T I C H Ý     S V Ě D E K

 

 

1981

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Slepecké písmo

 Je písmo v nás jež smysl tají

 kameny smutku trávu dní

 Je písmo v nás jež oči nepoznají

 co není zřejmé co jsme my

 Bez výstrah stoupá na hladinu

 to neznámé a bezhlasé

 klínové písmo písmo klínů

 štěpiny snů sny nad časem

 Je písmo v nás jež smysl tají

 Je písmo v nás a my jsme v něm

 Oheň a led svým ostřím krájí

 Buď shoříme či roztajem

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Domov

 

 Jak každé ráno člověk vstane

 dům před dveře ho dovede

 kameny k hlíně připoutané

 ho vyprovodí pohledem

 Jde od domu a dům ho čeká

 v puklinách jeho erb i znak

 Dům nemůže žít bez člověka

 a stejně stejně naopak

 I v dálce jsou tak propojeni

 blíženci tichých souhvězdí

 dům nese v sobě lidská chtění

 a člověk pevnost vazby zdí

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Ráno

 

 Ráno je nitka k přetržení

 kohoutí křik čas siluet

 Zívnutí v kterém probuzení

 pozvolna osahává svět

 Ráno je černý chleba s medem

 kouř cigarety ve spěchu

 Startovní čára která vede

 k neúspěchům i úspěchům

 Ráno je rozkaz v prostém znění

 Konec snů Spánku Věčné vpřed

 Ráno je nitka k přetržení

 kohoutí křik čas siluet

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Krájení chleba

 

 Čepelí nože chleba krájím

 nůž v kůrce zavrže

 z bělostné rány odpadají

 bochánky bez kůže

 Zjemnělé dlaně hladu mého

 jim v pádu nebrání

 Ty země rozprostřená něho

 změň v klas má selhání

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Bolesti

 

 Strom růstem trhá vlastní dřeň

 Letokruh šířku mění

 Nemysli na mne Zapomeň

 co není k odpuštění

 Les už jen pro podzimek dýchá

 slunci je stále tíž

 Teď nemluv Buď zticha

 ať zimu nevzbudíš

 Už rána plují v rose

 a rybář spustil síť

 Až jednou budeš muset

 pak přijď

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Řekla mi

 

 Řekla mi že má hrůzu z rána

 z odchodu z ulic z příštích dní

 a že na konci toho lana

 nás jistě čeká neštěstí

 Pak její strach jak čerstvá rána

 do očí pad a bloudil v nich

 zatímco záclonka potrhaná

 odkryla dnění v ulicích

 Má slova schlípla před tím strachem

 tak dětinským - však - Byl to strach

 A bylo mi v tom ránu plachém

 jak když mráz drnká ve strunách

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Ateliér

 

 Obklopen krásnými tvary

 jediná výjimka já

 V zápase hlíny a dlaně

 kdo koho přetrvá?

 Obklopen krásnými tvary

 až v neskutečnu ty

 Ty neživá i živá

 tvé sny tvé šlápoty

 Tak zaséváme spolu

 dech do hliněných těl

 zatímco prach si sedá

 na dlaň i na model

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Růže

 

 Je to víc k smíchu nežli k pláči

 Ta přesazená růže schne

 a je jí těsno v kořenáči

 kde všechno je tak příjemné

 Řekli jí Trocha hlíny stačí

 a slunce máš až přespříliš

 venku bys rostla u bodláčí

 dušena trávou Co ty víš

 Však přesto Povzdechne si růže

 když další lístek upustí

 Čím kdo z vás nahradit mi může

 tu svízel plnou radosti

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Oheň

 

 Ohněm snu šel jsem k probuzení

 když tma spolkla noc i den

 On dlaní větru všechno měnil

 přes tmu mi mával plamenem

 V něm lupen spadlý do lupení

 v horečném víruz vzhůru vzlét

 a žhavý jazyk v okamžení

 doutnavou malost žárem smet

 I já chtěl stát se jeho částí

 On přikázal však ještě zrát

 Potichu zvolna sbírat chrastí

 a mlčky přikládat

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Stromy

 

 Sražených stromů tiché kmeny

 už skryly ruce do ohně

 Tak z živých větví vysvlečeny

 jsou rezignací vnitř i vně

 Na jejich hrdost pily brousí

 na jejich bělost sekyry

 Už po milosti nezaprosí

 se vším se smířily

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Cukroví

 

 Smím? Nesmím? Zapomínám

 na vrátka samoty

 Pak z prachu roste hlína

 Tvar modly Přízrak Ty

 Dnes možná hledím jinam

 kam dřív jsem nedohléd

 Tichounce tebou vzývám

 červánky smělých vět

 A vím že se jen těším

 klamavou náplastí

 Zatímco sny - jak myši

 padají do pastí

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Střepy

 

 Už nevím kdy a jak se stalo

 že zrcátko se rozbilo

 Tak na střepy se rozsypalo

 co bylo náhle nebylo

 I v prázdném rámu prázdné stěně

 den zmizel v stínu příštích dnů

 jak dítě které zapomene

 pro svůj pláč jeho příčinu

 A teď když jenom vzpomenu si

 - kdo žil ten vždy si vzpomene -

 každá z těch dávných prasklin prosí

 Dívej se jinam Sem už ne

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Horké léto

 

 Sežehlá tráva stébla sklání

 Jde prašné sucho přes lýtka

 Každý krok úpí zapraskáním

 úst která pijí jenom prach

 Stín padá k stínu ale žhoucí

 spár sucha všechno prošátrá

 Vázne řeč stromů Potokům se

 jazyky lepí na patra

 Jen rosa k ránu slíbí trávě

 chuť vody zemi blátivou

 Však když se shýbnu vidím v trávě

 jen prašnost klamně třpytivou

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Zrání

 

 Řekla mi Přijdu Soumrak zrál

 jak zraje víno k lisování

 jak zraje trpkost jeho šťáv

 jak zraje samo zrání

 Jak zraje zrno v zástupech

 klasů jež v poli zlátnou

 když slunce obzor přebarví

 na zkrvavené plátno

 Řekla mi Přijdu Soumrak zrál

 a do ran máků planých

 pomalu k spánku zamykal

 sliby všech oklamaných

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Jen

 

 Jen nesmělý stisk dlaní

 Horký dech neklidu

 Jen tiché zašeptání

 Už víckrát nepřijdu

 Jen cesta jež se dvojí

 Postavy na ní dvě

 Jedna jde druhá stojí

 Dálka je vzdaluje

 Jen rozdíl v tom co nutí

 ji zůstat Jeho jít

 Jen opak přikývnutí

 a chuť vše obrátit

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Odlet vlaštovek

 

 Promoklý slibe klíčků

 ty šipko ptačích per

 Les bez křiku a křídel

 ztichl jak na povel

 Pozvi mne na svou cestu

 nech křídla nebem vlát

 Pro toho kdo se vrací

 je snadné odlétat

 Nebo mi slupkou slibu

 poruč Zde čekej mne

 Abych jak strom stáh knůtek

 plamenem do země

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Podzime

 

 Do korun stromů den ze dne tišších

 větrná hnízda zvedáš podzime

 Z bochníčku slunce skousaly myši

 zlatý lesk kůrky - a my nevíme

 jestli v tom chladu oblohy zvadlé

 i nás tvůj vítr svlékne do kosti

 Podzime lásek - V zedraném prádle

 otázky bloudí slepé úzkostí

 Čekáme sněhy - čistotu ostří

 kterým mráz sevře stráně povadlé

 Obvazy připrav Odvaze prostři

 a ukaž nás v svém zrcadle

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Listí

 

 List který vlastní váhu zná

 nepadne nikdy do prázdna

 Dole je zem a v jejím blátě

 je psáno i když kostrbatě

 a nečitelně na pohled

 že v každém pádu klíčí květ

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Před odchodem

 

 Mlha se o lesy láme

 Co na cestu si vzít?

 Co zamlčet? Co vzkázat?

 A za co odprosit?

 Je pozdě chvíli tisknout

 a víno stáčet z ní

 Za chvíli kohouti začnou

 kokrhat svítání

 Mlha se o lesy láma

 polštář je vychladlý

 Penízky našich slibů

 do mlhy propadly

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Listopad

 

 Jde chladný vítr krajem spícím

 Déšť za mou a déšť přede mnou

 Podzim mi hodil rukavici

 blátivou cestu pokryl tmou

 Lepkavou hlínu zmáčkl v dlaních

 a jinovatku z nebe stáh

 oči zarudlé nevyspáním

 otrhal z větví při cestách

 Teď v holých stromech mlčky střeží

 hnízda už dávno vychladlá

 Jde posel zimy po nábřeží

 houpavých krokem kyvadla

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Jako už tolikrát

 

 Mráz nad potok svou ruku vztáh

 a vodu spoutal chlad

 Na břehy padl sněžný prach

 jako už tolikrát

 Ten štiplavý stín zastavil

 proud který míjel břeh

 jen já si trochu tepla skryl

 v kapsách a ve vousech

 Pak ucouvl Vždyť můj dech hřál

 a tříštil jeho chlad

 V něm tušil tání Tušil pád

 Jako už tolikrát

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Tichý svědek

 

 Tak tiše lidské srdce bije

 a málokdo je na doslech

 Poryvy křiku přehluší je

 i vzrušený a prudký dech

 Však přesto - Spěch ten neustálý

 zpěněnou krví překrytý

 jak kapka vody drolí skály

 žíznivou rýhou svírá rty

 Záznamem jizvy s láskou srůstá

 Neklidem neklid setřást chce

 Bije i tam kde mlčí ústa

 až za lásku až do konce

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Mlčení

 

 Kapky jak husí kůži

 si voda navléká

 Podzimní vory z listí

 stahuje po řekách

 Než otočím se zima

 břeh ledem podřízne

 Jak budeme pak hledat

 já řeku - řeka mne?

 Nemluvím - a z té vody

 jež dnes tak kalná je

 jako by vzdech zněl tichý

 Však ten led roztaje

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Opouštění

 

 Den své poslední světlo brání

 Už nasedl jsem do vlaku

 V nápravách skříplo znenadání

 zápasem kol a přetlaků

 Vtom večer šerem nebe ranil

 Vlak hnul se dálku ve znaku

 Bělavé terče bílých dlaní

 jsou plné slz a rozpaků

 Dva úsměvy dvě zamávání

 Les kopretin a bodláků

 Nahoře na protější stráni

 kouř hnízdí v soumraku

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Večery

 

 Noc po trávě je voňavá

 za hrází soumraku my

 A nakonec nám zůstává

 jen to co zůstat smí

 Z hlíny jen dotek naší paty

 Z vody jen kůže zrosená

 Z větru jen šátek rozevlátý

 a ze stmívání tma

 Tma drtící tma shovívavá

 tma v níž se topím já i ty

 Hlas který šeptá - To se stává

 Písnička bez noty

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Pozdní večer

 

 Láhev se s láhví tiše mine

 Skleněné pěsti plní kout

 Tmu sklenic ústy rozpouštíme

 Čas vrávorá jen upadnout

 Do sklened prší Šero klouže

 z tváří až kamsi pod kůži

 Slovo ach slovo Která louže

 tě v náruči své zadrží

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Roleta

 

 Oči jsou plné zimy

 a cesta sněhem zarůstá

 a vítr honí sníh za okny zavřenými

 tak hustě že je bílá tma

 V svém domě uzavřen vyhlížíš po okolí

 kde chladné vání rozviřuje sníh

 Sám před dům nevyjdeš

 Sám nezkusíš jak bolí

 vichřicím stavět hráz

 a mrznout v závějích

 Ach ano můžeš spát svá okna nechat stranou

 v přestavách převracet krásné sny o létu

 před vichry chladnými šňůřečkou ohmatanou

 zatáhnout v okně barevnou roletu

 Však venku sníh

 ti zatím cestu smaže

 a zasype tvůj dům přes uzamčené brány

 protože cesty to jsou živé paže

 jež musejí být stále podávány

 Zatím máš oči plné zimy

 a cesta sněhem zarůstá

 a vítr honí sníh za okny zavřenými

 tak hustě

 že je bílá tma

 

 

 

 

 

 Předjaří

 

 Tak najednou rašení

 První a ještě dušené mrazem

 Jaro na spadnutí

 Startovací klíček spíná

 kašlavá zajiskření

 Po návětrné straně nutnosti

 jde člověk

 človíček

 a už skoro dýchá

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Věci jak přicházejí

 

 Bylo ticho za praskáním

 Nebe smířlivě daleko

 Jen ty bezhlasá

 voda zvážená jezem

 měla jsi oči upovídané

 oči zraňující

 oči překvapené vlaštovky

 poznávající hnízdo

 Tak zasažený dechem ticha

 zvedl jsem kámen

 a položil

 vedle cesty

 Ty ses lekla

 lidsky krásným strachem

 té nutnosti

 té jistoty která nevybočí

 té pravdy mravenců a oblohy a hlíny

 a svůj kámen

 jsi dala k mému

 

 

 

 

 

 

 

 Už skoro

 

 Takové jaro

 nůž i polibek

 Už skoro zem

 když díváš se skrz led

 Čas přeháněk

 a pánbů ví co tráva

 Tak ani tak

 To na výsluní

 rosnička z Delf

 své kvá kvá pokvákává

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Prameny

 

 Studánky běží naproti žízni

 Nesou mi jiskřivý třpyt

 Přes pole vyřčená

 Přes slova sklizní

 chci jim nadejít

 Po letu ptáků

 a po stezkách zvěře

 rovnám dny své

 Uhýbám pouštím

 Uhýbám nedůvěře

 Běžím i za tebe

 Za tebe který ani

 svou žízeň netušíš

 I za tvá procitání

 ze spánku v kterých spíš

 Za všechny které svírá

 ta žízeň shodná s mou

 za toho který sbírá

 dech pod mou oblohou

 Tak ponořený do dní

 slyším jak rachotí

 hluboké vody spodní

 a jdou nám naproti

 

 

 

 

 

 

 

 Je jaro

 

 Jsou vize stromů bez lupení

 a ptačí budky bez křiku

 Odsudky pochval

 Rozhřešení

 Zbabělé nory úniků

 Je to co je

 Jsou nabádání

 jak hrát na nástroj rozbitý

 Mozková kůra

 skřipce dlaní

 a potrhané závity

 Jsou řeky s ledem neprůchodným

 Jsou vzkazy psané do flašky

 a sněhuláci v beranicích

 Je jaro podle vyhlášky

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Doteky

 

 Je zde

 to předjiskření

 ve kterém ona čeká

 ruku nataženou k doteku

 Chvíle otázky zamlžené

 Takže ani ptačí hejna nevědí

 zda vzlétnout

 Pomyslíš si

 Teď právě teď

 přišla ta chvíle

 A ono je dobře

 o hodinu víc

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Jitro

 

 Svítání drhne

 po sametu dlaní

 Jistotu chvíle

 na slib zítřka mění

 Čím bych tě zdržel?

 Noc je k nezdržení

 Kohout už zkouší

 třetí kokrhání

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Mé místo

 

 Ráno bylo studené

 a stejný byl den

 Chtěl jsem se zeptat

 ale ve vlaku

 bylo nacpáno

 a nikdo

 nebyl nejblíž

 A jak praskaly pražce

 a utíkala okna

 dojel jsem

 až na konečnou

 celou cestu

 zabíraje místo

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Jitřní koncert

 

 Pomalé metrum má řeč chytá

 Přes ráno káva probublala

 Ve vinných sklenkách nedopitá

 tma co si na tmu jenom hrála

 Zbyla tu slza Jak v ní svítá

 zdá se mi že ses mi jen zdála

 Z rozbitých slůvek stavím větu

 Slovíčko hledám které skryje

 strach různých tónů různých světů

 pod hlásku tiché harmonie

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Zátiší

 

 Větrák si bzučí ukolébavku

 Nad stolem

 oči v moll

 zkoušejí úsměv

 Jen kouř cigaret

 je k neučesání

 Čas předvečerní

 zaklíná unavenou posádku

 že ani pádla sklenic

 nepohnou vodami

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Situace

 

 První mráz Lásko

 zvoní kovadlina

 Z bramborů nať

 je chladem zahnědlá

 Jdem krajem sklizně

 Od brázd voní hlína

 a všichni koně

 běží bez sedla

 Les přikrčil se

 Vidíš jak si zvyká?

 Kohoutí křik

 už sklouzl dožluta

 Slova jsou těžká

 div se nezalykám

 První mráz Lásko

 proč jdeš vyzutá?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Přiznání

 

 Oči oslepuješ

 hrotem setkání rozrýváš kůži

 ale tam kde nejsi

 jak mapa plná bílých míst

 je den

 V zmatení citu

 slaměnou hrází zastavujem řeku

 Každý po svém

 Oba marně

 Usmiřme na chvíli

 povídavost svého tajemství

 Vydechněme

 jako běžec před sstoupáním

 Nechtějme poznat

 jaká zem

 čeká za vrcholem

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Vzdálenosti

 

 Čekám

 pod velmi pevným mostem

 Je den

 krásný jak láska

 Na druhém

 dálkou oslněném břehu

 se jako vždycky

 skrývá touha

 Když se později

 voda palčivě chladná

 dotkne mých kotníků pasu a ramen

 ten břeh

 je tu

 Já jen tak pluji

 Však má tempa

 jej přibližují

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Sám

 

 Na odřeném stole

 řadím slova

 Lidé spí

 a noc je tmavá

 Není na koho promluvit

 Písmeno za písmenem

 kape na papír

 Okna jsou slepá

 Musím jít zamávat vlaku

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Míč

 

 Koupil jsem dětem míč

 Jen tak pro radost

 jsou koupil ten míč

 Ale míč

 ta věc obrácená svým zaoblením

 proti všemu a všem

 poskakoval mým bytem

 všeho se dotýkal

 a vůbec nezaujímal své místo

 jako to dělá skříň

 stůl

 nebo telefon

 Nakopl jsem míč

 a ten se odrazil

 a udeřil mne do tváře

 Koupil jsem kled

 a zavřel míč do klece

 Děti posmutní

 když dovolím

 aby se šly na míč podívat

 Od té doby

 je u nás pořádek

 Míč má své poevné místo

 ve své kleci

 Je vždy při ruce

 Je tam

 kde vím že má být

 Je součástí spořádané domácnosti

 stejně jako skříň

 stůl

 nebo telefon

 

 

 

 Krátké setkání

 

 Nádraží ničím je

 na cestě nejisté

 Nased a zamával

 Zeptal se Kdo vy jste

 Odpověď není nic

 To jste mu řekla vy

 Váš pohled štěrkem šel

 a den byl šedivý

 Cílem se pochlubil

 A vy hned To je lež

 Co cesta nevydá

 u cíle nenajdeš

 Tma cesty převrátí

 a přání zamlží

 V úrocích ze slibů

 se kdekdo zadluží

 Pak slova vyřčená

 spolykal pražců spěch

 Houštinou otázek

 vlak supěl do dálek

 

 

 

 

 

 

 

 

 Houpačky a kolotoče

 Houpačky a kolotoče

 Zkus mi šeptat

 Ale o čem?

 O větru co kolem sviští

 O té jízdě

 Ne tu příští

 tu mi přibliž hlasem svým

 Ať už teď se roztočím

 Uzavři mne do létání

 do svých očí které brání

 obraz v němž je celá pouť

 Nic mě nenech přehlédnout

 Houpačky a kolotoče

 Už jen vrzavý čep spočet

 pády mé a stoupání

 Máš mou ruku ve dlani?

 Mlčím Mlčím Létám Létám

 Už jsem se i vzdálil větám

 Měl jsem Budu Chci mít rád

 Jak tvá vlajka větrem vlaji

 zatímco dny propadají

 k otiskům mých pat

 

 

 

 

 

 

 

 

 Stříbrná nit

 

 Na kraji lesa

 divili jsme se mravencům

 Uprostřed louky

 divili jsme se krtinám

 Uprostřed města

 divili jsme se lidem

 Já a ty

 tedy my jsem se divili

 té pavučině

 která pomalu rostla

 od jednoho slunečního paprsku

 k druhému

 (jako by to bylo vůbec možné)

 od světla ke světlu

 když tu nebyla ani skála

 ani strom ani lidská ruka

 nic

 o co by rozum opřel první steh

 A tak jsme se divili nemožnému

 zatimco pavouk nepoučen

 tkal dále

 stříbrnou nit

 

 

 

 

 

 

 

 Nedočkavost

 

 Jen babí léto

 létalo tu

 Mé chmýří

 pampeliščích snů

 Létalo větrem

 Čím blíž k létu

 tím také blíže k podzimu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Podzim

 

 Na vodu mží

 je podzim trávy kluzké

 nebe jen krůček nad zemí

 cesty jsou blátivé

 a jaksi úzké

 zúžené loužemi

 U břehu strom

 pár lístků ještě střeží

 zlomená větev čeří proud

 Zkalená voda

 která v březích běží

 dna

 nedovolí dohlédnout

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Podoby

 

 Ryba která nikdy nepromluví

 předá pohyb vodě

 když ploutví rozhrne hladinu

 Hořící keř

 zapraská mizejícími větvemi

 ohřeje vzduch

 a stane se podobenstvím

 Vážka Bod ztracený

 nad nesmírnými vodami

 prudkým pohybem křídel rozvíří vítr

 a poznamená ticho

 V co se promění naše touha

 dorážející na hladinu zrcadla

 jestliže voda vzduch i oheň

 zůstanou nedotčeny?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Kartotéka

 

 Strom u stromu

 je les

 Pár vteřin

 to je dnes

 Sliby

 čtu v dálce

 Zítra? Snad?

 Ze stromů

 padá

 Listopad

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Teď

 

 Teď rybář rozhodil síť

 a vítr stejně bláznivý

 sáhl

 do zvlněných mraků

 Byla noc

 Ryba i měsíc

 proklouzly tichem

 ale síť zůstala prázdná

 Jen řeka

 vyrostla

 o celé nebe

 a nebe se prohloubilo

 o celou tůň

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Sucha

 

 Odežeň slova

 Jen tiše

 zbav vyschlou řeku pout

 Když vlny není slyšet

 v křemenech jiskří proud

 A jeho čistá vláha

 přes mračna bouřková

 už po spadnutí sahá

 do blesků dozrává

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Svízele

 

 Překáží hora hoře

 když dvojčetem jí je

 Překáží hoři hoře

 když noc svou přežije

 Překáží světlo cestě

 když bere tmě jen cíl

 Trpaslík v říši obrů

 oslněn zabloudil

 Tak lehko vzdá se všeho

 a na všechno má vztek

 až spadne mezi kola

 kapesních hodinek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Zatím

 

 Možná že nitka neudrží

 kmitavý pohyb stínohry

 Možná že skončí náš sen v strži

 na začátku své hry

 Možná že pochod příkrým srázem

 den změní v pád a tříštění

 a všechna nebe stáhne na zem

 a bůhví v co je promění

 Možná že s křídel nedozrálých

 odpadne to co bylo snem

 Zatím však

 čelem k čelu skály

 bijeme hlavou o kámen

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Vernisáž

 

 Za stromem strom

 les za lesem

 za hlasem hlas

 za zemí zem

 za dlaní dlaň

 za rubem líc

 a jenom za prázdnem

 za prázdnem nic

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Tou chvíli

 

 Tou chvílí

 v které koně

 propadnou křeči trysku

 tou chvílí v které pramen

 zázrakem vstane z písku

 tou chvílí v které šílí

 v tvých očích opak hrůz

 tou chvílí podaruj mne

 tou chvílí zbav mne úst

 tou chvílí v které vzlétneš

 osedlej dnů mých chlad

 tou chvílí dej mi hloubku

 v té chvíli nech mne zrát

 pro všechno co je šedé

 čím budu - čím jsem byl

 Tou chvílí veď mou bázeň

 až za opak

 těch chvil

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Začátek zimy

 

 Vítr si s deštěm hraje

 po oknech kreslí světadíly

 Veliké země neznámé

 země v kterých se potkáme

 uprostřed stejně hořké krásy

 Zima nás přijde přivítat

 Ve vlasech chladné nitky jíní

 zamrzne rybník

 a zachumelí sad

 slunce se schová do maliní

 Kdo by si na ně sáhnout chtěl

 ten se zraní

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Večerní úklid

 

 Kouř slova smetá

 za prach denní

 Den končí spirálový let

 V otáčce dalších zrcadlení

 spí nevědomá naposled

 A jak se světlo ve tmě zvedá

 a znovu padá pod břit dnů

 zbloudilé včera

 v čase hledá

 co zapomnělo v budoucnu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Pochyby

 

 Pomalu

 všemu vzdálené

 si řeky

 k cíli jdou

 Tam do moří

 kde přetvoří

 je moře

 hloubkou svou

 Proč ten

 kdo proudu

 určil běh

 a odňal

 vodám strach

 nás

 do všech koutů

 plynoucí

 nechává v pochybách?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Sedm pádů

 

 1.

 Kdo jsme

 my kteříb přicházíme?

 A přicházíme-li

 jenom jako myšlenka

 nebo znamení něčeho

 o čem nevíme

 kdo nám dává pohyb?

 Vždyť naše ruce

 se pohybují ve směru větrů

 Naše nohy

 kráčejí podle vší přirozenosti

 Naše oči

 se dívají plástvemi

 dávno zrušených úlů

 Naše já

 se hlásí o svá práva

 Jako lovec

 který bloudí hlubokým lesem

 zabíjíme to co je nejblíž

 Jako slepce

 hledáme pojmenování věcí

 Jako nevidomí

 ohmatáváme tvar

 který je tvarem našeho světa

 A poučeni bolestí tvrdíme

 Toto je nůž

 který řeže

 A toto je oheň

 který pálí

 

 

 2.

 A ptáme se

 Bez koho

 se můžeme obejít

 na svých cestách?

 Jaká slova zavrhneme

 abychom jiným přiklonili ústa?

 Které chvíle uchráníme

 před korozí neúplatného času?

 Bez kolika lásek

 bez kolika zajiskření

 dokážeme poponést

 svůj malý oheň

 čistého plamene?

 

 3.

 Komu však řekneme nevýslovné?

 Kde najdeme odvahu

 svléci se až k nahotě?

 Které z rodících se dětí pochopí

 že naše berla

 byla kouzelným proutkem

 a víčka zvrásnělá únavou

 brázdou

 otevřenou radlicí slunce?

 

 4.

 Pro koho

 bude naše slabost odrazištěm

 pro koho výčitkou

 začátkem

 ještě nevykolíkované cesty

 pro koho průsmykem

 

 překračujícím

 opakovaná selhání?

 

 5.

 Ne my

 ale cosi v nás

 denně volá

 a oslovuje

 Touha předávaná a šeptaná

 vichřičně vstupuje do zástupů

 Brouci a semena vyplouvají

 z nejhlubšího podzemí

 To toužené

 hledané a lidské

 odkrývá zasutou tvář

 před těmi

 kdo vstupujíce v zápas

 nabízejí minci vlastního života

 

 6.

 O kom

 jsme-li pak zaskočeni

 rubem své velikosti

 sní všechno zvířecí a čisté?

 O čem

 je veden krvavý spor

 směrníků našich cest

 těch otázek udivujících nepřesností

 O kom

 když odpovědi

 mimo řeč

 hluboko v nás

 pokaždé odkloní směr chůze

 v tu nezbytnou?

 

 7.

 Když odcházíme

 pak neptáme se s kým

 Jehličí v přesně vyrovnaných kobercích

 chrání nejvyšší vrstvy kořenů

 A závratě

 bláhová troufalost milování

 Už nepromluvíš

 Jsko kámen letící příkrým srázem

 váží se vášně do smrtelných lavin

 A zbývá les

 nad hlubinami rozkoše

 a mraveniště šeptající náš pád

 V té chvíli

 necháváme otázky

 na břehu řeky

 neboť loďka je vratká

 schopna převážet

 jen nejtěžší věci

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Je takový zákon

 

 Je takový zákon

 že ti kteří chtějí slyšet

 slyší

 i přes zamrzlou hladinu rybníka

 Je takový zákon

 že ti kteří upadnou na pochodu

 zůstávají v strnulém upažení

 jako ručička trvajícího kompasu

 Je takový zákon

 že ne ti kteří byli napojeni

 ale žízniví

 budují artéské skudně v pouštích

 A je taková spravedlnost

 že zemřou-li vysílením

 žijí dál

 v každé kapce

 hasící žízeň