POHÁDKY   A.H.

 

VELIKÝ SVĚT  

 

      Byl jednou jeden veliký svět a v tom světě žila spousta  pracovitých lidí. Protože to byli pracovití a dobře  vychovaní lidé, dřeli většinou od slunka do slunka a na  něco takového jako je zábava a osobní potěšení jim nezbýval  čas. Jak to už ale bývá, žádný svět není dokonalý. A tak  i v tomto světě pracovitých lidí žily skupinky lenochů,  které práce nebavila a jak mohli, tak se jí vyhýbali.

Lenoši byli jedinými lidmi, kteří měli čas vymýšlet  hlouposti, zabývat se věcmi jakými se rozumný člověk  nezabývá a používat věci tak, jak se to nikdy nedělalo.  Lenochy například nebavilo běhat po lese, vyhlížet kam udeří blesk a připálit od následného požáru těžkou větev.  Za prvé to nikdy nebylo blízko, za druhé při takovém požáru  bylo všude plno kouře a za třetí vléci hořící větev hustým  lesem není také nic jednoduchého.

A tak lenoši vymysleli  jak rozdělávat oheň.

         Přesvědčit potom některého  z pracovitých lidí, aby tak dlouho třískal kamenem o kámen  až vyletí jiskra, byla už hračka. Řekli byste si, že to  lenochům bude stačit. Mohou polehávat pěkně v teple,  ohryzávat šťavnatou kost a přemýšlet o svých věcech. To ale  málo znáte lenochy. Už jenom mávání rukama, když měli  vysvětlit zbývajícím lidem, že dneska pracovat nemohou, je  natolik rozčilovalo, že vymysleli řeč. Řeč se potom stala  jednou z mála snesitelných činností, kterou, na rozdíl od  jiných, nepoužívali pouze k prostému sdělení, ale  vymýšleli, čím všechny kolem zaměstnat. Protože byli čím  dál línější a už je nebavilo kočovat z místa na místo,  přesvědčili příslušníky svých kmenů, že bude lepší pěstovat  užitkové rostliny, chovat domácí zvířata a vytvořit systém,  kde jedni pracují a druzí jim radí.

 Tak ze společnosti prvobytně pospolné vyrostla různá  knížectví, království, císařství a carství. Ani tento  pokrok se však lenochům nezdál dostatečný. A tak celkem mimoděk vytvářeli další společenské řády, aby je ve chvíli, kdy začalo hrozit, že pracovat přece jen budou muset, znovu  bořili a vymýšleli jejich dokonalejší varianty. Svět je ale  divné místo. Některé nemoci a některé myšlenky bývají  nakažlivé. Tak se stalo, že v důsledku vývoje, začalo  lenochů přibývat. Nezbýval jiný způsob jak čelit úbytku  pracovitých než zahájit průmyslovou revoluci. Tak byl  z pudu sebezáchovy objeven parní stroj, spalovací motor,  ústřední topení a internet. A to je, milé děti, skoro konec  pohádky. Až vás budou ve škole paní učitelky zkoušet z dat  narození velikánů, kterým vděčíme za veškerý pokrok, hezky  jim odpovězte, vyjmenujte všechno, co po vás vyžadují  a hlavně je v žádném případě nepřesvědčujte, že se mýlí.  Jak znám učitelky, stejně by vám nevěřily. Ve svém srdci si  však uchovejte tuto pohádku, protože pokrok se zastavit  nedá, a je jenom na vás, jestli se přiřadíte k lenochům  nebo k pracovitým lidem.                

 

 

 

 BOŽÍ SOUD 

 

 Bylo pošmourné odpoledne. Den dobrý akorát tak na spaní.  Svatý Petr si zrovna říká: " Dneska už nikdo nepřijde  " a vytáhne ze šuplátka ohmataný peprbek, že si jako přečte  pár kapitol. V tom tlučou na bránu tři poslanci, strašně  pospíchají a cpou se dovnitř. Jeden vypadá jako vyčouhlý  zpěvák na turné, druhý, to je typický obtloustlý byrokrat  a ten třetí, takový prcek, ale to byste nevěřili, jak  o sobě dává vědět. Abychom si je odlišili, budeme jim říkat  Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Bůh ví, že přišli nevhod.  Evidence je uzavřená, na vařiči píská konvice s horkou  vodou a pomocný anděl se asi někde zapomenul. Petr  rozmrzele vyleze z kukaně a povídá: " Kampak ten spěch,  pánové? Na dneska už žádný příjem nemám." Jenže poslanci se  nenechají odbýt. Prý je to vyjímečná situace. Jako, že  spadlo letadlo, čas jsou peníze a nakonec do toho připletou  imunitu. Petr kouká jako jelen. V hlavě mu z těch řečí  začíná hučet. Tuší problémy, nakonec odemkne a řekne:  " Pustím vás do komory, hned ráno přijdete na řadu, ale to  vám povídám, žádný kravál."  Poslanci se usmívají jako sluníčka. Každý hned zkouší tu  nejlepší lavici. Na všechno přikyvují a drmolí cosi  o vděčnosti a jako hlavně, že jsou v teple. Petr se vrací

 do vlastního křesílka. Kouká, voda se skoro vyvařila, ale  zaplať panbůh to stihnul. Vytáhne knížku, nasliní prst  a nezvané návštěvníky pustí z hlavy. Vedle v komoře ale mír  netrvá dlouho. Po chvilce vrtění začnou poslance svrbět  jazyky a než se chvilka s chvilkou sejde, jsou v sobě. Petr  několikrát zabouchá na zeď, ale všechna snaha marná. To by  spíše zastavil bouřku než rozběhlou politickou hádku.  Nakonec si nasadí klapky na uši, dopije kafe a vrátí se  k napínavému příběhu. Jenže smůla. Všemohoucí měl těžký  den, po obědě ho rozbolela hlava, v archivu popletli  evidenci a teď ne a ne usnout. Převrací se z boku na bok,  slyší vzdálené hašteření a protože vidí, že ze spánku

 stejně nic nebude, vyleze z postele a vyrazí na kontrolu.  Poslanci jsou právě v nejlepším když otevře dveře u jejich  komory. " Kdepak si myslíte,že jste," povídá. A oni, ještě  celí rozpálení, že aby je šel rozsoudit. " Milí zlatí,"  povídá Pán Bůh, " za koho mě máte? Tady v nebi jsou vaše  pravolevé spory irelevantní. Nás zajímá jaký kdo je  a ne za jaký mančaft kope." " No, vida," povídají poslanci,  "hned by pro nás byla práce." " To tak," rozčilí se Pán  Bůh, " tyhle věci se tu zavádět nebudou. A vůbec, je skoro  noc, tak co tady strašíte? " " Pan Petr nám prosím řekl, že  přijdeme na řadu hned ráno," odpověděl Bystrozraký. " No,  normálně to nedělám. Jak ale vidím, stejně byste mě tím

 kraválem budili, tak vás vezmu hned." Poslanci vyskočili  z lavic a hned se přou, který z nich půjde první. Pán Bůh  se jenom ušklíbl a povídá: " Nikdo nepůjde první. Půjdete  všichni najednou a udělám vás z jedné vody načisto. To  budete holoubci koukat." A tak prošli tmavou chodbou,  přerázovali nebeský dvůr a vstoupili do budovy, kde nad  vraty svítí vysoký nápis " SOUDNÍ SÍŇ." Pán Bůh jim  přistrčil židle, omluvil se, že teď v noci nebude budit  další personál, sáhl do velikého regálu, vyňal tři tlusté  knihy a zasedl za soudcovský stůl. " Tak, copak tady máme?  " řekl a nahlédl do prvního svazku. " Prosím, mohl bych se  také podívat? " natahuje se na židli Bystrozraký. " Tomu  bys stejně nerozuměl. Tady píšeme těsnopisem," povídá Pán  Bůh.  " Tak nám to přečtěte nahlas," ozve se Široký. " No, když  myslíte," usměje se Pán Bůh a začíná citovat:" Pan XYZ už  od mládí cílevědomě shromažďoval kdejaký drb a věřil, že se  všechno jednou může hodit. Na tváři med a v srdci jed,  vypověděla svědkyně Křivohlavá, povolaná na pravdu Boží  před dvěma lety. Manželce zahnul sedmnáctkrát, což je sice  vzhledem ke kvalitě jeho manželství považováno pouze za  přestupek, ale s přihlédnutím k dalším deliktům, popsaným  na celých osmatřiceti stranách, bude nutné přikročit  k exemplárnímu potrestání." " To není pravda!" vykřikli

 shodně všichni tři poslanci. Z vyřezávaných hodin na stěně  vystrčil hlavu pták a odkukal jedenáctou. Pán Bůh zívl  a rozmrzele prohlásil: " Pánové, pánové, tady nejste ve  sněmovně. Za prvé mluvit budete jednotlivě. Za druhé, jak  se zdá, v protokolu se poznáváte všichni tři. A za třetí,  uvědomte si, že na tom, co bylo, nezměníte ani čárku. U nás  se pravda neopravuje." " Jaké tady vlastně čtete noviny?,"  zeptal se Dlouhý. " Proč noviny. Jaké noviny? " diví se Pán  Bůh. " No, jestli to nejsou nějaké opoziční pomluvy,"  pokračuje Dlouhý. " Kdybyste četli naše, tak takhle určitě  nemluvíte." " Můj ty Bože," řekl Pán Bůh. " S váma je  pořízení jak s  kozou na ledě. Jestli mě do toho nepřestanete mluvit, tak  pošupajdíte zpátky na zem." " A to by se dalo zařídit?  " ptá se Bystrozraký. " Stačí říct a jste dole," odsekne  Pán Bůh. Poslanci srazí hlavy dohromady a jak se v ničem  nemohou shodnout, stran svého návratu jsou okamžitě  zajedno. Spustí litanie o nedodělané práci, slibují, že  pokud něco nebylo v pořádku, urychleně to napraví a potom  začnou podkuřovat a mluvit o nejvyšší spravedlnosti, až se  Pánu Bohu zatmívá před očima. Práskne pěstí do stolu,  vykřikne "Ven" a spustí takovou bouřku, že si hodnou chvíli  nevidí poslanci ani na špičku nosu. Když se kolem nich opět  rozjasní uvidí zdupané pole, ohořelé chalupy a vzdálený cíp

 lesa. Věřte, nevěřte jsou znovu na zemi. O kus dál na mezi  sedí Pán Bůh a uculuje se pod vousy. " Tak co, vy  ořezávátka, konečně přestanete reptat? " " Je to tady  nějaké divné," povídá Široký. " Vypadá to jako skanzen  " doplní ho Dlouhý. " Když už jsi nás shodil do takové  pustiny, " přidá se Bystrozraký, " tak bys nám mohl zavolat  taxika."  " V tomhle století ještě taxiky nemají, " řekl Pán Bůh  a zvedl se ze země. Třeba se ale naučíte utíkat. Jestli se  nemýlím, a já se vlastně mýlit nemohu, tak támhle ten černý  mrak na východě, to jsou Turci." " Turci jsou taky v NATO  " říká Bystrozraký, ale jak se zdá, jistý si v tu chvíli

 moc není. " Dám vám ještě poslední radu," povídá Pán Bůh.  " Utíkejte na západ a nezkoušejte se ohlížet. Máte čtyři  kolečka kolem světa a potom se mi hlaste na bráně."  " Sakra, sakra, sakra, " řekl Bystrozraký. " Tohle nám byl  čert dlužnej." Na východě však obloha čím dál více černá  a tak se všichni tři rádi neradi dají do klusu. Utíkají  loukou, kolem spálené vesnice. Oranicí, která připomíná  pole. Divokým hustým lesem, písečnou plání, brodí se přes  divoké horské říčky a prolézají bažinami. Slunce vychází  a zapadá. Zima se střídá s teplem. Šaty se jim dávno  rozpadly, kůže ztvrdla a jazyky zcepeněly. A tak běží  a běží. A pořád to ještě nejsou čtyři kolečka. Lidé si je

 z dálky občas pletou s tornádem. Křižují se a říkají:  " Zaplať Pán Bůh, že nás ta pohroma minula. A co na to Pán  Bůh?  Pán Bůh nic. Sedí si u nebeské brány a čeká. Čeká den, rok,  století, čeká dlouho předlouho. A svět přestože se mění,  v mnoha ohledech zůstává stejný. Pohádky se vyprávějí  a poslouchají a jenom Pan Bůh ví jak je to doopravdy.                     

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ĎÁBLOVO PANSTVÍ 

 

 Na kraji města stála hospoda. Dům nic moc. Uvnitř veliký  tmavý sál, výčep a salonek pro lepší hosty. Dveře mířily do  předměstské ulice a okna k černému lesu. Za výčepním pultem  postával droboučký hostinský. Pozoroval lokál, občas  roznesl půllitry, přeleštil prázdné sklenice a doplnil  lahve v hluboké polici za zády. Hospoda byla věčně plná.  Název " ĎÁBLOVO PANSTVÍ " nikoho neodehnal. Konečně, věci  se pojmenovávají tak či tak a jejich název většinou nic  neznamená. Kdo by si také spojoval podivný vývěsní štít se  skutečným ďáblem. Za hospodskými stoly posedávají řádní  občané, po nepravostech ani vidu ani slechu, i sám  hospodský je slušnost sama. Nenajdete zde jediného člověka,  který by mohl v pravdě prohlásit, že by hospodský kdy řekl  cokoliv zlého. Naopak. Pokud má kterýkoliv host starosti,  hospodský rád poradí. Mluví o morálce. Mluví o tom, jak si  každý musí stát na své pravdě. Mluví o cti a posvátnosti  tradic. Prostě o věcech pro které stojí zato žít i umřít.  Sousedé hospodského chválí. Říkají: Je to rozvážný člověk.  A hospodský se usmívá a tak pro sebe si šeptá: Jak jsem  mohl být kdysi takový hlupák? Není lepší být za  ctihodného občana? Tak běží čas a městečko si žije svým  životem. Občas někoho ve jménu morálky vystrčí na samý

 okraj společnosti. Občas zametou ze sousedem, který odmítá  dodržovat tradice. Občas najdou mrtvolu člověka, který  nešetrně zavadil o čest obzvláště horlivého patriota. Zdá  se, že nic nemůže narušit narůstající, neviditelnou moc  " ĎÁBLOVA PANSTVÍ " Hospodský týden po týdnu posouvá  hranice mezi stoly a vytváří ostrůvky, kde každý štamgast  má svou vlastní židličku. Běda, když na ni omylem sedne  soused. Hrůza, pokud kdokoliv v zamyšlení zamíří jinam než  kam patří. To jsou ale pravidla která vznikají téměř  samovolně. Proč by také měl pracovitý měšťan sedat  u stejného stolu jako bůhví jaký povaleč? Proč by ctihodný  a rozvážný občan musel poslouchat scestné řeči náhodného

 mluvky? Kdepak, hospodský to vymyslel dobře. Takhle je  každý ve svém houfu a na ty od vedle nemusí brát žádné  ohledy. Všechno by zřejmě běželo dál a dál, k bůhví jakým  koncům, kdyby hospoda neměla i několik pokojů k pronajmutí.  Bylo to jednou brzy z jara když si do jednoho z těch pokojů  namířil mladíček, tváře krev a mléko, rozložitý v  ramenou, ale pohled takový všelijaký, až to vypadalo, že  neumí do pěti počítat. Hned, jak hospodský spatřil jeho  siluetu ve dveřích, ucítil v zádech podezřelé loupání.  Chlapík přišel k výčepu a kde prý je recepce, že chce  pokoj. Hospodský sáhl pod pult, vyjmul ohmatanou knihu  a povídá:" Jakápak recepce, tady všechno řídím já. Kdybyste

 laskavě řekl jméno." Mládenec se zasmál: " Stačí když  napíšete Český Honza." Do hospodského jako když udeří  blesk. Jen on věděl, kolik si s touhle rodinou užil  trápení, a jak byly jejich manýry nakažlivé. Kdekdo se  potom snažil ze sebe dělat hlupáčka a přechytračit  vrchnost. Pravda, snažil se to zarazit. Vždycky si našel  nějakého filosofujícího advokáta, který hudroval na  pokřivenou národní povahu a zkoušel přes morálku oblbnout  lidi. Jenže marná snaha. Vždycky když se zdálo, že už je  všechno pod kontrolou, objevil se Honza. Bylo jedno jestli  vlastní nebo nevlastní, jestli v přímé linii nebo  levoboček, všichni byli ze stejné líhně. " Žádný pokoj  nemáme," zaskřehotal hostinský a tak se přikrčil, že ho za  pultem skoro nebylo vidět. " To není podle pravidel, " řekl  pořízek a položil na pult prkenici." Host, který chce  zaplatit, musí být obsloužen."  " Dobrá, dobrá, " zabručel hospodský neochotně a zalistoval  v knize. " Něco by tady bylo. Ten pokoj se vám ale  určitě nebude líbit." " To nechte na mě," odpověděl Honza  a podrbal se za ušima. Tenhle pohyb hospodský znal. V duchu  si říká, sakra to je celý dědek. Vyhnat ho ale nemohl a tak  vzal klíče a rázoval do podkrovní světničky. Honzík odložil  svá skromná zavazadla. Ono se těm dvěma igelitovým taškám  vlastně ani zavazadla nedalo říkat. Z jedné vytáhl pár buchet, jen tak mezi řečí je polkl a zamířil dolů do  výčepu. Hospoda poklidně šuměla tlumeným hovorem, hospodský  kroužil mezi stoly a jen tak na půl úst roztrušoval: "Na  toho nového mládence pozor. Je nějakej moc chytrej." Honzík  se nerozpakoval přisednout k nejdelšímu stolku a hned  spustil:" Copak, že jsou tady všichni takový zakřiklí?  A jakpak to tady ve městě chodí? A pročpak támhleti v koutě  vůbec nemluví?" " To je stůl hanby," povídá Honzíkův  soused. " Ať jsou rádi, že vůbec dostanou napít." " A co ty  na těch polstrovanejch židlích? " nedá pokoj Honza. " To  jsou nejchytřejší lidi z města. Ti se ale s nikým nebaví."  " A kdopak vás tady tak rozsadil?" diví se Honza. " Ani,  mládenče, nevím," říká soused. " Každý stůl má své hosty  a nikomu ani nepřijde tlačit se jinam." " To je mi ale  smutná společnost. Vždyť si ani nemůžete spolu zazpívat,  společně se zasmát, ani prohnat vrchního a křiknout,  hospodo, nějak to vázne." Ještě nedomluvil a obsluha již  stojí u stolu a uhlazeně se ptá: " Není něco v pořádku?  " Honzík se podrbe za ušima a spustí: " Tady se sousedem si  dáme pivo. A k tomu stolu v koutě doneste pro každého  štmprle rumu." " To tady ale není zvykem," zhrozí se  hospodský. " Když platím, tak to zvykem bude," nedá se  Honza. " Máte to tady divnou hospodu. Potřebovala by trochu  oživit." Na hostinského jdou mrákoty, ale co má dělat?

 Pravidla jsou jasná. Kdo platí, může poroučet. Roznese  objednané pití a odplíží se za výčepní pult. Honza se však  s tou drobnou ukázkou síly nespokojí. Chvilku se poptává,  chvíli kritizuje, rýpe do zažitých zvyklostí a nabourává  léta budovaný řád. " A proč by to tak mělo být? " ptá se  souseda. " No, pan hospodský říká, že slušný lidi se mají  držet  stranou od podezřelých existencí." " Jo tak pan hospodský  říká," ucedí Honza. " A čím pan hostinský je, že si dovolí  sortýrovat lidi na takový a makový? Podívej kamaráde, co  svět světem existuje už se stalo plno svinstva. A co  myslíš, kdo se vždycky nejvíce vyřádil? Darebáci nebo ti co

 

 si říkají slušný lidi?" " No já bych řekl, že darebáci, co  já vím " pomalu koktá soused. " A to by ses pěkně spletl,"  přeruší ho Honza. " Darebáků zas tak moc není. Když ale  naočkuješ slušného člověka, tak se chová hůř než dobytek."  " Proboha, ne tak nahlas," okřikuje Honzu soused. " To bys  chlapče mohl narazit." " Jestli myslíš hospodského, tak  neboj. Toho mám přečtenýho. Dokud se schovává za vás, co tu  sedíte, je silný. Chce ho jen trochu probudit. Až vystrčí  rohy, půjde kam patří." Ale ani hospodský nezahálí.  Proplouvá mezi hloučky a štve proti Honzovi. Tvrdí, že je  to cizák, kterému není nic svaté. Že na něj ví všelijaká  svinstva, která ani nechce vyslovit. Že je to domýšlivý

 halama, který všechny kolem považuje za hlupáky. Nejvíc  sluchu mu popřávají u stolu mudrlantů. Také se cítí nejvíce  ohroženi. Oni jsou přece od toho, aby říkali, co  je a co není správné. Bůh ví, že jim nikdy nedošlo, že jen  opakují, co jim pan hospodský podstrčí. Ale možná je jim to  jedno. Důležitý je onen blahosklonný pocit s kterým mohou  pohlížet na všechnu tu chamraď kolem. A tak když se Honza  objeví u jejich stolu, unisono spustí: " Když něco chceš,  musíš se dopředu ohlásit. Kup si slušné oblečení! Přijď za  námi na úřad a nech si u kováře přibrousit jazyk." Přitom  se uculují jako kdoví jací dobrodinci. Honza si myslí, že  má jazyk ostrý, až až, ale proti těmhle hluchounům nemá  šanci. No nic, řekne si v duchu: Však ono na vás také  dojde. Vrátí se mezi hosty, kteří jsou ochotni naslouchat  a měšťany nechá měšťanama. Mezitím už hospodskému dochází  trpělivost a tak navede pár nejhorlivějších, aby na Honzu  došlápli. To je jasné, že se proti Honzovi nepostaví sami.  Seženou pár pobudů, ukážou jim okno za kterým přespává  a celou tu špinavou práci přehodí na ně. Jenže pobudové  jsou pobudové. Za pár lahviček laciné kořalky jsou ochotni  udělat cokoliv i když v hlavě nemají rozumu ani co by se za  nehet vešlo. Však toho nepohodlného halamu vykouří. Jak  říkám, pobudové jsou pobudové. Co se jim naznačí to vezmou  doslova. Večer pokřikují pod Honzíkovým oknem, seberou pár

 kamenů  a porozbíjejí okenní skla. Honzík se ale nedá, přitáhne  k oknu masivní skříň, a teď se ukažte. Pobudové vidí, že  kamením ničeho nedosáhnou a tak nanosí pod okno chrastí  a zapálí oheň. Dřevo je pěkně proschlé, plameny se zachytí  ozdobného obložení a už se plazí vzhůru do pdkroví. " Jen  se tam zabarikáduj, ty chytráku, však on tě ohýnek vyžene."  To už je ale v hloučku sám hospodský a křičí: " Chlapi co  děláte, vždyť mi podpálíte chalupu." Pobudové se však  smějí, přihýbají si z lahve a přihazují dřevo. " Nic se  nebojte šéfe, jenom ho trochu vykouříme." To už ale plameny  vklouzly pod střešní trámy a míří k hřebeni. Honem vodu.  Honem hasiče. Každá ruka by byla dobrá. Kde však všichni  jsou? Jindy takových lidí a dneska ani noha. Dobře to páni  měšťané vymysleli. Poslali na Honzíká chásku v zavírací den  a ještě se všichni uklidili, aby na ně nepadl ani stín  podezření. Hospodský zoufale běhá kolem stavení, volá,  prosí, vyhrožuje. Ale co naplat, oheň se šíří a pomoc  žádná. Za chvíli se rozletí vchodové dveře a Honza se svými  zavazadly míří ven. " Asi bych zaplatil pane hostinský.  Přece jen je tady na můj  vkus příliš rušno," volá s hubou od ucha k uchu. Hospodský  ale jen mává rukama a vztekle vrčí: " Jen počkej, ty  zmetku, však my se ještě potkáme." Honza mu strčí do

 kapsičky pár zlatek a přes rameno prohodí: " Drobné si  nechte. Ať máte počinek na novou hospodu." Hospodský ztuhne  jako solný sloup a vzteky se jenom třese. Nejraději by  Honzu zatloukl do země jako hřebík, ale zaplaceno dostal,  co si spískal to má a tak je veškerá jeho moc u konce.  Ještě se podívá, kterým směrem má ten pacholek namířeno  a sám obrátí na opačnou stranu. Jde, prská si pod fousy  a už se ani neohlédne. Taková práce a všechno na nic.  Hospoda pomalu dohoří, vzduch se vyčistí a pobudové se  stáhnou. Jediné, co na rumišti zůstane, je ohořelý vývěsní  štít s hrdým nápisem: ĎÁBLOVO PANSTVÍ.   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

JANEK A KUBA

 

 Žili, byli dva bratři. Jejich ves byla maličká, pár  chalup. Doškové střechy, všechno nahrubo otesané, jak si  kdo dokázal postavit kus střechy nad hlavou. Všude kolem,

 kam ses podíval, samý kopec a sráz. Z kamenitých políček  lijavce splavovaly hlínu.

 Zima tam byla dlouhá a hladová. Když napadl sníh,  dřeva bylo, zaplať pánbůh, dost. Lenocha bys ve vsi  nenašel. Co také zbývalo. Neobložit si chalupu dřevem, do  jara by vymrzli. I legrace byla. Vždyť, co už by člověk  měl, být v té mizérii ještě smutný. Všichni se sesedli u  kamen a vyprávěli příběhy. Co kdo slyšel, co si kdo  vymyslel, co do vsi zanesli vandrovníci.

 Ti dva mládenci seděli s ostatními a byli jako na  trní. Tělo samá šlacha, samý sval, chuť po dobrodružství a  nepokojné srdce. Co mohli dělat? Seděli, poslouchali,  jednou za čas došli pro náruč štěpin a těšili se na jaro.

 Když jaro konečně přišlo, řekli rodičům, že musí do  světa.

 "Když musíte, tak musíte," odpověděli rodiče, "Bůh vás tam  opatruj a vraťte se ve zdraví."

 Mládenci si uřízli lískové hole, do šátku svázali  kousky chleba a zmizeli v lese.

 Šli dlouho, šli celý den, až dorazili k malému potůčku.  "Odtud budeme ráno pokračovat," řekl Kuba. "Za chvíli  nebude vidět na cestu a ráno nás potok zavede až do  podhůří."

 Vybrali si suché místo pod skalním převisem, nanosili  hromadu chrastí a rozdělali oheň.

 "Budeme držet hlídky," řekl Janek. "Hlídat oheň a dávat  pozor na divou zvěř. V noci se vyměníme."

 "Zkusme tahat klacík," řekl Kuba. "Kdo vytáhne kratší  kousek, bude hlídat první."

 První hlídku si vytáhl Janek.

 Ještě společně prohlédli okolí a schystali se na noc.

 Tma se už rozsadila mezi stromy a do praskání ohně zalétaly  tajemné zvuky nočního lesa.

 Janek si přitáhl k ohni vyvrácený pařízek a Kuba zalehl do  navátého listí pod skalním převisem. Než bys napočítal do  deseti, spal jako zabitý.

 Jen usnul, zdál se mu sen. v tom snu bylo bezmračné  ráno. Kuba šel po proudu bublajícího potůčku a mířil do  údolí. Potůček se rozšiřoval a sílil, a protože ve snu  utíká čas jinak, byla z potůčku za chvíli řeka. Kopce  zůstaly daleko za zády a oba břehy pokrýval rozkvetlý jarní  koberec.

 Náhle se zastavil a přemýšlel. Tam nahoře v dálce si  vybral pravý břeh potoka: Ze začátku ho mohl překročit,  později přebrodit. Ale co teď? Plavat neuměl. Šel tedy dál  svou cestou.

 Za malou chvíli zmizelo pravé rameno řeky v stříbrné  ploše jezera. Na písčitém břehu rostly vysoké borovice a  mezi nimi došková chaloupka. Plot polorozpadlý, okna  zotvíraná, místo dveří kus plachty. Jakub došel až k domu.  Hlad měl, nohy ho bolely, o žízeň se mohl opřít. Odhrnul  plachtu ve dveřích a vešel do světnice. Ale ať kouká jak  kouká, nikde ani človíčka. Jenom na lavici za stolem pes  jako tele, huba od ucha k uchu.

 "Copak to, jakpak. U vás se nezdraví?" řekl ten pes a ještě  po psím zavrčel.

 Jakub se ani nepodivil. Co mohl vědět. V životě nebyl dál  než za vsí. U nich psi jen štěkali. Ale jiný kraj, jiný  mrav. Slušně tedy pozdravil a odmeldoval, jaký má hlad a  žízeň. Když ho psisko přizvalo ke stolu, bez vyptávání si  sedl.

 Jaký však div. Ještě před chvílí byl stůl prázdný, ale  jen pes uhodil prackou o poškrábanou desku, nevěděl Kuba,  kam dřív pohlédnout. Takové dobroty nikdy neviděl. Snad

 něco o posvícení a ve svátek, ale většinu ani ve snu.

 "Chceš-li ke mně do služby," řekl pes, "tak si ber nač máš  chuť. Jestli si ale chceš jít dál, nech všechno jak je."

 "Na co se rozmýšlet," povídá Kuba. "Stejně nevím, kam bych  šel. Když mne vezmeš do služby, zůstanu."

 "Dobře. Platí," řekl pes. Seskočil z lavice, vyškrábal se  na pec a mezi dvěma zívnutími popřál Kubovi dobrou chuť.

 Ráno ještě ani nevyšlo slunko a Kubou cosi cloumá.  Probudí se, oči ulepené a nad ním jeho nový chundelatý pán.  "Připravil jsem ti dvoukolák," povídá. "Tady máš něco na  zub a za chvíli tě chci vidět před domem!"

 Jakub ve spěchu spolykal připravenou snídani, vyšel  před chalupu a už přijímá příkazy.

 "Půjdeš dál podle vody. Asi před polednem uvidíš město.  Takové město jsi ještě neviděl. Je to kočičí město.  Projedeš branou, najdeš rynek a všechno, co je na vozíku,  rozprodáš."

 Kuba kouká. Vozík stojí před domem, vršek přikrytý  plachtou.

 "Nic se neboj," povídá ještě pes. "Kočky tě budou  přeplácet. Pro ně jsou ryby největší pochoutka. Samy se  vody bojí a tak přijdou nakupovat i kdyby se jim tvé ceny  nelíbily. Nebýt mezi kočkami a psy staleté nepřátelství,

 jel bych tam sám. Až všechno prodáš, třetina peněz je  tvoje. Kup si co chceš. Přes noc zůstaň ve městě a ráno se  vrať. Jen dej pozor, ať tě kočky neošidí."

 Kuba si přehodil popruh přes ramena, zabral a vozík se  rozjel. Cesta u jezera byla jako mlat. Sluníčko pomalu  stoupalo vzhůru. Než se nadál, projížděl městskou branou.  Na tržnici stáhl plachtu a začal vyvolávat.

 "Ryby. Čerstvé ryby. Ryba na prodej."

 Ve chvilce poznal, že pes mluvil pravdu. Všude kolem byla  tlačenice. Kočkám oči jen svítily. Ryby mizely a váček se  rychle plnil mincemi. Než slunce ustoupilo z nadhlavníku, byl vozík prázdný.

 Kuba odtlačil dvoukolák na dvůr hostince, rozpočítal  peníze jak pes přikázal a vyrazil do ulic města.

 Před honosnými obchůdky postávaly vyšňořené kočičí  slečny a lákaly kolemjdoucí. Středem ulic projížděly kočáry

 s krajkovými záclonkami tažené páry morčat a z oken hotelů,

 zakrytých těžkými závěsy, zněl za uši tahající kočičí zpěv.

 Stranou do náměstí čněla ohromná budova s velikým  nápisem "PRVNÍ KOČIČÍ BANKA".

 Pod tím velikým nápisem bylo menšími písmeny napsáno:

 "Svěřte nám své úspory a my vám je desetkrát rozmnožíme!"

 Před vchodem černý kocour, ocasem švihal jak šavlí a pravou  packou ukazoval na otevřené dveře.

 Kuba mačkal v ruce svůj podíl a hlava mu šla kolem.  Nejraději by si pořídil nové kalhoty a košili, ale když  vstoupí do toho domu, získá zřejmě mnohem víc. Chvíli tak  přešlapoval, až ho vidina bohatství vtáhla do veliké  vstupní haly s množstvím naleštěných přepážek.

 Rozpačitě položil hrst mincí na pult a povídá: "Chtěl  bych je rozmnožit."

 Kočka za pultem se usmála. Rychle přepočítala mince,  shrnula je do šuplíku a podala Kubovi šedou papírovou  kartičku. Na kartě bylo napsáno: "Po odevzdání deseti kusů  šedé karty, získáváte jednu stříbrnou. Po odevzdání deseti  stříbrných karet, jednu zlatou. Po ukončení každé desítky  postupujete do slosování."

 Kuba kouká celý vyjevený a hned se ptá: "Jakpak se mi  ty peníze rozmnoží? A za jak dlouho?"

 Kočka na to: "Až budeš mít deset nebo sto šedivých přijď a  uvidíš. Vykročil jsi správným směrem. Pracuj! Nos k nám své  peníze a o víc se nemusíš starat."

 Kuba, ještě celý zhlouplý z toho obchodu, vyjde před  banku, zapřáhne se do prázdného dvoukoláku a zamíří k  jezeru. Než se slunce schová za obzor, stojí před svým  chundelatým pánem.

 "Tak jak jsi pořídil?" ptá se pes.

 "Copak o to," odpoví Kuba. "Ryby jsem prodal dobře. Potom  jsem ale přišel do takového velikého domu a celý svůj podíl  vyměnil za tady tu šedivou kartičku."

 Pes jen okem mrkne a povídá: "Aspoň vidíš, jaké jsou ty  kočky potvory!"

 "No jo," na to Kuba. "Když ony slibovaly, že zbohatnu a  budu mít desetkrát víc!"

 "Sliby se slibujou a blázni se radujou," řekl pes a  rozmrzele zívl. "Teď už jim budeš pořád nosit peníze.  Protože kdo nemá zlatou kartu, nikdy nic zpátky nedostane."

 "A ty mi neporadíš?" zeptal se Kuba.

 "Na to je každá rada drahá. Ten veliký palác, který jsi  viděl, postavili za peníze hlupáků jako jsi ty. Vždycky vás  nějak napálí. Asi je to tvůj osud."

 "Já na osud nevěřím," řekl Kuba.

 "Věř nebo nevěř. Teď jdi spát! Ráno si ještě promluvíme."

 Kuba se natáhl na dřevěnou lavici a ve chvilce spal  jako zabitý. Spal. Spal. A spal by mnohem déle, kdyby ho  neprobudilo třesení a ospalý hlas, který opakoval:

 "Vstávej, bratře, vstávej. Teď máš hlídku ty."

 Kuba si protřel oči. Vidí doutnající ohniště a Janka,  který s ním třese. Zaplať Pánbůh. Byl to jenom sen.

 Do Kubova vyhřátého důlku se skulil Janek. Prochladlý  a unavený usnul dřív, než se pořádně natáhl.

 Kuba přiložil na oheň a rozmýšlel o všem, co se mu zdálo.  Byl to jenom sen, ale všechno bylo takové opravdové.

 Mezi tím Janek vykročil stejnou cestou. I jemu se zdál  sen. Jen náhodou zvolil opačný břeh než Kuba, ale stejně  jako bratr došel k odrané chatrči a přijal službu u  chundelatého psa. Ráno se zapřáhl do dvoukoláku a vyrazil  do města. Když skončil den, byl stejně utrmácený a bez  peněz jako Kuba. Jediné, co měl v ruce, byla šedá kartička  se slibem vzdáleného štěstí.

 I Janek se zaradoval, když jím ráno Kuba zatřásl.

 Bože, to se mi jen zdálo. Jsme pořád ještě v horách. To  všechno bylo jen mámení.

 Potůček vesele bublal. Mezi kmeny stromů proplouvaly cáry  mlhy a bratři si svěřovali své příběhy.

 "Ale to se přece zdálo mně," řekl Kuba.

 "Ne tobě, ale mně," řekl Janek.

 "Vždyť to vidím jako teď."

 "Já to vidím taky jako teď."

 "Podívej, že si nevymýšlím. Kde bych vzal tuhle šedou  kartu?"

 "Koukni, já ji mám taky!"

 "To jsem blázen. Jak si někdo může ze snu něco přinést?"

 "Tohle místo je určitě očarované," řekl Kuba.

 "Já bych řekl, že to dělá ta skála. Podívej, má úplně  lidskou tvář. Vypadá, jako by nás pozorovala. Jako by se  nám smála."

 "Mne už přešla chuť jít do světa," řekl Kuba. "Co myslíš  ty?"

 "Také bych se nejraději vrátil," řekl Janek. "On ten svět  za horama nebude tak skvělý, jak vyprávěli vandrovníci.  Proč by se jinak škrábali až k nám do hor."

 "A vlastně, doma není ani tak zle," řekl Kuba.

 Chvíli ještě mudrovali a potom uhasili oheň. Ohořelé  oharky naházeli do potoka a dívali se, jak odplouvají k  vzdálenému světu kočičí falše. Poslouchali čistý horský  vítr hvízdající po úbočích kopců. Poslouchali skřípění  smrků a borovic ze kterých se občas ozval zvuk podobný  kočičímu zamňoukání. Poslouchali šelestění březového listí,  které v občasných poryvech připomnělo tlumený psí štěkot.

 "Až vypadáme jako hlupáci," řekl Kuba.

 "Lepší jak hlupák vypadat, než být hloupej doopravdy," řekl  Janek.

 "Vzpomínáš na toho psa?" řekl Kuba. "Chalupu měl odranější  než je ta naše."

 "A ten dvoukolák. Sám bych udělal lepší," řekl Janek.

 "A nebo ty mňoukalky. Čím se to vlastně pyšnily? O co byly  chytřejší než my?"

 "Koukni na tu kartičku! Udělám z ní loďku a pošlu ji po  vodě do toho jejich města."

 "To je nejlepší nápad za poslední tři dny," řekl Kuba.

 "Ať se všechno vrátí, kam patří. Kočičí sliby do údolí a my  zpátky do vsi."

 Jak řekli, tak udělali. Šedivé papírové lístky poslali

 po vodě a sami zamířili k domovu.

 Možná došli. Možná jsou ještě na cestě.

 V pohádce i ve snu je čas jako gumové lanko. Někdy se  natáhne, někdy se zkrátí. Jací to vlastně byli hrdinové?

 Vyšli do světa, nahlédli za několik kopců, aby si  uvědomili, že jejich domov je v horách.

Nevím, jak vy, ale já jim držím palce.