Planina ticha  -  Stanislav Vodička

     „ Jsou prastará místa v mé zemi. Ať chci nebo nechci, stejně je nesu v sobě. Zrodil jsem se z nich. Někdy stačí odkopnout nevelkou vrstvu hlíny, a hle! Popelnice.  Teď se tady prokopává cesta, a zatím je to pohanské pohřebiště. Od té doby vyrostl nedaleko také staletý kostel, ale ani kolem toho kostela se už nepohřbívá. Dávno se tady nepohřbívá.“

        Těmito slovy začíná kniha Stanislava Vodičky „ Planina ticha“.

Pohlédni, pozorný čtenáři, jak výstižně tato slova předznamenávají drobnokresbu postav, které se vynořují a ztrácejí v čase.

         Nejsou to portréty jednotlivců i když nám to tak při zběžném čtení může připadat. Ony v v sobě nesou kouzlo věčnosti. Jednoduché a prosté jako sám život pokud jej nezmatníme svými pokřivenými výklady. Ale nejsou to jen portréty lidí. V prvoplánovém pozadí je tu tasovská krajina se spodní vrstvou dvacátého století odkud v nestřežených okamžicích vystupuje věčnost.

           Krása a život neznají smrtelnost a zapomnění. Možná je to tím, že autor nikdy neusiloval o popularitu a uznání. Plnil svůj životní úkol, ať už jako umělecký knihař

či dělník zahnaný do výkopu, i jako citlivý pozorovatel a básník píšící prózu.

           Za autorova života vyšel pouze soubor povídek „ Tam kde usínají motýlové“/1979/. Kniha „Planina ticha“ / 1983/ se dostává do rukou čtenářů až rok po autorově smrti.

           V pozdějších letech vychází ještě soubor próz „Komáří pěšinkou“/1984/,  „Jepičí okamžiky“/1990/ a kniha vzpomínek na životního druha „ Básník Jakub Deml v Tasově“ /1991/. To však jsou již knihy uspořádané z pozůstalosti.       

             Zmínil jsem pozadí dvacátého století, které bylo stoletím krve, násilí a opakujících se nespravedlností. Tím užasnější je do takto podmalovaného plátna vložit jemnou a rovnovážnou planinu ticha. Vložit ji tam ne jako cosi chtěného a vymyšleného, ale jako otisk čistého srdce.

              Své zamyšlení ukončím odstavečkem závěrečné povídky Suché kůrky. Je to brouzdání časem, vzpomínka na čerstvě vykopaný hrob a odkryté kosti předků.

  „ Couvám-li rakovitě do času nad bílým uzlíčkem, chybí mi tady kostičky bratra Václava a Josefa. Václav odešel tak mladý, že ještě žádné kůstky neměl. Nezanechal ani jedinou stopu na hliněné zemi naší světničky. Ale Josef, ten odnesl své osmnáctileté kosti až do Haliče. Tam někde leží s prostřeleným břichem v Ruslově. Zato dědkovy kosti, to budou asi ty nejtvrdší, které se mi v prstech nepřelomí.

       Mé vzpomínky vycouvejte z času! Někde tady je ten uzel, zádrhel mého života. Vycouvejte!

        Na kostelní věži rozbíjejí zvony, aby z nich mohli ulít kanóny pro císaře pána. Puklá zvonovina štěkavě pláče pod údery perlíků a maminka také pláče. Snad nad rozbíjenými zvony, snad proto, že bratr Josef si holí tvář před odchodem do války“.

…..... 

Planiny ticha – Stanislav Vodička

Vydal  Vyšehrad Praha 1983

Náklad 12.000 výtisků

K vydání připravil Vladimír Binar

Odpovědná redaktorka Marie Voříšková