Sto roků samoty

Styl Gabriela Garcii Márqueze získal přídomek magický realismus. Asi je to výstižné pojmenování. Magie slov i magie osudů je zde téměř přírodním úkazem. Knihu „Sto roků samoty“ nelze číst jako jednolitý příběh.Chtěl jsem o ní napsat, ale současně jsem se tohoto zadání obával. Márquez není běžný typ velkého autora. Márquez je živel.  Objevujeme v něm životodárnou půdu ze které vyrážejí divoké liany spěchající za světlem,  i všudypřítomný pach trouchnivění do kterého se všechno pozvolna propadá. „Sto let samoty“ je okouzlující pavučinou, plnou strmých zkratek i neustále se vracejících motivů. Jsou momenty, kdy ji prozáří slunce, aby se v mžiku stala vražednou sítí ze které není úniku.

       Na přebalu knihy se praví: „Městečko Macondo je uzavřený svět vyprávění, v němž reálný základ i poetický výmysl, historie i mýtus mají stejné právo na život“.

       Aby evropský čtenář nezůstal pouze v příjemné pasti Márquezova vypravěčského umění,

měl by si uvědomit rozdílnost mentality latinsko-amerických zemí. Před mnoha lety jsem měl příležitost hovořit s jihoamerickým mladíkem studujícím na pražské univerzitě. Nebyl to žádný letmý rozhovor, ale vzájemná sonda do života u nás a u nich. Lavinovitému jednání, které je v Evropě podmíněno významnými společenskými zvraty, v té vzdálené části světa stačí daleko méně. Reakce jsou bezprostřednější. Snad hraje svou roli i celkové mládí populace, kde podle slov mého tehdejšího oponenta je člověk nad třicet let již ohrožením jakéhokoliv snu. Veliká směsice kultur přežívající v genech současníků. Rychlé vzestupy i prudké pády místních hrdinů. I to je kulisou románu „Sto roků samoty“.

         Městečko Maconda, které si autor vybral za dějiště příběhu, se stalo kulisou mnoha dalších povídek a románů. Když v roce 1982 přebírá Nobelovu cenu za literaturu, má za sebou knihy: Všechna špína světa, Plukovníkovi nemá kdo psát, Zlá hodina, Podzim patriarchy a Kroniku ohlášené smrti. Některé z nich v minulosti vyšly česky, některé vycházejí v letošním roce. Za připomenutí stojí i pozdější Kronika ohlášené smrti a Láska za časů cholery. Ten výčet není samozřejmě úplný.

         Někdy si myslím, že špičkový autor netvoří jednotlivá oddělená díla, ale píše knihu vlastního života. U Márqueze jsem o tom přesvědčen.

         Na začátku jsem použil slovo živel. Asi bych měl tuto nálepku zpřesnit. Autorovy texty nejsou zápisem horečného snu, ale pečlivě propracovaným obrazem. Nepředstavitelnou řemeslnou poctivostí, která ruku v ruce s fantazií a znalostí života nepřenechává nic náhodě.

Sto roků samoty vydal Odeon v roce 1986

Překlad ze španělštiny Vladimír Medek

Vydání třetí, náklad 32 000 výtisků