Stanislaw Lem –Futurologický kongres  

     Stanislaw Lem patří k literárním stálicím uplynulého půlstoletí. S jeho knihou „Astronauti“ jsem se setkal již v dětství. Další romány a sbírky povídek mne provázely v letech následujících.  Cyklus příběhů „Hvězdné deníky Ijona Tichého“ byl v letech normalizace příjemným osvěžením a společenskou kritikou, která, jak jinak, mířila do vzdálených galaxií.

     V knize „ Futurologický kongres je mimo několika příběhů z deníků i více než stostránkový skvost, podle kterého je kniha pojmenována.

     Futurologický kongres je artistickým číslem, kde pod příběhem dvou přátel Ijona Tichého a profesora Garantogy běží film s ostrými střihy vnímané reality, snů a skutečností modelovaných různě dávkovanou drogou pravdy. Při listování vládními a opozičními novinami žasne hlavní postava příběhu nad sametově laděnou tříští článků, která se střídá s výkřiky netolerance a vyhrůžek. Je to sen?

      Droga, kterou sám pro sebe nazve konejšidlo, je možná namíchána do pitné vody. Ale on nechce být konejšen. Vychrstne zbytek sklenice do výlevky, halucinace ale pokračují. Kanál pod městem, pohádkově veliké krysy, invazní jednotka US armády přepravující delegáty do bezpečí a opět kanál plný krys. Při druhém pokusu o záchranu odmítá.

     V následující halucinaci je zastřelen skupinou neidentifikovatelných rebelů. Ta poprava je však pouze fiktivní. Ze španělsky hovořícího kongresového města je přestěhován do New Yorku. A opět žasne. Město, kdysi ucpané automobily, se proměnilo v mnohoposchoďové zahrady. Když si chce prohlédnout několik dní staré noviny, nikde je nesežene. Je mu řečeno, že papír na kterém jsou tištěny je napuštěn substancí, která je po čtyřiadvaceti hodinách rozloží. Není s čím porovnávat. Existuje pouze přítomná chvíle.

     Co všechno je přimícháno do sirupů, dražé a čokoládových tabulek? Co to jsou projímadla na rozum? Otevřeným oknem slyší slabomyslný šlágr: „My jsme totiž automaty a nemáme mámy táty“.  Mylně se domnívá, že bude dostatečně ochráněn vatou do uší.

     Ijon se bouří, ale je mu vysvětleno, že onen psychodelický podvod tu není ze zlé vůle, ale z vysoce humánních důvodů. Vždyť v zbytku reálného světa již nelze žít. Přesto chce poznat pravdu.

      Mefisto, /a na cizokrajně znějícím jméně nezáleží/ mu dovolí poodhrnout roušku klamu.

      I když se k realitě blíží pozvolna, je šokován. Zadrátovaný, zrezivělý svět, zmrzačení lidé, obraz rozkladu. V tu chvíli říká svému Mefistovi:“Chcete mě přesvědčit o významu své funkce eschatologického narkotizéra. Když už není chleba dejme trpícím narkózu“?

       Dozvídá se, že existuje i druhá strana mince, chemické peklo.

      Odmítá a po chvilkovém zápase vyskočí z okna. V tomto světě žít nechce. Byl to však pouze sen? Znovu se octne v páchnoucím kanále a pohyb probouzejících se kolegů zvěstuje začátek druhého dne futurologického kongresu. Dá se do smíchu, poznámky upadnou do černé vody a odplavou k neznámé budoucnosti.   

       Vnucuje se otázka, zda vize autorova  Futurologického kongresu, skončila dovyprávěným příběhem, nebo pokračuje i v našich dnech?

Stanislav Lem – Futurologický kongres

Z polštiny přeložila Helena Stachová

Vydalo nakladatelství Svoboda

Vydání první

Praha 1977

Náklad 40.000 výtisků