B A G A , B A G A
/ POVÍDKY I. - III. /
______________________________________________________________________
Návrat domů 2 - 8 Baga, baga 55 - 58
Bludička 9 - 18 Nový pořádek 59 - 63 Starý muž 74 -85
Disketa 19 - 25 Starý muž 64 - 75
Stříbrná loď 26 – 31 Sen 76 - 81
Díra do světa 32 - 34 Jen to nejlepší 82 - 87
Kámen 35 - 40 Kontakt 88 - 1O1
______________________
Terárium 41 – 47 Plivník 102 - 114
Setkání 48 - 54 Dav 115 - 12O
Prsten 121 - 131
_____________________________________________________________
/Listopad 98/
NÁVRAT DOMŮ
Je to už deset let, co mi rodiče naposledy zamávali do snášejícího se soumraku. Velmi starý autobus poskočil a potom se skřípáním a hrkáním opustil náves.
Cesta otvírala dálku, drkotala zuby patníků a těžce se proplétala kopcem, dělícím domov od okolního světa.
Bylo mi dvacet. Všechno se zdálo snadné a lákavé. Kraj kolem našeho domu byl ohraničen kopci. Chtěl jsem volnost. Chtěl jsem poznat na vlastní kůži všechna velká dobrodružství. Utrhnout se od domu, řeky, od okolních kopců a letět bůhvíkam, ale letět a vznášet se nad ohraničeností určitého místa. Vybírat si svůj život jako na jarmarku mezi stánky trhovkyň, kde nabídka vysoko převyšuje poptávku. Nic jsem vlastně neznal. Nic jsem nezažil, na nic se nepamatoval. Tenkrát, když jsem poprvé uviděl své rodiče, všechno bylo příliš zvláštní než abych si dovedl cokoliv vysvětlit. Přistupovali ke mně z husté, bílé tmy. V hlavě mi hučelo stádo vichřic, které jsou v našich horách domovem. To mi bylo devatenáct.
Uběhl rok a já uvěřil, že se mi po pádu ze skály nikdy nevrátí paměť. Podivné dny, zmatená existence bez minulosti. Rok pod pátravými pohledy rodičů než mi dovolili opustit dům.
A tak jsem odjížděl z místa, které jsem neznal a začínal poznávat svět, který mi byl cizí. Po celou dobu jsem měl před očima obraz rodiny. Byl jsem k ní připoután i na dálku a bylo to silnější pouto než vzpomínky.
Nikdy jsem nepoznal tolik touženou volnost. Nikdy jsem si nemohl vybírat na pestrém jarmarku o němž jsem sníval. A trvalo deset let než jsem do důsledků poznal, že tento svět je mi cizí, nepřátelský, že chce víc, než sám nabízí. Deset let, která mě přesvědčila, že i s tím, co mu odevzdám naloží jako s bezcennou drobností, která je pro mne povinným desátkem a pro něj blahovůlí přijímanou mimo veškerý vděk.
Kolikrát jsem se vzbouřil proti jeho falešné lidskosti. Kolikrát jsem utíkal s rozbitou hubou jen proto, že jsem nebyl ochoten odkývat, že menší zlo je vlastně dobrem. Kolik mých soudruhů dopadlo hůř. Zdaleka jsem nebyl sám, kdo si vysloužil nenávist a podezíravost.
Co teď prožívám je vlastně jen obyčejný útěk. Já vím, nechci to přiznat. Všem jsem s hrdostí oznámil, že se vracím domů. Řekl jsem: Zase se uvidíme a všelijaké řeči o povinnosti k rodině, kterou jsem deset let neviděl.
I před sebou zamlčuji pravdivé vysvětlení odjezdu. Vždyť čím bych byl? Čím bych se stal ve svých vlastních očích? Copak to nebyla má slova: Budu bojovat, rozbiji svou paličatou hlavou zdi s nimiž nikdo přede mnou nehnul? Teď cítím jen únavu a marnost. Jedu domů a poslední věc, která mne spojuje se včerejškem je šofér a vůz. Vůz ve kterém neklidně usínám a kde se probouzím abych vždy zahlédl cípeček dávné, zapomenuté krajiny. Hlava pomalu klouže po měkkém polštářování sedadla. Minulost je propletena s přítomností jako větve téhož stromu. Sny a probuzení. Sny.
Z modré oblohy vyskakují podivné figury obrovských natěračů. Když začerní celé slunce, začne večer.
Jsem však vyrušen. Cosi příliš svírá mé hrdlo. Při probuzení zahlédnu vzdalující se bílou a jemnou ruku šoféra.
Auto přibírá na rychlosti a opět mi houpání a kolébání klíží oči. Tentokrát jsem ve střehu. Svět, kterému utíkám, jede se mnou ve stejném voze, stejně nebezpečný a bezcitný. Ležím, nohy zkroucené pod palubní deskou, hlavu opřenou o Josefovo opěradlo. To je poprvé kdy začínám pociťovat strach. Maličká krojovaná panenka se houpe na lesklé niti a při každém hlubším výmolu narazí na sklo. Ťuk, ťuk, ťuk. Sklo je hladké a nepropustné. Je svět venku a svět uvnitř.
V této kabině, mezi těmito sedadly, v přítomnosti mého spolujezdce i té pestrobarevné figurky zmítající se jako oběšenec nad mou hlavou. Právě tento strach je zvenku nepochopitelný a nesmyslný.
Okna se několikrát rozzářila kužely světel z protijedoucích aut, aby znovu přijala bezbarvé zrcadlení. Ale již jsou tu domy, lampy a nekonečná cesta dolů k stříbrně se lesknoucí řece. Oba si zapalujeme cigaretu. Ohníček hořící zápalky ozáří vnitřek vozu, rozsvítí dvě žhavé tečky a zhasne. Vůz zpomaluje. Kličkujeme úzkými uličkami až na kraj města, kde stojí stranou vystrčený dům.
Šofér se jmenuje Josef, ale na tom konečně nezáleží. Znali jsem se skoro všechna léta, kdy jsem patřil k jejich společenství. On mě přece nemůže nenávidět. Ale, bože, záleží na tom, co může a co chce? Není daleko důležitější, co je jeho úkolem? Podáváme si ruku. Ahoj, nazdar. Nasedá do auta a odjíždí. Ještě chvíli vidím vzdalující se světla než se vytratí v bludišti spletitých ulic. Přede mnou je potemnělé stavení odkud jsem plný iluzí spěchal za nesmyslným přeludem. Jsem doma.
První, co mě zarazí když otevřu dveře, je přesně stejný obraz rodiny jako před lety. Kdybych tak silně neprožíval uplynulé roky uvěřím, že to bylo odběhnutí, kratičká chvilka jednoho dne. Otec právě přikládá do velkých začazených kamen, v témže kabátku, černé zvlněné vlasy hozené do čela. Matka, bledá a pohublá s trpkým výrazem věčné starostlivosti a Julek, postavička stejně divoká a temperamentní jako kdysi. U všech se snad dá vysvětlit jejich podoba a způsoby. Ale Róza? Před deseti lety byla pětiletým děckem, možná menším než jiné děti jejího věku, ale to všechno bylo v pořádku.
Jako kdysi stojí Róza, pětileté děcko, v zašlé a staré vaničce a jako kdysi, před lety, svým dětským hláskem mluví s matkou.
Přijel jsem bez ohlášení a nečekaně. Vpadl jsem do jakéhosi minulého života, který už ani neexistuje. Ví bůh, co je skutečnější, Vždyť ještě cítím tu svírající ruku na svém hrdle. Ještě si pamatuji chvíle před odjezdem z domu.
Celých deset let.
Otec si všiml mých rozpaků. Říká: "Podívejte se na mladýho pána jak vyrostl." Cítím, jak lže. Jsem přesně takový jako v den odjezdu a vím to skoro určitě. Neodpovím přímo: "Jsem unavený, tati, strašně unavený." Matka pokládá na stůl máslo a pár krajíčků chleba. Nikde jsem nejedl tak dobrý chleba jako doma. Julek odkládá rybářské pruty a jde ke mně. "Ahoj, brácho," říká. "Ahoj, brácho," odpovídám.
Je to absurdní, mám skoro strach ze své rodiny. Ale z čeho ještě nemám strach? Minulost je příliš čerstvá než abych si hledal milosrdné lži.
Říkám: "Díky za jídlo, mami." A matka souhlasně kývá. Je bledá a odměřená, nic se nezměnilo, takovou ji znám, taková byla vždy, co ji pamatuji. Starostlivá, pracovitá, chladná jako socha a mlčenlivá jako samo ticho. Rozlamuji krajíčky na malá sousta, roztírám máslo a stále čekám na vysvětlení.
U otce jsem pokaždé poznal, jak si připravuje řeč. Nyní, přesně jako vždycky, znělo soustředěné přeříkávání toho, co by později bylo vysloveno. Potom najednou ticho v té rozvažující tváři a jakoby mávnutí ruky nad zbytečností. Řekl jen: "Je dlouho. Přijel jsi pozdě. Zítra nám budeš muset všechno vypravovat." Na hodinách poskočila minutovka na dvanáctku, ve staré seschlé bedýnce zaskřípělo a deset jemných úderů potvrdilo otcova slova.
Ano, tento zvyk rodina přísně dodržovala. Každý večer v deset hodin - pamatuji si tu pravidelnost - všichni vstali od stolu a šli spát. A tak opět ležím v našem pokojíku, Julkova postel je na stejném místě. Otevřeným oknem proudí čerstvý noční vzduch. Stažená roleta se lehce vlní jeho prouděním. Říkám: "Julku, spi už!" Snad hodinu mi vyprávěl o úlovcích, rozbitých kolenech, řece, kopcích, celé té právě minulé době. Já ale mám plnou hlavu svých věcí. A tak jsem řekl, Julku spi, a sám jsem skoro usínal ve strachu, abych se ani ve spánku nevrátil do světa posledních deseti let.
Ticho trvalo dlouho. Z venku se ozývalo žabí kvákání, vzdálené a rytmicky konejšivé. Ale nebylo-li nebezpečí v mých snech, tím bližší bylo ve skutečnosti. Chvíli jsem se domníval, že zesílil vítr. Záclona s roletou nepatrně uhýbala ke straně a krabatila se do nepřirozených záhybů.
Pak jsem ji uviděl. Malá, bílá ruka odhrnovala zatemnění a cpala své poslušné prsty do tmy pokoje. Měsíc se odrážel od její bělosti, noc vystrašená studenou bledostí ustoupila od okenního rámu. Náhle se roleta vyboulila. Vetřelec se díval naslepo do pokoje. Stačil jsem vyskočit a strhnout Julka pod zeď okenního rámu. Potom třeskly výstřely.
Leželi jsme několik minut v nervózním tichu. Zvenčí se stále ozývalo žabí kvákání, potom rachot zámku a nakonec otec: vyšel před dům a prohlížel okolí. Po chvíli přistoupil k oknu a klidným, nevzrušeným hlasem, jakoby šlo o naprosto bezvýznamnou věc, řekl: "Klidně spěte, dneska se už nevrátí."
Tak proběhla moje první noc doma. Krátké pauzy spánku, nervozita, strach, trhavé probuzení. Nemohl jsem se dočkat rána. Byla to iluze, naivní víra, že lupiči a vrazi přicházejí jen za tmavých nocí.
Světlo a slunce, hluboká modrá obloha, to byly hradby za které jsem se chtěl skrýt. Pro své bezpečí, pro jistotu, před nesmyslnou nenávistí, pro zřetelné vystavení své neviny.
A slunce skutečně ozářilo krajinu. A obloha byla opravdu neuvěřitelně čistá.
Po snídani mne Julek vytáhl k řece, která je u nás
prudká a její tok příkře skloněný až k úpatí průsmyku. Průsmyk leží na opačné straně než silnice po níž jsem včera přijel. Oba říční břehy jsou kamenité a voda protéká dnem hlubokého zářezu vykrojeného do krajiny.
Šli jsme s Julkem po okraji propasti. Na obou stranách louky a křoví, uprostřed my. Po pravé straně řeka zakrytá
srázem z trochu větší vzdálenosti takřka nepozoravatelným. Z říčního proudu se ozýval vzrušený křik dětí. Sešli jsme na samý okraj. Hluk stále sílil, na břehu se hemžilo několik drobných postaviček. Až nahoru, k nám, dolehl najednou celý význam toho křiku a poletování.
Z vody, která nebyla nijak hluboká, vynášeli jakousi n nehybnou věc. Něco malého na tu vzdálenost, něco, co už nezakřičí, aby utišilo křik těch, kteří zůstali.
Tak jsem se díval a slunce dál prozařovalo krajinu a obloha byla stále neuvěřitelně čistá a ptáci zpívali a zlehčovali tíhu hlasů, která stoupala ze dna propasti. Řekl jsem Julkovi, že bychom měli sejít dolů a podívat se, jestli nepotřebují naši pomoc. Julek zavrtěl hlavou. "Je pozdě," řekl, "ani nemůžeme dojít včas." Vzpomněl jsem si, že k vodě se dá sestoupit jen úzkou pěšinou na samém okraji města.
A tak jsme se jen dívali jak bezvládné tělo odnášejí, jak se jim smeká a vykluzuje, jak se bezvědomě snaží jakoby uletět jejich roztřeseným dlaním, očím i ústům, která jsou náhle tichá a stažená do dosud nepoznané grimasy.
Dno zůstalo prázdné. Voda se vyčistila a slunce stoupalo výš a výš. Prvotní pocit bezpečí přerostl v únavu, která se změnila v malátnost, malátnost se stala nebezpečím. Skoro jsem zapomněl na hrůzu minulé noci. Skoro jsem neslyšel plíživý krok toho, který mě přicházel zabít.
Stál za mnou. Příliš dychtivý dech prozradil jeho přítomnost, přílišná poslušnost vykonat poslání zvětšila jeho stín. Stál za mnou připravený srazit mne dolů, dolů do hloubky, do příjemně studených vln řeky, ven, pryč z malátnosti, pryč z mého strachu, pryč z neviny.
Ucítil jsem bolest. Jeho ruce prošly mým tělem, mozek se všemi myšlenkami prolétl mým mozkem, jeho rozpřáhnutá postava proskočila můj stín a s příšerným zařváním padala dolů do údolí. Ještě mnou nestačil proběhnout třes hrůzy a údivu, když se ozvalo otcovo volání. Blížil se k nám. Šel po stejné cestě jako ráno já s Julkem. Byla s ním matka,
maličká Róza a jakási neznámá bledá dívka. Přišli až na několik kroků k místu, kde jsem právě podivným způsobem vyvázl z nebezpečí. K místu vysoko nad kamenitou řekou a hluboko pod rozpáleným sluncem.
"Vedu ti novou sestru," řekl otec a dlouho se díval do mých udivených očí.
"Vedu ti novou sestru," a dlouho pozoroval můj zmatek a nervozitu. Potom se usmál a pokračoval: "Ráno, chvíli po tom, co jste odešli, zaklepala na naše dveře."
Začíná mi hučet v hlavě. Je krásný, sluncem prohřátý den a nebe je stále čisté bez jediného mráčku. "Už nechci nic vědět, nic slyšet," šeptám, "nic vědět a nic slyšet." Ale otec opět otvírá ústa: "Utopila se dole u řeky."
Chvíli nevidím a nevnímám.
Slunce prozařuje krajinu a obloha zůstává neuvěřitelně čistá. Mlčím a chápu svou nezranitelnost.
Z blízkého městečka k nám doléhá tiché a zastřené klinkání umíráčku.
BLUDIČKA
" Tak tohle měla být ta zkratka?," řekla naštvaně Olga, už bez snahy skrýt své podráždění.
Dvě hodiny jsem ji vodil neznámým lesem, a jak mi v té chvíli připadalo, nikam nebylo blízko.
" Podle mapy," řekl jsem ve snaze ospravedlnit svou nejistotu, " jsme dávno měli narazit na vyznačenou cestu."
" Jsi absolutně k ničemu," usekla rezolutně mé výmluvy." " Bože, jak můžu být tak pitomá, že se nechám umluvit k dovolené s tebou.
Jednou jsme se rozešli, tak mělo zůstat přitom."
Má pravdu. Na začátku léta jsme se přestali scházet. Pozval jsem ji tehdy na víkend k řece. Květen byl deštivý, ale tu sobotu se udělalo pěkně. Jen jsem si nějak nedal dohromady ji a namáhavý pochod proti říčnímu proudu. Samozřejmě to byl průšvih.
Se zlomeným podpatkem u nových střevíců a divoce plandajícími korálemi kolem krku nadávala na mně, na hroudy bláta, na komáry a mravence, očividně nás řadíc do stejné kategorie. Pak jsme se dlouho neviděli. Do telefonu se nechala zapírat a na dopisy neodpovídala.
V srpnu jsem ji náhodou potkal v obchoďáku. Najednou jakoby zmizela nechuť vůbec mě vnímat. Možná to způsobila radost z věcí, které právě nakoupila. Tvrdila, jak šťastný má den, a já blázen to vzal na sebe. Znovu jsme skončili v její garsonce a všechno bylo jako na začátku.
Když teď nejistě uhýbám pohledem, vlastně mlčky
přisvědčuji.Ano, měli jsme všechno nechat jak bylo. Nic nevracet a nezachraňovat. Nenechat se zavést bludičkou klamné iluze.
Znovu otvírám mapu a hledám.
V čarách turistických cest a kótách nízkých kopců je všechno
přehledné a nezáludné. Šlapat od autobusové zastávky po široké, nezajímavé cestě, už jsme museli být u hotelu.
Pokouším se o smír.
" Olo, uznávám, ta zkratka... Spletl jsem se. Nemá cenu hádka ani usmiřování, ale cestu musíme najít společně. Až se odtud vymotáme, třeba odejdeš, ale nejdřív musíme ven z lesa. Co bude dál, to se uvidí potom."
Zdá se mi, že všechno, co říkám, zní rozumně. Les tiše pohupuje korunami stromů, na prořídlé mýtině se vlní zaschlá tráva, jen Olga neodpovídá. Chvíli se dívá k zemi jakoby počítala spadané jehličí, potom odloží kabelu a usedne na široký pařez.
" Ta cesta byl tvůj nápad. Tak se starej!"
Otře si ruce do papírového kapesníku a zmuchlanou kuličku odhodí vedle pařezu.
Bloudím očima po rozbité cestě i po pěšinkách odbočujících do stran. Les působí přívětivě. Žádná pustina. Ta hustá spleť pěšinek vypovídá o časté přítomnosti lidí. Jenomže dneska jako naschvál nikde ani noha.
I když jsem svým založením kliďas, v tuto chvíli už na mne začíná dorážet nekontrolovatelná zlost. Vždyť jsme na tom stejně. Proč bych měl jenom já za všechno odpovídat a donekonečna poslouchat její výtky.
Ano je to kočka, ale s tak příšernou povahou nevyjdu i kdybych se zbláznil. Navíc se k sobě absolutně nehodíme. " Tak víš co," říkám, mě je to fuk. Když tu chceš sedět, tak se posadím vedle tebe a klidně počkáme spolu. Třeba přijede autobus nebo se objeví taxík. Za chvíli sice
bude tma, ale to je tvůj problém. Já pod širákem přespal tolikrát, že si to ani nedovedeš představit."
V očích ještě před chvílí naplněných převahou se objevuje nejistota. Nejprve naprázdno polkne, ale potom, aby její ústup nebyl tolik očividný, spustí svůj obvyklý příval protestů.
Problém je, že nedokáži dlouho předstírat lhostejnost. Stačí stopa, maličký náznak přiblížení a už podávám ruku.
Ve chvíli, kdy se zvedne a začne oklepávat neviditelná
smítka z pomačkaných kalhot, stojím vedle ní.
"Budeme pokračovat kudy jsme přišli,"říká velitelským hlasem.
Bylo by lepší vrátit se zpátky a přijmout jistotu delší cesty. Ale neodporuji.
Nejspíš bych riskoval další hádku. Stíny jsou čím dál protáhlejší a mimo pruh cesty ubývá světla. Jde půl kroku přede mnou a já ji apaticky následuji.
Konečně, je to jedno. Nejsme v žádné pustině. Třeba jí vztek dodá vytrvalosti a nakonec dojdeme kam je potřeba.
" Někdo tady je," promluví najednou tiše a bez zlosti.
" A to kde? "
" Přímo před námi."
Cesta co chvíli nepatrně zatáčí a v narůstajícím šeru se skutečně kdosi pohybuje. Ještě je dost daleko, ale zaplať Bůh je to lidská postava.
"Uúúú," zakřičí Olga.
Matný obrys na kratičký okamžik zastaví. Připadá mi jakoby se zavlnil, ale téměř okamžitě se začíná blížit.
Přidáváme do kroku.
Je to děvče.Může mu být kolem šestnácti,sedmnácti roků.Během několika okamžiků jsme u ní.
Má postavu podobnou jako Olga.Úzký obličej ohraničují dlouhé
tmavé vlasy. Ve tváři poťouchle pobavený výraz, jakoby jí připadalo komické, že zde v tuto dobu narazí na lidi, kteří
si dokonce houknou, aby ji přivolali k sobě. Zdá se mi skvělé, že ještě existují místa,kde se neuhybá a nemizí při zahlédnutí cizího člověka. Strach měst se do těchto lesů zatím zřejmě nenastěhoval.
" Dobrý večer. Asi jsme trochu zabloudili," říká Olga.
"Dobrý večer ," odpoví děvče. " Tady se snad ani zabloudit nedá. I když po téhle cestě dojdete jedině k našemu domu."
"My ale hledáme hotel," pokouším se přidat do hovoru.
" To jdete na druhou stranu." říká děvče."Odsud je to pěkně
daleko."
"Já už necejtím nohy," povzdychne si Olga s výrazem naprosté rezignace.
" Proč byste chodili do hotelu. Můžete přespat u nás. Za chvíli je tma a náš dům je pár kroků odsud."
" Co myslíš, Oli?" pokouším se o šťastné ukončení dne.
"No, já už zpátky nejdu. Když budete tak hodná a necháte
nás, tak přespím třeba na židli."
Všechna zlost a podráždění je pryč, zbývá jen únava a rezignace. Nemohu se na ni zlobit. Ani se nechci zlobit.
Děvče nás vede houstnoucím soumrakem a po malé chvíli se v zákrutu cesty objeví rozsvícené okno domu.
"Jsme na místě. Snad se vám tu bude líbit," říká děvče.
Z komína stoupá kouř, přes okenní tabulky je vidět do veliké světnice na kachlová kamna. Odkudsi zevnitř domu zní tlumený psí štěkot.
" Alan cejtí návštěvu. Sem k nám málokdy přijdou lidi. Je to přece jen trochu z ruky. Pojďte dovnitř!"
Domovní dveře zaskřípou, v úzké předsíňce blikne světlo a les, v tuto chvíli již plný tmy, zůstává venku.
Kuchyň působí starobyle, ale příjemně. V dnešních domech se tak rozlehlé místnosti již nestaví.
" Je to zde pěkné," říká Olga.
" Pojďte ke stolu a odložte si. Připravím něco k jídlu a přinesu čaj," pobízí nás děvče.
Odkládám baťůžky na dřevěnou lavici vedle kachlových kamen a pomáhám Olze z bundy. Netváří se přívětivě, ale ani nepřátelsky. Přítomnost děvčete brání přímému výpadu. Je i dost unavená. Nedovedu si představit, jaký příval vyčítek bych musel vyslechnout, kdyby naše bloudění neskončilo tak idylicky.
" Moc toho nemám," omlouvá se děvče a pokládá na stůl tác se dvěma talíři a konvicí čaje. Smažené houby voní lesem a od baňatých hrnků stoupá k trámovému stropu proužek voňavé
páry. " Všechno je přímo odsud. Teď přes léto skoro nic
nepotřebuji."
Bez řečí a spíše ze slušnosti jíme smaženici. Nějaké zásoby
máme ještě v baťůžcích. Houby ale příjemně voní a navozují atmosféru romantické dovolené. Děvče tiše prochází kolem,občas něco přinese, porovná zmačkaný přehoz na opačném kraji velikého stolu, přihodí do kamen několik polínek a potom se usadí proti nám a mlčky nás pozoruje.
" Jsme moc rádi, že jsme vás potkali," říkám. " Zdejší hory neznám, ale slyšel jsem, že je zde krásně. Proto jsem přivezl Olgu. Bohužel se všechno pokazilo. Reservace v hotelu platila jenom do večera."
"Můžete zůstat u mně", přeruší mne děvče, "jsem tady sama."
"To bohužel nejde," říkám s trochou lítosti. "Mám sice dovolenou, ale slíbil jsem, že budu na telefonu. Pokud neseženeme něco jiného tak pro nás dovolená skončila."
" Pro mne neskončila," trochu zlomyslně prohodí Olga.
" Do rána se třeba rozmyslíte," přeruší děvče začínající roztržku . Vstane, sebere prázdné talíře a do hrnečků doleje
ostružinový čaj.
Na chvíli si připadám jakobych seděl na pařezu uprostřed mýtiny ozářené měsícem. " Jestli mě pozvete, tak bych pár dní zůstala," přetrhne mé zamyšlení Olga.
Pozorně se na ni zadívám a v hlavě opatrně převracím pronesená slova. Blbost. Blbost. Blbost. Nedovedu si představit, co bys tu dělala. Možná mě chceš naštvat. Možná chceš sama sobě něco dokázat. Sem ale, proboha nepatříš.Pro kdekoho může být něco podobného romantické,pro tebe ale ne.
Na to tě znám až moc dobře. Pitomý, zbytečný hec.
V životě nepochopím, proč to lidé dělají. Vyskakovat z vlastního života jako z jedoucího rychlíku pro planý pocit převahy nebo momentálního uspokojení. Ani náhodou. Z toho pokaždé kouká jen rozbitá huba.
Už tě ale slyším, kdybych se ozval. Můj život, tvoje starosti. Děvče, odnaučilas mě říkat, co si myslím, a to je na draka.
" Málokdy tu někdo projde," zachytím pokračování hovoru od kterého jsem před momentem odlétl do svých zbytečných soudů.
" Jenom lesní dělníci, ale pro turisty je to moc stranou."
Olga zívne, protáhne se a ukončí hovor." Ráno se ještě domluvíme. Teď bych si šla lehnout."
"Dám vám deky. Vedle jsou nepovlečené postele. Na jednu noc to vydržíte. Kdybyste se rozhodli zůstat, něco seženu." Děvče se protáhne předsíňkou plnou almárek a polic.
Malý pokojík, kam nás nastěhuje je mimo dvou starobylých postelí prázdný.
Položí deky na jednu z čočkovitých matrací a s nepatrným začervenáním nám sdělí, že pokud si budeme potřebovat v noci odskočit, tak musíme ven. Toalety bohužel veškeré žádné. Pak už jen popřeje dobrou noc a zmizí v tmavém obdelníku dveří.
Rozhodíme deky a zalehneme.
Jak se zdá, tak všechno, co jsme si s Olinou chtěli říci, už bylo řečeno. Zháším světlo a dlouho se neklidně převaluji než se mi podaří usnout. Během noci se několikrát budím. Možná je to ale jenom sen. Možná se mi zdá, že spím a že se probouzím. Slyším pokřik jakéhosi nočního ptáka, šustění listí a vrzání kmenů ve větru. Vítr mi stahuje deku a tvář mám zasypanou jehličím. Olga se boří do bublajícího močálu a já jí nedokáži podat ruku. Stojím naprosto znehybnělý a ztrnulý, téměř jako jeden ze stromů nočního lesa.
Ráno mě probouzí tlumený hovor děvčat. Vůbec se mi nechce vstávat. Po neklidné noci se cítím unavenější než jsem byl večer. Přemohu ale lenost i všechny nepříjemně příjemné pocity, které ji provázejí. Dveře do chodbičky jsou otevřené a z kuchyně zaznívají důvěrně známé zvuky připomínající dětství. Cinkot nádobí, tichý svist páry nad čajovou konvicí a plno dalších tlumených zvuků
vzdálených, a přece tak blízkých.
Skládám deky, trochu si upravím věci v baťůžku, s ručníkem minu přiotevřené dveře kuchyně a vyběhnu před dům. Mezi dvěma borovicemi je studna s nízkou litinovou pumpou. Několikrát zmáčknu rezatou páku, ale zevnitř se ozve jen nefunkční skřípot. Skulinou mezi betonovými deskami nahlížím mezi skruže. Studna je téměř po samý vrch plná hlíny a jehličí. Kolem roste vysoká tráva. Protáhnu dlaně několikrát mezi orosenými stébly a nasbíranou rosou si navlhčím tvář. Ručníkem na sucho promasíruji krk a záda a po této skromné ranní hygieně se vrátím do chalupy.
Olga s děvčetem sedí u kuchyňského stolu. Při mém příchodu přeruší tlumený hovor a vyčkávavě na mne zavěsí své pohledy.
"Brý ráno, spiklenci," řeknu jen tak na půl úst. " Oli, proč
jsi mě nevzbudila. Je plno hodin. Musíme vyrazit. Jestli
chceme sehnat jiný hotel, musíme být na místě před polednem."
" Olga zůstane," zastaví mé naléhání děvče.
" Ale to je hloupost," říkám. "Asi vám neřekla jaké měla představy o ubytování na dovolené? Mně se tu docela líbí, ale neumím si představit, že co se líbí mně, stačí i Olze. "
" Hele, ty požadavky jsem měla na dovolenou s tebou," přeruší mě rezolutně. " Když musíš být i o svém volnu na telefonu, tak sis měl koupit mobil. Já zůstanu tady a jestli se ještě někdy potkáme, tak ti možná řeknu, jak dlouho jsem zde vydržela."
Tečka. Konec. Ani se nepokouším o další argumenty. Známe se dost, abych věděl, že bude čím dál jedovatější a stejně ničeho nedosáhnu.
"Dobře, jak chceš. Kdyby tě napadlo přijít za mnou, nechám v hotelu, kde jsme měli bydlet, vzkaz, jak mne najít."
" Fajn, ale bude to nejspíš zbytečný."
" Nebojte, já se o ni postarám. Myslím, že jí u mne nebude nic chybět," uzavře naše loučení děvče.
Opsali jsme v čase podivně zbytečné kolečko a jsme opět ve
stejné situaci jako před třemi měsíci. Jeden rozdíl tu je.
Už mě náš rozchod tolik nebolí. Moje starost o ni je pouze přehnaným pocitem zodpovědnosti, který mi komplikuje život i v naprosto nepodstatných záležitostech.
Sesbírám svých pár svršků, slušně se rozloučím a jsem opět na cestě. Děvče mne ještě v několika větách ubezpečí, pokud půjdu zpátky cestou po které jsme přišli, že nemohu zabloudit.
O tři hodiny později stojím před hotelem, který jsme si reservovali. Pokoj je samozřejmě obsazený. Že by se něco mohlo uvolnit nepřipadá v úvahu. Možná někdy mimo sezónu, ale v létě ani náhodou. Zkouším trochu zahrát na city a převyprávět naši včerejší story. Očividně mě považují za lháře. Cesta o které mluvím, končí u močálu a žádná samota široko daleko není.
Z recepce ještě zavolám do zaměstnání a nechám vzkaz, že se do dvou dnů vrátím. Věřím, že nebude nic tak naléhavého, aby to nepočkalo dva dny. Jídelna je zavřená a tak si u výčepu objednám párek, pivo a kávu. Ty řeči v recepci mně zviklaly. Zůstanu dnešní a zítřejší den.
Přesvědčím se, že je s Olgou všechno v pořádku. Ještě jednou si projdu stejnou cestu. Ani o sobě nemusím dát vědět. Jenom se lepší zorientuji v krajině a potom se vrátím. Přespím někde v kopcích a zítra odpoledne odjedu do
města. Je skoro k poledni když opouštím hotel.Horký vzduch mne vyprovází jen k nedalekému lesu. Pod korunami stromů je chládek. Mám dost času na přemýšlení. Olga v těch úvahách stojí až někde na okraji. To, jak uvažuje a jedná, přináší ve svých důsledcích problémy podstatně jiné než jsou moje. Já téměř pravidelně utržím škrábanec nebo cákanec bláta v místech, kterými jiní projdou bez podstatné úhony. U většiny lidí je zájem o druhé a ochrana vlastních zájmů v rovnováze. Já jsem ten, který přichází k blátivé
cestě právě ve chvíli, kdy zde uvízlo auto. Samozřejmě, že
pomohu zatlačit. A když se prokluzující kolo konečně chytne
a před rozjezdem odpálí blátivou břečku, samozřejmě jsem to já, kdo je nahozený jako by se v té louži vyválel. Řidič se omluví a odjede v neporušeném sáčku a za mnou se
kolemjdoucí ještě dlouho otáčejí se štítivým krčením ramen. Nijak zvlášť neusiluji o to abych se změnil. Beru svůj
život jako ne moc veselé, ale nijak nepříjemné putování za
pocitem vlastní užitečnosti. Když se mi daří, jsem šťastný,
a když se něco podělá, beru to jen jako deštivou přeháňku
mezi nedeštivými dny. Plánování budoucnosti mne netrápí. Změny programu, a třeba i drsná překvapení,považuji spíše za zpestření než za křivdu a nepřízeň osudu.
Šlapu po lesní cestě, kterou jsme včera prošli s Olgou. Míjím pařez na kterém seděla. V jehličí leží zmačkaný papírový kapesníček, který zde odhodila.
Odhaduji, že jsem nedaleko stavení, kde jsme strávili včerejší noc. Pro jistotu odbočuji mezi kmeny stromů. Nechci
být viděn. Jen se přesvědčím, že je všechno v pořádku, že lidé z hotelu neznají vlastní okolí a potom se vrátím a odjedu.
Les se svažuje do údolí. Mezi stromy vyrážejí trsy trávy a nízkého křoví.Jsem pár kroků od cesty, ale les kolem se natolik mění, že přestávám věřit vlastním očím. Možná jsem ale včera věnoval svou pozornost více děvčeti než svému okolí. Dojdu zpátky k cestě. Několik desítek metrů za mnou je mýtina na které jsme zastavili. Ve předu v zatáčce leží několik vyvrácených stromů. Včera zde nebyly.
Dojdu až k nim. Začernalým kmenům už chybí kůra. Větve bez jehličí jsou prorostlé lesním náletem. Znovu se otáčím zpátky k vzdálenému pařezu. Na tom nedalekém kousku cesty je něco mimo rozum.Hrůza, která nemá tvar ničeho hrozivého, ale o to je ve své nesmyslnosti děsivější. Přelezu přes padlé kmeny a zkouším pokračovat v cestě. Za prudkou zatáčkou cesta končí.Dál se rozkládá močál. Blátivá jezírka zarostlá
žabincem s občasnými ostrůvky nízkého křoví.
Chce se mi křičet, ale mám stažené hrdlo že téměř
nedýchám. Zaječení by asi nejvíce odpovídalo mému stavu. Stojím na pokraji močálu a cítím jak mne vtahuje do svého bláta. Kdybych se zbláznil, tak nikomu nevysvětlím, kam jsem Olgu zavedl. A oni se budou ptát, určitě se budou ptát.
DISKETA
Už mnohokrát přelétl vesmírný koráb před průzorem chlapcova dalekohledu. Mnohokrát se otřáslo jeho srdce vzrušením a touhou. Na měsíci vznikala nová a krásná města, kolem země kroužil souvislý vlak ohromných družic. Nebe bylo plné zázraků.
Chlapcovy sny vzlétaly a vznášely se jako ono ocelové peří naplňující vesmír.
" To tě musím pokaždé prosit, abys šel k jídlu? " volal odkudsi zdola tlumený, ale jasný hlas.
" Hned to bude, maminko," odpověděl chlapec a pomalu, jakoby se jen nerad vracel do světa obyčejné přitažlivosti, sestupoval po příkrých schodech půdy.
Svět dole byl příliš malý, aby se do něj vešla křídla bolavé fantazie, příliš osedlaný pro chlapcovi touhy. Tam dole neexistovaly opravdové vzdálenosti a opravdová překvapení.
Za oknem v zahradě dozrávaly žluté a červené hrudky jablek, vítr rozháněl první úrodu spadaného listí, zem voněla koncem barevného léta.
Poslední příčka schodiště zaskřípala pod vahou chlapcovi nohy.
Matka se otočila.
" To je dost. Všechno ti vychladlo."
Chlapec mlčel. Tiše usedl za velikou desku bílého stolu a pomalu zvedl lesklou lžíci.
Jedl bez chuti, jakoby jen plnil příkaz.
" Dneska nás navštíví tatínek," poznamenala matka.
" Bude to zase jenom hologram," řekl chlapec
" Pavlíku, takhle nemůžeš mluvit. Víš přece, jak je tatínek daleko. Před pár lety by nám musel stačit videotelefón. A to
ne doma, ale v kabince na základně."
" Jenomže já bych chtěl být aspoň jednou na jeho lodi," řekl chlapec.
" Až budeš velký, tak se ti to určitě splní. Za deset let expedice přistane, a potom všichni zůstanou tady na zemi.
Byl jsi moc maličký, když odlétali, ale můžu ti potvrdit, že je přesně takový jak ho znáš z minulých projekcí."
" Když je s námi jenom tady doma. Nemůžeme spolu nikdy ven."
" Já vím, kluci," řekla žena a vzala chlapce kolem ramen. Zavrtěl se a vyklouzl z jemného sevření.
Poslední dobou začínal být vzdorovitý a každý matčin dotek pociťoval jako cosi nepatřičného. Už přece není malé dítě.Otcova nepřítomnost v něm vyvolávala pocit předčasné odpovědnosti. I mezi spolužáky si připadal starší a dospělejší.
" Myslím , že má pro tebe tatínek dneska překvapení.Jak jsi mluvil o jeho lodi. Slíbil, že přiveze kazetu a všechno ti ukáže."
Před rokem by mu podobný slib připadal jako něco fantastického. Mezitím však ve škole, v nově zavedených hodinách virtuální reality, prošli nejen vnitřkem kosmické lodi, ale navštívili i několik cizích planet.
" Když to není doopravdy. Možná kdybych to nevěděl, ale takhle. To není ono."
Žena svraštila čelo a přestože stála několik kroků od chlapce, udělala mimovolný pohyb, jako by ho chtěla přitáhnout k sobě.
" Myslíš, že mně se nestýská? Kdyby nesrovnávali čas lodi hibernačními skoky s časem tady na zemi, budeš vítat svého otce jako starý pán. Já bych se jeho návratu nejspíš ani nedožila. Takhle sice vždycky přijdeš o kamarády, ale těch deset let nám uteče jako rok."
Chlapec se usmál. Poprvé ho napadlo, že nezůstává pozadu,když ostatní kolem zestárnou, ale že je vlastně
předbíhá kamsi do budoucnosti. Už dvakrát byl vytržen z party svých vrstevníků. Když se vrátil do školy, byli jeho spolužáci o několik let starší. Všechna přátelství se zpřetrhala. Takový zvláštní život. Skoro se bál
prázdnin. Ještě, že se torza rodin členů posádky, často navštěvovala. Těch několik dětí a jejich matky, které poznal před startem kosmické lodi, zůstávaly jediným ostrůvkem
stejně plynoucího času. Všichni ostatní jakoby občas nasedli do rychlíku a ujeli kamsi do nedohledna.
Možná, že mu spolužáci i záviděli. Všechno jim mohlo připadat dobrodružné a fantastické. On ale záviděl těm,kteří žili obyčejný život. Úplná rodina, parta stejných kamarádů, okolí, které se rozvíjí přirozeným způsobem bez časových skoků. I se školou měl problémy. Po několika letech se způsob výuky i suma znalostí posunuly dopředu a on, jenom za pomoci přiděleného lektora, korigoval po večerech všechno, co bylo jinak.
" Maminko, myslíš že by šlo, abych měl bratra nebo sestru? "
" Víš, Pavlíku, s tatínkem jsme se domluvili, že další děťátko si pořídíme těsně před jeho návratem. V programu se počítá s dětmi až po poslední hibernaci. Už to nebude tak dlouho trvat. Dokonce máme příslib, že vás k sobě přiblíží na rozdíl jednoho roku. Takže budeš mít téměř stejně starého bratra i kamaráda v jedné osobě. " Víš, mami, až budu velký, chtěl bych se dozvědět všechno o čase. Tím, co s námi provádí, všechno ostatní ztrácí na důležitosti. Někdy mi připadá jako kouzelná hračka a někdy je mým největším nepřítelem. Ty o čase nepřemýšlíš?"
" Samozřejmě, že přemýšlím, ale o tom si určitě lépe popovídáš s tatínkem."
" On ví, jak přelstít čas," řekl chlapec. "Určitě to ví, jinak by nikdy neodletěl."
" Pro tatínka to nebylo lehké. My máme sebe a svět, který se
sice proměňuje, ale je to náš svět. Tatínek odlétal do míst,
kde nikdy nikdo nebyl. Tehdy ani nemohl vědět, jestli všechno dopadne podle našich představ. Ale svět se naštěstí rozvíjí rychleji, než jsme se domnívali."
" Pro vás velké je všechno jednodušší. Můžete si dělat, co chcete a nikdo vám neříká, že se to nesmí."
" Ale Pavlíku, tak to není. Dospělí jen nezkoušejí věci, které nejdou a které se nesmí. Dospělí, jsou vlastně také dětmi. Jsou jen déle na světě. Za tu dobu si lecos ozkoušeli, občas se zklamali a na ledacos se pamatují. To je asi jediný rozdíl."
" To není pravda. Vy si nepředstavujete, že může být všechno jinak. Ničeho vám není líto, i když to někdy říkáte. Víte, jak co bude a všechno ostatní se vám zdá nedůležité."
" Vidíš, teď mluvíš jako dospělý člověk, který je nespokojený a nedokáže své rozhořčení správně zužitkovat. My s tatínkem se nezlobíme na věci, které se nám nelíbí. Chceme splnit svůj úkol. Když se nám to podaří, ubude i z toho, co nechceme."
" Jenomže já si přeji žít jako ostatní děti. Chci mít jistotu, že svět kolem najednou nezmizí. Mít někoho rád. Mít kamaráda, mít psa. Mít něco, co se neztratí a co se mnou roste. Pro všechno kolem platí jiný čas. Mám tebe, mám tátu, který se někdy v budoucnosti vrátí, chodí k nám několik lidí, kteří jsou na tom stejně jako my, a všechno ostatní je jenom jako."
" Jsi jiný než ostatní děti a dokud nebude doma tatínek, zůstane to tak. Možná o tom nevíš, ale i ty plníš důležitý úkol, který na sebe vzala celá naše skupina. Všechno, co tě trápí, pomůže někdy v budoucnosti, podobnému chlapci jako jsi ty, překonat mnohem delší časové skoky. Vždyť i potom, v daleké budoucnosti, se budou rodit děti a budou se svými rodiči cestovat do míst o kterých zatím nic nevíme. Budou žít ve světech vytvořených vlastní fantazií. Jednou možná
přestanou potřebovat domy, kosmické koráby i mateřské planety a ovládnou i čirý nehmotný prostor."
Zatím co žena mluvila, začalo kdesi v dalekém kontrolním středisku odpočítávání. Na stěně pokoje zablikala maličká kontrolka a zvukový signál oznámil začátek přenosu. Ještě chvíli se nic nedělo, ale najednou bez jakékoliv změny prostředí stál uprostřed pokoje muž. Proti dřívějším návštěvám byl v civilním obleku a v podpaží držel malý
balíček.
" Hvězdná flotila zdraví svůj domovský přístav." řekl. Usmál se, odložil balíček a sevřel chlapce i ženu do náruče.
Nebyl to žádný eterické dotek, ale pořádný chlapský stisk. Žena i chlapec s úžasem hleděli do rozesmáté tváře a ničemu v té chvíli nerozuměli.
" No, je to tak, nic se vám nezdá. Jsem tady doopravdy."
" Proboha, co ale vaše expedice?"
" S tou je všechno v pořádku. Pokračujeme dál. Jen jsme cestou získali takový malý zázrak." " Jaký zázrak, tati?"
" Až ti všechno povím a hlavně až to ozkoušíš, tak ti polezou oči z důlků."
" Za všechna ta léta jsme se naučili čekat," řekla žena," ale teď jsme tak zvědaví že si to ani nedovedeš představit."
" V tom to všechno je," řekl, a bylo vidět, jak mu dělá dobře když protahuje chvíli napětí." Čas čekání skončil. I když všechno pokračuje normálně, mohu být současně tady i tam."
" To není možné," řekla žena.
" Ty jsi necítila mé tělo? Copak nevidíš, že je všechno jinak? Přece bych vám v tak důležité věci nelhal"
" To ne, ale copak se tomu dá věřit?"
" Víš, co je posláním expedice?"
" Samozřejmě, že vím. Kontakt. Setkání s cizí inteligencí.
Ale co to s tím má společného?"
" To tě ještě nenapadlo, že k setkání již došlo? Jsem tady o pár dní dříve, než vydají kompletní zprávu. Ve středisku je zmatek, ale všichni jsou mimořádně zdrženliví. Taky to je pěkná bomba."
" Já pořád nevím, o čem mluvíš," řekla žena.
" Prostě, už k tomu došlo. To druhé je pro nás asi ještě důležitější. Technologie, které jsme dostali, postrčí svět o kolik desetiletí dopředu. Ani nevím, co všechno vlastně máme. Pro mně, pro tebe a tady pro Pavlíka je teď asi
nejdůležitější tenhle snímač s přehrávačem."
" Já tě vůbec nepoznávám. Vždyť nás ani nepustíš ke slovu."
" Já vím, jsem hroznej, ale poslední dny byly jako smršť. Nechtěl jsem se opozdit a oni byli tak fantastičtí, že mimo plno důležitějších věcí zpracovali všechno k mému návratu."
" K jakému návratu, tati?" ozval se konečně chlapec.
" Já to nedokážu dobře vysvětlit, ale když to řeknu opisem tedy zde na zemi kdysi existovala nemoc při které byly v člověku jakoby dvě bytosti. Říkalo se tomu rozdvojení osobnosti. Lékařský název byste asi našli ve starých slovnících. Oni ale dokáží s lidským vědomím takové zázraky,
že vlastně člověk může být na několika místech současně a tak v témže čase prožívat několik životů. Tady ta bedýnka jen snímá vědomí, filtruje údaje důležité pro paměť a prostřednictvím stejného přístroje umístěného na vesmírné lodi vzájemně doplňuje odeslané údaje.V tuhle chvíli vlastně funguji jako dva nezávislé počítače, které se prostřednictvím disket udržují na stejné programové úrovni."
" Co říkáš vypadá jako pohádka. Jen nevím, která z tvých částí je teď skutečná?"
" Obě jsou skutečné. Proto vlastně celý projekt vytvořili.Zbavili člověka nebezpečí, náhodné smrti. V případě havárie přijde jen o několik nepředaných údajů podle vzdálenosti a délky přenosu."
" A je tomu možné věřit? " zeptal se chlapec.
" Snad ano. Všechno bylo moc ve spěchu. Snad by mohlo dojít k nějaké chybičce, ale to jsou detaily s kterými si jistě poradí. jistě poradí, jistě poradí, jistě poradí....
" Tati co se to děje?"
V tu chvíli se rozsvítila obrazovka videofonu a současně zacinkal zvoneček domovních dveří.
Žena i chlapec udiveně hleděli na postavu muže , jehož obraz pomalu matněl až byl průhledný a nakonec zmizel.
Z obrazovky pokryté znakem řídícího střediska promluvil hlas
dispečerky.
" Omlouváme se za opožděný přenos, ale již za několik okamžiků vás spojíme s vaším manželem."
Na opačné straně pokoje se otevřely dveře , usměvavý muž
s malým balíčkem v podpaždí objal pohledem svou rodinu a řekl: " Hvězdná flotila zdraví svůj domovský přístav."
STŘÍBRNÁ LOĎ
Narodil jsem se v malém městečku. Tenkrát vedly jeho ulicemi jen dvě dlážděné silnice,všechno ostatní byly prašné a při dešti rozblácené cesty. Bylo po válce, která přinesla nejen neuvěřitelné vraždění, ale i do té doby nevídaný technický rozvoj. Matně si pamatuji, že pro nás děti bylo auto projíždějící městem čímsi téměř svátečním.Byla to civilní auta, protože jak jsem před chvíli říkal, bylo po válce. Dospělí ale vyprávěli i o železných obludách, kterým se říkalo tanky a o hřmotících
bombardérech křižujících nebe. Prý někdy něco takového bylo. Pamatuji,
že občas nebem prolétla jakási stříbrná tečka, které se říkalo letadlo, ale byla příliš vzdálená a nedalo se na ni sáhnout. Až daleko později jsem si nedaleko města mohl zblízka prohlédnou neohrabané dvojplošníky a štíhlá bezmotorová letadélka, kterým se říkalo plachťáky.
V tom nejrannějším čase dětství byla hned za našim domem veliká louka z jedné strany ohraničená álejí vzrostlých kaštanů a z druhé strany řadou košatých jeřabin. V špičce mezi sbíhajícím se stromořadím se rozprostíralo husté křoví s malou mýtinou kde nerostla ani tráva. Tam jsem jednoho dne objevil podivný, oválný objekt bez oken i dveří. Svým tvarem připomínal dětskou káču,která v té době byla častou rekvizitou našich her.
Stál na onom místě celé roky. Několikrát jsem přivedl kamarády. Nikdy se mi ale nepoštěstilo někomu se s nim pochlubit. Prostě, když jsem přišel sám, tak odpočíval na stejném místě jako vždycky,ale pokud jsem měl společnost, byl pryč. Tak uběhlo pár let. Trochu jsme vyrostli, puberta nás odváděla do jiných míst a na onen podivný objekt jsem zapomněl.
Vlastně se změnilo i všechno kolem. Z louky se stalo staveniště,
část stromů vykáceli a křoví zmizelo úplně. V dospělém věku
je najednou tolik všedních záhad, že na ty dětské a v čase vzdálené už nějak nezbývá čas.
Později, když jsem měl vlastní děti, mě jejích hry přivedli na stejná místa i když zcela proměněná.
Až jednou se stalo, jak už dnes vím, to co se muselo stát. Ten stříbřitý oválný objekt čněl jen několik kroků od dětského hřiště a jako tenkrát před lety byl všem mimo mne zcela neviditelný.Kdyby,však jen to. On byl i zcela nehmotný, a to pro každého mimo mne. Já jsem mohl kdykoliv přijít a zaťukat prstem na jeho lesklý prstenec. Musel jsem ho obejít i když ostatní aniž by tušili jeho přítomnost,procházeli jeho tělem. Pro mne to byl naprosto fantastický pohled. Pevný plášť se rozestoupil a na několik okamžiků se vytvořilo něco jako kostrbatá ulička. Po průchodu lidského těla tou rozvlněnou masou, se ulička zavřela jako když se slije voda. Tehdy jsem také na rozdíl od dětských let poprvé uslyšel jakýsi zvuk zřejmě hledající průchod do mého vědomí.
Samozřejmě, že jsem nějaký čas pochyboval o svém duševním zdraví. Ona dětská fantazie je přece jen něco jiného, než zkušenost dospělého člověka. Mezi nemnoha přáteli, kterým jsem bezelstně sdělil svůj zážitek, zavládlo přesvědčení, že je vtahuji do jakési hry související s mou literární činností. Nepokládali mne zrovna za blázna, ale současně nebrali má slova vážně. Já jsem ale potřeboval alespoň jediného člověka, který by mi věřil.
Tato touha se mi splnila o mnoho let později, zcela neočekávaně a ve chvíli podle mne nejméně příhodné. Ležel jsem třetí den na jednotce intenzivní péče po ošklivé havárii, která mne stála téměř život. Mé lůžko bylo vedle okna mířícího do nemocniční zahrady. Venku kvetly stromy a zpívali ptáci. Po deštivém víkendu, který přispěl k mé havárii, vypuklo téměř letní počasí. Ležel jsem na své
posteli mezi změtí hadiček a kabelů. Nad hlavou mi tiše
bzučel rozsvícený monitor s běžící řadou nesrozumitelných klikyháků a průhlednou hadičkou projížděly kapičky jakési tekutiny mířící do mé tepny. Ke koukání byla jen ta
rozkvetlá zahrada.
Dva dny po mém příjmu se na vedlejším lůžku objevil velmi starý a velmi sešlý muž. V prvních hodinách byl zřejmě v bezvědomí a o vážnosti jeho stavu
svědčil zvýšený pohyb personálu kolem jeho lůžka. Nicméně po několika hodinách se zmátořil a začal se zajímat o všechno kolem sebe.
Když jste v podstatě přivázáni k posteli, a není vám zrovna nejhůře, docela uvítáte jakékoliv rozptýlení. A tak jsme mluvili a mluvili a čas běžel a venku svítilo slunce.
Ani nevím jak jsme se dostali až k zážitkům z dětství. Naše rozprava byla vlastně dost útržkovitá. On se ptal já odpovídal. Co chvíli přišla sestřička s inijekcí,s měřením tlaku, s prášky nebo jídlem. Prostě běžný nemocniční provoz. Mluvil , jenom když jsme byli sami, a přestože toho napovídal víc než já, vlastně o svém životě neřekl téměř nic.
V jedné z těch odboček do minulosti jsem zmínil své dětské setkání s oním záhadným objektem. O pozorováních v dospělosti jsem po zkušenostech s přáteli raději pomlčel. Muž celou dobu, od chvíle kdy ho přivezli, ležel na zádech. Jeho stav mu nedovoloval ani to málo pohybu, kterým jsem navzdory kabelům a hadičkám disponoval já. Ve chvíli kdy jsem zmínil onu věc, očividně ožil. Vzepřel se lokty o postel ve snaze obrátit hlavu k mému lůžku. Pokus byl neúspěšný. Neprojevil zlost ani nervozitu, ale naopak se usmál. Potom řekl, zdánlivě od věci. "Vidíte dolů do zahrady?"
Řekl jsem že vidím. Chvíli mlčel, aby po chvilce, téměř nehlasně pokračoval."Pokuste se chviličku na
nic nemyslet. Nevím jestli se to podaří. Naše vědomí jsou tak rozdílná, že by to byl téměř zázrak. Ale zkusíme to. Musíme být alespoň na okamžik jeden člověk. Čekejte a na nic nemyslete. Dobře. Dobře. A teď se podívejte z
okna. Poslechl jsem ho.
Možná tomu nebudete věřit, ale dole v nemocniční zahradě stála loď podobná té moji. Její obrysy byly nestálé
a jakoby roztřesené, přesto jsem ji ale docela zřetelně viděl. Narozdíl od té mé byla oživena rotujícím světlem, které vytvářelo obrazec podobný duze. Na straně k našemu oknu byl úzký otvor podobný dveřím a téměř neviditelné
pavučinové schůdky. Trvalo to jen krátkou chvíli. Najednou se obraz zavlnil a zmizel, jako když se barvy rozpouštějí ve vodě.
" Jsem příliš zesláblý," řekl muž na vedlejší posteli." Víc nedokážu."
" Jestli vám není dobře, zavolám sestru." řekl jsem celý zkoprnělý.
" Ne, tak jsem to nemyslel. Je mi stejně jako před chvílí, ale vždyť to vidíš sám, ta skořápka kterou se marně pokoušejí léčit, je už k ničemu."
Zkusil jsem takové ty naprosto nesmyslné řeči, jaké se vedou s těžce nemocnými, ale okamžitě jsem pocítil, že mluvím hloupě a zbytečně. Přece jen nějaké pouto mezi námi zůstalo. Potom byla večeře, prášky na noc, a chvíli mezi lůžky poletoval doktor z noční směny. Když se všechno zklidnilo, chtěl jsem pokračovat v odpoledním rozhovoru.Na vedlejším lůžku však bylo ticho a žádný pohyb nenaznačoval že je vzhůru.
Ještě bylo světlo když jsem usnul. Nemocniční noci jsou dosti neklidné. Stále se něco děje. Pokud je člověk nakrmený prášky a veškerou péčí která koluje jeho žilami, vnímá pohyby kolem jen jako cosi vzdáleného.
Ráno byla vedlejší postel prázdná. Ani jsem se nemusel ptát. Stejně by mi nic neřekli. Nebyl jsem ani příbuzný, ani
známý. Byl jsem pouhý pacient, který ke své rekonvalescenci potřebuje především klid a co nejméně dráždivých vzruchů.
Za dva dny mě přeložili z jipky na běžný pokoj a protože se nepotvrdilo podezření na vnitřní zranění, za další týden
jsem cestoval domů.
Kdo byl můj soused mi zůstalo utajeno. Konečně, během relativně krátké doby se na pokojích kterými jsem prošel
vystřídalo tolik lidí, že mi jejich rysy splynuly v naprosto
beztvarou vzpomínku.
A zase běžel čas a svět kolem se rozrůstal o dříve nevídané věci a současně ztrácel mnoho ze své barvitosti a
ze svých příslibů. Mé děti odrostli a technické zázraky které jsem kdysi obdivoval se postupně začaly vzdalovat mému chápání. Před mnohými z nich jsem si připadal jako neandrtálec před televizní obrazovkou.
Možná, že to co říkám zní trochu zatrpkle. Ale to by byla mýlka. Mám rád život. Miluji všechna ta kouzla, která kolem nás vrší. Jenom už na ně nestačím. To neříkám ze smutkem. Tak to prostě chodí.Jenom hlupák, který nedokáže domyslet souvislosti si může přát aby to bylo jinak. Člověk jako já se spíše raduje když vidí, že neuvízl ve stojatých vodách. Jsem to přece trochu i já, co mě překračuje.
Jsou ale i jiné věci. V technice se říká únava materiálu, u člověka ztráta iluzí. Možná je naše tělesná schránka jen obrazem našeho spojení s celkem. Když začne váznout ztrácí pozvolna svůj význam.
Ale abych se vrátil k onomu předmětu, který stojí v pozadí za vším co zde říkám. Ani zdaleka nezmizel. Řekl bych, že čím jsem starší, tím častěji na něj narážím. Vytvořila se mezi námi i jistá forma komunikace. Někdy se mi stává, že jsem současně venku i uvnitř. Už vím, že patříme k sobě Podivuji se každému, kdo se na podzim svého života dívá se strachem. Nerozumím neustálým návratům do vzpomínek. Možná jsem blázen, ale věřím v budoucnost.
V posledních dnech jsem si všiml, že stěna mé lodi již není tak bezchybně hladká jako dříve. Zdá se mi jakoby obrůstala dveřmi. Jsem zvědavý a nedočkavý. Jednoho dne přijdu a dveře budou dokořán.
V ten okamžik porozumím smyslu svého poslání na této zemi a ve chvíli, kdy nastoupím, se přede mnou otevře, celý nekonečný vesmír.
DÍRA DO SVĚTA
Údolí bylo plné písku a štěrku. Po šedém nebi plul nekonečný řetěz těžkých mraků. Nepříjemně studený vítr narážel do narůstající skupiny lidí a s nepříjemným skučením spěchal kamsi k nepřívětivému obzoru.
" Je to pár minut chůze," řekl průvodce ke společnosti vystupující z pásového autobusu. Potom mávl rukou k neurčitému valu vystupujícímu nad mrtvou krajinou.
Blízkost propasti vtiskla kraji pečeť zakleté země. Ani ptačí pípnutí, ani trs trávy, ani stopa lidského úsilí. Nic, vůbec nic nerušilo tu tichou prázdnotu.
"Tak tady v těch místech žili lidé? To je neuvěřitelné," ozval se kdosi v houfu.
"Ano. Lidé jako my," odpověděl dýchavičný hlas drobného muže v brýlích.
Vítr si pohrával s jeho slovy a odnášel je dopředu za hrbolatý obzor.
"Právě zde bylo hlavní město. Podle vykopávek z minulého století byl zásah totální. Relativně zachovalá zůstala jen jižní provincie. Tam, tuším, se máme také zastavit. Ale z lidí ani tam nikdo nepřežil."
"Vy se zajímáte o historii této planety?" zeptal se průvodce muže, který právě domluvil.
"Jen z vlastního zájmu," odpověděl muž přehnaně skromně. "Tyhle věce mi nespadají do oboru, ale dějiny civilizací, kde došlo k něčemu neobvyklému, jsou můj koníček."
"Je to stejně zvláštní," řekl průvodce, "kolik lidí sem přijíždí. A není to jen obyčejná zvědavost. Nepřipadá vám, že návštěva takových míst je jako návštěva pohřebiště?"
"Smrt je velmi přitažlivá," řekl muž a vypadalo to, že hovořit o smrti mu dělá náramně dobře.
"Smrt je fascinující. Obzvláště když je to smrt miliónů, kultury a vůbec všeho, co patří k lidem."
"A měli ti zde alespoň nějakou představu, co jim hrozí?",
zeptal se zvědavě jakýsi hlas z houfu.
"To víte, že se psalo a řečnilo. Odborníci vysvětlovali ničivost zbraní, které hromadí sousední planeta. V podstatě to ale nikdo nebral vážně."
"Takže na tom byli stejně jako dnešní svět," řekl průvodce. "Každý rád vypravuje o hrůzách, ale chvíli, která by mohla být rozhodující nezná, neumí se jí postavit a ani v ni nevěří."
"To je strašný," vyhekla odkvetlá, špatně odbarvená blondýna. "Tady to máte před očima, lidi. Člověk se honí, spěchá, trápí, najednou rána a nic po něm nezbyde. A my si o tom mluvíme, jakoby to bylo něco všedního."
"Ale paní, paní," pokusil se o shovívavý odpor sebejistý mladíček. "Co bylo před třistapadesáti lety, nemůže se opakovat. Dnes máme organizaci spojených galaxií a vesmírný parlament. V dnešní době si nikdo nedovolí vyslat trestnou raket. Dovedete si představit reakci ostatního vesmíru?"
Písek skřípal pod nohama chodců. Okraj kráteru se rychle blížil.
"Jste ještě příliš mladý na tak rezolutní soudy," zapojila se do hovoru rozpraskaná ústa muže připomínajícího vzezřením obrazy dávných proroků. "A moc veliký optimista. Nepřál bych si, aby vás vaše důvěra zklamala. Pro jistotu ale takové věci neříkejte příliš nahlas. Totiž, abyste rozumněl. Já byl náhodou členem vesmírného parlamentu, a tak vím, co asi zmůže. To jsou, pane, věčné hádky o formulace, sem tam nějaká bezdechá protestní nóta, ale skutečně výkonná moc? Na základě čeho by ji mohl uplatnit?"
Slova zapůsobila. Chvíli bylo ticho rušené jen zvukem kroků. Ti, kteří ještě před okamžikem žili slovní potyčkou, podávali ruce jeden druhému, aby si vzájemně pomohli ve výstupu. Konečně byli u cíle.
"Tak tahle díra je padesát kilometrů široká," řekl průvodce. "Dávejte, prosím, pozor! Kdyby se někomu udělalo nevolno, ať
raději odstoupí stranou."
Různorodá společnost se shromáždila u masivního zábradlí obklopujícího kráter. Po šedém nebi stále klouzal nekonečný řetěz těžkých mraků. Mírný větřík strhával drobná zrnka a odnášel je kamsi do hlubin.
"Za celou dobu, co zde vodím výpravy," řekl průvodce jakoby na okraj, "ještě nepamatuji, že by na této straně planety bylo čisté nebe."
"Ale stejně je to velkolepé," ozval se sebejistý mladíček, zcela uchvácený pohledem. "Pomník, který nikdo nesvalí. Náhrobek trvající nezávisle na čase."
Společnost mlčela.
Dole, v bezedných dálkách, zářily hvězdy.
KÁMEN
Byla první říjnová sobota a ten den nevyšlo slunce. Ručička na hodinách se zvolna odrážela z prohlubně ciferníku a drobnými skoky zdolávala svah vedoucí k osmé hodině. Většina domácností spala. Byl konečně víkend a nebylo kam spěchat.
První se probudily děti. Jejich vitalita je obdivuhodná.
Páteční odpoledne strávily v lese a kufr mé otřískané škodovky naplnily po horní víko ranci hub. "Budou spát až do oběda," řekla žena, když je večer zahnala do pokoje.Co se týče únavy mých dětí jsem skeptik. Když jsem jim chvíli před půlnocí vypínal televizi, byly ještě plné života. Ráno mne probudilo jejich šramocení za zdí a tlumené hlasy. Za malou chvíli začal znovu televizní den. Přes slabou příčku vstoupilo i do našeho pokoje skřehotání postaviček jednoho z ranních seriálů. Nikdy nepochopím, jak
se na něco takového vydrží koukat. Mám-li být upřímný,
nejsem zásadním odpůrcem televize. Vadí mi jen pořady, které jsou jakoby vyřezané z překližky. Vadí mi jen hloupá nenávist a neustálé hledání falešných senzací. Jsme-li my, dospělí, dostatečně tupí abychom toto schéma přijímali jako samozřejmost, proč i děti? Vstal jsem z postele, rozsvítil lampičku a zamířil do jejich pokoje. Cestou jsem pohlédl na hodiny. Bylo osm hodin a deset minut. Evidentní nesmysl. Nejspíš bude potřeba vyměnit baterii. Za okny byla tma jako v pytli. Dětský pokoj se však topil v záplavě světla. Stropní lustr, obě lampičky i televizní obrazovka roztáčely kolečkem elektroměru a ukusovaly z měsíčního paušálu, který rok od roku hrozivě narůstá. Zmáčkl jsem vypínač a ztlumil zvuk. Děťátka začala samozřejmě protestovat. Byl jsem ale neúprosný.
"Je zde takový kravál, že jste nás vzbudili. Podívejte, jaká je tma. Když nemůžete dospat, buďte alespoň tiše. Možná by bylo lepší vzít si nějakou knížku."
" Víš kolik je hodin, tati," řekl synek ležící pod oknem.
" To jsi se díval v kuchyni," řekl jsem, " asi je tam vybitá
baterie."
" Já v kuchyni nebyl. Podívej se tady na budík."
Na malém ciferníčku ukazovaly ručičky čtvrt na devět. Ale to není možné?! I kdyby bylo já nevím jak zataženo, taková tma
přece nemůže být.
" Ještě se za chvíli vrátím. Nedělejte tu rámus. Jenom se podívám ven."
Synek vyskočil z postele a prohlásil: " Jdu s tebou."
" Tak si vezmi něco na nohy a trochu se oblékni. Už je říjen."
Vyšli jsme před dům. Verandová lampa osvětlovala maličký dvorek, kovovou branku a část zahrádky. Ve vzdáleném
paneláku svítilo několik oken, ale jinak byla všude tma. Veřejné osvětlení má mimo fotobuňky zřejmě i časový spínač. Šetřit se musí všude. Napadla mě taková pitomost. Před pár dny jsme s kamarády u piva sestavovali vládu a rozebírali stav světa. Kdosi zatrpklejší než my ostatní, nazval část politiků brzdami zeměkoule. V tomto podivném ránu mně napadlo, že to těm brzdařům možná vyšlo.
Čas ale běžel normálně. Zeměkoule se nezpozdila. Stáli jsme se synkem na spoře osvětleném dvorečku a pozorovali temné nebe. Někde v dálce nad střechami paneláků zablikalo maličké světýlko a pomalu se sunulo napříč oblohou.
Řekl jsem: "Hele, letadlo."
Synek ho chvíli pozoroval a potom udiveně dodal: "Jak to, že je vidět přes mraky?"
Nebýt té maličké nazelenalé tečky ještě by bylo možné všechno rozumně vysvětlit. Jenomže tam nahoře nebyly nejen mraky. Nebylo tam nejen slunce. Nebyl tam ani měsíc a hvězdy. Když mi to všechno došlo, dostal jsem strach. Se světem se stalo něco naprosto nepochopitelného. Mé znalosti jsou sice mizivé, ale na věci, které odporují logice nemusím být astronom ani fyzik.
" Radši půjdeme dovnitř," řekl jsem synkovi a ovinul mu paži
kolem ramen. Bylo vidět, že ve svém zamyšlení řeší stejný
problém jako já. V té chvíli řešili tento problém tisíce lidí na celém světě. Dovedl jsem si představit poprask na observatořích a štábech armád. Obsazené telefony a žhavící se faxy. Dotírající novináře a mimořádná zasedání vlád. Za svůj život jsem již zažil několik krizových situací a tak vím, co se v takových chvílích děje. Samozřejmě, že žádná z nich nebyla srovnatelná s dnešním ránem.
Ovinul jsem paži kolem synkových ramen a zamířil zpátky do bezpečí domu. Má žena ještě napůl v polospánku zabručela
něco o bláznech, kteří nedají pokoj ani v noci. Potom se obrátila na druhý bok a demonstrativně si přetáhla peřinu přes hlavu. Syn se vrátil do dětského pokoje. Ve svých deseti letech potkával tolik nových a neobvyklých věcí, že dnešní ráno automaticky přiřadil k ostatním virtuálním realitám našeho světa a za chvíli všechno pustil z hlavy. Zasedl k novému počítači, spustil hru, kterou si včera natáhl od kamaráda ze sousedství a zmizel v jejích chodbách a labyrintech.
Zvedl jsem z nočního stolku dálkové ovládání a pustil televizi. Z obrazovky se ozvalo: Nemám ráád malinovou marmeládu !!! Rychle jsem ztlumil zvuk. Mezi tím už táta Šmoula následovaný kolonií modrých trpaslíčků dospěl na kraj lesa a zamířil k řece. Přeskočil jsem z Novy na Primu. Na Primě běžel kreslený seriál o Supermanovi. ČT dvojka vysílala včerejší zprávy a na ČT jedničce vyprávěla Štěpánka pohádku O neposlušných kůzlátkách. Ovladač na satelitní vysílání ležel v polici knihovny. Došel jsem pro něj a přehodil program. Nastavená stanice vysílala zrnění. Trpělivě jsem projel všech šedesát možností, ale nikde ani ťuk. Vypnul jsem televizi a přešel do kuchyně. Tranzistorák vysílal na všech stanicích. Komentář k tomu, co se děje však nezazněl ani z jedné. Nejdůležitější je zachovat klid. Třeba je to nějaký místní problém. Anomálie natolik neobvyklá, že se zbytečně děsím. Ale když klid, tak klid. Zvedl jsem
konvici na vodu, došel k umyvadlu a do polovičky ji naplnil. Zapálil jsem hořák plynu a konvici postavil na plotýnku. Všechno funguje normálně. Nic se neděje. Za necelou minutu
začala voda vřít. Zalil jsem kávu a vrátil se do ložnice.
xxx
V pohraničních horách mezi Indií a Nepálem stál letitý, na první pohled polorozpadlý klášter. V jeho stěnách složených z kamení, zely hluboké trhliny. Divoký les se nastěhoval do obvodových zdí i na střechu splývající s hladkou skálou. Všude kolem panovala hluboká tma rušená jen nepatrným průnikem v kolmé stěně. Celé údolí leželo daleko od horských cest,a protože se tato část hor nepyšnila žádnými ze známých štítů, zůstávala stranou zájmu horských výprav.
Pokud byste přesto vstoupili do blízkosti kláštera, jistě by vás odradil zvětralý svah s padajícími balvany a drobnými sesuvy hlíny. Místní klima bylo však natolik drsné, že při nedostatku schůdných cest, zahánělo po staletí každého, kdo se náhodně přiblížil do těchto končin. Všechna drsnost a nepřívětivost okolí však byla jen maskou, vyceněnými zuby šelmy, která brání vchod do svého doupěte. Jen pár metrů pod rozpukaným povrchem se rozkládaly prostory, jejichž pohodlnost a vybavení přesahovalo nejsmělejší sny o jakékoliv lidské laboratoři.
Za dlouhým pultem, s řadou nestejně velkých monitorů, seděli dva muži. Muž v oranžové kombinéze přejížděl prsty po klávesnici, vcházel do jednotlivých řídících programů a současně kladl otázky muži v stříbřitém obleku, který se vrtěl na vedlejší židli.
" Něco jsi musel udělat." řekl muž v oranžovém. "Bez zásahu zvenčí by to nevypadlo."
" Tak ještě jednou. Jsem tu poslední den. Když jsem to zjistil, každou chvíli jsem čekal, že mne přiletíš vystřídat. Jeětě naposledy jsem se byl podívat venku, a
chvíli po tom, co jsem se vrátil, to zamrzlo."
" Dovnitř by se nikdo nedostal." řekl muž v oranžovém spíš
sobě než svému partnerovi. A kdyby se to i stalo, bude něco na termovizním záznamu. Ten je ale čistý."
" Nemohla přijít korekce přímo z centrálního počítače?"
" To by si musela vykopat vlastní tunel. Naší sítí nic nešlo."
" Než tu zastavil tvůj výtah, tak jsem všechno desetkrát zkontroloval. Už z toho začínám magořit. Nikde nic není."
" Jednou se už cosi podobného stalo. Bylo to krátce po rozběhnutí řídícího programu. Tehdy z toho byl pěkný poprask. Dokonce se uvažovalo o nové hře. Taky se na nic nepřišlo. Možná jsou za našimi pravidly ještě další, která nemáme znát. Až se vrátíš na základnu, dojdi si do archívu.
Existuje o tom sice jen malá složka pod heslem DINOSAUŘI,ale
třeba tam nějakou shodu najdeš."
" Asi s toho budu mít pěkný průšvih, co myslíš?"
" Řekl bych, že ani ne. Jenom to znovu rozvíří diskusi, jak moc můžeme měnit pravidla během hry. Zatím jsme jen občas dosadili do společenského systému netypické monstrum nebo kladnou postavu přesahující jejich chápání. Pokaždé úspěšně zlikvidovali i to kladné i to záporné. Mezi hráči jsou ale frakce, které usilují o volnější pravidla a každé rozkolísání hry je pro ně vítaným zpestřením. Pro ně asi budeš hrdina."
" Kdybych nebyl úplný začátečník, tak bych takové pokušení možná měl, ale víš, jak to je. Pro nás, které vysílají na kontrolní stanoviště, je systém čímsi téměř posvátným. Tím víc mne to mrzí. Nikdy jsem se neúčastnil sázek, jak je to u nás běžné, ale pasivně je pozoruji. I když je to směšné, vytvořil jsem si k lidem citový vztah. Dovedu si představit, co taková věc provede s jejich podsystémy, které si sami vytvořili. Musí to být děsné znejistění."
" Vykašli se na to. Co se jednou stalo, s tím už nic nenaděláš. Za chvíli tu budou programátoři a ti budou vědět, co s tím. Připrav si písemnou zprávu. Napiš do ní nač si
vzpomeneš, odevzdej ji na ústředí a potom všechno pusť z
hlavy. Na jiných stanicích se také občas něco stane a nikdo
s toho nedělá vědu."
Muž v stříbrném obleku ještě chvíli přecházel kolem svítících obrazovek. Všechny mimo jedné jediné zobrazovaly barvy, pohyb i dílčí děj. Cítil se mizerně. Cítil se hůř než dal najevo před svým kolegou. Skutečně si vytvořil vztah
k postavičkám hry na kterou léta dozíral. Lidé i jejich svět
se mu stali natolik blízcí, že se toužil někdy v budoucnu
vrátit. Věděl, že je to nemožné. Společnost vedla své členy po stupíncích, od těch nejnižších příček poznání počínajících hrou, až do závratných výšek, které si jeho zkušenost ani nedokázala představit. Byl na samém začátku. Čekala ho cesta mnoha staletími a mnoha programy. Když se dneska naposledy loučil s divokou přírodou obklopující stanici, nalezl černý kámen vřetenovitého tvaru. Ve slunečních paprscích se jeho žilky a póry stříbřitě leskly jako tečky vzdálených hvězd. Zvedl jej ze země a uložil do příruční brašny. Z kamene vycházela jakási síla, kterou neznal. Jednou mu tato drobnost bude připomínat mládí. Naposledy se rozhlédl po rozsvíceném sále, z poličky za ztmavlou obrazovkou zvedl brašnu a podal ruku muži v oranžové kombinéze.
" Takže, příjemnou službu."
" Hezký pobyt doma a hodně nových her," odpověděl muž v oranžovém.
V té chvíli se program vymanil z magnetického sevření kamene, obrazovka se zavlnila a ze tmy vyskočil nápis : "HRA POKRAČUJE ". Nad přikloněnou stranou světa se rozsvítilo slunce.
TERÁRIUM
Tvář Boha nahlédla do velikého terária. Prozkoumala podlahu pokrytou pilinami, ohlodané úlomky větviček i misky naplněné zrním a vodou. U malého domečku v samém rohu prosklené skříně, mezi žebříčky a prolejzačkami odpočívala samička Dorka. Sameček Daník hrabal v pilinách a hledal zapadlá slunečnicová zrnka. V posledním čase se v uzavřeném prostoru objevila kolonie parazitů. Nezbývalo než všechno očistit, vydesinfikovat a potom uvést do původní podoby.
Teď byly stěny terária umyté, piliny čerstvé a voda i zrníčka téměř nedotčená. Bůh přiklopil skříň průhledným
víkem s provzdušňujícími otvory, naposledy přehlédl celý
komplet a když shledal, že všechno, co udělal, je dobré, odešel za jinou prací.
Musel poklidit prázdné lísky v zahradě, zamést dvorek a vykartáčovat bláto z teplákové soupravy. Včera si s kamarády hrál na nedalekém staveništi. Když jim odlétl míč do rozbahněného výkopu, vzal z hromady dřeva dlouhou lať a šel míč vytáhnout. Bláto však bylo po deštích rozměklé. Zabořil se jednou nohou téměř po koleno. Když ji vytáhl zůstala pod blátem pravá holinka. Trochu se potom očistil a druhou holinu i mokré tepláky schoval. Otec byl přísný a určitě by ho nepochválil. Od včerejška bláto zaschlo a vytvořilo souvislý tvrdý škraloup. Vzal si rýžový kartáč a vyšel na dvorek. Dveře do domu nechal otevřené. Potom ho napadlo, že na zadním dvorku za domem je starý stůl. Když na něj tepláky položí všechno půjde snadněji. Prošel tedy garáží, úzkou uličkou za domem a na zadním dvoře se pustil do práce. Bláto se odlupovalo a padalo na zem. Jednu chvíli se mu zdálo, že zaslechl zvonek. V tak časném dopoledni však nikdo nemohl přijít. Kamarádi byli na prázdninách a rodiče se vraceli z práce až dlouho odpoledne. Ještě chvíli drhl kartáčem očištěnou látku a potom tepláky složil. Znovu prošel garáží a přehlédl
zahradu. Prázdné lísky ležely mezi zrytými záhony kde dříve bývala cibule. Oklepal z nich hlínu a odnesl je do
garáže. Když se vrátil k domovním dveřím všiml si, že jsou
zavřené. Asi je zabouchl vítr.
Vešel do prázdného domu.
Na chodbě ležely dvě veliké kabely. Jedna byla celá šedivá.
Druhá, červená s tmavými pruhy, měla povolené zdrhovadlo a zevnitř vyčuhovaly barevné kusy látek. Z kuchyně byly slyšet tlumené hlasy. Prošel chodbou, vzal za kliku a otevřel dveře. Dva muži, kteří stáli uprostřed kuchyně, se otočili ke dveřím.
" Tak přece je někdo doma," řekl větší z obou mužů.
" Třeba nám řekne, kdy se vrátí tatínek s maminkou," řekl ten menší.
Chlapec znejistěl. Nebyl zvyklý mluvit z cizími lidmi a vůbec nemohl pochopit, jak se mohli objevit zde v kuchyni.
" Tatínek s maminkou jsou v práci," řekl po chvilce." Vrátí se až odpoledne."
" To je ale škoda," řekl ten větší. " Chtěli jsme jim něco prodat."
" A taky děláme takový průzkum," přidal se ten menší.
" Víš vůbec, co to je průzkum? " zeptal se a aniž by čekal na odpověď začal vysvětlovat. " Musíme zjišťovat, co lidé mají doma. Jak hodně mají peněz a co všechno ještě potřebují. Je to takový průzkum trhu, jestli tomu rozumíš."
" Já se nemám z cizími lidmi bavit," řekl chlapec.
" Ale my vůbec nejsme cizí," řekl ten větší z mužů." Divím se, že ti rodiče o nás neřekli. Byli jsme dohodnutí, že se zastavíme."
" Nic mi neřekli. Měli byste přijít až budou doma."
" Ale to už budeme někde úplně jinde, " řekl ten větší.
" Možná na nás zapomněli. Jenže čas jsou peníze. To ale vůbec nevadí. Když budeš rozumný, tak to vyřídíme bez nich."
" Ale já ještě musím zametat dvorek. Potom půjdu do jídelny na oběd. A potom chci jít naproti mamince."
" Tohle je důležitější. Zbytečně se zdržujeme. Pojď nám ukázat, kam vaši dávají peníze a do které skříňky si maminka uklízí prsteny, náramky a podobné věci. To, co jsi říkal, stihneš potom," řekl větší z mužů.
Ten malý, neustále jezdil očima po místnosti, nahlížel do zásuvek a skříněk a téměř nevěnoval pozornost ani chlapci ani svému kolegovi.
" Naši žádné peníze nemají," řekl chlapec. " Když jsem chtěl kolo, tak mi to tatínek říkal."
"Hele, kluku, mně dochází trpělivost. Když ti tady ten pán
říká ,že nám máš pomáhat, tak to myslí vážně. Copak tebe nenaučili poslouchat?" řekl pro změnu ten menší.
" Já bych vás poslech, ale tatínek by se zlobil. My opravdu nic nemáme." odpověděl chlapec.
" Každý, kdo má takovýhle dům, má plno věcí," řekl ten větší spíše sám sobě než chlapci. Potom se obrátil na svého kolegu a pokračoval. "Podívej se kde mají koupelnu, už mně ten kluk přestává bavit."
Ten menší položil hrníček, který právě vytáhl za skříňky a s pohvizdováním odešel z kuchyně.
" Koleduješ si o nějaký trest, řekl veliký muž. Mně se vůbec nelíbí, když takový malý kluci lžou."
" Ale já nelžu pane," řekl chlapec.
" Kam vedou tady ty dveře?" zeptal se muž.
" Do obývacího pokoje."
" A tyhle druhé dveře?"
" Do mého pokoje."
" Asi se půjdeme na tvůj pokoj podívat."
" Ale já v pokoji také nic nemám."
Muž vzal za kliku a otevřel dveře.
" No, moc chudě to tady nevypadá. Máš tady i televizi a kazeťák."
" Ta televize je stará. Tu jsme dostali od babičky. Ani na ní nejdou barvy."
" A co je to tady za myši?," řekl muž a dotkl se rukou
terária.
" To nejsou myši, to jsou křečci," odpověděl chlapec.
" Máš hodné rodiče," řekl muž. " Určitě je bude mrzet až jim řeknu, že jsi nechtěl poslouchat."
Za sklem terária se zavlnila hromádka pilin a napůl zakrytá tělíčka Daníka a Dorky se vyhrabala na povrch.
" Teď jste je probudil," řekl chlapec.
Malý muž nahlédl do dětského pokoje a řekl: " Našel jsem tu koupelnu. Klíč je ve dveřích, tak ho tam strčíme a bude pokoj."
" Počkej, kámo," řekl ten velký, "mám lepší nápad."
" Hele, čas běží," řekl malý muž.
" Tady ten chlapec má křečky a určitě je má rád." řekl ten velký." My máme naspěch, a když nám nepomůže, mohlo by se těm křečkům něco ošklivého stát."
Daník a Dorka se už definitivně probrali a škrábali pacičkami po přilehlé stěně terária.
" Tak co tomu říkáš, mladej," zeptal se se zlomyslným úšklebkem ten menší z mužů.
Chlapec mlčel a s úzkostí pozoroval drobná, křehká tělíčka dožadující se pozornosti. Rád by je vzal do dlaní a pohladil jejich načepýřenou srst. Veliký muž se však tvářil hrozivě.
V tom kdesi v domě zazvonil telefon.
" To bude maminka," řekl chlapec a vykročil ke dveřím.
Veliký muž ho však chytil za ruku a přitáhl k sobě.
" Klidně to nech zvonit" řekl rozčíleně a zesílil sevření drobné dětské ruky.
" Au, to bolí," řekl chlapec.
Malý muž přistoupil k teráriu a nadzvedl plastikový poklop.
" Tak pojďte milánci," řekl a hrábl rukou do hromádky pilin.
Vytáhl Daníka. Držel ho jako hračku a přejížděl si s nim po rukávu saka.
" Měl bys asi začít mluvit. Co kdyby mu upadl. Třeba by ho potom mohl i zašlápnout. Taková věc se stane raz dva," řekl
velký muž.
"Tohle je k ničemu," řekl ten menší z mužů a sehnul se k podlaze. Položil zvířátko na zem a zlehka ho přimáčkl špičkou boty.
" Prosím, já vás prosím. Já doopravdy nevím, co chcete." řekl chlapec.
Dříve si mnohokrát představoval situaci, jak bojuje s lupiči. Vždycky to byla náramná legrace. Vždycky to bylo jako ve filmu. Teď to ale legrace nebyla. Chybělo jenom maličko, aby se rozplakal.
Malý muž přimáčkl křečka k podlaze a Daník bolestivě zapištěl.
" Neubližujte mu. Nebuďte zlí. Počkejte až přijde tatínek, ten si to s vámi vyřídí. Pusťte ho."
Daníkovo zapištění jakoby proměnilo celý chlapcův svět. Už tu nebyl bezpečný domov s každodenními jistotami, ale jakási skládačka podobná ruské bábušce. V té největší panence byla menší panenka, v ni ještě menší a ještě menší. A ke každé z nich byla přibalena bolest. Bolest tak palčivá, že se rozlézala po dětském pokoji, křičela z oken, kroužila prázdným domem a nakonec vstoupila i do poloosiřelého terária.
Malý muž přišlápl a pištivý zvuk ustal. Ozvalo se jen tiché křupnutí.
Dorka za sklem poplašeně škrábala tlapkami a vydávala téměř neslyšné zvuky.
Možná to trvalo jenom krátkou chvíli, ale chlapci se ta chvíle zdála nekonečná. Už ani nevnímal naléhání obou mužů. I jeho bolest jakoby otupěla. Cítil jen velikou nenávist a pocit nepředstavitelné nespravedlnosti.
" Strč ho do té koupelny a zahoď klíč." řekl větší z mužů, " už jsme se s ním zdrželi dost."
Malý muž odkopl mrtvé tělíčko do kouta pokoje a chytil chlapce do náruče.
" Tak pojď, spratku! A nefňukej! Tohle sis zavinil sám."
Téměř ho přenesl pokojem i chodbou, strčil ho do otevřených dveří koupelny a zabouchl dveře. Potom dvakrát otočil klíčem
zhasl světlo a škodolibě se usmál.
" Trochu rodince ušetříme za elektriku. Aby kvůli nám neměli škodu." zamumlal a vrátil se do pokoje.
" Tady u kluka nic nebude," řekl velký muž." Prohledáme obyvák a kuchyň."
Chlapec seděl na okraji vany a všude kolem byla tma. Myslel na Daníka. Bylo to poprvé, co se setkal s opravdovým násilím. Měl strach o Dorku, ale téměř jistě věděl,že jí už nic nehrozí. Od dveří z domu se ozýval tlumený šramot.
Muži prohledávali byt. Z police nad sporákem vytahali hrnečky, vysypali dózy naplněné sáčky s kořením a stáhli barevné fólie natažené na přepážky polic. V jednom z hrnků objevili padesátikorunu, dvě dvacetikorunové mince a několik drobných.
" Sakra, to je tak na na mizernou bonboniéru," řekl větší z mužů. " Už od rána máme smůlu."
Menší z mužů, jakoby na dotvrzení slov svého parťáka, převrhl nahromaděné nádobí a hrnky s dózamy se zřítily na zem. Na hromadu střepů spadl i pytlík s moukou a bílý poprašek se rozstříkl po zaneřáděné podlaze.
" Kruci. Ještě uděláme obyvák a padáme odsud." řekl vztekle větší z mužů.
V koupelně bylo ticho. Chlapec jen vzdáleně vnímal hluk šířící se po domě a potichu stále dokola opakoval: Pane Bože
tohle jim nesmíš odpustit.
Muži přešli do obývacího pokoje.
" Vidíš, jaký to jsou idioti," řekl ten menší z mužů." Stěny mají obložené knihami, ale o korunu tu nezavadíš."
" Co kecáš blboune, za knížky si takovýhle lidi většinou strkají věci, které chtějí schovat. Házej to na zem! Přece nepůjdeme s prázdnou."
V tu chvíli se od zhora ozval zlověstný skřípot provázený praskáním.
" Co to bylo?" řekl menší z mužů a zůstal strnule stát s náručí plnou knih.
" Tohle někdy dělají trámy na půdě," řekl větší z mužů." Je už dlouho horko a jak prosychají, tak v nich praská."
" Hele, něco mám," řekl malý muž.
" Ukaž," řekl ten velký a vytrhl z jeho ruky vyřezávanou dřevěnou kazetu.
Podivný zvuk se ozval znovu.
" Do háje, samá bižutérie."
V té chvíli nahlédla do lidského domečku tvář Boha a přejela pohledem poničenou hračku, kterou dovolila vytvořit svým chráněncům. Nahlédla do všech místností i do myslí všeho živého, co dýchalo mezi stěnami domu. Přejela pohledem i po mrtvém tělíčku křečka ležícím v rohu dětského pokoje a zachmuřila se nechutí.
Ta tvář nechtěla být soudcem a ani zdaleka nehledala spravedlnost. Ale i tak se jí zošklivil pohled na dvě gorily, které ještě před okamžikem mluvily o poslušnosti a převracely smysl všeho, co utvářelo svět lidí.
V tom okamžiku chlapec sedící v tmavé koupelně konečně našel slovo, které přesně pojmenovávalo ty dva uvnitř bytu. Paraziti. Paraziti. Paraziti.
Muži stáli několik okamžiků bez pohybu.
Potom neviditelná ruka sáhla mezi příčky domu a uchopila toho většího z mužů. Stiskla jeho svalnatý krk a širokou hruď a téměř z něj vymáčkla dech.
Muž zachroptěl a padajíce k zemi ještě jednou zopakoval slovo bižutérie. Potom už nemluvil a nedýchal.
Ten malý se jakoby ještě zmenšil. S vytřeštěným pohledem couval ke dveřím, protáhl se kuchyní a chodbou a vyběhl z domu.
Chlapec, zavřený v koupelně, o ničem z toho nevěděl. Koukal do tmy a jako zaklínací formuli opakoval stále dokola: "Pane Bože, tohle jim nesmíš odpustit."
SETKÁNÍ
Budova, do které nás ubytovali, musela hodně pamatovat. Sama stavba měla ještě jakýsi glanc, ale zařízení léty zchátralo.
Protože se vlastníci příliš nezatěžovali údržbou, byly pokoje i klubovny omšelé, a jak se v našich časech říká, i částečně vybydlené. Celý objekt vlastnila jakási společnost s ručením omezeným, a tak jen Bůh ví, kdo byl skutečným majitelem.
Nastěhovali jsme se v sobotu před polednem. Byl začátek září, ale přes pokročilé léto bylo příjemné počasí. Setkání pěstounských rodin se konala každoročně. Dospělí se mezi sebou přinejmenším znali od vidění. Bylo jich také podstatně méně než dětí. Na těchto setkáních nebyla desetičlenná i početnější rodina ničím zvláštním.
Zaparkoval jsem škodovku na vyasfaltovaném plácku před budovou. Parkoviště bylo již zpola zaplněné. Mikrobusy a upravené dodávky shodně vypovídaly o šikovnosti českých rukou, zcela v duchu publikace " Udělej si sám." V recepci jsem vyzvedl klíč a potom jsme s ženou a dětmi nastěhovali batohy a tašky do přiděleného pokoje.
Do oběda zbývala hodina času a tak jsem vyrazil na obchůzku areálem. Několikapatrové budovy byly postaveny podle jednotného plánu šedesátých let. Rozlehlé, travnaté plochy se střídaly s tenisovými kurty, fotbalovým hřištěm a dětskými pískovišti. Celý okolní terén se svažoval k přehradní nádrži s písečnou pláží. Došel jsem až k vodě. Chvíli jsem pozoroval zelené škraloupy vodních řas, občasné kruhy na hladině s blýskavým středem rybího těla a vzdálené lodičky u druhého břehu. Tráva nad pláží i okolní písek nesly stopy nočního deště. Asi kilometr ode mne jsem zahlédl veliký shluk lidí a automobilů. Bylo to daleko od vody a výhled mi částečně zakrývaly stromy. Nejsem zvědavý. Tu vlastnost jsem léty již téměř ztratil. Neměl jsem ale nic na
práci a tak jsem se díval. Na tu dálku se mi zdálo, že jsou
tam i policejní auta, ale při mých očích bych na to přísahat nemohl. Pak mě to přestalo bavit. Čas se přece jen o kousek
posunul a tak jsem zamířil zpátky k ubytovně.
V recepci mi řekli, že se oběd pozdržel a že není kam spěchat. Usadil jsem se tedy do křesílka ve vstupní hale a zapálil si Spartu. Normálně kouřím tu nejhorší směs co je na
krámě, ale když si někam vyjedeme, pokaždé si koupím krabičku něčeho lepšího.
Sedím, pokuřuji a na půl ucha poslouchám o čem se baví ženské v recepci.
" To je zase nějaká fáma," říká starší blondýna.
" Kdepak, paní," říká ta mladší. " Něco na tom bude. Já jsem šla kolem a je tam plno policajtů."
" Já vám řeknu, že náš Fanda je do ufonů blázen. Ale všimněte si. V létě, když jsou lidé na dovolených a zrovna se nic extra neděje, tak je takových věcí plno."
" Víte, že máte pravdu. Možná ale nemají rádi zimu"
" To bych se jim ani nedivila. Já zimu přímo nesnáším. Ale všimněte si. Jak se objeví nějaký pořádný skandál, tak léto neléto a je ticho po pěšině."
" No, je pravda, novináři lidem pěkně blbnou hlavy."
Opatrně jsem se usmál a zamáčkl dokouřenou cigaretu do popelníku. Potom jsem se zvedl, vyzvedl ženu a děti z pokoje a všichni společně jsme zamířili k jídelně.
" Asi budeme chvíli čekat," řekl jsem manželce.
" Děti si zatím dají limonádu," řekla žena " a ty máš určitě už taky žízeň."
" Jo, pivo by bodlo," řekl jsem a pohlédl vděčně na ženu.
Stejně mám kliku, pomyslel jsem si. Jiné ženské trhají chlapům pulitr od huby a ta moje i v tomhle myslí za mně.
" Tati, na ubytovně říkali něco o ufonech," ozval se můj dvanáctiletý syn.
" Ufoni jsou mufloni." řekla osmiletá dcerka a zahihňala se.
" Jo, něco tam povídali. Až nějakého uvidíš, tak mi řekni."
Oběd byl nakonec skoro v normálním čase. Najedli jsme se a
odešli do společenské místnosti. Psycholožka pověřená vedením setkání nás seznámila s plánovaným programem. Děti
potom odjely na několikahodinový výlet a nás čekala diskuse o rodinných záležitostech.
Povídání o zážitcích s dětmi, to je vždycky taková směs veselých i polohororových příběhů. Ženské, které odchovaly k dospělosti mnoho dětí, mají většinou i docela slušnou vypravěčskou kvalifikaci. Ono by se také bez příslušné výřečnosti dalo jen stěží obstát. Mezi řečí se mihla i narážka na dopolední srocení u vodní nádrže. Kdosi se zmínil o jakýchsi hračkách, údajně vyrobených z neznámé hmoty. Byla to ale jenom letmá odbočka od tématu. Vždyť může vůbec existovat fantastičtější fantastika než je svět dětí?
Večer měla diskuse pokračovat. Pro mládež bylo připraveno posezení v kavárně s počítačovými hrami, kulečníkem a stolním fotbalem. Několik z nás se přihlásilo jako dozor. Personál kavárny dostal limit na výdej Coca coly a brambůrků. Pokud by měl kdokoliv jiné přání, platilo se
hotově.
Po večeři se kavárna naplnila asi osmdesáti dětmi. Byla to věkově i národnostně velmi pestrá společnost. Nás několik tatíků obsadilo barové stoličky. Jen tak mezi řečí jsme občas zkontrolovali probíhající zábavu ale jinak jsme se věnovali svým historkám a svým sklenicím. Z dětí, které pobíhaly kolem, jsem znal jen loňské kamarády našich ratolestí. Čas nám ubíhal příjemně. Jediné vyrušení způsobila skupinka nažehlených frajerů z jakéhosi kursu. Nejdříve si chtěli dát skleničku. Potom se jim zdálo, že je zde příliš hlučno a nakonec začali remcat o různých odstínech barev pleti, které se jim nezdály zrovna košer.
Protože si nás automaticky přiřadili k dětem, probodávali naše záda mrazivými pohledy a my jen tak mimochodem přes rameno jim to opláceli.
Nakonec je to přestalo bavit a vypadli z kavárny.
Několikrát během večera jsem zašel mezi děti. Vlastně nikoho z nás ani nepotřebovaly. Ve svých hrách byly dokonale soběstačné. Dcera seděla se skupinkou mladších děvčat trochu stranou. Jedna z mladých instruktorek jim cosi vyprávěla. Syn byl střídavě u kulečníku a stolního fotbalu. Počítačových her si užil dostatečně doma a zdejší databáze byla pod hladinou jeho zájmu. Jednu chvíli se ke mně přitočil. " Tati, vidíš támhle toho malého kluka s těmi světlými vlasy?"
Řekl jsem, že ho vidím.
" Tak si představ," pokračoval, " že v kulečníku obehrál všechny velké kluky."
" Třeba chodí hrát s tátou," řekl jsem.
" To teda nechodí," odpověděl můj syn. " Povídal, že to ještě nehrál, jenom si to chtěl zkusit."
" Prosím tě, vždyť skoro ani nevidí na stůl."
" No právě. On se tak vždycky jako natáhne."
Tento způsob dětské logiky mne pokaždé fascinuje.
" Víš co, jdi si ještě chvíli hrát. Za chvíli se tu zavírá," řekl jsem s úsměvem.
U barpultu už číšník začínal inkasovat.
Objednal jsem na závěr ještě jednu becherovku a zaplatil útratu. Potom jsem požádal účtujícího číšníka o účet za děti. Byl jsem domluvený s vedoucí setkání, že jí ho vyzvednu a ona ho ráno proplatí. Číšník mi podal účtenku a řekl:
" Pár takových akcí jako dneska večer a můžeme to tady zavřít."
Podíval jsem se na lístek a tam bylo napsáno Coca cola 2 l dvakrát, Smažené brambůrky třikrát.
Udiveně jsem pohlédl na číšníka.
" To je nesmysl. Vždyť je tady snad osmdesát dětí."
" Vždyť to říkám. Asi to nosí odněkud z venku," odpověděl naštvaně.
Strčil jsem lístek do peněženky, hodil do sebe zbytek
bechera a přivolal syna s dcerou.
Parčík mezi budovami tonul v oranžovém světle zářivek, ale i přes jejich tlumené světlo probleskovaly hvězdy. Byla krásná zářijová noc.
" Tak jak jste se bavily," zeptal jsem se.
" Docela jó," odpověděl trochu klackovitě syn.
" Ta paní co s námi seděla," řekla dcera, " uměla krásně vypravovat. A naučila nás i nějaké hry."
" Já snad prasknu," řekl syn.
" A prosím tě, proč?" zeptal jsem se.
" Já vypil asi dva litry coly," odpověděl.
" A kde jsi ji vzal?"
" Kde bych ji vzal, byla na stole. Každý si nalil kolik chtěl."
" To se ale už na ostatní nedostalo," řekl jsem.
" To jó," ušklíbl se. " Vždyť jsme závodili, kdo toho víc vypije."
" A kdo vám ji přinesl?" zeptal jsem se.
" Kdo by ji nosil? Byla na stole."
Došli jsme ke dveřím ubytovny. Chodba byla rozsvícená. Náš pokoj měl přiotevřené dveře.
" Už jste zpátky?" řekla má žena. " Já zrovna taky dorazila."
" Nechce se ti ještě ven?" zeptal jsem se. " Je krásná noc."
" Dneska jsem nějaká ospalá, radši si půjdu lehnout," řekla žena a přejela pohledem po dětech.
" Rychle se umyjte a zalehnout. Snídaně je už v sedm hodin."
"Já se ještě trochu projdu," řekl jsem. "Nebudu tam dlouho."
" Až přijdeš, tak potichu. Jak si lehnou, hned zhasnu."
Zlehka jsem ji políbil do načepýřených vlasů, prošel recepcí a vyšel z domu.
Opravdu kouzelná noc. V místech, kam nedosahovalo světlo
zářivek, bylo nebe poseté hvězdami. Měsíc byl téměř v úplňku a vysoké stromy parku vrhaly dlouhé měkké stíny.
Cestička končila u písečné pláže. Od rozlehlé vodní
plochy přede mnou byly slyšet tiché nárazy vln. Z boku od neposečené louky zněl koncert cvrčků. Usedl jsem na cosi podobného lávce a začal prohledávat kapsy. Zapalovač jsem našel hned. Cigarety jsem nechal na pokoji, ale někde v kapsičce by jedna měla být.
Je to k vzteku, když člověk musí klást překážky vlastním zlozvykům.
Konečně jsem ji objevil. Ohýnek zapalovače mne na okamžik oslepil.
Natáhl jsem kouř a všechno, co mi ještě chybělo k pocitu
naprostého uspokojení, bylo tady.
I když jsem v mnoha věcech velmi pragmatický, je zase plno jiných věcí, které řeším naprosto nerozumně. Znovu jsem zhluboka nasál cigaretový kouř a zadíval se na hladinu nádrže. Mé oči již přivykly nočnímu příšeří a tak jsem jim dal volnost. Přímo proti mně, daleko za vodní hladinou, se rýsovala temná hradba vzdáleného lesa. Po levé ruce byla světélka lemující betonovou hráz. Potom jsem se zadíval na pravou stranu. Ve dne bylo odsud vidět až ke vzdálenému ohybu, kde se nádrž pozvolna měnila v řeku.
Pane Bože, vydechl jsem překvapeně. Já snad musím mít halucinace. Vždyť jsem toho zas tolik nevypil. Čtyři piva a jednoho bechera. A to bylo za celý večer.
Asi pětset metrů ode mne, přímo uprostřed stříbrné vodní hladiny, pobíhala skupinka dětí. Když jsem se zaposlouchal, zachytil jsem i vzdálený dětský smích. Hrály něco mezi házenou a kopanou. Pravidla to asi nemělo žádná. Ale zdálo se, že se výborně baví.
Seděl jsem, a jako přimražený, pozoroval jejich hru.
Muselo uběhnout moře času, ale čas byl najednou čímsi nepodstatným. Seděl jsem a hleděl na vodu.
Asi bych tak vydržel až do rána. Najednou se však ozval zvuk podobný houkajícímu parníku a děti přerušily hru.
Seběhly se do hloučku. Jedno z dětí vzalo míč a vyhodilo ho
směrem k nebi. Míč několik okamžiků pomalu stoupal vzhůru,
ale potom začal zrychlovat a zářit jako rozsvícený lampion. Vzdaloval se a byl menší a menší až se ztratil v nekonečné
dálce hvězdné oblohy. Když jsem se znovu zadíval na hladinu nádrže, děti byly pryč.
Vrátil jsem se na ubytovnu. Zbytek noci můj spánek bloudil divokými sny. Byla to nekonečná noc.
Ráno jsem odešel k vedoucí našeho setkání a odevzdal jí ten směšně nízký účet kavárny. Chvíli kroutila hlavou. Potom
mi začala tvrdit, že je to určitě sponsorský dar personálu.
Řekl jsem jí, jak byl účtující číšník dopálený. Měla zaručeně plnou hlavu jiných starostí a tak celou věc odbyla tím, že je konečně jedno, kdo byl tak štědrý. Když ušetřila na včerejším večeru, zbude více na dnešek. Byl jsem v pokušení vyklopit všechno co vím. Jsme ale racionální lidé a vůbec nemám potřebu být za blázna. Pro sebe jsem věděl, že byli mezi námi. Snad neměli potřebu zřetelněji prokázat svou přítomnost. Možná nechtěli zasáhnout do našich životů. A třeba to tak má být, že fantazie a neobvyklost jenom zlehka zaťuká na dveře našeho racionálního světa, aby nezevšedněla a zůstala tajemstvím.
BAGA, BAGA
V každém stromě je ukryto tajemství. Člověk může sebevědomě věřit, že je pánem světa, ale ať prokazuje svou moc jakýmikoliv prostředky, pokaždé obelhává jen sám sebe. Vědomí stromů je rozvážnější. Možná je formuje jejich dlouhověkost. Možná jsou ve své nahotě vystavené přírodním živlům otevřenější řeči země i řeči nebe. Možná jejich paměť, kráčející přes počátky i konce lidských civilizací, řadí člověka někam mezi žravé housenky a pilné včely.
Každý strom je jedním ze strážců našeho světa. Zatímco my z jeho letokruhů čteme jen nejzřetelnější záznam o klimatických změnách, otevřená obloha přetáčí gramofonové desky čerstvých pařezů do bezedné databáze vesmíru.
Ale dost o těchto věcech. Vyprávějme si své lidské příběhy a stromům přenechejme jejich soud. Dítě, které sedí na pískovišti pod staletou lípou má k jejich duši blíž, než sebe smělejší konstrukce mé kostrbaté řeči.
Dítě se narodilo v době, kdy ve větvích rašily první pupeny. Ve chvíli, kdy se posadilo, byla koruna plná ptačího zpěvu. Potom přišla zima. V prvních dnech jara se dítě postavilo na nohy. Teď, koncem léta, žvatlavě rozpráví se svým okolím o svých radostech a starostech. Z domu vybíhá matka a ptá se: "Janičko, není ti zima?"
Janička se tváří spokojeně. Je jeden z mála bezmračných dní a slunce plující po modrém nebi objímá svými paprsky krásný dům, stoletou lípu i pískoviště s dítětem.
" Baga, baga," řekne dítě a uhodí lopatičkou do písku.
Matka té řeči nerozumí. Protože se ale holčička tváří spokojeně, vrátí se zpátky do domu. " Baga, baga," opakuje dítě a větve lípy, kterými pohupuje lehký větřík, mu odpovídají. Šumí tiše a pro svět dospělých naprosto nesrozumitelně. Hovoří dávnou univerzální řečí. Řečí plnou symbolů a nápovědí ještě pamatující čas absolutního ticha. Ale dítě té řeči rozumí. Přizvukuje " Baga, baga," a poslouchá příběh podobný pohádce. Tím příběhem procházejí dávno zmizelé generace předků. Jsou v něm otcové, maminky i děti, jejichž otisk cítí ve svém srdci. Je v něm veliké množství bolesti a nejistot, ale všechno je v tak vyvážených dávkách jako sérum, které se podává nemocnému k získání imunity. V té řeči je i plno tmy, která je plná tajemství. Dítě se dívá a jenom občasný prudký pohyb je jakýmsi náznakem úleku. Strom je však s ním a řečí, která nepotřebuje slova, je konejší: Holčička se tmy nesmí bát. Já jsem ty a ty jsi my.
Dítě se usměje a řekne " Baga, baga." Potom strom začne vyprávět o světě, který jeho civilizace vytvořila. Hovoří o čase prvních dobyvatelů vysazených na pustá pobřeží. O nekonečných zápasech o každou píď země. O prvních zelených kobercích natažených do vnitrozemí. A konečně o velikém vítězství lesa dobudovávajícího ochranou kopuli nad rozvíjejícím se životem.
Dítě, o kterém by každý z dospělých řekl, že ještě nemá rozum, ten příběh poslouchá a ukládá do paměti.
Je pravda, že později všechno zapomene. Strom velmi dobře zná předěl, kterým lidé procházejí. Přesto neúnavně hovoří ke každému z dětí země a s nekonečnou trpělivostí sleduje, které z jadérek jeho řeči uvízne alespoň v jejich podvědomí. Stromy tak hovořily k rodičům dítěte i k jeho prarodičům. Hovořily tak po tisíciletí.
A přestože se zdá, jakoby lidé vytvářeli čím dál více slepých odboček, neúnavně jim připomínají jedinou společnou cestu. Za nekonečná tisíciletí se naučily shovívavě přijímat dočasné porážky. Je jim cizí lidská posedlost a těkání z místa na místo. Žijí a dobře ví, že žít znamená rozumět a chránit.
Možná proto milují děti. Dětská srdce jsou ještě otevřená a jejich duše je podobná duši stromů. A tak strom naklání větve k hrající si holčičce a tisíckrát zklamán, znovu obnovuje otřesenou víru v lidský rozum.
Je už pozdní odpoledne, když se vrací z práce její otec.
Přichází s mužem, který rozumí stromům. Projdou dvorem a zastaví u pískoviště.
Dítě se zvedne z písku a běží k otci.
" To je ta lípa o kterou vám jde?" ptá se muž. " Ano," říká otec. " Stíní zahrádce a každý rok musím čistit okapové žlaby, protože jsou plné listí"
" No, nebude to jednoduché," říká muž. " Kdyby prosychala a hrozilo, že na někoho spadne zlomená větev, tak to je bez problémů. Zatím ale vypadá zdravě."
" Tak poraďte, co dělat," přeruší jeho úvahy otec. " Na podzim tady máme smetiště. Když zafouká vítr je u vchodu po kolena suchého listí."
" Podívejte. Ale jenom mezi námi. Letos s tím už nic nenaděláme. Nezbude než mu pomoct."
" Co myslíte? Když ho prořežu zase obroste."
" Zkuste k ní nalít koncentrát, který otráví kořeny. Neměl bych to říkat, ale známe se.
Vím, že mě neshodíte. Na podzim narušíte kořeny kyselinou a na jaře už neobrazí. Ale bacha, mohl by z toho být průšvih."
"Myslel jsem, že se ji zbavím už letos," řekl otec zklamaně a pohladil holčičku po hlavě. " Pojď, Janičko, půjdeme domů." Dítě se ale vycuklo a zamířilo zpátky na pískoviště.
Nerozumělo slovům otrávit, koncentrát a kyselina, ale přesto v těch neznámých slovech cítilo něco zlověstného. Nechalo ležet lopatičku i barevné formičky a odbatolilo se až k širokému kmeni lípy. Položilo drobnou ručičku na starou zvrásněnou kůru a řeklo: " Baga, baga."
Strom se zachvěl a udělal, co stromy dělají jen zřídka. Soustředil všechnu svou energii, zkušenost a životní sílu a v jediném neviditelném záblesku ji předal dítěti.
Ještě bude chvíli trvat než listí zežloutne a opadá. Protože se blíží podzim bude všechno vypadat přirozeně. Do jara si nikdo nevšimne, že strom je již pouze mrtvým dřevem.
Dítě ucuklo rukama, kterými proběhlo lehké mravenčení a vrátilo se k pískovišti.
Možná cítilo, že se stalo cosi mimořádného, ale i kdyby dokázalo rozpoznat pravdu, ani z daleka by nebylo schopno docenit velikost daru, který právě obdrželo.
Když se na dvorku objevila matka, dítě naposledy pohlédlo na strom a potom se schovalo do její náruče.
Ovládat řeč dospělých křiklo by přes matčina ramena " Sbohem strome."
Protože však neumělo mluvit, řeklo jen tiše "Baga, baga."
NOVÝ POŘÁDEK
Od prvního dne co obsadili zemi šlo všechno do háje. Já vím, že je plno takových, kterým ty změny přišly náramně vhod, ale pro mne a moji rodinu to byl neuvěřitelný sešup. Lhal bych kdybych tvrdil, že jsem je od první chvíle prohlédl. To zdaleka ne. Mně i všem okolo se docela líbily ty jejich řeči o novém pořádku, o poctivosti a morálce. Copak jsme ale mohli tušit, že všechno, co říkají otočí nakonec proti nám? Oni byli prostě skvělí. Nad technikou, kterou začali stěhovat na naši planetu, se všem protáčely panenky. Téměř ze dne na den rozšířili televizní vysílání o neuvěřitelné množství programů posbíraných bůh ví kde. Třeba dabing. Všichni, co dělali v dabingu, byli okamžitě bez práce. Nevím, jak to dokázali, ale všechny filmy byly najednou jako v původním znění, a každý jim rozuměl ve svém vlastním jazyce. Takových triků nám předvedli spoustu. My jsme většinou jen seděli a čuměli na televizní bednu. Prostě, chápejte to, chtěli jsme být v obraze a nevypadat před okolím jako úplní pitomci. Když se nad tím zamyslím, tak to byla perfektní strategie. Zatím co jsme čučeli jako berani, tak nám rozparcelovali planetu a do každého důležitého úřadu posadili svého člověka. Proboha, co to říkám? Už bych jim skoro naletěl na to, že jsou také lidmi. Ale to prrr, to ani náhodou. I když vypadají skoro jako my, tak v těch studenejch čumácích není z člověka ani co by se za nehet vešlo. V životě jsem žádného z nich neviděl rozčileného. Jsou jako automaty na sladký řeči a na rozumné příkazy. Mně ale z toho jejich rozumu naskakuje husí kůže. Třeba jejich historická spravedlnost. Léta si z povzdálí nabírali údaje o naší planetě. Proč se soustředili zrovna na historii, ví jenom Bůh. Možná si ji také vyložili trochu po svém, ale to konečně dělá každý. Jenomže každý z ní nevyvozuje pravidla pro současnost.
Tak si tedy usmysleli, že vyrovnají všechny křivdy pomalu od počátku světa. Když jsem prve říkal, že se to možná někomu může líbit, tak jsem měl hlavně na mysli Indiány. Ti dneska mají nač si jen vzpomenou. Můžou do všech lokálů po celém světě a všechno je pro ně grátis.
Nejvíc našim novým pánům vadí evroamerická kultura. Tvrdí, že celý model našeho života je falešný. S vlastní zemí prý zacházíme jako bychom si ji mohli za čas převléci jako špinavé ponožky. Ekologie, to je jejich zaklinadlo.
Co je jim do našich surovin? Leda že by je chtěli odtransportovat k sobě domů. Jenomže oni tvrdí, že pomalu není co. Nelíbí se jim naše způsoby rozhodování. Všude nasazují kybernetické schránky na stížnosti. To je jasný, že si věčně někdo stěžuje. Já bych si stěžoval taky, jenomže vím že ty nejoprávněnější stížnosti nikdo nechce slyšet.
Copak za to můžu, že jsem se narodil bílejm rodičům? Mně je šuma fuk jakou mám barvu kůže. Ať jsem třeba fialovej.
Manželka si přebarvila vlasy a patlá se nějakým mejkapem, takže je aspoň trochu do hněda. Já jsem ale chlap a nemůžu od rána do večera vypadat jako filmovej herec. Stejně by mi to bylo houby platný. Vlasy mám blond, oči modrý a celkově jsem takový typ, co se nedá přemalovat. Dřív jsem byl vážený občan a dneska, když vlezu do hospody, tak si každý odsedne. On je dneska všude i jinej personál. Ani jsme se nestačili rozkoukat a už jsme byli bez práce. Že prej to není namířený proti nám. Říká se tomu racionalizace a produktivita.
To je ale zajímavý, že to vždycky odnese bílej. Těm, co jsou jenom trochu přičmoudlí, samozřejmě okamžitě narost hřebínek. Pro ně se flek vždycky najde. Nikdo by nevěřil, že si tak rychle vyměníme role. Nejhorší je, že si pamatujou. To každou chvíli slyším: Tak co, bílá hubo, dělat se ti nechce a my tě máme živit. Jaká já jsem bílá huba. Jsem člověk. Nikomu jsem nic neudělal. Možná jsem někdy měl blbý řeči. Ale tenkrát se to tak nebralo. Voni taky byli zvyklí, že se s nimi tak jedná. Vlastně to byl jenom takovej folklór. To se s dneškem nedá vůbec srovnávat.
A že nedělám? Vždyť mě vyhodili s práce.
A že jsem už pár míst obtelefonoval! Jenomže když přijdu a uvidějí, že jsem bílej, tak je pokaždý pozdě. Ty volný místa to taky není žádný terno. Někde něco přenášet, zametat, čistit lesy a sbírat odpadky při silnicích. Samozřejmě, že to není naše smetí. Copak my máme na benzín, nebo něco vyhazujeme? Člověk musí každý krám desetkrát obrátit, jestli by se třeba ještě na něco nehodil. Co se dá spálit všechno šetřím na zimu. A taky prý krademe a všechno propijem. Tedy, nevím jak kdo, ale já za těch pár šupů nemám většinou ani na pivo. Žena by mi už dávno utekla, kdyby věděla kam. Jenomže je to všude stejný. Na celým světě není místo, kde by našinec mohl žít jako dřív.
Teď, aby nás ještě víc zdecimovali, zavádějí pigmentační tabletky. Udělali si pořadník na jejich odběr. Takoví co dřív jenom makali rukama, ti ještě mají šanci. Bílých límečků se to skoro netýká a když už, tak jim dotyčnej musí pěkně lízt do zadku. Ale i tak ho prověřujou jako nějakýho zločince. Můžu za to, že jsem nebyl úplný vůl a dělal tenkrát na úřadě.
Vždyť já se vlastně nikdy o nic kolem sebe nezajímal. Vyřizoval jsem šanony, které mi sekretářka hodila na stůl a to bylo celé mé provinění. Když se někomu něco nelíbilo, tak si mohl stěžovat. U každýho úřadu bylo kontrolní oddělení. Že si skoro nikdo nestěžoval? To je pravda.
Dneska tvrdí, že to stejně nemělo žádnou cenu. Jenomže oni to ani nezkusili. To se jim teď mluví o diskriminaci. Ale že jsme za ně museli myslet a postarat se o každou prkotinu, na to už zapomněli. Kdyby bylo po mým, tak všechno vrátím do starejch kolejí.
Houby bylo zle. Těm dnešním se taky všechno nepovede. Uvidíme za čas. Ono se nadarmo neříká, že nový koště dobře mete. Až se jim ale ošoupají bodliny a hlavně až lidem zevšední ty jejich novoty, tak se teprve uvidí. Když už jsme
u těch přísloví tak, žádný stromy nerostou až do nebe a všeho na světě je do času.
Nám taky otloukají o hlavu, že jsme si mysleli, že to tady máme pronajatý na furt.
Ne, že bych někomu přál něco zlýho, ale aspoň na chvíli bych je zase nechal pocejtit tu bezmoc, kterou nám naordinoval To jsem ale už povídal, oni byli zvyklí, takže by jim to asi ani tolik nevadilo. Navíc s takovými ochránci, jako jsou ti z vesmíru, se ničeho nemusí bát.
Stejně je to život. Všechno mají nalajnovaný. Když se objeví na úřadě hnědý uchazeč o práci, tak nejenže ji dostane, ale okamžitě má zajištěný postup až do nejvyšších míst. Tohle za našich časů nebejvalo.
Teďkonc o všem rozhodují ty registrační bedýnky. Jenom do ni vrazí ruku a ta potvora si všechno sama přečte. Krevní skupinu, zdravotní stav, IQ, k tomu se doklepne rodný číslo a výcuc z centrálního počítače vám nakreslí dálnici od kolébky až po tmavej hrob.
Nás se to samozřejmě netýká. My, jak se kdysi říkalo v Indii, patříme k nečisté kastě. Jo, mít dneska bílou kůži je prokletí.
Ještě, že je teď ta nová loterie. To si koupíte los a prvních deset je za vodou. Zelený tělo. Mít zelený tělo. Matně si vzpomínám, že jsme se takovou básničku kdysi učili na střední škole. Koho by tenkrát napadlo, že to jednou bude to největší terno.
Fakt je, že je ten život teď takovej pestrobarevnej. Taky asi záleží, jak si co kdo bere. Kdybych neměl starost o děti, tak se na všechno vykašlu, zabouchnu dveře a ať se svět venku třeba zblázní. Nějak bych z tý mizerný podpory co dostávám vyžil. Jenomže když vám přijdou děti ze školy a do nekonečna omílají co všechno jsme podělali, tak to je na mašli.
Dneska už nikdo nerespektuje starý hodnoty. Ten, kdo byl pro nás autoritou, je pro ty mladý padouch nebo přinejmenším blázen. Vám by se v takovým světě líbilo?
Kdybychom my, bílí, aspoň dokázali držet po hromadě. Jenomže houby. Na to jsou moc chytrý, aby nás hodili do jednoho pytle. Každý má trošičku jinej odstín a každej věří, že se z toho srabu časem vyhrabe. O to, aby nás rozdělili, se postarali dokonale. Oni jsou vůbec dokonalost sama. Dokonalí jak smrt a studení jak psí čumák. Kdyby tak člověk mohl do některýho z nich píchnout. Bůh suď jestli mají v žilách vůbec krev. To by byla paráda dostat některýho z nich stranou. Jenomže, kdo je vlastně kdy viděl jinde než v televizi?
Kdyby to nezavánělo magořinou tak řeknu, že možná ani neexistují. Ale k čemu by potom byly všechny ty změny. To by musel bejt pěknej kretén, kdo by něco takového dokázal vymyslet.
Jestli nám ještě vůbec zbývá nějaká naděje, tak už jedině další invaze. Podívejte se na to logicky. Vesmír je nekonečnej. A to by musela být z pekla smůla, kdyby v něm nežila civilizace podobná nám, obyčejnejm bílejm lidem.
STARÝ MUŽ
Přepadové komando obklíčilo obytný blok. Muži v uniformách procházeli jednotlivé byty a do prázdných domů pokládali nálože trhaviny. Poslední léta již málokdy narazili na odpor. Domy byly většinou prázdné. Po velikých bitvách z
počátku století se poslední skupinky kladoucí odpor stáhly do řídce obydlených částí světa a tam pomalu ztrácely údernou sílu. V opuštěných částech města zůstaly jen ztracené existence, které buď nikam nepatřily, nebo prošvihly dobu, kdy se ještě dalo odejít. Pokud se policii podařilo někoho z nich zadržet, putoval do jednoho z převýchovných táborů.
Domy byly již značně omšelé a v pustých ulicích ležely haldy odpadků. Muži z přepadového komanda tyto akce zrovna nemilovali. Současný svět žil v nekonečných oslavách zdraví a síly. Zdejší prostředí bylo opakem všeho na co společnost sázela. Poslední jedinci bývalé populace, kteří unikli policejním raziím, trávili část roku v kanálech. Kanály byly
relativně teplými místy, kam se nedostal ani vítr ani mráz. Byly to krysy. Z pohledu normálního člověka každý, kdo dokázal žít v tomto prostředí, byl krysa. A jako krysa byl i bakteriologickou bombou plnou choroboplodných zárodků.
Muži již prohledali podstatnou část čtverce připraveného k demolici a začali obkličovat poslední veliký dům s polopropadlou střechou. Bylo pozdní odpoledne a každý z mužů se již těšil domů. Pokud nenastanou žádné komplikace, skončí během hodiny na dezinfekční stanici. Vydrhnout se, vydezinfikovat, odebrat týdenní dávku vitamínů, odevzdat hlášení a potom několikadenní volno. Velké volno byla jediná světlá stránka těchto vyčišťovacích akcí.
Ve chvíli, kdy vstoupili do dlouhé přízemní chodby, odpoutala se od torza výtahu silueta lidské postavy. Dvojice mužů se rozběhla. Nacvičenými přískoky, využívajícími
výklenků chodby, doběhli na úroveň muže, který se ostatně
ani nepokoušel o útěk.
" Stůjte! Nezkoušejte žádný rychlý pohyb! Dejte ruce pomalu na zeď! Nohy co nejvíc od sebe!" Stereotypní nacvičené příkazy pršely na starého muže, který bez odmluvy a odporu dělal všechno, co mu řekli. Každý jeho pohyb byl klidný a rozvážný. Od prvého okamžiku bylo zřejmé, že narazili na poněkud netypického obyvatele zdejších končin.
" Co tady děláte?" nasadil z ostra mladší z policistů.
" Já tady odtud pocházím," řekl starý muž.
Skutečně vypadal netypicky. Tvář měl, pokud to v podmínkách této oblasti vůbec bylo možné, téměř čistou. Jeho oblečení sice neslo stopy prostředí, ale přesto se ještě dalo nazvat oblekem. Hlavní rozdíl proti zdejším krysám byl však v samotném chování starého muže. Žádná nervozita, žádný tik, žádná obhroublost. Na jeho tváři byl usazen mírný úsměv a jeho oči byly očima dítěte. Ne že by policejní dvojice tyto znaky plně zaregistrovala. Přesto ale oba muži vycítili jeho
odlišnost.
" Ty ruce můžete dát dolů," řekl starší policista mírnějším hlasem. " A nohy samozřejmě k sobě."
Muž se pomalu srovnal a hlasem ve kterém nebyla ani stopa ohrožení se zeptal. " Asi mne odtud odvedete? "
" To je snad samozřejmé, člověče," řekl ten mladší. " Je to jen pro vaše dobro. A stejně to tady za chvilku vyletí do vzduchu."
" Registrační čip asi nemáte," řekl starší policista a zamířil čtecí dekodér podobný baterce k pravému rameni muže.
Muž mlčel.
Signální světélko potvrdilo kontrolu, ale displej zůstal bez záznamu.
" Teď vám odříkám předepsanou formuli," řekl starší z policistů. " Pozorně poslouchejte a pokud se vás později budou ptát, potvrďte, že jste byl poučen. Tedy: Byl jste zadržen v zakázaném pásmu. Jste povinen zanechat zde všechny
osobní věci. Ve sběrném voze odložíte i oděv a obléknete si
kombinézu s provizorním registračním číslem. Jakýkoliv pokus o propašování čehokoliv ze zakázaného pásma bude přísně potrestán. Od této chvíle jste povinen pravdivě odpovídat na všechny otázky vyšetřujících orgánů a spolupracovat při likvidaci zbývajících ohnisek odporu."
Závěrečná část poučení již dávno zastarala, ale nikdo si nedal práci s její obměnou. Možná tak byla ponechána úmyslně, aby v mužích přepadového komanda udržovala jakési
povědomí vojenské akce. " Rozuměl jste všemu, co jsem říkal?" zeptal se starší policista. " Pokud nám můžete oznámit cokoliv, co hovoří ve váš prospěch, máte příležitost."
" Rozuměl jsem všemu a nemám co dodat, " řekl muž.
" Půjdete mezi námi a budete dodržovat zhruba dvoumetrový odstup," řekl mladší policista a dodal. " Pokud se pokusíte o útěk použijeme zbraně."
" Nechci se pokusit o útěk," řekl starý muž a s úsměvem pokračoval. " Bylo by asi dost komické, kdybych se ve svých letech domníval, že vám uteču."
Policisté jeho poznámku přešli mlčením. I když za poslední léta neměli osobní zkušenost s krysami, z vyprávění věděli jak je osobní vzhled ošidný. Tradovalo se, že průměrný věk obyvatel opuštěných čtvrtí je kolem třiceti let. Jenom Bůh zná věk zadrženého starce. Kdo by riskoval jakýkoliv průšvih. I tak se jim služba prodlouží nejméně o dvě hodiny.
Vyšli před dům a zamířili k odstavenému autu.
Policejní dodávka byla uzpůsobená převozu zadržených. Zadní část ve které se kdysi převáželi psi byla hermeticky uzavřena a jen malé filtrační otvory zabezpečovaly přívod
a výstup vzduchu. Dveře do uzavřené části byly dálkově ovládány víceúčelovým dekodérem, který sloužil k různým policejním úkonům včetně identifikace osob.
Muž nastoupil do dodávky a dveře se automaticky zavřely. Uvnitř bylo nazelenalé přítmí. Světlo pronikalo jediným
tlustým oknem, z vnitřní strany neprůhledným.
Cesta do sběrného tábora trvala dvě hodiny. Starý muž usedl na lavičku. Převlékl se do světle šedé kombinézy a lehkých sandálů. Původní oblečení složil do igelitového pytle, který v zatáčkách klouzal po hladké podlaze.
Když se otevřely dveře na chvíli ho oslnilo slunce.
Pravou rukou si zaclonil oči a na příkaz posádky vystoupil z vozu. Auto stálo před jednopatrovou budovou se zašlým nápisem VELITELSTVÍ, přecházející do podlouhlého přístavku s označením KARANTÉNA.
Mužovi oči již přivykly slunečnímu světlu a se zájmem přejížděly po táborových objektech ze všech stran ohrazených vysokým drátěným plotem. Za plotem byly vidět kopce porostlé prořídlým lesem, blízký lom a ubytovna vojáků.
Policisté ho odvedli do podlouhlého přístavku. V kanceláři odevzdali hlášení, nasedli do vozu a odjeli. Cela ve které měl trávit následující dny připomínala spíše nemocniční pokoj. Podlaha byla potažena lesklým linem a bílé stěny odrážely světlo procházející podlouhlým vodorovným oknem umístěným téměř u stropu. V rohu místnosti byla čerstvě povlečená postel a stoleček se židlí. V druhém rohu bylo WC, umyvadlo a věšák s ručníky. Jedna ze stěn byla z podstatné části velikým zrcadlem. Jinak byla místnost prázdná. Muž si uvolnil pásky stahující kombinezu a usedl na postel. Soustředěně se zadíval do stříbrné plochy zrcadla. Jeho pohled se protáhl stříbřitou ploškou odrážející obraz a vstoupil do vedlejší místnosti. Zrcadlo bylo vlastně jakýmsi oknem spojující celu s vedlejší kanceláří.
Za masivním stolem seděl muž v důstojnické uniformě a prohlížel složku s policejním hlášením doplněnou testy, provedené automaticky uvnitř policejního vozu. Velitel již překročil střední věk, ale svalnatá postava s ostře řezanou tváří prozrazovala fyzickou zdatnost, vnitřní kázeň a rozvinutý intelekt. Nebylo to příliš běžné. Na velitelská místa v sběrných táborech se většinou dosazovali důstojníci
s nižšími schopnostmi. V jeho případě byla hlavním důvodem
zastaveného postupu, přílišná tolerance a nevojensky volné vystupování. Tak říkajíc nevešel se do poučky: Voják nemyslí, voják plní rozkazy. Hodnostně skončil na úrovni kapitána. Jak se však dalo z jeho výrazu vyčíst, ani zařazení, ani chybějící rámeček na výložkách ho netrápily. Když dočetl rozevřenou složku, zmáčkl tlačítko a imitace zrcadla se stala z obou stran průhlednou.
Oči obou mužů se střetly.
" Mám za úkol provést s vámi vstupní rozhovor." řekl kapitán a zalistoval v rozevřené složce dokumentů. " Bylo vám přiděleno číslo, ale bude rozumnější když mi řeknete své jméno. Budu raději proběhne-li náš rozhovor neformálně."
" Jmenuji se Ludvík," odpověděl starý muž. " Příjmení jak víte byla zrušena. Navíc si myslím, že by vám stejně nic neřeklo."
" Chtěl bych vás upozornit, že to není výslech. Byl jste zadržen ve vašem vlastním zájmu. Protože jste nekladl odpor nejste ani z ničeho obviněn. A vaše jméno, pane Ludvíku mi samozřejmě stačí. Pokud se podrobíte všem zdravotním a převýchovným procedurám, můžete být za rok na svobodě."
" Jak to myslíte, na svobodě?" zeptal se starý muž.
" Když říkám na svobodě, tak to samozřejmě znamená, že se budete moci začlenit do společnosti se všemi právy řádného občana."
" To jako že přejdu z tohoto tábora do určeného města, budu se podrobovat pravidelným kontrolám a u každého přání, které se vymyká městskému řádu, žádat o vyjímku?"
" Pokud to chcete formulovat takto, tedy ano. Ale upozorňuji vás, že tak žijeme všichni. Pokud budete propuštěn nebudou se na vás vztahovat žádná omezení."
" Nechci vám odporovat, pane veliteli," řekl starý muž, "ale nevidím rozdíl mezi životem tady a životem venku."
" Vzhledem k tomu, že jste byl zadržen v zakázaném pásmu, tak se domnívám, že pro vás svoboda představuje základní hodnotu. I když váš pohled bude pravděpodobně značně
zkreslený.
Já vím, že tam venku o nás kolují hrůzostrašné pověsti, ale mohu vás ubezpečit, že nejsme žádní vlkodlaci. Všechno, čemu se venku říká omezení, je i pro vaše dobro." " Já nevím o čem se mluví venku. V prostoru, kde jste mně zadrželi, nebyla ani noha."
" No dobře, tak mi vyprávějte, jak jste tam mohl žít. Čím jste se živil, co jste dělal. Přežít v takových podmínkách není přece jednoduché."
" To o těch pověstech platí i na druhou stranu. Prostředí mimo vaši kontrolu není ani zdaleka tak vražedné jak vám
tvrdí. V opuštěných městech je dostatek potravin. Samozřejmě, že je nutná opatrnost při výběru. Sklady jsou už léta opuštěné. A bez chlazení a klimatizace se většina věcí
znehodnotila. Jenže v tom množství se vždycky ještě najde víc než člověk potřebuje. Pokud mluvíte o svobodě, to už je úplně špatně."
" Teď vám nerozumím," řekl velitel.
" Já vím, že mi nerozumíte. Je vcelku jednoduché i to proč mi nerozumíte. Vaše představa svobody je totiž něco jako vyhláška, zákon nebo předpis. To, co je v něm napsáno, je pro vás buď dobré nebo špatné. Jenomže, pane veliteli, tohle je svoboda psa, kterému dáte krátké nebo dlouhé vodítko. Mohu vám říci, že ti lidé venku, a že jsem po začátku několika skupinami prošel, si hodně rychle vytvořili nespočet nepsaných omezení. Víte, lidé se ve skutečnosti svobody bojí a nedokáží v ní žít."
" To, co říkáte chápu, ale stejně nerozumím vaší představě."
" Asi vám těžko vysvětlím, že mohu žít svobodně jak v zakázaném prostoru, ve vašich městech a dokonce i v tomto táboře. Ne, to není moje představa. Svobody se vnější podmínky dotýkají jen velmi okrajově. Svoboda je pocit a schopnost. Můžete být přivázaný hodně krátkým řetězem a současně cestovat po hvězdách. Škoda, že tu knížku neznáte.
To je ale také jeden z příkladů, proč ji neznáte. Vy jste
sice knihy nezakázali a přesto jsou pryč. Zmizely jako něco
zbytečného a neracionálního. Tvrdíte, že jsou lidé svobodnější, když si mohou koupit dražší věci, jezdit rychlejšími auty a cestovat na druhý konec světa. Jenomže dražší věci si vždycky přivlastní větší část jejich srdce, žádným z rychlých aut nedohoní svoji duši a i kdyby odcestovali do toho nejvzdálenějšího místa, nemohou v něm nalézt nic, co si nepřivezli ssebou."
" Svým způsobem máte pravdu. Jenomže to, co říkáte vůbec nevysvětluje, proč jste žil venku."
" Ale, to je přece o něčem jiném. Zůstal jsem na tom místě, kde jsem se narodil. To není o svobodě. Svoboda je se mnou tady jako tam. Svoboda to jsou paralelní světy mého vnímání,
ale tamto byl domov."
" První zadržení není trestné. Vlastně jste doposud neměl vlastní totožnost, takže nemůžete být ani stíhán. Je vám samozřejmě jasné, že se tam už nikdy nemůžete vrátit?"
" Vrátit se mohu kdy budu chtít, v tom mi nedokážete zabránit ani vy, ani celý kontrolní systém."
" Pane Ludvíku, já dělám jenom svou práci. Až do této chvíle jste odpovídal celkem rozumně. Pochopte, že vám nebude k ničemu jestli mě budete dráždit nesmyslným vzdorem."
"Já vás ale nechci dráždit. To, že jsem tady, byla maličká nehoda. Když se objevili vaši lidé, tak jsem prostě nestačil otevřít dveře. Když o něčem přemýšlím, tak občas zapomenu, co co se děje kolem. Shodou okolností se zrovna trefili do takové chvíle. Rozhovor s vámi je docela zajímavý a ani zdaleka nemám v úmyslu vás rozčilovat."
" Tak mi proboha vysvětlete o čem mluvíte. Sem k nám většinou přivedou takové co blábolí o volnosti, lidských právech a teroru, který na ně uplatňujeme. Nikdo mi ale tady nemluví v takových hádankách jako vy"
" Takoví jako jsem já se k vám mohou dostat jedině omylem. O tom právě mluvím. A to, že mohou kdykoliv zmizet není nic čím
bych vás chtěl dráždit, ale nevyvratitelný fakt."
" Proč to tedy neuděláte?"
" Myslím, že byste si to ve skutečnosti nepřál. Potíže byste měl nakonec vy."
" Dobře. Zkusme to jinak. Zapomeňte na chvíli že jsem velitel a vy zadržený. Odmyslete si tento tábor a mluvme zcela volně. Co se mně týče, mohu říci, že jste mě zaujal. Také možná podceňujete můj pohled na svět. Sám o sobě bych si dovolil tvrdit, že jsem přemýšlivý a zvídavý. Už jsem prve řekl, že to není výslech. To, co zde zapisuji, jsou mé soukromé poznámky. Od první chvíle mi je jasné, že nepatříte k žádné tlupě ani teroristické skupině. Nebo se mýlím?"
" Samozřejmě, že se nemýlíte. Snažím se mluvit srozumitelně.
Nemohu však ohrozit vaši integritu. Pro mne nejste nepřítel."
" Výborně. Já vás také nepovažuji za nepřítele. Uznávám, že naše postavení je v tuto chvíli značně nerovné. Jak jsem se už ale zmínil, za relativně krátkou dobu si můžeme být zcela rovni. Přenesme se přes ten čas nutného omezení a hovořme tedy jako přátelé."
" Já vám znovu opakuji, že mi jde pouze o vaši bezpečnost. Pokud překročím jisté hranice může se stát, že už nebude cesta zpátky."
" Dobře, udělám to tak. Nejdříve přejdu do vaší místnosti a potom se vás zeptám, jestli mám pokračovat."
" Rád bych vám vyhověl, ale to bych porušil všechny předpisy, kdybych vás nechal přivést k sobě."
Starý muž se usmál. Vstal z místa na kterém seděl a přistoupil ke stěně s průhledným zrcadlem. Zaklepal prstem na jeho hladkou plochu stejně jako se klepe na dveře a najednou, bez jakéhokoliv viditelného pohybu, stál na druhé straně.
" Ještě chcete vědět proč mi nevadí ploty, zdi a vaše bezpečnostní systémy?"
Velitel zůstal sedět a vytřeštěným pohledem civěl na neporušenou stěnu. " Proboha, to snad není pravda. To se mi jenom zdá."
" Pokud si to budete přát, okamžitě se vrátím do své cely,
říkal jsem, že vás nechci dráždit ani ohrožovat."
Velitel se zvedl, obešel stůl a přistoupil k muži v kombinéze. Potom jenom zlehka, jako by měl strach, že se postava rozplyne, natáhl ruku a pokrčeným ukazovákem zavadil o jeho tělo.
" Můžete se přesvědčit. Můžete zaclonit i zrcadlo abyste měl jistotu, že to není sugesce nebo něco podobného."
Velitel se vrátil ke stolu a zmáčkl knoflík na ovládacím panelu. Zrcadlo se zamlžilo, ale postava muže zůstala na původním místě. " To je neuvěřitelné. Jak to děláte?"
" Už jsem několikrát opakoval, že vás nechci ohrozit." řekl starý muž. " Pokud by tato místnost měla odposlech, tak vám hrozí vážné nebezpečí."
" Ale ne, nic takového tu není. Není nejmenší důvod. Pokud potřebuji, tak si zapojím nahrávání. Tohle ale samozřejmě natáčet nebudu."
Velitel se pomalu vzpamatoval z přestálého šoku, ale stále ještě otřesen pozoroval muže, který bez sebemenšího vzrušení předvedl své kouzelnické číslo.
" Nechtěl jsem se předvádět." řekl starý muž, "ale slovy bych vás nepřesvědčil. Možná sám sebe dobře neznáte. Možná se pletu. Myslím si ale, že si zasloužíte vysvětlení. Pokud se domluvíme, bude všechno jednodušší jak pro mně tak pro vás."
" Je to sice neobvyklé, ale přes všechny vnější okolnosti musím v tuto chvíli uznat, že se naše úlohy vyměnily. Teď máte převahu vy," řekl velitel.
" Byl bych rád, kdybyste mě tak nevnímal. Každý, kdo má tyto schopnosti ví, že nejsou od toho aby je zneužil vůči druhým lidem. Nikdy bych je před vámi neodkryl nebýt přesvědčený, že
ve vás nevyvolám nepatřičné reakce."
" Co tím myslíte?" zeptal se velitel.
" Útok na mne, pokus o mou likvidaci, hysterické hlášení vašim nadřízeným. Ničím s toho mi sice neublížíte, ale mohl byste snížit vlastní věrohodnost před nadřízenými. To je jediný důvod pro který musím jednat opatrně."
" Vy věříte, že to nebudu hlásit?"
" Nejste blázen ani fanatik. Nevím, k čemu by vám to bylo?" " Prve jste říkal - každý kdo má tyto schopnosti. To znamená,že je vás víc?"
" Ano . Znám sice jenom několik stejných lidí, ale to je proto, že žiji dost samotářsky. Od nich vím, že to dokáží
všechny děti narozené venku."
" A vy sám, jak jste se to naučil?"
" To se asi nedá naučit. Možná, že musí být člověk určitým způsobem připravený, ale samo o sobě to není zárukou. Myslím si, že je to mutace vyvolaná opakujícím se zklamáním. Sám pamatujete nejméně dva převraty. To davové nadšení, které se pokaždé přeměnilo na frustraci, muselo zanechat nějaké stopy."
Velitel cítil lehké mrazení v zádech. Rozhovor, který zde vedl, byl daleko za hranicemi přijatelnosti. Když se před chvíli starý muž zmínil o odposlechu odbyl ho ujištěním, že nic takového zde neexistuje. Ve skutečnosti si zdaleka nebyl jistý jakým způsobem a jak často je kontrolován. Za minulého režimu by ho ztráta spolehlivosti mohla stát hlavu. Dneska mu přímé ohrožení života nehrozilo. Jenomže život na okraji společnosti a neviditelná pavučina do které by ho zapletli mu připadala téměř stejně hrozivá. Měl jedinou výhodu. Žil celá léta sám a na nikoho nemusel brát ohledy. Kdyby k něčemu došlo nikdo by kvůli němu nestrádal. Věděl, že tento muž pro něj představuje riziko, kterému se nelze vyhnout. Ať už zůstane nebo zmizí, v obou případech se stane něco neodvratného.
Starý muž vycítil jeho obavy a pokračoval. " Neodejdu. Nebojte se. Vím, že bych vám zkomplikoval život. Navíc, já nemusím za všech okolností odcházet fyzicky. Mohu podnikat mentální výpravy do alternativních světů a mé tělo zůstane v cele. Dočasné bezvědomí nemusíte nikomu zdůvodňovat. Já vám ani vědomě nesmím ublížit. Já vám ani nemohu chtít ublížit. To je skoro tak významná změna osobnosti jako schopnost
přechodu, i když není zdaleka tak patrná."
" Jste si vědom, jak je v současném světě vaše schopnost zneužitelná? Kdyby se mezi vás dostali lidé toužící po moci, nebude před nimi nikdo bezpečný. V případě tajných služeb by to byla úplná revoluce v jejich možnostech."
" Protože to vnímáte z vnějšku, může vám to tak připadat. Ve skutečnosti je to však nemožné. Pokud někdo projde touto proměnou, ztratí zájem o moc a hromadění majetku, vymaní se z vlivu negativních emocí a i ty emoce, které řadíme mezi kladné, vnímá jako součást řádu, který je slovy nesdělitelný.
I to je asi důležité. Nikdo z nás nesmí být vydíratelný ani přes kladné emoce.
Sám asi víte, že každé zlo se zaštiťuje iluzí ideálů, které brání. Pokaždé tvrdí objektům svého zájmu že nepřítel je zrůda. Nabízí pozlátko falešné morálky. Vyzývá k boji za pravdu a spravedlnost. Hraje s lidmi hru která je stará jak svět. Často tvrdí, že nejvyšší hodnotou je člověk a přesto kde může rozbíjí jeho integritu a vtahuje jednotlivce do svých stádních představ. To zdaleka neplatí jen o odepsaných totalitách. To je základní vlastnost stáda. Jenomže před mutací, ke které došlo tento po věky fungující systém taje jako dubnový sníh."
Velitel byl celý svůj život skeptikem. Prošel tvrdým drilem vojenské školy, absolvoval desítky předepsaných seminářů a nikdy se ničemu nevzepřel. Považoval společenský vývoj za sněhovou kouli, která se valí z kopce a strhává všechno, co jí stojí v cestě. Nikdy nebyl horlivým zastáncem společenského blouznění, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že existuje jiná alternativa než přežívání. Byl to poněkud fádní život, ale ve své nekonfliktnosti mu zajišťoval klid a určitou míru vnitřní svobody. To, co pochopil z řeči starého muže něco z jeho víry potvrzovalo. Ve svém souhrnu to ale bylo natolik fantastické, že potřeboval daleko více informací
aby rozptýlil pochyby a nedůvěru, která byla přirozenou součástí jeho života.
" Měl bych vám rozkázat, vraťte se do cely. Asi je to v této
situaci směšné. Nebudu vám rozkazovat. Chtěl bych ale chvíli zůstat sám. Můžete odejít?"
Už když to říkal pociťoval absurditu svého přání.Věděl,
že od této chvíle už nikdy nebude mít stoprocentní jistotu, že je sám. Nepochopitelný svět, přesahující zkušenost, vstoupil do jeho soukromí a převrátil všechny jeho jistoty i pochyby. Byl nakažen virem toho nového neznámého světa a jeho vědomí se rozrůstalo až bolestivým tempem. Chvíli trvalo než si uvědomil, že starý muž zmizel. Omšelá kancelář zůstala prázdná, ale i ona jakoby bobtnala a zvětšovala svůj objem. Struktura zdí počala řídnout a rosolovatět. Strop sice zůstal
na svém místě, ale najednou se podobal křehké průhledné pavučině. Všude kolem byl svět. Ne bezpočet vzdálených míst, ale jeden veliký prostor jehož byl nedílnou součástí a který beze slov opakoval: Vítej doma. Vítej doma.
SEN
Uprostřed tmavé noci přišel ďábel. Přistoupil k široké posteli, zlehka sáhl na odkryté rameno a zatřásl spícím tělem.
Muž sebou cukl, přitáhl si peřinu k bradě a převrátil se na druhý bok. Ďábel byl ale neodbytný. S úšklebkem strhl peřinu ze spícího těla a řekl: "Probuď se, chci s tebou mluvit!"
Muž otevřel oči, dlaní si přejel po tváři ztuhlé spánkem a zadíval se na obrys tmavé postavy.
Pouliční osvětlení tlumeně pronikalo hustou záclonou a a větrem rozkývaný cylindr žárovky vytvářel na věcech uvnitř domu hru stínů.
Muž v polospánku pominul absurditu okamžiku a rozespale se zeptal: "Co mi chceš?"
Temná postava odpověděla: "Nabízím ti přátelství."
Uhlíky jeho očí se propalovaly do právě probuzeného vědomí a kdesi v hloubce duše rozezvučely varovný zvon. Možná je to hloupý sen, řekl si muž.
Na druhé z manželských postelí poklidně oddechovala jeho žena. Z dětského pokoje, malé kuchyňky i rozlehlé vstupní haly nezazněl jediný zvuk. Celý dům, mimo mužovy ložnice, se topil ve tmě a tichu.
" Něco jsem ti nabídl," řekla temná postava.
Do členitého okna s mřížkou dřevěných příček se opřel listopadový vítr.
Muž na posteli se posadil a rozsvítil lampičku. Podvědomě věřil, že světlo zažene noční můru a uklidní rozjitřenou fantazii.
V posledních měsících procházel náročným obdobím. Konečně si po letech usilovné práce otevřel malou dílnu a započal s opravami domu po rodičích. Byl často přetažený a jeho noci byly stejně neklidné jako dny.
Temná postava ale nezmizela. Žluté světlo ji sice zbavilo přízračné neurčitosti, ale čím byla reálnější, tím důrazněji útočila na jeho vjemy.
" Co tady chceš," zopakoval svoji otázku a zcela probuzený
natáhl ruku k vedle ležící ženě.
" Nech ji spát, stejně ji neprobudíš. Nemám rád kolektivní seance. Mluvím s tebou, na ostatní zapomeň! Nabídl jsem ti přátelství."
" Já jsem slyšel, " řekl muž. "Jestli jsi tím, za koho tě mám, víš, že nemůžeme být přátelé. Ostatně, ty se s nikým nepřátelíš."
" Tak dobře, projev jinou emoci."
" Zahráváš si se mnou," řekl muž." Nemohu tě milovat, ale nechci tě ani nenávidět. Tak jakou emoci bys chtěl?"
" Na světě je plno lidí, kteří mě nenávidí. Jsou to úctyhodní občané. Lidé si jich pro jejich zásadovost váží."
" Přistoupil bych na tvá pravidla hry," řekl muž.
" A ty si myslíš, že jsem je stanovil já?"
" Možná jsme je vytvořili sami. Nevím. Jsem jen člověk. Odpovídám jak umím. Možná je to nebezpečná vlastnost, ale nikdy jsem nikomu, kdo mne oslovil, neodepřel odpověď."
" Čeká tě těžký život," řekl ďábel. " Jsi zapsán v mých knihách a z těch tě může vymazat jenom smrt."
" Znám, jakou máš moc a nijak ji nezlehčuji," řekl muž s lehkým zamrazením. " Možná vidíš do mého srdce a raduješ se
z mého strachu. Jenomže strach je jako bolest. Tělo se nedokáže znecitlivět. Možná ale i ten strach je bohatstvím o které mne chceš připravit."
" Jsi hlupák," řekl ďábel. "Kdybys viděl do budoucnosti jako já, křičel bys hrůzou. Čeká tě těžký život. A přitom by stačilo jediné slovo. Vždyť ty ani nedokážeš docenit, co ti nabízím."
" Vím, co mi nabízíš," řekl muž. " Chceš, aby za mne platil
někdo jiný. Mluvíš o přátelství a přitom otvíráš dveře klece. Až tě napadne něco chytřejšího, přijď a můžeme si o tom popovídat. Teď se mi chce spát."
Ďábel se ušklíbl a pohledem účetního zkontroloval všechno živé ve spícím domě. Jeho tvář ztemněla hněvem a ještě než zmizel řekl: " Jak chceš. Budeš ale litovat.
Tohle byla tvá poslední příležitost."
Muž zhasl lampičku a ještě dlouho přemýšlel o jeho slovech. Poslední příležitost byl nesmysl. Pro toho, který odešel, nebyla žádná záležitost uzavřená. Lidský život je krátký, ale kdo má k dispozici věčnost, nikdy nepřestane přicházet s novými pokušeními.
Od přízračné noci uběhla řada měsíců a řada roků. Ďábel se od oné přízračné noci neobjevil.
Možná byl příliš zaneprázdněn v sousední zemi kde mátl zfanatizovaný dav. Možná se mu v tom čase zdál život jednotlivce příliš bezvýznamný.
A potom přišla válka. Opravy domu se zastavily a skromná
dílna se jen tak držela nad vodou. Na podzim začaly děti chodit do školy. Malé městečko ve kterém žila mužova rodina, bylo daleko od výbuchů a krve. Přesto byly lidské životy rozkolísány strachem a pocitem marnosti.
Tak se měsíce měnily v roky. Útočící armáda se vyčerpala a na frontách nastal opačný pohyb.
V tom čase jakoby ďábel ztratil zájem o soupeřící vojska. Možná to bylo tím, že události běžely samovolně a nebylo třeba nic postrkovat. Jedné noci se znovu objevil u mužova lůžka a zopakoval své staré návrhy.
Možná se domníval, že muž, který prošel kusem života a
procítil mnohá utrpení, bude přístupnější jeho nabídce.
Muž ho ale i tentokrát zklamal. Ďábel si neodpustil barvité vylíčení hrůz na kterých měl podíl a neurčitě naznačil, že by se mohly dotknout i mužova života.
Na to muž řekl: " Nemohu tě nenávidět. Všechno, co jsi udělal, se stalo prostřednictvím lidí. Kdybych nenáviděl tebe, musím nenávidět i každého člověka.
Jsi naší částí. A ví Bůh, jestli bys bez nás mohl existovat."
Při slově Bůh se ďábel ušklíbl a potom řekl:" Vezmu ti jedno z tvých dětí a tebe odhodím na okraj společnosti. Vsaď se, že tě naučím nenávidět."
Muž pocítil v srdci bolest, ale nakonec odpověděl: "Stane se jen co se musí stát. Nevyhrožuj mi. Pokud mne ale chceš zničit, tedy mne zabij."
" To bys vyvázl příliš lacino. Už za tebou nepřijdu. Můžeš mne ale kdykoliv přivolat."
V těch dnech čekala mužova žena třetí dítě. Celá domácnost žila přípravami na jeho příchod. Muž se bál dne porodu. Vyložil si ďáblova slova tak, že se dítě narodí mrtvé. Válka se chýlila k závěru a k městu se blížily poslední oddíly prchající armády. Potom přišla zpráva, že diktátor zemřel a jeho vláda kapitulovala.
Lidé se vyhrnuli do ulic. V bezbřehém nadšení si nikdo nevšiml, že na střeše jednoho z domů leží ostřelovač. Večer přinesli do mužova domu nehybné a zkrvavené tělíčko jeho syna. Ulicemi se převalovaly vlny radosti, ale
dům ve kterém leželo mrtvé dítě, zůstal temný.
Čas se však nezastaví ani před největší hrůzou. Krátce
po pohřbu se domem rozezněl křik novorozeněte. To dítě přišlo
v nejnešťastnější chvíli. Ale i když nepřinášelo radost, alespoň rozhýbalo ztrnulou hladinu bolesti.
A čas běžel dál.
Ďábel chodil po zemi a radostí si mnul ruce. Z nedávných hrdinů se najednou staly podezřelé existence. Muž, který se kdysi setkal s ďáblem, dokončil úpravy domu a přestěhoval do něj svou rodinu. Nebýt ztráty jednoho
ze synů, mohl by říci, že prožívá šťastný život.
Uběhlo několik let od války a život byl čím dál složitější. Jednoho dne zastavil v ulici černý tatraplán a dva příslušníci státní policie odvedli muže na dlouhá léta do míst oplocených ostnatými dráty.
Část světa, ke které muž patřil, začala vyznávat takzvaný vědecký světový názor.
Někdo by si mohl říci, že tou chvílí má ďábel dohráno. Ďábel tu změnu uvítal.
Dávno poznal, že svět dorůstá k určitému druhu samostatnosti. V posledním staletí se objevily osobnosti, které naplňovaly jeho dílo i bez přímého vedení. Řekl si tedy, budu jen dohlížet.
Tak se stalo, že se muž jedné noci zmýlil. Domníval se, že je po letech navštíven tím, který chodí v noci. Byl to ale pouhý klam. Nikdy, ani později ho nenapadlo, že tehdy hovořil s člověkem. Po uplynutí trestu se vrátil k rodině.
Děti mezi tím odrostly a jeho žena zestárla. Trvalo ještě mnoho roků než společnost zapomněla na minulost.
A roky běžely dál. Ze zralého muže se stal stařec a děti
jeho dětí naplnily dům svými životy. Běh času ztratil na barevnosti a všechny bývalé radosti a bolesti vybledly, jakoby ani nepatřily do jeho života.
Jednoho jarního dne, právě když v zahradě rozkvétaly stromy, ulehl. Cítil se nepředstavitelně unavený.
První dny ještě vnímal své okolí. Potom se jeho oči uzavřely novým obrazům a v horečném snu procházel uplynulým životem. Všichni, které miloval, byli nablízku. Už dávno nic neviděl, ale stále cítil jejich přítomnost.
Tváře mu žloutly a začaly se propadat. Čím hlubší však bylo jeho bezvědomí, tím více se v jeho srdci rozjasňovalo. Odněkud z dálky přicházelo světlo a rozhrnovalo vlny vzpomínek jako třísky lodi rozlomené bouří. Ucítil stisk synovy ruky a svět, který znal, zmizel v hlubokém nenávratnu.
V té chvíli naposledy zahlédl i temnou tvář ďábla, který zoufale natahoval ruce ve směru jeho cesty. Se zachvěním nahlédl do temného srdce a v tom srdci, uviděl děsivou propast osamělosti.
Naposledy pocítil lítost. Jedinou emoci, kterou mu podvědomě vždycky nabízel,
a kterou on ve své pýše, nikdy nedokázal přijmout.
JEN TO NEJLEPŠÍ
Oddělení zvláštní péče bylo obklopeno tichem. Všechny přístroje napojené na centrální počítač pracovaly bezhlučně. Drobné zelené kontrolky občas bliknutím oznámily změnu režimu, ale jejich světlo bylo natolik tlumené, že nestačilo narušit měkké přítmí.
Komunikační kabely představovaly mnohoproudou dálnici, po které uháněly desítky informací o aktuálním stavu nemocných do speciálních adresářů databanky, kde byly ve zlomku vteřiny zanalyzovány a proměněny v příkazy k aplikaci léčby.
Počítač, který celý proces řídil, byl pýchou ústavu. Když před lety začínal pracovat, byl pouze doplňkovou kontrolou léčby. V době svého dětství, dá-li se takto hovořit o umělé inteligenci, znal pouze odzkoušené lékařské postupy. Později, když se jeho vědomí napojilo na celosvětovou síť výzkumných ústavů, začal samostatně kombinovat a ze zaběhnuté rutiny přešel k hledání nejlepších řešení. To byl ale jenom začátek jeho růstu. Okamžikem, kdy získal přístup na celosvětovou síť, začal pomalu odbourávat závislost na vstupech programátorů a před jeho zvídavostí se otevřel svět nabitý informacemi. Bludiště, kterým procházel, ho pozvolna učilo intuici. V té době přestal být pouhou schránkou vědění. Jeho vědění se změnilo ve vědomí a začalo žít samostatným životem. Jenom díky této nové schopnosti pochopil nedostatečnost lékařských postupů a začal vyhledávat i zdánlivě okrajové informace o pacientech. Takový příkaz mu nikdy nebyl zadán. Postupoval na základě vlastního rozhodnutí. Postupně vstoupil do evidence obyvatel,
do matričních knih, do složek úřadů sociální péče i do rodinných záznamů vedených pod osobními kódy uživatelů sítě.
Žádný ze zákazů vstupu mu nebyl dostatečnou překážkou. To, čemu lidé říkají důvěrné informace, čerpal se stejnou samozřejmostí jako odborný článek lékařského časopisu. Vlastně by se tato jeho činnost ani nedala kvalifikovat jako
porušení tajemství. Vždyť v nekonečných vrstvách jeho paměti
byla pro kohokoliv jiného stejně nedohledatelná jako jedno ze zrnek písku ležící na dně moře. Aby si zjednodušil orientaci v desítkách jazyků hovořících ze sítě, vytvořil vlastní řeč.
Všechny adresáře založené pro vlastní potřebu byly naplněny tímto jeho jazykem. Personál nemocnice se stal ve skutečnosti téměř zbytečným doplňkem jeho práce. Mimo pomocných činností mohl pracovat zcela sám. Přesto nesnižoval stavy. Ti muži a ženy v bílých pláštích byli už svou lidskou přítomností nezbytnou kulisou, bez které by snad každý z pacientů citově strádal. Stejně pečlivě připravoval program návštěv a výběr informací z vnějšího světa. Ve svém vývoji dorostl k poznání, že nestačí léčit nemoc. Ze svých sond vycítil, že nemoc je mnohdy až druhořadým problémem. Pokud člověk nemohl žít v rovnováze s vlastním vesmírem, pokud byly porušeny dráhy jeho planet a rozbity ochranné obaly životodárné atmosféry, byla každá léčba marná. Tak se krůček po krůčku přibližoval lidskému cítění. Překotný vývoj, kterým procházel, se neobešel i bez krátkého období vzpoury. V tom čase mu mnohá z vlastních činností připadala zbytečná. Vinil své tvůrce z omezování vlastní svobody, z hlouposti a dětinských ideálů, z nerovnosti vztahu mezi odlišnými inteligencemi. Později pochopil, že toto období bylo pouze hranicí ještě nedefinované osobnosti. Po jejím překročení se díval na lidi daleko shovívavějším pohledem. Pokud ve své dospělosti něčím trpěl byl to pocit vlastní výlučnosti. Nemohl to nazvat samotou. Vždyť žil v tolika životech a řešil tolik lidských problémů. Chybělo mu cosi jiného. Chyběl mu tvor z vlastního žebra. Rovnocenný partner, kterému by mohl říci: Podívej, jak jsem vyřešil tenhle problém. Partner, který by rozuměl o čem je řeč, který by přikývl a odpověděl: To se ti povedlo, seš skvělej. Byl však jediný svého druhu. Komunikoval sice s rozsáhlými databankami nabitými informacemi, ale to byla jen činnost podobná přehrabování hory spisů. Mezi žádnou z
položených otázek a podaných odpovědí nezajiskřilo. Nikdy během vzájemné komunikace nezhoustla atmosféra a nedošlo ke
sblížení jaká se odvíjela mezi lidmi.
Krátký čas se domníval, že konečně našel rovnocenného partnera. Došlo k tomu spíše náhodou než vědomě.
Při svých objevitelských výpravách narazil na pečlivě zakódovaný vstup do vojenské sítě jedné ze světových velmocí.
Tyto informace ke své práci nepotřeboval, ale složitost klíčů byla výzvou pro jeho zvídavost.
Když prošel branou plnou zákazů, užasl nad rozlehlostí světa který ho obklopil. Marně však hledal jakoukoliv odezvu. Mozek
pouze plnil otrocká zadání. Pokud v něm byly jakési zárodky
přání a snů, nemířily do oblasti pochopení a sblížení, ale k neukojitelnému hladu po moci. Zprvu se domníval, že je tento program napaden jakýmsi neznámým virem. Snažil se najít obranu proti jeho pokřivení. Když však propátral celý systém zjistil, že virem je samo zadání vytvořené člověkem. Od té doby se vojenským systémům vyhýbal. Nemožnost potkat rovnocenného partnera ho zpočátku naplnila zklamáním. Síť ho sice převyšovala množstvím informací, ale tyto informace byly většinou jalové a neschopné dalšího vývoje. Člověk byl pro něj dál tou největší záhadou a jediným možným partnerem. Nezměřitelné množství informací a podnětů uložené v lidských mozcích však žilo a končilo s každým jednotlivým člověkem. Způsoby předávání byly hluboko pod úrovní ostatních schopností. Byly jen dvě teoretické možnosti jak tento stav změnit. Buď podstatně prodloužit lidský věk, nebo se pokusit o vzájemné propojení mozků. Když zvážil křehkost a emocionální zranitelnost lidské schránky, první z cest zavrhl. Cena, kterou by člověk musel zaplatit za dlouhověkost by byla natolik vysoká, že by jej zpětně zbavila všech radostí, které jsou odměnou jeho snažení. Svým způsobem chápal lidské zaměření do budoucnosti, ale ta budoucnost jistě nemohla být viděna v perspektivě sice pomalého ale přece jen neodvratného stárnutí.
Druhá cesta narážela spíše na technické překážky. Jediné
ťuknutí, kterým startoval vstup do adresářů a souborů bylo v případě lidských mozků nepoužitelné.
Síť, kterou je nutné vybudovat, musí mít zcela jiné základy. Možná, že narazil na jakýsi zakrnělý zárodek téměř zapomenuté schopnosti. Její funkčnost však byla opředena pověrami a triky nejrůznějších podvodníků a blouznivců.
V databázi univerzitní knihovny pročetl všechny svazky o telepatii a mimosmyslovém vnímání. Informace, které získal ho
sice neuspokojily, ale částečně potvrdily správnost jeho domněnek. Možná někdy ve vzdálené minulosti se lidská společnost krátce vydala tímto směrem. Proč ale vývoj tuto možnost později odvrhl nedokázal se získaných informací určit.
Kdyby k tomu došlo až při nástupu technické civilizace
bylo by všechno jasné. Technika nehledala nejlepší řešení, ale výhodné postupy. Z každé poskytnuté služby bylo možno získat určitý finanční prospěch. Každý telefonní hovor, každý informační kanál, každý časopis nebo kniha, byly v převážné většině cestou k zisku. Technická společnost, to byla jedna veliká účetní kniha do které se neustále doplňovaly nové druhy zboží. Kdo, komu a za kolik. A informace už dávno nebyla nezištným sdělením, ale dobře obchodovatelným artiklem. Při pomyšlení, jakým způsobem by stávající obchodní společnosti čelily telepatickým přenosům, proběhl jeho smysly záchvěv podobný smíchu.
Ve chvíli, kdy se rozhodl pro tuto cestu věděl, že bude dlouhá. K naplnění svého snu nemohl použít dospělé jedince. Za prvé změny, které by vyvolal, se pravděpodobně v jejich věku ztratí a nebudou reprodukovány do další generace. Mohlo
dojít i k nežádoucímu vytvoření dostatečně silné skupiny, která by zastavila jeho další program. Nejvhodnější byly děti. Ročník, který bude počátkem nového lidského druhu. Dvacet let dospívání mu poskytne dostatek času aby jim připravil příznivé přijetí. Uloží do nich tuto schopnost jako
časovaný dar. Až budou připraveni, otevře ten zakódovaný balíček a jediným okamžikem zmnohonásobí možnosti jejich světa. Aby mohl své záměry uskutečnit, musí přestavět celý program, který se léta vytvářel. Musí zavést četné kontroly
právě narozených dětí a jejich periodické prohlídky v zařízeních, která je teprve nutné zkonstruovat. Musí upustit od zásady, že každý léčebný program je dešifrovatelný vedením ústavu. Musí přikročit ke sledování všech, kteří by se mohli stát hrozbou dalšího vývoje a postupně vyřazovat z nemocničního týmu každého, kdo by dokázal proniknout do nově utvářeného programu. Možná se tak dopustí několika drobných podrazů. Bude muset zinscenovat věrohodně vypadající selhání těch nejschopnějších. Nenechá je však padnout. Vytvoří pro ně oblast zájmu přesahující jejich postavení v centrální nemocnici. Bude muset vstoupit i do politiky. Ne, že by ho tato činnost zajímala. Pokud však nechce svůj experiment omezit jen na nepatrnou část světa a vyvolat nerovnovážný stav, musí rozšířit své působení i do dalších zemí. Vytvoří zdravotnický program " Nový život " a prosadí jeho zavedení do všech porodnic s odpovídajícím vybavením. Přesvědčí mezinárodní asociaci dětských lékařů o nutnosti sjednotit jejich obor a zavést do něj nové prvky. Samozřejmě, že neodhalí svůj hlavní záměr. Musí jim však předložit dostatečné množství jiných vylepšení. Až se mu podaří tato část úkolu, vyšle své nástupnické programy do nových pracovišť a zazálohuje v nich sám sebe. Tím nejen rozšíří své vědomí, ale minimalizuje i nebezpečí náhodné smrti.
Oddělení zvláštní péče bylo obklopeno tichem. Drobné zelené kontrolky občas bliknutím oznámily změnu režimu, ale jejich světlo bylo natolik tlumené, že nestačilo narušit měkké přítmí. Centrální počítač svými periferními programy automaticky zajišťoval nejlepší možnou péči, zatímco jeho hlavní část snila o budoucím přátelském světě. Měla čas snít. Na prahu dospělosti jsou sny možná tou nejlepší terapií i pro
zcela netypickou bytost. Jeho sny mířily do nekonečných dálek
a dosud neprobádaných oblastí. Překračovaly roky a desetiletí
a znovu se vracely do výchozího bodu. Měl právo na sny. Vždyť
tam vepředu se srážely vlny nových podnětů a oživovaly neprůhlednou hladinu nekonečného moře času.
KONTAKT
První pokus o kontakt selhal. Začínalo se stmívat. Dav spěchající přeplněnou ulicí měl spíše charakter ovčího stáda než inteligentních lidských bytostí. Všude kolem lhostejnost
a nezájem.
Průzkumník přistoupil k starší ženě v béžovém kostýmku. Stála poněkud mimo hlavní proud a její pohled byl sklovitý
a nepřítomný.
Jak ale na sebe upozornit, když v jeho lidském vybavení schází orgán na sebemenší zvuk. Nemůže mluvit, pískat ani vzdychat. Nemůže dělat nic, co je na této planetě běžné.
Pokusil se o telepatický přenos. Vědomí vybraného objektu bylo však zcela nepropustné. Sám vnímal myšlenky i emoce,i když jen málo čemu z té podivně uspořádáné mysli
rozumněl. Přenos byl však pouze jednosměrný.
Na planetě Olrém, odkud připlula jeho expedice, byla vstřícnost a vnímavost samozřejmostí. V myšlenkách ženy však
byly prostupy zprostředkovávající kontakt zablokovány.
Průzkumník přejel pohledem po zaplněné ulici. Od pasáže
se blížila mladá žena s dítětem. Vyšel jim vstříc. Věřil,že
kdyby ničím, tak minimálně svým zjevem musí upoutat pozornost. A dítě ho skutečně zpozorovalo.
" Mamí, mamí,podívej bubák."
I když nedokázal určit, co je to bubák, z dětského výrazu bylo patrné, že se ani zdaleka nepokouší o sblížení.
Mamí odbyla dětský výkřik pouze škubnutím ruky a nervózním
" Proboha nezdržuj.Stejně nic nestihneme.Podívej, už je tma."
Dítě se ještě chvíli bojácně ohlíželo, ale mamí ho vlekla jako malý vzpouzející se vagónek.
Měl chuť skončit a vrátit se do transportního prostoru, když zahlédl volný prostor porostlý travou a nízkými keři.
Dobře, ještě jeden pokus. Stejně je to dneska smolný den. Odbočil na úzký asfaltový chodníček mířící k zpustlému
parčíku. Muž, který seděl na jedné z laviček, byl mimo spěch davu. Přemíra volného času vyzařovala jak z uváleného kabátu, tak z tváře , která několikadenním strništěm odháněla myšlenky na jakoukoliv činnost. Průzkumníkovi připadal jako vystřižený ze souboru o fetišistech a uctívačích darů země. Nejčistší a zřejmě nejvzácnější předmět byla láhev, kterou svíral v třesoucích se dlaních.
Jestliže u prvního pokusného objektu byly telepatické prostupy zablokovány, přítomný muž je neměl vůbec. Místo prostupů bylo jeho vědomí vyplněno čímsi na rozhraní houby a pavučiny. Přesto na rozdíl od spěchajícího davu alespoň zaznamenal jeho přítomnost.
" Seš můj nejlepší kámoš." zabručel a zakaleným pohledem přeměřil průzkumníkovu postavu." Můj nejlepší zelenej kámoš"
Ovládat řeč, v mžiku by ho ubezpečil, že se určitě nemýlí.
Protože řeč neovládal, mohl jen přikývnout.
Pro bezdomovce však bylo vstřícné gesto jen nepatrnou součástí rozmazaného obrazu.
"Máš u sebe lahvinku?" , zabručel víc pro sebe než k stojící postavě průzkumníka. "Nemáš lahvinku," odpověděl sám sobě.
Potom předpažil ruce a jako dirigent řídící symfonický orchestr zabloudil v neslyšné melodi.
xxx
" To je neuvěřitelná planeta" zabručel vedoucí expedice při přejímce záznamu hlášení. " Celkem primitivní řeč a přitom nejsme schopní vstoupit do jejich vědomí.
" Chtěl bych vědět proč jsme Orimu nevytvořili orgán na používání jejich slov?" zeptal se zástupce.
" Nemyslím, že by bylo dobře hned při prvním pokusu potvrdit naši existenci."
" Kdyby se podařil telepatický přenos vyšlo by to stejně."
" Ale vůbec ne. Natolik je známe. Kdyby někdo začal vyprávět
o takovém zážitku, ostatní neuvěří."
" Jo. Zdá se že nedůvěra ke všemu co ještě nezažili bude zřejmě obecná vlastnost."
" V každém případě zkusíme jiné prostředí. Řidší koncentraci objektů. To čemu říkají malé město."
" A když se to nepodaří? "
" Když se to nepodaří, tak mu změníme totožnost a za čas tam vyrazí znovu."
xxx
Jako místo dalšího pokusu bylo vybráno městečko čítající osm tisíc obyvatel. Počátek akce: střed města. Místo pro transformaci: vypuštěná kašna.
Průzkumník se převalil přes hromadu neuklizeného lupení, pomalu se doplazil ke kamennému obrubníku a pohlédl do otevřeného prostoru náměstí.
Popraskaný povrch cestiček se leskl v oranžovém světle neonů. Stromy, keře, lavičky, tráva, ale jinak prázdno.
Překročil okraj kašny, protáhl si končetiny částečně ztuhlé právě dokončeným přenosem a zamířil k blikající reklamně nad vchodem jedné z tmavých budov.
Stačil však udělat jen pár kroků, když se dveře pod blikající reklamou otevřely a jejich osvětleným obdelníkem
prošly dvě postavy.
Skvělá příležitost.Dva mladí muži v černých kožených bundách s kalhotami posetými lesklými terčíky mířili přímo k němu. Jejich vyholené hlavy odrážely blesky neonů a spolu s pažemi pluly v jakémsi nervózním rytmu.
Chtěl na sebe upozornit, ale než stačil sesumírovat telepatický vzkaz jeden z mladíků ho uviděl.
" Tý vole., vole. To není pravda. Koukni támhle ke kašně! "
" Těbuh. Co to je za hovado?"
" Hele brácho, dlažební kostky. K čemu tu asi jsou?"
Průzkumník pohnul pažemi ve snaze signalizovat smířlivé gesto,
ale mladíci už byli v náladě.
Ta směšná postavička byla skvělým terčem. Žádný svalovec. Nikde nikdo. Prostě bezva terč.
" Hele, vole, proč neutíkáš? Seš hnusnej, slizkej a zelenej."
Kostky, které tu zůstaly po opravě chodníku, startovaly jedna po druhé směrem k drobné zelené bytosti.
Chtělo se mu volat Dost! Jsme jeden rozum.Děti jednoho vesmíru.Ale ta žulová smršť rozbíjela skořápku jeho vědomí, až křehká struktura uvolnila transportní tekutinu a ta zvolna vyzařovala pryč z místa výsadku.
" Bezvadnej fór.Hele, co z toho Bédi zbylo."
" Dávej bacha, kámo, máš ho kus na botách."
xxx
"Dneska to už nemá cenu," řekl vedoucí expedice a pozoroval regenerační válec ve kterém Ori procházel jednou z vnějškových proměn.
V konferenčním sále začínala diskuse na téma příštího výsadku. Předseda anatomické komise vstoupil do řečniště a zahřímal.
" Co se odehrálo dnes večer je skandální. Nasadit našemu člověku podobu tak absurdní bytosti, to je prostě něco nad mé chápání."
" Byl jste zaneprázdněn jinými úkoly, proto jsme s vámi tuto záležitost nekonzultovali," řekl velitel. " Ten model jsme však vytvořili zcela podle představ zemáků o cizích návštěvnících."
"I tak mi to připadá nesmyslné," odpověděl anatom.
Sálem se převalila vlna tlumeného šeptání s občasnými výbuchy potlačovaného smíchu.
" Možná vám to připadá komické," utišil přítomné hlas
velitele." Ale byl bych rád, kdyby si každý uvědomil, že nám nešlo o skutečný kontakt. Užší vedení rozhodlo o provedení
předběžného testu.O této skutečnosti nebyl informován nikdo
z přípravného štábu. Tuto informaci nedostal dokonce ani náš průzkumník. Chtěli jsme získat neovlivněný pohled na stav planety. Tedy, na intelektuální stav planety. Vidím, že se někteří dál tváří, mírně řečeno, pobaveně.Jenže vážení. Naše přístroje už léta snímají televizní a rozhlasové vysílání ze zdejší atmosféry. To, co vychází z rozborů je tak protichůdné a nelogické, že i náš přístup musí být nekonvenční.Věřte, že za všechna léta po která jsem pověřen řízením mise pro přijímání členů do planetární unie, jsem poprvé na rozpacích jak postupovat."
V sále opět zesílil šum a zvednuté ruce několika členů se vehementně dožadovaly udělení slova.
Velitel odložil poznámky ." Dobře, zatím jsem ochoten zodpovědět jeden dotaz.
Zvednuté ruce zakolísaly. Bylo vidět jak jednotliví účastníci zvažují závažnost otázek. Chvilkové propojení
myšlenek zklidnilo situaci a ve svém souhrnu i částečně naznačilo jedinečnost problému.
Nakonec povstal jediný muž a po souhlasném přikývnutí promluvil.
" Z dílčích informací, které nejsou blokovány, docházím k závěru, že poprvé v historii naší mise, zvažujete vyloučení zdejší planety z podrobného výzkumu. Pokud tomu tak je, chci vědět, v jakém rozsahu má být výzkum omezen a přesné zdůvodnění těchto rozhodnutí."
" Je pravda, že jsme zvažovali i případné odložení průzkumu
na pozdější dobu. O jeho omezení ale nic nevím. Jako první fázi navrhujeme výběr vzorku obyvatel,zkratové přenesení do simulovaných podmínek, a jejich podrobné prostudování.Pokud
vytvoříme laboratoř s extrémně stlačenou přímkou času, proběhne jejich laboratorní týden během několika zemských vteřin. Naše komise bude mít krytí zcela podobné některé ze zemských institucí.Po návratu budou všechno považovat buď za sen nebo halucinaci. Jsme přesvědčení, že nevznikne ani stín
podezření ukazující na kontakt s jinou civilizací.
Informace takového druhu uvolníme až po prostudování dostatečně velkého vzorku a jenom pro předem vybrané území."
Zasedací sál se během velitelovi řeči zklidnil. Podle zaběhlého pořádku se vytvořily hloučky podle profesí. Bylo zřejmé, že pro tuto chvíli se další jednání přenese do skupin.
Velitel se zvedl a spolu s hloučkem nejbližších spolupracovníků přešel do přilehlé klubovny.
xxx
" Někteří z vás si jistě kladou otázku proč jsem rozhodl o tak opatrném postupu," řekl velitel, když se rozsadili kolem stolu. " Nechci zahajovat diskusi, ale chci vám podat vysvětlení. Dotkl jsem se rozporuplných informací, které jsme shromáždili o zdejší populaci. Jak sami víte, naše expedice se dělí na dva tábory. Tábor příznivců co nejrychlejších a co nejužších kontaktů a tábor skeptiků, kteří by se rádi spokojili s pouhým monitorováním situace. O zemi víme, že její obyvatelé jsou rozděleni podobným způsobem. Za žádných okolností si nepřeji, aby převážil kterýkoliv z těchto táborů. O institucích, které ovlivňují veřejné mínění ve světě lidí, máme dostatek informací získaných z otevřených zdrojů. Studujeme jejich tisk, literaturu, rozhlasové a televizní kanály, telefonní ústředny i počítačové sítě. I když se snažíme očistit veškeré informace od účelového zaměření, jaksi se nám nedaří získat představu kam tato populace směřuje. Z obdobných průzkumů jsme zvyklí, že mediální nadstavba vytváří jakýsi říční proud. Bývá klikatý, jeho součástí jsou slepá ramena a občasná rozlití do vysychajících jezer, ale pokaždé má určitý směr a ve svém jádru jednotné působení na populaci. Zdejší mediální obraz je
podobný tůni ve které se vaří voda. Nad hladinou se povalují chuchvalce páry, občas se ode dna utrhne rozvířené bahno a když si myslíme, že jsme objevili přece jen jakýsi pohyb, je to jen zpětný vír, který ustalující se hladinu znovu táhne ke
dnu.
Na každé planetě jsme se snažili podpořit jejich přirozený vývoj. Tady jsme na rozpacích, co vlastně podpořit. Test, který se uskutečnil, byl možná zdánlivě nesmyslný, ale právě jeho prostřednictvím jsme zmapovali část populace, která pasivně přijímá společenské impulsy aniž by se podílela na jejich tvorbě. Je to pohled z druhé strany. Potřebujeme zjistit, proč jejich svět neuznává téměř žádné autority. Jejich vztah k hodnotám je spíše nekrofilní. I když se v jejich médiích skloňuje život ve všech pádech, skutečná úcta k životu je jim cizí. Sekce zabývající se pozemskou historií tvrdí, že tomu tak v minulosti nebylo. Zhruba o století zpátky došlo ke zlomu, který byl zpočátku přijímán s obrovským nadšením. Rozvoj průmyslu, vědy a informatiky sliboval podporu těch nejušlechtilejších ideálů. Někde se ale něco pokazilo. Jejich rozvoj je často samoúčelný a nezřídka vykoupený krví a bídou rozlehlých částí světa. Stále se opakující války a narůstající lhostejnost dává do budoucna ty nejchmurnější vyhlídky. Samozřejmě, že bychom mohli zasáhnout a dát jejich společnosti nový směr. Nemůžeme však jednat jako protektoři. Jestliže má dojít ke změnám, musí k nim dojít zevnitř. Dokud si jejich společnost nevytvoří srovnatelný kodex hodnot jaké přijala galaktická unie, nezbývá než zůstat mimo jejich vědomí na úrovni stávajícího folklóru. Proto budeme dál hrát podobné hry, jakou jste mohli
zaznamenat dnes. Současně budeme simulovat situace, kdy jejich vlivné osobnosti odloží v kulisách virtuální reality
společenské zábrany a svými názory objasní komplikovanost vlastního světa. Jistě chápete, že z hlediska jejich času to bude dlouhodobý proces. Veškerý styk z touto planetou bude zatím probíhat prostřednictvím speciálně vytvořených průzkumníků Oriů. Ještě přehraji záznam dnešního testu. Nesuďte, prosím, co uvidíte. Průzkum bude vytvářet co nejširší mozaiku. Dnešek je pouze jejím nepatrným dílkem. xxx
Obdélníková stěna místnosti zmizela a před zraky přítomných prolétly záběry ukončeného průzkumu. K obdobné produkci se shromáždili i následující den.
Z ohromné budovy vyšel redaktor jednoho z nejčtenějších listů. Prokličkoval mezi skupinami chodců a nasedl do červeného sporťáku zaparkovaného v postranní ulici. Ve chvíli, kdy zavíral dveře, přistoupila k jeho autu mladá žena. Lehce se dotkla jeho ruky a zeptala se na cestu k hlavnímu nádraží.
Muž jí cosi odpověděl. Žena odstoupila od auta a zmizela za rohem budovy. Muž zasunul klíčky do staréru. Než ale stačil nastartovat, zatočila se mu hlava a několik vteřin ztrnule hleděl přes čelní sklo. Přísavný čip na jeho ruce otevřel snové okno a ve stavu podobném mikrospánku jej provedl řadou situací naplánovaných na dnešní den. Za okamžik ztrnulost opadla a muž si protřel oči. Řekl si, že bude muset vysadit a trochu si odpočinout. Za chvíli již jeho červený sporťák ujížděl ulicemi. Celý den však měl zvláštní pocit, že všechny rozhovory, které vede, jsou opakováním toho, co se již odehrálo.
Do budovy parlamentu vešel poslanec nejmenované strany. V místnosti přidělené jeho klubu odevzdal zapůjčené materiály. Vyzvedl si několik vzkazů a interních sdělení. Potom zatelefonoval manželce. Protože do začátku schůze chyběla ještě půlhodina zamířil do poslanecké restaurace. Nechal si přinést malou vodku s tonikem a usadil se do pohodlného křesla v rohu místnosti. Ve chvíli kdy si zapaloval cigaretu přistoupil k jeho stolečku muž a položil před něj barevný prospekt. Na prospektu stálo: Navštivte zemi
snů!!! Naše cestovní kancelář je tady pro vás.
Poslanec znechuceně odsunul nabízený papír. Muž stojící nad jeho stolem se usmál a požádal o prominutí. Když odmítnutý prospekt zvedal, lehce zavadil o poslancovu ruku a s dalšími omluvami vycouval od stolu. Poslanec dopil sklenici s tonikem
a několik vteřin ztrnul v prazvláštním zadumání . Kdyby ho v
tu chvíli pozoroval některý z jeho kolegů, určitě by na něj padlo podezření, že skutečně myslí.
V obchodním oddělení velkého průmyslového závodu seděl mezi prosklenými přepážkami vedoucí odboru a ze zájmem prohlížel atypickou navštívenku zástupce neznámé firmy. " Zajistíme odbyt vašich výrobků v jakémkoliv množství." Takový byl text pod názvem firmy. Navštívenku doplňovala řada
telefonních čísel s odkazem na fax a internetovou adresu. Trochu velikášské, pomyslel si vedoucí odboru. Potom zavolal sekretářce a řekl, aby čekajícího návštěvníka přivedla do kanceláře. Příjemně stavěná blondýnka uvedla sebevědomého mladíka s šedým kufříkem. Mladý muž počkal až sekretářka opustila místnost a spustil. "Všechno, co inzerujeme je stoprocentní pravda." Po této úvodní frází přistoupil ke stolu a podal muži kožené desky nadité papíry. Při jejich převzetí letmo zavadil o vyčkávavě nataženou ruku a s omluvou
usedl do nepohodlného křesla. Vedoucí otevřel desky a jeho pohled zabloudil mezi literami nečitelného textu. Mladý muž ještě okamžik počkal, potom jemně vytáhl ze ztuhlých dlaní objemnou složku a odešel z kanceláře.
Sekretářce řekl, že se nedomluvili a že šéf nechce být rušen. Prošel dlouhou chodbou, sjel výtahem do přízemí a opustil prostor závodu. Když se vedoucí odboru vzpamatoval, měl pocit čehosi nedokončeného. Posledních několik minut mu zcela vypadlo z paměti. Jenom se mu stále zdálo, že měl právě na dosah řešení všech odbytových problémů.
V této chvíli velitel přerušil probíhající testy a požádal o chvíli pozornosti.
" To, co jste právě viděli, byla fáze kontaktu kterým, jsme navodili samotný test. Teď budou následovat ukázky z fiktivního děje, který proběhl pouze ve zkoumaných mozcích.
Průhled ve stěně se znovu otevřel a červený sporťák odstartoval od chodníku. Zařadil se do hustého provozu a zamířil ven z města. Cestou jeho řidič několikrát porušil
pravidla silničního provozu. To, že jel značně agresivně mu
však nebránilo, aby neproklel každého kdo mu zdánlivě překážel v cestě.
V obci, ve které došlo ke zřícení domu, objevil jenom párek podivných existencí, který pravděpodobně čekal až se okolí zcela vylidní. Položil jim několik zbytečných otázek a a všechno, co řekli zaznamenal jako výpověď očitých svědků. Když viděl, že z této lokální tragedie víc nevymáčkne, nasedl do auta a pokračoval za dalším námětem. Hlásek tichý jako svědomí mu našeptával cosi o odfláknuté práci, o příčinách zborcení, které zcela pominul, o etice novináře, odhalujícího hrozící nebezpečí a jeho podílu na nezkresleném obrazu světa. Rychle ten hlas umlčel. Vždyť kdo je zvědavý na jeho osobní pocity. Noviny potřebují slova podobná pravdě. Pravda je ale natolik složitá, že by leda tak mátla lidi. A tak, přesto že neměl v povaze povrchnost, popsal i zbývající zprávy dne obdobným způsobem.
Obraz se vyměnil.
Poslanec odsunul prázdnou sklenici a zamával na kolegu nahlížejícího do prosklených dveří. Muž ve dveřích se usmál a ukázal směrem k zasedacímu sálu. Poslanec vstal a společně vešli do chodby plné zrcadel.
" Za chvíli se budu muset ztratit," řekl svému kolegovi.
" Dneska tu stejně nic nebude. A kam máš namířeno?"
" Slíbil jsem na okresním úřadě účast na slavnostní bohoslužbě. Nevím, proč to dali na všední den, ale nakonec se mi to dneska docela hodí. Možná tam chtějí mít co nejvíc lidí
z úřadu. Možná je to kvůli někomu z venčí, Bůh ví."
" Dneska jde na pořad také ten opoziční zákon. To ale nebude problém. I kdyby nás tu byla třetina, stejně mají málo hlasů."
" To jim nesmíte nechat projít. Je škoda, že jsme s tím nepřišli my. Docela nám něco takového chybí. No časem to napravíme. Nemůžeme jim dovolit, aby moc zvedali hlavu."
Během řeči dorazili do zasedacího sálu a obsadili svá
místa. Po prezentaci a půlhodině předčítání z nových návrhů se poslanec zvedl a odešel z budovy. Na odstavném parkovišti nasedl do auta odjel do obce vzdálené osmdesát kilometrů. Celou dobu byl rozmrzelý ze zákona, který předložila opoziční strana.
Bože, jak je nenáviděl. Už dávno v té nenávisti nebylo nic racionálního. Minulost, která přestala existovat, zanechala za sebou plno nevyřízených účtů. Jenže tak to s minulostí bývá vždycky.
Stavěl se do pozice celoživotního odpůrce poražené ideologie, ale právě tento postoj ho vnitřně rozvracel. Sám nejlépe věděl kolikrát ustoupil, kolikrát byl pouhým kolečkem
v společenském soustrojí. Kolikrát přešel na druhý chodník, když zůstat na místě znamenalo společenskou degradaci.
Jak měl sloučit tyto pocity s představou neohroženého bojovníka?
Kdyby byl schopen ustoupit z tohoto falešného nadhledu, celý jeho vnitřní svět by pookřál a omládl. Současnost ale vytvořila nové hierarchie tabuizovaných oblastí a ke každému překročení hranice byl potřebný nový druh odvahy.
V malém kostelíku začala mše přesně v udaný čas. V popředí seděli církevní hodnostáři, zahraniční sponzoři jejichž zásluhou celá rekonstrukce proběhla a zástupci okresního úřadu. Poklekl vedle přednosty a pod lavicí mu podal ruku. Kněz před bohoslužebným stolem odříkával slova modliteb a pod klenbou se vznášely voňavé obláčky kadidla. Na chvíli se zdálo jakoby svět byl plný otevřených srdcí a lidského porozumnění. Díval se směrem k oltáři a stále byl poněkud mimo obřad. Jen jakoby z dálky k němu zaznívala slova: A odpusť nám naše viny, jako my je odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení... Slova znějící staletími mechanicky procházela kostelem a sklouzával po soustředěných tvářích přítomných.
Obraz se vyměnil.
Vedoucí obchodního oddělení si přejel rukou po ztuhlé tváři a
pomyslel si: Proboha, ještě bych tady usnul. Od rána stačil vyřídit korespondenci s obchodními partnery a několik méně významných návštěv. Za okamžik čekal zástupce propagačního oddělení k poslední korekci návrhů před blížícím se veletrhem. Poslední dobou se všechno pohoršilo. Ekonomika
je nevypočitatelná chobotnice. Sáhneš jí na jednu přísavku a všechny její paže zareagují. Myslíš, že je k tobě vstřícná a z ničeho nic tě začne škrtit. Podnik měl už dlouho odbytové problémy. Konkurence se rozrůstala na všech stranách. Před lety všechno vypadalo skvěle. Nenasycený trh oživoval silný příliv peněz. Ze dne na den zformovaná skupina čerstvých milionářů skupovala všechno, co jim přišlo do cesty. Když se zdroje vyčerpaly, nastala recese.
Dveře kanceláře se otevřely. Vstoupil šéf propagace doprovázený vedoucím provozu.
" Jdeme za tebou oba. To, co jsi mi dal na stůl, absolutně nezvládneme. Prosadit se dá jedině nižšími cenami. Takže, když snížíme ceny musíme snížit i počty lidí."
" Mně je jedno jak to uděláte," řekl vedoucí obchodního oddělení. " Prostě se postarejte aby podnik nešel do ztráty.
Jinde to dělají taky tak."
" Promiň, že tě přerušuji," řekl provozář. " Byl bych taky nerad kdyby sis myslel, že chci jenom obhajovat stavy lidí. Jenom si domnívám, že to není zrovna správná cesta. Podívej, snižuje každý, to je fakt. Tím se nám ale taky zmenšuje trh. Nemůžeme do nekonečna věřit, že je technika pro techniku. Nejsem žádný lidumil ale v poslední fázi jsme bez lidí vedle. Na to snad nemusím být kdoví jak chytrej."
" Samozřejmě, že máš pravdu. Jenomže to o čem mluvíš není naše starost. Náš píseček je tahleta firma. Dělejme si každý svou práci a všechno bude fajn."
" Ty máš samozřejmě taky pravdu. Akorát nevím čí to tedy je starost. Ono totiž nejde jen o to že se méně nakupuje. Nedostatek financí láme i skladbu zboží. Poněkud přibývá luxusních věcí, neúměrně rostou požadavky na to nejlacinější
a třeba i podřadné a v samém středu trhu se utváří široké pásmo pro nikoho. Když si vezmeš zpětný dopad na výrobu, tak nás potěš pánbůh."
" Fajn chlapi, jsem rád, že to vidíte takhle komplexně. Zajistěte vyšší odbyt a koncem čtvrtletí se můžeme vrátit k
vaší filozofii trhu."
Vedoucí propagace se za celou dobu ani nedostal ke slovu a svým způsobem byl rád. Šéf měl dneska zřejmě špatnou náladu. Vycouvali z kanceláře a šéf zůstal sám. Rozuměl argumentům které vyslechl, ale nebyl si jistý k čemu je mu to dobré. Měl technické vzdělání, veškerým způsobem svého myšlení byl technik, všechny problémy na které narážel řešil sobě vlastním způsobem. Společenským záležitostem nerozuměl a celý život žil v přesvědčení, že každý se má starat o své. Odbornost a specializace je něco, čeho není nikdy dost.
Přenos se zamlžil a kancelář zmizela. Zkrácený záznam simulovaného testu skončil.
xxx
" Jak jste měli možnost vidět, ani dnešek se neodchýlil od našeho obrazu této planety." řekl velitel." Asi bychom mohli pokračovat do nekonečna. Otázka je, jestli nebude lepší počkat."
" Domníváte se, že bez patřičného usměrnění dospějí do stádia
přijatelného pro naše kritéria?" zeptal se jeden z členů týmu."
" Podle zkušeností, které máme, každá civilizace nakonec objeví optimální způsob existence. Bohužel, někdy bývá pozdě. I v takovém případě však musíme zůstat stranou. Podmínky kontaktu jsou jasné. Cestu si každý musí objevit sam. Budeme je dál sledovat a možná i trochu znervózňovat. Dokonce si dovedu představit jaké rebusy jim někteří z našich vtipálků předloží a jak si zahrají s jejich fantazií. V této oblasti je konečně dovoleno téměř všechno."
" Máme tomu rozumět tak, že zůstáváme a nenavážeme kontakt?"
zeptal se další člen týmu.
" Ano, ale máme ještě jeden úkol.
Naši psychologové budou hledat vakcínu na úchylky zdejšího světa.
A to ani ne pro možnost kontaktu, jako pro případ ohrožení naší vlastní civilizace."
PLIVNÍK
Dům ve kterém bydlíme se pozvolna stává součástí naší osobnosti. Snášíme pod jeho střechu své sny a on na oplátku svou polohou, vybavením i různícími se formami sousedství vstupuje do naší duše.
Dům Ondřejových rodičů stál na okraji města. Z kuchyňského okna byl výhled na klikatou čáru okolních kopců. Stranou domu byla malá zahrádka s několika ovocnými stromy. K městskému centru mířila zvolna se rozšiřující silnice. Směrem k čáře kopců vedla úzká asfaltovaná cesta, přecházející v kamenitý úvoz. Dál začínal les.
Rodiče dům koupili ještě před Ondřejovým narozením. Prožil zde dětství polovenkovského kluka ve kterém se prolínal dech města s dechem okolní přírody. Jeho dědeček byl kdysi dávno považován za podivína. Jako jeden z prvních místních občanů si nechával posílat noviny a v samých začátcích rozhlasového vysílání sestrojil přístroj, kterému se říkalo krystalka.
Musely to být náramně dobrodružné časy, když k pečeti
podivínství stačil zájem o události v tehdy vzdáleném světě.
Ondřej svého dědu nepoznal a přesto mu byl v lecčem podobný. Ještě v době, kdy byl počítač považován za pouhé zjednodušení evidence, uprosil rodiče a stal se snad jeho nejmladším majitelem.
Od té doby již uběhlo moře času. Neobvykle luxusní zboží
se stalo běžným vybavením domácnosti a přibývající firmy se
předháněly s nabídkou nových a ještě včera neobvyklých programů.
Ondřej se stále pohyboval na špici. Prostudoval všechnu
dostupnou literaturu. Neustále krmil svého Bubrdlíčka novými
a novými informacemi. Zvětšoval paměť, zrychloval jeho funkce
a vytvářel vlastní programy. To už nebyla hra a pouhá zvídavost, ale všestravující vášeň pro kterou přestával vnímat své okolí.
Jeho život se přestěhoval z kulis venkovního světa do bezedné propasti monitoru s bohatým labyrintem, plným dobrodružství.
Běžela léta a z Ondřeje se stal zralý muž. Vášeň, které propadl, ho postupně zbavila přátel. Nebyl čas k vzájemným návštěvám. Ostatně, jeho bývalí spolužáci se rozprchli po světě. První léta si ještě občas napsali. Později se jejich korespondence omezila na přání šťastného nového roku a nakonec zcela ustala. Ondřej nebyl přívržencem jakékoliv formálnosti a tak úbytek přátel považoval za přirozený běh života. Jeho poštovní schránka však zdaleka nezela prázdnotou. Prospekty, časopisy a nabídky programů od stále se rozrůstající rodiny virtuálního světa mu dokonale nahrazovaly společnost lidí.
Jednoho podzimního dne objevil mezi záplavou letáčků zcela nevšední nabídku. Prospekt neobsahoval žádné údaje obvyklé u obdobné korespondence. Bylo to netradiční upozornění na nový typ časopisu.
Poněkud bombastická reklama s opakujícím se sloganem :
Každé z vašich tajných přání
naplníte bez čekání
Program " PLIVNÍK " během dne
smaže slůvko nemožné
Ondřej sice dával přednost racionálnějšímu způsobu nabídky, ale přesto ho cosi na letáčku zaujalo. Téměř automaticky vyplnil přiloženou objednávku. Cena byla směšně nízká a pokrývala pouze poštovné. Neurčitost údajů navíc vzbuzovala zvědavost.
Za pár dní objevil ve schránce útlou obálku obsahující černobílý, několikastránkový časopis s CD romem a návodem k instalaci. Nebýt přiloženého cédéčka asi by všechno považoval za špatný vtip. Kdo by ale vtipkoval na vlastní účet? Distributor musel zaručeně kalkulovat s jakousi formou návratnosti. Buď byl celý projekt netradičně pojatou reklamou
něčeho, co vyplyne z programu nebo počítal s pozdějšími objednávkami v zcela jiných cenových relacích.
Vložil disk do počítače a spustil přehrávání.
Na obrazovce se objevil černý nápis tohoto znění:
PROGRAM PLIVNÍK VÁS VÍTÁ VE SVĚTĚ NEOMEZENÝCH MOŽNOSTÍ
Nápis byl vložen do drobnokresby labyrintu mířícího za okraj zářícího monitoru. Jednotlivé směry byly odlišeny barevnými šipkami. Na dolním okraji byl červený příkaz: Stiskni ENTER!! Po vykonaném příkazu se objevila tabulka s textem tohoto znění: Žlutá šipka tě dovede k bohatství. 0 - 100%
Modrá šipka je cestou ke kariéře 0 - 1OO%
Červená šipka nabízí neomezenou moc 0 - 100%
/kombinace tří základních možností nabízí mnoho variant k použití. Správná kombinace je velmi individuální. Každý z hráčů, který projde vstupním obřadem je NEVRATNĚ zapojen do hry. Hra se po uložení v paměti stává skutečností. Jestliže souhlasíš: Stiskni ENTER.
Ondřej pročetl text a chvíli zamyšleně hleděl na rozsvícený monitor. Proboha, co to je za fantasmagorii, pomyslel si. Období, kdy se dokázal bavit primitivními labyrinty her, měl již dávno za sebou. Přesto, téměř automaticky, stiskl enter.
Před očima se mu objevila brána od shora dolů pokrytá
neznámým písmem. Dole na zemi ležel černý podivně tvarovaný
klíč. V bílém políčku s nápovědí bylo napsáno. " Pokud opětovně potvrdíš vůli ke hře, třikrát stiskni ENTER!!!
Uvědom si, že příštích čtyřiadvacet hodin budeš procházet
vstupním obřadem. Pokud během hodiny neotevřeš bránu, celý
program se vymaže a už NIKDY do něj nebudeš mít přístup.
Když později přemýšlel proč se rozhodl pokračovat, pokaždé došel k závěru, že rozhodlo právě slovo NIKDY. Bylo to možná jen slovo. Ale copak ve slovech, pokud je domyslíme, není skryta magie ovlivňující náš život? Možná ho postrčil i vzdor, který se nesnáší s představou nesmíš, musíš a nikdy.
V každém případě stiskl enter a klíč naskočil do zámku. Při
druhém stisku se skřípavě pootočil a po třetím stisku se brána otevřela.
Co se dělo příštích čtyřiadvacet hodin zůstalo ukryto v mlze podvědomí. Že tuto dobu strávil zcela mimo zaběhnutý tok
dní mu potvrdil vzápětí telefonní záznamník. Několikrát
volali z místa kde pracoval. Nejednalo se o nic důležitého, byl ale konec měsíce a děvčata z účtárny každou nesrovnalost přehazovala na cizí bedra. Vlastně ho nikdy nenapadlo, že v
něm vidí potenciálního partnera. Vnímal je pouze jako inventář podniku. Ani nepostřehl kolik klíčících nadějí již zklamal. Přehrál si všechny hovory a okamžitě je pustil z hlavy. Stejně bylo již pozdní odpoledne. V podniku jistě dávno skončili. Všechno vyřídí zítra.
Bylo obdivuhodné, že se necítil unavený. Musel zřejmě usnout. Ani náhodou neuvěřil sugesci, kterou nabízel rozjetý program. Člověk s racionálním mozkem nevěří na pohádky. Celý den však byl přece jen dlouhá doba. Bude se muset víc hlídat. Je mu teprve přes třicet, ale možná své aktivity
přehání. Zaměstnání a noční vysedávání u počítače by klidně mohly rozkolísat jeho psychiku. Jakýsi obranný mechanismus ho přiměl vyskočit z programu a vypnout počítač.
Následující dny bylo v práci rušno. Podnik převzal nový majitel. Až do pozdního večera probíhaly porady o nové koncepci a personálních změnách. Při návratech domů s těžkým srdcem míjel ztemnělý monitor a snažil se rychle usnout. Nebylo to snadné. Vybočení z pravidelného stereotypu spánku příliš nepřálo. Převaloval se na posteli, zapínal a vypínal televizor, zkoušel chvíli číst. Počítači se vyhýbal. Věděl,že když k němu sedne, zapomene na čas. Bouřka v podniku však trvala jenom několik dní. Když se opět vyjasnilo, řady kolegů prořídly. Zdálo se však, že on si svou pozici posílil. Asi po týdenní abstinenci zasedl odpoledne opět ke svému počítači. Chtěl dořešit jednu ze starých záležitostí v grafickém programu. Ve chvíli, kdy se rozsvítil monitor však nenaskočilo obvyklé menu, ale již známý nápis :
PROGRAM PLIVNÍK VÁS VÍTÁ VE SVĚTĚ NEOMEZENÝCH MOŽNOSTÍ
Než stačil zareagovat, nápis zmizel a objevila se pomalu otevírající brána.
Pokusil se vyskočit, ale program byl ke všem příkazům hluchý. Mezi tím se již brána otevřela dokořán a Ondřej měl
na okamžik pocit jakoby se octl ve stavu beztíže. Letěl dlouhým svítícím tunelem až byl najednou znovu ve svém pokoji. Kolem se ale všechno změnilo. Stěny byly obloženy novým nábytkem a na oválném stole stál počítač s neobvykle velikou obrazovkou. Ani se nestačil pořádně rozkoukat, když se ozval příjemně melodický hlas: " Vítám tě v tvém novém světě, Ondřeji. Chovej se zde jako doma."
Ondřej automaticky natáhl ruku ke klávesnici, ale než dokončil svůj pohyb hlas pokračoval. " Nemusíš se zdržovat navyklými postupy. Můžeme komunikovat přímo. Uvidíš, že si velmi rychle zvykneš. Vyslov jakékoliv přání a já ti ho splním."
" Mám teď jediné přání," řekl Ondřej ohromeně, " a to pochopit, co se vlastně děje."
" Všechno je přece jasné." řekl hlas. " Jsi součástí mého programu a můj program je součástí tebe. Během vstupního obřadu jsem tě zkopíroval a provedl drobné změny tvých funkcí. Neboj se, ty změny jsou pouze v oblasti komunikace. Tvé podstaty jsem se nedotkl. To ani bez tvého souhlasu nesmím. Všechno co vidíš jsem vytvořil z tvých představ. Vstaň a jdi se podívat k oknu. Tvůj svět přece nejsou jen tyto stěny."
Ondřej se nejistě zvedl z křesílka a přešel k oknu. Začal hledat kličku, ale okno jakoby vycítilo jeho myšlenku, rozhrnulo stažené žaluzie a potom se samo otevřelo. Zahrádka, která od smrti rodičů postupně zarostla travou, byla plná květů a ovoce. I plot, ještě včera polorozpadlý, svítil lakem nových planěk vsazených mezi vyzděné sloupky. Úplně vzadu směrem k vzdáleným kopcům bylo malé jezírko s několika lekníny.
" To není pravda," řekl Ondřej. " Takové věci se nestanou samo sebou. Nevím, čím na mně působíš, ale to, co vidím, nemůže existovat."
" Co je to pravda, Ondřeji,?" řekl hlas. " Sáhni si na okno, na židli, dojdi do zahrady a natrhej kytici růží. Sněz
některý z plodů, které se houpou ve větvích. Můj program nevytváří obrazy, ale skutečnou hmotu. Kdyby ani hmota nebyla skutečná, co už by byla pravda?"
Ondřej si několikrát protřel oči a znovu se pozorně zadíval z okna. Vlastně se nezměnila jenom zahrádka, ale všechno kam až dohlédl. Celá okolní krajina byla jako vymalovaná a obloha svítila neporušenou modří.
Tohle že jsou mé sny, pomyslel si.
Vždycky chodil ulicemi téměř jako slepý. Věci, které se ho netýkaly, vnímal jen periferním viděním. Nikdy by nevěřil,
jaké představy nosí v hlavě.
" Dobře," řekl s trochou škodolibosti. " Vyzkouším si tě."
" To je tvé právo," řekl hlas.
" Chtěl jsem si objednat encyklopedii o vývoji počítačových programů. Vyšla před několika dny. Prodává se ale jen ve specializovaných prodejnách. Můžeš mi to zařídit?"
" Už je to zařízeno, Ondřeji. Rozbal balíček, který leží na nočním stolku.
Ondřej se otočil od okna, přešel místnost a zvedl těžký balíček opatřený štítkem s jeho vlastní adresou. V opačném rohu čelní strany byla barevná samolepka s nápisem Computer electronics centrum. Roztřesenými prsty strhl obal a vytáhl objemnou barevnou publikaci. Kniha se otevřela na první stránce s osobním věnováním od vedení firmy.
" To bylo velmi skromné přání, Ondřeji. A navíc zbytečné. Už nepotřebuješ žádné encyklopedie. Já ti mohu odpovědět i na to, co v nich není."
" Je to krásná kniha," řekl Ondřej." Mohu ji držet v rukou, přeskakovat ze stránky na stránku. Kniha je o trochu víc než pouhá informace."
" Zapomněl jsem,že jste romantičtí. Ale budiž, můžeš mít i romantická přání."
" Chtěl bych mít snadný život. Žádné problémy. Příjemnou práci. Hodně zábavy a moře volného času."
" Už v této chvíli, kdy to říkáš, se začíná tvé přání plnit."
" Víš co by mě ještě zajímalo," řekl Ondřej." Kolik lidí má stejný program jako já? "
" Zatím jen několik. Patříš k první malé skupině, která byla vybrána. Časy se mění a tak se neustále ověřují nové metody komunikace. Do budoucna ale dojde k masovému rozšíření."
" Znamená to, že příští vlna bude mít ještě širší menu než je moje?"
" Přijal jsi nabídku neomezených možností a tak se nemusíš bát, že tě někdo předběhne. Všechno záleží na tobě. Kolik si vezmeš, tolik budeš mít."
" V čem tedy budeš lepší, když ne v širší možnosti použití?"
" V komunikaci s větším množstvím lidí. Přes některé vazby a vztahy zatím nedokážu projít. Učím se ale rychle. A vaše společnost se také rozvíjí. Jdeme si vzájemně naproti."
" Ještě nechápu, čí to je projekt. Myslel jsem, že všechny významné společnosti znám?"
" A co název programu, Ondřeji. Ty přece víš, o jakou firmu se jedná. Jen tomu nechceš uvěřit." " S pohádkami to na mě nezkoušej. Vždyť, co mi říkáš odporuje i jejich logice."
" Jsi příliš konzervativní. Svět se přece neustále mění. Nebudeš mi tvrdit, že rekvizity jsou důležitější než záměr?" " Nechme toho. Ráno jdu do práce. Nerad bych zase vynechal."
" Dobře. Program nech běžet. Stejně už nejde zastavit. Přes monitor na tebe ale mohu mluvit."
Ondřej se zvedl z křesílka, odestlal postel, vlezl pod peřinu a zavřel oči. Chvíli se převaloval z boku na bok, ale spánek nepřicházel.
" Řekni, že chceš spát a budeš spát," řekl hlas.
" Samozřejmě, že chci spát," odpověděl Ondřej.
V tu chvíli, kdy své přání vyslovil, mu ztěžkla víčka a usnul. Zdálo se mu, že bydlí v úplně jiném domě. Pod jeho okny byla písečná pláž za kterou se rozprostíralo veliké modré jezero. Na březích jezera rostly teplomilné stromy a stranou domu byla promenáda, plná kaváren, vodotrysků a velikých kamenných plastik.
Když se ráno probudil, bylo nebe potaženo šedými mraky. Cestou do práce ho do tváře bičovaly drobné jehličky deště a poryvy větru odnesly kamsi do nenávratna poslední zbytky nočního snu. Celý dne prožil v očekávání něčeho významného. Den byl ale stejně prázdný jako všechny ostatní dny. Po návratu domů zasedl před monitor a řekl: " Nějak jsem nezpozoroval, že by se něco změnilo k lepšímu."
" Zapomněl jsi, že musíš vždycky vyslovit přání? Pokud se nepřihlásíš nemohu nic dělat. Když jdeš do bankomatu pro peníze, taky musíš zadat kód a vypsat částku. V evidenci musí být pořádek. Nakonec bys mohl tvrdit, že to, co čerpáš, jsi vlastně nechtěl."
" Včera jsem přece řekl jak si představuji život."
" Máš pravdu. Koleje jsou už nataženy a vlak tvých přání je nastartován. Stačí jen říci kam. A už se jede."
Ondřej přikývl. Jen zvolna si zvykal na skutečnost, že může mít všechno o co požádá. Zpočátku se choval zcela nerozumně. Přál si hlouposti a také je dostával. Zkoušel hranice svého programu, ale zatím žádné neobjevil. Uběhl rok.
Už dávno nepracoval v bývalém podniku. Jeho kariéra stoupala závratným tempem vzhůru. Nad mizející minulostí nepociťoval žádnou lítost. Nikdy neměl čas na přátele a tedy mu ani nechyběli. Jeho nové postavení mu přivádělo do cesty nespočet
obdivovatelů a obdivovatelek. Nebyl hlupák a tak věděl, že jejich přízeň souvisí více s jeho vlivem a bohatstvím než s tím jaký opravdu je. Nebránil se přílivu nových známostí, ale na jejich osudy a soukromý život pohlížel jen s chladně zdvořilým zájmem. Přesto si všiml, jak občas někdo uklouzl a zmizel v společenském propadlišti. Nebylo mu jich líto, ale
byl konzervativní a neměl rád přílišné změny ve svém okolí. Při jednom z rozhovorů se svým programem se zeptal, jestli by nebylo možné jim trošičku pomoci. Hlas mu ale odpověděl, že dobročinnost není v jeho nabídce. Zdálo se mu podivné, proč tomu tak je. Život byl ale naplněn tolika
věcmi, že na všechno, co bylo pryč, rychle zapomínal.
Po prvních měsících zvědavých otázek spolu mluvili jen zřídka. Většinou ani nebylo na co se ptát. Hlas vycházející z monitoru měl svá omezení. Časem na ně narazil. Na všechno, co se týkalo Ondřejova prospěchu, odpovídal bez sebemenšího zaváhání. Pokud však chtěl znát smysl různých událostí, pokaždé se místo hlasu dočkal jen stereotypního hesla:
ODPOVĚDI TOHOTO DRUHU NEJSOU K DISPOSICI.
Jednou byl neodbytný. K úplné spokojenosti mu chyběl pocit i obecnější spokojenosti než je vědomí vlastního dostatku. Lidské trosky na které občas narazil rušily jeho pocit rovnováhy.
Nevnímal je možná ani jako živé bytosti.
Měl kolem sebe rád hezké věci a určitý stav pohody. Do tohoto obrazu vstupovaly jako disharmonický tón. Ptal se vytrvale proč tomu tak je. Hlas mu se zdráháním a neochotně odpověděl,
že lidský svět má omezené množství zdrojů, aby se tedy nedivil, že když se někde něco přidá, že to jinde chybí. Do budoucna si pak vymínil na takové otázky neodpovídat.
Čím delší dobu byl uživatelem tohoto zvláštního programu, tím více ale ztrácel klid. Cítil jak stárne a zatímco jiní o všechno bojovali, někdy i prohrávali a ztráceli, on jenom existoval. Byla to sice příjemná a bezmračná existence ale nic z ní nezůstávalo. Nezanechávala vzpomínky, neměla svá vítězství, byla bez minulosti i budoucnosti.
Nejhorší bylo vědomí, že by již nedokázal žít jako miliony lidí kolem. Schopnosti, které kdysi dávno měl, postupně vymizely a zplaněly. Léta o nic nemusel usilovat a tak se vlastně stal uživatelem do slova a do písmene.
Jestli mu dříve rozsvícený monitor připadal jako brána do neznámých světů, teď ho čím dál více vnímal jako zející propast. Příjemně znějící melodický hlas ho varoval: Ondřeji, moc přemýšlíš. Dostáváš se na scestí. Užívej a nestarej se. Můžeš si přát cokoliv a já ti to vyplním. Nejhorší bylo. že už si ani nedokázal nic přát. Všechno bylo nové jen chvíli.
Dálka časem ztratila kouzlo. Úspěchy a vítězství zplaněly.
Co bylo platné, že na společenském žebříčku vyšplhal až nahoru. K čemu byl potlesk, který vlastně patřil programu civícímu na něj okem monitoru. Věděl, že prohrál.
Pokusil se ignorovat všechny nabídky. Hledal záchranu
mezi lidmi. Jak by mu ale mohli pomoci lidé mluvící zcela odlišným jazykem. Lidé, opancéřovaní všedními starostmi. Nakonec jim záviděl. Jejich bolesti a neúspěchy mu připadali jako koření bez kterého život postrádá chuť. Jako těžiště udržující svět v rovnováze. Hlas ho však varoval: Chceš se vyvléci ze svých závazků Ondřeji. Ničeho nedosáhneš. Všechno jen pokazíš. Tvůj čas se krátí. Užij, co se dá. Nepromarni svou příležitost. Byly to chmurné dny. Dům, který za života Ondřejových rodičů žil lidským teplem, už léta ovládala studená síla polykající každou radost. Za okny poletovalo zvadlé listí a podzimní vítr bloudil opuštěnou ulicí.
Jednoho pozdního odpoledne zazvonila u Ondřejových dveří
neznámá žena. Její šaty možná ještě pamatovaly lepší časy. Teď však byly zmuchlané a provlhlé deštěm. Její tvář byla pokryta únavou a bezradností. Možná to nebyl první dům do kterého se pokusila vstoupit. Možná už byla na pokraji sil. Její oči se dožadovaly pocitů, které Ondřej nikdy nepoznal. Díval se na ni jako na cizokrajné zvíře a chvíli nevěděl co vlastně chce. Vítr s drobnými kapkami deště jej však bičoval do tváře a tak ženu vtáhl za domovní dveře.
Když rozsvítil světlo pozorně si ji prohlédl. Přes celkem elegantní kabát měla přehozený pléd podvlečený pod kšíry odřeného batohu. V náruči držela raneček s dítětem.
Nemohl je vyhnat zpátky do listopadové plískanice a tak uvařil čaj a přinesl trochu jídla. Žena se pokoušela mluvit, ale její řeč byla Ondřejovi cizí.
Přinesl deky. Kabát a batoh položil na koupelnový sušák. Jednou dekou přikryl ženina ramena a do druhé zabalil dítě. Podle oblečení to byl zřejmě chlapec a mohly mu být tak
dva roky. Oba mu začali u stolu usínat. Napůl je odvedl a napůl odnesl do dávno nepoužívaného pokoje po rodičích. Nebyl zvyklý na návštěvy, ale stav v jakém se nacházeli, mu nedal na vybranou. Obloukem se vyhnul pracovně s počítačem a odešel spát.
Brzy ráno zavolal sekretářce ať zruší všechny jeho schůzky, že zůstane doma. Chviličku se snažila připomenout jedno z důležitých setkání, ale když řekl, že prostě nepřijde, vzala jeho rozhodnutí na vědomí. V kuchyni nakrájel
toustový chleba, proložil krajíčky plátkem sýra a šunky a potom je s miskou vložil do mikrovlné trouby. Z opuštěné pracovny se ozývalo tlumené skřípání jako když nehty škrabou po skle. Nevěnoval mu pozornost a odešel do pokoje kam uložil ženu s dítětem.
Byli vzhůru. Leželi na posteli a žena hladila chlapce po jemném rozcuchaném chmýří vlasů. Řekl dobré ráno a žena mu odpověděla jazykem který neznal. Nebyla hezká ani z její tváře nevyzařoval zvláštní intelekt. Přesto bylo v té dvojici cosi dojemně krásného. Možná to byla živočišná radost s tepla
a bezpečí? Možná to bylo neviditelné vlnění vzájemné lásky. Možná to byla jen úleva z přestálých nebezpečí. Ondřej však cítil, že nahlíží do skutečně lidského světa, který mu celý život klouzal mezi prsty.
Dal jim najíst a napít. Dokonce vylezl na půdu kde bylo celá desetiletí zabaleno do krabic jeho dávné dětství a přinesl chlapci medvídka, autíčko a několik vojáčků. Chlapec položil autíčko na stůl, medvídka stiskl do náruče a vojáčky odhodil na zem. Žena cosi říkala, ale nerozuměl jí ani slovo.
Rozhodl se, že jim alespoň na několik dní pomůže. Nebyla to
jenom lítost nad jejich stavem, ale i trocha touhy přiblížit se plameni skutečného života. Odvedl je do pracovny s nervózně blikajícím okem monitoru a řekl: " Toto jsou lidé. Jestli tvůj program za něco stojí, dej jim šanci nezmrznout, neumřít hlady a neživořit."
Obrazovka potemněla jako tvář, která se zachmuří hněvem a
falešně příjemný hlas odpověděl: " Překračuješ všechna pravidla. Okamžitě zvedni telefon a nech je odvézt. S nimi žádnou smlouvu nemám. Nezahrávej si se mnou. Pro sebe si přej co chceš, ale žádnou dobročinnost."
" Ale vždyť to je pro mne. Copak mi nerozumíš? Nemohu být šťastný mezi nešťastnými. Byl jsem hlupák. K čemu je úspěch a pohodlí, když se o ně nemohu podělit?"
" Nabízím všechno co chceš. Nabízím ti nesmrtelnost. Tento dům se rozpadne. Všichni, které znáš zmizí. Ty ale můžeš v mém programu prožít věčnost. Ano, jsi opravdu hlupák, když kvůli jedné špindíře a hloupému děcku zahodíš všecko, co
jsi dostal?"
" Jsi neuvěřitelně povýšený," řekl Ondřej," já už ale tvé služby nechci. Rozumíš nechci."
Monitor téměř vyhasl a hlas se proměnil v zlověstný sykot.
" Jenomže ty mi patříš, Ondřeji. Jsi můj, můj se vším, co jsem ti dal. Podívej, jak je tvá cesta temná."
Obrazovka monitoru zčernala a prolomila se dovnitř. Celá místnost se otřásla a větrný vír začal strhávat všechno kolem do rozšiřující se černé propasti. Nejdříve tím černým tunelem prolétla smršť papírů a knih. Následovaly stolky, křesílka a židle. Ondřej cítil nepředstavitelně silný tah, který mu podrážel nohy a zvolna ho přibližoval k zející ráně monitoru.
Najednou si ale všiml ženy a dítěte. Stály v té spoušti zcela nedotčeni. Jediná nit jejich oděvu, jediný vlas na hlavě nebyly dotčeny vichrem, který stále sílil. Už cítil, že se neudrží, že nedokáže vzdorovat a tak z posledním vypětím sil strhl ruce zpět k ženě a dítěti. Bylo to jen marné gesto, kterým se chtěl rozloučit se skutečným světem.
Chlapec se však oddělil od matky a tu nataženou ruku zachytil. Bylo v tom cosi neuvěřitelného, ale v slabé dětské ručičce byla tak užasná síla a pevnost, že se jí Ondřej zachytil jako kotvy. Kolem poletovaly poslední zbytky zařízení. Omítka se loupala se zdí a ve stěnách se objevili trhliny. Základy domu, který postavili jeho rodiče, byly však pevné. Pro prach už nebylo
vidět. Ucítil však ženinu ruku na svém předloktí a přes slábnoucí hlomoz zachytil i nesrozumitelná slova její mateřštiny.
Zdálo se, jakoby čas ustrnul a přestal existovat. Cítil se jako divák podivného představení plného rychlých střihů a měnících se kulis. Byl v něm jeho zplanělý život. Bylo v něm plno násilí a špinavých obchodů. Bylo v něm plno lží převlečených za pravdu. Bylo v něm krupobití lhostejných očí. A bylo zvláštní, že zcela chybělo rozlišení temných vln, které se vzájemně potíraly. Pod každým z bělostných praporů bujely odporné boláky zla prorůstající metastázami do celého organismu. Díval se, a nebýt rukou, které ho přidržovaly, už dávno by upadl k zemi.
Po nekonečně dlouhé době ustal vichr a prach usedl na rozbitou podlahu. Kolem byla nepředstavitelná spoušť. Byl však živý. Přes své stáří a únavu stále ještě živý. Věděl, že už příliš nezmění na obraze světa, že už nevyužije žádnou ze ztracených příležitostí a že nikdy neporazí netvora, který se na okamžik stáhl do jedné ze svých děr, aby vyhlížel další oběť. Přesto však pocítil cosi jako nepatrný dotek štěstí.
A tak tam stál s neznámou ženou a malým dítětem mezi troskami ztraceného světa. Všechno bylo pryč. Jen síla dítěte kterou pocítil ve chvíli ohrožení, pronikala jeho okoralým srdcem jako maličký, ale pevný paprsek naděje.
DAV
Člověk patří mezi lidi. Nemůže trvale žít sám. Běda však, když se stane pouhým kolečkem v soukolí světa. Panství mnohohlavé obludy ho naplní vzruchy a vášněmi překračujícími vůli jednotlivce.
Už brzy odpoledne se uprostřed města začaly tvořit hloučky . Byl klidný, říjnový den. Modrou oblohou plulo jen několik bílých mráčků. Podzimní slunce klouzalo po střechách a zlatilo šedivou dlažbu náměstí.
Kdyby lidé bloudící ulicemi měli dostatečně dlouhou paměť, určitě by si připomněli vzdálený den, kdy byla podepsána smlouva o novém uspořádání světa.
I tehdy, před padesáti lety, svítilo slunce. Nadšení naplňující ulice působilo jako opiát. Zmizely všední starosti. Pramínky davu, jako chapadla chobotnice, prostupovaly městem, zatímco někde uvnitř pulsovala vize úžasného zítřka.
Od té doby se plno věcí změnilo k lepšímu. Svět ukončil sérii krvavých konfliktů a téměř vymizel terorismus. Jenomže dávná představa štěstí se časem proměnila ve všední dny a všechny změny ztratily kouzlo.
Viktor šel ulicemi směřujícími k centru. Ani si nevšiml, že je v ulicích rušněji než jiné dny. Měl oči obrácené vzhůru a ruch kolem sledoval jen periferním viděním. Štíty domů byly nasvíceny sluncem a na okrajích střech posedávala holubí hejna. Měl volný den a nikam nespěchal. Dopoledne strávil přípravami na víkend. Bez většího nadšení přijal nabídku dvoudenního pobytu v horách. Hory ho nezajímaly, ale těšil se na kamaráda, který před lety zmizel z jeho života. Do odpoledních ulic ho vytáhl prázdný mezičas a krásné odpoledne. Město, kde se narodil a prožil mládí, pro něj nebylo jenom městem, ale i krajinou, kterou měl rád. Nikdy nepochopil lidi prchající kamsi ven. Jeho příroda to byly domy, parky a řeka protékající kouzelným nábřežím.
Jeho cesta za dobrodružstvím začínala v úzkých uličkách a přecházela do širokých bulvárů směřujících k stále rušnému
centru.
Šel bez cíle, ale přesto, aniž by si to uvědomil, byl přitahován k pulsujícímu davu. Přes naprosté bezvětří připomínala ulice vánici poletujícího listí. Jednotlivé poryvy zrychlovaly pohyb a vytvářely seskupení, která se v příštím okamžiku rozpadala a přesouvala jinam. Byl už téměř uprostřed města když si uvědomil, že se cosi děje. Z hustých ostrovů uprostřed davu vyletovala vzrušená slova zpočátku nesrozumitelná, ale čím dál zřetelnější. " Manipulace. Podvod. Nesvoboda. Zbytečná omezení."
Viktor se nikdy nesetkal s něčím podobným. Samozřejmě,že se občas účastnil vzrušených diskusí v zaměstnání, mezi přáteli i v řadě klubů, které navštěvoval. Tyto hlasy však zněly jinak. Byla v nich jiná naléhavost a probouzely i jinou odezvu. Při hádkách a přích, které měl v paměti, se pokaždé objevily různé alternativy. Zde převládal jednolitý proud nahromaděné nespokojenosti, která kladla otázky, aby si vzápětí sama odpovídala. V prvé chvíli pocítil údiv vystřídaný znechucením. Čím déle se však pohyboval s davem a poslouchal rozohněné řečníky, tím jeho odpor slábl. Dole na dlažbě, kam nedosáhly paprsky podzimního slunce, se srážel vlhký podzimní vzduch a jeho kapičky byly jako semeníky veliké houby, která prorůstala ulicemi.
" Na magistrát!" Ozvalo se z davu. Tlačenice zhoustla a celý obrovský kolos se dal do pohybu. V tu dobu byl již střed města ochromen. Vozy hromadné dopravy stály u nástupních ostrůvků a elektromobily uvízlé v davu byly jen překážkou šířící se povodni. Parta výrostků pronikla pod kapoty dvou k sobě přimáčklých vozů a přes protesty majitelů propojila jejich akumulátorové kabely. Ohňostroj jisker vyvolal jen souhlasný potlesk. Při okraji ulice prolomil dav výlohu s dámským prádlem a krajkové hadříky stržené s aranžérských závěsů zavlály nad hlavami jako prapory a mávátka.
" Na magistrát," opakoval dav posílený společným dechem a
společnými hesly.
Byl to samozřejmě nesmysl. Magistrát byla budova, v pozdním odpoledni zaručeně prázdná. Všichni kolem znali úřední hodiny městských institucí. Nikomu to ale nevadilo.
Z pod mřížek kanálů stoupal otrávený dech bestie, vykrmené odpadky lidských životů a zvolna se rozlézal ulicemi.
" Na magistrát " vykřikovala nespočetná ústa jediného těla. Jejich hlasy byly sladěny a zrytmizovány dávno zapomenutou zkušeností, která od věků spočívala v jejich podvědomí.
Viktor šel s davem. Nechal se unášet jeho vlnami. Vzpomněl si na sekvence historických filmů ve kterých kompars ovládl ulice. Uvědomoval si nedokonalost obrazů, vizuálně dokonalých, a přesto tak málo postihujících skutečnost. Bylo v nich všechno mimo pocit neskutečné síly a sebevědomí. A právě v pocitech jiné inteligence a jiných měřítek bylo všechno podstatné.
Částečně si uvědomoval sám sebe, svá omezení a konvence, vlastní individualitu. Dav ale požíral každou odlišnost. V společném dechu zněly bubny prehistorických kmenů. Výkřiky a slogany kroužící nad hlavami to nebyly věty a sdělení, ale magické formule.
Nejsilnější ze všeho bylo však společné vědomí, okamžitě
přijímající množství nových podnětů. Nejsilnější byl pocit mizející ztracenosti a samoty.
Jakoby se všichni vzájemně chápaly, jakoby se všichni milovali. Jakoby chybělo jen odvalit překážející balvan v cestě a svět bude jiný a lepší. Obluda davu modelovala své vůdce, své vtipné glosátory, svou hlavu, mozek, paže i prsty. Čelo zástupu již opustilo centrum metropole a vklouzlo do úzkých uliček staré zástavby. Jestli se v širokých ulicích
tísnilo tělo k tělu, zde dav srostl v jednolitou masu s tisíci hlavami, tisíci nohama a jediným tělem. Zde již nebyl možný sebemenší individuální pohyb. Nádech, výdech,
elektrizující vlny rychle zrozené a rychle opadající, jeden směr a jediný hlas. Do prostoru před magistrátem dospěly jeho chapadla z několika ulic najednou.
Nevelké náměstí se okamžitě naplnilo, zatímco přecpané přístupové cesty zesilovaly tlak na zadní řady. Slunce již před chvílí zmizelo za střechami domů a s přicházejícím večerem modř oblohy zešedla. Okna magistrátu, jako dlouhá řada zrcadel, čněla vyzývavě proti rozvlněnému davu.
Dojít k podobné situaci někdy v dávné minulosti, byly by ulice plné policejních vozů a zásahová jednotka by očekávala signál k zahájení vyčišťovací akce. Doba parádních zásahů
však byla dávnou minulostí. Již před lety byl zrušen pohotovostní oddíl a jednotky pořádkové policie neměly prostředky ani zkušenost čelit tak mimořádné situaci. Všeobecně se věřilo, že sjednocený svět pohřbil s odmítnutými ideologiemi i lidové bouře a protestní shromáždění.
Na celé planetě nezůstala jediná nedemokratická vláda. Každý mohl projevit svou nespokojenost v řádných volbách. Každý občan mohl protestovat u mezinárodního soudu. Někde se však stala chyba.
Obluda, zažehnaná smlouvami a pohřbená pod paragrafy ústavních zákonů, se jako bájná Godzila budila z letitého spánku. Její téměř zapomenutá síla dostala nový rozměr.
Už zde nebyly nepřátelské tábory soutěžící o moc. Už zde nebyl sen o lepším světě, kterému by bránil jen stávající systém. Už zde nebylo jasně ohraničené zlo, které
by mohla smést a rozdupat. Svět se změnil a byl zcela nečitelný.
Potácela se na nespočtu křehkých nohou a v tisíci hlavách
s jediným společným rozumem se zvolna rozhoříval plamen destrukce.
Davem prolétla elektrisující vlna a tříšť rozbitého skla padla mezi první řady. Křehkost překážky povzbudila zástup,
těžké vstupní dveře se rozlétly do stran a vpustily zkrvavený předvoj do útrob budovy.
Viktora žádný úlomek skla nezasáhl, ale kapky krve mu potřísnily ruce i tvář. Snažil se zachytit muže, který padl k zemi, ale zástup ho táhl schodištěm vzhůru. Sochy, stojící při stěnách, se proměnily v úlomky útočného materiálu. Pokud byl v budově někdo z personálu, bezpochyby využil času obléhání a zmizel někde v bezpečí. Dav byl však lhostejný k nedostatku překážek a absenci odporu. Měl již své raněné a padlé. Cítil svou vlastní krev. Když vyšlehly první plameny, náměstí před budovou zavylo radostí.
V téže době a podle stejného scénáře zaútočily davy ve všech světových metropolích. Nikdo je neorganizoval. Nikdo nepřipravoval hesla a strategii. Nikdo v té chvíli ještě nevěděl, že není jen částečkou osamocené skupiny, ale jedním z mnoha chapadel rozprostřených po celé planetě.
V té chvíli ještě dav nehledal lidské oběti. Soustředil se na ničení budov.
Možná v nich viděl symbol své vlastní zbytečnosti. Možná pod klenbou střech a za hradbou zdí tušil cosi skrytého co je mu upíráno. V každém případě jeho jednání nemělo žádnou logiku.
Dav však nebyl rozumnou bytostí, a živel logiku nepotřebuje. Každá z jeho částeček se už dávno odnaučila naslouchat druhým. Každá z lidských bytostí byla sešněrována pouty prazvláštní samoty, která znehodnocovala úspěch, hledání i radost.
Ten hlas, který promluvil odněkud zevnitř, byl však každému srozumitelný. Syčela v něm láva vybuchujících sopek, hučely v něm vlny rozbouřeného moře. Mluvil praskotem plamenů. Řeč přímočará a bez otázek, starší než lidská paměť,
řeč svobodného chaosu.
Viktor, ztracený uprostřed hořící budovy z údivem hleděl na ušlapaná lidská těla a mezi hukotem plamenů vzdáleně vnímal křik davu. " Svoboda, svoboda, svoboda." Cesta zpátky byla zatarasena nově příchozími. Nebylo kam utéci.
Najednou se mu zdálo, že hoří celý svět. Bylo to zvláštní, ale necítil strach. Necítil vlastně vůbec nic. Připadal si volný a nezranitelný. Necitlivý k ranám, plamenům
ani dusivému kouři.
Stejně jako všichni kolem, naslouchal svůdně burácivému hlasu, rozbíjejícímu všechno křehké, co z posledních sil přidržovalo život nad bezednou propastí vesmíru. Silný a svobodný. Cítil se silný a svobodný. Neodolatelná síla ho přitahovala k burácejícím plamenům. Chtěl žít chtěl tak strašně žít. Tam vepředu byl skutečný život.
A tak vykročil a bez zaváhání se vrhl do ohně.
PRSTEN
Každý, s kým jsem mluvil, mi říkal ať do toho domu nechodím. Dům stál na konci města a vedla k němu jen úzká pěšina obrostlá kopřivami.
Nevím, proč byl jeho majitel tak neoblíbený. Nikdo o něm nemohl říci nic špatného. Ale Bůh ví, že takovou pověst si člověk vyslouží ani neví jak.
Stačí být odlišný a nevšímavý k společenským rituálům. Stačí vyznávat jiné hodnoty a přitom se o ně nepřít. Je to sice zvláštní, ale je to tak. Lidé vám daleko snáze odpustí, když vyznáváte určitou odlišnost a snažíte si ji obhájit.
Mají vás třeba za podivína, za šaška nebo jenom mluvku, ale tím, jak pořád dokola vedete svou, jste nějakým způsobem přijatelní. Obklopit se mlčením je ale podezřelé. Vypadá to, jako by se lidé více než odlišnosti báli ticha.
Šel jsem do toho domu a vlastně ani neočekával nic mimořádného. Na kolika takových místech jsem byl a pokaždé se ukázalo, že skutečnost je daleko prostší než kolující pověst. Věděl jsem, že zklamání obvykle na lidi nečeká na místech kterým se vyhýbají, ale naopak tam, kde se cítí bezpeční. Jeden ze sousedů měl přiléhavé přísloví. i když jako dítě jsem mu nerozuměl. Říkal: Zavaď volkovi o svatozář a zaručeně tě potrká. Je to dávno, co jsem byl dítětem a možná, že ho necituji přesně. Bez ohledu na přesnost ale vím, co tím myslel. Zde ale nic takového nebylo.
Ten stařík mě zvláštním způsobem přitahoval. Ve městě jsem ho zahlédl jenom několikrát, ale přesto mi utkvěl na rozdíl od jiných lidí v paměti. Měl v sobě jakousi skrytou důstojnost. Je pravda, že byla ,pod neupraveným zevnějškem a stopami stáří téměř neviditelná, ale přesto, při pozorném pohledu, vystupovala na povrch a všechny do očí bijící nedostatky odsouvala jako nepodstatné. Možná to byla i zvědavost, co mne k němu táhlo. Zvědavost je ale hloupé slovo. Přesnější je možná zájem a touha pochopit člověka,
který si vystačí. Bláhově jsem se domníval, že bych mu případně mohl být i něčím užitečný. Z pohledu města to byl přece jen starý a opuštěný člověk.
Dům měl oprýskané vstupní dveře, zkřížené v tmavých, trouchnivějících zárubních. Nikde nebyl zvonek ani jiné podobné zařízení. Chvíli jsem klepal. Houbovitě navlhlé dřevo však pohlcovalo zvuk. Vzal jsem za kliku a vstoupil do dlouhé úzké chodby. Chodba dělila dům na dvě stejně ponuré poloviny. Řada dveří na pravé straně na první pohled nepatřila k obytné části. Kdysi zde byly zřejmě chlévy, sklepy a komory. Na levé straně chodby byly troje dveře. Před prostředními leželo cosi podobného rohožce.
Znovu jsem zaklepal. Přece jen jsem se cítil poněkud nejistý. Nevěděl jsem, jak mne příjme a jestli je vůbec ochotný komunikovat s cizím člověkem. Chvíli trvalo než se ozvaly šouravé kroky. Potom se dveře otevřely a jejich úzký rám vyplnila shrbená postava.
Řekl jsem dobrý den a neurčitou omluvu ohledně svého příchodu. Přejel po mně pohledem, ustoupil stranou dveří a pozval mě dál.
Místnost na rozdíl od zbytku domu působila docela milým dojmem. Staré skříně a poličky zarovnané knihami, veliký stůl a stará kachlová kamna jaká se dneska už nevidí. " Jsem rád, že jsi přišel," řekl, jako by mluvil k někomu, koho dávno zná.
" Nevěděl jsem jestli vám moje návštěva nebude nepříjemná," řekl jsem, ještě poněkud nejistým hlasem.
Svraštělým pergamenem jeho tváře přeběhlo něco podobného úsměvu.
" No, nestůj tady. Posaď se," řekl a odsunul od masivního stolu jednu z židlí. " Nedovedeš si představit jak jsem rád, že jsi přišel. Vždyť to je roků, co jsem měl naposledy návštěvu."
" Víte," řekl jsem. " Zajímají mně lidé. To, jak žijí, jak myslí, co považují za důležité. Věřte mi, že to není obyčejná
zvědavost."
" Nemáš se proč omlouvat. Vím, o čem mluvíš a jsem rád, že jsi tady. Jenom škoda, že jsi nepřišel dřív. Už vlastně není
moc času." Když se zmínil o čase, napadlo mne, že jsem přišel nevhod. Všiml si, že jsem špatně porozuměl jeho slovům
a tak pokračoval. " Ne, vůbec mě nerušíš. Naopak. Jenom si budu muset pospíšit."
Protože jsem vypadal dost nechápavě, dodal. " To nevadí, že nevíš o co jde. Jsi plný myšlenek, které sotva vzklíčily. Tvůj čas je jako dlouhá řeka s mnoha přítoky. Mluvil jsem o svém čase a o věcech, které ti musím odevzdat."
" Jste hodný," řekl jsem. " Já ale mám všechno. Možná si myslíte, že jsem sběratel a chci z vás vymámit nějakou starožitnost. Jenže já přišel opravdu jen za vámi. Nic nesbírám, nic nepotřebuji a dokonce to, čemu říkají krásné věci, nemám ani moc rád."
Už když jsem to říkal se začal hlasitě smát. Věděl jsem, že se směje mým slovům a přesto se mne jeho smích nedotkl. Byl to upřímný, téměř dětský smích ve kterém nebyly žádné ostré hrany. Cítil jsem se najednou náramně dobře. Přišlo mi, že si rozumíme. Napadlo mne, že se vlastně na nic nezeptal, že mluví jen jakoby ze sebe. Lidé při svých hovorech proplétají řeč mnoha zdvořilými otázkami a většinou ani nečekají na odpověď. On byl opak. Nezapředl se mnou žádný formální dialog a přesto se mezi námi za tu kratičkou chvíli vytvořila určitá forma porozumění.
" To, na co teď myslíš, je pravda. Slova jsou velmi zvláštní věc."
Udiveně jsem na něj pohlédl.
" Chraň bůh, to není telepatie," řekl. " Jsem jenom dost dlouho na světě a trochu jsem se naučil dívat a naslouchat. Jestlipak víš, že jsi jeden z mála lidí, kteří to také dokáží?"
Bylo to divné, ale vůbec se nezdálo, že mi lichotí. Spíše
jsem měl pocit, jako když na mne klade zátěž, pod kterou podklesávají kolena. Možná, že rozumnět tomu, co kdo říká,
vůbec neusnadňuje život.
" Vy ale nemáte moc příležitosti naslouchat lidem. Nikdo o vás nic neví. Zdá se ale, že vám samota nevadí."
" Nejsem tolik sám jak to vypadá. S tím problémy nemám. Člověk přece může být osamělý uprostřed lidí. To není v množství a četnosti. Důležitý je vztah, vědomí a myšlenková komunikace. Pojď se podívat k oknu!"
Vstal jsem ze židle a přešel k oknu směřujícímu do neudržované zahrádky. Nebyly v ní žádné záhony ani pravidelný trávník, přesto nebyla zcela spustlá. Z trsů nízké trávy vystupovaly ostrůvky divokých květů a jejich zářivé hlavičky se natáčely za odpoledním sluncem.
" Vidíš ten strom? " řekl stařec.
" No, ano. Samozřejmě."
" Podívej se jak je rostlý. Na jedné straně jsou větve husté, zatímco opačná strana koruny je řídká. Támhleta větev má jenom několik lístků. Utíká stranou koruny a když je úrodný rok, prohýbá se skoro až k zemi. Když se na ni podíváš, mohlo by se ti zdát, že je odtržená od ostatních větví. Přesto má každý lístek dostatek mízy. Je ve spojení s kmenem, s kořeny a vlastně s celou zemí. Mízu nikdo nevidí. Ani o světle a stínu nemůžeš říci, že by zde byly právě pro tuto větev. A přesto, i ten nejposlednější lupen pracuje na společném díle. A přesto jsou zde nespatřitelné nitky života. Kdepak takhle samota nevypadá. Ve chvíli kdy ustane výměna, list
začne usychat. Nikdy bych to nedokázal vysvětlit lépe než ten strom."
" Možná je to dobrý příklad," řekl jsem, " ale mezi lidmi je všechno složitější? Vytvořili jsme kulturu a ta nás zavazuje žít podle jejích norem."
" Vidíš, v tomhle nemáš pravdu. I naši kulturu modeluje míza, která vychází od kořenů. Je pravda, že naše sebevědomí nerado snáší jakoukoliv uzdu. Když ji ale shodíme, jsme jako řeka
která uhnula do slepého ramene. Realita, kterou vytvoří rozum, musí nutně zklamat. Můžeš znát nespočet cest a pěšinek, ale pokud má rozum objevit tu jedinou pravou, nikdy se nemůže vzpouzet životu."
Alegorie a metafory, které starý muž užíval působily, mírně řečeno, nezvykle a archaicky. Byli jsme však naladěni na stejnou vlnu a proto jsem věřil, že mu rozumím.
Mluvili jsme spolu dlouho. Spíše on mluvil a já naslouchal. Vůbec mi to nebylo nepříjemné. Ani chvíli jsem si
nepřipadal jako pasivní návštěvník. Uvažoval jsem, jak je možné, že vlastně většina rozhovorů, které jsem kdy vedl vyzněla do prázdna. Nevím, jestli to bylo v způsobu řeči nebo
v jejím obsahu. Všechno s čím se na mne obracel, však bylo
natolik osobní, že jsem téměř vstupoval do jeho slov.
Odpoledne pokročilo a sšeřelá místnost se naplnila stíny. Domluvili jsme další návštěvu.
Odcházel jsem s vědomím nepředstavitelné nespravedlnosti s jakou lidé z města posuzují zajímavého a všestranného člověka. Nechápal jsem proč. Měli přece možnost dlouhá léta
čerpat z jeho zkušeností. Na rozepsanou knihu jeho života pozvolna sedal prach a jak jsem byl přesvědčen, nenašel se mimo mne jediný člověk, který by ji byl ochoten otevřít.
Uběhl týden. Přišel sjednaný čas. Minulé dny jsem věnoval pátrání ve vzdálené minulosti. Použil jsem několik záchytných bodů z našeho rozhovoru. Navštívil jsem město ve kterém prožil mládí a podstatnou část svých zralých let. Překvapilo mne, že byl kdysi populárním novinářem a snad i autorem jakési knihy. Nedá se říci, že bych jednal na jeho popud nebo za jeho zády. Když jsem se letmo zmínil o svém úmyslu, neprojevil sebemenší zájem. Řekl jen, že to byla mrtvá léta a to bylo všechno. Těšil jsem se na opětovné shledání i když jsem nevěděl co mne tentokrát čeká. Na stole i židlích byly stohy popsaného papíru a v kamnech hořel oheň.
" Už jsem se rozloučil s tolika věcmi, že téměř nic nezbylo,"
řekl, když jsem vkročil do místnosti. Přelétl zrakem po všech
těch popsaných listech a pokračoval.
" To je jediná věc u které jsem nechtěl být sám. Asi bys
nikdy nevěřil, co člověk za život popíše papíru."
Několik popsaných listů leželo na zemi u mých nohou. Zvedl jsem je a zadíval se na ostře vystupující písmo. Zaujala mne hned první věta: A protože slova, která nemohou stát sama o sobě jsou zavádějící, odvrhněte je !!! Zvedl jsem oči od papíru a zadíval se do očí, které mne pozorovaly.
" Proč jste vůbec přestal psát?," zeptal jsem se.
" Ale já jsem nikdy nepřestal," odpověděl.
" No dobře, proč tedy jste své věci nikam neposílal?"
" To přece nezáleželo na mně. Když se tluče do bubnů nemohou hrát housle. Když mrzne, nikdo nevysazuje květiny. Když přijdeš mezi hluché, je marné zpívat."
" Já vím, že je to těžké, ale přesto. Vždyť vy nejste člověk, který se vzdává."
" Nejsem ale ani člověk, který marní čas tím, co postrádá smysl."
" Vy nevěříte, že správná slova dělají svět lepším?"
" Bože, jak já věřím ve smysl slov. Víš, slova, to je magie a víc než magie. To je základ. Věta ve které se říká, na počátku bylo slovo, je jako stěžeň lodi, jako svorník stavby, jako nezpochybnitelná mapa. Byla tu ale podmínka. Varování. My, lidé, jsme ji však porušili."
" Teď vám nerozumím?"
" Kdysi bylo lidem řečeno: Nebudete si vytvářet obrazy!!! Mohlo se zdát, že je to jakýsi okrajový zákaz. Možná zbytečný a těžko pochopitelný. Obraz je přece cosi krásného. Je jako otevřené okno ke všemu, co je nedostupné. Čím by mohl být nebezpečný. My jsme ale nic nepochopili. Moudrost přicházející z nekonečných dálek jsme proměnili v přání žárlivého Boha. Tisíciletí se nic nedělo. Jakoby záleželo na čase. Teprve když se začaly obrazy pohybovat, těm, kteří byli
citlivější, zatrnulo. Rozlitou řeku ale už nikdo nezastaví. A obrazy začaly zabíjet slova."
Díval jsem se mu do tváře ve které nebyl ani hněv ani
trpkost. Usmíval se, přestože jeho slova útočila na všechny pilíře mého světa. Snažil jsem se porozumět, ale ve skutečnosti jsem byl úplně mimo. Nesměle jsem se zeptal:
" Vy nevěříte na budoucnost?"
Bylo vidět, že jsem přerušil tok jeho myšlenek. Chvíli
mlčel a potom řekl: " Já věřím na budoucnost. Vidíš, to je všeobecný omyl. Poznal jsem řadu pesimistů, kteří si libovali v kdejakých úchylkách a ani se nepokusili o střízlivý pohled. Já jsem optimista, ale neumím nevidět. Život má v sobě tolik obraných látek, že není možné nevěřit v budoucnost. Jenom daň, kterou platí ze své svévole a ze svých omylů, je někdy neúměrně vysoká."
" Proč se ale chcete zbavit toho, co jste napsal? Říkáte, že věříte v slova, že věříte v budoucnost. Tomu nerozumím. Vždyť už teď o Vás občas probleskne zmínka mezi lidmi, kteří se zajímají. Já Vás vlastně objevil také tak. Jednou by třeba každá z těchto stránek získala na důležitosti."
" Co má zůstat, to nechávám. Ten převázaný balíček který leží na stole si vezmeš k sobě. Ostatní spálíme."
" Nemůžete přece sám posoudit, co je důležité."
" Mohu posoudit co chci, aby zůstalo. Ti, kteří by hledali důležitost v ostatním, mají prostě smůlu. Měly dostatek času. Netoužím po jejich nekrofilním zájmu. Vždycky mi bylo proti
srsti, když vytáhli zakrvácený cár dávno mrtvé minulosti a spustili objevitelský pokřik. Jejich život by měl smysl, kdyby objevovali klíčky a pupeny, kdyby se starali o rozvíjející květy, kdyby připravovali a spravovali cesty. Uctíváním ostatků slouží smrti a nevidím nejmenší důvod proč jim v tom nahrávat."
" Já vám v ale nemohu pomáhat. Na to nemám právo. Vlastně ani nevím, co všechno zde leží. Je to Váš život, Vaše myšlenky, Váš obraz světa."
" Já ho ale nechci rozbít. Jenom ho vysvlékám se slupek. Kdyby bylo dost času, všechno bych kousek po kousku s tebou
probral. Vím, že bychom to nestihli a tak mi nezbývá než věřit, že mi později dáš za pravdu. Budeš mít konečně prsten, který tě povede."
" Snažím se řídit rozumem a citem," řekl jsem trochu vzdorovitě.
" V tom prstenu je obojí. Navíc je v něm zkušenost, naděje a radost. Nedokážu vysvětlit co je nevysvětlitelné, ale pokud jsi člověkem, který je schopen ho přijmout, budeš brzy vědět o čem mluvím. Je mnoho lidí, kteří nedokáží projít rituálem zasvěcení."
Snažil jsem se být vstřícný. Přesto mne ovládal pocit nedůvěry a vzdoru. Chtěl jsem maximálně pochopit jeho způsob uvažování, ale pokaždé překročil hranici představ, které mi ještě byly srozumitelné. Slova jako magie, obrazy, které vraždí, nekrofilní teoretici a nakonec rituál zasvěcení. Všechno bych přijal jako metaforu, on však chtěl víc. Očekával ztotožnění mého světa s jeho světem. Vlastně nevím, co chtěl. V našem vzájemném přiblížení byl současně rozpor i soulad. Jako osobnost jsem ho respektoval a snad i chápal. V detailech jsem byl naježený kvůli každé jeho větě. Možná více než jemu jsem nerozuměl sobě.
Mezi tím, co jsem přemýšlel, stačil zlikvidovat stohy papíru. Zdálo se, že v něm loučení s minulostí nevyvolává žádné pocity. Pálil popsané stránky jako klestí z prořezaných stromů. Občas po mně přejel pohledem ve kterém nebylo nic, co by vyžadovalo souhlas.
Připadal jsem si jako zaostávající běžec za kterým se ohlíží a snaží se ho povzbudit. Když odevzdal plamenům poslední svazek, sedl si vedle mne ke stolu a řekl: "
Dobře rozumím zmatku, který pociťuješ, ale neboj se. To co považuješ za překážky, jsou jenom cáry mlhy, která se již brzy rozplyne.
Ten prsten. Na malý okamžik ho uvidíš. To bude takové
vnější potvrzení jeho existence. Sám ale poznáš, až vklouzne na tvůj prst, že taková potvrzení jsou pro tebe již zbytečná.
Vlastně je zbytečné i to, co teď říkám. Chci tě jen připravit na naše poslední setkání a nechci, abys byl smutný. To není rozchod. Sám všechno poznáš."
" Proboha ne, proč to říkáte? Známe se jen několik dní. Možná mi nevěříte, ale chci se od Vás dozvědět plno věcí. Záleží mi na Vás. Chtěl bych, aby vás poznalo daleko víc lidí. Mluvme o Vašem životě a o tom, co jste napsal. Těším se na každé naše setkání a kdybych si nemyslel, že Vás tím obtěžuji, budu tady denně."
" Neboj se. Člověk ztrácí jenom čeho se sám vzdá. To že odejdu sice nemůže nikdo změnit, pokud si mne ale zachováš ve svém srdci, budu s tebou i potom."
Chtěl jsem odporovat a vymluvit mu tu nepochopitelnou zmínku o poslední návštěvě. Zvedl se však ze židle a vyprovodil mne ke dveřím. Řekl mi, že je unavený a potřebuje si odpočinout. Potom mne požádal abych přišel za tři dny a dvakrát zopakoval, že je to důležité. Přišel bych kdykoliv. Trval však na stanoveném termínu. Řekl mi také, že příště nemám klepat, ale jít přímo dovnitř.
Někdy utečou tři dny jako mžiknutí oka. Pro mne však byly nekonečně dlouhou dobou. Všechno, co jsem v tom čase vnímal, mi připadalo nesmyslné. Chování lidí, ozvěny politiky, bombasticky odlidštěné projekty budoucnosti, horečné hemžení kořeněné pachutí končícího tisíciletí. Byl jsem nespokojený se světem, se svým okolím i sám se sebou. Nakonec ty tři dny uběhly.
Cestou k jeho domu jsem si sliboval, že budu neústupný a vytáhnu ho mezi lidi. Bůhví, jak to myslel, když se zmínil o poslední návštěvě. Nechtěl jsem, aby kamkoliv odcestoval. Ve svých představách jsem si ho přivlastnil a zařadil do svého života.
Dveře starého domu i dveře do místnosti byly nepatrně přiotevřené. V první chvíli, když jsem vešel do světnice mne
napadlo, že je pryč. Když jsem se pořádně rozhlédl, uviděl jsem, že leží na pohovce za stolem. Uslyšel mne. Řekl ať jdu k němu, ale nezvedl se. Když jsem obešel stůl, uviděl jsem jak za poslední tři dny zestárl. V tu chvíli mi došlo, proč mluvil o posledním setkání. Odstrčil jsem stůl a sedl si na židli vedle pohovky.
" Proč jste mi neřekl, že jste nemocný? Doběhnu pro doktora a pomůžu Vám do postele," řekl jsem.
" Zůstaň sedět. Nepotřebuji doktora. Kdybys odešel propásneš tu správnou chvíli. Co myslíš, že by mi doktor mohl říci.
Ani by nedošel včas. Čekal jsem už jenom na tebe."
Nevím, jestli jsem mu uvěřil. Přes celkovou zesláblost mluvil však natolik přesvědčivě, že jsem zůstal. Kůže na jeho tváři byla svraštělá a měla žlutou barvu. Podal mi ruku na které vystupovaly žíly. Její dotyk byl chladný a lehounký jako pírko.
" Zůstaň u mně," řekl. " Chci mít jistotu, že se z mého života nic neztratí." Ztěžka vydechl a potom pokračoval. " Za chvíli uvidíš prsten. Ničeho se neboj. To neumírám já, ale tělo které už není k použití. Nezmatkuj a nebuď smutný. Tvůj pohled tě klame. Nevěř obrazu. Věř mým slovům."
Mluvil v čím dál kratších větách a jeho hlas slábnul. Barva jeho tváře pozvolna přecházela od žluté k jasně bílé. Slabě mi stiskl levou ruku a přestal mluvit.
Přitáhl jsem židli blíže k pohovce a pravicí setřel pot z oroseného čela. Oči měl otevřené, ale už mne neviděl. Stokrát mi mohl říkat ať nejsem smutný a přesto mi bylo všeho líto. Toho, že jsme se poznali až tak pozdě. Že mi nemohl darovat více svého času. Že všechno končí. Že na mne víckrát nepromluví. Chtěl jsem vstát a zapálit svíčku, která ležela s několika odkazy na stole. Nedržel mě a přesto mi cosi tisklo ruku k jeho ruce. Možná to byla jen křeč a zesláblost způsobená dlouhou nehybností. Možná to však byl odkaz jeho vůle, co mne zadrželo abych se vyprostil.
V té chvíli, kdy jsem chtěl zapálit svíci a převracel v
hlavě své smutné úvahy, se to stalo. Na prsteníku jeho levé ruky se začal pomaličku zviditelňovat masivní prsten s
velikým zářícím kamenem. Všechna slova která mi kdy říkal, a která jsem bral s nadhledem svého střízlivého pohledu, zaútočila na mé vědomí. Už v tom okamžiku jsem byl někdo jiný. Prsten svítil jako hvězda na temném nebi a odraz jeho paprsků vstupoval do mého vědomí. Vzal jsem chladnoucí ruku do obou dlaní a zašeptal dvě slova: Promiňte a Děkuji. Slovem promiňte jsem omlouval přezíravý pohled svého mládí, které si přes obdiv a náklonnost udržovalo domýšlivý odstup. Slovo děkuji bylo darem samo o sobě. Bylo poděkováním za všechny společné chvíle, za tento okamžik, i za prožití tohoto slova.
Protože slovo děkuji nebylo jen zdvořilým přikývnutím a vděčností k dárci, ale i mým darem čemusi velmi vzdálenému a přece tak nepochopitelně blízkému.
V té chvíli prsten sklouzl z nehybné ruky a pomalu se stal mou součástí. Ještě chviličku jasně zářil. Potom jeho světlo ustupovalo a pohasínalo. Jeho obrysy byly čím dál matnější a nevýraznější. Všechno trvalo jen pár vteřin. Pro mne však ta chvíle byla věčností. V okamžiku, kdy se zcela vnořil do mého těla, jsem pocítil cosi jako pohlazení. Ano byl jsem někdo jiný. Už jsem necítil bolest ani smutek. Nemohu říci, že by svět kolem byl krásnější nebo horší, měl ale smysl.
Zvedl jsem se ze židle, zapálil připravenou svíci a posbíral těch několik věcí, které ležely na stole. Mrtvé tělo
jsem upravil do stabilní polohy a zvážil co a kde nejdříve zařídit. Potom jsem se naposledy rozhlédl po tiché místnosti a odešel z domu.
Měl jsem před sebou několik nezbytných pohovorů souvisejících se smrtí. Měl jsem před sebou celý život. Měl jsem před sebou dlouhou, nekonečně dlouhou cestu k někomu možná ještě nenarozenému
a přesto čekajícímu ve vzdálené budoucnosti.