Alexandr Sergejevič Puškin 

Vyšel jsem dřív než hvězda ranní

Výběr veršů, který držím v ruce, vyšel v roce 1962, sto dvacet sedm let po autorově smrti. Na aktuálnosti autorské výpovědi není tento časový odstup znát. Vždyť v básni, podle které je kniha pojmenována, zachycuje společenskou minulost, přítomnost doby ve které žil i budoucnost, používající možná jiná slova, ale sloužící stejně tesaným modlám. Pro pořádek tuto krátkou báseň ocituji:

Vyšel jsem dřív než hvězda ranní

svobodu v poušti rozsévat

z čistého srdce, z duše rád

úhorům v zotročené pláni

životodárné sémě dát –

nadarmo jsem však mrhal prací

námahou, časem, inspirací…

Paste se tedy klidně dál!

Hlas cti vás nevyburcoval.

Nestojíť stádo o svobodu!

Stříhej a řež je, bij a nič,

Dědictvím jejich z rodu k rodu

Je chomout s rolničkou a bič.

      Mohlo by se zdát, že tyto verše napsal zklamaný autor oplývající ranami uštědřenými během dlouhého zápasu. Ale omyl, to jsou slova čtyřiadvacetiletého básníka, jehož čas odtikává rychleji než je u běžných smrtelníků obvyklé. Možná jeho podvědomí cítí, že mu nezbývá mnoho času. Je milován i nenáviděn. Stává se cílem intrik a diskriminace a přesto je téměř vždy schopen se nad toto povznést. On převážně nekope do konkrétních nepřátel. Dokáže být ironicky vtipný. Když říká: „Je třeba mít na své straně většinu – proto neurážejme hlupáky“, jistě se občas trefí i do lidí z nejbližšího okolí.

       Tento výbor veršů je i úžasným kaleidoskopem formy i námětů. Asi by mohl být zrcadlem pro autory, kteří se rozhodli vstoupit do světa poezie. Zde nenajdete dokonale uplácané bábovičky na malém soukromém pískovišti, ale rozbouřené moře, jehož břehy nedohlédneš. První báseň knihy byla napsána v autorových patnácti letech a závěrečná rok před tragickou smrtí. Pouhých dvacet dva let, které obsáhlo tvorbu několika životů. V závěrečné básni souboru nazvané  EXEGI MONUMENTUM , ač nemůže nahlédnout do scénáře svých krátících se dní, říká:

Svůj pomník vztyčil jsem a nezaroste travou

ta k němu pěšina, jíž jde a půjde lid.

Nad sloupy císařů se vznáší vzdornou hlavou

Až v nebes jas a klid.

Vím, zajde tělo mé – dál duše v lyru vkleta,

však bude zpívati, až tělo bude tlít. –

Ctěn budu, dokavad zde na prostranstvích světa

Jediný básník bude žít.

Rus širá, nesmírná, v ní každý jazyk živý

mé jméno vysloví, mé lyry pozná zvuk

i Kalmyk, stepí syn, i Tunguz, dosud divý,

i Fin i Slávů hrdý vnuk.

A dlouho milovat mne bude lid, pln vděku,

Jejž dobrým citům jen jsem učil zpěvem svým.

Vždyť volnost volal jsem v tom našem krutém věku

A milost k psancům ubohým.

Jen vůle boží dbát je povinností Musy.

Nebát se urážek a slávy nežádat.

Být k chvále lhostejna i ke klevetám luzy

a s hlupákem se nehádat.

                                               /1836/ 

Alexandr Sergejevič Puškin

Vyšel jsem dřív než hvězda ranní

Vydal Klub čtenářů 1962

Nakladatelství krásné literatury a umění

Náklad 140.000 výtisků