Pohádka o Raškovi

 

       Od chvíle kdy jsem počal vnímat vyprávěný či čtený příběh, miluji pohádky. Ty klasické, předávané generacemi  a později zachycené klasiky národních literatur, i ty umělé, pokud

jim autor dokázal vdechnout podobný díl obtíží a šťastného konce a podmalovat obraz kouzlem fantazie.

        Ota Pavel byl sportovní novinář a spisovatel. Nahlédl do zákulisí tvrdé dřiny, do každodenních treninků, i na stupně vítězů, které se pro mnohého závodníka staly tou nejvyšší horou jeho života.

Pohádka  o Raškovy je mostem, který spojuje dva břehy autorovy literární tvorby.

 

         Kniha vyšla až posmrtně. První vydání /1974/  v době svého vstupu na svět ještě živě komunikovalo s předlohou sportovce, který se z Frenštátu pod Radhoštěm vydal dobýt olympijské zlato a zdolat svět skokanských můstků.

 

         Je to již více než třicet let a za tu dobu na rozdíl od známějších knih, „ Jak jsem potkal ryby“

a „Smrt krásných srnců“, vypadla „Pohádka o Raškovi“ z obecného povědomí.

Zdá se mi to poněkud nespravedlivé. Odkazy na sílu vůle, vytrvalost a schopnost čelit nedůvěře

reálných i pohádkových bytostí nám v současnosti citelně chybí.

 

         A tak, alespoň sám za sebe, vstupuji s chasníkem Raškou opět a opět do chaloupky tetičky Pravečkové, usrkávám vodu Dobrodějku a s obdivem pozoruji,  jak pohádkový hrdina vytesává

z jasanu lyže, které doskočí do největší dálky a překonají všechny překážky světa.

 

        Je to především nepohádková dřina, ještě navíc pod větvemi smrků osazených hejnem posměvačných vran a strak, které bez ustání pokřikuje: Raško, jsi blázen. Ty se nikdy nenaučíš létat.

        Jenže ouha, i v těch ptačích mozečcích se cosi zlomí. Nedůvěra je vystřídána fandovstvím. Zalétnout si potom do Grenoblu, na ten dvojnásobně zlatý skok, to už je přece maličkost.

        Někde, téměř za vzpomínkami na otce a dětství, je i kouzelná růže, dar kněžny, které švec Raška ušil zlaté střevíčky s domečkem na kuří oko. Zlatá růže, kterou si dal do ševcovského erbu

 a která se v čase dějinných zvratů kamsi ztratila.

          Když ji dostává již natrénovaný Raška od tetičky Pravečkové, která je nejen lidskou bytostí, ale i sudičkou času, povyšuje tuto erbovní růži nad svou dřinu, nad touhu po úspěchu i nad všechny poklony, jejichž barva vybledne a zmizí.

           Snad si to ani neuvědomuje, ale v této růži je zakleta i dějinná spravedlnost. Veškerá namyšlenost v jejim stínu propadá časem a zůstává jen um a výsledky tvrdé práce.

 

           Když v závěru pohádky vykoupí od lesní správy kmen jasanu ztepilého a za pomoci pana Materny a jeho nádherných koní jej dopraví před chalupu tetičky Pravečkové, připravuje již pohádkovou příležitost pro své následovníky.

                                                            Snad existují.

           Nemusí to být skokani na lyžích, nemusí to být ani sportovci.

Vždyť v duši toho připraveného kmene může být jakýkoliv ještě neobjevený sen.

 

 

 

Ota Pavel – Pohádka o Rašovi

Vydala Olympia Praha 1979

Druhé vydání

Náklad 30.000 výtisků