Strakatý pes na břehu moře

Vlna za vlnou doráží na opuštěné pobřeží odkud vyplul lovecký kajak s nesourodou  posádkou. Děd Organ, otec Emrajin, chlapec Kirisk a strýc Mylgun. Tři zkušení lovci tuleňů a chlapec, který má poprvé ozkoušet vzrušení lovu. Vypluli se skromnou výbavou. Trocha sušených ryb, soudek vody, nářadí potřebné k lovu a vesla. Jedinou jejich navigací jsou hvězdy, slunce, mořští ptáci a zděděné instinkty kmene. Takový je život rybářské vesnice severského národa Nivchů.

Posádka lodi však takto nepřemýšlí. Lov dospělých není dobrodružstvím, ale zajištěním skrovné obživy. Moře někdy poskytne šanci přežít, aby si jindy vybralo svou daň. A přesto je život opředený bájemi a poetickými sny, které alespoň částečně nadlehčují drsný úděl.

      První den cesty skončil. Lov se vydařil. Zbývá jednodenní cesta zpátky k útesu pojmenovanému Strakatý pes.

      Se soumrakem však přichází bouře. Vysoké, ledové vlny útočí na loď i posádku. Není možné držet směr. Jedinou nadějí je plout kolmo proti vlnám. Nekonečně dlouho trvá ten nerovný zápas. Všechno, co je vybavením posádky, mizí v divokých vlnách. Když se vichr utiší, zbývá jen nepatrné množství pitné vody a holé životy. Všechno vzdálené i blízké překrývá mlha. Ten náhlý klid je však děsivější než bouře. S vlnami lze bojovat. Do mlhy bez orientačních bodů lze jen nedočkavě hledět a věřit, že opadne, že otevře mapu nebe.  

     Ve chvíli, kdy ustala bouře, mizí i všechny kulisy příběhu. Zbývá nepřiznaná nejistota, živočišná touha přežít, stupňující se žízeň, ale i odpovědnost k lidskému rodu. To vše je zde  přítomno. Ale téměř mimo reálná slova. Na rozdíl od jiných autorových novel: Sbohem trpký živote, Bílá loď a románu Stanice bouřná,  vstupuje Strakatý pes na břehu moře do nadčasové kategorie, kde je lidská svoboda rozhodnutí zbavena společenských přívlastků, ale míří k základním lidským hodnotám.

       Velikost příběhu není podpírána dramatickými dialogy. Mlha obklopující loď vymazává všechny barvy, které jinde dokreslují atmosféru děje. Když se děd Organ rozhodne během noci sestoupit do ledové vody a zvýšit naději na přežití zbývajících, ozve se jen výkřik bolesti v srdci dítěte. I smrt strýce Mylguna je přijata bez větších emocí. Až odchod otce Emrajina, který ponechává syna samotného s mlhou a mořem, který ponechává chlapce napospas živlům a který zcela jistě nezná příběh jiného chlapce spuštěného před více než dvěma tisíci lety do vod Nilu, na chvíli rozvrací svět dítěte, aby v něm probudil budoucího muže. Když po nekonečně dlouhém čase plném horečných snů zahlédne chlapec nad člunem polární sovu, rozpozná cíl své cesty. Vždyť z paměti těch, kteří již nejsou ví, že tento pták létá nejkratší cestou k pobřeží. V tuto chvíli si pouze nejsem jist zda ti, kteří odešli, s nim skutečně nejsou.

         Když se z mlhy vynoří cíp Strakatého psa, složí  Kirisk svou první píseň:

Strakatý pse, ach strakatý pse!

Vracím se k tobě sám!

Bez dědy Organa,

bez otce Emrajina,

bez strýce Malguna.

Teď se mě neptej kde všichni zůstali,

Nejprve mi dej napít vody.

Kniha Čingize Ajtmatova  Strakatý pes na břehu moře vyšla česky v roce 1978 v Lidovém nakladatelství. Přeložila Jarmila Fromková Náklad 10.000 výtisků