V Í T R   A   D É Š Ť

 

 

STÁL A DRŽEL JI ZA RUCE.

Chtěl něco vyslovit,třeba hloupost.  Slovo, které by zabilo  ticho. Ve zdi se černaly obdélníky  dveří. Vzal za kliku a několikrát trhnul. Vešli. Usmála se  a řekla: "Tak tady bydlíme?"

 Nahoře svítily hvězdy a na stěně vedlejšího domu bylo  přilepené schodiště, které ještě odolávalo času. Nebylo nic  jednoduššího, než přitisknout ty dvě ruce k sobě, podívat  se do široce otevřených očí a potichu říci ano. Nebylo nic  jednoduššího než na ano odpovědět stejně tiše. Oba dva  cítili, že těch slov nesmí být víc. Žili v kleci ohraničené  vysokou zdí, byli na jejím dně, kde ležel hluboký stín, kde  bylo ticho.

 Mohli si představovat, jak v neexistujících patrech  usínají lidé. Jak se právě rozplakalo probuzené děcko.  Mohli si představovat, že je to jen jejich svět. Také mohli  věřit, že mimo tento kout nic neexistuje a zapomenout  dveře, kterými vešli.

 Byli sami v tom druhém světě od kterého denně prchali.  A když se líbali a milovali, byl vždycky v pozadí strach ze  samoty.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 NIKDO MI NEŘEKL, že se to nesmí. Nikde nebyla ani cedule  "Ničit zařízení parku se přísně zakazuje", nikdo se  nedíval. A tak jsem utrhl růži. První růži z kraje záhonu.  Nechtěl jsem šlapat v keřích, kterých tu bylo plno.

 Všechny květy se začínaly rozvíjet, byly orosenými  poupaty, všechny stejně vyzývavé. Vlastně to ani nebyl  park, ale jakási opuštěná zahrada. Pobořený dům byl  prázdný a záhony mezi keříky obrůstaly vysokou trávou.  Utrhl jsem růži a když jsi mi řekla "děkuji", bylo mi dobře  z toho děkuji, ze slova, které k ničemu nezavazovalo, ale  bylo tak dobré, jako všechno, čím jsi byla se mnou.

 Tak jsem chtěl, fyzicky chtěl, stále tě líbat a  milovat a potom odejít, aby byl co nejdříve nový návrat.  Šeptalas, že jsme si tu zahradu třeba ani nevybrali a když  budeme chodit na taková místa, že zůstaneme vždycky sami.  Lidé se bojí prázdných domů. Domů, ve kterých jsou holé  oprýskané zdi, zatuchlé prázdnotou, věčným tichem a zimou,  která je naplňuje. Ale my?

 Když se nám zachtělo mít všechno chybějící, prohlíželi  jsme trhliny ve stěnách, ty ohromné plochy abstraktních  obrazů a přes ně objevovali poklady v dávno nezabydlených  pavučinách. Někdy jsme otevřeli stará, rozbitá okna a  zůstávali stát v úplném vytržení bez myšlenek a vjemů  okolí.

 Jako naplnění dne blížil se večer. Mizeli jsme v modré  barvě soumraku. Už nebylo nic než modrá, čím dál sytější  a tmavší, čím dál dráždivější a těžší. A až jí bylo všechno  plné, její váha protrhla nebe a noc narazila na náš svět.  V tom nárazu se naše ruce vpletly do křečovitého sevření  a svět, dům, my, všechno zmizelo.

 Pak byla noc klidná a smířená, lásky a nenávisti na  chvíli ztratily smysl a jen úžasné ticho, malátnost a  rytmus stále pravidelnějšího dechu, plnily prostor.

 Ráno nás vracelo do světa cinkajících tramvají,  nervózních a uspěchaných hlasů, daleko od sebe, daleko od  prázdného domu, někdy nadlouho, protože dům a zahrada byl  poloviční sen, sen jen občasný, jako útěk naší  nemohoucnosti, která nevěřila ve stálost štěstí.

 

 VČERA VEČER vysílal rozhlas zprávy z jakési vzdálené války.  Suchý hlas předčítal statistiku zabitých a já jsem šel a  vypnul rádio a bylo mi to jedno. Věděl jsem, že ta  lhostejnost je příliš tvrdá a že se ti mrtví dožadují mého  zájmu, a přesto mi to bylo jedno. Bylo jich tolik a slyšel  jsem to stále. Měl jsem v sobě míchanici neurčitých pocitů.  Kolik jsem četl skvělých slov? Ty romány ve kterých nevíš,  kdo je vinen, kdo vlastně vraždí a kdo se jen brání. Mé oči  se odvykly dívat. Všechny ty události nesly na sobě pečeť  znehodnocení. Byl jsem vehnán do řvoucí arény a můj  nepřítel byl neviditelný a úskočný. Jeho zbraně mířily na  můj cit a otupovali jej. A nemohl jsem utéci, protože všude  byli lidé stejně slepí a stejně bezbranní.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 BYL JSEM SEDMNÁCTILETÝ KLUK a ten večer mohl být kdekoliv,  protože byl první. Byl první, protože se nemohl nikdy  opakovat ani vrátit...

 Je vrozen člověku spěch, spěch, který přináší  zklamání.Letíme do neznámé touhy, chceme zrušit všechna  čekání a uvěřit jakémusi neuvěřitelnému štěstí. A když jej  míjíme, nechápeme, že právě v této obyčejnosti věcí, v  neobyčejně všedním úsměvu je všechno, co tušíme kdesi  vepředu.

 Seděli jsme ve tmě. Kousek za mými zády hrál někdo na  klavír. Táhlá, uklidňující melodie naplňovala sál. Byl to  nádherný spánek bez předtuch zítřka, bez iluzí, bez  větrných mlýnů.

 Přes den bylo horko. Teď, večer, otevřeným oknem  pronikal do místnosti chlad a rozkmitával květované závěsy  vykasané k okenním rámům. Na druhé straně přednášel někdo  Šrámkův Splav. Klavír se rozezněl do fantastických  improvizací. Dívka stojící tváři k oknu se otočila, šla  blíž, tak blízko, že se mne dotýkal její stín a přisedla na  okraj stolu. Dívám se na její vlasy, dívám se do jiskřivých  očí a slyším hučení řeky.

 Trápím se, trápím, myslím si

 kde bych tě nejraděj potkal.

 Celý jsem od toho pomyšlení zrudnul. Ještě, že sedím ve  stínu. Teď, teď v této chvíli se usmívá. Směje se nehlučně,  téměř mazlivě. Nažloutlý paprsek pouliční lampy se zlehýnka  dotýká její tváře.

 Prohlížím si obraz spěchající rozvlněnou řekou,  odněkud přiletí kámen, na vodě vyrostou kola a tvář zmizí.

 

 

 

 

 

JSEM NA STRÁŽI.

Jsem voják. Nejsem.

 Chodím jako blbec kolem bezvýznamně prázdné kůlny a koukám  na hvězdičky, kterým se z toho mého ošlapování nejspíš  zamotala hlava. Ještě dvanáctkrát projdu tento bludný kruh  a potom spát. Každá obchůzka mi trvá pět minut. Za hodinu  mě vystřídají. Klid až do rána. Ještě čtyři hodiny budu  smět spát. A vím, že to bude hluboký spánek beze snů  a vzpomínek, spánek ústící do rozpitvaného rána zbaveného  obyčejných lidských starostí. Do rána, ve kterém budu  nasycen a postaven do řady. A vím, že tento můj den je již  předem určen a napsán, že je naplánován jako plno příštích  dnů táhnoucích se jako dlouhá, šedivá cesta do jedné  neznámé noci, do jediného šedivého jitra, kdy všechny ty  rozkazy ztratí kouzlo a budou se vzdalovat, až zůstanou jen  úsměvy a nic než úsměvy, protože to všechno bude jen  vzpomínka.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 JEDU VLAKEM a rámem okna přetékají stromy a silnice. Dva  lesklé pruty kolejí zůstávají vzadu jako nikde nekončící  čáry. V malé vesničce přistupuje starý děda. Štrachá se do  schodů a proklíná počasí. Na hlavě má šedý pomačkaný  klobouk, přes ramena starý odřený plášť. Usedá na lavici.  Ještě je v něm kus té zloby na počasí a tak si mě  nepřívětivě prohlíží. Když si zapaluji cigaretu,  nesouhlasně se zašklebí. Má ztvrdlé a rozpraskané ruce, ze  kterých cítíš dobrotu až biblicky spravedlivou.

 Dnes se mi opět připletl do snu o tobě. Vždycky, když  jedu tímto vlakem, zdá se mi o tobě. Ty o tom nevíš,  protože svět se skládá ze samých obyčejných věcí a já ti  nemohu vyprávět, co všechno jsme spolu prožili, protože je  to jenom sen a ty bys třeba nevěřila.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 ŠEL SVÝM MĚSTEM. Na druhé straně ulice se třpytily lesklé  obrazy výkladních skříní zavěšené na ponurých zdech. Na  bílém podkladě byly vázanky s módními klobouky a nalevo byl  nápis "březen je i svátkem mužů".

 Minul ho opilý pán, který při svém vrtulovitém pohybu  vrážel do lidí, co chvíli se zastavil a vyhrožoval jakémusi  neviditelnému nepříteli.

 Z dálky se blížil skleněný smích, úsměv nad celým  zástupem. Zpozorněl. Zapomněl na opilce, na světla výkladů  a se zoufalým odhodláním hleděl do tekoucího davu. Zachytil  skleněný smích za cípek kabátu, těžkopádně se usmál a řekl  několik neobratných slov. Potom šli dlouho vedle sebe a  byli naplněni mlčením plným dosud neobjevených výrazů.  Zástup kolemjdoucích mizel v mozaice chodníku. Držel ji za  ruku, dotýkali se zlehka konečky prstů, spojeni neznámým  napětím. Šli po štítech domů, překračovali okenní římsy,  pečlivě se vyhýbali loužím oken. Rafie věžních hodin mizely  v bělavé mlze. Stíny a tma - to všechno najednou nebylo.  Zkamenělé město leželo jako odhozený šperk hluboko pod  nimi.

 Dívali se daleko, daleko mimo tento svět, za hranice  naší soustavy, do šíleného nekonečna a hvězdy poblikávaly  jako pouliční lampy, ztrácející se na nikde nekončící  zamlžené pouti.

 

 

 

 

 

 

 

 

 BYL DEN OBYČEJNÝ A VŠEDNÍ, den porušení zákona. A protože  zákon panoval nad vším, nebylo jediného zrnka písku, které  by neneslo pečeť účasti. Neboť nejenom ti, kteří vynášejí  rozsudek, jsou odpovědni. I mlčení je závažím na vahách  souhlasu. Mlčení, které je ochotno mlčet pro cokoliv.

 Sešlo se v tom dni mnoho mužů znalých zákona a v  jejich čele ten nejvyšší.

 Bylo pak řečeno k obžalovanému:

 "Praví zákon: Věř a poslouchej. Tedy věř těm, kteří jej  zajisté moudře a s uvážením dali, a poslouchej zákon, neboť

 zákon dává pořádek a jistotu ve všem konání." Odpověděl:  "Ano, zákon praví: Buď dobrým a moudrým a čiň dobré."

 Na to rada mužů řekla: "Stojí také v zákonu: Nevracej se ze  započaté cesty."

 Odpověděl: "Zákon neví o všech chvílích."

 A oni se zeptali: "Kde je potom tedy pravda?" Řekl: "Není  pravd navždy daných. Jsou jenom vteřiny pravdy pohlcované  časem. A dáváte-li jim znamení věčnosti, tedy povyšujete  svou, v té chvíli chtěnou moudrost, nad sebe a přestáváte  být moudrými.

 Povstal po jeho slovech nejvyšší a nazval jej zpupným. I  ohradil se obžalovaný: "Ne v mých odpovědích, ale v  otázkách, které byly dány, je vyzývavost neporozumění.  Nemohl jsem jednat jinak, když hrozil hluboký stín pohltit  zástupy opozdilých. Chcete-li soudit mne, suďte i zákon."

 Na to přítomní přikývli a odebrali se k rokování.

 Obžalovaný zůstal sám. Nebylo na rozmyšlení možností.  Nebylo útěku, nebylo naděje. Jen odevzdání, když všichni se  odevzdali, když všichni byli součástí zákona. A jak se  blížil konec dne, soumrak houstl a rozmazával ostrost  pohledu. Potom se otevřely hory a vystoupili ti, kdo  vynášejí rozsudek. Usedli na horské balvany a svými plášti  pokryli zemi.

 A povstal ten nejvyšší, vzal do ruky knihu, kam byl  vepsán výrok soudu, a četl: "Porušil jsi zákon, tedy  zákonem budeš trestán. Opustil jsi započatou cestu, tedy  budeš vrácen zpět do údolí a nebude ti dáno dojít výš než

 

 do půli stromů. Odsuzuji tě k věčnému pochybování, které  budeš muset skrývat. Odsuzuji tě ke ztrátě všech jistot,  které jsi nikdy mimo své představy neměl. Budeš si tedy  uvědomovat nejistotu, která všechno v tobě obklopí. A  zákon, který jsi z množství poslušných porušil, tě bude  vláčet malostí a vtahovat do sebe. Tím bude naplněn  rozsudek a staneš se jedním z mnohých."

 Obžalovaný se zachvěl, ale jeho pohled byl pevný a  jistý, jen v záhybech vzrušených slov ležel smutek a  pohrdání. "Bojíš se vraždy, nejvyšší, vím, že jsi dost  chytrý, abys pochopil, že vražda zabíjí i kus toho, kdo ji  připravuje, snad proto mě milostivě srážíš do malosti. Ale  zastavuješ-li krůček od propasti ve strachu před pádem,  proč tedy necháš údolí naplňovat podemíláním? Proč ne skok,  ale zřícení i se skálou? Proč i sebe činíš malým?"

 Přerušil ho nejvyšší, zamračil se a řekl:

 "Odvěďte ho!"

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 OKOUZLENÍ SKONČILO, odešlo, zmizelo. Snad proto přišel  podzim. Najednou je všechno tak nepřítomné, že jen čas nás  unáší ve své prodejné náruči někam do nedohledna.

 Všechno kolem se obrací k podobě čtvera ročních  období, a nic a nikdo nás nezastaví. Všechno spěchá a  utíká, moře se vylilo do oblohy, třeba se stane zázrak.

 Jak je nám mokře v očích. Jsme bez slz a bez víry v  slzy. Náhle se otevřely dveře a dnes jako před rokem jsem  napsal slovo TY velkými písmeny. Když jsi překročila práh,  už jsem ani nezašeptal. Je to tím, že to, co vstupuje už  před sebou nevidíme?

 Teď sedíš a díváš se na mne poraněným pohledem a ani  nevíš, že z tvých očí do mne přetéká smutek nade vším.  Smutek nad smutkem, protože přijmout skutečnost je těžší  než věřit.

 Nevím, jestli mi to pomůže, ale chtěl bych se opřít  alespoň o tvůj polibek.

 Podívej. Skulinou otevřených dveří utíká vítr. Ale ne. To  jen já vidím, jak tě strhává.

 Stůj, volám. (Ale vždyť neumíme mlčet ani mluvit.)

 O koho, o čí polibek se opřeš ty? Chtěl bych velkou  silou rozmáčknout skořápku naší nemohoucnosti.

 Nevěříš mi?

 Jsem rozmáchnut. Jsem připraven k úderu, říkám. A ty  mi šeptáš:

 " Utři si oči! Utři si oči! "

 

 

 

 

 

 

 

 JE MOMENT ČASU, pavouk spěchá od stropu k zemi, nitka není  vidět, tak je jemná, tenká a nepatrná. Ale musí tu být,  neboť za chvíli stejnou cestou stoupá vzhůru. Zázrak  usilování, půl metru od tvého polštáře. Vědět, nač myslím,  jak bys zchladla ve své žádosti.

 Teď najednou jako by vědět nebylo k ničemu. Stržen do  sebe, chci zapomenout, že jsem to i já, co mne strhává.  Větve bijí o plochy oken, skřípá písek, cizí nohy minou  zamčený dům.

 Bylas mým jablkem na zapovězeném stromě, nepřijmout  pokušení znamená nepoznat bolest, ale znát a cítit, kdo by  se ubránil. Natáhl jsem tedy ruku. I já jsem tvým jablkem a  tušíš, že nic není tak sladké, aby i hořkost a kyselost  nevycházela stejnými dveřmi.

 Poruč svým myšlenkám ticho, neboť teď vystupuješ  vzhůru a tvé vteřiny trhají chomáče babího léta. Je čas  pádů a přitažlivosti, vzepětí a rytmu. Za devátým kopcem  oráč obrátí zem, zazpívá písničku a bude to stejná melodie.

 Budeme chudší po této noci. Noc je nožem, který ubírá  z celku, noc je ranou pod pás nepřipravených.

 Jako jablka v uzamčených zahradách, známe jen hrozbu  násilí.

 Jiný pár milenců dozraje z našeho večera. Dva cizinci  pohlédnou do chybějící nedočkavosti. Nikdy již, a zní to  jak výsměch, nebudeme sami. Já z včerejší noci, ty z  ranního procitnutí, pokoj plný stínů, které se s  neodbytností budou hlásit o naši pozornost.

 Ne, nechtěj mi odporovat. Do této chvíle jsem mlčel, a  jestliže se stalo, že vnímáš mé mlčení, stalo se tak  nechtěně a proti mé vůli.

 Vím, že s první velkou láskou se nedá usmlouvat jediné  ohlédnutí. Kdyby se mi to přece podařilo, nebyla to velká  láska. Až později, mnohem později, až proběhneš uličkou  smutku, až skoro ztratíš naději a ornament jizvy první  pozbude svou pečeť jedinečnosti, až potom mi dokážeš  porozumět. Vždyť nejsem víc než tvé jablko opředené  hrozbou, vždyť nejsem víc než emigrant prchající z

 

 vlastního já. Nesuď v této vteřině, co později pocítíš jako  zbabělé, směšné nebo zmrazující. Neznáš mé dny o nic víc,  než jsem s nimi seznámen já, a ta chvíle, ve které upřímně  mlčím, ví, jak je to nedostatečné seznámení.

 Tvé nohy, křivka stehen, stoupání do propastné  závrati, jsi jako bílé pohoří, všechno, co vydal první den  stvoření. Řeky, kde teče ještě jen voda, oblaka, která  nesou jen vzduch.

 Chtěl bych tě políbit shovívavě a smutně.

 Neboť se mi zdá o tvém zítřejším škrábanci. Neboť  všechno mimo lásku je k usmíření. A všechno mimo touhu zná  ještě potom.

 Chtěl bych tě políbit shovívavě a smutně.

 Ráno v cizím pokoji, ráno v pokoji plném cizích lidí,  ráno s cizí rukou ve svém klíně.

 Jak by to mohlo být jinak, než že začneš nenávidět.  Nenávidět nebo odpouštět.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 NEŽ SE STANE ten zázrak a z tvrdého, maličkého zrna vyroste  klas, je zapotřebí mnoha dešťů a slunečních dní. Je  zapotřebí dlouhého střídání dnů a nocí, světla a tmy.

 Rok byl příznivý na úrodu, v polích stála houští  žloutnoucích klasů. Počasí bylo příjemné. Ne příliš velká  horka, kdy stébla i klas přesychají a lámou se, ani vlhko  jako jiná léta, kdy déšť rozválel celé lány a nadělal plno  škod.

 Jakub a Jan vyšli za prací časně. Slunce teprve  poodhrnulo pláštěnku rozednívání, východ se začínal barvit  prvními červánky. Velké kurty, na kterých bohové později  rozehrají hru s ohromnou bambulí slunce, byly ještě čerstvě  posypány kapičkami rosy.

 Bylo již blízko k naplnění zázraku, kdy zrno,  znásobeno v klasu, bude sváženo z polí do stodol a sýpek.  Byl již čas posledních příprav, čas posledního obejítí a  odhadnutí úrody.

 A tedy jdou.

 Jdou po obzoru, pomalým, rozvážným krokem zděděným po dávno  zmizelých pokoleních, jdou a polykají zbytky prchajícího  rána. Jdou a touží po velikém rozmáchnutí, po tíži  padajících klasů, protože to je tím největším vzrušením v  koloběhu střídajících se let.

 Jdou Jakub a Jan, s hlavami v mracích, jdou k začátku  veliké únavy.

 Je ráno.

 Je den.

 A už hoří nebe sluncem a vzduch se začíná vlnit. Už je  rosa jen vlahým načichnutím a polibkem na rozloučenou. Už  křičí den ústy všech ptáků a všeho hmyzu, který byl stvořen  k úplnosti přírody. Už vstupuje zrání do každého kroku, do  každého pohledu, do každé myšlenky.

 Teď již není rozhodující zisk, protože prodávat se  může i se ztrátou. Už mizí myšlenky na pestrý propletenec  trhů a smlouvání. V každé žilce těl Jakuba a Jana narůstá  síla a chuť. A klasy šlehají do jejich tváří, působíce jim  bolest i rozkoš z dotýkání.

 

 Ruce jsou stále těžší touhou uchopit. V hlavách se jim  vzbouřily všechny zvuky a vůně, aby pomalu připravily místo  veliké prázdnotě.

 Teď vstoupili do lesa klasů a les se zavřel a slunce  jej přikrylo zlatým stínem. A jenom dech, čím dál  rychlejší utíká krajinou, potí se okna nebe a někde v  hlubinách vodopády zběsilé touhy křičí po usmíření.

 A náhle ticho.

 Veliké a nejnádhernější ze všech zvuků, které zůstaly  vzadu. Nejsilnější a úplné jako poslední součet zázraku.

 Všechna pole leží pokosena. Leží Jakub i Jan a obloha  obrácená vzhůru nohama leží vysoko nad nimi.

 Divoce buší krev v spáncích a žilách. Malátnost  odklízí poslední záchvěvy utišeného hladu.

 Na vahách zapadajícího slunce se vychýlila miska  směrem k díkuvzdání.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

+++

 

 NIKDY JSEM NEPROSIL, ale prosím. Přijď a nenechávej mě déle  té samotě, která prosakuje do vteřin nekonečných dnů, která  si mne kupuje a prodává, ve které jsem ztracen, protože  jsem bez tebe.

 Chtěl jsem loutky, zázraky a ohňostroj světel, ale to  všechno pominulo. Chtěl jsem bláhově dojít až na konec  cesty, ale jak jdu, za kopcem se tyčí nový kopec, přebrodím  řeku a ta další, o které jsem neměl ani zdání, je hlubší a  divočejší - a kdo ví, co bude na druhém břehu.

 Slíbilas mi naději. A tak zavírám oči do svých nocí,  ale ty ani znamení nedáš, ani ranou mne nepohladíš, jediný  z kolemjdoucích neví, kam jsi odešla. Zdálo se mi, jako bys  byla blízko, docela blizoučko, neboť obilí vzklíčilo a  vydalo klas. Všechno běželo ve stopách své přirozenosti.  Země do mrazu obalená i sluncem omytá tisíckrát zašeptala  tvé jméno.

 Jsi snad v nejhlubším bodě svého vzepnutí? Jsi snad  překryta obtížností zápasu. Pohleď, i já mlčím. Mlčím a  rány mého ticha hledají jitrocelový stín. Ale čím jsou mé  rány proti tvým ranám, čím je mé mlčení proti tvému tichu.  Zrnéčko voda odplaví, ale hora střádá všechny porážky až k  nesnesení.

 Ne,nechci nést ani pečeť bezvěrců, ani víru  pozůstalých. Nechci křičet miluji a nikdy tě neopustím, i  kdyby to byla tisíckrát pravda. Jak bych mohl nevědět, že  slova zabíjejí lásku.

 Vždyť telegraf vět pokroucených falší opět pochválí  jen třásně zahalující krásu, a stane se, že tvé příčesky a  prsteny, ten módou ti vnucený šat, zaplní celý obraz.

 A řekneš snad, proč by tomu tak nebylo, vždyť všechny  cesty, které potkáváme, mají příkopy doleva i doprava a co  je na nich nešťastně zamilovaných. Jak oslí stáda sytí  vzduch hýkáním, jak shluky bečících beranů rozdávají ubohou  bezmocnost, jak mračna kobylek vzdychají, příští jaro už  ani tráva nebude, překusujíc při tom cévy kořenů. Proč  neřeknou, milujeme, ale málo? Proč tvrdí, hoříme láskou,  ale nemůžeme to doložit?

 

 Jak bys mohla unést ta břemena křivé náklonnosti, když  nikdo tě nepotkal nahou? Jak by kdokoliv z nás mohl  popatřit do tvé tváře, když si hrdostí, hanbou, strachem a  nenávistí zakrývá škvíry světlem poraněného pohledu. Jak  bys mohla unést žízeň vlastní touhy, když se máš rozdělit v  tisíce podob, když máš být bičem i útěchou, když máš být  kladivem i kovadlinou, když máš být děvkou i milenkou  nejněžnější.

 Nikdy jsem neprosil, ale prosím. Nech v únorové závěji  znamení zelené trávy, v červencem rozpálených polích les  rampouchů, v lidech, kteří půjdou kolem, znamení údivu.

 Snad se zastaví a ustrnou.

 A až je potom budu míjet, odpoví na mou otázku slovy:

 " Zdálo se nám, jako by šla támhle tím směrem."

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 DEN JAKO ZLATÉ JEZERO. Naložené vozy projíždějí hlučící  návsí, vozka ospale práská bičem, koně zabírají a táhnou.  Mezi žebřinami valníků je namačkána záplava stébel a klasů.

 Kola se točí, řemeny s pískotem uhánějí kamsi do šera  stodoly, v mlátičce hřmotí, jakoby se prala s každým  stéblem. Do toho praží slunce, které popolezlo až na  nejvyšší kopec oblohy. Chvíli stojí a odpočívá, vytrubuje  polední přestávku, snad si také otře čelo, aby se potom  zčerstva vydalo na další cestu. To už poběží celé odpoledne  z kopce, bude klouzat dolů, až pozdě, protože dny jsou  dlouhé, zmizí za obzorem.

 Někdo vypnul motor. Zaprášení kluci slezli na podlahu  z udusané hlíny, chlapi na žebřiňácích zarazili biče do  namačkané slámy. Koně ještě naposled zařehtali a potom  spokojeně ponořili hlavy do vaků naplněných senem.

 A jaké je ticho. Mouchy bzučí na rozkymácených  třískách stínů, otevřeným oknem hospody vzdáleně prosakuje  trhavý zvuk harmoniky.

 Někde vzadu, za kdoví kolikátým plotem, se vylíhla  hádka. Vylíhla se tak, jako se z vajíčka nespokojené  slepice vylíhne rozdrážděné kuře.

 Nárazy slov o stojatost poledne.

 Mezi stébly slámy zvoní průsvitný dívčí smích.  Rozcuchaná hlava vykoukne z nejvyššího poschodí stohu, ruce  projedou pavučinami vlasů, vytřepou zlámaná stébla a potom  všechno zmizí pod tou hladinou.

 Vteřina ke vteřině, obraz k obrazu.

 Slunce už začalo svou klouzavou cestu, stíny se  nepatrně protáhly. A protože slunce dalo času i měření jeho  délky, hloučky lidí se sbíhají ze všech stran, aby znovu  pokračovaly v práci.

 Opět zarachotí kola a zasviští řemeny, opět se těžké,  odřené ruce natahují po balících do zlata vyzrálých klasů.

 Stroj polyká plnými ústy čerstvou náruč, síta se  začínají natřásat a propouštět čisté zrno. Pytle se opět  plní, obdélníky napevno slisované slámy putují do vyrovnané  hradby stohu.

 

 Ve výfukové trubici otočené do volného, vysečeného  pole to zaskřípe, stroj vydechne z odpočatých přihrádek  vnitřního prostoru, nabere rychlost a sílu, rozvíří  stojatou hladinu odpoledne probouzejícího se z lenosti a  plevy letí vzhůru.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 MOŽNÁ SE SMĚJEŠ PŘEDČASNĚ, skálo hluboko vrostlá do  krajiny. Možná, že trpíš příliš odevzdaně, hlíno  upěchovaná kamenem. Vždyť kolotoče se točí až do úplného  splynutí tvarů a mnohem větší tíže byly už shledány  lehkými.

 Snad už jen odtud se ještě dají vyslovit slova.  Číselné uspořádání našich nadějí si příliš rychle navyklo  na věčné odečítání a zdá se, jako by spěchalo až na samé  dno odraziště.

 Ke všemu je tady písek. Soukromé hradby naší  nemohoucnosti, tajné chodbičky zášti i odvážná cimbuří  sahají skoro až do půli člověčích lýtek.

 Prapory a špagáty vlající ve větru trpí utkvělou  představou, že vítr je právě jejich dílem. Celá maškaráda  hadříků pochoduje dějinami a plete se praporečníkům do  unaveného rozkroku.

 Kolik nocí připadá na jeden jediný den? Kolik dní  připadá na jediný paprsek slunce? Světýlka blikají a  zhášejí a nikdy není ta neodvolatelná a úplná tma, která je  jejich hrozbou.

 Naše dny jsou jako připravené kuželky. Kolik figur  upadne po jednom vířivém rozmáchnutí? Kolik počítadel  zaznamená jejich pád? Kolik vteřin uteče do úplného  rozplynutí pocitu uspokojení?

 Je to tak nesnadné zapamatovat si svá jména? Je to tak  nesnadné nezapomenout řeč?

 Kolik závějí a lavin nosíme ve svých příručních  kufřících?

 Vyzvánějí zvony.

 Prosí zvony.

 Křičí zvony.

 Je to jedno, kdo tahá za ušmudlaný špagát?

 Smrtka má po každém dešti ostřejší kosu. Jidáši po  každém horku nabobtná příděl stříbrných.

 Úplně na obzoru, skoro v dálce, pár kroků od místa

 

 kde stojím, dohořívá hranice. Bílé, kudrnaté ovečky jdou  přes lávku, voda bublá a nadskakuje, a ovce jdou, první,  druhá, třetí, až do úplného spánku. Vysoká je tráva jejich  žádosti, šťavnatá a vonící je louka za ohradou.

 Slibuji ti, že moje láska nepoleví. Slibuji ti, že  budu bláznivě zamilovaný, i kdyby z tebe zbyl jen kouř.

 Jak jsi krásná a plná tajemství.

 Ale žena se převrací na druhý bok.

 "Mám přítele, víš. Dívej se na má ústa, neboť slova  jsou jako kuličky o které hrají kluci na návsích. Co by  bylo platné, kdyby se jen tak prokutálela kolem tvého  vědomí.

 Mám velmi dobrého přítele. Vždycky když mě potká  tvrdí, že je mým nejlepším přítelem. Taky mám kočku. Je  hravá a krásně černá. Kočka nikdy nic nepředstírá. I na  pohlazení odpoví někdy škrábnutím.

 Kolem okna rachotí masivní stín, skřípe bělost  polštářů, rozkročený prodavač sahá do další přihrádky.

 Je zima a rybníček rychle zamrzá. Proč se spánek  nedrží žádných pravidel?

 Na prvním obrázku ještě není led. Kachna se pyšně  projížděla po rozčeřené hladině.

 Druhý obrázek se vysouká z nezaostřeného klimbání a  kachna pluje posledním párem nezamrzlých stop.

 Uteklo nám to, uteklo. Skoro jsme se prospali až k  ránu. Teď už jen poděkovat a zase jít.

 Ale ještě okamžik. Ještě finále.

 "Je to tu zamrzlý do dna," řekne pak můj nejlepší  přítel, rychle zatáhne oponu. Zajisté nechce, abych si  povšiml, jak ta kachna jediným volným křídlem tluče o  průzračný led, jak kejhá a jak se cuká v marném zápase.

 A potom jdeme přes dvě pole a jeden les. Je trochu  mlčenlivý, jako že se nechce vnucovat, ale pak přece, aby  se neřeklo, že mě zanedbává, nakloní svou širokou hubu k  mým nastaveným uším a zašeptá:

 "Co se takhle jít vykoupat?"

 

 

 PRVNÍ NÁVŠTĚVA DOMU mě ohromila. Ale bylo to dávno, oči  byly přístupnější nezvyklostem, rozum schopnější okouzlení.  Všechno mi připadalo úhledné. Stěny pokojů. Každý pokoj  lákavé tajemství.

 Připouštím. Ne každý mohl milovat ten dům. Víc  slibující než okázalý, víc romantický než pohodlný, víc  vzrušený než bohatý. Konečně, byla to pevná a promyšlená  stavba. Při prohlídce domu jsem denně narážel na nové  nezvyklosti.

 Věřil jsem, že kameny nežijí, že jen trpně přijímají  řád zdí a stropů, že se jen bezmocně podřizují tíži  rostoucích stěn.

 Ale věřil tomu stavitel? Věřily tomu ruce slepující  tento dům? A konečně. Věřily tomu kameny a země na kterou  byly pokládány?

 Snad jen hluboký obdiv, důvěra a omlouvání, byly první  příčinou připravující zkázu.

 Každý - a byly nás nepřehledné zástupy - dostal své  místo, svých několik metrů. Nedostatek prostoru nám  nahrazovala iluze, že dokážeme v té ohraničenosti najít  přátelství a vazbu (nikdo to nemohl určit) jakéhosi štěstí.

 Ale skutečný cit chce víc. Chce třeba i  nemožné. Protože daným stěnám opadává malba a stropy šednou  věčně upřenými pohledy.

 Snad jsme se začali nenávidět. Nejpodivnější však bylo  chování domu. Ve stěnách byl pohyb. Poprvé jsem uviděl  kámen, jak roste a rozpíná své hrbolaté, skoro nezřetelné  větvičky, jak celou zdí pohybuje a jak my, obyvatelé,  nestačíme jeho růstu.

 Po několika dnech (půjčuji si výraz několik dní,  protože neznám délku času) začal dům praskat. Pomalu se  rozvíral jako ohromný konvalinkový lupen. Nakonec roztržen  a přesto jinak neporušený, vymezil hloubku prostoru, která  již neměla strop.

 Žili jsme skoro neměnným životem, ale pohled vzhůru,  který se neměl o co zarazit, vzbuzoval neklid.

 

 Poměrně brzy se nám podařilo vykolíkovat znovu své  čtverce a otevřenou oblohu zakrýt plachtami. Růst domu nám  však otvíral i dříve nevídané možnosti. Byli jsme opět hrdí  na svůj dům.

 Tak den ode dne stoupaly stěny vzhůru, zatímco podlahy  byly zatíženy stejně lehkými kroky nás, nervózních a  neklidných obyvatel.

 Jednoho rána, slibujícího nádherný den, přerostla  výška námi poznatelnou mez.

 Stěny povolily v základech, popraskaly plachty  zakrývající hloubku prostoru, lavina kamení v nedohledně  dlouhé čáře se valila k zemi.

 Připadalo mi to jako kamenný meč, který na nás dopadá  vítězící ranou neživých věcí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 CELÁ MÍSTNOST LETÍ VZHŮRU, stává se rozmazanější, šedne a  mizí. Jen postel na které ležím je pevný bod, jistota a  bezpečí.

 Usínám.

 Najednou je všude nepřirozené světlo. Ohromná růžová  záře, malý ostrov a voda, všude, kam vidím, voda.

 Jsem sám na ostrově, který je tak nepatrný, že udělám  deset kroků, jsem na konci, nemohu dál, a když se otočím,  je to stejné.

 Hrabu se v hromadě kufrů. Nevím, jak se dostaly až  sem. A já? Nic nevím.

 Ale jsou to mé věci, věci, které znám, a tak se snažím  rozpomenout.

 Zdá se mi, že jsem byl nemocný. Možná mě zde složili z  proplouvající lodi, když už nebyla žádná naděje a ty věci,  zbytečnou zátěž, naházeli za mnou.

 Náhle smích. Za mými zády se někdo směje. Prudce se

 otáčím. Muž v komickém rouchu mě zdraví směšnou úklonou.  Když zůstávám stát a mám oči, které nerozumí, říká: "Jsem  pán snů, pán lidských snů a chci mluvit o balvanech, které  budou padat ze strmých stěn do údolí, kterým půjde lavina  strhující všechno nerozhodné. Vynáším soud, ale nejsem  vykonavatel. Ty mluv! Jsi žalobce i obžalovaný, obhájce i  svědek."

 Jsou to výkřiky na jaké nejsem zvyklý. Chtěl bych  mlčet, ale on je jediný, kdo mi může dát odpověď.

 Kde jsem, křičím.

 Vidím pohrdavé oči, ten úšklebek, když říká, na  ostrově, a ví, že je to nevyvratitelný fakt a že na to jsem  se vlastně vůbec neptal.

 A kde jsou lidé?

 "Jací lidé?"

 Ti v ulicích, za okny, v kavárnách, Třeba včera,  myslel jsem si, že mám nádherné děvče. Smála se, utíkala,

 kolem byl vítr a déšť. Copak už nic z toho neexistuje? To  jsem zůstal jen já a vy a tenhle ostrov? Kde jsou všichni?

 "Jsou tady. Je jich plné moře, ale voda je studená."

 

 Mluví úplně mimo mne a je vážný a smutný.

 Co mám dělat, ptám se.

 Asi mě přeslechl, protože pokračuje v řeči, kterou  nechápu.

 "Stojíce na zrnku písku, volí mezi smrtí utopením a  smrtí žízní. Snad je záchrana v poloviční vzdálenosti. Ale  vyplouvají v nestejných hodinách, jedni příliš brzy, druzí  příliš pozdě, a tak všichni míjejí střed a tonou."

 Chytám jej za cíp šatu.

 Ale já chci žít. Chci být šťastný, rozumíte, šťastný.  Je to tak moc, co chci?

 Bere mě za ruku. "To je úplně nejvíc, úplně nejvíc.  Hledej a dívej se pozorně!"

 Ptám se. Tady? Tady na tom ostrově, kde je jen písek?

 Odpovídá: "Písek a ty."

 Sklouzl jsem očima na ten nepatrný kus země, ale ta  uhýbala pohledu a ostrov se zmenšoval začínajícím přílivem.  Chtěl jsem promluvit, zeptat se, co dál. Ale byl jsem opět  sám a jenom odněkud z dálky zněl tiše jeho hlas.

 "Venku se rozednívá, začíná svítat, za chvíli se  probudíš. Dobrý den."

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 "JE NEJVĚTŠÍ ROZKOŠ prohánět se bezbrannou stepí, stavět a  bořit, nemít žádný domov a mít tisíce domovů."

 To si hvízdá vítr mezi stébly trav a voda, tekoucí  nespočetným množstvím stružek, mu dopovídá.

 Není nic nádhernějšího než rýt svou stopu do  neporušené země, odnášet lehké písky a bít do pevně  usazených kamenů.

 Utržené listí stromů tančí svůj poslední kruh před  novým rozvířením, ve starobylých kmenech praská vzpírající  se dřevo, ustrašená zvěř se krčí v závětrných peleších.

 Modrobílé nitě dešťů stehují dny k nocím a noci ke  dnům, obloha je tisíckrát šedá a tisíckrát duhová.

 Je Déšť a Vítr.

 Ten vítr, který rozdává pohyb, který kroutí volný pád  kapek, který rozkazuje a boří. Ten déšť, jenž rozblátil  zemi, jenž uklidil prach a naplnil řeky i jezera. Je první  chvíle začínajícího houfování.

 V tom zákmitu rozbíhajících se dějů šedivá myška  vystrčí svůj maličký čumáček z díry vyhrabané v úpatí kopce  a přehlédne všechny stružky a rybníčky, dychtivě hltající  proudy nebeských vod.

 Kapky deště zastudí mezi jemnými chloupky, vítr jí  rozcuchá promočený kožíšek, že nechrání ani před vodou, ani  před zimou, ani před jeho dechem.

 Povyběhne ještě o kousek dál a vidí celá pohřebiště  stromů zpřelámaných vichřicemi. Vidí rozštěpené kmeny dubů  a borovic, vidí trávu uválenou smrští.

 Vidí zemi zápas a zemi bláto, zemi život i zemi smrt,  vidí zemi začátek i zemi konec.

 Kolik je bezbrannosti v drápcích zablácených tlapiček.  Kolik je strachu v široce otevřených očích. Kolik je vůle v  té malé šedivé hrudce tisknoucí se k zemi.

 Je přece boj.

 Ale snad na ni zapomněli v tom zápase. Už chvíli padá  déšť jen jakoby nabíral dech. Už není ani prudký, ani  vydatný a i potůčky bublají skoro tiše. Už jen dole,  daleko, až někde tam, kam nevidí, zpívají řeky svou píseň nažraných dravců, jejich břicha se dmou blátivými vlnami,  zatímco dnem jejich těl utíká odplavované kamení.

 I druhý z nesmiřitelných bohů - vítr, pán nebe - jen  lehce mává svým vějířem. I on asi odpočívá a vymýšlí lest a  směr a sílu, kterou by udeřil. Jen lehce se chvějí listy  stromů, jen nepatrně se vlní voda v kalužích.

 Všiml si jí?

 Je tak nepatrná v celé té spoušti.

 Někdo ji snad potřebuje?

 Ach, vždyť to se zasmála sama oblaka, když ji vzdušný vír  roztočil a zvedl ve svém trychtýři. To on, vítr, pán nebe,  si přichází promluvit s její nepatrností? Je tichá a  poslušná, když říká: "Ano, můj pane, tady jsem." A je to  celá obloha, tisíce koutů nebe, odkud pak zahřmí jeho hlas:

 "Jsi malá a neužitečná. Nehodí se, abys žila jen tak.  Rozhodl jsem, že z nás musí být spojenci. Podhrabeš kopce a  skály! Vykoušeš tisíce kanálků! Svedeš všechnu vodu pod  povrch! Vyhloubíš rýhy, dutiny a podzemní řečiště! Všechna  voda musí pryč. Pryč pod zem, pryč do moře, pryč z mé  cesty. Hnusí se mi. Nemám ji rád. Je odporná ve svém  bublání a přelévání. Je protivná ve svých lijácích. Je  mokrá a nechce přestat být mokrá. Zničíme ji, zahrabeme a  smetem s povrchu. Nejsi nadšená mým plánem?"

 Vzdušný vítr pohupuje zmuchlaným tělíčkem ve své  náruči a ona se kolébá, jako by seděla na misce rozkymácené  váhy.

 Ta výška, ta dálka od země, co by z ní zůstalo, kdyby  padala jen tak, přímo dolů bez ochrany větrných dlaní.

 "Ale proč?", ptá se, "proč vůbec a proč já? Jsem tak  malá a slabá, snad mi voda ani nepřekáží."

 "Je to nepřítel," zasyčí vítr a koruny stromu se  prohnou, jako by to bylo jen proutí.

 "Je to nepřítel," zarachotí oblaka na svraštělém čele  nebeské klenby.

 "Je to nepřítel," zahučí vzdušný vír a pomalu ji  položí na rozblácenou zem.

 

 V zrcadlech kaluží je ponořena svraštělá maska nebe a  vítr pán odlétá ve své mohutnosti. Odlétá pryč, jinam, do  jiného údolí, k jinému verbování.

 Malý šedivý chomáček stojí na blátivém krtinci a boří  se do mokré hlíny.

 Divný hlas se ozývá z hlubin země. S obdivuhodnou  vytrvalostí se prokousávají slova vrstvami jílovité půdy.  To žíly pramenů se derou na povrch a vody země podávají  ruce vodám nebe a všechny kapky mohutného těla se spojují  do prstů řek a potoků. Potom ty prsty tekoucí síly hnětou  tvrze rybníků a jezer a voda, voda, nepřítel pána nebe,  stoupá a zalévá zem.

 "Jen překážíš," zakřičí dravý proud spěchající do  údolí. "Pomoz a stavěj hráze," zarachotí vodopád mezi  stehny rozdrolené skály.

 "Snižuj hory a zasypávej průsmyky," zašeptá déšť,  pomalu se vsakující do jejího kožíšku.

 "Komu mám sloužit?", zapiští její ustrašený hlásek.  "Vítr, pán nebe řekl, že voda je nepřítel. A on mne ve  svých dlaních uchrání vašeho hněvu."

 Jaká se to dělají kola na hladině? To bublinky víří a  nadskakují, to voda, voda nesmiřitelná a divoká se směje  každou svou kapičkou, každým střípkem svých hrbolatých  zrcadel.

 "Jsi hloupá myš," zasyčí vlnky kolem hliněné hromádky.  "Jsi přece na straně spravedlnosti?", šeptá voda a rozmáčí  hrudky krtince pod zkřehlými pacičkami.

 "Jdi a pomáhej!" zaburácí právě narozená řeka a okolní  voda jako na rozkaz se stáhne poslušně do jejího koryta.

 "Proč?" křičí myš za proudem utíkající vody.

 "Proč?" šeptá zmatená a ustrašená.

 "Proč?" chvěje se rozvlněným vzduchem slovo, které je  prosbou, otázkou i odmítáním.

 Ale slova zanikají v rachotu vod valících se zemí a i  nebe je hluché k prosbám, když je zaměstnáno řazením svých  vichřic a tornád.

 A opět se přelévají dny do neprůhledných nocí a opět

 

 je tma vymetána šedivými košťaty jiter a opět se točí  ciferník času nad mohutností i nepatrností, nad zemí a  nebem.

 Mám-li být potrestána, uvažuje malá myška, ať si sama  nepřipravuji zkázu. Mám-li být zničena, ať jsem tedy jen  překážkou, říká si ve své bázni a hledí vstříc zástupům  kupících se mračen.

 A už se prohýbají koruny stromů, už se šumící déšť  pere s pěšáky větru. Už se po ní natahují dlouhé vyzáblé  ruce nespokojených vichřic, aby ji chytly do svého víru a  napravily podle svého práva.

 Běží.

 Utíká po té zpustošené zemi a za hřbetem jí supí celá  stáda vyslanců pána nebe, utíká přes kopce a údolí, utíká,  až se rozhořčená voda postaví do cesty jejímu útěku, aby jí  podrazila nohy a potrestala tu neposlušnou a zrádnou myš.

 Zvedne ji na jedné z vysokých vln, s výskotem podá do  vzdušného trychtýře svému nesmiřitelnému odpůrci a tak ji  drtí mezi sebou ve vzájemné rvačce, pohazují tím křehkým,  neposlušným tělíčkem, až z něj zbyde jen neživý cár, až se  pán nebe i vod unaví, až se rozeběhnou každý na svou  stranu, do svých doupat, až zbydou jen hromady bláta,  třísek a rozvalin a někde pod nánosem právě ukončeného boje  - ona, vším vinná a za všechno potrestaná, ona neposlušná a  zrádná.

 Dokonale rozdrcená myš.

 

 

 

 

 

 

 

 OD CHVÍLE, kdy se člověk smíří s představou, že les je  nekonečný, ztratí stromy svou hrozivou velikost. Co potom  pro jeho strach znamená jediný neobejmutelný strom, když  cesta vede mezi samými překážejícími stromy a k samým  dalším stromům.

 Ne, já si nevybral svůj odumírající les, v němž tak  zmateně bloudím. Všechno je přichystáno bez mé účasti.  Dějinný rozsévač sáhl do hluboko proláklé zástěry, semínka  se rozlétla, kam nedosáhla ruka, vítr se přikolébal ku  pomoci. Ta rychlost bujení.

 Vysoká tráva zadusila první květenu, keře vytlačily  trávu, jehličí a přítmí pod větvemi zbavilo zemi křovin.

 Stál jsem jako pokořený bůh před překvapivě jiným a  mocnějším bohem a ten jiný bůh neměl podobu člověka ani  rozumu. Ve všem obsažen, jako chobotnice plná slizu,  všechno objímal miliónem hnilobných prstů, všechno  nadlehčoval a podpíral, všechno hnal k pomalému zániku.  Nebylo dost na mohutnosti větví, které clonily slunci,  nestačila mu mrtvá jednotvárnost jehličnaté země, hnal  větve dál, do výše i do šíře, až zaclonily kořeny a  zapomněly světlo.

 Podivně jdu tímto svým lesem. Co chvíli ucítím  palčivou bolest, ale nic, nic to není, to jen rozbité čelo  je rozdíráno o stěny labyrintu.

 Snad to tak má být. Snad i sama smrt je cestou k  životu. Zatím rozklad vsouvá svou slimáčí hebkost do kůry  přečnívajících kořenů a hniloba je slibem trosek a mršin.  Co ale vím o tomto slibu? Je to první mnou spatřený  koloběh, který se nedá zastavit ve svém opakování.

 Je asi hříchem a zločinem urazit jednu jedinou větev.  Je vzpourou proti vegetaci, která chce všechno zaplnit,  dopřát jí světla. A konečně, absurdní nápad, je to  zpomalení rozkladu, pustit slunce k hnijícím kořenům. Je to  samaritánství, kterému se odsouzený musí zoufale vzepřít.

 Jdu vlhkem, mokrem a tmou. Kmeny padají na své  unavující stráži. Chce se mi křičet: Bože, smysle, sílo  tvořící řád, máš-li tu moc, vystup z větví a kořenů a řekni

 

 zbloudilému poutníku jméno květiny, která poroste zde, v  těchto nevlídných končinách, za sto nebo sto tisíc let.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 JEŠTĚ DNES opustím pevný břeh poplivaného sálu a vyjdu ven  na vzduch a do mokra. Procházím sny. Jejich barva je velmi  neurčitá. Můj osobní zpovědník ovšem žádá popis.

 Blázen. Už tolikrát se úlisně vetřel do mé přízně, že  jej ani nedokáži nenávidět.

 Ještě dnes opustím pevný břeh poplivaného sálu a vyjdu  ven, na vzduch a do mokra. Sníh pomalu začal tát a to je  dobré znamení. Ze sněhobílé pláštěnky vykukuje hlína. Za  sto let bude jaro. Za tisíc let bude jaro.

 Sviští pára. V aluminiových konvičkách začíná vřít.  Bílá ruka hostitele zve na malé občerstvení.

 Želvy se daly na pochod. Jsem blázen. Čím se rozbije  rohovina jejich krunýřů? Na řekách praskají zrcadla ještě  včera nedotknutelná. Opelichaní andělé jen stěží hájí  nesmrtelnost. Jsem unaven, ukřičen, zasypán. Falešné karty  vylétají z rukávů jako bílé holubice. Zobáčky nevinných  klapají na usmířenou. Nikdo z vás nepřijde k úhoně. Alespoň  teď, hodinu po slibu. Alespoň teď, hodinu po lži.

 Samozřejmě, že později žádný z dravců nezastaví svá  stáda. Žádná z šelem nezadrží jejich pochod déle než se  sama stane obětí. Malé omeškání je ovšem v plánu.

 Ještě dnes opustím pevný břeh poplivaného sálu a vyjdu  ven na vzduch a do mokra. Za tisíc, za sto let, někdy bude  jaro.

 Venku začal tát sníh a to je dobré znamení.

 

 

 

 

 

 

 

 SLUNCE PŘEVZALO VLÁDU nad probuzeným krajem a jeho paprsky  vstoupily do zasmolených ran. Od osamělých domků,  poztrácených mezi kopci, se rozběhla bílá vůně čerstvého  vápna.

 Už z dálky vidím zářící novotu stěn, začarované  studánky malých oken, přístavky, seník, dvůr plný  rozčepýřených slepic, všechno, co potřebuje člověk, aby  mohl říci, tady jsem doma.

 Ujdu pár kroků a mezi větvemi posledních stromů  poletuje bezstarostný mrak bzučících teček. To právě  probuzený rej živočišné touhy vylétá do velikého světa za  svým sluncem.

 Z voňavých strání se ozývá dětský křik.

 Tak až do svátku Svatého Jiří budou děti ze samot ťapat  neklidnými chodidly po žlutých kobercích loňské trávy a  babičky budou při polednách vysedávat ve zlatém dešti  bezmračné oblohy.

 Potom ale, až začne slunce přitápět a ohřívat kamenitá  políčka, zvedne se varující prst a podrápané, svobodné nohy  budou uvězněny do nepříjemně překážejících bot. "Jestlipak  víš, Mařenko, že na svátek Svatého Jiří..." babička  zopakuje starou rýmující se pranostiku. Děvčátko pohodí  vzdorovitě hlavou.

 Snad ta slova proletí kolem uší neslyšená. Ale vždyť i  řeky stejně tiše a nepozorovaně vyrývají svá hluboká  řečiště.

 Muší koncert bude den za dnem nabývat na délce a šíři,  až vstane země z poklidné dřímoty, aby proskočila vlastní  malátnost a vběhla do živého, stále se měnícího děje.

 Dveře domů se budou otvírat stále častěji. A to už  bude stropem jen obloha a stěnami modré hráze obzorů.  Krásný a nebezpečný had se zrodí z hromady drsného kamení a  teplé paprsky vítězného slunce naplní jedové váčky smrtící  tekutinou.

 "Nechoďte po těch horkem zpražených mýtinách," zopakuje  varující hlas. "A ty, chlapče, který odcházíš do dalekého  města, ty obzvlášť opatrně našlapuj."

 

 Děti si budou hrát tak volně a bezstarostně, že ani  lehký smutek vzrušeného pláče neodkryje propast  budoucnosti.

 Řeknu si plný víry: Vás, mláďata, už nikdo nechytí a  nedohoní, sedlům jste odrostli,řemeny zpřetrháte, celá váha  země z vás opadá. Lesy jsou plné mravenišť, ale vy běžíte a  běžíte, stropy vašich chodbiček nikdo nepodpírá, nikdo  netahá klády vašeho jehličí. Jste skoro jako zapomenutý  obraz člověka a jinak to snad ani nemůže být.

 Je zde tak čisto, v těch lesích. Křik se podobá  ptačímu prozpěvování, práce po které bolí celé tělo, neláme  nic z křehkých snů, a člověk, zabředající do té nádherné  dřiny, cítí víc lásku a radost, než váhu svých mozolů.

 Vy, hříbata, zlaté paprskům podobné vlasy, kde vás  potkám zítra, za kterým shlukem keříků zazvoní váš smích.

 Den uběhl a nic jsem nepochopil.

 Zavřela se vrátka vašich chodníčků, vy se smějete a pláčete  ve svém světě, a já jdu jinudy, těžší a bolavější. Koukám  po svazích paličatých kopců, pohledem hladím čisté dvorky  vašich domovů, vidím pavučiny ve větvích, a jejich tvar je  pocuchaný nespočetným množstvím muších tělíček.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 OBLOHA HOŘELA DO RUDA. Den pomalu končil v mozaice  třaslavých stínů, které pokryly vyprahlou zem. Stařec šel  dlouhým, unaveným krokem tuláků, zlákaných pro vzdálený  cíl.

 Kroky mířily do údolí zaplněného drobnými chalupami, s  předpolím kostrbatých lánů. Ve vzduchu stála vůně  mateřídoušky. Cvrčkové překřikovali pichlavost bodláků.  Vesnička ležící na dosah utíkala před každým přiblížením.  Nohy těžkly, mozek otupovala únava.

 Bylo možné zradit dočasný cíl a ulehnout pár metrů od  prvních chalup.

 Noci byly teplé a klidné.

 Muž však cítil, že každé nedojítí oddaluje smysl veškeré  únavy. V každém odpočinutí viděl prodlužující se chůzi.

 S posledními silami vstoupil do úvozu, na cestu  prašnou a hlubokou, vyježděnou mnoha koňskými povozy.

 Z dálky zazníval štěkot psů a kdákání slepic. Co  chvíli se ozval vřískot dětí pobíhajících mezi chalupami.

 Mozek vzpurně odpočítával kroky, tvář nesla tvar  seschlé hlíny. Do očí vstupoval prach, zarůstal do řas,  štípal a pálil.

 Po stranách čněly vysoké srázy, a protože úvoz byl  hluboký a byla to jediná možná cesta, všichni jdoucí se  seskupili a kráčeli společně.

 Promluvil na něj cizí mužský hlas, ještě neunavený.  Zeptal se: "Kam jdete?"

 A on ukázal pravicí mlčky dopředu, tam, kam se dívaly jeho  oči a mířily všechny myšlenky.

 Cizí muž šel tiše vedle něj, pokyvoval hlavou, vířil  hebké vlny prachu a usmíval se. Potom řekl: "Tam jdeme  všichni."

 A zase šel dál bez zbytečných pohybů, ještě  neunavený, mladý.

 Jeho široká záda na chvíli zakryla výhled, potom se  zmenšoval. Zmizel.

 Noc byla nebezpečně blízká.

 Náhle se údolí rozšířilo a vpředu vyskočily první

 

 domy. Stařec přidal do kroku. Začínalo se stmívat. Jeho  cesta byla u konce.

 V první chalupě zaklepal na rozsvícené okno. Z  místnosti se ozval hrubý hlas hospodáře:

 "Kdo je?"

 Odpověděl: "Potřebuji si odpočinout. Chvíli. Do rána. Jsem  na dlouhé cestě. Zítra budu pokračovat."

 Hospodář chvíli mluvil se ženou, potom šel, odstrčil  závoru a řekl:

 "Tak pojďte dál."

 Dovedl ho k hrubému, venkovskému stolu a posadil do  čela. Celá rodina už byla zabrána do jídla. Také jemu žena  přinesla kouřící večeři. Za okny se setmělo. Slabé světlo  žárovky ještě více zmenšovalo místnost.

 Mlčky se najedli.

 Děti a žena odešly spát.

 Hospodář se rozpovídal o začínající sklizni. Na polích  dozrávalo obilí.

 Tulák, který procházel zemí a viděl mnoho snažení,  shledával rozumným hovor hospodáře. Cítil jistotu a klid v  jeho hlase. Snad mu i záviděl. Cesta, která jej zítra  čekala, měla nejistý cíl.

 Uvědomil si, že tudy již musel projít. Byla to ta samá  vesnice, kterou kdysi míjel. Jen lidé se vyměnili, stromy  vyrostly do dvojnásobných rozměrů, vzdálenosti byly větší a  ztěžklo kamení.

 Vtom jej hospodář překvapil:

 "Zítra ráno, až budete odcházet - mám chlapce, půjde s  vámi. Sám bych odešel, ale žena mě zdržela. Říká, děti  potřebují domov. Ale kde je náš domov? Nemyslete, že jsme  šťastní. Okolní hory nás ohraničují. Nevidíme nic, než naše  údolí. Někdy si říkám, jak musí být jinde krásně."

 Tulák se něčeho lekl, poprvé začal uvažovat o smyslu  všeho chtění. Proč ani je neuspokojuje ta pavučina  přítomnosti. Začal pochybovat o cíli. Snad opravdu všechno  záleží jen na té cestě. Snad cesta a cíl jsou jen dvě  strany ideální rovnice.

 

 Nevěděl nic o krajinách, kterými procházel. Štvanice  za představou přímo zakazovala jakékoliv zdržení.

 Hospodář sklidil se stolu a postavil před něj láhev  vína. Víno zaplnilo kalíšek a bylo rudé jako včerejší  červánky.

 Pili a dívali se do tmavých koutů místnosti, každý  zaměstnán sám sebou.

 Od stropu na stříbrné nitce klesal pavouk, chvíli se  kolébal nad sešlapanou podlahou, vystupoval vzhůru až  upadl.

 Hospodář jej rozmázl klidným pohybem boty. Na zemi  zůstal nepatrný flíček cukajícího se bláta.

 Druhý den pokračovali v cestě. Chlapec trhal horské  květy a posbírané oblázky házel do údolí. Řídká tráva se  ještě leskla rosou.

 Přecházeli po skalních stěnách míříce daleko za obzor.  Slunce je tlačilo do zad, spěchající a udivené. Šli pomalu.  On, starý a znavený, projížděl okolní hory hltavým  pohledem. Cesta měla najednou smysl.

 Již netoužil po vzdáleném cíli, cítil, jak jím přímo  prochází, jak jej prostupuje, jak se sám stává cestou.

 Chlapec zbrkle pobíhal kolem ve věčném spěchu a  hledání, trhal květiny a sesbírané oblázky shazoval dolů,  do údolí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 NA BŘEHU TÉTO ŘEKY jsem zastavil a požádal sám sebe o  trochu času. Nechtěl jsem čas na odpočinek, voják přece  nemůže odpočívat. Voják ví, že odpočívat znamená dopřát  nepříteli čas na protiúder. Ne, to jsem vůbec nechtěl. Teď  se mi zazdálo, že se někdo v zadní řadě uchichtl, ano,  uchichtl, připadalo mi to tak. Možná se mu zdá divné, že  říkám ,Voják nemůže odpočívat, voják nesmí dopřát nepříteli  čas.

 Ano, říkám voják, i když nemám uniformu, i když  vypadám naprosto civilně, i když mluvím k tomuto  shromáždění jen a jen svým jménem. Říkám voják, protože  vedu válku. Podle mne každý, kdo vede válku, je voják. Je  lhostejné, je-li armáda ke které náleží veliká nebo malá.  Je lhostejné, bojuje-li sám. Podle mne, každý kdo vede  válku, je voják.

 Tedy, zastavil jsem na břehu této řeky ne abych  odpočíval, ale proto, že každý voják potřebuje rozkaz. V  mém případě, protože nemám generála, plukovníka a dokonce  ani představeného s jednou jedinou frčkou, je situace velmi  složitá. Musím se rozhodnout sám. Musím dát rozkaz a abych  měl čisté svědomí, zdůvodnit sám sobě, že je to dobrý  rozkaz. Potom musím tento rozkaz splnit a sám na sobě nést  důsledky svého rozhodnutí.

 Zastavil jsem na břehu řeky, neboť je nasnadě otázka.  Voda rozděluje zemi na dvě části. Velitel má rozhodnout, na  které straně toku bude boj účinnější. A voják musí buď  přejít nebo setrvat. Je dokonce sporné, má-li postupovat  proti řece nebo sledovat její proud. Z těchto faktů může  každý posoudit, před jak vážné rozhodnutí jsem byl  postaven na první pohled bezvýznamnou skutečností, že jsem  při své cestě dorazil na říční břeh. Mnohý by řekl, jak  snadné je vydat rozkaz, zavelet k útoku (samozřejmě k  útoku, protože k ústupu se velí daleko obtížněji).  Souhlasím, k útoku dovede zavelet každý, každý dokáže vydat  rozkaz, poručit těm, kteří budou bojovat, rozhodnout o  jejich budoucnosti. Ale sám? Sám o sobě rozhodnout? Jen  sebe poslat do přední linie?

 

 Možná že existuje nějaká objektivní pravda, podle  které by se měl člověk rozhodovat. Možná je někde mezi  rozumem a citem, možná je úplně mimo ně. Ale promluv ty,  armádo, která existuješ v jednotlivostech a vedeš soukromé  války, jak se rozhodnout mezi tolika "možná", když jen  málokdo touží být rytířem smutné postavy.

 Na břehu této řeky jsem zastavil a požádal sám sebe o  trochu času. Jako voják, jako velitel i jako soudce své  cesty, který má právo na těch několik okamžiků před  konečným rozhodnutím. Vlastně před jedním z rozhodnutí,  protože každá z dalších překážek rozdělí bitevní pole opět  na čtvero světových stran.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 MRAKY NAD STŘECHAMI DOMŮ rozdělily nebe na prostor  nekonečný, sahající daleko za třpyt poslední spatřitelné  hvězdy, a prostor ohraničený příkrovem nabobtnávající tmy.  Část tváře obrácená do kalu vlastní přikrčenosti  nezaznamenala nic než tíhu budoucího deště.

 Stín podobný keře řekl: "Blíží se půlnoc, čas jedné  noci vyprchává, do zrození dne příštího zbývá několik  okamžiků."

 Hlas druhého stínu jej přerušil: "Proč však je nový  den počat půlnocí a ne až jitrem? Vždyť den, který končí,  propadá se do tmy, stárne vteřinami, ztrácí každým  okamžikem částečku svého života, až nakonec zmizí v černé  propasti prázdna. Proč se tedy nový den nerodí do  slunečního svitu, ale musí proběhnou stejně dlouhým úsekem  tmy?"

 Stín podobný keři odpověděl: "Někdo moudřejší než my  takto odměřil náš čas. Vždyť ani člověk vstupující do  života není okamžitě osobností na vrcholu své síly, ani čin  není vykonán bez doby temnot, v kterých dozrává, ani jaro  se nehlásí žárem slunce a nikdy nepřichází jinou cestou než  přes spadané listí a sněhové závěje."

 "I tak se mi nezdá spravedlivým toto prorůstání dějů,"  řekla postava podobná stromu. "Není potom den poznamenán  nocí, jaro chladem sněhových vánic, člověk neobratností  svých prvních krůčků?"

 "Slabost je předjařím síly," ozval se hlas stínu podobného  keři. "Tak každý děj, věc i člověk v sobě nese všechnu  barevnost bytí, představu o skutečnosti, skutečnost tvárnou  a měnivou i vzpomínku překrývanou proměnami. Místo jedné  skutečnosti, žije řadou skutečností a zrod i konec jsou  jen posledním článkem kruhu spojujícího se v temnotách."

 Stín podobný stromu jej přerušil: "A nebylo by úžasné  toto vše zapomenout, zbavit den noční agonie, zbavit léto  dohasínání podzimu, zbavit člověka hrozby zániku, žít svůj  čas pod poledním sluncem letního dne, uvěřit ve věčné  trvání přítomné chvíle, zastavit otáčející se kruh v místě  nejvyšším."

 

 "Ale to místo, jak je rozpoznat?" zeptal se hlas  druhého stínu. "Jak nalézt vrchol, není-li údolí, jak  vědět, že je světlo, neznáme-li tmu, jak určit krásu  okamžiku, nemá-li protiklad. Věř, že potom by pominul  sluneční jas, že by se ztratilo vědomí života a kouzlo léta  by zchladlo šedivou netečností. Kruh se musí otáčet, aby  vznikla cesta, a vznikne-li cesta, najde se i noha, která  po ní půjde. Mořeplavec, který se vydá hledat novou  pevninu, nalezne smysl všeho usilování ve chvíli, kdy se  dotkne jejího břehu. Tak všechno postrádá jedinečnost,  vidíme-li jen jednotlivosti, ale objeví-li se vztah, pak  bolest je jenom průchodem, noc předzvěstí, chlad slibem a  smrt novou nadějí."

 Stín podobný keři se odmlčel. Na dlažbu dopadly první kapky  deště. Chladné ticho noci překrylo poslední stopy měsíční  záře a stíny větví ztratily tvar.... Bylo ticho. Jen v  soukolí hodin se ozýval chrčivý zvuk předcházející  odbíjení.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

KAPELA DUNĚLA NAD HORKÝM ZAPLNĚNÝM SÁLEM.

Z balkónů  sestupoval nekončící proud dvojic a sál je pohlcoval jako  bezedná propast. U dveří do dvora se ozývalo pištění  děvčat. Pod nohama vrzaly nášlapky špinavého sněhu a měnily  se v loužičky odnášené na botách až k zadupané mozaice  parketu.

 Tady někde měl stát. Jana vytřepávala tající sníh z  mokrých vlasů. Zahlédla zrzavé strniště ostříhané hlavy.  byl to však kdosi cizí. Chvíli váhala, ale v mžiku opět  natáhla ruku k šatně nabité kabáty.

 Najednou byl u ní, usměvavý a rozpačitý, mlčel jakoby  ji vítal, podával jí ruce, jakoby ji prosil o pomoc. Kolik  rozpačitosti bylo v jejich setkáních. Tykadla slov pomalu a  neobratně opouštěla ulitu nejistoty. Po straně a v  milosrdných tmách se rodily věty nabité přemlouváním.

 Teď stáli a hleděli na sebe. Z dalekého okolí vítal  karneval své návštěvníky. Masky předem prozrazené ani  nezkoušely zobrazit roli kostýmu. I ti, které ještě  zahalovalo tajemství, proplouvali sálem, přidržujíce se  ztrnulé důstojnosti, neboť dříve či později nikdo nezadrží  kompromitující ruce zvědavých. Závist, příšerná pod maskou  ukrytá paní, hladově rozleptávala každou radost, každý  úsměv, každé osvobozující zapomenutí.

 "Veď mne," zašeptala Jana. "Před rokem u nás bylo tolik  práce, že jsem ani nemohla do tanečních. Podívej, jak holky  koukají. Musíš se mnou opatrně. Stejně se budou zlobit, že  tu nejsem s nimi."

 David zamířil hlouběji do sálu. Reflektor zastíněný  čtyřbarevným větrníkem převracel rysy všech tváří. Žluté  postavy modraly. Z té nejsytější hloubky jen krůček chyběl  k červené, ale i ona vplula do zeleného šera, stále dokola  měnících se barev. "Nemysli na ně," řekl chlapec. "Možná jsou jen osamělé  a chtějí se přihřát o naši nešikovnost. Znají mě, vědí, že  bych si s nimi nerozuměl. Bloudí v našem tajemství a třesou  se zvědavostí. Neumím ti to vysvětlit. Nevím proč si lidé  nemohou rozumět. Jsem děsně nesmělý, když mám o něčem  mluvit. Nesměj se. Opravdu jsem takový. Ty mě znáš úplně  jinak než oni. Nevidíš, jak jsem v tvé přítomnosti  převrácen. Neznáš mou paličatost. Nevíš, jak hluboko stojím  zabořený do země. Oni jsou možná chytřejší než ty a já,  stihnou malou radost, malý smutek, přeskočí, obejdou nebo  podlezou cokoliv."

 "Ale já tě mám ráda, Davide," zašeptala její ústa  opakovanou řeč očí.

 Podlaha usmýkaná v tisíci otáčkách se náhle zavlnila.  Z vyzdobených stěn pršely odštěpky malby, větrník  střídající barevné clony na chvíli ustal v pohybu. Potom  pomalu a jakoby se rozmýšlel, pokračoval dál. Modrá,  červená, zelená, žlutá.

 Babky na rozvrzaných křeslech balkónů se vykláněly div  nepřepadly přes lakované zábradlí. Hovor pomalu utichal.

 "Co blázníte, lidi," vběhl do sálu opile mžourající  správce. "Se střechy spadla hromada sněhu. No, hrajte!  Hrajte dál!" Podíval se k podiu, kde houf muzikantů  nejistě zvedal své nástroje. Ale již se vzpamatovali.  Bubeník třikrát klepl paličkou do zářící obruče vypínající  kůži a ticho bylo zapomenuto.

 "Blázni," bručel si rozmrzele správce. Ještě chvíli  pozoroval ožívající sál, potom mlaskl a běžel smazat  chvilkové vyrušení k partě hulákajících přátel.

 "Co to bylo, Davide?" zeptala se Jana.

 "Sníh, slyšelas co říkal."

 Jana vklouzla hlouběji do bezpečí jeho objímajících paží.

 "Jsem trochu nervózní, najednou mám strach a přitom  nevím proč. Podívej po balkónech! Už se zase smějí a baví."

 "Dobře, půjdeme odsud," přerušil ji.

 Sálem znovu proběhlo mrazivé zavlnění. Z přilehlých  místností duněl opilý zpěv. Kapela ztichla a ochraptělá  hrdla se chopila mlčícího sálu.

 Strop pomalu, s tichým praskotem sestupoval dolů.  Stěny se kroutily a svlékaly malbu, celá železobetonová  konstrukce se počala naklánět a blížit. Jako z veliké  harmoniky zbavené melodie, s jednou klapkou opilého zpěvu,

 

 chystaly se dlaně toho největšího z muzikantů vymáčknout  poslední překážející vzduch a odhodit ten krám někam do  nicoty. Strčit ruce do dvou propastí nebe, jít po mracích a  s hvízdotem si říkat, i tak dobře, čert vzal to špatné  ticho.

 "Davide," slova se ztrácela v prachu."Davide, co se  děje?" Stál rozkročený, přimknutý k její postavě.  Překřikoval neustávající praskot.

 "Jsi u mne, Jano. Jsi se mnou. Stůj a drž se mne! Jak  polevíš a sehneš hlavu,..."

 Na zbořeniště se pomalu snášel čerstvý sníh. Byla  neděle šestého ledna a po ránu přituhlo. V dálce po  zasněžené cestě šly tři postavičky koledníků v bílých  komžičkách a zpívaly:

 My tři králové jdeme k vám,

 štěstí, zdraví neseme vám.

 

 

 

 

 VŠECHNY SOLIDNÍ BIOGRAFY měly vyprodáno. Na divadlo bylo  pozdě, protože cesta domů, převléci se a zpátky...Na  divadlo bylo prostě pozdě. Z vedlejšího Grandhotelu se  ozýval zpěv o tom, jak mrholí a venku bylo nádherné počasí,  zdaleka neúnorové. Byl večer a ulice byly ještě plné lidí.

 Šel městem. Přizpůsobivými tepnami, které umí  zalichotit přes všechnu krutost dokonale neviditelnou. Šel  jako kus krve po cestě k srdci a zase zpátky, do posledního  konečku vědomí. Šel večerem, protože toužil poznat večery  i jejich pokračování. Noci úplně tiché, kdy domy leží jako  zemřelá zvířata v poušti. Noci, kdy jsou ulice jako patníky  z vybílených kostí na cestách nekonečných karavan.

 Den pomalu propadal neviditelným sítem vtahován do  pouličního osvětlení. Z vedlejšího Grandhotelu se ozýval  zpěv o tom, jak mrholí a venku bylo nádherné počasí,  zdaleka neúnorové. Lesklé šňůry trolejových drátů se  blýskaly proti tmavému nebi.

 Minul mléčnou zář neónů, překročil stín budovy divadla  a sestoupil z rovné, asfaltové cesty do příjemného ticha  úzkých uliček. Zde byla dlažba nerovná a bez lesku. Neóny  vystřídala řada žlutých zaprášených žárovek. Z dálky, za  rohovým domem hučela voda tichý a pravidelný rytmus  odevzdání.

 Na mostě kdosi stál. Pomalu spouštěl udivené oči do  toho plynoucího zázraku a broukal si melodii jakési neznámé  písně.

 Šel dál. Minul řeku. Minul i dům z jehož okna se  vykláněly dvě střapaté hlavy. Minul i ty dvě hlavy, z nichž  jedna křičela, aby byl frajer a dal jim po cigáru.

 Nevnímal pískání a pokřik, nevnímal posměšky ani  nadávky. Ničím nepoután k měkké kaši melodie, neokouzlen  řekou, nepřilákán příležitostí.

 Kráčíme-li nocí, nejčastěji se nám nabízí okna  luxusních podniků na které nemáme, protože nedovedeme nebo  nechceme zaplatit. Klamná touha po obrazu krásně namalované  tváře. A je to smutek z příliš často zamykaných dveří. A je  to nádherná lež zpocené kůže, která se v záři světel zdá být zlatou folií. A tak nevnímáme šatnářky, které mažou  deseťákovou kanastu. Nezajímá nás pach kuchyně ani  přetížený provoz pisoárů. Za okny je dost místa pro poutače  a oznámení.

 U výkladní skříně hotelu zastavilo auto. Vystoupily  dvě slečny a mladý chlapec. Zatímco vědoucí pohledy dívek  hladily zem, pán zanechal chlapce na chodníku a zajížděl do  hotelového parkoviště. Oči nic neprozradí je-li příliš tma,  a tak pro chodce zůstalo to sousoší figur jen epizodou,  trojicí stínů odrážených zářícími okny hotelu.

 Začínalo pršet. Čím dál hustěji a s větší silou  dopadaly kapky na špinavou podlahu země. Rostly kaluže a  stružky. Rybníčky vod požíraly všechno, co teklo spádem.  Déšť stahoval mraky mezi ulice a obloha začala blednout  blížícím se rozedníváním.

 Promočený a ospalý se vracel do středu města. Z  vedlejšího Grandhotelu se ozýval skřípot židlí a uklízečky  s velkými smetáky zametaly poslední zbytky včerejšího dne.  Naproti přes náměstí zaskřípala těžká vrata kostela.  Vstoupil do menší lodě chrámu. Siluety v lavicích  pohybovaly sevřenými rty. Kněz obětoval tělo i krev  neviditelnému Bohu a žehnal zástupům.

 A potom vstávali a šouravými kroky přicházeli přímo  před oltář, v pokoře poklekajíce, aby i jim bylo svěřeno  tajemství.

 A kněz znamenal jejich skloněná čela křížem, po každém  úkonu namáčel prst v nádobce s popelem a šeptal:

 "Pomni, člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš!"

 A tak šel přes celý zástup, přes celou šíři chrámové  lodi, přes celé rozednívání, až do konce velikého obřadu.

 

 

 

 

 

 PO LETECH

 

 Před dávnými, velmi dávnými lety jsem dokončil poslední  text tohoto souboru. S odstupem jsem zvažoval, má-li smysl  vytvořit z tak vzdáleného úseku mého života kompaktní  celek.

 Rozhodl jsem, že ano. Mé rozhodnutí nevycházelo z  nekritičnosti. Naopak si uvědomuji, že tímto souborem  odkrývám jisté slabiny svých postupů. Přesto jsou pro mne  tyto vzdálené texty vývojově důležité.

 Jejich prostřednictvím jsem si uvázal na žonglující  ruce závaží. V těchto textech začalo mé hledání rovnováhy  mezi lyrikou a příběhem.

 Mohu se mýlit v hodnocení svého hledání, cesty, která  nedošla k velikým cílům a významnému literárnímu výboji.  Byla to ostatně cesta velmi komplikovaná, cesta bez map a  horských průvodců, cesta bez horolezecké výzbroje. Šel  jsem, jak mi síly stačily.

 Jedním jsem si však jist. Tímto souborem jsem již před  dávnými lety položil základy próz pozdějších. Možná jsem  neobjevil vzdálené obzory, ale snad se mi alespoň částečně  podařilo zmapovat pocity člověka žijícího mimo městská  centra i mimo hlavní proudy společenského poblouznění.

 

 Petr Musílek

 

 

 

 

 

 

 OBSAH

 Stál a držel jí za ruce

 Nikdo mi neřekl

 Byl

 Jsem na stráži

 Včera večer

 Jedu vlakem

 Šel jsem městem

 Byl den

 Okouzlení skončilo

 Je moment času

 Než se stane

 Nikdy jsem neprosil

 Den jako zlaté jezero

 Možná se směješ předčasně

 První návštěva domů

 Celá místnost

 Je největší rozkoš

 Od chvíle

 Ještě dnes

 Slunce převzalo vládu

 Obloha hořela do ruda

 Na břehu této řeky

 Mraky nad střechami

 Kapela duněla

 Všechny solidní biografy

 ------------------------

 Po letech