ZA HRANOU ŽIVLU
Slova
Slova jsou ovce Stádu svědčí
pozvolna v houfu cepenět
Falešná cesta do bezpečí
vymaže časem celý svět
Jen vůně trávy za ohradou
občas ten poklid naruší
Bůh ví co ovcím běží hlavou
a co je tíží na duši
Když jediná se osvobodí
stádečko bečí bé bé bé
a v zlosti k zemi sklání oči
od cesty ven a od nebe
K rovnováze
Ač každý touží po spojení
nosíme v sobě protiklad
Stálost je sen Čas všechno mění
a přesto mám ty střety rád
Vždyť kdyby zápas živlů ustal
zmizí i láskyplné sny
A nehybností ztuhlá ústa
už nedokáží promluvit
Dopis bez adresy
Posílám dopis adresu však neznám
Vždyť v čase proměn
kdo je vlastně kým?
Přede mnou leží nekonečný seznam
stěží mu rozumím
Můj adresát je v čase neurčitý
totožný s tou co právě čte
z mých očí nevyřčené city
a především je člověkem
Snad jednou ve vzdálené chvíli
ji tento dopis osloví
I komety se přeci setkávají
když minou dlouhé moře tmy
Povinnosti
V době kdy kolem květy vadnou
i slova musíš odložit
Nabírat vodu sáhnout na dno
stínu co chrání jejich třpyt
Alespoň hlt dát poezii
Bez studu v plášti zedraném
I ona musí přes poušť přejít
Jinak by byla pouhým snem
Uzlíky
Na zkrabacené šňůrce uzly
jsou jako trní nedobytné
Neprotáhneš je jehlou zítřka
Ouško o drsné hrany chytne
Dál nepropustí nic co drhne
Ani silou je nepřetrhneš
Jen v trpělivém rozplétání
ta bezmoc konat časem zplaní
A tak si říkám Máme vůli
abychom propast překlenuli?
A tuto výzvu hrdě zvedli?
Co odpovíme oušku jehly?
Ptačí letka
Létá rozdrážděná ptačí letka
od ničeho do nikam
Nemá cíl a nemá s čím se setkat
Pozvolna si myslet odvyká
Žije v dojmech
Stavbou vzdušných zámků
skutečnosti proměňuje v klam
Levá pravá východ západ
jako když se klubko zamotá
Krajina tam dole
vzhlíží bez pohnutí
k mizející víře v ztrouchnivělé sny
Všechno zná
Vždyť všechno už tu bylo
Přesto vlastním očím nevěří
Předjaří na vysočině
Bubnuje vítr na střechy domů
slunci se příliš nedaří
Do zítřka mávají pahýly stromů
je to dost divné předjaří
Holuby na střeše krčí se chladem
a vrabce v hrsti nesevřeš
My prošli ledovým vodopádem
i když nám říkal Neprojdeš
Až na kost zkřehlí hledíme k nebi
s vědomím váhy vlastních chyb
A u země se louže šklebí
Tak řekni Bože Bude líp?
Hráze světla
Jako nadšená děti
v bouřkách které přinesly déšť
stavíme blátivé hráze
Život je přecpaný tlacháním
a my radostně tleskáme
jakoby to bylo dobře
Slunce v těch rybnících uvízne
i duha se v nich chytí
Pro ryby jsou příliš mělké
k napití příliš kalné
úzké tak že i dětská plachetnice
jenom otlouká břehy
Bože tak domácké jsou ty rybníčky
Ty hráze neustále připravené k protržení
Nastřádané bláto
nastřádaná zkažená voda
Zrcadla která nic neodráží
Zahrady
V zahradách snů se setkávají
užitek s krásou Jak Bůh dá
S pokorou čtu si v darech květů
Vím je to věčná zahrada
Já zde jen zkusil vyplet trní
Můj chabí plot ji ohradil
Znám její dnešek Tys však do ni
nahlížel v každé z dávných chvil
Byla dnem moře pouští lesem
Vpustil jdi do ni lidské sny
Já jsem jen rukou která nese
semena tvého vědomí
Necháš ji zpustnout? Zarůst hložím
Nauč nás slabé jak se prát
Nedovol v klín nám ruce složit
když tma se vkládá do zahrad
Řeč léta
Chci vnímat slova jako obrazy
Ono to nejde
Oblázky omleté
Nehladí Nezraní Jen všude překáží
Bez duše Bez srdce
Zítřek je odmete
V obrovských loužích lží
ztratily nevinnost
Kmen co jim dával řád
už léta usychá
Tam kde byl kdysi květ
jen rána zůstala
I náznak naděje
se schoval do ticha
Vím vstanou z popela
až chtivost setřesou
Až ego vysvléknou
před bohem nazí
Zašlápnou hada lží
a srdcem pochopí
že tam kde létat lze
je na nic se plazit
Krásné blesky
Mé ruce chránily mnoho svíček
a proto zhrubly v chladu dní
Jen třísky srovnané do hraniček
se kroutí v plameni
V plameni proměn který hasne
a snímá uzdu sedlo třmen
aby se proměnil v odraz básně
a stal se zrcadlem
Tam a tady
Padá déšť
klouže po střechách
odnáší sebou zimu
Venku to studí ale kouř
co stoupá od komínů
nám otepluje planetu
i naše setmělé tady
Objímám tě a dívám se
jak prší do zahrady
I venku možná vykvete
co šeptá z horké krve
Tak omamně tak bez hranic
po sté jak na poprvé
Barvy
Jsi sladká voníš barvami
i slovy barevnými
Nanášíš světlo do plátna
a podkládáš ho stíny
Všechno co kdy jsi potkala
čím tě čas hladil či ranil
pod tahy štětce mění se
v radost a odevzdání
Kéž se tam slunce zabydlí
a chrání tě svou silou
nepustí přes rám obrazu
co by ti ublížilo
Večerní mraky
Jak šedí ptáci mraky plují
šedivým nebem sem a tam
a tiše ze dne odkrajují
až pohltí je chladná tma
Tma noci která míjí těla
kdy korálky dnů odčítám
kdy se jen báseň dotkne čela
kdy já jsem tady a ty tam
Pak ve snu cítím jak se vrací
den hebký Jak je stále blíž
Šedivá mračna jako ptáci
ho nesou k tobě i když spíš
Vzduch
Dýcháme vzduch a netušíme
nic o zázraku který dříme
ve vichřicích i bezvětří
Co vzdušné proudy nesou zemí
a jak silně jsme uvězněni
v tom o co živly vedou při
I my jsme drobnou částí děje
v němž naděje i beznaděje
v únavě střeží příští sny
A neuhybá vzdušným vírům
byť dnešek stokrát ztrácel víru
Zítřek ji oživí
Hra
Podivně smutná hra oponou hýbe
Zmatený kompars hledá svůj sen
V pozadí nápis Jste tady lidé?
Jste tady se mnou Já tady jsem
Někdo jen vzdychá Někdo se krčí
Někteří zcela ztratili cit
Podivný scénář v tom šumu mlčí
Diváku zkus si poradit
Jednou to skončí Jen v bílé kosti
Prázdnota slov se promění
Hra bez víry a bez radosti
Nemůže najít řešení
Limity slov
Chci ze slov postavit dům
Slovy ti vyzdobit svět
Budeme blízko snům
půjdeme kobercem vět
V koberci bude však díra
a jizvy reálné
To až se srazí víra
s šedivou hranou dne
A proto radši mlčím
a slova zamykám
vždyť mezi smečkou vlčí
se slova mění v klam
Studený autobus
Studený autobus nás veze sněžnou stopou
tma čeká v závějích a koně pod kapotou
potichu brblají na zimu na výmoly
na každý z otřesů
který dře, který bolí.
Možná si myslí dobře je
těm uvnitř za skly zamrzlými
a vůbec neví že i s nimi
se mačká tma a střepy zimy
Až se pak z dneška stane včera
Život se už tak odvíjí
Na všechno rychle zapomenem
Alespoň ti
co přežijí
Motýlci
Motýlci našich ideí
s polámanými křídly
už vlastně ani netuší
kam míří a kde bydlí
Minulost stírá jejich pel
zítřek se o slovo hlásí
a nikde žádný spasitel
co by je vedl a spasil
A tak se zvolna převrací
v krajinách vybledlých lesků
tam někam
někam dopředu
k novému velkému třesku
Korálky času
Barevná sklíčka v podlouhlé rouře
V odrazech klamný třpyt
Stěny jak z kouře
I drobným otřesem tvary se mění
Jak proutku mávnutím co bylo není
Ten čerstvý tvar je stejně vratký
Snad jenom vzpomínka navrací zpátky
co bylo nebylo
I teď v své dlani
nemáme víc než lesk
stvořený přesýpáním
Bloudění v podhůří
O čem bych mluvil?
Dobré zprávy nemám
a špatných těch má každý dost
Procházím denně nekončící seznam
v němž chybí řád i upřímnost
Kdekdo chce z bláta stoupat vzhůru
Kdekdo chce setřást tíhu dní
a přitom stále šlape túru
bez ozvěn bez snů bez dnění
Buď bloudí sám či v malém shluku
kde téměř slovo nepadne
a dav jak roj se topí v hluku
též bez cíle též bezradně
Přitom je všechno o souzvuku
slov která nehledají skrýš
Bohužel v zauzlení zvuků
dav ohluchl a neslyší
Voda
Z hladiny moře slunce pije
Pozvedá hloubky do výšek
až verši mraků rozpustí je
na potoky a paže řek
Ty řeky sílí Cestou k moři
vloží svůj otisk do kraje
než na hladině moře shoří
a znovu v mracích roztaje
Pomalé dny
Po tenkém ledě jdou nohy dní
Ne, led se o nás nestará
Je chladná voda, horečné sny
a dlouho do jara
Tak i když věřím v přízeň chvíle
nazouvám nohy do holin
leckteré touhy pošetilé
se dvakrát zeptám - jestli smím
Ne, nebojím se prochladnutí
To láska hledá pevný břeh
ve dnech, kde každé uklouznutí
i ty, bys nesla na zádech
Psí sny
V hloubce očí starých psů
dříme paměť generací
Podvědomě poslepu
mlha spánku všechno vrací
Vrací pláně bez konce
Vrací hlad i přesycení
Vytí smečky tichounké
běží přes tmu k probuzení
I do našich lidských očí
občas věky nahlédnou
rozum je však pootočí
tak rychle že vyblednou
Mít tak oči starých psů
možná bychom našli cíl
který by změť nesmyslů
porovnal a propojil
Únava
Napsal bych veršů pár
nechce se mi
vždyt v této zemi
v které žiji
Je třeba vidlí spíš
než hýčkat poezii
Mimo signál
Už docházela baterie
A mobil trochu zlobil
Ani já nebyl ve formě
Nebylo čím bych se dobil
Pak někde
v matném šumu slov
zašustila tvá sukně
a apatie zmizela
jak když ji sfoukne
či utne
Změny
Že se svět mění Že se hroutí říše?
Že víra chodí v hadrech nepravých?
To prý je pouze těch bláhových klišé
na to se lepší nedívat
Zítřek však roste
staré větve láme
Odhnívá
co již mízou nevládne
Těm co se zvednou
padá tíha z ramen
až se jen v hlínu a prach rozpadne
Vy kteří píšete
Vy kteří píšete o všem co prošlo kolem
a měnící se kvas zkoušíte správně číst
asi jste poznali jak moc to bude bolet
jak ztěžka láme se hloupost a nenávist
Sedíte na tygru, uzda je málo platná
Rychlost si určí on, nelze ho zastavit
a kolem letí dny jak rozmazaná plátna
kde žádná z blízkých hor neslíbí stín a klid
Odměnou je snad jen
vyhlídka z jeho hřbetu
co jiní nespatří v reálu ani snech
Míříte do středu na rozdíl od poetů
co ve svých verších ctí jen vlastní vlažný dech
A tak se s vámi přu o smysl slov a řeči
bolestně zakrytou konstrukcí slizkých vět
Dýchejte na jiskry co o naději svědčí
než pohodlný zvyk je změní v mrtvý led
Bludný kořen
To kdesi ležel bludný kořen
Ví bůh čím cestu obelhal
V zatáčkách času zítřek hořel
pak místo světla přišla tma
Že nikdo neznal cestu zpátky
každý šel tam kam jiní šli
Sen o zítřku byl příliš vratký
až zabloudil v tom bludišti
Teď dlouhou cestou unaveni
už ani nedržíme stráž
u ohňů co se v popel mění
a šeptáme kde domov náš
Je čas
Bloudím po internetu
a jako bych bloudil v hlavách lidí
To ani Šípková Růženka
nezarostla tak hustým trním
Kterou z informací potřebuji?
K čemu jsou diskuze plné nevraživosti?
Díra pod čarou ponoru
je stále větší
Už nepomáhá vylévat vodu
Je čas urychleně
stavět archu
Noe ozvi se
SOS
Úsměv a vrásky Nekonečný spor
Podhoubí zítřka Tečka za příběhem
Řeky se valí do údolí z hor
a šedou mlhou probleskuje nebe
Čekám až zahřmí až vzduch pročistí se
a jako na potvoru žádná nápověď
Kopečky kolem jsou už dávno lysé
a jejich barvy nahlodává šeď
Budeš tu zítra? Nikdo neodpoví
Nehybné stromy zaclonily les
Prý je to marné ptát se slovy
když srdce křičí es o es
Vánoce 2012
Nemohu blouznit o idyle chléva
i kdybych kdeco přehlížel
ve světě který z odpadního dřeva
vyrábí břevna na kříže
Žebroví jeslí je moc pracné
tím těžko pokrýt DPH
Z úsporných důvodů hvězda hasne
Tma dětský úsměv překrývá
Iluze nelze v lásku měnit
Andělská pera ztuhla v šíp
Tětiva cestou k přetržení
vyvrací víru mír a klid
Světlo
Vánoční plamen světlem slzí
Do noci ze všech nejdelší
Září nic moc. Ty drobné slzy
Však odplavují závěj tmy
Kolikrát skáply do osudí
Aby je běh dní zadupal
A přesto nová rána budí
a i když slabě – svítí dál
Čas očekávání
Už nedokáži šeptat sloky
o kouzlech vánoc bez kazu
Vždyť jak se převalily roky
ztmavla i plátna obrazů
Dál jdeme k hvězdě pod hvězdami
každý tak trochu naměkko
Advent jde ještě stále s námi
k radosti je však daleko
Noční zpěv
Přes Štědrou noc a přes Štědrý den
došel jsem pod krov chléva
Tam bez tepla, jen pod senem
je bytost křehká a živá
Nocí k ní spěchá tichý zpěv
neumělý a krásný
zpěv o snech, které chrání chlév
pastýřů zlidštělých básní
Jsou ospalí a znaveně
z opojné touhy pijí
zatímco hvězdy nad hlavou
pečetí historii
Konec roku
Dny roku spadlé do rázku
šeptají tichou otázku
Přečkáme mráz a závěje
a čí dech nás kdy zahřeje
K svítícím třískám přihodím
svraštělé dřevo dávných zim
a o zítřku si nechám zdát
se všemi jeho Možná Snad
Čas v popel všechno obrátí
než jaro škubne opratí
A dá-li Bůh i zavelí
Lenochu vstávej Zastel sny
Sny trvají jen dokud spíš
Dozrát smí
až se probudíš
Velká noc
Jsou příběhy co nezapadnou
ať si je kdo chce překroutí
Na Hoře lebek vidím ženu
a vzhůru k nebi čnící kříž
Tam horizont a vertikála
se táží čemu přikývneš
Zda projdeš výzvou tmy a strachu
až za hranu kde slábne lež
Kde svět ti předá pověření
ať už jsi Křesťan Muslim Žid
rozdávat mír a trpkost měnit
v sen kterému lze uvěřit
Jsou příběhy co nezapadnou
a čekají svůj velký den
kdy zazní z metropolí světa
Zákon je završen
Květná neděle
Neděle květná do okna nahlédla
nejásá nemává je trochu pobledlá
V baťůžku bolest má a rány nesčetné
Obrací do zítřka? Do zítřka ještě ne
Kalendář sepsán je. Přes květy teče krev
Dějiny víří prach bez jistot bez úlev
Do očí zkalených vlévají hrozbu tmy
zatímco v pupenech již raší vzkříšení
Strakatí andělé
Je čas soumraku
Strakatá hejna nad světem
budí zvědavost
úžas i rozpaky
Možná tu byli odedávna
někde schovaní
mlhou překrytí
odclonění zářivou marností
V přestálých zápasech
ztratili bělost křídel
Vichřice je pocuchaly
Pod vodopády bláta
zdrsnělo jejich heboučké peří
I nad tvým městem krouží
Nad tvou hlavou plnou starostí
Nad tvým strachem čelit střetům
Nad tvým snem
žít v přátelském světě
Jejich křídla nadnášejí
zvrásněnou knihu hříchů
Všechno v minulosti požehnané
čas přepisuje čerstvou krví
Je čas soumraku
spěchajícího k rozdnění
I já se táži příslibů zítřka
kterou z uschlých větví
odevzdat ohni
který z květů šlechtit s vědomím
že nezapomene rozdávat radost
Slizký had s ošatkou nekonečných slibů
vemlouvavě šeptá
K čemu je všechno co ti nepatří
co nemůžeš spoutat provazy
svých představ
co žongluje slovy o lásce
slovy o svobodě
slovy která jsou těžká
a přesto je nelze zvážit
Je čas soumraku
čas bolestivého uzdravování
čas obklopený nečasem
Bílá křídla lze pošpinit
natřít načerno
nebo je skrýt do pozlacených ornátů
Co ale s tímto strakatým hejnem
I zlo se může dostat do úzkých
když nemá čím strašit
když ztratí věrohodnost slibů
když je mu odepřeno
odhodit končící čas
Už je blízko na břeh řeky
která je hranicí světa
který se stal pouští
Hřbitovem zlaté modly
Startovní čarou
nového hledání
V kterém
i čas soumraku
otevírá cestu
bolestivému svítání
Modlitba
Ty pane, který jsi láska
pohlédni na naši nepatrnost
a touhu kterou přetéká srdce
naplň pravostí zralého vína
Buď lisem našeho času
Znásob něhu pohlazení
a dej aby naše dny nekysly
nasloucháním chladného rozumu
Naši nerozumnost na milost vezmi
neboť nechce brát
z velikosti kterou jsi naplnil život
Nechce jen lehkomyslně
sytit svůj hlad
a k studnám se naklánět
jen pro svou žízeň
Ty který jsi odpustil ženě
protože mnoho milovala
dej aby naše láska
byla tak veliká
aby i nám bylo odpuštěno
S velikou radostí čtu v knize dnů
skutečnosti uvěřit nemohu
za všechno co od tebe přichází
děkuji v nesmírném ohromení
Není jediné vteřiny
v které bych zůstával sám
Není takové noci
kam by neproniklo světlo
Ručičky hodin se zastavují
Pohyb pružiny ustává
Veliké hvězdné ticho
protéká stojatostí
zanesenou troskami času
Leží v ní dny na krev zedrané
Smutné skořápky vyhořelé touhy
Naše bezesnost na hladině odpočívá
křídla podlomená
strachem z nevzlétnutí
Anděl k skále přivázaný
Korálek v sněhu ztracený
Sladkost žlučí politá
to všechno tam je
To všechno do nebe volá
Ale ani účetní knihy
po okraj popsané nocí
nedokáží zdusit
hudbu ohně
A tak nás míjejí dny
podobné večerním stínům
Venkovské kapličky
zvonkem opuštěné
smutné vyzvánění
do hluché krajiny
Slepí, slepí jsme všichni
Jakýsi pokřivený stud
každému srdci oči zavazuje
Když k sobě ruce natáhneme
jako bychom jen z dálky mávali
Propasti nás děsí
Krve se bojíme
Neúčastnou laskavostí
vykupujeme
velikost lidského údělu
Přitom víme o chvílích
zázračných proměn
O chvílích v nich se zdá
jakoby všechno štěstí
i všechny bolesti
prorůstaly surovou kůží země
Bože
Ty který znáš naši pravou podobu
Ty který zázrakem
Otevíráš oči slepce
Ty Bože milosrdný a milostivý
Dej našim ústům
pouhý záblesk slova
Abychom směli
s pravdou pozdravit se
Abychom v srdci vrátili běh času
nazpátek do dnů
dětské průzračnosti
Abychom všem
kdo dále bloudí nocí
uměli předat to nač zapomněli
Všechno co prošlo kolem bez pozdravu
Taková slova
jež snad ani nejsou
Z kočičích tlapek
hebkost sesbíranou
Z kolíbek růží rosu vyfoukanou
Skřivánčí výkřik v letu upuštěný
To všechno
nač jen matně vzpomínají
že někdy bylo
a že v nich to bylo
Nesmírnost která srdcem zněla
jak znějí tóny skladbou seřazené
Nesmírnost
celou věčnost žalující
když jejich šňůrka
ve dví přetrhla se
A každý tón zní dál
už jenom
vlastním hlasem
Bez iluzí
Dnes svítí slunce Zítra zaprší
S vánicí listí přijde listopad
Závěje sněhu zima navrší
Světlo se snaží
Nocí prokousat
Takový je náš kalendář
Když říkáš štěstí?
Nevím nač se ptáš
Na cestě
Úžlabinou mezi horami jde rozum
Má nejistou chůzi
v řeči zadrhává
a na otázku co je za kopcem
nezná odpověď
Nakonec přece jen poradí
Jdou za mnou bratři
Jmenují se Vytrvalost a Naděje
Ti možná budou vědět
P M 2013