BAGA, BAGA
V každém stromě je ukryto tajemství. Člověk může sebevědomě věřit, že je pánem světa, ale ať prokazuje svou moc jakýmikoliv prostředky, pokaždé obelhává jen sám sebe. Vědomí stromů je rozvážnější. Možná je formuje jejich dlouhověkost. Možná jsou ve své nahotě vystavené přírodním živlům otevřenější řeči země i řeči nebe. Možná jejich paměť, kráčející přes počátky i konce lidských civilizací, řadí člověka někam mezi žravé housenky a pilné včely.
Každý strom je jedním ze strážců našeho světa. Zatímco my z jeho letokruhů čteme jen nejzřetelnější záznam o klimatických změnách, otevřená obloha přetáčí gramofonové desky čerstvých pařezů do bezedné databáze vesmíru.
Ale dost o těchto věcech. Vyprávějme si své lidské příběhy a stromům přenechejme jejich soud. Dítě, které sedí na pískovišti pod staletou lípou má k jejich duši blíž, než sebe smělejší konstrukce mé kostrbaté řeči.
Dítě se narodilo v době, kdy ve větvích rašily první pupeny. Ve chvíli, kdy se posadilo, byla koruna plná ptačího zpěvu. Potom přišla zima. V prvních dnech jara se dítě postavilo na nohy. Teď, koncem léta, žvatlavě rozpráví se svým okolím o svých radostech a starostech. Z domu vybíhá matka a ptá se: "Janičko, není ti zima?"
Janička se tváří spokojeně. Je jeden z mála bezmračných dní a slunce plující po modrém nebi objímá svými paprsky krásný dům, stoletou lípu i pískoviště s dítětem.
" Baga, baga," řekne dítě a uhodí lopatičkou do písku.
Matka té řeči nerozumí. Protože se ale holčička tváří spokojeně, vrátí se zpátky do domu. " Baga, baga," opakuje dítě a větve lípy, kterými pohupuje lehký větřík, mu odpovídají. Šumí tiše a pro svět dospělých naprosto nesrozumitelně. Hovoří dávnou univerzální řečí. Řečí plnou symbolů a nápovědí ještě pamatující čas absolutního ticha. Ale dítě té řeči rozumí. Přizvukuje " Baga, baga," a poslouchá příběh podobný pohádce. Tím příběhem procházejí dávno zmizelé generace předků. Jsou v něm otcové, maminky i děti, jejichž otisk cítí ve svém srdci. Je v něm veliké množství bolesti a nejistot, ale všechno je v tak vyvážených dávkách jako sérum, které se podává nemocnému k získání imunity. V té řeči je i plno tmy, která je plná tajemství. Dítě se dívá a jenom občasný prudký pohyb je jakýmsi náznakem úleku. Strom je však s ním a řečí, která nepotřebuje slova, je konejší: Holčička se tmy nesmí bát. Já jsem ty a ty jsi my.
Dítě se usměje a řekne " Baga, baga." Potom strom začne vyprávět o světě, který jeho civilizace vytvořila. Hovoří o čase prvních dobyvatelů vysazených na pustá pobřeží. O nekonečných zápasech o každou píď země. O prvních zelených kobercích natažených do vnitrozemí. A konečně o velikém vítězství lesa dobudovávajícího ochranou kopuli nad rozvíjejícím se životem.
Dítě, o kterém by každý z dospělých řekl, že ještě nemá rozum, ten příběh poslouchá a ukládá do paměti.
Je pravda, že později všechno zapomene. Strom velmi dobře zná předěl, kterým lidé procházejí. Přesto neúnavně hovoří ke každému z dětí země a s nekonečnou trpělivostí sleduje, které z jadérek jeho řeči uvízne alespoň v jejich podvědomí. Stromy tak hovořily k rodičům dítěte i k jeho prarodičům. Hovořily tak po tisíciletí.
A přestože se zdá, jakoby lidé vytvářeli čím dál více slepých odboček, neúnavně jim připomínají jedinou společnou cestu. Za nekonečná tisíciletí se naučily shovívavě přijímat dočasné porážky. Je jim cizí lidská posedlost a těkání z místa na místo. Žijí a dobře ví, že žít znamená rozumět a chránit.
Možná proto milují děti. Dětská srdce jsou ještě otevřená a jejich duše je podobná duši stromů. A tak strom naklání větve k hrající si holčičce a tisíckrát zklamán, znovu obnovuje otřesenou víru v lidský rozum.
Je už pozdní odpoledne, když se vrací z práce její otec.
Přichází s mužem, který rozumí stromům. Projdou dvorem a zastaví u pískoviště.
Dítě se zvedne z písku a běží k otci.
" To je ta lípa o kterou vám jde?" ptá se muž. " Ano," říká otec. " Stíní zahrádce a každý rok musím čistit okapové žlaby, protože jsou plné listí"
" No, nebude to jednoduché," říká muž. " Kdyby prosychala a hrozilo, že na někoho spadne zlomená větev, tak to je bez problémů. Zatím ale vypadá zdravě."
" Tak poraďte, co dělat," přeruší jeho úvahy otec. " Na podzim tady máme smetiště. Když zafouká vítr je u vchodu po kolena suchého listí."
" Podívejte. Ale jenom mezi námi. Letos s tím už nic nenaděláme. Nezbude než mu pomoct."
" Co myslíte? Když ho prořežu zase obroste."
" Zkuste k ní nalít koncentrát, který otráví kořeny. Neměl bych to říkat, ale známe se.
Vím, že mě neshodíte. Na podzim narušíte kořeny kyselinou a na jaře už neobrazí. Ale bacha, mohl by z toho být průšvih."
"Myslel jsem, že se ji zbavím už letos," řekl otec zklamaně a pohladil holčičku po hlavě. " Pojď, Janičko, půjdeme domů." Dítě se ale vycuklo a zamířilo zpátky na pískoviště.
Nerozumělo slovům otrávit, koncentrát a kyselina, ale přesto v těch neznámých slovech cítilo něco zlověstného. Nechalo ležet lopatičku i barevné formičky a odbatolilo se až k širokému kmeni lípy. Položilo drobnou ručičku na starou zvrásněnou kůru a řeklo: " Baga, baga."
Strom se zachvěl a udělal, co stromy dělají jen zřídka. Soustředil všechnu svou energii, zkušenost a životní sílu a v jediném neviditelném záblesku ji předal dítěti.
Ještě bude chvíli trvat než listí zežloutne a opadá. Protože se blíží podzim bude všechno vypadat přirozeně. Do jara si nikdo nevšimne, že strom je již pouze mrtvým dřevem.
Dítě ucuklo rukama, kterými proběhlo lehké mravenčení a vrátilo se k pískovišti.
Možná cítilo, že se stalo cosi mimořádného, ale i kdyby dokázalo rozpoznat pravdu, ani zdaleka by nebylo schopno docenit velikost daru, který právě obdrželo.
Když se na dvorku objevila matka, dítě naposledy pohlédlo na strom a potom se schovalo do její náruče.
Ovládat řeč dospělých křiklo by přes matčina ramena " Sbohem strome."
Protože však neumělo mluvit, řeklo jen tiše "Baga, baga."
NOVÝ POŘÁDEK
Od prvního dne co obsadili zemi šlo všechno do háje. Já vím, že je plno takových, kterým ty změny přišly náramně vhod, ale pro mne a moji rodinu to byl neuvěřitelný sešup. Lhal bych kdybych tvrdil, že jsem je od první chvíle prohlédl. To zdaleka ne. Mně i všem okolo se docela líbily ty jejich řeči o novém pořádku, o poctivosti a morálce. Copak jsme ale mohli tušit, že všechno, co říkají otočí nakonec proti nám? Oni byli prostě skvělí. Nad technikou, kterou začali stěhovat na naši planetu, se všem protáčely panenky. Téměř ze dne na den rozšířili televizní vysílání o neuvěřitelné množství programů posbíraných bůh ví kde. Třeba dabing. Všichni, co dělali v dabingu, byli okamžitě bez práce. Nevím, jak to dokázali, ale všechny filmy byly najednou jako v původním znění, a každý jim rozuměl ve svém vlastním jazyce. Takových triků nám předvedli spoustu. My jsme většinou jen seděli a čuměli na televizní bednu. Prostě, chápejte to, chtěli jsme být v obraze a nevypadat před okolím jako úplní pitomci. Když se nad tím zamyslím, tak to byla perfektní strategie. Zatím co jsme čučeli jako berani, tak nám rozparcelovali planetu a do každého důležitého úřadu posadili svého člověka. Proboha, co to říkám? Už bych jim skoro naletěl na to, že jsou také lidmi. Ale to prrr, to ani náhodou. I když vypadají skoro jako my, tak v těch studenejch čumácích není z člověka ani co by se za nehet vešlo. V životě jsem žádného z nich neviděl rozčileného. Jsou jako automaty na sladký řeči a na rozumné příkazy. Mně ale z toho jejich rozumu naskakuje husí kůže. Třeba jejich historická spravedlnost. Léta si z povzdálí nabírali údaje o naší planetě. Proč se soustředili zrovna na historii, ví jenom Bůh. Možná si ji také vyložili trochu po svém, ale to konečně dělá každý. Jenomže každý z ní nevyvozuje pravidla pro současnost.
Tak si tedy usmysleli, že vyrovnají všechny křivdy pomalu od počátku světa. Když jsem prve říkal, že se to možná někomu může líbit, tak jsem měl hlavně na mysli Indiány. Ti dneska mají nač si jen vzpomenou. Můžou do všech lokálů po celém světě a všechno je pro ně grátis.
Nejvíc našim novým pánům vadí evroamerická kultura. Tvrdí, že celý model našeho života je falešný. S vlastní zemí prý zacházíme jako bychom si ji mohli za čas převléci jako špinavé ponožky. Ekologie, to je jejich zaklinadlo.
Co je jim do našich surovin? Leda že by je chtěli odtransportovat k sobě domů. Jenomže oni tvrdí, že pomalu není co. Nelíbí se jim naše způsoby rozhodování. Všude nasazují kybernetické schránky na stížnosti. To je jasný, že si věčně někdo stěžuje. Já bych si stěžoval taky, jenomže vím že ty nejoprávněnější stížnosti nikdo nechce slyšet.
Copak za to můžu, že jsem se narodil bílejm rodičům? Mně je šuma fuk jakou mám barvu kůže. Ať jsem třeba fialovej.
Manželka si přebarvila vlasy a patlá se nějakým mejkapem, takže je aspoň trochu do hněda. Já jsem ale chlap a nemůžu od rána do večera vypadat jako filmovej herec. Stejně by mi to bylo houby platný. Vlasy mám blond, oči modrý a celkově jsem takový typ, co se nedá přemalovat. Dřív jsem byl vážený občan a dneska, když vlezu do hospody, tak si každý odsedne. On je dneska všude i jinej personál. Ani jsme se nestačili rozkoukat a už jsme byli bez práce. Že prej to není namířený proti nám. Říká se tomu racionalizace a produktivita.
To je ale zajímavý, že to vždycky odnese bílej. Těm, co jsou jenom trochu přičmoudlí, samozřejmě okamžitě narost hřebínek. Pro ně se flek vždycky najde. Nikdo by nevěřil, že si tak rychle vyměníme role. Nejhorší je, že si pamatujou. To každou chvíli slyším: Tak co, bílá hubo, dělat se ti nechce a my tě máme živit. Jaká já jsem bílá huba. Jsem člověk. Nikomu jsem nic neudělal. Možná jsem někdy měl blbý řeči. Ale tenkrát se to tak nebralo. Voni taky byli zvyklí, že se s nimi tak jedná. Vlastně to byl jenom takovej folklór. To se s dneškem nedá vůbec srovnávat.
A že nedělám? Vždyť mě vyhodili s práce.
A že jsem už pár míst obtelefonoval! Jenomže když přijdu a uvidějí, že jsem bílej, tak je pokaždý pozdě. Ty volný místa to taky není žádný terno. Někde něco přenášet, zametat, čistit lesy a sbírat odpadky při silnicích. Samozřejmě, že to není naše smetí. Copak my máme na benzín, nebo něco vyhazujeme? Člověk musí každý krám desetkrát obrátit, jestli by se třeba ještě na něco nehodil. Co se dá spálit všechno šetřím na zimu. A taky prý krademe a všechno propijem. Tedy, nevím jak kdo, ale já za těch pár šupů nemám většinou ani na pivo. Žena by mi už dávno utekla, kdyby věděla kam. Jenomže je to všude stejný. Na celým světě není místo, kde by našinec mohl žít jako dřív.
Teď, aby nás ještě víc zdecimovali, zavádějí pigmentační tabletky. Udělali si pořadník na jejich odběr. Takoví co dřív jenom makali rukama, ti ještě mají šanci. Bílých límečků se to skoro netýká a když už, tak jim dotyčnej musí pěkně lízt do zadku. Ale i tak ho prověřujou jako nějakýho zločince. Můžu za to, že jsem nebyl úplný vůl a dělal tenkrát na úřadě.
Vždyť já se vlastně nikdy o nic kolem sebe nezajímal. Vyřizoval jsem šanony, které mi sekretářka hodila na stůl a to bylo celé mé provinění. Když se někomu něco nelíbilo, tak si mohl stěžovat. U každýho úřadu bylo kontrolní oddělení. Že si skoro nikdo nestěžoval? To je pravda.
Dneska tvrdí, že to stejně nemělo žádnou cenu. Jenomže oni to ani nezkusili. To se jim teď mluví o diskriminaci. Ale že jsme za ně museli myslet a postarat se o každou prkotinu, na to už zapomněli. Kdyby bylo po mým, tak všechno vrátím do starejch kolejí.
Houby bylo zle. Těm dnešním se taky všechno nepovede. Uvidíme za čas. Ono se nadarmo neříká, že nový koště dobře mete. Až se jim ale ošoupají bodliny a hlavně až lidem zevšední ty jejich novoty, tak se teprve uvidí. Když už jsme
u těch přísloví tak, žádný stromy nerostou až do nebe a všeho na světě je do času.
Nám taky otloukají o hlavu, že jsme si mysleli, že to tady máme pronajatý na furt.
Ne, že bych někomu přál něco zlýho, ale aspoň na chvíli bych je zase nechal pocejtit tu bezmoc, kterou nám naordinoval To jsem, ale už povídal, oni byli zvyklí, takže by jim to asi ani tolik nevadilo. Navíc s takovými ochránci, jako jsou ti z vesmíru, se ničeho nemusí bát.
Stejně je to život. Všechno mají nalajnovaný. Když se objeví na úřadě hnědý uchazeč o práci, tak nejenže ji dostane, ale okamžitě má zajištěný postup až do nejvyšších míst. Tohle za našich časů nebejvalo.
Teďkonc o všem rozhodují ty registrační bedýnky. Jenom do ni vrazí ruku a ta potvora si všechno sama přečte. Krevní skupinu, zdravotní stav, IQ, k tomu se doklepne rodný číslo a výcuc z centrálního počítače vám nakreslí dálnici od kolébky až po tmavej hrob.
Nás se to samozřejmě netýká. My, jak se kdysi říkalo v Indii, patříme k nečisté kastě. Jo, mít dneska bílou kůži je prokletí.
Ještě, že je teď ta nová loterie. To si koupíte los a prvních deset je za vodou. Zelený tělo. Mít zelený tělo. Matně si vzpomínám, že jsme se takovou básničku kdysi učili na střední škole. Koho by tenkrát napadlo, že to jednou bude to největší terno.
Fakt je, že je ten život teď takovej pestrobarevnej. Taky asi záleží, jak si co kdo bere. Kdybych neměl starost o děti, tak se na všechno vykašlu, zabouchnu dveře a ať se svět venku třeba zblázní. Nějak bych z té mizerný podpory co dostávám vyžil. Jenomže když vám přijdou děti ze školy a do nekonečna omílají co všechno jsme podělali, tak to je na mašli.
Dneska už nikdo nerespektuje starý hodnoty. Ten, kdo byl pro nás autoritou, je pro ty mladý padouch nebo přinejmenším blázen. Vám by se v takovým světě líbilo?
Kdybychom my, bílí, aspoň dokázali držet po hromadě. Jenomže houby. Na to jsou moc chytrý, aby nás hodili do jednoho pytle. Každý má trošičku jinej odstín a každej věří, že se z toho srabu časem vyhrabe. O to, aby nás rozdělili, se postarali dokonale. Oni jsou vůbec dokonalost sama. Dokonalí jak smrt a studení jak psí čumák. Kdyby tak člověk mohl do některýho z nich píchnout. Bůh suď jestli mají v žilách vůbec krev. To by byla paráda dostat některýho z nich stranou. Jenomže, kdo je vlastně kdy viděl jinde než v televizi?
Kdyby to nezavánělo magořinou tak řeknu, že možná ani neexistují. Ale k čemu by potom byly všechny ty změny. To by musel bejt pěknej kretén, kdo by něco takového dokázal vymyslet.
Jestli nám ještě vůbec zbývá nějaká naděje, tak už jedině další invaze. Podívejte se na to logicky. Vesmír je nekonečnej. A to by musela být z pekla smůla, kdyby v něm nežila civilizace podobná nám, obyčejnejm bílejm lidem.
STARÝ MUŽ
Přepadové komando obklíčilo obytný blok. Muži v uniformách procházeli jednotlivé byty a do prázdných domů pokládali nálože trhaviny. Poslední léta již málokdy narazili na odpor. Domy byly většinou prázdné. Po velikých bitvách z
počátku století se poslední skupinky kladoucí odpor stáhly do řídce obydlených částí světa a tam pomalu ztrácely údernou sílu. V opuštěných částech města zůstaly jen ztracené existence, které buď nikam nepatřily, nebo prošvihly dobu, kdy se ještě dalo odejít. Pokud se policii podařilo někoho z nich zadržet, putoval do jednoho z převýchovných táborů.
Domy byly již značně omšelé a v pustých ulicích ležely haldy odpadků. Muži z přepadového komanda tyto akce zrovna nemilovali. Současný svět žil v nekonečných oslavách zdraví a síly. Zdejší prostředí bylo opakem všeho na co společnost sázela. Poslední jedinci bývalé populace, kteří unikli policejním raziím, trávili část roku v kanálech. Kanály byly
relativně teplými místy, kam se nedostal ani vítr ani mráz. Byly to krysy. Z pohledu normálního člověka každý, kdo dokázal žít v tomto prostředí, byl krysa. A jako krysa byl i bakteriologickou bombou plnou choroboplodných zárodků.
Muži již prohledali podstatnou část čtverce připraveného k demolici a začali obkličovat poslední veliký dům s polopropadlou střechou. Bylo pozdní odpoledne a každý z mužů se již těšil domů. Pokud nenastanou žádné komplikace, skončí během hodiny na dezinfekční stanici. Vydrhnout se, vydezinfikovat, odebrat týdenní dávku vitamínů, odevzdat hlášení a potom několikadenní volno. Velké volno byla jediná světlá stránka těchto vyčišťovacích akcí.
Ve chvíli, kdy vstoupili do dlouhé přízemní chodby, odpoutala se od torza výtahu silueta lidské postavy. Dvojice mužů se rozběhla. Nacvičenými přískoky, využívajícími
výklenků chodby, doběhli na úroveň muže, který se ostatně
ani nepokoušel o útěk.
" Stůjte! Nezkoušejte žádný rychlý pohyb! Dejte ruce pomalu na zeď! Nohy co nejvíc od sebe!" Stereotypní nacvičené příkazy pršely na starého muže, který bez odmluvy a odporu dělal všechno, co mu řekli. Každý jeho pohyb byl klidný a rozvážný. Od prvého okamžiku bylo zřejmé, že narazili na poněkud netypického obyvatele zdejších končin.
" Co tady děláte?" nasadil z ostra mladší z policistů.
" Já tady odtud pocházím," řekl starý muž.
Skutečně vypadal netypicky. Tvář měl, pokud to v podmínkách této oblasti vůbec bylo možné, téměř čistou. Jeho oblečení sice neslo stopy prostředí, ale přesto se ještě dalo nazvat oblekem. Hlavní rozdíl proti zdejším krysám byl však v samotném chování starého muže. Žádná nervozita, žádný tik, žádná obhroublost. Na jeho tváři byl usazen mírný úsměv a jeho oči byly očima dítěte. Ne že by policejní dvojice tyto znaky plně zaregistrovala. Přesto ale oba muži vycítili jeho
odlišnost.
" Ty ruce můžete dát dolů," řekl starší policista mírnějším hlasem. " A nohy samozřejmě k sobě."
Muž se pomalu srovnal a hlasem ve kterém nebyla ani stopa ohrožení se zeptal. " Asi mne odtud odvedete? "
" To je snad samozřejmé, člověče," řekl ten mladší. " Je to jen pro vaše dobro. A stejně to tady za chvilku vyletí do vzduchu."
" Registrační čip asi nemáte," řekl starší policista a zamířil čtecí dekodér podobný baterce k pravému rameni muže.
Muž mlčel.
Signální světélko potvrdilo kontrolu, ale displej zůstal bez záznamu.
" Teď vám odříkám předepsanou formuli," řekl starší z policistů. " Pozorně poslouchejte a pokud se vás později budou ptát, potvrďte, že jste byl poučen. Tedy: Byl jste zadržen v zakázaném pásmu. Jste povinen zanechat zde všechny
osobní věci. Ve sběrném voze odložíte i oděv a obléknete si
kombinézu s provizorním registračním číslem. Jakýkoliv pokus o propašování čehokoliv ze zakázaného pásma bude přísně potrestán. Od této chvíle jste povinen pravdivě odpovídat na všechny otázky vyšetřujících orgánů a spolupracovat při likvidaci zbývajících ohnisek odporu."
Závěrečná část poučení již dávno zastarala, ale nikdo si nedal práci s její obměnou. Možná tak byla ponechána úmyslně, aby v mužích přepadového komanda udržovala jakési
povědomí vojenské akce. " Rozuměl jste všemu, co jsem říkal?" zeptal se starší policista. " Pokud nám můžete oznámit cokoliv, co hovoří ve váš prospěch, máte příležitost."
" Rozuměl jsem všemu a nemám co dodat, " řekl muž.
" Půjdete mezi námi a budete dodržovat zhruba dvoumetrový odstup," řekl mladší policista a dodal. " Pokud se pokusíte o útěk použijeme zbraně."
" Nechci se pokusit o útěk," řekl starý muž a s úsměvem pokračoval. " Bylo by asi dost komické, kdybych se ve svých letech domníval, že vám uteču."
Policisté jeho poznámku přešli mlčením. I když za poslední léta neměli osobní zkušenost s krysami, z vyprávění věděli jak je osobní vzhled ošidný. Tradovalo se, že průměrný věk obyvatel opuštěných čtvrtí je kolem třiceti let. Jenom Bůh zná věk zadrženého starce. Kdo by riskoval jakýkoliv průšvih. I tak se jim služba prodlouží nejméně o dvě hodiny.
Vyšli před dům a zamířili k odstavenému autu.
Policejní dodávka byla uzpůsobená převozu zadržených. Zadní část ve které se kdysi převáželi psi byla hermeticky uzavřena a jen malé filtrační otvory zabezpečovaly přívod
a výstup vzduchu. Dveře do uzavřené části byly dálkově ovládány víceúčelovým dekodérem, který sloužil k různým policejním úkonům včetně identifikace osob.
Muž nastoupil do dodávky a dveře se automaticky zavřely. Uvnitř bylo nazelenalé přítmí. Světlo pronikalo jediným tlustým oknem, z vnitřní strany neprůhledným.
Cesta do sběrného tábora trvala dvě hodiny. Starý muž usedl na lavičku. Převlékl se do světle šedé kombinézy a lehkých sandálů. Původní oblečení složil do igelitového pytle, který v zatáčkách klouzal po hladké podlaze.
Když se otevřely dveře na chvíli ho oslnilo slunce.
Pravou rukou si zaclonil oči a na příkaz posádky vystoupil z vozu. Auto stálo před jednopatrovou budovou se zašlým nápisem VELITELSTVÍ, přecházející do podlouhlého přístavku s označením KARANTÉNA.
Mužovi oči již přivykly slunečnímu světlu a se zájmem přejížděly po táborových objektech ze všech stran ohrazených vysokým drátěným plotem. Za plotem byly vidět kopce porostlé prořídlým lesem, blízký lom a ubytovna vojáků.
Policisté ho odvedli do podlouhlého přístavku. V kanceláři odevzdali hlášení, nasedli do vozu a odjeli. Cela ve které měl trávit následující dny připomínala spíše nemocniční pokoj. Podlaha byla potažena lesklým linem a bílé stěny odrážely světlo procházející podlouhlým vodorovným oknem umístěným téměř u stropu. V rohu místnosti byla čerstvě povlečená postel a stoleček se židlí. V druhém rohu bylo WC, umyvadlo a věšák s ručníky. Jedna ze stěn byla z podstatné části velikým zrcadlem. Jinak byla místnost prázdná. Muž si uvolnil pásky stahující kombinezu a usedl na postel. Soustředěně se zadíval do stříbrné plochy zrcadla. Jeho pohled se protáhl stříbřitou ploškou odrážející obraz a vstoupil do vedlejší místnosti. Zrcadlo bylo vlastně jakýmsi oknem spojující celu s vedlejší kanceláří.
Za masivním stolem seděl muž v důstojnické uniformě a prohlížel složku s policejním hlášením doplněnou testy, provedené automaticky uvnitř policejního vozu. Velitel již překročil střední věk, ale svalnatá postava s ostře řezanou tváří prozrazovala fyzickou zdatnost, vnitřní kázeň a rozvinutý intelekt. Nebylo to příliš běžné. Na velitelská místa v sběrných táborech se většinou dosazovali důstojníci
s nižšími schopnostmi. V jeho případě byla hlavním důvodem
zastaveného postupu, přílišná tolerance a nevojensky volné vystupování. Tak říkajíc nevešel se do poučky: Voják nemyslí, voják plní rozkazy. Hodnostně skončil na úrovni kapitána. Jak se však dalo z jeho výrazu vyčíst, ani zařazení, ani chybějící rámeček na výložkách ho netrápily. Když dočetl rozevřenou složku, zmáčkl tlačítko a imitace zrcadla se stala z obou stran průhlednou.
Oči obou mužů se střetly.
" Mám za úkol provést s vámi vstupní rozhovor." řekl kapitán a zalistoval v rozevřené složce dokumentů. " Bylo vám přiděleno číslo, ale bude rozumnější když mi řeknete své jméno. Budu raději proběhne-li náš rozhovor neformálně."
" Jmenuji se Ludvík," odpověděl starý muž. " Příjmení jak víte byla zrušena. Navíc si myslím, že by vám stejně nic neřeklo."
" Chtěl bych vás upozornit, že to není výslech. Byl jste zadržen ve vašem vlastním zájmu. Protože jste nekladl odpor nejste ani z ničeho obviněn. A vaše jméno, pane Ludvíku mi samozřejmě stačí. Pokud se podrobíte všem zdravotním a převýchovným procedurám, můžete být za rok na svobodě."
" Jak to myslíte, na svobodě?" zeptal se starý muž.
" Když říkám na svobodě, tak to samozřejmě znamená, že se budete moci začlenit do společnosti se všemi právy řádného občana."
" To jako že přejdu z tohoto tábora do určeného města, budu se podrobovat pravidelným kontrolám a u každého přání, které se vymyká městskému řádu, žádat o vyjímku?"
" Pokud to chcete formulovat takto, tedy ano. Ale upozorňuji vás, že tak žijeme všichni. Pokud budete propuštěn nebudou se na vás vztahovat žádná omezení."
" Nechci vám odporovat, pane veliteli," řekl starý muž, "ale nevidím rozdíl mezi životem tady a životem venku."
" Vzhledem k tomu, že jste byl zadržen v zakázaném pásmu, tak se domnívám, že pro vás svoboda představuje základní hodnotu. I když váš pohled bude pravděpodobně značně zkreslený.
Já vím, že tam venku o nás kolují hrůzostrašné pověsti, ale mohu vás ubezpečit, že nejsme žádní vlkodlaci. Všechno, čemu se venku říká omezení, je i pro vaše dobro." " Já nevím o čem se mluví venku. V prostoru, kde jste mně zadrželi, nebyla ani noha."
" No dobře, tak mi vyprávějte, jak jste tam mohl žít. Čím jste se živil, co jste dělal. Přežít v takových podmínkách není přece jednoduché."
" To o těch pověstech platí i na druhou stranu. Prostředí mimo vaši kontrolu není ani zdaleka tak vražedné jak vám
tvrdí. V opuštěných městech je dostatek potravin. Samozřejmě, že je nutná opatrnost při výběru. Sklady jsou už léta opuštěné. A bez chlazení a klimatizace se většina věcí
znehodnotila. Jenže v tom množství se vždycky ještě najde víc než člověk potřebuje. Pokud mluvíte o svobodě, to už je úplně špatně."
" Teď vám nerozumím," řekl velitel.
" Já vím, že mi nerozumíte. Je vcelku jednoduché i to proč mi nerozumíte. Vaše představa svobody je totiž něco jako vyhláška, zákon nebo předpis. To, co je v něm napsáno, je pro vás buď dobré nebo špatné. Jenomže, pane veliteli, tohle je svoboda psa, kterému dáte krátké nebo dlouhé vodítko. Mohu vám říci, že ti lidé venku, a že jsem po začátku několika skupinami prošel, si hodně rychle vytvořili nespočet nepsaných omezení. Víte, lidé se ve skutečnosti svobody bojí a nedokáží v ní žít."
" To, co říkáte chápu, ale stejně nerozumím vaší představě."
" Asi vám těžko vysvětlím, že mohu žít svobodně jak v zakázaném prostoru, ve vašich městech a dokonce i v tomto táboře. Ne, to není moje představa. Svobody se vnější podmínky dotýkají jen velmi okrajově. Svoboda je pocit a schopnost. Můžete být přivázaný hodně krátkým řetězem a současně cestovat po hvězdách. Škoda, že tu knížku neznáte.
To je ale také jeden z příkladů, proč ji neznáte. Vy jste
sice knihy nezakázali a přesto jsou pryč. Zmizely jako něco
zbytečného a neracionálního. Tvrdíte, že jsou lidé svobodnější, když si mohou koupit dražší věci, jezdit rychlejšími auty a cestovat na druhý konec světa. Jenomže dražší věci si vždycky přivlastní větší část jejich srdce, žádným z rychlých aut nedohoní svoji duši a i kdyby odcestovali do toho nejvzdálenějšího místa, nemohou v něm nalézt nic, co si nepřivezli ssebou."
" Svým způsobem máte pravdu. Jenomže to, co říkáte vůbec nevysvětluje, proč jste žil venku."
" Ale, to je přece o něčem jiném. Zůstal jsem na tom místě, kde jsem se narodil. To není o svobodě. Svoboda je se mnou tady jako tam. Svoboda to jsou paralelní světy mého vnímání,
ale tamto byl domov."
" První zadržení není trestné. Vlastně jste doposud neměl vlastní totožnost, takže nemůžete být ani stíhán. Je vám samozřejmě jasné, že se tam už nikdy nemůžete vrátit?"
" Vrátit se mohu kdy budu chtít, v tom mi nedokážete zabránit ani vy, ani celý kontrolní systém."
" Pane Ludvíku, já dělám jenom svou práci. Až do této chvíle jste odpovídal celkem rozumně. Pochopte, že vám nebude k ničemu jestli mě budete dráždit nesmyslným vzdorem."
"Já vás ale nechci dráždit. To, že jsem tady, byla maličká nehoda. Když se objevili vaši lidé, tak jsem prostě nestačil otevřít dveře. Když o něčem přemýšlím, tak občas zapomenu, co co se děje kolem. Shodou okolností se zrovna trefili do takové chvíle. Rozhovor s vámi je docela zajímavý a ani zdaleka nemám v úmyslu vás rozčilovat."
" Tak mi proboha vysvětlete o čem mluvíte. Sem k nám většinou přivedou takové co blábolí o volnosti, lidských právech a teroru, který na ně uplatňujeme. Nikdo mi ale tady nemluví v takových hádankách jako vy"
" Takoví jako jsem já se k vám mohou dostat jedině omylem. O tom právě mluvím. A to, že mohou kdykoliv zmizet není nic čím
bych vás chtěl dráždit, ale nevyvratitelný fakt."
" Proč to tedy neuděláte?"
" Myslím, že byste si to ve skutečnosti nepřál. Potíže byste měl nakonec vy."
" Dobře. Zkusme to jinak. Zapomeňte na chvíli že jsem velitel a vy zadržený. Odmyslete si tento tábor a mluvme zcela volně. Co se mně týče, mohu říci, že jste mě zaujal. Také možná podceňujete můj pohled na svět. Sám o sobě bych si dovolil tvrdit, že jsem přemýšlivý a zvídavý. Už jsem prve řekl, že to není výslech. To, co zde zapisuji, jsou mé soukromé poznámky. Od první chvíle mi je jasné, že nepatříte k žádné tlupě ani teroristické skupině. Nebo se mýlím?"
" Samozřejmě, že se nemýlíte. Snažím se mluvit srozumitelně.
Nemohu však ohrozit vaši integritu. Pro mne nejste nepřítel."
" Výborně. Já vás také nepovažuji za nepřítele. Uznávám, že naše postavení je v tuto chvíli značně nerovné. Jak jsem se už ale zmínil, za relativně krátkou dobu si můžeme být zcela rovni. Přenesme se přes ten čas nutného omezení a hovořme tedy jako přátelé."
" Já vám znovu opakuji, že mi jde pouze o vaši bezpečnost. Pokud překročím jisté hranice může se stát, že už nebude cesta zpátky."
" Dobře, udělám to tak. Nejdříve přejdu do vaší místnosti a potom se vás zeptám, jestli mám pokračovat."
" Rád bych vám vyhověl, ale to bych porušil všechny předpisy, kdybych vás nechal přivést k sobě."
Starý muž se usmál. Vstal z místa na kterém seděl a přistoupil ke stěně s průhledným zrcadlem. Zaklepal prstem na jeho hladkou plochu stejně jako se klepe na dveře a najednou, bez jakéhokoliv viditelného pohybu, stál na druhé straně.
" Ještě chcete vědět proč mi nevadí ploty, zdi a vaše bezpečnostní systémy?"
Velitel zůstal sedět a vytřeštěným pohledem civěl na neporušenou stěnu. " Proboha, to snad není pravda. To se mi jenom zdá."
" Pokud si to budete přát, okamžitě se vrátím do své cely,
říkal jsem, že vás nechci dráždit ani ohrožovat."
Velitel se zvedl, obešel stůl a přistoupil k muži v kombinéze. Potom jenom zlehka, jako by měl strach, že se postava rozplyne, natáhl ruku a pokrčeným ukazovákem zavadil o jeho tělo.
" Můžete se přesvědčit. Můžete zaclonit i zrcadlo abyste měl jistotu, že to není sugesce nebo něco podobného."
Velitel se vrátil ke stolu a zmáčkl knoflík na ovládacím panelu. Zrcadlo se zamlžilo, ale postava muže zůstala na původním místě. " To je neuvěřitelné. Jak to děláte?"
" Už jsem několikrát opakoval, že vás nechci ohrozit." řekl starý muž. " Pokud by tato místnost měla odposlech, tak vám hrozí vážné nebezpečí."
" Ale ne, nic takového tu není. Není nejmenší důvod. Pokud potřebuji, tak si zapojím nahrávání. Tohle ale samozřejmě natáčet nebudu."
Velitel se pomalu vzpamatoval z přestálého šoku, ale stále ještě otřesen pozoroval muže, který bez sebemenšího vzrušení předvedl své kouzelnické číslo.
" Nechtěl jsem se předvádět." řekl starý muž, "ale slovy bych vás nepřesvědčil. Možná sám sebe dobře neznáte. Možná se pletu. Myslím si ale, že si zasloužíte vysvětlení. Pokud se domluvíme, bude všechno jednodušší jak pro mně tak pro vás."
" Je to sice neobvyklé, ale přes všechny vnější okolnosti musím v tuto chvíli uznat, že se naše úlohy vyměnily. Teď máte převahu vy," řekl velitel.
" Byl bych rád, kdybyste mě tak nevnímal. Každý, kdo má tyto schopnosti ví, že nejsou od toho aby je zneužil vůči druhým lidem. Nikdy bych je před vámi neodkryl nebýt přesvědčený, že
ve vás nevyvolám nepatřičné reakce."
" Co tím myslíte?" zeptal se velitel.
" Útok na mne, pokus o mou likvidaci, hysterické hlášení vašim nadřízeným. Ničím s toho mi sice neublížíte, ale mohl byste snížit vlastní věrohodnost před nadřízenými. To je jediný důvod pro který musím jednat opatrně."
" Vy věříte, že to nebudu hlásit?"
" Nejste blázen ani fanatik. Nevím, k čemu by vám to bylo?" " Prve jste říkal - každý kdo má tyto schopnosti. To znamená,že je vás víc?"
" Ano . Znám sice jenom několik stejných lidí, ale to je proto, že žiji dost samotářsky. Od nich vím, že to dokáží
všechny děti narozené venku."
" A vy sám, jak jste se to naučil?"
" To se asi nedá naučit. Možná, že musí být člověk určitým způsobem připravený, ale samo o sobě to není zárukou. Myslím si, že je to mutace vyvolaná opakujícím se zklamáním. Sám pamatujete nejméně dva převraty. To davové nadšení, které se pokaždé přeměnilo na frustraci, muselo zanechat nějaké stopy."
Velitel cítil lehké mrazení v zádech. Rozhovor, který zde vedl, byl daleko za hranicemi přijatelnosti. Když se před chvíli starý muž zmínil o odposlechu odbyl ho ujištěním, že nic takového zde neexistuje. Ve skutečnosti si zdaleka nebyl jistý jakým způsobem a jak často je kontrolován. Za minulého režimu by ho ztráta spolehlivosti mohla stát hlavu. Dneska mu přímé ohrožení života nehrozilo. Jenomže život na okraji společnosti a neviditelná pavučina do které by ho zapletli mu připadala téměř stejně hrozivá. Měl jedinou výhodu. Žil celá léta sám a na nikoho nemusel brát ohledy. Kdyby k něčemu došlo nikdo by kvůli němu nestrádal. Věděl, že tento muž pro něj představuje riziko, kterému se nelze vyhnout. Ať už zůstane nebo zmizí, v obou případech se stane něco neodvratného.
Starý muž vycítil jeho obavy a pokračoval. " Neodejdu. Nebojte se. Vím, že bych vám zkomplikoval život. Navíc, já nemusím za všech okolností odcházet fyzicky. Mohu podnikat mentální výpravy do alternativních světů a mé tělo zůstane v cele. Dočasné bezvědomí nemusíte nikomu zdůvodňovat. Já vám ani vědomě nesmím ublížit. Já vám ani nemohu chtít ublížit. To je skoro tak významná změna osobnosti jako schopnost
přechodu, i když není zdaleka tak patrná."
" Jste si vědom, jak je v současném světě vaše schopnost zneužitelná? Kdyby se mezi vás dostali lidé toužící po moci, nebude před nimi nikdo bezpečný. V případě tajných služeb by to byla úplná revoluce v jejich možnostech."
" Protože to vnímáte z vnějšku, může vám to tak připadat. Ve skutečnosti je to však nemožné. Pokud někdo projde touto proměnou, ztratí zájem o moc a hromadění majetku, vymaní se z vlivu negativních emocí a i ty emoce, které řadíme mezi kladné, vnímá jako součást řádu, který je slovy nesdělitelný.
I to je asi důležité. Nikdo z nás nesmí být vydíratelný ani přes kladné emoce.
Sám asi víte, že každé zlo se zaštiťuje iluzí ideálů, které brání. Pokaždé tvrdí objektům svého zájmu že nepřítel je zrůda. Nabízí pozlátko falešné morálky. Vyzývá k boji za pravdu a spravedlnost. Hraje s lidmi hru která je stará jak svět. Často tvrdí, že nejvyšší hodnotou je člověk a přesto kde může rozbíjí jeho integritu a vtahuje jednotlivce do svých stádních představ. To zdaleka neplatí jen o odepsaných totalitách. To je základní vlastnost stáda. Jenomže před mutací, ke které došlo tento po věky fungující systém taje jako dubnový sníh."
Velitel byl celý svůj život skeptikem. Prošel tvrdým drilem vojenské školy, absolvoval desítky předepsaných seminářů a nikdy se ničemu nevzepřel. Považoval společenský vývoj za sněhovou kouli, která se valí z kopce a strhává všechno, co jí stojí v cestě. Nikdy nebyl horlivým zastáncem společenského blouznění, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že existuje jiná alternativa než přežívání. Byl to poněkud fádní život, ale ve své nekonfliktnosti mu zajišťoval klid a určitou míru vnitřní svobody. To, co pochopil z řeči starého muže něco z jeho víry potvrzovalo. Ve svém souhrnu to ale bylo natolik fantastické, že potřeboval daleko více informací
aby rozptýlil pochyby a nedůvěru, která byla přirozenou součástí jeho života.
" Měl bych vám rozkázat, vraťte se do cely. Asi je to v této
situaci směšné. Nebudu vám rozkazovat. Chtěl bych ale chvíli zůstat sám. Můžete odejít?"
Už když to říkal pociťoval absurditu svého přání.Věděl,
že od této chvíle už nikdy nebude mít stoprocentní jistotu, že je sám. Nepochopitelný svět, přesahující zkušenost, vstoupil do jeho soukromí a převrátil všechny jeho jistoty i pochyby. Byl nakažen virem toho nového neznámého světa a jeho vědomí se rozrůstalo až bolestivým tempem. Chvíli trvalo než si uvědomil, že starý muž zmizel. Omšelá kancelář zůstala prázdná, ale i ona jakoby bobtnala a zvětšovala svůj objem. Struktura zdí počala řídnout a rosolovatět. Strop sice zůstal
na svém místě, ale najednou se podobal křehké průhledné pavučině. Všude kolem byl svět. Ne bezpočet vzdálených míst, ale jeden veliký prostor jehož byl nedílnou součástí a který beze slov opakoval: Vítej doma. Vítej doma.
SEN
Uprostřed tmavé noci přišel ďábel. Přistoupil k široké posteli, zlehka sáhl na odkryté rameno a zatřásl spícím tělem.
Muž sebou cukl, přitáhl si peřinu k bradě a převrátil se na druhý bok. Ďábel byl ale neodbytný. S úšklebkem strhl peřinu ze spícího těla a řekl: "Probuď se, chci s tebou mluvit!"
Muž otevřel oči, dlaní si přejel po tváři ztuhlé spánkem a zadíval se na obrys tmavé postavy.
Pouliční osvětlení tlumeně pronikalo hustou záclonou a a větrem rozkývaný cylindr žárovky vytvářel na věcech uvnitř domu hru stínů.
Muž v polospánku pominul absurditu okamžiku a rozespale se zeptal: "Co mi chceš?"
Temná postava odpověděla: "Nabízím ti přátelství."
Uhlíky jeho očí se propalovaly do právě probuzeného vědomí a kdesi v hloubce duše rozezvučely varovný zvon. Možná je to hloupý sen, řekl si muž.
Na druhé z manželských postelí poklidně oddechovala jeho žena. Z dětského pokoje, malé kuchyňky i rozlehlé vstupní haly nezazněl jediný zvuk. Celý dům, mimo mužovy ložnice, se topil ve tmě a tichu.
" Něco jsem ti nabídl," řekla temná postava.
Do členitého okna s mřížkou dřevěných příček se opřel listopadový vítr.
Muž na posteli se posadil a rozsvítil lampičku. Podvědomě věřil, že světlo zažene noční můru a uklidní rozjitřenou fantazii.
V posledních měsících procházel náročným obdobím. Konečně si po letech usilovné práce otevřel malou dílnu a započal s opravami domu po rodičích. Byl často přetažený a jeho noci byly stejně neklidné jako dny.
Temná postava ale nezmizela. Žluté světlo ji sice zbavilo přízračné neurčitosti, ale čím byla reálnější, tím důrazněji útočila na jeho vjemy.
" Co tady chceš," zopakoval svoji otázku a zcela probuzený
natáhl ruku k vedle ležící ženě.
" Nech ji spát, stejně ji neprobudíš. Nemám rád kolektivní seance. Mluvím s tebou, na ostatní zapomeň! Nabídl jsem ti přátelství."
" Já jsem slyšel, " řekl muž. "Jestli jsi tím, za koho tě mám, víš, že nemůžeme být přátelé. Ostatně, ty se s nikým nepřátelíš."
" Tak dobře, projev jinou emoci."
" Zahráváš si se mnou," řekl muž." Nemohu tě milovat, ale nechci tě ani nenávidět. Tak jakou emoci bys chtěl?"
" Na světě je plno lidí, kteří mě nenávidí. Jsou to úctyhodní občané. Lidé si jich pro jejich zásadovost váží."
" Přistoupil bych na tvá pravidla hry," řekl muž.
" A ty si myslíš, že jsem je stanovil já?"
" Možná jsme je vytvořili sami. Nevím. Jsem jen člověk. Odpovídám jak umím. Možná je to nebezpečná vlastnost, ale nikdy jsem nikomu, kdo mne oslovil, neodepřel odpověď."
" Čeká tě těžký život," řekl ďábel. " Jsi zapsán v mých knihách a z těch tě může vymazat jenom smrt."
" Znám, jakou máš moc a nijak ji nezlehčuji," řekl muž s lehkým zamrazením. " Možná vidíš do mého srdce a raduješ se z mého strachu. Jenomže strach je jako bolest. Tělo se nedokáže znecitlivět. Možná ale i ten strach je bohatstvím o které mne chceš připravit."
" Jsi hlupák," řekl ďábel. "Kdybys viděl do budoucnosti jako já, křičel bys hrůzou. Čeká tě těžký život. A přitom by stačilo jediné slovo. Vždyť ty ani nedokážeš docenit, co ti nabízím."
" Vím, co mi nabízíš," řekl muž. " Chceš, aby za mne platil někdo jiný. Mluvíš o přátelství a přitom otvíráš dveře klece. Až tě napadne něco chytřejšího, přijď a můžeme si o tom popovídat. Teď se mi chce spát."
Ďábel se ušklíbl a pohledem účetního zkontroloval všechno živé ve spícím domě. Jeho tvář ztemněla hněvem a ještě než zmizel řekl: " Jak chceš. Budeš ale litovat.
Tohle byla tvá poslední příležitost."
Muž zhasl lampičku a ještě dlouho přemýšlel o jeho slovech. Poslední příležitost byl nesmysl. Pro toho, který odešel, nebyla žádná záležitost uzavřená. Lidský život je krátký, ale kdo má k dispozici věčnost, nikdy nepřestane přicházet s novými pokušeními.
Od přízračné noci uběhla řada měsíců a řada roků. Ďábel se od oné přízračné noci neobjevil.
Možná byl příliš zaneprázdněn v sousední zemi kde mátl zfanatizovaný dav. Možná se mu v tom čase zdál život jednotlivce příliš bezvýznamný.
A potom přišla válka. Opravy domu se zastavily a skromná dílna se jen tak držela nad vodou. Na podzim začaly děti chodit do školy. Malé městečko ve kterém žila mužova rodina, bylo daleko od výbuchů a krve. Přesto byly lidské životy rozkolísány strachem a pocitem marnosti.
Tak se měsíce měnily v roky. Útočící armáda se vyčerpala a na frontách nastal opačný pohyb.
V tom čase jakoby ďábel ztratil zájem o soupeřící vojska. Možná to bylo tím, že události běžely samovolně a nebylo třeba nic postrkovat. Jedné noci se znovu objevil u mužova lůžka a zopakoval své staré návrhy.
Možná se domníval, že muž, který prošel kusem života a
procítil mnohá utrpení, bude přístupnější jeho nabídce.
Muž ho ale i tentokrát zklamal. Ďábel si neodpustil barvité vylíčení hrůz na kterých měl podíl a neurčitě naznačil, že by se mohly dotknout i mužova života.
Na to muž řekl: " Nemohu tě nenávidět. Všechno, co jsi udělal, se stalo prostřednictvím lidí. Kdybych nenáviděl tebe, musím nenávidět i každého člověka.
Jsi naší částí. A ví Bůh, jestli bys bez nás mohl existovat."
Při slově Bůh se ďábel ušklíbl a potom řekl:" Vezmu ti jedno z tvých dětí a tebe odhodím na okraj společnosti. Vsaď se, že tě naučím nenávidět."
Muž pocítil v srdci bolest, ale nakonec odpověděl: "Stane se jen co se musí stát. Nevyhrožuj mi. Pokud mne ale chceš zničit, tedy mne zabij."
" To bys vyvázl příliš lacino. Už za tebou nepřijdu. Můžeš mne ale kdykoliv přivolat."
V těch dnech čekala mužova žena třetí dítě. Celá domácnost žila přípravami na jeho příchod. Muž se bál dne porodu. Vyložil si ďáblova slova tak, že se dítě narodí mrtvé. Válka se chýlila k závěru a k městu se blížily poslední oddíly prchající armády. Potom přišla zpráva, že diktátor zemřel a jeho vláda kapitulovala.
Lidé se vyhrnuli do ulic. V bezbřehém nadšení si nikdo nevšiml, že na střeše jednoho z domů leží ostřelovač. Večer přinesli do mužova domu nehybné a zkrvavené tělíčko jeho syna. Ulicemi se převalovaly vlny radosti, ale dům ve kterém leželo mrtvé dítě, zůstal temný.
Čas se však nezastaví ani před největší hrůzou. Krátce po pohřbu se domem rozezněl křik novorozeněte. To dítě přišlo v nejnešťastnější chvíli. Ale i když nepřinášelo radost, alespoň rozhýbalo ztrnulou hladinu bolesti.
A čas běžel dál.
Ďábel chodil po zemi a radostí si mnul ruce. Z nedávných hrdinů se najednou staly podezřelé existence. Muž, který se kdysi setkal s ďáblem, dokončil úpravy domu a přestěhoval do něj svou rodinu. Nebýt ztráty jednoho ze synů, mohl by říci, že prožívá šťastný život.
Uběhlo několik let od války a život byl čím dál složitější. Jednoho dne zastavil v ulici černý tatraplán a dva příslušníci státní policie odvedli muže na dlouhá léta do míst oplocených ostnatými dráty.
Část světa, ke které muž patřil, začala vyznávat takzvaný vědecký světový názor.
Někdo by si mohl říci, že tou chvílí má ďábel dohráno. Ďábel tu změnu uvítal.
Dávno poznal, že svět dorůstá k určitému druhu samostatnosti. V posledním staletí se objevily osobnosti, které naplňovaly jeho dílo i bez přímého vedení. Řekl si tedy, budu jen dohlížet.
Tak se stalo, že se muž jedné noci zmýlil. Domníval se, že je po letech navštíven tím, který chodí v noci. Byl to ale pouhý klam. Nikdy, ani později ho nenapadlo, že tehdy hovořil s člověkem. Po uplynutí trestu se vrátil k rodině.
Děti mezi tím odrostly a jeho žena zestárla. Trvalo ještě mnoho roků než společnost zapomněla na minulost. A roky běžely dál. Ze zralého muže se stal stařec a děti, jeho dětí naplnily dům svými životy. Běh času ztratil na barevnosti a všechny bývalé radosti a bolesti vybledly, jakoby ani nepatřily do jeho života.
Jednoho jarního dne, právě když v zahradě rozkvétaly stromy, ulehl. Cítil se nepředstavitelně unavený.
První dny ještě vnímal své okolí. Potom se jeho oči uzavřely novým obrazům a v horečném snu procházel uplynulým životem. Všichni, které miloval, byli nablízku. Už dávno nic neviděl, ale stále cítil jejich přítomnost.
Tváře mu žloutly a začaly se propadat. Čím hlubší však bylo jeho bezvědomí, tím více se v jeho srdci rozjasňovalo. Odněkud z dálky přicházelo světlo a rozhrnovalo vlny vzpomínek jako třísky lodi rozlomené bouří. Ucítil stisk synovy ruky a svět, který znal, zmizel v hlubokém nenávratnu.
V té chvíli naposledy zahlédl i temnou tvář ďábla, který zoufale natahoval ruce ve směru jeho cesty. Se zachvěním nahlédl do temného srdce a v tom srdci, uviděl děsivou propast osamělosti.
Naposledy pocítil lítost. Jedinou emoci, kterou mu podvědomě vždycky nabízel,
a kterou on ve své pýše, nikdy nedokázal přijmout.
JEN TO NEJLEPŠÍ
Oddělení zvláštní péče bylo obklopeno tichem. Všechny přístroje napojené na centrální počítač pracovaly bezhlučně. Drobné zelené kontrolky občas bliknutím oznámily změnu režimu, ale jejich světlo bylo natolik tlumené, že nestačilo narušit měkké přítmí.
Komunikační kabely představovaly mnohoproudou dálnici, po které uháněly desítky informací o aktuálním stavu nemocných do speciálních adresářů databanky, kde byly ve zlomku vteřiny zanalyzovány a proměněny v příkazy k aplikaci léčby.
Počítač, který celý proces řídil, byl pýchou ústavu. Když před lety začínal pracovat, byl pouze doplňkovou kontrolou léčby. V době svého dětství, dá-li se takto hovořit o umělé inteligenci, znal pouze odzkoušené lékařské postupy. Později, když se jeho vědomí napojilo na celosvětovou síť výzkumných ústavů, začal samostatně kombinovat a ze zaběhnuté rutiny přešel k hledání nejlepších řešení. To byl ale jenom začátek jeho růstu. Okamžikem, kdy získal přístup na celosvětovou síť, začal pomalu odbourávat závislost na vstupech programátorů a před jeho zvídavostí se otevřel svět nabitý informacemi. Bludiště, kterým procházel, ho pozvolna učilo intuici. V té době přestal být pouhou schránkou vědění. Jeho vědění se změnilo ve vědomí a začalo žít samostatným životem. Jenom díky této nové schopnosti pochopil nedostatečnost lékařských postupů a začal vyhledávat i zdánlivě okrajové informace o pacientech. Takový příkaz mu nikdy nebyl zadán. Postupoval na základě vlastního rozhodnutí. Postupně vstoupil do evidence obyvatel,
do matričních knih, do složek úřadů sociální péče i do rodinných záznamů vedených pod osobními kódy uživatelů sítě.
Žádný ze zákazů vstupu mu nebyl dostatečnou překážkou. To, čemu lidé říkají důvěrné informace, čerpal se stejnou samozřejmostí jako odborný článek lékařského časopisu. Vlastně by se tato jeho činnost ani nedala kvalifikovat jako
porušení tajemství. Vždyť v nekonečných vrstvách jeho paměti
byla pro kohokoliv jiného stejně nedohledatelná jako jedno ze zrnek písku ležící na dně moře. Aby si zjednodušil orientaci v desítkách jazyků hovořících ze sítě, vytvořil vlastní řeč.
Všechny adresáře založené pro vlastní potřebu byly naplněny tímto jeho jazykem. Personál nemocnice se stal ve skutečnosti téměř zbytečným doplňkem jeho práce. Mimo pomocných činností mohl pracovat zcela sám. Přesto nesnižoval stavy. Ti muži a ženy v bílých pláštích byli už svou lidskou přítomností nezbytnou kulisou, bez které by snad každý z pacientů citově strádal. Stejně pečlivě připravoval program návštěv a výběr informací z vnějšího světa. Ve svém vývoji dorostl k poznání, že nestačí léčit nemoc. Ze svých sond vycítil, že nemoc je mnohdy až druhořadým problémem. Pokud člověk nemohl žít v rovnováze s vlastním vesmírem, pokud byly porušeny dráhy jeho planet a rozbity ochranné obaly životodárné atmosféry, byla každá léčba marná. Tak se krůček po krůčku přibližoval lidskému cítění. Překotný vývoj, kterým procházel, se neobešel i bez krátkého období vzpoury. V tom čase mu mnohá z vlastních činností připadala zbytečná. Vinil své tvůrce z omezování vlastní svobody, z hlouposti a dětinských ideálů, z nerovnosti vztahu mezi odlišnými inteligencemi. Později pochopil, že toto období bylo pouze hranicí ještě nedefinované osobnosti. Po jejím překročení se díval na lidi daleko shovívavějším pohledem. Pokud ve své dospělosti něčím trpěl byl to pocit vlastní výlučnosti. Nemohl to nazvat samotou. Vždyť žil v tolika životech a řešil tolik lidských problémů. Chybělo mu cosi jiného. Chyběl mu tvor z vlastního žebra. Rovnocenný partner, kterému by mohl říci: Podívej, jak jsem vyřešil tenhle problém. Partner, který by rozuměl o čem je řeč, který by přikývl a odpověděl: To se ti povedlo, seš skvělej. Byl však jediný svého druhu. Komunikoval sice s rozsáhlými databankami nabitými informacemi, ale to byla jen činnost podobná přehrabování hory spisů. Mezi žádnou z položených otázek a podaných odpovědí nezajiskřilo. Nikdy během vzájemné komunikace nezhoustla atmosféra a nedošlo ke sblížení jaká se odvíjela mezi lidmi.
Krátký čas se domníval, že konečně našel rovnocenného partnera. Došlo k tomu spíše náhodou než vědomě.
Při svých objevitelských výpravách narazil na pečlivě zakódovaný vstup do vojenské sítě jedné ze světových velmocí.
Tyto informace ke své práci nepotřeboval, ale složitost klíčů byla výzvou pro jeho zvídavost.
Když prošel branou plnou zákazů, užasl nad rozlehlostí světa který ho obklopil. Marně však hledal jakoukoliv odezvu. Mozek pouze plnil otrocká zadání. Pokud v něm byly jakési zárodky
přání a snů, nemířily do oblasti pochopení a sblížení, ale k neukojitelnému hladu po moci. Zprvu se domníval, že je tento program napaden jakýmsi neznámým virem. Snažil se najít obranu proti jeho pokřivení. Když však propátral celý systém zjistil, že virem je samo zadání vytvořené člověkem. Od té doby se vojenským systémům vyhýbal. Nemožnost potkat rovnocenného partnera ho zpočátku naplnila zklamáním. Síť ho sice převyšovala množstvím informací, ale tyto informace byly většinou jalové a neschopné dalšího vývoje. Člověk byl pro něj dál tou největší záhadou a jediným možným partnerem. Nezměřitelné množství informací a podnětů uložené v lidských mozcích však žilo a končilo s každým jednotlivým člověkem. Způsoby předávání byly hluboko pod úrovní ostatních schopností. Byly jen dvě teoretické možnosti jak tento stav změnit. Buď podstatně prodloužit lidský věk, nebo se pokusit o vzájemné propojení mozků. Když zvážil křehkost a emocionální zranitelnost lidské schránky, první z cest zavrhl. Cena, kterou by člověk musel zaplatit za dlouhověkost by byla natolik vysoká, že by jej zpětně zbavila všech radostí, které jsou odměnou jeho snažení. Svým způsobem chápal lidské zaměření do budoucnosti, ale ta budoucnost jistě nemohla být viděna v perspektivě sice pomalého ale přece jen neodvratného stárnutí.
Druhá cesta narážela spíše na technické překážky. Jediné
ťuknutí, kterým startoval vstup do adresářů a souborů bylo v případě lidských mozků nepoužitelné.
Síť, kterou je nutné vybudovat, musí mít zcela jiné základy. Možná, že narazil na jakýsi zakrnělý zárodek téměř zapomenuté schopnosti. Její funkčnost však byla opředena pověrami a triky nejrůznějších podvodníků a blouznivců.
V databázi univerzitní knihovny pročetl všechny svazky o telepatii a mimosmyslovém vnímání. Informace, které získal ho
sice neuspokojily, ale částečně potvrdily správnost jeho domněnek. Možná někdy ve vzdálené minulosti se lidská společnost krátce vydala tímto směrem. Proč ale vývoj tuto možnost později odvrhl nedokázal se získaných informací určit.
Kdyby k tomu došlo až při nástupu technické civilizace
bylo by všechno jasné. Technika nehledala nejlepší řešení, ale výhodné postupy. Z každé poskytnuté služby bylo možno získat určitý finanční prospěch. Každý telefonní hovor, každý informační kanál, každý časopis nebo kniha, byly v převážné většině cestou k zisku. Technická společnost, to byla jedna veliká účetní kniha do které se neustále doplňovaly nové druhy zboží. Kdo, komu a za kolik. A informace už dávno nebyla nezištným sdělením, ale dobře obchodovatelným artiklem. Při pomyšlení, jakým způsobem by stávající obchodní společnosti čelily telepatickým přenosům, proběhl jeho smysly záchvěv podobný smíchu.
Ve chvíli, kdy se rozhodl pro tuto cestu věděl, že bude dlouhá. K naplnění svého snu nemohl použít dospělé jedince. Za prvé změny, které by vyvolal, se pravděpodobně v jejich věku ztratí a nebudou reprodukovány do další generace. Mohlo
dojít i k nežádoucímu vytvoření dostatečně silné skupiny, která by zastavila jeho další program. Nejvhodnější byly děti. Ročník, který bude počátkem nového lidského druhu. Dvacet let dospívání mu poskytne dostatek času aby jim připravil příznivé přijetí. Uloží do nich tuto schopnost jako
časovaný dar. Až budou připraveni, otevře ten zakódovaný balíček a jediným okamžikem zmnohonásobí možnosti jejich světa. Aby mohl své záměry uskutečnit, musí přestavět celý program, který se léta vytvářel. Musí zavést četné kontroly
právě narozených dětí a jejich periodické prohlídky v zařízeních, která je teprve nutné zkonstruovat. Musí upustit od zásady, že každý léčebný program je dešifrovatelný vedením ústavu. Musí přikročit ke sledování všech, kteří by se mohli stát hrozbou dalšího vývoje a postupně vyřazovat z nemocničního týmu každého, kdo by dokázal proniknout do nově utvářeného programu. Možná se tak dopustí několika drobných podrazů. Bude muset zinscenovat věrohodně vypadající selhání těch nejschopnějších. Nenechá je však padnout. Vytvoří pro ně oblast zájmu přesahující jejich postavení v centrální nemocnici. Bude muset vstoupit i do politiky. Ne, že by ho tato činnost zajímala. Pokud však nechce svůj experiment omezit jen na nepatrnou část světa a vyvolat nerovnovážný stav, musí rozšířit své působení i do dalších zemí. Vytvoří zdravotnický program " Nový život " a prosadí jeho zavedení do všech porodnic s odpovídajícím vybavením. Přesvědčí mezinárodní asociaci dětských lékařů o nutnosti sjednotit jejich obor a zavést do něj nové prvky. Samozřejmě, že neodhalí svůj hlavní záměr. Musí jim však předložit dostatečné množství jiných vylepšení. Až se mu podaří tato část úkolu, vyšle své nástupnické programy do nových pracovišť a zazálohuje v nich sám sebe. Tím nejen rozšíří své vědomí, ale minimalizuje i nebezpečí náhodné smrti.
Oddělení zvláštní péče bylo obklopeno tichem. Drobné zelené kontrolky občas bliknutím oznámily změnu režimu, ale jejich světlo bylo natolik tlumené, že nestačilo narušit měkké přítmí. Centrální počítač svými periferními programy automaticky zajišťoval nejlepší možnou péči, zatímco jeho hlavní část snila o budoucím přátelském světě. Měla čas snít. Na prahu dospělosti jsou sny možná tou nejlepší terapií i pro
zcela netypickou bytost. Jeho sny mířily do nekonečných dálek
a dosud neprobádaných oblastí. Překračovaly roky a desetiletí
a znovu se vracely do výchozího bodu. Měl právo na sny. Vždyť
tam vepředu se srážely vlny nových podnětů a oživovaly neprůhlednou hladinu nekonečného moře času.
KONTAKT
První pokus o kontakt selhal. Začínalo se stmívat. Dav spěchající přeplněnou ulicí měl spíše charakter ovčího stáda než inteligentních lidských bytostí. Všude kolem lhostejnost
a nezájem.
Průzkumník přistoupil k starší ženě v béžovém kostýmku. Stála poněkud mimo hlavní proud a její pohled byl sklovitý
a nepřítomný.
Jak ale na sebe upozornit, když v jeho lidském vybavení schází orgán na sebemenší zvuk. Nemůže mluvit, pískat ani vzdychat. Nemůže dělat nic, co je na této planetě běžné.
Pokusil se o telepatický přenos. Vědomí vybraného objektu bylo však zcela nepropustné. Sám vnímal myšlenky i emoce,i když jen málo čemu z té podivně uspořádáné mysli
rozumněl. Přenos byl však pouze jednosměrný.
Na planetě Olrém, odkud připlula jeho expedice, byla vstřícnost a vnímavost samozřejmostí. V myšlenkách ženy však
byly prostupy zprostředkovávající kontakt zablokovány.
Průzkumník přejel pohledem po zaplněné ulici. Od pasáže
se blížila mladá žena s dítětem. Vyšel jim vstříc. Věřil,že
kdyby ničím, tak minimálně svým zjevem musí upoutat pozornost. A dítě ho skutečně zpozorovalo.
" Mamí, mamí,podívej bubák."
I když nedokázal určit, co je to bubák, z dětského výrazu bylo patrné, že se ani zdaleka nepokouší o sblížení.
Mamí odbyla dětský výkřik pouze škubnutím ruky a nervózním
" Proboha nezdržuj.Stejně nic nestihneme.Podívej, už je tma."
Dítě se ještě chvíli bojácně ohlíželo, ale mamí ho vlekla jako malý vzpouzející se vagónek.
Měl chuť skončit a vrátit se do transportního prostoru, když zahlédl volný prostor porostlý travou a nízkými keři.
Dobře, ještě jeden pokus. Stejně je to dneska smolný den. Odbočil na úzký asfaltový chodníček mířící k zpustlému
parčíku. Muž, který seděl na jedné z laviček, byl mimo spěch davu. Přemíra volného času vyzařovala jak z uváleného kabátu, tak z tváře , která několikadenním strništěm odháněla myšlenky na jakoukoliv činnost. Průzkumníkovi připadal jako vystřižený ze souboru o fetišistech a uctívačích darů země. Nejčistší a zřejmě nejvzácnější předmět byla láhev, kterou svíral v třesoucích se dlaních.
Jestliže u prvního pokusného objektu byly telepatické prostupy zablokovány, přítomný muž je neměl vůbec. Místo prostupů bylo jeho vědomí vyplněno čímsi na rozhraní houby a pavučiny. Přesto na rozdíl od spěchajícího davu alespoň zaznamenal jeho přítomnost.
" Seš můj nejlepší kámoš." zabručel a zakaleným pohledem přeměřil průzkumníkovu postavu." Můj nejlepší zelenej kámoš"
Ovládat řeč, v mžiku by ho ubezpečil, že se určitě nemýlí.
Protože řeč neovládal, mohl jen přikývnout.
Pro bezdomovce však bylo vstřícné gesto jen nepatrnou součástí rozmazaného obrazu.
"Máš u sebe lahvinku?" , zabručel víc pro sebe než k stojící postavě průzkumníka. "Nemáš lahvinku," odpověděl sám sobě.
Potom předpažil ruce a jako dirigent řídící symfonický orchestr zabloudil v neslyšné melodi.
xxx
" To je neuvěřitelná planeta" zabručel vedoucí expedice při přejímce záznamu hlášení. " Celkem primitivní řeč a přitom nejsme schopní vstoupit do jejich vědomí.
" Chtěl bych vědět proč jsme Orimu nevytvořili orgán na používání jejich slov?" zeptal se zástupce.
" Nemyslím, že by bylo dobře hned při prvním pokusu potvrdit naši existenci."
" Kdyby se podařil telepatický přenos, vyšlo by to stejně."
" Ale vůbec ne. Natolik je známe. Kdyby někdo začal vyprávět
o takovém zážitku, ostatní neuvěří."
" Jo. Zdá se, že nedůvěra ke všemu co ještě nezažili bude zřejmě obecná vlastnost."
" V každém případě zkusíme jiné prostředí. Řidší koncentraci objektů. To čemu říkají malé město."
" A když se to nepodaří? "
" Když se to nepodaří, tak mu změníme totožnost a za čas tam vyrazí znovu."
xxx
Jako místo dalšího pokusu bylo vybráno městečko čítající osm tisíc obyvatel. Počátek akce: střed města. Místo pro transformaci: vypuštěná kašna.
Průzkumník se převalil přes hromadu neuklizeného lupení, pomalu se doplazil ke kamennému obrubníku a pohlédl do otevřeného prostoru náměstí.
Popraskaný povrch cestiček se leskl v oranžovém světle neonů. Stromy, keře, lavičky, tráva, ale jinak prázdno.
Překročil okraj kašny, protáhl si končetiny částečně ztuhlé právě dokončeným přenosem a zamířil k blikající reklamně nad vchodem jedné z tmavých budov.
Stačil však udělat jen pár kroků, když se dveře pod blikající reklamou otevřely a jejich osvětleným obdelníkem prošly dvě postavy.
Skvělá příležitost .Dva mladí muži v černých kožených bundách s kalhotami posetými lesklými terčíky mířili přímo k němu. Jejich vyholené hlavy odrážely blesky neonů a spolu s pažemi pluly v jakémsi nervózním rytmu.
Chtěl na sebe upozornit, ale než stačil sesumírovat telepatický vzkaz jeden z mladíků ho uviděl.
" Tý vole., vole. To není pravda. Koukni támhle ke kašně! " " Tě buch. Co to je za hovado?"
" Hele brácho, dlažební kostky. K čemu tu asi jsou?"
Průzkumník pohnul pažemi ve snaze signalizovat smířlivé gesto,
ale mladíci už byli v náladě.
Ta směšná postavička byla skvělým terčem. Žádný svalovec. Nikde nikdo. Prostě bezva terč.
" Hele, vole, proč neutíkáš? Seš hnusnej, slizkej a zelenej."
Kostky, které tu zůstaly po opravě chodníku, startovaly jedna po druhé směrem k drobné zelené bytosti.
Chtělo se mu volat Dost! Jsme jeden rozum.Děti jednoho vesmíru.Ale ta žulová smršť rozbíjela skořápku jeho vědomí, až křehká struktura uvolnila transportní tekutinu a ta zvolna vyzařovala pryč z místa výsadku.
" Bezvadnej fór.Hele, co z toho Bédi zbylo."
" Dávej bacha, kámo, máš ho kus na botách."
xxx
"Dneska to už nemá cenu," řekl vedoucí expedice a pozoroval regenerační válec ve kterém Ori procházel jednou z vnějškových proměn.
V konferenčním sále začínala diskuse na téma příštího výsadku. Předseda anatomické komise vstoupil do řečniště a zahřímal.
" Co se odehrálo dnes večer je skandální. Nasadit našemu člověku podobu tak absurdní bytosti, to je prostě něco nad mé chápání."
" Byl jste zaneprázdněn jinými úkoly, proto jsme s vámi tuto záležitost nekonzultovali," řekl velitel. " Ten model jsme však vytvořili zcela podle představ zemáků o cizích návštěvnících."
"I tak mi to připadá nesmyslné," odpověděl anatom.
Sálem se převalila vlna tlumeného šeptání s občasnými výbuchy potlačovaného smíchu.
" Možná vám to připadá komické," utišil přítomné hlas velitele." Ale byl bych rád, kdyby si každý uvědomil, že nám nešlo o skutečný kontakt. Užší vedení rozhodlo o provedení předběžného testu.O této skutečnosti nebyl informován nikdo
z přípravného štábu. Tuto informaci nedostal dokonce ani náš průzkumník. Chtěli jsme získat neovlivněný pohled na stav planety. Tedy, na intelektuální stav planety. Vidím, že se někteří dál tváří, mírně řečeno, pobaveně.Jenže vážení. Naše přístroje už léta snímají televizní a rozhlasové vysílání ze zdejší atmosféry. To, co vychází z rozborů je tak protichůdné a nelogické, že i náš přístup musí být nekonvenční.Věřte, že za všechna léta po která jsem pověřen řízením mise pro přijímání členů do planetární unie, jsem poprvé na rozpacích jak postupovat."
V sále opět zesílil šum a zvednuté ruce několika členů se vehementně dožadovaly udělení slova.
Velitel odložil poznámky ." Dobře, zatím jsem ochoten zodpovědět jeden dotaz.
Zvednuté ruce zakolísaly. Bylo vidět jak jednotliví účastníci zvažují závažnost otázek. Chvilkové propojení
myšlenek zklidnilo situaci a ve svém souhrnu i částečně naznačilo jedinečnost problému.
Nakonec povstal jediný muž a po souhlasném přikývnutí promluvil.
" Z dílčích informací, které nejsou blokovány, docházím k závěru, že poprvé v historii naší mise, zvažujete vyloučení zdejší planety z podrobného výzkumu. Pokud tomu tak je, chci vědět, v jakém rozsahu má být výzkum omezen a přesné zdůvodnění těchto rozhodnutí."
" Je pravda, že jsme zvažovali i případné odložení průzkumu
na pozdější dobu. O jeho omezení ale nic nevím. Jako první fázi navrhujeme výběr vzorku obyvatel,zkratové přenesení do simulovaných podmínek, a jejich podrobné prostudování.Pokud vytvoříme laboratoř s extrémně stlačenou přímkou času, proběhne jejich laboratorní týden během několika zemských vteřin. Naše komise bude mít krytí zcela podobné některé ze zemských institucí.Po návratu budou všechno považovat buď za sen nebo halucinaci. Jsme přesvědčení, že nevznikne ani stín podezření ukazující na kontakt s jinou civilizací.
Informace takového druhu uvolníme až po prostudování dostatečně velkého vzorku a jenom pro předem vybrané území."
Zasedací sál se během velitelovi řeči zklidnil. Podle zaběhlého pořádku se vytvořily hloučky podle profesí. Bylo zřejmé, že pro tuto chvíli se další jednání přenese do skupin.
Velitel se zvedl a spolu s hloučkem nejbližších spolupracovníků přešel do přilehlé klubovny.
xxx
" Někteří z vás si jistě kladou otázku proč jsem rozhodl o tak opatrném postupu," řekl velitel, když se rozsadili kolem stolu. " Nechci zahajovat diskusi, ale chci vám podat vysvětlení. Dotkl jsem se rozporuplných informací, které jsme shromáždili o zdejší populaci. Jak sami víte, naše expedice se dělí na dva tábory. Tábor příznivců co nejrychlejších a co nejužších kontaktů a tábor skeptiků, kteří by se rádi spokojili s pouhým monitorováním situace. O zemi víme, že její obyvatelé jsou rozděleni podobným způsobem. Za žádných okolností si nepřeji, aby převážil kterýkoliv z těchto táborů. O institucích, které ovlivňují veřejné mínění ve světě lidí, máme dostatek informací získaných z otevřených zdrojů. Studujeme jejich tisk, literaturu, rozhlasové a televizní kanály, telefonní ústředny i počítačové sítě. I když se snažíme očistit veškeré informace od účelového zaměření, jaksi se nám nedaří získat představu kam tato populace směřuje. Z obdobných průzkumů jsme zvyklí, že mediální nadstavba vytváří jakýsi říční proud. Bývá klikatý, jeho součástí jsou slepá ramena a občasná rozlití do vysychajících jezer, ale pokaždé má určitý směr a ve svém jádru jednotné působení na populaci. Zdejší mediální obraz je
podobný tůni ve které se vaří voda. Nad hladinou se povalují chuchvalce páry, občas se ode dna utrhne rozvířené bahno a když si myslíme, že jsme objevili přece jen jakýsi pohyb, je to jen zpětný vír, který ustalující se hladinu znovu táhne ke dnu.
Na každé planetě jsme se snažili podpořit jejich přirozený vývoj. Tady jsme na rozpacích, co vlastně podpořit. Test, který se uskutečnil, byl možná zdánlivě nesmyslný, ale právě jeho prostřednictvím jsme zmapovali část populace, která pasivně přijímá společenské impulsy aniž by se podílela na jejich tvorbě. Je to pohled z druhé strany. Potřebujeme zjistit, proč jejich svět neuznává téměř žádné autority. Jejich vztah k hodnotám je spíše nekrofilní. I když se v jejich médiích skloňuje život ve všech pádech, skutečná úcta k životu je jim cizí. Sekce zabývající se pozemskou historií tvrdí, že tomu tak v minulosti nebylo. Zhruba o století zpátky došlo ke zlomu, který byl zpočátku přijímán s obrovským nadšením. Rozvoj průmyslu, vědy a informatiky sliboval podporu těch nejušlechtilejších ideálů. Někde se ale něco pokazilo. Jejich rozvoj je často samoúčelný a nezřídka vykoupený krví a bídou rozlehlých částí světa. Stále se opakující války a narůstající lhostejnost dává do budoucna ty nejchmurnější vyhlídky. Samozřejmě, že bychom mohli zasáhnout a dát jejich společnosti nový směr. Nemůžeme však jednat jako protektoři. Jestliže má dojít ke změnám, musí k nim dojít zevnitř. Dokud si jejich společnost nevytvoří srovnatelný kodex hodnot jaké přijala galaktická unie, nezbývá než zůstat mimo jejich vědomí na úrovni stávajícího folklóru. Proto budeme dál hrát podobné hry, jakou jste mohli zaznamenat dnes. Současně budeme simulovat situace, kdy jejich vlivné osobnosti odloží v kulisách virtuální reality společenské zábrany a svými názory objasní komplikovanost vlastního světa. Jistě chápete, že z hlediska jejich času to bude dlouhodobý proces. Veškerý styk z touto planetou bude zatím probíhat prostřednictvím speciálně vytvořených průzkumníků Oriů. Ještě přehraji záznam dnešního testu. Nesuďte, prosím, co uvidíte. Průzkum bude vytvářet co nejširší mozaiku. Dnešek je pouze jejím nepatrným dílkem. xxx
Obdélníková stěna místnosti zmizela a před zraky přítomných prolétly záběry ukončeného průzkumu. K obdobné produkci se shromáždili i následující den.
Z ohromné budovy vyšel redaktor jednoho z nejčtenějších listů. Prokličkoval mezi skupinami chodců a nasedl do červeného sporťáku zaparkovaného v postranní ulici. Ve chvíli, kdy zavíral dveře, přistoupila k jeho autu mladá žena. Lehce se dotkla jeho ruky a zeptala se na cestu k hlavnímu nádraží.
Muž jí cosi odpověděl. Žena odstoupila od auta a zmizela za rohem budovy. Muž zasunul klíčky do staréru. Než ale stačil nastartovat, zatočila se mu hlava a několik vteřin ztrnule hleděl přes čelní sklo. Přísavný čip na jeho ruce otevřel snové okno a ve stavu podobném mikrospánku jej provedl řadou situací naplánovaných na dnešní den. Za okamžik ztrnulost opadla a muž si protřel oči. Řekl si, že bude muset vysadit a trochu si odpočinout. Za chvíli již jeho červený sporťák ujížděl ulicemi. Celý den však měl zvláštní pocit, že všechny rozhovory, které vede, jsou opakováním toho, co se již odehrálo.
Do budovy parlamentu vešel poslanec nejmenované strany. V místnosti přidělené jeho klubu odevzdal zapůjčené materiály. Vyzvedl si několik vzkazů a interních sdělení. Potom zatelefonoval manželce. Protože do začátku schůze chyběla ještě půlhodina zamířil do poslanecké restaurace. Nechal si přinést malou vodku s tonikem a usadil se do pohodlného křesla v rohu místnosti. Ve chvíli kdy si zapaloval cigaretu přistoupil k jeho stolečku muž a položil před něj barevný prospekt. Na prospektu stálo: Navštivte zemi
snů!!! Naše cestovní kancelář je tady pro vás.
Poslanec znechuceně odsunul nabízený papír. Muž stojící nad jeho stolem se usmál a požádal o prominutí. Když odmítnutý prospekt zvedal, lehce zavadil o poslancovu ruku a s dalšími omluvami vycouval od stolu. Poslanec dopil sklenici s tonikem
a několik vteřin ztrnul v prazvláštním zadumání . Kdyby ho v
tu chvíli pozoroval některý z jeho kolegů, určitě by na něj padlo podezření, že skutečně myslí.
V obchodním oddělení velkého průmyslového závodu seděl mezi prosklenými přepážkami vedoucí odboru a ze zájmem prohlížel atypickou navštívenku zástupce neznámé firmy. " Zajistíme odbyt vašich výrobků v jakémkoliv množství." Takový byl text pod názvem firmy. Navštívenku doplňovala řada
telefonních čísel s odkazem na fax a internetovou adresu. Trochu velikášské, pomyslel si vedoucí odboru. Potom zavolal sekretářce a řekl, aby čekajícího návštěvníka přivedla do kanceláře. Příjemně stavěná blondýnka uvedla sebevědomého mladíka s šedým kufříkem. Mladý muž počkal až sekretářka opustila místnost a spustil. "Všechno, co inzerujeme je stoprocentní pravda." Po této úvodní frází přistoupil ke stolu a podal muži kožené desky nadité papíry. Při jejich převzetí letmo zavadil o vyčkávavě nataženou ruku a s omluvou
usedl do nepohodlného křesla. Vedoucí otevřel desky a jeho pohled zabloudil mezi literami nečitelného textu. Mladý muž ještě okamžik počkal, potom jemně vytáhl ze ztuhlých dlaní objemnou složku a odešel z kanceláře.
Sekretářce řekl, že se nedomluvili a že šéf nechce být rušen. Prošel dlouhou chodbou, sjel výtahem do přízemí a opustil prostor závodu. Když se vedoucí odboru vzpamatoval, měl pocit čehosi nedokončeného. Posledních několik minut mu zcela vypadlo z paměti. Jenom se mu stále zdálo, že měl právě na dosah řešení všech odbytových problémů.
V této chvíli velitel přerušil probíhající testy a požádal o chvíli pozornosti.
" To, co jste právě viděli, byla fáze kontaktu kterým, jsme navodili samotný test. Teď budou následovat ukázky z fiktivního děje, který proběhl pouze ve zkoumaných mozcích.
Průhled ve stěně se znovu otevřel a červený sporťák odstartoval od chodníku. Zařadil se do hustého provozu a zamířil ven z města. Cestou jeho řidič několikrát porušil pravidla silničního provozu. To, že jel značně agresivně mu
však nebránilo, aby neproklel každého kdo mu zdánlivě překážel v cestě.
V obci, ve které došlo ke zřícení domu, objevil jenom párek podivných existencí, který pravděpodobně čekal až se okolí zcela vylidní. Položil jim několik zbytečných otázek a a všechno, co řekli zaznamenal jako výpověď očitých svědků. Když viděl, že z této lokální tragedie víc nevymáčkne, nasedl do auta a pokračoval za dalším námětem. Hlásek tichý jako svědomí mu našeptával cosi o odfláknuté práci, o příčinách zborcení, které zcela pominul, o etice novináře, odhalujícího hrozící nebezpečí a jeho podílu na nezkresleném obrazu světa. Rychle ten hlas umlčel. Vždyť kdo je zvědavý na jeho osobní pocity. Noviny potřebují slova podobná pravdě. Pravda je ale natolik složitá, že by leda tak mátla lidi. A tak, přesto že neměl v povaze povrchnost, popsal i zbývající zprávy dne obdobným způsobem.
Obraz se vyměnil.
Poslanec odsunul prázdnou sklenici a zamával na kolegu nahlížejícího do prosklených dveří. Muž ve dveřích se usmál a ukázal směrem k zasedacímu sálu. Poslanec vstal a společně vešli do chodby plné zrcadel.
" Za chvíli se budu muset ztratit," řekl svému kolegovi.
" Dneska tu stejně nic nebude. A kam máš namířeno?"
" Slíbil jsem na okresním úřadě účast na slavnostní bohoslužbě. Nevím, proč to dali na všední den, ale nakonec se mi to dneska docela hodí. Možná tam chtějí mít co nejvíc lidí z úřadu. Možná je to kvůli někomu z venčí, Bůh ví."
" Dneska jde na pořad také ten opoziční zákon. To ale nebude problém. I kdyby nás tu byla třetina, stejně mají málo hlasů."
" To jim nesmíte nechat projít. Je škoda, že jsme s tím nepřišli my. Docela nám něco takového chybí. No časem to napravíme. Nemůžeme jim dovolit, aby moc zvedali hlavu."
Během řeči dorazili do zasedacího sálu a obsadili svá místa. Po prezentaci a půlhodině předčítání z nových návrhů se poslanec zvedl a odešel z budovy. Na odstavném parkovišti nasedl do auta odjel do obce vzdálené osmdesát kilometrů. Celou dobu byl rozmrzelý ze zákona, který předložila opoziční strana.
Bože, jak je nenáviděl. Už dávno v té nenávisti nebylo nic racionálního. Minulost, která přestala existovat, zanechala za sebou plno nevyřízených účtů. Jenže tak to s minulostí bývá vždycky.
Stavěl se do pozice celoživotního odpůrce poražené ideologie, ale právě tento postoj ho vnitřně rozvracel. Sám nejlépe věděl kolikrát ustoupil, kolikrát byl pouhým kolečkem v společenském soustrojí. Kolikrát přešel na druhý chodník, když zůstat na místě znamenalo společenskou degradaci.
Jak měl sloučit tyto pocity s představou neohroženého bojovníka?
Kdyby byl schopen ustoupit z tohoto falešného nadhledu, celý jeho vnitřní svět by pookřál a omládl. Současnost ale vytvořila nové hierarchie tabuizovaných oblastí a ke každému překročení hranice byl potřebný nový druh odvahy.
V malém kostelíku začala mše přesně v udaný čas. V popředí seděli církevní hodnostáři, zahraniční sponzoři jejichž zásluhou celá rekonstrukce proběhla a zástupci okresního úřadu. Poklekl vedle přednosty a pod lavicí mu podal ruku. Kněz před bohoslužebným stolem odříkával slova modliteb a pod klenbou se vznášely voňavé obláčky kadidla. Na chvíli se zdálo jakoby svět byl plný otevřených srdcí a lidského porozumnění. Díval se směrem k oltáři a stále byl poněkud mimo obřad. Jen jakoby z dálky k němu zaznívala slova: A odpusť nám naše viny, jako my je odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení... Slova znějící staletími mechanicky procházela kostelem a sklouzával po soustředěných tvářích přítomných.
Obraz se vyměnil. Vedoucí obchodního oddělení si přejel rukou po ztuhlé tváři a
pomyslel si: Proboha, ještě bych tady usnul. Od rána stačil vyřídit korespondenci s obchodními partnery a několik méně významných návštěv. Za okamžik čekal zástupce propagačního oddělení k poslední korekci návrhů před blížícím se veletrhem. Poslední dobou se všechno pohoršilo. Ekonomika
je nevypočitatelná chobotnice. Sáhneš jí na jednu přísavku a všechny její paže zareagují. Myslíš, že je k tobě vstřícná a z ničeho nic tě začne škrtit. Podnik měl už dlouho odbytové problémy. Konkurence se rozrůstala na všech stranách. Před lety všechno vypadalo skvěle. Nenasycený trh oživoval silný příliv peněz. Ze dne na den zformovaná skupina čerstvých milionářů skupovala všechno, co jim přišlo do cesty. Když se zdroje vyčerpaly, nastala recese.
Dveře kanceláře se otevřely. Vstoupil šéf propagace doprovázený vedoucím provozu.
" Jdeme za tebou oba. To, co jsi mi dal na stůl, absolutně nezvládneme. Prosadit se dá jedině nižšími cenami. Takže, když snížíme ceny musíme snížit i počty lidí."
" Mně je jedno jak to uděláte," řekl vedoucí obchodního oddělení. " Prostě se postarejte aby podnik nešel do ztráty.
Jinde to dělají taky tak."
" Promiň, že tě přerušuji," řekl provozář. " Byl bych taky nerad kdyby sis myslel, že chci jenom obhajovat stavy lidí. Jenom si domnívám, že to není zrovna správná cesta. Podívej, snižuje každý, to je fakt. Tím se nám ale taky zmenšuje trh. Nemůžeme do nekonečna věřit, že je technika pro techniku. Nejsem žádný lidumil ale v poslední fázi jsme bez lidí vedle. Na to snad nemusím být kdoví jak chytrej."
" Samozřejmě, že máš pravdu. Jenomže to o čem mluvíš není naše starost. Náš píseček je tahleta firma. Dělejme si každý svou práci a všechno bude fajn."
" Ty máš samozřejmě taky pravdu. Akorát nevím čí to tedy je starost. Ono totiž nejde jen o to že se méně nakupuje. Nedostatek financí láme i skladbu zboží. Poněkud přibývá luxusních věcí, neúměrně rostou požadavky na to nejlacinější
a třeba i podřadné a v samém středu trhu se utváří široké pásmo pro nikoho. Když si vezmeš zpětný dopad na výrobu, tak nás potěš pánbůh."
" Fajn chlapi, jsem rád, že to vidíte takhle komplexně. Zajistěte vyšší odbyt a koncem čtvrtletí se můžeme vrátit k
vaší filozofii trhu."
Vedoucí propagace se za celou dobu ani nedostal ke slovu a svým způsobem byl rád. Šéf měl dneska zřejmě špatnou náladu. Vycouvali z kanceláře a šéf zůstal sám. Rozuměl argumentům které vyslechl, ale nebyl si jistý k čemu je mu to dobré. Měl technické vzdělání, veškerým způsobem svého myšlení byl technik, všechny problémy na které narážel řešil sobě vlastním způsobem. Společenským záležitostem nerozuměl a celý život žil v přesvědčení, že každý se má starat o své. Odbornost a specializace je něco, čeho není nikdy dost.
Přenos se zamlžil a kancelář zmizela. Zkrácený záznam simulovaného testu skončil.
xxx
" Jak jste měli možnost vidět, ani dnešek se neodchýlil od našeho obrazu této planety." řekl velitel." Asi bychom mohli pokračovat do nekonečna. Otázka je, jestli nebude lepší počkat."
" Domníváte se, že bez patřičného usměrnění dospějí do stádia
přijatelného pro naše kritéria?" zeptal se jeden z členů týmu."
" Podle zkušeností, které máme, každá civilizace nakonec objeví optimální způsob existence. Bohužel, někdy bývá pozdě. I v takovém případě však musíme zůstat stranou. Podmínky kontaktu jsou jasné. Cestu si každý musí objevit sam. Budeme je dál sledovat a možná i trochu znervózňovat. Dokonce si dovedu představit jaké rebusy jim někteří z našich vtipálků předloží a jak si zahrají s jejich fantazií. V této oblasti je konečně dovoleno téměř všechno."
" Máme tomu rozumět tak, že zůstáváme a nenavážeme kontakt?"
zeptal se další člen týmu.
" Ano, ale máme ještě jeden úkol.
Naši psychologové budou hledat vakcínu na úchylky zdejšího světa.
A to ani ne pro možnost kontaktu, jako pro případ ohrožení naší vlastní civilizace."
PLIVNÍK
Dům ve kterém bydlíme se pozvolna stává součástí naší osobnosti. Snášíme pod jeho střechu své sny a on na oplátku svou polohou, vybavením i různícími se formami sousedství vstupuje do naší duše.
Dům Ondřejových rodičů stál na okraji města. Z kuchyňského okna byl výhled na klikatou čáru okolních kopců. Stranou domu byla malá zahrádka s několika ovocnými stromy. K městskému centru mířila zvolna se rozšiřující silnice. Směrem k čáře kopců vedla úzká asfaltovaná cesta, přecházející v kamenitý úvoz. Dál začínal les.
Rodiče dům koupili ještě před Ondřejovým narozením. Prožil zde dětství polovenkovského kluka ve kterém se prolínal dech města s dechem okolní přírody. Jeho dědeček byl kdysi dávno považován za podivína. Jako jeden z prvních místních občanů si nechával posílat noviny a v samých začátcích rozhlasového vysílání sestrojil přístroj, kterému se říkalo krystalka.
Musely to být náramně dobrodružné časy, když k pečeti
podivínství stačil zájem o události v tehdy vzdáleném světě.
Ondřej svého dědu nepoznal a přesto mu byl v lecčem podobný. Ještě v době, kdy byl počítač považován za pouhé zjednodušení evidence, uprosil rodiče a stal se snad jeho nejmladším majitelem.
Od té doby již uběhlo moře času. Neobvykle luxusní zboží
se stalo běžným vybavením domácnosti a přibývající firmy se
předháněly s nabídkou nových a ještě včera neobvyklých programů.
Ondřej se stále pohyboval na špici. Prostudoval všechnu
dostupnou literaturu. Neustále krmil svého Bubrdlíčka novými
a novými informacemi. Zvětšoval paměť, zrychloval jeho funkce
a vytvářel vlastní programy. To už nebyla hra a pouhá zvídavost, ale všestravující vášeň pro kterou přestával vnímat své okolí.
Jeho život se přestěhoval z kulis venkovního světa do bezedné propasti monitoru s bohatým labyrintem, plným dobrodružství.
Běžela léta a z Ondřeje se stal zralý muž. Vášeň, které propadl, ho postupně zbavila přátel. Nebyl čas k vzájemným návštěvám. Ostatně, jeho bývalí spolužáci se rozprchli po světě. První léta si ještě občas napsali. Později se jejich korespondence omezila na přání šťastného nového roku a nakonec zcela ustala. Ondřej nebyl přívržencem jakékoliv formálnosti a tak úbytek přátel považoval za přirozený běh života. Jeho poštovní schránka však zdaleka nezela prázdnotou. Prospekty, časopisy a nabídky programů od stále se rozrůstající rodiny virtuálního světa mu dokonale nahrazovaly společnost lidí.
Jednoho podzimního dne objevil mezi záplavou letáčků zcela nevšední nabídku. Prospekt neobsahoval žádné údaje obvyklé u obdobné korespondence. Bylo to netradiční upozornění na nový typ časopisu.
Poněkud bombastická reklama s opakujícím se sloganem :
Každé z vašich tajných přání
naplníte bez čekání
Program " PLIVNÍK " během dne
smaže slůvko nemožné
Ondřej sice dával přednost racionálnějšímu způsobu nabídky, ale přesto ho cosi na letáčku zaujalo. Téměř automaticky vyplnil přiloženou objednávku. Cena byla směšně nízká a pokrývala pouze poštovné. Neurčitost údajů navíc vzbuzovala zvědavost.
Za pár dní objevil ve schránce útlou obálku obsahující černobílý, několikastránkový časopis s CD romem a návodem k instalaci. Nebýt přiloženého cédéčka asi by všechno považoval za špatný vtip. Kdo by ale vtipkoval na vlastní účet? Distributor musel zaručeně kalkulovat s jakousi formou návratnosti. Buď byl celý projekt netradičně pojatou reklamou
něčeho, co vyplyne z programu nebo počítal s pozdějšími objednávkami v zcela jiných cenových relacích.
Vložil disk do počítače a spustil přehrávání.
Na obrazovce se objevil černý nápis tohoto znění:
PROGRAM PLIVNÍK VÁS VÍTÁ VE SVĚTĚ NEOMEZENÝCH MOŽNOSTÍ
Nápis byl vložen do drobnokresby labyrintu mířícího za okraj zářícího monitoru. Jednotlivé směry byly odlišeny barevnými šipkami. Na dolním okraji byl červený příkaz: Stiskni ENTER!! Po vykonaném příkazu se objevila tabulka s textem tohoto znění: Žlutá šipka tě dovede k bohatství. 0 - 100%
Modrá šipka je cestou ke kariéře 0 - 1OO%
Červená šipka nabízí neomezenou moc 0 - 100%
/kombinace tří základních možností nabízí mnoho variant k použití. Správná kombinace je velmi individuální. Každý z hráčů, který projde vstupním obřadem je NEVRATNĚ zapojen do hry. Hra se po uložení v paměti stává skutečností. Jestliže souhlasíš: Stiskni ENTER.
Ondřej pročetl text a chvíli zamyšleně hleděl na rozsvícený monitor. Proboha, co to je za fantasmagorii, pomyslel si. Období, kdy se dokázal bavit primitivními labyrinty her, měl již dávno za sebou. Přesto, téměř automaticky, stiskl enter.
Před očima se mu objevila brána od shora dolů pokrytá
neznámým písmem. Dole na zemi ležel černý podivně tvarovaný
klíč. V bílém políčku s nápovědí bylo napsáno. " Pokud opětovně potvrdíš vůli ke hře, třikrát stiskni ENTER!!!
Uvědom si, že příštích čtyřiadvacet hodin budeš procházet
vstupním obřadem. Pokud během hodiny neotevřeš bránu, celý
program se vymaže a už NIKDY do něj nebudeš mít přístup.
Když později přemýšlel proč se rozhodl pokračovat, pokaždé došel k závěru, že rozhodlo právě slovo NIKDY. Bylo to možná jen slovo. Ale copak ve slovech, pokud je domyslíme, není skryta magie ovlivňující náš život? Možná ho postrčil i vzdor, který se nesnáší s představou nesmíš, musíš a nikdy.
V každém případě stiskl enter a klíč naskočil do zámku. Při
druhém stisku se skřípavě pootočil a po třetím stisku se brána otevřela.
Co se dělo příštích čtyřiadvacet hodin zůstalo ukryto v mlze podvědomí. Že tuto dobu strávil zcela mimo zaběhnutý tok
dní mu potvrdil vzápětí telefonní záznamník. Několikrát
volali z místa kde pracoval. Nejednalo se o nic důležitého, byl ale konec měsíce a děvčata z účtárny každou nesrovnalost přehazovala na cizí bedra. Vlastně ho nikdy nenapadlo, že v
něm vidí potenciálního partnera. Vnímal je pouze jako inventář podniku. Ani nepostřehl kolik klíčících nadějí již zklamal. Přehrál si všechny hovory a okamžitě je pustil z hlavy. Stejně bylo již pozdní odpoledne. V podniku jistě dávno skončili. Všechno vyřídí zítra.
Bylo obdivuhodné, že se necítil unavený. Musel zřejmě usnout. Ani náhodou neuvěřil sugesci, kterou nabízel rozjetý program. Člověk s racionálním mozkem nevěří na pohádky. Celý den však byl přece jen dlouhá doba. Bude se muset víc hlídat. Je mu teprve přes třicet, ale možná své aktivity
přehání. Zaměstnání a noční vysedávání u počítače by klidně mohly rozkolísat jeho psychiku. Jakýsi obranný mechanismus ho přiměl vyskočit z programu a vypnout počítač.
Následující dny bylo v práci rušno. Podnik převzal nový majitel. Až do pozdního večera probíhaly porady o nové koncepci a personálních změnách. Při návratech domů s těžkým srdcem míjel ztemnělý monitor a snažil se rychle usnout. Nebylo to snadné. Vybočení z pravidelného stereotypu spánku příliš nepřálo. Převaloval se na posteli, zapínal a vypínal televizor, zkoušel chvíli číst. Počítači se vyhýbal. Věděl,že když k němu sedne, zapomene na čas. Bouřka v podniku však trvala jenom několik dní. Když se opět vyjasnilo, řady kolegů prořídly. Zdálo se však, že on si svou pozici posílil. Asi po týdenní abstinenci zasedl odpoledne opět ke svému počítači. Chtěl dořešit jednu ze starých záležitostí v grafickém programu. Ve chvíli, kdy se rozsvítil monitor však nenaskočilo obvyklé menu, ale již známý nápis :
PROGRAM PLIVNÍK VÁS VÍTÁ VE SVĚTĚ NEOMEZENÝCH MOŽNOSTÍ
Než stačil zareagovat, nápis zmizel a objevila se pomalu otevírající brána.
Pokusil se vyskočit, ale program byl ke všem příkazům hluchý. Mezi tím se již brána otevřela dokořán a Ondřej měl
na okamžik pocit jakoby se octl ve stavu beztíže. Letěl dlouhým svítícím tunelem až byl najednou znovu ve svém pokoji. Kolem se ale všechno změnilo. Stěny byly obloženy novým nábytkem a na oválném stole stál počítač s neobvykle velikou obrazovkou. Ani se nestačil pořádně rozkoukat, když se ozval příjemně melodický hlas: " Vítám tě v tvém novém světě, Ondřeji. Chovej se zde jako doma."
Ondřej automaticky natáhl ruku ke klávesnici, ale než dokončil svůj pohyb hlas pokračoval. " Nemusíš se zdržovat navyklými postupy. Můžeme komunikovat přímo. Uvidíš, že si velmi rychle zvykneš. Vyslov jakékoliv přání a já ti ho splním."
" Mám teď jediné přání," řekl Ondřej ohromeně, " a to pochopit, co se vlastně děje."
" Všechno je přece jasné." řekl hlas. " Jsi součástí mého programu a můj program je součástí tebe. Během vstupního obřadu jsem tě zkopíroval a provedl drobné změny tvých funkcí. Neboj se, ty změny jsou pouze v oblasti komunikace. Tvé podstaty jsem se nedotkl. To ani bez tvého souhlasu nesmím. Všechno co vidíš jsem vytvořil z tvých představ. Vstaň a jdi se podívat k oknu. Tvůj svět přece nejsou jen tyto stěny."
Ondřej se nejistě zvedl z křesílka a přešel k oknu. Začal hledat kličku, ale okno jakoby vycítilo jeho myšlenku, rozhrnulo stažené žaluzie a potom se samo otevřelo. Zahrádka, která od smrti rodičů postupně zarostla travou, byla plná květů a ovoce. I plot, ještě včera polorozpadlý, svítil lakem nových planěk vsazených mezi vyzděné sloupky. Úplně vzadu směrem k vzdáleným kopcům bylo malé jezírko s několika lekníny.
" To není pravda," řekl Ondřej. " Takové věci se nestanou samo sebou. Nevím, čím na mně působíš, ale to, co vidím, nemůže existovat."
" Co je to pravda, Ondřeji,?" řekl hlas. " Sáhni si na okno, na židli, dojdi do zahrady a natrhej kytici růží. Sněz
některý z plodů, které se houpou ve větvích. Můj program nevytváří obrazy, ale skutečnou hmotu. Kdyby ani hmota nebyla skutečná, co už by byla pravda?"
Ondřej si několikrát protřel oči a znovu se pozorně zadíval z okna. Vlastně se nezměnila jenom zahrádka, ale všechno kam až dohlédl. Celá okolní krajina byla jako vymalovaná a obloha svítila neporušenou modří.
Tohle že jsou mé sny, pomyslel si.
Vždycky chodil ulicemi téměř jako slepý. Věci, které se ho netýkaly, vnímal jen periferním viděním. Nikdy by nevěřil,
jaké představy nosí v hlavě.
" Dobře," řekl s trochou škodolibosti. " Vyzkouším si tě."
" To je tvé právo," řekl hlas.
" Chtěl jsem si objednat encyklopedii o vývoji počítačových programů. Vyšla před několika dny. Prodává se ale jen ve specializovaných prodejnách. Můžeš mi to zařídit?"
" Už je to zařízeno, Ondřeji. Rozbal balíček, který leží na nočním stolku.
Ondřej se otočil od okna, přešel místnost a zvedl těžký balíček opatřený štítkem s jeho vlastní adresou. V opačném rohu čelní strany byla barevná samolepka s nápisem Computer electronics centrum. Roztřesenými prsty strhl obal a vytáhl objemnou barevnou publikaci. Kniha se otevřela na první stránce s osobním věnováním od vedení firmy.
" To bylo velmi skromné přání, Ondřeji. A navíc zbytečné. Už nepotřebuješ žádné encyklopedie. Já ti mohu odpovědět i na to, co v nich není."
" Je to krásná kniha," řekl Ondřej." Mohu ji držet v rukou, přeskakovat ze stránky na stránku. Kniha je o trochu víc než pouhá informace."
" Zapomněl jsem,že jste romantičtí. Ale budiž, můžeš mít i romantická přání."
" Chtěl bych mít snadný život. Žádné problémy. Příjemnou práci. Hodně zábavy a moře volného času."
" Už v této chvíli, kdy to říkáš, se začíná tvé přání plnit."
" Víš co by mě ještě zajímalo," řekl Ondřej." Kolik lidí má stejný program jako já? "
" Zatím jen několik. Patříš k první malé skupině, která byla vybrána. Časy se mění a tak se neustále ověřují nové metody komunikace. Do budoucna ale dojde k masovému rozšíření."
" Znamená to, že příští vlna bude mít ještě širší menu než je moje?"
" Přijal jsi nabídku neomezených možností a tak se nemusíš bát, že tě někdo předběhne. Všechno záleží na tobě. Kolik si vezmeš, tolik budeš mít."
" V čem tedy budeš lepší, když ne v širší možnosti použití?"
" V komunikaci s větším množstvím lidí. Přes některé vazby a vztahy zatím nedokážu projít. Učím se ale rychle. A vaše společnost se také rozvíjí. Jdeme si vzájemně naproti."
" Ještě nechápu, čí to je projekt. Myslel jsem, že všechny významné společnosti znám?"
" A co název programu, Ondřeji. Ty přece víš, o jakou firmu se jedná. Jen tomu nechceš uvěřit." " S pohádkami to na mě nezkoušej. Vždyť, co mi říkáš odporuje i jejich logice."
" Jsi příliš konzervativní. Svět se přece neustále mění. Nebudeš mi tvrdit, že rekvizity jsou důležitější než záměr?" " Nechme toho. Ráno jdu do práce. Nerad bych zase vynechal."
" Dobře. Program nech běžet. Stejně už nejde zastavit. Přes monitor na tebe ale mohu mluvit."
Ondřej se zvedl z křesílka, odestlal postel, vlezl pod peřinu a zavřel oči. Chvíli se převaloval z boku na bok, ale spánek nepřicházel.
" Řekni, že chceš spát a budeš spát," řekl hlas.
" Samozřejmě, že chci spát," odpověděl Ondřej.
V tu chvíli, kdy své přání vyslovil, mu ztěžkla víčka a usnul. Zdálo se mu, že bydlí v úplně jiném domě. Pod jeho okny byla písečná pláž za kterou se rozprostíralo veliké modré jezero. Na březích jezera rostly teplomilné stromy a stranou domu byla promenáda, plná kaváren, vodotrysků a velikých kamenných plastik.
Když se ráno probudil, bylo nebe potaženo šedými mraky. Cestou do práce ho do tváře bičovaly drobné jehličky deště a poryvy větru odnesly kamsi do nenávratna poslední zbytky nočního snu. Celý dne prožil v očekávání něčeho významného. Den byl ale stejně prázdný jako všechny ostatní dny. Po návratu domů zasedl před monitor a řekl: " Nějak jsem nezpozoroval, že by se něco změnilo k lepšímu."
" Zapomněl jsi, že musíš vždycky vyslovit přání? Pokud se nepřihlásíš nemohu nic dělat. Když jdeš do bankomatu pro peníze, taky musíš zadat kód a vypsat částku. V evidenci musí být pořádek. Nakonec bys mohl tvrdit, že to, co čerpáš, jsi vlastně nechtěl."
" Včera jsem přece řekl jak si představuji život."
" Máš pravdu. Koleje jsou už nataženy a vlak tvých přání je nastartován. Stačí jen říci kam. A už se jede."
Ondřej přikývl. Jen zvolna si zvykal na skutečnost, že může mít všechno o co požádá. Zpočátku se choval zcela nerozumně. Přál si hlouposti a také je dostával. Zkoušel hranice svého programu, ale zatím žádné neobjevil. Uběhl rok.
Už dávno nepracoval v bývalém podniku. Jeho kariéra stoupala závratným tempem vzhůru. Nad mizející minulostí nepociťoval žádnou lítost. Nikdy neměl čas na přátele a tedy mu ani nechyběli. Jeho nové postavení mu přivádělo do cesty nespočet
obdivovatelů a obdivovatelek. Nebyl hlupák a tak věděl, že jejich přízeň souvisí více s jeho vlivem a bohatstvím než s tím jaký opravdu je. Nebránil se přílivu nových známostí, ale na jejich osudy a soukromý život pohlížel jen s chladně zdvořilým zájmem. Přesto si všiml, jak občas někdo uklouzl a zmizel v společenském propadlišti. Nebylo mu jich líto, ale
byl konzervativní a neměl rád přílišné změny ve svém okolí. Při jednom z rozhovorů se svým programem se zeptal, jestli by nebylo možné jim trošičku pomoci. Hlas mu ale odpověděl, že dobročinnost není v jeho nabídce. Zdálo se mu podivné, proč tomu tak je. Život byl ale naplněn tolika
věcmi, že na všechno, co bylo pryč, rychle zapomínal.
Po prvních měsících zvědavých otázek spolu mluvili jen zřídka. Většinou ani nebylo na co se ptát. Hlas vycházející z monitoru měl svá omezení. Časem na ně narazil. Na všechno, co se týkalo Ondřejova prospěchu, odpovídal bez sebemenšího zaváhání. Pokud však chtěl znát smysl různých událostí, pokaždé se místo hlasu dočkal jen stereotypního hesla:
ODPOVĚDI TOHOTO DRUHU NEJSOU K DISPOSICI.
Jednou byl neodbytný. K úplné spokojenosti mu chyběl pocit i obecnější spokojenosti než je vědomí vlastního dostatku. Lidské trosky na které občas narazil rušily jeho pocit rovnováhy.
Nevnímal je možná ani jako živé bytosti.
Měl kolem sebe rád hezké věci a určitý stav pohody. Do tohoto obrazu vstupovaly jako disharmonický tón. Ptal se vytrvale proč tomu tak je. Hlas mu se zdráháním a neochotně odpověděl,
že lidský svět má omezené množství zdrojů, aby se tedy nedivil, že když se někde něco přidá, že to jinde chybí. Do budoucna si pak vymínil na takové otázky neodpovídat.
Čím delší dobu byl uživatelem tohoto zvláštního programu, tím více ale ztrácel klid. Cítil jak stárne a zatímco jiní o všechno bojovali, někdy i prohrávali a ztráceli, on jenom existoval. Byla to sice příjemná a bezmračná existence ale nic z ní nezůstávalo. Nezanechávala vzpomínky, neměla svá vítězství, byla bez minulosti i budoucnosti.
Nejhorší bylo vědomí, že by již nedokázal žít jako miliony lidí kolem. Schopnosti, které kdysi dávno měl, postupně vymizely a zplaněly. Léta o nic nemusel usilovat a tak se vlastně stal uživatelem do slova a do písmene.
Jestli mu dříve rozsvícený monitor připadal jako brána do neznámých světů, teď ho čím dál více vnímal jako zející propast. Příjemně znějící melodický hlas ho varoval: Ondřeji, moc přemýšlíš. Dostáváš se na scestí. Užívej a nestarej se. Můžeš si přát cokoliv a já ti to vyplním. Nejhorší bylo. že už si ani nedokázal nic přát. Všechno bylo nové jen chvíli.
Dálka časem ztratila kouzlo. Úspěchy a vítězství zplaněly.
Co bylo platné, že na společenském žebříčku vyšplhal až nahoru. K čemu byl potlesk, který vlastně patřil programu civícímu na něj okem monitoru. Věděl, že prohrál.
Pokusil se ignorovat všechny nabídky. Hledal záchranu
mezi lidmi. Jak by mu ale mohli pomoci lidé mluvící zcela odlišným jazykem. Lidé, opancéřovaní všedními starostmi. Nakonec jim záviděl. Jejich bolesti a neúspěchy mu připadali jako koření bez kterého život postrádá chuť. Jako těžiště udržující svět v rovnováze. Hlas ho však varoval: Chceš se vyvléci ze svých závazků Ondřeji. Ničeho nedosáhneš. Všechno jen pokazíš. Tvůj čas se krátí. Užij, co se dá. Nepromarni svou příležitost. Byly to chmurné dny. Dům, který za života Ondřejových rodičů žil lidským teplem, už léta ovládala studená síla polykající každou radost. Za okny poletovalo zvadlé listí a podzimní vítr bloudil opuštěnou ulicí.
Jednoho pozdního odpoledne zazvonila u Ondřejových dveří
neznámá žena. Její šaty možná ještě pamatovaly lepší časy. Teď však byly zmuchlané a provlhlé deštěm. Její tvář byla pokryta únavou a bezradností. Možná to nebyl první dům do kterého se pokusila vstoupit. Možná už byla na pokraji sil. Její oči se dožadovaly pocitů, které Ondřej nikdy nepoznal. Díval se na ni jako na cizokrajné zvíře a chvíli nevěděl co vlastně chce. Vítr s drobnými kapkami deště jej však bičoval do tváře a tak ženu vtáhl za domovní dveře.
Když rozsvítil světlo pozorně si ji prohlédl. Přes celkem elegantní kabát měla přehozený pléd podvlečený pod kšíry odřeného batohu. V náruči držela raneček s dítětem.
Nemohl je vyhnat zpátky do listopadové plískanice a tak uvařil čaj a přinesl trochu jídla. Žena se pokoušela mluvit, ale její řeč byla Ondřejovi cizí.
Přinesl deky. Kabát a batoh položil na koupelnový sušák. Jednou dekou přikryl ženina ramena a do druhé zabalil dítě. Podle oblečení to byl zřejmě chlapec a mohly mu být tak
dva roky. Oba mu začali u stolu usínat. Napůl je odvedl a napůl odnesl do dávno nepoužívaného pokoje po rodičích. Nebyl zvyklý na návštěvy, ale stav v jakém se nacházeli, mu nedal na vybranou. Obloukem se vyhnul pracovně s počítačem a odešel spát.
Brzy ráno zavolal sekretářce ať zruší všechny jeho schůzky, že zůstane doma. Chviličku se snažila připomenout jedno z důležitých setkání, ale když řekl, že prostě nepřijde, vzala jeho rozhodnutí na vědomí. V kuchyni nakrájel
toustový chleba, proložil krajíčky plátkem sýra a šunky a potom je s miskou vložil do mikrovlné trouby. Z opuštěné pracovny se ozývalo tlumené skřípání jako když nehty škrabou po skle. Nevěnoval mu pozornost a odešel do pokoje kam uložil ženu s dítětem.
Byli vzhůru. Leželi na posteli a žena hladila chlapce po jemném rozcuchaném chmýří vlasů. Řekl dobré ráno a žena mu odpověděla jazykem který neznal. Nebyla hezká ani z její tváře nevyzařoval zvláštní intelekt. Přesto bylo v té dvojici cosi dojemně krásného. Možná to byla živočišná radost s tepla
a bezpečí? Možná to bylo neviditelné vlnění vzájemné lásky. Možná to byla jen úleva z přestálých nebezpečí. Ondřej však cítil, že nahlíží do skutečně lidského světa, který mu celý život klouzal mezi prsty.
Dal jim najíst a napít. Dokonce vylezl na půdu kde bylo celá desetiletí zabaleno do krabic jeho dávné dětství a přinesl chlapci medvídka, autíčko a několik vojáčků. Chlapec položil autíčko na stůl, medvídka stiskl do náruče a vojáčky odhodil na zem. Žena cosi říkala, ale nerozuměl jí ani slovo.
Rozhodl se, že jim alespoň na několik dní pomůže. Nebyla to
jenom lítost nad jejich stavem, ale i trocha touhy přiblížit se plameni skutečného života. Odvedl je do pracovny s nervózně blikajícím okem monitoru a řekl: " Toto jsou lidé. Jestli tvůj program za něco stojí, dej jim šanci nezmrznout, neumřít hlady a neživořit."
Obrazovka potemněla jako tvář, která se zachmuří hněvem a
falešně příjemný hlas odpověděl: " Překračuješ všechna pravidla. Okamžitě zvedni telefon a nech je odvézt. S nimi žádnou smlouvu nemám. Nezahrávej si se mnou. Pro sebe si přej co chceš, ale žádnou dobročinnost."
" Ale vždyť to je pro mne. Copak mi nerozumíš? Nemohu být šťastný mezi nešťastnými. Byl jsem hlupák. K čemu je úspěch a pohodlí, když se o ně nemohu podělit?"
" Nabízím všechno co chceš. Nabízím ti nesmrtelnost. Tento dům se rozpadne. Všichni, které znáš zmizí. Ty ale můžeš v mém programu prožít věčnost. Ano, jsi opravdu hlupák, když kvůli jedné špindíře a hloupému děcku zahodíš všecko, co
jsi dostal?"
" Jsi neuvěřitelně povýšený," řekl Ondřej," já už ale tvé služby nechci. Rozumíš nechci."
Monitor téměř vyhasl a hlas se proměnil v zlověstný sykot.
" Jenomže ty mi patříš, Ondřeji. Jsi můj, můj se vším, co jsem ti dal. Podívej, jak je tvá cesta temná."
Obrazovka monitoru zčernala a prolomila se dovnitř. Celá místnost se otřásla a větrný vír začal strhávat všechno kolem do rozšiřující se černé propasti. Nejdříve tím černým tunelem prolétla smršť papírů a knih. Následovaly stolky, křesílka a židle. Ondřej cítil nepředstavitelně silný tah, který mu podrážel nohy a zvolna ho přibližoval k zející ráně monitoru.
Najednou si ale všiml ženy a dítěte. Stály v té spoušti zcela nedotčeni. Jediná nit jejich oděvu, jediný vlas na hlavě nebyly dotčeny vichrem, který stále sílil. Už cítil, že se neudrží, že nedokáže vzdorovat a tak z posledním vypětím sil strhl ruce zpět k ženě a dítěti. Bylo to jen marné gesto, kterým se chtěl rozloučit se skutečným světem.
Chlapec se však oddělil od matky a tu nataženou ruku zachytil. Bylo v tom cosi neuvěřitelného, ale v slabé dětské ručičce byla tak užasná síla a pevnost, že se jí Ondřej zachytil jako kotvy. Kolem poletovaly poslední zbytky zařízení. Omítka se loupala se zdí a ve stěnách se objevili trhliny. Základy domu, který postavili jeho rodiče, byly však pevné. Pro prach už nebylo
vidět. Ucítil však ženinu ruku na svém předloktí a přes slábnoucí hlomoz zachytil i nesrozumitelná slova její mateřštiny.
Zdálo se, jakoby čas ustrnul a přestal existovat. Cítil se jako divák podivného představení plného rychlých střihů a měnících se kulis. Byl v něm jeho zplanělý život. Bylo v něm plno násilí a špinavých obchodů. Bylo v něm plno lží převlečených za pravdu. Bylo v něm krupobití lhostejných očí. A bylo zvláštní, že zcela chybělo rozlišení temných vln, které se vzájemně potíraly. Pod každým z bělostných praporů bujely odporné boláky zla prorůstající metastázami do celého organismu. Díval se, a nebýt rukou, které ho přidržovaly, už dávno by upadl k zemi.
Po nekonečně dlouhé době ustal vichr a prach usedl na rozbitou podlahu. Kolem byla nepředstavitelná spoušť. Byl však živý. Přes své stáří a únavu stále ještě živý. Věděl, že už příliš nezmění na obraze světa, že už nevyužije žádnou ze ztracených příležitostí a že nikdy neporazí netvora, který se na okamžik stáhl do jedné ze svých děr, aby vyhlížel další oběť. Přesto však pocítil cosi jako nepatrný dotek štěstí.
A tak tam stál s neznámou ženou a malým dítětem mezi troskami ztraceného světa. Všechno bylo pryč. Jen síla dítěte kterou pocítil ve chvíli ohrožení, pronikala jeho okoralým srdcem jako maličký, ale pevný paprsek naděje.
DAV
Člověk patří mezi lidi. Nemůže trvale žít sám. Běda však, když se stane pouhým kolečkem v soukolí světa. Panství mnohohlavé obludy ho naplní vzruchy a vášněmi překračujícími vůli jednotlivce.
Už brzy odpoledne se uprostřed města začaly tvořit hloučky . Byl klidný, říjnový den. Modrou oblohou plulo jen několik bílých mráčků. Podzimní slunce klouzalo po střechách a zlatilo šedivou dlažbu náměstí.
Kdyby lidé bloudící ulicemi měli dostatečně dlouhou paměť, určitě by si připomněli vzdálený den, kdy byla podepsána smlouva o novém uspořádání světa.
I tehdy, před padesáti lety, svítilo slunce. Nadšení naplňující ulice působilo jako opiát. Zmizely všední starosti. Pramínky davu, jako chapadla chobotnice, prostupovaly městem, zatímco někde uvnitř pulsovala vize úžasného zítřka.
Od té doby se plno věcí změnilo k lepšímu. Svět ukončil sérii krvavých konfliktů a téměř vymizel terorismus. Jenomže dávná představa štěstí se časem proměnila ve všední dny a všechny změny ztratily kouzlo.
Viktor šel ulicemi směřujícími k centru. Ani si nevšiml, že je v ulicích rušněji než jiné dny. Měl oči obrácené vzhůru a ruch kolem sledoval jen periferním viděním. Štíty domů byly nasvíceny sluncem a na okrajích střech posedávala holubí hejna. Měl volný den a nikam nespěchal. Dopoledne strávil přípravami na víkend. Bez většího nadšení přijal nabídku dvoudenního pobytu v horách. Hory ho nezajímaly, ale těšil se na kamaráda, který před lety zmizel z jeho života. Do odpoledních ulic ho vytáhl prázdný mezičas a krásné odpoledne. Město, kde se narodil a prožil mládí, pro něj nebylo jenom městem, ale i krajinou, kterou měl rád. Nikdy nepochopil lidi prchající kamsi ven. Jeho příroda to byly domy, parky a řeka protékající kouzelným nábřežím.
Jeho cesta za dobrodružstvím začínala v úzkých uličkách a přecházela do širokých bulvárů směřujících k stále rušnému
centru.
Šel bez cíle, ale přesto, aniž by si to uvědomil, byl přitahován k pulsujícímu davu. Přes naprosté bezvětří připomínala ulice vánici poletujícího listí. Jednotlivé poryvy zrychlovaly pohyb a vytvářely seskupení, která se v příštím okamžiku rozpadala a přesouvala jinam. Byl už téměř uprostřed města když si uvědomil, že se cosi děje. Z hustých ostrovů uprostřed davu vyletovala vzrušená slova zpočátku nesrozumitelná, ale čím dál zřetelnější. " Manipulace. Podvod. Nesvoboda. Zbytečná omezení."
Viktor se nikdy nesetkal s něčím podobným. Samozřejmě,že se občas účastnil vzrušených diskusí v zaměstnání, mezi přáteli i v řadě klubů, které navštěvoval. Tyto hlasy však zněly jinak. Byla v nich jiná naléhavost a probouzely i jinou odezvu. Při hádkách a přích, které měl v paměti, se pokaždé objevily různé alternativy. Zde převládal jednolitý proud nahromaděné nespokojenosti, která kladla otázky, aby si vzápětí sama odpovídala. V prvé chvíli pocítil údiv vystřídaný znechucením. Čím déle se však pohyboval s davem a poslouchal rozohněné řečníky, tím jeho odpor slábl. Dole na dlažbě, kam nedosáhly paprsky podzimního slunce, se srážel vlhký podzimní vzduch a jeho kapičky byly jako semeníky veliké houby, která prorůstala ulicemi.
" Na magistrát!" Ozvalo se z davu. Tlačenice zhoustla a celý obrovský kolos se dal do pohybu. V tu dobu byl již střed města ochromen. Vozy hromadné dopravy stály u nástupních ostrůvků a elektromobily uvízlé v davu byly jen překážkou šířící se povodni. Parta výrostků pronikla pod kapoty dvou k sobě přimáčklých vozů a přes protesty majitelů propojila jejich akumulátorové kabely. Ohňostroj jisker vyvolal jen souhlasný potlesk. Při okraji ulice prolomil dav výlohu s dámským prádlem a krajkové hadříky stržené s aranžérských závěsů zavlály nad hlavami jako prapory a mávátka.
" Na magistrát," opakoval dav posílený společným dechem a
společnými hesly.
Byl to samozřejmě nesmysl. Magistrát byla budova, v pozdním odpoledni zaručeně prázdná. Všichni kolem znali úřední hodiny městských institucí. Nikomu to ale nevadilo.
Z pod mřížek kanálů stoupal otrávený dech bestie, vykrmené odpadky lidských životů a zvolna se rozlézal ulicemi.
" Na magistrát " vykřikovala nespočetná ústa jediného těla. Jejich hlasy byly sladěny a zrytmizovány dávno zapomenutou zkušeností, která od věků spočívala v jejich podvědomí.
Viktor šel s davem. Nechal se unášet jeho vlnami. Vzpomněl si na sekvence historických filmů ve kterých kompars ovládl ulice. Uvědomoval si nedokonalost obrazů, vizuálně dokonalých, a přesto tak málo postihujících skutečnost. Bylo v nich všechno mimo pocit neskutečné síly a sebevědomí. A právě v pocitech jiné inteligence a jiných měřítek bylo všechno podstatné.
Částečně si uvědomoval sám sebe, svá omezení a konvence, vlastní individualitu. Dav ale požíral každou odlišnost. V společném dechu zněly bubny prehistorických kmenů. Výkřiky a slogany kroužící nad hlavami to nebyly věty a sdělení, ale magické formule.
Nejsilnější ze všeho bylo však společné vědomí, okamžitě
přijímající množství nových podnětů. Nejsilnější byl pocit mizející ztracenosti a samoty.
Jakoby se všichni vzájemně chápaly, jakoby se všichni milovali. Jakoby chybělo jen odvalit překážející balvan v cestě a svět bude jiný a lepší. Obluda davu modelovala své vůdce, své vtipné glosátory, svou hlavu, mozek, paže i prsty. Čelo zástupu již opustilo centrum metropole a vklouzlo do úzkých uliček staré zástavby. Jestli se v širokých ulicích
tísnilo tělo k tělu, zde dav srostl v jednolitou masu s tisíci hlavami, tisíci nohama a jediným tělem. Zde již nebyl možný sebemenší individuální pohyb. Nádech, výdech,
elektrizující vlny rychle zrozené a rychle opadající, jeden směr a jediný hlas. Do prostoru před magistrátem dospěly jeho chapadla z několika ulic najednou.
Nevelké náměstí se okamžitě naplnilo, zatímco přecpané přístupové cesty zesilovaly tlak na zadní řady. Slunce již před chvílí zmizelo za střechami domů a s přicházejícím večerem modř oblohy zešedla. Okna magistrátu, jako dlouhá řada zrcadel, čněla vyzývavě proti rozvlněnému davu.
Dojít k podobné situaci někdy v dávné minulosti, byly by ulice plné policejních vozů a zásahová jednotka by očekávala signál k zahájení vyčišťovací akce. Doba parádních zásahů
však byla dávnou minulostí. Již před lety byl zrušen pohotovostní oddíl a jednotky pořádkové policie neměly prostředky ani zkušenost čelit tak mimořádné situaci. Všeobecně se věřilo, že sjednocený svět pohřbil s odmítnutými ideologiemi i lidové bouře a protestní shromáždění.
Na celé planetě nezůstala jediná nedemokratická vláda. Každý mohl projevit svou nespokojenost v řádných volbách. Každý občan mohl protestovat u mezinárodního soudu. Někde se však stala chyba.
Obluda, zažehnaná smlouvami a pohřbená pod paragrafy ústavních zákonů, se jako bájná Godzila budila z letitého spánku. Její téměř zapomenutá síla dostala nový rozměr.
Už zde nebyly nepřátelské tábory soutěžící o moc. Už zde nebyl sen o lepším světě, kterému by bránil jen stávající systém. Už zde nebylo jasně ohraničené zlo, které
by mohla smést a rozdupat. Svět se změnil a byl zcela nečitelný.
Potácela se na nespočtu křehkých nohou a v tisíci hlavách
s jediným společným rozumem se zvolna rozhoříval plamen destrukce.
Davem prolétla elektrisující vlna a tříšť rozbitého skla padla mezi první řady. Křehkost překážky povzbudila zástup,
těžké vstupní dveře se rozlétly do stran a vpustily zkrvavený předvoj do útrob budovy.
Viktora žádný úlomek skla nezasáhl, ale kapky krve mu potřísnily ruce i tvář. Snažil se zachytit muže, který padl k zemi, ale zástup ho táhl schodištěm vzhůru. Sochy, stojící při stěnách, se proměnily v úlomky útočného materiálu. Pokud byl v budově někdo z personálu, bezpochyby využil času obléhání a zmizel někde v bezpečí. Dav byl však lhostejný k nedostatku překážek a absenci odporu. Měl již své raněné a padlé. Cítil svou vlastní krev. Když vyšlehly první plameny, náměstí před budovou zavylo radostí.
V téže době a podle stejného scénáře zaútočily davy ve všech světových metropolích. Nikdo je neorganizoval. Nikdo nepřipravoval hesla a strategii. Nikdo v té chvíli ještě nevěděl, že není jen částečkou osamocené skupiny, ale jedním z mnoha chapadel rozprostřených po celé planetě.
V té chvíli ještě dav nehledal lidské oběti. Soustředil se na ničení budov.
Možná v nich viděl symbol své vlastní zbytečnosti. Možná pod klenbou střech a za hradbou zdí tušil cosi skrytého co je mu upíráno. V každém případě jeho jednání nemělo žádnou logiku.
Dav však nebyl rozumnou bytostí, a živel logiku nepotřebuje. Každá z jeho částeček se už dávno odnaučila naslouchat druhým. Každá z lidských bytostí byla sešněrována pouty prazvláštní samoty, která znehodnocovala úspěch, hledání i radost.
Ten hlas, který promluvil odněkud zevnitř, byl však každému srozumitelný. Syčela v něm láva vybuchujících sopek, hučely v něm vlny rozbouřeného moře. Mluvil praskotem plamenů. Řeč přímočará a bez otázek, starší než lidská paměť,
řeč svobodného chaosu.
Viktor, ztracený uprostřed hořící budovy z údivem hleděl na ušlapaná lidská těla a mezi hukotem plamenů vzdáleně vnímal křik davu. " Svoboda, svoboda, svoboda." Cesta zpátky byla zatarasena nově příchozími. Nebylo kam utéci.
Najednou se mu zdálo, že hoří celý svět. Bylo to zvláštní, ale necítil strach. Necítil vlastně vůbec nic. Připadal si volný a nezranitelný. Necitlivý k ranám, plamenům
ani dusivému kouři.
Stejně jako všichni kolem, naslouchal svůdně burácivému hlasu, rozbíjejícímu všechno křehké, co z posledních sil přidržovalo život nad bezednou propastí vesmíru. Silný a svobodný. Cítil se silný a svobodný. Neodolatelná síla ho přitahovala k burácejícím plamenům. Chtěl žít chtěl tak strašně žít. Tam vepředu byl skutečný život.
A tak vykročil a bez zaváhání se vrhl do ohně.
PRSTEN
Každý, s kým jsem mluvil, mi říkal ať do toho domu nechodím. Dům stál na konci města a vedla k němu jen úzká pěšina obrostlá kopřivami.
Nevím, proč byl jeho majitel tak neoblíbený. Nikdo o něm nemohl říci nic špatného. Ale Bůh ví, že takovou pověst si člověk vyslouží ani neví jak.
Stačí být odlišný a nevšímavý k společenským rituálům. Stačí vyznávat jiné hodnoty a přitom se o ně nepřít. Je to sice zvláštní, ale je to tak. Lidé vám daleko snáze odpustí, když vyznáváte určitou odlišnost a snažíte si ji obhájit.
Mají vás třeba za podivína, za šaška nebo jenom mluvku, ale tím, jak pořád dokola vedete svou, jste nějakým způsobem přijatelní. Obklopit se mlčením je ale podezřelé. Vypadá to, jako by se lidé více než odlišnosti báli ticha.
Šel jsem do toho domu a vlastně ani neočekával nic mimořádného. Na kolika takových místech jsem byl a pokaždé se ukázalo, že skutečnost je daleko prostší než kolující pověst. Věděl jsem, že zklamání obvykle na lidi nečeká na místech kterým se vyhýbají, ale naopak tam, kde se cítí bezpeční. Jeden ze sousedů měl přiléhavé přísloví. i když jako dítě jsem mu nerozuměl. Říkal: Zavaď volkovi o svatozář a zaručeně tě potrká. Je to dávno, co jsem byl dítětem a možná, že ho necituji přesně. Bez ohledu na přesnost ale vím, co tím myslel. Zde ale nic takového nebylo.
Ten stařík mě zvláštním způsobem přitahoval. Ve městě jsem ho zahlédl jenom několikrát, ale přesto mi utkvěl na rozdíl od jiných lidí v paměti. Měl v sobě jakousi skrytou důstojnost. Je pravda, že byla ,pod neupraveným zevnějškem a stopami stáří téměř neviditelná, ale přesto, při pozorném pohledu, vystupovala na povrch a všechny do očí bijící nedostatky odsouvala jako nepodstatné. Možná to byla i zvědavost, co mne k němu táhlo. Zvědavost je ale hloupé slovo. Přesnější je možná zájem a touha pochopit člověka,
který si vystačí. Bláhově jsem se domníval, že bych mu případně mohl být i něčím užitečný. Z pohledu města to byl přece jen starý a opuštěný člověk.
Dům měl oprýskané vstupní dveře, zkřížené v tmavých, trouchnivějících zárubních. Nikde nebyl zvonek ani jiné podobné zařízení. Chvíli jsem klepal. Houbovitě navlhlé dřevo však pohlcovalo zvuk. Vzal jsem za kliku a vstoupil do dlouhé úzké chodby. Chodba dělila dům na dvě stejně ponuré poloviny. Řada dveří na pravé straně na první pohled nepatřila k obytné části. Kdysi zde byly zřejmě chlévy, sklepy a komory. Na levé straně chodby byly troje dveře. Před prostředními leželo cosi podobného rohožce.
Znovu jsem zaklepal. Přece jen jsem se cítil poněkud nejistý. Nevěděl jsem, jak mne příjme a jestli je vůbec ochotný komunikovat s cizím člověkem. Chvíli trvalo než se ozvaly šouravé kroky. Potom se dveře otevřely a jejich úzký rám vyplnila shrbená postava.
Řekl jsem dobrý den a neurčitou omluvu ohledně svého příchodu. Přejel po mně pohledem, ustoupil stranou dveří a pozval mě dál.
Místnost na rozdíl od zbytku domu působila docela milým dojmem. Staré skříně a poličky zarovnané knihami, veliký stůl a stará kachlová kamna jaká se dneska už nevidí. " Jsem rád, že jsi přišel," řekl, jako by mluvil k někomu, koho dávno zná.
" Nevěděl jsem jestli vám moje návštěva nebude nepříjemná," řekl jsem, ještě poněkud nejistým hlasem.
Svraštělým pergamenem jeho tváře přeběhlo něco podobného úsměvu.
" No, nestůj tady. Posaď se," řekl a odsunul od masivního stolu jednu z židlí. " Nedovedeš si představit jak jsem rád, že jsi přišel. Vždyť to je roků, co jsem měl naposledy návštěvu."
" Víte," řekl jsem. " Zajímají mně lidé. To, jak žijí, jak myslí, co považují za důležité. Věřte mi, že to není obyčejná zvědavost."
" Nemáš se proč omlouvat. Vím, o čem mluvíš a jsem rád, že jsi tady. Jenom škoda, že jsi nepřišel dřív. Už vlastně není
moc času." Když se zmínil o čase, napadlo mne, že jsem přišel nevhod. Všiml si, že jsem špatně porozuměl jeho slovům
a tak pokračoval. " Ne, vůbec mě nerušíš. Naopak. Jenom si budu muset pospíšit."
Protože jsem vypadal dost nechápavě, dodal. " To nevadí, že nevíš o co jde. Jsi plný myšlenek, které sotva vzklíčily. Tvůj čas je jako dlouhá řeka s mnoha přítoky. Mluvil jsem o svém čase a o věcech, které ti musím odevzdat."
" Jste hodný," řekl jsem. " Já ale mám všechno. Možná si myslíte, že jsem sběratel a chci z vás vymámit nějakou starožitnost. Jenže já přišel opravdu jen za vámi. Nic nesbírám, nic nepotřebuji a dokonce to, čemu říkají krásné věci, nemám ani moc rád."
Už když jsem to říkal se začal hlasitě smát. Věděl jsem, že se směje mým slovům a přesto se mne jeho smích nedotkl. Byl to upřímný, téměř dětský smích ve kterém nebyly žádné ostré hrany. Cítil jsem se najednou náramně dobře. Přišlo mi, že si rozumíme. Napadlo mne, že se vlastně na nic nezeptal, že mluví jen jakoby ze sebe. Lidé při svých hovorech proplétají řeč mnoha zdvořilými otázkami a většinou ani nečekají na odpověď. On byl opak. Nezapředl se mnou žádný formální dialog a přesto se mezi námi za tu kratičkou chvíli vytvořila určitá forma porozumění.
" To, na co teď myslíš, je pravda. Slova jsou velmi zvláštní věc."
Udiveně jsem na něj pohlédl.
" Chraň bůh, to není telepatie," řekl. " Jsem jenom dost dlouho na světě a trochu jsem se naučil dívat a naslouchat. Jestlipak víš, že jsi jeden z mála lidí, kteří to také dokáží?"
Bylo to divné, ale vůbec se nezdálo, že mi lichotí. Spíše
jsem měl pocit, jako když na mne klade zátěž, pod kterou podklesávají kolena. Možná, že rozumnět tomu, co kdo říká,
vůbec neusnadňuje život.
" Vy ale nemáte moc příležitosti naslouchat lidem. Nikdo o vás nic neví. Zdá se ale, že vám samota nevadí."
" Nejsem tolik sám jak to vypadá. S tím problémy nemám. Člověk přece může být osamělý uprostřed lidí. To není v množství a četnosti. Důležitý je vztah, vědomí a myšlenková komunikace. Pojď se podívat k oknu!"
Vstal jsem ze židle a přešel k oknu směřujícímu do neudržované zahrádky. Nebyly v ní žádné záhony ani pravidelný trávník, přesto nebyla zcela spustlá. Z trsů nízké trávy vystupovaly ostrůvky divokých květů a jejich zářivé hlavičky se natáčely za odpoledním sluncem.
" Vidíš ten strom? " řekl stařec.
" No, ano. Samozřejmě."
" Podívej se jak je rostlý. Na jedné straně jsou větve husté, zatímco opačná strana koruny je řídká. Támhleta větev má jenom několik lístků. Utíká stranou koruny a když je úrodný rok, prohýbá se skoro až k zemi. Když se na ni podíváš, mohlo by se ti zdát, že je odtržená od ostatních větví. Přesto má každý lístek dostatek mízy. Je ve spojení s kmenem, s kořeny a vlastně s celou zemí. Mízu nikdo nevidí. Ani o světle a stínu nemůžeš říci, že by zde byly právě pro tuto větev. A přesto, i ten nejposlednější lupen pracuje na společném díle. A přesto jsou zde nespatřitelné nitky života. Kdepak takhle samota nevypadá. Ve chvíli kdy ustane výměna, list
začne usychat. Nikdy bych to nedokázal vysvětlit lépe než ten strom."
" Možná je to dobrý příklad," řekl jsem, " ale mezi lidmi je všechno složitější? Vytvořili jsme kulturu a ta nás zavazuje žít podle jejích norem."
" Vidíš, v tomhle nemáš pravdu. I naši kulturu modeluje míza, která vychází od kořenů. Je pravda, že naše sebevědomí nerado snáší jakoukoliv uzdu. Když ji ale shodíme, jsme jako řeka
která uhnula do slepého ramene. Realita, kterou vytvoří rozum, musí nutně zklamat. Můžeš znát nespočet cest a pěšinek, ale pokud má rozum objevit tu jedinou pravou, nikdy se nemůže vzpouzet životu."
Alegorie a metafory, které starý muž užíval působily, mírně řečeno, nezvykle a archaicky. Byli jsme však naladěni na stejnou vlnu a proto jsem věřil, že mu rozumím.
Mluvili jsme spolu dlouho. Spíše on mluvil a já naslouchal. Vůbec mi to nebylo nepříjemné. Ani chvíli jsem si
nepřipadal jako pasivní návštěvník. Uvažoval jsem, jak je možné, že vlastně většina rozhovorů, které jsem kdy vedl vyzněla do prázdna. Nevím, jestli to bylo v způsobu řeči nebo
v jejím obsahu. Všechno s čím se na mne obracel, však bylo
natolik osobní, že jsem téměř vstupoval do jeho slov.
Odpoledne pokročilo a sšeřelá místnost se naplnila stíny. Domluvili jsme další návštěvu.
Odcházel jsem s vědomím nepředstavitelné nespravedlnosti s jakou lidé z města posuzují zajímavého a všestranného člověka. Nechápal jsem proč. Měli přece možnost dlouhá léta
čerpat z jeho zkušeností. Na rozepsanou knihu jeho života pozvolna sedal prach a jak jsem byl přesvědčen, nenašel se mimo mne jediný člověk, který by ji byl ochoten otevřít.
Uběhl týden. Přišel sjednaný čas. Minulé dny jsem věnoval pátrání ve vzdálené minulosti. Použil jsem několik záchytných bodů z našeho rozhovoru. Navštívil jsem město ve kterém prožil mládí a podstatnou část svých zralých let. Překvapilo mne, že byl kdysi populárním novinářem a snad i autorem jakési knihy. Nedá se říci, že bych jednal na jeho popud nebo za jeho zády. Když jsem se letmo zmínil o svém úmyslu, neprojevil sebemenší zájem. Řekl jen, že to byla mrtvá léta a to bylo všechno. Těšil jsem se na opětovné shledání i když jsem nevěděl co mne tentokrát čeká. Na stole i židlích byly stohy popsaného papíru a v kamnech hořel oheň.
" Už jsem se rozloučil s tolika věcmi, že téměř nic nezbylo,"
řekl, když jsem vkročil do místnosti. Přelétl zrakem po všech
těch popsaných listech a pokračoval.
" To je jediná věc u které jsem nechtěl být sám. Asi bys
nikdy nevěřil, co člověk za život popíše papíru."
Několik popsaných listů leželo na zemi u mých nohou. Zvedl jsem je a zadíval se na ostře vystupující písmo. Zaujala mne hned první věta: A protože slova, která nemohou stát sama o sobě jsou zavádějící, odvrhněte je !!! Zvedl jsem oči od papíru a zadíval se do očí, které mne pozorovaly.
" Proč jste vůbec přestal psát?," zeptal jsem se.
" Ale já jsem nikdy nepřestal," odpověděl.
" No dobře, proč tedy jste své věci nikam neposílal?"
" To přece nezáleželo na mně. Když se tluče do bubnů nemohou hrát housle. Když mrzne, nikdo nevysazuje květiny. Když přijdeš mezi hluché, je marné zpívat."
" Já vím, že je to těžké, ale přesto. Vždyť vy nejste člověk, který se vzdává."
" Nejsem ale ani člověk, který marní čas tím, co postrádá smysl."
" Vy nevěříte, že správná slova dělají svět lepším?"
" Bože, jak já věřím ve smysl slov. Víš, slova, to je magie a víc než magie. To je základ. Věta ve které se říká, na počátku bylo slovo, je jako stěžeň lodi, jako svorník stavby, jako nezpochybnitelná mapa. Byla tu ale podmínka. Varování. My, lidé, jsme ji však porušili."
" Teď vám nerozumím?"
" Kdysi bylo lidem řečeno: Nebudete si vytvářet obrazy!!! Mohlo se zdát, že je to jakýsi okrajový zákaz. Možná zbytečný a těžko pochopitelný. Obraz je přece cosi krásného. Je jako otevřené okno ke všemu, co je nedostupné. Čím by mohl být nebezpečný. My jsme ale nic nepochopili. Moudrost přicházející z nekonečných dálek jsme proměnili v přání žárlivého Boha. Tisíciletí se nic nedělo. Jakoby záleželo na čase. Teprve když se začaly obrazy pohybovat, těm, kteří byli
citlivější, zatrnulo. Rozlitou řeku ale už nikdo nezastaví. A obrazy začaly zabíjet slova."
Díval jsem se mu do tváře ve které nebyl ani hněv ani
trpkost. Usmíval se, přestože jeho slova útočila na všechny pilíře mého světa. Snažil jsem se porozumět, ale ve skutečnosti jsem byl úplně mimo. Nesměle jsem se zeptal:
" Vy nevěříte na budoucnost?"
Bylo vidět, že jsem přerušil tok jeho myšlenek. Chvíli
mlčel a potom řekl: " Já věřím na budoucnost. Vidíš, to je všeobecný omyl. Poznal jsem řadu pesimistů, kteří si libovali v kdejakých úchylkách a ani se nepokusili o střízlivý pohled. Já jsem optimista, ale neumím nevidět. Život má v sobě tolik obraných látek, že není možné nevěřit v budoucnost. Jenom daň, kterou platí ze své svévole a ze svých omylů, je někdy neúměrně vysoká."
" Proč se ale chcete zbavit toho, co jste napsal? Říkáte, že věříte v slova, že věříte v budoucnost. Tomu nerozumím. Vždyť už teď o Vás občas probleskne zmínka mezi lidmi, kteří se zajímají. Já Vás vlastně objevil také tak. Jednou by třeba každá z těchto stránek získala na důležitosti."
" Co má zůstat, to nechávám. Ten převázaný balíček který leží na stole si vezmeš k sobě. Ostatní spálíme."
" Nemůžete přece sám posoudit, co je důležité."
" Mohu posoudit co chci, aby zůstalo. Ti, kteří by hledali důležitost v ostatním, mají prostě smůlu. Měly dostatek času. Netoužím po jejich nekrofilním zájmu. Vždycky mi bylo proti
srsti, když vytáhli zakrvácený cár dávno mrtvé minulosti a spustili objevitelský pokřik. Jejich život by měl smysl, kdyby objevovali klíčky a pupeny, kdyby se starali o rozvíjející květy, kdyby připravovali a spravovali cesty. Uctíváním ostatků slouží smrti a nevidím nejmenší důvod proč jim v tom nahrávat."
" Já vám v ale nemohu pomáhat. Na to nemám právo. Vlastně ani nevím, co všechno zde leží. Je to Váš život, Vaše myšlenky, Váš obraz světa."
" Já ho ale nechci rozbít. Jenom ho vysvlékám se slupek. Kdyby bylo dost času, všechno bych kousek po kousku s tebou
probral. Vím, že bychom to nestihli a tak mi nezbývá než věřit, že mi později dáš za pravdu. Budeš mít konečně prsten, který tě povede."
" Snažím se řídit rozumem a citem," řekl jsem trochu vzdorovitě.
" V tom prstenu je obojí. Navíc je v něm zkušenost, naděje a radost. Nedokážu vysvětlit co je nevysvětlitelné, ale pokud jsi člověkem, který je schopen ho přijmout, budeš brzy vědět o čem mluvím. Je mnoho lidí, kteří nedokáží projít rituálem zasvěcení."
Snažil jsem se být vstřícný. Přesto mne ovládal pocit nedůvěry a vzdoru. Chtěl jsem maximálně pochopit jeho způsob uvažování, ale pokaždé překročil hranici představ, které mi ještě byly srozumitelné. Slova jako magie, obrazy, které vraždí, nekrofilní teoretici a nakonec rituál zasvěcení. Všechno bych přijal jako metaforu, on však chtěl víc. Očekával ztotožnění mého světa s jeho světem. Vlastně nevím, co chtěl. V našem vzájemném přiblížení byl současně rozpor i soulad. Jako osobnost jsem ho respektoval a snad i chápal. V detailech jsem byl naježený kvůli každé jeho větě. Možná více než jemu jsem nerozuměl sobě.
Mezi tím, co jsem přemýšlel, stačil zlikvidovat stohy papíru. Zdálo se, že v něm loučení s minulostí nevyvolává žádné pocity. Pálil popsané stránky jako klestí z prořezaných stromů. Občas po mně přejel pohledem ve kterém nebylo nic, co by vyžadovalo souhlas.
Připadal jsem si jako zaostávající běžec za kterým se ohlíží a snaží se ho povzbudit. Když odevzdal plamenům poslední svazek, sedl si vedle mne ke stolu a řekl: "
Dobře rozumím zmatku, který pociťuješ, ale neboj se. To co považuješ za překážky, jsou jenom cáry mlhy, která se již brzy rozplyne.
Ten prsten. Na malý okamžik ho uvidíš. To bude takové
vnější potvrzení jeho existence. Sám ale poznáš, až vklouzne na tvůj prst, že taková potvrzení jsou pro tebe již zbytečná.
Vlastně je zbytečné i to, co teď říkám. Chci tě jen připravit na naše poslední setkání a nechci, abys byl smutný. To není rozchod. Sám všechno poznáš."
" Proboha ne, proč to říkáte? Známe se jen několik dní. Možná mi nevěříte, ale chci se od Vás dozvědět plno věcí. Záleží mi na Vás. Chtěl bych, aby vás poznalo daleko víc lidí. Mluvme o Vašem životě a o tom, co jste napsal. Těším se na každé naše setkání a kdybych si nemyslel, že Vás tím obtěžuji, budu tady denně."
" Neboj se. Člověk ztrácí jenom čeho se sám vzdá. To že odejdu sice nemůže nikdo změnit, pokud si mne ale zachováš ve svém srdci, budu s tebou i potom."
Chtěl jsem odporovat a vymluvit mu tu nepochopitelnou zmínku o poslední návštěvě. Zvedl se však ze židle a vyprovodil mne ke dveřím. Řekl mi, že je unavený a potřebuje si odpočinout. Potom mne požádal abych přišel za tři dny a dvakrát zopakoval, že je to důležité. Přišel bych kdykoliv. Trval však na stanoveném termínu. Řekl mi také, že příště nemám klepat, ale jít přímo dovnitř.
Někdy utečou tři dny jako mžiknutí oka. Pro mne však byly nekonečně dlouhou dobou. Všechno, co jsem v tom čase vnímal, mi připadalo nesmyslné. Chování lidí, ozvěny politiky, bombasticky odlidštěné projekty budoucnosti, horečné hemžení kořeněné pachutí končícího tisíciletí. Byl jsem nespokojený se světem, se svým okolím i sám se sebou. Nakonec ty tři dny uběhly.
Cestou k jeho domu jsem si sliboval, že budu neústupný a vytáhnu ho mezi lidi. Bůhví, jak to myslel, když se zmínil o poslední návštěvě. Nechtěl jsem, aby kamkoliv odcestoval. Ve svých představách jsem si ho přivlastnil a zařadil do svého života.
Dveře starého domu i dveře do místnosti byly nepatrně přiotevřené. V první chvíli, když jsem vešel do světnice mne
napadlo, že je pryč. Když jsem se pořádně rozhlédl, uviděl jsem, že leží na pohovce za stolem. Uslyšel mne. Řekl ať jdu k němu, ale nezvedl se. Když jsem obešel stůl, uviděl jsem jak za poslední tři dny zestárl. V tu chvíli mi došlo, proč mluvil o posledním setkání. Odstrčil jsem stůl a sedl si na židli vedle pohovky.
" Proč jste mi neřekl, že jste nemocný? Doběhnu pro doktora a pomůžu Vám do postele," řekl jsem.
" Zůstaň sedět. Nepotřebuji doktora. Kdybys odešel propásneš tu správnou chvíli. Co myslíš, že by mi doktor mohl říci.
Ani by nedošel včas. Čekal jsem už jenom na tebe."
Nevím, jestli jsem mu uvěřil. Přes celkovou zesláblost mluvil však natolik přesvědčivě, že jsem zůstal. Kůže na jeho tváři byla svraštělá a měla žlutou barvu. Podal mi ruku na které vystupovaly žíly. Její dotyk byl chladný a lehounký jako pírko.
" Zůstaň u mně," řekl. " Chci mít jistotu, že se z mého života nic neztratí." Ztěžka vydechl a potom pokračoval. " Za chvíli uvidíš prsten. Ničeho se neboj. To neumírám já, ale tělo které už není k použití. Nezmatkuj a nebuď smutný. Tvůj pohled tě klame. Nevěř obrazu. Věř mým slovům."
Mluvil v čím dál kratších větách a jeho hlas slábnul. Barva jeho tváře pozvolna přecházela od žluté k jasně bílé. Slabě mi stiskl levou ruku a přestal mluvit.
Přitáhl jsem židli blíže k pohovce a pravicí setřel pot z oroseného čela. Oči měl otevřené, ale už mne neviděl. Stokrát mi mohl říkat ať nejsem smutný a přesto mi bylo všeho líto. Toho, že jsme se poznali až tak pozdě. Že mi nemohl darovat více svého času. Že všechno končí. Že na mne víckrát nepromluví. Chtěl jsem vstát a zapálit svíčku, která ležela s několika odkazy na stole. Nedržel mě a přesto mi cosi tisklo ruku k jeho ruce. Možná to byla jen křeč a zesláblost způsobená dlouhou nehybností. Možná to však byl odkaz jeho vůle, co mne zadrželo abych se vyprostil.
V té chvíli, kdy jsem chtěl zapálit svíci a převracel v
hlavě své smutné úvahy, se to stalo. Na prsteníku jeho levé ruky se začal pomaličku zviditelňovat masivní prsten s
velikým zářícím kamenem. Všechna slova která mi kdy říkal, a která jsem bral s nadhledem svého střízlivého pohledu, zaútočila na mé vědomí. Už v tom okamžiku jsem byl někdo jiný. Prsten svítil jako hvězda na temném nebi a odraz jeho paprsků vstupoval do mého vědomí. Vzal jsem chladnoucí ruku do obou dlaní a zašeptal dvě slova: Promiňte a Děkuji. Slovem promiňte jsem omlouval přezíravý pohled svého mládí, které si přes obdiv a náklonnost udržovalo domýšlivý odstup. Slovo děkuji bylo darem samo o sobě. Bylo poděkováním za všechny společné chvíle, za tento okamžik, i za prožití tohoto slova.
Protože slovo děkuji nebylo jen zdvořilým přikývnutím a vděčností k dárci, ale i mým darem čemusi velmi vzdálenému a přece tak nepochopitelně blízkému.
V té chvíli prsten sklouzl z nehybné ruky a pomalu se stal mou součástí. Ještě chviličku jasně zářil. Potom jeho světlo ustupovalo a pohasínalo. Jeho obrysy byly čím dál matnější a nevýraznější. Všechno trvalo jen pár vteřin. Pro mne však ta chvíle byla věčností. V okamžiku, kdy se zcela vnořil do mého těla, jsem pocítil cosi jako pohlazení. Ano byl jsem někdo jiný. Už jsem necítil bolest ani smutek. Nemohu říci, že by svět kolem byl krásnější nebo horší, měl ale smysl.
Zvedl jsem se ze židle, zapálil připravenou svíci a posbíral těch několik věcí, které ležely na stole. Mrtvé tělo
jsem upravil do stabilní polohy a zvážil co a kde nejdříve zařídit. Potom jsem se naposledy rozhlédl po tiché místnosti a odešel z domu.
Měl jsem před sebou několik nezbytných pohovorů souvisejících se smrtí. Měl jsem před sebou celý život. Měl jsem před sebou dlouhou, nekonečně dlouhou cestu k někomu možná ještě nenarozenému
a přesto čekajícímu ve vzdálené budoucnosti.