ostatní by tento svět krásné a nepřístupné divočiny mohl existovat pouze ve zkazkách vyprávěných u táborových ohňů. Přestože se může mé tvrzení zdát nadnesené, každý člověk ať už si to přeje nebo nepřeje, je svým způsobem architektem světa. Někdo vytváří cesty, jiný stavby, užitkové věci či kulturní prostředí. Mnozí, bohužel, budují pouště, smetiště a prázdnotu. Ten, kdo nechodí do své zahrady a nepečuje o její rozmanitost, nemůže očekávat úrodu ani estetický zážitek. Tak to bylo, je a tak to vždy bude. Některé skutečnosti nejsou proměnné časem a nelze je přechytračit. Dálka i domov jsou dvě strany jedné mince. To, o co nepečuji, zaniká, ztrácí hodnotu. Je na každém, aby se ptal, jaký podíl má na těchto proměnách? Vždyť pokud pohodlným a lhostejným přístupem spoluvytváří pouště světa, měl by vědět,že jejich písek dosedne časem i na jeho hlavu.
VELKÁ VODA
Při bilancování škod způsobených povodní a jejich dopadů na společenský život nutně vyvstane otázka, co všechno tato, někde stoletá a někde dokonce pětisetletá voda, spláchla.
Není to jen materiální bohatství ať už jednotlivců nebo
společnosti. Je to mnohdy i lehkomyslnost, naivní lidské sebevědomí a odtrženost od celku, ať už v přírodním či společenském smyslu tohoto slova. Velká voda nám připomněla, že individualisty můžeme být v dobách relativního klidu, ale už vůbec ne v dobách ohrožení a chvílích, které kladou nároky na naši zodpovědnost. Zažil jsem zhruba před čtyřiceti lety velikou povodeň na „ Žitném ostrově „ jižního Slovenska, kde protržené hráze Dunaje vytvořily jezero o rozloze více než tisíc kilometrů čtverečních. Poznal jsem zoufalství, nezměrné pracovní nasazení i zcela rozvrácené vesnice, ale i optimismus a nový rozkvět celé této oblasti. Věřme tomu, že i dnešní velká voda mimo věcí cenných a užitečných smetla i plno harampádí, relikvií minulosti a současně vytvořila prostor promyšlenějšímu a modernějšímu životu. Pro toho, kdo mnoho ztratil, budou znít tato slova asi dráždivě a nepatřičně. Přetrvávající bolest brání výhledu do budoucna. Letošní rok je v mnoha ohledech rokem zlomovým. Nebudu zde vyjmenovávat jakou smrští změn prochází společnost i životy jednotlivců v řadě oblastí. Byl by to dlouhý seznam a každý vnímavý člověk je s ním v každodenním kontaktu. Velká voda byla jen jedním, i když nejcitelnějším, připomenutím. Asi budeme ještě nějaký čas žít v poněkud hektické atmosféře narušených jistot a zvyklostí. Ale tak jako opadly vody, ustoupí i mnoho nepříjemných a život ztrpčujících omezení. Už v tuto chvíli jsou kresleny nové plány a připravovány základy budoucích domovů. Už v tuto chvíli se formuje nová tvář zítřka. Přispějme k tomu, aby byla uvážlivější, racionálnější a šťastnější.
VIZE BUDOUCNOSTI
Celý život je nekonečnou řadou obměn. Víme, co je únava a stárnutí materiálu, známe měnící se potřeby vybavení domácností i průmyslových závodů, upřednostňujeme rychlost, účelnost, ale i estetický vzhled věcí, kterými se obklopujeme. A tak vyměňujeme špatné a nepoužitelné věci za dobré a dobré za ještě lepší. Nemusí to být jen omrzelost stereotypem a nikdy nekončící lidská nenasycenost. Vždy záleží na vizi toho, co chcem, co si dokážeme představit i na způsobech jakými jsme schopni požadovaného dosáhnout. Protože však krása a dokonalost spočívá v dokonalých detailech, není možné jedno upřednostnit a druhé pominout. Čím je naše životní úroveň vyšší, tím jsou vyšší nároky na lidskou představivost a zodpovědnost. Jsou lidé, kteří takto komplexně dokáží uvažovat a jednat. Jejich vize je vždy podložena nezměrnou aktivitou a všímavostí i k zdánlivě okrajovým věcem.
Vím, že tento druh člověka byl, je a vždy bude vzácný.
Možná, že by měl být i zapsán v červené knize ohrožených druhů. My ostatní bychom se měli více rozhlížet a pokud někoho takového objevíme, nebýt mu třeba i nechtěnou překážkou, ale účinnou pomocí v aktivitách, které jsou prospěšné nejen jemu osobně, ale i městu, zemi a světu.
LAVINA ČASU
V okamžicích, kdy píši tuto úvahu, je mnohá z událostí teprve blízkou budoucností. Ve chvíli, kdy budete tyto řádky číst, se mnohé z očekávaného stane nezvratným faktem. Pokusím se přenést přes hranice dní a mluvit tak, jako bych komentoval již přítomnou chvíli. Tedy dobře, je po volbách do městského zastupitelstva a jak předpokládám, zvolili jsme si zástupce jaké si zasloužíme. Čeká nás určité zklidnění, neboť mnoho nejistých věcí a slibů dostane konkrétní tvar a reálnou podobu. Nebudu tvrdit, že se mi žije lehce v neustále proměnlivém čase. Včera jsem přepsal telefonní adresář, dnes začínám hledat podporu u jiných lidí než před pár dny, zítra se třeba dá do pohybu další lavina související se změnou státoprávního uspořádání a blížícího se vstupu do Evropské unie. Věřím, že všechny tyto změny povedou k lepšímu utváření našich životů. A protože můj pohled na budoucnost světa je více optimistický než skeptický, není tato má víra platonicky pasivní, ale neustále připravena k účasti na budoucím dění. A tak se nechci nechat zmást občasnými neúspěchy, které jsou přirozenou daní pohybu vpřed, ale spíše sčítám klady a zisky života, které jsou pro každého kdo chodí s otevřenýma očima a nezaujatou myslí patrné a nepřehlédnutelné.
KONEC JEDNOHO ROKU
Závěr roku bývá časem k přehlédnutí všeho, co se již stává minulostí, a současně výhledem k zamlžené a jen v obrysech tušené budoucnosti. Řekl bych, že jsme v jistém smyslu za vodou. Již jsme si stačili ozkoušet všechny nectnosti, které jsou demokraticky přípustné, ověřili si nespočet slepých cest a pozvolna se dopracovali k určitému standartu, který ač pomalu, přece jen vytváří řád světa ve kterém budeme dle svých schopností a pochopení jeho zákonitostí obstojně žít.
Základním cílem společnosti je proklamované blaho občanů. Měli bychom však vědět, že toto blaho není pasivním konzumem, který nutně vede ke ztrátě identity, ale radostnou tvořivostí, která na svém hřbetě nese i všechny lhostejné a a přihlížející. Přál bych si, aby tato zátěž byla co nejmenší, aby podstatná většina lidí pochopila, že bez vzájemné komunikace a spolupráce vzniká kdesi za obzorem hrozba i pro jejich uzavřený a zdánlivě bezpečný život.
Občanské sdružení, které neustále utváříme, hledá cesty od člověka k člověku. Nechce být vymezené žádnými vznešenými ideály, neboť každé heslo i každou pravdu lze znevážit. Použil bych v tuto chvíli citát z Blaise Pascala, kterým jsem uváděl jedno z čísel Klubových listů v roce 1987: „ Odmítám ty, kdo se rozhodli pro oslavu člověka, stejně jako ty, kdo se rozhodli jej tupit, a jako ty, kdo se rozhodli hledat rozptýlení. Mohu dát za pravdu jen těm, kdo v úzkostech hledají.“
Všechny závory na cestách do budoucnosti jsou zvednuty. Je na nás čím naplníme náš společný čas a jakou stopu zanecháme v pohyblivém písku příštích dní.
VŠICHNI LIDÉ JSOU PODNIKATELÉ
Máte pravdu, ten titulek se může zdát nadneseným tvrzením. Zamysleme se však hlouběji. Vždyť každý lidský osud je možné takto zařadit a poměřovat.
Do aktivního života sice vstupujeme bez živnostenského listu, ale přece jen nás vždy provázejí vize tu větších a tu menších snů. A tak se snažíme vytvořit malé panství, domov podle svých soukromých představ, jistou míru společenského uznání, okruhy přátel mezi kterými se cítíme dobře i jakousi nadprodukci všednosti, kterou se teprve naše dny skutečně naplňují a zhodnocují.
A nemylme se, i tyto záležitosti jsou svázány podobnými pravidly jako velké průmyslové podnikání. Je pravda, že zde kolují převážně jiná platidla než papírové peníze a kreditní karty, ale i zde existují zisky a ztráty se stejně závažným dopadem na pocit uspokojení nebo trpkosti. Nechtěl bych zabíhat příliš do podrobností, neboť sny o tom, jak vypadá plnohodnotný a úspěšný život, mohou být velmi různé. Žádný daňový úřad neprověřuje roční bilance našich aktivit, neexistuje žádná dozorčí rada a dokonce ani takzvané veřejné mínění není měřítkem, neboť účetní knihy našich životů jsou mnohovrstevné a na vnější stranu obrácené pouze těmi největšími a mnohdy matoucími titulky.
Jedno je ale jisté. Našemu úspěchu nepomůže ani závist, ani roztrpčení, ani hledání výmluv, ale ani sebepodceňování nebo sebepřeceňování. Jedinou cestou k úspěchu je vize dobrého snu, nebo chcete-li, podnikatelského projektu a jeho vytrvalé a mozaikovité naplňování. Řekl bych, že přitom houby záleží budou-li vám konkurenti neupřímně přikyvovat nebo nesouhlasně syčet. Vždyť skutečná úspěšnost není o podrazech, potlesku a výčtech překonaných překážek, ale o dokonalosti konečných výstupů, které tvoří čistý zisk.
V životě je jistě možné ledacos pokazit a promeškat. Vždyť i na té nejdokonalejší výrobní lince dojde někdy k havárii a skluzům. Platí však jistá hierarchie hodnot. A tak promeškaná večeře v luxusním podniku nás sice může rozmrzet, ale určitě nerozvrátí náš život jako promeškaný sen.
.KOUZELNÝ SVĚT
My autoři, pro které není tvorba pouze ventilací emočních přetlaků, požíváme určité nedotknutelnosti. Ne že by nás havárie a jedovaté střely zcela míjely, ale přece jen, žijeme částečně v oku uraganu. Otázky, které si klademe jsou současně štítem i protilátkou vzdorující nákazám. Jsme svým způsobem čarodějové, snažící se uvařit kouzelný elixír ze stopových prvků minulosti a nápovědí mlhavých zítřků. Naše tělo je zranitelné, ale odpovědí na ránu není ani tak bolest, roztrpčení a nenávist, ale kouzelně motivující a léčivé proč. Vždyť kouzlem správných otázek, lze podstatně měnit svět. Je pravda, že někdy zůstanou bez odpovědí. Už ale tím že byly vysloveny otevírají cestu. Když jsem řekl, kouzlo správných otázek, samozřejmě jsem myslel velikou řadu otazníků přesahující mé sobecké zájmy.
Ale i u tohoto slova se musím zastavit. Je sobecké pokud člověk hledá štěstí? Jistěže ne. Sobectvím je hledat štěstí na úkor druhých, na úkor pravdy, na úkor světa. Navíc je to i hloupé, protože v těchto končinách, mimo pomíjivé uspokojení, žádné štěstí nenajdeme.
I sobectví má mnoho příček a stupňů. Máme li jasnou vizi světa který hledáme, můžeme být snadno obvinění ze sobectví, To že jsme jiní může však vypovídat o naši vnitřní síle. Ovšem pokud ji umíme použít. Svět je kouzelný právě svou pestrostí. Nese v sobě naději v tuto chvíli netušených věcí. My kteří ze svého založení klademe a musíme klást otázky, máme za úkol tuto naději objevovat a chránit. Vždyť slova, která jsou tak často zneužívána a mrzačena, jsou naši pamětí, naši náplní i našim zítřkem.