Novinky :

21.2.2014

Knihy v rukopisech - Za hranou živlů

 

07.11.2012

Přidány nové písničky a texty v sekci "Přidáno 2012".

 

13.07.2012

V sekci "Přidáno 2012" je zveřejněna písnička "Ovečky z Frankfurtu" a "Hvězdná brána". Autorem textu je Petr Musílek, hudba a zpěv : Theo.

 

01.08.2010

Spuštěny nové oficiální webové stránky.

Kniha o životě a smrti

Kniha o životě a smrti

Autor: Petr Musílek

Rubrika: Knihovnička

 

„Není mocnějšího léku než naděje. Nejnepatrnější známka pochyby ve tváři či hlase lékařově může stát pacienta život.“ A. M.

 

Kniha, kterou držím v ruce, je knihou mnoha podob. Při prvním čtení na hranici dospělosti jsem ji vnímal jako poutavě napsané cestopisné příběhy. Ve středním věku mi vystoupila do popředí filozofie člověka, který zkoumá svět a konfrontuje s ním své pocity. V tuto chvíli vnímám především ohromný náboj poezie, který osciluje mezi oběma krajními body našeho putování životem a světem. Paleta přívlastků z per recenzentů je samozřejmě ještě daleko širší. Je to svým způsobem zvláštní a velmi výjimečná kniha.

 

Axel Munthe se narodil 31. 10. 1857 a zemřel 11. 2. 1949. Téměř devadesát dva let života naplnil tento švédský lékař hledáním odpovědí na základní životní otázky s nikdy nekončící touhou pochopit svět v jeho rozmanitosti a úplnosti. Paříž ho znala jako „módního“ specialistu s přístupem do nejvyšších společenských vrstev. Byl však schopen žít i mezi nejubožejšími své doby a riskovat vlastní život při katastrofální epidemii.

 

Kniha o životě a smrti byla v prvním vydání přeložena do češtiny před druhou světovou válkou a nedotčena časem zůstává i v dalších vydáních součástí veřejných knihoven i soukromých knihovniček milovníků literatury.

 

V předmluvě k mnou vlastněnému vydání autor říká: „Člověk je stvořen, aby nesl sám svůj kříž, proto má tak silná ramena. Člověk unese mnoho, pokud unese sám sebe. Může žít bez naděje, bez přátel, bez knih, dokonce i bez hudby, pokud dovede naslouchat vlastním myšlenkám, zpěvu ptáka pod oknem a vzdálenému zvuku moře. Ve sv. Dunstanu jsem dokonce slyšel, že může žít bez světla, ale ti, kdo mi to řekli, byli hrdinové. Ale bez spánku člověk žít nemůže. Když jsem přestal spát, začal jsem psát tuto knihu, jelikož všechny mírnější léky selhaly. Pokud mne se týče, byl to ohromný úspěch.“

 

V kapitolách, které se proplétají mládím plným snů, zralým věkem posvěceným prací i filozofujícím stářím, je tolik plastičnosti, že by ve svém souhrnu vydaly na mnoho knih. Střídají se zde fantastické krajiny, z nichž užaslý pohled dokáže vytěžit krásu, kterou

je schopen zprostředkovat i čtenáři. Provází nás městy bez uzamčených dveří a spuštěných závěsů, z krajiny do krajiny, ze země do země. Za touto neuvěřitelně barvitou kulisou probíhá navíc vnitřní autorský dialog s nebem i peklem, oblastmi za hranicemi našich životů.

 

V závěru knihy, kde autor prosívá hodnoty poznaného a váží smysl cest,y kterou prošel, povolává k tomuto soudu celé nebe.

 

Jsou to zástupy světců i zatracenců, jsou to zdánlivě bezvýznamné činy i gesta bez skutečné váhy, jsou to metafory toho nejpodstatnějšího, co lidem dvacátého století,  naplněného pokřivenými pravdami předává jako své krédo.

 

Jsou to prostá slova, která místo poučování a nabádání pouze konstatují:

„Svatý František se u mne zastavil, svýma nádhernýma očima se podíval na mé soudce, očima, jež zaplašují hněv ze všech očí, s nimiž se setkají, ať patří Bohu, člověku nebo zvířeti.

 

Mojžíš sklesl do sedadla a upustil své Desatero přikázání.

 

„Vždycky on,“ trpce zamumlal. „Vždycky on, křehký snílek s hejnem ptactva a s průvodem žebráků a vyvrženců. Tak křehký, a přitom tak silný, že zadrží Tvou mstící ruku, ó Pane. Což nejsi Jevohah, žárlivý Bůh, který jsi sestoupil v plamenech a kouři na horu Sinai a hrůzou Jsi rozechvěl národ israelský? Což to nebyl tvůj hněv, který mi poručil rozmáchnout se mstící holí a zničit každou travinu v polích, zlomit každý strom v lesích, aby pomřelo všechno lidstvo i zvěř? Což to nebyl tvůj hlas, který mi diktoval Desatero přikázání? Kdo se bude báti ran Tvých blesků, ó Pane, když ptačí zašveholení umlčí hrom tvého hněvu?“

 

Hlava mi sklesla na rameno svatého Františka.

Byl jsem mrtev a nevěděl jsem o tom.

 

/doplnil jsem úvorovky k citaci z knihy/

tady není jasné, co je citace a čí... pravopis neodpovídá dnešním pravidlům, ale těžko opravovat, pokud jde o citace...

 

Axel Munthe – Kniha o životě a smrti; vydal: Václav Petr v Praze 1948; vydání desáté; náklad: 10 000 výtisků