PŘÁTELÉ  A  POCHLEBNÍCI.

V době kolem roku 1968 byly v rychlosti vydávány knihy dlouho nevydávané, ale i takové u kterých hrozilo, že edice kam byly zařazeny zakrátko opět skončí. Plutarchova kniha Přátelé a pochlebníci snad nepatřila k těm nejohroženějším a přesto v době následující i současné zůstává jaksi mimo hlavní proud. Přesto, a snad i právě proto lze říci, že slova napsaná před devatenácti stoletími i přes propast času hovoří k těm kteří se zamýšlejí nad zcela jinak strukturovaným světem i nad lidským společenstvím, které se vnějškově zásadně liší od společnosti z počátku našeho letopočtu. K vydání které držím v ruce je přidán ještě spis o dlužnictví. Původní útlý svazek jsem už kdysi věnoval někomu z přátel. Že se nejednalo o přátelství předstírané si jsem zcela jist. Naivitou neoplývám a s básníkem Puškinem vím / známých až tma a přítel kde/.

Ale zpět k Plutarchovi. V knize je mimo úvahy „Jak se rozezná pochlebník od přítele“ i úvaha

„ Jak nám mohou být naši nepřátelé prospěšní“. Zde bych ocitoval několik slov: Je i mnoho jiných nemilých a nepříjemných věcí, takových, že ztrpčují život tomu, koho potkají. Ale přece jen vidíš, že někteří lidé dovedli i tělesných chorob užít k tomu, aby se oprostili od veřejné činnosti, a mnohé lidi námahy, které na ně dolehly, jen posílily a utužily.“ A o několik řádků dále dodává: „ Jako některá zvířata, která mají dobrý žaludek a velmi pevné zdraví, požírají a stráví hady i štíry, někteří dokonce polykají i kamení a skořepiny, protože se silným žárem v jejich žaludcích rozmělňují, kdežto vybíraví a churaví tvorové zvracívají i po chlebu a vínu, právě tak nemoudří lidé rozvracejí i opravdové přátelství, kdežto moudří naopak dovedou i nepřátelství obrátit ke svému prospěchu“. Zde bych se pokusil propojit tyto dva spisy konstatováním: Ti kteří k nám cítí nepřátelství, nám prospívají nejen jako nápověda, ale i probírkou lidí s nimiž jsme propojeni. Zjednodušeně řečeno malověrné odeženou a uvážlivé donutí ještě více zapřemýšlet v čem je naše přátelství skutečně pevné. A to již vůbec nehovořím o tom jak lidé převážně anonymní, rezervují ve svém myšlení a pocitech tak velkou část svého potenciálu člověku, který vzbuzujíce tyto emoce, logicky získává na významu. Nějak se stalo, že jsem na tuto knížku po letech znovu narazil. V bludištích mých knihoven je to téměř věc neuvěřitelná. A možná to ani není náhoda. V časech kdy se programově odvracíme od způsobů myšlení z něhož se naše evropská kultura zrodila, je asi dobré osahat pilíře držící jejich klenbu. Pokud to neuděláme, mohla by nám jednoho dne spadnout na hlavu a  pohřbít všechno co pokládáme za důležité.

                                                                                                             / Petr Musílek /