ZEMĚ PODVEDENÁ

        Vybrat si natolik kontraverzní téma jakým je druhá polovina dvacátého století a to zde v české kotlině, kde se střetávalo a střetává tolik protichůdných zájmů, vyžaduje značnou autorskou odvahu.

Miroslav Vejlupek se tohoto nevděčného úkolu ujal a dle mého názoru se ho zhostil se ctí.

        Je možné, že leckterý čtenář bude tvrdit, že má jinou životní zkušenost, no konečně proč ne, život je mnohovrstevný.

          Kniha vyšla v prvním elektronickém vydání na stránkách http://www.v-art.cz

v projektu Taxus Bohemica ve dnech 9. – 24. července 2007.  Více než tříset stránkový román

je rozčleněn do čtyř částí: Zemřelé sny, Trýzeň, Do nejvyššího poschodí duše a Gloria.

          I když se úvahami o knihách zabývám již dávno, a poslední dobou téměř pravidelně, toto zamyšlení je přece jen z jiného soudku.  Ono je podstatně snazší listovat stránkami pevně sevřeného svazku, vložit záložku do míst ze kterých chci citovat, nebo která jsou jakousi křižovatkou děje.

          Pro mou generaci je snad omluvou i to, že jen nemnozí zvládáme všechny funkce, které jsou v elektronickém programu uloženy a to už vůbec nemluvím o intimitě papírové knihy, která se zajisté v nepříliš vzdálené době dočká své nehmotné, stejně praktické sestry.

          Nahlédněme však do regionu Velkého Poříčí, kde probíhá boj o kariéru, o malé útržky štěstí 

i o přežití. Nehledejme zde románového hrdinu, který vítězně proplouvá dějem. Ve zkalené řece není prostor pro elegantní plavecký styl. Nejsou zde vyznačené dráhy, chybí rozhodčí, platná pravidla i záchrané vesty. Řeka příběhu je živlem neznajícím slitování. Poříčsko je pohraničím v smyslu   geografickém i společenském. Pohraničím prosáklým mimo jiné i dějinnými zvraty, jejichž dosah si uvědomíme až ve chvíli tragedie či vystřízlivění.

          Je téměř příznačné, že základní kulisou děje je zakouřený sál, zařízení vedeného pod

zkratkou R a J. Zde se prolínají osudy štamgastů, personálu i lidských karikatur postav vytržených

z řádu.  Staré a nové křivdy stojí kdesi v pozadí, aniž by se jim dostávalo rozhřešení a naděje.

          Historické zvraty, které ve vzpomínkách zabíhají až do předválečné a válečné doby.

Léta osídlování pohraničí, léta čistek, léta vzepjetí a normalizace. Vzdálené cinkání klíči. Proměnlivé ideologické klima a to všechno s tím samým komparsem, bez podstatných myšlenkových posunů, jen s ingrediencemi dalších nešťěstí přicházejících z vzdálených světů.

           Země podvedená je drsným příběhem odvrácené tváře života, z které čpí pach spáleniště. Nenabízí lacinou naději, ale varuje před bezohledným a beznadějným zítřkem po kterém může následovat jen bezhlesé a absolutní ticho.

            Je bezesporu důležité se nad jeho poselstvím zamyslet a nepodlehnout iluzi šťastnějších osudů a klamné důvěry v nedobytnost zdí našeho vlastního domu.

           Mohl bych tuto úvahu ukončit citátem ze známého románu “Komu zvoní hrana” , ale tuto citaci vypustím. Přemýšlivý čtenář se k ní již pravděpodobně dobral a těm ostatním se zaručeně přihlásí sama. I když možná ne zcela vědomě, ale jako trpká a neopominutelná zkušenost.   

  Země podvedená

  Miroslav Vejlupek

  Vydal: Prácheňský syndikát V-ART Horažďovice – Písek

  v Edici hostů

  na  http://www.v-art.cz