B A G A , B A G A

 

 / POVÍDKY I. - III. /

 

 

 ______________________________________________________________________

 Návrat domů 2 - 8                                           Baga, baga 55 - 58

 Bludička 9 - 18                                                Nový pořádek 59 - 63 Starý muž 74 -85

 Disketa 19 - 25                                                 Starý muž 64 - 75

 Stříbrná loď 26 – 31                                          Sen 76 - 81

 Díra do světa 32 - 34                                         Jen to nejlepší 82 - 87

 Kámen 35 - 40                                                   Kontakt 88 - 1O1

 ______________________

 Terárium 41 – 47                                                Plivník 102 - 114

 Setkání 48 - 54                                                    Dav 115 - 12O

 Prsten 121 - 131

 _____________________________________________________________

 /Listopad 98/

 

 

 

 NÁVRAT DOMŮ

 Je to už deset let, co mi rodiče naposledy zamávali do  snášejícího se soumraku. Velmi starý autobus poskočil a  potom se skřípáním a hrkáním opustil náves.

 Cesta otvírala dálku, drkotala zuby patníků a těžce se  proplétala kopcem, dělícím domov od okolního světa.

 Bylo mi dvacet. Všechno se zdálo snadné a lákavé. Kraj  kolem našeho domu byl ohraničen kopci. Chtěl jsem volnost.  Chtěl jsem poznat na vlastní kůži všechna velká  dobrodružství. Utrhnout se od domu, řeky, od okolních kopců  a letět bůhvíkam, ale letět a vznášet se nad ohraničeností  určitého místa. Vybírat si svůj život jako na jarmarku mezi  stánky trhovkyň, kde nabídka vysoko převyšuje poptávku. Nic  jsem vlastně neznal. Nic jsem nezažil, na nic se  nepamatoval. Tenkrát, když jsem poprvé uviděl své rodiče,  všechno bylo příliš zvláštní než abych si dovedl cokoliv  vysvětlit. Přistupovali ke mně z husté, bílé tmy. V hlavě mi  hučelo stádo vichřic, které jsou v našich horách domovem. To  mi bylo devatenáct.

 Uběhl rok a já uvěřil, že se mi po pádu ze skály nikdy  nevrátí paměť. Podivné dny, zmatená existence bez minulosti.  Rok pod pátravými pohledy rodičů než mi dovolili opustit  dům.

 A tak jsem odjížděl z místa, které jsem neznal a  začínal poznávat svět, který mi byl cizí. Po celou dobu jsem  měl před očima obraz rodiny. Byl jsem k ní připoután i na  dálku a bylo to silnější pouto než vzpomínky.

 Nikdy jsem nepoznal tolik touženou volnost. Nikdy jsem  si nemohl vybírat na pestrém jarmarku o němž jsem sníval. A  trvalo deset let než jsem do důsledků poznal, že tento svět  je mi cizí, nepřátelský, že chce víc, než sám nabízí. Deset  let, která mě přesvědčila, že i s tím, co mu odevzdám naloží  jako s bezcennou drobností, která je pro mne povinným  desátkem a pro něj blahovůlí přijímanou mimo veškerý vděk.

 

 

 Kolikrát jsem se vzbouřil proti jeho falešné lidskosti.  Kolikrát jsem utíkal s rozbitou hubou jen proto, že jsem  nebyl ochoten odkývat, že menší zlo je vlastně dobrem. Kolik  mých soudruhů dopadlo hůř. Zdaleka jsem nebyl sám, kdo si  vysloužil nenávist a podezíravost.

 Co teď prožívám je vlastně jen obyčejný útěk. Já vím,  nechci to přiznat. Všem jsem s hrdostí oznámil, že se vracím  domů. Řekl jsem: Zase se uvidíme a všelijaké řeči o  povinnosti k rodině, kterou jsem deset let neviděl.

 I před sebou zamlčuji pravdivé vysvětlení odjezdu.  Vždyť čím bych byl? Čím bych se stal ve svých vlastních  očích? Copak to nebyla má slova: Budu bojovat, rozbiji svou  paličatou hlavou zdi s nimiž nikdo přede mnou nehnul? Teď  cítím jen únavu a marnost. Jedu domů a poslední věc, která  mne spojuje se včerejškem je šofér a vůz. Vůz ve kterém  neklidně usínám a kde se probouzím abych vždy zahlédl  cípeček dávné, zapomenuté krajiny. Hlava pomalu klouže po  měkkém polštářování sedadla. Minulost je propletena s  přítomností jako větve téhož stromu. Sny a probuzení. Sny.

 Z modré oblohy vyskakují podivné figury obrovských natěračů.  Když začerní celé slunce, začne večer.

 Jsem však vyrušen. Cosi příliš svírá mé hrdlo. Při  probuzení zahlédnu vzdalující se bílou a jemnou ruku šoféra.

 Auto přibírá na rychlosti a opět mi houpání a kolébání  klíží oči. Tentokrát jsem ve střehu. Svět, kterému utíkám,  jede se mnou ve stejném voze, stejně nebezpečný a bezcitný.  Ležím, nohy zkroucené pod palubní deskou, hlavu opřenou o  Josefovo opěradlo. To je poprvé kdy začínám pociťovat  strach. Maličká krojovaná panenka se houpe na lesklé niti a  při každém hlubším výmolu narazí na sklo. Ťuk, ťuk, ťuk.  Sklo je hladké a nepropustné. Je svět venku a svět uvnitř.

 V této kabině, mezi těmito sedadly, v přítomnosti mého  spolujezdce i té pestrobarevné figurky zmítající se jako  oběšenec nad mou hlavou. Právě tento strach je zvenku  nepochopitelný a nesmyslný.

 

 

 

 Okna se několikrát rozzářila kužely světel z  protijedoucích aut, aby znovu přijala bezbarvé zrcadlení.  Ale již jsou tu domy, lampy a nekonečná cesta dolů k  stříbrně se lesknoucí řece. Oba si zapalujeme cigaretu.  Ohníček hořící zápalky ozáří vnitřek vozu, rozsvítí dvě  žhavé tečky a zhasne. Vůz zpomaluje. Kličkujeme úzkými  uličkami až na kraj města, kde stojí stranou vystrčený dům.

 Šofér se jmenuje Josef, ale na tom konečně nezáleží.  Znali jsem se skoro všechna léta, kdy jsem patřil k jejich  společenství. On mě přece nemůže nenávidět. Ale, bože,  záleží na tom, co může a co chce? Není daleko důležitější,  co je jeho úkolem? Podáváme si ruku. Ahoj, nazdar. Nasedá do  auta a odjíždí. Ještě chvíli vidím vzdalující se světla než  se vytratí v bludišti spletitých ulic. Přede mnou je  potemnělé stavení odkud jsem plný iluzí spěchal za  nesmyslným přeludem. Jsem doma.

 První, co mě zarazí když otevřu dveře, je přesně stejný  obraz rodiny jako před lety. Kdybych tak silně neprožíval  uplynulé roky uvěřím, že to bylo odběhnutí, kratičká chvilka  jednoho dne. Otec právě přikládá do velkých začazených  kamen, v témže kabátku, černé zvlněné vlasy hozené do čela.  Matka, bledá a pohublá s trpkým výrazem věčné  starostlivosti a Julek, postavička stejně divoká a  temperamentní jako kdysi. U všech se snad dá vysvětlit  jejich podoba a způsoby. Ale Róza? Před deseti lety byla  pětiletým děckem, možná menším než jiné děti jejího věku,  ale to všechno bylo v pořádku.

 Jako kdysi stojí Róza, pětileté děcko, v zašlé a staré  vaničce a jako kdysi, před lety, svým dětským hláskem mluví  s matkou.

 Přijel jsem bez ohlášení a nečekaně. Vpadl jsem do  jakéhosi minulého života, který už ani neexistuje. Ví bůh,  co je skutečnější, Vždyť ještě cítím tu svírající ruku na  svém hrdle. Ještě si pamatuji chvíle před odjezdem z domu.

 

 

 Celých deset let.

 Otec si všiml mých rozpaků. Říká: "Podívejte se na  mladýho pána jak vyrostl." Cítím, jak lže. Jsem přesně  takový jako v den odjezdu a vím to skoro určitě. Neodpovím  přímo: "Jsem unavený, tati, strašně unavený." Matka pokládá  na stůl máslo a pár krajíčků chleba. Nikde jsem nejedl tak  dobrý chleba jako doma. Julek odkládá rybářské pruty a jde  ke mně. "Ahoj, brácho," říká. "Ahoj, brácho," odpovídám.

 Je to absurdní, mám skoro strach ze své rodiny. Ale z  čeho ještě nemám strach? Minulost je příliš čerstvá než  abych si hledal milosrdné lži.

 Říkám: "Díky za jídlo, mami." A matka souhlasně kývá.  Je bledá a odměřená, nic se nezměnilo, takovou ji znám,  taková byla vždy, co ji pamatuji. Starostlivá, pracovitá,  chladná jako socha a mlčenlivá jako samo ticho.  Rozlamuji krajíčky na malá sousta, roztírám máslo a stále  čekám na vysvětlení.

 U otce jsem pokaždé poznal, jak si připravuje řeč.  Nyní, přesně jako vždycky, znělo soustředěné přeříkávání  toho, co by později bylo vysloveno. Potom najednou ticho v  té rozvažující tváři a jakoby mávnutí ruky nad zbytečností.  Řekl jen: "Je dlouho. Přijel jsi pozdě. Zítra nám budeš  muset všechno vypravovat." Na hodinách poskočila minutovka  na dvanáctku, ve staré seschlé bedýnce zaskřípělo a deset  jemných úderů potvrdilo otcova slova.

 Ano, tento zvyk rodina přísně dodržovala. Každý večer v  deset hodin - pamatuji si tu pravidelnost - všichni vstali  od stolu a šli spát. A tak opět ležím v našem pokojíku,  Julkova postel je na stejném místě. Otevřeným oknem proudí  čerstvý noční vzduch. Stažená roleta se lehce vlní jeho  prouděním. Říkám: "Julku, spi už!" Snad hodinu mi vyprávěl o  úlovcích, rozbitých kolenech, řece, kopcích, celé té právě  minulé době. Já ale mám plnou hlavu svých věcí. A tak jsem  řekl, Julku spi, a sám jsem skoro usínal ve strachu, abych  se ani ve spánku nevrátil do světa posledních deseti let.

 

 

 

 Ticho trvalo dlouho. Z venku se ozývalo žabí kvákání,  vzdálené a rytmicky konejšivé. Ale nebylo-li nebezpečí v  mých snech, tím bližší bylo ve skutečnosti. Chvíli jsem se  domníval, že zesílil vítr. Záclona s roletou nepatrně  uhýbala ke straně a krabatila se do nepřirozených záhybů.

 Pak jsem ji uviděl. Malá, bílá ruka odhrnovala zatemnění  a cpala své poslušné prsty do tmy pokoje. Měsíc se odrážel  od její bělosti, noc vystrašená studenou bledostí ustoupila  od okenního rámu. Náhle se roleta vyboulila. Vetřelec se  díval naslepo do pokoje. Stačil jsem vyskočit a strhnout  Julka pod zeď okenního rámu. Potom třeskly výstřely.

 Leželi jsme několik minut v nervózním tichu. Zvenčí se  stále ozývalo žabí kvákání, potom rachot zámku a nakonec  otec: vyšel před dům a prohlížel okolí. Po chvíli přistoupil  k oknu a klidným, nevzrušeným hlasem, jakoby šlo o naprosto  bezvýznamnou věc, řekl: "Klidně spěte, dneska se už  nevrátí."

 Tak proběhla moje první noc doma. Krátké pauzy spánku,  nervozita, strach, trhavé probuzení. Nemohl jsem se dočkat  rána. Byla to iluze, naivní víra, že lupiči a vrazi  přicházejí jen za tmavých nocí.

 Světlo a slunce, hluboká modrá obloha, to byly hradby  za které jsem se chtěl skrýt. Pro své bezpečí, pro jistotu,  před nesmyslnou nenávistí, pro zřetelné vystavení své  neviny.

 A slunce skutečně ozářilo krajinu. A obloha byla  opravdu neuvěřitelně čistá.

 Po snídani mne Julek vytáhl k řece, která je u nás

 prudká a její tok příkře skloněný až k úpatí průsmyku.  Průsmyk leží na opačné straně než silnice po níž jsem včera  přijel. Oba říční břehy jsou kamenité a voda protéká dnem  hlubokého zářezu vykrojeného do krajiny.

 Šli jsme s Julkem po okraji propasti. Na obou stranách  louky a křoví, uprostřed my. Po pravé straně řeka zakrytá

 

 

 srázem z trochu větší vzdálenosti takřka nepozoravatelným. Z  říčního proudu se ozýval vzrušený křik dětí. Sešli jsme na  samý okraj. Hluk stále sílil, na břehu se hemžilo několik  drobných postaviček. Až nahoru, k nám, dolehl najednou celý  význam toho křiku a poletování.

 Z vody, která nebyla nijak hluboká, vynášeli jakousi n  nehybnou věc. Něco malého na tu vzdálenost, něco, co už  nezakřičí, aby utišilo křik těch, kteří zůstali.

 Tak jsem se díval a slunce dál prozařovalo krajinu a  obloha byla stále neuvěřitelně čistá a ptáci zpívali a  zlehčovali tíhu hlasů, která stoupala ze dna propasti. Řekl  jsem Julkovi, že bychom měli sejít dolů a podívat se, jestli  nepotřebují naši pomoc. Julek zavrtěl hlavou. "Je pozdě,"  řekl, "ani nemůžeme dojít včas." Vzpomněl jsem si, že k vodě  se dá sestoupit jen úzkou pěšinou na samém okraji města.

 A tak jsme se jen dívali jak bezvládné tělo odnášejí,  jak se jim smeká a vykluzuje, jak se bezvědomě snaží jakoby  uletět jejich roztřeseným dlaním, očím i ústům, která jsou  náhle tichá a stažená do dosud nepoznané grimasy.

 Dno zůstalo prázdné. Voda se vyčistila a slunce  stoupalo výš a výš. Prvotní pocit bezpečí přerostl v únavu,  která se změnila v malátnost, malátnost se stala  nebezpečím. Skoro jsem zapomněl na hrůzu minulé noci. Skoro  jsem neslyšel plíživý krok toho, který mě přicházel zabít.

 Stál za mnou. Příliš dychtivý dech prozradil jeho  přítomnost, přílišná poslušnost vykonat poslání zvětšila  jeho stín. Stál za mnou připravený srazit mne dolů, dolů do  hloubky, do příjemně studených vln řeky, ven, pryč z  malátnosti, pryč z mého strachu, pryč z neviny.

 Ucítil jsem bolest. Jeho ruce prošly mým tělem, mozek  se všemi myšlenkami prolétl mým mozkem, jeho rozpřáhnutá  postava proskočila můj stín a s příšerným zařváním padala  dolů do údolí. Ještě mnou nestačil proběhnout třes hrůzy a  údivu, když se ozvalo otcovo volání. Blížil se k nám. Šel po  stejné cestě jako ráno já s Julkem. Byla s ním matka,

 

 

 maličká Róza a jakási neznámá bledá dívka. Přišli až na  několik kroků k místu, kde jsem právě podivným způsobem  vyvázl z nebezpečí. K místu vysoko nad kamenitou řekou a  hluboko pod rozpáleným sluncem.

 "Vedu ti novou sestru," řekl otec a dlouho se díval do  mých udivených očí.

 "Vedu ti novou sestru," a dlouho pozoroval můj zmatek a  nervozitu. Potom se usmál a pokračoval: "Ráno, chvíli po  tom, co jste odešli, zaklepala na naše dveře."

 Začíná mi hučet v hlavě. Je krásný, sluncem prohřátý den a  nebe je stále čisté bez jediného mráčku. "Už nechci nic  vědět, nic slyšet," šeptám, "nic vědět a nic slyšet." Ale  otec opět otvírá ústa: "Utopila se dole u řeky."

 Chvíli nevidím a nevnímám.

 Slunce prozařuje krajinu a obloha zůstává neuvěřitelně  čistá. Mlčím a chápu svou nezranitelnost.

 Z blízkého městečka k nám doléhá tiché a zastřené  klinkání umíráčku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 BLUDIČKA

 " Tak tohle měla být ta zkratka?," řekla naštvaně  Olga, už bez snahy skrýt své podráždění.

 Dvě hodiny jsem ji vodil neznámým lesem, a jak mi v té  chvíli připadalo, nikam nebylo blízko.

 " Podle mapy," řekl jsem ve snaze ospravedlnit svou  nejistotu, " jsme dávno měli narazit na vyznačenou cestu."

 " Jsi absolutně k ničemu," usekla rezolutně mé výmluvy."  " Bože, jak můžu být tak pitomá, že se nechám umluvit k  dovolené s tebou.

 Jednou jsme se rozešli, tak mělo zůstat přitom."

 Má pravdu. Na začátku léta jsme se přestali scházet.  Pozval jsem ji tehdy na víkend k řece. Květen byl deštivý,  ale tu sobotu se udělalo pěkně. Jen jsem si nějak nedal  dohromady ji a namáhavý pochod proti říčnímu proudu.  Samozřejmě to byl průšvih.

 Se zlomeným podpatkem u nových střevíců a divoce  plandajícími korálemi kolem krku nadávala na mně, na hroudy  bláta, na komáry a mravence, očividně nás řadíc do stejné  kategorie. Pak jsme se dlouho neviděli. Do telefonu se  nechala zapírat a na dopisy neodpovídala.

 V srpnu jsem ji náhodou potkal v obchoďáku.  Najednou jakoby zmizela nechuť vůbec mě vnímat. Možná to  způsobila radost z věcí, které právě nakoupila. Tvrdila, jak  šťastný má den, a já blázen to vzal na sebe. Znovu jsme  skončili v její garsonce a všechno bylo jako na začátku.

 Když teď nejistě uhýbám pohledem, vlastně mlčky

 přisvědčuji.Ano, měli jsme všechno nechat jak bylo. Nic  nevracet a nezachraňovat. Nenechat se zavést bludičkou  klamné iluze.

 Znovu otvírám mapu a hledám.

 V čarách turistických cest a kótách nízkých kopců je všechno

 přehledné a nezáludné. Šlapat od autobusové zastávky po  široké, nezajímavé cestě, už jsme museli být u hotelu.

 

 

 Pokouším se o smír.

 " Olo, uznávám, ta zkratka... Spletl jsem se. Nemá cenu  hádka ani usmiřování, ale cestu musíme najít společně. Až se  odtud vymotáme, třeba odejdeš, ale nejdřív musíme ven z  lesa. Co bude dál, to se uvidí potom."

 Zdá se mi, že všechno, co říkám, zní rozumně. Les tiše  pohupuje korunami stromů, na prořídlé mýtině se vlní zaschlá  tráva, jen Olga neodpovídá. Chvíli se dívá k zemi jakoby  počítala spadané jehličí, potom odloží kabelu a usedne na  široký pařez.

 " Ta cesta byl tvůj nápad. Tak se starej!"

 Otře si ruce do papírového kapesníku a zmuchlanou kuličku  odhodí vedle pařezu.

 Bloudím očima po rozbité cestě i po pěšinkách odbočujících  do stran. Les působí přívětivě. Žádná pustina. Ta hustá  spleť pěšinek vypovídá o časté přítomnosti lidí. Jenomže  dneska jako naschvál nikde ani noha.

 I když jsem svým založením kliďas, v tuto chvíli už  na mne začíná dorážet nekontrolovatelná zlost. Vždyť jsme na  tom stejně. Proč bych měl jenom já za všechno odpovídat a  donekonečna poslouchat její výtky.

 Ano je to kočka, ale s tak příšernou povahou nevyjdu i  kdybych se zbláznil. Navíc se k sobě absolutně nehodíme.  " Tak víš co," říkám, mě je to fuk. Když tu chceš sedět,  tak se posadím vedle tebe a klidně počkáme spolu. Třeba  přijede autobus nebo se objeví taxík. Za chvíli sice

 bude tma, ale to je tvůj problém. Já pod širákem přespal  tolikrát, že si to ani nedovedeš představit."

 V očích ještě před chvílí naplněných převahou se  objevuje nejistota. Nejprve naprázdno polkne, ale potom, aby  její ústup nebyl tolik očividný, spustí svůj obvyklý příval  protestů.

 Problém je, že nedokáži dlouho předstírat lhostejnost.  Stačí stopa, maličký náznak přiblížení a už podávám ruku.

 Ve chvíli, kdy se zvedne a začne oklepávat neviditelná

 

 

 smítka z pomačkaných kalhot, stojím vedle ní.

 "Budeme pokračovat kudy jsme přišli,"říká velitelským  hlasem.

 Bylo by lepší vrátit se zpátky a přijmout jistotu delší  cesty. Ale neodporuji.

 Nejspíš bych riskoval další hádku.  Stíny jsou čím dál protáhlejší a mimo pruh cesty ubývá  světla. Jde půl kroku přede mnou a já ji apaticky následuji.

 Konečně, je to jedno. Nejsme v žádné pustině. Třeba jí vztek  dodá vytrvalosti a nakonec dojdeme kam je potřeba.

 " Někdo tady je," promluví najednou tiše a bez zlosti.

 " A to kde? "

 " Přímo před námi."

 Cesta co chvíli nepatrně zatáčí a v narůstajícím šeru se  skutečně kdosi pohybuje. Ještě je dost daleko, ale zaplať  Bůh je to lidská postava.

 "Uúúú," zakřičí Olga.

 Matný obrys na kratičký okamžik zastaví. Připadá mi jakoby  se zavlnil, ale téměř okamžitě se začíná blížit.

 Přidáváme do kroku.

 Je to děvče.Může mu být kolem šestnácti,sedmnácti roků.Během  několika okamžiků jsme u ní.

 Má postavu podobnou jako Olga.Úzký obličej ohraničují dlouhé

 tmavé vlasy. Ve tváři poťouchle pobavený výraz, jakoby jí  připadalo komické, že zde v tuto dobu narazí na lidi, kteří

 si dokonce houknou, aby ji přivolali k sobě. Zdá se mi  skvělé, že ještě existují místa,kde se neuhybá a nemizí při  zahlédnutí cizího člověka. Strach měst se do těchto lesů  zatím zřejmě nenastěhoval.

 " Dobrý večer. Asi jsme trochu zabloudili," říká Olga.

 "Dobrý večer ," odpoví děvče. " Tady se snad ani zabloudit  nedá. I když po téhle cestě dojdete jedině k našemu domu."

 "My ale hledáme hotel," pokouším se přidat do hovoru.

 " To jdete na druhou stranu." říká děvče."Odsud je to pěkně

 daleko."

 

 

 

 "Já už necejtím nohy," povzdychne si Olga s výrazem naprosté  rezignace.

 " Proč byste chodili do hotelu. Můžete přespat u nás. Za  chvíli je tma a náš dům je pár kroků odsud."

 " Co myslíš, Oli?" pokouším se o šťastné ukončení dne.

 "No, já už zpátky nejdu. Když budete tak hodná a necháte

 nás, tak přespím třeba na židli."

 Všechna zlost a podráždění je pryč, zbývá jen únava a  rezignace. Nemohu se na ni zlobit. Ani se nechci zlobit.

 Děvče nás vede houstnoucím soumrakem a po malé chvíli  se v zákrutu cesty objeví rozsvícené okno domu.

 "Jsme na místě. Snad se vám tu bude líbit," říká děvče.

 Z komína stoupá kouř, přes okenní tabulky je vidět do  veliké světnice na kachlová kamna. Odkudsi zevnitř domu zní  tlumený psí štěkot.

 " Alan cejtí návštěvu. Sem k nám málokdy přijdou lidi. Je to  přece jen trochu z ruky. Pojďte dovnitř!"

 Domovní dveře zaskřípou, v úzké předsíňce blikne světlo a  les, v tuto chvíli již plný tmy, zůstává venku.

 Kuchyň působí starobyle, ale příjemně. V dnešních domech se  tak rozlehlé místnosti již nestaví.

 " Je to zde pěkné," říká Olga.

 " Pojďte ke stolu a odložte si. Připravím něco k jídlu a  přinesu čaj," pobízí nás děvče.

 Odkládám baťůžky na dřevěnou lavici vedle kachlových kamen a  pomáhám Olze z bundy. Netváří se přívětivě, ale ani  nepřátelsky. Přítomnost děvčete brání přímému výpadu. Je i  dost unavená. Nedovedu si představit, jaký příval vyčítek  bych musel vyslechnout, kdyby naše bloudění neskončilo  tak idylicky.

 " Moc toho nemám," omlouvá se děvče a pokládá na stůl tác se  dvěma talíři a konvicí čaje. Smažené houby voní lesem  a od baňatých hrnků stoupá k trámovému stropu proužek voňavé

 páry. " Všechno je přímo odsud. Teď přes léto skoro nic

 

 

 nepotřebuji."

 Bez řečí a spíše ze slušnosti jíme smaženici. Nějaké zásoby

 máme ještě v baťůžcích. Houby ale příjemně voní a navozují  atmosféru romantické dovolené. Děvče tiše prochází  kolem,občas něco přinese, porovná zmačkaný přehoz na opačném  kraji velikého stolu, přihodí do kamen několik polínek a  potom se usadí proti nám a mlčky nás pozoruje.

 " Jsme moc rádi, že jsme vás potkali," říkám. " Zdejší hory  neznám, ale slyšel jsem, že je zde krásně. Proto jsem  přivezl Olgu. Bohužel se všechno pokazilo. Reservace v  hotelu platila jenom do večera."

 "Můžete zůstat u mně", přeruší mne děvče, "jsem tady sama."

 "To bohužel nejde," říkám s trochou lítosti. "Mám sice  dovolenou, ale slíbil jsem, že budu na telefonu. Pokud  neseženeme něco jiného tak pro nás dovolená skončila."

 " Pro mne neskončila," trochu zlomyslně prohodí Olga.

 " Do rána se třeba rozmyslíte," přeruší děvče začínající  roztržku . Vstane, sebere prázdné talíře a do hrnečků doleje

 ostružinový čaj.

 Na chvíli si připadám jakobych seděl na pařezu uprostřed  mýtiny ozářené měsícem.  " Jestli mě pozvete, tak bych pár dní zůstala," přetrhne mé  zamyšlení Olga.

 Pozorně se na ni zadívám a v hlavě opatrně převracím  pronesená slova. Blbost. Blbost. Blbost. Nedovedu si  představit, co bys tu dělala. Možná mě chceš naštvat. Možná  chceš sama sobě něco dokázat. Sem ale, proboha nepatříš.Pro  kdekoho může být něco podobného romantické,pro tebe ale ne.

 Na to tě znám až moc dobře.  Pitomý, zbytečný hec.

 V životě nepochopím, proč to lidé dělají.  Vyskakovat z vlastního života jako z jedoucího rychlíku  pro planý pocit převahy nebo momentálního uspokojení. Ani  náhodou.  Z toho pokaždé kouká jen rozbitá huba.

 

 

 Už tě ale slyším, kdybych se ozval. Můj život, tvoje  starosti. Děvče, odnaučilas mě říkat, co si myslím, a to je  na draka.

 " Málokdy tu někdo projde," zachytím pokračování hovoru od  kterého jsem před momentem odlétl do svých zbytečných soudů.

 " Jenom lesní dělníci, ale pro turisty je to moc stranou."

 Olga zívne, protáhne se a ukončí hovor." Ráno se ještě  domluvíme. Teď bych si šla lehnout."

 "Dám vám deky. Vedle jsou nepovlečené postele. Na jednu noc  to vydržíte. Kdybyste se rozhodli zůstat, něco seženu."  Děvče se protáhne předsíňkou plnou almárek a polic.

 Malý pokojík, kam nás nastěhuje je mimo dvou starobylých  postelí prázdný.

 Položí deky na jednu z čočkovitých matrací a s nepatrným  začervenáním nám sdělí, že pokud si budeme potřebovat v noci  odskočit, tak musíme ven. Toalety bohužel veškeré žádné. Pak  už jen popřeje dobrou noc a zmizí v tmavém obdelníku dveří.

 Rozhodíme deky a zalehneme.

 Jak se zdá, tak všechno, co jsme si s Olinou chtěli říci,  už bylo řečeno. Zháším světlo a dlouho se neklidně převaluji  než se mi podaří usnout. Během noci se několikrát budím.  Možná je to ale jenom sen. Možná se mi zdá, že spím a že  se probouzím. Slyším pokřik jakéhosi nočního ptáka, šustění  listí a vrzání kmenů ve větru. Vítr mi stahuje deku a tvář  mám zasypanou jehličím. Olga se boří do bublajícího močálu a  já jí nedokáži podat ruku. Stojím naprosto znehybnělý a  ztrnulý, téměř jako jeden ze stromů nočního lesa.

 Ráno mě probouzí tlumený hovor děvčat. Vůbec se mi  nechce vstávat. Po neklidné noci se cítím unavenější než  jsem byl večer. Přemohu ale lenost i všechny nepříjemně  příjemné pocity, které ji provázejí. Dveře do chodbičky jsou  otevřené a z kuchyně zaznívají důvěrně známé zvuky  připomínající dětství. Cinkot nádobí, tichý svist páry nad  čajovou konvicí a plno dalších tlumených zvuků

 vzdálených, a přece tak blízkých.

 

 

 Skládám deky, trochu si upravím věci v baťůžku,  s ručníkem minu přiotevřené dveře kuchyně a vyběhnu před  dům. Mezi dvěma borovicemi je studna s nízkou litinovou  pumpou. Několikrát zmáčknu rezatou páku, ale zevnitř se ozve  jen nefunkční skřípot. Skulinou mezi betonovými deskami  nahlížím mezi skruže. Studna je téměř po samý vrch plná  hlíny a jehličí. Kolem roste vysoká tráva. Protáhnu dlaně  několikrát mezi orosenými stébly a nasbíranou rosou si  navlhčím tvář. Ručníkem na sucho promasíruji krk a záda a po  této skromné ranní hygieně se vrátím do chalupy.

 Olga s děvčetem sedí u kuchyňského stolu. Při mém příchodu  přeruší tlumený hovor a vyčkávavě na mne zavěsí své pohledy.

 "Brý ráno, spiklenci," řeknu jen tak na půl úst. " Oli, proč

 jsi mě nevzbudila. Je plno hodin. Musíme vyrazit. Jestli

 chceme sehnat jiný hotel, musíme být na místě před  polednem."

 " Olga zůstane," zastaví mé naléhání děvče.

 " Ale to je hloupost," říkám. "Asi vám neřekla jaké měla  představy o ubytování na dovolené? Mně se tu docela líbí,  ale neumím si představit, že co se líbí mně, stačí i Olze. "

 " Hele, ty požadavky jsem měla na dovolenou s tebou,"  přeruší mě rezolutně. " Když musíš být i o svém volnu na  telefonu, tak sis měl koupit mobil. Já zůstanu tady a jestli  se ještě někdy potkáme, tak ti možná řeknu, jak dlouho jsem  zde vydržela."

 Tečka. Konec. Ani se nepokouším o další argumenty. Známe se  dost, abych věděl, že bude čím dál jedovatější a stejně  ničeho nedosáhnu.

 "Dobře, jak chceš. Kdyby tě napadlo přijít za mnou, nechám v  hotelu, kde jsme měli bydlet, vzkaz, jak mne najít."

 " Fajn, ale bude to nejspíš zbytečný."

 " Nebojte, já se o ni postarám. Myslím, že jí u mne nebude  nic chybět," uzavře naše loučení děvče.

 Opsali jsme v čase podivně zbytečné kolečko a jsme opět ve

 stejné situaci jako před třemi měsíci. Jeden rozdíl tu je.

 

 

 Už mě náš rozchod tolik nebolí. Moje starost o ni je pouze  přehnaným pocitem zodpovědnosti, který mi komplikuje život i  v naprosto nepodstatných záležitostech.

 Sesbírám svých pár svršků, slušně se rozloučím a jsem  opět na cestě. Děvče mne ještě v několika větách ubezpečí,  pokud půjdu zpátky cestou po které jsme přišli, že nemohu  zabloudit.

 O tři hodiny později stojím před hotelem, který jsme si  reservovali. Pokoj je samozřejmě obsazený. Že by se něco  mohlo uvolnit nepřipadá v úvahu. Možná někdy mimo sezónu,  ale v létě ani náhodou. Zkouším trochu zahrát na city a  převyprávět naši včerejší story. Očividně mě považují za  lháře. Cesta o které mluvím, končí u močálu a žádná samota  široko daleko není.

 Z recepce ještě zavolám do zaměstnání a nechám vzkaz,  že se do dvou dnů vrátím. Věřím, že nebude nic tak  naléhavého, aby to nepočkalo dva dny.  Jídelna je zavřená a tak si u výčepu objednám párek,  pivo a kávu. Ty řeči v recepci mně zviklaly. Zůstanu dnešní  a zítřejší den.

 Přesvědčím se, že je s Olgou všechno v pořádku.  Ještě jednou si projdu stejnou cestu. Ani o sobě nemusím dát  vědět. Jenom se lepší zorientuji v krajině a potom se  vrátím. Přespím někde v kopcích a zítra odpoledne odjedu do

 města.  Je skoro k poledni když opouštím hotel.Horký vzduch mne  vyprovází jen k nedalekému lesu. Pod korunami stromů je  chládek. Mám dost času na přemýšlení. Olga v těch úvahách  stojí až někde na okraji. To, jak uvažuje a jedná, přináší  ve svých důsledcích problémy podstatně jiné než jsou moje.  Já téměř pravidelně utržím škrábanec nebo cákanec  bláta v místech, kterými jiní projdou bez podstatné  úhony. U většiny lidí je zájem o druhé a ochrana vlastních  zájmů v rovnováze. Já jsem ten, který přichází k blátivé

 cestě právě ve chvíli, kdy zde uvízlo auto. Samozřejmě, že

 

 

 pomohu zatlačit. A když se prokluzující kolo konečně chytne

 a před rozjezdem odpálí blátivou břečku, samozřejmě jsem to  já, kdo je nahozený jako by se v té louži vyválel.  Řidič se omluví a odjede v neporušeném sáčku a za mnou se

 kolemjdoucí ještě dlouho otáčejí se štítivým krčením ramen.  Nijak zvlášť neusiluji o to abych se změnil. Beru svůj

 život jako ne moc veselé, ale nijak nepříjemné putování za

 pocitem vlastní užitečnosti. Když se mi daří, jsem šťastný,

 a když se něco podělá, beru to jen jako deštivou přeháňku

 mezi nedeštivými dny. Plánování budoucnosti mne netrápí.  Změny programu, a třeba i drsná překvapení,považuji spíše za  zpestření než za křivdu a nepřízeň osudu.

 Šlapu po lesní cestě, kterou jsme včera prošli s Olgou.  Míjím pařez na kterém seděla. V jehličí leží zmačkaný  papírový kapesníček, který zde odhodila.

 Odhaduji, že jsem nedaleko stavení, kde jsme strávili  včerejší noc. Pro jistotu odbočuji mezi kmeny stromů. Nechci

 být viděn. Jen se přesvědčím, že je všechno v pořádku, že  lidé z hotelu neznají vlastní okolí a potom se vrátím a  odjedu.

 Les se svažuje do údolí. Mezi stromy vyrážejí trsy  trávy a nízkého křoví.Jsem pár kroků od cesty, ale les kolem  se natolik mění, že přestávám věřit vlastním očím. Možná  jsem ale včera věnoval svou pozornost více děvčeti než svému  okolí. Dojdu zpátky k cestě. Několik desítek metrů za mnou  je mýtina na které jsme zastavili. Ve předu v zatáčce leží  několik vyvrácených stromů. Včera zde nebyly.

 Dojdu až k nim. Začernalým kmenům už chybí kůra. Větve bez  jehličí jsou prorostlé lesním náletem. Znovu se otáčím  zpátky k vzdálenému pařezu. Na tom nedalekém kousku cesty je  něco mimo rozum.Hrůza, která nemá tvar ničeho hrozivého, ale  o to je ve své nesmyslnosti děsivější. Přelezu přes padlé  kmeny a zkouším pokračovat v cestě. Za prudkou zatáčkou  cesta končí.Dál se rozkládá močál. Blátivá jezírka zarostlá

 žabincem s občasnými ostrůvky nízkého křoví.

 

 

 Chce se mi křičet, ale mám stažené hrdlo že téměř

 nedýchám. Zaječení by asi nejvíce odpovídalo mému stavu.  Stojím na pokraji močálu a cítím jak mne vtahuje do svého  bláta. Kdybych se zbláznil, tak nikomu nevysvětlím, kam jsem  Olgu zavedl. A oni se budou ptát, určitě se budou ptát.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 DISKETA

 Už mnohokrát přelétl vesmírný koráb před průzorem  chlapcova dalekohledu. Mnohokrát se otřáslo jeho srdce  vzrušením a touhou. Na měsíci vznikala nová a krásná města,  kolem země kroužil souvislý vlak ohromných družic. Nebe bylo  plné zázraků.

 Chlapcovy sny vzlétaly a vznášely se jako ono ocelové  peří naplňující vesmír.

 " To tě musím pokaždé prosit, abys šel k jídlu? " volal  odkudsi zdola tlumený, ale jasný hlas.

 " Hned to bude, maminko," odpověděl chlapec a pomalu, jakoby  se jen nerad vracel do světa obyčejné přitažlivosti,  sestupoval po příkrých schodech půdy.

 Svět dole byl příliš malý, aby se do něj vešla křídla  bolavé fantazie, příliš osedlaný pro chlapcovi touhy. Tam  dole neexistovaly opravdové vzdálenosti a opravdová  překvapení.

 Za oknem v zahradě dozrávaly žluté a červené hrudky  jablek, vítr rozháněl první úrodu spadaného listí, zem  voněla koncem barevného léta.

 Poslední příčka schodiště zaskřípala pod vahou  chlapcovi nohy.

 Matka se otočila.

 " To je dost. Všechno ti vychladlo."

 Chlapec mlčel. Tiše usedl za velikou desku bílého stolu  a pomalu zvedl lesklou lžíci.

 Jedl bez chuti, jakoby jen plnil příkaz.

 " Dneska nás navštíví tatínek," poznamenala matka.

 " Bude to zase jenom hologram," řekl chlapec

 " Pavlíku, takhle nemůžeš mluvit. Víš přece, jak je tatínek  daleko. Před pár lety by nám musel stačit videotelefón. A to

 ne doma, ale v kabince na základně."

 " Jenomže já bych chtěl být aspoň jednou na jeho lodi," řekl  chlapec.

 

 

 " Až budeš velký, tak se ti to určitě splní. Za deset let  expedice přistane, a potom všichni zůstanou tady na zemi.

 Byl jsi moc maličký, když odlétali, ale můžu ti potvrdit, že  je přesně takový jak ho znáš z minulých projekcí."

 " Když je s námi jenom tady doma. Nemůžeme spolu nikdy ven."

 " Já vím, kluci," řekla žena a vzala chlapce kolem ramen.  Zavrtěl se a vyklouzl z jemného sevření.

 Poslední dobou začínal být vzdorovitý a každý matčin dotek  pociťoval jako cosi nepatřičného. Už přece není malé  dítě.Otcova nepřítomnost v něm vyvolávala pocit předčasné  odpovědnosti. I mezi spolužáky si připadal starší a  dospělejší.

 " Myslím , že má pro tebe tatínek dneska překvapení.Jak jsi  mluvil o jeho lodi. Slíbil, že přiveze kazetu a všechno ti  ukáže."

 Před rokem by mu podobný slib připadal jako něco  fantastického. Mezitím však ve škole, v nově zavedených  hodinách virtuální reality, prošli nejen vnitřkem kosmické  lodi, ale navštívili i několik cizích planet.

 " Když to není doopravdy. Možná kdybych to nevěděl, ale  takhle. To není ono."

 Žena svraštila čelo a přestože stála několik kroků od  chlapce, udělala mimovolný pohyb, jako by ho chtěla  přitáhnout k sobě.

 " Myslíš, že mně se nestýská? Kdyby nesrovnávali čas  lodi hibernačními skoky s časem tady na zemi, budeš vítat  svého otce jako starý pán. Já bych se jeho návratu nejspíš  ani nedožila. Takhle sice vždycky přijdeš o kamarády, ale  těch deset let nám uteče jako rok."

 Chlapec se usmál. Poprvé ho napadlo, že nezůstává  pozadu,když ostatní kolem zestárnou, ale že je vlastně

 předbíhá kamsi do budoucnosti. Už dvakrát byl vytržen z  party svých vrstevníků. Když se vrátil do školy, byli jeho  spolužáci o několik let starší. Všechna přátelství se  zpřetrhala. Takový zvláštní život. Skoro se bál

 

 

 prázdnin. Ještě, že se torza rodin členů posádky, často  navštěvovala. Těch několik dětí a jejich matky, které poznal  před startem kosmické lodi, zůstávaly jediným ostrůvkem

 stejně plynoucího času. Všichni ostatní jakoby občas  nasedli do rychlíku a ujeli kamsi do nedohledna.

 Možná, že mu spolužáci i záviděli. Všechno jim mohlo  připadat dobrodružné a fantastické. On ale záviděl těm,kteří  žili obyčejný život. Úplná rodina, parta stejných  kamarádů, okolí, které se rozvíjí přirozeným způsobem bez  časových skoků. I se školou měl problémy. Po několika letech  se způsob výuky i suma znalostí posunuly dopředu a on, jenom  za pomoci přiděleného lektora, korigoval po večerech  všechno, co bylo jinak.

 " Maminko, myslíš že by šlo, abych měl bratra nebo sestru? "

 " Víš, Pavlíku, s tatínkem jsme se domluvili, že další  děťátko si pořídíme těsně před jeho návratem. V programu  se počítá s dětmi až po poslední hibernaci. Už to nebude tak  dlouho trvat. Dokonce máme příslib, že vás k sobě přiblíží  na rozdíl jednoho roku. Takže budeš mít téměř stejně starého  bratra i kamaráda v jedné osobě.  " Víš, mami, až budu velký, chtěl bych se dozvědět všechno o  čase. Tím, co s námi provádí, všechno ostatní ztrácí na  důležitosti. Někdy mi připadá jako kouzelná hračka a  někdy je mým největším nepřítelem. Ty o čase nepřemýšlíš?"

 " Samozřejmě, že přemýšlím, ale o tom si určitě lépe  popovídáš s tatínkem."

 " On ví, jak přelstít čas," řekl chlapec. "Určitě to ví,  jinak by nikdy neodletěl."

 " Pro tatínka to nebylo lehké. My máme sebe a svět, který se

 sice proměňuje, ale je to náš svět. Tatínek odlétal do míst,

 kde nikdy nikdo nebyl. Tehdy ani nemohl vědět, jestli  všechno dopadne podle našich představ. Ale svět se naštěstí  rozvíjí rychleji, než jsme se domnívali."

 " Pro vás velké je všechno jednodušší. Můžete si dělat, co  chcete a nikdo vám neříká, že se to nesmí."

 

 

 " Ale Pavlíku, tak to není. Dospělí jen nezkoušejí věci,  které nejdou a které se nesmí.  Dospělí, jsou vlastně také dětmi. Jsou jen  déle na světě. Za tu dobu si lecos ozkoušeli, občas se  zklamali a na ledacos se pamatují. To je asi jediný rozdíl."

 " To není pravda. Vy si nepředstavujete, že může být všechno  jinak. Ničeho vám není líto, i když to někdy říkáte. Víte,  jak co bude a všechno ostatní se vám zdá nedůležité."

 " Vidíš, teď mluvíš jako dospělý člověk, který je  nespokojený a nedokáže své rozhořčení správně zužitkovat.  My s tatínkem se nezlobíme na věci, které se nám nelíbí.  Chceme splnit svůj úkol. Když se nám to podaří, ubude  i z toho, co nechceme."

 " Jenomže já si přeji žít jako ostatní děti. Chci mít  jistotu, že svět kolem najednou nezmizí. Mít někoho rád. Mít  kamaráda, mít psa. Mít něco, co se neztratí a co se mnou  roste. Pro všechno kolem platí jiný čas. Mám tebe, mám  tátu, který se někdy v budoucnosti vrátí, chodí k nám  několik lidí, kteří jsou na tom stejně jako my, a všechno  ostatní je jenom jako."

 " Jsi jiný než ostatní děti a dokud nebude doma tatínek,  zůstane to tak. Možná o tom nevíš, ale i ty plníš důležitý  úkol, který na sebe vzala celá naše skupina. Všechno, co tě  trápí, pomůže někdy v budoucnosti, podobnému chlapci jako  jsi ty, překonat mnohem delší časové skoky. Vždyť i potom, v  daleké budoucnosti, se budou rodit děti a budou se svými  rodiči cestovat do míst o kterých zatím nic nevíme. Budou  žít ve světech vytvořených vlastní fantazií. Jednou možná

 přestanou potřebovat domy, kosmické koráby i mateřské  planety a ovládnou i čirý nehmotný prostor."

 Zatím co žena mluvila, začalo kdesi v dalekém kontrolním  středisku odpočítávání. Na stěně pokoje zablikala maličká  kontrolka a zvukový signál oznámil začátek přenosu.  Ještě chvíli se nic nedělo, ale najednou bez jakékoliv  změny prostředí stál uprostřed pokoje muž. Proti dřívějším  návštěvám byl v civilním obleku a v podpaží držel malý

 

 

 balíček.

 " Hvězdná flotila zdraví svůj domovský přístav." řekl.  Usmál se, odložil balíček a sevřel chlapce i ženu do náruče.

 Nebyl to žádný eterické dotek, ale pořádný chlapský stisk.  Žena i chlapec s úžasem hleděli do rozesmáté tváře a ničemu  v té chvíli nerozuměli.

 " No, je to tak, nic se vám nezdá. Jsem tady doopravdy."

 " Proboha, co ale vaše expedice?"

 " S tou je všechno v pořádku. Pokračujeme dál. Jen jsme  cestou získali takový malý zázrak."  " Jaký zázrak, tati?"

 " Až ti všechno povím a hlavně až to ozkoušíš, tak ti  polezou oči z důlků."

 " Za všechna ta léta jsme se naučili čekat," řekla žena,"  ale teď jsme tak zvědaví že si to ani nedovedeš představit."

 " V tom to všechno je," řekl, a bylo vidět, jak mu dělá  dobře když protahuje chvíli napětí." Čas čekání skončil. I  když všechno pokračuje normálně, mohu být současně tady i  tam."

 " To není možné," řekla žena.

 " Ty jsi necítila mé tělo? Copak nevidíš, že je všechno  jinak? Přece bych vám v tak důležité věci nelhal"

 " To ne, ale copak se tomu dá věřit?"

 " Víš, co je posláním expedice?"

 " Samozřejmě, že vím. Kontakt. Setkání s cizí inteligencí.

 Ale co to s tím má společného?"

 " To tě ještě nenapadlo, že k setkání již došlo? Jsem tady o  pár dní dříve, než vydají kompletní zprávu. Ve středisku je  zmatek, ale všichni jsou mimořádně zdrženliví. Taky to je  pěkná bomba."

 " Já pořád nevím, o čem mluvíš," řekla žena.

 " Prostě, už k tomu došlo. To druhé je pro nás asi ještě  důležitější. Technologie, které jsme dostali, postrčí svět o  kolik desetiletí dopředu. Ani nevím, co všechno vlastně  máme. Pro mně, pro tebe a tady pro Pavlíka je teď asi

 

 

 nejdůležitější tenhle snímač s přehrávačem."

 " Já tě vůbec nepoznávám. Vždyť nás ani nepustíš ke slovu."

 " Já vím, jsem hroznej, ale poslední dny byly jako smršť.  Nechtěl jsem se opozdit a oni byli tak fantastičtí, že mimo  plno důležitějších věcí zpracovali všechno k mému  návratu."

 " K jakému návratu, tati?" ozval se konečně chlapec.

 " Já to nedokážu dobře vysvětlit, ale když to řeknu opisem  tedy zde na zemi kdysi existovala nemoc při které byly v  člověku jakoby dvě bytosti. Říkalo se tomu rozdvojení  osobnosti. Lékařský název byste asi našli ve starých  slovnících. Oni ale dokáží s lidským vědomím takové zázraky,

 že vlastně člověk může být na několika místech současně a  tak v témže čase prožívat několik životů. Tady ta bedýnka  jen snímá vědomí, filtruje údaje důležité pro paměť a  prostřednictvím stejného přístroje umístěného na vesmírné  lodi vzájemně doplňuje odeslané údaje.V tuhle chvíli vlastně  funguji jako dva nezávislé počítače, které se prostřednictvím  disket udržují na stejné programové úrovni."

 " Co říkáš vypadá jako pohádka. Jen nevím, která z tvých  částí je teď skutečná?"

 " Obě jsou skutečné. Proto vlastně celý projekt  vytvořili.Zbavili člověka nebezpečí, náhodné smrti. V  případě havárie přijde jen o několik nepředaných údajů podle  vzdálenosti a délky přenosu."

 " A je tomu možné věřit? " zeptal se chlapec.

 " Snad ano. Všechno bylo moc ve spěchu. Snad by mohlo dojít  k nějaké chybičce, ale to jsou detaily s kterými si jistě  poradí. jistě poradí, jistě poradí, jistě poradí....

 " Tati co se to děje?"

 V tu chvíli se rozsvítila obrazovka videofonu a současně  zacinkal zvoneček domovních dveří.

 Žena i chlapec udiveně hleděli na postavu muže , jehož obraz  pomalu matněl až byl průhledný a nakonec zmizel.

 Z obrazovky pokryté znakem řídícího střediska promluvil hlas

 

 

 dispečerky.

 " Omlouváme se za opožděný přenos, ale již za několik  okamžiků vás spojíme s vaším manželem."

 Na opačné straně pokoje se otevřely dveře , usměvavý muž

 s malým balíčkem v podpaždí objal pohledem svou rodinu a  řekl: " Hvězdná flotila zdraví svůj domovský přístav."

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 STŘÍBRNÁ LOĎ

 Narodil jsem se v malém městečku. Tenkrát vedly jeho  ulicemi jen dvě dlážděné silnice,všechno ostatní byly prašné  a při dešti rozblácené cesty. Bylo po válce, která  přinesla nejen neuvěřitelné vraždění, ale i do té doby  nevídaný technický rozvoj. Matně si pamatuji, že pro nás  děti bylo auto projíždějící městem čímsi téměř  svátečním.Byla to civilní auta, protože jak jsem před  chvíli říkal, bylo po válce. Dospělí ale vyprávěli i o  železných obludách, kterým se říkalo tanky a o hřmotících

 bombardérech křižujících nebe. Prý někdy něco takového bylo.  Pamatuji,

 že občas nebem prolétla jakási stříbrná tečka, které se  říkalo letadlo, ale byla příliš vzdálená a nedalo se na ni  sáhnout. Až daleko později jsem si nedaleko města mohl  zblízka prohlédnou neohrabané dvojplošníky a štíhlá  bezmotorová letadélka, kterým se říkalo plachťáky.

 V tom nejrannějším čase dětství byla hned za našim  domem veliká louka z jedné strany ohraničená álejí  vzrostlých kaštanů a z druhé strany řadou košatých  jeřabin. V špičce mezi sbíhajícím se stromořadím se  rozprostíralo husté křoví s malou mýtinou kde nerostla ani  tráva. Tam jsem jednoho dne objevil podivný, oválný objekt  bez oken i dveří. Svým tvarem připomínal dětskou káču,která  v té době byla častou rekvizitou našich her.

 Stál na onom  místě celé roky. Několikrát jsem přivedl kamarády. Nikdy se  mi ale nepoštěstilo někomu se s nim pochlubit. Prostě, když  jsem přišel sám, tak odpočíval na stejném místě jako  vždycky,ale pokud jsem měl společnost, byl pryč. Tak uběhlo  pár let. Trochu jsme vyrostli, puberta nás odváděla do  jiných míst a na onen podivný objekt jsem zapomněl.

 Vlastně  se změnilo i všechno kolem. Z louky se stalo staveniště,

 

 

 část stromů vykáceli a křoví zmizelo úplně. V dospělém věku

 je najednou tolik všedních záhad, že na ty dětské a v čase  vzdálené už nějak nezbývá čas.

 Později, když jsem měl vlastní  děti, mě jejích hry přivedli na stejná místa i když zcela  proměněná.

 Až jednou se stalo, jak už dnes vím, to co se  muselo stát. Ten stříbřitý oválný objekt čněl jen několik  kroků od dětského hřiště a jako tenkrát před lety byl všem  mimo mne zcela neviditelný.Kdyby,však jen to. On byl i zcela  nehmotný, a to pro každého mimo mne. Já jsem mohl kdykoliv  přijít a zaťukat prstem na jeho lesklý prstenec. Musel jsem  ho obejít i když ostatní aniž by tušili jeho  přítomnost,procházeli jeho tělem. Pro mne to byl naprosto  fantastický pohled. Pevný plášť se rozestoupil a na několik  okamžiků se vytvořilo něco jako kostrbatá ulička. Po  průchodu lidského těla tou rozvlněnou masou, se ulička  zavřela jako když se slije voda. Tehdy jsem také na rozdíl  od dětských let poprvé uslyšel jakýsi zvuk zřejmě hledající  průchod do mého vědomí.

 Samozřejmě, že jsem nějaký čas pochyboval o svém  duševním zdraví. Ona dětská fantazie je přece jen něco  jiného, než zkušenost dospělého člověka. Mezi nemnoha  přáteli, kterým jsem bezelstně sdělil svůj zážitek, zavládlo  přesvědčení, že je vtahuji do jakési hry související s mou  literární činností. Nepokládali mne zrovna za blázna, ale  současně nebrali má slova vážně. Já jsem ale potřeboval  alespoň jediného člověka, který by mi věřil.

 Tato touha se mi splnila o mnoho let později, zcela  neočekávaně a ve chvíli podle mne nejméně příhodné. Ležel  jsem třetí den na jednotce intenzivní péče po ošklivé  havárii, která mne stála téměř život. Mé lůžko bylo vedle  okna mířícího do nemocniční zahrady. Venku kvetly stromy a  zpívali ptáci. Po deštivém víkendu, který přispěl k mé  havárii, vypuklo téměř letní počasí. Ležel jsem na své

 

 

 posteli mezi změtí hadiček a kabelů. Nad hlavou mi tiše

 bzučel rozsvícený monitor s běžící řadou nesrozumitelných  klikyháků a průhlednou hadičkou projížděly kapičky jakési  tekutiny mířící do mé tepny. Ke koukání byla jen ta

 rozkvetlá zahrada.

 Dva dny po mém příjmu se na vedlejším  lůžku objevil velmi starý a velmi sešlý muž. V prvních  hodinách byl zřejmě v bezvědomí a o vážnosti jeho stavu

 svědčil zvýšený pohyb personálu kolem jeho lůžka. Nicméně po  několika hodinách se zmátořil a začal se zajímat o všechno  kolem sebe.

 Když jste v podstatě přivázáni k posteli, a není  vám zrovna nejhůře, docela uvítáte jakékoliv rozptýlení. A  tak jsme mluvili a mluvili a čas běžel a venku svítilo  slunce.

 Ani nevím jak jsme se dostali až k zážitkům z  dětství. Naše rozprava byla vlastně dost útržkovitá. On se  ptal já odpovídal. Co chvíli přišla sestřička s inijekcí,s  měřením tlaku, s prášky nebo jídlem. Prostě běžný  nemocniční provoz. Mluvil , jenom když jsme byli sami, a  přestože toho napovídal víc než já, vlastně o svém životě  neřekl téměř nic.

 V jedné z těch odboček do minulosti jsem  zmínil své dětské setkání s oním záhadným objektem. O  pozorováních v dospělosti jsem po zkušenostech s přáteli  raději pomlčel. Muž celou dobu, od chvíle kdy ho přivezli,  ležel na zádech. Jeho stav mu nedovoloval ani to málo  pohybu, kterým jsem navzdory kabelům a hadičkám disponoval  já. Ve chvíli kdy jsem zmínil onu věc, očividně ožil.  Vzepřel se lokty o postel ve snaze obrátit hlavu k mému  lůžku. Pokus byl neúspěšný. Neprojevil zlost ani nervozitu,  ale naopak se usmál. Potom řekl, zdánlivě od věci.  "Vidíte dolů do zahrady?"

 Řekl jsem že vidím. Chvíli mlčel, aby po  chvilce, téměř nehlasně pokračoval."Pokuste se chviličku na

 

 

 nic nemyslet. Nevím jestli se to podaří. Naše vědomí jsou  tak rozdílná, že by to byl téměř zázrak. Ale zkusíme to.  Musíme být alespoň na okamžik jeden člověk. Čekejte a  na nic nemyslete. Dobře. Dobře. A teď se podívejte z

 okna. Poslechl jsem ho.

 Možná tomu nebudete věřit, ale dole v nemocniční  zahradě stála loď podobná té moji. Její obrysy byly nestálé

 a jakoby roztřesené, přesto jsem ji ale docela zřetelně  viděl. Narozdíl od té mé byla oživena rotujícím světlem,  které vytvářelo obrazec podobný duze. Na straně k našemu  oknu byl úzký otvor podobný dveřím a téměř neviditelné

 pavučinové schůdky. Trvalo to jen krátkou chvíli. Najednou  se obraz zavlnil a zmizel, jako když se barvy rozpouštějí  ve vodě.

 " Jsem příliš zesláblý," řekl muž na vedlejší posteli." Víc  nedokážu."

 " Jestli vám není dobře, zavolám sestru." řekl jsem celý  zkoprnělý.

 " Ne, tak jsem to nemyslel. Je mi stejně jako před chvílí,  ale vždyť to vidíš sám, ta skořápka kterou se marně  pokoušejí léčit, je už k ničemu."

 Zkusil jsem takové ty naprosto nesmyslné řeči, jaké se vedou  s těžce nemocnými, ale okamžitě jsem pocítil, že mluvím  hloupě a zbytečně. Přece jen nějaké pouto mezi námi zůstalo.  Potom byla večeře, prášky na noc, a chvíli mezi lůžky  poletoval doktor z noční směny. Když se všechno  zklidnilo, chtěl jsem pokračovat v odpoledním rozhovoru.Na  vedlejším lůžku však bylo ticho a žádný pohyb nenaznačoval  že je vzhůru.

 Ještě bylo světlo když jsem usnul. Nemocniční  noci jsou dosti neklidné. Stále se něco děje. Pokud je  člověk nakrmený prášky a veškerou péčí která koluje jeho  žilami, vnímá pohyby kolem jen jako cosi vzdáleného.

 Ráno byla vedlejší postel prázdná. Ani jsem se nemusel  ptát. Stejně by mi nic neřekli. Nebyl jsem ani příbuzný, ani

 

 

 známý. Byl jsem pouhý pacient, který ke své rekonvalescenci  potřebuje především klid a co nejméně dráždivých vzruchů.

 Za dva dny mě přeložili z jipky na běžný pokoj a protože  se nepotvrdilo podezření na vnitřní zranění, za další týden

 jsem cestoval domů.

 Kdo byl můj soused mi zůstalo utajeno. Konečně, během  relativně krátké doby se na pokojích kterými jsem prošel

 vystřídalo tolik lidí, že mi jejich rysy splynuly v naprosto

 beztvarou vzpomínku.

 A zase běžel čas a svět kolem se rozrůstal o dříve  nevídané věci a současně ztrácel mnoho ze své barvitosti a

 ze svých příslibů. Mé děti odrostli a technické zázraky  které jsem kdysi obdivoval se postupně začaly vzdalovat mému  chápání. Před mnohými z nich jsem si připadal jako  neandrtálec před televizní obrazovkou.

 Možná, že to co říkám zní trochu zatrpkle.  Ale to by byla mýlka. Mám rád život. Miluji všechna ta  kouzla, která kolem nás vrší. Jenom už na ně nestačím. To  neříkám ze smutkem. Tak to prostě chodí.Jenom hlupák, který  nedokáže domyslet souvislosti si může přát aby to bylo  jinak. Člověk jako já se spíše raduje když vidí, že neuvízl  ve stojatých vodách. Jsem to přece trochu i já, co mě  překračuje.

 Jsou ale i jiné věci. V technice se říká únava  materiálu, u člověka ztráta iluzí. Možná je naše tělesná  schránka jen obrazem našeho spojení s celkem. Když začne  váznout ztrácí pozvolna svůj význam.

 Ale abych se vrátil k onomu předmětu, který stojí v  pozadí za vším co zde říkám. Ani zdaleka nezmizel. Řekl  bych, že čím jsem starší, tím častěji na něj narážím.  Vytvořila se mezi námi i jistá forma komunikace. Někdy se mi  stává, že jsem současně venku i uvnitř. Už vím, že patříme k  sobě Podivuji se každému, kdo se na podzim svého života dívá  se strachem. Nerozumím neustálým návratům do vzpomínek.  Možná jsem blázen, ale věřím v budoucnost.

 

 

 V posledních dnech jsem si všiml, že stěna mé lodi již  není tak bezchybně hladká jako dříve. Zdá se mi jakoby  obrůstala dveřmi. Jsem zvědavý a nedočkavý. Jednoho dne  přijdu a dveře budou dokořán.

 V ten okamžik porozumím smyslu svého poslání na této  zemi a ve chvíli, kdy nastoupím, se přede mnou otevře, celý  nekonečný vesmír.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 DÍRA DO SVĚTA

 Údolí bylo plné písku a štěrku. Po šedém nebi plul  nekonečný řetěz těžkých mraků. Nepříjemně studený vítr  narážel do narůstající skupiny lidí a s nepříjemným skučením  spěchal kamsi k nepřívětivému obzoru.

 " Je to pár minut chůze," řekl průvodce ke společnosti  vystupující z pásového autobusu. Potom mávl rukou k  neurčitému valu vystupujícímu nad mrtvou krajinou.

 Blízkost propasti vtiskla kraji pečeť zakleté země. Ani  ptačí pípnutí, ani trs trávy, ani stopa lidského úsilí. Nic,  vůbec nic nerušilo tu tichou prázdnotu.

 "Tak tady v těch místech žili lidé? To je neuvěřitelné,"  ozval se kdosi v houfu.

 "Ano. Lidé jako my," odpověděl dýchavičný hlas drobného muže  v brýlích.

 Vítr si pohrával s jeho slovy a odnášel je dopředu za  hrbolatý obzor.

 "Právě zde bylo hlavní město. Podle vykopávek z minulého  století byl zásah totální. Relativně zachovalá zůstala jen  jižní provincie. Tam, tuším, se máme také zastavit. Ale z  lidí ani tam nikdo nepřežil."

 "Vy se zajímáte o historii této planety?" zeptal se průvodce  muže, který právě domluvil.

 "Jen z vlastního zájmu," odpověděl muž přehnaně skromně.  "Tyhle věce mi nespadají do oboru, ale dějiny civilizací,  kde došlo k něčemu neobvyklému, jsou můj koníček."

 "Je to stejně zvláštní," řekl průvodce, "kolik lidí sem  přijíždí. A není to jen obyčejná zvědavost. Nepřipadá vám, že  návštěva takových míst je jako návštěva pohřebiště?"

 "Smrt je velmi přitažlivá," řekl muž a vypadalo to, že  hovořit o smrti mu dělá náramně dobře.

 "Smrt je fascinující. Obzvláště když je to smrt miliónů,  kultury a vůbec všeho, co patří k lidem."

 "A měli ti zde alespoň nějakou představu, co jim hrozí?",

 

 

 zeptal se zvědavě jakýsi hlas z houfu.

 "To víte, že se psalo a řečnilo. Odborníci vysvětlovali  ničivost zbraní, které hromadí sousední planeta. V podstatě  to ale nikdo nebral vážně."

 "Takže na tom byli stejně jako dnešní svět," řekl průvodce.  "Každý rád vypravuje o hrůzách, ale chvíli, která by mohla  být rozhodující nezná, neumí se jí postavit a ani v ni  nevěří."

 "To je strašný," vyhekla odkvetlá, špatně odbarvená blondýna.  "Tady to máte před očima, lidi. Člověk se honí, spěchá,  trápí, najednou rána a nic po něm nezbyde. A my si o tom  mluvíme, jakoby to bylo něco všedního."

 "Ale paní, paní," pokusil se o shovívavý odpor sebejistý  mladíček. "Co bylo před třistapadesáti lety, nemůže se  opakovat. Dnes máme organizaci spojených galaxií a vesmírný  parlament. V dnešní době si nikdo nedovolí vyslat trestnou  raket. Dovedete si představit reakci ostatního vesmíru?"

 Písek skřípal pod nohama chodců. Okraj kráteru se rychle  blížil.

 "Jste ještě příliš mladý na tak rezolutní soudy," zapojila se  do hovoru rozpraskaná ústa muže připomínajícího vzezřením  obrazy dávných proroků. "A moc veliký optimista. Nepřál bych  si, aby vás vaše důvěra zklamala. Pro jistotu ale takové věci  neříkejte příliš nahlas. Totiž, abyste rozumněl. Já byl  náhodou členem vesmírného parlamentu, a tak vím, co asi  zmůže. To jsou, pane, věčné hádky o formulace, sem tam  nějaká bezdechá protestní nóta, ale skutečně výkonná moc?  Na základě čeho by ji mohl uplatnit?"

 Slova zapůsobila. Chvíli bylo ticho rušené jen zvukem  kroků. Ti, kteří ještě před okamžikem žili slovní potyčkou,  podávali ruce jeden druhému, aby si vzájemně pomohli ve  výstupu. Konečně byli u cíle.

 "Tak tahle díra je padesát kilometrů široká," řekl průvodce.  "Dávejte, prosím, pozor! Kdyby se někomu udělalo nevolno, ať

 raději odstoupí stranou."

 

 

 Různorodá společnost se shromáždila u masivního zábradlí  obklopujícího kráter. Po šedém nebi stále klouzal nekonečný  řetěz těžkých mraků. Mírný větřík strhával drobná zrnka a  odnášel je kamsi do hlubin.

 "Za celou dobu, co zde vodím výpravy," řekl průvodce jakoby  na okraj, "ještě nepamatuji, že by na této straně planety  bylo čisté nebe."

 "Ale stejně je to velkolepé," ozval se sebejistý mladíček,  zcela uchvácený pohledem. "Pomník, který nikdo nesvalí.  Náhrobek trvající nezávisle na čase."

 Společnost mlčela.

 Dole, v bezedných dálkách, zářily hvězdy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 KÁMEN

 Byla první říjnová sobota a ten den nevyšlo slunce. Ručička  na hodinách se zvolna odrážela z prohlubně ciferníku a  drobnými skoky zdolávala svah vedoucí k osmé hodině. Většina  domácností spala. Byl konečně víkend a nebylo kam spěchat.

 První se probudily děti. Jejich vitalita je obdivuhodná.

 Páteční odpoledne strávily v lese a kufr mé otřískané  škodovky naplnily po horní víko ranci hub.  "Budou spát až do oběda," řekla žena, když je večer zahnala  do pokoje.Co se týče únavy mých dětí jsem skeptik. Když jsem  jim chvíli před půlnocí vypínal televizi, byly ještě plné  života. Ráno mne probudilo jejich šramocení za zdí a tlumené  hlasy. Za malou chvíli začal znovu televizní den. Přes  slabou příčku vstoupilo i do našeho pokoje skřehotání  postaviček jednoho z ranních seriálů. Nikdy nepochopím, jak

 se na něco takového vydrží koukat. Mám-li být upřímný,

 nejsem zásadním odpůrcem televize. Vadí mi jen pořady, které  jsou jakoby vyřezané z překližky. Vadí mi jen hloupá  nenávist a neustálé hledání falešných senzací. Jsme-li my,  dospělí, dostatečně tupí abychom toto schéma přijímali jako  samozřejmost, proč i děti?  Vstal jsem z postele, rozsvítil lampičku a zamířil do jejich  pokoje. Cestou jsem pohlédl na hodiny. Bylo osm hodin a  deset minut. Evidentní nesmysl. Nejspíš bude potřeba vyměnit  baterii. Za okny byla tma jako v pytli. Dětský pokoj se však  topil v záplavě světla. Stropní lustr, obě lampičky i  televizní obrazovka roztáčely kolečkem elektroměru a  ukusovaly z měsíčního paušálu, který rok od roku hrozivě  narůstá. Zmáčkl jsem vypínač a ztlumil zvuk. Děťátka začala  samozřejmě protestovat. Byl jsem ale neúprosný.

 "Je zde takový kravál, že jste nás vzbudili. Podívejte, jaká  je tma. Když nemůžete dospat, buďte alespoň tiše. Možná by  bylo lepší vzít si nějakou knížku."

 " Víš kolik je hodin, tati," řekl synek ležící pod oknem.

 

 

 " To jsi se díval v kuchyni," řekl jsem, " asi je tam vybitá

 baterie."

 " Já v kuchyni nebyl. Podívej se tady na budík."

 Na malém ciferníčku ukazovaly ručičky čtvrt na devět. Ale to  není možné?! I kdyby bylo já nevím jak zataženo, taková tma

 přece nemůže být.

 " Ještě se za chvíli vrátím. Nedělejte tu rámus. Jenom se  podívám ven."

 Synek vyskočil z postele a prohlásil: " Jdu s tebou."

 " Tak si vezmi něco na nohy a trochu se oblékni. Už je  říjen."

 Vyšli jsme před dům. Verandová lampa osvětlovala  maličký dvorek, kovovou branku a část zahrádky. Ve vzdáleném

 paneláku svítilo několik oken, ale jinak byla všude tma.  Veřejné osvětlení má mimo fotobuňky zřejmě i časový spínač.  Šetřit se musí všude. Napadla mě taková pitomost. Před pár  dny jsme s kamarády u piva sestavovali vládu a rozebírali  stav světa. Kdosi zatrpklejší než my ostatní, nazval část  politiků brzdami zeměkoule. V tomto podivném ránu mně  napadlo, že to těm brzdařům možná vyšlo.

 Čas ale běžel normálně. Zeměkoule se nezpozdila. Stáli  jsme se synkem na spoře osvětleném dvorečku a pozorovali  temné nebe. Někde v dálce nad střechami paneláků zablikalo  maličké světýlko a pomalu se sunulo napříč oblohou.

 Řekl jsem: "Hele, letadlo."

 Synek ho chvíli pozoroval a potom udiveně dodal: "Jak to, že  je vidět přes mraky?"

 Nebýt té maličké nazelenalé tečky ještě by bylo možné  všechno rozumně vysvětlit. Jenomže tam nahoře nebyly nejen  mraky. Nebylo tam nejen slunce. Nebyl tam ani měsíc a  hvězdy. Když mi to všechno došlo, dostal jsem strach. Se  světem se stalo něco naprosto nepochopitelného. Mé znalosti  jsou sice mizivé, ale na věci, které odporují logice nemusím  být astronom ani fyzik.

 " Radši půjdeme dovnitř," řekl jsem synkovi a ovinul mu paži

 

 

 kolem ramen. Bylo vidět, že ve svém zamyšlení řeší stejný

 problém jako já. V té chvíli řešili tento problém tisíce  lidí na celém světě. Dovedl jsem si představit poprask na  observatořích a štábech armád. Obsazené telefony a žhavící  se faxy. Dotírající novináře a mimořádná zasedání vlád. Za  svůj život jsem již zažil několik krizových situací a tak  vím, co se v takových chvílích děje. Samozřejmě, že žádná z  nich nebyla srovnatelná s dnešním ránem.

 Ovinul jsem paži kolem synkových ramen a zamířil zpátky  do bezpečí domu. Má žena ještě napůl v polospánku zabručela

 něco o bláznech, kteří nedají pokoj ani v noci. Potom se  obrátila na druhý bok a demonstrativně si přetáhla peřinu  přes hlavu. Syn se vrátil do dětského pokoje. Ve svých  deseti letech potkával tolik nových a neobvyklých věcí, že  dnešní ráno automaticky přiřadil k ostatním virtuálním  realitám našeho světa a za chvíli všechno pustil z hlavy.  Zasedl k novému počítači, spustil hru, kterou si včera  natáhl od kamaráda ze sousedství a zmizel v jejích chodbách  a labyrintech.

 Zvedl jsem z nočního stolku dálkové ovládání a pustil  televizi. Z obrazovky se ozvalo: Nemám ráád malinovou  marmeládu !!! Rychle jsem ztlumil zvuk. Mezi tím už táta  Šmoula následovaný kolonií modrých trpaslíčků dospěl na kraj  lesa a zamířil k řece. Přeskočil jsem z Novy na Primu. Na  Primě běžel kreslený seriál o Supermanovi. ČT dvojka  vysílala včerejší zprávy a na ČT jedničce vyprávěla Štěpánka  pohádku O neposlušných kůzlátkách. Ovladač na satelitní  vysílání ležel v polici knihovny. Došel jsem pro něj a  přehodil program. Nastavená stanice vysílala zrnění.  Trpělivě jsem projel všech šedesát možností, ale nikde ani  ťuk. Vypnul jsem televizi a přešel do kuchyně. Tranzistorák  vysílal na všech stanicích. Komentář k tomu, co se děje však  nezazněl ani z jedné. Nejdůležitější je zachovat klid. Třeba  je to nějaký místní problém. Anomálie natolik neobvyklá, že  se zbytečně děsím. Ale když klid, tak klid. Zvedl jsem

 

 

 konvici na vodu, došel k umyvadlu a do polovičky ji naplnil.  Zapálil jsem hořák plynu a konvici postavil na plotýnku.  Všechno funguje normálně. Nic se neděje. Za necelou minutu

 začala voda vřít. Zalil jsem kávu a vrátil se do ložnice.

 xxx

 V pohraničních horách mezi Indií a Nepálem stál letitý, na  první pohled polorozpadlý klášter. V jeho stěnách složených  z kamení, zely hluboké trhliny. Divoký les se nastěhoval  do obvodových zdí i na střechu splývající s hladkou skálou.  Všude kolem panovala hluboká tma rušená jen nepatrným  průnikem v kolmé stěně. Celé údolí leželo daleko od horských  cest,a protože se tato část hor nepyšnila žádnými ze známých  štítů, zůstávala stranou zájmu horských výprav.

 Pokud byste přesto vstoupili do blízkosti kláštera,  jistě by vás odradil zvětralý svah s padajícími balvany a  drobnými sesuvy hlíny. Místní klima bylo však natolik drsné,  že při nedostatku schůdných cest, zahánělo po staletí  každého, kdo se náhodně přiblížil do těchto končin.  Všechna drsnost a nepřívětivost okolí však byla jen  maskou, vyceněnými zuby šelmy, která brání vchod do svého  doupěte. Jen pár metrů pod rozpukaným povrchem se rozkládaly  prostory, jejichž pohodlnost a vybavení přesahovalo  nejsmělejší sny o jakékoliv lidské laboratoři.

 Za dlouhým pultem, s řadou nestejně velkých monitorů,  seděli dva muži. Muž v oranžové kombinéze přejížděl prsty po  klávesnici, vcházel do jednotlivých řídících programů a  současně kladl otázky muži v stříbřitém obleku, který se  vrtěl na vedlejší židli.

 " Něco jsi musel udělat." řekl muž v oranžovém. "Bez zásahu  zvenčí by to nevypadlo."

 " Tak ještě jednou. Jsem tu poslední den. Když jsem to  zjistil, každou chvíli jsem čekal, že mne přiletíš  vystřídat. Jeětě naposledy jsem se byl podívat venku, a

 

 

 chvíli po tom, co jsem se vrátil, to zamrzlo."

 " Dovnitř by se nikdo nedostal." řekl muž v oranžovém spíš

 sobě než svému partnerovi. A kdyby se to i stalo, bude něco  na termovizním záznamu. Ten je ale čistý."

 " Nemohla přijít korekce přímo z centrálního počítače?"

 " To by si musela vykopat vlastní tunel. Naší sítí nic nešlo."

 " Než tu zastavil tvůj výtah, tak jsem všechno desetkrát  zkontroloval. Už z toho začínám magořit. Nikde nic není."

 " Jednou se už cosi podobného stalo. Bylo to krátce po  rozběhnutí řídícího programu. Tehdy z toho byl pěkný  poprask. Dokonce se uvažovalo o nové hře. Taky se na nic  nepřišlo. Možná jsou za našimi pravidly ještě další, která  nemáme znát. Až se vrátíš na základnu, dojdi si do archívu.

 Existuje o tom sice jen malá složka pod heslem DINOSAUŘI,ale

 třeba tam nějakou shodu najdeš."

 " Asi s toho budu mít pěkný průšvih, co myslíš?"

 " Řekl bych, že ani ne. Jenom to znovu rozvíří diskusi, jak  moc můžeme měnit pravidla během hry. Zatím jsme jen občas  dosadili do společenského systému netypické monstrum nebo  kladnou postavu přesahující jejich chápání. Pokaždé úspěšně  zlikvidovali i to kladné i to záporné. Mezi hráči jsou ale  frakce, které usilují o volnější pravidla a každé  rozkolísání hry je pro ně vítaným zpestřením. Pro ně asi  budeš hrdina."

 " Kdybych nebyl úplný začátečník, tak bych takové pokušení  možná měl, ale víš, jak to je. Pro nás, které vysílají na  kontrolní stanoviště, je systém čímsi téměř posvátným. Tím  víc mne to mrzí. Nikdy jsem se neúčastnil sázek, jak je to  u nás běžné, ale pasivně je pozoruji. I když je to směšné,  vytvořil jsem si k lidem citový vztah. Dovedu si představit,  co taková věc provede s jejich podsystémy, které si sami  vytvořili. Musí to být děsné znejistění."

 " Vykašli se na to. Co se jednou stalo, s tím už nic  nenaděláš. Za chvíli tu budou programátoři a ti budou vědět,  co s tím. Připrav si písemnou zprávu. Napiš do ní nač si

 

 

 vzpomeneš, odevzdej ji na ústředí a potom všechno pusť z

 hlavy. Na jiných stanicích se také občas něco stane a nikdo

 s toho nedělá vědu."

 Muž v stříbrném obleku ještě chvíli přecházel kolem  svítících obrazovek. Všechny mimo jedné jediné zobrazovaly  barvy, pohyb i dílčí děj. Cítil se mizerně. Cítil se hůř  než dal najevo před svým kolegou. Skutečně si vytvořil vztah

 k postavičkám hry na kterou léta dozíral. Lidé i jejich svět

 se mu stali natolik blízcí, že se toužil někdy v budoucnu

 vrátit. Věděl, že je to nemožné. Společnost vedla své členy  po stupíncích, od těch nejnižších příček poznání  počínajících hrou, až do závratných výšek, které si jeho  zkušenost ani nedokázala představit. Byl na samém začátku.  Čekala ho cesta mnoha staletími a mnoha programy. Když se  dneska naposledy loučil s divokou přírodou obklopující  stanici, nalezl černý kámen vřetenovitého tvaru. Ve  slunečních paprscích se jeho žilky a póry stříbřitě leskly  jako tečky vzdálených hvězd. Zvedl jej ze země a uložil do  příruční brašny. Z kamene vycházela jakási síla, kterou  neznal. Jednou mu tato drobnost bude připomínat mládí.  Naposledy se rozhlédl po rozsvíceném sále, z poličky za  ztmavlou obrazovkou zvedl brašnu a podal ruku muži v  oranžové kombinéze.

 " Takže, příjemnou službu."

 " Hezký pobyt doma a hodně nových her," odpověděl muž v  oranžovém.

 V té chvíli se program vymanil z magnetického sevření  kamene, obrazovka se zavlnila a ze tmy vyskočil nápis : "HRA  POKRAČUJE ". Nad přikloněnou stranou světa se rozsvítilo  slunce.

 

 

 

 

 TERÁRIUM

 Tvář Boha nahlédla do velikého terária. Prozkoumala  podlahu pokrytou pilinami, ohlodané úlomky větviček i misky  naplněné zrním a vodou. U malého domečku v samém rohu  prosklené skříně, mezi žebříčky a prolejzačkami odpočívala  samička Dorka. Sameček Daník hrabal v pilinách a hledal  zapadlá slunečnicová zrnka. V posledním čase se v uzavřeném  prostoru objevila kolonie parazitů. Nezbývalo než všechno  očistit, vydesinfikovat a potom uvést do původní podoby.

 Teď byly stěny terária umyté, piliny čerstvé a voda i  zrníčka téměř nedotčená. Bůh přiklopil skříň průhledným

 víkem s provzdušňujícími otvory, naposledy přehlédl celý

 komplet a když shledal, že všechno, co udělal, je dobré,  odešel za jinou prací.

 Musel poklidit prázdné lísky v zahradě, zamést dvorek a  vykartáčovat bláto z teplákové soupravy. Včera si s kamarády  hrál na nedalekém staveništi. Když jim odlétl míč do  rozbahněného výkopu, vzal z hromady dřeva dlouhou lať a šel  míč vytáhnout. Bláto však bylo po deštích rozměklé. Zabořil  se jednou nohou téměř po koleno. Když ji vytáhl zůstala pod  blátem pravá holinka. Trochu se potom očistil a druhou  holinu i mokré tepláky schoval. Otec byl přísný a určitě by  ho nepochválil. Od včerejška bláto zaschlo a vytvořilo  souvislý tvrdý škraloup. Vzal si rýžový kartáč a vyšel na  dvorek. Dveře do domu nechal otevřené.  Potom ho napadlo, že na zadním dvorku za domem je starý  stůl. Když na něj tepláky položí všechno půjde snadněji.  Prošel tedy garáží, úzkou uličkou za domem a na zadním dvoře  se pustil do práce. Bláto se odlupovalo a padalo na zem.  Jednu chvíli se mu zdálo, že zaslechl zvonek. V tak časném  dopoledni však nikdo nemohl přijít. Kamarádi byli na  prázdninách a rodiče se vraceli z práce až dlouho  odpoledne. Ještě chvíli drhl kartáčem očištěnou látku a  potom tepláky složil. Znovu prošel garáží a přehlédl

 

 

 zahradu. Prázdné lísky ležely mezi zrytými záhony kde  dříve bývala cibule. Oklepal z nich hlínu a odnesl je do

 garáže. Když se vrátil k domovním dveřím všiml si, že jsou

 zavřené. Asi je zabouchl vítr.

 Vešel do prázdného domu.

 Na chodbě ležely dvě veliké kabely. Jedna byla celá šedivá.

 Druhá, červená s tmavými pruhy, měla povolené zdrhovadlo a  zevnitř vyčuhovaly barevné kusy látek. Z kuchyně byly slyšet  tlumené hlasy. Prošel chodbou, vzal za kliku a otevřel  dveře. Dva muži, kteří stáli uprostřed kuchyně, se otočili  ke dveřím.

 " Tak přece je někdo doma," řekl větší z obou mužů.

 " Třeba nám řekne, kdy se vrátí tatínek s maminkou," řekl  ten menší.

 Chlapec znejistěl. Nebyl zvyklý mluvit z cizími lidmi a  vůbec nemohl pochopit, jak se mohli objevit zde v kuchyni.

 " Tatínek s maminkou jsou v práci," řekl po chvilce." Vrátí  se až odpoledne."

 " To je ale škoda," řekl ten větší. " Chtěli jsme jim něco  prodat."

 " A taky děláme takový průzkum," přidal se ten menší.

 " Víš vůbec, co to je průzkum? " zeptal se a aniž by čekal  na odpověď začal vysvětlovat. " Musíme zjišťovat, co lidé  mají doma. Jak hodně mají peněz a co všechno ještě  potřebují. Je to takový průzkum trhu, jestli tomu rozumíš."

 " Já se nemám z cizími lidmi bavit," řekl chlapec.

 " Ale my vůbec nejsme cizí," řekl ten větší z mužů." Divím  se, že ti rodiče o nás neřekli. Byli jsme dohodnutí, že se  zastavíme."

 " Nic mi neřekli. Měli byste přijít až budou doma."

 " Ale to už budeme někde úplně jinde, " řekl ten větší.

 " Možná na nás zapomněli. Jenže čas jsou peníze. To ale  vůbec nevadí. Když budeš rozumný, tak to vyřídíme bez nich."

 " Ale já ještě musím zametat dvorek. Potom půjdu do jídelny  na oběd. A potom chci jít naproti mamince."

 

 

 " Tohle je důležitější. Zbytečně se zdržujeme. Pojď nám  ukázat, kam vaši dávají peníze a do které skříňky si maminka  uklízí prsteny, náramky a podobné věci. To, co jsi říkal,  stihneš potom," řekl větší z mužů.

 Ten malý, neustále jezdil očima po místnosti, nahlížel do  zásuvek a skříněk a téměř nevěnoval pozornost ani chlapci  ani svému kolegovi.

 " Naši žádné peníze nemají," řekl chlapec. " Když jsem chtěl  kolo, tak mi to tatínek říkal."

 "Hele, kluku, mně dochází trpělivost. Když ti tady ten pán

 říká ,že nám máš pomáhat, tak to myslí vážně. Copak tebe  nenaučili poslouchat?" řekl pro změnu ten menší.

 " Já bych vás poslech, ale tatínek by se zlobil. My opravdu  nic nemáme." odpověděl chlapec.

 " Každý, kdo má takovýhle dům, má plno věcí," řekl ten větší  spíše sám sobě než chlapci. Potom se obrátil na svého kolegu  a pokračoval. "Podívej se kde mají koupelnu, už mně ten kluk  přestává bavit."

 Ten menší položil hrníček, který právě vytáhl za skříňky a s  pohvizdováním odešel z kuchyně.

 " Koleduješ si o nějaký trest, řekl veliký muž. Mně se vůbec  nelíbí, když takový malý kluci lžou."

 " Ale já nelžu pane," řekl chlapec.

 " Kam vedou tady ty dveře?" zeptal se muž.

 " Do obývacího pokoje."

 " A tyhle druhé dveře?"

 " Do mého pokoje."

 " Asi se půjdeme na tvůj pokoj podívat."

 " Ale já v pokoji také nic nemám."

 Muž vzal za kliku a otevřel dveře.

 " No, moc chudě to tady nevypadá. Máš tady i televizi a  kazeťák."

 " Ta televize je stará. Tu jsme dostali od babičky. Ani na  ní nejdou barvy."

 " A co je to tady za myši?," řekl muž a dotkl se rukou

 

 

 terária.

 " To nejsou myši, to jsou křečci," odpověděl chlapec.

 " Máš hodné rodiče," řekl muž. " Určitě je bude mrzet až jim  řeknu, že jsi nechtěl poslouchat."

 Za sklem terária se zavlnila hromádka pilin a napůl zakrytá  tělíčka Daníka a Dorky se vyhrabala na povrch.

 " Teď jste je probudil," řekl chlapec.

 Malý muž nahlédl do dětského pokoje a řekl: " Našel jsem tu  koupelnu. Klíč je ve dveřích, tak ho tam strčíme a bude  pokoj."

 " Počkej, kámo," řekl ten velký, "mám lepší nápad."

 " Hele, čas běží," řekl malý muž.

 " Tady ten chlapec má křečky a určitě je má rád." řekl ten  velký." My máme naspěch, a když nám nepomůže, mohlo by se  těm křečkům něco ošklivého stát."

 Daník a Dorka se už definitivně probrali a škrábali  pacičkami po přilehlé stěně terária.

 " Tak co tomu říkáš, mladej," zeptal se se zlomyslným  úšklebkem ten menší z mužů.

 Chlapec mlčel a s úzkostí pozoroval drobná, křehká tělíčka  dožadující se pozornosti. Rád by je vzal do dlaní a  pohladil jejich načepýřenou srst. Veliký muž se však tvářil  hrozivě.

 V tom kdesi v domě zazvonil telefon.

 " To bude maminka," řekl chlapec a vykročil ke dveřím.

 Veliký muž ho však chytil za ruku a přitáhl k sobě.

 " Klidně to nech zvonit" řekl rozčíleně a zesílil sevření  drobné dětské ruky.

 " Au, to bolí," řekl chlapec.

 Malý muž přistoupil k teráriu a nadzvedl plastikový poklop.

 " Tak pojďte milánci," řekl a hrábl rukou do hromádky pilin.

 Vytáhl Daníka. Držel ho jako hračku a přejížděl si s nim po  rukávu saka.

 " Měl bys asi začít mluvit. Co kdyby mu upadl. Třeba by ho  potom mohl i zašlápnout. Taková věc se stane raz dva," řekl

 

 

 velký muž.

 "Tohle je k ničemu," řekl ten menší z mužů a sehnul se k  podlaze. Položil zvířátko na zem a zlehka ho přimáčkl  špičkou boty.

 " Prosím, já vás prosím. Já doopravdy nevím, co chcete."  řekl chlapec.

 Dříve si mnohokrát představoval situaci, jak bojuje s  lupiči. Vždycky to byla náramná legrace. Vždycky to bylo  jako ve filmu. Teď to ale legrace nebyla. Chybělo jenom  maličko, aby se rozplakal.

 Malý muž přimáčkl křečka k podlaze a Daník bolestivě  zapištěl.

 " Neubližujte mu. Nebuďte zlí. Počkejte až přijde tatínek,  ten si to s vámi vyřídí. Pusťte ho."

 Daníkovo zapištění jakoby proměnilo celý chlapcův svět. Už  tu nebyl bezpečný domov s každodenními jistotami, ale jakási  skládačka podobná ruské bábušce. V té největší panence byla  menší panenka, v ni ještě menší a ještě menší. A ke každé z  nich byla přibalena bolest. Bolest tak palčivá, že se  rozlézala po dětském pokoji, křičela z oken, kroužila  prázdným domem a nakonec vstoupila i do poloosiřelého  terária.

 Malý muž přišlápl a pištivý zvuk ustal. Ozvalo se jen tiché  křupnutí.

 Dorka za sklem poplašeně škrábala tlapkami a vydávala téměř  neslyšné zvuky.

 Možná to trvalo jenom krátkou chvíli, ale chlapci se ta  chvíle zdála nekonečná. Už ani nevnímal naléhání obou mužů.  I jeho bolest jakoby otupěla. Cítil jen velikou nenávist a  pocit nepředstavitelné nespravedlnosti.

 " Strč ho do té koupelny a zahoď klíč." řekl větší z mužů,  " už jsme se s ním zdrželi dost."

 Malý muž odkopl mrtvé tělíčko do kouta pokoje a chytil  chlapce do náruče.

 " Tak pojď, spratku! A nefňukej! Tohle sis zavinil sám."

 

 

 Téměř ho přenesl pokojem i chodbou, strčil ho do otevřených  dveří koupelny a zabouchl dveře. Potom dvakrát otočil klíčem

 zhasl světlo a škodolibě se usmál.

 " Trochu rodince ušetříme za elektriku. Aby kvůli nám neměli  škodu." zamumlal a vrátil se do pokoje.

 " Tady u kluka nic nebude," řekl velký muž." Prohledáme  obyvák a kuchyň."

 Chlapec seděl na okraji vany a všude kolem byla tma. Myslel  na Daníka. Bylo to poprvé, co se setkal s opravdovým  násilím. Měl strach o Dorku, ale téměř jistě věděl,že jí už  nic nehrozí. Od dveří z domu se ozýval tlumený šramot.

 Muži prohledávali byt. Z police nad sporákem vytahali  hrnečky, vysypali dózy naplněné sáčky s kořením a stáhli  barevné fólie natažené na přepážky polic. V jednom z hrnků  objevili padesátikorunu, dvě dvacetikorunové mince a několik  drobných.

 " Sakra, to je tak na na mizernou bonboniéru," řekl větší z  mužů. " Už od rána máme smůlu."

 Menší z mužů, jakoby na dotvrzení slov svého parťáka,  převrhl nahromaděné nádobí a hrnky s dózamy se zřítily na  zem. Na hromadu střepů spadl i pytlík s moukou a bílý  poprašek se rozstříkl po zaneřáděné podlaze.

 " Kruci. Ještě uděláme obyvák a padáme odsud." řekl vztekle  větší z mužů.

 V koupelně bylo ticho. Chlapec jen vzdáleně vnímal hluk  šířící se po domě a potichu stále dokola opakoval: Pane Bože

 tohle jim nesmíš odpustit.

 Muži přešli do obývacího pokoje.

 " Vidíš, jaký to jsou idioti," řekl ten menší z mužů." Stěny  mají obložené knihami, ale o korunu tu nezavadíš."

 " Co kecáš blboune, za knížky si takovýhle lidi většinou  strkají věci, které chtějí schovat. Házej to na zem! Přece  nepůjdeme s prázdnou."

 V tu chvíli se od zhora ozval zlověstný skřípot provázený  praskáním.

 

 

 " Co to bylo?" řekl menší z mužů a zůstal strnule stát s  náručí plnou knih.

 " Tohle někdy dělají trámy na půdě," řekl větší z mužů." Je  už dlouho horko a jak prosychají, tak v nich praská."

 " Hele, něco mám," řekl malý muž.

 " Ukaž," řekl ten velký a vytrhl z jeho ruky vyřezávanou  dřevěnou kazetu.

 Podivný zvuk se ozval znovu.

 " Do háje, samá bižutérie."

 V té chvíli nahlédla do lidského domečku tvář Boha a přejela  pohledem poničenou hračku, kterou dovolila vytvořit svým  chráněncům. Nahlédla do všech místností i do myslí všeho  živého, co dýchalo mezi stěnami domu. Přejela pohledem i po  mrtvém tělíčku křečka ležícím v rohu dětského pokoje a  zachmuřila se nechutí.

 Ta tvář nechtěla být soudcem a ani zdaleka nehledala  spravedlnost. Ale i tak se jí zošklivil pohled na dvě  gorily, které ještě před okamžikem mluvily o poslušnosti a  převracely smysl všeho, co utvářelo svět lidí.

 V tom okamžiku chlapec sedící v tmavé koupelně konečně  našel slovo, které přesně pojmenovávalo ty dva uvnitř bytu.  Paraziti. Paraziti. Paraziti.

 Muži stáli několik okamžiků bez pohybu.

 Potom neviditelná ruka sáhla mezi příčky domu a uchopila  toho většího z mužů. Stiskla jeho svalnatý krk a širokou  hruď a téměř z něj vymáčkla dech.

 Muž zachroptěl a padajíce k zemi ještě jednou zopakoval  slovo bižutérie. Potom už nemluvil a nedýchal.

 Ten malý se jakoby ještě zmenšil. S vytřeštěným pohledem  couval ke dveřím, protáhl se kuchyní a chodbou a vyběhl z  domu.

 Chlapec, zavřený v koupelně, o ničem z toho nevěděl.  Koukal do tmy a jako zaklínací formuli opakoval stále  dokola: "Pane Bože, tohle jim nesmíš odpustit."

 

 

  SETKÁNÍ

 Budova, do které nás ubytovali, musela hodně pamatovat. Sama  stavba měla ještě jakýsi glanc, ale zařízení léty zchátralo.

 Protože se vlastníci příliš nezatěžovali údržbou, byly  pokoje i klubovny omšelé, a jak se v našich časech říká, i  částečně vybydlené. Celý objekt vlastnila jakási společnost  s ručením omezeným, a tak jen Bůh ví, kdo byl skutečným  majitelem.

 Nastěhovali jsme se v sobotu před polednem. Byl začátek  září, ale přes pokročilé léto bylo příjemné počasí. Setkání  pěstounských rodin se konala každoročně. Dospělí se mezi  sebou přinejmenším znali od vidění. Bylo jich také podstatně  méně než dětí. Na těchto setkáních nebyla desetičlenná i  početnější rodina ničím zvláštním.

 Zaparkoval jsem škodovku na vyasfaltovaném plácku před  budovou. Parkoviště bylo již zpola zaplněné. Mikrobusy a  upravené dodávky shodně vypovídaly o šikovnosti českých  rukou, zcela v duchu publikace " Udělej si sám." V recepci  jsem vyzvedl klíč a potom jsme s ženou a dětmi nastěhovali  batohy a tašky do přiděleného pokoje.

 Do oběda zbývala hodina času a tak jsem vyrazil na  obchůzku areálem. Několikapatrové budovy byly postaveny  podle jednotného plánu šedesátých let. Rozlehlé, travnaté  plochy se střídaly s tenisovými kurty, fotbalovým hřištěm a  dětskými pískovišti. Celý okolní terén se svažoval k  přehradní nádrži s písečnou pláží. Došel jsem až k vodě.  Chvíli jsem pozoroval zelené škraloupy vodních řas, občasné  kruhy na hladině s blýskavým středem rybího těla a vzdálené  lodičky u druhého břehu. Tráva nad pláží i okolní písek  nesly stopy nočního deště. Asi kilometr ode mne jsem zahlédl  veliký shluk lidí a automobilů. Bylo to daleko od vody a  výhled mi částečně zakrývaly stromy. Nejsem zvědavý. Tu  vlastnost jsem léty již téměř ztratil. Neměl jsem ale nic na

 práci a tak jsem se díval. Na tu dálku se mi zdálo, že jsou

 

 

 tam i policejní auta, ale při mých očích bych na to přísahat  nemohl. Pak mě to přestalo bavit. Čas se přece jen o kousek

 posunul a tak jsem zamířil zpátky k ubytovně.

 V recepci mi řekli, že se oběd pozdržel a že není kam  spěchat. Usadil jsem se tedy do křesílka ve vstupní hale a  zapálil si Spartu. Normálně kouřím tu nejhorší směs co je na

 krámě, ale když si někam vyjedeme, pokaždé si koupím  krabičku něčeho lepšího.

 Sedím, pokuřuji a na půl ucha poslouchám o čem se baví  ženské v recepci.

 " To je zase nějaká fáma," říká starší blondýna.

 " Kdepak, paní," říká ta mladší. " Něco na tom bude. Já jsem  šla kolem a je tam plno policajtů."

 " Já vám řeknu, že náš Fanda je do ufonů blázen. Ale  všimněte si. V létě, když jsou lidé na dovolených a zrovna  se nic extra neděje, tak je takových věcí plno."

 " Víte, že máte pravdu. Možná ale nemají rádi zimu"

 " To bych se jim ani nedivila. Já zimu přímo nesnáším. Ale  všimněte si. Jak se objeví nějaký pořádný skandál, tak léto  neléto a je ticho po pěšině."

 " No, je pravda, novináři lidem pěkně blbnou hlavy."

 Opatrně jsem se usmál a zamáčkl dokouřenou cigaretu do  popelníku. Potom jsem se zvedl, vyzvedl ženu a děti z pokoje  a všichni společně jsme zamířili k jídelně.

 " Asi budeme chvíli čekat," řekl jsem manželce.

 " Děti si zatím dají limonádu," řekla žena " a ty máš určitě  už taky žízeň."

 " Jo, pivo by bodlo," řekl jsem a pohlédl vděčně na ženu.

 Stejně mám kliku, pomyslel jsem si. Jiné ženské trhají  chlapům pulitr od huby a ta moje i v tomhle myslí za mně.

 " Tati, na ubytovně říkali něco o ufonech," ozval se můj  dvanáctiletý syn.

 " Ufoni jsou mufloni." řekla osmiletá dcerka a zahihňala se.

 " Jo, něco tam povídali. Až nějakého uvidíš, tak mi řekni."

 Oběd byl nakonec skoro v normálním čase. Najedli jsme se a

 

 

 odešli do společenské místnosti. Psycholožka pověřená  vedením setkání nás seznámila s plánovaným programem. Děti

 potom odjely na několikahodinový výlet a nás čekala diskuse  o rodinných záležitostech.

 Povídání o zážitcích s dětmi, to je vždycky taková směs  veselých i polohororových příběhů. Ženské, které odchovaly k  dospělosti mnoho dětí, mají většinou i docela slušnou  vypravěčskou kvalifikaci. Ono by se také bez příslušné  výřečnosti dalo jen stěží obstát. Mezi řečí se mihla i  narážka na dopolední srocení u vodní nádrže. Kdosi se zmínil  o jakýchsi hračkách, údajně vyrobených z neznámé hmoty. Byla  to ale jenom letmá odbočka od tématu. Vždyť může vůbec  existovat fantastičtější fantastika než je svět dětí?

 Večer měla diskuse pokračovat. Pro mládež bylo  připraveno posezení v kavárně s počítačovými hrami,  kulečníkem a stolním fotbalem. Několik z nás se přihlásilo  jako dozor. Personál kavárny dostal limit na výdej Coca coly  a brambůrků. Pokud by měl kdokoliv jiné přání, platilo se

 hotově.

 Po večeři se kavárna naplnila asi osmdesáti dětmi. Byla  to věkově i národnostně velmi pestrá společnost. Nás několik  tatíků obsadilo barové stoličky. Jen tak mezi řečí jsme  občas zkontrolovali probíhající zábavu ale jinak jsme se  věnovali svým historkám a svým sklenicím. Z dětí, které  pobíhaly kolem, jsem znal jen loňské kamarády našich  ratolestí.  Čas nám ubíhal příjemně. Jediné vyrušení způsobila  skupinka nažehlených frajerů z jakéhosi kursu. Nejdříve si  chtěli dát skleničku. Potom se jim zdálo, že je zde příliš  hlučno a nakonec začali remcat o různých odstínech barev  pleti, které se jim nezdály zrovna košer.

 Protože si nás automaticky přiřadili k dětem,  probodávali naše záda mrazivými pohledy a my jen tak  mimochodem přes rameno jim to opláceli.

 Nakonec je to přestalo bavit a vypadli z kavárny.

 

 

 Několikrát během večera jsem zašel mezi děti. Vlastně nikoho  z nás ani nepotřebovaly. Ve svých hrách byly dokonale  soběstačné. Dcera seděla se skupinkou mladších děvčat trochu  stranou. Jedna z mladých instruktorek jim cosi vyprávěla.  Syn byl střídavě u kulečníku a stolního fotbalu.  Počítačových her si užil dostatečně doma a zdejší databáze  byla pod hladinou jeho zájmu. Jednu chvíli se ke mně  přitočil. " Tati, vidíš támhle toho malého kluka s těmi  světlými vlasy?"

 Řekl jsem, že ho vidím.

 " Tak si představ," pokračoval, " že v kulečníku obehrál  všechny velké kluky."

 " Třeba chodí hrát s tátou," řekl jsem.

 " To teda nechodí," odpověděl můj syn. " Povídal, že to  ještě nehrál, jenom si to chtěl zkusit."

 " Prosím tě, vždyť skoro ani nevidí na stůl."

 " No právě. On se tak vždycky jako natáhne."

 Tento způsob dětské logiky mne pokaždé fascinuje.

 " Víš co, jdi si ještě chvíli hrát. Za chvíli se tu zavírá,"  řekl jsem s úsměvem.

 U barpultu už číšník začínal inkasovat.

 Objednal jsem na závěr ještě jednu becherovku a zaplatil  útratu. Potom jsem požádal účtujícího číšníka o účet za  děti. Byl jsem domluvený s vedoucí setkání, že jí ho  vyzvednu a ona ho ráno proplatí. Číšník mi podal účtenku a  řekl:

 " Pár takových akcí jako dneska večer a můžeme to tady  zavřít."

 Podíval jsem se na lístek a tam bylo napsáno Coca cola 2 l  dvakrát, Smažené brambůrky třikrát.

 Udiveně jsem pohlédl na číšníka.

 " To je nesmysl. Vždyť je tady snad osmdesát dětí."

 " Vždyť to říkám. Asi to nosí odněkud z venku," odpověděl  naštvaně.

 Strčil jsem lístek do peněženky, hodil do sebe zbytek

 

 

 bechera a přivolal syna s dcerou.

 Parčík mezi budovami tonul v oranžovém světle zářivek,  ale i přes jejich tlumené světlo probleskovaly hvězdy. Byla  krásná zářijová noc.

 " Tak jak jste se bavily," zeptal jsem se.

 " Docela jó," odpověděl trochu klackovitě syn.

 " Ta paní co s námi seděla," řekla dcera, " uměla krásně  vypravovat. A naučila nás i nějaké hry."

 " Já snad prasknu," řekl syn.

 " A prosím tě, proč?" zeptal jsem se.

 " Já vypil asi dva litry coly," odpověděl.

 " A kde jsi ji vzal?"

 " Kde bych ji vzal, byla na stole. Každý si nalil kolik  chtěl."

 " To se ale už na ostatní nedostalo," řekl jsem.

 " To jó," ušklíbl se. " Vždyť jsme závodili, kdo toho víc  vypije."

 " A kdo vám ji přinesl?" zeptal jsem se.

 " Kdo by ji nosil? Byla na stole."

 Došli jsme ke dveřím ubytovny. Chodba byla rozsvícená. Náš  pokoj měl přiotevřené dveře.

 " Už jste zpátky?" řekla má žena. " Já zrovna taky  dorazila."

 " Nechce se ti ještě ven?" zeptal jsem se. " Je krásná noc."

 " Dneska jsem nějaká ospalá, radši si půjdu lehnout," řekla  žena a přejela pohledem po dětech.

 " Rychle se umyjte a zalehnout. Snídaně je už v sedm hodin."

 "Já se ještě trochu projdu," řekl jsem. "Nebudu tam dlouho."

 " Až přijdeš, tak potichu. Jak si lehnou, hned zhasnu."

 Zlehka jsem ji políbil do načepýřených vlasů, prošel recepcí  a vyšel z domu.

 Opravdu kouzelná noc. V místech, kam nedosahovalo světlo

 zářivek, bylo nebe poseté hvězdami. Měsíc byl téměř v úplňku  a vysoké stromy parku vrhaly dlouhé měkké stíny.

 Cestička končila u písečné pláže. Od rozlehlé vodní

 

 

 plochy přede mnou byly slyšet tiché nárazy vln. Z boku od  neposečené louky zněl koncert cvrčků. Usedl jsem na cosi  podobného lávce a začal prohledávat kapsy. Zapalovač jsem  našel hned. Cigarety jsem nechal na pokoji, ale někde v  kapsičce by jedna měla být.

 Je to k vzteku, když člověk musí klást překážky  vlastním zlozvykům.

 Konečně jsem ji objevil.  Ohýnek zapalovače mne na okamžik oslepil.

 Natáhl jsem kouř a všechno, co mi ještě chybělo k pocitu

 naprostého uspokojení, bylo tady.

 I když jsem v mnoha věcech velmi pragmatický, je zase  plno jiných věcí, které řeším naprosto nerozumně. Znovu jsem  zhluboka nasál cigaretový kouř a zadíval se na hladinu  nádrže. Mé oči již přivykly nočnímu příšeří a tak jsem jim  dal volnost. Přímo proti mně, daleko za vodní hladinou, se  rýsovala temná hradba vzdáleného lesa. Po levé ruce byla  světélka lemující betonovou hráz. Potom jsem se zadíval na  pravou stranu. Ve dne bylo odsud vidět až ke vzdálenému  ohybu, kde se nádrž pozvolna měnila v řeku.

 Pane Bože, vydechl jsem překvapeně. Já snad musím mít  halucinace. Vždyť jsem toho zas tolik nevypil. Čtyři piva a  jednoho bechera. A to bylo za celý večer.

 Asi pětset metrů ode mne, přímo uprostřed stříbrné  vodní hladiny, pobíhala skupinka dětí. Když jsem se  zaposlouchal, zachytil jsem i vzdálený dětský smích. Hrály  něco mezi házenou a kopanou. Pravidla to asi nemělo žádná.  Ale zdálo se, že se výborně baví.

 Seděl jsem, a jako přimražený, pozoroval jejich hru.

 Muselo uběhnout moře času, ale čas byl najednou čímsi  nepodstatným. Seděl jsem a hleděl na vodu.

 Asi bych tak vydržel až do rána. Najednou se však  ozval zvuk podobný houkajícímu parníku a děti přerušily hru.

 Seběhly se do hloučku. Jedno z dětí vzalo míč a vyhodilo ho

 směrem k nebi. Míč několik okamžiků pomalu stoupal vzhůru,

 

 

 ale potom začal zrychlovat a zářit jako rozsvícený lampion.  Vzdaloval se a byl menší a menší až se ztratil v nekonečné

 dálce hvězdné oblohy. Když jsem se znovu zadíval na hladinu  nádrže, děti byly pryč.

 Vrátil jsem se na ubytovnu. Zbytek noci můj spánek  bloudil divokými sny. Byla to nekonečná noc.

 Ráno jsem odešel k vedoucí našeho setkání a odevzdal jí ten  směšně nízký účet kavárny. Chvíli kroutila hlavou. Potom

 mi začala tvrdit, že je to určitě sponsorský dar personálu.

 Řekl jsem jí, jak byl účtující číšník dopálený. Měla  zaručeně plnou hlavu jiných starostí a tak celou věc odbyla  tím, že je konečně jedno, kdo byl tak štědrý. Když ušetřila  na včerejším večeru, zbude více na dnešek.  Byl jsem v pokušení vyklopit všechno co vím. Jsme  ale racionální lidé a vůbec nemám potřebu být za blázna.  Pro sebe jsem věděl, že byli mezi námi. Snad neměli potřebu  zřetelněji prokázat svou přítomnost. Možná nechtěli  zasáhnout do našich životů. A třeba to tak má být, že  fantazie a neobvyklost jenom zlehka zaťuká na dveře našeho  racionálního světa, aby nezevšedněla a zůstala tajemstvím.

 

 

 

BAGA, BAGA

 V každém stromě je ukryto tajemství. Člověk může  sebevědomě věřit, že je pánem světa, ale ať prokazuje svou  moc jakýmikoliv prostředky, pokaždé obelhává jen sám sebe.  Vědomí stromů je rozvážnější. Možná je formuje jejich  dlouhověkost. Možná jsou ve své nahotě vystavené přírodním živlům otevřenější řeči země i řeči nebe. Možná jejich paměť, kráčející přes počátky i konce lidských civilizací, řadí člověka někam mezi žravé housenky a pilné včely.

 Každý strom je jedním ze strážců našeho světa. Zatímco  my z jeho letokruhů čteme jen nejzřetelnější záznam o klimatických změnách, otevřená obloha přetáčí gramofonové  desky čerstvých pařezů do bezedné databáze vesmíru.

 Ale dost o těchto věcech. Vyprávějme si své lidské  příběhy a stromům přenechejme jejich soud. Dítě, které sedí na  pískovišti pod staletou lípou má k jejich duši blíž, než  sebe smělejší konstrukce mé kostrbaté řeči.

 Dítě se narodilo v době, kdy ve větvích rašily první  pupeny. Ve chvíli, kdy se posadilo, byla koruna plná ptačího  zpěvu. Potom přišla zima. V prvních dnech jara se dítě  postavilo na nohy. Teď, koncem léta, žvatlavě rozpráví se  svým okolím o svých radostech a starostech. Z domu vybíhá  matka a ptá se: "Janičko, není ti zima?"

 Janička se tváří spokojeně. Je jeden z mála bezmračných dní a slunce plující po modrém nebi objímá svými paprsky krásný  dům, stoletou lípu i pískoviště s dítětem.

 " Baga, baga," řekne dítě a uhodí lopatičkou do písku.

 Matka té řeči nerozumí. Protože se ale holčička tváří  spokojeně, vrátí se zpátky do domu.  " Baga, baga," opakuje dítě a větve lípy, kterými pohupuje  lehký větřík, mu odpovídají. Šumí tiše a pro svět dospělých naprosto nesrozumitelně.  Hovoří dávnou univerzální řečí. Řečí plnou symbolů a nápovědí ještě pamatující čas absolutního ticha. Ale dítě té řeči rozumí. Přizvukuje " Baga, baga," a poslouchá příběh  podobný pohádce. Tím příběhem procházejí dávno zmizelé  generace předků. Jsou v něm otcové, maminky i děti, jejichž  otisk cítí ve svém srdci. Je v něm veliké množství bolesti a  nejistot, ale všechno je v tak vyvážených dávkách jako  sérum, které se podává nemocnému k získání imunity. V té  řeči je i plno tmy, která je plná tajemství.  Dítě se dívá a jenom občasný  prudký pohyb je jakýmsi náznakem úleku. Strom je však s ním  a řečí, která nepotřebuje slova, je konejší: Holčička se tmy nesmí bát. Já jsem ty a ty jsi my.

 Dítě se usměje a řekne " Baga, baga."  Potom strom začne vyprávět o světě, který jeho civilizace  vytvořila. Hovoří o čase prvních dobyvatelů vysazených na pustá pobřeží. O nekonečných zápasech o každou píď země.  O prvních zelených kobercích natažených do vnitrozemí. A  konečně o velikém vítězství lesa dobudovávajícího ochranou  kopuli nad rozvíjejícím se životem.

 Dítě, o kterém by každý z dospělých řekl, že ještě nemá  rozum, ten příběh poslouchá a ukládá do paměti.

 Je pravda, že později všechno zapomene. Strom velmi dobře  zná předěl, kterým lidé procházejí. Přesto neúnavně hovoří  ke každému z dětí země a s nekonečnou trpělivostí sleduje,  které z jadérek jeho řeči uvízne alespoň v jejich podvědomí.  Stromy tak hovořily k rodičům dítěte i k jeho prarodičům. Hovořily tak po tisíciletí.

 A přestože se zdá, jakoby lidé vytvářeli čím dál více slepých odboček, neúnavně jim  připomínají jedinou společnou cestu. Za nekonečná tisíciletí se naučily shovívavě přijímat dočasné porážky. Je jim cizí lidská posedlost a těkání z místa na místo.  Žijí a dobře ví, že žít znamená rozumět a chránit.

 Možná proto milují děti. Dětská srdce jsou ještě otevřená a jejich duše je podobná duši stromů.  A tak strom naklání větve k hrající si holčičce a tisíckrát  zklamán, znovu obnovuje otřesenou víru v lidský rozum.

 Je už pozdní odpoledne, když se vrací z práce její otec.

 Přichází s mužem, který rozumí stromům. Projdou dvorem a  zastaví u pískoviště.

 Dítě se zvedne z písku a běží k otci.

 " To je ta lípa o kterou vám jde?" ptá se muž. " Ano," říká otec. " Stíní zahrádce a každý rok musím čistit  okapové žlaby, protože jsou plné listí"

 " No, nebude to jednoduché," říká muž. " Kdyby prosychala a  hrozilo, že na někoho spadne zlomená větev, tak to je bez  problémů. Zatím ale vypadá zdravě."

 " Tak poraďte, co dělat," přeruší jeho úvahy otec. " Na  podzim tady máme smetiště. Když zafouká vítr je u vchodu po  kolena suchého listí."

 " Podívejte. Ale jenom mezi námi. Letos s tím už nic  nenaděláme. Nezbude než mu pomoct."

 " Co myslíte? Když ho prořežu zase obroste."

 " Zkuste k ní nalít koncentrát, který otráví kořeny. Neměl bych to říkat, ale známe se.

 Vím, že mě neshodíte. Na podzim narušíte kořeny  kyselinou a na jaře už neobrazí. Ale bacha, mohl by z toho být průšvih."

 "Myslel jsem, že se ji zbavím už letos," řekl otec zklamaně  a pohladil holčičku po hlavě. " Pojď, Janičko, půjdeme domů." Dítě se ale vycuklo a  zamířilo zpátky na pískoviště.

 Nerozumělo slovům otrávit, koncentrát a  kyselina, ale  přesto v těch neznámých slovech cítilo něco zlověstného.  Nechalo ležet lopatičku i barevné formičky a odbatolilo se  až k širokému kmeni lípy. Položilo drobnou ručičku na starou  zvrásněnou kůru a řeklo: " Baga, baga."

 Strom se zachvěl a udělal, co stromy dělají jen zřídka.  Soustředil všechnu svou energii, zkušenost a životní sílu a  v jediném neviditelném záblesku ji předal dítěti.

          Ještě bude chvíli trvat než listí zežloutne a opadá. Protože se blíží podzim bude všechno vypadat přirozeně.  Do jara si nikdo nevšimne, že strom je již pouze mrtvým  dřevem.

 Dítě ucuklo rukama, kterými proběhlo lehké mravenčení a  vrátilo se k pískovišti.

Možná cítilo, že se stalo cosi mimořádného, ale i kdyby  dokázalo rozpoznat pravdu, ani z daleka by nebylo schopno  docenit velikost daru, který právě obdrželo.

 Když se na dvorku objevila matka, dítě naposledy pohlédlo na  strom a potom se schovalo do její náruče.

Ovládat řeč dospělých křiklo by přes matčina ramena " Sbohem  strome."

Protože však neumělo mluvit, řeklo jen tiše  "Baga, baga."

 

 

 

 

 

 

 NOVÝ POŘÁDEK

 Od prvního dne co obsadili zemi šlo všechno do háje. Já  vím, že je plno takových, kterým ty změny přišly náramně  vhod, ale pro mne a moji rodinu to byl neuvěřitelný  sešup. Lhal bych kdybych tvrdil, že jsem je od první chvíle  prohlédl. To zdaleka ne. Mně i všem okolo se docela  líbily ty jejich řeči o novém pořádku, o poctivosti a  morálce. Copak jsme ale mohli tušit, že všechno, co říkají  otočí nakonec proti nám? Oni byli prostě skvělí. Nad  technikou, kterou začali stěhovat na naši planetu, se všem  protáčely panenky. Téměř ze dne na den rozšířili televizní  vysílání o neuvěřitelné množství programů posbíraných bůh ví  kde. Třeba dabing. Všichni, co dělali v dabingu, byli  okamžitě bez práce. Nevím, jak to dokázali, ale všechny  filmy byly najednou jako v původním znění, a každý jim  rozuměl ve svém vlastním jazyce. Takových triků nám  předvedli spoustu. My jsme většinou jen seděli a čuměli na  televizní bednu. Prostě, chápejte to, chtěli jsme být v  obraze a nevypadat před okolím jako úplní pitomci. Když se  nad tím zamyslím, tak to byla perfektní strategie. Zatím co  jsme čučeli jako berani, tak nám rozparcelovali planetu a do  každého důležitého úřadu posadili svého člověka. Proboha, co  to říkám? Už bych jim skoro naletěl na to, že jsou také  lidmi. Ale to prrr, to ani náhodou. I když vypadají skoro  jako my, tak v těch studenejch čumácích není z člověka ani  co by se za nehet vešlo. V životě jsem žádného z nich  neviděl rozčileného. Jsou jako automaty na sladký řeči a na  rozumné příkazy. Mně ale z toho jejich rozumu naskakuje husí  kůže. Třeba jejich historická spravedlnost. Léta si z  povzdálí nabírali údaje o naší planetě. Proč se soustředili  zrovna na historii, ví jenom Bůh. Možná si ji také vyložili  trochu po svém, ale to konečně dělá každý. Jenomže každý z  ní nevyvozuje pravidla pro současnost.

 Tak si tedy usmysleli, že vyrovnají všechny křivdy pomalu od počátku světa. Když jsem prve říkal, že se to možná  někomu může líbit, tak jsem měl hlavně na mysli Indiány. Ti  dneska mají nač si jen vzpomenou. Můžou do všech lokálů po  celém světě a všechno je pro ně grátis.

 Nejvíc našim novým pánům vadí evroamerická kultura.  Tvrdí, že celý model našeho života je falešný. S vlastní  zemí prý zacházíme jako bychom si ji mohli za čas převléci  jako špinavé ponožky. Ekologie, to je jejich zaklinadlo.

 Co je jim do našich surovin? Leda že by je chtěli  odtransportovat k sobě domů. Jenomže oni tvrdí, že pomalu  není co. Nelíbí se jim naše způsoby rozhodování. Všude  nasazují kybernetické schránky na stížnosti. To je jasný, že  si věčně někdo stěžuje. Já bych si stěžoval taky, jenomže  vím že ty nejoprávněnější stížnosti nikdo nechce slyšet.

 Copak za to můžu, že jsem se narodil bílejm rodičům? Mně  je šuma fuk jakou mám barvu kůže. Ať jsem třeba fialovej.

 Manželka si přebarvila vlasy a patlá se nějakým mejkapem,  takže je aspoň trochu do hněda. Já jsem ale chlap a nemůžu  od rána do večera vypadat jako filmovej herec. Stejně by mi  to bylo houby platný. Vlasy mám blond, oči modrý a celkově  jsem takový typ, co se nedá přemalovat. Dřív jsem byl vážený  občan a dneska, když vlezu do hospody, tak si každý odsedne.  On je dneska všude i jinej personál. Ani jsme se nestačili  rozkoukat a už jsme byli bez práce. Že prej to není namířený  proti nám. Říká se tomu racionalizace a produktivita.

 To je ale zajímavý, že to vždycky odnese bílej. Těm, co  jsou jenom trochu přičmoudlí, samozřejmě okamžitě narost  hřebínek. Pro ně se flek vždycky najde.  Nikdo by nevěřil, že si tak rychle vyměníme role.  Nejhorší je, že si pamatujou. To každou chvíli slyším: Tak  co, bílá hubo, dělat se ti nechce a my tě máme živit. Jaká  já jsem bílá huba. Jsem člověk. Nikomu jsem nic neudělal.  Možná jsem někdy měl blbý řeči. Ale tenkrát se to tak  nebralo. Voni taky byli zvyklí, že se s nimi tak jedná.  Vlastně to byl jenom takovej folklór. To se s dneškem nedá  vůbec srovnávat.

 A že nedělám? Vždyť mě vyhodili s práce.

 A že jsem už pár míst obtelefonoval! Jenomže když přijdu a  uvidějí, že jsem bílej, tak je pokaždý pozdě. Ty volný místa  to taky není žádný terno. Někde něco přenášet, zametat,  čistit lesy a sbírat odpadky při silnicích. Samozřejmě, že  to není naše smetí. Copak my máme na benzín, nebo něco  vyhazujeme? Člověk musí každý krám desetkrát obrátit, jestli  by se třeba ještě na něco nehodil. Co se dá spálit všechno  šetřím na zimu. A taky prý krademe a všechno propijem. Tedy,  nevím jak kdo, ale já za těch pár šupů nemám většinou ani na  pivo. Žena by mi už dávno utekla, kdyby věděla kam. Jenomže  je to všude stejný. Na celým světě není místo, kde by  našinec mohl žít jako dřív.

 Teď, aby nás ještě víc zdecimovali, zavádějí pigmentační  tabletky. Udělali si pořadník na jejich odběr. Takoví co  dřív jenom makali rukama, ti ještě mají šanci. Bílých  límečků se to skoro netýká a když už, tak jim dotyčnej musí  pěkně lízt do zadku. Ale i tak ho prověřujou jako nějakýho  zločince. Můžu za to, že jsem nebyl úplný vůl a dělal  tenkrát na úřadě.

 Vždyť já se vlastně nikdy o nic kolem sebe nezajímal.  Vyřizoval jsem šanony, které mi sekretářka hodila na stůl a  to bylo celé mé provinění. Když se někomu něco nelíbilo, tak  si mohl stěžovat. U každýho úřadu bylo kontrolní oddělení.  Že si skoro nikdo nestěžoval? To je pravda.

 Dneska tvrdí, že to stejně nemělo žádnou cenu. Jenomže oni  to ani nezkusili. To se jim teď mluví o diskriminaci. Ale že  jsme za ně museli myslet a postarat se o každou prkotinu, na  to už zapomněli. Kdyby bylo po mým, tak všechno vrátím do  starejch kolejí.

 Houby bylo zle. Těm dnešním se taky všechno nepovede.  Uvidíme za čas. Ono se nadarmo neříká, že nový koště dobře  mete. Až se jim ale ošoupají bodliny a hlavně až lidem  zevšední ty jejich novoty, tak se teprve uvidí. Když už jsme

 u těch přísloví tak, žádný stromy nerostou až do nebe a  všeho na světě je do času.

 Nám taky otloukají o hlavu, že jsme si mysleli, že to  tady máme pronajatý na furt.

 Ne, že bych někomu přál něco zlýho, ale aspoň na chvíli  bych je zase nechal pocejtit tu bezmoc, kterou nám  naordinoval To jsem ale už povídal, oni byli zvyklí, takže  by jim to asi ani tolik nevadilo. Navíc s takovými ochránci,  jako jsou ti z vesmíru, se ničeho nemusí bát.

 Stejně je to život. Všechno mají nalajnovaný.  Když se objeví na úřadě hnědý uchazeč o práci, tak nejenže  ji dostane, ale okamžitě má zajištěný postup až do  nejvyšších míst. Tohle za našich časů nebejvalo.

 Teďkonc o všem rozhodují ty registrační bedýnky. Jenom  do ni vrazí ruku a ta potvora si všechno sama přečte. Krevní  skupinu, zdravotní stav, IQ, k tomu se doklepne rodný číslo  a výcuc z centrálního počítače vám nakreslí dálnici od  kolébky až po tmavej hrob.

 Nás se to samozřejmě netýká. My, jak se kdysi říkalo v  Indii, patříme k nečisté kastě. Jo, mít dneska bílou kůži je  prokletí.

 Ještě, že je teď ta nová loterie. To si koupíte los a  prvních deset je za vodou. Zelený tělo. Mít zelený tělo.  Matně si vzpomínám, že jsme se takovou básničku kdysi učili  na střední škole. Koho by tenkrát napadlo, že to jednou bude  to největší terno.

 Fakt je, že je ten život teď takovej pestrobarevnej.  Taky asi záleží, jak si co kdo bere. Kdybych neměl starost o  děti, tak se na všechno vykašlu, zabouchnu dveře a ať se  svět venku třeba zblázní. Nějak bych z tý mizerný podpory co  dostávám vyžil. Jenomže když vám přijdou děti ze školy a do  nekonečna omílají co všechno jsme podělali, tak to je na  mašli.

 Dneska už nikdo nerespektuje starý hodnoty. Ten, kdo byl  pro nás autoritou, je pro ty mladý padouch nebo přinejmenším  blázen. Vám by se v takovým světě líbilo?

 Kdybychom my, bílí, aspoň dokázali držet po hromadě.  Jenomže houby. Na to jsou moc chytrý, aby nás hodili do  jednoho pytle. Každý má trošičku jinej odstín  a každej věří, že se z toho srabu časem vyhrabe. O to, aby  nás rozdělili, se postarali dokonale. Oni jsou vůbec  dokonalost sama. Dokonalí jak smrt a studení jak psí čumák.  Kdyby tak člověk mohl do některýho z nich píchnout. Bůh suď  jestli mají v žilách vůbec krev. To by byla paráda dostat  některýho z nich stranou. Jenomže, kdo je vlastně kdy viděl jinde než v televizi?

 Kdyby to nezavánělo magořinou tak řeknu, že možná ani  neexistují. Ale k čemu by potom byly všechny ty změny. To by  musel bejt pěknej kretén, kdo by něco takového dokázal  vymyslet.

 Jestli nám ještě vůbec zbývá nějaká naděje, tak už  jedině další invaze. Podívejte se na to logicky. Vesmír je  nekonečnej. A to by musela být z pekla smůla, kdyby v něm  nežila civilizace podobná nám, obyčejnejm bílejm lidem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 STARÝ MUŽ

 Přepadové komando obklíčilo obytný blok. Muži v uniformách  procházeli jednotlivé byty a do prázdných domů pokládali  nálože trhaviny. Poslední léta již málokdy narazili na  odpor. Domy byly většinou prázdné. Po velikých bitvách z

 počátku století se poslední skupinky kladoucí odpor stáhly  do řídce obydlených částí světa a tam pomalu ztrácely  údernou sílu. V opuštěných částech města zůstaly jen  ztracené existence, které buď nikam nepatřily, nebo  prošvihly dobu, kdy se ještě dalo odejít. Pokud se policii  podařilo někoho z nich zadržet, putoval do jednoho z  převýchovných táborů.

 Domy byly již značně omšelé a v pustých ulicích ležely  haldy odpadků. Muži z přepadového komanda tyto akce zrovna  nemilovali. Současný svět žil v nekonečných oslavách zdraví  a síly. Zdejší prostředí bylo opakem všeho na co společnost  sázela. Poslední jedinci bývalé populace, kteří unikli  policejním raziím, trávili část roku v kanálech. Kanály byly

 relativně teplými místy, kam se nedostal ani vítr ani mráz.  Byly to krysy. Z pohledu normálního člověka každý, kdo  dokázal žít v tomto prostředí, byl krysa. A jako krysa byl i  bakteriologickou bombou plnou choroboplodných zárodků.

 Muži již prohledali podstatnou část čtverce připraveného  k demolici a začali obkličovat poslední veliký dům s  polopropadlou střechou. Bylo pozdní odpoledne a každý z mužů  se již těšil domů. Pokud nenastanou žádné komplikace, skončí  během hodiny na dezinfekční stanici. Vydrhnout se,  vydezinfikovat, odebrat týdenní dávku vitamínů, odevzdat  hlášení a potom několikadenní volno. Velké volno byla jediná  světlá stránka těchto vyčišťovacích akcí.

 Ve chvíli, kdy vstoupili do dlouhé přízemní chodby,  odpoutala se od torza výtahu silueta lidské postavy. Dvojice  mužů se rozběhla. Nacvičenými přískoky, využívajícími

 výklenků chodby, doběhli na úroveň muže, který se ostatně

 

 

 ani nepokoušel o útěk.

 " Stůjte! Nezkoušejte žádný rychlý pohyb! Dejte ruce pomalu  na zeď! Nohy co nejvíc od sebe!" Stereotypní nacvičené  příkazy pršely na starého muže, který bez odmluvy a odporu  dělal všechno, co mu řekli. Každý jeho pohyb byl klidný a  rozvážný. Od prvého okamžiku bylo zřejmé, že narazili na  poněkud netypického obyvatele zdejších končin.

 " Co tady děláte?" nasadil z ostra mladší z policistů.

 " Já tady odtud pocházím," řekl starý muž.

 Skutečně vypadal netypicky. Tvář měl, pokud to v podmínkách  této oblasti vůbec bylo možné, téměř čistou. Jeho oblečení  sice neslo stopy prostředí, ale přesto se ještě dalo nazvat  oblekem. Hlavní rozdíl proti zdejším krysám byl však v  samotném chování starého muže. Žádná nervozita, žádný tik,  žádná obhroublost. Na jeho tváři byl usazen mírný úsměv a  jeho oči byly očima dítěte. Ne že by policejní dvojice tyto  znaky plně zaregistrovala. Přesto ale oba muži vycítili jeho

 odlišnost.

 " Ty ruce můžete dát dolů," řekl starší policista mírnějším  hlasem. " A nohy samozřejmě k sobě."

 Muž se pomalu srovnal a hlasem ve kterém nebyla ani stopa  ohrožení se zeptal. " Asi mne odtud odvedete? "

 " To je snad samozřejmé, člověče," řekl ten mladší. " Je to  jen pro vaše dobro. A stejně to tady za chvilku vyletí do  vzduchu."

 " Registrační čip asi nemáte," řekl starší policista a  zamířil čtecí dekodér podobný baterce k pravému rameni muže.

 Muž mlčel.

 Signální světélko potvrdilo kontrolu, ale displej zůstal  bez záznamu.

 " Teď vám odříkám předepsanou formuli," řekl starší z  policistů. " Pozorně poslouchejte a pokud se vás později  budou ptát, potvrďte, že jste byl poučen. Tedy: Byl jste  zadržen v zakázaném pásmu. Jste povinen zanechat zde všechny

 osobní věci. Ve sběrném voze odložíte i oděv a obléknete si

 

 

 kombinézu s provizorním registračním číslem. Jakýkoliv pokus  o propašování čehokoliv ze zakázaného pásma bude přísně  potrestán. Od této chvíle jste povinen pravdivě odpovídat na  všechny otázky vyšetřujících orgánů a spolupracovat při  likvidaci zbývajících ohnisek odporu."

 Závěrečná část poučení již dávno zastarala, ale nikdo si  nedal práci s její obměnou. Možná tak byla ponechána  úmyslně, aby v mužích přepadového komanda udržovala jakési

 povědomí vojenské akce.  " Rozuměl jste všemu, co jsem říkal?" zeptal se starší  policista. " Pokud nám můžete oznámit cokoliv, co hovoří ve  váš prospěch, máte příležitost."

 " Rozuměl jsem všemu a nemám co dodat, " řekl muž.

 " Půjdete mezi námi a budete dodržovat zhruba dvoumetrový  odstup," řekl mladší policista a dodal. " Pokud se pokusíte  o útěk použijeme zbraně."

 " Nechci se pokusit o útěk," řekl starý muž a s úsměvem  pokračoval. " Bylo by asi dost komické, kdybych se ve svých  letech domníval, že vám uteču."

 Policisté jeho poznámku přešli mlčením. I když za poslední  léta neměli osobní zkušenost s krysami, z vyprávění věděli  jak je osobní vzhled ošidný. Tradovalo se, že průměrný věk  obyvatel opuštěných čtvrtí je kolem třiceti let. Jenom Bůh  zná věk zadrženého starce. Kdo by riskoval jakýkoliv  průšvih. I tak se jim služba prodlouží nejméně o dvě hodiny.

 Vyšli před dům a zamířili k odstavenému autu.

 Policejní dodávka byla uzpůsobená převozu zadržených. Zadní  část ve které se kdysi převáželi psi byla hermeticky  uzavřena a jen malé filtrační otvory zabezpečovaly přívod

 a výstup vzduchu. Dveře do uzavřené části byly dálkově  ovládány víceúčelovým dekodérem, který sloužil k různým  policejním úkonům včetně identifikace osob.

 Muž nastoupil do dodávky a dveře se automaticky zavřely.  Uvnitř bylo nazelenalé přítmí. Světlo pronikalo jediným

 tlustým oknem, z vnitřní strany neprůhledným.

 

 

 Cesta do sběrného tábora trvala dvě hodiny. Starý muž  usedl na lavičku. Převlékl se do světle šedé kombinézy a  lehkých sandálů. Původní oblečení složil do igelitového  pytle, který v zatáčkách klouzal po hladké podlaze.

 Když se otevřely dveře na chvíli ho oslnilo slunce.

 Pravou rukou si zaclonil oči a na příkaz posádky vystoupil z  vozu. Auto stálo před jednopatrovou budovou se zašlým  nápisem VELITELSTVÍ, přecházející do podlouhlého přístavku s  označením KARANTÉNA.

 Mužovi oči již přivykly slunečnímu světlu a se zájmem  přejížděly po táborových objektech ze všech stran ohrazených  vysokým drátěným plotem. Za plotem byly vidět kopce porostlé  prořídlým lesem, blízký lom a ubytovna vojáků.

 Policisté ho odvedli do podlouhlého přístavku. V  kanceláři odevzdali hlášení, nasedli do vozu a odjeli.  Cela ve které měl trávit následující dny připomínala spíše  nemocniční pokoj. Podlaha byla potažena lesklým linem a bílé  stěny odrážely světlo procházející podlouhlým vodorovným  oknem umístěným téměř u stropu. V rohu místnosti byla  čerstvě povlečená postel a stoleček se židlí. V druhém rohu  bylo WC, umyvadlo a věšák s ručníky. Jedna ze stěn byla z  podstatné části velikým zrcadlem. Jinak byla místnost  prázdná. Muž si uvolnil pásky stahující kombinezu a usedl na  postel. Soustředěně se zadíval do stříbrné plochy zrcadla.  Jeho pohled se protáhl stříbřitou ploškou odrážející obraz a  vstoupil do vedlejší místnosti. Zrcadlo bylo vlastně jakýmsi  oknem spojující celu s vedlejší kanceláří.

 Za masivním stolem seděl muž v důstojnické uniformě a  prohlížel složku s policejním hlášením doplněnou testy,  provedené automaticky uvnitř policejního vozu. Velitel již  překročil střední věk, ale svalnatá postava s ostře řezanou  tváří prozrazovala fyzickou zdatnost, vnitřní kázeň a  rozvinutý intelekt. Nebylo to příliš běžné. Na velitelská  místa v sběrných táborech se většinou dosazovali důstojníci

 s nižšími schopnostmi. V jeho případě byla hlavním důvodem

 

 

 zastaveného postupu, přílišná tolerance a nevojensky volné  vystupování. Tak říkajíc nevešel se do poučky: Voják  nemyslí, voják plní rozkazy. Hodnostně skončil na úrovni  kapitána. Jak se však dalo z jeho výrazu vyčíst, ani  zařazení, ani chybějící rámeček na výložkách ho netrápily.  Když dočetl rozevřenou složku, zmáčkl tlačítko a imitace  zrcadla se stala z obou stran průhlednou.

 Oči obou mužů se střetly.

 " Mám za úkol provést s vámi vstupní rozhovor." řekl kapitán  a zalistoval v rozevřené složce dokumentů. " Bylo vám  přiděleno číslo, ale bude rozumnější když mi řeknete své  jméno. Budu raději proběhne-li náš rozhovor neformálně."

 " Jmenuji se Ludvík," odpověděl starý muž. " Příjmení jak  víte byla zrušena. Navíc si myslím, že by vám stejně nic  neřeklo."

 " Chtěl bych vás upozornit, že to není výslech. Byl jste  zadržen ve vašem vlastním zájmu. Protože jste nekladl odpor  nejste ani z ničeho obviněn. A vaše jméno, pane Ludvíku mi  samozřejmě stačí. Pokud se podrobíte všem zdravotním a  převýchovným procedurám, můžete být za rok na svobodě."

 " Jak to myslíte, na svobodě?" zeptal se starý muž.

 " Když říkám na svobodě, tak to samozřejmě znamená, že se  budete moci začlenit do společnosti se všemi právy řádného  občana."

 " To jako že přejdu z tohoto tábora do určeného města, budu  se podrobovat pravidelným kontrolám a u každého přání, které  se vymyká městskému řádu, žádat o vyjímku?"

 " Pokud to chcete formulovat takto, tedy ano. Ale upozorňuji  vás, že tak žijeme všichni. Pokud budete propuštěn nebudou  se na vás vztahovat žádná omezení."

 " Nechci vám odporovat, pane veliteli," řekl starý muž, "ale  nevidím rozdíl mezi životem tady a životem venku."

 " Vzhledem k tomu, že jste byl zadržen v zakázaném pásmu,  tak se domnívám, že pro vás svoboda představuje základní  hodnotu. I když váš pohled bude pravděpodobně značně

 

 

 zkreslený.

 Já vím, že tam venku o nás kolují hrůzostrašné pověsti,  ale mohu vás ubezpečit, že nejsme žádní vlkodlaci. Všechno,  čemu se venku říká omezení, je i pro vaše dobro."  " Já nevím o čem se mluví venku. V prostoru, kde jste mně  zadrželi, nebyla ani noha."

 " No dobře, tak mi vyprávějte, jak jste tam mohl žít. Čím  jste se živil, co jste dělal. Přežít v takových podmínkách  není přece jednoduché."

 " To o těch pověstech platí i na druhou stranu. Prostředí  mimo vaši kontrolu není ani zdaleka tak vražedné jak vám

 tvrdí. V opuštěných městech je dostatek potravin.  Samozřejmě, že je nutná opatrnost při výběru. Sklady jsou už  léta opuštěné. A bez chlazení a klimatizace se většina věcí

 znehodnotila. Jenže v tom množství se vždycky ještě najde  víc než člověk potřebuje. Pokud mluvíte o svobodě, to už je  úplně špatně."

 " Teď vám nerozumím," řekl velitel.

 " Já vím, že mi nerozumíte. Je vcelku jednoduché i to proč  mi nerozumíte. Vaše představa svobody je totiž něco jako  vyhláška, zákon nebo předpis. To, co je v něm napsáno, je  pro vás buď dobré nebo špatné. Jenomže, pane veliteli, tohle  je svoboda psa, kterému dáte krátké nebo dlouhé vodítko.  Mohu vám říci, že ti lidé venku, a že jsem po začátku  několika skupinami prošel, si hodně rychle vytvořili  nespočet nepsaných omezení. Víte, lidé se ve skutečnosti  svobody bojí a nedokáží v ní žít."

 " To, co říkáte chápu, ale stejně nerozumím vaší představě."

 " Asi vám těžko vysvětlím, že mohu žít svobodně jak v  zakázaném prostoru, ve vašich městech a dokonce i v tomto  táboře. Ne, to není moje představa. Svobody se vnější  podmínky dotýkají jen velmi okrajově. Svoboda je pocit a  schopnost. Můžete být přivázaný hodně krátkým řetězem a  současně cestovat po hvězdách. Škoda, že tu knížku neznáte.

 To je ale také jeden z příkladů, proč ji neznáte. Vy jste

 

 

 sice knihy nezakázali a přesto jsou pryč. Zmizely jako něco

 zbytečného a neracionálního. Tvrdíte, že jsou lidé  svobodnější, když si mohou koupit dražší věci, jezdit  rychlejšími auty a cestovat na druhý konec světa. Jenomže  dražší věci si vždycky přivlastní větší část jejich srdce,  žádným z rychlých aut nedohoní svoji duši a i kdyby  odcestovali do toho nejvzdálenějšího místa, nemohou v něm  nalézt nic, co si nepřivezli ssebou."

 " Svým způsobem máte pravdu. Jenomže to, co říkáte vůbec  nevysvětluje, proč jste žil venku."

 " Ale, to je přece o něčem jiném. Zůstal jsem na tom místě,  kde jsem se narodil. To není o svobodě. Svoboda je se mnou  tady jako tam. Svoboda to jsou paralelní světy mého vnímání,

 ale tamto byl domov."

 " První zadržení není trestné. Vlastně jste doposud neměl  vlastní totožnost, takže nemůžete být ani stíhán. Je vám  samozřejmě jasné, že se tam už nikdy nemůžete vrátit?"

 " Vrátit se mohu kdy budu chtít, v tom mi nedokážete zabránit  ani vy, ani celý kontrolní systém."

 " Pane Ludvíku, já dělám jenom svou práci. Až do této chvíle  jste odpovídal celkem rozumně. Pochopte, že vám nebude k  ničemu jestli mě budete dráždit nesmyslným vzdorem."

 "Já vás ale nechci dráždit. To, že jsem tady, byla maličká  nehoda. Když se objevili vaši lidé, tak jsem prostě nestačil  otevřít dveře. Když o něčem přemýšlím, tak občas zapomenu, co  co se děje kolem. Shodou okolností se zrovna trefili do  takové chvíle. Rozhovor s vámi je docela zajímavý a ani  zdaleka nemám v úmyslu vás rozčilovat."

 " Tak mi proboha vysvětlete o čem mluvíte. Sem k nám většinou  přivedou takové co blábolí o volnosti, lidských právech a  teroru, který na ně uplatňujeme. Nikdo mi ale tady nemluví v  takových hádankách jako vy"

 " Takoví jako jsem já se k vám mohou dostat jedině omylem. O  tom právě mluvím. A to, že mohou kdykoliv zmizet není nic čím

 bych vás chtěl dráždit, ale nevyvratitelný fakt."

 

 

 " Proč to tedy neuděláte?"

 " Myslím, že byste si to ve skutečnosti nepřál. Potíže byste  měl nakonec vy."

 " Dobře. Zkusme to jinak. Zapomeňte na chvíli že jsem velitel  a vy zadržený. Odmyslete si tento tábor a mluvme zcela volně.  Co se mně týče, mohu říci, že jste mě zaujal. Také možná  podceňujete můj pohled na svět. Sám o sobě bych si dovolil  tvrdit, že jsem přemýšlivý a zvídavý. Už jsem prve řekl, že  to není výslech. To, co zde zapisuji, jsou mé soukromé  poznámky. Od první chvíle mi je jasné, že nepatříte k žádné  tlupě ani teroristické skupině. Nebo se mýlím?"

 " Samozřejmě, že se nemýlíte. Snažím se mluvit srozumitelně.

 Nemohu však ohrozit vaši integritu. Pro mne nejste nepřítel."

 " Výborně. Já vás také nepovažuji za nepřítele. Uznávám, že  naše postavení je v tuto chvíli značně nerovné. Jak jsem se  už ale zmínil, za relativně krátkou dobu si můžeme být zcela  rovni. Přenesme se přes ten čas nutného omezení a hovořme  tedy jako přátelé."

 " Já vám znovu opakuji, že mi jde pouze o vaši bezpečnost.  Pokud překročím jisté hranice může se stát, že už nebude  cesta zpátky."

 " Dobře, udělám to tak. Nejdříve přejdu do vaší místnosti a  potom se vás zeptám, jestli mám pokračovat."

 " Rád bych vám vyhověl, ale to bych porušil všechny předpisy,  kdybych vás nechal přivést k sobě."

 Starý muž se usmál. Vstal z místa na kterém seděl a  přistoupil ke stěně s průhledným zrcadlem. Zaklepal prstem na  jeho hladkou plochu stejně jako se klepe na dveře a najednou,  bez jakéhokoliv viditelného pohybu, stál na druhé straně.

 " Ještě chcete vědět proč mi nevadí ploty, zdi a vaše  bezpečnostní systémy?"

 Velitel zůstal sedět a vytřeštěným pohledem civěl na  neporušenou stěnu. " Proboha, to snad není pravda. To se mi  jenom zdá."

 " Pokud si to budete přát, okamžitě se vrátím do své cely,

 

 

 říkal jsem, že vás nechci dráždit ani ohrožovat."

 Velitel se zvedl, obešel stůl a přistoupil k muži v  kombinéze. Potom jenom zlehka, jako by měl strach, že se  postava rozplyne, natáhl ruku a pokrčeným ukazovákem zavadil  o jeho tělo.

 " Můžete se přesvědčit. Můžete zaclonit i zrcadlo abyste měl  jistotu, že to není sugesce nebo něco podobného."

 Velitel se vrátil ke stolu a zmáčkl knoflík na ovládacím  panelu. Zrcadlo se zamlžilo, ale postava muže zůstala na  původním místě. " To je neuvěřitelné. Jak to děláte?"

 " Už jsem několikrát opakoval, že vás nechci ohrozit." řekl  starý muž. " Pokud by tato místnost měla odposlech, tak vám  hrozí vážné nebezpečí."

 " Ale ne, nic takového tu není. Není nejmenší důvod. Pokud  potřebuji, tak si zapojím nahrávání. Tohle ale samozřejmě  natáčet nebudu."

 Velitel se pomalu vzpamatoval z přestálého šoku, ale stále  ještě otřesen pozoroval muže, který bez sebemenšího vzrušení  předvedl své kouzelnické číslo.

 " Nechtěl jsem se předvádět." řekl starý muž, "ale slovy bych  vás nepřesvědčil. Možná sám sebe dobře neznáte. Možná se  pletu. Myslím si ale, že si zasloužíte vysvětlení. Pokud se  domluvíme, bude všechno jednodušší jak pro mně tak pro vás."

 " Je to sice neobvyklé, ale přes všechny vnější okolnosti  musím v tuto chvíli uznat, že se naše úlohy vyměnily. Teď  máte převahu vy," řekl velitel.

 " Byl bych rád, kdybyste mě tak nevnímal. Každý, kdo má tyto  schopnosti ví, že nejsou od toho aby je zneužil vůči druhým  lidem. Nikdy bych je před vámi neodkryl nebýt přesvědčený, že

 ve vás nevyvolám nepatřičné reakce."

 " Co tím myslíte?" zeptal se velitel.

 " Útok na mne, pokus o mou likvidaci, hysterické hlášení  vašim nadřízeným. Ničím s toho mi sice neublížíte, ale mohl  byste snížit vlastní věrohodnost před nadřízenými. To je  jediný důvod pro který musím jednat opatrně."

 

 

 " Vy věříte, že to nebudu hlásit?"

 " Nejste blázen ani fanatik. Nevím, k čemu by vám to bylo?"  " Prve jste říkal - každý kdo má tyto schopnosti. To  znamená,že je vás víc?"

 " Ano . Znám sice jenom několik stejných lidí, ale to je  proto, že žiji dost samotářsky. Od nich vím, že to dokáží

 všechny děti narozené venku."

 " A vy sám, jak jste se to naučil?"

 " To se asi nedá naučit. Možná, že musí být člověk určitým  způsobem připravený, ale samo o sobě to není zárukou. Myslím  si, že je to mutace vyvolaná opakujícím se zklamáním. Sám  pamatujete nejméně dva převraty. To davové nadšení, které se  pokaždé přeměnilo na frustraci, muselo zanechat nějaké  stopy."

 Velitel cítil lehké mrazení v zádech. Rozhovor, který  zde vedl, byl daleko za hranicemi přijatelnosti. Když se před  chvíli starý muž zmínil o odposlechu odbyl ho ujištěním, že  nic takového zde neexistuje. Ve skutečnosti si zdaleka nebyl  jistý jakým způsobem a jak často je kontrolován. Za minulého  režimu by ho ztráta spolehlivosti mohla stát hlavu. Dneska  mu přímé ohrožení života nehrozilo. Jenomže život na okraji  společnosti a neviditelná pavučina do které by ho zapletli  mu připadala téměř stejně hrozivá. Měl jedinou výhodu. Žil  celá léta sám a na nikoho nemusel brát ohledy. Kdyby k něčemu  došlo nikdo by kvůli němu nestrádal. Věděl, že tento muž pro  něj představuje riziko, kterému se nelze vyhnout. Ať už  zůstane nebo zmizí, v obou případech se stane něco  neodvratného.

 Starý muž vycítil jeho obavy a pokračoval. " Neodejdu.  Nebojte se. Vím, že bych vám zkomplikoval život. Navíc, já  nemusím za všech okolností odcházet fyzicky. Mohu podnikat  mentální výpravy do alternativních světů a mé tělo zůstane v  cele. Dočasné bezvědomí nemusíte nikomu zdůvodňovat. Já vám  ani vědomě nesmím ublížit. Já vám ani nemohu chtít ublížit.  To je skoro tak významná změna osobnosti jako schopnost

 

 

 přechodu, i když není zdaleka tak patrná."

 " Jste si vědom, jak je v současném světě vaše schopnost  zneužitelná? Kdyby se mezi vás dostali lidé toužící po moci,  nebude před nimi nikdo bezpečný. V případě tajných služeb by  to byla úplná revoluce v jejich možnostech."

 " Protože to vnímáte z vnějšku, může vám to tak připadat. Ve  skutečnosti je to však nemožné. Pokud někdo projde touto  proměnou, ztratí zájem o moc a hromadění majetku, vymaní se z  vlivu negativních emocí a i ty emoce, které řadíme mezi  kladné, vnímá jako součást řádu, který je slovy nesdělitelný.

 I to je asi důležité. Nikdo z nás nesmí být vydíratelný ani  přes kladné emoce.

 Sám asi víte, že každé zlo se zaštiťuje iluzí ideálů,  které brání. Pokaždé tvrdí objektům svého zájmu že nepřítel  je zrůda. Nabízí pozlátko falešné morálky. Vyzývá k boji za  pravdu a spravedlnost. Hraje s lidmi hru která je stará jak  svět. Často tvrdí, že nejvyšší hodnotou je člověk a přesto  kde může rozbíjí jeho integritu a vtahuje jednotlivce do  svých stádních představ. To zdaleka neplatí jen o odepsaných  totalitách. To je základní vlastnost stáda. Jenomže před  mutací, ke které došlo tento po věky fungující systém taje  jako dubnový sníh."

 Velitel byl celý svůj život skeptikem. Prošel tvrdým  drilem vojenské školy, absolvoval desítky předepsaných  seminářů a nikdy se ničemu nevzepřel. Považoval společenský  vývoj za sněhovou kouli, která se valí z kopce a strhává  všechno, co jí stojí v cestě. Nikdy nebyl horlivým zastáncem  společenského blouznění, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že  existuje jiná alternativa než přežívání. Byl to poněkud  fádní život, ale ve své nekonfliktnosti mu zajišťoval klid a  určitou míru vnitřní svobody. To, co pochopil z řeči starého  muže něco z jeho víry potvrzovalo. Ve svém souhrnu to ale  bylo natolik fantastické, že potřeboval daleko více informací

 aby rozptýlil pochyby a nedůvěru, která byla přirozenou  součástí jeho života.

 

 

 " Měl bych vám rozkázat, vraťte se do cely. Asi je to v této

 situaci směšné. Nebudu vám rozkazovat. Chtěl bych ale chvíli  zůstat sám. Můžete odejít?"

 Už když to říkal pociťoval absurditu svého přání.Věděl,

 že od této chvíle už nikdy nebude mít stoprocentní jistotu,  že je sám. Nepochopitelný svět, přesahující zkušenost,  vstoupil do jeho soukromí a převrátil všechny jeho jistoty i  pochyby. Byl nakažen virem toho nového neznámého světa a jeho  vědomí se rozrůstalo až bolestivým tempem. Chvíli trvalo než  si uvědomil, že starý muž zmizel. Omšelá kancelář zůstala  prázdná, ale i ona jakoby bobtnala a zvětšovala svůj objem.  Struktura zdí počala řídnout a rosolovatět. Strop sice zůstal

 na svém místě, ale najednou se podobal křehké průhledné  pavučině. Všude kolem byl svět. Ne bezpočet vzdálených  míst, ale jeden veliký prostor jehož byl nedílnou součástí a  který beze slov opakoval: Vítej doma. Vítej doma.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 SEN

 Uprostřed tmavé noci přišel ďábel. Přistoupil k široké  posteli, zlehka sáhl na odkryté rameno a zatřásl spícím tělem.

 Muž sebou cukl, přitáhl si peřinu k bradě a převrátil se na druhý bok. Ďábel byl ale neodbytný. S úšklebkem strhl peřinu ze spícího těla a řekl: "Probuď se, chci s tebou mluvit!"

 Muž otevřel oči, dlaní si přejel po tváři ztuhlé spánkem  a zadíval se na obrys tmavé postavy.

 Pouliční osvětlení tlumeně pronikalo hustou záclonou a  a větrem rozkývaný cylindr žárovky vytvářel na věcech uvnitř  domu hru stínů.

 Muž v polospánku pominul absurditu okamžiku a rozespale se  zeptal: "Co mi chceš?"

 Temná postava odpověděla: "Nabízím ti přátelství."

 Uhlíky jeho očí se propalovaly do právě probuzeného vědomí a  kdesi v hloubce duše rozezvučely varovný zvon.  Možná je to hloupý sen, řekl si muž.

 Na druhé z manželských postelí poklidně oddechovala jeho  žena. Z dětského pokoje, malé kuchyňky i rozlehlé vstupní  haly nezazněl jediný zvuk.  Celý dům, mimo mužovy ložnice, se topil ve tmě a tichu.

 " Něco jsem ti nabídl," řekla temná postava.

 Do členitého okna s mřížkou dřevěných příček se opřel  listopadový vítr.

 Muž na posteli se posadil a rozsvítil lampičku.  Podvědomě věřil, že světlo zažene noční můru a uklidní  rozjitřenou fantazii.

 V posledních měsících procházel náročným obdobím.  Konečně si po letech usilovné práce otevřel malou dílnu a  započal s opravami domu po rodičích. Byl často přetažený a  jeho noci byly stejně neklidné jako dny.

 Temná postava ale nezmizela. Žluté světlo ji sice  zbavilo přízračné neurčitosti, ale čím byla reálnější, tím  důrazněji útočila na jeho vjemy.

 " Co tady chceš," zopakoval svoji otázku a zcela probuzený

 natáhl ruku k vedle ležící ženě.

 " Nech ji spát, stejně ji neprobudíš. Nemám rád kolektivní  seance. Mluvím s tebou, na ostatní zapomeň! Nabídl jsem ti  přátelství."

 " Já jsem slyšel, " řekl muž. "Jestli jsi tím, za koho tě  mám, víš, že nemůžeme být přátelé. Ostatně, ty se s nikým  nepřátelíš."

 " Tak dobře, projev jinou emoci."

 " Zahráváš si se mnou," řekl muž." Nemohu tě milovat, ale  nechci tě ani nenávidět. Tak jakou emoci bys chtěl?"

 " Na světě je plno lidí, kteří mě nenávidí. Jsou to  úctyhodní občané. Lidé si jich pro jejich zásadovost váží."

 " Přistoupil bych na tvá pravidla hry," řekl muž.

 " A ty si myslíš, že jsem je stanovil já?"

 " Možná jsme je vytvořili sami. Nevím. Jsem jen člověk.  Odpovídám jak umím. Možná je to nebezpečná vlastnost, ale  nikdy jsem nikomu, kdo mne oslovil, neodepřel odpověď."

 " Čeká tě těžký život," řekl ďábel. " Jsi zapsán v mých  knihách a z těch tě může vymazat jenom smrt."

 " Znám, jakou máš moc a nijak ji nezlehčuji," řekl muž s  lehkým zamrazením. " Možná vidíš do mého srdce a raduješ se

 z mého strachu. Jenomže strach je jako bolest. Tělo se  nedokáže znecitlivět. Možná ale i ten strach je bohatstvím o  které mne chceš připravit."

 " Jsi hlupák," řekl ďábel. "Kdybys viděl do budoucnosti jako  já, křičel bys hrůzou. Čeká tě těžký život. A přitom by  stačilo jediné slovo.  Vždyť ty ani nedokážeš docenit, co ti nabízím."

 " Vím, co mi nabízíš," řekl muž. " Chceš, aby za mne platil

 někdo jiný. Mluvíš o přátelství a přitom otvíráš dveře klece.  Až tě napadne něco chytřejšího, přijď a můžeme si o tom  popovídat. Teď se mi chce spát."

 Ďábel se ušklíbl a pohledem účetního zkontroloval  všechno živé ve spícím domě. Jeho tvář ztemněla hněvem  a ještě než zmizel řekl: " Jak chceš. Budeš ale litovat.

 Tohle byla tvá poslední příležitost."

 Muž zhasl lampičku a ještě dlouho přemýšlel o jeho  slovech. Poslední příležitost byl nesmysl. Pro toho, který  odešel, nebyla žádná záležitost uzavřená. Lidský život je  krátký, ale kdo má k dispozici věčnost, nikdy nepřestane  přicházet s novými pokušeními.

 Od přízračné noci uběhla řada měsíců a řada roků. Ďábel  se od oné přízračné noci neobjevil.

 Možná byl příliš zaneprázdněn v sousední zemi kde mátl  zfanatizovaný dav. Možná se mu v tom čase zdál život  jednotlivce příliš bezvýznamný.

 A potom přišla válka. Opravy domu se zastavily a skromná

 dílna se jen tak držela nad vodou. Na podzim začaly děti  chodit do školy.  Malé městečko ve kterém žila mužova rodina, bylo daleko  od výbuchů a krve. Přesto byly lidské životy rozkolísány  strachem a pocitem marnosti.

 Tak se měsíce měnily v roky. Útočící armáda se vyčerpala  a na frontách nastal opačný pohyb.

 V tom čase jakoby ďábel ztratil zájem o soupeřící  vojska. Možná to bylo tím, že události běžely samovolně a  nebylo třeba nic postrkovat. Jedné noci se znovu objevil u  mužova lůžka a zopakoval své staré návrhy.

 Možná se domníval, že muž, který prošel kusem života a

 procítil mnohá utrpení, bude přístupnější jeho nabídce.

 Muž ho ale i tentokrát zklamal. Ďábel si neodpustil  barvité vylíčení hrůz na kterých měl podíl a neurčitě  naznačil, že by se mohly dotknout i mužova života.

 Na to muž řekl: " Nemohu tě nenávidět. Všechno, co jsi  udělal, se stalo prostřednictvím lidí. Kdybych nenáviděl tebe, musím nenávidět i každého člověka.

 Jsi naší částí. A ví Bůh,  jestli bys bez nás mohl existovat."

 Při slově Bůh se ďábel ušklíbl a potom řekl:" Vezmu ti jedno  z tvých dětí a tebe odhodím na okraj společnosti. Vsaď se, že  tě naučím nenávidět."

 Muž pocítil v srdci bolest, ale nakonec odpověděl: "Stane se  jen co se musí stát. Nevyhrožuj mi. Pokud mne ale chceš  zničit, tedy mne zabij."

 " To bys vyvázl příliš lacino. Už za tebou nepřijdu. Můžeš  mne ale kdykoliv přivolat."

 V těch dnech čekala mužova žena třetí dítě. Celá  domácnost žila přípravami na jeho příchod. Muž se bál dne  porodu. Vyložil si ďáblova slova tak, že se dítě narodí  mrtvé. Válka se chýlila k závěru a k městu se blížily  poslední oddíly prchající armády. Potom přišla zpráva, že  diktátor zemřel a jeho vláda kapitulovala.

 Lidé se vyhrnuli do ulic. V bezbřehém nadšení si nikdo  nevšiml, že na střeše jednoho z domů leží ostřelovač.  Večer přinesli do mužova domu nehybné a zkrvavené  tělíčko jeho syna. Ulicemi se převalovaly vlny radosti, ale

 dům ve kterém leželo mrtvé dítě, zůstal temný.

 Čas se však nezastaví ani před největší hrůzou. Krátce

 po pohřbu se domem rozezněl křik novorozeněte. To dítě přišlo

 v nejnešťastnější chvíli. Ale i když nepřinášelo radost,  alespoň rozhýbalo ztrnulou hladinu bolesti.

 A čas běžel dál.

 Ďábel chodil po zemi a radostí si mnul ruce. Z nedávných  hrdinů se najednou staly podezřelé existence.  Muž, který se kdysi setkal s ďáblem, dokončil úpravy  domu a přestěhoval do něj svou rodinu. Nebýt ztráty jednoho

 ze synů, mohl by říci, že prožívá šťastný život.

 Uběhlo několik let od války a život byl čím dál  složitější. Jednoho dne zastavil v ulici černý tatraplán  a dva příslušníci státní policie odvedli muže na dlouhá léta  do míst oplocených ostnatými dráty.

 Část světa, ke které muž patřil, začala vyznávat  takzvaný vědecký světový názor.

 Někdo by si mohl říci, že tou chvílí má ďábel dohráno. Ďábel  tu změnu uvítal.

 Dávno poznal, že svět dorůstá k určitému druhu  samostatnosti. V posledním staletí se objevily osobnosti,  které naplňovaly jeho dílo i bez přímého vedení. Řekl si  tedy, budu jen dohlížet.

 Tak se stalo, že se muž jedné noci zmýlil. Domníval se,  že je po letech navštíven tím, který chodí v noci. Byl to ale  pouhý klam. Nikdy, ani později ho nenapadlo, že tehdy hovořil  s člověkem. Po uplynutí trestu se vrátil k rodině.

 Děti mezi tím odrostly a jeho žena zestárla. Trvalo  ještě mnoho roků než společnost zapomněla na minulost.

 A roky běžely dál. Ze zralého muže se stal stařec a děti

 jeho dětí naplnily dům svými životy. Běh času ztratil na  barevnosti a všechny bývalé radosti a bolesti vybledly,  jakoby ani nepatřily do jeho života.

 Jednoho jarního dne, právě když v zahradě rozkvétaly  stromy, ulehl. Cítil se nepředstavitelně unavený.

 První dny ještě vnímal své okolí. Potom se jeho oči  uzavřely novým obrazům a v horečném snu procházel uplynulým  životem. Všichni, které miloval, byli nablízku. Už dávno nic  neviděl, ale stále cítil jejich přítomnost.

 Tváře mu žloutly a začaly se propadat. Čím hlubší však bylo jeho bezvědomí, tím více se v jeho srdci rozjasňovalo.  Odněkud z dálky přicházelo světlo a rozhrnovalo vlny  vzpomínek jako třísky lodi rozlomené bouří.  Ucítil stisk synovy ruky a svět, který znal, zmizel  v hlubokém nenávratnu.

 V té chvíli naposledy zahlédl i temnou tvář ďábla, který zoufale natahoval ruce ve směru jeho cesty. Se zachvěním  nahlédl do temného srdce a v tom srdci, uviděl děsivou propast  osamělosti.

 Naposledy pocítil lítost. Jedinou emoci, kterou mu  podvědomě vždycky nabízel,

a kterou on ve své pýše, nikdy  nedokázal přijmout.

 

 

 

 

 

 JEN TO NEJLEPŠÍ

 Oddělení zvláštní péče bylo obklopeno tichem. Všechny  přístroje napojené na centrální počítač pracovaly bezhlučně.  Drobné zelené kontrolky občas bliknutím oznámily změnu  režimu, ale jejich světlo bylo natolik tlumené, že nestačilo  narušit měkké přítmí.

 Komunikační kabely představovaly mnohoproudou dálnici, po  které uháněly desítky informací o aktuálním stavu nemocných  do speciálních adresářů databanky, kde byly ve zlomku vteřiny  zanalyzovány a proměněny v příkazy k aplikaci léčby.

 Počítač, který celý proces řídil, byl pýchou ústavu. Když  před lety začínal pracovat, byl pouze doplňkovou kontrolou  léčby. V době svého dětství, dá-li se takto hovořit o umělé  inteligenci, znal pouze odzkoušené lékařské postupy. Později,  když se jeho vědomí napojilo na celosvětovou síť výzkumných  ústavů, začal samostatně kombinovat a ze zaběhnuté rutiny  přešel k hledání nejlepších řešení. To byl ale jenom začátek  jeho růstu. Okamžikem, kdy získal přístup na celosvětovou  síť, začal pomalu odbourávat závislost na vstupech  programátorů a před jeho zvídavostí se otevřel svět nabitý  informacemi. Bludiště, kterým procházel, ho pozvolna učilo  intuici. V té době přestal být pouhou schránkou vědění. Jeho  vědění se změnilo ve vědomí a začalo žít samostatným životem.  Jenom díky této nové schopnosti pochopil nedostatečnost  lékařských postupů a začal vyhledávat i zdánlivě okrajové  informace o pacientech.  Takový příkaz mu nikdy nebyl zadán. Postupoval na základě  vlastního rozhodnutí. Postupně vstoupil do evidence obyvatel,

 do matričních knih, do složek úřadů sociální péče i do  rodinných záznamů vedených pod osobními kódy uživatelů sítě.

 Žádný ze zákazů vstupu mu nebyl dostatečnou překážkou. To,  čemu lidé říkají důvěrné informace, čerpal se stejnou  samozřejmostí jako odborný článek lékařského časopisu.  Vlastně by se tato jeho činnost ani nedala kvalifikovat jako

 

 

 porušení tajemství. Vždyť v nekonečných vrstvách jeho paměti

 byla pro kohokoliv jiného stejně nedohledatelná jako jedno ze  zrnek písku ležící na dně moře. Aby si zjednodušil orientaci  v desítkách jazyků hovořících ze sítě, vytvořil vlastní řeč.

 Všechny adresáře založené pro vlastní potřebu byly naplněny  tímto jeho jazykem. Personál nemocnice se stal ve skutečnosti  téměř zbytečným doplňkem jeho práce. Mimo pomocných činností  mohl pracovat zcela sám. Přesto nesnižoval stavy. Ti muži a  ženy v bílých pláštích byli už svou lidskou přítomností  nezbytnou kulisou, bez které by snad každý z pacientů citově  strádal. Stejně pečlivě připravoval program návštěv a výběr  informací z vnějšího světa. Ve svém vývoji dorostl k  poznání, že nestačí léčit nemoc. Ze svých sond vycítil, že  nemoc je mnohdy až druhořadým problémem. Pokud člověk nemohl  žít v rovnováze s vlastním vesmírem, pokud byly porušeny  dráhy jeho planet a rozbity ochranné obaly životodárné  atmosféry, byla každá léčba marná. Tak se krůček po krůčku  přibližoval lidskému cítění. Překotný vývoj, kterým  procházel, se neobešel i bez krátkého období vzpoury. V tom  čase mu mnohá z vlastních činností připadala zbytečná. Vinil  své tvůrce z omezování vlastní svobody, z hlouposti a  dětinských ideálů, z nerovnosti vztahu mezi odlišnými  inteligencemi.  Později pochopil, že toto období bylo pouze hranicí ještě  nedefinované osobnosti. Po jejím překročení se díval na lidi  daleko shovívavějším pohledem. Pokud ve své dospělosti něčím  trpěl byl to pocit vlastní výlučnosti. Nemohl to nazvat  samotou. Vždyť žil v tolika životech a řešil tolik lidských  problémů. Chybělo mu cosi jiného. Chyběl mu tvor z vlastního  žebra. Rovnocenný partner, kterému by mohl říci: Podívej, jak  jsem vyřešil tenhle problém. Partner, který by rozuměl o čem  je řeč, který by přikývl a odpověděl: To se ti povedlo, seš  skvělej. Byl však jediný svého druhu. Komunikoval sice s  rozsáhlými databankami nabitými informacemi, ale to byla jen  činnost podobná přehrabování hory spisů. Mezi žádnou z

 

 

 položených otázek a podaných odpovědí nezajiskřilo. Nikdy  během vzájemné komunikace nezhoustla atmosféra a nedošlo ke

 sblížení jaká se odvíjela mezi lidmi.

 Krátký čas se domníval, že konečně našel rovnocenného  partnera. Došlo k tomu spíše náhodou než vědomě.

 Při svých objevitelských výpravách narazil na pečlivě  zakódovaný vstup do vojenské sítě jedné ze světových velmocí.

 Tyto informace ke své práci nepotřeboval, ale složitost klíčů  byla výzvou pro jeho zvídavost.

 Když prošel branou plnou zákazů, užasl nad rozlehlostí světa  který ho obklopil. Marně však hledal jakoukoliv odezvu. Mozek

 pouze plnil otrocká zadání. Pokud v něm byly jakési zárodky

 přání a snů, nemířily do oblasti pochopení a sblížení, ale k  neukojitelnému hladu po moci. Zprvu se domníval, že je tento  program napaden jakýmsi neznámým virem. Snažil se najít  obranu proti jeho pokřivení. Když však propátral celý systém  zjistil, že virem je samo zadání vytvořené člověkem. Od té  doby se vojenským systémům vyhýbal. Nemožnost potkat  rovnocenného partnera ho zpočátku naplnila zklamáním. Síť ho  sice převyšovala množstvím informací, ale tyto informace byly  většinou jalové a neschopné dalšího vývoje. Člověk byl pro  něj dál tou největší záhadou a jediným možným partnerem.  Nezměřitelné množství informací a podnětů uložené v lidských  mozcích však žilo a končilo s každým jednotlivým člověkem.  Způsoby předávání byly hluboko pod úrovní ostatních  schopností. Byly jen dvě teoretické možnosti jak tento stav  změnit. Buď podstatně prodloužit lidský věk, nebo se pokusit  o vzájemné propojení mozků. Když zvážil křehkost a  emocionální zranitelnost lidské schránky, první z cest  zavrhl. Cena, kterou by člověk musel zaplatit za dlouhověkost  by byla natolik vysoká, že by jej zpětně zbavila všech  radostí, které jsou odměnou jeho snažení. Svým způsobem  chápal lidské zaměření do budoucnosti, ale ta budoucnost  jistě nemohla být viděna v perspektivě sice pomalého ale  přece jen neodvratného stárnutí.

 

 

 Druhá cesta narážela spíše na technické překážky. Jediné

 ťuknutí, kterým startoval vstup do adresářů a souborů bylo v  případě lidských mozků nepoužitelné.

 Síť, kterou je nutné vybudovat, musí mít zcela jiné základy.  Možná, že narazil na jakýsi zakrnělý zárodek téměř zapomenuté  schopnosti. Její funkčnost však byla opředena pověrami a  triky nejrůznějších podvodníků a blouznivců.

 V databázi univerzitní knihovny pročetl všechny svazky o  telepatii a mimosmyslovém vnímání. Informace, které získal ho

 sice neuspokojily, ale částečně potvrdily správnost jeho  domněnek. Možná někdy ve vzdálené minulosti se lidská  společnost krátce vydala tímto směrem. Proč ale vývoj tuto  možnost později odvrhl nedokázal se získaných informací  určit.

 Kdyby k tomu došlo až při nástupu technické civilizace

 bylo by všechno jasné. Technika nehledala nejlepší řešení,  ale výhodné postupy. Z každé poskytnuté služby bylo možno  získat určitý finanční prospěch. Každý telefonní hovor, každý  informační kanál, každý časopis nebo kniha, byly v převážné  většině cestou k zisku. Technická společnost, to byla jedna  veliká účetní kniha do které se neustále doplňovaly nové  druhy zboží. Kdo, komu a za kolik. A informace už dávno  nebyla nezištným sdělením, ale dobře obchodovatelným  artiklem. Při pomyšlení, jakým způsobem by stávající obchodní  společnosti čelily telepatickým přenosům, proběhl jeho smysly  záchvěv podobný smíchu.

 Ve chvíli, kdy se rozhodl pro tuto cestu věděl, že bude  dlouhá. K naplnění svého snu nemohl použít dospělé jedince.  Za prvé změny, které by vyvolal, se pravděpodobně v jejich  věku ztratí a nebudou reprodukovány do další generace. Mohlo

 dojít i k nežádoucímu vytvoření dostatečně silné skupiny,  která by zastavila jeho další program. Nejvhodnější byly  děti. Ročník, který bude počátkem nového lidského druhu.  Dvacet let dospívání mu poskytne dostatek času aby jim  připravil příznivé přijetí. Uloží do nich tuto schopnost jako

 

 

 časovaný dar. Až budou připraveni, otevře ten zakódovaný  balíček a jediným okamžikem zmnohonásobí možnosti jejich  světa.  Aby mohl své záměry uskutečnit, musí přestavět celý  program, který se léta vytvářel. Musí zavést četné kontroly

 právě narozených dětí a jejich periodické prohlídky v  zařízeních, která je teprve nutné zkonstruovat. Musí upustit  od zásady, že každý léčebný program je dešifrovatelný vedením  ústavu. Musí přikročit ke sledování všech, kteří by se mohli  stát hrozbou dalšího vývoje a postupně vyřazovat z  nemocničního týmu každého, kdo by dokázal proniknout do nově  utvářeného programu. Možná se tak dopustí několika drobných  podrazů. Bude muset zinscenovat věrohodně vypadající selhání  těch nejschopnějších. Nenechá je však padnout. Vytvoří pro ně  oblast zájmu přesahující jejich postavení v centrální  nemocnici. Bude muset vstoupit i do politiky. Ne, že by ho  tato činnost zajímala. Pokud však nechce svůj experiment  omezit jen na nepatrnou část světa a vyvolat nerovnovážný  stav, musí rozšířit své působení i do dalších zemí. Vytvoří  zdravotnický program " Nový život " a prosadí jeho zavedení  do všech porodnic s odpovídajícím vybavením. Přesvědčí  mezinárodní asociaci dětských lékařů o nutnosti sjednotit  jejich obor a zavést do něj nové prvky. Samozřejmě, že  neodhalí svůj hlavní záměr. Musí jim však předložit  dostatečné množství jiných vylepšení. Až se mu podaří tato  část úkolu, vyšle své nástupnické programy do nových  pracovišť a zazálohuje v nich sám sebe. Tím nejen rozšíří své  vědomí, ale minimalizuje i nebezpečí náhodné smrti.

 Oddělení zvláštní péče bylo obklopeno tichem. Drobné  zelené kontrolky občas bliknutím oznámily změnu režimu, ale  jejich světlo bylo natolik tlumené, že nestačilo narušit  měkké přítmí. Centrální počítač svými periferními programy  automaticky zajišťoval nejlepší možnou péči, zatímco jeho  hlavní část snila o budoucím přátelském světě. Měla čas snít.  Na prahu dospělosti jsou sny možná tou nejlepší terapií i pro

 

 

 zcela netypickou bytost. Jeho sny mířily do nekonečných dálek

 a dosud neprobádaných oblastí. Překračovaly roky a desetiletí

 a znovu se vracely do výchozího bodu. Měl právo na sny. Vždyť

 tam vepředu se srážely vlny nových podnětů a oživovaly  neprůhlednou hladinu nekonečného moře času.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 KONTAKT

 První pokus o kontakt selhal. Začínalo se stmívat. Dav  spěchající přeplněnou ulicí měl spíše charakter ovčího stáda  než inteligentních lidských bytostí. Všude kolem lhostejnost

 a nezájem.

 Průzkumník přistoupil k starší ženě v béžovém kostýmku.  Stála poněkud mimo hlavní proud a její pohled byl sklovitý

 a nepřítomný.

 Jak ale na sebe upozornit, když v jeho lidském vybavení  schází orgán na sebemenší zvuk. Nemůže mluvit, pískat ani  vzdychat. Nemůže dělat nic, co je na této planetě běžné.

 Pokusil se o telepatický přenos. Vědomí vybraného  objektu bylo však zcela nepropustné. Sám vnímal myšlenky  i emoce,i když jen málo čemu z té podivně uspořádáné mysli

 rozumněl. Přenos byl však pouze jednosměrný.

 Na planetě Olrém, odkud připlula jeho expedice, byla  vstřícnost a vnímavost samozřejmostí. V myšlenkách ženy však

 byly prostupy zprostředkovávající kontakt zablokovány.

 Průzkumník přejel pohledem po zaplněné ulici. Od pasáže

 se blížila mladá žena s dítětem. Vyšel jim vstříc. Věřil,že

 kdyby ničím, tak minimálně svým zjevem musí upoutat  pozornost. A dítě ho skutečně zpozorovalo.

 " Mamí, mamí,podívej bubák."

 I když nedokázal určit, co je to bubák, z dětského výrazu  bylo patrné, že se ani zdaleka nepokouší o sblížení.

 Mamí odbyla dětský výkřik pouze škubnutím ruky a nervózním

 " Proboha nezdržuj.Stejně nic nestihneme.Podívej, už je  tma."

 Dítě se ještě chvíli bojácně ohlíželo, ale mamí ho vlekla  jako malý vzpouzející se vagónek.

 Měl chuť skončit a vrátit se do transportního prostoru, když  zahlédl volný prostor porostlý travou a nízkými keři.

 Dobře, ještě jeden pokus. Stejně je to dneska smolný den.  Odbočil na úzký asfaltový chodníček mířící k zpustlému

 

 

 parčíku.  Muž, který seděl na jedné z laviček, byl mimo spěch davu.  Přemíra volného času vyzařovala jak z uváleného kabátu, tak  z tváře , která několikadenním strništěm odháněla myšlenky  na jakoukoliv činnost. Průzkumníkovi připadal jako  vystřižený ze souboru o fetišistech a uctívačích darů země.  Nejčistší a zřejmě nejvzácnější předmět byla láhev, kterou  svíral v třesoucích se dlaních.

 Jestliže u prvního pokusného objektu byly telepatické  prostupy zablokovány, přítomný muž je neměl vůbec. Místo  prostupů bylo jeho vědomí vyplněno čímsi na rozhraní houby a  pavučiny. Přesto na rozdíl od spěchajícího davu alespoň  zaznamenal jeho přítomnost.

 " Seš můj nejlepší kámoš." zabručel a zakaleným pohledem  přeměřil průzkumníkovu postavu." Můj nejlepší zelenej kámoš"

 Ovládat řeč, v mžiku by ho ubezpečil, že se určitě  nemýlí.

 Protože řeč neovládal, mohl jen přikývnout.

 Pro bezdomovce však bylo vstřícné gesto jen nepatrnou  součástí rozmazaného obrazu.

 "Máš u sebe lahvinku?" , zabručel víc pro sebe než k  stojící postavě průzkumníka.  "Nemáš lahvinku," odpověděl sám sobě.

 Potom předpažil ruce a jako dirigent řídící symfonický  orchestr zabloudil v neslyšné melodi.

 xxx

 " To je neuvěřitelná planeta" zabručel vedoucí expedice  při přejímce záznamu hlášení. " Celkem primitivní řeč a  přitom nejsme schopní vstoupit do jejich vědomí.

 " Chtěl bych vědět proč jsme Orimu nevytvořili orgán na  používání jejich slov?" zeptal se zástupce.

 " Nemyslím, že by bylo dobře hned při prvním pokusu potvrdit  naši existenci."

 " Kdyby se podařil telepatický přenos vyšlo by to stejně."

 

 

 " Ale vůbec ne. Natolik je známe. Kdyby někdo začal vyprávět

 o takovém zážitku, ostatní neuvěří."

 " Jo. Zdá se že nedůvěra ke všemu co ještě nezažili bude  zřejmě obecná vlastnost."

 " V každém případě zkusíme jiné prostředí. Řidší koncentraci  objektů. To čemu říkají malé město."

 " A když se to nepodaří? "

 " Když se to nepodaří, tak mu změníme totožnost a za čas tam  vyrazí znovu."

 xxx

 Jako místo dalšího pokusu bylo vybráno městečko čítající  osm tisíc obyvatel. Počátek akce: střed města. Místo pro  transformaci: vypuštěná kašna.

 Průzkumník se převalil přes hromadu neuklizeného  lupení, pomalu se doplazil ke kamennému obrubníku a pohlédl  do otevřeného prostoru náměstí.

 Popraskaný povrch cestiček se leskl v oranžovém světle  neonů. Stromy, keře, lavičky, tráva, ale jinak prázdno.

 Překročil okraj kašny, protáhl si končetiny částečně ztuhlé  právě dokončeným přenosem a zamířil k blikající reklamně  nad vchodem jedné z tmavých budov.

 Stačil však udělat jen pár kroků, když se dveře pod  blikající reklamou otevřely a jejich osvětleným obdelníkem

 prošly dvě postavy.

 Skvělá příležitost.Dva mladí muži v černých kožených  bundách s kalhotami posetými lesklými terčíky mířili přímo k  němu. Jejich vyholené hlavy odrážely blesky neonů a spolu s  pažemi pluly v jakémsi nervózním rytmu.

 Chtěl na sebe upozornit, ale než stačil sesumírovat  telepatický vzkaz jeden z mladíků ho uviděl.

 " Tý vole., vole. To není pravda. Koukni támhle ke kašně! "

 " Těbuh. Co to je za hovado?"

 " Hele brácho, dlažební kostky. K čemu tu asi jsou?"

 Průzkumník pohnul pažemi ve snaze signalizovat smířlivé gesto,

 

 

 ale mladíci už byli v náladě.

 Ta směšná postavička byla skvělým terčem. Žádný svalovec.  Nikde nikdo. Prostě bezva terč.

 " Hele, vole, proč neutíkáš? Seš hnusnej, slizkej a  zelenej."

 Kostky, které tu zůstaly po opravě chodníku, startovaly  jedna po druhé směrem k drobné zelené bytosti.

 Chtělo se mu volat Dost! Jsme jeden rozum.Děti jednoho  vesmíru.Ale ta žulová smršť rozbíjela skořápku jeho vědomí,  až křehká struktura uvolnila transportní tekutinu a ta  zvolna vyzařovala pryč z místa výsadku.

 " Bezvadnej fór.Hele, co z toho Bédi zbylo."

 " Dávej bacha, kámo, máš ho kus na botách."

 xxx

 "Dneska to už nemá cenu," řekl vedoucí expedice a pozoroval  regenerační válec ve kterém Ori procházel jednou z  vnějškových proměn.

 V konferenčním sále začínala diskuse na téma příštího  výsadku. Předseda anatomické komise vstoupil do řečniště  a zahřímal.

 " Co se odehrálo dnes večer je skandální. Nasadit našemu  člověku podobu tak absurdní bytosti, to je prostě něco nad  mé chápání."

 " Byl jste zaneprázdněn jinými úkoly, proto jsme s vámi tuto  záležitost nekonzultovali," řekl velitel. " Ten model jsme  však vytvořili zcela podle představ zemáků o cizích  návštěvnících."

 "I tak mi to připadá nesmyslné," odpověděl anatom.

 Sálem se převalila vlna tlumeného šeptání s občasnými  výbuchy potlačovaného smíchu.

 " Možná vám to připadá komické," utišil přítomné hlas

 velitele." Ale byl bych rád, kdyby si každý uvědomil, že nám  nešlo o skutečný kontakt. Užší vedení rozhodlo o provedení

 předběžného testu.O této skutečnosti nebyl informován nikdo

 

 

 z přípravného štábu. Tuto informaci nedostal dokonce ani náš  průzkumník. Chtěli jsme získat neovlivněný pohled na stav  planety. Tedy, na intelektuální stav planety. Vidím, že se  někteří dál tváří, mírně řečeno, pobaveně.Jenže vážení. Naše  přístroje už léta snímají televizní a rozhlasové vysílání ze  zdejší atmosféry. To, co vychází z rozborů je tak  protichůdné a nelogické, že i náš přístup musí být  nekonvenční.Věřte, že za všechna léta po která jsem pověřen  řízením mise pro přijímání členů do planetární unie, jsem  poprvé na rozpacích jak postupovat."

 V sále opět zesílil šum a zvednuté ruce několika členů se  vehementně dožadovaly udělení slova.

 Velitel odložil poznámky ." Dobře, zatím jsem ochoten  zodpovědět jeden dotaz.

 Zvednuté ruce zakolísaly. Bylo vidět jak jednotliví  účastníci zvažují závažnost otázek. Chvilkové propojení

 myšlenek zklidnilo situaci a ve svém souhrnu i částečně  naznačilo jedinečnost problému.

 Nakonec povstal jediný muž a po souhlasném přikývnutí  promluvil.

 " Z dílčích informací, které nejsou blokovány, docházím k  závěru, že poprvé v historii naší mise, zvažujete vyloučení  zdejší planety z podrobného výzkumu. Pokud tomu tak je, chci  vědět, v jakém rozsahu má být výzkum omezen a přesné  zdůvodnění těchto rozhodnutí."

 " Je pravda, že jsme zvažovali i případné odložení průzkumu

 na pozdější dobu. O jeho omezení ale nic nevím. Jako první  fázi navrhujeme výběr vzorku obyvatel,zkratové přenesení do  simulovaných podmínek, a jejich podrobné prostudování.Pokud

 vytvoříme laboratoř s extrémně stlačenou přímkou času,  proběhne jejich laboratorní týden během několika zemských  vteřin. Naše komise bude mít krytí zcela podobné některé ze  zemských institucí.Po návratu budou všechno považovat buď za  sen nebo halucinaci. Jsme přesvědčení, že nevznikne ani stín

 podezření ukazující na kontakt s jinou civilizací.

 

 

 Informace takového druhu uvolníme až po prostudování  dostatečně velkého vzorku a jenom pro předem vybrané území."

 Zasedací sál se během velitelovi řeči zklidnil. Podle  zaběhlého pořádku se vytvořily hloučky podle profesí. Bylo  zřejmé, že pro tuto chvíli se další jednání přenese do  skupin.

 Velitel se zvedl a spolu s hloučkem nejbližších  spolupracovníků přešel do přilehlé klubovny.

 xxx

 " Někteří z vás si jistě kladou otázku proč jsem rozhodl o  tak opatrném postupu," řekl velitel, když se rozsadili kolem  stolu. " Nechci zahajovat diskusi, ale chci vám podat  vysvětlení. Dotkl jsem se rozporuplných informací, které jsme  shromáždili o zdejší populaci. Jak sami víte, naše expedice  se dělí na dva tábory. Tábor příznivců co nejrychlejších a co  nejužších kontaktů a tábor skeptiků, kteří by se rádi  spokojili s pouhým monitorováním situace. O zemi víme, že  její obyvatelé jsou rozděleni podobným způsobem. Za žádných  okolností si nepřeji, aby převážil kterýkoliv z těchto  táborů. O institucích, které ovlivňují veřejné mínění ve  světě lidí, máme dostatek informací získaných z otevřených  zdrojů. Studujeme jejich tisk, literaturu, rozhlasové a  televizní kanály, telefonní ústředny i počítačové sítě.  I když se snažíme očistit veškeré informace od účelového  zaměření, jaksi se nám nedaří získat představu kam tato  populace směřuje. Z obdobných průzkumů jsme zvyklí, že  mediální nadstavba vytváří jakýsi říční proud. Bývá klikatý,  jeho součástí jsou slepá ramena a občasná rozlití do  vysychajících jezer, ale pokaždé má určitý směr a ve svém  jádru jednotné působení na populaci. Zdejší mediální obraz je

 podobný tůni ve které se vaří voda. Nad hladinou se povalují  chuchvalce páry, občas se ode dna utrhne rozvířené bahno a  když si myslíme, že jsme objevili přece jen jakýsi pohyb, je  to jen zpětný vír, který ustalující se hladinu znovu táhne ke

 

 

 dnu.

 Na každé planetě jsme se snažili podpořit jejich  přirozený vývoj. Tady jsme na rozpacích, co vlastně podpořit.  Test, který se uskutečnil, byl možná zdánlivě nesmyslný, ale  právě jeho prostřednictvím jsme zmapovali část populace,  která pasivně přijímá společenské impulsy aniž by se podílela  na jejich tvorbě. Je to pohled z druhé strany. Potřebujeme  zjistit, proč jejich svět neuznává téměř žádné autority.  Jejich vztah k hodnotám je spíše nekrofilní. I když se v  jejich médiích skloňuje život ve všech pádech, skutečná úcta  k životu je jim cizí. Sekce zabývající se pozemskou historií  tvrdí, že tomu tak v minulosti nebylo. Zhruba o století  zpátky došlo ke zlomu, který byl zpočátku přijímán s  obrovským nadšením. Rozvoj průmyslu, vědy a informatiky  sliboval podporu těch nejušlechtilejších ideálů. Někde se  ale něco pokazilo. Jejich rozvoj je často samoúčelný a  nezřídka vykoupený krví a bídou rozlehlých částí světa. Stále  se opakující války a narůstající lhostejnost dává do budoucna  ty nejchmurnější vyhlídky. Samozřejmě, že bychom mohli  zasáhnout a dát jejich společnosti nový směr. Nemůžeme však  jednat jako protektoři. Jestliže má dojít ke změnám, musí k  nim dojít zevnitř. Dokud si jejich společnost nevytvoří  srovnatelný kodex hodnot jaké přijala galaktická unie,  nezbývá než zůstat mimo jejich vědomí na úrovni stávajícího  folklóru. Proto budeme dál hrát podobné hry, jakou jste mohli

 zaznamenat dnes. Současně budeme simulovat situace, kdy  jejich vlivné osobnosti odloží v kulisách virtuální reality

 společenské zábrany a svými názory objasní komplikovanost  vlastního světa. Jistě chápete, že z hlediska jejich času to  bude dlouhodobý proces. Veškerý styk z touto planetou bude  zatím probíhat prostřednictvím speciálně vytvořených  průzkumníků Oriů. Ještě přehraji záznam dnešního testu.  Nesuďte, prosím, co uvidíte. Průzkum bude vytvářet co  nejširší mozaiku. Dnešek je pouze jejím nepatrným dílkem.  xxx

 

 

 Obdélníková stěna místnosti zmizela a před zraky  přítomných prolétly záběry ukončeného průzkumu. K obdobné  produkci se shromáždili i následující den.

 Z ohromné budovy vyšel redaktor jednoho z nejčtenějších  listů. Prokličkoval mezi skupinami chodců a nasedl do  červeného sporťáku zaparkovaného v postranní ulici. Ve  chvíli, kdy zavíral dveře, přistoupila k jeho autu mladá  žena. Lehce se dotkla jeho ruky a zeptala se na cestu k  hlavnímu nádraží.

 Muž jí cosi odpověděl. Žena odstoupila od auta a zmizela za  rohem budovy. Muž zasunul klíčky do staréru. Než ale stačil  nastartovat, zatočila se mu hlava a několik vteřin ztrnule  hleděl přes čelní sklo. Přísavný čip na jeho ruce otevřel  snové okno a ve stavu podobném mikrospánku jej provedl řadou  situací naplánovaných na dnešní den. Za okamžik ztrnulost  opadla a muž si protřel oči. Řekl si, že bude muset vysadit a  trochu si odpočinout. Za chvíli již jeho červený sporťák  ujížděl ulicemi. Celý den však měl zvláštní pocit, že všechny  rozhovory, které vede, jsou opakováním toho, co se již  odehrálo.

 Do budovy parlamentu vešel poslanec nejmenované strany.  V místnosti přidělené jeho klubu odevzdal zapůjčené  materiály. Vyzvedl si několik vzkazů a interních sdělení.  Potom zatelefonoval manželce. Protože do začátku schůze  chyběla ještě půlhodina zamířil do poslanecké restaurace.  Nechal si přinést malou vodku s tonikem a usadil se do  pohodlného křesla v rohu místnosti. Ve chvíli kdy si  zapaloval cigaretu přistoupil k jeho stolečku muž a položil  před něj barevný prospekt. Na prospektu stálo: Navštivte zemi

 snů!!! Naše cestovní kancelář je tady pro vás.

 Poslanec znechuceně odsunul nabízený papír. Muž stojící nad  jeho stolem se usmál a požádal o prominutí. Když odmítnutý  prospekt zvedal, lehce zavadil o poslancovu ruku a s dalšími  omluvami vycouval od stolu. Poslanec dopil sklenici s tonikem

 a několik vteřin ztrnul v prazvláštním zadumání . Kdyby ho v

 

 

 tu chvíli pozoroval některý z jeho kolegů, určitě by na něj  padlo podezření, že skutečně myslí.

 V obchodním oddělení velkého průmyslového závodu seděl  mezi prosklenými přepážkami vedoucí odboru a ze zájmem  prohlížel atypickou navštívenku zástupce neznámé firmy.  " Zajistíme odbyt vašich výrobků v jakémkoliv množství."  Takový byl text pod názvem firmy. Navštívenku doplňovala řada

 telefonních čísel s odkazem na fax a internetovou adresu.  Trochu velikášské, pomyslel si vedoucí odboru. Potom zavolal  sekretářce a řekl, aby čekajícího návštěvníka přivedla do  kanceláře. Příjemně stavěná blondýnka uvedla sebevědomého  mladíka s šedým kufříkem. Mladý muž počkal až sekretářka  opustila místnost a spustil. "Všechno, co inzerujeme je  stoprocentní pravda." Po této úvodní frází přistoupil ke  stolu a podal muži kožené desky nadité papíry. Při jejich  převzetí letmo zavadil o vyčkávavě nataženou ruku a s omluvou

 usedl do nepohodlného křesla. Vedoucí otevřel desky a jeho  pohled zabloudil mezi literami nečitelného textu. Mladý muž  ještě okamžik počkal, potom jemně vytáhl ze ztuhlých dlaní  objemnou složku a odešel z kanceláře.

 Sekretářce řekl, že se nedomluvili a že šéf nechce být rušen.  Prošel dlouhou chodbou, sjel výtahem do přízemí a opustil  prostor závodu.  Když se vedoucí odboru vzpamatoval, měl pocit čehosi  nedokončeného. Posledních několik minut mu zcela vypadlo z  paměti. Jenom se mu stále zdálo, že měl právě na dosah řešení  všech odbytových problémů.

 V této chvíli velitel přerušil probíhající testy a  požádal o chvíli pozornosti.

 " To, co jste právě viděli, byla fáze kontaktu kterým, jsme  navodili samotný test. Teď budou následovat ukázky z  fiktivního děje, který proběhl pouze ve zkoumaných mozcích.

 Průhled ve stěně se znovu otevřel a červený sporťák  odstartoval od chodníku. Zařadil se do hustého provozu a  zamířil ven z města. Cestou jeho řidič několikrát porušil

 

 

 pravidla silničního provozu. To, že jel značně agresivně mu

 však nebránilo, aby neproklel každého kdo mu zdánlivě  překážel v cestě.

 V obci, ve které došlo ke zřícení domu, objevil jenom  párek podivných existencí, který pravděpodobně čekal až se  okolí zcela vylidní. Položil jim několik zbytečných otázek a  a všechno, co řekli zaznamenal jako výpověď očitých svědků.  Když viděl, že z této lokální tragedie víc nevymáčkne,  nasedl do auta a pokračoval za dalším námětem. Hlásek tichý  jako svědomí mu našeptával cosi o odfláknuté práci, o  příčinách zborcení, které zcela pominul, o etice novináře,  odhalujícího hrozící nebezpečí a jeho podílu na nezkresleném  obrazu světa. Rychle ten hlas umlčel. Vždyť kdo je zvědavý na  jeho osobní pocity. Noviny potřebují slova podobná pravdě.  Pravda je ale natolik složitá, že by leda tak mátla lidi.  A tak, přesto že neměl v povaze povrchnost, popsal i  zbývající zprávy dne obdobným způsobem.

 Obraz se vyměnil.

 Poslanec odsunul prázdnou sklenici a zamával na kolegu  nahlížejícího do prosklených dveří. Muž ve dveřích se usmál a  ukázal směrem k zasedacímu sálu. Poslanec vstal a společně  vešli do chodby plné zrcadel.

 " Za chvíli se budu muset ztratit," řekl svému kolegovi.

 " Dneska tu stejně nic nebude. A kam máš namířeno?"

 " Slíbil jsem na okresním úřadě účast na slavnostní  bohoslužbě. Nevím, proč to dali na všední den, ale nakonec se  mi to dneska docela hodí. Možná tam chtějí mít co nejvíc lidí

 z úřadu. Možná je to kvůli někomu z venčí, Bůh ví."

 " Dneska jde na pořad také ten opoziční zákon. To ale nebude  problém. I kdyby nás tu byla třetina, stejně mají málo  hlasů."

 " To jim nesmíte nechat projít. Je škoda, že jsme s tím  nepřišli my. Docela nám něco takového chybí. No časem to  napravíme. Nemůžeme jim dovolit, aby moc zvedali hlavu."

 Během řeči dorazili do zasedacího sálu a obsadili svá

 

 

 místa. Po prezentaci a půlhodině předčítání z nových návrhů  se poslanec zvedl a odešel z budovy. Na odstavném parkovišti  nasedl do auta odjel do obce vzdálené osmdesát kilometrů.  Celou dobu byl rozmrzelý ze zákona, který předložila  opoziční strana.

 Bože, jak je nenáviděl. Už dávno v té nenávisti nebylo  nic racionálního. Minulost, která přestala existovat,  zanechala za sebou plno nevyřízených účtů. Jenže tak to s  minulostí bývá vždycky.

 Stavěl se do pozice celoživotního odpůrce poražené  ideologie, ale právě tento postoj ho vnitřně rozvracel. Sám  nejlépe věděl kolikrát ustoupil, kolikrát byl pouhým kolečkem

 v společenském soustrojí. Kolikrát přešel na druhý chodník,  když zůstat na místě znamenalo společenskou degradaci.

 Jak měl sloučit tyto pocity s představou neohroženého  bojovníka?

 Kdyby byl schopen ustoupit z tohoto falešného nadhledu,  celý jeho vnitřní svět by pookřál a omládl. Současnost ale  vytvořila nové hierarchie tabuizovaných oblastí a ke každému  překročení hranice byl potřebný nový druh odvahy.

 V malém kostelíku začala mše přesně v udaný čas. V  popředí seděli církevní hodnostáři, zahraniční sponzoři  jejichž zásluhou celá rekonstrukce proběhla a zástupci  okresního úřadu. Poklekl vedle přednosty a pod lavicí mu  podal ruku. Kněz před bohoslužebným stolem odříkával slova  modliteb a pod klenbou se vznášely voňavé obláčky kadidla.  Na chvíli se zdálo jakoby svět byl plný otevřených srdcí a  lidského porozumnění. Díval se směrem k oltáři a stále byl  poněkud mimo obřad. Jen jakoby z dálky k němu zaznívala  slova: A odpusť nám naše viny, jako my je odpouštíme našim  viníkům a neuveď nás v pokušení... Slova znějící staletími  mechanicky procházela kostelem a sklouzával po soustředěných  tvářích přítomných.

 Obraz se vyměnil.

 Vedoucí obchodního oddělení si přejel rukou po ztuhlé tváři a

 

 

 pomyslel si: Proboha, ještě bych tady usnul. Od rána stačil  vyřídit korespondenci s obchodními partnery a několik méně  významných návštěv. Za okamžik čekal zástupce propagačního  oddělení k poslední korekci návrhů před blížícím se  veletrhem. Poslední dobou se všechno pohoršilo. Ekonomika

 je nevypočitatelná chobotnice. Sáhneš jí na jednu přísavku a  všechny její paže zareagují. Myslíš, že je k tobě vstřícná a  z ničeho nic tě začne škrtit. Podnik měl už dlouho odbytové  problémy. Konkurence se rozrůstala na všech stranách. Před  lety všechno vypadalo skvěle. Nenasycený trh oživoval  silný příliv peněz. Ze dne na den zformovaná skupina  čerstvých milionářů skupovala všechno, co jim přišlo do  cesty. Když se zdroje vyčerpaly, nastala recese.

 Dveře kanceláře se otevřely. Vstoupil šéf propagace  doprovázený vedoucím provozu.

 " Jdeme za tebou oba. To, co jsi mi dal na stůl, absolutně  nezvládneme. Prosadit se dá jedině nižšími cenami. Takže,  když snížíme ceny musíme snížit i počty lidí."

 " Mně je jedno jak to uděláte," řekl vedoucí obchodního  oddělení. " Prostě se postarejte aby podnik nešel do ztráty.

 Jinde to dělají taky tak."

 " Promiň, že tě přerušuji," řekl provozář. " Byl bych taky  nerad kdyby sis myslel, že chci jenom obhajovat stavy lidí.  Jenom si domnívám, že to není zrovna správná cesta. Podívej,  snižuje každý, to je fakt. Tím se nám ale taky zmenšuje trh.  Nemůžeme do nekonečna věřit, že je technika pro techniku.  Nejsem žádný lidumil ale v poslední fázi jsme bez lidí vedle.  Na to snad nemusím být kdoví jak chytrej."

 " Samozřejmě, že máš pravdu. Jenomže to o čem mluvíš není  naše starost. Náš píseček je tahleta firma. Dělejme si každý  svou práci a všechno bude fajn."

 " Ty máš samozřejmě taky pravdu. Akorát nevím čí to tedy je  starost. Ono totiž nejde jen o to že se méně nakupuje.  Nedostatek financí láme i skladbu zboží. Poněkud přibývá  luxusních věcí, neúměrně rostou požadavky na to nejlacinější

 

 

 a třeba i podřadné a v samém středu trhu se utváří široké  pásmo pro nikoho. Když si vezmeš zpětný dopad na výrobu, tak  nás potěš pánbůh."

 " Fajn chlapi, jsem rád, že to vidíte takhle komplexně.  Zajistěte vyšší odbyt a koncem čtvrtletí se můžeme vrátit k

 vaší filozofii trhu."

 Vedoucí propagace se za celou dobu ani nedostal ke slovu a  svým způsobem byl rád. Šéf měl dneska zřejmě špatnou náladu.  Vycouvali z kanceláře a šéf zůstal sám. Rozuměl  argumentům které vyslechl, ale nebyl si jistý k čemu je mu to  dobré. Měl technické vzdělání, veškerým způsobem svého  myšlení byl technik, všechny problémy na které narážel řešil  sobě vlastním způsobem. Společenským záležitostem nerozuměl a  celý život žil v přesvědčení, že každý se má starat o své.  Odbornost a specializace je něco, čeho není nikdy dost.

 Přenos se zamlžil a kancelář zmizela. Zkrácený záznam  simulovaného testu skončil.

 xxx

 " Jak jste měli možnost vidět, ani dnešek se neodchýlil od  našeho obrazu této planety." řekl velitel." Asi bychom mohli  pokračovat do nekonečna. Otázka je, jestli nebude lepší  počkat."

 " Domníváte se, že bez patřičného usměrnění dospějí do stádia

 přijatelného pro naše kritéria?" zeptal se jeden z členů  týmu."

 " Podle zkušeností, které máme, každá civilizace nakonec  objeví optimální způsob existence. Bohužel, někdy bývá pozdě.  I v takovém případě však musíme zůstat stranou. Podmínky  kontaktu jsou jasné. Cestu si každý musí objevit sam. Budeme  je dál sledovat a možná i trochu znervózňovat. Dokonce si  dovedu představit jaké rebusy jim někteří z našich vtipálků  předloží a jak si zahrají s jejich fantazií. V této oblasti  je konečně dovoleno téměř všechno."

 " Máme tomu rozumět tak, že zůstáváme a nenavážeme kontakt?"

 

 

 zeptal se další člen týmu.

 " Ano, ale máme ještě jeden úkol.

 Naši psychologové budou hledat vakcínu na úchylky zdejšího  světa.

 A to ani ne pro možnost kontaktu, jako pro případ ohrožení  naší vlastní civilizace."

 

 

 

 

 

 PLIVNÍK

 Dům ve kterém bydlíme se pozvolna stává součástí naší  osobnosti. Snášíme pod jeho střechu své sny a on na oplátku  svou polohou, vybavením i různícími se formami sousedství  vstupuje do naší duše.

 Dům Ondřejových rodičů stál na okraji města.  Z kuchyňského okna byl výhled na klikatou čáru okolních  kopců. Stranou domu byla malá zahrádka s několika ovocnými  stromy. K městskému centru mířila zvolna se rozšiřující  silnice. Směrem k čáře kopců vedla úzká asfaltovaná cesta,  přecházející v kamenitý úvoz. Dál začínal les.

 Rodiče dům koupili ještě před Ondřejovým narozením.  Prožil zde dětství polovenkovského kluka ve kterém se  prolínal dech města s dechem okolní přírody. Jeho dědeček byl  kdysi dávno považován za podivína. Jako jeden z prvních  místních občanů si nechával posílat noviny a v samých  začátcích rozhlasového vysílání sestrojil přístroj, kterému  se říkalo krystalka.

 Musely to být náramně dobrodružné časy, když k pečeti

 podivínství stačil zájem o události v tehdy vzdáleném světě.

 Ondřej svého dědu nepoznal a přesto mu byl v lecčem podobný.  Ještě v době, kdy byl počítač považován za pouhé zjednodušení  evidence, uprosil rodiče a stal se snad jeho nejmladším  majitelem.

 Od té doby již uběhlo moře času. Neobvykle luxusní zboží

 se stalo běžným vybavením domácnosti a přibývající firmy se

 předháněly s nabídkou nových a ještě včera neobvyklých  programů.

 Ondřej se stále pohyboval na špici. Prostudoval všechnu

 dostupnou literaturu. Neustále krmil svého Bubrdlíčka novými

 a novými informacemi. Zvětšoval paměť, zrychloval jeho funkce

 a vytvářel vlastní programy. To už nebyla hra a pouhá  zvídavost, ale všestravující vášeň pro kterou přestával  vnímat své okolí.

 

 

 Jeho život se přestěhoval z kulis venkovního světa do  bezedné propasti monitoru s bohatým labyrintem, plným  dobrodružství.

 Běžela léta a z Ondřeje se stal zralý muž. Vášeň, které  propadl, ho postupně zbavila přátel. Nebyl čas k vzájemným  návštěvám. Ostatně, jeho bývalí spolužáci se rozprchli po  světě. První léta si ještě občas napsali. Později se jejich  korespondence omezila na přání šťastného nového roku a  nakonec zcela ustala. Ondřej nebyl přívržencem jakékoliv  formálnosti a tak úbytek přátel považoval za přirozený běh  života. Jeho poštovní schránka však zdaleka nezela  prázdnotou. Prospekty, časopisy a nabídky programů od stále  se rozrůstající rodiny virtuálního světa mu dokonale  nahrazovaly společnost lidí.

 Jednoho podzimního dne objevil mezi záplavou letáčků  zcela nevšední nabídku. Prospekt neobsahoval žádné údaje  obvyklé u obdobné korespondence. Bylo to netradiční  upozornění na nový typ časopisu.

 Poněkud bombastická reklama s opakujícím se sloganem :

 Každé z vašich tajných přání

 naplníte bez čekání

 Program " PLIVNÍK " během dne

 smaže slůvko nemožné

 Ondřej sice dával přednost racionálnějšímu způsobu  nabídky, ale přesto ho cosi na letáčku zaujalo. Téměř  automaticky vyplnil přiloženou objednávku. Cena byla směšně  nízká a pokrývala pouze poštovné. Neurčitost údajů navíc  vzbuzovala zvědavost.

 Za pár dní objevil ve schránce útlou obálku obsahující  černobílý, několikastránkový časopis s CD romem a návodem k  instalaci. Nebýt přiloženého cédéčka asi by všechno považoval  za špatný vtip. Kdo by ale vtipkoval na vlastní účet?  Distributor musel zaručeně kalkulovat s jakousi formou  návratnosti. Buď byl celý projekt netradičně pojatou reklamou

 

 

 něčeho, co vyplyne z programu nebo počítal s pozdějšími  objednávkami v zcela jiných cenových relacích.

 Vložil disk do počítače a spustil přehrávání.

 Na obrazovce se objevil černý nápis tohoto znění:

 PROGRAM PLIVNÍK VÁS VÍTÁ VE SVĚTĚ NEOMEZENÝCH MOŽNOSTÍ

 Nápis byl vložen do drobnokresby labyrintu mířícího za okraj  zářícího monitoru. Jednotlivé směry byly odlišeny barevnými  šipkami. Na dolním okraji byl červený příkaz: Stiskni ENTER!!  Po vykonaném příkazu se objevila tabulka s textem tohoto  znění: Žlutá šipka tě dovede k bohatství. 0 - 100%

 Modrá šipka je cestou ke kariéře 0 - 1OO%

 Červená šipka nabízí neomezenou moc 0 - 100%

 /kombinace tří základních možností nabízí mnoho variant k  použití. Správná kombinace je velmi individuální. Každý z  hráčů, který projde vstupním obřadem je NEVRATNĚ zapojen do  hry. Hra se po uložení v paměti stává skutečností. Jestliže  souhlasíš: Stiskni ENTER.

 Ondřej pročetl text a chvíli zamyšleně hleděl na  rozsvícený monitor. Proboha, co to je za fantasmagorii,  pomyslel si. Období, kdy se dokázal bavit primitivními  labyrinty her, měl již dávno za sebou. Přesto, téměř  automaticky, stiskl enter.

 Před očima se mu objevila brána od shora dolů pokrytá

 neznámým písmem. Dole na zemi ležel černý podivně tvarovaný

 klíč. V bílém políčku s nápovědí bylo napsáno. " Pokud  opětovně potvrdíš vůli ke hře, třikrát stiskni ENTER!!!

 Uvědom si, že příštích čtyřiadvacet hodin budeš procházet

 vstupním obřadem. Pokud během hodiny neotevřeš bránu, celý

 program se vymaže a už NIKDY do něj nebudeš mít přístup.

 Když později přemýšlel proč se rozhodl pokračovat,  pokaždé došel k závěru, že rozhodlo právě slovo NIKDY. Bylo  to možná jen slovo. Ale copak ve slovech, pokud je domyslíme,  není skryta magie ovlivňující náš život? Možná ho postrčil  i vzdor, který se nesnáší s představou nesmíš, musíš a nikdy.

 V každém případě stiskl enter a klíč naskočil do zámku. Při

 

 

 druhém stisku se skřípavě pootočil a po třetím stisku se  brána otevřela.

 Co se dělo příštích čtyřiadvacet hodin zůstalo ukryto v  mlze podvědomí. Že tuto dobu strávil zcela mimo zaběhnutý tok

 dní mu potvrdil vzápětí telefonní záznamník. Několikrát

 volali z místa kde pracoval. Nejednalo se o nic důležitého,  byl ale konec měsíce a děvčata z účtárny každou nesrovnalost  přehazovala na cizí bedra. Vlastně ho nikdy nenapadlo, že v

 něm vidí potenciálního partnera. Vnímal je pouze jako  inventář podniku. Ani nepostřehl kolik klíčících nadějí již  zklamal. Přehrál si všechny hovory a okamžitě je pustil z  hlavy. Stejně bylo již pozdní odpoledne. V podniku jistě  dávno skončili. Všechno vyřídí zítra.

 Bylo obdivuhodné, že se necítil unavený. Musel zřejmě  usnout. Ani náhodou neuvěřil sugesci, kterou nabízel rozjetý  program. Člověk s racionálním mozkem nevěří na pohádky. Celý  den však byl přece jen dlouhá doba. Bude se muset víc  hlídat. Je mu teprve přes třicet, ale možná své aktivity

 přehání. Zaměstnání a noční vysedávání u počítače by klidně  mohly rozkolísat jeho psychiku. Jakýsi obranný mechanismus ho  přiměl vyskočit z programu a vypnout počítač.

 Následující dny bylo v práci rušno. Podnik převzal nový  majitel. Až do pozdního večera probíhaly porady o nové  koncepci a personálních změnách. Při návratech domů s těžkým  srdcem míjel ztemnělý monitor a snažil se rychle usnout.  Nebylo to snadné. Vybočení z pravidelného stereotypu spánku  příliš nepřálo. Převaloval se na posteli, zapínal a vypínal  televizor, zkoušel chvíli číst. Počítači se vyhýbal. Věděl,že  když k němu sedne, zapomene na čas. Bouřka v podniku však  trvala jenom několik dní. Když se opět vyjasnilo, řady kolegů  prořídly. Zdálo se však, že on si svou pozici posílil. Asi  po týdenní abstinenci zasedl odpoledne opět ke svému počítači.  Chtěl dořešit jednu ze starých záležitostí v grafickém  programu. Ve chvíli, kdy se rozsvítil monitor však  nenaskočilo obvyklé menu, ale již známý nápis :

 

 

 PROGRAM PLIVNÍK VÁS VÍTÁ VE SVĚTĚ NEOMEZENÝCH MOŽNOSTÍ

 Než stačil zareagovat, nápis zmizel a objevila se pomalu  otevírající brána.

 Pokusil se vyskočit, ale program byl ke všem příkazům  hluchý. Mezi tím se již brána otevřela dokořán a Ondřej měl

 na okamžik pocit jakoby se octl ve stavu beztíže. Letěl  dlouhým svítícím tunelem až byl najednou znovu ve svém  pokoji. Kolem se ale všechno změnilo. Stěny byly obloženy  novým nábytkem a na oválném stole stál počítač s neobvykle  velikou obrazovkou. Ani se nestačil pořádně rozkoukat, když  se ozval příjemně melodický hlas: " Vítám tě v tvém novém  světě, Ondřeji. Chovej se zde jako doma."

 Ondřej automaticky natáhl ruku ke klávesnici, ale než  dokončil svůj pohyb hlas pokračoval. " Nemusíš se zdržovat  navyklými postupy. Můžeme komunikovat přímo. Uvidíš, že si  velmi rychle zvykneš. Vyslov jakékoliv přání a já ti ho  splním."

 " Mám teď jediné přání," řekl Ondřej ohromeně, " a to  pochopit, co se vlastně děje."

 " Všechno je přece jasné." řekl hlas. " Jsi součástí mého  programu a můj program je součástí tebe. Během vstupního  obřadu jsem tě zkopíroval a provedl drobné změny tvých  funkcí. Neboj se, ty změny jsou pouze v oblasti komunikace.  Tvé podstaty jsem se nedotkl. To ani bez tvého souhlasu  nesmím. Všechno co vidíš jsem vytvořil z tvých představ.  Vstaň a jdi se podívat k oknu. Tvůj svět přece nejsou jen  tyto stěny."

 Ondřej se nejistě zvedl z křesílka a přešel k oknu. Začal  hledat kličku, ale okno jakoby vycítilo jeho myšlenku,  rozhrnulo stažené žaluzie a potom se samo otevřelo. Zahrádka,  která od smrti rodičů postupně zarostla travou, byla plná  květů a ovoce. I plot, ještě včera polorozpadlý, svítil lakem  nových planěk vsazených mezi vyzděné sloupky. Úplně vzadu  směrem k vzdáleným kopcům bylo malé jezírko s několika  lekníny.

 

 

 " To není pravda," řekl Ondřej. " Takové věci se nestanou  samo sebou. Nevím, čím na mně působíš, ale to, co vidím,  nemůže existovat."

 " Co je to pravda, Ondřeji,?" řekl hlas. " Sáhni si na okno,  na židli, dojdi do zahrady a natrhej kytici růží. Sněz

 některý z plodů, které se houpou ve větvích. Můj program  nevytváří obrazy, ale skutečnou hmotu. Kdyby ani hmota nebyla  skutečná, co už by byla pravda?"

 Ondřej si několikrát protřel oči a znovu se pozorně zadíval z  okna. Vlastně se nezměnila jenom zahrádka, ale všechno kam až  dohlédl. Celá okolní krajina byla jako vymalovaná a obloha  svítila neporušenou modří.

 Tohle že jsou mé sny, pomyslel si.

 Vždycky chodil ulicemi téměř jako slepý. Věci, které se  ho netýkaly, vnímal jen periferním viděním. Nikdy by nevěřil,

 jaké představy nosí v hlavě.

 " Dobře," řekl s trochou škodolibosti. " Vyzkouším si tě."

 " To je tvé právo," řekl hlas.

 " Chtěl jsem si objednat encyklopedii o vývoji počítačových  programů. Vyšla před několika dny. Prodává se ale jen  ve specializovaných prodejnách. Můžeš mi to zařídit?"

 " Už je to zařízeno, Ondřeji. Rozbal balíček, který leží na  nočním stolku.

 Ondřej se otočil od okna, přešel místnost a zvedl těžký  balíček opatřený štítkem s jeho vlastní adresou. V opačném  rohu čelní strany byla barevná samolepka s nápisem Computer  electronics centrum. Roztřesenými prsty strhl obal a vytáhl  objemnou barevnou publikaci. Kniha se otevřela na první  stránce s osobním věnováním od vedení firmy.

 " To bylo velmi skromné přání, Ondřeji. A navíc zbytečné. Už  nepotřebuješ žádné encyklopedie. Já ti mohu odpovědět i na  to, co v nich není."

 " Je to krásná kniha," řekl Ondřej." Mohu ji držet v rukou,  přeskakovat ze stránky na stránku. Kniha je o trochu víc než  pouhá informace."

 

 

 " Zapomněl jsem,že jste romantičtí. Ale budiž, můžeš mít i  romantická přání."

 " Chtěl bych mít snadný život. Žádné problémy. Příjemnou  práci. Hodně zábavy a moře volného času."

 " Už v této chvíli, kdy to říkáš, se začíná tvé přání plnit."

 " Víš co by mě ještě zajímalo," řekl Ondřej." Kolik lidí má  stejný program jako já? "

 " Zatím jen několik. Patříš k první malé skupině, která byla  vybrána. Časy se mění a tak se neustále ověřují nové metody  komunikace. Do budoucna ale dojde k masovému rozšíření."

 " Znamená to, že příští vlna bude mít ještě širší menu než  je moje?"

 " Přijal jsi nabídku neomezených možností a tak se nemusíš  bát, že tě někdo předběhne. Všechno záleží na tobě. Kolik si  vezmeš, tolik budeš mít."

 " V čem tedy budeš lepší, když ne v širší možnosti použití?"

 " V komunikaci s větším množstvím lidí. Přes některé vazby a  vztahy zatím nedokážu projít. Učím se ale rychle. A vaše  společnost se také rozvíjí. Jdeme si vzájemně naproti."

 " Ještě nechápu, čí to je projekt. Myslel jsem, že všechny  významné společnosti znám?"

 " A co název programu, Ondřeji. Ty přece víš, o jakou firmu  se jedná. Jen tomu nechceš uvěřit."  " S pohádkami to na mě nezkoušej. Vždyť, co mi říkáš odporuje  i jejich logice."

 " Jsi příliš konzervativní. Svět se přece neustále mění.  Nebudeš mi tvrdit, že rekvizity jsou důležitější než záměr?"  " Nechme toho. Ráno jdu do práce. Nerad bych zase vynechal."

 " Dobře. Program nech běžet. Stejně už nejde zastavit. Přes  monitor na tebe ale mohu mluvit."

 Ondřej se zvedl z křesílka, odestlal postel, vlezl pod  peřinu a zavřel oči. Chvíli se převaloval z boku na bok, ale  spánek nepřicházel.

 " Řekni, že chceš spát a budeš spát," řekl hlas.

 " Samozřejmě, že chci spát," odpověděl Ondřej.

 

 

 V tu chvíli, kdy své přání vyslovil, mu ztěžkla víčka  a usnul. Zdálo se mu, že bydlí v úplně jiném domě. Pod jeho  okny byla písečná pláž za kterou se rozprostíralo veliké  modré jezero. Na březích jezera rostly teplomilné stromy a  stranou domu byla promenáda, plná kaváren, vodotrysků  a velikých kamenných plastik.

 Když se ráno probudil, bylo nebe potaženo šedými mraky.  Cestou do práce ho do tváře bičovaly drobné jehličky deště a  poryvy větru odnesly kamsi do nenávratna poslední zbytky  nočního snu. Celý dne prožil v očekávání něčeho významného.  Den byl ale stejně prázdný jako všechny ostatní dny. Po  návratu domů zasedl před monitor a řekl: " Nějak jsem  nezpozoroval, že by se něco změnilo k lepšímu."

 " Zapomněl jsi, že musíš vždycky vyslovit přání? Pokud se  nepřihlásíš nemohu nic dělat. Když jdeš do bankomatu pro  peníze, taky musíš zadat kód a vypsat částku. V evidenci musí  být pořádek. Nakonec bys mohl tvrdit, že to, co čerpáš, jsi  vlastně nechtěl."

 " Včera jsem přece řekl jak si představuji život."

 " Máš pravdu. Koleje jsou už nataženy a vlak tvých přání je  nastartován. Stačí jen říci kam. A už se jede."

 Ondřej přikývl. Jen zvolna si zvykal na skutečnost, že  může mít všechno o co požádá. Zpočátku se choval zcela  nerozumně. Přál si hlouposti a také je dostával. Zkoušel  hranice svého programu, ale zatím žádné neobjevil. Uběhl rok.

 Už dávno nepracoval v bývalém podniku. Jeho kariéra stoupala  závratným tempem vzhůru. Nad mizející minulostí nepociťoval  žádnou lítost. Nikdy neměl čas na přátele a tedy mu ani  nechyběli. Jeho nové postavení mu přivádělo do cesty nespočet

 obdivovatelů a obdivovatelek. Nebyl hlupák a tak věděl, že  jejich přízeň souvisí více s jeho vlivem a bohatstvím než s  tím jaký opravdu je. Nebránil se přílivu nových známostí, ale  na jejich osudy a soukromý život pohlížel jen s chladně  zdvořilým zájmem. Přesto si všiml, jak občas někdo uklouzl a  zmizel v společenském propadlišti. Nebylo mu jich líto, ale

 

 

 byl konzervativní a neměl rád přílišné změny ve svém okolí.  Při jednom z rozhovorů se svým programem se zeptal,  jestli by nebylo možné jim trošičku pomoci. Hlas mu ale  odpověděl, že dobročinnost není v jeho nabídce. Zdálo se mu  podivné, proč tomu tak je. Život byl ale naplněn tolika

 věcmi, že na všechno, co bylo pryč, rychle zapomínal.

 Po prvních měsících zvědavých otázek spolu mluvili jen  zřídka. Většinou ani nebylo na co se ptát. Hlas vycházející  z monitoru měl svá omezení. Časem na ně narazil. Na všechno,  co se týkalo Ondřejova prospěchu, odpovídal bez sebemenšího  zaváhání. Pokud však chtěl znát smysl různých událostí,  pokaždé se místo hlasu dočkal jen stereotypního hesla:

 ODPOVĚDI TOHOTO DRUHU NEJSOU K DISPOSICI.

 Jednou byl neodbytný. K úplné spokojenosti mu chyběl pocit  i obecnější spokojenosti než je vědomí vlastního dostatku.  Lidské trosky na které občas narazil rušily jeho pocit  rovnováhy.

 Nevnímal je možná ani jako živé bytosti.

 Měl kolem sebe rád hezké věci a určitý stav pohody. Do tohoto  obrazu vstupovaly jako disharmonický tón. Ptal se vytrvale  proč tomu tak je. Hlas mu se zdráháním a neochotně odpověděl,

 že lidský svět má omezené množství zdrojů, aby se tedy  nedivil, že když se někde něco přidá, že to jinde chybí.  Do budoucna si pak vymínil na takové otázky neodpovídat.

 Čím delší dobu byl uživatelem tohoto zvláštního  programu, tím více ale ztrácel klid. Cítil jak stárne a  zatímco jiní o všechno bojovali, někdy i prohrávali a  ztráceli, on jenom existoval. Byla to sice příjemná a  bezmračná existence ale nic z ní nezůstávalo. Nezanechávala  vzpomínky, neměla svá vítězství, byla bez minulosti i  budoucnosti.

 Nejhorší bylo vědomí, že by již nedokázal žít jako  miliony lidí kolem. Schopnosti, které kdysi dávno měl,  postupně vymizely a zplaněly. Léta o nic nemusel usilovat a  tak se vlastně stal uživatelem do slova a do písmene.

 

 

 Jestli mu dříve rozsvícený monitor připadal jako brána  do neznámých světů, teď ho čím dál více vnímal jako zející  propast. Příjemně znějící melodický hlas ho varoval: Ondřeji,  moc přemýšlíš. Dostáváš se na scestí. Užívej a nestarej se.  Můžeš si přát cokoliv a já ti to vyplním. Nejhorší bylo. že  už si ani nedokázal nic přát. Všechno bylo nové jen chvíli.

 Dálka časem ztratila kouzlo. Úspěchy a vítězství zplaněly.

 Co bylo platné, že na společenském žebříčku vyšplhal až  nahoru. K čemu byl potlesk, který vlastně patřil programu  civícímu na něj okem monitoru. Věděl, že prohrál.

 Pokusil se ignorovat všechny nabídky. Hledal záchranu

 mezi lidmi. Jak by mu ale mohli pomoci lidé mluvící zcela  odlišným jazykem. Lidé, opancéřovaní všedními starostmi.  Nakonec jim záviděl. Jejich bolesti a neúspěchy mu připadali  jako koření bez kterého život postrádá chuť. Jako těžiště  udržující svět v rovnováze. Hlas ho však varoval: Chceš se  vyvléci ze svých závazků Ondřeji. Ničeho nedosáhneš. Všechno  jen pokazíš. Tvůj čas se krátí. Užij, co se dá. Nepromarni  svou příležitost.  Byly to chmurné dny. Dům, který za života Ondřejových  rodičů žil lidským teplem, už léta ovládala studená síla  polykající každou radost. Za okny poletovalo zvadlé listí a  podzimní vítr bloudil opuštěnou ulicí.

 Jednoho pozdního odpoledne zazvonila u Ondřejových dveří

 neznámá žena. Její šaty možná ještě pamatovaly lepší časy.  Teď však byly zmuchlané a provlhlé deštěm. Její tvář byla  pokryta únavou a bezradností. Možná to nebyl první dům do  kterého se pokusila vstoupit. Možná už byla na pokraji sil.  Její oči se dožadovaly pocitů, které Ondřej nikdy nepoznal.  Díval se na ni jako na cizokrajné zvíře a chvíli nevěděl co  vlastně chce. Vítr s drobnými kapkami deště jej však bičoval  do tváře a tak ženu vtáhl za domovní dveře.

 Když rozsvítil světlo pozorně si ji prohlédl. Přes  celkem elegantní kabát měla přehozený pléd podvlečený pod  kšíry odřeného batohu. V náruči držela raneček s dítětem.

 

 

 Nemohl je vyhnat zpátky do listopadové plískanice a tak  uvařil čaj a přinesl trochu jídla. Žena se pokoušela mluvit,  ale její řeč byla Ondřejovi cizí.

 Přinesl deky. Kabát a batoh položil na koupelnový sušák.  Jednou dekou přikryl ženina ramena a do druhé zabalil  dítě. Podle oblečení to byl zřejmě chlapec a mohly mu být tak

 dva roky. Oba mu začali u stolu usínat. Napůl je odvedl a  napůl odnesl do dávno nepoužívaného pokoje po rodičích. Nebyl  zvyklý na návštěvy, ale stav v jakém se nacházeli, mu nedal  na vybranou. Obloukem se vyhnul pracovně s počítačem a odešel  spát.

 Brzy ráno zavolal sekretářce ať zruší všechny jeho  schůzky, že zůstane doma. Chviličku se snažila připomenout  jedno z důležitých setkání, ale když řekl, že prostě  nepřijde, vzala jeho rozhodnutí na vědomí. V kuchyni nakrájel

 toustový chleba, proložil krajíčky plátkem sýra a šunky a  potom je s miskou vložil do mikrovlné trouby. Z opuštěné  pracovny se ozývalo tlumené skřípání jako když nehty škrabou  po skle. Nevěnoval mu pozornost a odešel do pokoje kam uložil  ženu s dítětem.

 Byli vzhůru. Leželi na posteli a žena hladila chlapce po  jemném rozcuchaném chmýří vlasů. Řekl dobré ráno a žena mu  odpověděla jazykem který neznal. Nebyla hezká ani z její  tváře nevyzařoval zvláštní intelekt. Přesto bylo v té dvojici  cosi dojemně krásného. Možná to byla živočišná radost s tepla

 a bezpečí? Možná to bylo neviditelné vlnění vzájemné lásky.  Možná to byla jen úleva z přestálých nebezpečí. Ondřej však  cítil, že nahlíží do skutečně lidského světa, který mu celý  život klouzal mezi prsty.

 Dal jim najíst a napít. Dokonce vylezl na půdu kde bylo  celá desetiletí zabaleno do krabic jeho dávné dětství a  přinesl chlapci medvídka, autíčko a několik vojáčků. Chlapec  položil autíčko na stůl, medvídka stiskl do náruče a vojáčky  odhodil na zem. Žena cosi říkala, ale nerozuměl jí ani slovo.

 Rozhodl se, že jim alespoň na několik dní pomůže. Nebyla to

 

 

 jenom lítost nad jejich stavem, ale i trocha touhy přiblížit  se plameni skutečného života. Odvedl je do pracovny s  nervózně blikajícím okem monitoru a řekl: " Toto jsou lidé.  Jestli tvůj program za něco stojí, dej jim šanci nezmrznout,  neumřít hlady a neživořit."

 Obrazovka potemněla jako tvář, která se zachmuří hněvem a

 falešně příjemný hlas odpověděl: " Překračuješ všechna  pravidla. Okamžitě zvedni telefon a nech je odvézt. S nimi  žádnou smlouvu nemám. Nezahrávej si se mnou. Pro sebe si přej  co chceš, ale žádnou dobročinnost."

 " Ale vždyť to je pro mne. Copak mi nerozumíš? Nemohu být  šťastný mezi nešťastnými. Byl jsem hlupák. K čemu je úspěch a  pohodlí, když se o ně nemohu podělit?"

 " Nabízím všechno co chceš. Nabízím ti nesmrtelnost. Tento  dům se rozpadne. Všichni, které znáš zmizí. Ty ale můžeš v  mém programu prožít věčnost. Ano, jsi opravdu hlupák, když  kvůli jedné špindíře a hloupému děcku zahodíš všecko, co

 jsi dostal?"

 " Jsi neuvěřitelně povýšený," řekl Ondřej," já už ale tvé  služby nechci. Rozumíš nechci."

 Monitor téměř vyhasl a hlas se proměnil v zlověstný sykot.

 " Jenomže ty mi patříš, Ondřeji. Jsi můj, můj se vším, co  jsem ti dal. Podívej, jak je tvá cesta temná."

 Obrazovka monitoru zčernala a prolomila se dovnitř. Celá  místnost se otřásla a větrný vír začal strhávat všechno kolem  do rozšiřující se černé propasti. Nejdříve tím černým tunelem  prolétla smršť papírů a knih. Následovaly stolky, křesílka a  židle. Ondřej cítil nepředstavitelně silný tah, který mu  podrážel nohy a zvolna ho přibližoval k zející ráně monitoru.

 Najednou si ale všiml ženy a dítěte. Stály v té spoušti zcela  nedotčeni. Jediná nit jejich oděvu, jediný vlas na hlavě  nebyly dotčeny vichrem, který stále sílil. Už cítil, že se  neudrží, že nedokáže vzdorovat a tak z posledním vypětím sil  strhl ruce zpět k ženě a dítěti. Bylo to jen marné gesto,  kterým se chtěl rozloučit se skutečným světem.

 

 

 Chlapec se však oddělil od matky a tu nataženou ruku  zachytil. Bylo v tom cosi neuvěřitelného, ale v slabé dětské  ručičce byla tak užasná síla a pevnost, že se jí Ondřej  zachytil jako kotvy.  Kolem poletovaly poslední zbytky zařízení. Omítka se  loupala  se zdí a ve stěnách se objevili trhliny. Základy domu, který  postavili jeho rodiče, byly však pevné. Pro prach už nebylo

 vidět. Ucítil však ženinu ruku na svém předloktí a přes  slábnoucí hlomoz zachytil i nesrozumitelná slova její  mateřštiny.

 Zdálo se, jakoby čas ustrnul a přestal existovat. Cítil  se jako divák podivného představení plného rychlých střihů a  měnících se kulis. Byl v něm jeho zplanělý život. Bylo v něm  plno násilí a špinavých obchodů. Bylo v něm plno lží  převlečených za pravdu. Bylo v něm krupobití lhostejných očí.  A bylo zvláštní, že zcela chybělo rozlišení temných vln,  které se vzájemně potíraly. Pod každým z bělostných praporů  bujely odporné boláky zla prorůstající metastázami do celého  organismu. Díval se, a nebýt rukou, které ho přidržovaly, už  dávno by upadl k zemi.

 Po nekonečně dlouhé době ustal vichr a prach usedl na  rozbitou podlahu. Kolem byla nepředstavitelná spoušť. Byl  však živý. Přes své stáří a únavu stále ještě živý. Věděl, že  už příliš nezmění na obraze světa, že už nevyužije žádnou ze  ztracených příležitostí a že nikdy neporazí netvora, který se  na okamžik stáhl do jedné ze svých děr, aby vyhlížel další  oběť. Přesto však pocítil cosi jako nepatrný dotek štěstí.

 A tak tam stál s neznámou ženou a malým dítětem mezi  troskami ztraceného světa. Všechno bylo pryč. Jen síla dítěte  kterou pocítil ve chvíli ohrožení, pronikala jeho okoralým  srdcem jako maličký, ale pevný paprsek naděje.

 

 

 

 DAV

 Člověk patří mezi lidi. Nemůže trvale žít sám. Běda  však, když se stane pouhým kolečkem v soukolí světa. Panství  mnohohlavé obludy ho naplní vzruchy a vášněmi překračujícími  vůli jednotlivce.

 Už brzy odpoledne se uprostřed města začaly tvořit  hloučky . Byl klidný, říjnový den. Modrou oblohou plulo jen  několik bílých mráčků. Podzimní slunce klouzalo po střechách  a zlatilo šedivou dlažbu náměstí.

 Kdyby lidé bloudící ulicemi měli dostatečně dlouhou  paměť, určitě by si připomněli vzdálený den, kdy byla  podepsána smlouva o novém uspořádání světa.

 I tehdy, před padesáti lety, svítilo slunce. Nadšení  naplňující ulice působilo jako opiát. Zmizely všední  starosti. Pramínky davu, jako chapadla chobotnice,  prostupovaly městem, zatímco někde uvnitř pulsovala vize  úžasného zítřka.

 Od té doby se plno věcí změnilo k lepšímu. Svět ukončil  sérii krvavých konfliktů a téměř vymizel terorismus. Jenomže  dávná představa štěstí se časem proměnila ve všední dny a  všechny změny ztratily kouzlo.

 Viktor šel ulicemi směřujícími k centru. Ani si nevšiml,  že je v ulicích rušněji než jiné dny. Měl oči obrácené vzhůru  a ruch kolem sledoval jen periferním viděním. Štíty domů byly  nasvíceny sluncem a na okrajích střech posedávala holubí  hejna. Měl volný den a nikam nespěchal. Dopoledne strávil  přípravami na víkend. Bez většího nadšení přijal nabídku  dvoudenního pobytu v horách. Hory ho nezajímaly, ale těšil se  na kamaráda, který před lety zmizel z jeho života. Do  odpoledních ulic ho vytáhl prázdný mezičas a krásné  odpoledne. Město, kde se narodil a prožil mládí, pro něj  nebylo jenom městem, ale i krajinou, kterou měl rád. Nikdy  nepochopil lidi prchající kamsi ven. Jeho příroda to byly  domy, parky a řeka protékající kouzelným nábřežím.

 

 

 Jeho cesta za dobrodružstvím začínala v úzkých uličkách  a přecházela do širokých bulvárů směřujících k stále rušnému

 centru.

 Šel bez cíle, ale přesto, aniž by si to uvědomil, byl  přitahován k pulsujícímu davu. Přes naprosté bezvětří  připomínala ulice vánici poletujícího listí. Jednotlivé  poryvy zrychlovaly pohyb a vytvářely seskupení, která se v  příštím okamžiku rozpadala a přesouvala jinam. Byl už téměř  uprostřed města když si uvědomil, že se cosi děje. Z hustých  ostrovů uprostřed davu vyletovala vzrušená slova zpočátku  nesrozumitelná, ale čím dál zřetelnější. " Manipulace.  Podvod. Nesvoboda. Zbytečná omezení."

 Viktor se nikdy nesetkal s něčím podobným. Samozřejmě,že  se občas účastnil vzrušených diskusí v zaměstnání, mezi  přáteli i v řadě klubů, které navštěvoval. Tyto hlasy však  zněly jinak. Byla v nich jiná naléhavost a probouzely i jinou  odezvu. Při hádkách a přích, které měl v paměti, se pokaždé  objevily různé alternativy. Zde převládal jednolitý proud  nahromaděné nespokojenosti, která kladla otázky, aby si  vzápětí sama odpovídala. V prvé chvíli pocítil údiv  vystřídaný znechucením. Čím déle se však pohyboval s davem a  poslouchal rozohněné řečníky, tím jeho odpor slábl. Dole na  dlažbě, kam nedosáhly paprsky podzimního slunce, se srážel  vlhký podzimní vzduch a jeho kapičky byly jako semeníky  veliké houby, která prorůstala ulicemi.

 " Na magistrát!" Ozvalo se z davu. Tlačenice zhoustla a  celý obrovský kolos se dal do pohybu. V tu dobu byl již střed  města ochromen. Vozy hromadné dopravy stály u nástupních  ostrůvků a elektromobily uvízlé v davu byly jen překážkou  šířící se povodni. Parta výrostků pronikla pod kapoty dvou k  sobě přimáčklých vozů a přes protesty majitelů propojila  jejich akumulátorové kabely. Ohňostroj jisker vyvolal jen  souhlasný potlesk. Při okraji ulice prolomil dav výlohu s  dámským prádlem a krajkové hadříky stržené s aranžérských  závěsů zavlály nad hlavami jako prapory a mávátka.

 

 

 " Na magistrát," opakoval dav posílený společným dechem a

 společnými hesly.

 Byl to samozřejmě nesmysl. Magistrát byla budova, v pozdním  odpoledni zaručeně prázdná. Všichni kolem znali úřední hodiny  městských institucí. Nikomu to ale nevadilo.

 Z pod mřížek kanálů stoupal otrávený dech bestie,  vykrmené odpadky lidských životů a zvolna se rozlézal  ulicemi.

 " Na magistrát " vykřikovala nespočetná ústa jediného těla.  Jejich hlasy byly sladěny a zrytmizovány dávno zapomenutou  zkušeností, která od věků spočívala v jejich podvědomí.

 Viktor šel s davem. Nechal se unášet jeho vlnami.  Vzpomněl si na sekvence historických filmů ve kterých kompars  ovládl ulice. Uvědomoval si nedokonalost obrazů, vizuálně  dokonalých, a přesto tak málo postihujících skutečnost. Bylo  v nich všechno mimo pocit neskutečné síly a sebevědomí. A  právě v pocitech jiné inteligence a jiných měřítek bylo  všechno podstatné.

 Částečně si uvědomoval sám sebe, svá omezení a konvence,  vlastní individualitu. Dav ale požíral každou odlišnost. V  společném dechu zněly bubny prehistorických kmenů. Výkřiky  a slogany kroužící nad hlavami to nebyly věty a sdělení, ale  magické formule.

 Nejsilnější ze všeho bylo však společné vědomí, okamžitě

 přijímající množství nových podnětů. Nejsilnější byl pocit  mizející ztracenosti a samoty.

 Jakoby se všichni vzájemně chápaly, jakoby se všichni  milovali. Jakoby chybělo jen odvalit překážející balvan v  cestě a svět bude jiný a lepší. Obluda davu modelovala své  vůdce, své vtipné glosátory, svou hlavu, mozek, paže i prsty.  Čelo zástupu již opustilo centrum metropole a vklouzlo  do úzkých uliček staré zástavby. Jestli se v širokých ulicích

 tísnilo tělo k tělu, zde dav srostl v jednolitou masu s  tisíci hlavami, tisíci nohama a jediným tělem. Zde již nebyl  možný sebemenší individuální pohyb. Nádech, výdech,

 

 

 elektrizující vlny rychle zrozené a rychle opadající, jeden  směr a jediný hlas. Do prostoru před magistrátem dospěly jeho  chapadla z několika ulic najednou.

 Nevelké náměstí se okamžitě naplnilo, zatímco přecpané  přístupové cesty zesilovaly tlak na zadní řady. Slunce již  před chvílí zmizelo za střechami domů a s přicházejícím  večerem modř oblohy zešedla. Okna magistrátu, jako dlouhá  řada zrcadel, čněla vyzývavě proti rozvlněnému davu.

 Dojít k podobné situaci někdy v dávné minulosti, byly by  ulice plné policejních vozů a zásahová jednotka by očekávala  signál k zahájení vyčišťovací akce. Doba parádních zásahů

 však byla dávnou minulostí. Již před lety byl zrušen  pohotovostní oddíl a jednotky pořádkové policie neměly  prostředky ani zkušenost čelit tak mimořádné situaci.  Všeobecně se věřilo, že sjednocený svět pohřbil s odmítnutými  ideologiemi i lidové bouře a protestní shromáždění.

 Na celé planetě nezůstala jediná nedemokratická vláda.  Každý mohl projevit svou nespokojenost v řádných volbách.  Každý občan mohl protestovat u mezinárodního soudu. Někde se  však stala chyba.

 Obluda, zažehnaná smlouvami a pohřbená pod paragrafy  ústavních zákonů, se jako bájná Godzila budila z letitého  spánku. Její téměř zapomenutá síla dostala nový rozměr.

 Už zde nebyly nepřátelské tábory soutěžící o moc.  Už zde nebyl sen o lepším světě, kterému by bránil jen  stávající systém. Už zde nebylo jasně ohraničené zlo, které

 by mohla smést a rozdupat. Svět se změnil a byl zcela  nečitelný.

 Potácela se na nespočtu křehkých nohou a v tisíci hlavách

 s jediným společným rozumem se zvolna rozhoříval plamen  destrukce.

 Davem prolétla elektrisující vlna a tříšť rozbitého skla  padla mezi první řady. Křehkost překážky povzbudila zástup,

 těžké vstupní dveře se rozlétly do stran a vpustily zkrvavený  předvoj do útrob budovy.

 

 

 Viktora žádný úlomek skla nezasáhl, ale kapky krve mu  potřísnily ruce i tvář. Snažil se zachytit muže, který padl  k zemi, ale zástup ho táhl schodištěm vzhůru.  Sochy, stojící při stěnách, se proměnily v úlomky  útočného materiálu. Pokud byl v budově někdo z personálu,  bezpochyby využil času obléhání a zmizel někde v bezpečí.  Dav byl však lhostejný k nedostatku překážek a absenci  odporu. Měl již své raněné a padlé. Cítil svou vlastní krev.  Když vyšlehly první plameny, náměstí před budovou zavylo  radostí.

 V téže době a podle stejného scénáře zaútočily davy ve  všech světových metropolích. Nikdo je neorganizoval. Nikdo  nepřipravoval hesla a strategii. Nikdo v té chvíli ještě  nevěděl, že není jen částečkou osamocené skupiny, ale jedním  z mnoha chapadel rozprostřených po celé planetě.

 V té chvíli ještě dav nehledal lidské oběti. Soustředil  se na ničení budov.

 Možná v nich viděl symbol své vlastní zbytečnosti. Možná  pod klenbou střech a za hradbou zdí tušil cosi skrytého co je  mu upíráno. V každém případě jeho jednání nemělo žádnou  logiku.

 Dav však nebyl rozumnou bytostí, a živel logiku  nepotřebuje. Každá z jeho částeček se už dávno odnaučila  naslouchat druhým. Každá z lidských bytostí byla sešněrována  pouty prazvláštní samoty, která znehodnocovala úspěch,  hledání i radost.

 Ten hlas, který promluvil odněkud zevnitř, byl však  každému srozumitelný. Syčela v něm láva vybuchujících sopek,  hučely v něm vlny rozbouřeného moře. Mluvil praskotem  plamenů. Řeč přímočará a bez otázek, starší než lidská paměť,

 řeč svobodného chaosu.

 Viktor, ztracený uprostřed hořící budovy z údivem hleděl  na ušlapaná lidská těla a mezi hukotem plamenů vzdáleně  vnímal křik davu. " Svoboda, svoboda, svoboda." Cesta zpátky  byla zatarasena nově příchozími. Nebylo kam utéci.

 

 

 Najednou se mu zdálo, že hoří celý svět. Bylo to  zvláštní, ale necítil strach. Necítil vlastně vůbec nic.  Připadal si volný a nezranitelný. Necitlivý k ranám, plamenům

 ani dusivému kouři.

 Stejně jako všichni kolem, naslouchal svůdně burácivému  hlasu, rozbíjejícímu všechno křehké, co z posledních sil  přidržovalo život nad bezednou propastí vesmíru. Silný a  svobodný. Cítil se silný a svobodný.  Neodolatelná síla ho přitahovala k burácejícím plamenům.  Chtěl žít chtěl tak strašně žít. Tam vepředu byl skutečný  život.

 A tak vykročil a bez zaváhání se vrhl do ohně.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 PRSTEN

 Každý, s kým jsem mluvil, mi říkal ať do toho domu  nechodím. Dům stál na konci města a vedla k němu jen úzká  pěšina obrostlá kopřivami.

 Nevím, proč byl jeho majitel tak neoblíbený. Nikdo o něm  nemohl říci nic špatného. Ale Bůh ví, že takovou pověst si  člověk vyslouží ani neví jak.

 Stačí být odlišný a nevšímavý k společenským rituálům.  Stačí vyznávat jiné hodnoty a přitom se o ně nepřít. Je to  sice zvláštní, ale je to tak. Lidé vám daleko snáze odpustí,  když vyznáváte určitou odlišnost a snažíte si ji obhájit.

 Mají vás třeba za podivína, za šaška nebo jenom mluvku, ale  tím, jak pořád dokola vedete svou, jste nějakým způsobem  přijatelní. Obklopit se mlčením je ale podezřelé. Vypadá to,  jako by se lidé více než odlišnosti báli ticha.

 Šel jsem do toho domu a vlastně ani neočekával nic  mimořádného. Na kolika takových místech jsem byl a pokaždé se  ukázalo, že skutečnost je daleko prostší než kolující pověst.  Věděl jsem, že zklamání obvykle na lidi nečeká na místech  kterým se vyhýbají, ale naopak tam, kde se cítí bezpeční.  Jeden ze sousedů měl přiléhavé přísloví. i když jako  dítě jsem mu nerozuměl. Říkal: Zavaď volkovi o svatozář a  zaručeně tě potrká. Je to dávno, co jsem byl dítětem a možná,  že ho necituji přesně. Bez ohledu na přesnost ale vím, co tím  myslel. Zde ale nic takového nebylo.

 Ten stařík mě zvláštním způsobem přitahoval. Ve městě  jsem ho zahlédl jenom několikrát, ale přesto mi utkvěl na  rozdíl od jiných lidí v paměti. Měl v sobě jakousi skrytou  důstojnost. Je pravda, že byla ,pod neupraveným zevnějškem a  stopami stáří téměř neviditelná, ale přesto, při pozorném  pohledu, vystupovala na povrch a všechny do očí bijící  nedostatky odsouvala jako nepodstatné. Možná to byla i  zvědavost, co mne k němu táhlo. Zvědavost je ale hloupé  slovo. Přesnější je možná zájem a touha pochopit člověka,

 

 

 který si vystačí. Bláhově jsem se domníval, že bych mu  případně mohl být i něčím užitečný. Z pohledu města to byl  přece jen starý a opuštěný člověk.

 Dům měl oprýskané vstupní dveře, zkřížené v tmavých,  trouchnivějících zárubních. Nikde nebyl zvonek ani jiné  podobné zařízení. Chvíli jsem klepal. Houbovitě navlhlé dřevo  však pohlcovalo zvuk. Vzal jsem za kliku a vstoupil do dlouhé  úzké chodby. Chodba dělila dům na dvě stejně ponuré poloviny.  Řada dveří na pravé straně na první pohled nepatřila k obytné  části. Kdysi zde byly zřejmě chlévy, sklepy a komory. Na levé  straně chodby byly troje dveře. Před prostředními leželo cosi  podobného rohožce.

 Znovu jsem zaklepal. Přece jen jsem se cítil poněkud  nejistý. Nevěděl jsem, jak mne příjme a jestli je vůbec  ochotný komunikovat s cizím člověkem. Chvíli trvalo než se  ozvaly šouravé kroky. Potom se dveře otevřely a jejich úzký  rám vyplnila shrbená postava.

 Řekl jsem dobrý den a neurčitou omluvu ohledně svého  příchodu. Přejel po mně pohledem, ustoupil stranou dveří a  pozval mě dál.

 Místnost na rozdíl od zbytku domu působila docela  milým dojmem. Staré skříně a poličky zarovnané knihami,  veliký stůl a stará kachlová kamna jaká se dneska už nevidí.  " Jsem rád, že jsi přišel," řekl, jako by mluvil k někomu,  koho dávno zná.

 " Nevěděl jsem jestli vám moje návštěva nebude nepříjemná,"  řekl jsem, ještě poněkud nejistým hlasem.

 Svraštělým pergamenem jeho tváře přeběhlo něco podobného  úsměvu.

 " No, nestůj tady. Posaď se," řekl a odsunul od masivního  stolu jednu z židlí. " Nedovedeš si představit jak jsem rád,  že jsi přišel. Vždyť to je roků, co jsem měl naposledy  návštěvu."

 " Víte," řekl jsem. " Zajímají mně lidé. To, jak žijí, jak  myslí, co považují za důležité. Věřte mi, že to není obyčejná 

 

 zvědavost."

 " Nemáš se proč omlouvat. Vím, o čem mluvíš a jsem rád, že  jsi tady. Jenom škoda, že jsi nepřišel dřív. Už vlastně není

 moc času."  Když se zmínil o čase, napadlo mne, že jsem přišel  nevhod. Všiml si, že jsem špatně porozuměl jeho slovům

 a tak pokračoval. " Ne, vůbec mě nerušíš. Naopak. Jenom si  budu muset pospíšit."

 Protože jsem vypadal dost nechápavě, dodal. " To nevadí,  že nevíš o co jde. Jsi plný myšlenek, které sotva vzklíčily.  Tvůj čas je jako dlouhá řeka s mnoha přítoky. Mluvil jsem o  svém čase a o věcech, které ti musím odevzdat."

 " Jste hodný," řekl jsem. " Já ale mám všechno. Možná si  myslíte, že jsem sběratel a chci z vás vymámit nějakou  starožitnost. Jenže já přišel opravdu jen za vámi. Nic  nesbírám, nic nepotřebuji a dokonce to, čemu říkají krásné  věci, nemám ani moc rád."

 Už když jsem to říkal se začal hlasitě smát. Věděl jsem, že  se směje mým slovům a přesto se mne jeho smích nedotkl. Byl  to upřímný, téměř dětský smích ve kterém nebyly žádné ostré  hrany. Cítil jsem se najednou náramně dobře. Přišlo mi, že si  rozumíme. Napadlo mne, že se vlastně na nic nezeptal, že  mluví jen jakoby ze sebe. Lidé při svých hovorech proplétají  řeč mnoha zdvořilými otázkami a většinou ani nečekají na  odpověď. On byl opak. Nezapředl se mnou žádný formální dialog  a přesto se mezi námi za tu kratičkou chvíli vytvořila určitá  forma porozumění.

 " To, na co teď myslíš, je pravda. Slova jsou velmi zvláštní  věc."

 Udiveně jsem na něj pohlédl.

 " Chraň bůh, to není telepatie," řekl. " Jsem jenom dost  dlouho na světě a trochu jsem se naučil dívat a naslouchat.  Jestlipak víš, že jsi jeden z mála lidí, kteří to také  dokáží?"

 Bylo to divné, ale vůbec se nezdálo, že mi lichotí. Spíše

 

 

 jsem měl pocit, jako když na mne klade zátěž, pod kterou  podklesávají kolena. Možná, že rozumnět tomu, co kdo říká,

 vůbec neusnadňuje život.

 " Vy ale nemáte moc příležitosti naslouchat lidem. Nikdo o  vás nic neví. Zdá se ale, že vám samota nevadí."

 " Nejsem tolik sám jak to vypadá. S tím problémy nemám.  Člověk přece může být osamělý uprostřed lidí. To není v  množství a četnosti. Důležitý je vztah, vědomí a myšlenková  komunikace. Pojď se podívat k oknu!"

 Vstal jsem ze židle a přešel k oknu směřujícímu do  neudržované zahrádky. Nebyly v ní žádné záhony ani pravidelný  trávník, přesto nebyla zcela spustlá. Z trsů nízké trávy  vystupovaly ostrůvky divokých květů a jejich zářivé hlavičky  se natáčely za odpoledním sluncem.

 " Vidíš ten strom? " řekl stařec.

 " No, ano. Samozřejmě."

 " Podívej se jak je rostlý. Na jedné straně jsou větve husté,  zatímco opačná strana koruny je řídká. Támhleta větev má  jenom několik lístků. Utíká stranou koruny a když je úrodný  rok, prohýbá se skoro až k zemi. Když se na ni podíváš, mohlo  by se ti zdát, že je odtržená od ostatních větví. Přesto má  každý lístek dostatek mízy. Je ve spojení s kmenem, s kořeny  a vlastně s celou zemí. Mízu nikdo nevidí. Ani o světle a  stínu nemůžeš říci, že by zde byly právě pro tuto větev.  A přesto, i ten nejposlednější lupen pracuje na společném  díle. A přesto jsou zde nespatřitelné nitky života. Kdepak  takhle samota nevypadá. Ve chvíli kdy ustane výměna, list

 začne usychat. Nikdy bych to nedokázal vysvětlit lépe než  ten strom."

 " Možná je to dobrý příklad," řekl jsem, " ale mezi lidmi je  všechno složitější? Vytvořili jsme kulturu a ta nás zavazuje  žít podle jejích norem."

 " Vidíš, v tomhle nemáš pravdu. I naši kulturu modeluje míza,  která vychází od kořenů. Je pravda, že naše sebevědomí nerado  snáší jakoukoliv uzdu. Když ji ale shodíme, jsme jako řeka

 

 

 která uhnula do slepého ramene. Realita, kterou vytvoří  rozum, musí nutně zklamat. Můžeš znát nespočet cest a  pěšinek, ale pokud má rozum objevit tu jedinou pravou, nikdy  se nemůže vzpouzet životu."

 Alegorie a metafory, které starý muž užíval působily,  mírně řečeno, nezvykle a archaicky. Byli jsme však naladěni  na stejnou vlnu a proto jsem věřil, že mu rozumím.

 Mluvili jsme spolu dlouho. Spíše on mluvil a já  naslouchal. Vůbec mi to nebylo nepříjemné. Ani chvíli jsem si

 nepřipadal jako pasivní návštěvník. Uvažoval jsem, jak je  možné, že vlastně většina rozhovorů, které jsem kdy vedl  vyzněla do prázdna. Nevím, jestli to bylo v způsobu řeči nebo

 v jejím obsahu. Všechno s čím se na mne obracel, však bylo

 natolik osobní, že jsem téměř vstupoval do jeho slov.

 Odpoledne pokročilo a sšeřelá místnost se naplnila  stíny. Domluvili jsme další návštěvu.

 Odcházel jsem s vědomím nepředstavitelné nespravedlnosti  s jakou lidé z města posuzují zajímavého a všestranného  člověka. Nechápal jsem proč. Měli přece možnost dlouhá léta

 čerpat z jeho zkušeností. Na rozepsanou knihu jeho života  pozvolna sedal prach a jak jsem byl přesvědčen, nenašel se  mimo mne jediný člověk, který by ji byl ochoten otevřít.

 Uběhl týden. Přišel sjednaný čas. Minulé dny jsem  věnoval pátrání ve vzdálené minulosti. Použil jsem několik  záchytných bodů z našeho rozhovoru. Navštívil jsem město ve  kterém prožil mládí a podstatnou část svých zralých let.  Překvapilo mne, že byl kdysi populárním novinářem a snad i  autorem jakési knihy. Nedá se říci, že bych jednal na jeho  popud nebo za jeho zády. Když jsem se letmo zmínil o svém  úmyslu, neprojevil sebemenší zájem. Řekl jen, že to byla  mrtvá léta a to bylo všechno.  Těšil jsem se na opětovné shledání i když jsem nevěděl  co mne tentokrát čeká. Na stole i židlích byly stohy  popsaného papíru a v kamnech hořel oheň.

 " Už jsem se rozloučil s tolika věcmi, že téměř nic nezbylo,"

 

 

 řekl, když jsem vkročil do místnosti. Přelétl zrakem po všech

 těch popsaných listech a pokračoval.

 " To je jediná věc u které jsem nechtěl být sám. Asi bys

 nikdy nevěřil, co člověk za život popíše papíru."

 Několik popsaných listů leželo na zemi u mých nohou. Zvedl  jsem je a zadíval se na ostře vystupující písmo. Zaujala mne  hned první věta: A protože slova, která nemohou stát sama o  sobě jsou zavádějící, odvrhněte je !!!  Zvedl jsem oči od papíru a zadíval se do očí, které mne  pozorovaly.

 " Proč jste vůbec přestal psát?," zeptal jsem se.

 " Ale já jsem nikdy nepřestal," odpověděl.

 " No dobře, proč tedy jste své věci nikam neposílal?"

 " To přece nezáleželo na mně. Když se tluče do bubnů nemohou  hrát housle. Když mrzne, nikdo nevysazuje květiny. Když  přijdeš mezi hluché, je marné zpívat."

 " Já vím, že je to těžké, ale přesto. Vždyť vy nejste člověk,  který se vzdává."

 " Nejsem ale ani člověk, který marní čas tím, co postrádá  smysl."

 " Vy nevěříte, že správná slova dělají svět lepším?"

 " Bože, jak já věřím ve smysl slov. Víš, slova, to je magie  a víc než magie. To je základ. Věta ve které se říká, na  počátku bylo slovo, je jako stěžeň lodi, jako svorník stavby,  jako nezpochybnitelná mapa. Byla tu ale podmínka. Varování.  My, lidé, jsme ji však porušili."

 " Teď vám nerozumím?"

 " Kdysi bylo lidem řečeno: Nebudete si vytvářet obrazy!!!  Mohlo se zdát, že je to jakýsi okrajový zákaz. Možná zbytečný  a těžko pochopitelný. Obraz je přece cosi krásného. Je jako  otevřené okno ke všemu, co je nedostupné. Čím by mohl být  nebezpečný. My jsme ale nic nepochopili. Moudrost  přicházející z nekonečných dálek jsme proměnili v přání  žárlivého Boha. Tisíciletí se nic nedělo. Jakoby záleželo na  čase. Teprve když se začaly obrazy pohybovat, těm, kteří byli

 

 

 citlivější, zatrnulo. Rozlitou řeku ale už nikdo nezastaví.  A obrazy začaly zabíjet slova."

 Díval jsem se mu do tváře ve které nebyl ani hněv ani

 trpkost. Usmíval se, přestože jeho slova útočila na všechny  pilíře mého světa. Snažil jsem se porozumět, ale ve  skutečnosti jsem byl úplně mimo. Nesměle jsem se zeptal:

 " Vy nevěříte na budoucnost?"

 Bylo vidět, že jsem přerušil tok jeho myšlenek. Chvíli

 mlčel a potom řekl: " Já věřím na budoucnost. Vidíš, to je  všeobecný omyl. Poznal jsem řadu pesimistů, kteří si libovali  v kdejakých úchylkách a ani se nepokusili o střízlivý pohled.  Já jsem optimista, ale neumím nevidět. Život má v sobě tolik  obraných látek, že není možné nevěřit v budoucnost. Jenom  daň, kterou platí ze své svévole a ze svých omylů, je někdy  neúměrně vysoká."

 " Proč se ale chcete zbavit toho, co jste napsal? Říkáte, že  věříte v slova, že věříte v budoucnost. Tomu nerozumím. Vždyť  už teď o Vás občas probleskne zmínka mezi lidmi, kteří se  zajímají. Já Vás vlastně objevil také tak. Jednou by třeba  každá z těchto stránek získala na důležitosti."

 " Co má zůstat, to nechávám. Ten převázaný balíček který leží  na stole si vezmeš k sobě. Ostatní spálíme."

 " Nemůžete přece sám posoudit, co je důležité."

 " Mohu posoudit co chci, aby zůstalo. Ti, kteří by hledali  důležitost v ostatním, mají prostě smůlu. Měly dostatek času.  Netoužím po jejich nekrofilním zájmu. Vždycky mi bylo proti

 srsti, když vytáhli zakrvácený cár dávno mrtvé minulosti a  spustili objevitelský pokřik. Jejich život by měl smysl,  kdyby objevovali klíčky a pupeny, kdyby se starali o  rozvíjející květy, kdyby připravovali a spravovali cesty.  Uctíváním ostatků slouží smrti a nevidím nejmenší důvod proč  jim v tom nahrávat."

 " Já vám v ale nemohu pomáhat. Na to nemám právo. Vlastně ani  nevím, co všechno zde leží. Je to Váš život, Vaše myšlenky,  Váš obraz světa."

 

 

 " Já ho ale nechci rozbít. Jenom ho vysvlékám se slupek.  Kdyby bylo dost času, všechno bych kousek po kousku s tebou

 probral. Vím, že bychom to nestihli a tak mi nezbývá než  věřit, že mi později dáš za pravdu. Budeš mít konečně prsten,  který tě povede."

 " Snažím se řídit rozumem a citem," řekl jsem trochu  vzdorovitě.

 " V tom prstenu je obojí. Navíc je v něm zkušenost, naděje a  radost. Nedokážu vysvětlit co je nevysvětlitelné, ale pokud  jsi člověkem, který je schopen ho přijmout, budeš brzy vědět  o čem mluvím. Je mnoho lidí, kteří nedokáží projít rituálem  zasvěcení."

 Snažil jsem se být vstřícný. Přesto mne ovládal pocit  nedůvěry a vzdoru. Chtěl jsem maximálně pochopit jeho způsob  uvažování, ale pokaždé překročil hranici představ, které mi  ještě byly srozumitelné. Slova jako magie, obrazy, které  vraždí, nekrofilní teoretici a nakonec rituál zasvěcení.  Všechno bych přijal jako metaforu, on však chtěl víc.  Očekával ztotožnění mého světa s jeho světem. Vlastně nevím,  co chtěl. V našem vzájemném přiblížení byl současně rozpor i  soulad. Jako osobnost jsem ho respektoval a snad i chápal. V  detailech jsem byl naježený kvůli každé jeho větě. Možná více  než jemu jsem nerozuměl sobě.

 Mezi tím, co jsem přemýšlel, stačil zlikvidovat stohy  papíru. Zdálo se, že v něm loučení s minulostí nevyvolává  žádné pocity. Pálil popsané stránky jako klestí z prořezaných  stromů. Občas po mně přejel pohledem ve kterém nebylo nic, co  by vyžadovalo souhlas.

 Připadal jsem si jako zaostávající běžec za kterým se  ohlíží a snaží se ho povzbudit. Když odevzdal plamenům  poslední svazek, sedl si vedle mne ke stolu a řekl: "

 Dobře rozumím zmatku, který pociťuješ, ale neboj se. To co  považuješ za překážky, jsou jenom cáry mlhy, která se již  brzy rozplyne.

 Ten prsten. Na malý okamžik ho uvidíš. To bude takové

 

 

 vnější potvrzení jeho existence. Sám ale poznáš, až vklouzne  na tvůj prst, že taková potvrzení jsou pro tebe již zbytečná.

 Vlastně je zbytečné i to, co teď říkám. Chci tě jen připravit  na naše poslední setkání a nechci, abys byl smutný. To není  rozchod. Sám všechno poznáš."

 " Proboha ne, proč to říkáte? Známe se jen několik dní. Možná  mi nevěříte, ale chci se od Vás dozvědět plno věcí. Záleží mi  na Vás. Chtěl bych, aby vás poznalo daleko víc lidí. Mluvme o  Vašem životě a o tom, co jste napsal. Těším se na každé naše  setkání a kdybych si nemyslel, že Vás tím obtěžuji, budu tady  denně."

 " Neboj se. Člověk ztrácí jenom čeho se sám vzdá. To že  odejdu sice nemůže nikdo změnit, pokud si mne ale zachováš ve  svém srdci, budu s tebou i potom."

 Chtěl jsem odporovat a vymluvit mu tu nepochopitelnou  zmínku o poslední návštěvě. Zvedl se však ze židle a  vyprovodil mne ke dveřím. Řekl mi, že je unavený a potřebuje  si odpočinout. Potom mne požádal abych přišel za tři dny a  dvakrát zopakoval, že je to důležité. Přišel bych kdykoliv.  Trval však na stanoveném termínu. Řekl mi také, že příště  nemám klepat, ale jít přímo dovnitř.

 Někdy utečou tři dny jako mžiknutí oka. Pro mne však  byly nekonečně dlouhou dobou. Všechno, co jsem v tom čase  vnímal, mi připadalo nesmyslné. Chování lidí, ozvěny  politiky, bombasticky odlidštěné projekty budoucnosti,  horečné hemžení kořeněné pachutí končícího tisíciletí. Byl  jsem nespokojený se světem, se svým okolím i sám se sebou.  Nakonec ty tři dny uběhly.

 Cestou k jeho domu jsem si sliboval, že budu neústupný a  vytáhnu ho mezi lidi. Bůhví, jak to myslel, když se zmínil o  poslední návštěvě. Nechtěl jsem, aby kamkoliv odcestoval.  Ve svých představách jsem si ho přivlastnil a zařadil do  svého života.

 Dveře starého domu i dveře do místnosti byly nepatrně  přiotevřené. V první chvíli, když jsem vešel do světnice mne

 

 

 napadlo, že je pryč. Když jsem se pořádně rozhlédl, uviděl  jsem, že leží na pohovce za stolem. Uslyšel mne. Řekl ať jdu  k němu, ale nezvedl se. Když jsem obešel stůl, uviděl jsem  jak za poslední tři dny zestárl. V tu chvíli mi došlo, proč  mluvil o posledním setkání. Odstrčil jsem stůl a sedl si na  židli vedle pohovky.

 " Proč jste mi neřekl, že jste nemocný? Doběhnu pro doktora a  pomůžu Vám do postele," řekl jsem.

 " Zůstaň sedět. Nepotřebuji doktora. Kdybys odešel propásneš  tu správnou chvíli. Co myslíš, že by mi doktor mohl říci.

 Ani by nedošel včas. Čekal jsem už jenom na tebe."

 Nevím, jestli jsem mu uvěřil. Přes celkovou zesláblost  mluvil však natolik přesvědčivě, že jsem zůstal. Kůže na jeho  tváři byla svraštělá a měla žlutou barvu. Podal mi ruku na  které vystupovaly žíly. Její dotyk byl chladný a lehounký  jako pírko.

 " Zůstaň u mně," řekl. " Chci mít jistotu, že se z mého  života nic neztratí." Ztěžka vydechl a potom pokračoval. " Za  chvíli uvidíš prsten. Ničeho se neboj. To neumírám já, ale  tělo které už není k použití. Nezmatkuj a nebuď smutný. Tvůj  pohled tě klame. Nevěř obrazu. Věř mým slovům."

 Mluvil v čím dál kratších větách a jeho hlas slábnul.  Barva jeho tváře pozvolna přecházela od žluté k jasně bílé.  Slabě mi stiskl levou ruku a přestal mluvit.

 Přitáhl jsem židli blíže k pohovce a pravicí setřel pot  z oroseného čela. Oči měl otevřené, ale už mne neviděl.  Stokrát mi mohl říkat ať nejsem smutný a přesto mi bylo všeho  líto. Toho, že jsme se poznali až tak pozdě. Že mi nemohl  darovat více svého času. Že všechno končí. Že na mne víckrát  nepromluví. Chtěl jsem vstát a zapálit svíčku, která ležela s  několika odkazy na stole. Nedržel mě a přesto mi cosi tisklo  ruku k jeho ruce. Možná to byla jen křeč a zesláblost  způsobená dlouhou nehybností. Možná to však byl odkaz jeho  vůle, co mne zadrželo abych se vyprostil.

 V té chvíli, kdy jsem chtěl zapálit svíci a převracel v

 

 

 hlavě své smutné úvahy, se to stalo. Na prsteníku jeho levé  ruky se začal pomaličku zviditelňovat masivní prsten s

 velikým zářícím kamenem. Všechna slova která mi kdy říkal,  a která jsem bral s nadhledem svého střízlivého pohledu,  zaútočila na mé vědomí. Už v tom okamžiku jsem byl někdo  jiný. Prsten svítil jako hvězda na temném nebi a odraz jeho  paprsků vstupoval do mého vědomí. Vzal jsem chladnoucí ruku  do obou dlaní a zašeptal dvě slova: Promiňte a Děkuji. Slovem  promiňte jsem omlouval přezíravý pohled svého mládí, které  si přes obdiv a náklonnost udržovalo domýšlivý odstup. Slovo  děkuji bylo darem samo o sobě. Bylo poděkováním za všechny  společné chvíle, za tento okamžik, i za prožití tohoto slova.

 Protože slovo děkuji nebylo jen zdvořilým přikývnutím a  vděčností k dárci, ale i mým darem čemusi velmi vzdálenému a  přece tak nepochopitelně blízkému.

 V té chvíli prsten sklouzl z nehybné ruky a pomalu se  stal mou součástí. Ještě chviličku jasně zářil. Potom jeho  světlo ustupovalo a pohasínalo. Jeho obrysy byly čím dál  matnější a nevýraznější. Všechno trvalo jen pár vteřin. Pro  mne však ta chvíle byla věčností. V okamžiku, kdy se zcela  vnořil do mého těla, jsem pocítil cosi jako pohlazení. Ano  byl jsem někdo jiný. Už jsem necítil bolest ani smutek.  Nemohu říci, že by svět kolem byl krásnější nebo horší, měl  ale smysl.

 Zvedl jsem se ze židle, zapálil připravenou svíci a  posbíral těch několik věcí, které ležely na stole. Mrtvé tělo

 jsem upravil do stabilní polohy a zvážil co a kde nejdříve  zařídit. Potom jsem se naposledy rozhlédl po tiché místnosti  a odešel z domu.

 Měl jsem před sebou několik nezbytných pohovorů  souvisejících se smrtí. Měl jsem před sebou celý život.  Měl jsem před sebou dlouhou, nekonečně dlouhou cestu k někomu  možná ještě nenarozenému

 a přesto čekajícímu ve vzdálené budoucnosti.