A C Y L P Y R I N    H Y S T E P S

              

 Část 1        Z R O Z E N Í    G E N I A

  Část 2               Č E R V Á N K Y     B U D O U C Í H O    V Ě K U

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                                                         PETR MUSÍLEK

 

 

 

 

 

 

 

 

 Č Á S T    I.

 

 

 Z R O Z E N Í    G E N I A

 

 

/ PROLOG /

 

 

 ACYLPYRIN HYSTEPS - PROROK BUDOUCÍHO VĚKU

 

 Vážení přátelé, příznivci záhad a všeho fantastického,  skeptici, ale i vy, kteří už nevěříte vůbec ničemu. V tuto  chvíli se Vám dostává mimořádné cti nahlédnout pod pokličku  záležitostí, které bezesporu otřesou základem oficiální  vědy, a nebojím se říci, všeho poznání vůbec.

 Anonymní postava Acylpyrina Hystepse, o které donedávna nikdo neslyšel, září na pošmourném nebi jako  supernova absolutní velikosti.

 Nepochybně budete oslněni obdobně jako se to stalo  mně, který, zřejmě zcela náhodně a nezaslouženě, narazil na  onen mimořádný fenomén.

 

                            Všechno začalo takto:

 

U dveří našeho domu se jednoho  dne objevil hajný pan Prošek. Při tomto letmém setkání  působil velmi zarputile a na první pohled bylo zřejmé, že mu  není do řeči. V podpaží tiskl ušmudlaný, ohořelý balíček  převázaný motouzem.

 Balíček mi podal se slovy: " Hájovnu jsem neuhájil. Tohle je  všechno, co zůstalo."

 Jak vyplynulo z pozdějšího šetření, sled událostí byl v  kostce takovýto: V lese pana hajného Proška se brzy z jara  objevil neznámý bezdomovec. V rokli vedle zurčícího potůčku  si vybudoval útulnou zemljanku. Zpočátku se zdálo, že zcela  zapadne do krajiny. Živil se kořínky a větvičkami, pil vodu  z nedaleké studánky a čistil les od přebytečného chrastí.  Pan Prošek je člověk velmi tolerantní a ve své dobrotě  usoudil, že z ekologického hlediska může být tento typ  predátora lesu přínosem. Acylpyrin Hysteps, jak se neznámý  později panu Proškovi představil, byl však den ze dne  nenasytnější. Začátkem července bylo již páně Proškovo polesí dokonale vypucované. " Bál jsem se, že mi vybydlí les," svěřil se nám později nešťastný hajný. " Vzal jsem ho do hájovny a v podkroví mu zařídil světničku. Chtěl jsem ho  přimět, aby se přihlásil na obecním úřadě a požádal o  sociální podporu."

 Acylpyrin Hysteps však tuto alternativu přezíravě zavrhl:  " Vesmír mě zrodil a vesmír mě také uživí," prohlásil s  nezlomnou jistotou.  "Když se rozpomenu na naše soužití pod střechou bývalé  hájovny, pokaždé zaslzím," řekl s omluvou pan Prošek a otřel  si širokým rukávem zvlhlou tvář.

 Přiznávám, že i mě, otrlého znalce lidí, jeho příběh  dojal. Až později jsem si uvědomil v jakých bolestech  vystupují záblesky poznání na chladný a lhostejný svět.

 " A přitom jsem ho měl rád," říká pan Prošek.

 " Za všechno může ta jeho nešťastná vášeň pro Ufony. Co jsem  se mu naříkal: Acylpyrine, máš to zapotřebí? Když chodím po  lese a žiji stranou lidí, taky občas cosi spatřím. Jsou ale  věci mezi nebem a zemí do kterých není dobré šťourat. On si  však pořád vedl svou:  Potřebují mně. Nemohu je nechat na  pospas jejich nevědomosti. Čtou noviny, monitorují  rozhlasové a televizní stanice, kontrolují naše domácnosti a ničemu nerozumí. Chápeš ? Potřebují prostředníka. Pokud jen mluvil bylo dobře. Když ale prohlásil, že by se hájovna  mohla stát strategickou základnou pro trvalý kontakt, tak mi

 zatrnulo."

 " A neprozradil někdy něco konkrétního?" zeptal jsem se s  neskrývanou zvědavostí.

 " To on nikdy nedělal," řekl pan Prošek. " Tvrdil, že je  přivolá kouřovými signály. Říkal jsem mu: Hraješ si s ohněm.  Kdepak ale on. Dneska mám místo domova černý ohořelý flek  uprostřed lesa a nejen že nevím, co se stalo s Acylpyrinem,  ale nevím ani co bude se mnou."

x

 Toto setkání s panem Proškem, bylo však pouhým prologem  následujících událostí.

Obraťme tedy svou pozornost k záhadnému balíčku, který takto  spletitými cestami dorazil až na náš stůl.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 KAPITOLA 1

 

 KDO TO JE ACYLPYRIN HYSTEPS ???

 

 Kdo je Acylpyrin Hysteps, /dále jen A.H./ vlastně  nikdo pořádně neví. Známe jen útržky. Několik deníků  zachycujících drobné výseky života, rukou kreslené mapy  míst, kterými prolétl jako svítící meteor, mapy míst, kde  ukryl výsledky svých starších prací, studie, vynálezy,  eseje, rozbory literárních děl a přehršle zrnek moudrosti,  uložených v téměř nečitelných poznámkách.

 Než nahlédneme do útrob tajemného balíčku, chtěl bych  ctěnému publiku předložit autentickou část motouzu, kterým  byl balíček převázán, útržek novin ve kterých byl zabalen a  borovou šišku z bezprostřední blízkosti bývalé hájovny.

 Tyto relikvie, kterých se dotýkala ruka A.H. jsou,  mám-li to říci metaforicky, průvodkou obsahu ze kterého vám  půjde hlava kolem.

 Namátkou uvedu několik příkladů, o které se naši badatelé   později opírali.

 

 Jako malý chlapec si A.H. velmi oblíbil Karla Jaromíra  Erbena a jmenovitě jeho sbírku " KYTICI." Zpočátku považoval  tyto texty za pohádky, později za horory, až po přestálé  pubertě zjistil, že se jedná o lehce zašifrované zprávy o  návštěvách mimozemských civilizací v české kotlině. V básni  KOLOVRAT je zastřeně popsána transplantace lidských orgánů,  /ruce, nohy, oči,/ provedené chirurgem ze sousední galaxie.

 Odkaz na tuto událost bychom mohli doložit i vytrženým  listem ze svazku c.k Rakousko-uherské tajné policie, kde je  tento narušitel veden pod krycím jménem " Stařeček".

 V básni POLEDNICE varuje klasik české literatury před  nebezpečím nepřipravených kontaktů mezi civilizacemi.

 Tak zvaná žena pod plachetkou není nikdo jiný než zbloudilý  průzkumník z porouchaného vesmírného plavidla. Podle všude  platných identifikačních zásad vykřikne heslo E=Mc na druhou doplněné slůvkem prosím, německy Bitte.

       Prostá žena, žijící  dávno před Einstejnem, místo aby heslo zopakovala,  neporozumí a protože je navíc částečně nahluchlá, po přestálé  španělské chřipce, slyší : Dej sem dítě!

 V hrůze a rozrušení dítě, o jehož pohlaví a jméně se  nedochovala žádná zmínka a které známe pouze pod přezdívkou  "zlolajník", uškrtí. Když osoba pod plachetkou spatří co se  stalo, rychle prchá do svého talíře.

 

 (Takto bychom mohli hovořit i o SVATEBNÍ KOŠILI, básni CIZÍ  HOST a VODNÍKOVI).

 

 Je zde i několik poznámek o působení A.H. na vysoké  škole politické, kde se snažil jako příležitostný lektor  zavést homeopatický způsob výuky. V čem přesně tento jeho  systém spočíval se nám zatím nepodařilo odhalit. Víme pouze  že se stal svým kolegům nepohodlným a byl jimi odhalen jako  agent imperialismu. Jenom díky zmatku souvisejícím s koncem  školního roku se mu podařilo uniknout a zakotvit v malé obci  pod Orlickými horami.

 Nezakotvil však nadlouho. Poté, co v opravárenské firmě  Elektro předělal televizor na mikrovlnou troubu a mikrovlnou  troubu na televizor, musel opět ve spěchu změnit své  působiště.

 Kolem roku 1968 se vrací do Prahy, a spolupracuje s  časopisem Smaragd. Zde se poprvé doslechne o práci profesora  (zde promiňte, jméno je nečitelné), který vedl expedici do  prostoru, kde stávala Perníková chaloupka. Zprávy o

 vykopávkách ve zmíněné lokalitě ho natolik vzruší, že zcela  přehlédne bratrskou pomoc spřátelených armád v tehdejší  Československé republice a tudíž se ani nestačí podepsat ani  pod žádnou protestní rezoluci.

 Toto opomenutí mu v následujících letech umožní i  několikrát vycestovat na západ. Zprávy o jeho tehdejších  cestách jsou z bezpečnostních důvodů uloženy na různých  místech Západní Evropy.

 V roce 1989 je několikrát zadržen v různých částech Prahy, když provokuje civilní příslušníky Veřejné  bezpečnosti otázkou, jestli neviděli zelené mužíčky.

 Od vážnějšího zásahu do soukromého života ho zachrání  sametová revoluce.

 Přestože A.H. nesympatizuje s žádnou politickou stranou,  dokáže v rychlosti spíchnout řadu rozsáhlých návrhů zákonů,  které později zakope na Mostecku.

 Jak se z jeho poznámek dozvídáme, je i delegátem  celosvětového setkání jasnovidců svolaného na podzim r. 93  do Tyrolských Alp. Toto setkání se bohužel nakonec pro  neočekávané přívaly sněhu neuskutečnilo. Většina delegátů, včetně A.H., uvízla na zavátých horských silnicích, odkud byla  posléze s drobnými omrzlinami převezena do okolních  nemocnic.

 Koncem století objevujeme zmínky o jeho pobytu na  Balkáně, kde uplatňuje svoji teorii o smiřování  nesmiřitelného.

 Aby byly zlomky tohoto výčtu úplné, musím ještě  upozornit na odkazy k rozsáhlému spisu: „Autohypnóza a má  cesta minulými životy“ .

 To se však dostáváme téměř do současnosti. Od pobytu na  Českomoravské vysočině a setkání s panem Proškem vede přímá  cesta k vyhořelé hájovně a nálezu tohoto balíčku.

 

 Jak by A.H. řekl: Jednomu starost, druhému radost.

 

 A tak zatímco pan Prošek běduje nad spáleništěm, my můžeme  bez nadsázky říci, že nám tento požár posvítil na cestu.

 

 

 

 

 

 Kapitola 2.

 

 ACYLPYRIN HYSTEPS - DĚTSTVÍ A JINOŠSTVÍ

 

 První ctižádostí badatele je zisk co nejrozsáhlejšího  autentického materiálu o který by se mohl opřít.

 O co jsme se mohli opřít my?

 V balíčku nalezeném u vyhořelé hájovny pana Proška  bylo, pravda, materiálu dost. Na druhou stranu je poctivé  říci, že údaje týkající se narození a dětství A.H. byly  velmi sporadické.

 Objevili jsme například útržek listu vytržený z matriky  narozených. V kolonce matka jsme nalezli jméno Kateřina  Hystepsová, neprovdaná dcera Barbory Grunwaldové a Jaroslava  Hystepse. Kolonka otec zela prázdnotou. Kmotrem malého  Adolfa byl Izák Lôwenstein, rolník z Olešnice v Orlických  horách. Jméno Adolf nás nejdříve vedlo k domněnce, že se  jedná o bratra A.H. Pozdější bádání prokázalo, že zmíněný  Adolf je totožný s naším Acylpyrinem.

 Potíž nastala, když jsme chtěli určit rok narození. Jak  jsem již předeslal, měli jsme sice útržek listu z matriky,  kde jako datum byl uveden 16. květen a tužkou připsaný údaj  o půl páté ráno. Zcela chyběla horní část stránky s  uvedeným rokem zápisu. Naštěstí nám v pátrání po otci  výrazně pomohly dva zažloutlé dopisy uložené v obálce s  razítkem " Grónsko."

 První dopis byl odeslán 5.11.1934 a stálo v něm: Říkal  jsem si, že tam u nás bude brzy horko. Tady je to fajn, nic  mi nechybí. O toho chlapce se mi postarej. PS, to jméno  Adolf jsi mu neměla dávat.

 Druhý dopis datovaný 27.4. 1937 je silně proškrtaný a  pokud v něm jsou vůbec jaké informace, bylo je snad možné  kdysi vyčíst pouze mezi řádky. Jediná čitelná věta zní:  Místní kmen mne ustanovil svým šamanem. Slovo šaman je  dvakrát podtržené.

 Oba zmíněné dopisy nesou podpis Gejza Tótth - Grónsko.

 Domníváme se, že těmito dopisy se nám podařilo  nezpochybnitelně určit otce malého A.H.

 V čase, kdy jsme se prohrabovali obsahem balíčku,  začínalo být zřejmé kam musí směřovat naše příští kroky.  Ano, byla to Olešnice v Orlických horách.

 Původně jsme chtěli tuto výpravu odsunout až na jaro.

 Ozvaly se však hlasy, že vzhledem k blížícímu se miléniu je  nutné dokončit předběžný výzkum ještě do prvního sněhu.

 Nepříznivé vlivy, / a to přesto, že jsme podle horoskopu  naší škodovky vybrali nejpříznivější den,/ provázely celou  naši cestu. Už za Chrudimí jsme museli doplňovat chladicí  kapalinu. U Jaroměře nám začala svítit kontrolka mazání a u  Jestřebí nám došel benzín.

 Naštěstí ssebou vozíme hadičku a tak jsme si mohli  přečerpat půl nádrže z vozu zvědavého německého turisty,  který, jak nám svěřil, přijel do Čech studovat zvyky  místních obyvatel.

 To už jsme však byli na samé hranici teritoria malého  A.H. Před námi se rozprostírala malebná scenérie Orlických  hor s divokými bystřinami,   zádumčivými kopci a pošmournou  oblohou.

 Po doplnění pohonné směsi a ujetí několika málo  kilometrů jsme zastavili na Olešnickém náměstí. Přímo nad  námi čněla věž kostela, schody ke hřbitovu a majestátní  budova bývalé fary.

 V hospůdce " U POŠTY " jsme vypátrali starousedlici,  která měla tuto oblast v malíčku a minulost údajně znala  jako své boty.

Paní Hainzová dopila své malé černé s velkým  fernetem a pozvala nás do chaloupky na kraji obce.

 

 Nebudu zde popisovat probdělou noc a netrpělivé  očekávání rána v seníku výše zmíněné ženy. Pravdou je, že  nebýt tehdejší noc mimořádně temná, pustili bychom se do  průzkumu bez zbytečných odkladů.

 Brzy ráno při sklence mléka a skývě černého chleba jsme  svou hostitelku zahrnuli otázkami.

 Co o něm víte? Kdy jste ho naposledy viděla? S kým se stýkal?

 Nic před námi neskrývejte! Vším, co řeknete,  vstupujete do historie.

 

         Paní Hainzová byla prostá žena a to, jak jsme na ni naléhali, ji vyvádělo

 z míry. Koktala cosi o podivných  pověstech, které provázely celý Acylpyrinův rod.

 Ze stenografického záznamu, který pořídil můj kolega,  jsme po očištění vydolovali tyto informace:

 Rod Hystepsů žil na Olešnicku od nepaměti. Už Acylpyrínův  dědeček byl podivín, kterého se sousedé údajně báli. Živil  se pouze příležitostnou prací,

a to jen tehdy, když  potřeboval peníze.

O jeho dceři, matce A.H. se tradovalo, že  je bláznivá. Pravdou je, že na tehdejším venkově byl  považován za blázna a podivína každý volnomyšlenkář.

 Když se A.H. narodil, byla jeho matka právě na dvoře  rodné chaloupky. Fakt jeho narození ji tak překvapil, že  odložila dítě do korýtka s krmením a běžela do vsi sdělit  svému otci, v té chvíli již dědečkovi, jak neuvěřitelná věc  se jí přihodila.  Starý pan Hysteps právě vypomáhal na olešnickém  hřbitově místnímu hrobníkovi a nenadálá návštěva rozrušené  dcery mu poskytla vítanou záminku k přerušení práce. V  doprovodu Kateřiny spěchal do rodného sídla.

 Mezi tím se obloha zatáhla černými mraky a silná bouře  provázená blesky, deštěm a krupobitím zaútočila na těžce  zkoušené Poorlicko.

 Čerstvá matka Kateřina bědovala nad osudem robátka,  které nechala ležet v nechráněném korytě, zatímco starý pan  Hysteps střídavě hrozil rozrušené dceři a střídavě proklínal  nebe ozářené blesky.

 / Zde bych na chvíli přerušil náš suchý popis deštivého rána  a dovolil si poukázat na rozdílné reakce přírody a prostých  vesničanů na zrození génia. Zatímco otec s dcerou zbytečně  bědují, příroda v doprovodu všech svých živlů vítá jeho  zrození velkolepým divadlem./

 

 Vraťme se však na prostý dvorek rodiny Hystepsů. Zde v kamenném krmítku leží chlapec a za spokojeného předení vesele  mává drobnými ručkami. Na jeho symbolické kolébce sedí z  jedné strany holub a z druhé stany jestřáb a oba svorně chrání roztaženými křídly děcko před panující nepohodou.

 

 Na důkaz této idylky jsme vám chtěli přivézt vycpaného  holuba, který podle tvrzení paní Hainzové pamatuje nejen  Acylpyrínův příchod na svět, ale i pozdější zábor Sudet,  válku i všechno, co později následovalo.

 Tento náš záměr byl bohužel zmařen tvrdošíjností  majitele místního hostince, který používá tohoto ptáka k  dekoračním účelům. Tvrdí, že je to poštovní holub a že tudíž  do hostince " U POŠTY " patří. Ze zmíněného důvodu ho odmítl  vydat.

 S podobným nepochopením jsme se setkali i u některých  dalších občanů Olešnice. Jediným světlým bodem, který jak se  později ukázalo měl zásadní význam, byla návštěva bývalé  olešnické fary. Od této budovy měla paní Hainzová, dnes již  můžeme říci naše spolubadatelka, klíče.

 

 Na ponuré půdě, konzervované vrstvami prachu jsme  objevili poklady nedozírné hodnoty.

 V prvé řadě to byl jediný dochovaný portrét žáků  obecné školy, kterou A,H. krátce navštěvoval. Zde v první  řadě třetí zprava sedí maličký Acylpyrin Hysteps a  nedůvěřivě vyhlíží, kdy vyletí ptáček. / Zde bych pro  příslušníky mladší generace připomenul trapný zvyk fotografů  z počátků moderní doby, kteří takto hloupě mystifikovali  důvěřivé děti./

 Jak je vidět z pohledu A.H., on se nachytat nedal.

 Zbývá alespoň stručně vyjmenovat, co jsme zde ještě našli.  Byl to okupační  „Naučný slovník aktualit " vydaný  nakladatelstvím L. Mazače v Praze, který nepřímo popisuje  atmosféru Acylpyrinova dětství.

 Dalším objevem byl Rakousko-uherský spis " Obce - Právo  a moc " uvedený mottem " Blaho obce, blaho státu. „ Zde na  straně 4O2 jsme objevili dva zatržené paragragy a to, § 31 a § 32.

 Tyto dva paragrafy i v oné době již zastaralé, byly, jak jsme  později zjistili, použity v neprospěch A.H.

 Pro úplnost cituji: Ze seznamu dětí školou povinných může  být dítě vymazáno pokud se prokáže, že dle povahy ducha neb  těla očekávati se nedá, aby účelu veřejné školy dosáhlo.  / Konec citátu./

 

 Pod takovouto chabou záminkou bylo tedy tomuto tehdy  ještě malému velikánu už v první třídě znemožněno získat  úplné základní vzdělání. Jestli měl tento zásah do  Acylpyrinova života i politické motivy, nevíme. Svědci z  velké části již nežijí a ti, co žijí, si buď nepamatují, nebo nechtějí mluvit.

 V euforii, která se nás na této neprobádané půdě  zmocnila, jsme zkoušeli objevit i stopy směřující k  Acylpyrinovu otci mizející v dalekém Grónsku.   Bohužel tato  naše snaha byla marná. Není se však čemu divit. Po podrobném  prostudování " Atlasu světových dějin", vydaného  nakladatelstvím " Times Books " roku 1997 v Londýně, nemá  tak rozsáhlé území jakým Grónsko bezesporu je dokonce ani  dnes samostatné heslo.

 Jak se zdá, i v době internetu a všeobecné informační  exploze, existuje plno bílých míst, která teprve čekají na  budoucí objevitele.

        Protože jsme neuspěli u otce, obrátili jsme svou  pozornost k Acylpyrinově matce. V době její školní docházky,  pokud vůbec někam docházela, ještě neexistovaly skupinové  fotografie. Pokud jsme si chtěli její podobu alespoň trochu  přiblížit, museli jsme hledat něco jiného. Na dobrou myšlenku  nás přivedl kus utrženého rukávu, dříve používaný zřejmě při  mytí podlahy. Tato textilie nebyla ničím zajímavá. Logickou  úvahou nás však dovedla k obrazové mapě folklóru a lidové  kultury v bývalém Československu. Zde jsme pod číslem 12  objevili vyobrazení ženského kroje typického pro region  Acylpyrinova dětství. Když se pozorně podíváte na označenou  figurínu, můžete si udělat alespoň matnou představu jak  vypadala Acylpyrinova maminka.

 

   Několik dalších exponátů jsme museli odvézt k  podrobnému prostudování do našeho ústředí. I po letmém  nahlédnutí je zřejmé, že jejich závažnost zdaleka předčí  všechno, co jsme zde uvedli.

 

 

 

 

 

 Kapitola 3.

 

 ACYLPYRIN HYSTEPS - DĚTSTVÍ A JINOŠSTVÍ II.

 / Dle deníku Izáka Lôwensteina, kmotra A.H./

 

 Okamžitě po návratu z Olešnice do naší chotěbořské  centrály jsem nahlédl do deníku kmotra A.H. Izáka  Lôwesteina ve kterém je sice nesoustavně, ale přesto dosti  obšírně, popsána dřevní doba Acylpyrinova mládí.

 Celý spis obsahoval asi sedmdesát stránek napsaných  těžkou rukou člověka jehož pracovním nářadím byla spíše  motyka a cep. Srozumitelnost byla navíc ztížena množstvím  germanismů a občasnými citáty v hebrejštině.

 Přistupoval jsem k tomuto záznamu s pietou, a tak uvádím  jen ty pasáže

u kterých se domnívám, že jsem jim porozuměl.

 Jeden z prvních rozluštěných odstavců se týká Acylpyrínovi  obliby v pohádkových příbězích.

 Pohádky si nechal nejraději vyprávět od své maminky  Kateřiny. O pohádkách svého dědečka říkal, že jsou moc  strašidelné.

 Maminčina pohádka o perníkové chaloupce, byla zřejmě  tak sugestivní, že zanechala v Acylpyrinově životě hlubokou  stopu.

 Vraťme se však do skromných poměrů v rodině  příležitostného nádeníka a jeho neprovdané dcery.

 Byly dny, kdy v domku nebylo nejen do čeho kousnout,  ale mimo vody z blízké studánky, která navíc občas i  zamrzala, ani čím naplnit prázdný žaludek.

 Snad na základě této neutěšené rodinné situace vzal  jednou malý Acylpyrin nůši a řekl si, že dojde mamince pro  perníček. Jak poznamenává Izák Lôwenstein, " byl to hodný  chlapec."

 Když za tři dny doma zjistili, že Acylpyrin chybí,  začali ho intenzivně hledat.

 Na rozdíl od Jeníčka a Mařenky A.H. drobečky sypat  nemohl a tak, aby si poznačil cestu, stavěl alespoň  sněhuláky.

 

 Podle dlouhého procesí sněhuláků ho nakonec objevila finanční stráž, která se mylně domnívala, že pronásleduje  rafinovaný gang pašeráků pálenky.

 Tato drobná příhoda plně koresponduje i s druhým  záznamem o tom, jak malý Acylpyrin stavěl krmítka pro myši.

 Oblíbeným rčením matky Kateřiny byla tato slova:" Dědek  všechno propije a myši všechno sežerou." Tento slogan  dokázala opakovat i několik dní.

 Malý Acylpyrin si řekl, že udělá mamince radost. A tak  vyřezával a vyřezával. Zanedlouho bylo okolí chaloupky  obklopeno myšími krmítky. Naivní chlapec však nedomyslel,  že krmítka jsou od slova krmit. Vzhledem k tomu, že tyto  domečky zůstávaly trvale prázdné, začaly je myši s širokého  okolí užívat jako přístřešky před nepohodou. Stáhly se z  lesa k Hystepsovic chaloupce a tím se vlastně veškerá jeho  snaha projevila jako kontraproduktivní.

 Malého A.H. mimo jiné trápilo, že je jedináček. Často si  stěžoval, že nemá bratříčka. Matka Kateřina by se určitě  také ráda obklopila rozvětvenější rodinou. Bohužel široko  daleko nebyl mužský, který by byl natolik potřebný, aby  tomuto jejímu snu vtiskl reálnou podobu. Bylo to vlastně až  téměř před obsazením sudet, kdy se u Hystepsovic dveří  objevil Matěj Padělek, na Orlicku a v podkrkonoší přezdívaný  " blouznivec."

 O Matěji Padělkovi lze říci, že u Hystepsů žil i nežil.  Pokud bylo jen trochu slušné počasí přespával v lese. Do  Kateřinina lože se uchyloval jen v čase největší nepohody. A  tak Acylpyrinova matka na rozdíl od jiných lidí neustále  opakovala: Už aby přišly pořádné mrazy, už dlouho nebyla  vánice a podobně. Samozřejmě, že si těmito výroky přízeň  sousedů nezískala.

 Je pravda, že Matějovým libůstkám postupně přivykla a  dokonce mu tolerovala i úchylku, kdy ji v intimních  situacích zakrýval obličej pytlem s odůvodněním, že se tak  cítí lépe.

 

 Tak běžel čas a chlapec rostl. Během posledního roku v  Olešnici se ještě jednou ztratil. Tentokrát Acylpyrina nikdo nehledal. Matka měla oči jen pro svého Matěje a děda  mizíval na dlouhé výpravy v českém vnitrozemí.

 Izák Lôwenstein zapsal: Nebýt toho, že se malý Acylpyrin zatoulal, už bych asi práskl do bot. Celý svět se nejspíš  zbláznil. Za všechno může ten čalouník z Berlína. Až chlapce  najdeme, půjdu za sestrou na Slovensko. Jak mi před třemi  roky psala, jsou tam hodný lidi.

 V posledním zápise potom stojí: Našli jsme ho v  rybníčku na polské straně. Všichni si mysleli, že se utopil.  Musel být pod ledem strašně dlouho, protože díra, kterou se  tam dostal, znovu zamrzla. Divné bylo, že od něj šly pořád  bubliny. Jak jsem říkal, celý svět je na ruby. Když ho  vysekali z ledu, jenom se otřepal a prohlásil, že by něco  sněd. Když jsme se později vyptávali kde byl, tvrdil, že na  lodi. To je samozřejmě nesmysl, protože na tak malý rybník  by se ani žádná loď nevešla.

 Říkal jsem mu, Acylpyrine, jak jsi se na tu loď dostal?

 A on mi řekl, že ho tam odvedly jeskyňky. Chudák dítě.  Nechtěl jsem mu odporovat a tak povídám: A co tam s tebou  dělaly? A on na to, že mu operovaly hlavu.

 Myslím, že v tom rybníce trochu namrzl, protože tvrdil,  že ho jeskyňky schovaly pod led, že prej je tam teplejc.

 Divné je, že od té doby, co se vrátil domů, hovoří a  čte plyně ve všech světových jazycích. Dokonce i hebrejsky.

 No nic, odnesu těch pár krámů, které chci uchovat na  farskou půdu a vyrazím za sestrou.

 V těchto místech deník Izáka Lôwensteina definitivně  končí a nám nezbývá než se zeptat: Jaké bytosti tak zásadně  ovlivnily Acylpyrinův život? Kdo v něm probudil schopnosti  Titanů? Otázek je nespočet.

 Krátce po odchodu Izáka Lôwensteina, mizí z Olešnice i  většina jeho českých sousedů.

 A tak v době, kdy Izák míří do náruče přátelského  Slovenska, rodina Hystepsových nachází přístřeší u Aloise  Peltráma, dávného spolužáka Acylpyrinova děda.

 

 

 

 

 

 

 Kapitola 4.

 

 DĚTSTVÍ A JINOŠSTVÍ III. / Pohřebačka /

 

 Obec Pohřebačka leží mezi Pardubicemi a Hradcem Králové. Jak  tato obec vypadala těsně před okupací nevíme. Víme však, že  stejně jako tehdy ještě celé Československo naivně věřila,  že musí dojít k zázraku. / Tato víra byla jedním ze stavu  mysli obvyklým v této části Evropy. Její protipól, který ji  po čase vždy vystřídal, bylo přesvědčení, že je všechno v  háji, a že už ani nemůže být hůře. Tyto dva vzájemně se  doplňující pocity nevymizely, i když se Češi nesčíslněkráte  přesvědčili, že hůře být může./

 Acylpyrinův děd, který kdysi náhodou vypomáhal při  stavbě pohraniční pevnosti " Hanička " říkal: Kdybysme  tenkrát do těch bunkrů navozili žrádlo a zarígrovali dveře,  tak jsme tam mohli deset let vydržet. Jeho kamarád Peltrám  to nerad slyšel. On byl spíše pro aktivní odpor. Acylpyrin  buď jejich sporům nerozuměl nebo mu připadaly malicherné.

 V té zimě na přelomu třicátého osmého a devětatřicátého  roku žil poprvé v nížině a jenom těžce se vyrovnával se  změnou klimatu. O paní Kateřině jsme v rodinné kronice pana  Peltráma žádnou zmínku nenašli. Buď žila tak nenápadně, že  nebylo co psát, nebo, což je pravděpodobnější, zmizela někde  ve světě s Matějem Padělkem o kterém víme, že se rád toulal.

 Vraťme se však k našemu chlapci, který překročil teprve  osmý rok věku i když fyzicky vypadal nejméně na dvanáct a  půl. Jak se zdá, přes všechnu citovou nevyrovnanost mu  sestup z hor do nížiny tělesně i duševně prospěl. Na  rozlehlých polích úrodného Polabí se našla daleko výživnější  strava než v náruči horského lesa. Zřejmě i relativní  blízkost dvou kulturních center  /Pardubic a Hradce / ,  vyvolávala vibrace, které blahodárně působily na jeho  intelektuální vývoj. Když v březnu vtrhla do země okupační  vojska byl, co se týče znalostí a určité míry protřelosti,  již na srovnatelné úrovni s kterýmkoliv normálním, dospělým  Čechem.

 

 Přes tento bouřlivý rozvoj vnímání si však zachoval i  určité dětské rysy.

V té době se poprvé projevila jeho pozdější tendence všechno zakopávat. Vůbec první případ máme  doložený zápisem v Peltrámově kronice.

 Seběhlo se to takto:

 Přestože už byla polovina května, počasí bylo mizerné a  starému Hystepsovi došel tabák. Poslal malého Acylpyrina do  místního koloniálu pro svůj měsíční příděl a chlapec se jako  obvykle zatoulal. Na kraji vsi našel rezavou odhozenou  poštovní schránku. Protože neměl rád nepořádek, a vlastně i  proto, že obdivoval jednoho ze sousedů, který byl  funebrákem, rozhodl se, že schránku pohřbí. Odnesl ji na  rozcestí ke křížku a tam ji zahrabal do země. Potom doběhl  dědovi pro tabák a ve frontě utrousil, že u křížku je mrtvá  schránka.

 Když k večeru obsadilo Pohřebačku gestapo, byl zcela  unesen rozsáhlostí policejní akce.

 Snaživý soused, vesničan, který celou věc nahlásil,  přišel asi po čtrnácti dnech s vyraženými zuby. Byl vlastně  první obětí cizí zvůle. Jak říkal, na gestapu si mysleli, že  chtěl zesměšnit říšské bezpečnostní orgány.

 Tomuto rušném momentu možná vděčíme za to, že jsou dnes  stovky a možná tisíce skrýší, podobných tehdy naivnímu  dětskému hrobečku rozesety nejen po celém bývalém  Československu, ale i na mnoha místech Evropy.

 Čas se ale nezastavil. Přes vystupňovaný teror běžel  dál a nelítostně stříhal metr vyměřený tisícileté říši.  Omlouváme se, že tato kapitola Acylpyrinova života je  poněkud pochmurná.

 Ano, omlouváme se. I když si myslíme, že  omlouvat by se měli jiní.

         Přeskočím nyní asi tři roky. Na jejich závěru potkáváme  Acylpyrina jak tráví poslední zbytky dvou velikých veřejných  knihoven Hradce a Pardubic.

 Přestože tehdy, jako i celý další život upřednostňuje  všestrannost, přece jen je oblast jeho srdci nejbližší. S  přibývajícími lety se tělo natahuje a oči se obracejí ke  hvězdám.

 Ve skupině výrostků slýchá občas jména jako Churchil, Beneš, generalisimus Stalin a Ciolkovskij. Posledně  jmenovaný se vyskytuje na pomačkaném výstřižku z jakéhosi  předválečného časopisu. Na vyobrazení ukazuje vztyčenou  rukou na model čehosi, co je pojmenováno raketou.  Acylpyrinovi obrázek něco připomíná, i když si zaboha nemůže  vzpomenout co?

 Jisté je, že vyobrazený prototyp otevírá  perspektivu cest ke hvězdám.

 Do zmíněné skupiny výrostků patří i jistý Tomáš  Hurdiska, pomocný zedník, který chodí pracovat do pardubické  cihelny.

 Když vidí Acylpyrinovo nadšení modelem rakety navrhne,  že mu za karton tehdy ilegálně šířených partyzánek a za  lahvičku samohonky, kosmickou loď postaví.

 Acylpyrin je nadšen.

 Jeho nadšení však netrvá dlouho. Ukáže se, že jediný materiál se kterým Tomáš umí pracovat jsou cihly.  A tak, přestože Tomáš dělá příčky jenom na štorcku,  výsledná loď je nakonec příliš těžká a tedy zcela nefunkční.

       Ano, toto jsou životní momenty, které formovaly dětskou  duši Acylpyrina Hystepse. Od této chvíle například ví, že co  si sám neudělá, na to se prostě nemůže spolehnout. Zbavuje  se posledních zbytků dětské důvěřivosti, a snad trochu i pod  tíhou doby, předčasně vyspívá v muže.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Kapitola 5

 

 ACYLPYRIN HYSTEPS - ÚSVIT SVOBODY

 

 Děla chrlila oheň a železné Godzily drtily zem. V  hlavním městě říše vypustili do ulic šelmy berlínské ZOO.  Ideologům říše, která měla trvat tisíciletí se zdálo, že  její zánik po několika letech hrůzovlády bude i koncem  světa.

 Nebyl.

 Většina Evropy křepčila nadšením v přesvědčení, že na světě  konečně nastává věčný mír a zlatý věk lidstva.

 Ani tato vize se nenaplnila.

 Dospívající Acylpyrin Hysteps pozoroval rozjařené  spoluobčany a s láskou vzpomínal na svého kmotra Izáka  Lowensteina, který neodpovídal na dopisy. Podle  korespondenčního lístku ze Slovenska prý nikde dlouho  nevydržel a nakonec se odstěhoval do Polské Oswiecimi.  A.H.by se za ním vypravil na návštěvu, ale na dráhy nebylo  spolehnutí. Než se rozhodl k cestě pěšky, objevil v novinách  článek, který smysl této výpravy zcela zpochybnil.

 V ulicích se mezi tím děly věci. Skupinky odvážných  odbojářů strhávaly německé nápisy, rabovaly bývalé úřadovny  gestapa a pálily archivy. Zvláště mezi nimi vynikal  Peltrámův soused z Pohřebačky, který všude ukazoval umělý  chrup a s páskou na rukávě určoval, co dělat.

 Nebyla to jednoduchá doba. Starý Hysteps jednou dokonce  musel roztrhnout dva sousedy, kteří se po celodenní hádce o  to, kdo z nich více trpěl, servali jako psi.

 I v Pohřebačce  po opadnutí první vlny nadšení, poněkud  přituhlo. Bezzubý soused, který před lety upozornil na  mrtvou schránku, obvinil mladého Hystepse, že tehdy ohrozil  obec. Lidé se od rodiny odtáhli a podle zásady, kdoví jak to  bylo, začali na Hystepsovic koukat skrz prsty.

 Dobrodinec Peltrám po čase naznačil, že by snad bylo  lepší, kdyby se vrátili do Olešnice. Děda Hysteps radil  ještě vyčkat, i když tuto alternativu zcela neodmítal.

 V novinách psali o potřebě osídlit pohraničí a tak Hystepsova váhavost zavinila, že nakonec nalezl rodnou  chalupu rozebranou na stavební materiál.           Ještě krátce se Acylpyrin s dědem znovu objevuje na  Hradecku. Kamarád Peltrám jim dohodí práci na jednom ze  zanedbaných statků. Starého Hystepse ale práce nebaví.

 V opuštěné vilce po uprchlém německém strumbaumfurerovi  objeví morbidní sbírku popravčích a mučících nástrojů.

 Mezi mnoha nepoužitelnými věcmi je i zachovalá  gilotina. Tento nástroj natolik zaujme jeho představivost,  že ho s Acylpyrinem přestěhují domů na statek.  Z Hradiště přiveze fůru javorových špalíků a s  hradeckým houslařem dohodne, že mu bude dodávat plátky na  výrobu kobylek. Přestože má technologický postup celkem  promyšlený, poněkud zanedbá bezpečnost práce. A tak u  najatých pomocníků, kteří přidržují špalíky aby řez byl  rovný, často dochází k úrazům. Místním orgánům se nelíbí,  že v kraji přibývá jednorukých a tak Hystepsovi, pod pláštěm  noci, opět ve spěchu mění působiště.

 Někdy koncem roku děd s vnukem krátce navštíví Prahu.  Mladý Acylpyrin je nadšen tepem velkoměsta. Vrcholem výletu  je návštěva Staroměstského náměstí, foyeru Národního divadla  a nádvoří Pražského hradu.

 Acylpyrin obhlíží nápisy typu: "Nepřátel se nelekejte,  pravdy každému přejte", "Národ sobě" a "Pravda vítězí".

 Rád by se také podobným způsobem definoval a něco vzletného  vytesal do kamene. Děda mu to ale rozmluví.  Říká mu: "Acylpyrine, každou chvíli jsme někde jinde, přece  to nebudeš tahat ssebou."

 Acylpyrin tedy sleví a spokojí se pouze s vlastní vlajkou,  která se dá snadno sbalit, není těžká a nezabere mnoho  místa.

 Při toulání ulicemi ve kterých panuje čilý ruch a kde  pracuje velké množství lidí na opravách poškozených budov,  často slyší obdivný slogan: "Zlaté české ruce".

       Když později přemýšlí nad charakteristikou svých spoluobčanů, zcela toto  rčení zavrhne.

 Tehdy ještě nepíše deníky a neobtěžkává zemi svými  zakopávkami, a tak se pouze svěří dědovi: "Zlaté české ruce  Čechy nezachrání. K čemu byly husitům po bitvě u Lipan? Co  za ně mohli vyměnit Čeští bratři po Bílé hoře? Zachránily by  život takovému Komenskému?

 Mělo by se říkat "Zlaté české nohy" ".

 Když později objednává výšivky na svoji vlajku, nechá  zde ztvárnit tygra (ne proto, že je šelmou, ale že umí  rychle utíkat), a prostor nad jeho hlavou vyzdobí nápisem  "Pravda někdy vítězí".

 V souvislosti s vlajkou A.H. jsme nuceni poznamenat, že  s ní nikdy neměl štěstí. Krátce po válce urážela zjitřené  vlastenecké city, v době totality dráždila funkcionáře  neobeznámené s heraldikou a po sametové revoluci, kdy si  vlastní vlajku může zhotovit každý trouba, ztratila pečeť  jedinečnosti.

 S pietou ji tedy ukryl kdesi u Malína.

 My se domníváme, že by si takováto relikvie zasloužila  důstojnější uložení.  Uvažujeme obrátit se v budoucnu na americkou  astronautickou společnosti NASA a požádat, až zase někdy  poletí tam nahoru, jestli by ji nezakopali

třeba na Měsíci.

 Mohli bychom jistě požádat i Acylpyrinovy přátele z  kosmu, ale přece jen budeme raději, když tento pionýrský čin  provedou zástupci naší civilizace.

 

 

 

 

 Kapitola 6.

 

 KAŽDÝ MUSÍ NĚKAM PATŘIT

 

 Koncem sedmačtyřicátého roku odvedl starý Hysteps  Acylpyrina na evidenci obyvatel. V úřadovně už panovala  stísněná atmosféra, neboť jak starý Hysteps zaslechl, " něco  bylo ve vzduchu ".

 Úředník dlouho odmítal vydat chlapci řádné dokumenty.  Tvrdil, že bez rodného listu, potvrzení o školní docházce a  dalších dokladů, které Hystepsovi samozřejmě nevlastnili, je  tento úkon vyloučený.

Starý Hysteps řekl, že neodejdou dokud  jim nevyhoví. Po čtyřech dnech úředník změkl, vyplnil  požadovaný průkaz a začal větrat.

 Tento první Acylpyrinův průkaz pravděpodobně přispěl k  dalšímu ztížení hledání pravdy, neboť údaje v něm obsažené  byly dílem nepravdivé, dílem pouze přibližné a dílem zcela  vymyšlené.

 Tu zimu se Hystepsovi nastěhovali na statek Peltrámovic  švagra statkáře Hraběte. Starý Hysteps se staral Hraběti o  stáj plemenných býků.

 Vzhledem k tomu, že se statkář v tom čase zajímal více  o politiku než o hospodářství, ani nezaznamenal, jak zhusta  se z chléva ozývá nespokojené bučení hladového dobytka.

 Jednou koncem února vstoupil Hysteps do místní hospody  a zavolal na hospodského: " Přines mi kmínku!"

 Na sále bylo ticho jako v hrobě a jediný hlas, který  vycházel z radiopřijímače oznamoval:" Právě jsem se vrátil z  hradu".  Hysteps měl žízeň, znervozněl, že mu není věnována  patřičná pozornost a zakřičel: " Já se právě vrátil z  chlíva," a důrazně zopakoval svou objednávku.

 Rozrušený bezzemek sedící v koutě do dědka strčil a  povídá: " Mlč, Hystepsi, copak neslyšíš, že do této hospody  právě vstoupily dějiny"?

        Byla to dlouhá zima a statkář Hrabě byl nakonec  Hystepsovi vděčný. Vždyť díky laxní péči, kterou děd věnoval  stádu, unikl jeho statek první vlně vyvlastňování.

 V této rušné době vstupuje Acylpyrin do mládežnické organizace pořádající kulturní výjezdy po vsích a vískách  východočeského kraje.

 Poznává Rudou Soňu a poprvé se zamiluje.

 Mládežnická skupina je řízena trojkou zkušených  funkcionářů, kteří vystupují pod krycími jmény přijatými  ještě v čase odboje. Jejich přístup k řešení problémů je  chladně praktický a vůči nepřátelům kolektivizace zaujímají  mrazivý postoj. Ve skupině mládežníků jsou známi pod jmény  Pankrác, Servác a Bonifác.

 Soudružka Žofie s krajského výboru o nich tvrdí, že to  jsou zlatí chlapci.

        Všechny údaje, které jsme shromáždili z Acylpyrinova  raného mládí, pocházejí vlastně z druhé ruky. Teprve v čase,  o kterém je právě řeč, dochází

 k zásadnímu zlomu.

 Kolem krabice, nalezené koncem listopadu 1989 na  skládce nepotřebných dokumentů z období minulého režimu,  zuří požár. Jako zázrakem plamenům unikne obsáhlý spis  pojednávající o celoživotní pouti A.H. označený kódovým  štítkem " BUBÁK "

      Když srovnáváme některé údaje této organizace s  poznámkami získanými z vykopávek a s knihami řešícími  problematiku zmíněných čtyřiceti let z pera jakéhosi pana  Cibulky, musíme přiznat, že se nejméně v třetině shodují a  vzájemně doplňují.  Leckoho by zmátlo, že si část informací i zcela  protiřečí. My však zmateni nejsme. Ze studia výstřelků  Acylpyrina Hystepse vyplývá, že se jedná o tak rozporuplnou  a mnohavrstevnou osobnost, že snad není nic, čím by nás  ještě mohl překvapit.

 V těch dnech také dochází k dalšímu, celkem  bezvýznamnému setkání s mimozemšťany.

 Acylpyrin je vylákán na opuštěné místo a zavlečen do lodi.

Celá posádka ho ubezpečuje, že se jedná jen o běžnou  zdravotní kontrolu.  Mimozemšťané se chovají velmi přátelsky a o probíhající  politické změny neprojevují zájem. Vyjímkou je pouze jeden  z topičů hvězdoletu, který se v soukromí obrátí na  Acylpyrina a překvapí ho dotazem, kde lze získat přihlášku do strany.

 

 

 

 

 

 

 

 Kapitola 7.

 

 NĚKDO ODEJDE, NĚKDO ZŮSTANE

 

 Příhoda s topičem, pokoutně zjišťujícím jak se dostat k  přihlášce do strany, se nám zpočátku zdála poněkud  nevěrohodná.

 Vžijme se však do oné doby. Ve spojených státech řádí  výbor pro neamerickou činnost a v každém intelektuálovi vidí  potencionálního komunistu, zatímco v čerstvě zformovaných  souputnících Ruska je kdekdo považován za agenta  imperialismu. Můžeme se potom divit topičově opatrnosti?

 Byla to prostě doba kdy bylo možné všechno.

 Acylpyrin se po takzvané zdravotní prohlídce na  hvězdoletu vrací k prostému životu běžného občana. Jak  postupně zjišťuje, k rozsáhlým jazykovým schopnostem přibývá  i ničím neomezená manuální zručnost. V těch letech, vlastně  ze dne na den, získává schopnost vyrobit z čehokoliv  cokoliv.

 Starý Hysteps si v místě nového bydliště udělá známost  s vdovou po lékárníkovi jejíž jméno se nám nepodařilo  zjistit. Víme jen, že ji oslovuje Žužu, což jí údajně dělá  dobře.

 Kamarádi z mládežnické organizace Acylpyrina  přesvědčují, že by měl dědu před onou reprezentantkou  kapitálu chránit. Acylpyrin však pokaždé jen mávne rukou a  tyto výtky odbude celkem nelogickou poznámkou: " Však má  svůj rozum".

 Svůj rozum však nejspíše ztrácí zubař Wipler, který si  na zahrádce schová půl kila našetřeného zlata. Když ho  chlapci od bezpečnosti přimáčknou a domlouvají mu, že se  takhle s drahými kovy nezachází, hloupě se vymlouvá, že teď  zrovna nikdo zlaté zuby nechce. Vůbec nedokáže pochopit, že  pokud něco nepotřebuje, tak to má odevzdat.

 U mladého Acylpyrina se v těch dnech začínají objevovat  i první záblesky jasnozřivosti. Když děda s Žužu zlehčují  Wiplerovo škobrtnutí a tvrdí, že pan zubař bude za pár dní  doma, Acylpyrin jen zabručí:

 " Kdepak, to bude na dlouho."

 Paní Žužu, jak jsme zjistili, získala srdce starého  Hystepse několika běžnými ženskými triky. Za prvé, nikdy mu  nezapomněla nabídnout štamprli slivovice. Za druhé, nikdy po  něm nechtěla žádnou práci. A konečně za třetí, svorně s  dědkem nadávala na všechno a na všechny. Nad jejím téměř  každodenním výrokem: " Neboj se, Hystepsi, brzy to praskne",  Acylpyrin jen nevěřícně kroutil hlavou.

 Sám nevěděl, kde se v něm bere schopnost rozlišit iluzi  od tvrdé reality, ale čím častěji se přesvědčoval o  správnosti svých podvědomých úsudků,tím více si věřil.

 Na základě jedné takové vize začal šít dědovi  " sedmimílové boty."

No, sedmimílové boty, tak tomu říkal  on, Acylpyrin. Ve skutečnosti se jednalo o veliké holinky s  obrácenou podrážkou, takže když někam šel, vypadalo to, jako  když jde odtamtud.

 Bylo to onoho roku kdy v Praze odsoudili a popravili  generálního tajemníka KSČ. Žužu z toho usoudila, že to, co  říkají na Svobodné Evropě, je už na spadnutí a připravila  malou oslavu.

 Ten den přivítala starého Hystepse hned dvěma  štamprlaty. Sdělila mu, že v Praze už věší komunisty a potom  ho odvedla do magacínu, kde začali laškovat na odřeném  kanapi.

 Zrovna když byli v nejlepším a vzájemně si svěřovali,  co by si dali zahrát, kdyby některý z nich umřel, vešel  Acylpyrin.

 Už na první pohled měl rozmrzelou tvář. V ruce nesl  holinky sedmimílovky a aniž by respektoval jejich soukromí,  spustil: " Tak ti dědo sebrali další kamarády. Myslím, že je  nejvyšší čas zdrhnout."

 " Jaký kamarády? " zeptal se zjihle Hysteps, stále ještě  duchem bloudící v tklivých pohřebních melodiích.

 " Švadlenku, Tatíka, Šínu a ještě asi pět dalších."

 " Blbost, " odsekl děda. " To jsou slušný lidi. Proč by je  měli sbírat?"

 " To máš těžký," řekl Acylpyrin. " Prej připravovali třetí  světovou válku, šířili zvířecí nemoci a poslouchali  zahraniční rozhlas."

 " Vždyť jsem ti říkal, že je to blbost. Co já vím, tak mimo  Žužu tu nikdo rádio nemá."

 " To je teda argument. Tady máš boty a koukej se chystat,"  uzavřel diskusi Acylpyrin.

 Když jsme probírali toto období života A.H. a hovořili  s pamětníky, zjistili jsme, že se Acylpyrinův děd nakonec  přece jen přesvědčit nechal a odešel do emigrace. Potvrdil  se nám i výrok Hystepse stran jeho kamarádů. Byly to  skutečně slušní a prozíraví lidé. Často mívali pravdu.  Uvádíme zde oblíbený citát jednoho z nich, který říkal:  Zavřít můžou, pustit musejí. Po osmi letech se ukázalo, že  se nemýlil.

 Vraťme se však ještě na chvíli k útěku Acylpyrinova  děda. Samozřejmě, nebyli jsme u toho. Dovedeme si však  celkem živě představit situaci, kdy skupina pohraničníků  narazí na stopy speciálních Acylpyrinových bot.

 Jistě museli být zmateni. Nohy této velikosti nebývají  obvyklé. A tak zatímco po krátké poradě začíná štvanice  mířící hluboko do vnitrozemí, starý Hysteps o sedm mil dál  již klepe na vrata emigračního úřadu.

 Tak to bývá. Někdo odejde, někdo zůstane. Od této  chvíle je Acylpyrin bez jakýchkoliv závazků a s rozšiřujícím  se rejstříkem schopností míří do budoucnosti.

 

 

 

 

 

 

 

 Kapitola 8

 

 ACYLPYRIN ZŮSTÁVÁ SÁM

 

 Emigrace Acylpyrinova děda znamenala, že po kmotru  Izákovi a matce Kateřině mizí z jeho života poslední osoba  ke které byl citově vázán.

 Popřemýšlejme trochu o situaci tohoto mladého muže  obklopeného chladným světem ve kterém navíc zuří třídní boj.

 Existují zde sice poněkud vágní a nepravidelné návštěvy  mimozemšťanů. Lze však v tomto případě hovořit o citových  vazbách? Jak víme, žádného z těchto průzkumníků nezná v té  době ani jménem. Oni si přicházejí a odcházejí jak se jim  zamane, aniž by na tom on mohl cokoliv změnit.

 Vezměme v úvahu i kapacitu Acylpyrinova mozku. Je  vůbec člověk postižený takovou intelektuální nadprůměrností,  schopen prostých lidských citů? Nebyl už samotnými  experimentátory z kosmu odsouzen k totální samotě?

 Nechme však těchto planých úvah, které spíše spadají do  diskrétních pracoven psychologů a filosofických debat na  příslušných fakultách a vraťme se zpět k našemu chlapci.

 Přes pokračující budovatelské tendence, které přetavují  společenský život, směřuje Acylpyrín k určité lyrické  katarzi. Opouští převládající témata, která hýbou veřejným  životem tehdejšího Československa a začíná psát lyrické  básně.

 Jeho jediná rozsáhlá sbírka, čítající třináct set stran s provokativním názvem

 " V žárovce zhasly ", nezíská přízeň  tehdejších nakladatelů a tak ji zakopává na Karlovarsku.

 Její život v podzemí však není dlouhý. Bývalý profesor  slovanských jazyků, který je na převýchovném pobytu v  nedalekém táboře nucených prací, ji nachází ve chvíli, kdy  už pozvolna ztrácí víru ve smysl života.  Acylpyrinova sbírka mu tuto víru vrací. Zakopává ji na  bezpečnějším místě kudy nemá vést žádná z příštích silnic, a  o několik let později ji složitou cestou odesílá krajanskému  spolku kanadských Čechů.

        Když bylo o několik desetiletí později Acylpyrinovo  básnické dílo vystaveno podrobnému zkoumání vyšla najevo  jeho mnohavrstevnatost. Sedm profesorů se přelo o významový  obsah jednotlivých veršů, a protože ani v jediném případě  nedošli k shodnému výkladu, sjednotili se na závěru, že se  jedná o velkou poezii.

 Z rozsáhlé básnické tvorby těchto let poněkud  vybočuje Acylpyrinův málo známý pokus napsat pohádku. Její  název v prvních okamžicích vyvolává pocit čehosi důvěrně  známého. Vzápětí nás napadá ,že se může jednat i o překlep.  Když se však pozorně začteme do této parafráze české  klasiky, vychází najevo, že se jedná o další brilantní projev  Acylpyrinova ducha.

 Pohádka " Vůl nad zlato " je takovým malým klenotem  písemnictví, který ani po letech neztrácí svou aktuálnost.

 Jak je každému známo, v klasické pohádce král ne a ne  uznat, že tak obyčejná věc jako sůl může být potřebnější než  zlato. Dokonce v rozčílení vyžene dceru.

 Acylpyrin této konstrukce využívá a v pohádkovém  příběhu dokazuje, že každá lidská společnost vola potřebuje.  V rozvíjejících se zápletkách král nejdříve s pohrdáním  vykřikne: "K čemu nám takový vůl může být užitečný?"

 Všechno však dostává jiný rozměr, když této pohádkové  bytosti dovolili zazářit, aby na ni posléze svedli všechno,  co se v království nevydařilo.

 V doprovodném textu, který svým rozsahem pohádku  několikanásobně přesahuje, Acylpyrin dokonce tvrdí, a zde  cituji: " Pokud království nemá vhodného vola k dispozici,  musí si ho vytvořit."

 Tento Acylpyrinuv odskok do literatury je zřejmě jen  přirozenou reakcí na pochmurnou atmosféru poválečné doby. Od  války již uplynula řada let. Nadšení vyprchalo, hesla se  oposlouchala a technické inovace přicházející z Ruska  Acylpyrina neoslovují. Cestou z vesnické hospody, která má neúměrně časnou závěrečnou hodinu, si Acylpyrin stěžuje svému stejně  žíznivému společníku:

" Ten hospodský není dobrý člověk. Měl  ještě nalít."

 " To máš těžký," říká kolega, " ráno musí na družstevní."

 " Kdyby se držel pípy, byl by užitečnější," dodává A.H.

 " No, Acylpyrine, třeba se dočkáš. V JZD chtějí podle nového  sovětského vzoru zavést setbu z letadel. Třeba potom nebude  tolik lidí potřeba."

 " To by se mi líbilo," na to Acylpyrin. " Jen se bojím, že  tady u nás máme moc malá políčka a bude těžké se trefit."

 Tato Acylpyrinova skepse se nakonec ukázala správnou.  Z letadel se sít nezačalo a zavírací doba restauračních  zařízení zůstala i nadále nestydatě časná.

 

 

 

 

 

 

 Kapitola 9

 

 OD NIČEHO K NIČEMU

 

 Přelom padesátých a šedesátých let prožívá Acylpyrin v  celkem pochopitelném opojení vlastními schopnostmi se všemi  průvodními znaky mládí. Stále něco hledá, aniž by to  podstatné nalézal. S mladickou urputností se vrhá do bádání  o rodu Hystepsů a s uspokojením zjišťuje, že jeho předci  měli vždy velmi blízko k výbojům jak vědy, tak kultury.

 Už jeho praprabába se zapsala do literárních dějin,  když posloužila Barunce Panklové, později spíše známé pod  jménem Božena Němcová, jako předloha dvou literárních postav.

 I když by se rodu Hystepsových dalo vytknout kdeco, jistě  nikdo nepopře, že postavy "Divá Bára" a "Viktorka" jsou  zapsány zlatým písmem do kulturního dědictví českého národa.

 Protože se chceme zabývat pouze podstatným, vynecháme z této  stati takové detaily, že i dva psi a Hystepsovy včeličky  sehráli svou roli při vzniku románu "Babička".

 Historicky vzdálenější případ se odehrál ve Francii,  kde proslulý autor použil postavu Acylpyrinova předka jako  jednoho z hlavních protagonistů pohádky  „Kráska a zvíře."

 Obdobné případy se objevují i v technických oblastech,  kde pro zajímavost uvádíme případ zákona o gravitaci,který  údajně vznikl když na odpočívajícího vědce spadlo ze stromu  jablko. Je málo známou skutečností, že v celé věci má opět  prsty jeden z věčně hladových Acylpyrinových předků. Při  lupu ovoce byl překvapen pozdějším géniem právě ve chvíli,  kdy si cpal, mimochodem ještě nedozrálá padavčata, za  košili. Protože se fyzik uložil k odpočinku, Acylpyrinův  předek zůstal uvězněn v koruně stromu. Aby se nepohodlného

 svědka své loupeže zbavil, vzal jablko a dobře zamířil.  Protože měl dobrou trefu, fyzika zasáhl a následně došlo  k věci již celkem přesně popsané v učebnicích.

 Toto poznání minulosti zvedlo Acylpyrinovo sebevědomí.  Musíme si uvědomit, že byl tak trochu zaskočen nepřeberným  množstvím svých možností, které v praktickém životě  nenacházely žádné uplatnění. Vzhledem k tomu, že příliš  předbíhal vlastní dobu, byl jeho přístup k práci natolik  překvapující, že spíše než uznání, se mu dostávalo výtek.  Někdy byl dokonce od práce i nevybíravě odháněn. Snad proto  se v těchto letech tak velmi upíná k hledání životní družky.

 Bohužel i v citové oblasti mu jeho praktičnost  takříkajíc svazuje ruce. O Acylpyrinovi H. například víme,  že často a rád mluvil ze spaní. Domníváme se, že celkem  rozumně usoudil, že družka obdařená stejnou schopností, by  zákonitě byla pro společný život přínosnější. Zaprvé by se  vypovídala v noci, a za druhé by se během nočních rozhovorů  vyřešilo plno věcí, které v běžných rodinách spíše obtěžují.  Naše znalost žen je však taková, že zvláštnosti, které  ony považují za defektní spíše skrývají, a tak se ani  tenkrát, Acylpyrinovi nepodařilo objevit, co hledal.

 Do rukou se nám dostalo i svědectví jednoho  hostinského, který tvrdil, že Acylpyrin v té době žil s  dvěma Andulkami. Tato informace nás zpočátku svedla k  představě jakéhosi grupensexu. /Což v té době nebylo zas až  tak obvyklé./ Když jsme ale zjistili, že se jednalo o  samičky ptáků a zavrhli podezření ze sodomie, došli jsme k  závěru, že tato věc s tématem nesouvisí a že se  pravděpodobně jednalo o prosté vytěsnění samoty.

 Nechci se zde šířit o drbech, které o A.H. v případě  intimních vztahů kolují. Někteří puritánštější členové naší společnosti byli těmito řečmi zhnuseni a jednoho svého  kamaráda museli dokonce odvést ke konzultaci s odborným  lékařem. Pravda je však taková, že A.H. nikdy nejednal  násilnicky. Pokud mu žena řekla ne, pokaždé ovládl své pudy  a okamžitě se vrhl na nějakou jinou věc.

 Příkladným vztahem bylo jeho soužití s němou sousedkou,  která vždy, když se objevil, radostně mávala rukama a  utíkala do svého domu.

 Pravdou je, že toto její předstírané zdráhání nikdy  Acylpyrina nezmýlilo a vzhledem k tomu, jak byl mrštný,  pokaždé byl v domečku dřív než stačila otočit klíčem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Kapitola 1O.

 

 ČAS TÁNÍ

 

Každý národ si vytváří pověry a mýty, které jsou pro  jeho existenci neméně důležité než poznaná pravda. V  Čechách se například věří, že osmička v letopočtu ssebou  nese možnost magických změn. Acylpyrin je povznesen nad  takovýto způsob uvažování, přestože s blížícím se rokem

 osmašedesátým i on pociťuje stoupající společenské vzepjetí.

 V létě před očekávanou osmičkou se rozhodne přesídlit  do Prahy. Stěhuje se do podnájmu v jednom z činžovních domů  na rozhraní Žižkova a Vinohrad a jeho oblíbeným podnikem se  stává sklepní vinárna Podrum. O materiální zabezpečení nemá  nouzi, neboť jeho schopnost číst z ruky, hádat budoucnost z  kávové sedliny a těšit opuštěné důchodkyně mu přináší tolik  finančních prostředků, že si dokonce zakládá bankovní konto.

 Od prosperujících aktivit ho odvádí pouze, v dnešní  době již zcela nepochopitelná, povinnost pracovat. Aby unikl  trestnímu stíhání za příživnictví obstará si celkem  přijatelný job při úklidu toalet na Hlavním nádraží v Praze. Zde  poznává mnoho nových přátel. Profesor, který si přivydělává  mytím vagónů, ho zasvěcuje do teorie o velkém třesku a  existenci černých děr.

 Acylpyrin zjišťuje, že rozhodnutí pro život v Praze,  mu otevírá dveře do společenských vrstev o kterých během  venkovského života neměl ani zdání.

 V již zmíněné vinárně Podrum se seznamuje s Marion  Ptáčkovou, ve společnosti spíše známou pod přezdívkou  "Kuřačka". Tato obdivuhodná žena, která je pravda již v  letech, zaujme Acylpyrina svou žíznivou touhou po poznání.  Přestože její pravidelní zákazníci přicházívají až kolem  dvaadvacáté hodiny, již od časného večera vartuje u  vinárenského stolku a vyhlíží s kým se dát do řeči. Jejich  vztah pozvolna překračuje hranici běžného společenského  klábosení a v podprahových vrstvách raší prvky mateřství.  Možná je tato žena jakýmsi katalyzátorem, který spojuje dvě  zasuté dětské vzpomínky. Vzpomínku na matku Kateřinu a  vzpomínku na setkání s Jeskyňkami.  Marion Acylpyrinovi podkuřuje. Neustále ho chválí a  dokonce o něm tvrdí, že určitě musí být muzikální. Prý si ho  představuje s houslemi, kterými dokáže rozplakat koncertní  síň. Pod dojmem těchto Marioniných představ Acylpyrin váhá a  zkouší získat někoho, kdo ho na housle naučí hrát.

 Získává sice jakousi učitelku hudby, která je ochotná vyslechnout  jeho žádost, ale výuku odmítá zahájit. Tvrdí, že je na  housle moc starý a že by se měl spíše věnovat bicím  nástrojům.

 Tato odbočka k výuce houslové hry nemá dlouhého trvání.  Marion na zmíněnou učitelku začíná žárlit a Acylpyrinovi  mimozemští přátelé, kteří ze studijních důvodů bývají také  častými návštěvníky Podrumu ho nabádají, že má nechat hudbu  hudbou a věnovat své úsilí práci vědce a literáta.

 Nakonec z celé exkurze do světa hudby zbude jen několik  triumfálních pochodů pro dechové nástroje, které jsou  jakýmsi trucem všem, kdo tvrdí, že hudba není jeho obor.

 Tato díla Acylpyrin věnuje závažným historicky národním  mezníkům. První skladba se jmenuje " Dobytí hory Říp ".  Další pochody mají například tyto názvy: " Útěk z Bílé  hory", " Lipany, Lipany" , " Korunovace českého krále",  " Pochod samostatných Čechoslováků" a Pochod " Teď už máme,  co jsme chtěli".

 Návštěvou vinárny Podrum a seznámením s paní Marion  jsme však poněkud odbočili od hlavní pracovní náplně  Acylpyrinova pražského pobytu.

 Již zmíněné jasnovidectví je  pro tento čas nazrávajících změn čímsi, řekl bych, přímo  typickým. Co Acylpyrina trápí je určitá útržkovitost. Dívá  se do mlhy jejíž chuchvalce něco odkrývají, něco zakrývají,  ale nikdy nenabídnou ucelený pohled. Acylpyrin také nerad  předvídá věci, které jsou v běhu.

Stále ještě má v paměti  den na který kdysi předpověděl jednomu z dědových přátel  konec života. Zmíněný nevěřící Tomáš tehdy dorazil v poledne  do Acylpyrinova bytu a zle mu vyčinil, jak mu jeho nepřesná  předpověď nepříznivě ovlivnila život. Když mu tehdy  Acylpyrin domlouval, ať si pár hodin v klidu počká, rozčílil  se, zbrunátněl a padl mrtev k zemi.

 Jsou lidé, kteří by takovýto důkaz své neomylnosti  přijali jako zadostiučinění. Pro Acylpyrinovu citlivou  povahu to však byl šok. Od oné doby odmítal býti konkrétní a  všechna zásadní tajemství ukrýval ve vlastním srdci.

 Aby zamezil útržkovitosti svých předpovědí pořídil si  Acylpyrin křišťálovou kouli. Opatřili mu ji vlastně jeho  přátelé z Hlavního nádraží, kteří ukradli kufr tehdy známé  pražské jasnovidce, která zřejmě opomněla nahlédnout do

 vlastní budoucnosti a neprozřetelně ponechala na pár vteřin  zavazadlo bez dozoru.

       Ve skleněné kouli se Acylpyrin naučil číst jako v  otevřené knize. I když se nikomu příliš nesvěřoval, již při  nadšeném vítání roku šedesát osm věděl, jak tento netrpělivě  očekávaný rok skončí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Kapitola 11.

 

 INVAZE

 

 Na přelomu jara a léta zmíněného roku panovalo  všeobecné mínění, že jsme tím nejpozoruhodnějším národem na  světě. I v Podrumu došlo k výraznému uvolnění. Děvčata byla  veselejší, štamgasti přestali hledět na nějakou tu pětku a  zavírací hodina ztratila praktický význam.

 Acylpyrinovi přátelé z nočního podniku byli poněkud  skeptičtí ke všemu, co zavánělo vědou a jasnovidectvím.  Přesto se jedné noci, snad pod vlivem zkonzumovaného  alkoholu, obrátili na Acylpyrina s prosbou, ať se podívá do  své koule.

 Samozřejmě, že se tato žádost neobešla bez zlehčujících  a dvojsmyslných poznámek. Acylpyrin byl však na jadrný  způsob zdejší zábavy zvyklý a tak, přes drobnou námitku  o pozdní noční hodině, rád vyhověl.

 Vytáhl z odřené pracovní brašny, která byla jeho  nerozlučnou družkou své, jak říkal okno do budoucnosti, a  pomocí několika popelníků vytvořil podium na které  kouzelnou kouli položil.

 " Tak co vidíš, Acylpyrine?" zeptala se Marion.

 " Chviličku počkej, je tam mlha," řekl Acylpyrin. " Jo, jo,  už vidím. Stojí tam socha Svatého Václava."

 " Acylpyrine, ty seš trouba. Václav tam stojí, co pamatuju."  Vykřikl kdosi z pléna. "Prosím tebe, to je nějaká  budoucnost?"

 " Počkej Arpáde," odvětil klidně Acylpyrin. " Už se to  vyjasňuje. Na Václaváku je srocení lidí."

 " To je tam teď pořád, ty chytráku," nepřestával opruzovat  Arpád.

 " Vidím ruské tanky, " dodal ještě Acylpyrin a zakryl kouli  kapesníkem.

 " To jsi se asi vrátil do pětačtyřicátýho roku," řekla  smířlivě Marion a přistrčila před Acylpyrina čerstvě dolitou  skleničku. " Pro dnešek toho nech."

 Acylpyrin mlčel a sám pro sebe si říkal, proč jim kazit tak pěkně rozjetou noc.

 I v řadách mimozemšťanů stoupá vzrušení. Je zřejmé, že  vývoj událostí se vymyká jejich způsobu myšlení. To, co se  odehrává na ulicích, může být svým způsobem hysterie, ale  jednání české reprezentace i obou velmocí potvrzuje poněkud  komický Acylpyrinuv názor, že vlastně nikdo neví kudy kam.

 V tomto čase se pohled mezihvězdné flotily na tohoto  zdánlivě bezvýznamného účastníka jejich experimentů začíná  měnit. Acylpyrin je narychlo povolán do mezihvězdného  ústředí a po krátkém rozhovoru s velitelským sborem je mu  propůjčena hodnost seržanta.

 Nechceme zabíhat do podrobností, které konec konců ani  neznáme. Faktem ale zůstává, že od této události skryté  všem účastníkům rozehrané politické partie včetně tajných  služeb, se Acylpyrin stává příslušníkem veliké rodiny Super  galaktického souručenství převyšujícího svým významem jak  Spojené státy Americké, tak Evropskou unii, která v té době  navíc žije teprve v myšlenkách několika málo veřejných  činitelů.

        Dvacátého prvního srpna přijíždějí do Prahy ruské tanky.  V Podrumu ovazují vinné sklenky černou stuhou a nad vchodem  do vinárny vlaje trikolóra.    Češi protestují.

         Zbývá málo, aby se dav chopil zbraní a jako bájní husité  čelil přesile. Chybí však zeman Žižka, chybí spojující  chorál a vlastně chybí i víra k čemu by to všechno bylo  dobré.

 Uběhne týden a vzpoura směřující k hledání východisek  je potlačena. Acylpyrin to komentuje slovy: " Můj děda se  chtěl před okupanty zarýgrovat v pevnosti Hanička, já těch  pár desetiletí klidně přežiju."

 Situace však z počátku není vůbec jednoznačná. Profesor  z hlavního nádraží, který se mezitím stal učitelem na vysoké škole politické, nabídne Acylpyrinovi zkušební záskok v  právě začínajícím semestru. Acylpyrin nabídku přijímá a  stává se postrachem téměř všech svých kolegů. Jeho  homeopatický způsob výuky děsí zkušené komisaře praktickou  nemožností dostat studenta do úzkých.

 Acylpyrinova zásada dávat málo, očekávat ještě méně a  nedozvědět se téměř nic, je sice vřele přijímána absolventy  jednotlivých semestrů, ale nejvyšší vedení, které nese  zodpovědnost za výuku, dovádí k nepříčetnosti.

 Opět se uplatňuje osvědčené pravidlo, že ten nejlepší  bývá vyhozen první.

 A tak Acylpyrin opouští nejen vysokou  školu politickou, ale i Prahu. Při odchodu na venkov  odhazuje i valnou část ideálů směřujících k hledání lidské

 tváře a téměř všechny modely usilující o zlepšení  společenského života.

 

 

 

 

 

 Kapitola 12

 

 PŮVABY VENKOVSKÉHO ŽIVOTA

 

 Většina lidí setrvává na určitém místě, protože jim  důvěrně známé prostředí poskytuje zdání jistoty. Samozřejmě  se jedná o pouhou iluzi. Acylpyrin věděl, že bubáci bydlí i pod prahem rodných domů, ve skříních s pečlivě složeným  prádlem i v čerstvě rozečtené knize romantických příběhů.  Acylpyrin z Prahy neprchal. Nehledal klamné bezpečí o  kterém ostatně věděl, že neexistuje. Potřeboval si pouze  vyčistit hlavu. A takovému úkonu, vyhovuje daleko více zapadlá podhorská víska než nanicovatý  ruch rozbolavěného velkoměsta.

       Byl by však na omylu každý kdo by tvrdil, že v takovém  stranou i bohem zapomenutém místě se nic neděje.  Dobrodružství má mnoho tváří a mnoho podob. Je pravda, že za  většinou vesničanů nedocházejí emisaři z kosmu, ale i bez  této zvláštnosti je jejich život bohatý a plný  dobrodružství.

 Netrvá dlouho a Acylpyrin je vtažen do způsobu života,  který si mnohdy nezadá s Jánošíkovskými příběhy nebo způsoby  středověkých lapků.

 Třeba takové noční sklizně.

 To je hned: " Acylpyrine, přijď pomoct, dozrává obilí! "nebo

 " zítra se má vyorávat řepa, večer vyrazíme." či pouze lehce  nadhozené, " slyšel jsem, že u potoka složili tři fůry cihel  na opravu kravína."

 Acylpyrin nikdy neodmítne. Snad i proto má téměř  okamžitě plno nových přátel. Do svého deníku si poznamenává:  " Je to zvláštní, jak to ty lidi baví. Stále něco stěhují z  místa na místo, až jim na nic jiného skoro nezbývá čas. Co  bych  nepomohl“, utrousí sám pro sebe, „jsem přece taky člověk."

 V této větě, kdy se pojmenovává člověkem, je  možná i záblesk pochybnosti o tom, k jakému společenství  vlastně patří. Samozřejmě, v tuto chvíli je to ještě velmi  neuvědomělé, ale už sama skutečnost, že se zanáší úvahami o  své lidské identitě cosi napovídá.

 I zde na vsi se odehrávají milostné zápletky, které  jsou tak typické pro uvolněné mravy velkoměst. Jejich průběh  bývá přímočařejší a mnohdy přímo úměrný slovní zásobě  zúčastněných stran. Někdy se dokonce nehovoří vůbec. Tento  nedostatek společenské konverzace Acylpyrinovi chybí.  Nostalgicky vzpomíná na Marion, jejíž slovní zásoba byla  nekonečná a její způsob mluvy až artistický. Nikdy například  nepochopil, jak dokáže mluvit s plnými ústy.

 Když už jsme u způsobů vzájemné mezilidské komunikace  bylo by omylem domnívat se, že česká vesnice v této oblasti  zaostává. Její projevy jsou samozřejmě jiné než u městského  člověka a mnoho myšlenek, které by třeba v takové Praze  získaly obecného rozšíření, venkovské prostředí okamžitě  překrývá čerstvými problémy.

 Jsou místa, /jedním z nich je typická venkovská  hospoda /, kde se nastolují otázky srovnatelné s diskusemi  pravidelných návštěvníků pražského Podrumu.

 Jejich hloubka začasté dosahuje takových rozměrů, které  by uvedly do rozpaků i nejednoho z níže postavených  příslušníků mezihvězdné flotily. Nejsou to pouze funkce  atomových elektráren a problémy spojené s řízením státu, ale  i mnohem subtilnější otázky vzájemných mezilidských vztahů,  které by byly nerozlousknutelným oříškem i pro mnohem  zasvěcenější kapacity.

 Je pravda, že toto prostředí již Acylpyrin poznal v  dětství a raném mládí. Schopnost analýzy je však přece jen  u zralého muže na jiné úrovni než nic nehodnotící dětský  obdiv.

 Vesnice dvacátého století je však i vděčným teritoriem  různých osvětářů, kteří se, ať už z vlastního rozhodnutí či  z pověření vyšší moci, vypraví šířit vzdělanost mezi prostý  lid. Acylpyrin byl svědkem několika návštěv těchto mužů vědy  a lze říci, že pokaždé žasl nad jejich zarputilou  vytrvalostí.

       V době časného jara se například objevil ve vsi  propagátor vědeckého světového názoru, který si položil za  cíl seznámit místní obyvatele s logickými chybami Biblického  Starého zákona.

 Acylpyrin v té době právě vyvíjel svou mírovou  biologickou zbraň založenou na přitažlivosti všech  vesnických psů k pachu hárající se feny.

 Přednášející zahájil tvrzením, že za šest dní, jak jistě  každý družstevník chápe, nikdo nepostaví ani kravín a natož  aby stvořil celý svět.

 Probral ještě několik podobných témat a připravený  referát uzavřel případem židů prchajících před faraónem z  Egyptského otroctví. Někde se dočetl, že strouhou v Mrtvém  moři prchalo pět tisíc mužů výborných. To číslo a ten obrat  se mu tak zalíbily, že začal procentuálně vypočítávat, kolik  by musel čítat celý zástup, a to včetně, žen, dětí a mužů,  které by za výborné neoznačil ani zapisovatel písma Svatého.

 Acylpyrinovi při jeho vlastních matematických  schopnostech připadal výpočet zdlouhavý a tak jenom pro  zajímavost ukápl přednášejícímu na nohavici něco málo z  biologické zbraně, kterou přechovával v lahvičce od Alpy.

 Přestože za dveřmi sálu, kde se přednáška konala, byl  ještě výčep a malá verandička, výpary biologické zbraně  pronikly až na venkovskou náves a následující štěkot  zabránil nejen dokončení složitého výpočtu, ale i plánované  besedě.

 Lektor prchal přivolaným taxíkem a přestože slíbil, že  příště objasní ještě různé sporné příběhy Zákona Nového, již  nikdy se ve vsi neobjevil.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Kapitola 13.

 

 DOVOLENÁ NA LODI

 

Jednoho dne přišli do vsi dva muži v černém a před  zraky udivených družstevníků naložili Acylpyrina do  nenápadné limuzíny. Auto mělo diplomatickou značku a  vyvolalo značný rozruch. Už sama skutečnost, že vsí, zvyklou  na kašlavý zvuk traktorů, moskvičů a trabantů projel vůz  jehož motor nebylo slyšet a následné zmizení Acylpyrina, bylo  událostí o které se vyprávělo ještě mnoho dalších let.

 Muži v černém se našemu hrdinovi představili jako  eskorta vyslaná nejvyšším vedením mezihvězdné flotily a po  odjezdu z vesnice zamířili k opuštěnému lomu. Zde, daleko od  lidí, rozebrali použitý automobil na součástky, složili ho do  krabice od doutníků a s českým návodem k použití ho předali  jako dárek překvapenému Acylpyrinovi.

 Po vykonání této části svého úkolu přivolali dálkovým  ovládáním jeden z nejbližších létajících talířů a všichni  společně odletěli mimo naši sluneční soustavu.

 Přivítání, které se Acylpyrinovi dostalo, bylo na jeho  vkus poněkud bombastické. On, který byl zvyklý na nevybíravé  způsoby pravidelných souputníků z venkovských hospod a  celkem chladná přijetí pozemskými úředníky, kráčel najednou  po originálním peršanu nataženém od dveří talíře až k hlavní  bráně hvězdoletu.

 V úžas ho přiváděl i zástup družiček, které z bezedných  košíčků nabíraly plnými hrstmi okvětní lístky a v  doprovodném efektu nebývalých vůni je vhazovaly ve směru  jeho chůze.

 Po absolvování tohoto ceremonielu vešel spolu s  doprovodnou skupinou do samého srdce hvězdoletu.

 Zde mu byl představen Šao Či, vrchní velitel mírových  sborů, který s ním setrval v sice krátkém, ale srdečném a  velmi vstřícném rozhovoru. Po této audienci byl Acylpyrin  odveden do dezinfekční místnosti, kde byl vydrhnut několika  příslušnicemi hygienické služby a převlečen do uniformy  odpovídající jeho novému postavení.

     Jak se Acylpyrinovi zdálo, zmíněné procedury nezabraly  prakticky žádný čas, protože jeho hodinky za celou dobu  popolezly o pouhých pár mizerných vteřin.

 V následném školení se dozvěděl, že byl vybrán za  praotce nově vznikajícího lidského rodu, který se časem  stane vůdčí silou na celé modré planetě.

 K provedení tohoto úkolu byla ještě dále rozšířena  paleta jeho dovedností a směrem k hvězdné flotile byl  vybaven pravomocemi, které, dle lidských měřítek, odpovídají  hodnosti velvyslance.

 Nebudeme zde rozebírat jednotlivé aspekty hraničící  téměř s všemohoucností, protože by to zabralo příliš mnoho  místa a navíc, jak předpokládáme, se později v té či oné  podobě stejně objeví v následujících příbězích.

 Mírovému sboru mezihvězdné flotily bylo už dopředu  jasné, že iniciativa, jejímž základním kamenem má být  Acylpyrin Hysteps, nebude pozemskými velmocemi přijata  kladně. Jako zcela zřejmé se předpokládalo, že mu budou  házeny klacky pod nohy a bylo téměř jisté, že dojde k  pokusům o jeho fyzickou likvidaci.

 Aby se případné snaze o zmaření budoucí mise zabránilo,  vytvořila skupina genetiků databanku Acylpyrinových kopií,  které byly se svým originálem propojeny jakýmsi telepatickým internetem.

 Tak bylo zaručeno, že i v případě likvidace jedné z  tělesných schránek nesoucích informace, nepřijde vniveč ani  jediná, zdánlivě třeba bezvýznamná myšlenka tohoto génia.

 Po odbytí těchto nezbytných pracovních záležitostí byl  Acylpyrinovi umožněn čtrnáctidenní turistický zájezd do  nejzajímavějších oblastí vesmírného plavidla. Zúčastnil se  serfařského výcviku na mořské pláži, výletu zaoceánským  parníkem a výstupu na osmitisícovku přejmenovanou na jeho  počest Acylpyrinuv Everest.

 Zážitků spojených s tímto čtrnáctidenním pobytem bylo  mnoho. Předpokládáme, že by čtenáře obzvlášť zajímala  Acylpyrinova příprava na roli budoucího praotce probíhající  ve skupině zvláště vycvičených příslušnic něžného pohlaví. O  této části však mimo cudné poznámky že proběhla, neexistuje  žádný písemný záznam.

 Před návratem na zemi byl Acylpyrinovi vrácen jeho  původní vyspravený a nažehlený oděv. Byl poučen o možnostech  přivolání pomoci a to od technicky vyspělých způsobů  komunikace až po nouzové využití kouřových signálů. Přátelé  prostě počítali se vším.

 Zbývá ještě dodat, že při samotném transportu zpátky na  zem došlo k maličké chybičce na časové přímce a tak se  Acylpyrin vrátil do vsi asi o půl hodiny dříve než byl  odvezen. Tato nesrovnalost ještě zmnohonásobila zmatek v  hlavách družstevníků, takže se mimo jiné začalo šeptat, že  ten Hysteps má spolky s ďáblem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Kapitola 14

 

 ACYLPYRIN SHROMAŽĎUJE UČEDNÍKY

 

 Po návratu z dovolené bylo pro Acylpyrina jen těžko  představitelné, že by dále setrvával na místě, kde si  vysloužil tak pochybnou pověst.

 Jako už nesčíslněkráte opouští nově získaná přátelství  a mizí ze scény. Místa jeho pobytu v následujících letech  jsou jen obtížně vysledovatelná. Nikde se nezdrží dlouho,  nikde nezapustí kořeny, nikde nevstoupí do hlubšího povědomí  domorodců.

 Ano, chápete dobře. To není náhodné přešlapování z  místa na místo, ale zcela logický a uvážlivý záměr.

 V duchu svých nejlepších předsevzetí, která učinil již  na kosmické lodi, začíná rozhazovat sítě a vyhledávat  budoucí učedníky. První zprávy, které se z oné doby  dochovaly, pocházejí z okolí Třeboně, kde se podílí na  výlovech rybníků Rožmberk a Svět.

 Jiný veleduch by se styděl chodit až po uši umolousaný  blátem, ne však Acylpyrin. Dalo by se téměř říci, že se v  bahnitých zátokách cítí jako ryba ve vodě.

 Ostře řezané tváře a těla větrem ošlehaných rybářů jsou  nenápadně podrobovány zkoumavým pohledům. Jeho zájem se však  nedá vždy zcela skrýt a tak je neprávem podezírán i z jiných  než badatelských záměrů.

 I tak se mu ve veliké skupině mužů podaří objevit  mladíčka, který, snad i díky tomuto omylu, zahoří pro jeho  myšlenky, a je i dostatečně inteligentní, aby je udržel v  hlavě.

 Další zmínka pochází z vesnice Dubí na Teplicku, která  si v té době ještě zdaleka nevydobyla pozdější proslulosti.  I tak má však dráždivou příchuť pro nejednoho návštěvníka z  nedalekých Drážďan. Zde objevuje ženu sice nevalné pověsti,  ale s ještě nepoškozeným mozkem, se kterou okamžitě navazuje  asociační rozhovory.

 Po této epizodě jeho česká stopa mizí a Acylpyrin se  vynořuje až ve Slovenské obci Bobrovček nedaleko Popradu.  I zde se pokouší zasít sémě a získat nějakou učednici.  Protože jsou však slovenská děvčata v těch časech  zdrženlivější než je pro Čecha obvyklé, přesouvá se výše do  hor. Nechává se najmout jako pomocný bača a zbývající část  léta prožije mezi ovcemi.

 V té době už musí být výsledky jeho náborové činnosti  značné, neboť když před odchodem z této lokality uspořádá  setkání dosavadních učedníků, je úřady tato akce omylem považovaná za národopisnou slavnost.

 Po úspěších v bývalém Československu procestuje  postupně velkou část východní i západní Evropy.

 Pokud by někdo oponoval, že v těch letech nebyly  hranice žádné korzo, můžeme zodpovědně prohlásit, že pro  Acylpyrina korzem byly.

 Tím samozřejmě nechceme ubrat nic z jeho zásluh a  rizik, která musel podstupovat. Přestože byl mimořádně  mrštný, téměř neviditelný a neutahatelný jako kůň, přece jen  měl zranitelné lidské tělo pro které elektrikou nabité  hraniční ploty a kulky celníků představovaly určitou formu  ohrožení.

 Vraťme se však zpátky k jeho učitelské činnosti  probíhající mimo území našeho státu. Pro člověka neznalého  lidské psychologie může být udivující výběr lidí, které  kolem sebe shromažďuje. Ano, jsou to společenští vyvrženci.

 V Československu a západní Evropě stoprocentně, zatímco  v Rusku a Evropě východní je tento trend porušen jedinou  doloženou vyjímkou, a to tehdy ještě málo známým panem  Gorbačovem, působícím v Moskvě.

 Domníváme se, že věta: " Evropa, náš společný dům "  pochází buď přímo z Acylpyrinovy hlavy, nebo přinejmenším  byla jeho působením inspirována.

 Našlo by se i několik selhání v hustém sítě  Acylpyrinova výběru, ale takový je život. Netrápil se tím  Acylpyrin, netrapme se tím ani my.

 

 

 

 

 

 Kapitola 15

 

 ODCHOD DO ILEGALITY

 

Někdy kolem roku pětaosmdesátého, před blížícím se  miléniem, začíná ve východní Evropě nebývalý pohyb. Věčné  časy se stávají pojmem velmi relativním a osobnosti  Acylpyrinova typu získávají na významu jako různě použitelný materiál nových společenských konstrukcí.

 Jeden z příslušníků československé rozvědky, který  prchl na západ při výslechu prozradí, že u nich doma žije  chlap, který plynně hovoří naprosto všemi světovými jazyky a  má i řadu dalších schopností, které jsou obdivuhodné. Tato  informace se samozřejmě neutají a cizí rozvědky si ji  předávají jako sladké tajemství.

 Jeden z příslušníků těchto zvláštních služeb  přesvědčuje Acylpyrina o budoucí výhodnosti být v obraze a  říká: " V podstatě každá doba je o znalosti několika  primitivních postupů, několika obecně ohlupujících hesel a o  žaludku, který se nezvedne ani když se máš protáhnout  hromadou hnoje."

 Acylpyrin sice není ani zdaleka idealistou, ale už  vzhledem ke svým galaktickým kursům vnímá všechno horečné  pinožení se shovívavým nadhledem. Takříkajíc v letu získává  nové učedníky, kryje jejich identitu a bez ustání mění místa  svého pobytu.

 Při cestování vyzkouší i nově získanou schopnost  přenosu v čase a prostoru, ale protože ji nemá dostatečně  osahanou, odkládá její použití na klidnější dobu. Zmíněná  transformace mu totiž způsobuje nezvládnutelné žaludeční  problémy. Velmi záleží na tom, aby se cíl jeho přistání  nacházel buď na opuštěném místě nebo v blízkosti veřejných  záchodků. Vzhledem k tomu, že několikrát narazí na cedulku  "z provozních důvodů zavřeno", volí raději tradiční metody  úniků.

 V těchto letech si oblíbí Českomoravskou vysočinu odkud není nikam daleko a přitom má dosti zalesněný a členitý  reliéf. Operuje v místech kde za druhé světové války  operovala partyzánská brigáda " Mistra Jana Husa " a pokud  ho přepadne dobrá nálada, podniká spanilé jízdy do nočních  podniků nedalekých okresních měst.

 Protože se přes rozsáhlou škálu aktivit stále cítí  nevyužitý, podnikne i několik výprav do svých minulých  životů. Zkušenosti, které získá, ho ještě více utvrzují v  přesvědčení, že je v podstatě nezranitelný. V těch dávno  zapomenutých životech byl tolikrát zbit, popliván, zneuctěn  a několikrát i přímo zamordován, že snad neexistuje žádná  situace, která by ho ještě mohla zaskočit. Když se s těmito  zážitky svěří jednomu z příslušníků, kteří dohlížejí na jeho  bezpečnost, je mu řečeno ať se nezabývá kravinami a více  myslí na vlastní budoucnost.

 Acylpyrin mu nechce ještě více poplést hlavu, protože  tvrzení, že je zbytečné zabývat se věcí kterou zná, by ho  zaručeně zcela zmátlo.

 Je pravda, že mu mohl dát nahlédnout do koule, ale  Acylpyrin nerad straší lidi.

 Jen tak z dlouhé chvíle se naučí rozumět řeči ptáků a  sem tam utrousí, o čem si cvrlikají vrabci na střeše. Tato  jeho blahovůle je však špatně vykládána a nakonec ho  příslušníci varují, že by mohl být stíhán za šíření poplašné  zprávy.

 Několikrát také navštíví Prahu. Tento střed Evropy je i  bez jeho rozsáhlých znalostí známý svým strategickým  významem. Přes všechnu úctu k zlatověžaté matičce je však  zklamán. Spojnice mezi Národním divadlem, sochou Svatého  Václava a Můstkem vytváří geometrický obrazec ve kterém při  každé ze svých návštěv přichází o peněženku. Proto tento  útvar začíná nazývat středočeským Bermundským trojúhelníkem.  Jeho vtipné pojmenování tohoto prostoru je historicky  potvrzeno když v inkriminovaných místech přijde v nedaleké  budoucnosti plno lidí o iluze, které hýčkaly několik  uplynulých desetiletí.

 Přes veškerou Acylpyrinovu prozíravost nakonec přece jen dochází k jeho nedobrovolnému pobytu v cele předběžného  zadržení. Samozřejmě, že je to omyl.

 Acylpyrin se náhodou ochomítá v blízkosti kapely, která  připravuje nepovolený koncert. Acylpyrinova slabost pro  hudbu ho přivádí na myšlenku, že ne příliš zkušeným chlapcům  vypomůže s intonací.

 Koncert je ale na samém začátku přerušen a stodola na  samotě obklíčena zásahovou jednotkou. Celá společnost je  následně obviněna z rušení veřejného pořádku a převezena k  řádnému přešetření celé záležitosti.

 Acylpyrin se necítí nikterak poškozen. Jen Bůh ví na  jakých místech už pobýval. Pravdou však je, že se po  několika hodinách na pryčně začíná nudit.

 Chvíli uvažuje o úniku po časové přímce, ale protože si  nemůže v blízkosti vybavit žádný veřejný záchodek a zpátky  do lesa se mu nechce, volí jako tradičně tu nejprostší cestu.

 V zaprášeném rohu cely objeví hlavičku od zlomeného  připínáčku a dva myší bobky. Z tohoto ne příliš vhodného  materiálu vyrobí klíč, odemkne mříž vězení a díky  nepozornosti strážníků zmizí v ilegalitě.

 ____________________

 

 

 

 Měl by to být konec, ale není.  Po krátkém vydechnutí se vrátíme k dalšímu sledování  Acylpyrinových příběhů, které nás provedou Velkou Sametovou  revolucí, formováním demokracie, privatizací a vůbec vším,  co se odehrálo od této chvíle přerušení až po naše dny.

 

 D O Č A S N Ý K O N E C

 

 

 

 

 

 

                                       Č Á S T       D R U H Á

 

 

                              ČERVÁNKY   BUDOUCÍHO   VĚKU

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 16

 

 ŽIVOT V PODZEMÍ

 

Být Acylpyrin Hysteps řadovým občanem některého z  východoevropských států jistě by musel čelit řadě ústrků a  podezřívání ze strany vrchnosti. Acylpyrin však již dávno  překročil hranici nejen postižitelnosti, ale i fyzické a  psychické zranitelnosti. Snad by ani neodešel do podzemí.  Všechno ale proběhlo neplánovaně a náhodně.

 Acylpyrinova snaha zakopávat výsledky svého bádání a  vlastní umělecké výtvory ho často zaváděla na opuštěná  místa. Nejinak tomu bylo onoho památného roku osmdesát devět.

 Jako již nesčíslněkráte odešel do hlubokých lesních  hvozdů, tentokrát s úmyslem ukrýt svou nejnovější studii o  reformě vězeňské správy.

 Byl nádherný den pozdního léta a Acylpyrin současně s  praktickou činností řešil zásadní osobní dilema. Otázky:  Odkud přicházím? Kdo jsem? A kam jdu?

 V mimovolné meditaci ztratil pojem o čase a když se mu  konečně rozsvítilo, kouká, že místo díry vyhloubil  zemljanku.  Zpočátku pouze kroutil hlavou. Po zralé úvaze, která byla  vždy jeho silnou stránkou, však dospěl k přesvědčení, že  tento nechtěný výkon nemůže být ničím jiným než pokynem  samotného nebe.

 V sousedním lese, natolik vzdáleném aby nepřilákal  nežádoucí pozornost, vyvrátil několik staletých dubů.  Olámanými větvemi zaplnil rokle po kořenech a holé kmeny  použil jako výdřevu vznikajícího sídla. Oloupanou kůrou pak  vyspravil spáry a z nepotřebných přebytků si upletl slušivou  halenu. Ještě než se začalo stmívat vytvořil nad zemljankou  několikametrový kopec z hlíny a jehličí.

 Aby bylo maskování zemljanky dokonalé, přestěhoval na  její vrchol sedm mravenišť.

 Práce s mravenci byla zdaleka nejnáročnější. Jistě  chápete, že přenést otýpku z dubových kmenů je v podstatě  hračka. Pokud však stěhujete mraveniště, nechcete porušit  komůrky a chodbičky a tím vyvolat společenský zmatek,  stojíte před problémem hodným génia.

 Technická řešení, která byla tehdy použita, zůstala  bohužel, Acylpyrinovým tajemstvím.

 Jedno však víme určitě. Jako vždy postupoval v souladu  se svým ekologicko humanitním přesvědčením, které říká, že  rozměry živého tvora nemají žádný vztah k úctě, kterou si  zaslouží.

 Poněkud ho mrzelo, že při stěhování posledního  mravenčího obydlí musel citelně nakopnout zvědavého zajíce,  který se mu věčně pletl pod nohama.

 Po dokončení práce mu však poskytl první pomoc a  dýcháním z úst do úst jej vrátil zpátky do živé lesní  fauny.

 Někteří horliví badatelé našeho týmu dokonce tvrdí, že  rozšlápnutému zajíci znovu vdechl život. Tato teorie se nám  však zdá poněkud nadnesená. Zajíce se zeptat nemůžeme a  nechceme-li zabočit do nevědeckých spekulací, musíme zůstat  u holých faktů, která jsou jasná. Zajíc vypadal jako mrtvý a  později, díky Acylpyrinově péči se zdá, jakoby ožil.

 Vraťme se však do lesa nad kterým právě zapadá slunce.  Stíny se již prodloužily natolik, že nejsou schopny zůstat  pod korunami stromů a zasahují svým zubatým okrajem až do  nedaleké mýtiny.

 Acylpyrin je spokojen s dobře vykonanou prací, a to  navzdory faktu, že vznikla tak mimoděk a bez jakýchkoliv  plánů.

 Některým z vás by se mohlo Acylpyrinovo chování zdát  podivným. Suďte však genia, nejste-li sami geniální.

 Ten večer usíná v studené tmavé díře, a přestože všude  kolem fouká vítr zahalený do černého pláště, Acylpyrin se  usmívá. Nepotřebuje lampu ani svíčku, žárovku nebo baterku.     Je jedním z vyvolených.. Má slunce v duši.

 

                                                                                       

 

 Kapitola 17

 

 SPOLEČNÍK

 

 K ránu se zvedl vítr a tlumený zvuk spadlé šišky vytrhl  Acylpyrina z příjemného snu. Rozmrzele si protřel oči.  Přehlédl nejbližší okolí a znovu se pokusil vplout do děje,  který se zdál být tak neskutečně skutečný. Toužil alespoň  na chvíli svěřit unavené tělo do péče okouzlujících stvoření  obývajících vesmírnou flotilu. Osud mu však nepřál. Sen byl  nenávratně pryč.

 Z prostranství před zemljankou se ozýval praskot  přišlápnutých větví a úporné funění nezaměnitelně  připomínající lidskou bytost. Acylpyrinovi bylo jasné, že  jeho neplánované poustevničení skončilo. Kroky se  nezadržitelně blížily a tak odehnal mrak ze své tváře a  vystoupil před zemljanku.

 Bodrý chlapík, který překračoval polámané větve,  zahalekal: " Vodní zdroje - zdroje síly. "

 Acylpyrin pohlédl do kulaťoučké tváře s kozí bradkou a řekl:

 " Co vás sem přivádí, dobrý muži? "

 " Samota, sousede, samota," řekl chasník a podal  Acylpyrinovi ruku.

 Já bych samotu uvítal, pomyslel si Acylpyrin, ale neměl to  srdce dát najevo svou rozmrzelost.

 " V hlubokých lesích je lidská společnost vzácností,"  pokračoval mladík a vyklepával z vlasů a záhybů na vatovaném  kabátě jehličí a neindetifikovatelnou lesní havěť. " Když  jsem včera z protějšího kopce pozoroval jak jste pracovitý,  hned jsem si řekl, že vás navštívím."

 " To byl jen takový okamžitý nápad," řekl skromně Acylpyrin  a zalovil v hluboké kapse. " Mám tu pár drobečků. Půjdeme  nakrmit mravence."

 " Budete zřejmě dobrý člověk," ohodnotil chasník jeho návrh  a společně s Acylpyrinem se vydrápal na střechu zemljanky.

 " Když jsem je k sobě nastěhoval, musím se o ně postarat. Ta  změna by jim mohla být osudnou ", řekl Acylpyrin.

 Mravenci právě usilovně přenášeli vajíčka, neboť zřejmě díky Acylpyrinově přítomnosti došlo k populační explozi.  / Tento jev, jak jsme zjistili, probíhá v Acylpyrinově  blízkosti téměř nepřetržitě. Jeho rychlost, dle našich  pozorování, je přímo úměrná velikosti organismů. Jestliže u  mravenců se jeho důsledky objevily již ze dne na den, tak například u Nosorožce afrického se obvykle zhodnocují s  několikaměsíčním zpožděním. Příroda má holt svoji vlastní  matematiku./

 Oba muži chviličku setrvali v pokoře nad usilovným  hemžením lesních tvorečků, až posléze mladík poznamenal:  " Víte, pane, že těch potvůrek je na světě tolik, že váží  stejně jako celá lidská populace?"

 " To tedy nevím," řekl Acylpyrin a zahleděl se na mladíka.

 Diskuse tohoto typu měl ze srdce rád. Usmál se, pročísl  naježenou hřívu a povídá: " My se vlastně ani nepředstavili.  Já jsem Hysteps, Acylpyrin Hysteps. Dle vlastního úsudku  myslitel, světoběžník a diplomat. Úředně vedený jako  fluktuant, podezřelý živel a závadová osoba. Mám prostě  bohatý život."

 " Těší mě, řekl chasník. " Já jsem Augustin Bachořák,  profesor matematiky, toho času zaměstnanec vodních zdrojů."

 " Ušlechtilá práce, " řekl Acylpyrin. " Škoda že nevydržím  dlouho na jednom místě. Hned bych šel něco takového dělat."

 " Ale já se taky věčně stěhuji. Dneska jsem tady a bůh ví,  kam mě za měsíc pošlou."

 " V tom je problém," řekl Acylpyrin. " Já nemůžu kam mě  pošlou. Já musím kam mě táhne srdce."

 " Kéž by to tak mohlo být," řekl chasník. " Svoboda. Svoboda  je to, co nám schází."

 " Svoboda je v srdci," řekl Acylpyrin rozradostněn, že se  opět vracejí k abstraktním tématům.

 Chasník ho však okamžitě vrátil na zem. " Vybudoval jste  krásnou zemljanku. Pro jednoho je ji až škoda. Kdybych  nemusel hlídat studnu a neměl maringotku, hned se k vám  nastěhuji."

 " Strašně chrápu, " řekl Acylpyrin.

 " Každý problém má řešení, " opáčil mládenec. " Trochu  bychom to přepažili. Udělali příčku a hned by z toho byla  taková útulná dvojzemljanka."

 Acylpyrin se nervózně zavrtěl. Mladíček byl sympatický, ale  představa, že by měl s kýmkoliv obývat svůj brloh, byla nepřijatelná.

 " Samozřejmě, že mluvím teoreticky, " řekl mladý profesor  matematiky a vytáhl z kapsy bloček a tužtičku. " Stačilo by  pár výpočtů a hned by byla ruka v rukávě."

 Teoretická ruka v teoretickém rukávě Acylpyrinovi nevadila  Pokusil se udělat smířlivé gesto a prohlásil: " Kdybych měl  peníze, pozvu vás na pivo. "

 " Drahý sousede, " řekl mladík. " Na pivo vás pozvu já. Jsem  tady náhodou ve svém rodném kraji. Mám tady své kořeny.  Odkaz předků. Babička kousek odsud měla vlastní pivovar. Být  jiná doba tak vás zavedu přímo do varny. Do hospody ale  můžeme. Z hospody nás nikdo vyhnat nesmí."

 Acylpyrinova zdvořilostní fráze tedy přinesla své  ovoce. Poklízet nebylo co. Převléci se nebylo do čeho. A tak  vyrazili.

 

 

 

 Kapitola 18

 

 DOBOVÁ NOSTALGIE

 

České hospody předrevolučních dob byly převážně  jakoby vysoustružené 

z jednoho stejného kusu. Uniformní  zařízení, standartní sortiment a vývěsní štít z nápisem  JEDNOTA. Mýlil by se však každý kdo by chtěl tvrdit, že tato  vnější uniformita je skutečným obrazem života. Stejně jako  každá vesnická hospoda, měl i restaurační podnik do kterého  Hysteps s Bachořákem vstoupili svůj vlastní skrytý kolorit a nezaměnitelnou atmosféru nezkrotného lidského živlu.

 V tomto téměř disidentském vnímání se měnil standartní  podnik na " Hospodu u vylomeného zubu, " která měla své štamgasty, svou nezaměnitelnou atmosféru i svou historii.  Paní hospodská, celkem jednoduchá dáma v teplácích, dávala  občas k lepšímu vlastní výklad zažitého názvu. Byla to  zřejmě odměna za zvýšenou konzumaci na které se spravedlivým  dílem sama podílela.

 A tak se stávalo, že v pozdních nočních hodinách, mezi  řečí o agrotechnických lhůtách, nedostatečné mozkové  kapacitě sousedů, kteří se restauraci vyhýbali a o politice,  vyskočil host a povídá: " Tak nám, Mařko, řekni jak to  tenkrát bylo."

 A Mařka, vědomá si své důležitosti, stručně shrnula: " Byla  jsem s tajemníkem sama na lokále. Za všechno ale může  sousedovic pes. Strašně zaštěkal, já se lekla, skousla a  tajemník ucukl. Najednou koukám a zub byl venku."

 Po této kultovní historce většinou už jen připila  sousedům, a jakoby si vzpomněla, že existují i jiné věci než  chlast, začala poklízet lokál.

 Bachořák s Hystepsem však vstoupili do hospody dlouho  před polednem. Sál byl téměř prázdný a do masivních pulitrů  odkapávalo pivo z netěsnící pípy.

 " Dvě desítky, paní hospodská," řekl Bachořák a úslužně  přitáhl Hystepsovi židli.

 Pivo neochotně zapěnilo a na porcelánových táccích se  objevilo po tlusté čáře.

 " Měl bys mi tykat ", řekl Hysteps a nedočkavě přiložil  půllitr k ústům. Bachořák si opatrně lokl, odložil půllitr,  napřáhl ruku a přikývl.

 " Tak dobře, říkej mi Gusto. To jméno mám po babičce. "

 " Já jsem Acylpyrin a jméno mi vymyslela maminka. I když  toho jinak moc nevymyslela. Dej jí Pánbůh pokoj, kterého se  jí tady na světě nikdy nedostalo."

 "Jo vzpomínky, vzpomínky," řekl Bachořák a opětovně usrkl  piva. " Mě to, Acylpyrine, strašně rozněžňuje. Nevěřil bys  jaký je to pocit vrátit se do kraje dětství. Se všemi  dobrými i zlými vzpomínkami. Ke všemu, co už dávno není  pravda."

 " To znám," přikývl Acylpyrin. " Ani ti nemůžu říci, co všechno jsem zažil. Musel bys mě mít za blázna."

 " Kdepak, Acylpyrine, já už dneska věřím všemu."

 " Seš šťastnej člověk. Máš své vodní zdroje, svoji  matematiku a své vzpomínky. Co bys chtěl víc?"

 " Víš, Acylpyrine, my jsme tady v tom kraji něco znamenali.  Dneska mě tu nikdo nezná. A podívej se, tohle pivo vařila už  moje babička."

 " Zdálo se mi nějaký zvětralý," přikývl Acylpyrin.

 " Ale proboha. To je příměr. Babička je dvacet let po smrti  a nad vratama pivovaru je cedule " Národní podnik ".

 " Nestěžuj, si Gusto. Život je lavina překvapení. Než se  naděješ všechno bude jinak."

 " Jak jinak Acylpyrine, ty máš nějaké informace, které  neznám? "

 "Houby informace. Poslouchám, co si štěbetají vrabci.  Poslouchám jak roste tráva. Dej si kafe a mně poruč ještě  pivo. Já ti z lógru přečtu co bude za takových patnáct let."

 " To ty dokážeš? "

 " No sakra. To je to nejmenší co pro tebe můžu udělat"

 A tak objednávali a pili a Acylpyrin hádal. V případě  Acylpyrina je poněkud znevažující říci hádal, on ve  skutečnosti viděl. Ale zůstaňme u obvyklého popisu jevů.

 " Tak se na to koukni," uzavřel seanci. " Pivovar bude za  pár let tvůj. Pivo se v něm ale vařit nebude. Neptej se  proč. Ty uděláš kariéru. Řeknu ti člověče, dotáhneš to hodně vysoko. No a tahle hospoda nebude jednoty. Sice nevím co to  znamená, ale nade dveřmi vidím veliký nápis na kterém stojí:

 " RESTAURANT U LEVINSKÝCH "

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Kapitola 19

 

 NEBEZPEČNÉ ZNÁMOSTI

 

 Nová přátelství sebou přinášejí nepředvídatelné  skutečnosti.  Acylpyrinovo setkání s Gustou Bachořákem přivedlo například  do Acylpyrinova okolí množství myslivců. Zapadlý kout lesa  jakoby náhle ožil. Budu muset být opatrný, řekl si  Acylpyrin. Jestli začala sezóna honů, snad abych za světla  ani nevycházel. Uplynulo však několik dní a odnikud se neozval jediný výstřel. Myslivci kroužili okolo Acylpyrinovi zemljanky a jak se zdálo o zvěř neměli nejmenší zájem.  Acylpyrin nebyl žádný blbec a přesto mu trvalo určitý  čas než pochopil, že ono hemžení uprostřed hlubokých hvozdů nesouvisí s lovnou zvěří, ale přímo s jeho maličkostí.

 Při další návštěvě hospody u vylomeného zubu se zmínil  Gustovi o nebývalém ruchu okolo zemljanky.

 " Na to si časem zvykneš," řekl Gusta a otřel rukávem hranu  půllitru. " To víš, my disidenti, jsme jako vzácní brouci.  Stále nás pozorují, chtějí poznat naše zvyky, vědět o každém  našem pohybu a vykalkulovat, co asi tak plánujeme."

 " Ale jaký já jsem disident? " řekl Acylpyrin. " Člověčí  politika? To nemohou myslet vážně, že bych se o něco tak  přízemního staral?"

 " S tím nehneš. Jak ale říkám, časem ti to ani nepříjde. "

 " Podívej, Gusto, mně nevaděj. Rád s každým promluvím.  Nikoho neodháním. Jen jsem počítal jak si tu zapoustevničím  a ono ouhá. A pak se taky divím, že nepřijdou na kus řeči?"

 " Jen neboj, však si toho ještě užiješ. Znal jsem jednoho ekonoma, který úplně zcvoknul. Zastavoval na potkání lidi a  hučel do nich: Tak řekněte, co potřebujete vědět? Já žádný  tajnosti nemám, já jsem obyčejný člověk. Jak říkám, blázen.  Copak existujou obyčejný a neobyčejný lidi?  Nech to, Acylpyrine, koňovi, ten má větší hlavu."

 A tak Acylpyrin přestal bádat co vlastně ty myslivce  zajímá a znovu se vrátil k pozorování mravenců. Nakonec si říkal, že jak on, tak ti od vedle vlastně dělají stejnou  práci.

 Ani mravenci se nenechali rušit Acylpyrinovým zvědavým  pohledem a dál stavěli své chodbičky, přenášeli jehličí a  opatrovali zářivě bílá vajíčka.

 Uběhlo možná čtrnáct dní a u vchodu do zemljanky se  objevili dva mladíci, ukázali průkazy a řekli: "Dobrý den  pane Hystepsi, ověřili jsme si vaši totožnost a rádi bychom  odpovědi na pár otázek."

 " Beze všeho," řekl Acylpyrin. " Vždyť už to bylo na  pováženou, takhle se míjet a ani spolu nepromluvit."

 " Tak tedy, proč jste tady a co zde děláte? "

 " Nevím proč zrovna tady. Je tu ale hezky, co říkáte? A co  tu dělám? Pojďte se podívat."

 Mladíci, pokud to šlo, ještě více zpozorněli a následovali  Acylpyrina, který se vyhoupl na vršek zemljanky.

 " Tak se na ty potvůrky podívejte," řekl Acylpyrin a ukázal  na mraveniště. " Vidíte jak mají napilno. A to je nikdo  nehoní. Královna sedí někde uprostřed, snáší vajíčka a oni  pracují a pracují a pracují."

 Vyšší z mužů pohrozil trochu nevážně na Acylpyrina prstem a  řekl:

„ Nedělejte si legraci, tohle je úřední rozhovor. "

 Menší z mužů si poznamenal do notýsku slovo MONARCHISTA a  potom spustil: " Takhle ne, pane Hysteps, to bychom se  nikam nedostali. Copak vám říká jméno Gustav Bachořák? "

 " Šťastnej člověk," odpověděl Acylpyrin a podrbal se pod  košilí. " Vidíte je potvory, kam všude vlezou?"

 " Prosím, " řekl ten vyšší a nasadil přísný výraz.

 " Mluvím o mravencích. Pořád jenom o mravencích."

 " Ptali jsme se ale na toho Bachořáka," spustili oba  současně.

 " Však říkám, šťastný člověk. Je na čerstvým vzduchu, po  večerech luští matematické problémy a přes den pozoruje  vodu. Vidíte, v tom jsme si podobní. On vodu, já mravence a  vy nás dva. No není to na světě dobře zařízený?"

 " Úplně skvělý," řekl ten pinďa a mrkl na hodinky.

 " Dneska je dlouho, ale příští úterý přijdete v deset hodin  do města na služebnu. Sepíšeme s vámi protokol."

 " A jak poznám kdy je deset?" řekl Acylpyrin.

 " Tak přijdete dřív.  Budete  čekat. My si vás vyvoláme."

 " A jak poznám kdy je úterý? "

 " Sakra chlape, na kalendář nemáte, na hodinky nemáte, ale  dělat nám problémy a chovat se závadově, na to máte."

 " Mě by zajímalo," řekl ten druhý, " co opatrujete v tý vaší  zatracený hlavě."

 " Mravence," řekl Acylpyrin. " Mravence. Nerad míchám věci  dohromady. Nic jiného než mravence."

 " Dobře. My se tady pro vás zastavíme. Všechno si pořádně  rozmyslete a mravence nechte doma. Doufáme, že půjdete  dobrovolně?"

 " Ale jistě," řekl Acylpyrin. " Tady už stejně nebude klid.  Tak co bych nešel."

 Myslivci se spokojeně odporoučeli a zmizeli v lese.

 Zástupci mezihvězdné flotily, kteří toto setkání  monitorovali, ujistili vzápětí Acylpyrina o jalovosti celé  záležitosti. Míru Acylpyrinova ohrožení označili na  desetibodové stupnici hodnotou O,OO1 a nakonec prohlásili:  " Vydrž Acylpyrine, oni to sice ještě nevědí, ale už se  začíná uklízet."

 

 

 

 

 

 

 

 Kapitola 20

 

 NEJSME MALÉ DĚTI

 

Acylpyrin, poučen zkušenostmi z minulých životů, neměl rád období, kdy se rozpadaly říše.

 Byl v podstatě mirumilovný člověk a šťouchance, které  si uštědřovaly soupeřící strany ho přiváděly do rozpaků.  Občasné klábosení se zvědavými mládenci nabralo zcela opačný  směr a Acylpyrin si chvílemi připadal jako neúspěšný  utěšitel. Že se k čemusi podobnému schyluje nebylo možné  přehlédnout.

 Nejdříve odletěly vlaštovky. Potom zmizely stíny  pohybující se lesem. A nakonec se kamsi ztratil i přítel  Bachořák. V lesích se citelně ochladilo a příšeří zemljanky  jenom zvyšovalo pochmurnou atmosféru.

 Acylpyrin se ještě pokusil oživit podzimní samotu  kamny přinesenými z havarovaného létajícího talíře, ale ani  tento pokus nepřinesl kýžený výsledek. Když zazimovali i  mravenci, začal uvažovat o přesunu do teplejších končin.  Tým mezihvězdné flotily však rozhodl jinak. Nepřidělili sice  Acylpyrinovi žádný úkol, ale přáli si, aby zamířil do Prahy.  Zvláštnost revoluce ke které se schylovalo je zaujala  natolik, že chtěli mít přímo v jejím středu svého člověka.

 Acylpyrin oponoval, že jim tam stejně nebude nic platný. Oni  však toto tvrzení prostě nepřijali.

 Řekli mu: " Acylpyrine, tvé oči jsou naší kamerou, tvé uši  našimi mikrofony a tvůj mozek je černá díra ze které můžeme  vytáhnout všechno, co se v ní uchytí.

 Po kratičké konzultaci tedy Acylpyrin přivolil stát se  jedním ze sametových revolucionářů a na vypůjčeném kole odjel do Prahy.

 V Praze panovala zvláštní furiantská atmosféra. Tisíce  Němců, kteří na svém úprku z východní části země dodávali  ulicím cizozemský kolorit, zmizeli v nedalekém Maďarsku a  byli vystřídáni mladými dvojicemi s karafiáty, směřujícími  na Albertov.

 Acylpyrin projel středem města a mířil po nábřeží do  samého epicentra dění. U Palackého mostu ho však přepadla  žízeň a tak opřel kolo o zeď nedaleké restaurace a slabou  půlhodinku se věnoval regeneraci organismu. Po zahnání hladu  a neutišitelné žízně zjistil, že revoluce nerevoluce se  Praha nadále přidržuje zaběhlých zvyklostí. Kolo bylo pryč a z oprýskané zdi křičel čerstvý křídový nápis: " Kolo je  skvělé mimikry. Jestli vyhrajeme, přijďte si pro odměnu na U V."

 Rozzlobený Acylpyrin přešel na druhý břeh Vltavy kde se  u příslušníků bezpečnosti marně dožadoval zásahu. Jednotka  na kterou narazil se tvářila velmi zarputile a po marné  prosbě, že jim chce sdělit jenom několik vět, ho zahnala až  k Smíchovskému nádraží.

 Tato drobná nehoda způsobila, že přišel nejen o čestné  místo v průvodu směřujícímu k Národní třídě, ale i o  případné vavříny náležející hrdinům.

 S postupujícím večerem se snesla na Prahu psí zima. Je  pravdou, že v centrální části města bylo natolik zadýcháno,  že účastníci demonstrace jakýkoliv chlad popírali a dokonce  tvrdili, že na Národní bylo dost horko.

 Acylpyrin se však nacházel na okraji Smíchova a  přestože se částečně zahřál během, postupně mu chlad zalézal  do rukávů i širokých nohavic. Tato část Prahy mu byla  natolik cizí, že nedokázal odhadnout, kudy vede parní  potrubí, jak jsou situovány podzemní kanály a nebo jakékoliv

 jiné enklávy tepla. A tak jako vždy, kdy nevěděl kam  zamířit, zamířil do jedné z osvětlených restaurací.

 S těmito podniky měl bohaté zkušenosti. V jeho kapsách  se nenacházela, / jako ostatně téměř nikdy, /žádná hotovost.  Protože však pokaždé jednal uvážlivě, ani tentokrát nemohl  jednat jinak.

 Vzal tedy za kliku nejšpinavější a na první pohled  odpudivé putyky. Věděl, že má-li někde objevit vstřícného  člověka, musí to být zákonitě právě zde.

 Otevřel zašlé prosklené dveře a z lokálu se vyvalil  oblak namodralého kouře. Místnost byla poloprázdná, ale na první pohled bylo vidět, že obsluhující číšník má plné ruce  práce. Acylpyrin obhlédl situaci a veden neomylným  instinktem přistoupil k rohovému stolu.

 " Máte zde volné místo? " zeptal se celkem nelogicky  kominíka, který seděl na jedné ze čtyř židlí a právě  přeléval velkou vodku do půllitru s pivem.

 " Jen si sedněte, dědečku, " řekl kominík a odsrkl pěnu.

 " Připadáte mi nějaký smutný, " řekl Acylpyrin dosedaje na  rozviklanou židli.

 " To taky jsem, " řekl kominík. " Když chce mít někdo štěstí,  sáhne si na kominíka. Na koho si mám ale sáhnout já? Není to  profesionální deformace? Když jsem osahával kolegy, tak si  mysleli kdo ví co. Řekněte, nemám smůlu?"

 " Tak si sáhni na mně, " řekl Acylpyrin. " Můžu ti splnit nač si vzpomeneš."

 " Copak vy jste také kominík? "

 Acylpyrin se usmál, přepočítal čárky na ušmudlaném tácku a  povídá: " To bys mě, mládenče, při vší úctě podcenil. Zkus  hádat kdo jsem?"

 " No, kdopak asi tak jste, " řekl kominík nejistým hlasem.

 Kuj železo dokud je žhavé pomyslil si Acylpyrin a spustil:  " Tak dobře, poslouchej mládenče. Já jsem ve skutečnosti  opravdový pohádkový dědeček. Až ven do studené ulice byly  slyšel tvé vzdechy. A protože se mi tě zželelo, jsem tady.  Jestli chceš objednej mi tři piva a já ti splním jakékoliv  přání."

 Kominíkovi zajiskřilo v očích, ale z posledních zbytků  střízlivého rozumu povídá: " Když jste kouzelný dědeček,  proč si je nevyčarujete sám?"

 " To já nesmím," řekl Acylpyrin. " Pro sebe nic. Všechno jen  pro lidi, co si to zaslouží."

 A tak kominík po kratičkém a celkem neplodném rozvažování  podlehl vábničce štěstí a začal objednávat.

 Jistě bude každému jasné, že neskončilo u třech piv.  Když se potom míra večera naplnila vrchovatě, Acylpyrin  pomocí sugesce uvedl kominíka do stavu kdy nejen uvěřil, ale  i zachoval v paměti onen večer jako cosi kouzelného a  naprosto se vymykajícího ostatním všedním dnům svého života.

 Táhli tenkrát spolu revoluční Prahou ještě několik dní a  samet, který se rozprostřel ulicemi, je chránil od všech  úrazů a nepříjemností, které by je v jiném čas jistojistě  potkali.  Když se po několika dnech Acylpyrin konečně vycukl z  kominíkova sevření bylo v podstatě již o všem rozhodnuto.

 Cestou sice ještě zabloudil na dvůr gigantického Pražského  podniku ČKD, kde jakýsi korpulentní pán přesvědčoval davy,  že všechno, co se kolem děje je jenom chuligánstvím  adolescentů a nespokojených výrostků.  Dav ho za to vypískal a s pokřikem: " Nejsme malé děti!  Nejsme malé děti! " ho zahnal z tribuny.

 Acylpyrin si řekl, že je nejvyšší čas vstoupit do  revolučního kvasu. Zamířil do Laterny magiky a ještě cestou mu znělo v uších. " Nejsme malé děti. Nejsme malé děti."

 Jako heslo se onen nadšený výkřik plující nad celou  Československou republikou Acylpyrinovi líbil. Budoucnost  však ukázala, že by mnohý z účastníků pro toto tvrzení  v budoucnu určitě ruku do ohně strčit nemohl. A pokud by ji  tam přece jen strčil, tak by o ni pravděpodobně přišel.

 

 

 

 

 Kapitola 21

 

 S NÁMI DO EVROPY

 

Ulice, okna budov, ale i stanice metra zaplavila vlna  hesel a plakátů

Vnitřní Praha prorostla sítí poradenských  kanceláří s usměvavým logem

" OBČANSKÉ FÓRUM ".

Acylpyrinova  fotografická paměť zaznamenala tolik známých tváří, že  nevěřil vlastním očím. Konečně si uvědomil svou historickou  zodpovědnost vůči vesmírné flotile a pokaždé, když ho ovanul  libý vánek restauračních větráků, přešel raději na druhý  chodník.

 Netrvalo dlouho a neomylný instinkt jej dovedl před  vchod do Laterny magiky, kde se právě formovala budoucí  elita národa. Bylo by přinejmenším zvláštní kdyby nenašel  cestu do těchto končin. Schopnost být vždy ve správnou dobu  na správném místě však podobné selhání vylučovala. Je sice  pravda, že byl téměř vždycky z těch správných míst později  vyhnán, ale tento drobný detail už spíše vypovídá o jiných  rysech Acylpyrinovy povahy než o jeho instinktech a  předtuchách. Jak později uvidíme, ani období, kterým hýbalo  Občanské fórum, nebylo vyjímkou.

 Hned v pasáži nedaleko vchodu se Acylpyrin srazil s  Gustou Bachořákem. Společné chvíle prožité v podzemí  Acylpyrinovy zemljanky i tehdejší názorová blízkost byly  nejlepším doporučením do elitní společnosti. Že to byla  společnost skvělá i různorodá napovídalo už profesní složení  jejích členů. Profesor ekonomie, známý dramatik, zpěváci,  herci a hlavně bývalí členové prognostického ústavu. Věštce  měl Acylpyrin celoživotně rád. V jejich blízkosti si  připadal jako mezi svými.

 Samozřejmě, že v pozadí všech hovorů,které byly vedeny,

 probleskovaly základní otázky těchto dní, které již před  časem řešil Acylpyrin ve své zemljance. Konečně otázky: Kdo  jsme? Odkud přicházíme? A kam jdeme? jsou otázkami věčnými. Bylo smůlou, že už v odpovědích na tato prvotní témata,  se Acylpyrin setkal u svých kolegů se zásadním nepochopením. Uráželo je, že se nikdy nepovažoval za disidenta, že zcela odmítal představu jakéhokoliv pocitu nesvobody a konečně  jeho názor, že největšími strůjci politického převratu  nejsou jeho kolegové a on, ale bývalý generální tajemník  Milouš Jakeš, byl zcela nepřijatelný.

 Podle pozdějších poznámek jednoho z účastníků měl  tvrdit, že ti nahoře furt stavěli nějaké vzdušné zámky a  odmítali opravit podlahu, až se pod nimi všechno propadlo.

 Acylpyrin protestoval i proti heslu " S námi do  Evropy". Přes vlastní velikou scestovalost měl prohlásit, že  není nomádem a doporučuje, aby Evropa byla přivedena až pod  stín pražského hradu, kde ji naučíme nejen pít z Vltavy, ale

 vnukneme jí myšlenku, že voda tekoucí tímto říčním korytem  je tou nejlepší evropskou dobrou vodou.

 Jak jistě chápete s takovými názory musel nejen  narazit, ale i rozčílit nejednoho z budoucích demokratů.

 Ještě se zúčastnil téměř miliónového mítinku na  Letenské pláni, kde jeden z nejlepších českých herců zvedl  adrealin přítomných výkřikem: " Nechť ďábel opustí tuto  zemi", aby vzápětí budoucí pražský biskup zklidnil dav  ticícihlasou modlitbou Otčenáše.

 Emoce zde byly střídavě smířlivé a střídavě bojovné.  Zatímco v hlavách a srdcích probíhal zápas o definici  sametové revoluce, hovor v hloučcích se pohyboval mezi  platností hesla " Nejsme jako oni" a alternativou rozbít těm  bývalým hubu.

 Ve chvíli kdy Acylpyrin opouští Prahu se již rýsují  budoucí zákony, které vytvoří jakousi bezpohlavní variantu  neslučitelných protipólů.

 Acylpyrin odchází a kdesi na pobřeží Vltavy pod  Vyšehradem zakopává svůj politický odkaz. Celý spis leží  na neznámém místě hluboko pod zemí. Nám se podařilo získat  závěrečnou pasáž psanou jako předběžný koncept na účtence  vinárny Podrum. Zde je dešifrovaný čistopis Acylpyrinova  sdělení: " Minulost seberte politikům a nasaďte na ni  policii s historiky. Koukejte na prsty všech, kteří se  ohánějí slovy svoboda, spravedlnost a prosperita. Vždycky tomu bylo tak, že ve stínu všemožných náprav  se děly největší podvody a ta nejhrubší zlodějina. To říkám  já, Acylpyrin Hysteps, člověk sice neučený, ale jeden z  těch, kterým byla obnovena historická paměť a náhled do  minulých životů, minulých iluzí i minulých sebeklamů. Hlavně nebuďte hysteričtí. Vězte, že voda teče pokaždé  z kopce a i ten nejzmatenější vývoj nakonec najde svůj  přirozený směr. "

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 KAPITOLA 22

 

 NEUVĚŘITELNÉ SCHOPNOSTI

 

 Uběhlo moře času a po našem hrdinovi se zdánlivě slehla  zem. Možná skutečně zmizel v bezpečí své zemljanky, možná se  vypravil na zahraniční stáž, možná procházel dalším z mnoha  výcviků na palubě mezihvězdné flotily.

 Acylpyrin byl zmaten. Přestože byl při svých  předcházejících pobytech na palubě hvězdoletu obdařen řadou  mimořádných schopností, realita jej uváděla v úžas. Při  sledování různých reklamních, volebních a jiných kampaní  musel zahanbeně přiznat, že proti novodobým kouzelníkům není  víc než pouhý diletant. Hranice jeho představivosti,  zabírající celý daleký vesmír, se mnohdy smrskly v ohraničený  plácek, který ne a ne překročit. Mnohdy přemýšlel nad  složitostí života a sebemrskačstvím svých souputníků. Věděl,  že jim nelze poradit, neboť zkušenost je nesdělitelná a  přesto přímo fyzicky trpěl, když jako oslepené můry padaly  do plamenů rozfoukaných pro pochybný zisk či pomíjivou  slávu.

 Čas, ve kterém Acylpyrina potkáváme byl časem podzimu.  Oblohou pluly šedé olovnaté mraky a z úhorů vyfukoval  studený horský vítr. Cestou do nevlídných kopců se  Acylpyrinovi podařilo stopnout místního traktoristu.  Schylovalo se již k večeru a místo budoucího noclehu bylo, i  při Acylpyrinově nenáročnosti, značně nejisté. Traktorista  byl bodrý člověk a tak oba muži zapředli rozhovor ve kterém  semleli kde co. Čas odměřoval jen pravidelný metronom  traktorového výfuku a v kabince panovala příjemná atmosféra.

 " A kam vlastně máte namířeno? " zeptal se traktorista.

 " Ani sám nevím, " řekl Acylpyrin a podrbal se na nose.  "Vyrazil jsem jen tak, přímo za nosem."

 " Tak to si budete muset udělat okliku," usmál se  traktorista. " Támhle tomu údolí se musíme vyhnout."

 " A proč to? " zeptal se zvědavě Acylpyrin.

 " No, dost to tam smrdí a mohli by nás i postřelit," ucedil  traktorista a zařadil nižší rychlostní stupeň neboť odbočka  za křižovatkou stoupala strmě vzhůru.

 " Nějaká gerila? " vyzvídal Acylpyrin.

 " Ale houby gerila," řekl traktorista. " V tom údolí jsou  dvě vesnice. V té první zrušili zemědělské družstvo a pole  prodali nějaké honební společnosti. Ta nasadila zvěř a za  valuty přiváží cizince, aby si mohli zastřílet. Někdy to tam  vypadá jako za války. Lidi se bojí vyjít před dům. I autobus  tam přestal jezdit. Bůh ví, jestli tam ještě někdo bydlí."

 " A co ta druhá ves," zeptal se Acylpyrin?

 " Joj. Tam to smrdí," odpověděl traktorista.

 " A jakpak to?" chce vědět Acylpyrin.

 " Tomu byste nevěřil," usmívá se muž za volantem. " Tam se  asi před rokem objevil nějaký Holanďan a že prý se postará, aby se všichni váleli v penězích. Že má pro ně takový  kšeftík o jakém se jim v životě nesnilo. No a začal vozit  tchoře. Takový ty malý smradlavý potvory. Pár za pět tisíc.  Ať si prý zavedou chov, že je bude vykupovat pro  parfumerický koncern. Teď jim ještě vozí klece a speciální  krmení. Vykupovat se má příští jaro. Já vám nevím, snad si  na ten smrad už zvykli, ale z venčí se tam přijet nedá."

 Sotva traktorista skončil své vyprávění, udělal kolem  nich myšku odřený stříbrný mercedes.

 " Vidíte, to je ten Holanďan, " vykřikl vzrušeně  traktorista. "Taky to radši objíždí z druhé strany."

 Acylpyrinův ostříží zrak sklouzl po figuře za volantem  mercedesu a jeho fenomenální paměť okamžitě zařadila tvář  mezi bývalé pravidelné návštěvníky Podrumu.

 " Pane Bože, Lojza ze Žižkova, " ucedil jen tak mezi zuby.

 " Jaký Lojza? " zeptal se traktorista nedůvěřivě.

 " Ale nic, nic, " řekl Acylpyrin. " To si jen tak mluvím pro  sebe." V duchu si ale pomyslel: Přece ti ho neprásknu.  Stejně bys mi nevěřil. Takový už je holt život.

 A tak jeli dál mlčky a metronom výfuku odcvakával čas a  traktor ukusoval metr po metru z klikatící se horské cesty.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Kapitola 23

 

 SPOŘTE S LIŠKOU

 

 Sny, které hýbou společností, mají obvykle krátký  život. Pokaždé však přijde čas, kdy je nutné sestoupit na  zem a každodenní usilovnou prací uvádět v život všechno o  čem jsme se domnívali, že přijde jaksi samo sebou. Pro část  občanů je toto období časem příležitostí, zatímco přesně  nedefinovatelná, ale všudypřítomná mlčící většina,vytváří  zkreslený obraz zjednodušeně nazývaný společenské klima.

 Acylpyrin žil zcela mimo narůstající nevraživost.  Nebylo to proto, že by snad byl čehokoli uchráněn, ale v  jeho případě lze bez nadsázky říci, že ten kdo překračuje hory, většinou nezakopává o krtiny. Acylpyrin byl odjakživa  člověk velmi společenský a velmi tolerantní. Bylo až  obdivuhodné jak mezi jiskřícími gejzíry myšlenek dokázal  vstřebávat i zdánlivé maličkosti a hovořit s lidmi snad i  neprávem považovanými za hlupáky. Bylo by však mylné tuto  jeho vlastnost považovat za soucit. Tato kategorie byla  kdesi na samém okraji Acylpyrinova vnímání. On prostě věřil,  že i člověk s nezměřitelně nízkým IQ,je zázrakem přírody.  Stejný vztah měl vlastně i k ostatní živé i neživé přírodě.

 Jeho představa zázraku ve svých důsledcích vedla k  přesvědčení, že všechno zázračné je třeba chránit a  katalogizovat.

 V době putování po Vysočině se seznámil s panem  Zajícem. Byl to člověk o kterém sousedi tvrdili, že je  mdlého rozumu. Nicméně Acylpyrin si s ním výborně rozuměl.  Nebýt té nešťastné příhody s liškou snad se mohl stát i  Acylpyrinovým učedníkem. Všechno bylo vlastně jen hloupé  nedopatření, smůla a shoda náhod.

 V místním hostinci se jednoho dne objevil pojišťovák.  Slovo dalo slovo a pan Zajíc dospěl k názoru, že by si měl  zrenovovat chalupu. Pojišťovák mu řekl kolik bude spořit,  kolik za pět let dostane a jaké výhody mu z toho poplynou.  Pan Zajíc, který žil celý život od výplaty k výplatě, byl

 nadšením bez sebe. Skoro ani nemohl uvěřit jaké štěstí ho  potkalo. Pojišťovák řekl, že si druhý den přinese formuláře,  všechno pěkně sepíšou a pak se bude moci dotyčný klient už  jen těšit na termín výplaty. Pan Zajíc se trochu zalekl  slova klient, ale pojišťovák byl muž pohledný a navíc mu  objednal půldecku becherovky. Co by mu tedy nedůvěřoval.  Když dopili a všechno probrali, vstali od stolu a každý se  vydal svou cestou.

 Oba byli spokojení. Zajíc vědomím jaké udělal terno a  pojišťovák hladkým průběhem jednání. Ještě než zabočil do  nedalekého lesa, otočil se na budoucího obchodního partnera,  zamával a křikl: " Zítra přijdu s liškou. Stavím se u vás  doma."

 Do Zajíce jako když střelí. Myslel, že se snad  přeslechl. Zbytek dne prožil v nejistotě a ani noc nestála  za nic.

 Bylo smůlou, že Acylpyrin tou dobou nebyl k zastižení.  Jistě by ledacos uvedl na pravou míru. Bohužel se nechtíc  dotkl jednoho z nevraživých sousedů a pro jistotu se raději  vzdálil. Došlo k tomu následovně. Acylpyrin se vypravil na  houby. Na mýtině potkal souseda. Mylně se domníval, že jeho  přítomnost v lese je zapříčiněna stejnou vášní, které sám  poslední týdny propadl. Uctivě pozdravil a aniž by přikládal  význam tomu, že si zmíněný právě drbe pleš na kterou použil  jednu ze zázračných vodiček koupenou za nekřesťanské  peníze, bezelstně řekl: " Tak co ? Rostou, rostou? "

 Soused však toto konverzační polaskání považoval za  provokaci. Zařval a s pohledem rozzuřeného býka vyhlížel čím  Acylpyrina praštit.

 Acylpyrin byl všímavý. Zpozoroval tu náhlou změnu  nálady a při své vrozené útlocitnosti raději zmizel v  nedalekém houští. Nechtěl souseda dráždit a tak si řekl, že  mu několikadenní výlet udělá jenom dobře. Tak se stalo, že v  rozhodujícím čase byl jinde a řešil zcela jiné  problémy.

 Jak z vyprávění sousedů později zjistil, tragedie ke  které později došlo, byla bez jeho zásahu zřejmě neodvratná.

 Pojišťovák si ráno přivstal. Nedaleko vsi vlezl do  rezatého liščího převleku a začal halekat. Zřejmě chtěl pana  Zajíce potěšit a eventuálně připoutat pozornost dalších  potencionálních zákazníků. Chudák netušil, že pana Zajíce  kdysi pokousala vzteklá liška a že od té doby má přímo  panickou hrůzu ze všeho, co toto, jinak milé zvířátko,  připomíná.

 Snad se přiblížil na třicet, čtyřicet metrů k první  chalupě, když se do ulice vyřítil na smrt bílý Zajíc s  mysliveckou dvouhlavňovkou. Kdyby sebou pojišťovák švihl k  zemi, snad měl ještě jistou šanci. Zřejmě však nepochopil  situaci a několikrát žertovně zapanáčkoval.

 Zajíc byl bohužel dobrý střelec a hned první dvojice  ran šla do rezavého kožichu. Jak tvrdili sousedé, další  střely mířily do vzduchu. Celá ves považovala tuto příhodu  za tragedii. Litovali pana Zajíce, ale litovali i těžce  proděravělého pojišťováka. Jen Acylpyrin, a to snad jediný  ze všech, místo neplodné lítosti rozebral vyvstalý problém a  z celé příhody vyvodil toto poučení: Když člověk celý život  nosí peníze do hospody a najednou se rozhodne, že začne  šetřit, je to tak zásadní změna, že je jen otázkou času, kdy  dojde k opravdové tragedii.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Kapitola 24

 

 INVENTURA

 

 Blížící se konec tisíciletí přinesl do východní Evropy  naprosté převrácení priorit. Věčné časy byly vystřídány  ideálem časnosti, kolektivnost individualismem a představa,  že co je velké je i silné přesvědčením, že čím bude cokoliv  menší, tím to bude i životaschopnější.

 Tak se veliké státní útvary začaly dělit na menší a  menší celky a průmyslové giganty se rozlomily v desítky  drobných manufaktur. Mnoha lidem to přineslo osobní úspěch,  neboť tam,  kde ještě před nedávnem kraloval jeden ředitel,  bylo najednou ředitelů jako much.

 Byl to veliký přerod a téměř nikdo, kdo se dokázal  trochu ohánět, nezůstal bez šance.

 Acylpyrin v té době žil na jedné Bohem zapomenuté  vrátnici státního podniku, který už dávno zastavil výrobu.  Bylo to krásné období Acylpyrinova života. Měl střechu nad  hlavou, nikdo ho tam nevyrušoval a v budce bylo teplo.  Dostával i slušný plat a jeho jedinou povinností bylo, když  z objektu vyjížděl kamión nebo nákladní automobil, obrátit  hlavu na druhou stranu nebo zavřít oči.

 Přestože toto pověření pečlivě plnil stávalo se, že  budoucí zbohatlíci, ještě nedostatečně obrnění sebevědomím,  ho z nepochopitelných důvodů zahrnovali odškodným za  dočasnou slepotu.

 Acylpyrin nic nepotřeboval a nic nechtěl, ale co mu  zbývalo než mlčet. Ještě by na něj padlo podezření, že je  vyděrač, práskač nebo bůhví co. Problém to však byl.  Acylpyrin nevlastnil dům ani pozemek a tak všechno, čím byl  obdarován, ukládal v bezprostřední blízkosti vrátnice.

A tak  se ten maličký domeček zanedlouho proměnil v obrovskou  venkovní skládku.  Všechno bylo nesmyslné i proto, že v této fázi života  byl Acylpyrin zahrnut věcmi o kterých se mu nikdy ani  nezdálo. Byla to mimo jiné již zmíněná střecha nad hlavou,  pravidelný plat, ale i kupa akcií Harvardského výnosového  fondu, který mu sliboval zisk desetinásobku.

 Každému, kdo onu dobu prožil, muselo být zřejmé, že  tento stav nemůže trvat dlouho. Však se už také sem tam  objevovali jedinci, kteří začali urputně budovat vlastní  živnosti, zajímat se o poptávku trhu a horko těžko utvářet  životní styl permanentní aktivity.

Byli však přece jen  trochu v nevýhodě. Při svém zaneprázdnění společensky  prospěšným snažením naráželi na posměch vyfešákovaných  frajerů, kteří jako spanilá jízda projížděli zemí a okatě  dávali najevo, že práce je až to poslední, čím lze  zbohatnout.

 I Acylpyrin se dostal do problémů. Nepoužitelné dary,  hromadící se kolem vrátnice vzbudily zájem okolních  závistivců až se stalo, že u dveří jeho budky zastavil  konvoj policejních aut.

 Velící důstojník vysvětlil, že tento podnik již delší  dobu sledují a teď je tu konečně potřeba udělat pořádek.  Acylpyrin mu na všechno přikyvoval a závěrem prohlásil:  " Pořádek a systematičnost jsou základními pilíři pokroku.  Dejte se do díla".

 Policie prošla vystěhovanými halami, sepsala těch  několik věcí, které evidentně nikdo nepotřeboval a nakonec  se nadšeně vrhla na Acylpyrinovu skládku.

 Na první pohled bylo zřejmé, že zde leží majetek  bývalého státního podniku. I laikovi muselo být jasné, že o  tento majetek není dobře pečováno a vzhledem k povětrnostním  vlivům je i částečně znehodnocen.

 Okamžitě byl sepsán protokol o nehospodárném nakládání  se svěřenými hodnotami a protože se od všech dalších  podnikových aktiv ztratila dokumentace, zůstal Acylpyrin  jediným obviněným v této závažné kauze.

 Jak z pozdějšího šetření vyplynulo, závistivým očím  neunikly ani občasné Acylpyrinovi vycházky do okolních lesů.  Postupně byla rozhrabána všechna podezřelá místa a  vyzvednuto několik popsaných balíků kancelářského papíru.  Protože zjištěná ztráta byla, proti ostatním vzniklým škodám  zcela zanedbatelná, nebyla tato Acylpyrinova činnost vůbec  zahrnuta do obžaloby.

 Pečlivé šetření naopak vyvrátilo podezření, že z podniku  vynášel tajné informace. Než byl případ definitivně uzavřen,  stačil Acylpyrin vrácené studie opětovně ukrýt v nedalekých  skalách.

 Když po nějakém čase dorazila k podniku policejní  eskorta jejímž úkolem bylo převézt Acylpyrina do vazební  věznice, byla již budka prázdná. Jako již nesčíslněkrát  přišel o jistotu střechy nad hlavou, aby odměnou získal  svobodu a prostor k novým dobrodružstvím.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Kapitola 25

 

 PŘEMÍTÁNÍ O LÁSCE

 

 Po útěku ze sledované vrátnice propadl Acylpyrin  nostalgickým náladám. Přestože pokročil věkem i zkušenostmi  nezůstal uchráněn běžných lidských pocitů jako je touha po  překonání samoty, potřeba uznání, rozechvělé okamžiky  pokušení a nepřítomnost, přeneseně řečeno, advokáta diabola  na němž by se mohl utvrdit ve správnosti svých myšlenkových  pochodů.

 Věděl, že všechny tyto podmínky může splnit jen  příslušnice opačného pohlaví, která by byla vybavena jak  okouzlující hravostí, tak i racionálním mozkem.

 V nejhlubším podvědomí měl zakódovánu odpověď, která  programově strohým heslem tvrdila, že pravděpodobnost  objevení souboru odpovídajícího těmto požadavkům je blízká  kameni mudrců, perpetu mobile a kvadratuře kruhu. Jak ale  všichni víme, právě nejbláznivější sny jsou pro náš život  tou nejlákavější pobídkou.

 Acylpyrin měl v nedávné minulosti jakýsi milostný  vztah s Boženkou přezdívanou Ždímačka, se kterou v bývalém  státním podniku zapomněli rozvázat pracovní poměr a tak se  zhruba dvakrát týdně chodila Acylpyrina ptát, jestli není  něco potřeba. Tento vztah jej však ani zdaleka  neuspokojoval. Občas si připadal, že s ním tato jinak  sympatická uklízečka zachází jako s hadrem na podlahu, který  je potřeba vymáchat, zbavit tekutin a potom nechat uschnout.

 Později se pokoušel své pocity probrat s diskusním  kroužkem společníků ve vinárnách a hospůdkách svého nového  působiště. Jejich odpovědi a postoje ho však spíše dráždily.  A přestože svědčily o bohatosti a šíři života, k jeho  situaci hovořily pouze okrajově.

 Například tvrzení, že chlap je k erotickým hrátkám  daleko vhodnější než ženská, mu sice připadalo zajímavé, ale  v jeho případě nepoužitelné. Stejně vzdálené mu přišlo úsilí  jednoho milovníka zvířat, který prosazoval uzákonění  partnerského vztahu mezi člověkem a psem.

 Do hospody chodili sice i ženáči, ale výčet jejich zkušeností by ho snad mohl obohatit, kdyby se toužil stát  úspěšným autorem hororových povídek a ne napravovatelem  vlastního nitra. Tvrzení hospodského, který občas přisedal k  jejich stolu, že v erotice partner jenom ruší, a že by u  toho nikoho nesnesl, bylo definitivní tečkou za pokusy na  toto téma. Snad by Acylpyrin odešel jinam a hledal si  citlivější a vnímavější společnost, ale útulná světnička v  hospodském podkroví a samotná možnost žít v domě,  kde se  mohl kdykoliv zrestaurovat, ho přece jen zdržovala na místě.

 A přece Acylpyrinovo čisté srdce věřilo, že musí  existovat něco odpovídajícího jeho představám. Vždyť nekladl  vysoké nároky ani na krásu, ani na inteligenci a šikovnost.  Toužil po partnerství prostém složitých věcí, po přirozené  hravosti,  a dalo by se říci, až zemědělské racionalitě, která  instinktivně ví, kdy nakypřit půdu, kdy se na všechno  vykašlat a kdy zasít.

 Když se konečně objevila žena odpovídající všem jeho  přáním, s hrůzou zjistil, že se vůbec nejedná o člověka. Až  dodatečně zjistil, že jeho přátelé z hvězdoletu vytvořili  dle jeho nejskrytějších přání prototyp anděla.

 Snad by ani tímto zklamáním nemusel projít, kdyby  konstruktéři byli pečlivější. Bohužel, lajdáctví není  uchráněna ani daleko vyšší forma existence než na jakou jsme  zde na zemi zvyklí.

 Všechno bylo okouzlující až do okamžiku, kdy dotyčná  bytost s odkládaným oděvem zasunula pod Acylpyrinovu postel  i pár běloskvoucích křídel.

 Acylpyrin vždy vyrovnaný snad poprvé v životě zbledl a  vzápětí i zbrunátněl. Nějak se stalo, že popletená  představivost nezařadila ženu k nebeské gardě, což by bylo  jistě přijatelné, ale zcela nesmyslně kamsi do ptačí říše.  Jistě chápete, že o vztahy tohoto typu nemohl mít Acylpyrin  nejen zájem, ale samotná jejich nabídka byla degradací všeho  o čem snil. Když se mu vrátila řeč vykřikl pouze: "Huš, huš, huš!"  Načež se anděl nepředstavitelnou rychlostí oblékl a beze  slova rozloučení zmizel v otevřeném střešním okně.

 Acylpyrin ztěžka dosedl na rozestlanou postel, vzal  hlavu do dlaní a zabědoval:" Bože, Bože, proč mi to děláš?"

 Příští den při vyprávění o neobvyklém zážitku, zatajil  kolegům na sále celou následující pasáž, neboť sám nevěřil  svým uším a za druhé už i to, s čím se byl ochoten svěřit, vyvolalo různé poťouchlé poznámky.

 My se však s vámi o tyto informace podělíme. Považujeme  je totiž nejen za důležité dokreslení onoho večera, ale i za  předehru věcí následujících.

 Ve chvíli, kdy Acylpyrin propadl malomyslnosti a s  hlavou v dlaních hovořil k Bohu, se náhle otevřelo nebe a  celá místnost neuvěřitelně zazářila. Všední věci, dalo by se  dokonce říci veteš a krámy, získaly na barevnosti a  nebývalé kráse. Ne z jednoho, ale ze všech koutů téměř  superstereofoně, promluvil hlas, který byl současně tichý i  hlasitý, atoritativní i laskavý, dětsky hravý i stařecky  uvážlivý, takže jej nebylo možno kamkoliv zařadit,  natož  přesněji popsat.

Ten hlas řekl: " Neběduj, Acylpyrine,  neběduj. Nemáš důvod být smutný. Až přijde čas, pozvu tě na  audienci a všechny tvé pochyby se rozplynou. Zatím užívej  stáří, uč se a čekej obsílku."

 Jak už jsme předeslali, Acylpyrin si nebyl zdaleka jist  zda popisované vůbec prožil. Jeho pochybnosti zesilovala i  skutečnost, že se ráno probudil rozlámaný, s těžkou hlavou a nepřirozenou křečí levé ruky v níž svíral prázdnou  litrovou láhev od vizovické slivovice.

 K dobrání se pravdy mu byla nanic i jeho příslovečná  jasnovidnost, neboť všechno, co souviselo s touto  záležitostí,zakryla neprostupná sametová mlha.

 

 

 

 

 

Kapitola 26

 

 MILÉNIUM

 

 Přelomové časy jsou nejvhodnějším obdobím, kdy lze buď  ze sebe či ze skupiny důvěřivých spoluobčanů udělat úplné  pitomce. Kdyby historická paměť sahala hlouběji do  minulosti, bylo by jistě možné doložit toto tvrzení i  příklady z konce prvního tisíciletí, z konce mínus prvního  tisíciletí, před rokem nula i konce druhého tisíciletí před  Kristem.

 I bez této paměti víme, že se ve zmíněných dobách  pravidelně očekává apokalyptický konec světa, rozpad  všemocných říší nebo alespoň zhroucení počítačových  systémů. Hysterie je pokaždé stejná, rozdíl spočívá pouze v  prioritách považovaných v určitém čase za důležité.

 Pravdou je, že se obvykle nic příliš významného  nestane. Ale už sama atmosféra očekávání a následná úleva či  případné zklamání, dodává konci milénia nezaměnitelný  kolorit.

 Acylpyrin, který vždy, a to i ve chvílích totální  opilosti, vyznával racionální střízlivost, zákonitě trpí.  Neví, kam se vrtnout. Už ho omrzelo courat světem. Svět je  koneckonců i v těch nejpanenštějších oblastech poznamenán  globalizací a rozvrácen informačním šumem. Instinktivně ví,  že by se mohl ukrýt do vlastního nitra. Acylpyrin si však  nikdy svůj úděl neusnadňoval a proto se nechce uzavřít světu  ani v tomto období zmatku. Jeho kroky směřují k aktivní  skupině učedníků usazené v hale bývalého statku nedaleko  Brna. Zde nachází společnost lidí, kteří, ovlivněni jeho  učením, objevují radost v prostých a samozřejmých věcech  života. Neuzavírají se do sebe, ale v době, která je  hektická nacházejí dostatek času, aby tuto radost jako  pilné včelky roznášeli do širokého okolí.

 Zakládají banku ve které jsou jediným platidlem  zálohované láhve. Zřizují poradenskou službu pro bezdomovce  a makléřskou kancelář pro registraci znehodnocených akcií.  Pořádají kursy jak prát bez dokonale bělících prášků, jak se obejít bez řady nezbytných věcí nebo jak i zcela neužitečné  věci opětovně vrátit do koloběhu života.

 Acylpyrin je, jak říká, rámcově spokojen. Přece jen by  však tuto činnost rád ještě rozšířil. Navrhuje založit  výpadový oddíl, který by zanášel radost a vtip i do  nedalekého velkoměsta.

 Jeho nejčerstvějším nápadem je jakési pouliční  historické divadlo. Acylpyrin tvrdí, že lidem je zapotřebí  metodou jemného šoku nabídnout historické obrazy a to v co  nejrealističtější podobě.

 Nejprve vyšle do ulic Brna skupinu husitů. Tento první  pokus však projde bez povšimnutí, neboť houf Acylpyrinových  učedníků je omylem považován za herce navracející se z  mejdanu k opětnému natáčení historických sekvencí.

 Po této zkušenosti dospěje Acylpyrin k závěru, že  husitství je přece jen doba příliš vzdálená, a že bude lepší  sáhnout do čerstvější historie. Od jednoho ze zručných  učedníků nechá vyřezat makety pušek používaných v polovině  dvacátého století. Oblékne své muže do dlouhých zimníků,  beranic, kšiltovek a pracovních bot. Potom je se složenýma  novinama v levé kapse a s maketami pušek přes ramena rozešle  po skupinách před brány největších brněnských závodů.

 Tato předvánoční akce nezůstává nepovšimnuta, i když se  její interpretace značně různí. Okamžité reakce náhodných  diváků však svědčí mimo jiného i o naprostém nepochopení  Acylpyrinova záměru. Posměšný pokřik, ale i nadšené ovace  skupiny důchodců jistě nebyly tím, co Acylpyrin očekával.

 Předvánoční produkce má i nepříjemnou dohru v  konfrontaci Acylpyrinových učedníků s jednou extremistickou  skupinou, která je omylem zařadí mezi krajní levičáky.  Následuje série bombových útoků ze které nešťastní  herci výjdou naštěstí jen s drobnými oděrkami.

 Acylpyrin však tvrdí, že je od těžších následků  neochránilo pouhé štěstí, ale samotný způsob života.

 Acylpyrinovi učedníci nejezdí v mercedesech, hondách,  nebo felíciích, ale na jízdních kolech.

 Jak si jistě dovedete představit, zde se výbušnina  ukrývá jen těžko. Jediným vhodným místem je snad pumpička.  A ta,  když se roztrhne, mnoho škody nenadělá.

 

 

 

 

 

 

 Kapitola 27

 

 ČERVENÝ A ČERNÝ

 

 Neúspěch Acylpyrinova pouličního divadla vyvolal v  řadách učedníků dojem, že se jejich Mistr cítí nevyužitý.  Poslední rok začínající jedničkou uzavřel nevídaně  gigantický ohňostroj a kalendáři počala vévodit dvojka následovaná třemi nulami.

 V těch dlouhých lednových nocích se diskuse točila  kolem ustálených témat. Jedním byly rozepře, zda tisíciletí  už opravdu dospělo ke svému konci a druhým, neméně  důležitým, čím zaměstnat Acylpyrina.

 Po zamítnutí politické kariéry, která nutně vede k  zúžení pohledu na svět, zbyly pouze dvě varianty. Jednou z  nich byl vstup do armády, což v Acylpyrinově věku byla  záležitost dosti problematická, nebo nějaká významnější  církevní hodnost. Po zralé úvaze usoudili, že se Acylpyrin  do žádné z existujících církví příliš nehodí. Nedalo se  říci, že by snad nevyhovoval postoji nebo chováním, ale  učedníci dospěli k jednoznačnému závěru, že jaksi všude  přečuhuje.

 Neměli však nadarmo acylpyrinovu školu. A tak když, nevyhovovala církev do které by se dal Acylpyrin vměstnat  rozhodli, že založí novou církev, která se dle potřeby  rozprostře kolem Acylpyrina. Otázkou zůstávala pouze  duchovní nauka. Společně však dospěli k názoru, že pokud se  jim podaří přesvědčit Acylpyrina aby tuto úlohu přijal,  určitě se o vyjasnění obsahu postará.

 Koncem nekonečné zimy, zcela v duchu Acylpyrinových  zásad, odložili toto téma na neurčito s dovětkem, že  důležitá rozhodnutí nelze uspěchat.

 Budoucí čas jim dal za pravdu. Parlament počal  projednávat změnu disposic k registraci nových církví a  moudře usoudil, že stačí podpis pouhých tříset příznivců,  aby kterákoliv věrouka získala úřední punc.

 Když zhruba po roce předložili svůj návrh Acylpyrinovi  měli ve všech detailech jasno. Pokud však očekávali nadšené  přijetí, mýlili se. Acylpyrin byl jejich představami  očividně zaskočen. Částečně mu lichotila projevená důvěra,  ale ohlávka, kterou mu chtěli nasadit, byla, přes všechno  ujišťování, příliš těsná. Nepomohl ani slib, že mu buď na  Vysočině nebo v Orlických horách zařídí faru, kde ho  ustanoví biskupem. Domluvili pouze zahájení teoretických  úvah o zásadách věrouky.

 V této oblasti byl Acylpyrin doma. Vymýšlet nové  konstrukce i dávno vymyšlených věcí bylo v jeho případě  nejen koníčkem, ale přímo denní potřebou.

 Acylpyrinova výchozí pozice však byla svým způsobem  dvojznačná. Osobní zkušenost, kontakty s mimozemšťany i  poněkud zamlžený mystický zážitek stvořitelovy blízkosti,  vytvářely prostý a nekomplikovaný obraz vlastní životní  cesty. Mohl však říci lidem, že víru lze shrnout do několika  prostých slov? Nebo ještě lépe: směřovat k ideálu bez  jakýchkoliv konkrétních představ? Vždyť i v samotném písmu  byla zápověď vytváření obrazů Boha a každý ví, jak to  dopadlo. Acylpyrin znal lidi a věděl, že se neobejdou ani  bez nebe ani bez pekla, a že budou vždy usilovat více o  pohádkové představy než o skutečnou pravdu.

 Ať zmíněný problém obracel na jakou chtěl stranu, vždy  došel k závěru, že bez působení zázraku nedokáže změnit  dětinsky lidskou přirozenost. Jediné, co by snad mohl, bylo  vytvoření modernějších metafor.

 Ač ve vlastní mysli dávno překonal potřebu odměny i  osten strachu, zkušenost mu říkala, že převážná většina  obyvatel země, a to včetně jeho učedníků, má k překročení  této hranice ještě nekonečně daleko.

 Co však mohlo být pro člověka třetího tisíciletí  nejvyšší odměnou a nejvyšším trestem? Cukerínové seriály  kombinované s pořady o válečných bestialitách pozvedly  nabídku rozkoší i hrůz nad vnímatelnou hladinu. Časové  úrovně se promíchaly až se zdálo, že minulost s budoucností  jsou zde jen od toho, aby zesílily přítomnost.

 Moderní člověk se snažil rychle zapomínat a tato jeho  snaha byla podporována všemi prostředky působícími na  rozumové i citové vybavení. Co tedy s tím?

 Peklo by si Acylpyrin vymyslet dokázal. Nikdy neměl rád  zubaře, a protože se zástupci této profese mají zkušenost  malí i velcí, předpokládal, že právě dentisté by mohli  úspěšně zastat roli pekelníků.  Představa nebe byla složitější. Vždyť co člověk, to  jiné sny. Jeden by chtěl harém plný hurisek, druhý láhev ze  které by neubývalo, a třetí by se cítil masochisticky  nejšťastnější po výprasku bičem.

 Nakonec se tedy vrátil opět k zubařům, kterým však v  nebi přiřkl úlohu nezaměstnaných poradců. Jinak nechával v  podstatě na každém ať si nebe prožije podle svého.

 Kdyby mohla veřejnost nahlédnout do Acylpyrinových  myšlenkových pochodů, zřejmě by je považovala za cynické.  Toto označení by se však ani vzdáleně neblížilo pravdě. Snad  by naznačilo cosi o Acylpyrinově snaze vyhovět i zcela  bláhovým přáním nebo o jeho dobrém srdci. Samotnou podstatu  Acylpyrinova přesvědčení však veřejnost poznat nemohla.  Vždyť i úzký okruh nejbližších učedníků mnohdy tápal v  nejistotách a zcela protichůdné výroky přijímal jen v  ohromeném obdivu a nekritické úctě.

 Nastupující další jaro však smetlo všechny teoretické  úvahy ze stolu. Nebe i peklo sestoupilo na zem a otevřelo  zásobárnu zázraků. I Acylpyrin, který již pamatoval téměř  sedmdesát jar, byl uchvácen divokým bujením a neuvěřitelným  rozmachem se kterým příroda navzdory lidské snaze znovu a  znovu obnovovala tvář země.

 A tak dobře myšlená iniciativa nadšených žáků byla  odsunuta do nedohledna se stejně neurčitým vysvětlením. Sám  pro sebe Acylpyrin rozhodl, že až do konzultací se  Stvořitelem nebude činit žádná závažná rozhodnutí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Kapitola 28

 

 VESMÍRNÁ PŘÍPRAVA

 

 Šao Či, vrchní velitel mírových sborů hvězdné flotily,  vběhl rozčileně do řídící kabiny. Samozřejmě, nikde ani  noha. Přes ústřední počítač odeslal několik spěšných pokynů,  stáhl z databáze všechny informace soustředěné pod heslo  Acyl.Hysteps a se složkou nedokončených posudků palubního  psychologa zamířil zpátky do své sekce.

 Nic není dotaženo do konce.Ostatně jako pokaždé. Za tři  dny má Acylpyrin předstoupit před nejvyššího a všichni,  kteří na této fenomenální osobnosti měli pracovat, prchli na dovolenou.

 Šao Čimu jde hlava kolem. Aby toho nebylo dost, musí  ještě do konce týdne natřít rám palubního průzoru.

 Na hvězdoletu se totiž ustálil zvyk, že i ti nejvýše  postavení členové posádky musí alespoň jednou týdně vykonat  drobnou manuální práci. Kdysi dávno tak rozhodl  mezigalaktický parlament a Šao Či toto usnesení přijímal za  normálních okolností jako zcela přirozené a mnohdy i  příjemné vytržení ze všední řídící práce. V tuto chvíli však  je v nepříjemné časové tísni.

 Musí ustavit komisi pro mimořádné situace, provést řadu  šetření, znovu prolustrovat Acylpyrina a nakonec celou  složku předat sekretáři pro styk se Stvořitelem.

 V této chvíli není bez zajímavosti doplnit, že zatímco  Šao Či a část posádky mezihvězdné flotily propadá horečným  přípravám nebývalé audience, Acylpyrin v pohodě a  nevědomosti ubíjí čas v houfu svých věrných učedníků. Předem  ohlášené setkání už pustil téměř z hlavy, neboť co stvořitel  vnímá jako několik krátkých vteřin, pociťuje člověk na zemi  jako dlouhou řadu měsíců či roků.

 V podvědomí si sice matně zachoval vzdálený prožitek i  neobvyklý příslib, ale než by se celou záležitostí v  myšlenkách zabýval, používal tuto vzpomínku spíše jako alibi  pro nečinnost a nechuť kamkoliv směřovat.

 Ostatně svět kolem Acylpyrina povýšil rozporuplné a  nezakotvené jednání mezi nejvyšší ctnosti. Stalo se téměř  neslušným usilovat o nehmotné cíle a nezměřitelné ideály.  Lidé, kteří tuto činnost provozovali, byly vnímáni jako  podivíni  a prosťáčkové.

       Lze tvrdit, že za nejoblíbenější osobnost byl považován  takový člověk, který dokázal zesměšnit všechny bývalé  autority, nabídnout obecenstvu nejkatastrofičtější výhled do  budoucnosti a zpochybnit veškeré usilování. Pokud k tomu  ještě vlastnil lékařské potvrzení o částečné nepříčetnosti,  stával se automaticky miláčkem davů.

 Acylpyrin nebyl ctižádostivý a vidina popularity ho  nikdy nepřitahovala. Přesto obecně přijatá pravidla  považoval za přijatelná, neboť v podstatě likvidovala instituci  svědomí, ospravedlňovala kdejakou pitomost a nabízela  jednotlivci bezbřehou, i když nepoužitelnou svobodu.

 Jestli tímto stavem vědomí i trpěl, nevíme. Je však  jisté, že na rozdíl od podstatné většiny lidské populace  chápal jedinečnost svého života jako nedílnou součást  nekonečného vesmíru. Věděl, že z této bezbřehé masy vzešel,  je s ní neustále propojen a že se do ní automaticky kopíruje  a vrací.

          Toto vědomí nutně zmenšovalo pocity ztrát i  promarněných příležitostí, neboť co je věčné, není ohroženo  časem ani momentálním selháním. 

A tak ve chvíli, kdy Acylpyrinovi přátelé na vesmírné  lodi doslova padali pod tíhou zodpovědnosti, on, příslušník  druhu nepřesně pojmenovaného "Homo sapiens"  snad jako  jediný své rasy nevědomě souzněl se Stvořitelovým záměrem  být současně jednotlivostí i celkem.

 Zanechme však úvah o Acylpyrinově vnitřním uspořádání a  vraťme se na loď. Administrativní mašinerie konečně splnila  požadavky všech vyhlášek, nařízení, předpisů, novel i jejich  dodatků a rozměrný balík o souhrné váze čtyřiceti tří  kilogramů opatřila sedmi různými pečetěmi a razítkem

 " PŘÍSNĚ TAJNÉ ".

 Váha spisů poněkud zkomplikovala jeho převzetí  stvořitelovou kanceláří, neboť dle vnitřní směrnice, zde  nebyl nikdo oprávněn manipulovat předmětem těžším třiceti  kilogramů. Celou záležitost smetl ze stolu až narychlo  přivolaný hlavní přednosta, který prohlásil: " Ani to  nerozbalujte. On to na nic nepotřebuje. K čemu by mu to  bylo? V životě ty vaše papíry nečetl.

 A nakonec, stejně ví  všechno,

 ať už si to tam napíšete nebo nenapíšete " !!!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Kapitola 29

 

 PŘENOS

 

 Na rozdíl od Acylpyrinovy návštěvy vesmírné lodi  proběhl přenos do předpokoje Stvořitelova apartmá bez  jakýchkoliv prostředníků a vnějších efektů. V jednom  okamžiku dlel Acylpyrin v úzké skupince nejvěrnějších  učedníků, aby o nepatrný okamžik později s údivem zjistil,  že se nachází v dlouhé vykachlíkované chodbě připomínající  čekárnu.

 Samo místo nepůsobilo nikterak nadpozemsky a nebýt  tichých tónů rajské hudby mohl by se mylně domnívat, že byl  unesen na některou z honosných pozemských úřadoven. Teprve  ceduličky na dlouhé řadě dveří probudily jeho zvídavost.  Nápisy: " MINULOST ", " SLEPÉ A OPUŠTĚNÉ CESTY ",  " SKARTACE ", " PŘÍTOMNOST " ale i " BUDOUCNOST I. ",  " BUDOUCNOST/varianta II./" a " BUDOUCNOST /varianta III./",  ho přivedly na myšlenku, že to, co už téměř pustil z hlavy  se stalo skutkem. Aniž by se dlouze rozmýšlel sáhl na kliku  dveří s nápisem " PŘÍTOMNOST " a vešel dovnitř.

 Místo za dveřmi připomínalo velikou průhlednou bublinu  s duhovými stěnami propouštějící kratičké sekvence dějů  kolotající na vzdálené zemi. Acylpyrin by rád zaostřil, ale  jak se zdálo, nikde nebyly ani páky, ani knoflíky, ani jiné  ovladače. Pomyslel letmo na své opuštěné učedníky, a světe  div se, v tu chvíli je měl před očima. " To je zařízení  hodné Stvořitele, " zamručel s obdivem a pohledem přelétl  schlíplou skupinku, která se ještě nevzpamatovala z jeho  zmizení. " Však vy si poradíte i beze mne. Jak vás znám  najdete za chvíli i nějaké rozumné vysvětlení proč a kam  jsem zmizel ".

 Rád by nahlédl i do jiných míst, ale uvědomil si, že  všechny věci, které by ho zajímaly jsou zákonitě ukryty za  jinými dveřmi. Minulost a budoucnost. Jsou ty místnosti  stejně průhledné? Může do nich vůbec beztrestně vejít? A jak  to, že ho zde nikdo nečeká? Že ho zde nechají jen tak  bezprizorně procházet?

Co kdyby zavinil nějakou vesmírnou  havárii? A co vůbec znamenají ty různé varianty budoucnosti?

 Méně připravená bytost by se s podobnými skutečnostmi nebyla  schopna vůbec vyrovnat. Acylpyrin však jenom prošel zpět ke  vstupním dveřím a znovu zmáčkl kliku.

 Že se před ním neobjevila chodba, ale rozlehlý park ho  vlastně ani nepřekvapilo. Drobné cuknutí koutku úst však  způsobila skutečnost, že se parkem procházelo  nepředstavitelné množství lidí. V dáli zahlédl dědu Hystepse  rozmlouvajícího s kmotrem Lôvensteinem, u divoce stříkající  fontány poznal jednoho souseda z Pohřebačky, a jestli ho  zrak nemýlil, ta pestře oděná dáma uprostřed záhonu růží  byla Marion.

 Právě se k ní chtěl rozběhnout, když ho téměř porazil  drobný človíček s plnovousem. Zřejmě potrhlý místní  zřízenec, řekl si Acylpyrin, stále vyhlížející dávnou lásku.  Dotyčný ho však uchopil vpodpaží a omluvně spustil: " Musíte  nám prominout nastalý zmatek. Někdo pomíchal programy a  všechno běží současně. Už se na tom ale pracuje. Za chvíli  to dáme do pořádku ".

 " Proboha, ne. Je tu plno lidí se kterými chci mluvit ".

 " Bohužel, bohužel. Teď to nejde. Pustíte si je jindy. Na  hry zde máme jiné prostory. Tady u vstupu nemůžeme takový  rumraj připustit ". V tu chvíli, jakoby na dotvrzení jeho  slov, celý park zmizel a kolem Acylpyrina se znovu  rozprostřela dlouhá vykachlíkovaná chodba s nekonečnou řadou  dveří.

 " Ach Bože, Marion. Už jsem tě měl na dosah a znovu jsi v  nenávratnu, " pomyslel si Acylpyrin marně střásající  zřízence, který se na něj pověsil jako klíště.

 " Není čas. Teď není čas na nostalgii. Připravujte si otázky  a mějte čistou hlavu. Taková příležitost se naskytne jednou  za tisíciletí. Vy jste byl vyvolen mezi miliardami lidí.  Máte poslání o jakém se vám nesnilo."

 Acylpyrin vzdychl, odfrkl si jako kůň odhánějící neodbytnou  mouchu a rezignoval. V čele chodby kam směřovali, svítil  zářivý nápis " JÁ JSEM ALFA I OMEGA - POČÁTEK I KONEC ".

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 30

 

 OSVÍCENÍ

 

      Většina lidí v Acylpyrinově situaci by nesporně  propadla jednomu ze dvou extrémů. Buď nekritické euforii  jakého vyznamenání že se jim dostalo nebo svazujícímu stresu  a naprosté neschopnosti jednat.

 Je pravdou, že většina lidí  nikdy nemohla dosáhnout Acylpyrinových výšin a tak je  vlastně tato úvaha nesmyslná.

 Jak už jsme však řekli, Acylpyrin nebyl hysterik a  tudíž udělal jedinou prostou věc. Netrápil se nad problémem,  ale vstoupil přímo do jeho středu. Jednoduše zmáčkl kliku,  zatlačil na nejdůležitější dveře a vkročil do prostoru, kde  neexistuje čas.

 V náboženské i světské literatuře existují záznamy  stavů blízkých smrti či různých extází a vytržení. Mnohé z  těchto vyobrazení Acylpyrin znal a proto v prvé chvíli  pocítil pouze zvědavost. Následující okamžiky však smazaly  nejen zvědavost, ale i všechny pocity, které jsou svázány s  plynutím času.

 Zmizela útržkovitost dějů zakódovaná v paměti, všechny  emoce, touhy a sny, ale i palčivost otázek, které ať chceme  či nechceme, provázejí lidský život.

 V jasném světle, které Acylpyrina obklopilo chápal  věci, které jsou lidským mozkem neuchopitelné. Byl sebou,  ale byl současně i onou bytostí ke které byl přizván. Byli  vzájemně propojeným programem bez ustání komunikujícím s  celým živým i neživým vesmírem. Přijímali i odesílali  nespočet dílčích i hodnotících informací, kamínek po kamínku  pokračovali v nekonečném díle stvoření, a zatím co se toto  dělo, jejich vědomím vanul neviditelný a nehmatatelný duch  udržující řád a bezchybnost systému.

 Acylpyrin chápal svou proměnu jako cosi samozřejmého.  Byl si vědom, že vstoupil do světa, který  se ve své přímočarosti diametrálně liší od veškerých  předcházejících zkušeností.

 Jestliže kdysi dávno při návštěvě hvězdoletu zažil  nadšené přivítání a mnoho zdvořilostních ceremonielů, zde by  jakákoliv zdvořilost působila směšně. Jediný pocit, který  prostupoval jeho vědomím, byla sebeúcta.

 Možná v tuto chvíli namítnete, že Acylpyrinův přístup  ke Stvořiteli je poněkud neomalený a zcela opomíjí  hierarchii hodnot. Uvažte však sami, je možné být součástí  něčeho a přitom se vydělovat z celku? Acylpyrin pochopil, že  v sebeúctě je obsažena vděčnost, poznání i sounáležitost s  veškerým stvořením. V encyklopedických vědomostech nenašel  jediný pokyn k slepému obdivu a poddanské podřízenosti. V  Bibli, která spoluutvářela Evropskou kulturu, bylo nespočet  paralel, kdy byli lidé přirovnáváni k Božím dětem, nespočet  výzev k zvídavosti a hledání i zcela jasná hranice rovnosti,  neboť co jste učinili poslednímu z Vás, Mně jste učinili.

        Jak si lidská společnost uzpůsobila toto učení lásky  všichni víme. Nebuďme však příliš tvrdí k lidem a jejich  potřebě honosných staveb, zářících rouch a hřmotnému  majestátu. Acylpyrin věděl, že i ty nejklikatější cesty  vedou k cíli, a že nejen dokonalost, ale i omyly a selhání  obohacují svět, který je nakonec zúročí a omilostní.

 My, kteří uvažujeme běžným lidsky nedokonalým způsobem,  jsme asi udiveni jaké to myšlenky se prohánějí Acylpyrinovou  hlavou. Je to však jenom další z našich omylů, neboť kde  neexistuje čas, nemohou se prohánět ani myšlenky. Obraz,  který zde předestíráme, je ve skutečném i přeneseném slova  smyslu právě jen nehybným, kompletním a všeobsahujícím  obrazem.

 Mohli jsme pro názornost vypíchnout pouze několik  detailů, neboť celek je tak nepředstavitelně veliký, že  obsáhnout jeho velikost, je marné jako snaha, jediným  pohledem přehlédnout celý nekonečný vesmír.

 Zbývá pouze dodat, že i v takto dokonalém obraze tkví  malá trhlina způsobená touhou Acylpyrina pohlédnout tváří v  tvář Stvořiteli.

 Sám ví, jak je to dětinský sen. Ale i tak vztáhne ruku  k přiotevřeným dveřím a zmáčkne Enter.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 31

 

 Z OČÍ DO OČÍ

 

 Zrcadlo na neočekávaném místě nás dokáže překvapit. I  Acylpyrin byl zaskočen. Chtěl pohlédnout tváří v tvář  Stvořiteli a oni mu nastavují zrcadlo. Chtěl se odvrátit a  dělat uraženého. Zrcadla ostatně patřila mezi předměty,  které si nikdy neoblíbil. Zrcadlový obraz však udělal  nečekané gesto a přesvědčil Acylpyrina, že není pouze jeho  replikou. Sáhl do záňadří, vytáhl placatou lahvičku  moravské slivovice a se slovy," to máš z toho, že jsi mi  chtěl pohledět z očí do očí, " ji podal Acylpyrinovi.

 " Pane Bože, to není pravda. Vždyť ty vypadáš jako bys mi z  oka vypadl."

 " Acylpyrine, to je pod tvoji úroveň. Zamysli se. Kdysi jsem  řekl: Nevytvářejte si podobu Boha. Jsi přece dál než ti,  kteří potřebují modly. A co se týče kdo komu vypadl z oka,  nemyslíš, že by to mohlo být obráceně? "

 Acylpyrin si dychtivě lokl z placaté lahve, dobromyslně  se zašklebil a řekl

" Božský nápoj ".

 " Dary země ", opravil ho Stvořitel a pokračoval. " Chtěl  jsi mi ale položit pár otázek, pokud se nemýlím? "

 Že by se mohl Stvořitel mýlit považoval Acylpyrin za  kolosální vtip. Přesto zůstal vážný a poněkud nesměle  zamumlal. " Obávám se, že mé otázky budou stejně hloupé jako  přání pohlédnout ti z očí do očí."

 " Jen se ptej. K něčemu se dobabráme. Vždyť mám-li být  upřímný, ani stvořitelské dílo není rovnou silnicí, ale  kaleidoskopem úspěchů a omylů."

 Acylpyrin se na okamžik zamyslel, ale potom, jakoby v  náhlém osvícení, vyhrkl. " Řekni mi, Bože, proč je na světě  tolik utrpení. A můžeš s tím něco udělat? "

 " To je dobrá otázka," řekl Stvořitel a vzal Acylpyrina  kolem ramen. " Hned na úvod ti říkám, že nemůžu. Vysvětlím  proč. Bolest je branou stvoření. Nemám ji rád, ale bez ní by  se veškerý pohyb zastavil. Mimo bolest jsou jenom hotové a dokonalé věci. Ani já nejsem mimo bolest. Na tom nic  nezměníš."

 " Jsi přece Všemohoucí? "

 " To ano. "

 " Proč tedy nemůžeš? "

 " Kdybych porušil rovnováhu, už to nebude váš svět. Jednou,  až onu spleť zákonů pochopíte, mnohé zbytečné utrpení pomine,  nikdy však nevymizí docela."

 " Ještě mi řekni, Bože," zeptal se Acylpyrin, " čím jsem si  zasloužil dnešní audienci. Žiji přece tak všelijak. Nikdy  jsem tě nevzýval, ani se ti neklaněl. Máš na zemi spoustu  církví a jejich hodnostářů a tak absolutně nechápu proč sis  vyvolil právě mně?"

 " Jsi v souladu s těmi zákony o kterých mluvím, Acylpyrine.  Vnější projevy jsou zcela nepodstatné. Ty se domníváš, že  nejvyšší princip vesmíru může vážně toužit po obětech,  poklonách a přísahách věrnosti? V jednom novozákonním  příběhu je věta: Toto všechno ti dám, padneš-li mi k nohám a  budeš se mi klanět. To jsou ale slova ďábla, a ne Boha."

 " Když už jsi se zmínil o ďáblu, řekni mi, je skutečně  knížetem zla nebo jen lidskou fantazií? "  Stvořitel se zamyslel, neboť odpověď, pokud měla být alespoň  částečně srozumitelná vyžadovala příměry, které by  Acylpyrinova zkušenost dokázala dešifrovat. Po krátké odmlce  řekl: " Máš štěstí, že žiješ v době informační techniky.  O generaci zpátky by ani samotný Bůh nedokázal lidem  vysvětlit v čem spočívá zlo a jak se šíří. Pokaždé je to  selhání systému, něco jako virus zanesený do programu.  Selhání na které se nabalují další a další chyby. Sám víš,  že na světě neexistuje nic bez pohybu. Pohyb je podstata  života. Ale pohyb jsou také srážky, havárie a slepé cesty."

 " Pořád ale nerozumím," řekl Acylpyrin, " proč z těch  miliard lidí jsi vybral právě mně? Předpokládám, že to zde  není pouhá zdvořilostní návštěva? "

 " Máš dobrý postřeh, nejsi hysterický, žiješ v souladu s  principy vesmíru a získal jsi to, čemu vy, lidé, říkáte  vzdělání. Tím myslím skutečné vzdělání a ne pouhý balast  informací jaké jsou schopni lidé hromadit. Jako jeden z  nemnoha jsi rozpoznal, že vědění není v množství, ale v  pochopení a funkčnosti. A ty to všechno nejen víš, ale jsi s  tímto svým vědomím v souladu. Jsi prototypem člověka  budoucnosti a čeká tě důležité poslání. "

 Acylpyrin po takovém množství uznalých slov znejistěl,  přiložil ke rtům otevřenou láhev a dvakrát zhluboka polkl.

 " Promiň, Stvořiteli, snad mi to časem dojde, ale takhle  najednou, promiň."

 " Acylpyrine, sakra, neomlouvej se pořád. Co jsme měli  probrat jsme probrali. Trochu se tu ještě porozhlédni, nech  si předvést, co tě zajímá a pamatuj, že ti tady všichni  půjdou na ruku.

 Potom ale pošupajdíš na zem, rozloučíš se s partou  starých učedníků a začneš nový život.

       Budu ti muset změnit  identitu a trochu tě omladit. Jak jsi jistě zpozoroval, lidé  nedůvěřují starým prorokům. Znova ti bude třicet a tvůj  život dostane nový rozměr. Podej mi láhev, ať ti připiji na  cestu. "

 Acylpyrin jako ve snu podal stvořiteli stále plnou  láhev, ten se napil, zazátkoval její hrdlo a s nezmenšeným  obsahem ji zasunul do kapsy Acylpyrinova sáčka. Pak už mu  jenom poklepal na rameno, zlehka se uklonil na pozdrav a  zmizel.

 

 

 

 

 

 

 Kapitola 32

 

 NÁVRAT NA ZEM

 

Než Acylpyrin opustil Stvořitelovo centrální území, měl  příležitost prostřednictvím nižších úředníků naplnit  všechna skrytá přání. Pohovořil s dědou Hystepsem, navštívil  kmotra Lôwensteina a strávil i několik okamžiků se svojí  dávnou láskou.

 Cesta zpátky pak vlastně ani nebyla cestou. Acylpyrin v podstatě setrvával dál na stejném místě a jediné, co se  měnilo byly pocity, vjemy okolí a nepředstavitelná barevnost  pomíjivých obrazů. Acylpyrinovi připadalo, že nějací  neviditelní kulisáci bez ustání mění scénu, rolují plátno za  plátnem a zdánlivě chaoticky hledají jediné správné  prostředí do něhož by pasoval.

 Jak dlouho tato metamorfoza trvala nelze určit. Čas byl  stále ještě neexistující veličinou, slunce setrvávalo na  stejném místě a ručičky hodinek držely jako přiklížené na  stejných číslicích.

 Acylpyrin si vzpomněl na svůj návrat z kosmické lodi a  na zmatek způsobený drobnou chybou v nastavení časové  přímky. Tentokrát k žádnému selhání nedošlo. V okamžiku, kdy  se znovu objevil v kruhu svých učedníků, uplynula sotva  hodina od jeho zmizení. Ani očekávaný zmatek se nekonal.  Všichni zřejmě usoudili, že jim pouze vyklouzl kamsi do  ústraní, což u Acylpyrina nebývalo žádnou zvláštností.  Ponechal je v mylném přesvědčení a zvolna připravoval půdu  svého budoucího poslání. V několika dnech je seznámil s  pevným záměrem odcestovat a to pravděpodobně nadlouho.  Nechtěl jim v tuto chvíli ještě odhalit pravdu. Věděl, že by  byla příliš tvrdá a že potřebují čas, aby pochopili, že z  bytosti, která žila mezi nimi, se pozvolna stává legenda.

 

        Neuplynul snad ani týden a z poznámek učedníků  vyplynulo, že proces mládnutí již započal. Uklidnil je  tvrzením jak dobře se cítí, letmým pohledem do zrcadla  zjistil, že odchod nelze již odkládat a tak jednoho večera, když se chystali k spánku, řekl: " Až se probudíte, už tady  nebudu. Vzpomínejte na mě v dobrém a potkáte-li kdy  vstřícného člověka, přijměte ho jako byste potkali mně.

 A pamatujte si: Nic na světě nemůže skončit špatně. Každá  bolest pomíjí. Chraňte si čistotu svých myšlenek,  nepodléhejte hysterii a stále si uvědomujte, že každý z  vás je osobitou a nezaměnitelnou schránkou dílčích  informací.      Vězte, že jste nesmrtelní, neboť jako není možné  zničit hmotu, stejně nelze zničit myšlenku. Vzpomínejte na  mne v dobrém a milujte tento svět, neboť je tím nejlepším a  jediným, který jste dostali k užívání."

      Toto řekl, ulehl, asi hodinu podřimoval a když zjistil,  že již všichni spí, vyšel před dům. S nečekaným rozechvěním  obhlédl hvězdnaté nebe, několikrát si přihnul z lahvičky,  která dotvrzovala, že jeho nedávné zážitky nebyly pouhou  iluzí a vykročil do noci.

 Pod hvězdným nebem odpočívalo půl světa, zatímco druhá  polovina horečně tápala v úspěších i omylech, snažila se o  naplnění převážně nesmyslných přání a přísahala na pozlacené  modly, kterým chyběla duše.

 Pod oním hvězdným nebem se však také pozvolna rozbíhalo  třetí tisíciletí novověku s mnoha přísliby a novými sny.

             Acylpyrin v tuto chvíli ještě netušil jaká bude jeho  úloha v novém, proměňujícím se světě. Měl však jeden  nepředstavitelně cenný dar, který mu dodával sílu. Tím darem  byla důvěra v krásu a smysl života, v nikdy nekončící naději  a vědomí, že každý z lidí je nenahraditelným a neumlčitelným  tónem vesmírné symfonie.

 

                                                    Chotěboř . Začátkem třetího tisíciletí

/Další, pravděpodobně dočasný konec, po kterém mohou následovat

různorodé vzpomínky a práce členů „ Společnosti Acylpyrina Hystepse/. 

 

          O B S A H

 

 

 Č Á S T I.   -    Zrození génia

 

 Prolog

 A.H Prorok budoucího věku

 A.H Dětství a jinošství

 A.H Dětství a jinošství II

 A.H Dětství a jinošství III /Pohřebačka

 Úsvit svobody

 Každý musí někam patřit

 Někdo odejde někdo zůstane

 A.H zůstává sám

 Od ničeho k ničemu

 Čas tání

 Invaze

 Půvaby venkovského života

 Dovolená na lodi

 Acylpyrin shromažďuje učedníky

 Odchod do ilegality

 

 

 Č Á S T II.   -    Červánky budoucího věku

 

 Život v podzemí

 Společník

 Dobová nostalgie

 Nebezpečné známosti

 Nejsme malé děti

 S námi do Evropy

 Neuvěřitelné schopnosti

 Spořte s liškou

 Inventura

 Přemítání o lásce

 Milénium

 Červený a černý

 Vesmírná příprava

 Přenos

 Osvícení

 Z očí do očí

 Návrat na zem

 ___________________