Poslední pokušení  -  Nikos Kazantzakis

Letos 26. října uplyne padesát let ode dne, kdy zemřel řecký spisovatel , básník, dramatik

a myslitel Nikos Kazantzakis.

Narodil se roku 1883 v Heraklionu na Krétě. Studoval v Athénách a Paříži a dva roky ze svého plodného života prožil i na pohraniční samotě nedaleko Božího daru v předválečném Československu /1929-30 a 1931-32/.

Jeho hrob leží v Heraklionu opatřen epitafem“ Nemám naději. Nemám strach. Jsem svobodný“.

Po románech Řek Zorba, Kapitán Michalis, Kristus znova ukřižovaný, Chuďásek boží, vrcholí jeho prozaické dílo titulem Poslední pokušení.

Jistě by stálo zato dotknout se alespoň několika slovy každého z románů. Část z nich byla zfilmována, Kristus znovu ukřižovaný se stal předlohou k opeře Bohuslava Martinů „ Řecké pašije“.

       Proč jsem si vybral k své úvaze „ Poslední pokušení“?

Snad proto, že je příběhem o velikosti údělu toho, který se stal člověkem.

Být ne Bohem ale člověkem však znamená odložit pancíř nedotknutelnosti. Být otevřen nejen bolesti, ale i lidským pochybám o svých schopnostech, zklamání i šalbě snu.

        Příběh knihy je apokryfem evangelia, ale i modelem životních situací, s kterými se střetává každý člověk. Nejasné hledání místa ve světě, mučivá zodpovědnost za ještě neučiněná rozhodnutí, střet s těmi, kteří patří k nejbližším, a přesto nás vnímají pouze v rámci

vlastních přání a ideálů.

        Jidáš je tím nejradikálnějším a nejzapálenějším vlastencem. V jeho představách může vyrůst království spravedlnosti pouze na troskách Říma a hromadách mrtvých nepřátel.

Láska a milosrdenství? Nejsou to pouze jiné výrazy pro změkčilou zbabělost? Proč být spravedlivý k jinověrcům, když ten koho nazývám bratrem, trpí? Jak si je blízká tato mentalita s opatrným postojem farizejů, kteří sice jinými prostředky, ale o to účinněji lámou čistotu srdce. Aby však nebylo dosti ran dopadajících do rozjitřených myšlenek, jsou zde i skutečně milující bližní, kteří očekávají konec časů a příchod toho, který z nich sejme zodpovědnost za svět, jehož jsou součástí..

      Zde si dovolím citovat autora:

„Když se člověk a Bůh spojí, dějí se veliké věci. Bez člověka by Bůh neměl na této zemi rozum, který by odrážel všechny jeho výtvory a který by opovážlivě, byť bojácně zkoumal jeho všemocnost. Bez člověka by neměl na této zemi srdce, které bolí utrpení druhých a které objevuje ctnosti a starosti, jež Bůh buď nechtěl, zapomněl nebo se bál vytvořit, leč vdechl člověku sílu a smělost v tvoření pokračovat.“  

       Hlavní postava v rozhovoru, který je vlastně zoufalou zpovědí, vykřičí vstříc jednomu z mála moudrých, všechny své pochyby, bolest a strach.

A rabín mu říká:  „ Neboj se,můj synu. Čím více démonů máme v sobě, tím více andělů z nich můžeme udělat. Andělé jsou démoni, kteří se dali na pokání. Měj důvěru“.

       Nevím, proč byla tato kniha v době svého vydání označena za kacířskou. Podle mého názoru ničím nezmenšuje, ale naopak umocňuje velikost oběti.

        Vždyť i ono poslední pokušení na kříži, kdy se v mysli umírajícího promítá iluze sejmutí  bolestné zodpovědnosti, je vlastně předehrou naplněného údělu.

        Ten pokojný a radostný život je přece legálním snem všech lidí. V něm se potvrzuje jejich lidskost. I v něm a pro něj se střetávají síly dobra a zla.

 Někdy je snad tento pokojný a radostný život i možný.

Někdy.  Někdy,

pokud se nestane útěkem před zodpovědností a posláním.

 V tomto románě, v tomto příběhu a v tomto životě se jím nestal.

Poslední pokušení  -  Nikos Kazantzakis

Přeložily Jana R. Friesová a Božena Protopapasová

Vydal Odeon Praha 1987

Vydání první

Náklad 50.000 výtisků