Zpěvy staré a nové Číny
Výběr veršů s názvem „Zpěvy staré Číny“ zná asi každý obeznámenější čtenář poezie. Kniha, nad kterou se dnes chci zastavit, je jedním z mnoha vydání tohoto souboru veršů. Jednou z neobvyklostí této, padesát pět let staré publikace, je přiřazení devíti veršovaných čísel s názvem „Zpěvy nové Číny“.
V roce 1953 bylo toto rozšíření textu nakladatelstvím Mladá fronta dobovou daní politice a její snaze o sloučení neslučitelného. Dodatečný přílepek působí z dnešního pohledu až komicky. Jistě, i v polovině minulého století měla Čína své velké básníky, a stěží mohu posoudit jak mnoho se vyčleňovali z ideologických šablon. Předpokládám však, že stejně jako v dávné minulosti, i v době přípravy knihy stáli mimo hlavní propagovaný a chtěný proud. Vždyť mezi devíti čísly přílepku je mimo veršů velkého kormidelníka /Mao Ce Tunga/ i píseň, kterou složil negramotný sedlák z vesnice Chou-tang-čchun nebo topič v Druhé elektrárně provincie Cho-pei.
Jsem velmi vzdálen tomu abych považoval za nepatřičné pokud člověk bez vzdělání a znalosti řemesla vytvoří něco třeba i náhodného a zajímavého. Lidová tvořivost však nikdy nebyla psaním na politickou objednávku, byť si to mocní tohoto světa přáli sebevíce. U lidové tvořivosti navíc existovalo síto času, které odstraňovalo nepodstatné a zachycovalo, již neamatérsky právě to cenné a mimořádné. I naše literatura má řadu sbírek vznikajících po hospodách, při zemědělských pracích i ve chvílích radosti či smutku.
Konečně, psát módně či podbízivě dokázali i mezi profesionály jen druhořadí básníci. Velmi ilustrativně na toto téma hovoří maličká ukázka ze Zpěvů staré Číny:
Čtyřverší na Li Po
U džbánku vína Li sto básní napíše,
noc dospí v hospodě, když měsíc dozáří.
Císař pán pozve jej, Li s díky odmítá:
- Jsem přece vína bůh, ó pane císaři!
/Tu Fu /
A snad ještě jednu drobnost od neznámého autora, kterou by si měli vštípit mnozí.
Nápis na domě Li Po
Když poutníče,
v ten domek přijdeš sem,
pít můžeš,
co se hrdlu uráčí -
verše však nepiš:
mistr bydlí tu !
Zamyšlení nad tímto, před půl stoletím vydaným souborem, nechce být jen připomínkou určité kuriozity. Snahy stahovat živou řeč na úroveň služby bylo i dávno před tím a přetrvává v jiných podobách i dnes. Mělo by však být určitým varováním pro každého, kdo si z jakýchkoliv důvodů navléká ohlávku a někdy i krásně vykládaný postroj. Vždyť netrvá dlouho a objeví se další rekvizity. Pevná ohrada, klapky na očích a bič. A jaký vklad do budoucnosti je připraven? Snad jen ta směšnost chtěného, která nejenže se nedotkne srdce, ale ani nerozesměje.
Do třetice přikládám báseň, kterou Zpěvy staré Číny začínají. Možná je nejen o lásce, ale i o životním postoji, o rovnováze citu a rozumu a o moudrosti:
Na mne-li myslíš...
Na mne-li myslíš
třeba jen trošinku
vykasám sukýnku,
přebrodím řeku Cen.
Když na mne nemyslíš
už ani trošinku
inu, jsou na světě
jiní přec, blázínku!
Na mne-li myslíš
ještě jen trošinku,
vykasám sukýnku,
přebrodím řeku Vo.
Když na mne nemyslíš
už ani trošinku -
inu, jsou na světě
jiní přec, blázínku.
/Š´-ťing (Posvátná kniha písní)/
Zpěvy Staré a Nové Číny
překlad Bohumil Mathesius
Vydala Mladá fronta 1953
náklad 15.400 výtisků
vydání /v této podobě/ 1.