Hermann Hesse  -  Siddhártha

Siddhártha, dospívající chlapec, vychovaný v rodině ctihodného brahmána, si váží všech duchovních postupů a rituálů a přesto není uspokojen dokonalostí, kterou vnímá jako nedokonalou.

     Vzpoura toužící po naplnění ho odvádí od všech ověřených cest, od zajištěné rodiny, od důstojnosti bráhmanského stavu. Volí cestu bolesti po boku potulných asketů.

      Ani několik let výcviku hladem a odříkáním ho však nedovedou k touženému prozření. Opouští tedy skupinu asketů a v nové roli, která je mu světem nabídnuta, otevírá smysly kráse, lásce, obchodu a požitkům. Velmi se sblíží s krásnou kurtizánou jménem Kamaly.                                                  Stává se společníkem bohatého kupce.    Získává majetek i respekt v očích lidí, /v očích dětských lidí/, jak sám pojmenovává společnost žijící jen pro naplnění tělesných potřeb.

Při prvním rozhovoru s kupcem na otázku, co může nabídnout za dovednosti, Siddhártha odpovídá: Umím myslet, umím čekat, umím se postit. Proč to není málo je dobré vyčíst ze samotného příběhu. I kupec Siddhárthovi dovednosti uzná za významné.

       Jenže čas běží a to, co krátký čas mohlo být přitažlivé, se stává rutinou. Smysly a schopnosti jsou otupovány. Cíl, místo aby se přibližoval, je čím dál vzdálenější. Při posledním setkání s Kamalou, aniž by se o tom měl dozvědět, zplodí syna.Ještě té noci opouští město, majetek, svůj dům, všechno, čím poslední léta žil. V tu chvíli již není veden hledáním. Všechny cesty zklamaly. Zdá se, že člověk Siddhártha zklamal. Nebylo by snadnější ukončit život ve vlnách řeky kam ho dovedla jeho cesta?

      To krátké zakolísání, ta noc duše, to v jiné kultuře vyslovené „Bože můj, bože můj, proč jsi mne opustil“, je snad jedinou možnou průrvou do nové skutečnosti. V hloubi srdce zaslechne slovo Om , to slovo obsahující nezničitelnost života i všechno božské, čemu se vzdálil. Na mnoho hodin usíná, aby se probudil jako nový člověk.

      „Je dobré,“ myslí si, „okusit všeho, co má člověk zapotřebí vědět. Že světská rozkoš a bohatství nepřinášejí nic dobrého učil jsem se již jako dítě. Věděl jsem to dlouho, prožil jsem to teprve teď. A teď to vím, vím to nejen pamětí, nýbrž i svým zrakem, svým srdcem, svým žaludkem. Dobře mi, že to vím!“

        Řeka, která protéká u jeho nohou, je sama v sobě naukou o životě. Vždyť v ní uviděl toto:

Ta voda běžela a běžela, stále běžela, a přece byla stále zde, byla pořád a v kterékoliv době stále táž a přece každým okamžikem jiná.   

         Vzpomene si na převozníka se kterým se setkal před dávnými lety. Ano, u něj bude žít a od něj se učit.

          A tak plynou další léta a řeka, která zůstává, je odnáší na své hladině, až se přiblíží den

posledního setkání s Kamalou i jejím nedospělým synem. Kousek od přívozu je uštknuta hadem a v Siddhárthově chýši umírá. Její poslední slova při kterých hledí do jeho tváře jsou:

„ Ty jsi toho dosáhl? Nalezl jsi mír a pokoj“ a on ji odpovídá „ I ty jsi jej nalezla“.

       Příběh ještě pokračuje, ale já bych své vyprávění o této knize ukončil otázkou a odpovědí.

Když se přítel z mládí v závěru života zeptá po myšlenkách a poznatcích ke kterým Siddhártha došel, dozví se pouze, že moudrost není sdělitelná. Moudrost, kterou se moudrý pokouší sdělit, zní vždy jako bláznovství.

Hermann Hesse  -  Siddhártha

Přeložil dr.Miloš Černý

Vydalo nakladatelství Vyšehrad

Praha 1984

Druhé vydání

Náklad 10.000 výtisků