O D    P R Á Z D N I N   D O   P R Á Z D N I N

 

 

 

O B S A H

 

Naše rodina

Návštěva

Babička

Strýc Tomáš

Jedeme na ryby

Přijela maminka

Zase doma

První třída

Narozeniny

Miminko

Vánoce

Sněhuláci

Hvězdné nebe

Kolotoče

Velikonoce

Karlštejn

Cirkus

Vysvědčení

Kunětická Hora

Dopis

 

__________________

 

 

 

 

 

 

NAŠE RODINA

Jmenuji se Pepík Špaček a na podzim půjdu do první třídy.

Když jsem byl u zápisu zapsali mě jako Josefa.

Tak mi ale nikdo neříká.

Bydlím v Pardubicích kousek od nemocnice.

Hned za naším domem je veliký park.

Když mi to maminka dovolí, jezdím po cestičkách na kole.

U nás je všude samá rovina.

Mimo maminky a tatínka, kteří jsou také Špačci,

mám ještě babičku a dědečka.

Babička a dědeček bydlí na vesnici.

Druhá babička a druhý dědeček jsou v Praze.

V Praze jsem byl jen jednou.

Maminka říká, že je to moc veliké město.

Je tam hodně aut a každý, kdo tam bydlí, stále někam pospíchá.

V Praze je také veliké letiště.

Na Pražském hradě bydlí pan prezident.

Až budu větší, tak mi tatínek celou Prahu ukáže.

Nejdřív se ale musím naučit číst a psát.

Proto jdu do školy.

Maminka říká, kdybych se neučil, že bych byl hloupý.

Já nechci být hloupý.

Kdybych byl hloupý, nic bych nevěděl a každý by mě ošidil.

Do naší rodiny ještě patří hodně tet a strýčků.

Některé ani neznám.

Také mám křečka Huberta a křeččí maminku Dorku.

A to je celá naše rodina.

Až pojedu na chalupu k babičce a dědovi,

bude se mi o křečky starat tatínek.

 

 

 

 

 

 

 

NÁVŠTĚVA

Moje babička a můj dědeček mají chalupu daleko od našeho města.

Do jejich vesnice jezdí z nádraží motorový vlak.

Vlak jede nejdříve mezi vysokými paneláky.

Na kraji města jsou už jen nízké domy.

Úplně na konci města jsou chaty a zahrádky plné slunečnic.

Když jedeme za babičkou a dědečkem vlakem, celou cestu koukáme z okna.

To byste nevěřili, co je všude zajímavých věcí.

Na loukách chodí lidé s hráběmi a snášejí seno na velikánské kupy.

Od lesa jdou kluci s košíky plnými hub.

V řece vedle železniční tratě se koupou děti.

V lese za řekou stojí vysoké smrky i košaté duby.

Ale to už naše cesta končí.

Dědeček stojí na nádraží a z dálky mává na přijíždějící vlak.

Asi se bojí, abychom nezapomněli vystoupit.

Když vylezeme z vagónu, popadne mě do náruče a řekne:

Ty jsi ale vyrostl.

Potom jdeme kousek po silnici.

Dědečkův dům je až za vsí.

Silnice utíká někam daleko za kopec, ale k domu vede jenom úzká cesta.

U plotu stojí babička s chundelatým Azorem.

Když nás Azor ucítí, začne štěkat.

Babička křičí: Azore, dej pokoj!

Azor ale neposlouchá.

Je také rád, že jsme přijeli.

Běhá kolem plotu a dělá Haf, Haf, Haf.

Tím nás vítá a zdraví.

Pes mi přece nemůže říci jak jsem vyrostl.

Potom jdeme do kuchyně, kde nám babička připravila svačinu.

Na stole s květovaným ubrusem stojí malované hrnečky s kakaem.

Babička přinese velikou mísu koláčů.

Takové koláče, jaké dělá babička, nemají ani v Praze.

Když se nasvačíme, jdeme si s dědečkem prohlédnout hospodářství.

V dřevěném domečku vedle stodoly bydlí králíci.

Ten jeden je krásně chundelatý.

Je to králík angorák.

V ohrádce za králíkárnou mečí koza.

Dělá Mé, Mé, Mé.

Děda ji pohladí po hřbetě a řekne:

To víš, že je to všechno tvé.

Vždyť ti nikdo nic nebere.

Za stodolou mají chlívek prasátka.

K těm nesmím.

Dědeček říká, že by mě mohla zašlápnout.

Všude za námi běhá Azor.

Plete se mi pod nohy.

Teprve když uvidí slepice, začne je honit po zahradě.

Slepice kdákají a kohout kokrhá.

U dědečka se stále něco děje.

I když má plno práce, je vždycky veselý.

Až vyrostu a budu velký, chci být také dědečkem.

 

_____________________

 

 

 

BABIČKA

 

Brzy ráno mě babička tahá z postele.

Pepíku, vstávej, volá.

Rychle si přitahuji peřinu.

Oknem už nakukuje sluníčko.

Půjdeme na borůvky, říká babička.

Půjde s námi i sousedovic Helenka a Lukáš.

Sláva, budu tady mít kamarády.

Hned jsem vyskočil z postele.

To by mohl jít i Azor, říkám

Kdepak, psi do lesa nesmí, zarazí mě babička.

Honil by zajíce a pan myslivec by ho mohl zastřelit.

On s námi půjde i pan myslivec?, ptám se.

Ale, kde, říká babička. Pan myslivec je jako pan doktor.

Chodí po lese a stará se, aby zajícům, srnečkům a stromům

nic nechybělo.

Je i strážcem lesa. Hlídá, aby uličníci nelámali větve,

psi nehonili zajíce

a kočky nevybíraly ptačí hnízda.

A tak jdeme.

Les je jenom pár kroků od babiččina domečku.

Mezi prvními smrky už čeká Lukáš s Helenkou.

Vy jste asi zaspali, volá Lukáš.

Ale kdepak, to jen Pepík nemohl odvalit peřinu,

směje se babička.

V lese je krásně.

Paprsky slunce visí jako zlaté nitky mezi větvemi stromů.

Mezi spadaným jehličím jsou hebké kopečky mechu.

Na kraji mýtiny je široký pařez.

Tady si necháme košík a bandasku, říká babička.

Veliká mýtina je plná borůvčí.

Pojď, vylezeme si na strom, říká Lukáš.

Já neumím lézt na strom, odpovídám.

Babička s Helenkou už naplnily první hrnečky.

Tak se dívej, říká Lukáš a už šplhá na mladou borovičku.

Mezi větvemi jsou stříbrné pavučiny s malými korálky rosy.

Lukáši, ať nespadneš, volá babička.

Já nespadnu, volá Lukáš. A stejně už lezu dolů.

Potom jdeme s Lukášem k potoku.

Kolem roste kapradí a na kameni sedí žába.

Kousek dál je rybníček a rostou u něj doutníky, říká Lukáš.

Raději se vrátíme. Jsme dlouho pryč. Babička bude mít strach.

Tak se tam podíváme příště, říká Lukáš.

Babička s Helenkou už mají bandasku plnou.

Vy jste ale pomocníci, říká babička se smíchem.

My poběžíme napřed, říká Lukáš.

Tak vyřiďte dědovi, ať mi uvaří kafe.

Vyběhneme z lesa.

U cesty k chalupě kvetou kopretiny.

Natrhám babičce kytici.

Děda stojí u plotu a volá, tak co, pracanti.

Budou borůvkové knedlíky, dědo, říkám

Natrhali jsme plnou bandasku.

 

 

 

STRÝC TOMÁŠ

Na neděli přijel k babičce strýc Tomáš.

Strýc Tomáš je bratr mojí maminky.

Přijel krásným červeným autem.

Můj kamarád Lukáš říká s obdivem, takové auto jsem ještě neviděl.

To auto je starší než babiččina chalupa, směje se strýc.

Se strýcem Tomášem je legrace.

Podívejte kluci, jakou má houkačku, řekne,

a mačká malý, černý balónek vedle volantu.

Z auta se ozývá Tradá, tradá.

A podívejte jaké má mramorové stupačky, chlubí se dále.

To náš táta má Škodovku, říká Lukáš.

My jezdíme vlakem a ten je také hezký, říkám já.

Strýc Tomáš stěhuje z auta rance plné věcí.

Nakonec vytáhne rybářské pruty, malířský stojan a kufřík s barvami.

Jestli bude hezky, Pepíku, tak tě zítra vezmu na ryby.

To bude prima. A vezmeme i Lukáše a našeho Azora.

Když se o něj chceš starat, tak klidně.

Teď mi kluci přineste od studny vodu. Musím dát autíčku napít.

Lukáš popadne kropicí konev, která stojí u záhonu růží

a běží ke studni.

Hele, Lukáši, ptám se, já myslel, že auta jezdí na benzín?

To je do chladiče, ty hloupý. Tatínek tam taky dává vodu.

Když se vrátíme, tak nám strejda podává kornout s bonbóny.

To máte za tu námahu, kluci.

Potom přijde babička a říká, Nazdar Tomáši, jak je u vás doma?

Všichni vás pozdravují. Děti vám namalovaly obrázky.

Sáhne na zadní sedadlo auta a podá babičce přeložené čtvrtky.

Vidíš, tady ti vnučky namalovaly celou naši rodinu.

No, to jsou šikovné holky.

Podívej a tady to je náš dům a jejich školka.

Měl jsi je přivézt sebou, říká babička.

Vždyť nás i takhle bude plná chalupa.

No tak, kluci, nekoukejte, otočí se na nás strýc.

Pomůžete mi odnosit věci.

A zamlouvám si spaní na půdě.

Nejlepší jsou návštěvy, myslím si já.

To se všichni předhánějí, čím mi udělat radost.

Nosíme strýcova zavazadla. Za chvíli se objeví i děda.

Dědečku, Tomáš mě zítra vezme na ryby, říkám.

Tak to se musíš pořádně vyspat a ráno se dobře najíst,

jinak tě nějaká ryba stáhne do vody, říká dědeček.

Moc ho nestrašte dědečku, říká Tomáš. Já ssebou potřebuji

pořádného chlapa.

A to já jsem. To já jsem. Myslím si já. A už vidím, jak vytahuji

z rybníka tu největší rybu, jakou kdy svět viděl.

 

-----------------------

 

 

 

 

 

 

 

 

 

JEDEME NA RYBY

Ráno vstáváme brzy.

Trávník před domem studí rosou.

Seběhneme po pěšince k autu.

Strýc Tomáš vytáhne z auta velikou kliku a natočí motor.

Motor nepravidelně pokašlává, ale za chvíli už přede jako kočka.

Kde máš Azora, Pepíku? Ptá se strýc.

Málem bych na něj zapomněl.

A také musíme zastavit u Lukáše, říkám.

Auto sjede z trávníku na silnici.

Lukáš už stojí před domem a mává.

Pojď si rychle nastoupit, volá strýc Tomáš.

A už je auto plné.

Za volantem sedí strýc Tomáš.

Na vedlejším sedadle je veliký batoh skládací sedačka a pruty.

Vzadu sedím já, náš pes Azor a kamarád Lukáš.

Kolem auta ubíhají stromy.

Po okolních polích jezdí traktory a kombajny.

Za chviličku jsme u velikého rybníka.

Tady je hezké místo, říká strýc

a ukazuje na malý záliv mezi rákosím.

Po zvlněné hladině plují divoké kachny.

Azor je ucítí a už je ve vodě.

Azore zpátky!, volá strýc. Vyplašíš nám ryby.

Kachny se zvednou a odletí k druhému břehu.

Rozložíme deku, sedačku a pruty.

Azor běhá kolem a vytřásá z kožichu kapičky vody.

Nad hladinou poletují bzučící vážky.

Podívej se na splávek, Pepíku, říká strýc.

Splávek se potápí a jezdí po hladině.

Chytím prut. Ten se prohne,

ozve se šplouchnutí a ryba je pryč.

Nesmíš být tak zbrklý, říká strýc Tomáš.

To musela být veliká ryba, říká Lukáš.

Sluníčko pomalu stoupá po obloze.

Kousek od nás je písečná pláž.

Je na ní plno dětí, maminek i tatínků.

Pod vysokými olšemi stojí i kočárek s miminem.

Můžete se jít vykoupat, kluci, říká strýc.

Jak vidím tak vás rybaření moc nebaví.

Víš co, Pepíku? říká Lukáš. Budeme hledat škeble.

Tak jó. Jak je ale poznám?

Neboj, půjdeme támhle za ty slunečníky. Tam je pěkný bahýnko.

Už jsem tady jednou byl s tatínkem.

Ty se máš Lukáši. U nás ve městě škeble nemáme.

Zase tam máte biografy a hodně obchodů, říká Lukáš.

A taky tam máme velikou školu, říkám já. Na podzim

půjdu do první třídy. Už jsem dostal i aktovku.

Podívej jednu jsem našel, říká Lukáš

a vytahuje z vody černobílou skořápku.

Tatínek říkal, že v moři jsou ve škeblích perly

a ty jsou strašně drahocenné.

To bychom mohli zajet k moři a trochu si jich nasbírat, říkám.

K moři je strašně daleko, směje se Lukáš.

Kluci, už bude poledne, volá strýc. Umyjte se. Pojedeme domů.

To nevadí, že jsme nic nechytili, říkám strýci Tomášovi.

To víš, že to nevadí, říká strýc. Příště všechno doženeme.

 

 

 

PŘIJELA MAMINKA

Včera večer za mnou přišel dědeček do pokoje.

Pepíku, řekl, telefonovala maminka. Zítra pro tebe přijede.

Teď už je zítra.

S babičkou jsme mamince nasušili houby.

Také jsme udělali borůvkovou marmeládu.

Já mám pro maminku škeble a pár rybích šupin.

Strejda Tomáš říkal, že kdo má rybí šupiny, toho se drží peníze.

To mě maminka určitě pochválí.

Už se těším až budeme zase spolu.

Pepíku, podívej se z okna, křičí babička.

Maminka už je před brankou.

Rychle utíkám na dvorek.Azor běží vedle mne a štěká.

Maminka položí tašku, rozpřáhne ruce a chytí mě do náruče.

Tak co, školáku, říká, nezlobil jsi babičku?

Kdepak. To on ani nedovede, Vlastičko. Směje se babička.

To není žádná Vlastička ale maminka, chci opravit babičku.

Dostanu ale tak velikou pusu, že na všechno zapomenu.

Koukám, že už začínáš přibírat, říká babička.

Ještě že neřekne jak vyrostla, myslím si já.

Mělo by to být až v listopadu, říká maminka. Ale naše děti

chodí dřív.

Jaké děti, myslím si. Máme doma jen křečka Huberta

a křečkovou Dorku. Dospělí musí se vším dělat tajnosti.

Pepík ještě nic neví, pokračuje maminka a hladí mě po vlasech.

No a proč se nezeptáte, jestli by chtěl bratříčka

nebo sestřičku, směje se babička.

Já bych chtěl radši psa, říkám. Pes je nejlepší.

Tak to vidíš, Vlastičko, směje se babička.

Budete mu muset pořídit psa.

Podívej se, Pepíku, co jsem přivezla, říká maminka

a vytahuje z tašky malou perníkovou chaloupku.

To je určitě pravý pardubický perník, říká babička.

A tobě a dědovi jsem koupila veliké srdce, říká maminka.

Chtěl bych také něco říci, ale před domem píská kamarád Lukáš.

Půjdeme na ty houby, Pepíku. Volá netrpělivě.

Vykláním se z okna a říkám. Já tady mám maminku, Lukáši.

Ale jen jděte, říká babička. Maminka bude ráda když něco přineseš.

A tak s Lukášem běžíme do lesa.

Známe místa, kde rostou krásně buclaté hřiby.

Víme i o jedné březince, kde jsou velikánské tmavočervené křemenáče.

Za chvíli jsou naše košíčky plné.

Na kraji lesa se zastavím a zamávám stromům.

Já zase někdy přijedu,říkám sám pro sebe.

Ale přestože se mě u babičky všechno líbí, už se těším domů.

Copak asi dělá tatínek? A křečkům je možná už taky smutno?

A také se těším do školy. Protože kdo tam chodí, tak už není mrně.

Maminka, babička i dědeček jsou na zahrádce.

Tak se tady, Lukáši měj pěkně, říkám a otevírám branku.

Ty se měj také pěkně, říká Lukáš a mává na moji maminku.

Pane jo, ty jsi nám ten les vydrancoval, říká dědeček.

To jsou krásné houby, říká babička.

Najdu nějakou krabici a odvezete si je domů.

A potom je poslední večer a je mi trochu smutno.

To je ale život, myslím si.

Proč to jenom nejde, být najednou s babičkou i s maminkou.

Chodit do lesa i do školy. A mít všechno co, se mi líbí.

 

 

 

 

ZASE DOMA

Vlak zpomaluje. Už je vidět pardubické závodiště.

Po závodní dráze běží několik koní.

Vlak ještě zastaví v Rosicích a potom vcouvá do pardubického nádraží.

Na nástupištích jezdí nákladní vozíky.

Projdeme podchodem a jsme v ohromné hale.

Tady už na nás čeká tatínek.

Musím zkusit jestli tě ještě uzvednu, říká a bere mě do náruče.

Co dělá Hubert a Dorka, ptám se tatínka.

Zrovna dneska jsem jim čistil terárium, říká tatínek.

Podívej, jak se Pepík opálil, říká maminka.

To si zaslouží zmrzlinu, směje se tatínek

a vede nás k zmrzlinovému stánku.

Z nádražního rozhlasu se ozývá. Zrychlený vlak z Pardubic do Přelouče,

Kolína a Prahy bude o deset minut opožděn.

Pan zmrzlinář nám podává veliké barevné kornouty.

Nepobryndej si kalhoty, říká maminka.

Před nádražím stojí taxíky a trolejbusy.

Jen tak tak, že stihnu dojíst zmrzlinu a už je tady náš trolejbus.

Má za sklem velikou dvojku.

Dvojku už znám, protože má krk jako labuť.

Od nádraží jedeme po hlavní třídě.

Mineme Zelenou bránu a přejedeme most přes Chrudimku.

Chrudimka to je řeka a v Pardubicích se vlévá do Labe.

Někdy s tatínkem po ní jezdíme na lodičce.

Potom přijedeme do naší ulice.

Co jsem byl u babičky tak se tady nic nezměnilo.

Jenom na naší brance je nová poštovní schránka.

Tatínek odemyká dveře a říká, vítejte doma.

Proběhnu verandou i předsíní a nahlédnu do svého pokoje.

Jé, tatínku, já mám nový stůl.

Podívej se do zásuvek, Pepíku, říká maminka.

Vytahuji zásuvky. V té nejhornější jsou pastelky, tužky a pero.

V druhé jsou sešity, čtvrtky a počítadlo.

V té úplně nejspodnější je stavebnice Seva a krabička s indiány.

To je psací stůl, říká tatínek. U něj se budeš učit a psát úkoly.

A kde mám křečky, rozhlížím se pokojem.

Přestěhoval jsem je do pokoje pro návštěvy, říká tatínek.

Ale tam jim bude smutno, říkám já.

Proč by jim tam bylo smutno. Zvětšil jsem jim bydlení.

Můžou si tam hrát. Lézt po žebříčcích a prolejzačkách.

Tady by jim bylo těsno.

Jdu se na ně podívat, říkám a otvírám dveře u vedlejšího pokoje.

Páne, jo. Tak tohle jsem ještě neviděl.

Za sklem je veliká větev bez kůry. Skoro vypadá jako strom.

Na podlaze je domeček. V jednom rohu mističky s krmením a vodou.

Na druhé straně je prolejzačka a žebříček.

Uprostřed terária je hromádka pilin ve které se něco vrtí.

Sáhnu dovnitř. Asi jsem Huberta probudil. Otvírá tlamičku a zívá.

Dorka vyběhne z rozhrnuté hromádky a začne se protahovat.

Tak co, huňáčci, říkám. Už jsem se vám vrátil.

Teď k vám místo tatínka budu chodit já.

Stejně je to prima, že jsem zase doma.

Budu chodit do školy, hrát si s Hubertem a Dorkou

a až se naučím psát

napíšu babičce a dědovi jak se máme všichni dobře.

 

 

 

 

PRVNÍ TŘÍDA

Sedíme u snídaně jako by byla neděle.

Tatínek nešel do práce a maminka upekla bábovku.

Dneska si vezmeš bílou košili a dlouhé kalhoty, říká maminka.

Vzbudili jsme tě brzy, tak nemusíš spěchat, říká tatínek.

Ale já spěchám. Už jsem strašně nedočkavý.

Běžím do pokoje pro aktovku.

Aktovku si neber. Dneska tě paní učitelka jen přivítá

a řekne, co budete dělat příští dny.

Že nemůžu mít aktovku mě dost mrzí.

Je taková krásně modrá a jsou na ní namalovaná zvířátka.

Škola je nedaleko od našeho domu.

Jdu s maminkou a tatínkem po ulici a do očí mi svítí sluníčko.

Proč se tak mračíš, říká tatínek.

Já se nemračím. Já jenom mhouřím oči, říkám.

Před školou stojí velké děti.

První třída je hned v přízemí, říkají. My vás tam dovedeme.

My to najdeme sami, říká maminka a usmívá se na děti.

Chodba svítí lesklými dlaždicemi.

Na konci chodby jsou dveře s velikou jedničkou.

Ve třídě je už plno dětí.

Na každé lavici je cedulka s jménem.

Maminka mě zavede na mé místo.

Holčičky mají ve vlasech mašle a kluci vypadají úplně jinak

než jak je znám ze školky.

Je tady i plno dětí, které jsem ještě nikdy neviděl.

Ve předu před lavicemi je tabule a stoleček paní učitelky.

Paní učitelka se usmívá a říká.

Tak si zkontrolujeme jestli někdo nechybí.

Čte naše jména. Každý, koho přečte se ohlásí.

Když řekne Josef Špaček, tak řeknu já jsem tady.

Kolem celé třídy visí na stěnách krásné obrázky

Vzadu za lavicemi stojí maminky a tatínkové.

Na oknech jsou květináče s kytičkami.

Kolem nejbližšího okna létá moucha, bzučí a naráží do okenní tabulky.

Mouchy asi žádnou školu nemají. Tak jen zvědavě poletují

a poslouchají, jak se tady učíme.

Paní učitelka říká: jmenuji se Alžběta Nováková

a příštích pět let budeme stále spolu.

Ještě vám ukáži šatnu. Tam se budete přezouvat.

Zítra si přinesete aktovky a dostanete knížky.

Já už nějaké knížky mám, křičím.

Paní učitelka se trošičku zamračí a řekne.

Každý, kdo chce něco říci, zvedne ruku a přihlásí se.

Rychle zvedám ruku a opakuji. Já už nějaké knížky mám.

Paní učitelka nahlédne do zasedacího pořádku a řekne.

Pepíku, když zvedneš ruku, musíš počkat až tě vyvolám.

Ještě bych rád něco řekl,

ale maminka přijde k mé lavici a pošeptá mi.

Podívej, Pepíku, co je kolem dětí.

Třeba by paní učitelce chtěly také něco říci.

Rozhlížím se po lavicích a vůbec se mi nezdá,

že by si někdo chtěl s paní učitelkou povídat.

Když jdeme domů, tatínek řekne. V té škole si s ním ještě užijí..

Tím myslí asi mě.

Já si také myslím, že si užijí. Ale to všechno se teprve uvidí.

 

 

 

 

NAROZENINY

Už chodím skoro měsíc do školy.

Dneska jsem ale doma, protože je sobota. Také mám narozeniny.

Maminka mi udělala dort s šesti svíčkami.

Všechny jsme s tatínkem sfoukli.

Tatínek se domluvil s panem Dvořáčkem, že pojedeme společně na výlet.

Pan Dvořáček je holič a někdy mi stříhá vlasy.

Bydlí ve vedlejší ulici a má veliké auto.

Jejich František se mnou chodí do třídy.

Když jsem se tatínka ptal, kam pojedeme, řekl, že je to překvapení.

Pomalu jsme projeli městem.

Když před námi byla široká, rovná silnice, pan Dvořáček řekl.

Teď si držte klobouky, trochu na to šlápnu.

Podíval jsem se kolem sebe, ale nikdo v autě klobouk neměl.

Pánečku, to byla jízda.

Trošku jsme předhonili i letadlo, které letělo po obloze.

Zeptal jsem se Františka jestli neví, kam jedeme.

František řekl, že do Dvora Králové.

Pomyslel jsem si, že králová může mít docela pěkný dvůr,

když i na dědečkovým dvoře je plno zajímavých věcí

a to dědeček bydlí jenom na vesnici.

Potom auto zastavilo a pan Dvořáček, řekl: už jsme tady.

Všichni jsme vystoupili.

Když jste nás svezl, řekl tatínek,

tak já zase zaplatím za všechny vstupné.

Ale to nemuselo být, pane Špaček, řekla paní Dvořáčková.

Prošli jsme bránou.

To už je asi ten dvůr, řekl jsem Františkovi.

Jenomže uvnitř to nevypadalo jako na dvoře, ale jako ve městě.

Jen po stranách ulic nebyly domy, ale ohrady s všelijakými zvířaty.

Podívej se Pepíku, to jsou zebry, řekla maminka

a ukazovala na pruhované stádo za plotem.

A támhle je žirafa, řekl tatínek.

Já mám doma knížku, která se jmenuje ZOOLOGICKÁ ZAHRADA,

řekl František. V té jsou i opice a sloni.

Však tady budou taky, řekl pan Dvořáček.

A tak jsme chodili z ulice do ulice a všude bylo na co koukat.

Našli jsme nejen opice a slony, ale i lvy, tygry a medvědy.

V ohromné voliéře létali barevní ptáci

a v blátivém rybníčku se koupal nosorožec.

Také tam bylo plno zvířat která neznám.

Maminka mi říkala jak se jmenují, ale já to stejně hned zapomněl.

S Františkem jsme si říkali, že by bylo nejlepší

chviličku si s nimi pohrát.

Tatínek ale řekl. Jak se tak na vás koukám kluci,

tak by jste jim ještě mohli ublížit.

Nevím proč bych medvídkům ubližoval, když jsou takový hodňoučcí.

Tatínka ale musím poslouchat.

Tak si myslím, že už jsme prošli všechno, řekl pan Dvořáček.

Podívejte, támhle je zahradní restaurace, řekla maminka.

Vezmeme děti na limonádu, řekla paní Dvořáčková.

Já bych se také něčeho napil, řekl tatínek.

Na to, že je konec září je pěkné horko, řekl pan Dvořáček.

Vypili jsme limonádu, nasedli do auta a jeli domů.

S Františkem jsme domluvili, že se v pondělí přihlásíme k tabuli.

Jestli nás paní učitelka vyvolá, tak jí všechno budeme vyprávět.

 

 

 

 

MIMINKO

Maminka si koupila nový župan.

Župan, to je takový kabát, co se nosí jenom doma.

Vždyť se už do ničeho nevejdu, řekla tatínkovi.

Však už jsi také jako melounek, řekl tatínek.

Budu si muset sbalit tašku do nemocnice,řekla maminka

a odešla do pokoje.

Pepíku, musíme si spolu promluvit, řekl tatínek.

Pan doktor nám říkal, že za pár dní se mamince narodí miminko.

A jakpak to pan doktor ví, řekl jsem.

Pan doktor má takovou televizi, na které jsou miminka vidět.

To bych se mohl také podívat, řekl jsem tatínkovi.

No, to bys možná mohl, ale do nemocnice tak malé kluky nepouštějí.

Však to nebude dlouho trvat a budeme mít miminko doma.

František Dvořáčků říkal, že maminka nosí miminko v bříšku.

To je pravda, řekl tatínek.

Maminčino bříško, je teď takové veliké vajíčko.

Viděl jsi přece u dědy, když se narodila kuřátka.

To si tedy pamatuji, řekl jsem. Však mě tenkrát kvočna klovla zobákem,

když jsem se chtěl podívat, co to má v hnízdě.

V tom se maminka vrátila s pokoje a tatínek jí zopakoval

o čem jsme mluvili.

Potom se oba chvíli smáli.

To jsem blázen, říkám si v duchu.

Jestli pak ji ta skořápka netlačí?

Tak tohle se stalo před několika dny

a dneska jdeme pro maminku do nemocnice.

Už vím, že máme holku.

Jmenuje se Anežka a je jí teprve pět dní.

Maminka nás čeká na chodbě.Sedí na lavičce a v náručí drží nějaký ranec.

Už se těším, jak si budu s Anežkou hrát.

Tak co, holky, říká tatínek

a vezme maminku i s tím bílým rancem do náruče.

Ani nevíte, jak se těším domů, říká maminka.

Přichází pan doktor a podává mamince nějakou obálku.

Na chodbě jsou i jiné maminky, ale ty ssebou žádná miminka nemají.

Trošičku jsem nahlédl do peřinky, ale skoro nic není vidět.

Teprve když přijdeme domů, položí maminka raneček na stůl,

rozbalí peřinku a řekne.

Tak se, kluci, pojďte podívat na tu nádheru.

Tatínek se naklání nad stolem a já si stoupám na špičky.

Tedy řeknu vám, že to žádná nádhera není, myslím si.

Tak co, říká maminka, že je to nejhezčí holčička na světě?

Tatínek přikyvuje a podává miminku prst.

Co na ní vidí, myslím si. Vždyť je to takové malé, flekaté

a zkrabacené. Skoro to ani nemá vlasy.

Tohle že je má sestřička?

Musíme jí vyměnit pleny, říká maminka a rozbalí bílý hadřík,

který má miminko ovinutý kolem pasu.

Když nahlédne do plen, řekne. Je to naše zlatá holka.

A spolu s tatínkem se smějí.

Mě to ale vůbec nepřipadá legrační.

V plenkách je stejně žluté blátíčko, jaké roznášejí kuřata

na dvorku u dědečka.

S tebou jsme to tedy nevyhráli, myslím si.

Tohle až řeknu Frantovi Dvořáčkovi. Ten bude koukat.

 

 

 

 

VÁNOCE

Už umím trochu psát a počítat.

Paní učitelka říkala, že bychom mohli rodičům

připravit nějaký dárek k vánocům.

Mamince jsem namaloval malou Anežku s chrastítkem.

Tatínkovi jsem namaloval medvídka, kterého jsme viděli v ZOO.

Obrázky jsem složil do obálek.

Na tu maminčinu jsem napsal MÁMA

a na tatínkovu TÁTA.

Anežce jsem žádný obrázek nenamaloval,

protože ta z toho ještě nemá rozum.

Když odejde maminka s kočárkem do města, vždycky hledám,

jestli nenajdu nějaký dárek pro mne.

Už jsem prohledal celý byt, ale nic jsem nenašel.

Objevil jsem jenom novou košili a bačkory, ale to není žádný dárek.

Maminka je s Anežkou skoro pořád doma.

Říká jí Áňo a pořád se kolem ní točí.

Nevím, co je na ní zajímavého.

Jenom leží a občas uhodí ručičkou do chrastítka.

Někdy také křičí.

Když přišel tatínek z práce, tak jsme ustrojili stromeček.

Podával jsem tatínkovi skleněné ozdoby a čokoládové figurky.

Nakonec jsme na stromeček pověsili stříbrné řetězy

a na špici tatínek přidělal hvězdu.

Tatínek také přinesl kapra.

Už aby byl večer.

Chodím k oknu a dívám se, jestli se už nezačne stmívat.

Venku prší a tatínek říká.

To jsou pravé české vánoce na blátě.

Moc tomu nerozumím, protože před domem je jenom mokrá silnice.

Konečně je venku tma a maminka nás volá k večeři.

Nespěchej tolik, Pepíku, říká tatínek. Ať ti nezaskočí kost.

Ale jak nemám spěchat, když nevím, co je pod stromečkem.

Konečně maminka odnáší talíře.

Tatínek se jde podívat, jestli už přišel Ježíšek.

Z chviličku nás volá.

V pokoji svítí stromeček a pod ním je hromada dárků.

Chci se na ně vrhnout, ale maminka mě zadrží.

Nejdříve si zazpíváme koledy, říká.

A tak zpíváme Narodil se Kristus Pán, Nesem vám noviny

a úplně nakonec Tichá noc, Svatá noc.

Potom rozbalujeme balíčky.

Já jsem dostal od Ježíška stavebnici, knížky a plno oblečení.

Také jsem dostal vodové barvy a skicák.

Tatínek dostal boty a aktovku.

Maminka si vybalila nové šaty a krásné hrnečky.

Anežka dostala dudlíka a bryndáček.

Skoro jsem zapomněl, že mám v pokoji obálky s namalovanými obrázky.

Honem jsem pro ně doběhl a dal je mamince a tatínkovi.

Moc se jim líbili.

Potom jsme si všichni popřáli Hezké vánoce.

Ještě musím ke křečkům.

S Frantou Dvořáčkem jsem vyměnil samolepku za maličké zrcátko.

Postavím ho křečkům do jejich domečku.

To se jim může vždycky hodit.

Také jim dám kousek cukroví. Ať vědí, že jsou vánoce.

 

 

 

 

 

SNĚHULÁCI.

Včera začal padat sníh.

Ráno byla ulice celá bílá.

Cestou do školy jsme se s Frantou Dvořáčkem koulovali.

Na kraji parku jsme házeli hroudy na ohnuté větve stromů.

Stromy se prohýbaly pod velikými bílými čepicemi sněhu.

Ulicí projel sněžný pluh.

Kdyby tu byl nějaký kopec, mohli bychom sáňkovat, řekl jsem.

My pojedeme o zimních prázdninách na hory, řekl Franta.

Já jsem řekl, že my nikam nejezdíme, protože se musíme starat o Anežku.

Kdyby byla Anežka větší, mohla by si s námi hrát, řekl Franta.

Holky si hrají jinak, řekl jsem.

Jenom tahají za chrastítka, křičí a počůrávají se.

To máš blbý, řekl Franta. Kdybyste měli kluka, tak by to bylo lepší.

Já si to taky myslím, řekl jsem. S klukama je větší legrace.

U vchodu do školy stál pan školník.

Museli jsme z šatů a bot oklepat sníh.

První hodinu jsme měli psaní.

Paní učitelka nám rozdala sešity a řekla.

Dneska si na tom dejte záležet. Když budete hezky psát,

půjdeme druhou hodinu do parku a budeme stavět sněhuláky.

Sláva, sláva volaly děti.

Já i Franta jsme také volali sláva

i když bychom raději postavili bunkr.

Po zazvonění paní učitelka sesbírala sešity.

Můj sešit si chvíli prohlížela a potom řekla.

Vidíš Pepíku, že to jde, když chceš.

To mi ale neřekla žádnou novinu. To mi říká i maminka.

Potom jsme se šli do šatny obléknout.

Před školou nám paní učitelka řekla, ať se vezmeme za ruce.

To se nám s Frantou moc nelíbilo.

To budeme jako mateřská školka, řekl Franta.

Já jsem k tomu dodal, že už jsme velcí a že mě nebaví

vodit se za ruce. Nakonec jsme ale poslechli.

V parku jsme zastavili kousek od místa, kde je v létě pískoviště.

Než začneme stavět sněhuláky, řekla paní učitelka,

tak se všichni pořádně podívejte kolem sebe.

To je nádhera. To se tady u nás hned tak nevidí.

To je toho, myslel jsem si.

U dědečka na vysočině bývá sněhu stokrát tolik.

Ale bylo to doopravdy hezké.

Přes zachumelené větve stromů probleskovalo sluníčko

a sníh se třpytil jakoby do něj napadalo plno malých hvězdiček.

Na volném prostranství se proháněli holuby a vrány.

Vždycky když vzlétli a zavadili o větvičku začala chumelenice.

S Františkem jsme udělali největší hroudu.

Paní učitelka nám pomáhala.

Ostatní děti se také činily.

Za chvíli stáli v parku tři krásní sněhuláci.

Kdybyste se takhle činili ve škole, to by byla paráda,

řekla paní učitelka. Co si o tom myslíš, Pepíku?

Já si myslel, že se ve škole činím dost, ale že mě nebaví

sedět v lavici a nemluvit. Myslel jsem si to ale potichu,

protože tatínek říká, že nemám myslet nahlas.

Potom jsme šli všichni zpátky do školy.

Sněhuláci ale zůstali v parku.

 

 

 

 

 

HVĚZDNÉ NEBE

Jednou večer jsme seděli s tatínkem v kuchyni.

Maminka žehlila pleny a malá Áňa spokojeně pobrukovala v postýlce.

Už by ta zima mohla skončit, řekla maminka.

Však to nebude dlouho trvat, řekl tatínek.

Dneska jsem na zastávce trolejbusu viděl paní se sněženkami.

Měla je položené na košíčku s nákupem.

Chtěl jsem se zeptat, kde je prodávají,

ale nastoupila do jiného vozu.

Také jsi slíbil, že se podíváš, co hrají v divadle.

Paní Dvořáčková by nám pohlídala děti, řekla maminka.

Tam bych mohl dojít teď, řekl tatínek.

A Pepíka vezmu ssebou. Alespoň se trochu proběhne.

Oblékl jsem si zimní bundu, obul sněhule

a vyšli jsem s tatínkem před dům.

Celá ulice se koupala v oranžovém světle neónových lamp.

Na loužích byly ještě škraloupy ledu,

ale ten led byl tenounký jako škraloup na hrnečku s mlékem.

Už je ve vzduchu cítit jaro, řekl tatínek

a podíval se nahoru na oblohu.

Jak je cítit jaro, zeptal jsem se?

To se moc těžko vysvětluje, řekl tatínek.

Ale když se pozorně díváš, posloucháš a nasáváš vzduch kolem,

nakonec ho ucítíš.

Na stromech vyrážejí pupeny, místy se objeví trsek zelené trávy,

i obloha je čistší. Občas uslyšíš zapípání jaké jsi v zimě neslyšel,

i lidé jsou hodnější.

Možná, že už ho také cítím, řekl jsem tiše

a naplno se nadechl chladného nočního vzduchu.

Půjdeme přes park, Pepíku, řekl tatínek.

Je to o kousek kratší a možná, že v místech, kde nejsou lampy

uvidíme hvězdy.

Já se pamatuji, že u dědečka je nebe hvězd plné, řekl jsem.

Hvězd je všude stejně, řekl tatínek.

Ve městě je ale moc světel a tak jsou špatně vidět.

Také je to možná tím, že jsou tak malinké, řekl jsem.

Oni nejsou malé, řekl tatínek, ale jsou strašně daleko.

Jak daleko, zeptal jsem se. Jako je daleko Praha? Nebo ještě dál?

To je tak daleko, že bys tam nedoletěl ani tím nejrychlejším letadlem.

Ve škole se o tom budete učit. Ale to až budeš trochu větší.

Už jsme chvíli šli parkem, ale všude u cestiček byly lampy.

Až dole, co teče Chrudimka, byl malý ostrůvek neosvětleného břehu.

Sešli jsme z cesty a zastavili kousíček od vody.

Tak se podívej, řekl tatínek. To jsme si vybrali dobré místo.

Všude kolem byla tma jako v ranci.

Lampy zůstaly zastíněny hustou řadou stromů.

I oranžová záře večerního města se ztratila někde v jejich větvích.

Zvedl jsem oči od země a podíval se na oblohu.

Nebe bylo poseté hvězdami a bylo jich možná opravdu tolik,

jako když jsme se na ně dívali z dědečkovy zahrádky.

Některé byly veliké a jasné a jiné jenom poblikávaly,

jako malé svítící tečky.

A tak je to se vším Pepíku, řekl tatínek. Vždycky si musíš najít

správné místo. Protože jinak bys mohl chodit po světě jako slepý.

Moc jsem tatínkovi nerozumněl.

Když jsme ale šli dál, pořád jsem si říkal.

Všude jsou hvězdy. Jenom se musím dívat ze správného místa.

 

 

 

 

KOLOTOČE

Dneska je sobota a venku svítí sluníčko.

Půjdeme se podívat do města.

Tatínek říkal, že na parkovišti u zimního stadiónu jsou kolotoče.

Maminka oblékla Anežce teplý svetr a položila ji do kočárku.

Anežka se vůbec neprobudila.

Vyšli jsme před dům.

V sousední zahrádce se honily dvě kočky.

Bude to hezká procházka, řekla maminka.

Sluníčko ještě moc nehřálo, ale vlhká silnice se leskla

jako zrcadlo.

Na chvíli jsme zastavili na mostě a pozorovali racky.

Racci křičeli a nalétávali na hladinu řeky.

Potom jsme šli kolem pekařství a maminka mi koupila rohlík.

Kolem nás jezdily trolejbusy a auta.

Zastavili jsme před prodejnou hraček.

Ve výloze byly barevné míče, panenky a medvídci.

Já bych chtěl takový míč se kterým se hraje fotbal.

Panenky a medvídci mě nezajímají. To jsou holčičí hračky.

Na křižovatce kolem nás projelo policejní auto.

Mělo spuštěnou sirénu a jelo strašně rychle.

To by se mi líbilo být policajt.

Jezdil bych si po městě a houkal.

Tak už tam budeme, řekl tatínek.

Přešli jsme na druhý chodník.

Všude kam jsem dohlédl, byly davy lidí.

Nejblíže k nám byly houpačky.

Kousek dál byl veliký stan.

Nad jeho vchodem byl nápis STRAŠIDELNÝ DŮM.

Vedle prodávali balónky.

Tak co, Pepíku, svezeš se s tatínkem na kolotoči, řekla maminka.

Přímo před námi byl řetízkový kolotoč.

Trochu stranou byl kolotoč s labutěmi a vedle něj malý kolotoč

Já bych raději na autíčka, řekl jsem.

No tak půjdeme na autíčka, řekl tatínek.

Protlačili jsme se k pokladně a tatínek koupil lístky.

Maminka s kočárkem zůstala u houpaček.

Od autodráhy na ni bylo pěkně vidět.

Sedli jsme si s tatínkem do auta a auto se rozjelo.

Mačkal jsem volant a tatínek mi pomáhal řídit.

Všechna autíčka do nás narážela.

Musíš dávat pozor, Pepíku, řekl tatínek.

Já jsem dával pozor, ale těch aut kolem bylo moc

a každé si jezdilo, jak se mu zachtělo.

Kdybych mohl řídit na silnici, řekl jsem, tak bych to uměl.

Tatínek se zasmál a řekl, podívej maminka nám mává.

Zvedl jsem ruce nad hlavu a zavolal. Podívej, mami, já řídím.

Všechna autíčka, která byla kolem, do nás narazila.

Už to ale bylo jedno.

Jízda skončila a pán od lístků volal. Vystupovat! Střídáme!

Ještě jsme se podívali ke střelnicím a ke stánkům s cukrovím.

Maminka mi koupila veliké lízátko a tatínek mi koupil balónek.

Chtěl ho přivázat ke kočárku, ale já si vzal šňůrku do ruky.

Řekl jsem, že si ho ponesu sám.

Potom jsme šli domů.

Než jsme došli do naši ulice, tak mi balónek uletěl.

 

 

 

 

VELIKONOCE

Konečně přišlo jaro.

Na keřích v parku se objevily kočičky a jehnědy.

V zahrádkách kvetly petrklíče a bledulky.

Vrabčáci se koupali v loužích

a holuby sbírali drobečky kolem laviček v parku.

Najednou bylo všude plno kočárků a maminek.

A na pískovištích si hrály děti.

Paní učitelka nám řekla, ať namalujeme jaro.

Já jsem namaloval pejska, jak očuchává kytičku.

Paní učitelka řekla, že jsem šikovný

a že je se mnou spokojená, jenom kdybych stále nevyrušoval.

Já ale nevyrušuji. Jenom se chci pokaždé na něco zeptat.

Také jsme byli s tatínkem u babičky a dědečka.

Maminka s Anežkou zůstaly doma.

Odvezli jsme babičce Anežčiny fotografie.

K babičce jsme přijeli na Bílou sobotu.

Tak se té sobotě říká.

Před Bílou sobotou je  Zelený čtvrtek a Velký pátek.

Po Bílé sobotě je Velikonoční neděle a potom už je pomlázka.

Dědeček mi z vrbového proutí jednu upletl.

Babička mi na ni přivázala mašli a řekla, že můžu jít na koledu.

Brzo ráno se pro mne zastavil Lukáš od sousedů.

Obešli jsme všechny chalupy.

Lukáš říkal. Hody hody doprovody, dejte vejce malovaný.

Nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý, slepička vám za ně snese jiný.

Přinesl jsem plný košíček vajec.

Některá byla i čokoládová.

Tatínek s dědečkem říkali, že jdou také na pomlázku,

ale nikde jsem je nepotkal.

Na poledne nám babička připravila slavnostní oběd.

Uvařila polévku s knedlíčky a upekla husu.

Tatínek říkal, že nemá hlad a že je unavený.

Babička se smála a říkala, měl jsi chodit s Pepíkem

a byl bys jako rybička.

Já jsem nebyl jako rybička, ale snědl jsem všechno.

Po obědě babička uvařila kafe a přinesla koláče.

Potom jsme šli na vlak.

Vzal jsem si ssebou do Pardubic pomlázku.

Pro maminku mi babička zabalila vajíčka.

Než jsme odešli, zavedl mne dědeček ještě ke kuřátkům.

Byla žlutá a strašně malinká.

Některá se teprve proklovávala se skořápek.

Potom jsem se ještě rozloučil s Azorem.

Řekl jsem mu, že zase brzy přijedu.

Když jsme odcházeli na vlak, stál u branky a štěkal.

Ve vlaku mě tatínek řekl.

Na těch vesnicích mají lidi přece jen k sobě blíž.

Asi má pravdu.

Když jsme chodili s pomlázkou, nikam to nebylo daleko.

Před nádražím nás čekala maminka s kočárkem.

Vytáhl jsem z tašky pomlázku a běžel za ní.

Tak jak jsi se měl, koledníku, zeptala se se smíchem.

To budeš koukat, jaká jsem přivezl vajíčka, řekl jsem.

A jak se má děda s babičkou?

Dobře. A říkali, že se na vás moc těší.

 

 

 

 

 

KARLŠTEJN

Dříve jsem všude chodil s maminkou.

Teď se maminka stará o Anežku a nikam se mnou nemůže.

Někdy říká. Musí ti to vynahradit tatínek.

Tatínek nás přihlásil na zájezd.

Tatínek pracuje v obrovské továrně.

Do práce za tatínkem nesmím.

Je to ale nespravedlivé, protože František Dvořáčků

může za tatínkem kdy chce.

Někdy mu i tatínek dovolí, zamést ostříhané vlasy z podlahy.

Pan Dvořáček ale zase nejezdí na zájezdy.

Tak nevím, co je lepší.

Do autobusu jsme nastoupili před tatínkovou továrnou.

Na zastávce čekalo plno lidí, ale žádné děti.

Jak pojedeme dlouho, tatínku? Zeptal jsem se.

Než spořádáš svačinu a vypiješ limonádu, tak tam budeme.

Hned jsem otevřel baťůžek a začal svačit.

Láhev je ale prázdná a my jedeme stále dál.

Už tam budeme, ptám se?

To si ještě počkáš, říká tatínek. Za chvíli bude teprve Praha.

Zavírám oči a za maličkou chvíli už spím.

Pepíku, vzbuď se. Už jsme na místě. Třese se mnou tatínek.

Ale vždyť jsem spal sotva minutu, myslím si.

Protírám si oči a koukám s okna.

Autobus stojí na parkovišti u široké řeky.

To je Labe nebo Chrudimka, ptám se.

To je Berounka, říká tatínek.

Potom ukáže prstem a řekne. A támhle ten hrad je Karlštejn.

Jdeme stále do kopce.

Na hradním nádvoří se k nám připojí průvodce.

Uvede nás do prvního sálu, kde jsou krásné modely hradu.

Zastavíme s tatínkem u okenního výklenku a díváme se dolů.

Z té výšky vypadají lidé jako mravenci

a náš autobus je veliký jako dětská hračka.

Představ si, Pepíku, že se tady z toho okna díval Karel IV.

To byl král, říkám. Paní učitelka nám o něm vyprávěla.

Říkala, že to byl otec vlasti.

Jenže já nevím, co to je otec vlasti?

Tatínek řekl, že se to tak říká, protože byl moc slavný a vzdělaný

a hodně toho pro svůj národ udělal.

Tak jsem se ještě zeptal, co je to národ?

A tatínek řekl, že národ je jako rodina, ale hodně veliká.

Když se mají všichni rádi a vzájemně si pomáhají,

tak se má ten národ dobře.

Ale když se hádají, perou a vzájemně se šidí, tak je to špatné.

Až budu velký, tak pro ten národ asi také něco udělám.

Ještě jsme si prohlédli plno jiných místností

a potom jsme se vrátili na hradní nádvoří.

Pan průvodce řekl, že nám děkuje za návštěvu

a my jsme řekli, že mu také děkujeme.

Potom jsme šli zpátky k autobusu.

Pan řidič čekal ve voze a říkal, že už Karlštejn mockrát viděl.

Všichni jsme si nastoupili.

První vesnice cestou domů se jmenovala Hlásná Třebáň.

Ten název se mi moc líbil.

Tatínek říkal, až budu větší, že se sem určitě ještě vrátím.

 

 

 

 

 

CIRKUS

Já mám ale štěstí.

Na stejné místo, kde stály kolotoče, přijel cirkus.

Tatínek koupil lístky na odpolední představení.

U cirkusu je také zvěřinec.

Pro lístky jsme byli spolu a všechna zvířátka si prohlédli.

V klecích byli medvědi, lvi a tygři.

Jeden pán je právě krmil.

Házel lvům a tygrům kusy masa.

Zvířata se mi líbila.

Tatínek říkal, že to jsou šelmy.

Jenom se mi nelíbilo, že nemohou běhat a jsou v klecích.

Kolem cirkusu stály pěkné maringotky

a na každé byl nápis: CIRKUS HUMBERTO.

Koupili jsme lístky i pro Františka a pro paní Dvořáčkovou.

Paní Dvořáčková nám někdy hlídá Anežku.

Představení začíná ve tři hodiny a tak máme ještě čas.

Jdeme se projít k mostu přes Labe a díváme se do vody.

Kousek od mostu sedí na stoličce nějaký pán a chytá ryby.

Tatínek říká, že chytí leda tak starou belu.

Takovou rybu neznám, ale podle toho, jak to tatínek řekl,

asi nebude moc vzácná.

Potom jdeme zpátky k cirkusu.

U pokladny už čeká František se svou maminkou.

Už jsem si myslela, že vás tu nenajdeme, říká paní Dvořáčková.

To je ale pravda myslím si. Všude je strašně moc lidí.

Pán v oranžovém saku se žlutými knoflíky rozhrnuje plachtu a říká.

Račte vstoupit, představení za okamžik začne.

Proti místu kde sedíme je taková opona a nad ní je balkón.

Na balkóně sedí muzikanti.

Pán, který stojí před nimi, mávne hůlkou a hudba začne hrát.

Opona se rozhrne a hned je manéž plná lidí.

Někteří vyhazují a chytají kuželky, jiní dělají přemety a kotrmelce.

Mezi nimi pobíhá šašek. Každého napodobuje a všechno poplete.

Když všichni odejdou, přijede do manéže na kole medvěd.

Potom se objeví koně. Na jednom z nich stojí paní a cvičí.

František Dvořáčků říká, že také jezdí na koni.

Já si ale myslím, že se jenom vytahuje.

Až úplně nahoře chodí po provaze nějaký pán.

Za chvíli se k němu přidají další a houpou se na hrazdách.

Asi udělám křečkům taky hrazdu. To se jim určitě bude líbit.

Nejpěknější je ale kouzelník.

Dovede vyčarovat tolik věcí,

že je paní, která mu pomáhá, ani nestačí odnášet.

Takového kouzelníka bychom potřebovali doma.

Když maminka říká, že je něco moc drahé,

kouzelník by nám to vyčaroval.

Také se mi líbí krotitel.

Tygři a lvi udělají, co jim řekne.

Až budu u babičky, zkusím krotit Azora.

Třeba se také naučí poslouchat.

Potom je konec a jdeme domů.

Ještě si říkám, že naše paní učitelka asi nikdy nebyla v cirkuse.

Někdy, když přijde do třídy říká: Tady je ale cirkus.

Ale cirkus vypadá úplně jinak než naše třída.

A také je v něm větší legrace.

 

 

 

 

VYSVĚDČENÍ

Dneska jdu naposledy do školy.

Už nemám ani aktovku.

Tatínek mi v pokoji udělal poličku na knížky.

Dal jsem do ní učebnice pro druhou třídu.

Včera jsme s maminkou koupili karafiáty.

Maminka říkala: To je pro paní učitelku,

že to s vámi celý rok vydržela.

Ve škole jsou dneska všichni svátečně oblečení.

Paní učitelka se usmívá.

Vyvolává nás podle abecedy.

Každému popřeje hezké prázdniny a podá mu vysvědčení.

Na stolečku má velikou vázu do které dává kytičky.

Když přijdu na řadu já, vezmu kytku a jdu k tabuli.

Podám ji paní učitelce a říkám:

To máte za to, že jste s námi vydržela celý rok.

Paní učitelka se směje a říká:

Po prázdninách se zase uvidíme, Pepíku.

Musíš ale přidat. Ve druhé třídě to bude těžší.

Dívám se na vysvědčení a mám na něm samé jedničky.

Franta Dvořáčků má také samé jedničky.

Ale možná, že ty jeho jsou trošičku menší než ty moje.

Potom si ještě chvíli povídáme, kam kdo pojede na prázdniny.

Některé děti jedou k moři a některé na tábor.

Já pojedu k dědečkovi a babičce.

To budou určitě ty nejlepší prázdniny z celé třídy.

Franta Dvořáčků říkal, že asi nepojede nikam,

protože budou doma přistavovat dvě místnosti.

Bude pomáhat zedníkům a to mu docela závidím.

Potom se s námi paní učitelka loučí a jdeme domů.

Maminka mě už netrpělivě vyhlíží u okna.

Tak jaké je vysvědčení, Pepíku, ptá se.

My ho budeme dostávat až po prázdninách, říkám

a schovávám ruce za záda.

Přestaň si dělat legraci, říká maminka.

Dneska jsem se špatně vyspala.

Anežce rostou zuby a byla celou noc vzhůru.

Podávám mamince vysvědčení a myslím si:

To když mě rostly zuby, tak jsem určitě nezlobil.

Maminka se podívá na vysvědčení a pochválí mě.

Potom přinese talíř s cukrovím a řekne:

Tady jsem ti připravila odměnu za ty jedničky.

Asi už dopředu věděla, co přinesu.

Ještě musím ukázat vysvědčení křečkům.

Udělal jsem jim s tatínkem hrazdu jakou jsme viděli v cirkuse.

Když budou hezky cvičit, tak dostanou také jedničku.

Odpoledne až přijde tatínek z práce,

tak dostanu ještě mičudu na fotbal.

Než bude odpoledne, zaběhnu ještě za Františkem.

Tak mi to čekání lépe uteče.

Půjdeme se podívat za jeho tatínkem do kadeřnictví.

Možná, že mě pan Dvořáček také ostříhá.

Posledně slíbil, že mi na hlavě udělá ježka.

To by se mi docela líbilo.

Až pojedu k babičce a dědovi, tak by všichni koukali.

A děda by už neříkal, jak jsem vyrostl,

ale jak jsem hezky ostříhaný.

 

 

 

 

KUNĚTICKÁ HORA

Jdeme na výlet.

Tentokrát jde s námi i maminka.

Tatínek říkal, že už je Anežka dost velká.

Koupil si takový ruksak a ponese ji na zádech.

Abychom nemuseli šlapat tak daleko, jedeme kousek autobusem.

Autobus má zastávku u lesa.

Od autobusové zastávky vede úzká silnice nahoru na kopec.

Na kopci stojí starý hrad.

Tomu hradu i tomu kopci se říká Kunětická Hora.

Nahoře na hradě je plno lidí a dětí.

Já mám docela trápení.

Chtěl jsem s Františkem ozkoušet nový míč,

který jsem dostal za vysvědčení.

Protože jsme na výletě musel, jsem míč nechat doma.

Musím to stihnout než odjedeme k babičce.

Maminka si sedla s Anežkou na lavičku.

Anežka si strká ruce do pusy a kňourá.

To jsou ty zuby, říká maminka.

Já a tatínek se jdeme podívat na ochoz.

Dole jsou vidět lesy, pole a silnice.

Kousíček od nás jsou vidět celé Pardubice.

Tatínek si od Dvořáčků vypůjčil dalekohled.

Podívám se, co dělá dědeček, říká

a seřizuje dalekohled na velkou dálku.

Já vím, že si dělá legraci.

To je celý tatínek, řekla by maminka.

Potom mi tatínek dalekohled také půjčí.

Otáčím dalekohled na Pardubice

a je to skoro jako bych koukal s okna.

Potom mi tatínek říká, kam se mám podívat

a ukazuje, kde jsou Krkonoše a kde Českomoravská vysočina.

Také mi říká jména měst a vesnic na které se dívám.

Potom k nám přijde také maminka s Anežkou.

Maminka se rozhlédne a řekne: To je nádherný pohled.

A tatínek na to řekne: To je česká krajina.

Potom se díváme na oblohu na které svítí sluníčko

a už mě ani tak nemrzí, že jsem nemohl jít hrát fotbal.

Najednou si tatínek něčeho všimne a říká:

Podívejte se nad Pardubice.

A tak se díváme nad Pardubice,

odkud pomaličku stoupá k nebi velikánský balón,

vytvarovaný jako půllitr s kopcem pěny.

Koukněte se, něco je na něm napsáno, říká maminka.

Počkáme, až vyletí do větší výšky, říká tatínek.

Pepík by nám to mohl přečíst, říká maminka.

A balón pomalu stoupá, až je tak vysoko jako Kunětická Hora

Už se i přestal otáčet a kolébat.

A tak slabikuji: ŽI VOT JE BÁ JE ČNÝ.

Tatínek i maminka se smějí.

Jenom Anežka se nesměje, protože jak maminka říká,

ta z toho ještě nemá žádný pojem.

Dívám se na balón a potom na maminku s tatínkem

i na moji malou sestřičku a myslím si.

Život je báječný

i když to někdy vypadá úplně jinak.

 

 

 

 

DOPIS

O Velikonocích dědeček říkal,

že se jen párkrát vyspím, budou prázdniny a zase k nim přijedu.

Připadalo mi to, jako strašně dlouhá doba.

Teď už mi to tak dlouhé nepřipadá.

Než pojedeme k babičce a dědečkovi

maminka chce, abych jim napsal dopis.

Tatínek mi také koupil košíček na křečky,

aby nezůstali sami doma.

Hubert je ale pěkný rošťák. Bojím se, aby se cestou neprokousal.

Tentokrát pojede i maminka s Anežkou.

To bude dědeček koukat.

Už mi ani moc nevadí, že je to holka.

Franta říkal, že holky jsou taky lidi.

Teď tedy píši babičce ten dopis.

Maminka mi nadepsala obálku a přilepila na ni známku.

Na známce je obrázek pana prezidenta.

Vypadá úplně stejně jako ten, co ho máme nad tabulí ve třídě.

 

 

Píši Milá babi a dědo!

 Už brzy přijedu. Moc se těším

 Všechny vás zdravím.

 To je asi všechno.

 

 Váš Pepík

 

 

 

 K O N E C