PĚKNÉ  SNY

 

 

Petr Musílek

 

 

NÁVŠTĚVA

 

Ťuky, ťuky, kapky klepou

Za dveřmi i za oknem

Otevři nám! Pusť nás dovnitř!

Nebo tady rozmoknem

 

Dupy, dupy, kapky studí

Neotvírám kdekomu

Počkám až se slunko vzbudí

a vy, huš, huš od domu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

STROMY

 

Na zahradě kvetou stromy,

místo listím

šustí slovy.

Uspěchánci nevidí je,

opozdilce neosloví.

Kdo však přijde v pravou chvíli,

když se tráva v rose myje,

ten se s nimi skamarádí,

uvidí i uslyší je.

Ten se dozví, co se děje

v lese trávy,

v domech lidí,

protože ty zvláštní stromy

všechno slyší,

všude vidí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

KOUPÁNÍ

 

Ve vaničce ryba pluje.

Máma ruku natahuje,

šplouchy, šplouchy,

cáky, cák.

Je to ryba

nebo rak?

Jako ryba jezdí vanou

a hraje si na šplouchanou.

Když pak zmizí voda z vany

leze ven

kluk umáchaný.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

MLUVNICE

 

To je sníh

a to jsou saně.

To je máma,

to mé dlaně

a to bába,

táta, teta.

Už je ze slov

celá věta.

 A že jsem to

trochu splet?

Vždyť se učím

celý svět.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

HÁDANKA

 

Šplhá trávou.

Stébla sklání.

Spustíš prst

a máš je v dlani.

Koukáš,

jak se vzhůru dralo,

tak celičké zčervenalo.

Do bláta

mu sklouzla vlečka.

Teď je na ní

samá tečka.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

KULIČKY

 

Když je ruka nešikovná,

kuličky se odkulí.

První,

druhá,

třetí,

čtvrtá,

všechny důlek minuly.

Všechny sklouzly,

uhnuly se

a minuly cíl.

Jen důlek se smíchy třese,

že jsi netrefil.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

HRDINA

 

Kokrhá kohout na návsi,

hřebínkem pohazuje,

až překokrhá psy,

co jich ves pamatuje.

Zobákem ticho rozrazí,

v svém kykyryký létá,

psům uvázaným s kuráží

tvrdí,

že je pán světa.

Do jeho pokřiku souhlasně,

ze smetišť od sousedů,

ozvěnou reci udatní

křičí: To taky svedu.

Jenže, když pes se utrhne

a náves v běhu změří,

hrdinství zmizí v kurníku

jako když odfoukneš peří.

 

 

 

 

 

 

 

KOUŘ

 

Kouř se koulí po střeše.

Kouř, ten nikdo nečeše.

Nechytíš ho!

Dlaň tvou mine,

pak vybafne za komínem.

A když myslíš,

už je pryč,

 napadá ti do očí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PSANÍČKA

 

Draku, draku, kdo mi poví

jsi-li jenom papírový?

Víš co? Já ti přes dálku

pošlu bílou obálku.

Navléknu ji na tvou šňůru,

ať po větru běží vzhůru.

Potichu jí řeknu, leť.

Ty mi pošli odpověď.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

VČELA

 

V našem úlu byla mela,

jedna z včel

nám uletěla.

A dnes od ní

přišlo psaní,

že tam máme letět za ní.

Prý od rána do usnutí

v medu sedí,

jíst se nutí.

Je tam medu pro všecky

a ten med

je turecký.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

BROUČEK

 

Nesl brouček větvičku

přes zelenou louku,

mraveneček se ho ptal:

Kam to neseš, brouku?

Brouček zvedl hlavičku,

ve hřbetě se vztyčil

a řek: Nikam mravenče,

to já jen tak cvičím.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

RYBY

 

Míjela se ryba s rybou

v tůni pod jezem,

říkala si, jak tu druhou

rybu převeze.

Schovala se,

bafla na ni

u dna ve stínu.

Ta se lekla

a z leknutí

ji spolkla

jak malinu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

LÍN

 

Lín je ryba tuze líná.

Už jsi někdy

viděl lína?

Že neviděl?

To je tím,

že je tuze líný lín.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

SŮVY

 

Dvě sůvy se hádaly

o to, jak se houká.

A teď spolu nemluví,

každá jinam kouká.

Až se v letu potkají,

zachmuří se rázem.

Jedna vrazí do druhé,

obě spadnou na zem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

OVEČKY

 

Stříbrným zvonečkem

ovečky cinkaly.

Slunce se divilo,

kopce jen koukaly.

Když se pak setmělo,

každý z těch zvonečků,

odnesly ovečky

do ovčích domečků.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

LUK  A  ŠÍP

 

Byl luk a šíp a terč a ruka

a přimhouřené oči kluka

který si řekl: Dovedu

trefit terč šípem do středu.

 

Pokrčil nohy, napnul svaly

A kdybyste se podívali

V tom terči žlutém, jako květen

Trčí šíp přímo uprostřed

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PODZIM

 

Už je podzim. Lesy zlátnou

Řekou listí odtéká.

Dny se krátí. Písní chvatnou

břehy zdraví člověka.

Už je podzim. Písně ptačí

sází rosa pod hlínu.

Budou hroudu

k hroudě tlačit,

nést je přes zimu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

SNÍH

 

Nejdříve jen chumelí.

Pak mi dcera řekne:

Hele, táto, sedláci.

Vidíš, to je pěkné.

Ale padá víc a víc,

až to pěkné není.

To už nejsou sedláci.

To se čerti žení.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

VÁNICE

 

Vítr hvízdne na prsty

komínů a věží,

ve švech praskne šedý mrak

a jak praskne, sněží.

Bílým peřím zasype

návrší a strže,

na kabát se nalepí,

pod nohama vrže.

A když vítr studený

hvízdne ještě jednou

všude, kam se podíváš,

závěje se zvednou.

Ty se zítra probudíš,

okno otřeš dlaní a

najdeš zem změněnou

sněhem k nepoznání.

 

 

 

 

 

 

 

 

SCHOVÁVANÁ

 

Generál sníh zavál zemi,

zvedl čepce na komíny,

všechny kopce kolem schoval

pod bílý plášť zimy.

A tak hraje celá zem

schovávanou se sněhem.

Tak si hraji já i ty.

I mráz by se schoval rád,

přestože s ním nechcem hrát,

třeba za nehty.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ZIMNÍ

 

Večer je z kraje modravý.

Na saních kopcem jedem.

Tma, černý hulvát, nezdraví,

mráz štípe, vždyť je leden.

Jedem jak vítr, rolničky

přes kopce z čepců zvoní,

sny zadrhly se do smyčky.

Jeli jsme tak už vloni.

O závod s časem, příkrý sráz.

Bez konce jsou ty sjezdy

V strašácích stromů praská mráz

nad hlavou žloutnou hvězdy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

POTOK

 

Teče potok z kopce dolů,

skáče, bublá, dovádí,

k řece spěchá otlučený,

kamení mu nevadí.

Teče potok, břehy drolí,

pohádkovou přede nit,

žádná síla nemá sílu

potok zastavit.

Každé hrázi vysměje se,

nezdrží ho vůbec nic,

pozdrav kopců moři nese

s vůní borovic.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ROZPOČÍTADLO

 

En, ten, ty, ky,

zámek, klika,

slunce rybník odemyká,

pro velké

i pro prťavé,

pro všechno,

co skáče, plave.

Větře, zlob se.

Marné je to.

Zima je pryč.

Už je léto.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

VEČER

 

Ovečky se pasou

v louce na stráni.

Někde dole ve vsi

zvoní klekání.

Nebem éro letí,

v dálce hvízdá vlak.

Západ mává křídly,

jak pták ohnivák.

To se asi slunce

chystá na spaní.

Někde dole ve vsi

zvoní klekání.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

DRAK

 

Víte, tenhle drak To není jen tak

Když u hlavy pozutínám

za každou hned roste jiná

A když myslím, už jsem vyhrál

roztáhne svá dračí křídla

a vzlétne jak pták

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ZEMSKÁ  TÍŽE

 

Ze schodu na schod

míček letí,

vždy dolů,

dolů,

níž a níže.

Bezhlavě,

 jen tak po paměti,

jak poroučí mu

zemská tíže.

A zbývá za ním,

za ním,

za ním

jen ozvěna, v níž zvuk se zhoup

a i to tiché pinkponkání

pomalu klesá

hloub

a hloub.

 

 

 

 

 

 

 

BUBENÍK

 

Na oprýskaný buben

bubeník bubnoval,

ratata, ratata, bum.

Na malovaný buben

bubeník hrál,

ratata a tak dál.

Víc muzikantů nepřišlo,

předvést svůj um,

tak alespoň tlouk do rytmu

ratata, ratata, bum.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

MEDVĚDÍ  PLES

 

Když mají medvědi ples,

ví o tom louka i les.

Ze všech stran zní Brum, Brum.

Pro radost medvědům.

Když mají medvědi bál,

přijede medvědí král.

V auťáku bez kol, bez řízení.

Nesou ho jeho podřízení.

Muzika spustí a hned,

píseň sladší než med,

jak kape za tónem tón,

zalepí bombardón.

Pak tichou poštou jde zvěst,

že zase za rok a v šest.

Nezkaž to a pošli dál,

pozvánku na příští bál.

 

 

 

 

 

 

 

 

PLAVÁČEK

 

Tramtárii hádky souží

I král kouká nevlídně

Rádci si už neví rady

Kdo jim radu nabídne?

Možná by tu jeden byl,

kdo by si s tím poradil.

Zavolali na plaváčka

Jdi plaváčku na západ

Sleduj slunce Dávej pozor

Vypátrej kam chodí spát

Požádej ho o radu

Pak se hned vrať do hradu

I když je to pěkná dálka

Plaváček je jako šíp

Slunce ho má stále v patách

Nemohli si vybrat líp

Zdolal řeky, zdolal hory

a už stojí u závory

Zvoní, volá otevřete

 vezměte mně na nocleh

Už jsem prošel celou zemi

a v hrdle mi vázne dech

Nekřič, podlez závoru

a pojď sem, k nám, nahoru

Kdo si zas s čím neví rady? /Já hádanky nemám rád

Honem vyklop proč jsi tady

už se mi chce strašně spát

Poraď slunko, vševěde

Nám se nějak nevede

Ztratila se všechna radost

Možná nám ji vítr vzal

Rádci si už neví rady

Smutný je i náš pan král

Proč hledáte cizí rady?

Stačí se dát dohromady

Znáš pohádku o té řepě

Nezmohli nic bez myšky

Kdo to neví tomu radím

ať nahlédne do knížky

Nechte plavat marné hádky

Poučte se od pohádky

Plaváček se vrací domů

neví zda ho pochválí

Možná nese jiný recept

než od slunka čekali

Tady je ta jeho rada

ať královská rada bádá

Nemáte se věčně škorpit

ze svých srdcí vyhnat zlost

Prý vám potom zbude místo

pro štěstí i pro radost

 

 

 

 

 

                                           

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PĚT  PRSTŮ

 

Pět prstů je skvělá parta.

Téhle partě patří svět.

Všechno stihnou, všechno zmůžou

i když je jich jenom pět.

Umí pískat psát a kreslit.

Umí tlačit na pilu.

Bez chybičky, hravě tisknou

malá čísla mobilu.

„Haló, haló“ z druhé strany

do sluchátka zašeptám:

„Kdo to volá? Kdo mě shání?

Je to někdo koho znám?“

„Prosím, prosím, zde pět prstů.

Chceme si jen trochu hrát.

Dneska máme dlouhou chvíli

Pane, pojď nás zaměstnat.“

„Dobře,“ říkám, „Máte hlínu?“

„Jasně. Hlíny je tu dost.“

„Tak z té hlíny vymačkejte

něco pro radost.“

„Třeba kočku? Třeba pejska?

Třeba stojan na svíčku?“

„Modelujte si co chcete.

Pak to svěřte sluníčku.“

„Sluníčko do hlíny vklouzne.

Teplo hlínu promění,

až všechno co bylo měkké

ztvrdne jako kamení.“

 

„Co ale dál? A co potom?“

Pět prstů se rychle ptá.

“Všechno co jste vymysleli

vypustíte do světa.“

„Já bych odnes kočku na trh.“

Malíček hned všechno ví.

„Vždyť ty sám nic neuneseš.“

Paleček ho opraví.

Prsteníček k tou dodá

„Mělo by se hlasovat.“

Ukazovák ukazuje

že si chce už zase hrát.

Prostředníček jenom vzdychne

„Vždyť jsme tu jak na schůzi.“

Honem volám: „Prsty, prsty.

Skončeme tu diskusi!“

Zavěšuji Cink, cink, konec

Někdy radši nemluvit.

Mají všech pět pohromadě.

Ať se tedy domluví.

 

PÍSNIČKY

 

Takové hezké písničky

jsem ti chtěl zazpívat,

jen kdybych věděl, kde je vzít,

co za notu jim dát.

Možná, že rostou na stromech,

padají do listí.

Možná je vítr rozfoukal.

To nikdo nezjistí.

Možná teď někde čekají

pod sněhem. Co já vím?

S jarem mi skočí a papír

a tam je ulovím.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

MEDVÍĎATA

 

Medvědi chodí po lese,

nikdo je nemůže vidět,

protože medvědí stezky jsou

ukryté zvěři i lidem.

Však brzy zrána, kdy les spí

a nebo před večerem,

hrají si malí medvědi

s rosou a lesním šerem.

A když pak slunce zazáří

a plane jako svíce

prchnou a vklouznou pod kožich

své mámy medvědice.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

BIM  A  BRUM

 

Medvídek Bim a medvěd Brum

v slunečném dni stavěli dům.

Nosili mech, kopali jíl,

až jejich dům pod střechou byl.

Náhle však mrak z dálky se hnal,

nebem sjel blesk, mrak potrhal.

Pak přišel déšť, proud vody lil,

rozdrobil břeh, dům zatopil.

A jak se proud tou loukou dral,

vytrhl drn a všechno vzal.

Seděl pak Bim a seděl Brum

na místě, kde stál dříve dům.

 Zeptal se Bim: „Ale co dál?“

Na to řek Brum: “Kde ten dům stál,

zas bude stát.“ Rychle se zved.

„Do práce pojď! A jdeme hned.“

Tak zase mech, kámen a jíl,

aby stál dům, kde dříve byl.

A před dům hráz a vyšší břeh

a všechno líp a žádný spěch.

A co já vím. Proč bych vám lhal?

Ten dům tam je, jak dřív tam stál.

 

 

COSI

 

Hnulo se za mnou

Cosi cosaté

Cosi, co neznám,

 cosi co neznáte

Klepalo tiše

a potom hlasitěji,

čímž žádalo si

do vědomí mi vejít.

Nejdřív jsem nevěděl,

co tohle cosi je

a jaký temný hřích

mi jednou přišije.

Pak jsem se osmělil,

sebral je do dlaně

a vidím, že to je,

takzvané Takkzváně.

 

 

 

 

 

 

 

 

JARO

 

Zaslechlo slunko pípání,

vyhlédlo za mrakem

a uvidělo prokřehlou

a promáčenou zem.

Na polích ticho bezhlasé,

rybníky v ospalcích

a vítr, který proháněl

oblohou mokrý sníh.

Jen dole stranou u lesa

to v zemi klovalo,

takový střapec, zrníčko,

 a prý, že zaspalo.

Dalo si slunce ruce v bok

a vrásky přes čelo,

z paprsků trychtýř k zrníčku,

aby líp slyšelo.

Schovej se rychle pod listí,

křiklo. Tam nestudí.

Až jaro nebe vyčistí,

já si tě probudím.

Za tebou přijdu nejdříve,

uši ti vytahám.

Pak sklouzlo za mrak, zešedlo

a zas bylo to tam.

KDYŽ

 

Když je večer a v tmě tmoucí

oči oken vyhasnou,

když spí květy, ptáci, brouci,

když i potok brká tmou,

když noc ztmavne jak knot svíčky,

kterou chladný vítr zhas,

přijdou skřítci pořádníčci,

neboť to je jejich čas.

Bloudí kolem spících zahrad,

kolem dvorků kde sis hrál.

Všechny hry si zkouší dohrát,

které ty jsi rozehrál.

Přitom všemi svými smysly

přečtou, co jsi schovat chtěl

a o čem si teď myslíš,

že to nikdo neviděl.

A když všechno v knize mají,

která nezná prsty tmy,

až do rána rozdávají,

ošklivé a pěkné sny.