ZA  HRANOU  ŽIVLU

 

 

Slova

 

Slova jsou ovce  Stádu svědčí

pozvolna v houfu cepenět

Falešná cesta do bezpečí

vymaže časem celý svět

 

Jen vůně trávy za ohradou

občas ten poklid naruší

Bůh ví co ovcím běží hlavou

a co je tíží na duši

 

Když jediná se osvobodí

stádečko bečí bé bé bé

a v zlosti k zemi sklání oči

od cesty ven a od nebe

 

 

 

 

K rovnováze

 

Ač každý touží po spojení

nosíme v sobě protiklad

Stálost je sen Čas všechno mění

a přesto mám ty střety rád

Vždyť kdyby zápas živlů ustal

zmizí i láskyplné sny

A nehybností ztuhlá ústa

už nedokáží promluvit

 

 

Dopis bez adresy

 

Posílám dopis adresu však neznám

Vždyť v čase proměn

kdo je vlastně kým?

Přede mnou leží nekonečný seznam

stěží mu rozumím

 

Můj adresát je v čase neurčitý

totožný s tou co právě čte

z mých očí nevyřčené city

a především je člověkem

 

Snad jednou ve vzdálené chvíli

ji tento dopis osloví

I komety se přeci setkávají

když minou dlouhé moře tmy

 

 

Povinnosti

 

 

V době  kdy kolem květy vadnou

i slova musíš odložit

Nabírat vodu sáhnout na dno

stínu co chrání jejich třpyt

 

Alespoň hlt dát poezii

Bez studu v plášti zedraném

I ona musí přes poušť přejít

Jinak by byla pouhým snem

 

 

 

 

Uzlíky

 

Na zkrabacené šňůrce uzly

jsou jako trní nedobytné

Neprotáhneš je jehlou zítřka

Ouško o drsné hrany chytne

 

Dál nepropustí nic co drhne

Ani silou je nepřetrhneš

Jen v trpělivém rozplétání

ta bezmoc konat časem zplaní

 

A tak si říkám Máme vůli

abychom propast překlenuli?

A tuto výzvu hrdě zvedli?

Co odpovíme oušku jehly?

 

 

Ptačí letka

 

Létá rozdrážděná ptačí letka

od ničeho do nikam

Nemá cíl a nemá s čím se setkat

Pozvolna si myslet odvyká

Žije v dojmech

Stavbou vzdušných zámků

skutečnosti proměňuje v klam

Levá pravá východ západ

jako když se klubko zamotá

Krajina tam dole

vzhlíží bez pohnutí

k mizející víře v ztrouchnivělé sny

Všechno zná

Vždyť všechno už tu bylo

Přesto vlastním očím nevěří

 

 

Předjaří na vysočině

 

Bubnuje vítr na střechy domů

slunci se příliš nedaří

Do zítřka mávají pahýly stromů

je to dost divné předjaří

 

Holuby na střeše krčí se chladem

a vrabce v hrsti nesevřeš

My prošli ledovým vodopádem

i když nám říkal Neprojdeš

 

Až na kost zkřehlí hledíme k nebi

s vědomím váhy vlastních chyb

A u země se louže šklebí

Tak řekni Bože  Bude líp?

 

 

 

Hráze světla

 

Jako nadšená děti

v bouřkách které přinesly déšť

stavíme blátivé hráze

Život je přecpaný tlacháním

a my radostně tleskáme

jakoby to bylo dobře

Slunce v těch rybnících uvízne

i duha se v nich chytí

Pro ryby jsou příliš mělké

k napití příliš kalné

úzké tak že i dětská plachetnice

jenom otlouká břehy

Bože tak domácké jsou ty rybníčky

Ty hráze neustále připravené k protržení

Nastřádané bláto

nastřádaná zkažená voda

Zrcadla která nic neodráží

 

 

 

 

Zahrady

 

V zahradách snů se setkávají

užitek s krásou Jak Bůh dá

S pokorou čtu si v darech květů

Vím je to věčná zahrada

 

Já zde jen zkusil vyplet trní

Můj chabí plot ji ohradil

Znám její dnešek  Tys však do ni

nahlížel v každé z dávných chvil

 

Byla dnem moře pouští lesem

Vpustil jdi do ni lidské sny

Já jsem jen rukou která nese

semena tvého vědomí

 

Necháš ji zpustnout? Zarůst hložím

Nauč nás slabé jak se prát

Nedovol v klín nám ruce složit

když tma se vkládá do zahrad

 

 

 

Řeč léta

 

Chci vnímat slova jako obrazy

Ono to nejde

Oblázky omleté

Nehladí Nezraní Jen všude překáží

Bez duše Bez srdce

Zítřek je odmete

 

V obrovských loužích lží

ztratily nevinnost

Kmen co jim dával řád

už léta usychá

 

Tam kde byl kdysi květ

jen rána zůstala

I náznak naděje

se schoval do ticha

 

Vím vstanou z popela

až chtivost setřesou

Až ego vysvléknou

před bohem nazí

 

Zašlápnou hada lží

a srdcem pochopí

že tam kde létat lze

je na nic se plazit

 

 

 

 

Krásné blesky

 

Mé ruce chránily mnoho svíček

a proto zhrubly v chladu dní

Jen třísky srovnané do hraniček

se kroutí v plameni

 

V plameni proměn který hasne

a snímá uzdu sedlo třmen

aby se proměnil v odraz básně

a stal se zrcadlem

 

 

Tam a tady

 

Padá déšť

klouže po střechách

odnáší sebou zimu

Venku to studí ale kouř

co stoupá od komínů

nám otepluje planetu

i naše setmělé tady

Objímám tě a dívám se

jak prší do zahrady

 

I venku možná vykvete

co šeptá z horké krve

Tak omamně tak bez hranic

po sté jak na poprvé

 

 

 

 

Barvy

 

Jsi sladká voníš barvami

i slovy barevnými

Nanášíš světlo do plátna

a podkládáš ho stíny

 

Všechno co kdy jsi potkala

čím tě čas hladil či ranil

pod tahy štětce mění se

v radost a odevzdání

 

Kéž se tam slunce zabydlí

a chrání tě svou silou

nepustí přes rám obrazu

co by ti ublížilo

 

 

Večerní mraky

Jak šedí ptáci mraky plují

šedivým nebem sem a tam

a tiše ze dne odkrajují

až pohltí je chladná tma

 

Tma noci která míjí těla

kdy korálky dnů odčítám

kdy se jen báseň dotkne čela

kdy já jsem tady a ty tam

 

Pak ve snu cítím jak se vrací

den hebký Jak je stále blíž

Šedivá mračna jako ptáci

ho nesou k tobě i když spíš

 

 

Vzduch

 

Dýcháme vzduch a netušíme

nic o zázraku který dříme

ve vichřicích i bezvětří

Co vzdušné proudy nesou zemí

a jak silně jsme uvězněni

v tom o co živly vedou při

I my jsme drobnou částí děje

v němž naděje i beznaděje

v únavě střeží příští sny

A neuhybá vzdušným vírům

byť dnešek stokrát ztrácel víru

Zítřek ji oživí

 

Hra

 

Podivně smutná hra oponou hýbe

Zmatený kompars hledá svůj sen

V pozadí nápis Jste tady lidé?

Jste tady se mnou Já tady jsem

 

Někdo jen vzdychá Někdo se krčí

Někteří zcela ztratili cit

Podivný scénář v tom šumu mlčí

Diváku zkus si poradit

 

Jednou to skončí Jen v bílé kosti

Prázdnota slov se promění

Hra bez víry a bez radosti

Nemůže najít řešení

 

 

 

 

                                                               

Limity slov

 

Chci ze slov postavit dům

Slovy ti vyzdobit svět

Budeme blízko snům

půjdeme kobercem vět

 

V koberci bude však díra

a jizvy reálné

To až se srazí víra

s šedivou hranou dne

 

A proto radši mlčím

a slova zamykám

vždyť mezi smečkou vlčí

se slova mění v klam

 

 

 

 

 

 

Studený autobus

 

Studený autobus nás veze sněžnou stopou

tma čeká v závějích a koně pod kapotou

potichu brblají na zimu na výmoly

na každý z otřesů

který dře, který bolí.

 

Možná si myslí dobře je

těm uvnitř za skly zamrzlými

a vůbec neví že i s nimi

se mačká tma a střepy zimy

 

Až se pak z dneška stane včera

Život se už tak odvíjí

Na všechno rychle zapomenem

Alespoň ti

co přežijí                                                               

 

 

 

 

Motýlci

 

Motýlci našich ideí

s polámanými křídly

už vlastně ani netuší

kam míří a kde bydlí

Minulost stírá jejich pel

zítřek se o slovo hlásí

a nikde žádný spasitel

co by je vedl a spasil

A tak se zvolna převrací

v krajinách vybledlých lesků

tam někam

někam  dopředu

k novému velkému třesku

 

 

 

 

 

 

 

Korálky času

 

Barevná sklíčka v podlouhlé rouře

V odrazech klamný třpyt

Stěny jak z kouře

I drobným otřesem tvary se mění

Jak proutku mávnutím co bylo není

Ten čerstvý tvar je stejně vratký

Snad jenom vzpomínka navrací zpátky

co bylo nebylo

I teď v své dlani

nemáme víc než lesk

stvořený přesýpáním

 

 

 

 

 

 

 

 

Bloudění v podhůří

 

O čem bych mluvil?

Dobré zprávy nemám

a špatných těch má každý dost

Procházím denně nekončící seznam

v němž chybí řád i upřímnost

Kdekdo chce z bláta stoupat vzhůru

Kdekdo chce setřást tíhu dní

a přitom stále šlape túru

bez ozvěn bez snů bez dnění

Buď bloudí sám či v malém shluku

kde téměř slovo nepadne

a dav jak roj se topí v hluku

též bez cíle též bezradně

Přitom je všechno o souzvuku

slov která nehledají skrýš

Bohužel v zauzlení zvuků

dav ohluchl a neslyší

 

 

 

 

Voda

 

Z hladiny moře slunce pije

Pozvedá hloubky do výšek

až verši mraků rozpustí je

na potoky a paže řek

Ty řeky sílí Cestou k moři

vloží svůj otisk do kraje

než na hladině moře shoří

a znovu v mracích roztaje

 

 

 

 

Pomalé dny

 

Po tenkém ledě jdou nohy dní

Ne, led se o nás nestará

Je chladná voda, horečné sny

a dlouho do jara

 

Tak i když věřím v přízeň chvíle

nazouvám nohy do holin

leckteré touhy pošetilé

se dvakrát zeptám - jestli smím

 

Ne, nebojím se prochladnutí

To láska hledá pevný břeh

ve dnech, kde každé uklouznutí

i ty, bys nesla na zádech

 

 

 

 

Psí  sny

 

V hloubce očí starých psů

dříme paměť generací

Podvědomě poslepu

mlha spánku všechno vrací

 

Vrací pláně bez konce

Vrací hlad i přesycení

Vytí smečky tichounké

běží přes tmu k probuzení

 

I do našich lidských očí

občas věky nahlédnou

rozum je však pootočí

tak rychle že vyblednou

 

Mít tak oči starých psů

možná bychom našli cíl

který by změť nesmyslů

porovnal a propojil

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Únava

 

Napsal bych veršů pár

nechce se mi

vždyt v této zemi

v které žiji

Je třeba vidlí spíš

než hýčkat poezii

 

 

 

 

Mimo  signál

 

Už docházela baterie

A mobil trochu zlobil

Ani já nebyl ve formě

Nebylo čím bych se dobil

Pak někde

v matném šumu slov

zašustila tvá sukně

a apatie zmizela

jak když ji sfoukne

či utne

 

 

Změny

 

Že se svět mění Že se hroutí říše?

Že víra chodí v hadrech nepravých?

To prý je pouze těch bláhových klišé

na to se lepší nedívat

Zítřek však roste

staré větve láme

Odhnívá

co již mízou nevládne

Těm co se zvednou

padá tíha z ramen

až se jen v hlínu a prach rozpadne

 

 

 

Vy  kteří  píšete

 

Vy kteří píšete o všem co prošlo kolem

a měnící se kvas zkoušíte správně číst

asi jste poznali jak moc to bude bolet

jak ztěžka láme se hloupost a nenávist

Sedíte na tygru, uzda je málo platná

Rychlost si určí on, nelze ho zastavit

a kolem letí dny jak rozmazaná plátna

kde žádná z blízkých hor neslíbí stín a klid

Odměnou je snad jen

vyhlídka z jeho hřbetu

co jiní nespatří v reálu ani snech

Míříte do středu na rozdíl od poetů

co ve svých verších ctí jen vlastní vlažný dech

A tak se s vámi přu o smysl slov a řeči

bolestně zakrytou konstrukcí slizkých vět

Dýchejte na jiskry co o naději svědčí

než pohodlný zvyk je změní v mrtvý led

 

 

 

Bludný  kořen

 

To kdesi ležel bludný kořen

Ví bůh čím cestu obelhal

V zatáčkách času zítřek hořel

pak místo světla přišla tma

Že nikdo neznal cestu zpátky

každý šel tam kam jiní šli

Sen o zítřku byl příliš vratký

až zabloudil v tom bludišti

Teď dlouhou cestou unaveni

už ani nedržíme stráž

u ohňů co se v popel mění

a šeptáme kde domov náš

 

 

 

Je  čas

 

Bloudím po internetu

a jako bych bloudil v hlavách lidí

To ani Šípková Růženka

nezarostla tak hustým trním

 

Kterou z informací potřebuji?

K čemu jsou diskuze plné nevraživosti?

 

Díra pod čarou ponoru

je stále větší

Už nepomáhá vylévat vodu

Je čas urychleně

stavět archu

Noe ozvi se

 

 

 

 

SOS

 

Úsměv a vrásky Nekonečný spor

Podhoubí zítřka Tečka za příběhem

Řeky se valí do údolí z hor

a šedou mlhou probleskuje nebe

Čekám až zahřmí až vzduch pročistí se

a jako na potvoru žádná nápověď

Kopečky kolem jsou už dávno lysé

a jejich barvy nahlodává šeď

Budeš tu zítra? Nikdo neodpoví

Nehybné stromy zaclonily les

Prý je to marné ptát se slovy

když srdce křičí es o es

 

 

 

 

Vánoce  2012

 

Nemohu blouznit o idyle chléva

i kdybych kdeco přehlížel

ve světě který z odpadního dřeva

vyrábí břevna na kříže

 

Žebroví jeslí je moc pracné

tím těžko pokrýt DPH

Z úsporných důvodů hvězda hasne

Tma dětský úsměv překrývá

 

Iluze nelze v lásku měnit

Andělská pera ztuhla v šíp

Tětiva cestou k přetržení

vyvrací víru mír a klid

 

 

Světlo

 

Vánoční plamen světlem slzí

Do noci ze všech nejdelší

Září nic moc. Ty drobné slzy

Však odplavují závěj tmy

 

Kolikrát skáply do osudí

Aby je běh dní zadupal

A přesto nová rána budí

a i když slabě – svítí dál

 

 

 

 

Čas  očekávání

 

Už nedokáži šeptat sloky

o kouzlech vánoc bez kazu

Vždyť jak se převalily roky

ztmavla i plátna obrazů

Dál jdeme k hvězdě pod hvězdami

každý tak trochu naměkko

Advent jde ještě stále s námi

k radosti je však daleko

 

 

 

 

 

Noční  zpěv

 

Přes Štědrou noc a přes Štědrý den

došel jsem pod krov chléva

Tam bez tepla, jen pod senem

je bytost křehká a živá

 

Nocí k ní spěchá tichý zpěv

neumělý a krásný

zpěv o snech, které chrání chlév

pastýřů zlidštělých básní

 

Jsou ospalí a znaveně

z opojné touhy pijí

zatímco hvězdy nad hlavou

pečetí historii

 

 

 

 

 

 

 

Konec  roku

 

Dny roku spadlé do rázku

šeptají tichou otázku

Přečkáme mráz a závěje

a čí dech nás kdy zahřeje

 

K svítícím třískám přihodím

svraštělé dřevo dávných zim

a o zítřku si nechám zdát

se všemi jeho Možná Snad

 

Čas v popel všechno obrátí

než jaro škubne opratí

A dá-li Bůh i zavelí

Lenochu vstávej Zastel sny

 

Sny trvají jen dokud spíš

Dozrát smí

až se probudíš

 

 

 

 

 

 

Velká  noc

 

Jsou příběhy co nezapadnou

ať si je kdo chce překroutí

Na Hoře lebek vidím ženu

a vzhůru k nebi čnící kříž

 

Tam horizont a vertikála

se táží čemu přikývneš

Zda projdeš výzvou tmy a strachu

až za hranu kde slábne lež

 

Kde svět ti předá pověření

ať už jsi Křesťan Muslim Žid

rozdávat mír a trpkost měnit

v sen kterému lze uvěřit

 

Jsou příběhy co nezapadnou

a čekají svůj velký den

kdy zazní z metropolí světa

Zákon je završen

 

 

 

 

 

 

 

Květná  neděle

 

Neděle květná do okna nahlédla

nejásá nemává je trochu pobledlá

 

V baťůžku bolest má a rány nesčetné

Obrací do zítřka? Do zítřka ještě ne

 

Kalendář sepsán je. Přes květy teče krev

Dějiny víří prach bez jistot bez úlev

 

Do očí zkalených vlévají hrozbu tmy

zatímco v pupenech již raší vzkříšení

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Strakatí  andělé

 

Je čas soumraku

Strakatá hejna nad světem

budí zvědavost

úžas i rozpaky

 

Možná tu byli odedávna

někde schovaní

mlhou překrytí

odclonění zářivou marností

 

V přestálých zápasech

ztratili bělost křídel

Vichřice je pocuchaly

Pod vodopády bláta

zdrsnělo jejich heboučké peří

 

I nad tvým městem krouží

Nad tvou hlavou plnou starostí

Nad tvým strachem čelit střetům

Nad tvým snem

žít v přátelském světě

 

Jejich křídla nadnášejí

zvrásněnou knihu hříchů

Všechno v minulosti požehnané

čas přepisuje čerstvou krví

 

Je čas soumraku

spěchajícího k rozdnění

 

I já se táži příslibů zítřka

kterou z uschlých větví

odevzdat ohni

který z květů šlechtit s vědomím

že nezapomene rozdávat radost

 

Slizký had s ošatkou nekonečných slibů

vemlouvavě šeptá

K čemu je všechno co ti nepatří

co nemůžeš spoutat provazy

svých představ

co žongluje slovy o lásce

slovy o svobodě

slovy která jsou těžká

a přesto je nelze zvážit

 

Je čas soumraku

čas bolestivého uzdravování

čas obklopený nečasem

Bílá křídla lze pošpinit

natřít načerno

nebo je skrýt do pozlacených ornátů

Co ale s tímto strakatým hejnem

 

I zlo se může dostat do úzkých

když nemá čím strašit

když ztratí věrohodnost slibů

když je mu odepřeno

odhodit končící čas

 

Už je blízko na břeh řeky

která je hranicí světa

který se stal pouští

Hřbitovem zlaté modly

Startovní čarou

nového hledání

V kterém

i čas soumraku

otevírá cestu

bolestivému svítání

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Modlitba

 

Ty pane, který jsi láska

pohlédni na naši nepatrnost

a touhu kterou přetéká srdce

naplň pravostí zralého vína

 

Buď lisem našeho času

Znásob něhu pohlazení

a dej aby naše dny nekysly

nasloucháním chladného rozumu

Naši nerozumnost na milost vezmi

neboť nechce brát

z velikosti kterou jsi naplnil život

Nechce jen lehkomyslně

sytit svůj hlad

a k studnám se naklánět

jen pro svou žízeň

 

Ty který jsi odpustil ženě

protože mnoho milovala

dej aby naše láska

byla tak veliká

aby i nám bylo odpuštěno

 

 

S velikou radostí čtu v knize dnů

skutečnosti uvěřit nemohu

za všechno co od tebe přichází

děkuji v nesmírném ohromení

 

Není jediné vteřiny

v které bych zůstával sám

Není takové noci

kam by neproniklo světlo

 

Ručičky hodin se zastavují

Pohyb pružiny ustává

Veliké hvězdné ticho

protéká stojatostí

zanesenou troskami času

 

 

Leží v ní dny na krev zedrané

Smutné skořápky vyhořelé touhy

Naše bezesnost na hladině odpočívá

křídla podlomená

strachem z nevzlétnutí

 

Anděl k skále přivázaný

Korálek v sněhu ztracený

Sladkost žlučí politá

to všechno tam je

To všechno do nebe volá

Ale ani účetní knihy

po okraj popsané nocí

nedokáží zdusit

hudbu ohně

 

A tak nás míjejí dny

podobné večerním stínům

Venkovské kapličky

zvonkem opuštěné

smutné vyzvánění

do hluché krajiny

 

Slepí, slepí jsme všichni

Jakýsi pokřivený stud

každému srdci oči zavazuje

Když k sobě ruce natáhneme

jako bychom jen z dálky mávali

Propasti nás děsí

Krve se bojíme

Neúčastnou laskavostí

vykupujeme

velikost lidského údělu

 

Přitom víme o chvílích

zázračných proměn

O chvílích v nich se zdá

jakoby všechno štěstí

i všechny bolesti

prorůstaly surovou kůží země

 

Bože

Ty který znáš naši pravou podobu

Ty který zázrakem

Otevíráš oči slepce

Ty Bože milosrdný a milostivý

Dej našim ústům

pouhý záblesk slova

Abychom směli

s pravdou pozdravit se

Abychom v srdci vrátili běh času

nazpátek do dnů

dětské průzračnosti

Abychom všem

kdo dále bloudí nocí

uměli předat to nač zapomněli

Všechno co prošlo kolem bez pozdravu

Taková slova

jež snad ani nejsou

 

 

 

 

 

 

Z kočičích tlapek

hebkost sesbíranou

Z kolíbek růží rosu vyfoukanou

Skřivánčí výkřik v letu upuštěný

To všechno

nač jen matně vzpomínají

že někdy bylo

a že v nich to bylo

 

Nesmírnost která srdcem zněla

jak znějí tóny skladbou seřazené

Nesmírnost

celou věčnost žalující

když jejich šňůrka

ve dví přetrhla se

 

A každý tón zní dál

už jenom

vlastním hlasem

 

 

 

Bez iluzí

 

Dnes svítí slunce Zítra zaprší

S vánicí listí přijde listopad

Závěje sněhu zima navrší

Světlo se snaží

Nocí prokousat

Takový je náš kalendář

Když říkáš štěstí?

Nevím nač se ptáš

 

 

 

 

 

 

Na cestě

 

Úžlabinou mezi horami jde rozum

Má nejistou chůzi

v řeči zadrhává

a na otázku co je za kopcem

nezná odpověď

Nakonec přece jen poradí

Jdou za mnou bratři

Jmenují se Vytrvalost a Naděje

Ti možná budou vědět

 

 

             

 

 

 

 

                                                                                                             P M  2013