V Ě C I    N A Š E H O   Ž I V O T A

 

1988

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Kdyby

 

 Kdyby můj krok

 nic nevážil

 Kdyby se dokázal vznášet

 nad radostí a pláčem

 To by byla bezpečná chůze

 minovým polem dní

 To bych si mohl

 i pískat písničku

 žít radostí komára

 zlehka

 zlehoučka sát

 a neumazat se krví

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Sny

 

 Jdou koně v dálce po obzoru

 až tam, kde zdraví hora horu

 Krok jejich bije vzdornou zemi

 Ozvěna padá do ozvěny

 Jdou těsný houf, hour bez povelů

 Jdou bokem k boku, čelem k čelu

 Až u dna basů duní jízda

 zatímco vítr výšky hvízdá

 Jdou krajem dešťů, krajem sucha

 Hvězdnatá noc jim hřívy cuchá...

 V průsmyku srdce jitro minou

 a mizí v dálce nad krajinou

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Příchod

 

 Dítě nic nechápe

 když nepoznaná přání

 si kolem postýlky

 sudičky vymění

 Jeho čas bez času

 vnímá jen ruce mámy

 a celý zbylý svět

 je šum a vlnění

 Pak se však rozhlédne

 a z očí kolem cítí

 že pláč je jazykem

 jímž může říkat chci

 Tedy se rozkřičí

 a do pěstiček chytí

 ten svět i s vůněmi

 jež vlají povětřím

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Pozadí dne

 

 Ospalé ráno do tmy vzlyká

 Den budí věci zakryté

 Na prahu tich cvakla klika

 už orosená úsvitem

 Veřeje skřípou Rozvoz chleba

 tlumeně hrká bednami

 V ostrůvcích šera tramvaj hledá

 nás nejčasnější z neznámých

 Nás kteří jsme tu možná navíc

 jen pro tu krásu svítání

 pro horký dotek bez rukavic

 a pečeť rosy na dlan

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Stíny

 

 Dítě se bálo tmy

 Teď zvedá

 každý stín

 jako odvalený kámen

 Co pod ním bylo

 ptá se nevěřícně

 A z čeho byl ten strach?

 Dívám se za ním

 boty prošlapané

 a plaše ptám se

 svého nevědění

 Co pod čím bylo?

 A z čeho jsem měl strach?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Tajná linka

 

 Přes telefonní linku

 jdou slova má a tvá

 potichu pomalinku

 Linka je napjatá

 Chytá je do svých uší

 Chce obsáhnout tvůj zpěv

 jenž za hlasem je tušit

 když padá do prodlev

 Tak mezi nás se tlačí

 Neví - Jde o život

 A myslí že jí stačí

 rozluštit šifry slov

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Usínání

 

 Už skoro spím a jsem jen tráva

 už zapomněl jsem noc a chlad

 Už skoro spím už spí má hlava

 má žízeň spí a spí můj hlad

 Už ruce nevztahuji po marnostech

 Spěch vteřin v spánek zakletý

 bloudí mou nocí je mým hostem

 a ráno mizí Přijdeš ty

 Už skoro spím a usínáním

 za dechem tvým můj běží dech

 Větrná noc tmou stromy sklání

 a větve škrábou po oknech

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Nehoda

 

 O šňůrku slov

 se přetahujem zlostně

 až drnkne tichem

 půltón borcení

 a věci milostné

 jsou náhle nemilostné

 když leží mrtvé

 dole na zemi

 Zlost netrvá

 a chvíle všechno hojí

 Trhliny převáže

 Vyhladí vrásky z čel

 Maličko ubude

 z trosek jež v celek spojíš

 Jen šňůrka zkrátí se

 a zdrsní o uzel

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Telefony

 

 Mé lásky

 v čase poztrácené

 od domu k domu

 vede drát

 Hlas bloudí tmou

 tma dál jej žene

 a za tmou

 nikdo nečeká

 Jediný tón

 se tichem kývá

 Anonym

 skrývající jména

 Ozvěna tu-tú nedůtklivá

 hláskuje

 Linka obsazena

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Cesta nocí

 

 V komíně rostou saze

 V oharcích hasne den

 Tmna leží na obraze

 Obraz je dokončen

 Spíme a žádné ano

 nás dva už nehledá

 Poslední brázdu planou

 obrůstá lebeda

 Už jenom spánek čte si

 ze snů jež kdysi znal

 V zítřku již nejsem

 již nejsi

 Strom noci opadal

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Žena

 

 Muž řekne krásná

 ale v nejhlubších záhybech

 najde místo obdivu

 jen žíznivou žízeň

 Muž řekne miluji

 ale krátkozraké srdce

 zahlédne

 jen klíček příslibu

 Jedině žena

 přicházející s deštěm vteřin

 dokáže svázat

 všechna teď i potom

 a pevně

 zatáhnout uzel

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Pozorovatel

 

 Jdou vlny žízně v březích

 přes jezy dotýkání

 Lásko Vždyť já se neříz

 jen ostří schoval v dlani

 Jsou ostří krve chtivá -

 i vědoucí pochopení

 jež občas nudou zívá

 a lásce na nic není

 Už pouze to co je jisté

 nabízím tržišti světa

 A tak mám dál ruce čisté

 Jenom jsem zapomněl létat

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Cesty a ploty

 

 Lupení prší a prší déšť

 tam kde mě hledáš

 už nic nenajdeš

 Slunečné dny

 se po kmen vysvlékly

 Čas zůstal stát

 jak v kmeni zaseklý

 Cesty déšť smazal

 Já a ty

 jdem každý jinam

 Prší na ploty

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Vychladlá hnízda

 (Památce Bohuslava Reynka)

 

 Z podzimních polí mlha zebe

 Les žloutne Sad je prořídlý

 Vlaštovčí hejna nesou nebem

 ranečky tepla pod křídly

 Přes hřbety kopců okoralých

 k dálce v níž chladné slunce plá

 nad zemí v které zanechaly

 svá hnízda v tichu vychladlá

 Vrátí se zpátky? Najdou zjara

 hřebeny kopců? Stužky řek?

 Ptačí zpěv mizí jako pára

 Je čas odletu vlaštovek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Šero

 

 Ticho Tak hluboké ticho

 Řeka strop bezhvězdný

 Tůň zpřevracená proudem

 Les bez hlasu a sny

 Na břehu sevřený šerem

 rybář jenž za tmu sáh

 dvě žabky očí dal řece

 Teď skáčou po vlnách

 V blyštivých šupinách spěchu

 tíhu dne vlekou tmou

 až pod kruh v kterém zmizí

 polknuty hlubinou

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Dotýkání

 

 Ptal jsem se řeky kam a proč

 jde voda uspěchaná

 Řeka jen tiše šuměla

 a prý že slova nemá

 Ptal jsem se skály nad řekou

 proč drtí náruč země

 Jen zapraskalo v kamení

 nic víc už neřekne mně

 I tebe se ptám po smyslu

 který se někde schoval

 A čekám jestli přeskočí

 ohýnek stéblem slova

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 První mráz

 

 Vyjeli do polí skláři

 prosklili hladiny řek

 navlékli na každé stéblo

 skleněný náramek

 Když měsíc na nebe vyšel

 křišťálem zvonila tma

 a každý myšlenka byla

 čistá a průzračná

 I z bílých hřebíků jíní

 vycházel měsíční jas

 A tobě hořely tváře

 přestože štípal mráz

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Popelky

 

 Korálky lží jsou s pravdou pomíchány

 Popelko to je práce do rána

 Ten pravý je a ten zde zase planý

 Jak máš být milá dobrá nestranná?

 Viď je to zlé když v oříšcích nic není

 zlé bez holoubků s jejich vrkáním

 Už nepomáhá kouzlo vyprávění

 Únava spouští hlavu do dlaní

 Jak rád bych ubral z tíhy která tlačí

 Mám však jen slova jimiž na dálku

 mohu tmou šeptat (bez rady čím začít)

 kam patří který z korálků

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Sníh

 

 Jak tlapky koček první sníh

 proběhl ulicí

 A bylo bílo v šlépějích

 i oknech mlčících

 Stopy jež podzim pečetil

 bílá dlaň zlomila

 Cesty co měly směr a cíl

 vysvlékla do bíla

 Jen kočičí hřbet závěje

 před dveřmi rozkvétá

 V magii která nehřeje

 jsi země zakleta

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Stopy

 

 Vítr létá bílou plání

 čerstvé stopy stírá sníh

 kopce k dálkám hlavy sklání

 mlha teče údolím

 Kolem zima sníh a šero

 jen ty stopy běží tmou

 ve které se vločky perou

 s plání chladem prokřehlou

 Jen ty stopy sílu mají

 změnit v cestu pustý lán

 Svým otiskem otvírají

 dálku dokořán

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Vánoce

 

 Dlouhé týdny zapomínám

 stromek úsměv obraz ryby

 Celý rok se dívám jinam

 rozdávám čas plním sliby

 Chvíle klidu radost domov

 souzvuk tichých zastavení

 měním v báseň - v pouhé slov

 v to co je - a hned zas není

 I teď kdy pár svíček plane

 a tmou létá sníh

 čekám věci nečekané

 Čtu si v závějích

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Konec roku

 

 Čas matných šlápot v cestách dříme

 Soumračnou tříští padá den

 Přes květy oken hledím k zimě

 Stmívání lehlo na závěj

 Sbohem

 To stín se mihl kolem

 Kočičí oči bleskly tmou

 V náruči chladné hřeje pole

 jen vichr

 s písní mrazivou

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Nový rok

 

 V čepici z beránčí vlny

 důstojně chladný dech

 nakreslil růže - jen trny

 vynechal na oknech

 Do polí nakrouhal křídu

 a tříkrálové sny

 Ozvěnu míru a klidu

 rozvěsil nad zemí

 Teď už i ve slovech hnízdí

 a létat učí je

 Jen ty se dál držíš při zdi

 své hmotné magie

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 P F

 

 Řekou jde voda chladná

 vločky dní rozmáčí proud

 Za kopci hvízdá vítr

 snaží se neusnout

 Snaží se udržet výšku

 I my v tom lítáme s ním

 Zatímco řeka vleče

 dál vodu kamením

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Vlna ticha

 

 A bylo ticho pojednou

 Ticho jak úzkost skřívánčí

 Ticho jak propast v lidské řeči

 Tichounké ticho Ticho něčí

 kdo ukryl ruce za stín zad

 a pohledem jímž kolem hleděl

 šepot i výkřik zapověděl

 do tváře země botou šláp

 Tím tichem slova při dně řek

 jak ryby v tůních pod kameny

 spouštěla oči v oka tůní

 hledala nový popěvek

 I zem v tom čase jalovcovém

 tak překvapivě ospalá

 když propadalo slovo slovem

 jako by pouze čekala

 Jako by řekla To nic není

 I zítřek má svá zastavení

 své zákruty a močály

 Co snadno chtěl bys jde jen ztuha

 Dočkáš se, přijde vlna druhá

 a ta - tu první odvalí

 

 

 

 

 

 

 Mužova žena

 

 Mužova žena

 připravila vymyté hrnce

 nakrájela maso

 přinesla čistou zeleninu

 a zapálila sporák

 Tím počal veliký obřad

 svátečního dne

 V takovém dni

 je muž přebytečný

 Připadá si jako židle

 kterou postrkují z místa na místo

 aniž má kdo čas

 na ni usednout

 V takovém dni

 cití muž veliké prázdno

 a vyráží na výpravu

 za malým

 všedním dobrodružstvím

 Mužova žena

 zůstane v celém domě sama

 Čaruje nad přiklopenými hrnci

 Mumlá tichá zaklínadla

 a v páře

 která stoupá

 od nedočkavých poklic

 čte jako v křišťálové kouli

 To co vidí

 je velmi šedivé

 a velmi smutné

 Když pak uslyší mužovy kroky

 vezme cibuli

 a rychle ji krájí

 na malé bílé čtverečky

 

 Alespoň pro tu chvíli

 nemusí odpovídat

 proč má oči plné slz

 když vlastně ani same neví

 čím ji zaskočil

 ten předpolední čas

 svátečního dne

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Cosi obdivuhodného

 

 Někdo přijde neřekne slovo

 a víme

 Stalo se cosi obdivuhodného

 Něco tiše velikého

 kouzelně prostého

 jako když zasadíš strom

 vypustíš holubici

 jako když přeskočí jiskra

 mezhi zemí a oblohou

 jako když housata

 přinesou žluté jaro

 jako když vítr pohne větvemi

 Někdo přijde

 neřekne jediné slovo

 a na rozdíl od těch

 kteří nás ukřičeli

 svým naléháním

 víme

 Stalo se cosi obdivuhodného

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Zvoňte třikrát

 

 Zvoňte třikrát

 Poprvé

 vás určitě neuslyším:

 všichni jsme zazděni

 ve svých obyčejných starostech

 Podruhé

 bych se třeaba zmýlil

 Je tolik zvuků

 podobných vyzvánění

 a ví Bůh

 že není snadné rozpoznat

 jestli natažená ruka

 chce pohladit

 nebo dát ránu

 Ale když zazvoníte třikrát

 je nade vši pochybnost

 že popraskají

 i skořápky ticha

 a vyzváněním vystrašení pavouci

 couvnou do tmavých koutů

 Když budete trpěliví

 když vytrváte

 žádné dveře

 vám nezůstanou uzamčeny

 

 

 

 

 

 Údolí

 

 Je večer

 a tma se popelí

 v našich vlasech

 Krkolomný čas

 odlétá s netopýrem

 Jsme vedle sebe

 ale už ne spolu

 Mámivá přibližnosti

 Když kohout třikrát zakokrhá

 je náhle vidět

 do všech údolí

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Staré stromy

 

 Samoto starého kmene

 vrstvení bezhlasé

 Není to jenom zdání

 že couváš před časem?

 Když objevím tě v shonu

 jejž nikdo neřídí

 váha tvých zamyšlení

 mne tichem udiví

 A ptám se - možná pozdě

 míst kde už není stín

 na nedořčené vzkazy

 bloudící povětřím

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Světýlko za lesem

 

 Jdeme městem

 kterým prošel večer

 údiv i mráz

 a kterým ještě neprošlo jaro

 Každý krok

 o trochu couvne

 vzdálí nás od sebe

 Oba si chráníme

 světýlko za lesem

 které možná zhasne

 po prvním doteku

 Je kluzko

 Myslím Mlč

 Nic jí nevysvětluj

 Řekneš jediné slovo

 a slovo uklouzne

 a zlomí si nohu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Chlad

 

 Je chlad

 který zvedá límce kabátů

 a neodbytné všetečné prsty

 ohřívá v jizvách našich omrzlin

 Je chlad překvapující

 uprostřed teplé jistoty

 chlad kamene či slov

 který nepřátelsky obklopí

 nahou chvíli

 Je chlad opuštěných domů

 chlad kamenění

 Hlemýždí jinovatka

 přítulně zmrazující

 péra hodin

 Zavřu před ním všechny okenice

 zabezpečím dveře

 a on vystoupí z otevřené rány

 dohasínajícího ohně

 

 

 

 

 

 

 

 

 Samota

 

 Za hradbou noci smutná paní

 lisuje slzy v srdci svíém

 Do hloubky ulic hlavu sklání

 čeká-li někdo před domem

 Za hradbou ticha hrdé vzdechy

 v herbáře nocí svazuje

 a cítí chladnou tíhu střechy

 pod kterou prázdné prázdno je

 Ještě se brání, ještě prosí

 ať klíče v zámku nereznou

 V polštáři zrají kapky rosy

 a zítřek tápa tmou

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Kresba

 

 Krelím měsíc

 modrostříbrné záření

 rozvěšené na nahých stromech

 Kreslím skřípání mrazu

 zvonkohru rampouchů

 saně noci

 Z bílé pláně

 vytahuji předjaří

 rozespalou zem

 Svou nevědomost kreslím

 Tuhu o sny naostřenou

 pokládám na list

 zasněženého světa

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Dech ohně

 

 Ze všech stran fičí

 vločky chladné

 perou se o práh o veřej

 Na slepých oknech

 měsíc vadne

 Jen ohni sviť a hřej

 Buď se mnou tam

 kam nejdou jiní

 kde musím zůstat

 sám a svůj

 A kdyby na nás

 sedlo jíní

 i popelem svým

 při mně stůj

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Zima

 

 Jak by nás mrazem

 spálit chtěla

 Než nakonec

 sám její led

 utvoří slupku neprodyšnou

 Tak vlastní rukou

 na chlad pyšnou

 podrží v zemi

 příští květ

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Únorový sníh

 

 Víří sněžné včely

 nocí únorovou

 Úly tmy jsou plné

 pod tmou sládne slovo

 Bílá křídla vloček

 bílou závěj studí

 jak si jednou sednou

 nic je neprobudí

 Až březnový vítr

 déšť a jarní tání

 ten bílý med stočí

 do svých vlažných dlaní

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Doma

 

 V údolí

 kde se koruny olší

 sklánějí nad struhadlem řeky

 šátrá ozvěna ve vzdáleném hřmění

 Chytá ho do náruče

 táhne rozpáleným korytem

 až to v balvanech jiskří

 až páteřemi ryb

 probíhá slastné zamrazení

 a stromy otvírají náruče

 tomu co přijde

 Města ještě dlouho nic netuší

 V asfaltu dálnic

 nepulsuje cval žíznivé nedočkavosti

 Ale tady u nás

 svaly úvozů

 už povolují svá pevná sevření

 Chodidla deště běží vyprahlostí

 a řeka je tu stejně otevřená

 hlíně i větru

 listí které spadne

 Jsem tady s ní

 jak ona nedočkavý

 Nebe nám občas sprškou chladí hlavy

 Led zebe

 ale neřízne

 Jara

 nás budí do žízně

 

 

 Českomoravská vysočina

 

 Na drátech

 vysokého napětí

 nizoučké nebe

 suší mraky

 Kolouch v své stezce

 lhostejně mne míjí

 Krtiny kopců

 vítr překračuje

 Do nížin běží

 stružky živé vody

 Jsem tady doma

 doma

 bez výhrady

 se všemi drsnostmi

 a prohrami

 a pády

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Architektura květu

 

 Je zaseto a nakypřeno

 Nad hlínu stoupá smělý projekt léta

 Zelené oblouky se od lodyhy klenou

 a průzkum kořenů mapuje zem

 Spleť příštích kanálů

 a stružek jejichž příliv

 až k slunci vyzvedne

 poklady spodních vod

 Ten růst má pevný kód

 a ty se jenom divíš

 v jak malém prostoru

 je klíček, květ i plod

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Z kroniky

 

 Na břehu svého domu

 stojí člověk

 Je to obyčejný člověk

 a dává obyčejné otázky

 Ptá se

 Kam běží dítě

 co si tu před chvílí hrálo

 Kam odlétají motýli

 kam mizí den

 Je čas na rozhraní

 Čas v kterém světlo již umlklo

 a tma ještě nepromluvila

 Zdálo se mi zdálo

 že mne lásku čeká

 že mne z dálky volá

 to šumí jen řeka

 To šumí jen řeka

 když jde přes kameny

 slova ztrácejí se

 v krajkách bílé pěny

 Slova ztrácejí se

 a vody se kalí

 jak by naše slova

 nikdy nepoznaly

 Člověk jde městem

 a sochy připravené k výkřiku

 kamení v zpovědi pozdního léta

 Rybáři na Vltavě bičují ozvěnu touhy

 Tichá trpělivost pramic klouže vodami

 

 A ryby zpívají

 V modré dálce je slyšet tiché do-re-mi...

 Jádra přeťatého jablka

 se vzepřou člověku v hrdle

 A prší prší kolik dní

 ještě se jednou ohlédni

 ještě mi úsměv pohled dej

 na cestu šátkem zamávaj

 

 A najednou pozná

 že žádná rána nebolí

 dokud neprotne i vědomí

 Udivujícím vzrušením

 Výkřikem zmatku

 To snad ...

 Těžké boty došláply na zrcadla letišť

 z venkovských rybníků vzlétla husí hejna

 Řekl jsem ti Nepoužívej hrubých slov

 A potom návyky

 obrana z návyků

 Umýt se obléci uvařit kávu

 Uklidnit se

 Uvěřit

 Nakonec se vždycky stane

 co se stát muselo

 Obléknu si kabát

 a ty nebreč

 Písnička z ucha do ucha

 má stále stejná slova

 tak krásná a tak bezduchá

 písnička plakátová

 

 

 Vždycky jen něco překryje

 za ničím nepospíchá

 Vždyť vlastně ani nežije

 je jenom kruhem ticha

 Písnička z ucha do ucha

 písnička plakátová

 tak krásná a tak bezduchá

 má stále stejná slova

 Vlastně se ani nic nestalo

 Jenom ty vánoce mají letos jinou vůni

 a jiná intonace zní ve slovech

 "Pokoj lidem..."

 A jenom sníh je jinak bílý

 A jenom ten úsměv je jinak hořký

 A vlastně

 jinak se nic nestalo

 Málokdo se dokáže rozhořet

 Málokdo vyběhne do ulice

 Málokdo ti posvítí na cestu

 Málokdo...

 A stane-li se to přeci

 pak je to

 příliš krutá metafora

 Zima si létá přes zásněžky

 Dech slunce nehřeje

 A jaro musí šlapat pěšky

 přes její závěje

 Přes prales kopřiv tkaný z jíní

 přes jitra v nichž je tma

 Než spatří v zrcadlové sína

 svá ústa zkřivená

 

 

 Přitom je tak jednoduché

 přidat se k procesí kajícníků

 Vždyť jen málokomu

 je odepřena milost milosti

 A zatím už zraje

 nové obilí

 a zrno

 je opět sváženo do sýpek

 Svatá Anna pročesává strniště

 A člověk vychází na práh svého domu

 aby se ptal

 Je to obyčejný člověk

 s obyčejnými otázkami

 a všedními starostmi

 A protože se otázky ztrácejí

 v oparu scestného drmolení

 zapíše do knihy toho dne

 jediný fakt

 Dneska sedmnáctého října

 devatenáct set šedesát devět

 se nám narodilo dítě

 Mělo oči

 zalepené nevěděním

 a křičelo

 krásně křičelo

 

 

 

 

 

 

 A vlaky jedou dál

 

 Obrazy dálce určené

 reflektor světlem krájí

 Tma dělí světy zde i tam

 víc oči nepoznají

 Až někde v zítřku nejistém

 v dálce jež je tak matná

 složí tříšť živých obrazů

 na ještě bílá plátna

 §

 Dřív než jsem vyrostl já do vlaků si sedal

 pro radost z dálky kterou proťaly

 Ten čas je pryč a vrátit se už nedá

 vlaky však jedou do dáli

 Za zmrzlým oknem krajina se míhá

 jak bílý obvaz leží v poli sníh

 koruny stromů sklání sněžná tíha

 přes násep běží stopa po lyžích

 Někdo tu prošel svůj otisk dal kraji

 mimoděk bílo vedví rozkrojil

 Za chvíli sníh a vítr zafoukají

 že on tu byl - že já tu byl

 §

 Vlak jede dál a míjí stíny domů

 a míjí velká městská nádraží

 V kupé je tma - vyznat se není komu

 Skřípání náprav slovům překáží

 

 

 §

 Co jsem znal lidí - přisedli - zas vstali

 jízda nás svedla přes rozdílný cíl

 Tak na půl ucha možná poslouchali

 když jsem je cestou letmo oslovil

 Zbyla v nich stopa? Zbyla stopa ve mně

 z těch hovorů jež praskot polykal?

 Nebo jsme ztuhli v pouhé hroudy země

 zatímco vlaky jely stále dál?

 §

 Tak někdy ptám se očí jež mne minou

 v nichž hořel oheň - jež neznaly chlad

 Jestliže i teď kdy mají pobaleno

 dokáží víc - než kufry počítat

 A jak jdou dny a lidé stárnou v čase

 někteří moudří jiní odpadnou

 Vlak v kterém sedí o sny nestará se

 jestliže samy neprorazí tmou

 §

 Už opět zvoní pražce ojíněné

 březnový vítr znovu zvedá sníh

 Les černých sloupů bílou dálkou žene

 řeč vzkazů v drátech ukrytých

 Čím asi hučí? Jaké zprávy skrývá

 řeč převrácená v telegrafní kód?

 Tak bolí oči toho kdo se dívá

 do partitury bez znalosti not

 §

 Do nástupiště bijí blesky větru

 bázlivé listí v závětří se chvěje

 semafor zůstal trčet na červené

 krystalky tmy si sedly na koleje

 

 Všude je mrtvo jen na rampách živo

 Vozíky hrnou do poštovních vozů

 balíky pytle každodenní prózu

 která jak slupka chrání náplň živou

 Tam křídla rukou tiše víří dálku

 přes ně se příval trpně převalí

 Až však ty cizí sáhneš na obálku

 ucítíš otisk jejž v ní nechaly

 §

 Tak to jde stále Pytle dlaně zboží

 vagóny uhlí prkna v zákrytu

 Ten kdo se dívá stébla nepřeloží

 i když tu je jak kdyby nebyl tu

 §

 Vlak jede dála opuštěná kupé

 pozvolna vsáknou nové přílivy

 Motýli slov se zvednou z hluché sutě

 zavíří kolem - zmatou - udiví

 Odkud se vzali? Jaký mikrob krásy

 přehlédla četa jež zde uklízí?

 Čím to že pud se neptal na počasí?

 Jak to že nikdy zcela nezmizí?

 Dál v nových vlnách nové dálky nese

 ospalost plaší s ničím nesmířen

 a živou vodou smývá bláto z fresek

 kam odběhl si zdřímnout sen

 §

 Odpusť mi lásko spěch vlaku i chvíle

 kdy víc než k tobě k dálce pospíchám

 Lákavá psaníčka do zítřka neposílej

 Až ve všem zklamu se - přijdu bez nich sám

 

 Zastavím před domem plaše a bez odvahy

 příkývnu na všechno a budu vším čím chceš

 A ty dnes žárlivá na každý z pražců dráhy

 můj návrat odsoudíš a dveře přibouchneš

 §

 Vlak nechal vzadu výhybky a z trati

 koleje slepé - srážky - zpoždění

 Opojen cestou jen krok od závrati

 ač zůstal sebou vším se proměnil

 Vy kdo jste uvnitř cítíte jen stěží

 odstíny včerejších a předvčerejších změn

 Vlak jede dál a kolem oken běží

 krajiny zarostlé prosáklé do ozvěn

 §

 Však někde vpředu v bůhvíjakém čase

 jsou kostry snů jimž maso dorůstá

 Zde pražce hovoří tak drkotavým hlasem

 jak by jim štěrk všech cest napadal na ústa

 Tam někde vpředu v bůhvíjakém kraji

 se věci ztracené zvedají nad násep

 a části hádanek do sebe zapadají

 ačkoliv zdálo se že každá je jen střep

 §

 Cesta jde stále dál - z času svůj díl si bere

 Jízdenka prochází Zestárla zvědavost

 Některé ze stanic - jen ještě nevím které -

 chci příští kroky dát Chci pěšky přejít most

 Chci zvenku dívat se Už z místa jež je pevné

 na jízdu bez konce - Tak jsem ji nepoznal

 V té chvíli před ránem pak mlha obzor zvedne

 nad vlaků míjení jež spěchá stále dál

 

 Oheň a vítr

 

 Vítr vzal jiskru do dlaně

 aby hned couvl zlekaně

 a v omluvě chtěl zmatek skrýt

 Já hrát si chtěl Ne zapálit

 Jenže nač pozdní slova jsou

 V plameni se jen zatřesou

 Hoří si hoří klidně dál

 Když křičíš - jak bys přikládal

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Slza

 

 Inkoust ukáp modrou kaňku

 list se pod ní zachvěje

 Slunce pláče do heřmánků

 žluté závěje

 Žlutá slza zvolna stéká

 mizí, už je malinká

 Už ji odplavila řeka

 Je to vzpomínka

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Rozcestí

 

 Přes jiskry světla v časném dnění

 přes síta stínů přízrak jde

 v střevících vteřin k probuzení

 Popelko přijdeš počtvrté?

 Hledej mě šeptneš a hlas zhasne

 v zakrslém tichu jalovce

 Za sebou slyším Co chceš blázne

 ber z toho co je po ruce

 Ber z toho co je teď Co vidíš

 Zítřek je cesta bůhví kam

 Popelko skrytá v davu lidí

 tvůj střevíček je vše co mám

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Růže na začátku zimy

 

 Studený vítr růžím hrozí

 Z hebkosti řádek trnů zbyl

 Do džbánu léta nahléd podzim

 a džbán se převrátil

 Teď leží v troskách Oblost jeho

 vylila zpěv i s vůněmi

 A jenom trní pro nikoho

 se ještě dívat smí

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Okna

 

 Bublinky na kaluži

 Už prší celý den

 Jazýčky vody buší

 kalužím do oken

 Ta okna nikdo neotvírá

 Tan pád se zpomalí

 Nezbude na nich díra

 Louže se zakalí

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Soumrak

 

 Šero nás muchlá ve svém klíně

 Chceme se vysmeknout

 Plaše vyhlížíme

 světýlka bledých hvězd

 za dálkou plnou slibů

 Lavině stačí dech

 a dá se do pohybu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Kolísání

 

 Co hledáme? Co chceme?

 Noc jak had kluzká je

 Těla jsou blíž než slova

 Proč o ně nehrajem?

 Jak na střídačce sedí

 únavu nese čas

 Co chcem a přitom nechcem

 plazí se kolem nás

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Prší

 

 Dlouze prší Mezi mnou a tebou

 ostnaté struny tahá déšť

 Na drátech plotů šňůry kapek zebou

 Šeptám ti Přijď A vím že nepřijdeš

 Dlouze prší Mělké louže smyly

 cesty jež zítra nikde nepotkám

 My za pohodlí touhu vyměnili

 A tak jsi sama Tak jsem sám

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Noc

 

 Noc se zajícem

 v pelíšku se vrtí

 únavu stírá

 z důlků vyhřátých

 Smazává trýzeň

 denních uklouznutí

 Co přes den ztěžklo

 nadlehčuje sny

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Momentka

 

 Byl tam jen měsíc sníh a skály

 Vzdáleným lesem vítr hřměl

 my však té noci naslouchali

 jen dechu hvězd, jen křeči těl

 Snad to byl omyl, únik planý

 pánbůh ví z čeho proč a kam

 Nebe nám táhlo nad hlavami

 a domů jsme šli každý sám

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Přízemí

 

 Chtěl jsi bydlet až nahoře

 kde plují mraky

 Vysoko nad hlukem ulice

 blízko u slunce

 Dostal jsi však dekret

 do přízemí

 prostě to tak vyšlo

 Ale možná jsi

 i tak šťastný

 nespokojeně šťastný

 Neboť tvůj dům

 to je žebřík pater

 která míří

 k slunci

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Noc natahuje uši

 

 Noc natahuje uši

 a od slov zmuchlaných

 vyzvídá proč jdem spolu

 jaké jsou naše sny

 Chce vědět co já nevím

 nač ty se nezeptáš

 v tom čase jenž nám patří

 a je tak málo náš

 Noc natahuje uši

 a nic nic neslyší

 Protože velké pravdy

 jsou z tichých nejtišší

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Jablko

 

 Vztahuji ruce po jablku

 pod stromem hádě zasyčí

 Jablko čeká na mou ruku

 Ví bůh kdo na nás políčil

 Bláhová slova Sladkost jeho

 je víc než celá zahrada

 Když po něm sáhnu s plachou něhou

 už nepomyslím na hada

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Až přejdou ovečky lávku

 

 Až přejdou ovečky lávku

 až usne louka i sad

 až ztichnou i ptačí hnízda

 budem si povídat

 O tom, kam zapadlo slunce

 kam pluly pentličky řek

 o věcech sladkých a hladkých

 skoro jak z pohádek

 O našem domě a sadě

 nad kterým obloha spí

 o tom, že než přijde ráno

 svítí jen hvězdy a sny

 Až přejdou ovečky lávku

 až každá najde svou skrýš...

 Ale já mluvím a mluvím

 a ty už dávno spíš

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Kořeny

 

 Co může strom

 než růst

 kde kořeny má

 Co může květ

 než k plodům dohořet

 I naši touhu

 stejná spona spíná

 I ona je ten strom

 I ona je ten květ

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Den odchází

 

 Den odchází

 a já jsem zde

 Kukačka kuká co nebude

 Můj dech a cíl

 sny před ránem

 Tvary z nichž torzo zůstane

 Když hlas i les tma odnese

 jen z dálky tiše ozve se

 otázka - Možná

 prosba spíš

 Nic příštímu dni

 nedlužíš?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Daleké břehy

 

 Moře je skvělé

 oznámil plavčík

 (Naše loď vyplula k dalekým břehům)

 Viditelnost je dokonalá

 přidal se první důstojník

 Někde v dálkách

 čeká zaslíbená země

 dodal kapitán

 Jenomže my v podpalubí

 hlupáci neznalí krásných ideálů

 vidíme jen zmatek mezi krysami

 a vodu prosakující kýlem

 Už jsme na cestě celých sto dní

 říká kalendář

 Čím vzdálenější bude ta zem

 tím hezčí bude přistání

 křičí největší lhář mužstva

 Jen čas

 plyne beze slov

 a zdá se

 jako by vítr nekonečných moří

 rukou rozechvělou

 brnkal na děravé plachtoví

 trochu se posmíval

 a trochu se divil

 

 

 

 

 Stěna

 

 Muší silou do skla vráží

 muší křídla otlučená

 a sklo drnčí a sklo sténá

 a sklo pohyb nazpět sráží

 Okno jako požár plane

 Je ten svět anebo není

 Není lepší nevědění

 nežli poznat zakázané?

 Muší křídla otlučená

 muší silou do skla vráží

 a sklo pohyb nazpět sráží

 a sklo drnčí a sklo sténá

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Věci našeho života

 

 Všechno kolem je zamlženo

 a rozehráno

 jako ve snu

 Jdu svou cestou

 a věci

 se za mnou otáčejí

 chtějí se přiblížit

 vložit vlastní otisk

 do mé dlaně

 Já se jim obdivuji

 ve spěchu i ruce po nich natáhnu

 do řeči se však nedám

 Tak se míjíme v omluvách

 Snad příště Někdy později

 v magickém zítřku

 Není mi smutno

 není mi veselo

 a není mi lehko

 Všechno kolem je zamlženo

 a rozehráno

 zlehčeno

 a pomícháno

 jakoby ve snu

 

 

 

 

 Několik slov

 

 Několik slov

 která jsem nezašeptal

 Několik nadějí

 které jsem minul

 Na cigaretu

 jsem načrtl báseň

 a papír

 pomalu uhořívá

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Spis

 

 Tak ono létat nesmí se

 řekl jsem skloněn nad spisem

 kde slovem k slovu bylo psáno

 že létání je zakázáno

 I s příklady a výstrahami

 přečet jsem ženě různé fámy

 i popření že co svět stál

 nikomu vzduch se nepoddal

 Já poslušný a spisů dbalý

 ten papírek pak řádně sbalil

 a prázdnou lahví z níž jsem pil

 na každý pád jej zatížil

 Pak k oknu šel a jako denně

 na rám jsem stoup a neprodleně

 do modrých dálek tiše vzlét

 a tím - že se vrátím na oběd

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Křehkost

 

 Klubíčko hlasů

 já tě nerozvážu

 Neumím radit jiným

 ani sobě

 Zatímco jsem hledal

 v souřadnicích slov

 na místech zcela opačných

 čin prorazil kámen led i tmu

 a studánka zvedla tíhu země

 Pro jakoulásku

 smíme povýšit slova

 nad ticho

 a nezradit jeho křehkost?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Nový Don Quijote

 

 Kobyla v stáji pelichá

 pověsti dávných činů

 Vítr dní padá do ticha

 prach sedá na mělčinu

 Nažraná hejna holubů

 domovní štíty střeží

 Pes chytá prázdno do zubů

 až v tlamě cítí peří

 Pak ale znova - zdánlivě

 bez smyslu bez důvodu

 zmařený pramen ožije

 dá mrtvé poušti vodu

 Oprať dní z ruky vypadlá

 před domem v prachu vlaje

 Poslední z hvězd jež nespadla

 zas dálkou posedlá je

 Tak blázen stokrát zahnaný

 zkrocený - osedlaný

 otvírá příští romýny

 a sbírá nové rány

 

 

 

 

 

 

 Zářící pochodeň

 

 Řekli

 Zažehli jsem zářivou pochodeň

 A já se zeptal

 Co je zářivá pochodeň

 Řekli

 Zářivá pochodeň

 je vaše světlo i teplo

 To mně udivilo

 Jestliže je ta pochodeň

 určena všem

 proč mně tedy

 ani neosvětluje cestu

 ani nezahřívá?

 Řekli že mi chybí víra

 Řekli

 Právě proto že patří všem

 musíme ji před všemi chránit

 Kdyby prochladlé zástupy

 uviděly plamen

 ze samé radosti ho udusí

 

 

 

 

 

 

 

 Sen o zahradě

 

 Vzduch který dýcháme

 je výbušnou směsí myšlenek

 Myšlenek které se hromadí

 a narůstají k srážce

 podobné výboji bouřkového mraku

 Odpusť

 jsou-li má slova málo přesná

 málo srozumitelná

 Jsou-li jen zašeptáním

 kde by měla být výkřikem

 Rozhlédni se kolem

 Prsty jsou připraveny na telegrafních klíčích

 na spouštích kamer

 na bezpečnostních pojistkách útočných systémů

 To všechno je tady

 A zatím v zahradách mezi Uralem a Pyrenejemi

 krvácejí růže

 břichaté konve plují mezi záhony

 a voda prostupuje hrudkami hlíny

 Ty který pečuješ o zahradu víš

 jaké války zuří mezi květinami a plevelem

 jak jsou krutá období sucha

 jak vadnou listy napadené škůdci

 Víš jak je všechno podobné světu lidí

 který ne a ne dorůst

 světu který věděním poskočil o staletí

 ale lidským vědomím

 uvízl v pasti dávnověku

 Chybí parlamentáři

 

 kteří by jednali se silami zmatku

 chybí řeč probouzející hluché

 roub v kterém by košatěl čas

 Hlína zdusaná spěchem

 drtí zrnéčka naděje

 pustota lidských srdcí

 je i pustotou pramenů

 Odpusť

 jsou-li má slova málo přesná

 Je těžké být rozhněvaný

 a přitom neurážet

 Je obtížné

 oslovit naději

 bez pochlebování a bez mělkosti

 nevymýšlet si

 ale jako rybář zasekávat

 co běží peřejemi

 čeho je plná řeka

 co je všem povědomé

 i toho se dopátrat

 co se zdá dětem

 v jejich nedětských snech

 jak velmi nepřístupné filmy

 běží

 pod jejich zpocenými čílky

 Otrávené zrní leží na návsi světa

 nákaza podobná morovým ranám

 bez pasu překračuje hranice států

 bez vstupních víz

 zalézá do lidských srdcí

 Chci však zahradu

 do které lze vstoupit

 zahradu která bude zítřkem naší naděje

 

 Chci probírat hnízda větví

 nedočkavě vdechovat jaro S diviznami se divit

 Od slunečnic vyzvídat zaklínadla deštivých dní

 Chci vstoupit do takové zahrady

 která není únikem

 ale bezpečím

 rozvitým květem na stonku dne

 nesentimentálním náčrtem veliké touhy

 Odpusť

 jsou-li má slova málo přesná

 málo srozumitelná

 jsou-li pokřikem

 kde by měla být naléhavou prosbou

 Dívej se kam se já dívám

 Invaze housenek vyplazuje jazyky plakátů

 kancelářské klece zívají polední pauzou

 Tam za dveřmi bobtná hemžení

 dubové sny břichatých mozků

 rádoby cudná ořezávatka plnosti

 červotočí hlad

 Zkusme mu dát den volna

 tisíciletí volna

 Pusťme ho do ulic

 před tabule jídelních lístků

 ať vdechne posměšnou nabídku dne

 ať vidí ten metaforický žert

 Neboť dnešek mu nabízí

 dušené srdce

 Vzduch který dýcháme

 je výbušnou směsí myšlenek

 myšlenek které se hromadí a narůstají k srážce

 Usednou do trávy je zapotřebí

 tělem se znovu přitisknout k zemi

 Porozumět prolamování zelené hladiny

 

 mravenčím cestám vyšlapaným mezi stébly

 mikroskopické tlačenici života

 Abychom objevili svět

 který se zbavil

 pubertálních explozí vzdoru

 a k obrazu velikého snu

 změnil vlastní srdce

 Podepřel své dny

 pravdivějším šuměním větru

 jiným listím

 i jinými kořeny

 Nalezl

 barevně odvážný

 k plodu zrající

 bohatý květ

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 A tak tu stojím

 

 Vhodil jsem udici

 do vody spěchající

 do nerozhodnosti

 lupení na hladině

 Vhodil jsem udici

 do vody podzimní

 ve chvíli kdy uvadání

 odbavovalo letenky smů

 A tak táu stojím

 a tak tu jsem

 Kdyby mi někdo řekl Uteč

 neuteču

 Kdyby někdo řekl

 Je to marné

 neuvěřím

 Kdyby mi řekl

 Voda zamrzne

 jenom přikývnu

 a dojdu si pro sekeru