M E D A I L E   Z A   V Y T R V A L O S T

 

 ______________________________________________________

 

 

 

 

 

 MEDAILE ZA VYTRVALOST

 PETR MUSÍLEK

 Prosinec 98 - Únor 99

 

 _____________________________________________________________________

 

 

 

 

 M E D A I L E Z A V Y T R V A L O S T

 

 / Lidé píší deníky, životopisy a monografie. Když píší o  psech, popisuji vlastně jen lidské záliby.

 Napadá mne, co by se stalo, kdyby si jednou přečetli  malé zamyšlení starého psa? Kdyby přestali trvat na tom, že  psát knihy je výhradní výsadou lidského rodu?

 Možná by nám psům o trochu více rozuměli. A možná by více

 rozuměli i sami sobě. /

 

 O B S A H

 1 Jak se pes dostane do rodiny

 2 I lidé se očuchávají

 3 Konečně mám svoji smečku

 4 Co lidem nejvíce chybí

 5 Lidská představa štěstí

 6 Jak vypadá láska

 7 Kolik lidí se vejde do psího srdce

 8 Malí lidé a malí psi

 9 Vytí na měsíc

 1O Co se stává psům i lidem

 11 Volání divočiny

 12 Psí oči

 13 Lidé touží po úspěchu

 14 Pravdy a lži

 15 Psí sny

 16 Pohádka o přátelství

 17 Sváteční den

 18 Psí noviny

 19 Medaile za vytrvalost

 20 Starý pes

 ___________________________

 

 

 

 Kapitola 1

 JAK SE PES DOSTANE DO RODINY

 Tak abyste věděli.

 Když se narodí pes, je strašně mrňavý a děsně neohrabaný.

 Oči má zalepené a skoro neumí chodit.

 Stále piští hlady a věčně se shání po psí mamince.

 Říká se mu štěně.  Všude dělá loužičky.

 Nikomu to ale nevadí a nikdo se na něho nezlobí.

 Nevím proč tomu tak je,

 ale lidé mláďatům většinou všechno odpustí.

 Když uvidí takové právě narozené štěňátko

 dočista ztrácejí soudnost.  Místo aby ho politovali jak je nešikovné,

 tak se začnou pitvořit a říkat takovéhle věci:

 Božíčku, Božíčku, to je krásné štěňátko.

 Nebo: Pojďˇ ke mně chlupáčku ať si tě pohladím.

 Při tom ho berou do dlaní a zvedají tak vysoko,

 že se začne bát a pištět.

 Lidé jsou vůbec někdy strašně divní.

 Vůbec nechápou, že věci které se líbí jim,

 mohou být nám psům nepříjemné.

 x

 Štěňátko ale roste.

 Velcí lidé začnou říkat, že jeden pes v domě stačí.

 Maličcí lidé slibují, že se o štěňátko budou starat.

 Velcí lidé jim ale vysvětlí,

 že na světě je plno malých holčiček a chlapečků,

 kteří také chtějí pejska.

 Tak se stane, že jednoho podzimního odpoledne,

 přijde pán s malým chlapcem a štěňátko si odnese.

 Psí mamince je nějaký čas smutno.

 Psí maminka ale ví, že její pán nedovolí,

 aby štěňátko dostali zlí lidé.

 Stejně jsem přišel ke svým lidem já.

 Už je to dávno.

 Na ledacos si nevzpomínám.

 Nikdy ale nezapomenu na vůni své maminky,

 ani jak dlouho trvalo, než jsem přivykl nové rodině.

 Malý človíček mě přenášel z místa na místo.

 Velcí lidé se smáli a říkali:" Ty si s ním povídáš

 jako by to byl tvůj bratříček."

 Malý človíček si se mnou hrál,

 ale všechno co jsem potřeboval mi dával jeho tatínek.

 Brzy jsem poznal, že právě on je vůdcem lidské smečky.

 Odvedl mne k panu doktorovi a koupil mi na krk cedulku,

 které se říká psí známka.

 Psí známka je totéž jako u lidí občanský průkaz.

 Bez občanského průkazu a bez psí známky jsou jen bezdomovci  a toulaví psi, kteří nemají pána.

 Bezdomovci a toulaví psi mají těžký život.

 Stále musí někam utíkat, protože nikde nebydlí.

 Kdo nikde nebydlí, toho lidé nemají rádi.

 Nevím, proč to tak je.

 Vždyť bezdomovci i toulaví psi

 by měli rádi vlastní domov.

 Ve světě lidí je ale plno věcí,

 kterým my psi nerozumíme.

 Abych ale neodbíhal.

 Prostě pes přijde do domácnosti tak,

 že si ho některý člověk vybere.

 Nikdy jsem neslyšel, že by to mohlo být naopak.

 Nás psů se většinou nikdo na nic neptá.

 

 -----------------------

 

 

 Kapitola 2

 JAK SE LIDÉ OČUCHÁVAJÍ

 Řeknu Vám, být člověkem není jednoduché.

 My psi, nemáme knihovny a nechodíme do školy.  Vyslechneme ale plno věcí, o kterých lidé nikdy neslyšeli.

 Lidé už zapomněli naslouchat.

 Všimněte si, jak to vypadá, když si spolu povídají.

 Jeden mluví přes druhého.

 Každý se snaží ostatním rychle něco oznámit.

 Přeskakují z jedné věci na druhou,

 až vlastně nikdo neví o čem je řeč.

 My psi štěkáme zřídka.

 Oznamujeme jenom důležité věci.

 Že máme hlad.

 Že je za dveřmi někdo, koho máme rádi.

 Že se chceme proběhnout.

 Někdy se jenom tak zdravíme s ostatními psy.

 Kdyby lidé méně mluvili a více naslouchali,

 byli by spokojenější.

 Mimo umění naslouchat ztratili lidé i čuch.

 Nemyslete si, lidé se také očuchávají.

 Je to už ale dávno, kdy žili ve smečce

 a tak se jim všechno popletlo.

 Zatímco psi hledají čichem co je uvnitř,

 lidé osahávají povrch.

 Proto se jim často stává, že si vyberou kost,

 v které není žádný morek.

 Zatímco pes už na dálku cítí,

 že se k jeho domu blíží zlý člověk,

 lidé se nechají poplést hezkými šaty a magií slov.

 Lidé snadno ztrácejí hlavu.

 Přestože už dávno nežijí ve smečce,

 ve chvílích nadšení nebo rozhořčení,

 někdy jednají jako zdivočelí psi.

 Občas se za lidi trochu stydím.

 Když začnou vyvádět,

 zalezu do kouta a čekám až bouřka přejde.

 Lépe než velcí lidé se očuchávají děti.

 Třeba když se potká Pepík s Fanouškem na pískovišti.

 Přestože se neznají, vůbec to nevadí.

 Začnou stavět hrady a vyhrabovat tunely.

 Nepotřebují téměř nic.

 Mimo písku je stavebním materiálem instinkt a fantazie.

 Co na tom, že jejich stavby trvají chvíli.

 Nakonec vždycky někdo přijde a hrad rozboří.

 Dětem to není jedno, ale málokdy jsou kvůli tomu nešťastné.

 Vždyť věrné kopie těch staveb

 zůstávají uloženy v jejich srdci.

 Spoušť a zbořeniště je pouze novou výzvou.

 Děti jsou otevřenější než dospělí.

 Věří světu kolem, protože ten svět

 je plný přátelských pachů.

 Ještě neznají nedůvěru, které dospělí

 nesprávně říkají zkušenost.

 Škoda, že je velcí lidé postupně odnaučí

 říkat pravdu, žít v pravdě

 a nakonec i pravdu vidět.

 Jenomže kde se začíná lhát,

 končí i svět instinktů a opravdové fantazie.

 Možná, si řeknete,

 " Co nám tady bude starý pes povídat o pravdě? "

 Já vím, nejsem chytřejší

 a nemohu být kritikem ani soudcem.

 Mluvím jen o tom, co jsem viděl mezi lidmi.

 Protože jsem pes, neumím lhát.

 Nedokáže to žádný z mých čtyřnohých kamarádů.

 My psi se dovedeme pouze očuchávat.

 Pravda a lež je majetkem lidí.

 A majetek se dá buď rozmnožit nebo prohospodařit.

 

 Kapitola 3

 KONEČNĚ MÁM SVOJI SMEČKU

 Štěňátko, které děti přinesou do rodiny

 první dny nechápe co se s ním stalo.

 Hledá mámu, ale máma tu není.

 Dívá se na lidi, které nezná a trochu se bojí.

 Všude kolem cítí nové pachy

 a protože je na světě teprve krátce,

 neví, co je dobré a co špatné.

 Všichni kolem si zpočátku myslí,

 že si pořídili novou hračku.

 Jenomže pejsek nechce být hračkou.

 Chce být někdy kamarádem a někdy mazlíčkem.

 Někdy si chce i trochu dupnout a zaštěkat,

 protože kdo by měl v rodině poroučet ne-li on.

 Už od první chvíle probíhá zápas o vymezení hranic.

 Dělá to samé co dělají lidé, ale u pejska

 je všechno tak trochu jako hra.

 Když se mu nepodaří prosadit svou,

 není uražený, ani se nezlobí.

 Pokud pozná, že to kapánek přehnal,

 schová se do své bedýnky

 a čeká, až se na všechno zapomene.

 Malí lidé by chtěli se štěňátkem i spát.

 Všude ho ssebou nosí

 a trochu přivolávají každou pohromu,

 kterou pejsek způsobí.

 Jejich maminka občas křičí: Sem mi ten pes nesmí!!!

 Potom ale jde, srovná pokrabacený ubrus,

 uklidí převrácenou vázu

 a utře loužičky,

 které se třpytí jako bezelstné psí oči.

 Nejtěžší zápas, který pejska čeká,

 je zápas o srdce velkých lidí.

 Srdce velkých lidí jsou totiž těžko přístupná.

 Pod okoralým povrchem leží letitá veteš,

 vzdor a ublíženost,

 o které sami neví, kde se tam vzala.

 Maminka od malých lidí občas říká:

 " Tatínku domluv jim! Tohle přece pes nesmí!

 Musíte ho trochu vycvičit a vychovat! "

 Tatínek většinou udělá jenom: " Hmm, "

 a potom si dál čte noviny nebo poslouchá zprávy.

 Po nějakém čase přinese z obchodu cedulku,

 na které je obrázek velikého psa a nápis

 T A D Y B Y D L Í M J Á

 Tu cedulku připevní na branku u dvora

 a čeká, co na to ostatní členové rodiny.

 Maminka od malých lidí se zasměje a řekne:

 " Jsi blázen. Někdy si myslím,

 že máš míň rozumu než děti."

 Dětem se samozřejmě cedulka líbí.

 Já jsem také docela rád.

 Ne, že bych byl tak malicherný,

 aby mi záleželo mám-li svou vizitku na dveřích.

 Celou věc považuji spíše za další krůček

 do přízně velkých lidí.

 Velcí lidé totiž neumí milovat svobodně.

 K tomu, aby něco přijali do svého srdce,

 potřebují objekt lásky opatřit cedulkami

 a tak si ho označkovat.

 Nejsem už tak malé štěně.

 Každým dnem víc a víc poznávám malé i velké lidi

 a přes všechny jejich nedostatky je mám rád.

 Když potom jednoho dne usnu za prádelním košem

 a slyším jak mě všichni hledají, mám vyhráno.

 Maminka řekne: " Co se to stalo?

 Dneska jsem toho našeho psa ještě neviděla. "

 Čeho bych se ještě bál. Mám svoji vlastní smečku.

 

 Kapitola 4

 CO LIDEM NEJVÍCE CHYBÍ

 Přešla zima, jaro, léto a už je zase podzim.

 Je mi jeden rok a dávno nejsem štěňátko,

 které se všem pletlo pod nohama.

 Už jsem rozumný pes.

 Přemýšlím, proč jsou lidé neustále nespokojení.

 Zahradou poletuje barevné listí

 a mezi holými větvemi stromů mňouká vítr.

 Podzim je krásné roční období

 Dny se pomaličku krátí a noční obloha je plná hvězd.

 Někdy svítí i měsíc.

 Jeho světlo ve mně probouzí zvláštní neklid.

 Hluboko v zasutých vzpomínkách pádí smečka psích předků

 a postříbřenou loukou zní štěkot a vzrušené vytí.

 Lidé tak vzdálené sny nemají. Lidským snům chybí fantazie.

 Lidem chybí plno věcí,

 které jsou pro nás psy naprosto samozřejmé.

 Když lidé mluví o psech, všechno popletou.

 Říkají třeba:" To je psí čas. "

 Tím chtějí říci, že je ošklivo.

 Psí čas, ale žádné ošklivo nezná.

 Jindy třeba řeknou: " Je věrný jako pes."

 To je také špatně.

 Věrnost a nevěra jsou lidská měřítka.

 Pes miluje svého pána, protože to ani jinak nejde.

 Kdyby neměl svého pána, nikam by nepatřil.

 Takový život si vůbec nedovede představit.

 Já svého pána cítím už zdaleka.

 Když se odpoledne vrací z práce,

 všeho nechám a běžím mu naproti.

 To samé dělají všichni psi které znám.

 Dělají to i tehdy, když jejich pán není zrovna hodný.

 U nás psů trvá nikdy nekončící důvěra v dobrotu,

 která třeba ani není vidět.

 Lidé stále o něčem pochybují.

 Když jim někdo způsobí radost, hned se ptají:

 Proč to udělal? A jak mu to oplatím?

 Místo aby byli šťastní když svítí sluníčko, říkají:

 To je dneska horko.

 Nikdy nejsou spokojení s tím, co je.

 Když některé věci nejsou jak by si přáli, hned zjišťují:

 Kdo za to může? Lidem chybí důvěra.

 My psi se netrápíme zbytečnostmi.

 Dovedeme se radovat z věcí, které jsou teď.

 Od těch, kteří nás mají rádi se necháme pohladit

 a těm druhým se raději vyhneme.

 Nemyslíme na ně jako na své nepřátele.

 Nehodnotíme jací jsou. Uhýbáme jejich zlosti a věříme,

 že se třeba stane zázrak.

 Vždyť i ze zlostné nálady se člověk může vyléčit.

 To všechno jsou věci, které lidem chybí.

 Jednoho je mi však skutečně líto.

 Přestože většina lidí žije ve smečkách,

 někdy se mi zdá, že jsou uvnitř sebe velmi osamělí.

 Nemají komu položit hlavu na kolena.

 Nechat se pohladit od někoho,

 kdo je nad všemi škrábanci a bouřkami.

 Dokud jsou lidé malí, mají rodiče.

 Z malých lidí se ale časem stávají velcí lidé.

 Najednou tu nikdo není.

 My psi máme svého pána celý život.

 Třeba nás někdy potká i něco zlého.

 Třeba se vrátíme domů potrhaní a samý šrám.

 Teď nám nejsou naši psí kamarádi nic platní.

 V tu chvíli však můžeme položit hlavu na kolena svého pána,

 nechat se pohladit a podrbat za ušima.

 Láska někoho, kdo nás přesahuje, je ten nejúčinnější lék.

 Kdyby lidé dokázali nalézt svého pána, byly by šťastnější.

 

 

 Kapitola 5

 LIDSKÁ PŘEDSTAVA ŠTĚSTÍ

 Lidé nejsou nešťastní proto, že by jim okolní svět

 dával málo věcí a málo lásky.

 Lidé jsou nešťastní proto, že ztratili schopnost

 rozpoznat, co je důležité.

 A protože nedokáží rozpoznat co je důležité,

 nedokáží ani přijímat dary, kterých je všude plno.

 Když mi můj pán hodí klacík,

 přinesu mu ho k nohám a jsem spokojený.

 Když na stromě sedí kos, běhám pod stromem

 a zkouším k němu vyskočit.

 Cítím v zubech jeho peří a zapomenuté instinkty lovce

 prostoupí každý můj chloupek radostným vzrušením.

 Nikdy toho kosa nechytím.

 Je příliš mrštný a větve jsou příliš vysoko.

 Je to ale krásná hra, v které nikdo neprohrává.

 Lidé nehrají hry, v kterých nikdo neprohrává.

 V hrách velkých lidí většinou prohrávají všichni.

 Lidé si někdy myslí, že budou šťastnější,

 když kolem sebe nashromáždí plno věcí.

 Nejdříve se trápí, že se jim to nedaří dost rychle.

 Ve chvíli kdy se jejich přání uskuteční,

 stávají se zajatci svých věcí.

 Jsou nespokojení o co všechno se musí starat.

 Říkají: Já nemám čas. Ještě musím umýt auto.

 Ještě musím opravit plno přístrojů,

 které jsem si pořídil aby mi usnadnili práci.

 Ještě musím vyzdobit místnost,

 kde se sejdu se svými přáteli.

 Lidé nechtějí vidět, že věci a místnosti nejsou důležité.

 Než všechno umyjí, vyčistí a připraví je noc.

 Když ulehnou do postele, mají špatný pocit,

 že něco důležitého nestihli.

 V noci je možná neuskutečněné sny navštíví.

 Ale přestože budou někdy velmi krásné,

 po probuzení na ně zapomenou.

 Štěstí pro lidi není krajinou, v které se nacházejí,

 ale vzdáleným cílem, který je třeba dobýt.

 Na své zápasy o štěstí se připravují

 jako bojovník, spěchající do války.

 Ani ve snu je nenapadne, že všechno důležité

 je přímo na dosah.

 Někdy se mi zdá, jako by viděli jenom do dálky.

 Jejich nejbližší okolí je jedna veliká,

 šedá a nezajímavá šmouha.

 Daleko vepředu je všechno nebývale krásné.

 Jedné věci nerozumím. Proč lid,é kteří nejsou hloupí,

 tak lehko podléhají sebeklamu.

 O nás psech se říká, že do dálky vidíme špatně.

 Ale co je to dálka?

 Dálka je jenom místo, kde právě nejsme.

 Rozdílnost vytváří naše přítomnost.

 Kdyby se takto lidé dívali na dálku, věděli by,

 že největší štěstí je být sebou.

 Lidé si také přejí, aby je ostatní uznávali.

 Myslím, že jejich potřeba předvádět se ostatním

 souvisí s tím, že nemají pána.

 Jejich cesty se rozutíkají do všech stran

 a vlastně většinou nikam nevedou.

 Pes vybíhá z jediného bodu

 a do toho výchozího bodu se neustále vrací.

 Dobří psi nikdy nezabloudí.

 Jejich oči, čich a sluch jsou jako antény

 namířené k tomu nejskutečnějšímu domovu.

 Že psi nedokáží popsat a pojmenovat štěstí?

 Psi to k ničemu nepotřebují.

 Štěstí není ani stěhovavý pták, ani věc, kterou lze koupit.

 Štěstí není nikde daleko a nemá žádnou barvu.

 Štěstí je buď uvnitř nás, nebo není nikde.

 

 

 Kapitola 6

 JAK VYPADÁ LÁSKA

 Lidé chtějí mít ve všem pořádek.

 Dokud všechno kolem nezváží, nezměří

 a nezařadí do příslušné škatulky, nejsou spokojeni.

 V některých případech jim tato činnost usnadňuje život.

 Například když staví dům vědí,

 jak silné musí být zdi

 a jak těžká střecha.

 Maminka od malých lidí když peče bábovku,

 nahlédne do kuchařky a tam se dozví,

 kolik má namíchat mouky, kolik vajíček,

 kolik cukru a kolik hrozinek.

 Protože se řídí podle návodu, všechno dobře dopadne.

 Kuchařka nikdy nezklame.

 Proto se velcí lidé snaží

 sestavit návody téměř na všechno.

 Jsou ale pěkně vedle.

 Na světě je totiž plno věcí,

 které se nedají ani zvážit, ani změřit.

 Na mnohé z nich nejde napsat ani návod,

 ani nakreslit plánek.

 Jednou z takových věcí je láska.

 Lidé mezi sebou o ni často a rádi mluví.

 Řekl bych, že láska je jejich oblíbené téma.

 Lidé vůbec kolem všeho nadělají plno řečí.

 Já o lásce nemluvím vůbec.

 Lásku si představuji

 jako louku plnou motýlů a slunce.

 Po té louce běhá plno mých psích kamarádů.

 Je na ni také plno psích maminek a psích holčiček

 Na té louce nikdo nikomu neubližuje.

 Možná, že by podobně měla vypadat láska

 i ve světě lidí.

 Vždyť svět není zlý, jak lidé někdy říkají.

 Plno ošklivých věcí existuje pouze v představách.

 Až se lidé naučí žít více přítomností,

 pochopí, že si většinu trápení způsobili sami.

 Někdy se říká, že pes si pamatuje každého,

 kdo mu ublížil. Asi je to pravda.

 Pes se ale nikdy nemstí.

 Chrání své teritorium a snaží se nepustit do něj zlo.

 A nemyslete, že jeho ostražitost je věčná.

 Někdy stačí upřímné pohlazení

 a všechny signály vycházející z člověka,

 dostanou opačné znaménko.

 Možná je všechno tím,

 že lidé nechápou plynutí času.

 Čas je pro ně buď zlodějem, který odnáší krásné okamžiky,

 nebo překážkou, kterou je nutné zdolat.

 Všechno je ale naopak.

 Láska i čas si jsou velmi podobné.

 Pro nás psy je to samozřejmá věc.

 Dávat někomu svůj čas, znamená dávat lásku.

 Kdo má času málo, ať o lásce nemluví vůbec.

 Velcí lidé také nemají rádi změnu.

 Všechno, čeho se zmocní, chtějí uložit do vitríny paměti

 a opatřit cedulkou s nápisem:

 TO JE MŮJ ÚLOVEK. NEDOTÝKAT SE! NESAHAT!!!

 Protože se ale všechno mění, říkají:

 Škoda, že jsi to neřekl dříve. Škoda, že nejsme mladší.

 Škoda, že mám tak málo času.

 My psi chápeme lásku jako samozřejmost.

 Pro lidi je někdy závazkem a někdy obtížným břemenem.

 Skutečně milovat, dokáží jenom maličcí lidé.

 Možná je to tím, že se dívají od země směrem vzhůru.

 Možná na tom úhlu pohledu strašně záleží.

 Velcí lidé pohled od zdola považují za ponižující.

 Vůbec je nenapadne,že od zdola je vidět až ke hvězdám.

 

 

 Kapitola 7

 CO VŠECHNO SE VEJDE DO PSÍHO SRDCE

 Za domem kde žiji, je veliký plácek,

 který nikomu nepatří.

 Na jaře se plácek zazelená trávou

 a kluci zde prohánějí odřený míč.

 K večeru na plácek chodí velcí lidé se svými psy.

 V létě když tráva vyroste suší velcí lidé seno.

 Vždycky vysekají tu nejlepší travičku

 a zaplevelená místa vynechají.

 Ostrůvky kopřiv a bodláků jsou rok od roku větší.

 Velcí lidé zapomínají, že ke každému čtyřlístku

 patří i trocha bodláků a kopřiv.

 Protože jsou pohodlní,

 věcí o kterých myslí, že jsou na nic

 je čím dál více.

 My psy nerozlišujeme mezi tím co je potřebné a nepotřebné.

 Co vidíme kolem sebe prostě je.

 Do našeho srdce se vejde hebká tráva i prales buřiny.

 Pro nás jsou důležité stopy a pachy,

 kterými značkujeme hranice svého bezpečí.

 Teď si možná myslíte, že my psi jsme příliš sobečtí,

 když neustále vymezujeme co je naše.

 Hranice o kterých mluvím, ale nejsou hranicemi vlastnictví.

 Viděli jste někdy že by pes něco vlastnil?

 Naše hranice jsou právě jen o bezpečí,

 o pocitech blízkosti pána a o jistotě domova.

 Pokud nemáme hlad a nikdo nám neubližuje,

 nepotřebujeme nic jiného, než pohlazení.

 Já vím teď si řeknete,

 že lidé vlastně také nic jiného nepotřebují.

 Jenže u lidí je všechno daleko složitější.

 Lidé se snaží se vším obchodovat.

 Za všechno co nabídnou musí dostat zaplaceno.

 Já vím, že ne vždycky penězi,

 ale něčím co pokládají za důležité.

 Nedokáží rozdávat radost a štěstí, aniž by očekávali,

 že se jim jejich investice vrátí.

 My psi víme, že každá radost, o kterou se zasloužíme

 je naší radostí.

 Nosíme v srdci plno věcí, které rozšiřují náš svět.

 Jsme rádi když nás někdo pohladí,

 ale nikdy svou lásku nevymněňujeme za pohlazení.

 Pohlazení je strašně dobrá hrozinka na dortu.

 Hrozinky jsou ale jenom ozdoba.

 Ten kdo s nimi nemá co ozdobit, může být obklopen věcmi,

 obdivován řadou lidí

 a přitom je tím nejchudším člověkem na světě.

 My psi se od lidí lišíme v mnoha věcech.

 Nemáme banky, nemáme trezory, nemáme ani kapsy.

 Všechno co považujeme za důležité,

 zahrabeme buď do země nebo uložíme do svého srdce.

 Pod zem se vejde skoro všechno.

 Do srdce pouštíme jenom co je opravdu důležité.

 Je to velmi zvláštní,ale čím je naše srdce plnější

 tím je lehčí a lehčí.

 Pomaličku se stává kouzelným balónem,

 stoupajícím k modrému nebi.

 Někde hluboko dole se ztěžka pohybují lidé,

 kteří nemohou unést tíhu prázdnoty a závistivě pozorují

 barevné tečky plující kousíček od slunce.

 My psi se nechceme nad lidi vyvyšovat

 víme, že je na světě plno hodných lidí.

 Že mnozí z nich dokáží také rozdávat radost.

 Právě proto, že je máme rádi býváme smutní,

 když vidíme jak se zbytečně trápí.

 Přitom je všechno tak jednoduché.

 Vždyť přece stačí rozlišit co je důležité

 a těmi důležitými věcmi naplnit srdce.

 

 

 Kapitola 8

 MALÍ LIDÉ A MALÍ PSI

 Louka, na které si hrají malí lidé a malí psi

 je porostlá nízkou trávou a ostrůvky bodláků.

 Obzor je tak blízko, že je možné se k němu rozběhnout.

 Nejsou zde žádné výkopy, žádné cestičky,

 ani žádné cedule s nápisem VSTUP ZAKÁZÁN.

 Velcí lidé považují louku za místo, které není k ničemu.

 Říkají: Jaká škoda,že k louce nevede silnice.

 Mohlo by se na ni udělat parkoviště pro auta.

 Pak by přinášela alespoň nějaký užitek.

 Velcí lidé netuší, kolik zázraků mají přímo před očima.

 Čtou knihy a sledují televizní seriály o paralelních světech

 a přitom je nenapadne, že kousek od domu

 je průchod a hvězdná brána přesahující veškeré představy.

 Malí lidé a malí psi nepotřebují průvodce.

 Vstoupí do neviditelného světa a Čáry máry fuk

 i Abrakadabra jsou jen zbytečným zaklinadlem.

 Klíče, kterými odmykají nekonečno, mají božský původ

 a jsou starší než jakákoliv slova.

 My psi když vyrosteme trochu zpohodlníme.

 Už nás tolik nebaví

 jezdit po lochneskách a toboganech fantazie.

 Nikdy se jich ale nevzdáme úplně.

 Všimněte si starého psa

 když ve spánku cuká víčky a koutky úst.

 To není nemoc ani neklidný spánek.

 Věřte, že v té chvíli běhá kouzelnými zahradami

 ve kterých nefouká studený vítr,

 kde jsou jen samé dobré kosti

 a kam bez přestání svítí sluníčko.

 Přál bych si, aby malým lidem až vyrostou,

 zůstali alespoň klíče

 k branám jejich dětských snů.

 Někdy se na louce objeví i velcí lidé.

 Buď jdou na procházku se svými psy,

 nebo dohlížejí na ty nejmenší z malých lidí.

 Pokud mají sebou psa, uvolní mu vodítko

 a nechají ho volně pobíhat po louce.

 Někdy sebou přinesou klacík nebo umělou kost,

 a učí svého psa plnit příkazy.

 Volají třeba: Azore, přines kostičku!

 nebo: Bene, podej pánovi klacík!

 My psy většinou děláme, že nerozumíme.

 Rozběhneme se za klackem a utíkáme s ním daleko od pána.

 To potom pán křičí: Azore, k noze! Bene, ke mně!

 Ještě chvíli se předvádíme, protože každý pes ví,

 že pán nechce úplně bezpodmínečnou poslušnost.

 To by nebyla žádná hra. Také by náš pán neměl pocit,

 že vycvičit psa není vůbec jednoduché.

 My psi máme smysl pro hru.

 Každá hra musí vypadat jako doopravdy,

 a přitom se nesmí zapomenout na slovíčko jako.

 Když si velcí lidé hrají se psi skoro nikdy se nerozlobí.

 Ve hrách, které hrají mezi sebou, pomíchají co je doopravdy,

 s tím, co je jenom hra a obviňují celý svět.

 Říkají:" Vy švindlujete. S vámi já nehraju."

 Zapomínají, že věcí, které jsou doopravdy

 a na kterých záleží je tak maličko,

 že by je dokázali spočítat na prstech jedné ruky.

 Malí lidé si podobné starosti vůbec nepřipouští.

 Malí lidé a malí psi se dokáží do krve rozlobit,

 ale ve chvíli, kdy hra skončí,

 odkládají vzdor a zlost jako nepotřebnou rekvizitu.

 O minulost se přou jenom lidé bez budoucnosti.

 Malí lidé se k prohrám a faulům nevracejí.

 Hledí přes hebkou trávu i pichláče bodláků

 a chápou, že s tím co bylo, se už nedá hrát.

 Zítřek slibuje zázraky. A létat lze jen bez zátěže.

 

 

 Kapitola 9

 VYTÍ NA MĚSÍC

 Že psi vyjí na měsíc je lidské rčení.

 Někdy se takovému rčení říká básnická licence nebo metafora.

 Mně se rčení, výt na měsíc líbí,

 přestože nemá s měsícem nic společného.

 Toto rčení je o smutku, o snech a o veliké touze.

 Nic z toho by ale nemohlo existovat

 bez kořenů sahajících hluboko do minulosti

 a výhonků utíkajících bůh ví kam.

 Každý z nás psů však v sobě nese částečku vesmíru,

 které se říká paměť.

 A nemyslete, že paměť psa je něco obyčejného.

 Že je pouhou schránkou našich soukromých zážitků.

 Kdyby tomu tak bylo, byl by náš život strašně chudý.

 To by vlastně znamenalo,

 že jsme na světě jenom kratičkou dobu.

 Paměť je vlastně podhoubím života.

 Lidé dělají všechno, aby paměti utekli.

 Někdy dokonce říkají takové hlouposti,

 jako že minulost je zátěží, která jim brání vzlétnout.

 My psi víme, že proti minulosti se nedá bojovat,

 nemá smysl na ni nadávat

 ani ji upravovat podle svých představ.

 Minulost je nezávislá na přítomnosti

 a žije svým vlastním životem.

 Teď si možná říkáte, že jsem se zbláznil,

 když tvrdím, že minulost žije svým životem.

 Ona ale skutečně žije.

 Žije v hlubokých vrstvách vzpomínek.

 Žije jako ryba v rybníce,

 která se jenom někdy vynoří na hladinu

 a svým šplouchnutím nakreslí terč,

 který se rozrůstá až splyne s nekonečnou hladinou.

 

 

 My psi se minulosti nezříkáme.

 Někdy se stává, že zabloudíme do dávno zmizelého světa.

 Proháníme se po stepích patřících do jiného tisíciletí.

 Účastníme se honů a štvanic v pohádkových dobách.

 Lidem se občas vybaví podobné záblesky minulosti.

 Lidé ale ve všem hledají něco záhadného.

 Nechápou, že v sobě nosí tisíciletou paměť

 a tak říkají:

 To jsou naše vzpomínky na minulé životy.

 Asi je to tím, že se na vlastní život dívají

 jako na cosi odděleného od celku.

 Nechápou, že život je jedním z lístečků na stromě vzpomínek

 a že jenom z něj čerpají své možnosti i svá omezení.

 Naše vytí na měsíc je trochu smutkem

 nad tím, jak malou jsme částečkou,

 i radostí, že patříme k nedohlednému celku.

 Na rozdíl od většiny lidí věříme v nesmrtelnost.

 Myslíme si totiž, že paměť, která zůstává

 je důležitější než chlupy a drápy

 i než všechny zahrabané kosti, rány a pohlazení.

 To vůbec neznamená,

 žebychom snižovali jedinečnost okamžiku.

 Vždyť každý náš okamžik je stopou,

 která se ukládá do paměti psů,

 do paměti lidí, do paměti života.

 Pro nás staré psy, kteří jsme už ledacos zažili

 je paměť i kompasem ukazujícím do budoucnosti.

 Lidé budou samozřejmě mluvit o intuici

 a podobných těžko vysvětlitelných věcech.

 My psi ale víme, že každá naše radost i bolest

 byla už tisíckrát prožita a tisíckrát překonána.

 Naše vytí na měsíc

 je kratičkým zastavením v čase,

 který má na obou stranách překročitelný obzor.

 

 

 

 Kapitola 10

 CO SE STÁVÁ PSŮM I LIDEM

 Když jdu po ulici, každého zdravím.

 Někoho veselým štěkotem, někoho pohozením hlavy,

 někoho zavrčením.

 Lidé dělají to samé i když si to někdy neuvědomují.

 Člověk jde, uvidí někoho s kým se nechce potkat

 a rychle přejde na opačný chodník.

 Bláhově se domnívá,

 že se vyhnul nepříjemnému setkání.

 Samozřejmě že to není pravda.

 Ta záporná pozdravení jsou stejně průkazná jako slova.

 Člověk se nám psům v mnohém podobá,

 ale na rozdíl od nás se nepochopitelným způsobem

 stává zajatcem vlastních postojů

 Člověk si každý svůj úsměv i každé zavrčení

 ukládá do vlastního srdce.

 Proto jsou některá lidská srdce plná pálivého koření

 a štiplavých přísad.

 Lidé i psi rádi přespávají v místech, kde je jim dobře.

 Místům kde je jim dobře říkají domov.

 Domov lidí je většinou v místě,

 kde mají uložené věci, které jim patří.

 Domov psů je tam, kde je jejich pán.

 My psi narozdíl od lidí víme, že přítomnost pána

 je nad všechny krásné věci.

 Lidé i psi mají rádi hry.

 Jsou hry které lidem závidím.

 My psi si nedokážeme hrát s materiálem.

 Hře, o které mluvím říkají lidé tvůrčí činnost.

 Tvůrčí činnost je podobná snu,

 ale narozdíl od snu nekončí probuzením.

 Lidé někdy dokáží vytvořit věci,

 které jsou opravdovější než skutečnost.

 

 

 Tvůrčí činnost je jednou z lidských stop.

 Lidé i psi totiž zanechávají stopy.

 Psí stopy jsou pokaždé stopami nohou.

 Lidské stopy jsou někdy i stopami myšlenek.

 Psi dokáží ve vlastních stopách neomylně číst.

 Lidé jsou často zmateni.

 Hledají ve stopách potvrzení vlastních představ,

 jakoby všechno čím jsou obklopeni

 bylo jejich vlastnictvím.

 My psi víme, jak mnoho věcí

 je stejně důležité pro psy, pro lidi

 i pro celý svět.

 Nehledáme souvislosti, protože to není našim úkolem.

 Jedno však víme zcela bezpečně.

 Stopy kterými je popsaná tvář země,

 jsou ve skutečnosti podrobnými mapami života.

 Umění číst ve stopách učí pokoře.

 a pokora není nic jiného, než úcta k řádu.

 Někdy se nám stává, že se dostaneme do úzkých.

 Nikdo nemá čas. Nikdo nás nepohladí.

 Náš svět se smrskne na malý prostor okolo psí boudy.

 Velcí lidé mají vlastní velké starosti

 a pro své starosti na nás zapomenou.

 Když se něco takového stane, jsme smutní.

 Jsme smutní, protože nám chybí láska.

 Jsme ale smutní i proto, že cítíme cizí bolest.

 Svět ve kterém krouží bolest jako dravý pták

 je světem který ohrožuje i naše štěstí.

 Nikdy se nedokážeme odpoutat od lidských starostí.

 Za dlouhá staletí během kterých si nás lidé ochočili,

 se naše osudy vzájemně propojily

 a vytvořily jediný celek.

 Je škoda, když se lidé uzavřou do svých smutků a starostí.

 Vždyť v každém pohlazení, na které čekáme,

 je i odpověď a lék na jejich bolest.

 

 

 Kapitola 11

 VOLÁNÍ DIVOČINY

 Člověk i pes jsou proti některým věcem bezbranní.

 Volání o kterém je řeč

 leží daleko za hranicí slyšitelnosti.

 Možná proto nikdo z okolí nechápe, co se vlastně děje.

 Člověka popadne jakési šílenství.

 Dělá nerozumné věci. Rozčiluje své okolí.

 Je tak strašně umanutý, že s ním není rozumná řeč.

 Sousedé srazí hlavy dohromady a potutelně se usmívají.

 Říkají: Ten chlap se zbláznil. Ta ženská je šílená.

 Snaží se dopátrat příčin a odhalit podstatu.

 Většinou ani netuší, že virus tohoto šílenství

 odpočívá i v jejich srdci.

 Vidí jenom malinkou částečku poblouznění a tak se domnívají,

 že by stačilo pár slov, chladná hlava,

 a všechno se vrátí do řádných kolejí.

 Jejich dobrá vůle je ale nanic.

 Přišli se svými návody příliš pozdě.

 Člověk ovládaný hlasem divočiny  je ani nemůže slyšet.

 Sopka, která se ohlašovala stoupáním neviditelné páry

 již vyvrhuje kameny a hrozí vroucí lávou.

 Nespokojenost a pocit prázdnoty touží po naplnění.

 Že je to v tuto chvíli iracionální touha?

 Samozřejmě.

 Jenomže když vzduchem poletuje kamení

 je asi nerozumné klást otázky a hledat vysvětlení.

 Pokud se někdy dostanete do blízkosti člověka,

 který je posedlý tímto svatým šílenstvím

 vezměte nohy na ramena, na nic se neptejte

 a najděte si bezpečný úkryt.

 To není zbabělost. V ničem byste mu nepomohli.

 Věřte, že vás ještě bude potřebovat.

 

 

 Jednoho dne láva vychladne

 a z létajícího kamení se stane nehybný reliéf krajiny.

 Bude potřeba obnovit cesty, obvázat rány

 a uvést všechno do stavu v jakém lze bezpečně žít.

 Tehdy přijde pravá chvíle pro vaši pomoc.

 V tomto pobouřkovém čase, když už máte tu potřebu

 můžete začít i s hledáním pravdy.

 Asi se ničeho nedoberete. Pohoříte na lidské logice,

 která neumí pracovat z neznámými faktory.

 Instinkty, tisíciletá paměť

 a nikdy nekončící experimenty hledání

 patří do oblasti, kterou nelze číselně vyjádřit.

 Budete-li si klást tyto otázky, zcela jistě pohoříte.

 I tak bude mít vaše snaha smysl.

 Hledání pravdy má smysl i když ji nenajdete.

 Nás psy občas postihne podobná forma poblouznění.

 Naše oči se potáhnou neviditelnou blánou.

 Čich zaznamená pachy nepředstavitelné důležitosti.

 A v našem jindy klidném srdci

 se rozpoutá bouře nespokojené a tesklivé touhy.

 Ženeme se do neznáma a svět který jsme znaly

 je najednou šíleně krásný a šíleně nebezpečný.

 Víme, že nás čeká trest. Víme že se pán bude zlobit.

 V té chvíli ale není nic, co by nás dokázalo zastavit.

 Velcí lidé říkají: Tak se nám ztratil pes.

 Malí lidé chodí okolo domu a vyvolávají naše jméno.

 I přes své poblouznění, cítíme, že nás hledají.

 Někdy trošičku smutně zakňučíme, ale běžíme dál.

 Po čas svatého šílenství je všechno ostatní zapomenuto.

 Když se po několika dnech vrátíme zplihle domů,

 sami nevíme, co se vlastně s námi dělo.

 Většinou máme štěstí. Pán se nějaký čas mračí,

 ale protože nás má rád, nic nám nevičítá.

 Možná i ze své zkušenosti ví,

 že jsou věci, které se dají pouze přijmout.

 

 

 Kapitola 12

 PSÍ OČI

 Psí oči jsou učebnicí důvěřivosti.

 Ve světě lidí je důvěřivost

 považována za rizikovou vlastnost.

 O důvěřivém člověku se někdy říká, že je prosťáček.

 Tím se myslí, že je trošičku přihlouplý.

 Takovým způsobem velcí lidé směšují pojmy,

 které spolu vůbec nesouvisejí.

 Psí oči jsou prostě učebnicí důvěřivosti,

 ať patří chytrému, nebo hloupému psu.

 Když se pes dívá na lidi,

 vidí pestré společenství velmi rozdílných jedinců.

 Ke každému cítí jiný druh náklonnosti.

 Je ostražitý, přichází li někdo cizí.

 Ale jeho ostražitost není nedůvěrou.

 Psí ostražitost je vlastně podobná zvídavosti.

 Každý zvuk i každý zákmit světla

 musí pes podrobně prozkoumat.

 Ví, že co si prohlédne a očuchá už není cizí.

 Velcí lidé se do poznávání příliš nehrnou.

 Čím jsou starší tím více se stahují do sebe.

 Jednoho dne se přiblíží přesvědčení,

 že už všechno viděli a že je nic nemůže překvapit.

 Tento sebeklam pomaličku zmenšuje jejich svět,

 až se všechno zmenší na velikost psí boudy.

 Takových lidí je mi líto.

 I kdyby se obrovnali sebezářivějšími věcmi,

 žijí vlastně ve tmě a přestávají vidět.

 Psí oči jsou neustále upřené do budoucnosti.

 Ne k věcem, které ještě musí udělat,

 ale k věcem které přijdou.

 Myslet si, že nás už nic zajímavého nemůže potkat,

 je ta největší chyba.

 Pes nikdy takovou chybu neudělá.

 

 

 My psi většinou nevíme, co je nenávist.

 Nevidíme lidi jako příslušníky skupin, ale jako jednotlivce.

 Stejně se díváme na příslušníky vlastního druhu.

 Lidé si o nás sepisují rodokmeny

 a hlídají čistotu naši rasy.

 Z našeho pohledu je to něco nepřirozeného.

 Lidé dělají někdy nepochopitelné věci

 Občas se lidé i nenávidí.

 Jejich nenávist pramení z pohodlnosti, z hlouposti

 a z pocitu, že budou cennější, když druhého poníží.

 Slovo nenávist se jim nelíbí a tak tvrdí,

 že hájí čistotu rasy, morálku, nebo pravdu a spravedlnost.

 Do slova pravda a spravedlnost

 dovedou zabalit ty nejšpinavější věci.

 Psi nikoho nesoudí.

 Psi se na každého dívají jako na jedinečnou bytost,

 která může být přátelská, zajímavá,

 nebo v nejhorším případě i nebezpečná.

 Někdy se ale stane, že se pes zkazí.

 Může k tomu dojít tehdy, když dlouhou dobu strádá.

 Je mu upírána volnost, prostě když má zlého pána.

 Takový pes už není k ničemu.

 Ztratí přirozené instinkty a přestane vidět do budoucnosti.

 Zabloudí v bolesti a ponížení

 a nevzpamatuje se ani když nepříznivé podmínky pominou.

 Takový pes se nedokáže ani mazlit,

 ani být dobrým hlídačem.

 Takový pes už nepatří do žádné smečky

 a jediný pán, kterého uznává je vlastní pocit křivdy.

 V této věci jsou si lidé i psi podobní.

 Když se něco takového stane člověku,

 nikdy nedokáže přiznat svou slabost.

 Své trápení zabalí do slov.

 A tam kde pokažený pes vrčí, štěká a kouše,

 člověk pomocí slov rozsévá bolest a ubližuje druhým lidem.

 

 

 Kapitola 13

 LIDÉ TOUŽÍ PO ÚSPĚCHU

 Teplý pelíšek, plná miska dobrot,

 veliký výběh a láska pána.

 To je skoro všechno, co pes potřebuje ke štěstí.

 S lidmi je to složitější.

 Lidé nejsou spokojení nikdy.

 Lidé žijí v přesvědčeni, že by si zasloužili

 lepší život než ten vlastní.

 Kdybyste se jich zeptali co si představují,

 vyjmenují vám plno nezbytných věcí.

 Budou mluvit o zbytečných předmětech.

 Budou vzdychat nad úspěšností jiných lidí.

 Budou si stěžovat na nedostatek času.

 Lidé se skoro nikdy nedokáží radovat z toho

 co je součástí jejich života.

 Všechno co je obklopuje hrnou k sobě.

 Jsou zbytečně upachtění, a často trpí pocitem samoty.

 Mezi lidmi žijí i tací,

 kteří se považují za intelektuály.

 S těmi je vůbec potíž.

 Mají podobné pocity jako ostatní lidé,

 ale dávají jim jiná jména.

 Snaží se je popsat co nejsložitějším způsobem.

 Vytvoří vlastní řeč, která je tak nesrozumitelná,

 že v ni většinou sami zabloudí.

 Zatímco většina lidí má obyčejné lidské trápení,

 oni trpí existencionálním stresem.

 Všechno je asi tím,

 že se lidé touží odlišit od druhých lidí.

 Považují za úspěch

 jsou-li vnímáni jako něco vyjímečného.

 Opravdu dospělí lidé

 na takové věci vůbec nemyslí.

 

 

 Opravdu dospělí lidé také touží po úspěchu.

 Jejich úspěch ale není ničím vnějším.

 Nemají potřebu nikoho ohromit ani převýšit.

 Snaží se vyřešit problém.

 Je to stejné, jako když hozený klacek zapadne do trní

 a pes ho musí úspěšně vytáhnout.

 Jejich odměnou není potlesk ani získaná uznání,

 ale vědomí že to dokázali.

 U opravdu tvůrčích lidí, je toto vědomí velmi prchavé.

 Nikdy se nespokojí s tím co se jim podařilo.

 Každý vyřešený problém pouze zvedá zadání obtížnosti.

 Kdyby lidé dokázali cítit, slyšet a vidět jako psi,

 byl by jejich život o mnoho jednodušší.

 Zjistili by, že nové auto, které má jejich soused

 vozí smutek nebo radost, která vůbec nezávisí

 na pérování a rychlostních převodech.

 Věděli by, že ke štěstí se může dojít i pěšky

 a že člověk, který slouží klamným cílům,

 zabloudí v labyrintu i kdyby měl ten nejskvělejší kompas.

 Cesta k úspěchu nikdy nevede přes věci.

 Úspěch je vůbec něco těžko uchopitelného.

 Pro někoho je úspěchem dobytí vysoké hory,

 zatímco druhý s vypětím veškeré vůle

 zvládne o deset kroků víc, než předešlý den.

 Úspěch se z venčí vůbec nedá poměřovat.

 Úspěch lze poměřovat jen vlastním srdcem.

 Kdyby někdo chtěl změřit lidskou úspěšnost,

 musil by umět číst v jeho srdci.

 Musel by znát všechny neviditelné zátěže,

 které každá živá bytost dostává při narození

 a vědět o všech ranách které utrpěl cestou.

 Lidská měřítka úspěšnosti jsou naprosto nedostatečná.

 Kdybych dokázal mluvit, řekl bych lidem:

 Nezáviďte úspěšným! Největším úspěchem

 je být zítra lepší než dnes.

 

 

 Kapitola 14

 PRAVDY A LŽI

 Malé štěně neví, co je nedůvěra.

 Když se objeví ve světě lidí, domnívá se,

 že všechno co lidé říkají a dělají je doopravdy.

 Svět lidí se ale nedá srovnávat se světem psů.

 V dávných dobách, kdy lidé vytvořili řeč,

 padla hranice instinktů, vůní a obrazů

 a člověk vstoupil do světa slov.

 Slova jsou velmi dokonalý nástroj.

 Možná, že jsou ze všech nástrojů,

 které člověk užívá tím nejdůležitějším nástrojem.

 My psi, to víme, protože lidé s námi někdy i mluví.

 Lidé pomocí slov vydávají příkazy,

 oznamují co si přejí a formulují své myšlenky.

 Lidé ale někdy zapomenou, že jsou slova jen nástrojem

 a snaží se v nich hledat pravdu.

 Pravda ale není nástrojem

 a tak ji mohou pomocí slov jenom nedokonale popsat.

 Lidé o pravdě ve skutečnosti nic neví.

 Většinou považují za pravdu, co si sami myslí,

 co přijali od svých předků,

 nebo to o čem je přesvědčil jiný člověk,

 s podobnobnými sny a podobnými zkušenostmi.

 Lidé se pro své pravdy dokáží přít a nenávidět.

 Když někoho nemají rádi,

 ke všemu co mu přičítají za vinu,

 přidají tvrzení, že se mýlí a lže.

 Ti nejzarputilejší věří,

 že jejich pravda je ta jediná svatá.

 Ti, kteří při hledání pravdy vsadí na slova,

 se mohou stát jejich obětí.

 My psi chodíme kolem pravdy po špičkách.

 Víme, že je jako plachý pták,

 

 

 kterého můžeme jenom z dálky obdivovat,

 ale nikdy si ho nemůžeme přivlastnit.

 Opakem pravdy ve světě lidí je lež.

 Většina lidí vám bude tvrdit, že nikdy nelžou

 a přitom může být celý jejích život

 jedinou, velikou, neviditelnou lží.

 Pravda a lež nemusí být jak lidé tvrdí

 totožná s dobrem a zlem.

 Podle psí zkušenosti, je pravda pochopením a přijetím,

 zatímco lež, je nepodařenou obranou a vzpourou.

 Lidé nemohou žít s vědomím, že jsou špatní.

 Protože, všechno co je obklopuje, posuzují porovnáním,

 ukládají do vlastního srdce, žebříčky hodnot.

 Když je svědomí upozorňuje,

 že se pohybují na dolním okraji stupnice,

 zaútočí na to, co je jim nejblíže a co je převyšuje.

 Lidé většinou nechtějí pochopit svět,

 ale chtějí nad světem zvítězit, nebo ho alespoň přelstít.

 My psi, kteří nemáme dar a prokletí lidského rozumu,

 považujeme takové jednání za dětinské.

 Skutečná lež nikomu nepřináší štěstí.

 Mohl bych tuto úvahu ještě více zamotat,

 pojednáním o poctivě míněných lžích a účelově zlých pravdách.

 Nevím ale, k čemu by to bylo dobré.

 My psi takový problém nemáme

 a lidem bych neřekl nic nového ani objevného.

 Když se večer dívám na jasné nebe,

 vidím plno hvězd, které už dávno a dávno neexistují

 a přitom nevidím mnohé,

 již před staletími vzniklé a právě vznikající.

 Myslíte, že je můj pohled na oblohu nepravdivý?

 Vidíte, takovým způsobem uvažují lidé.

 Vytahují pomíjivé věci z řeky času, přou se o pravdu

 a zapomínají obyčejně žít.

 

 

 

 Kapitola 15

 PSÍ SNY

 Všude kolem je hustá, teplá mlha.

 Viditelnost je mizivá. Dohlédnu tak na tři lidské kroky.

 Žádný člověk ale nablízku není.

 Nablízku není žádný pes, ani jiný živý tvor.

 Mlha se chvěje neslyšitelnými zvuky

 a stěží zachytitelnými vůněmi.

 Jsem zpočátku zmatený

 a nevím, jestli ta mlha je snem nebo skutečností.

 Ne, ne, nemůže být opravdová.

 Opravdové věci bývají usazeny v čase.

 V téhle mlze ale čas neplyne.

 Obyčejnému snu se však také nepodobá.

 Možná se nacházím na hranicí mezi spánkem a bděním.

 Je to veliká hádanka.

 Nemám zde své lidi a přesto se necítím osamělý.

 V té mlze není hlad ani žízeň.

 Bílé kapičky, vířící kolem mé hlavy

 jsou podobny mateřskému mléku.

 Najednou se mlha začíná protrhávat

 a já vidím veliký zelený palouk.

 Je na něm plno lidí, plno stromů a plno psů.

 Nahoře na obloze svítí neskutečně veliké slunce.

 Ten palouk ubíhá až kamsi do nedohledné dálky.

 I tady jsou drobné obláčky mlhy.

 Jsou však velmi nestálé

 Chvíli je s údivem pozoruji a vidím,

 že každý z těch obláčků roste,

 pomaličku polyká rozptýlené kapičky mlhy

 až je z něj velký bílý balón

 z kterého s udiveným kňučením vyskočí štěně

 nebo maličký člověk.

 Opačným způsobem lidé i psi mizí.

 

 

 Z ničeho nic se kolem nich objeví veliká zářivá bublina,

 která se rozprskne na miliony zrníček mlhy.

 Tak to jde stále dokola.

 Nic nechybí, nic nepřebývá a nic se neztrácí.

 Samozřejmě, že mám i obyčejné psí sny.

 Ležím u nohou svého pána, občas sebou zavrtím,

 za spuštěnými víčky to zacuká

 a můj pán říká: Děti nehlučte tolik, Azor spí!

 Pánův hlas na mne působí konejšivě.

 Neprobudí mne, ale přesto ho vzdáleně vnímám.

 Když se mi zdá něco ošklivého,

 pánův hlas dokáže zaplašit smečku, která mne pronásleduje

 a vyhnat z mého snu bolest.

 Pánův hlas má kouzelnou moc.

 I když ho přímo neslyším je se mnou.

 Je se mnou i ve všech hezkých snech.

 Nedovedu si představit jak bych žil kdybych neměl pána.

 Ještě vám řeknu o čem se mi nejčastěji zdá.

 Jsem znovu malé štěně a všechny mé svaly jsou pružné.

 Vlahý větřík mně klouže po jiskřící srsti

 a je hladký jako pohlazení.

 Všude kolem je plno mých psích kamarádů

 a všichni jsou naplněni stejnou radostí jako já.

 Proháníme se nekonečným prostorem,

 čteme v mapách stop, čicháme dráždivé vůně

 a hrajeme si své hry.

 V tom snu se tváře našich pánů zázračně promněňují.

 Najednou s údivem poznáváme,

 že nepatříme k různým smečkám,

 a našim pravým domovem nejsou naše důvěrně známé dvorky,

 ale jedno jediné veliké srdce, plné lásky.

 A vidíme tvář, která je všem blízká a všem společná.

 Ten sen je tak neuvěřitelně skutečný,

 že zcela nezmizí ani po probuzení.

 

 

 

 Kapitola 16

 POHÁDKA O ČLOVĚKU A PSU

 Bylo nebylo.

 V dávných dobách kdy byl svět ještě neutříděný

 a věci nepojmenované, žil praotec všech psů Azor První.

 Běhal po divokých lukách a lesích,

 koupal se v prudkých horských bystřinách

 a snil o zítřku,

 který možná přinese něco nového a nepoznananého.

 Čas, ve kterém žil,

 ještě neměl minulost ani budoucnost.

 Byl to čas dětství světa.

 Azor nemusel o nic bojovat. Všeho byl nadbytek.

 Nikde nebyly žádné ploty,

 nikdo ještě nevynalezl slovo, MUSÍŠ,

 odnikud nehrozilo žádné nebezpečí.

 V lidské řeči se takovému uspořádání, říká "ráj na zemi."

 Azor První se tedy toulal světem

 a přes nadbytek věcí které ho obklopovaly

 cítil v srdci narůstající neklid.

 Už ho nebavilo závodit se zajíci,

 prohánět ryby v rybníce,

 ani rozhrabovat nory hrabošů.

 Chybělo mu cosi, co nedokázal pojmenovat.

 V těch dnech se Pán Bůh rozhodl,

 že zkontroluje své dílo.

 Procházel loukami a lesy,

 obdivoval se svobodné divokosti stvoření

 a žasl nad rozrůstající se rozmanitosti.

 Když ho Azor První ucítil, radostně zavrtěl ocáskem

 a běžel mu vstříc.

 Položil své packy na zřasený plášť, vesele zaštěkal

 a ponořil svůj pohled do Božích očí.

 Azor První byl krásně urostlé zvíře.

 

 

 Jeho tělo bylo pružné a srst sametově hebká.

 Pán Bůh ho pohladil, podrbal za ušima a řekl:

 "Tak co příteli? Co pořád děláš?

 Máš trochu posmutnělé oči."

 V tom okamžiku Azor poprvé objevil význam slova pán.

 Zadíval se žádostivě na svého stvořitele a řekl:

 " Milý Pane Bože, svět který jsi mi dal je krásný

 a téměř dokonalý. Ty jsi však pánem všech

 a já bych přece jen chtěl někoho,

 o nějž bych se nemusel dělit s ostatními.

 Buď tak hodný a stvoř tvora který by se ti podobal

 a byl stále se mnou. Bože, stvoř mi pána."

 "Jsi krásný svobodný pes, Azore," řekl Bůh.

 " Jestli si to přeješ, stvořím ti pána.

 Uvědom si ale,

 že se svým pánem přijdeš i o část své svobody."

 " Bože, ty víš, že láska a přátelství je víc než svoboda.

 Vždyť k čemu je mi svoboda,

 pokud ji nemohu někomu složit k nohám.

 K čemu je mi volnost, když ji nemám komu darovat."

 " Dobře Azore, stvořím člověka. Bude mým zástupcem na zemi

 a tvým pánem. Budete ale muset odejít z ráje.

 Člověk bude mít svou hlavu a někdy bude i zlý.

 Člověk by ráj obrátil naruby."

 " Děkuji ti Bože," řekl Azor a olízl stvořitelovu ruku.

 Bůh vzal hrstičku hlíny, uhnětl člověka a vdechl mu duši.

 Potom pes i jeho pán opustili ráj.

 Tuto pohádku jsem mnohokrát slyšel vyprávět při úplňku

 a když se zpětně dívám na svůj život a na životy lidí nejsem  si jistý, co je pohádka a co pravda.

 Často si říkám: Je svoboda a volnost skutečně tak důležitá  jak se tvrdí? Není nad ní nic vyššího a opravdovějšího?

 A jsou hranice postavené láskou a přátelstvím  ještě hranicemi? Nevím, jsem jenom obyčejný starý pes.

 Pro svého pána se dokáži vzdát nejen svobody, ale i života.

 

 

 Kapitola 17.

 SVÁTEČNÍ DEN

 Víte, čemu my psi říkáme sváteční den?

 To je prosté a jednoduché.

 Takový den nemusí být ničím významný.

 Dokonce nemusí být zapsaný ani v žádném kalendáři.

 Sváteční den je tehdy, když máme doma všechny své lidi.

 Už od rána je dům plný zvuků.

 Malí i velcí lidé mají většinou dobrou náladu.

 Ten den nikam nespěchají a dělají, jen co se jim líbí.

 Ve sváteční den je dům plný vůní.

 Maminka od malých lidí vaří sváteční oběd

 a protože my psi patříme do rodiny

 i nás čeká nějaká pochoutka.

 Ve svátečních dnech víří domem plno zvuků.

 Jsou to známé a očekávané zvuky

 a všechny vyrůstají z bezpečného, růžového ticha.

 Možná si teď říkáte, co nám to tady povídá.

 To je pěkný nesmysl růžové ticho.

 Zkuste se ale zamyslet.

 Nestalo se i vám, že jste někdy vnímali

 radostné, napjaté nebo zlověstné ticho?

 Vidíte a my psi vidíme i jeho barvu.

 Možná je to tím,

 že nejsme rozptylováni tolika věcmi jako lidé.

 V našem životě je všechno přímočařejší.

 Proto je pro nás psy sváteční den skutečným svátkem.

 Lidé často nedokáží prožít svou šťastnou chvíli.

 Trápí se nad minulostí,

 nebo mají strach z toho co přijde.

 Berou na sebe starosti druhých lidí,

 žárlí, závidí, nebo jsou jenom nespokojení,

 že je ostatní neberou dostatečně vážně.

 Lidé často zapomínají, že jsou především sami sebou.

 

 

 My psi takové starosti nemáme.

 Řekněte upřímně, viděli jste někdy psa,

 který by fňukal nad včerejším deštěm,

 nebo se bál jestli zítra nebude příliš velká zima?

 Já žádného takového psa neznám.

 Sváteční den je pro nás

 především oslavou chvíle, kterou právě prožíváme.

 Nemyslete si ale, že jsme sobečtí a lehkomyslní.

 Naše osvobození od starostí a smutků

 není útěkem ani lhostejností,

 ale přesvědčením, že radost nevytváří dluh,

 ale je našim darem světu.

 Lidé často uvažují opačně.

 Stále chtějí něco přijímat a jsou udivení,

 když se jim nedostává štěstí.

 Sváteční den by měl být tichým hledáním radosti.

 K hledání radosti je ale potřeba odvaha.

 Odvaha překročit hranice střežené rozumem.

 Rozum člověka velmi často obelhává.

 Nedělá to ze zlé vůle.

 Řídí se ale návyky a návody,

 které byly vytvořeny pro jiný čas a pro jiné lidi.

 My psi myslíme srdcem.

 I my se můžeme mýlit. I srdce může někdy lhát.

 Ve světě, který by vyloučil omyl by nebyla svoboda.

 Vždyť svoboda je i o tom,

 že máme právo činit chybná rozhodnutí,

 za která později draze platíme.

 Sváteční den by měl být pro každého

 i pokusem o nalezení pocitu příslušnosti k celku.

 Pokud žijeme jako součást velikého společenství,

 pokud se sami nevylučujeme,

 jsme méně zranitelní a více otevření radosti.

 Sváteční den nám nikdo nemůže darovat.

 Je jako ryba, která zábleskem stříbra udiví oslněné oči.

 

 

 Kapitola 18.

 PSÍ NOVINY

 Svět ve kterém žijeme je popsán stopami,

 naplněn vůněmi a pachy

 a rozvířen vichřicemi zvuků.

 Je nesnadné zastavit příjem neustálého proudu informací

 a udržet se v nehybnosti ticha.

 Musím to ale dokázat.

 Každý pes to musí dokázat.

 Kdybychom tento úkol nezvládli,

 informace nás zahltí a převálcují.

 Řeknete si možná, co je na tom?

 Stačí vypnout. Nevidět, neslyšet a nevnímat.

 My psi ale nedokážeme utíkat od skutečnosti.

 I ve chvíli, kdy jsme mimo příjem,

 celý okolní svět prochází skrze nás.

 Čidla jsou nastavena všem podnětům, neustále přichystána

 přivolat zpátky naše vědomí.

 Sledovali jste někdy spícího psa?

 Pokud jste byli pozorní tedy víte,

 že je stále připraven vyskočit.

 Že někde uvnitř jeho hlavy,

 probíhá nevědomé třídění informací

 a stačí jediný správný zvuk, nebo nepatrný závan pachu

 aby byl okamžitě ve střehu.

 S lidmi je všechno jinak.

 Ani ve spánku se nedokáží odpoutat

 od věcí, které je obklopují.

 V bdělém stavu jsou někdy natolik slepí a hluší,

 jak by to žádný pes nedokázal.

 Všechno je asi tím, že nedovedou zacházet s informacemi.

 Někdy se divím, čemu všemu jsou lidé schopní uvěřit

 a jak snadno míjejí pravdu.

 Možná za všechno může bezmezná důvěra v psaná slova.

 

 

 Někdy dokonce říkají: Co je psáno to je dáno.

 Ti nejhorlivější si denně kupují noviny a říkají:

 Musím se podívat co je nového.

 Lidské noviny jsou naplněny zprávami o věcech,

 kterým většina jejich čtenářů nerozumí.

 Lidé se ale domnívají, že jejich prostřednictvím

 poznávají svět a pozadí údálostí.

 Většina lidí ve skutečnosti netouží po opravdovém životě.

 Některým stačí, zaplatit měsíční poplatky

 a koukat na bedýnku, které se říká televize.

 V té bedýnce se trápí, perou a milují lidé,

 kterým se říká herci.

 Velcí lidé tak mohou sedět v křesle,

 nic nedělat a jenom koukat.

 Nás psy by něco takového nebavilo.

 Lidé také velmi často porovnávají co se stalo dříve,

 s tím co vidí kolem sebe.

 O plno věcech tvrdí: To se dneska nemůže stát.

 Mají pravdu.

 Ono se to opravdu už nikdy nestane.

 Stane se ale něco jiného, podobného

 a možná i horšího.

 Lidé se málo kdy řídí skutečností.

 Řídit se skutečností je totiž značně namáhavé.

 My psi máme také své noviny.

 Těmi novinami je celé naše teritorium.

 Nevíme sice o tom, když v Austrálii nebo v Kanadě

 spadne nějaký místní pes do studny,

 ale zato naprosto přesně víme o každé díře a pasti

 v našem bezprostředním okolí.

 Listujeme větrem, jako lidé listují stránkami svých novin

 a s jistotou víme o každém příslibu i nebezpečí.

 Naše noviny nezůstávají pozadu za časem.

 Každou minutu a vteřinu jsou doplňovány a obměňovány.  Nikdy nelžou a jsou aktuální jako sám život.

 

 

 Kapitola 19.

 MEDAILE ZA VYTRVALOST

 Malé štěně má radost z každé překonané překážky.

 Pokud se mu něco zvlášť dobře podaří,

 žasne nad vlastní dovedností.

 Vůbec si nemyslete, že psi jsou přemrštěně skromní

 a nemají žádnou ctižádost.

 Psi stejně jako lidé touží po uznání a pochvale.

 Pro psy je nejvyšší odměnou láska a uznání pána.

 Lidé, ti si vytvořili celé seznamy a žebříčky odměn.

 Být pochválen a vyznamenán

 má pro člověka často téměř materiální význam.

 Chybou je, že lidé přeměnili odměnu

 ve zboží s omezenou dobou trvanlivosti.

 V jejich životě se velmi často

 mění zásluha v cosi nepatřičného,

 a to co je v určitém čase odsouzeníhodné

 se stává příkladem a vzorem.

 Lidé dokáží být nekriticky nadšení i fanaticky kritičtí.

 My psi žádným zvratům nepodléháme.

 Kdesi hluboko ve svých srdcích skrýváme důstojnost

 nedotčenou histerií ani proměnami času.

 Pro psa platí co je svět světem

 pevná a jasná pravidla hry.

 Někdy si myslím, že lidé při oslavě svých hrdinů

 neuctívají čin nebo osobu,

 ale modlu, na kterou přenášejí

 svá nenaplněná přání i trpkost svých zklamání.

 V životě lidí je hrdinství, odvaha a úspěšnost

 něčím, co si zasluhuje mimořádnou úctu.

 Možná se nikdy nezamysleli nad složitostí života.

 Jak mnohý z činů je podmíněn

 náhodnou shodou příznivých či nepříznivých okolností

 nebo kouzelnou mocí okamžiku.

 

 

 Lidé často obdivují odvahu vítězů,

 ale málokdy ocení statečnost poražených.

 Ve skutečnosti odvaha slabých, malých

 a předem odsouzených k neúspěchu, neváží méně

 a často je cennější, protože zůstává bez odměny.

 My psi nepotřebujeme žádné vzory a hrdiny.

 Naši nejvyšší hodnotou je vytrvalost.

 Unést svůj náklad

 a splynout s přirozeným tokem života.

 Myslím, že něco takového je víc,

 než náhodně statečný čin.

 Vždyť záblesk odvahy je pouhou světlicí,

 která na okamžik ozáří krajinu.

 Vytrvalost je však armádou

 bolestně dobývající území za územím.

 Já vím, že o takovéto odvaze mnohdy ani nikdo neví.

 Jsme denně připraveni,

 denně v pohybu, denně stejní.

 Stále o krůček před vlastní pohodlností

 a nechutí bojovat.

 Čas je nám neustálou výzvou

 a my tuto výzvu přijímáme.

 To je naše čest a statečnost.

 Odvážím se tvrdit, že každý pes

 ví o cti a statečnosti víc,

 než kterýkoliv z ctihodných mluvků,

 posuzujících hodnoty života.

 My psi nepotřebujeme žádné medaile,

 ale pokud bysme na tuto lidskou hru přistoupili,

 budem si vážit jedné jediné z nich.

 Mělo by se ji říkat:

 MEDAILE ZA VYTRVALOST.

 O takové uznání by se mohl ucházet

 svalnatý vlčák i drobný jezevčík.

 Byla by to medaile za nepromarněný život.

 

 

 Kapitola 2O.

 STARÝ PES.

 Zdá se mi, že uplynul jen okamžik od chvíle,

 kdy jsem byl malé štěně.

 Přitom cítím, jak se pocity a vzpomínky slévají v moře,

 které je nekonečné.

 To není ztráta soudnosti.

 Jsem starý pes a věřím,

 že vnímání času je pouze sebeklam těla.

 Hodiny hvězd neznají moje měřítka.

 Neznají kalendáře,letopočty, očekávání ani strach.

 Jsem vězněm svého času.

 Přesto se pozvolna odpoutávám od plotů,

 které dělí minulost, přítomnost a budoucnost.

 Do mého srdce vstupuje

 konejšivě neměnný tikot vesmíru.

 Jeho obsah je širší a bohatší.

 Současně mne přesahuje i naplňuje.

 x

 Mýlí se každý, kdo by má slova

 považoval za zklamání a rezignaci.

 Ničeho se nevzdávám.

 Pouze vnímám, jak můj život

 získává jinou hodnotu a jiný rozměr.

 I kritičnost, kterou jsem cítil k lidem se rozplývá.

 Přestože jsem lidi vždycky miloval,

 často jsem si kladl otázku proč?

 Mnozí žili v poustevnách a pastouškách minulosti

 a nikdy nepochopili, že jejich přítomnost je méně skutečná,

 než všechny virtuální fantazie zítřka.

 Věřili v dobro, ale spoutáni nehybností,

 odplouvali do míst, kam se nikdy nechtěli dostat.

 Ano, miluji lidi a je mi líto

 když podlehnou klamnému pocitu nehybných pravd.

 

 

 Vždyť na světě není skutečnost,

 která by se nemohla stát klecí.

 Život je posvátný a nepomíjivý.

 Znehodnotit ho dokáže jen zloba a nehybnost.

 Já vím, je to lidské

 a přesto se musím ptát:

 Bojí se snad řeka, svých přeměn v moře?

 Bojí se vítr okamžiků ztišení?

 Obává se hlína, která živí trávu, květiny a stromy,

 že se vyčerpá a zmizí?

 x

 Jsem jenom pes, který stárne.

 Stárnutí je těžká práce.

 Je to však práce jako každá jiná.

 Nebojím se okamžiku kterému lidé říkají konec.

 Nevím jestli to řeknu dobře,

 ale představte si džbán, který je vykroužen z hlíny.

 Je správné když dlouho a dobře slouží.

 Přes svůj obsah a účelnost, je však především hlínou,

 uvězněnou do pomíjivého tvaru.

 Když se rozbije a splyne s ostatní zemí,

 ztrácí pouze mříže svého vězení.

 Mají v tomto řádu místo pochybnosti a strach?

 Řekl jsem, že miluji lidi.

 Řekl jsem to o lidech, protože jsou mi nejblíže.

 Totéž bych mohl říci o celém světě,

 který mně obklopuje.

 Jsme si více než blízcí. Jsme jedné podstaty.

 Jeho čas je naší krví.

 Vzájemně v sobě zanecháváme stopy.

 Vím, že v takovémto čase budu trvat navždy.

 Navždy. A možná ještě déle.

 K O N E C . . . . ?