Vážená Obci spisovatelů, to, co jsem chtěl zmínit ve svém příspěvku Cesta do zítra, bylo přípravou krizového scénáře, který by se měl v tuto chvíli zrodit. Jsem rád, že si současný stav již většinově uvědomujeme a že zmínka o něm zazněla i v bilanční zprávě.

Vždyť uběhlo téměř dvacet let, co spolu v Obci diskutujeme. Téměř pravidelně zde zazněla stížnost na nedostatek tenčících se financí, vyslechli jsme zdravice nadřízených nebo partnerských institucí, případně i referát o tom, že v letošním roce bylo vydáno opět více knižních titulů než v letech předcházejících.

Statisticky to mohlo znít zajímavě, ale v mých představách to spíše vyvolávalo obraz několika rozjařených bankéřů, kteří si přizvukují, že v posledním období uzavřeli nespočet špatných úvěrů a sebevědomě okřikli náhodného oponenta, který se odvážil prohlásit, že by to třeba nemuselo dobře skončit.

Vůbec nepodceňuji materiální zajištění jakékoliv činnosti, ale protože nejsem ekonom, více mne zajímá téměř neviditelný lidský pohyb, který předznamenává nové vztahy.
Onen pohyb vzniká nezávisle na stávajících organizacích a klíčí až úplně odspodu. Je v něm cítit zítřek, který nerozlišuje politickou příslušnost, neupřednostňuje šablonu oblíbeného stylu ani pachuť účelového „něco za něco“.

Vznikl zde svým způsobem nový samizdat internetové doby, který nám dovoluje třídit veliké množství informací o autorech i probíhajících akcích. Dnes existuje mnoho literárních seskupení na různé úrovni, která pokrývají mapu České a Slovenské republiky s drobnými přesahy do dalších států. Odvažuji se tvrdit, že právě zde vzniká živá literatura, a to s téměř mizivou finanční podporou. Angažují se v něm začátečníci i profesně zdatní autoři. Proto chci apelovat na členy Obce, kteří se cítí povoláni k tomuto proudu přispět, aby nezůstali stranou, dali o sobě vědět a přidali vlastní schopnosti k posílení tohoto fenoménu.

Nespoléhám v tomto ohledu na oficiální struktury, ale na iniciativu jednotlivců, klubů a sdružení a jejich vůli vytvořit společnou platformu, která by prostřednictvím svých zástupců zahájila diskusi o cestě do zítra.

Bylo by lehkomyslné žít v iluzích, že instituce, o kterých se domníváme, že mají v náplni práce ochranu kulturních aktivit, náhle prozřou. Vždyť již v tuto chvíli by se měl v denním tisku objevit titulek „Obec spisovatelů se připravuje na bankrot“. Jiný způsob dialogu s veřejností a institucemi nebude zřejmě účinný. Peníze nejsou a dá se předpokládat, že ani v následujících letech nebudou. Totéž platí o distribuci a dalších podmínkách vytvářejících přirozené prostředí pro minimální funkčnost spisovatelské organizace.

Je pouze na nás, jak na tuto skutečnost zareagujeme. Ne každé snažení dojde svého cíle. Čekání a sebelítost by však byly nikoli jízdenkou do zítra, ale cestou do nikam.

Příspěvek byl přednesen na valné hromadě Obce spisovatelů v listopadu 2008, otištěn byl v časopise OS Dokořán, 2009, č. 48, s. 12.