Vybrané báje a pověsti jihoslovanské

Karel Jaromír Erben

Uslyšíte-li jméno Karel Jaromír Erben, zaručeně se vám vybaví jeho nejznámější dílo Kytice a snad i výběr z jim sebraných pohádek. Málokdo nahlédl do jeho dalších prací i do neméně důležité činnosti profesní.

J.K. Erben se narodil 7.listopadu 1811 v Miletíně okres Jičín a zemřel 21.listopadu 1870 v Praze.Po ukončení studií gymnázia, filosofie a práv nastupuje jako praktikant u hrdelního soudu při pražském magistrátu. V roce 1843 se stává spolupracovníkem Františka Palackého v Národním muzeu. Krátce působí i jako redaktor Pražských novin, ale po vydání ústavy /březen 1849/ se této práce vzdává. Až do své smrti pracuje jako archivář, nejprve Národního muzea a později archivu města Prahy. Sbírá lidové písně, báje, pověsti a pohádky. Částečný ústup z veřejného života je dán politickou situací kolem roku 1848. Na rozdíl od Karla Havlíčka Borovského, který na přitvrzení politických poměrů reaguje kriticky, volí Karel Jaromír Erben práci pro národ a slovanské porozumění cestou sebepoznávání a vzájemného přiblížení.

Kniha „ Jihoslovanské báje a pověsti „ je pouze jednou ze sbírek. Jsou v ní obsaženy texty srbské, chorvatské, bulharské, slovinské, bosenské a další. Erbenovo úsilí o vzájemné sbližování slovanských národů bylo součástí intelektuální snahy českého národa o nové sebevědomí a uvědomění si širší rodiny národů, které jsou nám příbuzensky a pocitově blízké. V tomto hledání národních kořenů bylo pramálo z vlastenčení a nacionalizmu, který posunul Evropu k extrémům dvacátého století.

 Sebepoznání a blízkost s nejbližšími ani v nejmenším neuzavírá cestu k pochopení jiných národů a jiných tradic, ale právě naopak. Ten, kdo je zakořeněn ve vlastní zemi, zná svou historii, příbuznost svých tradic a myšlenkové bohatství svých předků, dokáže zodpovědněji přijímat výzvy přicházející z míst vzdálenějších a svými tradicemi odlišných.

 Dovolím si malou ukázku, kterou se kniha bájí a pověstí otevírá. Její zeměpisné určení je vybráno z regionu Krajina a má název Stvoření země. Zde je text:

„Nebylo ničeho, nežli Bůh, slunce a moře. Slunce pálilo. Bůh se uhřál a koupaje se v moři potopil se. Když opět vyplaval, zůstalo mu za nehtem zrnko písku. Zrnko vypadlo a zůstalo na hladině mořské ležeti, neb na počátku kam co upadlo, tam také zůstalo ležeti. A to zrnko je naše země a dno mořské naše vlast.“

  Vybral jsem tu první a nejkratší ukázku z celé knihy, pokrývající svými příběhy prakticky celý Balkán. Možná některého z vás přivede k zamyšlení nad léty stopadesát roků vzdálenými, nad usilovnou a zaručeně nepříliš honorovanou prací, ale i nad tím, že autor svým psaním neslouží pouze myšlence, ale buduje i sám sebe. Vždyť jaký smysl by bez této provázanosti měla jakákoliv literární i jiná tvorba? Ta otázka je zřejmě nadčasová a odpovědět na ni si musí každý sám.

Karel Jaromír Erben

Jihoslovanské báje a pověsti národní

K vydání upravil dr. František Krčma

Vyzdobil Cyril Bouda

Vytiskla Lidová tiskárna v Olomouci

Vydalo Družstvo Přátel Studia spol.sro v Praze l.P. 1923