Písně lidu pražského

 

       V životě společnosti jsou období, kdy se po letech hubených, i když většinou jen na krátký čas, objeví léta tučná. Tento výron intelektu je ale možný právě proto, že se velmi dlouhou dobu aktivita kumulovala v skrytu a potlačené sny žily téměř neviditelným životem. Možná ta období tlaku a uvolnění by mohla být měřitelná právě tím, co vyplouvá na povrch. Dějiny sice vždy píší momentální vítězové, ale jejich věrohodnost si můžeme ověřit právě na takovýchto okrajových detailech.

        Úmyslně jsem si k dnešnímu zamyšlení vybral knížku z edice Klubu přátel poezie nesoucí název „ Písně lidu pražského „. Vždyť co může být okrajovějšího než texty zpívané po pražských hospodách, tržištích a dupárnách galerky.

         Již ve dvacátých letech minulého století psal Karel Čapek o potřebnosti zpracování a vydání pražského městského folkloru. Dlouhá léta se tak nestalo. Možná to bylo i dobře, vždyť předpokládané literárně vědecké zpracování by možná mimoděk ubralo mnohé ze syrové přirozenosti a obhroublého půvabu.

           Bezesporu byly v tom čase i věci důležitější než nešťastné lásky a ukrutné mordy. Nejdříve jsme budovali republiku, později se o její existenci obávali, poválečné nadšení preferovalo oslavné ódy na padlé a přeživší hrdiny a v následných padesátých letech měla literární věda převážně existenční problémy. Knižní vydání přišlo na řadu až v letech vzepjetí, kdy se na krátkou dobu otevřel ventil a všechno zadržované vstoupilo do společenského povědomí.

             Ta řeč ulice však nezestárla. Můžeme se pousmát nad její nespisovností, nad občasnou nelogičností jednotlivých veršů, ale možná právě v té kostrbatosti je její kouzlo. Stačí nahlédnout:

 

    Blíže viaduktu žila panna Lízi,

    holka roztomilá, tělo jako z břízy,

    ta ženská, ta potvora...

 

    Měla modré oči, blankytné jak šmolku

    a ochotná byla k lásce bez okolků,

    ta rajda, ta čertice...

 

-         A nebo:

 

     Anežka Bémová v Lužickej ulici,

     kdopak by neznal tu poběhlici

     za voknem sedící, lákala mladíci,

     bůh vodpusť nešťastnici

 

     Měla milýho štrnáct let starýho,

     na duchu mdlýho, špatně vychovanýho

     / a tak dále až do smutného konce/

 

 Nenapadá vás při čtení dnešních zpráviček v novinách, že tragedie a mordy byly vždy oblíbeným tématem českého lidu?

 

     Na závěr snad písničku, kterou jsem při tom dávném hospodském vyzpěvovaní zachytil zhruba před čtyřiceti lety v takzvaném přímém přenosu. Protože je její text značně dlouhý, uvádím pouze  první a poslední sloku.

 

      Pustou noční tmou šly dvě hyeny,

      vylezly na zeď, stáhly haleny

         zavřely voči neb jim svítily,

         aby Dandu zabilý-y.

         Cvočkářem byl Danda, bejvala s ním sranda,

         když v hospodě seděl, žádnej nic nevěděl,

         že von týhle noci do zlý přijde moci

         Cimra a Jurenskýho-o.

 

         /Následuje popis mordu/ a

          Byl to mord hrozný, bodali ho nožmi,

          měli nože dlouhý a křičeli: pojdi,

 

          /Samozřejmě, téměř jako vždy, končí píseň poučením/

 

           Z toho mládenci, jasně vidíte,

           že tuze chlastat raděj nesmíte,

           Kdyby Danda byl tolik nechlastil

           hyeny by obelstí-il.

           Je-li možnost kdesi, děvče namluvte si

           a při víně, zpěvu milujte svou děvu,

           píjte však jen s mírou ona bude s vírou

           čekat na vaše činý-y.  

 

      

         

               

Pro členy klubu přátel poezie

vydal Československý spisovatel

Praha 1966

Odpovědný redaktor: Oldřich Vyhlídal

Vydání 1.

Náklad 14.000 výtisků.