/Pohádky a pověsti/

 

 NEVIDITELNÁ ZEMĚ

 

 Můj příběh je podobný pověsti. Obrysy jsou bez hran,  detaily zamlžil čas. Jen zážitek vzdáleného letního  odpoledne zůstal nepopsatelně stejný. A právě jeho  nepopsatelnost nesu jak erbovní znak všemi dny svého  života.

 Pocházím z městečka, které se ani za padesát let  příliš nezvětšilo. Přesto pamatuji jeho napůl venkovskou  tvářnost. Blátivé cesty, po deštích rozryté stružkami, pole  a louky zabíhající do ulic, rybníky, řeku a okolní kopce.  Když dnes přijedou lidé z jiných měst a řeknou - tady je  krásně - nevědí o čem hovoří. Ano, je tady krásně, je tady  stále ještě krásně. Ale půvab a kouzlo, které Vysočina  měla, je již zpola setřen a zasut překotnou lidskou  činností.

 V době mého dětství byly lesy plné hub, borůvek, jahod  a malin. Potoky a rybníky se hemžily rybami a remízky zněly  zpěvem ptáků. Snad že bylo nedlouho po válce a dospělí  kvapem stavěli domy, zaváděli nové pořádky nebo se novým  pořádkům bránili, patřil celý kraj nám, dětem.

 Chodívali jsme do údolí za kaplí Svaté Anny k jeskyním  a zbytkům zborcených tajných chodeb. V lesích u Dolního  mlýna na řece Doubravce jsme slézali kopce a skály a  zakopávali klukovské poklady. Znal jsem u Doubravky každý  kout a každý její zákrut. Prolezl jsem každou skalní  rozsedlinu. A přesto se stalo, že jsem v těch tak důvěrně  známých místech zabloudil.

 Bylo září. Volného času den po dni ubývalo. Jednou  odpoledne jsem odešel bez kamarádů. Rád jsem chodil sám.  Někdy za košíkem hub, někdy jen za lesem a řekou. Měli jsme  svá tichá tajemství, o kterých se dalo hovořit jen mlčky a  beze svědků. Odpoledne v Doubravčině údolí uteklo jako její  zpěněná voda. Domů jsem se vracel jako pokaždé stejnou  pěšinou a stejnými zkratkami. Přesto se mi zdálo, že les  kolem je jiný. Mé myšlenky byly ještě na prázdninách a tak

trvalo chvíli než jsem postřehl, že bloudím místy, která  neznám. Zarážely mne větve spadlé ke kořenům, vlhkost a vůně vody, která na lesním svahu působila cize. Prodral  jsem se houštím až do míst, kde se stromy rozestupovaly.  Přímo přede mnou ležela mýtina s malým návrším. Pamatuji,  že na vyvýšeném místě stál dřevěný kříž obrostlý trávou a o  pár kroků stranou se třpytila hladina jezírka zpola zakrytá  rozkvetlými lekníny.

 Byl jsem zaskočen radostí ze svého objevu. O tom  místě nikdo z nás, kluků, nevěděl. Taková krása. A vlastně  to nebylo jen krása, ale i hluboký pocit harmonie, která  mne vtahovala do svého středu.

 Byly zde stromy, tráva, voda, květy a motýli. Bylo  zde všechno, co může být i jinde, ale všechno složeno v  dokonalý tvar čistoty a souzvuku. Nic jsem nechápal. Usedl  jsem do trávy a zapomněl na čas.

 Slunce pomalu klouzalo mezi korunami stromů, až  hladina jezírka zprůzračněla. V čase mezi dnem a  narůstajícím stínem dostala hlubina rozměr, který snad  ukazoval do nekonečna. Možná jsem dostal strach z tak  ohromujícího zážitku? Byl jsem dítětem světa, v němž nejsou  věci ani zcela čisté, ani dokonale krásné.

 Večer sestupoval mezi kmeny stromů a já ve spěchu  opustil svou právě objevenou zemi. Měl jsem zcela vědomý  pocit, že se vrátím. Ta země se stala mou součástí,  zázrakem klukovské hrdosti, tajemstvím příštích dní.

 Na kraj lesa byl najednou pár kroků. Přeběhl jsem  kopec a uviděl první městské domy.

 V následujících dnech jsem mýtinu s jezírkem marně  hledal. Nebylo ani ponuré houští, ani spadané větve. Les  voněl vůněmi pozdního léta a vzdoroval mé zvědavosti.  Bloudil jsem tudy mnohokrát. Jako dítě, i později jako  dospělý. Hledal jsem chaoticky i s rozmyslem. Vyzvídal jsem na lidech, kteří les nad Doubravkou znali. Nikdo nic  nevěděl.

 Trvalo léta, než jsem pochopil, že tenkrát v pozdním  odpoledni, jsem mimoděk otevřel průchod do neviditelné a přesto přítomné země. Ten pocit, že ji najdu trvá, přes  horečnou marnost hledání.

 Jen jak běží čas jsem klidnější a vyrovnanější. Vím,  že nemusím ztrácet naději. Vím, že země do které jsem kdysi  nahlédl, je přítomná ve všech zákrutech cest i za všemi  vteřinami času. Je trochu i ve mně.

 A to je veliké, nepředstavitelné štěstí.

 

 

 

 

 

 

 VLČÍ KOLO

 

 V Borové žil kdysi mladý muzikant Jiřík. Byl to hezký,  veselý chlapec a lidé ho měli rádi. Jednou hrál s kapelou  při posvícení v Ransku. Hráli od rána do poledne, od  poledne do večera a od večera do rána. Za úsvitu si  muzikanti na chvíli zdřímli v seně u sedláka, a potom šlo  všechno znovu od začátku. Jídlo se nosilo, pivo teklo  proudem, v kole se točili bohatí i chudí. Jednou do roka  svorně zapomněli na rozdíly, závist i sousedské hádky, na  ploty a meze. Posvícení patřilo všem.

 Odpoledne druhého dne již muzikanti umdlévali, a když  se přiblížil večer, jeden po druhém mizeli domů. Jen Jiřík  jakoby nevěděl, co je únava. Procházel mezi stoly a hrál  písničku za písničkou. Bylo již pozdě, když se od stolů  zvedli poslední hosté. Jiřík jim musel hrát cestou domů, a  než vyprovodil posledního chasníka, obešel celou ves.

 Za okny chalup už dohořívaly petrolejky, oblohou  šplhal měsíc, náves se vylidnila a ztichla. Jiřík zamířil k  domovu. Housličky pod paží, vyhrnutý límec kabátu a hlavu  plnou melodií. Přešel nízké strniště a byl v lese. Noc byla  jasná, měsíc chvílemi nakoukl mezi větve stromů, a tak se  Jiříkovi šlapalo jako po panské cestě.

 Byl už hodný kus od Ranska, když se obloha zatáhla a  měsíc zmizel za mraky. Teď bylo ouvej - stačí zakopnout a  má po houslích i po živobytí. Našlapoval opatrně jako  kočka, ale přece jen chvílemi škobrtl a ramenem vrazil do  kmene stromu až struny zaskřípěly. Les však pozvolna řídl a  mech vystřídalo kamení. Teď už by měl mít nejhorší kus  cesty za sebou.

 Náhle však ztratil půdu pod nohama, a než se nadál,  seděl kdesi dole mezi nalámanými větvemi a chvojím. V té  tmě s obavami osahával housle. Za chvíli vyšel měsíc a  Jiříkovi se ulevilo - byly celé. Rozhlédl se kolem a vidí,

 že je v nevelké roklině. "Že jsi nezasvítil o chvíli dřív,"

 pomyslel si Jiřík a hledal kudy ven. Vtom se ozvalo táhlé zavytí. Jiříkovi ztuhla krev v žilách. Nebyl žádný  strašpytel, ale v té chvíli mu prolétly hlavou ty  nejdivočejší babské povídačky. Začal se drápat nahoru, ale  svah byl příliš strmý. Chtěl se vrhnout na opačnou stranu  rokle. Stačil však jen popojít a z černočerné tmy zasvítil  pár hrozných očí. Ohlédl se a za zády mu svítil druhý pár.  Měsíc se zvědavě naklonil nad černou prohlubeň a Jiřík v  jeho světle uviděl celou vlčí smečku.

 Vlci byli nenadálým setkáním na okamžik překvapeni.  Brzy se však osmělili a vytvořili kolem Jiříka stále se  zmenšující kruh. Teď už se Jiřík opravdu bál. Co dokáže s  holýma rukama? Měl jen svoje housle. Ale co s nimi proti  vlkům? To je můj konec, pomyslel si. Když ale konec, tak s  muzikou. Ještě si naposledy zahraji.

 Přitiskl nástroj k roztřesené bradě, nejistou rukou  stiskl smyčec a lehce přejel po strunách. Vlci se zarazili.  Z houslí proudila do Jiříkových paží jistota a klid. Jeho  ustrašené srdce zaplašilo bázeň a Jiřík hrál a hrál. Hrál  jakoby kolem nebyl les a vlčí smečka, ale roztancovaná  hospoda. Jasné tóny splývaly se strun, klouzaly  postříbřenými svahy stoupaly vzhůru za měsíčním třpytem.

 Vlci kroužili okolo Jiříka, točili se jako očarovaní,  ale k Jiříkovi se nepřibližovali. Celou dlouhou noc trval  ten koncert. Všechny písničky, které se kdy naučil, přehrál  Jiřík svým podivným tanečníkům.

 Ráno ho zaslechl sedlák, který jel stahovat klády a  přivedl lidi ze vsi. Když nahlédli do jámy, uviděli  muzikanta a kolem v zemi vydupaný kruh. Lidé pomohli  Jiříkovi ven z rokle a odvedli ho do Borové.

Dlouho se potom v okolních vsích vyprávělo, jak  borovský muzikant vyhrával vlkům. Kdo u toho nebyl, ten jen  pokýval hlavou a myslel si své. Ale ať to bylo jakkoliv,  tomu místu, kde Jiřík v noci po raneckém posvícení koncertoval, borovští ještě dlouho říkali"Vlčí kolo".

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 OHNIVÝ MUŽ

 

 Mezi Hutí Svatého Josefa a Raňkovem stával kdysi dvůr  Čebín. V době, o které vyprávím, byl dvůr již léta opuštěný  a zborcené zdi zvolna mizely v maliní a vysoké trávě. Lidé  sem přicházeli zřídka. V okolních vsích se říkalo, že zde  po nocích straší ohnivý muž.

 V té době žil v blízkém Jilmu sedlák, který jakoby  nepatřil do zdejšího kraje. Rozumoval o věcech, které  místním lidem vůbec nepřišly na mysl, protože nesouvisely  se životem na vsi. Jak ale plynula léta, sousedé přivykli  jeho rozumování a brali ho jako neškodného podivína.

 Tenhle sedlák slyšel mnohokrát vyprávět o Čebínském  lesním strašidle. Mnohokrát se chystal na noční výpravu,  ale pokaždé ji na poslední chvíli odložil. Jednou byla  příliš světlá noc, jindy foukal nesprávný vítr, potřetí to  vycházelo na nesprávný den. Zdálo by se, že je sedlák  bojácný a že sám sobě klade překážky do cesty na kterou ho  lákala zvědavost. Všechno však bylo jinak. Sedlák si  říkal, že je-li na Čebíně ohnivý muž, musí ho natrefit hned  napoprvé a nechodit do lesa jako hajný na vysokou.  Jednoho večera bylo všechno, jak si sedlák přál. Tma  byla jen co by člověk viděl na dva kroky před sebe, vítr  foukal ze západní strany ani silně, ani slabě a listí se v  něm kolébalo a šustilo jako opatrné našlapování kočičích  tlapek. I den byl správný, a tak sedlák zaběhl do  ztemnělého domu, oblékl teplý kabát, vzal hůl a zamířil k  lesu.

 Cesta nebyla daleká. Prošel březinou za vsí, přeběhl  louku, prodral se mladým smrčím a poslepu došel k  čebínskému zbořeništi. Věděl, že nemusí strašidlo  přivolávat. Stačilo chtít. Zastavit se a hodně chtít. A tak  se zastavil, zpomalil vzrušený dech, zklidnil myšlenky,  zahnal nedočkavost a nechal myslí proplouvat jediné přání,

 přání spatřit ohnivého muže.

 Za chvíli se celé okolí rozzářilo a ohnivý muž stál

 před sedlákem, jakoby přifouknutý větrem nebo přičarovaný  fantazií.

 "Chci vědět, kdo jsi, a chci, abys mi posvítil na  cestu domů," vyřkl sedlák větu, kterou si měsíce  připravoval.

 Ohnivý muž vypadal úplně jinak, než postava o které  šeptaly báby při draní peří. Úplně jinak, než tvrdili  vystrašení opozdilci, zbloudilí v okolních lesích. Nebyl  vůbec hrůzostrašný a veliký. Ani světlo, které z něho  vycházelo, nebylo oslepující. Sedlákovi připadal obyčejný  postavou, starý svou tváří a smutný očima, jediným místem,  kterému se vyhýbaly nízké jazýčky plamenů.

 "Chci vědět, kdo jsi, a chci, abys mi posvítil na  cestu domů," zopakoval sedlák svůj příkaz.

 V očích ohnivého muže se mihlo něco jako naděje.  Nakročil, jako by chtěl přistoupit blíž, a najednou začal  vyprávět.

 Mluvil o létech dávno minulých, o době, kdy Čebín  zářil novotou a přímo ke stavení vedla vyježděná cesta.  Mluvil o sobě a o letech svého mládí. O cestách, které  vykonal, o knihách, které přečetl, o své touze po vědění a  nenasytné zvídavosti. Mluvil o tom, jak se uzavřel na svém  dvoře, i o člověku, který ho před smrtí navštívil. O  přízračné postavě, která zničila klid jeho domu.

 "Po smrti budeš svítit," řekl mu tenkrát ten člověk,  "strašit lidi a hledat své vysvobození. Nikdo nemá právo  zavřít se jako ty před světem, před jeho utrpením a  potřebami, a žít jen pro vlastní dokonalost. Své vědomosti,  lidskou zkušenost, všechno, čím jsi mohl sloužit,  zahazovals do sebe jako do bezedné studny. K ničemu je  každé vědění, když netryská jako pramen, když nesvítí těm,  kteří nevidí, když nehledá cesty a nepomáhá životu. Všechno  světlo, které jsi posbíral do svých očí, bude po smrti

 vyzařovat z tvé bloudící postavy a odpuzovat lidi. Takový  je tvůj trest."

 Sedlák stál a poslouchal. Podobnost jeho života s životem ohnivého muže jej lekala. Začal přemýšlet o sobě a nechal odskakovat slova, která jiskřila nocí. Nevnímal nic  než sebe, svůj dosavadní čas, svůj dluh životu. Trhl sebou  až když ohnivý muž k němu přistoupil a s rukou na jeho  rameni vyslovil poslední větu příběhu:

 "A vysvobodit mě může jen takový člověk, který by  změnil sám sebe a dokázal splatit dluh za nás za oba. Potom  zmizím i já i toto zbořeniště a víckrát mě nikdo nespatří."

 Cestu k sedlákovu domu prošli bez jediného slova.  Tichá podzimní noc postoupila téměř k ránu. Krajem lesa  klouzaly obláčky mlhy jako ostrůvky myšlenek, nadějí,  příslibů a touhy. Vesnice se pozvolna probouzela do  svátečního dne. Přede dveřmi sedlák ohnivému muži  poděkoval a bez jediného ohlédnutí vstoupil do tichého,  ještě spícího domu.

 Jak mnoho slov ohnivého muže našlo cestu k sedlákovu  srdci pověst neříká. Jedno je však jisté - v dobách  pozdějších vzešlo z Vysočiny mnoho lidí, kteří svými životy  osvěcovali cestu jiným, probouzeli naději a otvírali lidská  srdce.

 A došel-li ohnivý muž vysvobození? Nevím. Mohu říci  jen tolik, že při svých osamělých procházkách nočním krajem  jsem nikdy v okolí Jilmu nenarazil na pochmurnou mýtinu s  troskami dvora Čebína, ani nepotkal postavu, která by třeba  jen vzdáleně připomínala ohnivého muže.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 STOPA

 

 Stalo se, když chodil Pán Ježíš s apoštolem Petrem po  zemi, že jednou zabloudili do míst, kde je dnešní osada  Železné Horky. Kraj tu byl divoký, nikde ani stopa po  člověku, jen planý úhor, rozervané skály a les.

 Na jednom z kopců se Pán Ježíš zastavil a povídá:  "Vidíš, Petře, ten kraj? Ještě se ho nedotkla ruka  hospodáře, a proto se vzpíná a řičí jako divoký kůň.  Potřebuje pracovité ruce, pokoru a vytrvalost. Chtěl bys  žít v takovém kraji?"

 Petra bolelo tělo po celodenním trmácení, na nohou  měl puchýře a v břiše hladový koncert.

 "Ani za nic, můj pane," odpověděl, "leda, že bys udělal  zázrak."

 "A jaký zázrak by to měl být?" usmál se Pán Ježíš.

 "Mohly by tu vést pohodlné cesty, kopce by měly být menší a  na stráních květy, jahody a jabloně. Sám víš nejlépe, co je  člověku milé a příjemné."

 Petře, Petře," řekl Pán Ježíš. "Otec mne poslal na zemi,  abych naučil člověka svět měnit a ne v něm odpočívat. Dívej  se kolem! Jediný strom neroste zbytečně, ani jedna houština  nepřekáží marně. Každá cesta, kterou proklestíme, nás  přibližuje k moudrosti stvoření."

 Petr smutně vzdychl: "Dobře a krásně mluvíš, Pane, ale mé  uši slyší jen cinkot lžíce o talíř. Ten zvuk je najednou  tak neodbytný, že bych snad i kamení jedl, kdyby mohlo  utišit můj hlad."

 "Proč kamení?" řekl Pán Ježíš. "Podívej na ty lískové keře!  Natrháme si ořechy. A nejsou snad vody kolem plné ryb?"

 Jak Pán Ježíš řekl, tak udělali. Za malou chvíli měli  mošny plné oříšků. Potom sestoupili do údolí a Petr  vytahoval z průzračného potoka jednoho pstruha za druhým.

 Na kopce a lesy padal soumrak a od zářícího ohniště

 běžela krajem vůně pečených ryb. Bylo příjemné hřát se u  ohně. Nohy přestávaly bolet a nasycená ústa byla ochotnější k řeči.

 "Víš, Pane," řekl Petr, "když tak chodíme mezi lidmi,  zůstane po nás nějaká stopa, třeba jen slova. Ta slova se  však uchytí a rostou v duších lidí. Ale tato liduprázdná,  kamenitá pustina nezaznamená ani šlépěj našich nohou."

 "Jsou dobré a zlé stopy, Petře," řekl Ježíš, "a i to, co je  dobré v přítomné chvíli, může zanechat zlou stopu, která se  jen těžko vymazává."

 Petr se tvářil nechápavě a tak Ježíš pokračoval: "Vím, co  bys ode mne chtěl, ale člověk nemá přijít k hotovému dílu-  Kdo nežije z toho, co sám vytvořil, ztrácí nezávislost a  touhu růst. Ztrácí vztah k domovu i zemi. Ale trochu pravdy  máš, toho kamení je opravdu příliš. Chvílemi se zdá, jakoby  přibývalo a chtělo udusit všechno kolem. Připomíná lidskou  pýchu. Ráno stanovím hranici, kterou již nepřeroste."

 Oheň pomalu dohasínal. Tma se plížila mezi černajícími  uhlíky a spánek nahlížel za unavená víčka poutníků. Noc si  ustlala na nepohodlném lůžku krabatých kopců.

 Ráno Pán Ježíš s apoštolem pokračovali v cestě. Petr  již od probuzení chtěl připomenout Mistrovi včerejší  rozmluvu, ale Ježíš byl zamyšlený a stále o pár kroků  napřed. Když se před nimi otevřela velká skalnatá planina,  Ježíš se zastavil a řekl: "Já vím, Petře, já vím. Podívej  na zem. Již se stalo, co jsem slíbil."

 Petr hledí k nohám svého Mistra a zdá se mu, jakoby  skála ožila. Kámen se chvěje a Ježíšova noha se do něj boří  jako do blátivé hlíny.

 V úžasu pozoruje Petr ten div, ale Ježíš už zase pokračuje  v cestě. Jen jedna jediná stopa zůstává v kameni.

 Petr klopýtá za Mistrem a ptá se zklamaně: "A to je  všechno, Pane? Víc neuděláš?"

 "A je to snad málo, Petře? Ta stopa zvěstuje lidem, že tu

 byl člověk. Že i oni tu mohou žít. A věř, že lidé ji  rozmnoží a svým potem a svou touhou vytvoří víc, než o čem  jsi bláhově snil."

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 DVA RYTÍŘI

 

 V dávných dobách byla celá Českomoravská vysočiny  pokryta hustými lesy. Drobné ostrůvky obdělané půdy dávaly  jen skromnou obživu. Stávalo se, že lidé, kteří nedokázali  uhájit živobytí, mizeli v lesích, shromažďovali se do tlup  a hledali štěstí při obchodních stezkách. Když olupování  kupců málo vynášelo, napadali i osady, odháněli dobytek a  plenili pole.

 A jakoby nebylo dost zla z domácích kořenů, občas  neklidný svět vyslal posly zmaru i do zdejších osad. Co  bylo horalům do válek vzdálených zemí a mocných rodů? A  přesto i zde hořely domy, umírali lidé a pustla pole těžce  vyrvaná divočině.

 Tehdy ne obranu před nebezpečím vznikaly dvorce,  opevněná hradiště a kamenné hrady. V nich byla naděje v  čase pohrom. Kamenná náruč slibovala ochranu života i toho  nejcennějšího ze skromného majetku.

 Na skále u dnešní Nové Vsi stával hrad Rouzeň. Jeho  majitele, rytíře obrovské postavy, nazývali lidé Velikým  Janem. Svou postavou a nezměrnou odvahou naháněl hrůzu  lidem zlým, ale s těmi, kteří žili pokojně vycházel  přátelsky.

 Nedaleko Rouzeně byl hrad zvaný Hradiště. I za jeho  zdmi žil rytíř nebývale veliké postavy. Jméno se již  zapomnělo, ale nazývejme ho Bojeslav, což znamená obávaný.  Rytíř Bojeslav byl samotář. S lidmi se téměř nestýkal. Byl  odlišný povahou i snědou tváří a na svém panství si  připadal jako cizinec. Jediné přátelství, které Bojeslav  uzavřel, bylo přátelství s Velikým Janem.

 To byla podívaná, když spolu vyšli do okolních lesů.  Pod jejich kroky duněla zem. Rovný s rovným zkoušeli sílu,  odvahu a důvtip. Nebylo šelmy, která by jim odolala.  Všechno živé mizelo v hlubokých norách a skalních

 rozsedlinách. Při pouhém zahalekání pršelo listí, jakoby  nastával podzim.

 Dlouhá léta trvalo přátelství mezi Bojeslavem a  Velikým Janem. A snad by trvalo po celý jejich život. Stalo  se však, že na jedné ze společných výprav poznali dívku do  které se oba zamilovali.

 Dívka se jmenovala Krasava. A jestliže se dávala jména  pro lidskou vlastnost nebo charakteristický rys, Krasava  přiléhavost svého jména naplnila ve všech významech toho  slova. V jejích očích se potkávalo celé nebe. Oheň hrdosti,  oheň pokory, všechny živly Vysočiny zjemnělé nezměrným  půvabem tváře.

 Od chvíle, kdy ji Bojeslav s Velikým Janem spatřili,  jejich přátelství skončilo. Zapomněli na společné radosti,  na bezelstná soupeření v rozlehlých hvozdech i na tiché  chvíle při víně a svitu loučí. Brány Rouzeně se navždy  uzavřely před rytířem Bojeslavem a Hradiště již nikdy  nevidělo Velikého Jana.

 Oba rytíři se marně ucházeli o dívčinu přízeň a oba  neprávem vinili soka z vlastních neúspěchů. Neuplynul rok a  mezi Rouzení a Hradištěm zavládlo otevřené nepřátelství.  Celý kraj trpěl svárem mezi rytíři. Zlo získávalo vrch.  Vyhasla vzájemná úcta a ochota k dohodě. Oba rytíři  zapomněli, že člověk, který má moc nad ostatními, má i  povinnost chránit slabé a bezbranné. Opět se množily  loupeže a nájezdy potulných tlup, znovu hořela stavení a  pláč žaloval okolním kopcům.

 Krasava trpce litovala chvíle, kdy poznala Jana s  Bojeslavem. Nepomáhaly prosby ani modlitby. Nepomáhaly  smířlivé vzkazy. Rytíři zapomněli na počátek sporu a už jen  vzájemná nenávist znovu a znovu rozpalovala jejich srdce.  Kolik slz proteklo dívčinou tváří? Kolik bezesných nocí  hledala cestu k smíření?

 Jednoho dne zmizela Krasava navždy. Odešla do lesů  proti proudu Doubravky. Sama a bez ochrany opustila bezpečí

 domova. Snad uvěřila, že její nepřítomnost vrátí mír lidem  znepřátelených tvrzí.

 Kraj naplnil smutek, ale i naděje a očekávání, že se  všechno vrátí k dávným zvykům. Celý kraj odpovídal na odchod Krasavy, ale v domě Velikého Jana i v domě  Bojeslavově dál planula nenávist.

 A tehdy, kdy poslední naděje byla zklamána, proklel  nešťastný lid oba rytíře, jejich tvrze, všechen majetek i  zásluhy z dob dřívějších. Ta kletba jakoby užírala z jejich  života. A tak kdysi Veliký Jan a obávaný Bojeslav umírali  jako poslední z lidí, obklopeni mlčením, pohrdáním a  lhostejností upadající země.

 Léta plynula a z Rouzeně a Hradiště nezbylo nic.  Nezachovaly se ani trosky hradů, ani úcta, ani stopa  velikosti. Jen matná vzpomínka na neusmířenou nenávist.  Pověst předávaná budoucím věkům.

 

 

 

 

 

 O KATANAKOVI

 

 V Železných Horkách, poblíž Havlíčkovy Borové, žil  kdysi chlapec, kterému se přezdívalo Katanak. Když vyrostl  z dětských střevíců, dali ho rodiče vyučit tkalcovskému  řemeslu. Učedník to byl všelijaký. Práce ho příliš  nebavila. Ale přece jen jakž-takž obstál ve všech  zkouškách.

 V jednom z volných dní se Katanak s kamarády zatoulal  až do Stříbrných Hor na řece Sázavě. V těch místech stál  starý opuštěný mlýn o kterém kolovaly podivné věci.

 Byl však krásný, slunný den a mládenci nevěděli, co je  strach. Prolezli pobořeným stavením a prohledali zchátralé  světnice i půdu plnou pavučin. Přestože však prohledávali  mlýn s klukovskou důkladností, nic zajímavého neobjevili.  Jediný Katanak si v koutě půdy všiml zaprášené knihy, jejíž  hřbet splýval s vazbou střechy. Nechal ji ale ležet a  kamarádům neřekl ani slovo. Po několika týdnech, kdy se již  na výpravu do Stříbrných Hor zapomnělo, zašel do opuštěného  mlýna sám.

 Kniha ležela na původním místě. Chlapec opatrně sáhl  do skrýše a přenesl knihu k proražené střeše, kudy  pronikalo světlo. Mezi nezvyklými obrazci zdobícími titulní  stránku četl: "My, duchové vládnoucí a všichni naši poddaní  uznáváme, zavazujeme se a přísaháme, že budeme prospívati a  sloužiti všem, kdo budou užívati této knihy ve všech jejich  potřebách. Jako důkaz pravosti připojujeme své pečetě a  podpisujeme tuto knihu, aby sloužila všem, kdo nás budou  volati tak, že bez prodlení vykonáme, co nám bude  nařízeno."

 Chlapcovy oči se rozšířily údivem. Bojácně se rozhlédl  po zšeřelých koutech zaprášené půdy. Zběžně prolistoval  zažloutlé stránky, potom knihu ukryl pod košilí a vyběhl ze  stavení.

 Od toho dne se Katanak změnil. Stranil se bývalých  kamarádů, zamlklý procházel vsí a všechen volný čas věnoval

 čarodějné knize. Práce ho nebavila dříve, a co teprve teď.  Zdálo se mu zbytečné trávit čas nad hrčícím stavem. Všechno  ho táhlo ven, do velikého světa k němuž, jak věřil, má  kouzelný klíč ukrytý v tajemných návodech. Nevěděl, že ne  všechna slova jsou klíčem k poznání světa, že je mnoho  takových, která lžou a slibují věci nesplnitelné.

 Běžela léta a z chlapce vyrostl muž. Když mu zemřeli  rodiče, žil sám a jeho chalupa rok od roku chátrala. Jen  čarodějná kniha a její tajemství smiřovaly Katanaka s líným  plynutím času. Už se naučil a vyzkoušel ledacos z jejích  kouzel, ale štěstí nepřicházelo. "Žiji tak nanicovatě,  protože jsem chudý a nemám žádný majetek," říkal si  rozmrzele Katanak. Říkal si to tak dlouho, až uvěřil, že  právě majetek je to, co mu nejvíce chybí. Začal pátrat v  tajemných znacích a ptát se právě na tuto věc. Kniha mu  odhalovala tajemství o kterých dříve nečítal. Ani sám  Katanak nevěděl, že v knize je uloženo kouzlo, které ji  každému otevírá právě u otázek a odpovědí na jaké se ptá  čtenářovo srdce.

 Katanakovi se nabízely cesty odvahy a lsti, cesty  bezohledné vychytralosti, násilí a krve. Protože byl  Katanak dobrým člověkem, stále ještě neschopným zlého činu,  žádná z těchto rad o neoslovovala. Po dlouhém hledání  konečně objevil cestu, která se zdála schůdná i pro jeho  svědomí. Stačil kouzelný proutek, který již dávno používal.  Jeho pomocí mohl nalézt místo s pokladem. Byla tu sice  podmínka, ale jak lehká. Poklad se může vyzvednout jen v  poledním čase. Cestou k němu nesmí mít u sebe nic  železného. Od rána má zakázáno jíst, pít a mluvit. Až se  pak proutkem dotkne označeného místa a poklad se objeví,  musí se postavit tak, aby okraj jeho stínu zavadil o to, co  uvidí. Musí v duchu slíbit, že získaný majetek bude dále  rozmnožovat. Pak už jen počká až jeho stín překryje celý

 poklad. V případě, že by některou z podmínek porušil, dočká  se posměchu a zůstane chudý.

 Katanakovi se taková smlouva zdála přijatelná. Denně

 

 obcházel ves a čekal, kdy dá proutek slíbené znamení.

 Netrvalo dlouho a na horním kraji vsi, pár kroků za  poslední chalupou, se jeho ruka pohnula a proutek ukázal ke  třem balvanům obrostlým vysokou trávou.

 Ten večer Katanak neusnul. Až do ranního rozbřesku  klouzal odraz lampy po ztmavlých stránkách čarodějné knihy  a prohluboval vrásky v jeho pobledlé tváři.

 Probdělou noc vystřídalo slunné ráno. Ves ožila a lidé  zmizeli v polích. Na stráni za vsí zlátly obilné klasy a po  kamenitých cestách hrčely žebřiňáky. Čas žní vstupoval do  hornaté krajiny se vším bzukotem, zpěvem a vůněmi léta.

 Katanak vyšel před dům a rozhlížel se po té nádheře.  Teď, na poslední chvíli, mu přišlo líto, že má opustit  rodný kraj. Jak by ale mohl žít mezi sousedy, kteří ho od  dětství znali jako chudáka? Jak by vysvětlil své náhlé  zbohatnutí? A získal by mezi nimi vážnost a úctu po které  toužil snad víc než po bohatství?

 Když slunce vystoupilo k poledni, hodil na trakař do  uzle svázanou plachtu a vyrazil k místu označenému  proutkem. Ves byla prázdná. Bez vyrušení dotlačil vrzající  trakař ke třem balvanům. V poledním slunci se chvěl  rozpálený vzduch. V trsech trávy a divokých květů vířil roj  bzučících včel. Katanak zvedl ruku a ukázal proutkem mezi  rozpálené kameny. Na jediný ráz všechno zmrtvělo. Utichl  bzukot a cvrček skončil uprostřed načatého koncertu. Tráva  se neznatelně zachvěla a balvany, na které ukazoval, se  pohnuly. Proti očím mu vyšlehl záblesk odraženého slunce.  Katanak přistoupil k prohlubni a jeho stín zavadil o  nejblíže ležící minci.

 Chtivě natáhl ruku, ale včas se upamatoval. "S takovým  bohatstvím mohu žít bezstarostně až do smrti," pomyslel se.  Aby však jeho smlouva byla úplná, v duchu hned přislíbil,

 jak bude svůj majetek opatrovat a rozmnožovat.

 Slunce postupovalo jen zvolna a Katanakovi se zdálo,  že zde prostál již celou věčnost. Jeho stín byl teprve  uprostřed hromady mincí, když s hrůzou zahlédl, jak se  pohnuly větve nedalekého křoví. Chvíli hleděl jako opařený.  Potom si však pomyslel, že to jen horký vzduch klame jeho oči a uklidnil se.

 Křoví se však pohnulo a k vystrašenému Katanakovi  zalétl zvuk lámajícího se chrastí. "To bude někdo ze vsi,"  říkal si plný obav. "Někdo mě sledoval a na poslední chvíli  mne připraví o všechno bohatství." Netrpělivě pohlédl na  hromadu zlaťáků, z velké části již zakrytou stínem. Křoví  se pohybovalo zcela nepochybně. Stín již ležel na samém  okraji pokladu, když se listy rozhrnuly a z křoví vyhlédla  vousatá ďábelská tvář s dlouhým vyplazeným jazykem.

 V tu chvíli byl Katanak v jámě. Zlaťáky mu však  ujížděly mezi prsty a mizely v hlíně. Jeden jediný zůstal v  jeho dlani. Rozmrzelý a zklamaný se zachytil kamenů a chtěl  vylézt z prázdné jámy. Jak se ale kamenů dotkl, sklouzly  zpátky na původní místa a sevřely Katanaka mezi svými  výstupky. Když porušíš kteroukoliv z podmínek, uvědomil si  s hrůzou, dočkáš se posměchu a zůstaneš chudý.

 Jako na dotvrzení hrozby se z praskajícího křoví  ozvalo ďábelsky posměšné kozí mečení.

 Když se večer vraceli lidé z polí, odvalili balvany a  vyprostili Katanaka ze zasypané jámy. Někdo však musel  pozorovat jeho čarování, nebo si je domyslet z vedle ležící  plachty, trakaře a proutku. Za pár dní se o jiném  nemluvilo, než o zmizelém pokladu.

 A tak pro svou nerozvážnost přivolal Katanak na sebe  posměch a peníze pokladu již nikdo nikdy nespatřil.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 O MEZNÍKU

 

 Obec Křížová, po německu  Krucemburk, leží na půl cesty  mezi Chotěboří a Žďárem nad Sázavou. V dobách, kdy ještě  nebyly silnice, proplétaly Českomoravskou vysočinu jen  cesty vyšlapané lidmi a udusané koňskými potahy. Na cestách  bylo zřídka vidět poutníka. Místní obyvatelé byli  připoutáni ke svému rodišti každodenní prací či povinnostmi  k vrchnosti. Vyjímku tvořili mniši, studenti, vysloužilí  vojáci a obchodníci.

 Protože tehdejší cesty byly nepřehledné a špatně  označené, stavěli lidé mezníky, neboli hraniční kameny.  Mezníky označovaly začátek a konec panství nebo rozlohu  polností.

 V době, o které vyprávím, žil v Krucemburku bohatý  sedlák. Měl největší pole ve vsi a přesto proháněl čeleď do  úpadu. U jeho dveří se nikdo neobešel. Žebráky a potulné  mnichy odháněl štěkot psů a sousedé odvykli žádat ve statku  o pomoc, neboť se vždy se zlou potázali. Sedlák měl syna,  kterému dal jméno Petr. Chlapec byl útlý, k hospodářství se  nehodil, ale tím více se zajímal o knihy a učení. Sedláka  mrzelo, že nemá potomka, který by po něm převzal statek.  Když poznal, že se chlapec nezmění, musel, ač nerad  uvažovat o své i synově budoucnosti. K stáru ho začaly  tížit prohřešky života naplněného sobectvím a chamtivostí.  Obhlížel pole a říkal si: "Už tady dlouho nebudu. Nic z  toho, co jsem nashromáždil, mi život neprodlouží. Jestli je  po smrti přece jen nějaká spravedlnost, co se mnou bude?"

 To si říkal, o tom všem uvažoval, ale vůbec ho  nenapadlo, že by měl svůj život změnit. Protože znal, jak  to chodí u světské spravedlnosti, jak dobře volený dar nebo  známost u vrchnosti dokáže usměrnit cestu práva, uvažoval  podobně. Syn se na sedláka nehodí, půjde tedy studovat  bohosloví. Zařídím mu bohatou faru a ještě budu mít u Pána Boha svého advokáta. Jak rozhodl, tak udělal. Jednoho dne  zapřáhl koně a společně s Petrem odjel do Prahy.

 Běžela léta. Vysočina se každé jaro oblékala do zelené  barvy naděje, podzimy zlatily její stráně, lidé se rodili a  umírali. Petr vzdálený domovu zvolna dospěl v muže. Život  města ho okouzlil svým ruchem. Kamarádi poznali, že Petrovy  kapsy nejsou nikdy prázdné a tak neměl nikdy nouzi o  veselou společnost. Studie však přicházely zkrátka. Začal  být hluchý k výtkám učitelů a otce pokaždé uchlácholil  sliby a výmluvami.

 Starý sedlák stárl a postonával. Zprávy, přicházející  z Prahy, mu jenom přitěžovaly. Ta tam byla iluze, že syn  odčiní jeho hrabivost a vrátí úctu rodovému jménu. Na  polepšení a cestu k lidem bylo již pozdě. Celý život  uzavíral sedlák srdce potřebám druhých. Teď k stáru,  přestože by chtěl, nedokázal už nalézt blízká slova. Každý  pokus o dobrý skutek se obrátil v neúčinný úplatek  nečistému svědomí.

 Jednoho podzimního rána vydechl statkář naposledy. Do  Prahy přišel dopis s oznámení jeho smrti až po mnoha dnech.  Když jej Petr pročítal, byl již otec pohřbený a statek  spravoval nejstarší čeledín. Teprve teď se před Petrem  otevřela volnost. Mezi Prahou a Krucemburkem se míjely  jediné druhy dopisů. Petrovy žádosti o peníze a zprávy o  tenčícím se rodinném jmění. Z Petra se stal okouzlující  švihák a hrdina pijáckých společností. Ze semináře ho  vyloučili a ve škole veselého života nebyly ani zkoušky,  ani každodenní dřina nad knihami.

 Žádná písnička se však nezpívá věčně a žádná kapsa  není bezedná. Přišel rok neúrody a krucemburský statek se  octl v dražbě. Petr spěchal domů. Střídal koně, míjel  zájezdní hostince a ve spěchu si uvědomoval, že veselá  kapitola jeho života provždy končí.

 Doma ho čekala chladná zdvořilost bývalé čeledě. Večer  před dražbou zašel Petr k otcovu hrobu. Prvně po letech si

 provětral myšlenky zkalené pitím a klamnými lichotkami.Bylo  pozdě na studia i na záchranu statku. Do noci svítila lampa  v bývalé otcově světnici. Petr se loučil s domovem.

 Druhý den byl statek prodán. Petr vyplatil čeledíny a

 se zbytkem peněz odešel ze vsi. Na hranici bývalých  polností ještě naposledy zastavil. Kam jít v tuto chvíli?  Vrátí-li se do Prahy, peníze se zakrátko rozplynou a  bývalým kamarádům bude jen pro smích. Ne, peníze ho  nezachrání. Je jich dost pro skromného člověka, který má  vytrvalost a určitý cíl, ale málo pro bezstarostný život. A  tak se rozhodl.

 Sem, na okraj otcových polí nebylo ze vsi vidět. Pro  jistotu však počkal do soumraku. Když šero začalo  sestupovat z okolních kopců, vyvrátil mezník a vložil  peníze do mělké jámy. Potom všechno vrátil jak bylo a při  samé zemi, kam dosahovala podzimní povadlá tráva, napsal  své sbohem největšímu krucemburskému majetku, rodnému kraji  i svému domovu.

 Od té doby o Petrovi nikdo neslyšel. Zmizel ve světě  jako mizí kapka deště ve vyprahlé zemi. Jen tráva  obrůstající mezník ukrývala kostrbatá slova odkazu.

 "Zde leží zbytek peněz

 bohoslovce Petra.

 Nalezneš-li je,

 užívej je rozumněji než já."

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 ZVONY

 

 V malém městečku stál kostel a na jeho věži visely dva  zvony. Velkým se zvonilo před mší a o slavnostech, malým při  pohřbech a úmrtích. Kostel stál na kopečku a městečko se  rozbíhalo do všech světových stran. Když zvony vyzváněly  bylo je slyšet nejen k posledním chalupám, ale až daleko do  polí.

 Stranou městečka stál zámek obklopený kamennými  hradbami. Jediný kdo zámek znal, byl hraběcí správce.

 Bydlel v největším domě na náměstí a jmenoval se Mikuláš.  Svému patronovi byl ale k hanbě. S chudákem by se o shnilý  brambor hrdlil, zatímco panstvu podlézal a podstrojoval  až to bylo všem pro smích.

 Stalo se jednoho léta, že do městečka přijeli  verbíři.Císař pán nabízel pěkný žold, bezstarostný život, a  veselé harcování po božím světě. Pár mládenců se přihlásilo  dobrovolně, většinu odvedli násilím. Císař se neptá po  lidských plánech. Potřebuje vojáky a tak si je vezme.

 Nejhorlivějším nadhaněčem byl správce Mikuláš. Ne,že  by sám chodil s verbíři. Na to byl moc veliký pán. Jenom

 poradil. Ukázal za kým jít, na koho nezapomenout. Bylo mezi  mládenci dost takových, kteří mu neprokazovali patřičnou  úctu. Na takové věci se nezapomíná.  Verbíři přišli jako na zavolanou. Jedním vrzem se zbaví všech, kteří mu nejsou po chuti. Může  získat přízeň vojenských pánů a možná přijde k nějaké zlatce.  Který měšťan by

nepustil chlup,když slíbí,že vymůže syna z vojny.Těch bez groše je i tak plné město. Císaři je  jedno koho naverbují.

 Nejvíce ležel Mikuláši v žaludku Vávrovic Honzík. Byl

 to mládenec pro stejnokroj jako stvořený. Vysoký,  urostlý,samý vtip a legrácka.Jak ten dokázal Mikuláši  pohnout žlučí.

 Celá věc však měla jeden zádrhel. Honzíkův děda kdysi  posloužil dědovy současného císaře a ten daroval rodině  listinu, která všechny potomky zbavovala roboty i vojenské  povinnosti.

 Zatímco Mikuláš intrikoval jak dostat Honzíka do  vojenského kabátu poškorpil se císař se svými sousedy a než  se kdo nadál začala válka. Rekruti byli kvapem odvezeni z  města a verbíře vystřídali výběrčí daní a válečných  rekvizicí.

 Do městečka přišli zlé časy.Ubylo ze všeho co naplňuje

 život radostí. Do ulic,domů i lidských srdcí se nastěhovala

 starost a bída. Výběrčí odváželi mouku, ze stájí vyháněli  koně a dobytek, slídili po každé drobnosti která by  posloužila vzdálené válce. Se vším se měšťané smířili. Když  ale došlo na kostelní zvony přerostl potlačovaný neklid v  otevřený odpor.

 Za Mikulášem který svými styky s vojenskými pány získal  na důležitosti, vypravili deputaci. Všechno bylo marné.

 Mikuláš se kroutil jako had. Z městské pokladnice vytáhl  pěknou sumu, prý na přimhouření oka. Ale hájit něco jiného  než sebe, bylo proti jeho povaze.  Ještě na nedělní posvícenskou mši se zvonilo, ale hned  další pondělí šli zvony z věže dolů. Tlupa bůhví odkud  najatých chlapů je na silných lanech spustila z věže a  uložila na chodníček vedle kostelní zdi.

 Ležely tam dva dny. Když se rozednil třetí den byly  pryč.Kapitán který řídil rekvizice se rozzuřil.Během  týdne měla městem projet sběrná kolona a on jim neměl

 co dát. Samozřejmě že vyrazil za Mikulášem. Během svého  působení spolu vypili nejeden džbánek. Měl ho skrz naskrz  prokouknutého. Mikuláš byl člověk kterému by se za jiných  okolností vyhnul velikým obloukem. Při plnění svých

 povinností však právě takové lidi potřeboval. Proč by  soudil jeho podlézavost a chamtivost? Potřeboval vědět. A  Mikuláš měl oči které dokázali podlézt pod prahem zamčených

 dveří. Tentokrát mu však ani Mikuláš neporadil.

 Už z principu podezíral Vávrovic Honzíka, ale dokázat mu  nic nemohl.  Přesto však domluvil u kapitána, že z několika vojáky  prohledají Vávrovic statek.

 Brzy z rána vrazili do stavení a z náramným křikem  vyhnali všechny do dvora. Mikuláš se všude plete, běhá ze  světnice do světnice, šmejdí po místech kde se nic většího  ukrýt nedá. On vlastně ani nic velkého nehledá. V hlavě mu  leží listina o prominuté robotě a službách. Má-li mít  Honzíka v hrsti musí ten dokument zmizet ze světa.  Mikuláš umí hledat. Než vojáci prolezou stodoly a  chlévy, odnáší staré listiny ve vnitřní kapse kabátu.

 Žádná stopa k zmizelým zvonům se nenašla, ale Mikuláš  je spokojený. Navrhne kapitánovi aby Honzíka odvedl do  armády, a ten, protože vojáků není nikdy dost, mu s radostí  vyhoví. Vávrovic se sice brání, ale nemají nic v ruce a tak  jsou všechny prosby i hrozby marné.

 Vávrovic Honzíka se Mikuláš zbavil, ale s kapitánem je čím dál horší domluva. Má strach z nadřízených a tak přitvrzuje. Jeden den nechá vybubnovat příslib odměny za  pomoc při hledání, druhý den předčítá voják na náměstí  seznam vyhrůžek pro každého, kdo by kryl viníky.

 Mikuláš přemýšlí o každém domě, o každé  rodině. Ve městě ani na okolních samotách není žádná  příhodná skrýš. Jediné místo, které by snad připadalo v  úvahu jsou staré opuštěné doly na stříbro.

 Je to už snad sto let, kdy se zde přestalo těžit. Možná by  některá z šachet mohla posloužit jako úkryt.

 Není tak hloupý aby se o tom někomu zmínil. To by se nakonec  musel dělit o slíbenou odměnu.

 A tak se do těch míst vypravil sám. Kapitánovi řekl,že  možná zachytil stopu a příští den přijde a říci jak dopadl.

 Kapitán byl také poslední kdo Mikuláše viděl. Nepřišel  nejen druhý den, ale nepřišel už nikdy. Nic nepomohlo  rozsáhlé vyšetřování a nové prohlídky domů. Po Mikulášovi  jako by se slehla zem. Ke cti kapitána je potřeba říci, že

 když v Mikulášově domě objevili dokument patřící Vávrovic  rodině, zařídil Honzíkovo propuštění.

 Za nějaký čas zmizel vojenský oddíl z městečka.  Nebýt černých obálek občas přicházejících z fronty a věže  opuštěné kostelními zvony nikdo by na Mikuláše nevzpoměl. Jak se říká: Čertu sloužil, čert ho vzal.  Jenom v lese u opuštěných stříbrných dolů, kam není radno chodit, je občas slyšet vzdálené vyzvánění.  Ale možná je to jen klam a šumění lesa. Vždyť jeho koruny se  klenou válka neválka a v tichém kolébání shlíží k městečku  na opačné straně údolí.

 

 O MOUDRÉM KRÁLI

 

 Byl jednou jeden král, který toužil být nejmoudřejším  člověkem na světě. Za léta panování shromáždil družinu  umělců a učenců z celé země.

 Každý z dvořanů rozuměl jinému oboru a věci kolem  vykládal svým způsobem. Každý se však chtěl zalíbit.  Hvězdář bádal ve hvězdách, ale více než hvězd si hleděl  královské přízně. Zeměměřič kreslil své mapy, pročítal  učené knihy a svou vědu přizpůsoboval královským rozmarům.  Dvorní básník pěl písně o moudrém panovníkovi a všechny  písničky, které zněly podhradím, nechal pro jejich  obyčejnost zakázat.

 Králi se to líbilo. Časem si ale všiml, že celý zástup  jeho oblíbenců víc než v moudrosti soutěží v pochlebování a  proto je do jednoho vyhnal ze svého paláce.

 Skvělé komnaty osiřely, na vzácné knihy sedal prach a  král byl čím dál nespokojenější. Dávno zapomněl, jak zní  obyčejný lidský smích. Léta neslyšel veselou písničku. Lidé  se ho báli, neboť nikdo nechápal, jak může vyzdvihovat  moudrost a důstojnost a přitom přehlížet všechno prosté a  obyčejné.

 Jednoho dne se králi omrzelo mudrlantské lelkování a  převlečen za pocestného odešel ze svého paláce. Prošel  královskou zahradou, šel podle řeky, prošel lesem. U  rozcestí odpočíval dřevorubec. Ležel v trávě, ruce za  hlavou, pískal si a koukal do modrého nebe.

 Král pozdravil a přisedl k němu se slovy: "Dobrý  člověče, čím to, že jsi tak veselý a spokojený? Tebe nic  netrápí? Nemáš žádné starosti?"

 Dřevorubec se usmál. "Kdo nemá starosti, milý pane.  Ale abych pravdu řekl, nezbývá mi čas o nich přemýšlet.  Celé dny kácím stromy pro královskou pilu. Když jsem  unavený, na chvíli si lehnu do trávy a koukám kolem sebe.

 Podívejte na tu poraženou lípu. V její koruně hnízdili  špačci. Když jsem ji skácel, odstěhovali se bůhví kam. Tak teď přemýšlím, kde vysadit nové stromy, aby ptáci  neodlétali z našeho kraje."

 "Ale jak to přijde," řekl král, "říkáš, že na své  starosti nemáš čas a přitom přemýšlíš o novém lese a  ptačích hnízdech?"

 "To máte tak. Jen úplný hlupák zapomene na svět kolem  sebe, hrabe se ve svých snech a trápí se pro věci, které  nemůže změnit."

 Král se trochu začervenal, neboť si vzpomněl na léta,  která promarnil hledáním moudrosti. Protože se mu ale  dřevorubec líbil, zeptal se: "A nechtěl bys odtud odejít?  Slyšel jsem, že král právě hledá někoho, kdo by pečoval o  jeho oboru. Tam bys měl lehčí práci a snadnější život."

 Dřevorubec zavrtěl hlavou. "Kdepak. To není nic pro  mne. Už jsem přivykl sekeře a v kabátě královského správce  bych se určitě necítil dobře."

 Král se ještě poptal po dřevorubcově ženě a dětech a  potom se zvedl k odchodu. Šel pomalu, díval se kolem a  přemýšlel. Viděl rozbité cesty, zanesené řeky, potoky bez  ryb i svůj lid, kterému za podmračenými ústy odpočívaly  všechny písničky, které dal na radu svého dvorního pěvce  zakázat.

 Šel a říkal si, jaký byl vlastně hlupák, když právě  svou zemi na které mu nejvíce záleží, nechal zpustnout pro  hledání moudrosti. Jak si tohle všechno uvědomil, poprvé po  letech se sám sobě od srdce zasmál. Cítil velikou chuť do  práce. Vzpomněl si na začátek písničky, kterou mu kdysi  dávno zpívala jeho chůva.

 Králíčku můj, hajej sladce.

 Sbírej sílu, musíš spát.

 Vždyť tě čeká plno práce,

 v zemi, kde máš panovat.

 Od toho dne se král k nepoznání změnil. Lidé kolem s  údivem pozorovali jeho proměnu. Když ale poznali, že

 všechno, co dělá, je k prospěchu země, odpustili marná léta

 jeho dřívějšího kralování a nakonec se stalo, že byl  nejoblíbenějším panovníkem v celém širém světě.

 A tak vlastně od chvíle, kdy přestal hledat  nepostižitelnou moudrost a začal si hledět svého  království, stal se šťastným a oblíbeným člověkem. A  dokonce, když si v převleku zašel mezi poddané, mohl  slyšet, jak se navečer po návsích říká: "Máme dobrého a  moudrého krále.

 

 

 

 

 

 

 

 

)

 

 

 O SNĚHULÁCÍCH, KTEŘÍ NECHTĚLI ROZTÁT

 

 V jedné ulici, na kraji jednoho města, stáli tři  sněhuláci. Největší se jmenoval Bručák, protože byl věčně  nespokojený a nabrumlaný. Prostřednímu říkali Černoočko,  podle dvou krásných uhlíků v jeho tváři. A ten nejmenší  dostal jméno Pentlička, protože mu děti uvázaly kolem krku  puntíkovanou mašli.

 Když večer v oknech pozhášela světla, sněhuláci  vyskočili z vyšlapaných dolíčků a shlukli se k besedě. "To  byl zase den," ozval se Bručák, "jestli zítra nepřijde  pořádný mráz, už mi bude čepice docela veliká."

 "Jsme tady moc na Sluníčku," přidal se Černoočko. Pentlička  si právě uvazoval mašli a tak jenom přikývl. "Nejlepší  bude, když se Sluníčku schováme," pokračoval Bručák.

 "Jej, to myslíš vážně?" Pentlička nechal parádění a skočil  mu do řeči. "Co ale děti, když nás ráno nenajdou?"

 Černoočko se rozhlédl po ztmavlých oknech a řekl: "Děti už  spí a když tu zítra nebudem, tak si možná ani nevzpomenou."

 Pentlička se ještě chvíli nechal přemlouvat, ale nakonec se  vydali na cestu. Z oblohy se díval Měsíc a usmíval se  spěchu tří nemotorných postaviček.

 Ráno bylo v ulici pozdvižení. Samozřejmě, že si děti  vzpomněly na své sněhuláky. Hned se chtěly pustit do  hledání. Protože ale musely do školy, odložily výpravu na  odpoledne. Za chvíli po dětech vykouklo z mraků Sluníčko.  Trošičku zívlo, protřelo si oči a pustilo se do práce. Na  střechách zabublaly stružky vody, sníh na chodnících  rozbředl a lidé v ulicích říkali s úsměvem ,-to máme dneska  hezký den-, a druzí jim odpovídali ,-už je jaro, už je tu  konečně jaro-,.

 Ale jak se tak Sluníčko pohupuje mezi obláčky,  najednou se zamračí. Počítá jednou, počítá podruhé, ale ať  počítá jak chce, pořád mu tři sněhuláci chybí. (Ono

 Sluníčko má totiž všechny sněhuláky spočítané a když se  blíží jaro, dává náramný pozor, aby na některého nezapomnělo).

 Co ale teď? Kde má hledat? S kým se poradit? Sníh v  ulici už roztál a potůčky vody smyly poslední stopy. Copak  to ale jde, nechat je běhat jen tak po světě? Už ví, co  udělá. Zeptá se večer Měsíce.

 Když se děti vrátily ze školy, měly plno práce s  hrázemi a rybníčky a na sněhuláky si už nikdo nevzpomněl.

 K večeru poslalo Sluníčko telegram Měsíci: "Hledám tři  ztracené sněhuláky - stop - jestli o nich víš - stop - dej  mi okamžitě vědět - stop - ", podepsáno Sluníčko.

 Když Měsíc vysvítil všechny paprsky a prohlédl celou  zemi poslal Sluníčku odpověď: "O sněhulácích vím, ale  myslím, že bychom je měli trochu potrestat. Utekli dětem a  chtějí se jen tak toulat po světě. Nejlépe bude, když  počkáme, až sami poznají svou chybu."

 Sluníčko souhlasilo.

 Přišlo jaro. Kluci naplnili důlky kuličkami. Holčičky  vyjely s kočárky. Po ulicích vyzváněly zvonky koloběžek.

 Sněhuláci bloudili po lesích. Už byli celí umounění, v  kabátech se jim usadilo jehličí. Poztráceli klobouky a  míst, kam nemohlo Sluníčko, bylo čím dál méně.

 Tak přešlo jaro a nastalo léto. Od řek a rybníků se  ozýval dětský smích. V lesích se objevili první houbaři a  sněhulákům bylo čím dál smutněji. Tak rádi by si pohráli s  dětmi. Ale když se jen zdálky přiblížili, děti s křikem  utíkaly a postrašeně ukazovaly na tři umouněnce.

 Jednoho večera se sněhuláci dohodli, že se vrátí do  své ulice.

 Když ráno lidé ještě spali, poslalo Sluníčko první  paprsek právě k těm třem strašákům a povídá jim: "Co s  vámi, vy tuláci. Počkejte, až se objeví děti, ty se podiví.     Sněhuláci hned spustili, aby se na ně nezlobilo a

 pomohlo jim z těch špinavých kabátů. Takhle se přece  nemohou dětem ukázat.

 Sluníčko se ještě chvíli tvářilo přísně, ale v koutcích mu již pohrával úsměv.

 Ráno, když děti vyběhly do ulice, našly tři maličké  hromádky špinavého sněhu. To bylo divení, kde se tu  uprostřed léta vzal sníh. Dohadovaly se, vymýšlely to i  ono, ale žádný z nich si nevšiml uzounké stružky, která  pomalu klouzala k řece a šeptala: "My se vrátíme. My se k  vám zase vrátíme."

 

 

 

 

 

 

 KOČIČÍ LÁSKA

 

 V jednom opuštěném sklepě žila stará, mrzutá kočka  Micka. Celé dny se povalovala mezi smetím a přemýšlela o  své chytrosti.

 V nejtmavších koutech se schovávaly do svých studených  pelíšků čtyři myšky. První se jmenovala Líza, druhá Dáša,  třetí Ťapka a poslední Šiška. Myšky se kočce od nepaměti  vyhýbaly.

 Jednoho dne se ale stalo něco nevídaného. Stará mrzutá  kočka zjemnila hlásek a povídá: "Léta pozoruji, jak se vám  těžko žije. Spřátelme se, sestřičky. Chtěla bych vám být  užitečná. To, co se o nás kočkách povídá, jsou jen hloupé  řeči."

 Myšky zůstaly po jejích slovech jako opařené. Kdopak  by to řekl, pomyslely si. Vida, jaká je to dobračka a my jí  tolik křivdily. Ještě chvíli šeptaly a dohadovaly se, co  dělat, ale potom vylezly ze svých skrýší a přicupitaly k  tomu obrovitému zvířeti. "No vidíte," řekla kočka, "není  čeho se bát. Zapomeňte na strach. Já sama budu chránit a  hlídat vaše pelíšky."

 Tak se slavnostně zavázaly, že ony, myšky, budou  pomáhat Micce a Micka jim slíbila, že od toho dne nedovolí  nikomu na světě, aby jim ubližoval.

 Skončil den a minula noc. S prvními paprsky slunce  přiběhly myšky za kočkou.

 "Sestřičko kočičko, pomoz nám," volaly, "stalo se určitě  neštěstí, jedna z nás, myška Šiška chybí. Poraď, co dělat."

 Kočka se zamyslela a povídá: "Víte co, rozdělíme si úkoly.  Líza prohledá všechny vaše chodbičky. Určitě Šiška  zabloudila v některé z nich. Ťapka nasbírá kamínky a  všechny chodbičky s Lízou zarovnají, aby se už příště  nemohlo nic takového stát. A než to všechno uděláte, tak  já a Dáša prohlédneme dvorek, jestli Šiška nezaběhla tam"

 Jak řekly, tak udělaly. Myšky prohledaly a ucpaly

 chodbičky, poklidily smetí a když už chtěly obědvat, volá  ze dvorku kočka: "Sestřičky myšky, pojďte mi jedna pomoct,  Dáša spadla do studně a topí se." Hned vyskočila Líza a  povídá: "Jsem nejstarší a dokonce umím trochu plavat, tak  jdu."

 "Nechoď tam," křičela Ťapka, "já si myslím, že na tom, co  se povídá o kočkách, přece jen něco bude. No tak, Lízinko,  slyšíš mě, vrať se!"

 Ale to už byla Líza u samých dveří. "Nic se neboj, Ťapko,"  ještě zavolala, "však se jen podívám a hned jsem zpátky."

 Dvířka za Lízou cvakla a Ťapka zůstala sama. Jak byl  najednou sklep prázdný a strašidelný. Po stěnách ještě  klouzal odraz slunce, ale za škopíkem opřeným o stěnu ležel  černý stín. Ťapka dostala strach. Chvíli běhala z místa na  místo. Schovat se ale nebylo kam. Všechny chodbičky  zarovnaly kamením a než by si vyvrtala nové, může Micka  přijít a co jenom s ní, s Ťapkou nešťastnou, bude. Čas  utíkal a Líza se nevracela.

 Určitě to je o těch kočkách pravda, bědovala Ťapka. Já jsem  to říkala. Proč mě jen nemohla poslechnout. Jak já teď sama  jediná se té strašné kočce ubráním? Najednou dostala nápad.  Vlezu do škopíku a uvidíme, jak si se mnou Micka poradí.  Stejně nemám na vybranou.

 A tak se Ťapka rozběhla a jak nejlépe dovedla skočila  do výšky až na samý okraj dřevěné nádoby. Škopík se  zakymácel, ale myška se už zasekla pacičkami. Vyškrábala se  dovnitř a čeká.

 Za chvíli vrzla dvířka a kočka pomalu šlape po  schodech. Oči jí svítí a hláskem sladkým jako med povídá:

 "Mňau, mňau, Ťapko, jsi tady?"

 "Tady, Micko, tady jsem," ozvala se myška, "sedím nahoře ve  škopíku. Musíš se trochu natáhnout."

 "Tak pojď dolů," vrčí Micka. "Ty darebačky se mi někam  zaběhly a teď je nemůžu dostat domů. Pojď, budu ti příst a

 trochu si popovídáme."

 "Víš, sestřičko," říká Ťapka, "nejdřív se mi povedlo  vyskočit nahoru, ale teď se bojím. Taková výška, celá bych

 se potloukla. Maličko se natáhni a já ti seběhnu po  zádech."

 "Tak dobře," povídá Micka, "pomůžu ti. Vždyť jsem slíbila,  že vám budu pomáhat."

 A tak se kočka zvedla, naježila hřbet, vymrštila  přední tlapky a hup, došlápla na okraj dřevěné nádoby. To  už ale škopík nevydržel. Pod Micčinou vahou odskočil od  stěny a malou Ťapku i s Mickou přikryl pod sebou. "Tys tomu  dala," zavrčela vztekle kočka, "proč jsi tam vůbec lezla.  Co mě to napadlo, mě starou rozumnou kočku přátelit se s  takovou hloupou myší. Ale počkej, za to tě sežeru, že ani  kostička z tebe nezůstane."

 "Ale sestřičko," povídá Ťapka, "nenaříkej předčasně. Kdybys  mne snědla, nakonec tu stejně umřeš hlady. A já ti můžu být  užitečná jen když mne necháš naživu. Podívej, je tu hliněná  podlaha. Podhrabu škopík a zachráním tě."

 Micka se zamyslela a potom přikývla.

 A Ťapka hrabala. Od paciček jí odletovaly hrudky hlíny a  její kožíšek pomalu mizel v zemi. Netrvalo dlouho a byla na  druhé straně.

 "Tak můžeš lézt za mnou," zakřičela do vyvrtaného tunýlku.

 Kočka ale vrčí a prská. "Musíš vyhrabat větší díru."

 "Ale kdepak," směje se myška, "nic nemusím, sestřičko. Já  se teď seberu a půjdu do světa. Musím se porozhlédnout po  novém pelíšku. Když neprolezeš stejnou dírou jako já, tak  si tu zůstaň. A kdyby se náhodou vrátila Líza, Dáša nebo  Šiška, ony ti určitě pomůžou, jsou to přece tvé sestřičky."

 

 

 

O SMUTNÉ LEDNIČCE.

 

Byla jednou jedna smutná lednička. Připadala si neužitečná  a zbytečná. Bydlela daleko na severu. Všude kolem byl  led a sníh.

Ta země se jmenovala Grónsko.

Mezi sněžnými  přesypy žili Eskymáci, tuleni a lední medvědi. Nebe bylo  neustále pokryté šedými mraky.

Lednička neměla žádné  kamarády. Pokaždé, nebývalo to ale často, když šel kolem  eskymácký lovec zastavil se, zakroutil hlavou a řekl:" Na  copak asi taková věc je? Bydlet se v tom nedá. Uvnitř je  málo místa a zima je tam skoro jak venku. Člověk by se ani  neohřál."

Lednička si povzdechla: " Vždyť já nemám nic  ohřívat. Jsem přece lednička." Její hlas byl však tak  tichý, že ho eskymácký lovec ani nezaslechl.

Šel kolem  lední medvěd, a protože ledničku v závěji přehlédl, zakopl  o ni a narazil si palec u nohy. " Kuš, ty potvoro," řekl medvěd. " Nejsi k ničemu a jen tady překážíš."

Lednička  byla hned ještě smutnější. Začala plakat. Nikdo si ale  jejích slz nevšímal. Vždyť se také každá ta slzička okamžitě proměnila v maličký střípek ledu.

Jednou se ale  stalo cosi neuvěřitelného. Mezi věčně  šedivými mraky se objevilo sluníčko. Objevilo se jenom na  malou chviličku. Než ale opět zmizelo v mracích, zazubilo  se a vypísklo:"Jé, hele, lednička. Co tady děláš? Tebe by určitě potřebovali v AFRICE."

Lednička nevěděla, co je  Afrika. Chtěla se zeptat. Než se ale osmělila, bůh ví kde byl sluníčku konec. Letěl kolem vítr.

S větrem se lednička  znala. Povídá: " Větře, řekni mi, kde je Afrika?" Vítr  zakroutil hlavou, zamyslel se a odpověděl: " My, severní  větry, tak daleko nelétáme. Vím ale, že je to někde na jihu." A tak se lednička vypravila do světa. Šla dlouho.  Šla strašně dlouho. Musela přejít sedmero řek a sedmero  hor. Musela dokonce přeplout i přes jedno veliké moře.  Teprve po nekonečném a strastiplném putování dorazila do  veliké země pod ohromným žhavým sluncem. Obloha byla bez  mráčku a slunce pálilo až se ledničce orosilo čelo. Všude,  kam se podívala, byl písek prorůstající trsy žluté trávy.  Trochu stranou stála skupinka velikých stromů. Lednička  zamířila do jejich stínu a zeptala se: " Stromy, řekněte  mi, jsem tady dobře v Africe? " Stromy zašuměly velikými  listy a odpověděly: " To je přece  jasné, že jsi v Africe. A vůbec, abys věděla, my nejsme jen  tak nějaké stromy. My jsme kokosovníky a rostou na nás  kokosové ořechy." Potom, snad aby dodaly důraz své odpovědi, hodily jeden z ořechů ledničce přímo na hlavu.  " Jauvajs, " vypískla lednička. " To jste nemusely. Jsem se  jen slušně zeptala." " Vždyť my si jenom tak hrajeme,"  řekly kokosovníky a usmály se."Počkej až přijdou děti, to teprve něco uvidíš." Netrvalo dlouho a přiběhlo hejno  malých černoušků.

" Pojďte se podívat co dneska spadlo ze  stromu," křičel největší z kluků. " Ty jsi ale hloupý,"  řekl kokosovník. " Copak na mě rostou ledničky?"

" No jó,"  řekl kluk. " Kde se tady ale vzala?"

" Já jsem, prosím,  přišla z Grónska," řekla lednička.

" To tě musí pěkně bolet  nohy," řekl kluk.

" Taky jó," hlesla lednička." Však je to  pěkný kus cesty."

" Já umím šplhat po stromě a shazovat  kokosové ořechy. Řekni mi co umíš ty?," zeptal se kluk.

" Já prosím umím všechno vychladit," řekla lednička.

" To  bude prima," křičely děti. " Schováme si do tebe kokosové  ořechy."  " To můžete," řekla lednička a byla šťastná, že má konečně  někoho, kdo ji potřebuje.

Kokosovník se usmíval ze své  výšky a brblal si pod vousy: " To je dost, holka, že jsi  našla místo, kam patříš. Vždyť k čemu jsou dobré věci, když  nejsou na správném místě."       

 

    MODRÝ ZAJÍC 

 

Modrý zajíc žije na samém kraji lesa.

Teplý pelíšek je  obklopený hustým křovím. V pelíšku se cítí dobře.

Horší je,  když se vypraví do nepřátelského lesa. To víte, modrý zajíc. Každý si ho okamžitě všimne. Ze všech lesních zvířat  je jediný, kdo má modrou barvu. Musí dávat pozor, aby se nedostal mezi šedivé ušáky. Nechápe, proč ho nemají rádi. Nikdy jim neublížil. Skoro vůbec si jich nevšímá. Proč na  něho pokřikují? Proč říkají, že je líný, špinavý, hloupý  a zlý? Vždyť to není pravda.

Modrý zajíc odpočívá ve svém  pelíšku a sní o lese plném modrých zajíců. To by byl krásný  život.

Chudák malý. Vůbec netuší, že barva jeho srsti je  pouhou záminkou, proč se ostatní ušáci nad ním vyvyšují.  Kdyby byli skutečně chytřejší, hodnější a pracovitější, asi  by je to nikdy nenapadlo.

I šedivým zajícům se zdá, že by  les zkrásněl, kdyby ten modrák odešel někam jinam. Dráždí  je jeho odlišnost. Co je ale nejpodivnější. Nejvíce ze  všech se durdí malý, kulhavý ušák. Ani ho nenapadne, že  kdyby modrý zajíc zmizel, okamžitě se stane terčem posměchu  on.

Už je to tady zas. Na kraji mlází je slyšet hlahol a  posměšky: " Modráčku, modráčku, vylez z pelíšku. Chceme se  podívat, co to máš v kožíšku." a za chvíli ještě  zlověstněji: " Modráku, modráku, vykoukni ven. Trochu tě vydrbem, trochu ti natlučem."

Jde kolem srnec a modrý zajíc  volá: " Srnečku pomoz!! Bojím se jít ven. " Srneček se  zastaví a říká: " Oni si jen tak hrají, ty hloupý. Jsi  zbytečně vystrašený."

Modrý zajíc ale ví, že to není hra.  Už přiletěl i první kámen a dopadl na kraj měkkého pelíšku.

Srneček je ale už pryč. Utíká za svým stádem a říká si: Ti zajíci poslední dobou nějak zvlčeli. Letí kolem vítr  a modrý zajíc se s ním dá do řeči Větře, větře, pomoz. Ty  víš, že to není hra. Posloucháš všechno, co se kde řekne.  Nakoukneš za každý keřík. Vidíš do všech hnízd a pelíšků."  Vítr se zamyslel a povídá: " Dobře, já ti tedy pomohu.  Musíš mi ale slíbit, že nikdy nebudeš jako oni." " To ti mohu klidně slíbit," řekl modrý zajíc. Vítr nadul tváře,  zafoukal a přivolal hustou šedivou mlhu. Mlha se roztáhla  po celém lese zalepila oči šedivých ušáků a vesele si  zpívala: " Kde jsem já, je všechno šedé. To nikdo z vás nedovede. Koho chytnu, nepustím. Všechny barvy rozpustím.

Ušáci mžourali očima a fňukali. " Mlho, přestaň!  Vždyť je všechno kolem strašně ošklivé. Vrať lesu jeho  barvy!" Mlha se ale jenom smála stále dokola zpívala svou  odrhovačku a šeptala. " Nemají rádi modrou barvu. Nemají  rádi modrou barvu." Modrý zajíc vyhlédl z pelíšku  a zavolal:" Větře, tohle jsem nechtěl. Odežeň tu mlhu."

Vítr se podrbal na bradě, zmáčkl dlaněmi naducané tváře a jediným fouknutím vyhnal mlhu z lesa. Mlha se překutálela údolím a zůstala viset nad vrcholky kopců. Les se rozjasnil  a šediví ušáci zmizeli mezi stromy. Najednou bylo všude nespočet barev. Les zářil v odpoledním slunci. A jak vítr pohupoval větvemi, všechno kolem bylo měňavé a krásné.  " Hlavně nezapomeň, modrý zajíci, co jsi slíbil." Zavolal  vítr. "Jak bych mohl zapomenout," odpověděl zajíc."  Jednobarevný svět je ošklivý a hloupý. V takovém světě by  mi bylo  smutno." Vítr zamával a odletěl někam daleko, předaleko.  Vždyť všude bylo plno práce a plno nespravedlností. Kdo se  dobře dívá a pozorně naslouchá, ten má stále co dělat  a neví, jak vypadá nuda.

A co bylo dál s modrým zajícem  a šedými ušáky?

Nevím jestli se spřátelili.

Zatím však  z lesa nepřišla žádná stížnost.