Sbohem, trpký živote.

V úterý 10.června 2008 zemřel ve věku nedožitých osmdesáti let Kyrgyz Čingiz Ajtmatov. Pro mladší generaci jméno pravděpodobně neznámé, neboť za posledních dvacet let postupně vymizel z knižních pultů. Pro čtenáře by se pravěpodobně nová vydání knih jako byla: Stanice Bouřná, Popraviště, Když padají hory ale i veliký soubor novel, stala překvapením. Ajtmatovův magický realismus nemá o nic menší sílu než Gabriel Garcia Marquez ve svém románu „Sto roků samoty“. Děj podepřený znalostí místa, způsobu života, s přesahy do minulostí a světa snů, nemůže nechat v klidu nikoho, kdo se odváží a komu je dovoleno vstoupit.

Pro své zamyšlení jsem si vybral soubor novel vydaný před jednadvaceti lety v Lidovém nakladatelství. Cituji z obsahu: Autor o sobě/ Džamila/ Sbohem trpký živote/ Bílá loď/ Strakatý pes na břehu moře/.

    V tuto chvíli chci zmínit tu nejobsáhlejší z nich. „Sbohem trpký živote“ je drsným příběhem   jednotlivce na velikém plátně dějinných událostí. Vyzvedám ji nejen proto, že je strhujícím popisem dvacátého století, ale i pro autentičnost souznění s životem autora, který překročil hranici mezi světem fyzicky přítomných a těmi, kdo žijí a hovoří svým dílem.

Příběh začíná těmito slovy: „Na starém voze jel starý muž. Také plavý mimochodník Gülsary byl starý, velmi starý kůň. Cesta stoupala k náhorní plošině únavně dlouho. Mezi opuštěnými šedými pahorky v zimě stále profukuje vítr a v létě je zase vedro jako v pekle.“

Těchto několik vět je vlastně předznamenáním následujícího. Celý dlouhý život od mládí naplněného silou, přes dospělost naplněnou povinnostmi a všedními střety, až po tuto cestu starce

a koně, vracejících se domů.

Celý život stoupá cesta k náhorní plošině. Celý život na ni fouká nebo pálí slunce až k noci, kdy kůň padne a neslyšně odkluše k nebeským stádům. Je to dlouhá noc a Tanabajovi, který je vypravěčem svého příběhu, poskytne příležitost všechno znovu prožít.

Je tajemstvím autorova umění, jak dokázal  povýšit střípky obyčejného osudu v okouzlující příběh s kterým je možné, i přes jinakost našich životů, plně souznít.

Když ocituji několik slov ze závěru novely možná se pousmějete nad slovy legitimace a strana.

Čingiz Ajtmatov byl synem své doby a byl s touto dobou vnitřně propojen. Pokud však pročtete jeho knihy zjistíte, že v nich není ideologická zaslepenost, ale bolestné hledání pravdy a pocitu příslušnosti k celku. Ta příslušnost má svá dobová předznamenání, ale její podstata je vždy stejná. U jedněch čestné a u jiných sobecké úsilí o osobní štěstí, nejistota ve spleti cest, které vznikají a zanikají podle zákonitých, ale stěží předvídatelných důvodů, potřeba žít s lidmi jako individualita, ale nestat se vyvržencem stáda.

Novela „Sbohem trpký živote“ se uzavírá slovy:

 „ Celou noc jsem proseděl vedle mrtvého koně, celičký svůj život jsem znovu promyslel. Dlouho to nepotrvá a padnu na cestě jako můj mimochodník Gülsary. Musíš mi pomoci synu můj Samansure, vrátit se do strany. Zbývá mně už jen málo času. Chci být tím, kým jsem býval dříve. Teď už vím, že si tvůj otec darmo nepřál abych právě já vezl jeho legitimaci na okresní výbor. Ty jsi jeho syn, znáš mě, znáš starého Tanabaje Bakasova....“  

Tanabaj odcházel stepí s uzdou přes rameno. Slzy mu kanuly po tváři a smáčely mu bradu. Ale neutíral je. Plakal nad svým mimochodníkem  Gülsarym. Staroch se díval závojem slz na nové ráno, na osamělou divokou husu, veslující rychlým letem k horám. Pospíchala za svým hejnem.

„ Jenom si leť, jen leť!“ zašeptal Tanabaj. „Dožeň své družky, dokud nemáš unavená křídla.“

Potom s povzdechem dodal: „Sbohem, Gülsary!“

Čingiz Ajtmatov

Novely

Z ruských originálů přeložily Jarmila Fromková,

Anna Nováková, Zdeňka Psůtková a Stáňa Síbrtová

Odpovědná redaktorka  Markéta Pražáková

Vydalo Lidové nakladatelství

Praha 1987

Výtisků 14.000

V tomto souboru vydání 1.