K N I H A      D L U H Ů

 

 

 

 

 

 

 

 

 PETR MUSÍLEK

 

 

 

 

 

 

 1

 

 

 

 

 

 V PLANINÁCH TICHA

 Byla sobota odpoledne a v Chotěboři pršelo. Letošní  zima přišla v polovině října. Mírná a příjemná zima.  Sněhu napadlo tak pro radost dětí a mráz přešlapoval okolo  nuly. Tohle fajnové počasí vydrželo skoro celé dva měsíce.  Ráno, tři dny po svátku Svatého Mikuláše, přifoukal teplý  jižní vítr oblevu s protivným prosincovým deštěm. Na  Českomoravské vysočině jsou větry, vichry a vánky stálými  hosty. Vlastně ne hosty, přesnější je, když řeknu, že právě  tady u nás mají domovské právo. Bezvětrný den je zde asi  tak vzácný jako sníh na Sahaře nebo sluníčko u Severního  pólu. Vítr se prohání mezi kopci, sedí za každým komínem,  píská na okapové žlaby a netěsná okna, tancuje po chodbách  zamčených domů. Vítr je dobro i zlo. Když se rozmáchne  příliš, všechno, co není pevné, utrhne, ohne nebo pokroutí.  Napřáhne křídla nad prořídlým lesem a pak běda osamělým  stromům, běda stromům, jejichž kořeny zůstaly jen mělko pod  povrchem. Vítr je jako dravec, který udržuje rovnováhu mezi  zdravím a nemocí, mezi věcmi pevnými a těmi, které jsou  nachýleny k pádu. Díky větru je však Vysočina i nejčistším  koutem mé země, neboť jeho rozmachu neodolá žádný smog  a žádné exhalace, které dole v rovinách vytvářejí mrtvá  a nebybná jezera. V tu sobotu, o které mluvím, vyfukoval  takový pubertální vítr. Ne ještě chlap, který dovede uhodit  pěstí, ale už téměř dospělý a nevypočitatelný živel, který  se na chvíli zklidní, aby o několik okamžiků později  všechno rozvířil sobě samému nepochopitelnou vzpourou.

 Ten den foukal vítr a pršelo. Nechtělo se mi ven,  nechtělo se mi nikam. Četl jsem krásnou knížku od  spisovatele, který přišel do literatury téměř proti své  vůli. Celý život shromažďoval svá zamyšlení a příběhy, celý  život vázal knihy druhých, aby teprve na sklonku své lidské  pouti vydal tiché a přitom do daleka znějící svědectví  o krásné a drsné tíži života, poezii nepoznamenanou hořkostí. Dnes je to již šest  dlouhých let, kdy odešel, ale jeho Planiny ticha žijí dál  svým samostatným životem. Pro spisovatele to je nejcennější  koruna slávy, která je dána nemnohým. Díky, pane Vodičko,  díky za všechny chvíle ve kterých jsem po špičkách  vstupoval do vašeho světa, a snad ještě větší díky za  všechny šťastné náhody, jsou-li vůbec náhodami, ve kterých  váš hlas promluvil tam, kam by cestami přirozenými ani  nikdy nedozněl.

 Stala se mi totiž taková věc. Bylo to v tu sobotu  odpoledne, kdy foukal vítr a kapky deště přitahovaly šedé  splašené mraky až mezi střechy domů. Mé podkroví znělo  drnčením větru dorážejícího na plechovou střechu. Byl jsem  jako zvířátko zahnané do teplé nory. Myšlenkám se chtělo  odpočívat. Jednotvárné bubnování deště uspávalo. Můj blok  zůstával beznadějně prázdný. Oblékl jsem tedy kabát, blok  zastrčil do kapsy a vyšel do ulic. Z chodníků i silnice  zmizely nízké polštářky sněhu. Zůstala jen omoklá ledová  kůra.Prošel jsem hladkým labyrintem ztemnělých ulic. Bylo  k páté hodině a lampy ještě nesvítily. Nepřívětivým nebem  uháněly rychlíky naložené nákladem tmavošedých mraků. Vítr  hvízdal jak píšťala výpravčího.Na liduprázdném náměstí  tlumeně probleskovala okna hotelu Vysočina, zatemněná  těžkými závěsy.

 Někdy jdu mezi lidi, abych byl sám.Samota hospody je  jiná než samota domova. Kdybych se sebelépe uzavřel mezi  stěnami podkroví, všechny věci kolem se ozývají, šeptají  a upozorňují na svou přítomnost. Dům žije tisícem zvuků.  V jeho žilách proudí krev, hřbety knih chvíli vyčítavě  mlčí, aby se v nejméně vhodném okamžiku pustily do hádavého  souboje. Zvuky druhého sledu chodí po chodbách, mluví  tichým otvíráním a zavíráním dveří, tlumeným pokašláváním,  zbloudilými slovy nebo vzdáleným výkřikem. Naproti tomu je  samota hospodského lokálu jednotvárným hustým kobercem  hlasů, který rychle ztrácí konkrétní vzor. Získám-li  vlastní neobsazený stůl, získám něco jako jeskyni dokonalého ticha.

 V sobotu odpoledne je taková šance mizivá. A přece  jsou i v sobotu úseky dne ve kterých se místa u stolů  uprazdňují, úseky přílivu a odlivu. V Chotěboři na rozdíl  třeba od Prahy se lidé v čase večeře spíše vytrácejí než  aby jich přibývalo. Využil jsem této skuliny a zasedl  k dvoumístnému stolu pod hodinami. Obsadil jsem to  nejbezpečnější místo, kde mne může vyrušit jen málokdo.  Venku byl vítr a déšť. Seděl jsem v teple, a přesto jsem  něco z toho větru přinesl s sebou. Napsal jsem:

 Svázaná vlajka o žerď bije

 a do tmy volá Pomoz mi

 Napsal jsem ty dva řádky a nevěděl jak dál. Vítr se ve  mně neusadil dostatečně hluboko. Ostatně, začátek básně byl  tak jako tak poznamenán jiným dnem a jinými poryvy větru.  Přicházel ze zcela jiných planin ticha, než která mi seděla  pod kůží. Sotva jsem stačil zúčtovat se svým notesem, už  židle na protější straně stolu nebyla volná. Ani jsem se  nezatvářil moc rozmrzele. Netoužil jsem po úniku, a přece  to byl únik. Konečně alibi, že dneska ze psaní nic nebude  a že za to tak docela nemohu.

 Seděl proti mně a pozoroval blok mizející v mé kapse.  Tvářil se nejistě a nějak mi sem nepatřil. Najednou, zcela  bez úvodu řekl: "Před chvílí jsem odvezl kluka do  nemocnice". Nohou ukázal na igelitovou tašku opřenou o nohu  stolu. "Tady jsou jeho věci". Díval se, jak dopíjím pivo  a odsunuji účtenku. "Nezlobte se," řekl, "mám trochu upito.  Seděl jsem u nás na vsi v hospodě, když pro mne přišli, že  má kluk horečku. Přijela sanitka, doktor řekl, že je to  zápal plic a že musím s nimi. Manželka zůstala s dětmi.  Klukovi je pět roků. Z nemocnice se sanitka vracela do  Chotěboře. Nechtěli si zajíždět, měli nějaký další převoz,  tak mě vyložili tady." Zeptal jsem se, odkud je. Když mi to  řekl, věděl jsem, že nemá šanci. V sobotu večer autobusy  nejezdí a přes jeho vesnici nevede trať. Nějak si všechno  domyslel a povídá: "Stejně jsem vyletěl z domu jen tak, nic  s sebou nemám, než průkaz. Prostě mě nenapadlo, že mě  nevezmou zpátky. Musím pěšky."

 Venku byl vítr a déšť. "Je to šestnáct kilometrů,"  řekl jsem, jen abych něco řekl.

 "To dojdu. Do půlnoci jsem doma."

 "Kde jsi zaměstnaný?"

 "Jezdím na stavbu do Brodu."

 "Půjdeme ke mně," řekl jsem. "Mám doma volnou místnost.  Přespíš, zatelefonuješ k vám do vsi a zítra v deset ti jede  autobus."

 Chvíli se bránil. Opakoval, že se neznáme, že se má  rodina bude zlobit, že nechce obtěžovat. Nechal jsem ho  mluvit. Věděl jsem, že to potřebuje. Řekl, že o mně nic  neví a že je to věc, co pro něho dělám. Zdálo se mi to  směšné. Cestou domů, mezi nárazy větru, jsem zlikvidoval  jeho nekonečné omluvy trochu patetickým prohlášením, že pro  něj nic nedělám, že jen vracím na jiném místě to, čím mi  kdy kdo pomohl a pomůže a že je to nesmysl dál mluvit  o samozřejmých věcech. Řekl jsem to, abych ho umlčel,  a přitom jsem věděl, že něčím tak nepatrným jako je úkryt  před deštivou nocí nemohu oplatit ani zlomek toho, co jsem  kdy dostal.

 Zavedl jsem ho do svého podkroví. Vypili kávu, trochu  pojedli, mluvili o dětech, práci, o každodenních věcech  našeho života. Když jsem odcházel spát, řekl, že mám plno  knih, a že jestli může, ještě by chvíli rád četl.

 Knih kolem stěn mám plné police. Tak jsem jen  ukázal,ať si vybere, a odešel.

 Ráno, když jsem přinesl snídani, seděl u stolu s  otevřenou knihou. Byla to vaše kniha, pane Vodičko, a podle  množství přečtených stránek se dalo věřit, že to není  náhodná volba. Bylo málo času. Věděl jsem, že než se vrátím  z nedělní mše, která končí okolo desáté, bude už někde na  autobusové zastávce. Rozloučili jsme se.

 V deset hodin byla světnice prázdná. Z podlahy zmizela  igelitová taška s dětským oblečením a jen na stole, jako  připomínka jeho návštěvy, ležela kniha Stanislava Vodičky  u závěrečných slov povídky Kapří srdce.

 "Ale když se nepřítomně zahledím do porcelánové misky  vzpomínek, tu z jizvy na zadní straně vystoupí výčitka,  stoupne si na holé srdce, ukáže na mne prochorovitě prstem  a tak trochu usmířeně řekne: "Ty piješ a lžeš, ale aspoň  jsi do krytu svého srdce při bombardováni pustil  i auslendry".

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 6

 

 CHŮVY

 Jestli je pravdou tvrzení, že člověk vnímá svět již  před svým zrozením, tedy jsem musel do nejranějších pocitů  vstřebat i něco z hrůz a vzruchů končící války. Byl jsem  počat někdy v měsíci lednu v posledním válečném roce.  K mému zastřenému vědomí musely jistě doléhat dozvuky obav  i těžko představitelného nadšení, které vyvolala porážka  tisícileté říše. Moji rodiče bydleli v domě č. 312 v horním  rohu chotěbořského náměstí u silnice spojující Prahu  a Brno.

 Po této silnici projížděly v posledních válečných  dnech prchající nacistické jednotky.

 Přestože Chotěboř nebyla místem žádného ozbrojeného  střetnutí, průchod vojsk se neobešel bez střelby, ničení,  požárů a smrti. Zdálo se, že je všemu konec. Přesto ještě  jednou, pět měsíců po májovém vydechnutí, vstoupila válka  do osudů naší rodiny. Krátce před mým narozením zemřel  bratr na nedostatečně léčené zranění způsobené odhozenou  municí. Bylo mu necelých třináct let, a já se narodil do  světa potaženého černým flórem a naplněného smutkem. Mé  nejranější vzpomínky jsou spojeny s pláčem a modlitbami  matky, pro kterou mé narození nemohlo být radostí, ale jen  rušivým vytržením z bolestných vzpomínek. Má první léta.  Vyrůstal jsem mezi cizími ženami, z nichž většina vymizela  z paměti dřív, než se v ní stačila natrvalo usadit.

 V domě na náměstí měl otec krejčovskou dílnu. Kromě  otce zde pracovaly švadleny a učednice krejčovského  řemesla, střídali se tu zákazníci a zákaznice. Dům sám byl  ponurý a tmavý. V dlouhé chodbě, kterou se procházelo od  hlavní ulice k dílně a bytům svítila jen malá,  několikawatová žárovka. Kouty byly plné stínů, na schodišti  vedoucím do patra seděla tma. Ve dvoře domu byla pekárna ze  které stoupala vůně chleba. Teplé, voňavé páry kroužily  dvorem, nahlížely mezi přístřešky a dřevěné kůlny,  nadlehčovaly prach a bláto poznamenané stopami krys.                                 Pro nás, děti příslušející k domu, byla pekárna  nejpřitažlivějším místem, kam jsem vstupovaly plny obdivu  a zvědavosti. Veliké tmavé pece s plápolajícím ohněm, bílé  čepice, kalhoty a blůzy pekařů, to bylo něco jako ráj  i peklo. Takový byl dům, dvůr a jejich atmosféra.

 K zákaznicím, které k nám docházely, patřila dvojice  starších žen, která, nevím už proč, u nás zdomácněla. Byla  to ovdovělá drogistka z dolního konce náměstí, jednou jsme  jí říkali paní lékárnice a jindy milostpaní. Chodila se  svým nerozlučným stínem Mařkou, bývalou služebnou, která  i po válce a všech sociálních změnách, jež tuto formu  zaměstnaneckého vztahu zrušily, zůstávala její nerozlučnou  společnicí. Staly se tak trochu mými chůvami a téměř  každodenním inventářem naší domácnosti. Pamatuji na otoman  s jejich vysezenými důlky, který otec dvakrát marně otočil  na opačnou stranu. Stopa jejich existence, nebýt renovací  a pozdějšího zániku, tam bude snad ještě dneska.

 Marie byla z těch dvou žen prostší, více se o mne  starala, houpala mě na svém hubeném klíně, vodila za ruku  a večer ukládala ke spánku. Paní lékárnice byla hovornější  a zábavnější. V té době jsem začal chodit do školky. V mém  projevu se objevovala vážně myšlená říkadla o blahobytu,  nepotřebnosti peněz i o tom, že už nikdy nic nebude na  lístky. Mé chůvy se tomu smály. Dneska, když vím, z jak  ubohých starobních důchodů v té době žily, myslím, že to  musel být poněkud nucený a hořký smích. Někdy jsem byl  i u nich doma. Paní lékárnice, jak jsem již říkal, bydlela  v domě na náměstí a Marie o několik čísel níže v ulici  směrem k chotěbořskému zámku. Oba domy byly něčím zvláštní.  Dům na náměstí byl světlý a prostorný, ve dvoře stály dva  vysoké rozložité ořešáky, v místnostech a na chodbách  visely olejomalby krajin, zátiší a velikých kytic. Mariin  byt byl naproti tomu v tmavém tichém domě, kde v přízemní  chodbě stály provaznické stroje a dlouhé šňůry špagátu se  krčily při navlhlých stěnách. Do patra se přicházelo po  vrzajících dřevěných schodech a místnost, kde bydlela byla  svou ponurostí podobná chodbě, kterou někdo opatřil dveřmi  a malým okénkem do tmavého dvora.

 O pár let později se Marie pomátla. Vracela se ze  hřbitova, kam nosila květy na hrob mému staršímu bratrovi.  Cestou na ni padla slabost, usedla na zídku u pomníku  padlých, ztratila řeč, pojem o čase i příslušnost ke své  samotě. Z Prahy přijel její podivínský bratr Eman a zůstal  u ní posledních pár týdnů než zemřela. Ještě předtím jsem  ji byl jednou navštívit. Když jsem vstoupil do místnosti,  seděla na rozestlané posteli, na klíně vytaženou zásuvku  plnou knoflíků, ostřižků a stužek, celé své bohatství.  Přinesl jsem jí jídlo a ona chtěla poděkovat. Vydávala však  jenom skřeky, při kterých stydla krev. Měl jsem ji rád.  Když však ke mně natáhla ruce a spustila na zem holé  vyhublé nohy, nevydržel jsem ten pohled. Nedokázal jsem se  dívat do její najednou téměř dívčí tváře, která se tolik  proměnila. A co se mi zdálo nejstrašnější - její dříve  šedivé vlasy jakýmsi nepochopitelným procesem zčernaly jako  uhel a v řídkých nepravidelných praméncích klouzaly kolem  její tváře. Položil jsem rendlíky s jídlem vedle dveří  a utekl z domu.

 Je to už nepředstavitelně dávno, co ve mně jako v  zaseknutém fotoaparátu ustrnula její poslední podoba.  A přece vidím ostře a zřetelně tu nemocí změněnou tvář  orámovanou negativem vlasů a natažené vyhublé ruce. Někdy  přijdu i na hřbitov. Za ta léta se přiblížil k městu.  A v hlíně hrobu, který si sedá a propadá, vidím podobnou  proláklinu, jaká dráždila otce u našeho parádního otomanu.   

 

 

 STRACH A SNY

 Když mi bylo pět let, přestěhovali jsme se z domu na  náměstí do ulice, kde se tehdy říkalo Na drážkách. Býval to  dům matčiných rodičů. V době před přestavbou měl tři  místnosti a bydlívalo v něm až třináct lidí. Otec počátkem  padesátých let dům opravil a přistavěl patro, kam jsme se  nastěhovali. V přízemí tehdy žily dvě nájemnice, matka  s dcerou. Zbývající prostor se používal jako skladiště  sestřina nábytku. Sestra, která byla o sedmnáct let starší,  odešla po nevydařeném manželství z města. Její manžel byl  na trvalém léčení v havlíčkobrodské nemocnici a později  v bývalém klášteře v Želivi. V něm žil až do své smrti.  Z tohoto manželství se narodil syn Jiří, kterého po  sestřině odchodu vychovávali rodiče. A tak, přestože jsem  byl ze tří dětí, nakonec jsem vyrůstal a prožil všechny  roky svého mládí jen se svým synovcem.

 Otec se v té době z živnostenského pánského a dámského  krejčího stal vedoucím krejčovského družstva, které pod  tlakem poválečných změn vzniklo v prostorách našeho  bývalého bytu. V životě rodiny se tato proměna nijak  výrazně neprojevila. Zvyk pracovat od časného rána dlouho  do noci se jenom rozdělil mezi dvě pracoviště, jedno  v dílně na náměstí a druhé v našem přestavěném domě.  Chotěboř brzy po válce měla paprskovitý tvar. Domy byly  seskupeny kolem náměstí a v jedné, nejvíce dvou řadách  přistavěny kolem všech silnic vycházejících z města.  V prolukách zůstala pole a louky. A tak, přestože jsme  bydleli nedaleko náměstí, stál náš dům na okraji města.

 V těch letech, kdy jsme se stěhovali, opadly již vlny  poválečného nadšení a mezi dospělými se pomalu šířila, nám  dětem nepochopitelná nejistota. Pamatuji, s jakým dětinským  zaujetím jsem poslouchal rádiové přenosy ze Slánského  procesu, obžalovací řeč i rozsudky smrti, které mi  samozřejmě neříkaly nic o skutečnosti, ale byly jen jakýmsi  pokračováním strašidelných pohádek, v jejichž světě jsem

 žil. Matka stále ještě chodila v černých šatech a její  podíl na životě spočíval v mechanickém plnění každodenních  povinností. Svými city žila hluboko v minulosti, ve stínu  smrti mého bratra i v nepovedeném manželství mé sestry.

 Nebyl jsem dítěte, které bylo konejšeno a utěšováno,  ale byl jsem to spíše já, kdo přicházel s pohlazením a se  slovy: "Maminko, neplač". Myslím, že jsme v té době  chodívali denodenně na hřbitov. Dnes je hřbitov částí  města, ale tehdy se k němu šlo veliký kus mezi poli, po  blátivé a kamenité cestě. Smrt a hrob byly pro mne tak  všední záležitostí, že vstoupily i do mých dětských her.  Kolikrát jsem dělal ceremoniáře, kopal hroby, stavěl křížky  a pohřbíval oběti koček, které lovily více pro zábavu než  z hladu. Smrt byla blízká a nezdála se mi v ničem strašná.  Všechna ta zvířátka tiše odpočívala a já je ukládal ke  spánku ve kterém měla být chráněna před ostrými zuby  a drápy. Bál jsem se pouze tmy a samoty. Ne tmy a samoty  venku, ale uvnitř domu. Ve všech jeho koutech a zákrutech  čekala ta černá beztvará příšera. Její slizké prsty  nechávaly své studené otisky na puchýřovité omítce  v přízemí i v hladké malbě místností v patře. Byla za  vikýřem půdy, v hloubce skříní a polic, byla všude, kam  nedosáhlo osvětlení domu. Večer jsem odcházel spát jedině  ve vynuceném doprovodu některé z dobrovolných chův.  Skulinou dveří pronikal k mé posteli konejšivý vějíř  elektrického světla, tlumený hovor a vrčení šicího stroje.  Držely mě za ruku, a když myslely, že spím, neslyšně se  plížily zpátky do kuchyně, která byla současně obývací  místností a krejčovskou dílnou. Často jsem se vzbudil  a volal je zpátky do jejich mlčenlivého posedu na židli  u velikánské postele, kde jsem spával. Zdály se mi tehdy  divoké barevné sny. Na stolku a skříních stály bratrovy  fotografie a porcelánové sošky svatých. Ve spánku věci  ožívaly a ztrácely svou váhu. Poletovaly místností jako  ptáci, kroužily nad mou postelí a přistávaly na zpoceném  polštáři. Někdy jsem je plačtivě odháněl, jindy přisedly s  takovou samozřejmostí, že získaly mou důvěru a staly se  hračkami nevzbuzujícími úzkost.

 Ložnice mých rodičů byla jediným místem v domě, kam  svítilo slunce. Když přišlo ráno, jeho paprsky vklouzly  mezi polštáře a horu peřin a všechny přízraky noci vrátily  do jejich nehybných tvarů. Jednou jsem dostal skládací  kostky. Bylo to v čase chřipkové epidemie, kdy jsem několik  dní ležel. Kostky měly krásné barevné obrázky, které se po  rozebrání rozpadly v jednotlivé pomalované krychle. Neuměl  jsem je skládat do pohádkových výjevů, a tak jsem stavěl  komíny a mosty, vršil je na sebe, vzápětí je bořil  a přestavoval do nových seskupení. Hrál jsem si dlouho.  Když mi ruce ztěžkly a na víčka sedala ospalost, sesbíral  jsem dřevěné krychličky polepené obrázky a začal je skládat  do krabice kam patřily. Hezky jednu vedle druhé, čtyři řady  na šířku a pět řad na délku. Krabice se naplnila a v mé  ruce zůstala kostka, která patřila dovnitř a přece byla  navíc. Chvíli jsem na ni nechápavě hleděl, ale protože  náplň krabičky byla bez skuliny, udělal jsem jedinou možnou  věc. Vysypal jsem její obsah do peřin, zrušil symetrii  zázraku chaosem a přebývající kostkou započal nové  srovnávání. Podruhé se již vešly všechny. Byl jsem unavený  a ospalý. Krabici jsem zavřel na lesklý mosazný háček  a odložil ji mimo postel. Později mně mnohokrát prošla  hlavou nesmyslnost té epizody, a přece vím, že všechno  bylo, jak říkám.

 Co nevím, a zřejmě nikdy vědět nebudu, je odpověď na  otázku, kde se vzala přebývající kostka. Kde se vůbec bere  něco, co je navíc, co přečuhuje z dobře porovnané  stavebnice a co dokážeme zrušit jedině za cenu rozmetání  nám nepochopitelné skladby.

 

 

 

 KŘEČCI

 Velké město má svou anonymitu. Vesnice, ve které ví  každý o každém všechno, je touto společnou pamětí vedena  k téměř rodinným svazkům. Městečko, jakým byla Chotěboř  krátce po válce mělo od všeho něco. Domy kolem náměstí žily  ruchem obchodů a hospod, ale o dvě ulice dál projížděly  volské potahy, pobíhaly slepice a bečely ovce. Většina  rodů, které zde žily, udržovala rozsáhlé příbuzenské  vztahy. Domov, i když byl chudičký, byl v tomto vysočinském  kraji čímsi velmi konkrétním. Byla zde půda plná kamení,  ale byla to půda otců a dědů. Půda posvěcená jejich potem,  rozkouskovaná mezemi, remízky a potoky, půda, kterou  hovořila sama země. Strýcové, bratranci, tetičky, kmotry  a rozsáhlé příbuzenstvo až do devátého kolena vytvářelo  širokou přízeň ve které defilovali šikulové, furianti,  rodinné vrby, mluvkové i černé ovce. Kraj, sevřený  Železnými horami, magnetizoval všechno uvnitř k neuvědomělé  soudržnosti. Byli to nejen živí. Na roztroušených  hřbitůvcích odpočívaly minulé generace. Válka a doba  okupace přešla nad městy a vesnicemi, zasáhla do  jednotlivých osudů a připravila půdu rozsáhlým proměnám.

 Nechci rozsuzovat, co bylo dobrem a zlem. Kolik  čistých úmyslů uklouzlo a proměnilo se v bezcitnost. Nejsem  dostatečně vybaven, abych mohl říci, které z činů byly  diktovány vnějšími tlaky a divokým proudem času a které  byly dány osobní špatností jednotlivých postav. Začínalo  osídlování pohraničí, postupně zmizeli drobní  řemeslníci,vesnice se proměnily. Vím, že je hospodaření ve  velkém mnohdy ekonomičtější, ale současně vím, že co člověk  nemiluje, pomalu propadá peklu. Zvířata a políčka. Když  říkám políčka, vím, o čem mluvím. Vysočina nikdy nebyla  krajem statkářů a velkých sedláků, a přece na zdejší vísky  byla položena stejná měřítka, která se ukázala pochybená  i v úrodnějších a bohatších oblastech. Čas,předznamenaný  válkou,vstupoval do všech životů. Bylo snadné sáhnout po

 moci, bylo jednoduché stát se neomezeným pánem na omezeném  prostoru městečka či vsi. Vždyť všechno se dělo po právu,  všechno bylo v zájmu lidu, všechno bylo přikryto velikými  hesly ukazujícími k lepším zítřkům. Les, který se kácel,  byl plný třísek, ale na každé z těch třísek pluly osudy  jednotlivců i celých rodin.

 Byl jsem tehdy natolik děckem, že jsem události vnímal  jen s dětskou zvědavostí. Věděl jsem, že skončila doba  bohatých a chudých a že příště budeme všichni bohatí.  Líbilo se mi to, přestože jsem nevěděl,co znamená být  bohatý.Ve městech vyhrávaly tlampače místního rozhlasu,  mluvili o tom v rádiu, na lavičkách před domy se vedly  vzrušené diskuse plné ironických poznámek a žalob,kterým  jsem nerozuměl.Najednou se stalo,že z výloh ve městě  zmizelo zboží a reklamy a nahradila je politická agitace.  Byla tam veliká červená písmena, která jsem nedokázal  přečíst, byly tam fotografie a plakáty. Z některých výloh  se dokonce stala skladiště. V jejich prostorách byl  vystaven zabavený majetek těch, kteří upadli v nemilost.  Ležela tu krabice mýdel, štůček látky, špulky nití a za  nimi vzadu otevřený, do půlky naplněný pytel vlašských  ořechů. Úplně vpředu pak byl veliký nápis KŘEČCI a vedle  něj cedule se jmény těch, kterým bylo zboží zabaveno. Jako  kluci jsem to chodívali obhlížet. Říkal jsem si, jak je to  dobře, že si nikdo nemůže nic schovat a že už to jistě  nebude trvat dlouho, než všichni zbohatneme. Líbilo se mi  to, ale hlavně jsem měl chuť na ty ořechy.

 

VIOLA A SVĚT

 Když se přestavoval náš dům, objevil jsem svého dědu.  Jezdívali jsme do otcova rodiště Vísky již dříve, ale  z těch nedělních návštěv mi v paměti nic neutkvělo. Děda  byl zedník. V době, kdy jsem ho poznal, byl už starý. Na  stavbu našeho domu chodil spíše z profesionální zvědavosti  a svými radami dráždil ty, kteří zde skutečně pracovali.

 Zedníci jsou trochu jako chirurgové v nemocnici. Když  se zvedá a přestavuje dům, je nutné odkrýt kůži střechy,  prozkoumat nosné kosti zdí,vědět,kam sáhnout.Není čas na  dlouhé mudrování. Všechno musí být rychle pod novou  střechou.Dny jsou v létě dlouhé, a tak práce přibývá. Mezi  maltou a cihlami které se stěhují musí rozvážný mistr občas  zvednout oči k nebi,zkontrolovat postavení mraků, jestli  se, nedej bože, neblíží nějaká průtrž,a mít připravenou  zásobu plachet a náhradní krytiny. Otevřený dům je jako  pacient na operačním stole. Nehrozí mu sice smrt, ale  drobná, nepříjemná poškození, která ve chvíli, kdy k nim  dojde, vyvolávají bědování a pocit bezmoci.Představte si,  že sedíte mezi rozestavěným nábytkem a po omítce kuchyně  vám prosakují zarudlé curůčky vody nasáklé cihlovou drtí,  kape vám do hrnců a peřin a na omítce naskakují puchýře  jako po šlehnutí kopřivou. Když je dům pod střechou,  všichni ulehčeně vydechnou. Ta nejvážnější část operace je  skončena. Tempo se může ustálit a zklidnit. V tomto mumraji  se tedy objevoval můj děda a objevoval jsem se v něm  i já.Co také může být pro malého kluka zajímavější, než  když se něco děje, když je kolem plno lidí, když vidí věci,  které nikdy neviděl a slyší slova, jakými se doma nemluví.

 Je to asi rodové dědictví, že my mužští neponecháváme  nic bez patřičného komentáře. Bylo to v založení mého dědy,  otce, takový jsem já a podobné sklony se objevují i u mých  mužských potomků. Většina lidí bere věci jak jsou, nešťourá  do nich zvědavými proč a nedráždí okolí nepatřičnými  komentáři. Ale na stavbě a všude, kde se řeč zbavuje svého  konverzačního obalu, kde se něco tvoří a vzniká, narůstají  slovům křídla. Děda zedník, chodil po stavbách v době,kdy  nebyla auta,kdy nejezdily autobusy a jízda vlakem byla jen  vyjímečným luxusem. Dneska se běhá, sportuje a cvičí. Děda  nesportoval. Den mu začínal za tmy.Místo ranní rozcvičky si  udělal deseti, patnáctikilometrovou procházku do práce. Den  strávil na stavbě a večer stejnou zdravotní procházku domů.  Pak už zbývalo jen naseknout při měsíčku trávu, přejít co  je potřeba pospravit, obhlédnout přibývající schůdky dětí  a udržet si určitou lidskou kulturu. Děda nebyl jen zedník,  ale i muzikant. Jeho nástrojem byla viola. My jsme jí  říkali veliké housle. Když si dnes vybavím ruce do kterých  ji brával, ruce odřené prací a zkroucené mrazem, zdá se mi  neuvěřitelné, že dokázaly stvořit tóny a melodii. Když už  byl děda starý a na všechno bylo dost času, hrával pro nás,  děti staré hospodské písničky, které mu připomínaly mládí  a odcházející kamarády z venkovské kapely. Dospělí tato  sezení neměli rádi. Vadila jim lechtivost některých  popěvků, nepatřičná slova, špatný příklad. Nám nevadilo  nic. Do širokých dětských očí se vešel celý svět a slova  byla jen ošacením a obalem srdce. V tom srdci nebylo nic  zlého. Dospělí to věděli, a přece dali víc na to ošacení.

 Děda prošel kus světa. Dostal se během první veliké  války až do Ruska a Itálie. Z té doby si přinesl nemoc,  chvilkové vytržení z přítomnosti. Nestávalo se to často,  a přece si vzpomínám. Z ničeho nic přerušil řeč, jeho oči  se rozšířily a najednou byl o celá desetiletí zpátky. Znovu  se nacházel v nekonečných pláních Ruska, v dávných bitvách  i nekonečných pochodech. Procházel pod italským nebem,  mluvil s dávno mrtvými kamarády. Viděl je znovu běžet na  zteč a znovu umírat.Trvalo to tak dlouho,jako trvá sen. My  stačili zaslechnout jen pár výkřiků. Na jak dlouho se on  vracel do toho dávného pekla, nevím. Čas snu a čas  skutečnosti je rozdílný. Když záchvat skončil, nevěděl, kde  je, nevěděl o ničem. Někdy zůstal strnule sedět na židli,  někdy upadl na zem, ale během několika minut bylo všechno jako dřív. Říkal, že se mu jen zatočila hlava.Tyto kratičké  chvíle vytržení byly jedinou nemocí, kterou děda trpěl. Až  do pozdního stáří byl velmi čilý. Těžko se smiřoval  s nečinností. Když už nemohl pracovat ve své profesi,  hledal práci kolem domu. Řezávali jsme a štípali dřevo.  Dvůr i kolny byly obrovnány spořádanými rázky štěpin. Každá  štěpina měla své přesné místo, nic nesmělo přečnívat  a rušit harmonii. Byla v tom trochu snaha vyrovnat se  s přebývajícím časem, ale i životní postoj člověka, který  je přesvědčený, že není maličkostí na kterých by  nezáleželo.

 Viděl jsem dědu umírat. Bylo to koncem zimy. Nastydl  se a dostal zápal plic. Několik dní ležel a jeho smrt byla  lehčí než život. Stáli jsme kolem postele, když naposledy  vydechl. Nebyla to smutná smrt. Nic nezůstalo nedokončeno.  Neopouštěl žádný majetek. Měl za sebou dlouhý a tvrdý  život. Otec mu zatlačil oči a otevřel okno.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 17

 

 VŮNĚ MATEŘÍDOUŠKY

 Na léto k nám jezdívala babička. Žili jsme v jejím  bývalém domě, a tak přijížděla nejen na návštěvu, ale  vracela se i do svých vzpomínek. Naši rodinu postihla  otcova dlouhá nepřítomnost, o které budu hovořit později.  Babička bydlela během roku u jedné ze svých dcer v Jihlavě.  Do Chotěboře přijížděla v květnu a zdržela se přes  prázdniny do prvních podzimních dnů. V těch letech jsme se  synovcem Jirkou už chodili do školy. A tak babička  nepřivážela jen sebe, ale i příslib blížících se prázdnin.

 Podkroví, ve kterém sedím a vzpomínám, bylo její  ložnicí i apatykou. To se jednoho dne naplnil dům tajemnými  vůněmi roztodivných mastí a bylin a babička byla tady.  Chodívali jsme s ní na procházky do okolních lesů, sbírali  koše hub, bandasky borůvek a malin, sáčky bylin naplněné  nespočtem vůní. Z dětí ze sousedství vznikl takový oddíl  malých pracantů, kterému by se dnes nejspíše říkalo  "prázdninová aktivita". Babička šla vždycky v čele a my  pobíhali kolem. V loukách a lese za oboleckou skálou jsme  plnili papírové sáčky jitrocelovými lístky, květy  hluchavek, přesličkou a mateřídouškou. Na pokraji města  rostly trsy kopřiv, které štípaly a pálily, ale když to  bylo pro babičku, všechno se dalo vydržet. Matce přinášel  babiččin pobyt úlevu. Odpadla jí starost o nás a mohla se  plně věnovat krejčovské práci. Byla na nás sama, a tak to  muselo být něco pokrácených kalhot, ušitých sukní  a halenek, aby bylo co jíst a nechybělo nic důležitého.  Z vesnic, kde žili naši příbuzní a přátelé, se občas  objevil balíček masa,slepice, hrnec sádla nebo jablka,  hrušky a ořechy. Byly to však jen drobečky na našem stole,  který nikdy nebyl prázdný. My kluci jsme měli věčný hlad  a nepředstavitelnou spotřebu. Nejvíce se u nás jedl chleba  s vepřovým sádlem, jindy s kačením nebo husím. V létě jsme  dostávali od příbuzných jednu nebo dvě husy na dokrmení.  Husy bydlely v kůlně na dvoře. Po večerech jsme s matkou  a babičkou vyráběli šrotové šišky. Nejprve se namíchala  směs, ze které se uhnětlo těsto. Z těsta se nakrájely  dílky, vyválely se na kuchyňském vále, odkud se přenášely  na vyhřátá kamna. Byla to nádhera, když uvnitř praskal  oheň,mezi pláty probleskovaly plameny a po domě kroužila  štiplavá vůně připalujících se drobtů. Husy držela matka na  říjnové Svatohavelské posvícení.

 Když se zadívám na dnešní dětské hry, napadá mě, jak  v jejich geometricky uspořádaném okolí chybí ona tajemná  zákoutí, která dříve bývala součástí každého domu. Na  asfaltu ulic ani v posekaném trávníku nerostou byliny  a květy. U panelových domů nestojí žádné kůlny ověšené  nářadím a plné voňavého dřeva. Chybí tajemství i prapůvod  a souvislosti užitečných předmětů, které ještě s námi žily  v nenarušené jednotě.

 V bezprostřední blízkosti našeho domu tekl potok.  Podél potoka zářila čtyři zrcadla rybníků. Louka před domem  byla plná krtin a v její trávě rostl  šťovík,sasanky,blatouchy a kontryhel. Stojatá hladina  rybníků se otvírala blesky třpytivých rybích těl, potok byl  plný pulců, hrouzků a žab.

 To všechno zmizelo. Rybníky byly zasypány a potok,  který se proměnil ve stoku, zmizel v náruči betonových rour  spěchajících podzemím k čističce za městem.

 Babička byla bojácná. Neměla ráda, když jsme se  pohybovali kolem vody. Les se jí zdál bezpečnější. Z lesa  byl i větší užitek. Houby se nehledaly ale sbíraly. Když  nestačily tašky a košíky, svázali jsme rukávy košil a do  těch ranců naskládali už doopravdy jen ty nejkrásnější  kousky, které v takové hojnosti nabízel les. Babička nikdy  nezapomínala na květiny. Kdybychom šli sebevíce obtíženi  svými úlovky, ještě stačila připomenout, že maminka bude  mít radost, když jí přineseme kytičku. Na kamenitých  březích úvozových cest plál v trsech tmavočerveným ohněm  hvozdík. Neznali jsme jeho správné pojmenování, u nás se mu  říkalo slzičky Panny Marie. Hodně květů, bylin a hub mělo

 

 místní, často velmi poetický název. Když se začalo  s melioracemi a scelováním polí, nezmizely jen remízky  a jiná místa s jejich výskytem, ale i část naší generacemi  předávané řeči. Vzpomínám si na panenky vlčího máku, který  obrácením okvětních lístků získal krásnou červenou sukýnku  a z pestíku uprostřed květu se stala hlava princezny.  Vzpomínám na modré pruhy divoké chrpy, která rostla jako  plevel a lemovala okraje žitných polí.

 Babička brala všechno živé pod ochranu. Květu se  nesměla utrhnout hlavička, stopka musela být dostatečně  dlouhá, aby dosáhla na dno vázy, při utržení se druhou  rukou musely chránit kořeny před poškozením. Nás nikdo  neučil pravidla malých ochránců přírody, žili jsme jako  její součást a všechno špatné, co mohl člověk udělat, bylo  hříchem, který přivolává trest.

 Vzpomínám si na možná naivní a dnes by se řeklo  moralizující pohádky. Jedna za všechny: Žil, byl chlapeček,  kterému byla dlouhá chvíle. Chodil po louce, brouzdal se  potokem, a protože ho nic nebavilo, zašlapával broučky  a trsy sedmikrásek. Natrhal si náruč květin a potom ji  rozmrzele zahodil. Když bylo k večeru, odřízl z lískového  keře prut, udělal si z něho meč a cestou domů usekával  hlavičky kopretin. Večer ho maminka dala spát. Když  usnul,všechny květiny,brouci, kterým během dne ublížil,  ožili a shromáždili se okolo jeho postele. Vešli do jeho  snů. Chlapeček prosil a plakal, ale květiny a brouci  žalovali, nakláněli se k jeho polštáři a dožadovali se  odčinění křivdy.

 Takových morálních lekcí jsme dostávali nespočet.  Jejich slovní vyjádření mi dávno vypadlo z paměti, ale úcta  a pocit blízkosti se vším živým zůstal někde hluboko pod  kůží, kam nedosáhly ani pozdější zkušenosti, ani výkyvy  změn, ani čas. V mém podkroví, kde sedím a vzpomínám, už  nejsou žádné viditelné stopy babiččiny dávné přítomnosti.  A přece, když je ticho a večer pokročí na rozhraní noci,  cítím někdy téměř neskutečnou vůni heřmánku a mateřídoušky.

 

 

 

 

ZVONY ODLETĚLY DO ŘÍMA

 Ve druhém roce školní docházky jsem se stal  ministrantem. Do kostela nás matka vodívala už jako malé  děti. Najednou jsem však měl povinnost. Učil jsem se  pravidla pohybu u oltáře, názvy bohoslužebných předmětů,  a protože se tehdy ještě nesloužila mše v národních  jazycích, musel jsem zvládnout i latinu potřebnou k obřadu.

 V Chotěboři je děkanský kostel Svatého Jakuba staršího  a dvě kaple. Kaple Svatého Kříže, která stojí uprostřed  starého, dávno zrušeného hřbitova, a kaple Svaté Anny,  která byla podle pověsti postavena na místě vlčí jámy na  kopci za městem. V té pověsti se praví, že v dobách, kdy  ještě v okolních lesích žili vlci, zmizel malý chlapec.  Jeho rodiče, místní šlechtici, po něm dlouho pátrali.  V bezesné noci se zjevila jeho matce Svatá Anna, která jí  řekla, ať se nestrachuje o jeho život, a označila místo,  kde ho mají hledat. Spícího chlapce objevili nezraněného  mezi vlky a z vděčnosti dali vystavět na onom místě kapli.  U kaple Svaté Anny se kdysi v minulosti pořádaly i poutní  slavnosti. V době mého dětství se zde sloužila už jen  jediná mše u příležitosti svátku zmíněné patronky.

 Kostel Svatého Jakuba staršího je jednou z nejstarších  budov ve městě, Byl několikrát přestavován, několikrát  vyhořel. V roce 1953 byly na jeho zdech ještě reliéfní  znaky hrabat Dobřenských, kteří odešli z chotěbořského  zámku do zahraniční emigrace. V chotěbořské farnosti byli  v té době dva kněží. Důstojný pán, děkan Poloreich a bývalý  vyučující latiny a náboženství z chotěbořského gymnázia  - pan profesor Boštík. Nás, ministrantů, byl nezjistitelný  počet. Ti nejmladší, ještě školou povinní, se v obyčejných  všedních dnech pravidelně střídali u obřadů, ale když byly  Vánoce,Velikonoce nebo jiné větší svátky, objevili se  i starší chlapci. Svým ministrantováním jsem v té době  poněkud vylepšil i náš rodinný rozpočet. Byly to svatby,  křty a pohřby. Téměř pokaždé jsme něco dostali. Většinou to  byly peníze, ale někdy i výslužka ze svatebních hostin.

 V době, kdy jsem začínal ministrantovat, si mě jednou  ve škole zavolala učitelka a zeptala se: "Slyšela jsem, že  jsi ministrantem". A já, který byl velmi neotrkaný  a nesmělý, jsem jí odpověděl: "Ano, jsem ministrem".

 A tak mne jenom se smíchem plácla přes rameno a řekla:  "Tak jdi".

 Ranní mše ve všedních dnech začínaly o půl sedmé a v  sedm hodin. Protože jsme chodívali ke svatému přijímání,  nosila matka pro nás snídani. Po mši jsme usedli na schody  vedoucí k věži, matka do víčka od termosky nalila čaj, na  školní brašnu položila namazané chleby a potom rychle do  školy. To byl náš začátek dne, týden za týdnem, rok za  rokem, v letních jitrech plných ptačího zpěvu i v zimních  mrazech a vánicích. Když jsem trochu povyrostl, chodívali  jsme zvonit večerní klekání. V kostelní věži mezi starými  trámy viselo tlusté pletené lano. Někdy se stalo, že se  z přijaté povinnosti stala hra. Když se mezi námi objevil  pan děkan jenom řekl: "Kluci jedni, hned toho nechte, vy  nezvoníte klekání, ale jako by hořelo půl města".  A odzvonil vymezenou dobu sám.

 Ministrantská léta však nebyla vždy idylou. Byli jsme  kluci jako jiní. Soupeřili jsme o to, kdo ponese křížek při  pohřbu, kdo při mši podá knězi džbánečky s vodou a vínem,  kdo bude od jedné strany oltáře na druhou přenášet veliký  zlacený misál. Někdy se naše oči rozšířily skutečným  zaujetím a jindy jsme netrpělivě čekali, až se kněz obrátí  k lidem a pronese: "Ite missa est.(Jděte, mše je  dokončena)", abychom ve spěchu odpověděli: Deo gratias  (Bohu díky)" a rychle zmizeli ve světě plném dobrodružství.

 Za kostelem rostly okrasné keře a stromy, kde se  nádherně hrálo na schovávanou. Bílá komže nejednou povolila  a roztrhla se o větev, která nestačila uhnout. Pan děkan

stál na naší straně. Často musel uklidňovat starého pana  Roubínka, který bydlel v domě za kostelem. Náš křik a naše  honičky se mu zdály nedůstojné. Jednou jsme však nevědomky,  a o tom se naštěstí důstojný pán nedozvěděl, způsobili  skutečné veřejné pohoršení. Když se blížily Velikonoce,  zmizela z oltářů krajková roucha, zmizely květy a všechna  výzdoba chrámu. V tom postním čase zmizely i zvonky od  oltáře a sakristie, srdce velikých zvonů byla podvázána  a jejich zvuk nahrazen dřevěnými klapačkami. Říkalo se, že  zvony odletěly do Říma. Na Velký pátek po Křížové cestě  a dlouhých bohoslužbách jsme, jak bývalo zvykem, procházeli  ulicemi města a dutým zvukem klapaček ohlašovali Kristovo  ukřižování. Došli jsme až ke koňskému řeznictví, odkud  voněla uzenina. Prohledali jsme kapsy, v jakémsi chvilkovém  zatemnění zapomněli na příslušný půst a koupili si za  korunu každý po kuse koňského salámu. Nebylo to vědomé  a potutelné úsměvy bezvěrců nám nenapověděly, jakou směšnou  roli sehráváme. A tak jsme chodili ulicemi v jedné ruce  klapačku, ve druhé čerstvý salám a naše dunivé klap, klap  kroužilo městem a stoupalo ke shovívavě se usmívajícímu  jarnímu nebi. Dnes po letech se jenom usměji této příhodě,  ale tenkrát, když nám došlo, co provádíme , se nám zdálo  každé z těch voňavých soust neodpustitelným prohřeškem.

 Zvony odlétaly do Říma, jen na na pár dní postu, aby se  v oslavě vzkříšení vracely a zněly tím slavnostněji. Byla  pak léta, dospělá léta, kdy se mohlo malověrně zdát, že  odlétly nadlouho a možná navždy. Ale pokud se nám něco  podobného zazdálo, byla to jen naše chvilková slabost,  zatemnění a zakolísání víry. Ty zvony čekaly a čekají. Jen  jejich srdce bylo podvázáno a rostlo, rostlo v těch  obvazech.    

 

 

 OZVĚNA STALETÍ

 Ještě než jsem uměl číst a psát, učila mne matka  přednášet básničky. Májové pobožnosti na počátku padesátých  let bývaly velikou přehlídkou mariánské poezie. V té době  jsem vstřebával rytmus a melodii slov, učil se zřetelně  a hlasitě mluvit, střásal jsem ostych z vystoupení před  velikým množstvím posluchačů. V měsíci květů byl kostel  plný vůní. Mariánské písně, které jsou z nejkrásnějších,  stoupaly chrámovou klenbou a rezonovaly a ještě  nezformovanými pocity a postoji nás, dětí. Byla to moje  první lidová škola umění, kterou jsem prošel. Škola slova,  škola zpěvu, škola výtvarného vidění a škola mimořádnosti  a svátečnosti chvíle. Myslím, že podobně a daleko vědoměji  přijímali tuto skutečnost dospělí. Chvilkové vytržení  z chaosu dávalo sílu, smysl v rozbouřeném plynutí dní  a vědomí souvislostí. Nenarušitelný řád liturgie, pocit  širšího společenství, to všechno znělo tichou ozvěnou  staletí a přinášelo tolik potřebnou naději.

 V květnu bývaly také první poutní průvody ke Svatému  Janu, jehož socha stávala na okraji zámeckého parku. Průvod  vycházel od kostela a cestou k soše míjel okna plná  ornamentálně rozestavených svící, okna plná květin  a zvědavých očí, které z té výše sledovaly celkový obraz,  aby se nakonec připojily k zadní části průvodu. Tato léta  na rozhraní času ještě hýřila barevností. V čele průvodu  byly neseny korouhve, muzikanti doprovázeli tisícihlasý  zpěv, uvnitř průvodu šly řemeslnické spolky Svornost  a Berla pod svými spolkovými prapory. Podobné, a snad ještě  slavnostnější shromáždění se konávalo v létě o slavnosti  Božího Těla. Na každé ze čtyř stran chotěbořského náměstí  byl postaven oltář obklopený mladými břízkami a bohatě  ozdobený květy. Má paměť není dokonalá, a tak podržela jen  nemnoho detailů z těch několika poutí, které byly pomalu  vytlačeny, až zmizely docela. Poslední, již necírkevní  shromáždění, které se spojuje s těmi lety, byly tryzny ve

 dnech Stalinova a Gottwaldova úmrtí. I tehdy bylo na  náměstí postaveno něco podobného oltářům. Jen místo obrazů  světců zde mezi květy visely rozměrné podobizny zmíněných  státníků a po stranách před čestnou stráží hořely veliké  čadivé ohně.

 V těch letech jsem poprvé přišel do styku s básníkem.  Pan profesor Boštík, strýc dnes známého a významného malíře  Václava Boštíka, dožíval na chotěbořské faře poslední roky  svého života.Byl to malý,stářím již poněkud ohnutý, ale na  svůj věk velmi temperamentní člověk. Jeho poetika zněla  tóny minulého století, ale pro Chotěboř byl významnou  a dodnes nezapomenutou osobou. Kromě básniček, které napsal  jen tak pro radost a které rozdal hned v rukopisech mezi  známé, vydal vlastním nákladem i dvě knihy veršů. První  z nich se jmenovala Krvavé vavříny a byla věnována jeho  rodišti na litomyšlsku. Druhá, U zpívajících vod, opěvovala  krásu Doubravky, řeky, která protéká stále ještě kouzelným  údolím poblíž Chotěboře. Do těch míst chodíval téměř za  každého počasí, v létě i v zimě. V době adventu jsem poznal  a denně vídal malíře, jehož jméno již v té době bylo  celosvětovým pojmem. V bílém čepci s bambulkou a v dlouhém  zimníku chodíval na roráty Jan Zrzavý. Přicházel tiše, bez  společnosti a denně usedal na stejné místo do lavice pod  kruchtou. Když byl z Chotěboře odvolán důstojný pán  Poloreich, měl jsem štěstí poznat osobně jeho nástupce,  doktora theologie, filozofie a přírodních věd, důstojného  pána Broje. Jeho hodiny náboženství byly plny vstupů do  zázračného světa přírody a svým obsahem, i když pro nás  jistě upraveným a zjednodušeným,zdaleka přesahovaly hranice  základní školy. Byl velmi schopným řečníkem v obsahu  i dikci. Na jeho kázání se scházeli mimo katolíků  i věřící jiných církví a z nevěřících nebo svátečně  věřících část městské inteligence. Ale kněží byli  překládáni z farnosti do farnosti, a tak z mého mládí  zmizel i tento velmi vzdělaný a schopný člověk. Čas  spěchal, měnili se lidé kolem, měnil se svět,jen

pravidelnost církevního roku byla stálá a neměnná. Dobou  adventu a stavbou jesliček jsme přibližovali krásnou dobu  Vánoc. Popelcem, kdy kněz chodil od jednoho věřícího ke  druhému, značil naše čela znamením kříže a tlumeně říkal:  "Pomni,člověče,že prach jsi a v prach se obrátíš", se nám  připomínala pomíjivost věcí,času i života. V Křížových  cestách jsme nesli kříže svých rodičů i malé křížky svých  dětských bolestí, které byly za všech okolností  nadlehčovány očekávaným vzkříšením.

 Měl jsem úžasné dětství. V té sumě vjemů, které  vystoupily z ornátů,kalichů a květin, v té sumě nebylo  mezer. Říkalo se nám: V jednoho Boha věřiti budeš, ale  tento Bůh byl jistotou mezi všemi lidskými Bohy, kteří  povstávali a padali do zapomenutí. Říkalo se nám: Pomni,  abys den sváteční světil, a naše neděle byla skutečným  svátkem. Po mnoha letech jsem mluvil se starou paní, ženou  jednoho z politických funkcionářů, a jen tak mezi řečí jsem  zaznamenal její povzdech: všechno se nějak pokazilo. Neděle  už není nedělí.Všechny dny v týdnu jsou stejné. Všechny  týdny v roce jsou stejné. Zůstal jen spěch,práce a pocit  zbytečnosti.

 Měl jsem úžasné dětství. Dětství, kterým jsem byl  obdarován bez vlastního přičinění. Dětství, které se stalo  krásným dluhem pro celý příští život.

 

 

 

 DLOUHÁ NEPŘÍTOMNOST

 V jednom z teplých májových odpolední zastavilo v naší  slepé ulici tmavé auto. Vystoupili z něj dva muži v civilu,  vešli do našeho domu, prokázali se policejními průkazy  a odvedli mého otce.Pro matku to byla další rána, kterých  si od války užila vrchovatě. Co jsme si myslely my děti,  nevím. Období, které pro nás nastávalo, bylo jen počátkem  dlouhé otcovy nepřítomnosti. Z hradecké centrály státní  bezpečnosti přišlo oznámení, že zatčený Josef Musílek byl  vzat do vyšetřovací vazby pro důvodné podezření  z velezrady. Byla provedena domovní prohlídka a soupis  otcova majetku. Měli jsme štěstí v neštěstí, že dům, ve  kterém bydlíme, byl v té době matčiným bezpodílovým  vlastnictvím. Otcův majetek - to byly dva kabáty, dva  obleky, několik klobouků, košil, spodní prádlo. Všechno  bylo sepsáno, a při pozdější nabídce ke zpětnému odkoupení  zachráněno a připraveno pro otcův návrat. Jiní, kteří byly  souzeni s otcem, dopadli hůře.

 Když vzpomínám na otcovo zatčení,musím se vrátit k  událostem, které mu předcházely. Po roce 1948 se otec vzdal  samostatné krejčovské živnosti a na návrh národního výboru  pokračoval v práci jako vedoucí Lidového krejčovského  družstva. Protože už nebyl soukromníkem, ale jakýmsi  zástupcem podniku, národní výbor jej vybídl, aby jako  veřejný činitel vstoupil do některé ze stran národní  fronty. Otec, kterého politika nikdy příliš nezajímala,  nabídku přijal a stal se členem Čs.strany lidové. Během  krátké doby byl jako jeden z nejznámějších a nejváženějších  chotěbořských občanů navržen a zvolen do okresního výboru  této strany. Zde ležely kořeny pozdějšího rozsudku, kterým  byl zlikvidován celý výbor. Stejným způsobem před blížícím  se volbami opustil politickou arénu i výbor Čs.  socialistické strany.

 Bylo dost těch, kteří přicházeli a projevovali svou  účast a přesvědčení o naprosté bezúhonnosti otce,bylo dost  těch, kteří se báli, našli se i lidé, kterým atmosféra  strachu a nekončících postihů otvírala cestu k vlastní  kariéře.

 Byl to čas rušných kampaní proti jakékoliv odlišnosti.  V sjednocených brambořištích se rozmohla mandelinka, které  se říkalo americký brouk, a v narychlo a neuváženě  utvořených společných stájích se šířila slintavka  s kulhavkou. Veřejná moc se nezatěžovala důslednou  kontrolou příčin a důsledků, ale potřebovala viníky vem kde  vem. Jen když to nebylo v řadách těch, kteří bez odmluvy  a bez vlastního názoru bezduše kopírovali Stalinův systém.

 Po dlouhé vyšetřovací vazbě a rozsudku byl otec  převezen do pracovního tábora v Ostrově nad Ohří nedaleko  Karlových Varů. Byl jsem tam na dvou návštěvách. Poprvé nás  zavedli k dlouhé řadě zamřížovaných okének, kde z jedné  strany stál zástup rodin a z druhé strany,odděleni  přepážkami,vězňové jednotlivě doprovázení dozorci. Podruhé  jsme seděli v samostatné místnosti,my na jedné, otec na  druhé straně a mezi námi hlídkující příslušník vězeňské  správy. Cesty do pracovního tábora přes Prahu a Karlovy  Vary s časným ranním nástupem k návštěvě představovaly pro  mne,sestru a matku dvoudenní výlet. Návštěva trvala patnáct  minut. Vzpomínám si, že v hale, kde probíhal příjem  a kontrola, bylo plno plakátů a nástěnné agitace. Visely  tam dopisy vězňů, kteří děkovali vězeňské správě, že teprve  během své převýchovy se naučili psát a číst, že se vyučili  novému řemeslu nebo získali jinou, vyšší odbornost. Otec  měl štěstí i smůlu. Do tábora nastoupil už jako gramotný,  a tedy neměl co získat. Se svou krejčovskou profesí našel  rychlé uplatnění v místních dílnách.

 Pracovní tábor v Ostrově nad Ohří byl zaměřen převážně  na práci v uranových dolech. Otec pracoval u oprav  a čištění oděvů, byl uchráněn od zhoubného záření. Ti,  kteří odcházeli pod zem, měli při nedostatečné bezpečnosti  práce téměř jistou perspektivu zdravotních potíží.  V uranových dolech pracovalo velké množství odsouzených kněží. V přísně střeženém prostoru tábora,přes neustálý  dohled a síť dobrovolných spolupracovníků vězeňské správy,  se sloužily mše, probíhal náboženský život a podávalo se  Svaté přijímání. V době oblevy před otcovým příchodem jsem  poznal několik jeho spoluvězňů,kteří se postupně vraceli  domů. Téměř každý z nich přinášel kromě pozdravů a vzkazů  od otce i umně vypletené růžence a křížky vlastní výroby.  U syna jednoho otcova spoluvězně jsem měl příležitost vidět  obraz anděla nakreslený na jemném pijáčku, jehož rozměry se  blížily dvěma čtverečním metrům. Některé z těchto věcí  pronesli bývali vězňové při propuštění, s jinými pomohli  civilní zaměstnanci dolů, s kterými se občas v podzemí  setkávali.

 Protože každý z odsouzených musel během svého pobytu  ve vězení hradit náklady soudu a čas strávený ve  vyšetřovací vazbě, dostávali jsme z pracovního tábora jako  měsíční příspěvek pro rodinu pouhých dvacet korun  československých. Matka v té době začala pracovat jako  soukromá švadlena bez zaměstnavatele i mimo kontrolu  národního výboru. Jednou o prázdninách mne přihlásila na  pionýrský tábor. Vyplnili jsme přihlášku, kam se  zaznamenával celkový příjem rodiny, a protože jsme mimo  otcovy dvacetikoruny jiný hlášený příjem neměli,napsali  jsme to,co stálo na ústřižcích složenek. Podle této  složenky byl vypočítán příspěvek na můj třítýdenní pobyt,  a i tak si myslím, že to byla procentuálně ta nejdražší  rekreace, kterou kdy kdo zaplatil. O tom, co se odehrávalo  v pracovním táboře, obzvláště v prvních letech ještě za  Stalinova života a bezprostředně po jeho smrti, nebudu  psát. Nepatří to do mých vzpomínek a všechno, co o tom vím,  znám jen z doslechu.

 Otec se vrátil v době, kdy jsem končil poslední rok  základní školy. Měl jsem v té době podanou přihlášku na  místní gymnázium. Ve třídě se odbýval pohovor o budoucnosti  nás, vycházejících Naše třída seděla ve stupňovité  posluchárně, kde se v té o době vyučovala fyzika. Učitelka, která se zabývala naším budoucím rozmístěním, mimo jiné  prohlásila: socialistické školství tu není od toho, aby  poskytovalo vzdělání dětem našich třídních nepřátel.

 Věděl jsem, že čas pokročil, že jiní se na školy  dostali, nestál jsem o žádnou milost. Nevím, bylo-li to  dobře ustoupit hlasu stále se vracející minulosti, ale byl  jsem příliš hrdý. Požádal jsem o vrácení přihlášky a bez ohledu na  přemlouvání rodičů definitivně ukončil svá školní léta.

 

 

 

 SLIB

 Všechno, čím jsme žili v padesátých letech, se zdálo  nevyhnutelné.Jako by ani sami lidé nerozhodovali o svých  osudech. Jakási dějinná síla, která se neohlíží na  jednotlivce, určovala směry postupu, vydávala dispozice pro  všední den i svátek, vstupovala do všech oblastí, které  nebyly nejosobnějším soukromím. Vnímal jsem chvilkové  pocity křivdy, ale nikdy jsem nepoznal, co to je skutečná  nenávist. Uvěřil jsem a stále věřím v ideály. V budoucnost  spravedlivého a jednotného světa. V obětavost lidského  druhu, který přes veškerá svá selhání a pády míří k hledání  podstaty a smyslu své existence.

 Skládal jsem pionýrský slib, dostal novou košili, rudý  pionýrský šátek a z naší obyčejné školní třídy se stal  pionýrský oddíl. Všechno bylo slavnostní a zavazující.  Odcházel jsem ze školní budovy s vědomím, že se stalo něco  podstatného. Už jsem to nebyl já,malý desetiletý kluk,ale  někdo větší,posílený svátečním stejnokrojem i právě  složeným slibem. Na chodníku o pár kroků vepředu šel starší  pán, který nesl opatlaný kbelík s vápnem. V okamžiku jsem  byl u něho. Řekl jsem mu, že jsem pionýr a že mu chci  pomoci. Příliš se nezdráhal, položil kbelík na zem, očistil  si ruce o blůzu montérek a řekl: "Tak dobře, když chceš,  tak mi to odnes." Šel potom kus přede mnou, já vláčel ten  náklad, plechové ucho nádoby se mi zařezávalo do  prstů,před očima se mi dělaly mžitky, ale byl jsem pionýr,  a tak jsem nepovolil. Domů jsem přišel zmazaný od vápna se  šťastným vědomím, že jsem udělal první dobrý pionýrský  skutek.

 Škola měla v těch letech svůj zaběhnutý řád oslav a  výročí. Hned po prázdninách se začínalo s přípravou besídky  nebo akademie k oslavám Říjnové revoluce. Před vánocemi se  chystalo přivítání Dědy Mráze, který se svou společnicí  Sněhurkou přijížděl až ze vzdálené zasněžené Čukotky  a nikdy se nespletl a pokaždé nalezl naši tělocvičnu, kam  jsme za tím účelem byli po třídách odvedeni. V měsíci lednu  pořádala škola s pionýrskou organizací vzpomínkový večer na  Vladimíra Iljiče Lenina. V únoru proběhly oslavy vítězství  pracujících. V březnu jsme vystřihovali srdíčka a učili se  básničky k Mezinárodnímu dni žen. Když přišel první květen,  prošli jsme ve svátečních stejnokrojích ozdobeným městem do  zámeckého parku, kde po hymnách a vystoupení řečníků  probíhala estrádní zábava s hudbou a tancem. Pro nás děti  zde bylo připraveno několik atrakcí. Závodili jsme  v přenášení míčku na lžíci, ve shazování plechovek hadrovou  koulí a podobných hrách.

 Po oslavách devátého května a červnovém Mezinárodním  dni dětí se roční cyklus uzavřel a prázdniny byly na dosah.  Byl jsem dobrým recitátorem, a proto mne při všech možných  příležitostech posílali na prkna jevišť nebo  improvizovaných tribun. Můj školní prospěch byl průměrný,  raději jsem četl než poslouchal výklad učitelů, a tak proti  mému chování, vyjma nepozornosti, nebylo připomínek.

 Přece však muselo vůči malému, zamyšlenému a tichému  klukovi, kterým jsem byl, někde v podvědomí dospělých  existovat nejasné a stále přítomné podezření. Kdykoliv se  stalo něco přesahujícího rámec školy, kdykoliv bylo ve  městě něco poškozeno, když v polích shořel stoh anebo došlo  k obdobné záškodnické akci, pokaždé se ozvalo: "Musílek, do  ředitelny!" Šel jsem po boku učitele, který mne doprovázel,  a poslouchal rady o tom, že mám kápnout božskou a že nemá  cenu zapírat. Příslušník Bezpečnosti mne pokaždé vyslechl  a zřejmě podle útlé postavičky a bezelstných očí usoudil,  že nejsem předpokládaným pachatelem. A tak jsem dostal jen  několik varujících ponaučení a znovu se vrátil do třídy.

 Málokdo z lidí,kteří se zabývali psaním,mohou na den  přesně říci, kdy složili své první verše. Já si to  pamatuji. Já si to dokonce ani nemusím pamatovat. Je to  zapsáno v mnoha knihách a populárně vědeckých přehledech  našeho světa. Tedy ne ty verše, ale událost ke které se  vztahovaly, i k datu, kdy se uskutečnila. Ta básnička zněla

 takto:

 Raketa letí k Měsíci

 z Vesmíru vysílá signál

 aby se celý svět dozvěděl

 že Sovětský svaz vyhrál

 Mír přeje lidem na Zemi

 a spolupráci všem

 aby celý svět nezhynul

 v popelu rozbit atomem

 Bylo to čtvrtého října tisíc devět set padesát sedm  a jednalo se o první sputnik, který proletěl stratosférou  a dotkl se oběžné dráhy země.

 Trvalo ještě určitý čas, než jsem začal psát  pravidelně, ale už touto básničkou se ve mně projevila  potřeba nejenom přijímat události okolního světa, ale  přistupovat k nim se svým vlastním komentářem.

 

 

 

 KŘIŠŤÁLOVÉ PRÁZDNINY

 Nejhezčí, co zůstává ve vzpomínkách asi každého kluka,  jsou prázdniny. Zkuste se někdy jen sami pro sebe a třeba  jen na malý okamžik vrátit k radosti z obyčejných lidských  úkonů. Radost z chůze, při které stébla trávy lehce  přejíždějí po odhalených lýtkách, radost z dýchání v právě  probuzené krajině, radost z líného protáhnutí na koberci  sametové trávy.

 Nevím, čím to je, ale čas prázdnin, kdy není  povinností, pro které se musí vstávat, mne budívá časně  a bez přemlouvání. Lákají mne mlhou očarovaná zrcadla  rybníků, odkud stoupá včerejší horkost, lákají mne ostré  šípy slunce probleskující mezi větvemi stromů, lákají mne  vzdušné sítě pavučin obtěžkané padající rosou.

 Kilometr od města je rybník Brigádník. Má jediný  přítok. Jednu ze stružek rozvětveného břevnického potoka.  Průsvitné vodě, prohřáté sluncem a provoněné okolními  loukami, se nevyrovná žádná voda na světě. Celé okolí  Chotěboře je opředeno pověstmi. V hlubokém lesním kaňonu  vyrytém mezi skalami protéká půvabná a tiše šumící řeka  Doubravka. Je zde Mikšova jáma s dosud nevyzvednutým  pokladem, jsou zde Sokolohrady, Točitý vír a Čertův stolek.  Řeka Doubravka je zde mělká a její dno v suchých obdobích  přejdu s vyhrnutými nohavicemi. Mohu skákat po  vyčnívajících kamenech, přelézat přes padlé kmeny a položen  na hřbetě velikého balvanu poslouchat tichý zpěv řeky.  Nahoře proti proudu je malý vodopád. Kamenné břehy se zde  zužují a voda přepadává z třímetrové výše do zpěněné  prohlubně.

 Do těchto míst jsem chodíval sám. Zde nebyl prostor pro  hry. Jinde jsme mohli bojovat ve svých klukovských válkách,  lézt po stromech, schovávat se ve křoví, křepčit kolem ohňů  a prožívat halasná dobrodružství. Zde jsem mohl jen mlčet,  dívat se a naslouchat šumění řeky a lesa.

 Naše hry nebývaly vždy bezpečné. V chotěbořském okolí ještě stále zůstávala místa, kde se koncem války  soustřeďovala nepotřebná munice. Byli jsme již velcí kluci  po těch letech, která uplynula. Kopali jsme na opuštěných  místech, zvedali a čistili náboje pušek a samopalů,  odlamovali jejich mosazné špice a hromadili střelný prach.  Z malých plechovek od konzerv jsme pak vyráběli  granáty,prováděli všelijaké nesmyslné pokusy, hráli jsme si  s ohněm. Bylo naším velikým štěstím, že jsme nikdy  nenarazili na nic nebezpečnějšího.

 V těch letech mě už nebavilo chodit v doprovodu  dospělých. Sbírání borůvek a malin byla zdlouhavá  a nezajímavá práce a tašky hub jsem přinášel jen tak, abych  se nevracel s prázdnýma rukama. Rostly tehdy ještě houby,  kterým se dnes mohu obdivovat jen na barevných obrázcích  mykologických atlasů. V mladém smrčí svítila žlutá  tratoliště lišek, v trávě na pokraji lesa čekával nádherně  vybarvený hřib koloděj, mezi břízkami se to červenalo  rudými a oranžovými hlavami křemenáčů. Kdybych se měl  s někým cizím domluvit, kudy jsem procházel, asi by se nám  nepodařilo nalézt společnou řeč. Pro všechny paseky, mýtiny  a pásy vysokého lesa jsme asi nejen my, ale každý, kdo zde  žil, používali vlastní pojmenování. Tak tu byly Troubovy  pasek, Březiny,Špihle,Borovina, Houbový ráj nebo les nad  Dědečkovou studánkou.

 S každým rokem přibývalo objevů. Prostor našich výprav  se neustále rozšiřoval. Za kaplí Svaté Anny na Koukalkách  jsme objevili zasypanou chodbu, která byla před dávnými  časy únikovou cestou z chotěbořského zámku. Rozhodli jsme,  že chodbu vyčistíme a zkusíme prozkoumat, co je uvnitř.  V té době se mé sestře narodila dcera. Byly to léto na  návštěvě v našem domě. Jednoho dne, kdy jsme se  připravovali na další z průzkumných výprav, jsem dostal to  růžové bezbranné nemluvně do opatrování. Odešli jsme  v obvyklé sestavě. Jediná změna spočívala v tom, že jsme  střídavě tlačili kočár. Letní počasí tehdy bývalo jiné.  Změny přicházely náhle a neměly dlouhé trvání. Když jsme dorazili na místo průzkumu, zaparkovali jsme kočár mezi  nízkým smrčím a zmizeli v tmavém otvoru chodby. Sbírali  jsme a vynášeli kamení, kopali do ztvrdlé hlíny a na  kočárek s dítětem jsme úplně zapomněli. Během naší horečné  činnosti přišla bouřka s prudkým lijavcem. Pod naší  převislou skálou bylo dobře. Až po dlouhém čase, kdy teplý  déšť ustával a potrhanými mraky vykukovalo slunce, jsme si  vzpomněli na dítě v našem opatrování. Honem jsme vyběhli do  nízkého smrčí a viděli, jak podlážkou košatiny odtékají  úzké curůčky vody. Měli jsme velikou radost, že je dítě  živé, že křičí, že se neutopilo.

 O všech našich dobrodružstvích a objevech jsme  pořizovali písemné zprávy. Nepsali jsem je jako kroniku pro  sebe, ale jakýsi pud nás vedl k tomu, že musíme zanechat  stopu, něco mířícího do budoucnosti. Na místech našich her  jsme zakopávali pečlivě uzavřené sklenice s našimi záznamy.  Některé byly psány obyčejným jazykem, ale ty důležitější  jsme šifrovali číselným kódem. Bylo to něco jako ukrývání  pokladu.

 Jenže líně se převalující čas pokročil a prázdniny  skončily. Objevili se jiní kamarádi a jiná dobrodružství  a všechno, co bylo před časem důležité, upadlo  v zapomenutí. Nebylo proč se vracet. Všechny cesty vedly  dopředu.

 A tak vzkazy našeho dětství stále ještě leží v dávné  hlíně dnes již prorostlé kořeny vysokých stromů a čekají na  své objevitele. Čekají na ty, kteří v omámení času stejně  křišťálových prázdnin vyzvednou slova a šifry, na které my,  dospělí a odrostlí, dávno zapomněli.   

 

 RYBY

 V létě přijížděl do Chotěboře jihlavský strýc,rybář.  Neměl jsem ve svém dětství kolem sebe tolik obdivuhodných  lidí od vody, o jakých tak krásně psal Ota Pavel, a přesto  mnohá z jeho povídek hovoří i k mé dávné rybářské duši. Byl  jsem nakažen stejným bacilem loveckého dobrodružství  a vodní hladina mi byla bránou do tichého světa, ve kterém  úlovky dorůstaly fantastických rozměrů.

 Strýc byl spíše rybář na kapra. Rybář na kapra je  takový rybář, který si navečer připraví těsto, ráno odejde  se skládací stoličkou k rybníku, tu a tam po svém okolí  rozhodí návnadu, umístí rybářské pruty a čeká. Čeká dlouho.  Když se nic neděje, posvačí, vykouří cigaretu, zkontroluje,  jestli mu těsto nesklouzlo z háčků, dívá se na vodu, hlídá  splávek nebo policajta a sní o velikém kapru, který tu,  sakra, přece někde musí být. Takhle mu uběhne půlden,  a když nemá štěstí a sluníčko začne připalovat, sbalí  fidlátka a jde domů.

 Mně se být rybářem na kapra nelíbilo. Měl jsem rád  vodu, která byla v pohybu. Měl jsem rád tajemství okamžiku,  ve kterém člověk neví, jestli to, co potahuje za vlasec, je  kapr nebo jen ubohá mrňavá mřenka. Snil jsem o velikém  úlovku, ale dokázal jsem se spokojit i s bělicemi a okouny.

 K rybníku jsme tedy se strýcem chodili málo. A pokud  jsme přece jen šli, vybrali jsme rybník Valchu, který ležel  jen pár kroků od řeky Doubravky. K její spěchající vodě se  dalo po chvíli uniknout a spouštět splávek do krouživého  zrcadla tůní nebo jej protahovat zpěněnými vlnami.

 V té době ještě nebyly vody rozděleny na pstruhové  a mimopstruhové. Rybářský řád byl jednoduchý. Chytat se  smělo téměř všude a téměř všechno. Jedinou zásadou, kterou  tehdejší rybáři měli v krvi a na kterou nepotřebovali žádný  předpis, bylo neubližování přírodě.

 Obdivoval jsem ty záhadné dědky, které jsme potkávali  podél vody. V placaté čepici nebo promaštěném klobouku,  navlečeni do gumových plášťů a černých holinek,  s fajfčičkou nebo čibukem v koutku úst, postávali mlčenlivě  na břehu jakoby srostlí se samotnou zemí.

 Podél vody se táhly dlouhé řady olší, tajemné  rozložité kmeny stromů, které vlastně nejdříve ani stromem  nejsou. Když se uchytí jejich semínko v blátivé hlíně,  prožijí svá první léta v podobě keře ženoucího výhony větví  do všech stran. Teprve později po letech jeden, někdy dva  výhony zesílí, opustí společnost přízemních větví a vyrazí  vzhůru ke světlu a slunci. Olše k vodě nerozlučně patří.  Jejich kořeny spotřebují množství vláhy, svými nitkami  prorostou břeh, zpevní hlínu a ohraničí průtok vody, jako  je silnice ohraničena patníky. Kolik je v jejich korunách  zaseknuto utržených háčků, udiček, které při předčasném  nebo zpožděném trhnutí minuly rybu a odstartovaly do  zeleného listí.

 Když byl u nás na návštěvě strýc, naplnil jsem  plechovku těmi nejčipernějšími a řádně vybarvenými  žížalami, nad jakými se každému pořádnému rybáři musejí  sbíhat sliny. Naše úlovky většinou nestály za řeč. Neuměl  jsem čekat.Přebíhal jsem z místa na místo a strýc, který  k té vodě šel více se mnou než za úlovkem hudroval, že mu  plaším ryby. Snad jsem mu je skutečně plašil. Pravdou je,  že při svém pobíhání jsem byl úspěšnější než on. Možná to  bylo i tím, co říkal, že ryby, které já vytahuji, má on již  odchytané. Měl v ten čas svatou trpělivost a se mnou  nesrovnatelné zkušenosti. Prošel již břehy velikých rybníků  a přehrad,lovil na Dunaji velikánské sumce, v jeho  rybářském záznamníku byli pstruzi, štiky, kapři, úhoři  a podoustve. Chodil k té mnou vyplašené vodě ne pro úlovek,  ale pro mé rozšířené oči, pro mé pocity dobrodružství, ne  kvůli sobě, ale kvůli mně. Měl jsem ho proto rád.

 

 

 INTERNÁT

 Když jsem se rozhodl, že nebudu pokračovat ve škole,  podal jsem si přihlášku do učení u Východočeských  chemických závodů Synthesia Semtín.

 Náš internát tvořily tři budovy propojené dlouhou  prosklenou chodbou. V každé z budov byla tři podlaží.  Všechna podlaží byla stejná. Po levé straně asi deset  ložnic, po pravé kancelář vychovatele, sociální zařízení,  příruční skládek a hala s rozkládacím pingpongovým stolem.  V místech, kde končila chodba spojující budovy, byla  přízemní kuchyně s jídelnou a všechno uzavírala veliká  skleněná vrátnice. Kolem vrátného se procházelo k podloubí,  za kterým byly východy. Na druhé straně proti vrátnici stál  jednopatrový dům s bytem ředitele a dvěma místnostmi  sloužícími jako karanténní izolace. Všechny ložnice  v internátě byly stejné. Čtyři kovové postele s nočními  stolky, dvě dřevěné skříně a malý amplión místního  rozhlasu. Z okna pokoje byl výhled na silnici spojující  Pardubice s Bohdančí, z chodby bylo vidět malé doubravické  nádraží a řadu dřevěných finských domků.

 Den na internátě začínal o půl šesté ráno. Nejdříve se  v ampliónu ozvalo tlumené praskání a potom hlas z ústředny  vychovatelů oznámil budíček. Zatímco ložnicí zněla  reprodukovaná hudba, vyskákali jsme z postelí, složili  ložní prádlo, zametali, stírali prach a čekali na ranní  kontrolu. Asi po půl hodině oznámil rozhlas nástup na  snídani v pořadí jednotlivých budov a podlaží. V hale před  ložnicemi jsme utvořili řadu v čele s denní službou  a napochodovali do dlouhé, studené chodby spojující budovy  internátu. V rozlehlé jídelně, kam nekonečný had  strkajících se učňů směřoval, jsme za stálého pohánění  vypili čaj, snědli snídani a vyfasovali dva namazané  krajíce chleba k svačině. Protože jsem byl ubytován  v nejvzdálenějším podlaží, měl jsem já i moji spolubydlící  nejvíce naspěch. Po snídani nás čekala zpáteční cesta,  příprava učebnic a poslední přeleštění podlahy ložnice.

 Když bylo všechno dokončeno, čekali jsme v hale na  signál k nástupu do zaměstnání. Před budovou nedaleko  vrátnice najížděly autobusy určené jen pro nás. Zde začínal  boj o místa, šarvátky mezi prvoročáky a starými mazáky,  kteří si dělali nárok na prostor a výhled, na umístění  svého zavazadla, na uctivé chování vůči vlastní autoritě.

 Z předmětů výuky si vzpomínám na technologii výroby,  znalosti o materiálu, na hodiny fyziky, občanské výchovy  a jazyka českého. Český jazyk a občanskou výchovu vyučoval  učitel Kabeš. Už od prvního ročníku mi vylepšoval prospěch.  Učitel Kabeš byl středního věku. Jeho usměvavá tvář se  neustále nadnášela trhavými pohyby, kterými uvolňoval věčně  škrtící límec. Mé znalosti pravopisu byly tak příšerné, že  k dosažení čtyř hrubých chyb dostačujících na pětku jsem  nepotřeboval víc než dvě slova. Mé diktáty se červenaly  jeho opravami, ale když došlo k závěrečnému hodnocení,  pokaždé jsem dostal za jedna. Snad aby té nespravedlnosti  nebylo nad míru, vyrovnával ji přihoršenou známkou  z občanské výuky, kterou jsem ovládal bez chyb.

 Každodenní řád rozdělující čas na hodiny a minuty, na  okamžiky ve kterých se neustále k něčemu zvonilo  a vyvolávalo, kde bylo všechno rozplánováno až k půlhodinám  a čtvrthodinám osobního volna, nastavoval štěrbiny hluchých  míst, které jsme chtěli vyplnit přiblížením k dospělosti.

 Přišel jsem na internát z krásného prostředí Vysočiny,  z prostoru inspirující volnosti, a najednou jsem musel  bojovat o každou chvíli, o každé slovo. Psal se rok 1960  a v měsíci říjnu jsem dovršil patnáctý rok svého věku.  Rozhodnutím odejít mimo Chotěboř jsem zcela vědomě opustil  jistoty a zázemí domova. Všechen čas ležel přede mnou.  Dětství skončilo.

 

 

 

 DIVADÉLKO IRONIE

 Dva dlouhé roky jsem vydržel na internátě. Materiálně  mi tam nic nechybělo. Dostal jsem najíst, napít, ve skříňce  učňovské dílny visely vyfasované montérky a jednou za měsíc  mi vypláceli kapesné. To, co mi chybělo, byla volnost  rozhodování o vlastním čase, samota k přemýšlení. Člověk se  přece nestává společenským tvorem proto, že nikdy nemůže  zůstat sám, ale že ze své samoty vychází a dokáže vycházet  k jiným lidem.

 Hledal jsem cestičky k úniku. Zkoušel jsem  fotografovat, hrát šachy, přednášet a nacvičovat divadelní  scénky, byl jsem v celoučilištním mládežnickém výboru, ale  všechno, co jsem dělal, naráželo na nepohnutelný řád  internátu. Zkoušel jsem vytvořit učilištní časopis.  Jmenoval se KLADIVO a vyšlo jediné číslo. Při odevzdání  předlohy druhého čísla jsem se nepohodl s redaktorem  Ťopkem, autorem knihy Úder z hor, a má publicistická  činnost skončila.

 Dva dlouhé roky jsem vydržel na internátě, až mi při  prázdninovém táboře, pořádaném učilištěm, došla trpělivost.  Náš letní stanový tábor byl nedaleko obce Kraskov pod hrází  velkého rybníka. Z jedné strany tábora byl les a z druhé  veliká louka. Pokud jsme tábor stavěli, ještě bylo dobře.  Když se ale všechny práce dokončily, když se vymezily  táborové hranice a bylo řečeno, kam smíme a kam ne, byl  konec. Já, který byl odmala zvyklý na vodu a les, měl  najednou stát někde v řadě, stále na něco čekat, pocinkávat  lžící a ešusem, být pár metrů od rybníka a nesmět si omočit  ani nohy. Zorganizoval jsem malou skupinku nespokojenců.  Společně jsme prohlásili, že tu dál být nechceme. Vedoucí  tábora nám odpověděl, že o tom, jestli zůstaneme nebo  odejdeme, nemůže rozhodnout sám a že na to svolá táborovou  radu za účasti mládežnické organizace. Příští den, pátek,  byl dnem přemlouvání. Moji nespokojení kolegové všechno  postupně vzdali a k večernímu jednání jsem odcházel sám.

 Najednou to vypadalo, jako že se štítím svých kamarádů, že  jsem nevděčný vůči společnosti. Tvrdil jsem, že to se  společností a s mými kamarády nemá nic společného. Tak jsme  si chvíli každý vedl svou. Nakonec jsem se dozvěděl, že  v zásadě odejít mohu, ale protože je tábor součástí  organizovaného volna, musím se vrátit na internát  a v pondělí nastoupit do práce. Souhlasil jsem. Dále jsem  se dozvěděl, že v sobotu ráno má proběhnout plavecký výcvik  za účelem získání odznaku jedné až tří modrých vlnek a ten  že je pro každého učně povinný. Souhlasil jsem a řekl, že  tedy odejdu v sobotu odpoledne. Po krátké a rušné poradě mi  bylo sděleno, že jsem počínaje sobotou odpoledne z tábora  vyloučen.

 V sobotu ráno jsem si odplaval povinných sto metrů a  vydal se na dvacetikilometrový pochod směrem k učilišti.  Budovu internátu jsem našel zamčenou. Ředitel, který bydlel  ve vedlejším domě, mě vpustil dovnitř a já pak prospal  celou neděli. Můj odchod z tábora měl ještě malou dohru.  Během dalšího týdne se v táboře objevila dyzentérie, a tak  všichni, kromě nemocných, byli posláni domů. Já, který jsem  odešel a kterému nic nebylo, jsem potom příštích čtrnáct  dní chodil do práce a odpoledne trávil v karanténní  izolaci.

 Začátkem léta jsem odešel do podnikové  ubytovny.Šedesátá léta byla časem rozšiřujícího se  prostoru. Vznikaly soubory a divadélka malých forem.  V pardubickém komorním divadle zpívala Ljuba Hermanová,  Marta Kubišová a Hana Hegerová. Objevovaly se zde hostující  skupiny, jejichž názvy jsem dávno zapomněl. Hledal jsem  lidi podobné sobě, a tak jsem jednoho dne přišel do  závodního klubu v Hronovické ulici. Scházela se tu parta  lidí, kteří měli nápady, uměli zpívat a hrát na kytary,  přednášet, ale v podstatě nevěděli, co s tím. Přišel jsem  mezi ně ve chvíli, kdy shromážděné předpoklady  krystalizovaly k potřebě veřejného vystoupení. Nevím už,  kdo z nich mne vybídl, abych napsal scénář k zamýšlenému pořadu. Zkusil jsem to a začalo se zkoušet. Byl jsem  okamžitě zamilovaný do tohoto prostředí, do přítmí jeviště,  do zvučných akordů kytar a vůbec do všech lidí, kteří se  zde shlukli. Bylo mi sotva sedmnáct a najednou jsem někam  patřil, něco se ode mne očekávalo. Konečně jsem se vyškubl  z řady, kde se pouze čeká, a objevil se ve společnosti  lidí, kde každý byl svým způsobem nenahraditelný. Napsal  jsem scénář dvoudílného pořadu, který se jmenoval Nálada ve  stínu a Poezie noci. Nechali jsme natisknout stovku  barevných plakátů a naše premiéra neočekávaně naplnila  veliký sál hronovického klubu. Byl to úspěch ve který jsme  věřili, a přesto nás zaskočil. Soubor si již před  vystoupením dal název Divadélko ironie. Ten název vycházel  z dřívějších představ, z doby, kdy nebylo jasné, co budeme  produkovat. Příliš neseděl našemu pořadu písniček, veršů  a mimických výstupu, ale co je do názvu. Náš zřizovatel,  závodní klub Tesly nás přihlásil do soutěže divadel malých  forem. Hráli jsme před komisí na okresní přehlídce  a postoupili na Šrámkovu Sobotku.

 V našem souboru byli studenti pardubických škol,  několik absolventů a několik učnic. Scházeli jsme se téměř  denně. Často na zkouškách, někdy v parcích, někdy na  březích Chrudimky nebo Labe. Chodili jsme se společně  koupat a navštěvovali ateliéry. Naše společnost se  rozrůstala. Po úspěšné premiéře se objevili noví lidé.  Někteří byli přínosem, jiní se jen bavili na okraji naší  práce a svá vrcholná čísla předváděli více u kavárenských  stolků pardubické divadelní kavárny hotelu Grand, než  v tmavé prohlubni našeho amatérského jeviště. Byl jsem  příliš mladý a ke všemu zamilovaný. Mezi dvěma výstupy na  jevišti jsem v zákulisí dostal první opravdovou pusu.  Z poezie, hry a života bylo najednou strašně zamotané  klubíčko se kterým jsem si nevěděl rady. Žil jsem jako ve  snu. Odpoledne jsem proseděl s děvčetem na lavičce v parku.  Nad Pardubicemi řádila letní bouřka, na nás nebyla nit  suchá a já viděl jen oči, vlasy a prstíky toho malého  zázraku. Všechno bylo tak nečekané, nezralé a naivní, že  přes veškerá veliká slova a neuchopitelné sny jsem musel  cítit křehkost a pomíjivost svého omámení.

 Po nečekaném úspěchu divadla se parta, která byla  dříve jednolitá, počala tříštit do zájmových skupin.  Někteří uvěřili v neskutečnou příležitost vlastního  talentu, jiným vadila pravidelnost a nutná kázeň zkoušek.  Ještě jsme stačili úspěšně vystoupit na přehlídce ve  Šrámkově Sobotce, ale období nadšené jednoty bylo za námi.  Má osobní krize probíhala na hradě Kost, kde jsme po  vystoupení byli ubytováni. Snad tam jsem se rozhodl, že  využiji nabídku předčasného nástupu do dvouleté základní  vojenské služby. Ty dva roky, čekající v blízké  budoucnosti, byly neurčitou, ale stále přítomnou hrozbou.  Chtěl jsem je přeskočit, odbýt je co nejdříve, abych mohl  bez závazků a přerušení realizovat vlastní život. Večer  jsem přecházel od skupinky ke skupince a nakonec se sám  toulal po hradbách. Když se parta vytratila do ubytovny,  slezl jsem kopec a vyrazil po silnici k Sobotce. Nad hlavou  mi svítil měsíc a bylo ticho. Mezi prvními soboteckými domy  jsem otočil a tímto způsobem propochodoval celou noc.

 Chůze mi pokaždé pomáhala setřást slabost, s  přibývající únavou vracela klid, soustředěním na tělesnost  hojila rány duše. Unavený a zklidněný jsem si po rozednění  na chvíli zdříml mezi bizarními pískovcovými útvary  v nedalekém lese.Byla to nejspíše bezesná chvíle. Pokud by  se mi však něco zdálo, ani v tom nejbarvitějším snu by mne  nenapadlo, kolik probdělých nocí a kolik pochodů  a očišťujících kroků mám ještě před sebou.  

 

 

 

 

 ZVLÁŠTNÍ VLAK

 Byl bych nejraději zapomněl na vojnu, ale fakt, že  byla přede mnou, byl nevývratný. Myslel jsem, že co musí  být, ať je hned. Ten rok, o který odejdu dříve, současně  přiblíží můj návrat. Možná to byl trochu i podvědomý pud  sebezáchovy. Křečkování knih, probdělé noci a nepořádné  stravování se začínaly odrážet na mé kondici. Některé dny  jsem byl nepřiměřeně unavený, krvácely mi dásně a jak jsem  se dozvěděl po letech, začal jsem si v tom čase pěstovat  žaludeční vřed. Zažádal jsem o přijetí do vojenské služby,  propotácel se odvodní komisí, kde vojenský doktor bez  jediného mrknutí řekl: "Zdravý jak řepa", a můj další osud  byl zpečetěn.

 Konec léta a začátek podzimu byl už jen loučením se  všemi místy a lidmi, které jsem měl rád. Pátek co pátek mě  odvážel pomalu se ploužící vláček, tažený ještě parní  lokomotivou na Vysočinu, aby mě v neděli večer vracel  zpátky do míst, kde jsem nechal druhou polovinu svého  srdce. Z jedné takové návštěvy domova jsem si přivezl  povolávací rozkaz s datem nástupu a místem určení.

 Ten první říjnový den mne ke zvláštnímu vlaku,  přistavenému pro nás, brance, vyprovázelo děvče ze sboru.  Velká hala pardubického nádraží byla plná tichých dvojic  a hlučných skupinek rozjařených mladíků. Když se souprava  dala do pohybu, vmžiku se naplnila okna a křik zesílil  v pískání a zpěv. Vlak zvolna zvyšoval rychlost. Někdy  k večeru naše souprava zastavila na litoměřickém nádraží.  Podle povolávacího rozkazu jsem se domníval, že jsem na  konečné. Začali nás třídit. Důstojníci vyvolávali čísla  jednotlivých útvarů, zařazovali nás do skupin a postupně  odváděli z nádraží. Pozdě večer přijelo na naše seřadiště  několik nákladních aut.

 Nás, kteří jsme dosud nikam nepatřili, vyzvali k  nasednutí na korby náklaďáků, a aniž bychom věděli, co bude  dál, rozjela se auta do říjnové noci. Kodrcali jsme se na

 dřevěných lavičkách vozů, vyhlíželi přes uvolněnou plachtu  a pozorovali světýlka podél silnice. Mihla se kolem nás  tabule s místním označením Terezín, projeli jsme kolem  spoře osvětleného památníku Malé pevnosti a po několika  dalších kilometrech odbočili na polní cestu. Auta ještě  chvíli pokračovala v pomalé kodrcavé jízdě, až zastavila  u závory. Do obou stran se rozbíhal a mizel ve tmě polí  vysoký drátěný plot s ostnatými výztuhami. Ozvalo se  několik povelů. Závora se zvedla, hlas ze tmy vykřikl:  "Sesedat!". Byli jsme na konečné, v přesném i přeneseném  smyslu toho slova. Vojenský objekt stál v polích mimo obec  a uvnitř jeho oplocení, pod matnými světly žárovek,  vykukovalo několik přízemních chatrčí, připomínajících  staré válečné filmy. Odvedli nás do jedné z nich.  Vyfasovali jsme velký papírový pytel, po řadě se vysvlékli  do naha a všechno, co patřilo k našemu dosavadnímu životu,  odevzdali do otevřených dveří rotního skladu. Stále ještě  nazí jsme prošli zběžnou lékařskou prohlídkou, obdrželi  jedny trenky s nátělníkem. Potom nás postavili do řady ve  které jsme čekali na postupné ostříhání. Byl to úkon hodný  obdivu. Taková produktivita, jakou vyvinuli najatí holiči,  neexistovala snad jinde než v Chaplinově filmu Moderní  doba.

 Po ostříhání nás odvedli k velikým hromadám  výstrojního materiálu, který byl po jednotlivých kusech  vhazován do rozprostřených dek.Byli jsme změřeni  a oblečeni. Nálada všeobecného veselí, která provázela naši  cestu zvláštním vlakem, poklesla hluboko pod nulu.

 Když jsme měli všechno odfasováno a stvrzeno podpisy,  řekli, ať si vezmeme věci, že budeme ubytováni. Uchopili  jsme tedy své neforemné rance a prošli maličký tmavý dvůr  ke druhému z dřevěných baráků. Cimra, ke které nás dovedli  a které říkám cimra, protože to, co se před námi otevřelo,  nebyl pokoj ani místnost, byla vyplněna šestačtyřiceti  kovovými lůžky s velikými válcovými slamníky. Na každé  posteli byla visačka se jménem. Když jsem objevil tu svou a odložil těžký neforemný ranec, prolétlo mi hlavou, co se  děje doma, jak vzpomínají a jaké si dělají starosti.Byla  již pozdní noc. Dovolili nám zalehnout. Prohrabal jsem  vyfasovanou veteš, převlékl se a zmizel pod dekami. Vůbec  se mi nechtělo spát, a tak jsem si začal jen tak  v myšlenkách sestavovat dopis, který napíši, až se mi  podaří obstarat dopisní papír.

 Ten koncept byl asi tohoto znění: Cesta do kasáren  proběhla dobře. Nic mi zde nechybí. Moc na vás vzpomínám.  Je to tady hezké. Ještě vás všechny srdečně zdravím a těším  se na brzké shledání.

 

 

 

 

 

 

 KOST V HRDLE

 Stroj na výrobu vojáků se rozběhl. V jeho zásadách je  uloženo,že voják musí být stále v pohybu,že mu nesmí zůstat  čas na přemýšlení a každý pohyb musí být zautomatizován.  Tyto zásady mají něco do sebe. Člověk ztrácí vlastní  identitu i přirozené vnímání času. Pokud se podvolí a tlak  nepřestoupí snesitelnou míru, čas vytvoří slepenec dní,  který je téměř neskutečný.

 Běhali jsme od nástupu k nástupu, leštili stokrát  přeleštěné boty, absolvovali nekonečná pořadová cvičení.  Bylo mi osmnáct let a já o tom nevěděl. Poprvé v životě  jsem zapomněl na vlastní narozeniny. Naše odloučená  jednotka byla jakýmsi okrajem armády. Vznikla z lidí, kteří  nedokončili základní školu, z těch, kteří byli již dříve  trestáni, i z nás, jejichž rodiče byli souzeni podle  paragrafů proti republice. Výběr velitelského sboru, až na  malé vyjímky, odpovídal svou skladbou charakteristice  vojínů.

 Podařilo se mi hned v prvních měsících soustředit na  sebe pozornost velení. Ostatní měli samozřejmě také  přestupky, ale já jsem si dovolil přímé odmítnutí rozkazu.  Došlo k tomu takto. Každý večer po ukončení výcviku byla  nám, prvoročákům, rozdělena práce. Byl jsem, se skupinou  dalších,určen k čištění zděné budovy štábu ve které během  dne pracovali omítkáři.Do druhého dne, kdy měli pokračovat,  jsme dostali za úkol odstranit zbytky malty, odklidit  všechno přebytečné a umýt, navoskovat a vyleštit dřevěnou  podlahu. Práci jsme dokončili po jedenácté hodině. Ve tři  ráno nás poslal dozorčí na škrábání brambor. Když jsem se  po budíčku vrátil na rotu a odcvičil ranní rozcvičku, šel  jsem si s blokem a tužkou sednout do takzvané kulturní  místnosti. Začal jsem psát. Netrvalo dlouho, otevřely se  dveře a dozorčí poddůstojník s typicky protáhlým jekotem se  mne snažil zahnat k úklidové práci. Odmítl jsem. Vykřikl,  že mne za odmítnutí rozkazu napíše na denní hlášení

 velitele roty. Já měl tu drzost říci, že já jeho taky. Náš  velitel patřil naštěstí k tomu lepšímu a rozumnějšímu, co  mohl útvar nabídnout. Vyslechl nás, samozřejmě každého  zvlášť. Potom si mě zavolal a udělil mi trest tří dní  zaražených vycházek, což v prvním roce služby a v táboře  mezi poli znamenalo něco podobného, jako když mi zakáže na  tři dny kaviár.

 Jenže mimo řády a vnější vojenskou spravedlnost  existuje i skrytá část ledovce, která je mnohdy mocnější  a v každém případě mstivější než autorita velitelů. Všichni  ti frajtři a desátníčci se cítili smrtelně uraženi.  Přispělo k tomu, co jsem se dozvěděl až později. Nebyl jsem  potrestán jen já, ale i zmíněný dozorčí. Celý zbytek roku,  než odešli do civilu, si mě pamatovali, a že jsem psal  verše a vymohl si čtení knih, jen zvyšovalo jejich nechuť  vůči mé osobě.

 Hned po začátku vojny jsem si, nevím už kde, opatřil  černou dřevěnou truhličku, takový kufřík, který kdysi před  lety používali vojáci na své osobní věci. U velitele roty  jsem si vyžádal, že ji smím mít pod postelí na ubytovací  místnosti. Měl jsem tam uložené knihy a psací potřeby. Ten  kufřík byl k mému štěstí uzamykatelný. Méně inteligentní  část mužstva natolik dráždil, že jsem ho mnohokrát sbíral  z hlíny záhonu před rotou, kam ho vyhodili oknem.

 Během prvního roku k nám nastoupila skupina záložáků.  Mezi nimi rotný odněkud ze severních Čech, kterému působilo  nesmírné potěšení, když si mohl zavelet. Jestli si svým  jekotem a arogancí kompenzoval osobní mindráky ze  zaměstnání nebo soukromého života nevím. Možná to byla jen  taková povaha. Jednoho dne byl z roty odeslán ročník  k odběru krve. Bylo nám řečeno, že máme celý den volno.  Nákladní auta nás přepravila na středisko, tam nám odebrali  krev a týmiž auty jsme se vrátili zpátky. Po opožděném  obědě si nás vyžádal zmíněný roťák. Velení již v tu dobu  nebylo v kasárnách a poddůstojnický sbor mu ochotně  vyhověl. Běhali jsme tedy až do setmění pod jeho dozorem  s dvoumetrákovými trámci, které se v té době používaly ke  stavbě mostu.

 Při jednom z denních rozkazů nám oznámili, že naše  jednotka byla vybrána pro vyčišťovací akci v různých  místech Slovenska. Dvacet let po skončení druhé světové  války zůstávalo ještě mnoho míst, ze kterých nebyla  vyzvednuta nevybuchlá munice.

 Začala teoretická a praktická příprava. Na učebně jsme  získávali znalosti o typech válečných výbušnin. Učili jsme  se o sovětských, německých a dalších tehdy používaných  minách, o způsobech jejich zneškodnění i o nástrahách při  jejich vyzvednutí. V terénu probíhala praktická práce  s minobodci a minohledačkami. Velení se již nesvěřovalo  poddůstojníkům Najednou šlo všechno bez křiku a spěchu. Tak  se přiblížil den odjezdu. Na litoměřickém nádraží se naše  kolona nasunula na připravené vagóny. My, vojáci, jsem se  ubytovali v dřevěňáku rozděleném na jednotlivá kupé. Vlak  se rozjel.

 Kolem proplouvala česká a později moravská krajina.  Míjeli jsme místa blízká našim domovům, proplazili se částí  Slovenska až do naší první zastávky v Banské Bystrici. Zde  byl výchozí bod, odkud nás rozvážela auta po okolních  kopcích. Já a skupina mých kolegů jsme prověřovali prostor  budoucího památníku Slovenského národního povstání, kde,  jak nám bylo řečeno, se bránily poslední zbytky štábu.

 Bývalá obec Kaliště ležela stále v rozvalinách. Mezi  zborcenými cihlami rostla tráva a keře. Kromě nábojnic  a zrezivělých částí zbraní jsme neobjevili nic důležitého.  V tomto terénu a při způsobu partyzánské války se zde  zřejmě bojovalo převážně samopaly a ručními granáty. Přes  tuto idylickou práci jsem zde zažil nejdramatičtější  okamžik celého pobytu na odminovacích pracích.

 Kolega, který postupoval vedle mne, zahlédl mezi  vrstvami listí odjišťovací kroužek granátu. Tento typ se  uvádí do chodu zatažením za zmíněný kroužek. Odvinující se  páska vytáhne zajišťovací závlačku rozněcovače, který s malým zpožděním přivodí výbuch. Kolega, snad z radosti,  že konečně něco našel, strčil prst do kroužku a vytrhl jej  z hromady lupení. Zůstal jsem v tu chvíli jako přimrazený.  Naštěstí to byl kroužek a páska od granátu, který byl již  kdysi dávno hozen, a tak k očekávanému výbuchu nedošlo.  Ocitli jsme se později v situacích, které byly daleko  nebezpečnější, ale nikdy nepřišly tak neočekávaně  a neprojevila se v nich tak lehkomyslná neopatrnost.

 Asi po týdenním pobytu v okolí Banské Bystrice odjela  naše skupina do Komárna a později do Pavlovy Vsi  u Liptovského Mikuláše. Tento kraj mezi Nízkými a Vysokými  Tatrami byl jedním z nejkouzelnějších míst, jaká jsem kdy  poznal. Za oblými kopci na kterých se pásla stáda ovcí,  čněly skalnaté štíty hor s nejvyšším,ale přesto zřetelně  viditelným vrcholem Kriváně.Vzduch zde byl čistý, až  chvějivě průzračný a všude voněl jalovec. Obzory a dálky  byly tak klamavé, že jsme našlapali nepředstavitelné  množství kilometrů, než jsme dosáhli zdánlivě blízkého  cíle. Ona i každá rada byla matoucí. Na dotaz, jak je kam  daleko, odpovídali pastevci nebo náhodní chodci něco jako:  "Hyn tuna cez kopec", což byla míra velmi neurčitá.

 Myslím, že dny, které jsem prožil pod úpatím Tater, v  té době ještě nezasažených civilizací a turistickým ruchem,  byly nejhezčím obdobím celé dvouleté vojenské služby.  V každém případě to byl pravý opak komárenského pobytu, kde  jsme se pohybovali okrajovou částí velikého cikánského  osídlení.

 Jenže i krásné dny mezi horami skončily a zbýval  poslední a hlavní cíl naší cesty. Tam již neměla probíhat  rozcvička a nenáročný sběr, ale dotek s místy od války  nepoužívanými, s místy, ve kterých probíhala měsíce  trvající bitva o Dukelský průsmyk. Naším stanovištěm se  stala malá obec Medvedzie položená mezi Vyšným Komárníkem  a polskou hranicí. Ubytovaní jsme byli v místní škole. Zde,  na východním Slovensku, jsem se zdrželi nejdéle a náš  průzkum byl nejpodrobnější. Zkoumali jsme bažinaté louky sevřené zalesněnými svahy kopců. Naši práci znesnadňovaly  zbytky staré dřevěné silnice, kterou v době bojů pod palbou  nepřátelské armády stavěli přes bažinaté údolí  českoslovenští a sovětští vojáci. Jen samotná představa  této sebevražedné práce vyvolávala nepříjemný pocit. Tak  kláda vedle klády, jeden otesaný strom vedle druhého za  nepředstavitelných ztrát vyrůstala cesta určená tankové  armádě.

 Pracovali jsme po dvojicích a vyzvednutou munici  shromažďovali na společnou skládku. Pokaždé před ukončením  směny přijela skříňová sanitka, po jejíž podlaze jsme  rozložili celodenní úlovek, který jsme zalehli  a roztaženýma rukama a nohama bránili jeho samovolnému  pohybu. Asi po kilometrové jízdě jsme zastavili u rokle, ve  které se munice likvidovala. Odnesli jsme veškerý náklad na  její dno, přiložili několik trhavinových náloží, natáhli  elektrický roznět a z bezpečné vzdálenosti odpálili.  Střepiny zvednuté svahem srážely větve stromů, strhávaly  pásy kůry, shazovaly déšť listí a zasekávaly se do lesních  velikánů. Nikdo nás nepopoháněl, a přesto jsme vzájemně  soutěžili, kdo objeví největší množství munice nebo něco  neobvyklého.

 V neděli se nepracovalo. Navštívili jsme dukelský  památník, jindy jsme byli na folkloristickém ukrajinském  festivalu. Medvedzie byla v té době obec s koloritem dávno  minulých časů. Před chalupami čněla ohromná vahadla na  vytahování věder ze studní, v místním lokále se podávala  jalovcová a pivo se čerpalo přímo ze sudu vyvaleného na  sál. Tam jsem také poprvé viděl opravdového vousatého popa  v černé vysoké čepici a splývavém rouchu. Byl to bizarní,  jakoby zapomenutý kraj.

 Cestou ze Slovenska nebylo nikomu veselo. Práce, která  měla smysl, skončila. Vraceli jsme se do všedních šedivých  dní. Vraceli jsme se do kasáren. Nikoho z nás by nenapadlo,  že se na Slovensko, do jiných míst a při jiné příležitosti,  znovu vrátíme.

 

 

 PRASKLÉ HRÁZE

 Neuplynul rok a pozvánka na Slovensko přišla znova.  V severních Čechách v okolí Litoměřic začínalo bezmračné  léto. Horké léto bylo i v rakouských horách mezi  zledovatělými štíty Alp. Prudké tání sněhu naplnilo horské  říčky. Divoká záplavová voda zvedla hladinu Dunaje.  Ochranné hráze nevydržely. Rozkaz k přesunu přišel  v červnovém odpoledni. Druhý den najela auta naložená  pontony na připravené vagóny nákladního vlaku a byli jsme  znovu na cestě. Po příjezdu do Nových Zámků se naše kolona  seřadila a pokračovala po přeplněných silnicích na Žitný  ostrov. Zde, v okolí Komárna, jsem již mohli vidět první  povodňové příznaky. Z kanálů obložených pytli s pískem  zvolna stoupala špinavá voda, hrázkami z pytlů byly  obloženy vchody budov, ulice byly plné vojska. Po níže  položených silnicích se již přelévaly jazyky postupující  vody a odstřikovaly od kol projíždějících aut.

 Jedním z prvních úkolů bylo přesvědčování lidí, aby  opustili ohrožený prostor. Byli jsme vysazeni po malých  skupinách na pokraji záplavové vody a v pramicích  obeplouvali vyvýšená místa, kam voda dosud nedosáhla.  Trojice, do které jsem patřil, připlula k prvním chalupám.  Vytáhli jsme loďku na suchou zem a šli přesvědčovat. Místní  lidé nebrali hrozbu záplavy příliš vážně. Někteří se odvézt  dali, jiní zůstávali na místě. Jedno však v jejich jednání  vůči naší misi bylo společné. Dříve než byli ochotni se  s námi vůbec bavit, museli jsme ochutnat něco ukrojeného  špeku a připít si z hrubých velikých sklenic domácí  pálenkou. Bez tohoto přátelského přípitku nás nemínili brát  vážně. Po několika návštěvách se náš stav povážlivě  zhoršil. Poslední zastavení toho dne bylo na slepičí farmě.  Voda se líně převalovala mezi hromadami hnoje a v drobných  praméncích postupovala do hospodářských budov. Znovu začalo  handrkování o povinný přátelský přípitek. Obsluha farmy  prohlásila, že jsou soběstační a že odsud odplují, až se

 

 

 přesvědčí, že není jiná možnost. Na cestu nás ještě  obdarovali. Do tří našich vysvlečených vojenských košil  naskládali po stovce vajec. Svázanými rukávy z nich  vytvořili veliké rance a uložili je na dno naší pramice.  Venku se již stmívalo. Usedli jsme k veslům a vypluli do  začínající noci. Těmi posledními přípitky byla však zřejmě  překročena snesitelná míra. Můj kolega na lavičce pramice  byl sportovní typ svalovce, který svou sílu rád dává  najevo. V tuto chvíli se však síla jeho paží projevila jako  zákeřný nepřítel. Po záběru veslem ho setrvačný pohyb  vyzvedl z lavičky, katapultoval do podřepu, který se  vzápětí změnil v kotrmelec přes okraj loďky. Několikrát  jsme ho vytáhli. Nabírali jsme a vylévali vodu, přebíhali  z jedné strany na druhou, a než se nám podařilo doveslovat  k místu, kde se soustřeďovaly skupiny připravené k odvozu,  byla z vajíček na dně pramice jen lepkavá nevábná kaše.

 Asi po třech dnech pojíždění z místa na místo se naše  jednotka trvale přesunula do obce Komoča nedaleko Kolárova.  Kolárovo bylo v té době největší československou vesnicí  s jedenácti tisíci obyvateli.V prvních dnech jsme stěhovali  ještě téměř za sucha. Ale voda stále stoupala. Okolo  Kolárova se začala stavět písečná hráz k zesílení původního  navážkového valu. V bezmračných horkých dnech jsme plnili  pytle pískem, stahovali je z pontonů připlouvajících až na  vzdálenost ponoru, zvedali a zesilovali původní zábranu.  Zásobování vázlo. Byli jsme rozděleni na několik skupin  a na tu naši se zapomnělo. Kolem byla jen špinavá voda  a mokrý písek. Po hladině plula splavená špína dvorků.  Rozlámaná stébla slámy jako miniaturní vory byla obsypána  brouky a jiným hmyzem. Bylo to samozřejmě nehygienické, ale  nebylo zbytí. Rozhrnovali jsme rukama kalnou tříšť hladiny  a skloněni k vodě pili přímo ústy.

 Přišli jsme pozdě se svou pomocí. Přes  nepředstavitelné vypětí bylo všechno úsilí marné. Hráz  chránící Kolárovo neobstála. A znovu jsme stěhovali.  Tentokrát již jen nejnutnější věci. Vepřovicové domy se pozvolna rozpouštěly. Nepálené cihly vysušené jen sluncem  se působením vody měnily v bláto, až zdi neunesly tíhu  střechy a celá stavba s dunivým plesknutím mizela pod  hladinou. Vcházeli jsme do těchto domů a po prsa ve vodě  procházeli místnostmi ve kterých plavaly kusy nábytku.  Každý padající dům rozvlnil hladinu a její pohyb vyvolával  další a další sesutí. I této práce jsme museli zanechat.  V ulicích proplouvaly loďky s klečícími stařenami, nad  vodou se vznášely modlitby a výkřiky k Bohu. Ale jak voda  stoupala, Kolárovo se vylidnilo. Na jeho okraji, několik  desítek metrů od řeky Váhu, jsme zřídili úvaziště pontónů  a pramic.

 Jednotka se vracela do Komoči a já ještě s jedním  vojákem jsme zůstali jako dobrovolná stráž stanoviště. Přes  den jsme spolu s ostatními naháněli zachráněný dobytek na  připravená nákladní auta, pátrali mezi rozvalinami domů po  náhodných zapomenutých trosečnících. Nebo chodili  kontrolovat hráz Váhu, jehož hladina začínala stoupat. Ze  zaplavených ulic se co chvíli ozval výstřel. Důstojníci  stříleli polozdivočelé psy a kočky. Na suché zemi, nedaleko  našeho úvaziště, se během několika dní vytvořila veliká,  zapáchající hromada mrtvých zvířat. V odpoledních hodinách,  když se jednotka vrátila do ubytovacího prostoru, jsme  spolu s kamarádem působili jako dobrovolní a svým způsobem  ilegální převozníci. S místními obyvateli, kteří přicházeli  s prosbou o pomoc, jsme zajížděli k jejich bývalým domovům.  Převáželi jsme i lidi, jejichž obydlí, vystavěná na  zvýšených místech zůstala nedotčena vodou. Při jedné  z těchto výprav jsem zabloudil na otevřenou vodu. Po  dvacetikilometrové hladině nedávno vytvořeného jezera se  proháněl vítr a zvedal vysoké vlny. Okraj vesnice byl  nedaleko, a přesto jsem musel vydat všechny síly, než jsem  s rukama samý puchýř dovesloval na klidnou vodu. Horké dny,  v nichž se na slunci rozkládala mrtvá těla zvířat, hrozily  vznikem epidemie. Nad celou oblastí byla vyhlášena  karanténa. Živou mlhou přibývajících komárů odcházeli

poslední místní obyvatelé. Po několika dnech, kdy ustal  veškerý pohyb, jsme byli staženi i my.

 Nebylo již co zachraňovat.Tato etapa pomocných prací  skončila. Pro desetitisíce evakuovaných nastala malá  přestávka, čas, než vody opadnou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 CESTA ZPÁTKY

 Z dunajské povodně jsem si přivezl léty zašlý hliněný  džbán. Daroval mi ho stařec, kterého jsem pomáhal stěhovat.  Se zamženýma očima se loučil s místy, která byla jeho  domovem. Ještě než nastoupil do loďky, prolezl celou půdu,  naplnil odložený džbán vlašskými ořechy a dal mi ho se  slovy: "Ty ořechy sněz a džbánek si nech na památku".  Opatroval jsem ho jako oko v hlavě. Bránil jsem jeho  křehkost při třídenním zpátečním přesunu, hlídal jsem ho ve  zbývajících měsících vojny, podařilo se mi ho uchránit  i cestou domů. Ten džbánek a kostrbatá, těžká střepina  granátu odpáleného v jedné z roklí východního Slovenska  jsou mými nejcennějšími památkami, které z těch let  zůstaly.

 Vrátil jsem se do civilu. Pardubice stály na svém  místě, Doubravka v chotěbořském údolí šuměla jako před  lety, skály a lesy mne vítaly, jako bych nikdy neodešel.  Byl jsem jen o dva roky starší, o dva roky dospělejší  a o dva roky otužilejší. Dva roky jsou možná krátká doba,  ale na to, aby zamíchala lidskými osudy a změnila zájmy  lidí, byla dlouhá dostatečně. Divadélko ironie  neexistovalo, většinu lidí, které jsem opouštěl, jsem již  nikdy neviděl.

 Končil rok šedesátý pátý a čas, který přicházel,  jiskřil ohňostrojem inspirací. V edici Klubu přátel poezie  vycházel Heinrich Heine, Julian Tuwim,František Halas,  Charles Baudelaire, Paul Verlaine, Josef Kainar a Oldřich  Mikulášek.Objevily se první prózy Bohumila Hrabala,  z překladové literatury Truman Capote, William Saroyan,  Louis Aragon, André Maurois. Na stránkách týdeníku  Literární noviny probíhaly živé diskuse, články i satirické  ilustrace souzněly s problémy doby. Vznikaly nové časopisy.  Repertoár malých scén představoval na svých stránkách  ukázky kabaretních a satirických pořadů. V rozhlase zněly  písně Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Po dvaceti  poválečných letech se zdálo, že se otevírá nový, širší  a bohatší svět.

 Byli jsme krásně naivní a bezmezně důvěřiví. Už se mi  nechtělo zůstávat na ubytovně, která přes všechno pohodlí  neposkytovala ani soukromí, ani pocit samostatnosti.  Nejdříve jsem získal velmi pochybný podnájem v ulici  u hotelu Zlatá štika. V domě byly dvě obytné místnosti,  kuchyň a pokoj. V kuchyni žila paní bytná, stará, vyschlá  a nesmírně zvědavá ženská. Do pokoje jsme sice vcházeli  zvláštním vchodem, bydleli jsme v té místnosti dva, ale  každé klapnutí dveří bylo signálem pro zvědavé oči a uši.  Snad si brala podnájemníky právě kvůli tomu. Záclonka na  skleněných dveřích spojujících místnosti se rozhrnula  a její silueta nezmizela, dokud nezhaslo světlo a pokoj  neobestřela tma. Vydržel jsem tam krátce. Asi po šesti  týdnech jsem se přestěhoval do velikého dvoupatrového domu  s tmavým točitým schodištěm. Bydlel jsem v přízemí, kde  byla velká a malá místnost spojené chodbičkou. V menší  z obou místností byly tři obsazené postele. Nastěhoval jsem  se tedy do velké klenuté ratejny, která kdysi bývala  skladištěm. Kolem zdí bylo rozestaveno osm starobylých  pohovek, tvořících veškeré vnitřní vybavení. První a druhé  patro obývali další podnájemníci. Dům patřil starým, ne  zcela duševně zdravým manželům. Bývalý profesor Teplý  bloudil chodbami a schodištěm a při náhodných setkáních se  nám svěřoval, že je pronásledován fašisty a že mu hrozí  smrt. Jeho manželka zvyšovala dojem zchátralosti domu jak  svým zjevem, tak průzorem do své domácnosti. Za věčně  otevřenými dveřmi její kuchyně ležely hromady špinavých  hrnců obalených plísní, ze kterých se šířil do chodby  nedefinovatelný puch. Paní Teplá byla, ve srovnání se svým  manželem, podstatně hrubší. Téměř nikdy však nezasahovala  do našeho soukromí. Hlídala si peníze za nájem, obíhala  vodovodní kohoutky na odpočivadlech chodby a zhášela  světla. Občas kontrolovala pokoj děvčat, který ležel  v prvním patře vedle jejího bytu, ale nás, mužské, nechávala žít podle našich představ. Tento podnájem měl  jednu neocenitelnou výhodu. Byl umístěn v samém středu  města a přitom v uličce, kterou neprocházel žádný provoz.  Přímo proti vchodovým dveřím byl kamenný ochoz s hlubokým  příkopem a vysokými zdmi kostela. Úzkou uličkou se  procházelo na Pernštýnské náměstí oddělené Zelenou bránou  od městského centra. S pardubickým divadlem, hotelem Grand  a vstupem na širokou ulici místního korza to byla  nejživější část Pardubic.

 Jenže všude kolem se něco dělo. Pardubice se mi zdály  malé. Už dávno mě lákala Praha.Protože jsem byl vázán  pracovní smlouvou s podnikem a protože odejít do velkoměsta  a obstarat si v něm bydlení nebylo jednoduché, musel jsem  se rozhodnout. Buď se budu držet své profese, hledat  a očekávat šťastnou náhodu nebo zvolím nejistotu. Zvolil  jsem druhou možnost. Přihlásil jsem se v organizovaném  náboru jako kopáč ke stavebnímu podniku Armabeton Praha.    

 

 

 

 PRANÝŘ

 Do Prahy Běchovic jsem přišel začátkem března. Dostal  jsem krumpáč a lopatu a byl jsem zaveden na volný plácek,  kde se měly provádět zemní práce. Vedoucí stavebníků mi na  dotaz, co mám kopat, řekl, že je potřeba vyhloubit kanál  dva metry široký, dva metry hluboký a osmdesát metrů  dlouhý.

 V pozadí místa, kde jsem stál s připraveným nářadím,  čněly zdi rozestavěných budov, z dálky se ozývaly údery  kladiv, ale široko daleko nebylo vidět človíčka. Začal jsem  zabodávat špici krumpáče do zmrzlé země. Krumpáč po  dopadnutí odskakoval a vystřeloval po okolí odštěpky ledu.  Asi po hodině se vedoucí objevil znovu. Řekl: "Vždyť je to  blbost", a přeřadil mne ke skupině tesařů. Mezi řečí vyšlo  najevo, že nejsem tak zcela bez profese. Po čtrnáctidenním  stloukání bednění jsem odešel za skupinou topenářů do Prahy  Dejvic, kde se dokončovala stavba vysokoškolské menzy. Než  jsem se stačil rozkoukat, začalo jaro, jaro roku devatenáct  set šedesát sedm.

 Vpadl jsem do dvou skupin mladých lidí. Jedna z nich  vznikala kolem rozhlasového pořadu Fronta na písničku,  uvádějícího verše mladých poetů, a druhá skupina se  vytvořila zcela spontáně při pořadu Pranýř, probíhajícím  jednou týdně na Malé scéně Parku kultury. Fronta na  písničku mne přivedla do budovy Československého rozhlasu  k tehdejší redaktorce Markétě Černé. Díky jí naše schůzky  a natáčení nezůstaly jen u profesionálního naplnění  povinnosti, ale vytvářely širší přátelský okruh. Když  porovnávám její dopisy, které byly vždy osobní a přitom  věcné s různými formuláři a předtištěnou redakční  korespondencí pozdějších let, pokaždé převáží její zájem  a lidskost přístupu.

 Pranýř, který se stal pravidelným pořadem Parku  kultury, měl atmosféru daleko nezávaznější. Zde se  nehodnotila úroveň předem. Nic se nekoncipovalo

 a neschvalovalo. Byl to jakýsi český Hyde Park. Do pořadu  zábavné hudby, konferovaného Eduardem Pergnerem, vstupovali  jednotliví účinkující jen na základě ústní dohody těsně  před produkcí. Přicházeli sem mladíčci se svými prvními  verši, s pokusy o krátkou prózu, s vlastními písničkami.  Kolem pořadu se seskupili i amatérští výtvarníci, kteří na  boční plátna scény rozvěšovali své kresby a grafiky.  Skladba diváků, než si pořad vytvořil vlastní, stále se  vracející obecenstvo, byla náhodná. Přednášel jsem  z jeviště své básničky a po návratu mezi diváky ke mně  přišla neznámá stará žena a řekla mi: "Pište, nedejte se  ničím odradit, pište, vy píšete pro nás, pro obyčejné  lidi". Možná jsem si to vzal k srdci více, než jsem i dnes  ochotný připustit. Žil jsem stranou intelektuálních výbojů  a mým slovům se nikdy nechtělo létat. Poskakovala po zemi  mezi lidským davem ke kterému jsem patřil a byla obtížena  jeho všedními starostmi i bolestmi, které patří k životu.

 Prostřednictvím pravidelných pořadů jsme se poznávali.  My, kteří střídavě navštěvovali prkna scény, jsme se  vzájemně hlídali i v hledišti. Vzdálenost mezi námi se  zmenšovala, až jsme najednou seděli v jedné hospodě a byla  z nás parta.

 A opět tu byly velké plány a velké sny. Hledali jsme  místa, kde se nerušeně scházet, vedli vzrušené diskuse  a hádky o smyslu a poslání umění. Místem našich společných  sezení byly malé hospůdky kolem Strossmayerova náměstí pod  Letnou, sklepní kavárna Podrum na Vinohradech, kavárna  Slávie na Národní třídě a garsonka jedné naší kamarádky na  sídlišti Pankrác. Postupně jsme vytvořili soubor, který si  dal jméno Ankus, což dle vysvětlení sečtělejších kamarádů  měl být nástroj na pobodávání slonů. Možná jsme svou  činností pár slonů rozdráždili, ale pokud se to stalo,  nikdo z nás to nepostřehl. Byla doba ve které na tom  nezáleželo.

 Začátkem léta se nám podařilo sestavit program,který  byl uveden v Bruselském salónku Parku kultury. Zhotovili  jsme plakáty a transparenty, procházeli místy, odkud před  nedlouhým časem odjely kolotoče, vyvolávali propagační  hesla a lákali diváky. I tak se v roce šedesát sedm dala  realizovat poezie. Takových proudů a skupinek se pohybovalo  po Praze i jiných městech republiky bezpočet.

 Po vystoupení v Bruselském pavilónku, které proběhlo  bez ohlasu ale i bez ostudy, se naše sebevědomí ještě  pozvedlo. Měli jsme mezi sebou členy klubu, kteří sice sami  nic nepsali, ale dokázali fantastickým způsobem vytvářet  podmínky pro naši činnost. V té době se již našly  i klubovny pro naše schůzky, ale začínali jsme být  vybíraví. Nevím, čí to byl nápad připravit pořad pro Violu,  která byla jakýmsi vrcholem jevištní poezie. Shromažďovali  jsme texty, pořizovali magnetofonové nahrávky podmalované  Bachovými varhaními koncerty, až nám po naléhání jednoho  z našich propagátorů doktor Justl Violu popustil. Na  představení jsem přijel už z Chotěboře, protože má roční  pracovní smlouva mezitím vypršela. Nevím, na co byl pan  doktor Justl zvyklý v jednání s jinými skupinami, ale  přípravy mých kamarádů ho nejspíš šokovaly. Hodinu před  vystoupením ještě nebylo jasné, kdo nás bude doprovázet na  klavír. Když jeden z kolegů posílal druhého na Národní  třídu, ať tam někoho chytí a přivede, doktor Justl  nevydržel, zmizel a o našem pořadu si dal snad jen  vypravovat.

 Přes sérii zákulisních nepřipraveností proběhl pořad  nakonec dobře. Než však k tomu všemu došlo, začal rok 1968.

 

 

 

DLOUHÝ ROK

 Ten rok začal vlastně již v roce předcházejícím a  lavinou událostí se přelil do roku přespříštího. Pokud  člověk té doby měl nějaký vnitřní rozpor, pak především  v nedostatku času. Co číst, co sledovat, kam jít, čím  přispět ve všeobecném hledání východisek. Z vědomí lidí se  zvolna vytrácel pocit oddělenosti od věcí veřejných. A věcí  veřejnou se stávalo všechno. Začátkem března jsem odešel  z Prahy. Zbývalo několik týdnů do mého sňatku a v Praze se  nenašla místnost ke společnému bydlení. Nastoupil jsem do  údržbářské dílny Chotěbořských strojíren a zvolna se sžíval  s prostředím, které jsem opustil téměř před osmi lety. Do  Prahy jsem však zajížděl často. Rok šedesátý osmý nebyl  rokem práce u stolu. Události postupovaly příliš rychle. Do  srpna zbývaly necelé čtyři měsíce. Zažil jsem v Praze  návrat československých představitelů z ultimativního  jednání v Čierné nad Tisou.

 Praha byla jak rozdrážděný úl. Ve vzduchu visela  hrozba invaze a český národ jí čelil shromažďováním  podpisů, rezolucemi, veřejnými mítinky a donekonečna  projevovanou důvěrou vedení státu. Konstelace mocenských  sil světa však byla hluchá k mínění národa. Jednadvacátého  srpna ve čtyři ráno mne probudilo bušení na okno. Když jsem  okno otevřel, někdo ze tmy vykřikl: "Pusťte si rádio,  obsazují nás", a odběhl budit další lidi. Hledal jsem  v rozhlasových vlnách. Některé stanice mlčely. Na vlně  Prahy bylo čteno prohlášení předsednictva strany ke vstupu  vojsk na československé území, o několik centimetrů vedle  se ozývala podivná čeština tvrdící, že je hlasem národa  a ohlašující se jako Fysilač Fltava. O dalším vývoji  československého státu bylo na dlouhou řadu následujících  let rozhodnuto.

 Odešel jsem to ráno do zaměstnání, kde se samozřejmě  nepracovalo. V jedné z továrních hal proběhlo rušné  shromáždění odsuzující postup cizích armád. Během dne jsem  byl delegován do rozšířeného revolučního národního výboru.

 Město Chotěboř, stejně jako všechna jiná města, pokryl  déšť ručně vyrobených plakátů a nápisů. Jejich společným  krédem byl výkřik: "Vraťte se domů!" Oficiální verze  agentury TASS byla, že straničtí a státní představitelé  ČSSR požádali o urychlenou vojenskou pomoc. Bylo to  podivné. Nejvyšší českoslovenští představitelé byli v tuto  dobu zadrženi a proti své vůli odvezeni do Moskvy.

 Nebudu probírat den po dni události, které  následovaly. Jejich obraz je detailně zachycen v novinách,  časopisech i politických dokumentech zmíněné doby, je  uchován v paměti generací a zpracován mnohými z aktivních  účastníků. Nebudu hodnotit ani význam tohoto mimořádného  roku v dějinách národa, neboť poslední a nejspravedlivější  soud patří času. Chtěl bych říci jen pár slov o slovech,  o řeči, která je prostředkem dorozumění mezi lidmi. Řeč  toho roku byla každému přístupná. Ať se v jejích slovech  ozývala radost, osobní ambice nebo hněv, stále zůstávala  živou a skutečnou řečí lidí. Ta funkcionářsko  - administrativní hantýrka, která se v dalších letech  rozrostla do obludných rozměrů, by v rovné soutěži s ní  nikdy nemohla obstát.

 Po několika dnech jsme na požádání čelných  představitelů státu odstranili všechny protestující  transparenty a shromáždili je v budově národního výboru,  odkud byly odvezeny na neznámé místo. Do našeho života  zvolna vstupovaly praktiky normalizačního procesu  vyplývající z moskevských dohod. Ubývalo časopisů a v těch,  které přetrvaly, proběhly podstatné personální změny.  Přicházející zima jakoby zmrazovala každý pohyb.

 Posledním z tragických protestů byla dobrovolná smrt  studentů Jana Palacha a Jana Zajíce pod sochou Svatého  Václava v Praze. Jejich hořící těla zaplála do studených  zimních dní jako křehká a nejistá oběť budoucnosti.

 

 

 

 

 

 DĚLNÍCI NÁRODA

 Začátkem léta šedesát devět mi z časopisu Květy přišel  dopis tohoto znění: Vážený soudruhu, po převzetí redakční  práce po mém předchůdci jsem našel v pracovním stole vaše  verše. Protože mne zaujaly, uvítal bych, kdybyste mne  navštívil v redakci, kde bychom prohovořili možnosti vaší  spolupráce.

 Po několika rozhlasových výstupech, jevištním přednesu  a sporadicky publikovaných verších v okresním tisku to byla  první redakční nabídka, kterou jsem dostal. Požádal jsem  tedy o dovolenou, sedl na autobus a vystoupil na  autobusovém nádraží Praha Florenc. Těch několik kroků od  autobusu k redakci jsem prošel jako přitahován magnetem.  Veliká budova plná kanceláří mne vyvedla z rovnováhy, ale  dveře s vizitkou mého redaktora se nedaly přehlédnout.  Zaklepal jsem a vstoupil. Změřil si mne pohledem očí  zastíněných hustým obočím, vstal od rozložených papírů a po  vzájemném představení mi podal ruku. Potom mne zavedl  k malému konferenčnímu stolku, objednal u sekretářky dvě  kávy a řekl: "Četl jsem vaše verše a chtěl bych slyšet, jak  si představujete svou budoucnost". Koukal jsem asi dost  udiveně. Nejistě jsem odpověděl, že nevím, že chci psát  a co bude dál, o tom jsem nepřemýšlel.

 "Podívejte se," řekl, "Květy jsou časopis, kde se  poezie tiskne málo. To ale není problém, všechno se dá  zařídit. Zkusíme takovou dohodu. Vy mi napíšete reportáž  a my vám opublikujeme vaše básničky buď tady nebo jinde".

 Řekl jsem, že se pokusím. Reportáž jsem nikdy nepsal,  ale udělám všechno, co bude v mých silách. Mezi papíry,  které jsem vyndal z tašky, leželo číslo surrealistického  časopisu, který vyšel pár dní předtím. Vzal ho do rukou,  prolistoval pár stránek a znechuceně odložil se slovy:  "Takové věci si vůbec nepouštějte do hlavy. Je svinstvo, že  to ještě vychází".

 Řekl jsem, že píši jinak, ale jsem rád, když se mohu  srovnávat i s něčím, co je odlišné. Uzavřel téma  konstatováním, že je to zbytečná ztráta času. Po návrhu  k napsání reportáže mě chtěl zřejmě povzbudit ještě  dlouhodobější perspektivou. Řekl mi: "Snažte se, když budou  vaše články dobré, uděláme z vás oplátkou básníka". Nesměle  jsem odporoval, že básníka snad nelze udělat nebo neudělat,  ale asi to bylo ode mne naivní. Na odeslání reportáže jsem  dostal měsíc a s tím jsme se rozloučili.

 Reportáž jsem napsal.Sáhl jsem po námětu,který byl  nejblíž. Tím námětem byly kulturní souvislosti života na  malém městě. Jmenovala se Cesta za nadějí.

 Redaktor dodržel svůj slib. V příloze Rudého práva  vyšlo koncem října mých šest básní a reportáž je  následovala o čtrnáct dní později v úvodní části časopisu  Květy. Měl jsem v ty dny plnou hlavu skvělých plánů. Znovu  jsem jel do redakce a znovu jsme seděli při kávě. Dozvěděl  jsem se, že do časopisu došel dopis od MNV v Chotěboři ve  kterém bylo požadováno vyjádření redakce k mé reportáži. Na  plenární schůzi poslanců byla označena jako pohoršující.  Redaktor mávl rukou a řekl, že taková je práce novináře  a s tím že se musí počítat. Pro redakci byl případ Chotěboř  uzavřen. Měl jsem v bločku připravené náměty k další práci.  Mé představy však byly v rozporu se skutečností. Dostal  jsem konkrétní úkol. Měl jsem najít dělníka, který by v mé  reportáži vyjádřil postoj k prohlubující se normalizaci  poměrů v Československu. Nějakého takového, jak řekl  redaktor, který si čte v knize Jak se kalila ocel. "No,  však vy víte, jakého myslím, prostě vzor". Tak jsme se  rozloučili.

 Žádného dělníka jsem nehledal.Sám jsem byl dělník a  celý dosavadní život jsem se pohyboval v dělnickém  prostředí. To nebyla šance. Tos bylo buď a nebo. A tak jsem  si řekl, že to literaturu asi příliš neochudí, když ze mne  neudělají toho básníka a námět jsem pojal po svém.Vypravil  jsem se do nedalekého malečského zámku, který byl před necelými sto lety v držení Františka Ladislava Riegra. Zde  napsal část svého díla František Palacký. Odbývaly se tu  schůzky evropských slavistů i české inteligence. V této  souvislosti jsem použil i citací Františka Palackého ze  závěrečného listu politických spisů k nerovnoprávnosti  českého národa.

 "Když proveden bude opak moderního státu rakouského a  když říše ta různorodá i jediná svého druhu na světě  přiřkne ne všem stejnou spravedlnost, ale nadvládu a moc  jedněm nad druhými, když Slované skutkem prohlášeni budou  za plémě podřízené a za materiál pro jiné národy, tu vejde  také příroda ve své právo a odpor její nevyhnutelný promění  domácí pokoj v nepokoj, obrátí naděje v zoufalství a vzbudí  konečně třenice a zápasy, jejichž směru, objemu ani konce  předvídati nelze."

 Reportáž jsem opatřil titulem Dělníci národa,zalepil  ji do obálky a odeslal redakci.

 Nebylo to kdovíjaké dílo. Reportáž jsem odeslal spíše  jako stanovisko vůči požadavků, které na mne byly položeny.  Má spolupráce s Květy nebyla zatracena hned. Ještě jednou  jsem navštívil stejnou kancelář, i když tentokrát byla již  obsazena dalším z redaktorů. Jakýsi soudruh Jelen mi  sdělil, že pokud chci psát, ať píši, co je třeba. On osobně  je rád, že se po letech mohl vrátit do literatury a ve své  situaci nemíní nic riskovat.

 A tak se mi postupně vracely odesílané příspěvky, až  jsem se domníval, že už nikde nic mého není.

 S pětiletým zpožděním mi však přistála na stole  rozměrná obálka s redakčním opisem jednoho z mých prvních  pokusů o básnickou sbírku. Můj první literární redaktor  nelhal. První kroky udělat ze mne básníka byly kdysi dávno  vykonány. Všechno ztroskotalo jen na mé tvrdohlavosti.

 

 

 

 VRÁCENÁ LEGITIMACE

 V srpnových dnech roku šedesát osm vycházely v Rudém  právu předtištěné, jednoduché přihlášky do Komunistické  strany Československa. Bylo na nich napsáno: Přihlašuji se  do Komunistické strany Československa, která je stranou  soudruhů Alexandra Dubčeka, Ludvíka Svobody, Oldřicha  Černíka a Josefa Smrkovského. Dále zde bylo vytečkované  místo pro jméno, adresu a podpis.

 Vystřihl jsem malý obdélníček novinového papíru a  podal přihlášku do strany ve chvíli, kdy jsem nemohl  očekávat prospěch, ale jen zkomplikování vlastního života.  Věděl jsem, že to tak je. Ani v tomto čase emocí jsem  nedoufal, že lze dojít spravedlivého rozřešení poinvazní  situace. Že tu nejsou jen tanky a vojáci, ale především  stín uražené a ohrožené moci pro kterou je spravedlnost  druhořadým pojmem. Viděl jsem tento čas v podobenstvích  a metaforách. Věřil jsem, že každý oheň do něhož  udeří,rozhodí nepředstavitelné množství malých, skoro  neviditelných jiskřiček, věřil jsem budoucnosti a síle  lidí. Neznal jsem, a nemohl znát, mechanismy, které zvolna  a neúprosně rozbíjejí jednotu. Nevěděl jsem nic o tom, že  hrdinství chvíle váží jen málo proti neviditelnému  a trvalému hrdinství všedních dní. Přihlásil jsem se  k lidem, kteří ve všech pádech skloňovali své rozhodnutí  hájit lidský a spravedlivý socialismus.

 Má novinová přihláška byla vlastně jen předběžnou  žádostí. Vyplnil jsem tedy potřebné formuláře a nastoupil  tříměsíční kandidátskou lhůtu po které jsem byl přijat.  V dílně, kde jsem pracoval, ale i jinde po továrně, se  objevili čtenáři listu který pod názvem Zprávy šířilo  vedení invazních jednotek. Písmem svatým těchto lidí se  stala tzv. "bílá kniha", vydaná tiskovou skupinou  sovětských novinářů pod názvem K událostem  v Československu. Měl jsem příležitost jen nahlédnout, ale  stupidita zde shromážděných dezinformací byla příliš  zjevná. Očekávali jsme výsledky dubnového zasedání. Na  televizní obrazovce se střídaly záběry pražských věží,  dlouhou, velmi dlouhou dobu provázené jen vyzváněním zvonů.  Ve zprávě, která následovala, bylo oznámeno, že Alexandr  Dubček odstoupil z funkce generálního tajemníka strany  a byl nahrazen doktorem Gustávem Husákem.

 V podniku probíhaly bouřlivé diskuse. Lidé věřili,  chtěli věřit, že touto změnou nic neskončilo. Dubček  konečně nebyl odstraněn úplně. Zůstával nadále členem  předsednictva a jeho nová funkce předsedy národního  shromáždění alespoň částečně zklidňovala situaci. Za  důležité se považovalo i prohlášení doktora Husáka, že plně  stojí za Dubčekovou polednovou politikou a že je s jeho  osobou natolik svázán , že padne-li Dubček, odejde i on.

 V květnu bylo oznámeno pozastavení mládežnického  časopisu MY 69 a literárního měsíčníku Plamen. Současně  z rozhodnutí úřadu pro tisk a informace zanikl týdeník  svazu českých spisovatelů Listy a časopis novinářů  Reportér.

 Byla to doba neuvěřitelných protikladů. V  Československu docházelo k likvidaci časopisů a přípravám  probírky veřejných knihoven, zatímco Neil Armstrong jako  první příslušník lidského rodu sestoupil na povrch Měsíce.  Z veřejných sdělovacích prostředků se šířily proklamace  o jediné navěky dané pravdě, a přitom stovky a tisíce lidí  mizely v emigraci.V podniku, kde jsem pracoval, začaly  masové odchody ze strany. Do schůzí naší základní  organizace byli vysíláni mluvčí tzv. zdravého jádra strany  a jakýkoli názor odporující oficiální linii byl umlčován.  Zmizela diskuse. Hodně se mluvilo o stranické disciplíně.  Najednou jsme se scházeli jen k pozvednutí ruky a ke  schválení postupů, o nich bylo rozhodnuto daleko od nás.  Jednota nadšení se pomalu měnila v jednotu strachu  a lhostejnosti. Ještě stále jsem odolával. Když se však  skupina místních milicionářů oblékla do svátečních uniforem  a vyrazila do pražských ulic, kde ve výroční srpnové dny probíhaly spontánní protestní manifestace, bylo rozhodnuto.  Nebyl jsem ochoten odsoudit zbité a krvácející davy, nebyl  jsem ochoten uznat, že flinta, pendrek a slzný plyn v rukou  českých lidí a komunistů jsou tím lékem, který by měl být  podáván rozhořčenému a uraženému národu.

 Nehledal jsem kličky a únikové cesty jako ti, kteří  odcházeli ze zdravotních, osobních a jiných neutrálních  a smyšlených důvodů. Napsal jsem upřímné vyjádření člověka,  který nemůže brát odděleně výšiny ideálů a nízkost lidského  jednání. Dopis byl krátký jako má přihláška.

 Končil slovy : Vystupuji z Komunistické strany  Československa, protože nesouhlasím s politikou jejího  současného vedení.

 Po létech jsme seděli s jedním z pražských kamarádů  a poslouchali tehdy již ilegálně šířené nahrávky Huťkových  písniček. Probírali jsme různé zásahy do našich životů a on  tehdy řekl: "Víš, co je nejsmutnější? Jednou se třeba  stane, a stát se může všechno, že se spolu setkáme  v ilegální buňce strany a ti lidé, kteří nám jdou dneska po  krku, půjdou po nás i potom. Vždycky to byli, jsou  a vždycky budou ti samí lidé".

 

 

 

 

 MRTVÝ BROUK

 Jsou zvířátka, která v bezprostředním ohrožení upadnou  do strnulosti a předstírají, že jsou mrtvá. Dravec většinou  útočí jen na to, co se pohybuje. Tímto jednoduchým reflexem  si mohou bezbranní zachránit život.

 Lidé tak často nebojují o samou existenci. A přesto je  mnoho důležitých věcí, které touží obhájit, na kterých jim  bytostně záleží. Mají svou profesi, své postavení, děti,  kterým je třeba připravit cestu do života, malé sny, jen  těžko uskutečnitelné bez souhlasu okolí, jsou vevázáni do  desítek společenských mechanismů, které mohou život  usnadnit nebo ztížit.

 Z celé duše se přu s těmi, kteří tvrdí, že Češi jsou  krotcí a snadno zmanipulovatelní. Nevěřím valně na jakékoli  národní nebo rasové vlastnosti. Pokud však něco takového  existuje, tedy jen jako zvláštnost vytvořená časem  a drsností podnebí. Jestliže Češi v letech normalizace  zmizeli na svých chatách a zahrádkách, jestliže se zabývali  stavbami vlastních domů a chalup, nebyl za tím ani tolik  strach, jako intuitivní vědomí, že se budoucnost odkládá do  budoucnosti a že tank přece jen holou rukou nezastavíš.  Pracovitost a vynalézavost předků nezmizela, pouze hledala  jiná vyjádření. Potřebovala se nadechnout a obnovit logiku  světa alespoň ve své ohraničené izolovanosti. Ve věcech  veřejných se rozrůstalo křoví příkazů a nařízení pečlivě  opatrované a násobené bobtnajícím aparátem.

 A přece bylo i dost odvážných. Teď nemyslím ty, kteří  nevydrželi a vykřičeli své rozhořčení, ale na tiché  anonymní lidi práce. Tisíckrát museli přikývnout hlouposti,  aby v každodennosti všedního úsilí směli vracet na místo  věci hloupostí zpřeházené a rozrušené. Obyčejní neznámí  lidé. Kolik jsem jich potkal v továrnách, knihovnách  i redakcích? Kolik jich žilo vedle mne, aniž bych to vůbec  tušil. Podivný stav společnosti vytváří i podivné vztahy  mezi lidmi.

 Samozřejmě jsem potkal i neodvážné. Takové, kteří se  bez zaváhání podřizovali čemukoli, i takové, kteří trpěli  svou ústupností. Měl jsem kamaráda, který se mi rozpovídal  o svém strachu. Věděl, že jeho přikyvování není ničím  posvěcené. Chtěl být básníkem, ale odmítl bolest pro sebe  i pro své blízké. Věřil, že to lze, že je to možné psát  o životě a přitom se vyhnout jeho rizikům. Už se dávno  vzdal poezie, možná se mu podařilo dosáhnout i určitého  postavení, ale nevěřím, že by mohl být šťastný.

 Když se zvířátko cítí ohroženo a předstírá vlastní  smrt, je to chvilková a účinná obrana. Když nebezpečí  přejde, převrátí se zpátky na křehké nožičky, odběhne za  kamínek nebo větvičku a všechno, co bylo, zapomene. Člověk  se však nemůže beztrestně stavět mrtvým broukem. Nemůže bez  újmy pominout výkřiky a křivdy ve svém okolí. Nemůže zůstat  úplným a celým člověkem, jestliže si zakrývá oči a ucpává  uši před pravdami, které ho stejně jednou dohoní.

 Kamarád o kterém jsem mluvil byl alespoň upřímný.  Potkal jsem však, a potkávám, lidi, kterým chybí i tato  úlevná upřímnost, ten pokus o pokání, strach ze zatracení.  Žijí v zajetí minulosti, kterou neznám a znát nechci. Ta  minulost však není minulostí vzpomínek, ale zabouchnutých  dveří na které den po dni přivěšují nové a nové zámky. Je  neohrožuje svědomí, neboť svědomí popírají, ale vytržení  z rovnováhy, porušení dědičných závazků, popření norem,  které se pokusili nahradit omluvami svého selhání. Mají  všechno a vlastně nemají nic. Někdy se s neohrabanou  neomaleností pokusí promluvit lidskou řečí. Aniž by vyšli  ze sebe, hledají přiblížení. Ale něco pod kůží, něco  instinktivního, něco, čemu by příslušel název lidská duše  před jejich pokusy zděšeně prchá. Nikomu v životě nemohli  ublížit víc než sobě. Je mi jich líto a nemohu jim pomoci.

 

 

 NOC U OHNĚ

 Když je člověku pětadvacet, už není tak mladý, aby ho  věci překvapovaly svou novostí, ale přesto je ještě natolik  mladý, že není schopen odhalit jejich vztahy a podmíněnost.

 Ve svých pětadvaceti letech jsem měl mnoho přátel  a známých. Mým časem procházely lásky lehké jako závan  větru i lásky podobné uragánům. Zdálo se mi, že všechno, co  žiji, lze uvést do souladu. Že pravidla, vztahující se na  životy jiných, na můj, bezesporu jedinečný život, platit  nemohou. Je to úžasný stav, kterým v letech dospělosti již  nelze projít. Než se člověk přiřadí do proudu plynoucích  generací, zazáří jako hvězda zvláštního významu, aby pak  v postupném poznávání svého místa na zemi prošel řadou  bolestných zklamání.

 Rokem sedmdesátým končilo mnoho věcí, které měly  kořeny v nedávné minulosti.Naposledy jsem odjížděl  k připravované nahrávce Československého rozhlasu, která  pak již nebyla odvysílána. Setkání se uskutečnilo  v podhradí Karlštejna. Ze smíchovského nádraží jsem odjel  motorovým vláčkem. Líné vagónky kodrcaly podél Berounky  krajinou mírných kopců. Poslední zastávka před Karlštejnem  se jmenovala Hlásná Třebáň a já ve zvuku názvu slyšel dusot  zpěněných koní, spěch královského poselstva, šeptání  předsunutých hlídek.

 Natáčení probíhalo ve stylově upraveném sklípku  místního klubu mládeže. Po horkém dni a zážitcích  z prohlídky královského hradu byly klenuté vlhké stropy  a sklenice vína tou nejpříjemnější kulisou k literárnímu  projevu. Odříkával jsem svůj part, něco jako báseň v próze,  text, který se jmenoval Jakub a Jan.Byl to několikavrstevný  pokus o chválu práce, milování a života vůbec. Když jsme se  loučili, nikdo z nás netušil, že to je už navždycky. Pořad  byl krátce po našem natáčení zrušen. Často mne toho léta  navštěvují pražští kamarádi. Chodíme bosí ulicemi Chotěboře  a naše zaprášené nohy přitahují nesouhlasné pohledy  sousedů.

 Je mezi mými kamarády jeden, který se jako já jmenuje  Petr. Píše zamyšlené a provokující verše. Podle jedné  z jeho básní byl před rokem pojmenován náš pořad ve Viole:  Do jízdní dráhy komet. My, pětadvacetiletí, žijeme pod  touto firmou a podle Petrových slov:

 Tam, kde se krabice emocí

 opírají do klik

 inspirováni kometami,

 vstupujeme do jejich jízdních drah.

 Ještě nás neoddělují závazky vlastních životů. Jsme teprve  na samém počátku cesty.

 Dostává se mi v tom čase do ruky kniha Hranice  psychologie, kterou napsal John Mann. Přestože se mi  nestává, aby kdokoli poukazoval na mé nedostatečné  vzdělání, pociťuji je jako svůj dluh a to zvlášť před  kamarády, kteří studují. Kniha, o které mluvím, dává mé  nejistotě částečné rozhřešení. Píše se v ní: Je  pozoruhodné, že nebyl objeven žádný vztah mezi tvořivostí  a inteligencí, leda snad ten, že celková inteligence musí  překročit úroveň slabomyslnosti, aby se mohla tvořivost  projevit. K témuž poznatku se dospělo i v případě  spisovatelů, průmyslových výzkumníků, fyziků a inženýrů.

 Toho léta se objeví v Chotěboři i kamarád Pepík. Má  dlouhé vlasy, dlouhé vousy, píše básničky a dovede mluvit  o indických filosofiích. Domluvíme se s děvčaty na  společném stanování i velikého rybníka nedaleko zámečku  Rochňovec. Rybník je obklopen lesem a loukami. Za úzkým  pásem stromů protéká řeka Doubravka. Břehy proti hrázi jsou  porostlé vysokým rákosím. Obsadili jsme malou travnatou  mýtinu, postavili stan a připravili ohniště. Voda rybníka  si podržela sluneční teplo i po setmění a nad tmavou  hladinou se povalovaly lehké chuchvalce páry. Seděli jsme  u ohně a vedli krásně hloupé řeči plné sebevědomé  domýšlivosti. Ze tří stran obklopoval mýtinu les, ze čtvrté  se třpytila hladina rybníka ozářená plameny ohně.

 Pepík mluvil o vlasaticích rozvlasatělých, což byla  jedna z metafor jeho poetiky. Pomaličku se dostával  k tvrzením jako že svět je zrnko rýže a jak v nás,  přespalých z budoucích časů, se vzmáhá žal a klepe  beznaděj. Koukal jsem vytřeštěně přes plápolající plameny.  Díval jsem se na holky, které ničemu nerozuměly, a tedy se  oddávaly jen nábožnému naslouchání. Znovu jsem se vracel  k té vousaté obrostlé tváři a sám pro sebe si opakoval:  "Bože, vždyť jsem slyšel tolik pitomostí, tak proč zrovna  tahle mne tak dráždí".

 Měl jsem Pepíka docela rád, ale poslouchat dál jsem už  nechtěl. Řekl jsem, že přinesu nějaké dříví a odešel do  lesa. Mezi stromy ležela neprůhledná tma, kterou  probleskovaly plaménky hnijících pařezů. Najednou jsem si  připadal jako na rozsvíceném hřbitově. Zdálo se mi, že něco  ve mně umřelo. Ten smutek byl tak k neunesení, že jsem  klesl do voňavého jehličí a brečel jako opuštěné a oklamané  dítě. Brečel jsem nad pozlátkem spadlým z věcí hodných  obdivu, nad nejistotou lásky, která vůbec nebyla nebetyčná,  nad léty dohořívajícími ve studených jiskrách  světélkujících pařezů. Brečel jsem dlouho, nebyl jsem  k utišení a noc byla k mé bolesti nevšímavá.

 Nakonec jsem přece jen otřel oči a vrátil se k ohni.  V lese, za mými zády, zůstala odhozená křídla kouzelných  a bláznivých let dospívání.

 

 

 

 

 STÍN SRDCE

 Člověk se stane skutečně dospělým až tehdy, kdy je ze  svých plánů a iluzí vyrušen vytrvalým dětským křikem.

 Když mi žena řekla, že čekáme dítě, když se jí počalo  bříško zaoblovat a tvarem připomínat zralý meloun, byl jsem  rád, aniž bych věděl, co to obnáší. Pamatuji ten čas  očekávání, na druhý den připadaly mé narozeniny. K porodu  bylo blízko, a tak jsem ženě řekl, ať mi dítě dá jako  dárek. V podniku jsme odstraňovali havárii v energetickém  kanále. Domů jsem přišel až v noci. Měl jsem vlasy  a oblečení nasáklé drobnými štiplavými jehličkami skelné  vaty, oči mne pálily po celodenním sváření a chtělo se mi  spát. Nevyšlo to. Asi za hodinu jsme volali sanitku a brzy  k ránu se nám narodila dcera. Byl to jeden z mála případů,  kdy žena splnila mé přání bez jediné otázky.

 Děti používají pláč i smích jako první pokus o  dorozumění. Nejdřív si myslíte, že dítě něco bolí, ale kde,  ono se jen hlásí k lidskému společenství. Chce být  obklopeno pohybem, barvami a lidskou řečí. Jeho první  slovní pokusy jsou kouzelná zaklínadla. Stojíme v obdivu  nad postýlkou a opakujeme po dítěti agů, agů aniž bychom  tušili, že čarovné seskupení písmen potvrzuje a podpírá řád  vesmíru.

 Dětský mozek je vůbec něco úžasného. Nepochopitelným  způsobem zachycuje naše nálady, naši radost nebo bolest. Ví  o věcech, které si jenom myslíme, zná události přicházející  bez ohlášení. Když byly dceři asi tři roky, stalo se, že  k našim chotěbořským známým přijela neočekávaná návštěva.  Bylo to v létě a do jejich bytu se krátce předtím  nastěhovali jejich rodiče, kteří zde trávili dovolenou. Pro  návštěvu nebyl čas ani místo. Rozhodli, aniž bychom byli  domluveni, že návštěvu odvedou k nám. Dcera seděla v koutku  mezi hračkami, najednou se zvedla, přišla k našemu stolu  a povídá: "Budeme tu mít Německo".

 Nejdříve jsme mysleli, že špatně rozumíme, když ale  větu několikrát opakovala, zeptali jsme se, kde k takovému  slovu přišla. Než nám stačila odpovědět, ozvaly se rány na  okno a před domem stála naše známá s mladými manželi  a malou holčičkou. Řekla, že k nim neohlášeně přijeli  Němci, a jestli bychom byli tak hodní.... Jejím  prostřednictvím jsme hosty pozvali dál. Oni neuměli slovo  česky, my slovo německy, a tak to u nás příští čtyři dny  vypadalo jako v mezinárodním táboře.

 Takových záblesků nepochopitelného vědomí bylo víc.  Mnohé prošlo v uspěchaných dnech bez povšimnutí a teprve  dodatečně nás udivilo, jak často děti vědí víc než my,  dospělí. Dětské vědomí si také velmi brzy vytváří symboly  dobra a zla. Slova jsou ještě neuměle žvatlavá, ale jejich  obsah už hodnotí a pojmenovává. Jeden večer jsem vešel  s naším dítětem do tehdy prázdné místnosti v podkroví. Měl  jsem plné ruce , a tak jsme několik okamžiků zůstali  ve tmě. Neviděl jsem, kde stojí. Slyšel jsem jen křik:  "Bazič.Je tady Bazič". Stiskl jsem vypínač a pohlédl do  dětské tváře. "Co kde vidíš? Řekni," zeptal jsem se. "Už  není. Bazič už není," odpovědělo dítě. Z očí se mu pomalu  vytrácel strach a jen malá ručička ukazovala k otevřeným  dveřím, kterými nahlížel do místnosti pruh stínu.

 I my, dospělí, jsme se báli. I když náš strach byl  jiný a naštěstí mnohdy vyvolaný jen omylem. Život dítěte je  křehký a nebezpečí je mnoho. Přestože nás potkaly  i drastičtější náhody, budu vyprávět jen o jedné. O chybném  snímku, který v naší rodině způsobil předčasnou vánoční  nadílku.

 Začátkem prosince jsme byli všichni postupně  předvolání na povinné rentgenové snímkování. Naše druhé  dítě, syn David, dával dohromady první svá slova a byl jako  většina dětí příšerně neposedný. Asi týden po prvním  snímkování přišla pozvánka s upozorněním, že se jeho první  snímek nepodařil. Na plicním oddělení byl v tom čase léta  přesluhující lékař - důchodce. Pořídil ještě jeden snímek  a potom oznámil rozrušené manželce, že je to zvláštní, jak  je ten chlapec živý, ale že má na plicích tak velký stín,  že nevidí jinou možnost, než se pokusit o co nejrychlejší  přijetí do plicního sanatoria v Šumperku. Byl to velmi  starý pán, ten doktor. Byl zvyklý myslet nahlas, a tak mezi  řečí utrousil, že s tak velkým nálezem se ještě u dítěte  nesetkal. Nemohli jsme dělat nic než věřit, že ta díra  v plicích je ještě léčitelná. Umístěnku jsme dostali během  týdne. Narychlo jsem strojil stromeček a manželka  připravovala dárky, které byly většinou vybavením na cestu.  Na dotaz po délce léčebného pobytu nám řekli: "Nejméně půl  roku, rok i déle."

 Návštěvy v sanatoriu byly pro všechny ve stejném  termínu, ve dvouměsíčních intervalech. První naše návštěva  připadla na začátek ledna. Půl roku před tím jsme si  pořídili starého, rozhrkaného Moskviče. Protože na Šumperk  bylo špatné spojení, rozhodli jsme, že pojedeme autem.

 Už od Chotěboře nás provázela vánice. Před Moravskou  Třebovou jsem odbočil z hlavní silnice, která zvolna  zarůstala sněhovými jazyky na silnici, která se mi zdála  lepší a navíc ještě zkracovala naši cestu. Vjel jsem po ní  mezi kopce Orlických hor a s čím dál větší nervozitou  sledoval zužující se pruh vozovky. Po stranách čněly téměř  dvoumetrové bariéry odhrnutého sněhu. Jako zázrakem proti  nám z druhé strany nevyjel žádný druhý odvážlivec. Když  jsme asi po patnácti kilometrech vyklouzli z bílého  koridoru, ulehčeně jsem vydechl. Byli jsem opět na hlavní  silnici a co víc, byli jsme dokonce na okraji Zábřehu na  Moravě. V tu chvíli, kdy jsem si ulehčeně oddechl, se však  auto zastavilo. Věděl jsem houbec, jaké technické zázraky  probíhají pod plechem kapoty. Za dvě hodiny začínala  návštěva a hledat někoho, kdo by nám poradil, na to už  nebyl čas. Zatlačili jsme auto na parkoviště vedle  zdravotního střediska a posledních pár kilometrů  pokračovali autobusem. Šumperkem jsme téměř proběhli. Na  samém okraji města, v krásně udržovaném parku, stály  jednotlivé budovy sanatoria. Objevili jsme správný dům,  objevili jsme pokoj i našeho syna. Seděl bledý, místy  pokrytý vyrážkou v dětské postýlce. Chvíli se tvářil, že  nás nezná. V dětské hlavičce seděl pocit křivdy, že jsme ho  opustili. Po malé chvíli nás odvolala doktorka do své  ordinace. Tvářila se velmi rozpačitě a s mnoha omluvami nám  oznámila, že již nestačila napsat, že jsme přijeli  zbytečně, že by náš syn mohl být od hodiny propuštěn domů.  Bohužel se na pokoji vyskytly plané neštovice, a tak  nezbývá než počkat, až skončí karanténa. Poté nám sdělila,  že okamžitě po přijetí byl znovu rentgenován a vyšetřen.  Jediné pravděpodobné vysvětlení chotěbořského snímku, jak  se ona domnívá je, že se chlapec pohnul tak nešťastně, že  mu do snímku zasáhl stín srdce. Ještě chvíli mluvila, ale  my ji už nevnímali. Stejně jsme nedokázali posoudit, co je  a co není možné. Odešli jsme zpátky na pokoj a má žena  zbytek návštěvy probrečela.

 Pak jsme se vraceli zpátky. V Zábřehu nás čekalo  omrzlé nepojízdné auto. Teď již na čase nezáleželo. Zkusil  jsem ho rozpohybovat. Všechny mé pokusy byly marné. Ulice  v tom nevlídném dni zely prázdnotou. Byla neděle odpoledne.  Jediný člověk, který se objevil, vyšel ze dveří zdravotního  střediska s nápisem Lékařská pohotovost. Požádal jsem ho  o radu nebo pomoc. Řekl mi, ať nastartuji. Otočil jsem  klíčkem. Motor se několikrát protočil. Ještě jednou jsem  sešlápl spojku a otočil klíčkem a opět marně. Řekl jen:  "Buď je to cívka nebo tryska." A potom ještě dodal:  "Nezlobte se, ale před chvíli jsem dostal injekci a musím  být doma dříve než začne působit. Sám vám nepomůžu, ale  o ulici vedle mám kamaráda, k tomu bych vás ještě stačil  odvést." Odtlačili jsme auto o ulici vedle. Za hodinu jsme  opouštěli Zábřeh a bez problému dojeli do Chotěboře.

 Připadal jsem si ten den jako Plaváček, kterému jedna  ze sudiček přiřkla, aby do mnoha nebezpečenství přišel,  a druhá všechno zrušila slovy, aby ze všech šťastně vyvázl.  Asi za týden jsme přivezli Davida domů. Ještě nějaký čas  vzdychal po vánočních dárcích, které když už se dostaly do  prostor sanatoria, musely v nich i zůstat. Čas ale odklízel  smutné vzpomínky a připravoval nová příjemná i nepříjemná  překvapení.

 

 

 

 NOVOROČENKA

 Do šedivého patrového domku za budovou Lidové školy  umění se nastěhoval malíř. Jmenoval se Miloš, ale protože  při každé příležitosti propagoval jednoho ze svých předků,  malíře a básníka Františka, nikdo ho neoslovoval jinak než  Franto.

 Na ateliér ve dvoře se pamatuji málo. Po krátkém čase  byl přestěhován do rohového domu s věžičkou, který stojí na  křižovatce u sochy Ignáta Herrmanna. V těch letech  společenského útlumu jsem psal málo. V mé domácnosti byly  malé děti a publikovat nebylo kde. O dříve dokončené texty  nebyl zájem. V novinové poezii stála na prvním místě  politická agitka, kluby vzniklé kolem roku šedesát osm  přestaly existovat. Scházeli jsme se v ateliéru více pro  pocit blízkosti umění než pro uměleckou práci. Ateliéry  mají svou neopakovatelnou atmosféru. V mlčenlivé vůni barev  a systematickém nepořádku leží zárodky příštích obrazů,  mezi pohozenými štětci a uhly vykukuje budoucnost. Za okny  může hvízdat vítr a poletovat sníh, z prázdných ulic křičet  opuštěnost a samota, ale na vypnutém plátně kvetou stromy  a zpívají ptáci.

 Franta ale byl člověk, který už samou podstatou svého  uvažování přitahoval maléry. Jenom z jeho řidičských  zážitků by mohla být zvláštní kapitola.Obdivuhodné bylo,že  jeho bezelstným vývodům nedokázali odolat ani hlídky  silniční kontroly.

 Vždyť komu by prošlo překročení rychlosti tam, kde  rozjížděl svého trabanta proti svahu s tvrzením, že mu auto  špatně táhne a že by bez pořádného rozjezdu nezdolal kopec.  Kdo by sám na sebe přivolal hlídku v místě zákazu zastavení  a řekl, že ví, že se tam nesmí stát, a proto je prosí, aby  mu auto pohlídali. To nebyla drzost, ale způsob uvažování  doložený andělským pohledem a záplavou slov tak nelogicky  logických, že každý nakonec rezignoval.

 Franta připravoval výstavu svých žáků a požádal mne,  abych přednesl básničku na jejím zahájení. V Chotěboři se  v té době zabývala organizací kultury osvětová beseda do  jejíhož čela krátce před zmíněnou výstavou nastoupila paní,  která léta předtím pracovala v uhelných skladech.  Schylovalo se k zahájení a já vstoupil do sálu, kde byly  rozmístěny dětské kresby. Uhlířka, tak jsme jí tenkrát  říkali, mě spatřila a okamžitě prohlásila, ať opustím  výstavní síň.Své rozhodnutí zdůvodnila tím, že nemám bílou  košili. Byl jsem oblečen slušně a střízlivě, ale poslechl  jsem ji. V rychlosti jsem odběhl domů, oblékl bílou košili,  černý oblek a stejně rychle se vrátil zpátky. Věděl jsem,  že košile je pouhou záminkou, ale nechtěl jsem nikomu  dopřát ani nesmyslné záminky. Výstavu místo mne i tak uvedl  Vláďa Kříž o kterém se zmíním později.

 V tom roce měl Franta další skvělý nápad. Rozhodl se,  že uděláme společnou novorečenku. Sebral jsem asi osm  krátkých básniček, odnesl mu je a výběr ponechal na něm.  Uběhlo asi čtvrt roku, ke konci prosince jsem obdržel část  slíbených výtisků. Na novorečence byla kresba hodin,  jejichž ručičky ukazují ke dvanácté a na vedlejším listě  básnička, kterou vybral. Byla to milostná básnička a uvedu  ji celou, protože její text byl svým způsobem důležitý pro  vývoj pozdějších událostí. Na novoročenku se příliš  nehodila. Tehdy jsem mu ji dal spíše z hrdosti na to, jak  hladké a poklidné plynutí slov dokážu přivést na svět.  Básnička se jmenovala Smutek a zněla takto:

 Nic z toho co se mělo stát

 se nestalo

 Jen vítr trochu zkameněl

 a moře zbělalo

 a v ústech mrtvá řeč

 se tiše zvrátila

 a tvoje láska lásko má

 se ztratila

 Ani proud řeky téci nepřestal

 i všechny potoky

 si klidně tekly dál

 Jen vítr podzimní

 zněl písní pomalou

 Nic z toho co se mělo stát

 se nestalo

 Já rozdal své výtisky malé obci svých přátel a Franta  rozeslal novoročenku nejen přátelům, ale i veřejným  institucím.

 Hned po Novém roce se rozpoutala bouře. Tehdejší  předseda chotěbořského národního výboru při pročítaní denní  pošty dostal do rukou i naše dílo. Tu scénu z předsedovy  kanceláře znám samozřejmě jen z vyprávění. Podíval se na  obrázek, začetl se do veršů, potom zbrunátněl, uhodil pěstí  do stolu a zakřičel: "Drzost, provokace. Co to má  znamenat,že se nic nestalo??? Všechny volební programy byly  splněny. Ale tohle vám už neprojde." Potom zvedl telefon  a vytočil číslo krajského oddělení státní bezpečnosti.

 Ozvěny probíhajícího vyšetřování ke mně doléhaly jen  zprostředkovaně. Je zajímavé, že ač je každý žádán, aby  pomlčel o obsahu výslechu, přesto se dříve či později  všechno stává věcí veřejnou, zbavenou veškerých tajemství.

 Já sám ve věci novoročenky předvolán nebyl. Básnička,  která tak pobouřila tehdejšího předsedu, byla naštěstí před  lety v časopise Naše rodina a tudíž se nejednalo o žádný  ilegální text.

 Když všechno skončilo, přišel za mnou František a s  tím bezelstným, andělským pohledem svých věčně dětských očí  mi řekl: "Kde to žijeme. Proboha mi pověz, kde to žijeme?"

 

 

 

 ČESTNÝ KONZUL

 Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl hlavou prorazit  zeď. Pokud mi někde dali najevo, že jsem nepřijatelný, ať  už si obléknu jakou chci košili, nestálo mi za to  rozfoukávat ohýnek nenávisti nebo strachu zbytečnou  a neúčinnou obhajobou. Byl jsem mimo Chotěboř neznámý  člověk. Jestliže si u mého jména místní funcionáři  namalovali černou tečku, o pár desítek kilometrů jinde  o tom nikdo nevěděl a také to nikoho nezajímalo. Nebyla to  jistě jen moje zkušenost. Stejným způsobem se znelíbily  desítky jiných autorů v jiných městech. Nejlépe tuto  situaci charakterizuje výrok jednoho z čelných  představitelů tehdejší kultury, který o několik let  později, kdy už byla situace přece jen mírnější, řekl  v besedě s mladými autory: "Považuji za nedemokratické,  jestliže si stěžujete na potíže, které máte v místě svého  bydliště. To byste si přáli, aby bylo centrálně přikázáno  okresním tajemníkům, aby se nechovali podle svého  přesvědčení? Kde by potom byla jejich svoboda? Já osobně  jejich diferencované postoje považuji za nejlepší důkaz  demokracie."

 A tak se stalo, že výstavy v Chotěboři uváděl Vláďa  kříž z Jihlavy a naopak já, Chotěbořák, spolupracoval  s jihlavským kulturním střediskem pod jehož záštitou vyšly  v těch letech dva sborníky veršů a povídek. Když mluvím  o spolupráci s kulturním střediskem je to poněkud nepřesné.  Znal jsem spíše autory než fukcionáře. Po výměně několika  dopisů jsem si domluvil schůzku s jedním ze členů jihlavské  party. Jezdil jsem potom do Jihlavy několik příštích let,  a tak mohu převyprávět dobrodružné zážitky již zmíněného  Vládi Kříže.

 V předcházející kapitole jsem se zmínil, že malíř  Franta byl osobou přivolávající maléry. Vláďa Kříž mohl být  jeho dvojníkem, ovšem on ty maléry dokázal navíc patřičně  pocukrovat. Dohromady s Frantou tvořili dvojici, která  dokázala přivést k zoufalství a předinfarktovým stavům  kteréhokoliv kulturního pracovníka. Vláďa v té době krátký  čas v kultuře pracoval. Jeho zájmy byly rozsáhlé.  Prostřednictvím americké společnosti NASA měl zajištěno  pořadí pro koupi letenky na Měsíc, dopisoval si s desítkami  lidí doma i v emigraci, v nakladatelství Mladá fronta vydal  nepříliš zdařilou knížku historických novel. Ač si  vydělával málo, pokaždé dokázal uspořit na cestu do  zahraničí. Z cest se vracel obtížen fotografickou  dokumentací. Vláďa na velbloudu, Vláďa před jurtou, Vláďa  v kroji mongolského pastevce. Politika pro něj byla něčím  šedivým a nezajímavým. O zaměstnanecké místo v kultuře  přišel takto:

 Při jedné ze svých návštěv Prahy zašel na americký  konzulát a na adresu jihlavského kulturního střediska  nechal poslat bedny propagačních filmů o Spojených státech.  Nikdo mu nebyl schopen vysvětlit, že jeho počínání není  snahou o poznání jiného národa, ale prachobyčejnou  odsouzeníhodnou ideologickou diverzi. Filmy se vrátily tam,  kam patřily a z Vládi se nakrátko stal recepční jihlavského  hotelu Beseda. Ani v tomto místě dlouho nevydržel. Při  jedné z mých návštěv Jihlavy mi přišel otevřít v nádražácké  čepici a oznámil, že se stal vlakovým stevardem. Nevím, jak  mu práce vyhovovala, ale vím, že pro něho měla jednu  neocenitelnou přednost. Ve volném čase mohl na režijní  jízdenku cestovat po celé republice a jednou za rok i do  zahraničí.

 Někdy v tom čase, kdy nastoupil u dráhy, se objevil  v humoristickém časopise Dikobraz krátký článek, který  v překladu přetiskoval inzerát z anglických novin.  Redaktoři Dikobrazu v inzerátu viděli dobrý fór a také ho  tak komentovali. Vláďa jej za fór nevzal. Inzerát měl  přibližně takovýto obsah: Jeden z australských farmářů  zjistil, že mu ústava vytvořená v dávné minulosti umožňuje  prohlásit své pozemky za samostatný stát. Jmenoval tedy sám  sebe knížetem, překonal napjaté období ve kterém se  australský parlament snažil tento stav zrušit, a teď,  v čase, kdy bylo jeho knížectví uznáno, se obracel na  světovou veřejnost s takovouto prosbou: "Vzhledem k tomu,  že naše knížectví je sice rozlohou veliké, ale počet  obyvatel nepřesáhl sto lidí (zaměstnanců farmy), hledáme  dobrovolné, neplacené zástupce našeho státu ve všech zemích  světa." Na konci inzerátu byla adresa knížectví a název  nového státu.

 Vláďa okamžitě sedl a na uvedenou adresu napsal. Po  nějakém čase do jeho jihlavského bytu dorazila obálka  s dekretem, kterým byl jmenován čestným konzulem knížectví.  Spolu s pověřovacími listinami přišel i doprovodný dopis  Jeho Výsosti knížete, který sliboval, že pokud bude  spokojen se službami svého československého zástupce, bude  od něj, knížete po čase jmenován lordem.

 Vláďa si okamžitě zhotovil firemní tabuli na které  stálo: Zastupitelský úřad knížectví HUTT RIVER

 Čestný konzul Vladimír Kříž

 Úřední den a hodiny

 Poté se vypravil do Prahy, navštívil budovu  ministerstva zahraničí a dožadoval se přijetí u tehdejšího  ministra s tím, že se přichází dát zaregistrovat jako člen  diplomatického sboru. V diplomatickém sboru zaregistrován  nebyl, ceduli musel přemístit z domu do chodby, ale  pověřovací listiny mu zůstaly. Že to nejsou jen bezcenné  papíry se přesvědčil při své návštěvě Jugoslávie, odkud si  díky těmto dokumentům odskočil na dvoudenní prohlídku  italského pobřeží. Samozřejmě, že vše nezůstalo bez  patřičné odezvy příslušných orgánů. Konečně popisuji jen  pouhý zlomek skutečností, které odpovědné úředníky  přiváděly k pocitu, že se nacházejí v převráceném  fantasmagorickém světě. Vláďa si navzdory tvrzení, že to  tak nejde, žil podle svého rozumu a podle svých snů. Když  mu potom přicházeli do bytu prohlížet korespondenci, a když  mu odebrali cestovní pas, vyzvedl si na poslední platný  československý dokument, na občanský průkaz výjezdní  doložku k cestě do Maďarska. Za dva tisíce si koupil ojetý  auťák, složil řidičské zkoušky a vypravil se na cestu.

 Hned za československou hranicí otočil ten hrůzu  vzbuzující vůz směrem k rakouskému přechodu, maďarským  celníkům vrazil do rukou své pověřovací listiny, a aniž by  čekal na jejich vrácení, přejel na druhou stranu.

 Další osudy čestného konzula Vladimíra Kříže neznám.  Vím jen, že začínal jako hotelový poslíček v jednom  z amerických hotelů kdesi ve Státech. Jen jednou do roka se  objeví v mé poštovní schránce obálka s novoročenkou  a básničkami z nových cest světem.

 

 

 

 

 

 

 

 HLINECKÝ BETLÉM

 V blízkém Hlinsku jsem poznal básníka Stanislava  Zedníčka. Přestěhoval se krátce před naším seznámením  z Prahy, kde poslední léta před odchodem do důchodu působil  jako redaktor nakladatelství Československý spisovatel.  Přestože nás oddělovala propast času, stal se jedinou ze  starších osob u které jsem bez nepatřičných pocitů přešel  snad již při druhém setkání na tykání. Standa mne  přesvědčil vysvětlením zcela odpovídajícím jeho osobě. Ze  žertu se prohlásil za feudála. A feudálové si tykali, dle  jeho slov, stejně tak se svými generály jako s posledním  dřevorubcem. Označil to za krásný a neprávem zapomenutý  zvyk a u toho zůstalo.

 S divadlem SONDY jsem nastudoval pořad jeho poezie, a  byla to snad naše nejtvrdší práce. Standovy verše se  nevyznačovaly snadno plynoucí řečí. Jen málokdy v nich  zajiskřil úsměv, a pokud se to i stalo, pokaždé zůstaly  v jejich tváři hluboké a bolestné brázdy vrásek smíchu.  Vrásky smíchu je i titul Standovy dodnes neotištěné sbírky.

 Život Standy Zedníčka, přes naše častá setkání, pro  mne zůstal jen vzájemně nespojenými políčky namátkou  vyprávěných vzpomínek. Dětství v Hlinsku, několik příhod  z církevní školy, učitelská léta, přátelství s partyzánským  velitelem působícím v okolí Hlinska, několik epizod ze  společnosti jeho známějších druhů, krátké, několik dní  trvající manželství, které uzavíral před oddávajícím  Jakubem Demlem a kde mu byl za svědka František Halas.  V padesátých letech vězení, práce pomocného dělníka  v tiskárně, roky v zoologické zahradě, kde pracoval jako  krmič zvěře a poslední stanice - Československý spisovatel.

 Standa, opevněn hradbami stěn svého bytu, byl plný  velkolepých plánů. Plachý začínal být, až když je měl  uskutečnit. Na večer své poezie toužil pozvat Viléma  Závadu. Dopis mu nenapsal a tvrdil, že je to příliš  delikátní záležitost o které s ním musí promluvit osobně.

 Odjeli jsme tedy do Prahy. Vilém Závada doma nebyl. Sousedé  nám řekli, že je na delší čas mimo Prahu. Další schůzku  jsme měli na druhém konci města s Oldřichem Vyhlídalem.  Sešli jsme se asi kolem druhé hodiny odpolední v jedné ze  strašnických pivnic. Byl jsem zpočátku velmi tichý a do  jejich hovoru nezasahoval. Respektoval jsem jejich  přátelství. Vyhlídal předříkával své rukopisné básně  z připravované sbírky Vodopád a obsluhující personál nám na  papírové tácky připisoval čárku za čárkou. Protože se však  Standa stále nezmiňoval o chystaném večeru, osmělil jsem se  přečíst jako vizitku a současně pozvání jeho báseň Půst  světla a slepoty začínající takto: Příteli co s námi? / Co  s námi / v tomto světě neklidu a lži / v tomto světě  lenosti a přetvářky /. Vyhlídal báseň pozorně vyslechl,  pochválil ji, ale účast na vystoupení přislíbit nemohl. Byl  již v tom čase ve špatném zdravotním stavu. V deset hodin  večer, nás účtující číšník vybavil na cestu poslední lahví  vína, a my směle vykročili do ulic noční Prahy.

 V Hlinsku jsem prostřednictvím Standy poznal několik  dalších zajímavých lidí.Bylo zde soukromé muzeum Standova  známého, které v tom čase opatrovali již dědici původního  sběratele. Obrazy, grafika, sklo, kovářské výrobky  a nepředstavitelné množství starých vyřezávaných křížů. Při  návštěvě došlo i ke společné podpisové akci na záchranu  hlineckého Betléma. Hlinecký Betlém je část původního  osídlení, skládající se převážně z dřevěných malých  chaloupek, ležících v bezprostřední blízkosti městského  centra. Televize nedlouho předtím odvysílala seriál  o předsedovi MNV, který jako pohádkový dědeček dokázal  odstranit všechny problémy. Jedním z jeho největších činů  bylo vybourání městského centra, které dal zastavět  paneláky. Příklady někdy táhnou. V případě zmíněného  seriálu táhly dokonale. Kdo by se konečně nechtěl cítit  jako hrdina televizní obrazovky. Náš dopis jistě nerozhodl,  ale byl alespoň jednou z kapiček proudu, který podpořil  úsilí ochranářů.

 V Hlinsku těch let působil i mladý farář  Československé církve husitské Ervín Kukuczka. Já mu vozil  svůj sešítek SOND a on mi dával oplátkou sešit podobných  textů, který se jmenoval LOUČ. Zde jsem poznal i jednu  z postav Hrabalovy knihy Něžný barbar Egona Bondyho, jehož  literární ohňostroj stále ještě čekal na oficiální vydání.  Hlinsko bylo vždycky městem malířů, a tak jsme navštívili  nejeden ateliér a shlédli zde vznikající amatérská  i profesionální díla. Nejbližší osudem i založením mi byl  Standův současník Vojta Kyncl. Bylo zde samozřejmě plno  dalších zajímavých a milých lidí. Paní Entnerová, vedoucí  místní prodejny knih, která mi dovolila procházet mezi  regály skladu a hledat zapomenuté poklady, mladý, nadšením  planoucí zaměstnanec městské knihovny a jiní a jiní.

 Hlinecký Betlém mi vnukl představu pastýřů  spěchajících každý po svém způsobu se poklonit novému  životu. Jako postavy Betléma. S jinými dary, s jiným  nákladem snů a soukromých starostí. Věřil jsem a věřím, že  každý z nás dojde, že cestou odhodí všechny cetky zdánlivě  drahocenných věcí a odevzdá životu, co mu patří, co je  životu nejvlastnější.

 I dnes, po letech, přicházívám do Standova hlineckého  bytu, který se rok po roku zaplňuje věcmi v úporném úsilí  vytlačit jimi samotu. Prohlížím krvavé cáry slov před lety  položené na žloutnoucí papír a skláním se před  spravedlností času, který čeká, trpělivě čeká, až se v něm  nalezneme, až se s ním ztotožníme. 

 

 

 

 POŽÁR

 Vystřídal jsem řadu zaměstnání. Prošel jsem chemickými  provozy, strojírenským podnikem, malými i velkými stavbami,  jedním okem jsem nahlédl i do hornického prostředí  v Karviné.

 Potkal jsem řadu lidí před kterými bych kdykoliv smekl  a uklonil se. Je to zvláštní, ale téměř nikdy to nebyli ti,  kteří se objevovali na tabulích hrdinů práce, na tabulích  cti nebo za řečnickými pultíky slavnostních schůzí. Asi se  pro samu práci a profesionální zaujetí v jejich duších  nenašlo místo pro pochvalu, která jim nepřipadala  dostatečně přesvědčivá. Vždyť mistr jakéhokoliv oboru touží  být především uznán mistrem, kterého si váží. Myslím, že to  je zásada stojící nad profesemi. Nebude tak veliký rozdíl  mezi umělcem, který je hoden toho slova, mezi vědcem  objevujícím nové světy a řemeslníkem překračujícím hranice  běžného lidského umu. Každá špičková činnost předpokládá  lásku a zaujetí. A láska se zaujetím procházejí nevšímavě  kolem jakékoliv pochvaly, která není podložená skutečným  pochopením.

 Na podzim roku sedmdesát šest jsem nastoupil do  zámečnické provozovny budoucího podniku služeb. Nastoupil  jsem jako dělník údržbář. Již v té době se zvolna upouštělo  od drobných prací. Zámečnická dílna, ale i jiné provozovny,  se převáděly na velkovýrobu a kooperaci s místními závody.  Nezdůvodněně začaly růst rozdíly ve mzdách. Dělník, který  se dostal k jednoduché a nenáročné úkolové práci  zvládnutelné za polovinu pracovní doby, byl výrazně  zvýhodněn proti druhým. Řemeslník, jehož činnost byla  náročnější na přemýšlení, zručnost i fyzické vypětí, byl  placen hůř, než kdyby opakoval jednoduché stereotypní  úkony. Nesouhlasil jsem, ani ne tak pro nespravedlnost  finanční jako pro mizející zájem o kvalifikovanou práci. Do  zpola dřevěné budovy dílny, která kdysi bývala pilou,se  nastěhovaly svářecí stroje, autogenní lahve, desítky  plechovic laku, ředidel a benzinu. Protestovali jsme, ale  narůstající plán zisku byl přednější.

 V čase, kdy se tento podnikový zlatý důl již pohyboval  daleko za hranicí únosného rizika, jsem byl jmenován  vedoucím provozovny. Znal jsem nebezpečí, která se zde  nashromáždila. Stěhoval jsem všechno hořlavé mimo dílnu.  Použitelného prostoru však bylo málo. Žádal jsem  o přemístění poslední z pracovních operací při které se  hotové výrobky máčely ve vaně s lakem do jiných,  vzdálenějších míst. Čas však byl rychlejší než já.

 Koncem dubna, snad po zalétnutí jiskry mezi krápníky  schnoucího laku, se přístavek před provozovnou rozhořel.  Přijela hasičská cisterna, která právě v ten den prováděla  v ulicích města předmájový úklid. Z hubice vyšplíchlo  několik kbelíčků vody a to bylo všechno. Než se podařilo  dovézt a natáhnout hadice ke vzdálenému hydrantu, byla  střecha v plamenech. Hustými oblaky dusivého dýmu jsme  vynášeli plynové lahve a všechno cennější, co šlo odnést  z bezprostřední blízkosti ohně. Vylezl jsem na část  střechy, která byla pevná. Hadic a stříkaček v tu chvíli  již bylo dost. Pomáhal jsem tedy hasit. Ze střechy mne  odvolali až vyšetřovatelé, kteří přijeli k ohni krátce po  hasičském sboru. Začalo obsáhlé vypisování protokolů. První  dny jsem téměř nebyl doma. Ráno práce, odpoledne výslechy  a v noci střídavě hlídky na spáleništi, které i po uhašení  neustále doutnalo.

 Podnik se snažil se vzniklé situace vyváznout co  nejlépe. Na vině jsme měli být my, kteří jsme na zavedené  výrobě pracovali. Vyšetřování bylo asi po třech měsících  uzavřeno výrokem, že podnik překročil tolik bezpečnostních  předpisů, že je v podstatě nezjistitelné a nemožné určit  konkrétního viníka. Protože budova zničená požárem neměla  téměř žádnou účetní hodnotu, byla vyčíslená škoda malá.  Vyšetřovatel předal své výsledky našemu ředitelství  s doporučením, ať samo rozhodne o nápravě a postihu  jednotlivých zaměstnanců. Proti pokusu podniku zprostit se  odpovědnosti potrestáním nás, kteří jsme na rizikové výrobě  pracovali, jsme podali odvolání u okresního soudu. Spor  jsme vyhráli. Bylo to poprvé, kdy jsem byl aktivním  účastníkem soudního řízení a současně obhájcem svým i svých  spoludělníků.

 Zmíněnou při jsme vyhráli, nicméně naše dílna byla  nadále spáleništěm, kde se dalo jen s obtížemi pokračovat  v práci. Měl jsem sto chutí zmizet. Necítil jsem se  zodpovědný za to, co se stalo. Ale odejít a nechat za sebou  trosky? První, co jsem musel udělat, bylo snížení počtu  zaměstnanců na polovinu původního stavu. A potom, den po  dni, měsíc po měsíci, rok po roce, tak, jak se objevovaly  finanční prostředky, pomalu vracet práci střechu nad  hlavou, nový prostor, nový smysl. Vydržel jsem na té  barikádě deset let a byla to léta nesnadná a naplněná  napětím. Veřejné proklamace o potřebnosti služeb byly  znehodnocovány narůstajícím aparátem, čím dál obsáhlejší  administrativou, krupobitím protichůdných příkazů  a nařízení. Jekékoliv reformní a vylepšovací snahy končily  u pouhé výměny razítek a firemních štítů.

 Byl jsem požárem poučen, jak je nesmyslné hrát ruletu  o zisk, jak před faktem skutečného výsledku blednou  sebehonosnější prohlášení, jak se papírové požadavky  vzdálily realitě a potřebám jak dílny, tak zákazníků. Těm,  kteří rozhodovali o dalších perspektivách, zřejmě nikdy nic  nevyhořelo nebo si svá spáleniště nebyli ochotni přiznat.  Vydržel jsem deset let a odešel až tehdy, když všechny mnou  dobrovolně přijaté dluhy byly splaceny. V narůstajícím  chaosu, který byl zcela nad mou kompetenci, jsem cítil  doutnání dalších požárů a dalších spálenišť za které jsem  nechtěl být spoluzodpovědný.

 

 

 

 

 ZAHRADA

 V těch letech se mi podařilo získat pozemek. Je to  oplocená močálovitá louka, jejímž středem protéká zarostlý  potok. Půl dne tedy zápasím o ekonomickou rovnováhu dílny,  abych se v odpoledních hodinách proměnil v malého kluka  hrajícího si v potůčku. Kopu odvodňovací strouhy, sbírám  kameny a hloubím sběrný rybníček. Už v prvním létě, kdy mým  jediným ziskem jsou hromady bláta, v představách vylepšuji  rozvržení všeho krásného, co se má objevit až po měsících  a rocích práce.

 Voda naplňující prohlubeň je průzračmě čistá. Trvá  dlouho než vytvoří vlastní svět mikroorganismů a řas, které  zatáhnou oponu nad blátivým dnem. Zatímco se hrabu v zemi,  ploty dál obrůstají kopřivovým pralesem a louka je plná  kyselých šťovíků i ostré rákosovité trávy.

 Zahrada je malý model světa. Kolik zkušeností dokáže  předat. Každé stéblo je zázrakem architektury, každý list  je výzvou neohrabaným lidským stavbám. Třebaže nahlas říkám  plevel, potichu srdcem vím, že slovo plevel je pouze omylem  rozumu a neznalosti. Nepřicházím do tohoto cípku země,  abych ji převrátil, vykuchal a vyplel. Nelikviduji  rozmanitost. Chci rozumět, určit hranice. Tomu, co vyháním  ze záhonů, ponechávám prostor na březích potoka  a v odlehlých koutech. V každém lístečku je lék nebo jed.  Samotná jména seřazená v herbáři paměti zní melodií  nenapsaných či dávno zapomenutých básní. Blatouch,  pryskyřník, řeřišnice, rozrazil, ocún, rdesno anebo  něžnější kopretina, pomněnka, pampeliška, kohoutek luční,  jitrocel. Jak bych mohl bojovat proti takovému množství  krásy.

 Zahrada je i školou vytrvalosti. Stačí ji chvíli  ponechat vlastnímu osudu a boj silnějšího se slabším vymaže  řád, který jsem do ní vložil. A kdo jsem vůbec já, který  svými slabými pažemi a nedostatečností rozume chce stanovit  a pozměňovat přirozená měřítka?

 V tom spěchajícím čase jsou chvíle, kdy zastavím a  jenom se dívám. Žasnu nad silou zdánlivé slabosti, nad  vyšlapanou cestičkou po které národ mravenců spěchá za  neviditelným cílem.Tam, kde mé těžké boty pouze ohýbají  trsy trávy, jejich lehké nožky vydupaly pás země bez  jediného kořínku. Před mravenčí silnicí chápu, že každý  pyšný a neuvážený čin nese zánik již ve svém rozhodnutí.

 Pod pláštěnkou trávy objevuji kolonie brouků, mušek,  larev, nakladených vajíček. Velikou neznámou zemi drobných  živočichů v jejichž trvání jsou zakódovány vztahy  a podmínky života. Ten plošný pohled je však jen jedním  z rozměrů. Stejná tlačenice je pod zemí, ve vzduchu  i v mírně rozčeřených vodách.

 Jsem účasten bolestného křiku žab, rybího vyjeknutí,  varovného sykotu hada i pištivého myšího strachu. Pozoruji  ptačí nálet demonstrující nesouhlas, krákoravé hejno  útočící na kočku, která se bezmocně krčí před mládětem  vypadlým z ptačího hnízda.

 Dívám se kolem sebe a přitom zvolna a vytrvale  proměňuji bahnitý kus země v zahradu snů. S každým metrem  vytrženým z náhodnosti se mění i něco v mém vědomí. Jako by  v každé stopě byla dvojdomost jejího trvání. Dělím potok do  dvou ramen a o několik metrů dál jej znovu spojuji ve  společné koryto. Ostrůvek, který vznikne, je symbolem  svobody, republikou ohraničenou šeptáním vody a tichým  zpěvem.

 Nikdy se necítím právoplatným vlastníkem toho, co je v  mém držení. Bez zloby a bez lítosti odstraňuji stopy  povodní, které čas od času proplují zahradou a rozhodí  náruče bláta mezi trávu, záhony a květy. Přes všechnu práci  a lásku, kterou tomuto kusu země dávám, chápu, že není můj,  že jsem jen jeho správcem a dlužníkem. Dávno jsem došel  poznání, že z kteréhokoliv místa mohu být vykázán a vyhnán  a že jediným pozemkem,který mi skutečně a bezezbytku patří,  je mé neklidné a nespokojené srdce.

 

 

 DOBŘÍŠ

 Nevím, čím to je, že se podvědomě přece jen  ztotožňujeme se starým příslovím: Komu dal Pánbůh úřad,  tomu dal i rozum. Čím je úřad nebo instituce vyšší, tím  spíše věříme, že rozumu bude víc.

 Než jsem dostal první pozvánku na zámek spisovatelů,  prošel jsem několika semináři při východočeské svazové  pobočce. Některé z nich měly kouzelnou atmosféru. Vůbec  nejprvnější setkání se uskutečnilo v rekreačním středisku  Tálský mlýn na okraji Žďáru nad Sázavou.Byla zde jiná  společnost, než jakou jsem znal. Slova o psaní byla  podepřena již prvními vydanými knihami nebo odevzdanými  rukopisy, které na vydání čekaly. Žďárské setkání smělo  i šťastně volený program. Začínalo čtením veršů a krátkých  próz v podání hereček Východočeského divadla z Pardubic.  Trvalo od pátečního odpoledne do nedělního rána a našel se  čas na odborné referáty o práci východočeských autorů, i na  diskusi vedenou nejprve společně a později u jednotlivých  stolů.

 Jedním z nezapomenutelných zážitků byla prohlídka  žďárského Muzea knihy. Asi by neměla tak osobité kouzlo,  kdyby probíhala v čase běžné muzejní sezóny.V listopadových  dnech se však prostydlé muzeum otevřelo jen pro nás  a výklad našeho průvodce byl více osobním vyznáním než  běžnou sumou informací. Pamatuji, jak na mne zapůsobil  soubor tzv. "knih zakázaných". Daleko drastičtější však byl  pohled do zákoutí v němž byly shromážděny nejstařší rukou  psané svazky, připoutané těžkými, léty zašlými řetězy ke  čtenářským pultíkům. Řetězy sloužily pouze k ochraně knihy,  která v čase ručního rozepisování byla vzácným majetkem  i nenahraditelnou hodnotou. Já jsem však viděl knihu na  řetězu. Knihu, která má chodit od rozumu k rozumu, od srdce  k srdci. Mnohokrát později jsem pod dojmem téhle vzpomínky  cítil řetězy a slyšel jejich cinkání u zcela jiných knih  a na zcela jiných místech.  Vždycky jsem i přes svou praktičnost zůstal trochu  romantik a trochu idealista. Když odjíždím na zámek, kterým  prošly desítky osobností, věřím, že se tam s nimi setkám.  Že budu dýchat stejný vzduch, který oni dýchali, že  v chodbách a sálech uslyším ozvěnu jejich kroků, že se  neviditelně předává i to, co v těchto zdech bylo kdy  promýšleno.

 Možná by stálo za to uvažovat, jak přivádíme lidi,  a zvláště mladé lidi, do míst, která jsou, či by měla být  posvátná. Vrátit jim jejich význam, tajemství a váhu před  těmi, kteří přicházejí poprvé. Vždyť první lásky bývají  láskami na celý život.

 Tuto chybu režie bych však pořadatelům tenkrát  prominul. Všechno, co mi nenabídli, bych se pokusil objevit  sám. V komfortním prostředí s dokonalou obsluhou jsem si  však připadal jako v hlemýždím rychlíku.

 Řadu nezáživných referátů zahájil jakýsi soudruh,  který už tím, jak položil hodinky k připraveným poznámkám,  dal jasně najevo, že mluvit je jeho profesí, a že tedy  první dopoledne vyplní v přesně objednaném limitu. Byla to  tříhodinová hrůza hrůz a nezazněla z ní jediná myšlenka.

 Pikantní a urážlivé bylo, že jsem přes desku stolu  mohl sledovat, jak během jeho vystoupení vzniká odborný  posudek na mou knihu i na knihy několika dalších autorů.  Literární kritik, který usedl přímo proti mně, listoval  svazky básní, k jednotlivým jménům náhodně přiřazoval  okamžité postřehy, aby nás později zavalil všeobecnými  odkazy na význam a symboliku slov. Bylo to profesionální  šarlatánství a myslím, že to věděl a že mu to bylo jedno.

 Seděli jsme potom pozdě večer u stolků v jídelně, a  když jsem se snažil jednomu z kolegů vysvětlit, že by mělo  mezi námi žít něco jako úcta ke knize a vůbec k lidské  osobnosti, řekl mi, že jsem pionýr a že to s tak naivními  názory nikam nedotáhnu. Bylo mi zle. Fyzicky i pocitově  zle. Měl jsem sto chutí říci: Zaplať pánbůh, že jsem  pionýr, a jestli je úcta a vědomí hodnot projevem pionýrské  naivity, tak doufám, že budu pionýrem až do smrti. Neřekl  jsem mu nic. Nějak mi došlo, že by si má rozhořčená slova  neměla v jeho prázdných očích kam sednout.

 Všechny dny jsem čekal něco oživujícího. Něco, čím by  se proslovila skutečnost, že jsem na setkání lidí, jejich  pracovním materiálem jsou myšlenky a fantazie. Vím, že zde  nebylo shromážděno stádo tupců. Že nápady a názory čekaly  alespoň v některých hlavách. Že se jim chtělo křičet nebo  se alespoň tiše ozvat. Tlačenice frází však byla příliš  hustá a všeobjímající pocit marnosti téměř plánovitý.

 Jediným vystoupením ve kterém ožila logika, byla řeč  člověka odjinud. Krátce před ukončením semináře promluvil  zástupce akademie věd o perspektivách výzkumů, o nových  technických objevech i o těžkostech, které provázejí jejich  praktické využití. To bylo jediné otevřené okno do  vydýchaného sálu.

 Když všechno skončilo a byla před námi jen cesta domů,  přišel za mnou tehdejší předseda sekce pro mladou  literaturu s dotazem, jak jsem byl spokojen s pobytem na  Dobříši. Řekl jsem, že je to krásný zámek a že je v něm  výborná kuchyně. Hrozně ale na mne působí, když po  několikadenním pobytu musím konstatovat, že jediný člověk,  který zde mluvil česky, rozummě a který mluvit dokázal,  vychází ze zcela jiného prostředí než je literatura. Trochu  smutně se na mne usmál a řekl, že to je skutečně na  pováženou.

 

 

 

 

 

 

 

 KLÁRA

 Jednoho dne se v Chotěboři objevila usměvavá černá  tvář Kláry. Pro malé město, jakým je Chotěboř, bývá všechno  neobvyklé důvodem k obsáhlým komentářům. Seznámili jsme se  prostřednictvím poezie. Klára se účastnila přehlídek  pořádaných pro cizince. Propozice těchto soutěží stanovily,  že každý účastník musí přednést jednu báseň v jazyce  mateřském a jednu česky.

 Čeština cizinců je jazykem plným komických situací.  Krásně je zachytil v jedné z povídek knihy Chrám i tvrz P.  Eisner. A tak jsem Kláru doučoval správné  výslovnosti,alespoň na několika verších, které z mé nabídky  považovala za nejsnadnější. Klára si vybrala báseň Noc  natahuje uši. Kamenem úrazu byl už sám název. V Klářině  podání zněl asi takto: "Nóx natáchúje úši". Tak vypadaly  začátky našich vzájemných návštěv.

 Klára se do Československa dostala díky svému  dobrodružnému manželství, které uzavřela v zastoupení  a které nemělo dlouhé trvání. Na základě letmého seznámení  s jedním z českých účastníků havanského festivalu mládeže  a po obsáhlé korespondenci, která následovala, sedla do  letadla a objevila se v zemi s odlišným jazykem, drsnými  klimatickými podmínkami a zcela jinými společenskými zvyky.  Poznal jsem ji v čase, kdy se již dokázala domluvit, ale  její začátky příliš veselé nebyly.

 Klářin byt se lišil od jiných bytů stěnou pomalovanou  palmami na břehu moře a dvěma rozměrnými portréty Fidela  a Raula Castra. Portréty představovaly cosi podobného  obrazům světců. Vůbec celý Klářin pohled na politiku byl  podobný náboženskému postoji.

 Někdy jsme trochu zneužívali její naivity a komiku  vyplývající z omezené slovní zásoby dováděli do absurdit.  Pamatuji Klářiny rozzářené oči, když v den voleb přiběhla  z místní samoobsluhy, aby nám radostně oznámila, že si  můžeme nabrat jakékoli alkoholické nápoje. Že se nic  neplatí. Že u beden je veliká cedule "Zakázaný prodej".

 Přestože Klára měla mimo kubánského i československé  státní občanství, nějak se na ni zapomnělo a nedostala  volební lístek. Nebylo nic snadnějšího, než ji utvrdit  v přesvědčení, že nějaký lajdácký úředník udělal chybu,  když ale nepůjde, tak se její hlas někde bude nedostávat.  Stále živě vidím obrázek, když rezolutní, rozzářená Klára  předstoupila před volební komisi a počala se dožadovat  práva volby. Snad hodinu trvalo, než obtelefonovali  nadřízené úředníky od okresních počínaje až k nejvyšším,  aby jí nakonec řekli, že volit nemusí. Klára řekla, že ví,  že nemusí, ale že chce. Ve vší slušnosti nás požádali,  abychom odešli. Když jsme potom seděli u skleničky vína,  Kláře stále ještě vrtalo hlavou, jak to s volbami vlastně  je. Zdálo se jí divné, jak tam hodinu stála a dívala se,  jak lidé vždycky vezmou jen podané papírky a ty pak vhodí  do připravené volební urny. Pokusil jsem se Kláře vysvětlit  systém našich voleb. To, že nerozhodujeme mezi různými  lidmi, ale jen plníme svou občanskou povinnost. Klářiny oči  se pomalu rozšiřovaly k velikosti tenisových míčků, až z ní  vylétlo: "Ale to né, to né. To byste byli jak blázni."  Trvalo několik týdnů než uvěřila, že si z ní nedělám  legraci.

 Prostřednictvím Kláry jsem mohl nahlédnout i do života  dalších cizinců. Její návštěvy z řad jihoamerických  a afrických studentů mi poskytly příležitost z očí do očí  promluvit o zemích, kam se asi v životě nepodívám.

 Přestože čteme knihy a v televizi sledujeme  dokumentární pořady ze všech koutů světa, je v našem  podvědomí usazena představa, jako by Evropan byl vrcholem  civilizace a v zemích, kterým říkáme rozvojové, se div  nelezlo po stromech. Je udivující, když zjistíte, že někdy  je opak pravdou. Každé z těchto setkání bylo pro mne  alespoň malou náhražkou neuskutčnitelné návštěvy. Měl jsem  štěstí a příležitost poznat, že všude žijí lidé, že všude  probíhá zápas o nový lepší svět, byť se mi jeho formy mohly zdát nepochopitelné.

 Naše rozhovory ztěžovala rozdílnost jazyků, složitá  volba slov. Přesto jsem se mnohokrát přesvědčil, že jsou  ještě i věci přesahující slova a že ke shodě a porozumění,  je-li dobrá vůle. stačí docela maličko. Seděli jsme jednou  v noci s kubánským novinářem. Klára zpočátku překládala.  Dotyčný byl v Československu na čtrnáctidenní zájezdu  a z našeho jazyka neznal jediné slovo. Že já bych znal  španělštinu, o tom vůbec nemluvím. Pili jsme víno a nějak  jsme se dostali k poezii. Já říkal své vlastní verše, on  verše Chosé Martího a nějak se stalo, že jsme přestali  potřebovat tlumočníka. Je pravda, že jsme byli v náladě,  ale zdaleka to nebylo jen víno, co nás učinilo vzájemně  vnímavými.

 Tak jsem postupně nahlédl na Kubu, do Nigérie, Mexika,  Kolumbie a Nikaragui. Chlapec z naposledy zmíněné země byl  ještě velmi mladý a jeho názory byly více radikální než  uvážlivé. Byl v Československu teprve krátce, ale češtinu  zvládal nadmíru dobře. Jeho programem bylo mládí. Mládí  vlastní a mládí vůbec. Nadšeně mi trvdil, že ten, kdo  překročí pětatřicítku se stává společenskou přítěží. Asi si  vůbec neuvědomil, že mi je čtyřicet a že bych to mohl brát  i osobně.

 V Československu se mu líbily plné obchody zboží, a  přesto ho zajímalo, co děláme, když jsme s něčím  nespokojeni. Jakým způsobem protestujeme. Dělal jsem  raději, že nerozumím. Pokusil se mi na příkladu předvést,  co myslí. Řekl mi: "Třeba moje matka. Přijde na trh  a zjistí, že fazole jsou dražší než den předtím. Jde  k sousedce a řekne jí: Fazole jsou dražší. Obejdou celou  ulici. Postupně se k ní připojí všechny hospodyně. Vrátí se  na tržiště a křičí. Proč jsou fazole tak drahé?" Zdálo se  mi příliš složité vysvětlovat jak a kdy my Češi  protestujeme, a tak jsem mu jenom odpověděl, že u nás je  všechno jinak. Ale hlavně, řekl jsem, to bude asi tím, že  my nemáme fazole moc rádi.

 

 

 DRUHÝ SYN

 Jako malý kluk jsem žil ve zdánlivě tvrdších  materiálních podmínkách než do jakých se rodí dnešní děti.  To slůvko zdánlivě je na místě. Vždyť hodnota věcí, které  nás obklopují, není měřitelná jinak, než ve svém souhrnu.  Pro dítě znamená velmi málo mechanická hračka nebo parádní  obleček. Dítě je součástí společenství. Očima poznává s čím  si hrají jeho kamarádi a chce totéž, co mají oni. Touží po  věcech, které jsou pouhým znakem rovnosti, i když je  nakonec vlastně k ničemu nepotřebuje. Jím vyslovená přání  jsou pouhým odrazem dospělého světa. Kolik však zůstává  nevysloveno?

 Je to paradoxní situace. Narodil jsem se po skončení  války, která po sobě zanechala mnoho nástrah a otevřených  ran. To, co hrozilo mému dětství, nebylo však ničím proti  záludnostem, jakým je vystaveno dnešní dítě. Můj bratr  zemřel na následky výbuchu munice, ale to byl ojedinělý  případ. Zdá se mi, jako by těch mrtvých, zmrzačených  a jinak poškozených dětí rok od roku přibývalo. Nám ještě  patřilo město a celé jeho okolí. Dnešnímu dítěti nepatří  ani ulice před vlastním domem. Zlobil jsem se , když mne  jako malého kluka napomínali sousedé sedící pod okny svých  domů, že jsem nepozdravil nebo nebyl dost uctivý. Žil jsem  však v jejich společenství. Od té doby se zmenšil prostor,  zmenšily se rodiny, zeslábly vazby mezi lidmi.

 Ve společnosti svých starších dětí jsem mohl sledovat  pozvolný rozpad hodnot vnášený do jejich vědomí už  v nejútlejším věku. Šel jsem kolem pískoviště a tam několik  mrňousků plácalo bábovičky. Místo dětské říkánky však  sborově slabikovaly" /Pro koho Lenin žil / všem lidem pro  štěstí / teď tichým spánkem spí / na Rudém náměstí /.  Tloukly lopatičkami do kyblíčků a mně se chtělo strašně  křičet. Ne na děti, ne pro Lenina, ale pro stupiditu  výchovy školek a škol.

 O mnoho let později došlo k srážce vlaku, kterým jela  má dcera na střední školu. Nebyla to žádná veliká  železniční katastrofa. Děti napadaly do uliček mezi  sedadly, z horních polic vylétly tašky a učebnice, po kupé  se rozstříkly úlomky skla. Až na pár boulí a krátkou ztrátu  vědomí se v jejich vagónu nikomu nic nestalo. Dcera mi  o tom večer vyprávěla. Říkala: "Víš, tati, když jsme se  probrali a viděli kolem sebe tu spoušť, tak jsme mysleli,  že vybuchla atomová bomba."

 Do takového světa se rodily mé starší děti a mně se  tento svět zdál daleko nebezpečnější a nepřívětivější než  svět mého dětství.

 Můj druhý syn se narodil na podzim roku osmdesát pět.  Jeho narození svou posloupností a věkovým odstupem od  starších sourozenců téměř odpovídal modelu mého příchodu na  svět. Neplánovaná podobnost nám přinesla ošklivé chvíle,  kdy došlo k úrazu staršího syna Davida. Téměř na stejném  místě jako můj zemřelý bratr, ve stejném věku, ve stejném  měsíci a současně v čase narození mladšího sourozence, se  ošklivě zranil. Jeho kamarád mi přiběhl oznámit, že leží  v oboleckém lese. V náruči jsem ho potom vynášel z houští,  doprovázel do nemocnice, zahříval jeho překroucenou  zlámanou nohu a zlehčujícími slovy mírnil neklid v rodině.  Pád z desetimetrové výšky skončil naštěstí jen  komplikovanou zlomeninou a jednoročním léčením se dvěma  operacemi.

 Všechny mé děti se narodily na konci druhého  tisíciletí. Druhý syn by však do magického budoucího věku  měl vstoupit jako patnáctiletý dospívající člověk. Co mu  dát na cestu? Čím ho vybavit pro jiný, nesrovnatelný svět?

 Starší rodiče vnímají přicházející život v širších  souvislostech. Mně bylo v době jeho narození čtyřicet roků.  Svou dětskou neodbytností mne však vracel zpátky a současně  posouval k budoucnosti, která vytvářela představy lepšího  a rozumnějšího světa.

 Druhý syn se vpravdě narodil do atomového věku se  všemi jeho přísliby i záludnostmi. V horkých dnech  končícího dubna jsme si hráli na naší dobkovské zahradě,  když se světem rozletěla zpráva o výbuchu atomové  elektrárny v Černobylu. Druhý syn se narodil i do světa  nadějí. Ještě dřív, než stačil vnímat události přesahující  rodinný kruh, došlo k uzavření prvních mezinárodních smluv  snižujících hrozbu války.

 Věděl jsem, a vím, že o každou z těchto nadějí je  nutné bojovat. Že příští svět, nové tisíciletí nemůže  vyrůst z jiných než našich životů. Nikdy jsem neuvěřil, že  by jednotlivec byl tak bezvýznamným kolečkem v složitém  mechanismu světa, aby jeho tichý hlas nemohl být slyšen.

 Slova, která se dnes učíme vyslovovat, patří již  jinému času. Cestou do školky potkáváme stejná mrňata,  která jednou dorostou a překročí naše životy. Snažím se  vracet věci do míst, která jim náležejí. Společně plácáme  bábovičky a slabikujeme: Otloukej se bábovičko. Společně  objevujeme nové, pokaždé jinak obrozující dětství.              

 

 

 

 ZUBY

 Když se v minulých dobách prodávali na tržištích koně,  existovalo plno způsobů, jak na dobu prodeje udělat ze  starého líného valacha div ne hříbě sršící mládím. Snad  jediná věc, která se nedala ošvindlovat, byly zuby. Zkušený  nakupující tedy otevřel koni hubu a zkontroloval stav jeho  chrupu.

 Jsem na tom stejně jako ten kůň. Ne že by se mi zrovna  leskla srst, ale ledacos, z čeho věk ubírá, není ještě okem  viditelné. Během let jsem přišel snad o všechny nehty na  rukou a nohou. Ublížil jsem si vlastní neopatrností. Nehty  mi však narostly znovu, a tak jejich ztráta vlastně ani  ztrátou nebyla. Byl jsem mnohokrát zamilován. Do žen, do  krásných věcí i do lehkého vánku iluzí. Bůh mi odpusť,  jestli jsem byl málo věrný jednotlivostem. Té esenci však,  která lásky slučuje a ve které krystalizují, té jsem nebyl  nevěrný nikdy. Potkal jsem lidi, kteří vyrůstali  z bezbarvého podhoubí všednosti, které čas posiloval až  k zázračnému otevření kouzelného květu. Byly prchavé  chvíle, kdy jsem směl nahlédnout i za oponu bídy, která  zázračně proměňovala jejich život. Byly však i horší  okamžiky. Když z těch, kteří se zdáli příslibem, vydechla  prázdnota a chaos. Jenže to už je dávno. Ve zralém věku se  člověk mýlí zřídka. Už se nedívám na druhé kritickým  pohledem a necítím se povolán měnit je ke svému obrazu.  Téměř v každém člověku vnímám jiskřičku naděje, která se  třeba rozhoří až zafouká vítr. Vítr s čistým vzduchem  a laskavými dlaněmi.

 Byly doby, kdy jsem horečně vycházel do ulic, hledal  někoho, kdo mne osloví, přebíhal z místa na místo a míjel  sám sebe. Vyslechl jsem desítky a možná stovky příběhů.  Hledal jsem vlastní osud a přitom mi byly stále nabízeny  obrazy cizích osudů. Blok, který jsem měl vždy po ruce,  přitahoval zvědavost, sympatie, podezření a někdy  i nenávist.

 Jeden čas jsem o sobotách a nedělích dělal průvodce  v chotěbořském zámku. Bylo deštivé léto a někdy za celý den  nepřišel jediný návštěvník. Seděl jsem v tmavé maličké  místnosti a při světle stolní lampy pozoroval bílý  nepopsaný papír. Čistý list se vzpíral slovům. Slova se  nechtěla zhmotnit. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že  stárnu. Bylo mi přes třicet a mé odumírání se nehlásilo  žádným loupáním v zádech, ani tělesnou slabostí, ale téměř  nepostřehnutelným zúžením pohledu. Večer jsem vyšel do ulic  pod vysoké letní nebe a poprvé zcela vědomě zvedl oči.  Nahoře zářily milióny hvězd a já pochopil, že pokud je chci  vidět, pokud je chci i dál vidět, musím hlavu zvedat  častěji a nenechat si ji přimáčknout k loužím a prachu  ulice.

 V té době jsem měl kamaráda Evžena. Byl o mnoho let  starší než já. Žil se svou matkou v neúplné rodině. Jeho  otec po válce utekl do Anglie. Evžen se jako dvacetiletý  kluk pokusil přeběhnout za ním. Tím pokusem o útěk začala  dlouhá šňůra jeho trestů. Evžen byl něco jako recidivista,  ale jeho chování bylo chování aristokrata. Když mu zemřela  matka, přestal chodit do zaměstnání a postupně rozprodával  všechno, co bylo doma. Vyměňoval majetek za rum a pivo.  Potkali jsme se jednou navečer nedaleko jejich bytu a Evžen  mě zval k sobě. Říkal, že mi matka zanechala nějaký odkaz  a že si přála, aby mi jej předal. Řekl jsem, že to má čas  a že se zítra nebo některý další den zastavím. Evžen v těch  dnech již nejedl a své potřeby doplňoval jen zvyšujícími se  dávkami alkoholu. Řekl jsem, že možná zítra, a ono už žádné  zítra nebylo. Nemrzí mne, že jsem si nevyzvedl několik  knih, sklo nebo obraz, věci, které byly pozůstatkem jejich  života. Mrzí mne, že jsem řekl zítra. Nevšiml jsem si  přízraku, který si Evžena vedl pod paží a který ho za  několik hodin srazil na podlahu jeho poloprázdného bytu.

 Těch odchodů přibývalo a přibývá. Není už tak  bezstarostně snadné říci zítra. Není snadné cokoli odsunout.

 

 

 POLSKÉ CESTY

 Má první cesta do Polska měla svůj prapůvod v Hlinsku.  Ve stejném domě jako Standa Zedníček žila stará paní, jejíž  vnučka se před lety provdala do Varšavy. Využili jsme  pozvání k návštěvě. Nebyli jsme turisté s předem stanoveným  plánem, měl jsem vlastní auto, a tak jsme odjížděli zvolna,  docela zvolna. Hned v Pardubicích nás čekala první  zastávka. Měl jsem štěstí a jedinečnou příležitost poznat  jednoho ze tří bratří, pana Vlastimila Vokolka, člověka  velmi jemného a osobitého. Po příjemném večeru U bílého  koně na Perštýnském náměstí jsme brzy ráno pokračovali  k hraničnímu přechodu mezi Harachovem a Jelení Gorou.

 Jelení Gora byla první polské město, které jsme si  prohlédli. Tehdy jsem vůbec poprvé překročil pomyslnou čáru  zvanou hranice státu, a poprvé jsem mohl s údivem pozorovat  prudkou změnu charakteru krajiny. Najednou tu byl jiný les,  jiná tráva, jiné domy, jiný způsob života. V Jeleni Goře  jsme se šli podívat do jednoho z kostelů ve kterém právě  probíhaly obřady. Byl to pro mne nový a velmi zvláštní  pocit, když postavy naplňující chrámovou loď mluvily  a zpívaly cizí řečí slova liturgie, která byla totožná,  doslovně totožná s tím, co jsem znal z Čech. Jako oheň  blesku byla pak epizoda, kdy se věřící zvedli z lavic  a postupně přicházeli k oltáři. Kněz, který rozdával svaté  přijímání, byl až někde daleko vpředu. Pro nás, v místě kde  jsme stáli, se stala středem pozornosti slepá, věkem  shrbená stařena. Vykročila do uličky, lidé jí uvolňovali  prostor a ona šla. Šla tak, až se v žilách zastavovala  krev. Její hůlka střídavě ťukala o kamennou dlažbu  a ohledávala prostor před sebou. Zpívala. Její hlas se  vznášel nad jinými hlasy, bělmo nevidomých očí bylo  obráceno k oltáři a stařeckou tvář naplňovala záře  nepochopitelného štěstí a vyrovnanosti.

 Z Jelení Gory do Varšavy je přes 450 kilometrů.  Protože jsme nechtěli přijet pozdě večer, strávili jsme

 zbytek dne prohlídkou měst na trase. Ta cesta byla vůbec  neobvyklá. Míjeli jsme stovky koňských potahů. V rovinaté  krajině se popásala stáda krav, některé ležely ve struhách  jež jsme míjeli, a pokud se některá rozhodla přejít na  druhou stranu silnice, doprava se zastavila a všechno,  auta, motocykly i koňské potahy počkalo,až dokončí svou  pouť. Přespali jsme na parkovišti 200 kilometrů před  Varšavou a ráno jsme se přesunuli na její předměstí. Zde si  nás vyzvedl Lešek, pro příští dny náš průvodce.

 Co stojí z Varšavy za povšimnutí? Především sami  Varšavané. Noblesa jejich chování vyvolává pocit jako  bychom se nacházeli v jiném století. Rynek Starého Města  působí dojmem nehybnosti a stálosti, přestože byl kámen po  kameni, cihlu po cihle postaven z trosek zanechaných  válkou. Obdivuji se hrdému nacionalismu polských otců,  kteří při každé příležitosti a před každou památkou poučují  schůdky svých ratolestí. Obdivuji se varšavské tržnici,  která v čase dozrávajících plodů léta přetéká a praská ve  švech. Máme dobrého průvodce, a tak vidíme jak Varšavu  moderní, tak i to, co zbývá z její  historie.Vilanov,královský hrad, katedrálu, parky, sochy  a náměstí. Nově postavené hotely, široké moderní třídy,  mimoúrovňové křižovatky. Z Varšavy odjíždíme plni dojmů. Na  ukazateli tabulky: "Prybližonych odleglošči v Polsce" je  údaj Varšava - Čestochová dvěstěsedmnáct kilometrů.  Čestochová s obrazem černé Madony je poutním místem snad  všech Poláků. Žádné druhé místo nepřesahuje významem  náboženským ani historickým tento chrám - pevnost. Naší  další zastávkou je Krakov s hrobkou polských králů  i s neméně uctívaným hrobem básníka Adama Mickiewicze.  Všechno je tak jiné, že do Polska v příštích letech jedu  ještě mnohokrát. Přijíždím sem jednou s manželkou  a přáteli, jindy s rodiči a při své poslední cestě mám  s sebou tehdy dvanáctiletou dceru. Každá z návštěv je  nabyta dojmy a každou z nich pronikám hloub a hloub do  myšlení zdejších obyvatel.

 Při návštěvě s rodiči ztrácíme otce a díky  dobrosrdečnosti místních lidí se téměř nenajdeme. Podle  našich českých představ je nejjednodušší zastavit první vůz  milice a prostřednictvím jejich vysílaček se domluvit kde  kdo na koho počká. Ovšem Poláci otce asi tři hodiny  přesvědčují, ať to nedělá, ať od milice nic nechce, že ho  raději doprovodí k hraničnímu přechodu a zaplatí mu  vlakovou jízdenku i na zbytek cesty. Když se však  přesvědčit nedá, nakonec rezignují a pomohou mu i v tom, co  je jim proti mysli.

 S dcerou projíždíme Polskem v posledních letních dnech  před vyhlášením vyjímečného stavu. Potravinářské obchody  jsou prázdné, a to prázdné do posledního myslitelného  kousku zboží. Před benzinovými čerpadly stojí kilometrové  řady napůl opuštěných aut. Na předměstí hornického města  Walbrzych vidíme tisícihlavý zástup čekající, jestli přece  jen dovezou něco k jídlu. V Jeleni Goře přes kterou při  poslední cestě opouštím rozjitřenou zemi, potkáváme průvod  demonstrantů.

 Teď však ještě jednou o léta zpátky, k našim prvním  dotekům se zemí do které bych se, až se Evropa stane  normální, lidsky měřitelnou částí světa, chtěl znovu  podívat, znovu vrátit. Z Krakova jsme odjeli do solných  dolů ve Věličce. Prošli jsme rozlehlé podzemní chodby se  všemi jejich zákoutími překypujícími galerií soch, až  k monumentálnímu hluboko položenému chrámu. Chrámu, kde  všechno, počínaje reliéfem - kopií Leonardovy Poslední  večeře, přes hlavní oltář, lustr i vstupní schodiště je  sůl, obyčejná kamenná sůl.

 Poslední noc jsme strávili na okraji rozbité silnice  nedaleko Osvětimi. Byla to poslední noc, a tak jsme ji  skoro celou prohovořili. Standa se vyzul ze starých  sandálů, položil je vedle auta na okraj struhy, udělal si  pohodlí na zadním sedadle, chvíli mluvil, chvíli  poslouchal, co říkám já. K ránu jsme si na pár okamžiků  zdřímli. Ale co to bylo za spánek. Probudil nás ptačí křik.

 Na hranici bylo necelých sto kilometrů. Vyjeli jsme. Až  dlouho potom si Standa všiml, že je bez bot. Byly to staré  ochozené sandály a tak jsme se nevraceli. Zůstaly stát  pěkně vedle silnice, stejně jako boty, které člověk odkládá  v předsíni míst do nichž vstupuje, aby se po čase vrátil  a znovu je obul.  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 VELEHRAD

 Při železniční trati mezi, Přibyslaví a Žďárem nad  Sázavou,je hladká skála strmě skloněná od vrcholu k úpatí.  Z kamení, které neudrží vodu ani hlínu, vyrůstá k nebi  březový les. Jeho kořeny se zachytily v rýhách a puklinách,  troufalá zeleň listí obrací oči vzhůru k obloze.

 Tudy vede má cesta na Velehrad. Tudy, kolem skály,  ujíždí vlak, který za chvíli mine neviditelnou hranici  moravské země, aby mezi svahy plnými kopretin a slavnostní  záře vlčích máků tiše vstoupil do soumraku, kterým ho  přivítá brněnské nádraží.

 V prostorách nádražní haly je večerní sen, naplněný  květy a sluncem, přetržen. V této špinavé kobce, kudy bez  ustání protékají proudy vlaků i lidí, je příliš mnoho  přebytečné rzi, příliš odpadků a zapáchajících koutů.  Brněnské nádraží je už léta v přestavbě a jeho  rozestavěnost a špína jako by přitahovala opilce, vandráky  a jiné ztracené existence z okraje společnosti.

 Již před odjezdem z Brna zachycuji první útržky hovorů  ve kterých se ozývá slovo Velehrad. Je pozdní večer ze  soboty na neděli, a tak je vlak směřující k Přerovu  zvláštní směsicí poutníků, lidí, kteří se vracejí  z brněnských hospod a cestujících pro které je tato trať  pouze spojnicí další cesty.

 Přerovské nádraží v 01.28. Vlak směr Staré Město -  Uherské Hradiště - Břeclav si nezadá návalem s odpoledními  dělnickými spoji. Ve vagónech panuje neobvyklá atmosféra  očekávání. Velká část cestujících jsou mladí lidé do  třiceti let. Vedle mne se podivuje dvojice manželů, která  touto trasou jezdívá pravidelně, proč se jindy prázdný  noční vlak tolik naplnil.

 O půl třetí ráno vystupuji na tmavém nástupišti  Starého Města. Jestliže jsem ještě před odjezdem měl obavy,  jak budu ve tmě a neznámém městě hledat cestu, teď ji už  nemám. Tichý průvod, který prochází spícími ulicemi, má  pouze jeden cíl, a ten v tomto místě a v tomto dni nelze  minout.

 Ulice a odstavné plochy jsou přeplněny parkujícími  auty se značkami snad všech okresů. Za hlídkou VB, která  propouští jen vozy se zvláštním povolením, je silnice čistá  a zaplněná pouze chodci. Jdu rychle. Ve čtvrt na čtyři  začínají zpívat ptáci, v půl čtvrté se rozednívá. Zbývá  málo a budu u cíle.

 Nádvoří před Bazilikou je v době mého příchodu již  zcela zaplněno lidmi. Někteří z dříve příchozích spí na  trávníku a podél kamenných zdí. Na tribuně, kde má probíhat  hlavní obřad a před vchodem do Baziliky, jsou shromážděny  velké skupiny lidí zpívající náboženské písně. Je  obdivuhodné, jak se v tomto lidovém projevu mísí zpěv dávné  minulosti s texty a melodiemi zcela současnými. A je ještě  obdivuhodnější, jak široké zázemí má tato tvorba mezi  přítomnou mládeží.

 V šest hodin začíná na tribuně první nedělní mše.  Vchod do Baziliky je uzavřen a na četné dotazy ze strany  přítomných je oznámeno, že přes opětovné žádosti nebylo  povoleno Baziliku otevřít. Zbytečný, svým způsobem  provokující příkaz, je ohodnocen nesouhlasným hučením davu.

 Je osm hodin. Do začátku oslav chybí ještě dvě hodiny,  a přesto je areál kolem Baziliky zaplněn natolik, že se jen  s obtížemi proderu k návsi. I v těchto místech je již  mnoho lidí. Jako předvoj veliké delegace přijíždí před  budovu MNV autobus s asi čtyřiceti příslušníky civilního  dozoru. Nebýt různého oblečení vystupujících mužů (od  tmavých obleků po seprané džíny), zdálo by se, že jde  o autobusový zájezd poutníků, kteří nedopatřením proklouzli  silniční kontrolou.

 Zatímco dole stojí lidé tělo vedle těla, zde v ulicích  obce Velehrad je doposud patrný pohyb. Od Starého Města se  valí nekončící zástup, z cest vedoucích k přilehlým obcím  jdou skupiny mladých s kytarami a kříži. V devět hodin  přijíždí papežský legát Casaroli v doprovodu kardinála  Františka Tomáška.  Jestliže doposud znělo nádvoří Baziliky zpěvem, teď  hřmí a duní. Zpěv se střídá se spontánně skandovanými  hesly. Oči lidí jsou plné slz jaké vyvolává hluboký  zážitek. Pokolikáté od časného rána vystoupila nad zástup  slova písně: "Bože, cos ráčil před tisíci lety..." V této  chvíli je to ohromný chorál, který závěrečnými slovy  refrénu..."dědictví otců zachovej nám, Pane", spojuje  přítomné v jedna jediná ústa volající k otevřenému nebi.

 Kolik takových okamžiků lze v životě prožít? Jsem  přesvědčen, že se mezi zdejšími poutníky našlo dost těch,  kteří se v dosavadním životě s ničím podobným nesetkali.

 V oknech přilehlého kláštera se několikrát vystřídají  představitelé katolické a pravoslavné církve. Po studeném  jitru začíná horké letní dopoledne. Osoby z průvodu  očekávané delegace prorážejí cestu k připravené tribuně.

 Je zvláštní, jak nedostatečně jsou zástupci státní  moci připraveni na takovéto setkání. Zahajovací proslov  tajemníka Jihomoravského kraje šlápne do porcelánu hned  svým záhlavím, když jaksi mimoděk přehlédne, že stojí na  půdě náboženského shromáždění a přivítá přítomné na letní  mírové slavnosti. Možná by mohl ještě ledacos zachránit  diplomaticky vedenou řečí ve které by setrval na své pozici  a přitom neurážel city přítomných. Je to zřejmě nad jeho  možnosti, neboť soubor frází, který následuje logicky musí  zmizet v nesouhlasných výkřicích a pískotu. Podobně  neohrabaně odezní řeč ministra kultury, který navíc ztratí  chladné nervy a začne polemizovat s dětmi stojícími  v bezprostřední blízkosti tribuny.

 Proslov metropolity ukrajinské pravoslavné církve je  přijat důstojně a s potleskem. Dav naplňující nádvoří  Velehradu se prezentuje kázní a jednotou. Přestože před  chvílí dal najevo svůj nesouhlas, neozvalo se jediné  urážlivé slovo, jediný projev agresivity nebo zlé vůle.  Obyčejní a prostí lidé projevují více kázně a lidské  diplomacie než ti, kteří tuto práci konají jako své  povolání.

 K mikrofonu přistupuje pražský metropolita, arcibiskup  kardinál František Tomášek. Řekne větu, pozdrav, pár  obyčejných lidských slov a všechno zaniká v dojatém nadšení  přítomných. Je bezesporu málo veřejně činných osob, které  jsou tak velmi milovány a tolik nenáviděny.

 Zachycuji jen útržky dojmů a skutečností, kterými žije  tento den. Řeč kardinála Tomáška a kardinála Casaroliho je  přes vřelé přijetí a veliký pocit nadšení pouze úvodem ke  slavnostní bohoslužbě, která právě začíná u improvizovaného  oltáře na tribuně.

 Někoho z organizátorů oslav napadlo upravit texty  zpívaných písní při mši střídavě pro český a slovenský  jazyk. Došlo někdy k tak spontánnímu projevu národní  jednoty jako během bohoslužby? Pokud ano, já o něm nevím.

 Když odcházím z nádvoří velehradské Baziliky, je sice  podstatná část programu vyčerpána, ale většina přítomných  zůstává. Po přístupové silnici přicházejí stále další lidé.  Jsem téměř dvacet hodin na cestě. Zpáteční spoje jsou  nejisté a pondělí je pracovní den.

 Po sedmikilometrovém pochodu je přede mnou opět malé  nádraží Starého Města. Nádraží přivyklé běžnému provozu  v běžných neslavnostních dnech. Před otevřeným okénkem  výdejny jízdenek čeká fronta čítající asi tisíc lidí. Ani  se nepokouším zařadit. Během půl hodiny jich zde stojí již  dva tisíce a směrem od Velehradu se valí nekonečný průvod  dalších. Příslušníci bezpečnosti korektně odpovídají na  četné dotazy, likvidují dopravní zácpy na silnicích,  bezmocně krčí rameny, když se ptám, jak odcestovat.  Úřednice u okénka se pomalu blíží infarktovému stavu. Lidi,  batohy, batohy a lidi. Každý z přítomných prozíravě nese na  zádech jídlo, vodu a všechno, co potřebuje k životu.  Tisícové zástupy jsou, až na dopravní prostředky, zcela  soběstačné.

 Uběhly další dvě hodiny. Z nádražního ampliónu se  oznamuje, že budou přistaveny zvláštní vlaky. Okénko  u pokladny sjíždí dolů. Zástupem procházejí civilně  oblečení muži a doplňují informaci nádražního ampliónu.

 Ten, který je v mé blízkosti, říká: "Jízdenky si  nekupujte, nastupte do prvního vlaku kam se vejdete,  a odjeďte, ať už je po všem."

 Na všech tvářích, které mne obklopují, je vidět únava  a radost.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 ZÁMKY A KLÍČE

 Táhlý zvuk při kterém naskakuje husí kůže mi připomíná  vzdálené dětství. Jako kluci jsme hvízdali na duté klíče.  Sešpulené rty z nich vyfukovaly rozmazané, nepříjemné tóny.  Staří říkali, že přivoláváme bídu. Klíče, které patřily  k této antihudební produkci, jsou dávno poztrácené,  vytratila se jejich rozmanitost. Klíčové dírky zarostly  bezpečnostními vložkami. Na ploché, lesklé klíče se nedá  hvízdat. Bída a její opak chodí po světě v těžko  rozlišitelných převlecích a sebedokonalejší zámek je pouze  směšnou hračkou pro její nenechavé prsty.

 Dlouhá léta patřila k mým pracovním povinnostem výroba  klíčů. Vybrušoval jsem jejich duplikáty, otvíral dveře  zabouchnuté průvanem, odvrtával vložky zámků a otvíral  nepřístupné byty. Nebyly to vždycky prázdné byty. Poprvé,  a ten případ nesouvisel s mým zaměstnáním, zůstalo  v zavřeném bytě malé dítě. Jeho matka umývala schody,  nechala klíče z vnitřní strany dveří a malá, asi čtyřletá  holčička dveře zavřela.Byl jsem v domě na návštěvě  u přátel. Matka uvězněného dítěte nás požádala o pomoc.  O několik let později bych dokázal dveře otevřít bez  problémů. Děvčátko stálo na balkóně třetího poschodí  a plakalo. Jeho matka dole před domem už poněkolikáté  vysvětlovala sousedům, jak si pokaždé bere klíče s sebou,  a jak tentokrát zapomněla. Zatímco shromážděný houf  teoretizoval o horolezeckém způsobu přechodu z balkónu na  balkón, přesvědčil jsem rozčilenou matku, ať přivolá dítě  ke dveřím. Přešli jsme do třetího poschodí. Nevím již o čem  jsem mluvil. Když děvčátko přestalo povzlykávat, poprosil  jsem ho, ať pohne klíčem. Na několikátý pokus to dokázala.  Během hovoru zapomněla na strach a sama otevřela dveře.  Tehdy mne napadlo, že strach je jedním z nejhorších  a nejnedobytnějších zámků.

 Mými nejčastějšími zákazníky byly většinou děti a  staří lidé. Děti ztrácely klíče při hrách na ulici, staří  si nemohli vzpomenout, kam je založili. Několikrát jsem  stál u dveří za kterými sousedé postrádali obvyklý pohyb.  Mým partnerem v těch okamžicích býval příslušník  bezpečnosti nebo lékař pohotovostní služby. Nejdříve jsme  ťukali, bouchali a volali. Po marných pokusech o dorozumění  jsem dveře otevřel násilím. V těch chvílích jsem nebýval  jen zámečníkem, ale i samaritánem a svědkem bídy  provázející stáří a osamělost. Pomohl jsem úřednímu  doprovodu s převlečením a naložením ochablého těla. Všichni  odjeli a odešli. Zůstal jsem sám před otevřeným a opuštěným  bytem. Bylo nezbytné opatřit dveře novým zámkem a objevit  někoho, kdo převezme klíč. Zaplacení práce, času  a materiálu nebylo kde vyúčtovat.

 Kdo je vlastně ručitelem lidí, kteří zůstanou sami?  Zámky, klíče i nahromaděný majetek jsou jen překážkou  a zvýrazněním samoty. Sám za sebe si myslím, že jsou klíče  pro kočku. Ostatně, kočka je jediným důvodem, proč se u mne  doma zamyká. To chlupaté, inteligentní zvíře se kdysi dávno  naučilo skákat na kliku. Pokud nezamknu, pozotvírá všechny  dveře a domem se prochází vítr. Několikrát přitáhnu peřinu  až k bradě, ale nakonec nevydržím, vstanu z teplé postele,  otočím klíčem a poslouchám jak na okapovou rouru hvízdá  vítr. Pánbůh ví, co přivolává. Je dětsky hravý a neúnavný.  Rychle se vracím do vyhřátého důlku. Za dveřmi  zabezpečenými zámkem je ticho. Jen skulinami netěsných oken  proniká tichý vzdálený tón. Jen ať si hvízdá.      

 

 

 NĚKDO SI ZLOMIL NOHU

 Byl jsem v Praze v den ohlášení Brežněnovy smrti.  Zprávu ohlásil Kreml s jednodenním zpožděním. Na veřejných  budovách nehybně visely černé prapory, rozhlas vysílal  vážnou hudbu, ale ulice byly naplněny navýsost spokojenými  lidmi.

 Není to jistě žádná sláva, je-li nálada národa  pozvednuta majestátem smrti, ale tíha vzdálených srpnových  dní byla příliš veliká. Tato smrt a pozdější vývoj sovětské  politiky ještě více odhalily obludnost hesel, která nám  byla při každé příležitosti vtloukána do hlavy. Tak dlouho  se křičelo: "Se Sovětským svazem na věčné časy", až se  většina národa dívala na všechno sovětské s podezřením  a nechutí. Prapodivným učitelům internacionalismu a lásky  se na dlouhá léta podařilo vyvolat uražený a nekritický  nacionalismus, který se uzavíral jakémukoli přiblížení.

 Byli jsme se ženou často na sovětském filmu jedinými  diváky. Stala se dokonce taková věc, že jsme přišli  k pokladně v den promítání Hvězdy kouzelného štěstí a řekli  nám, že jsou všechny lístky rezervovány pro brigády  socialistické práce. Měli jsme počkat, jestli nezůstanou  některá místa volná. Zůstala volná všechna místa. Ani  zadarmo, ani plánovitě a pod socialistickou firmou se nikdo  neobtěžoval, aby přišel. Viděl jsem manifestace, kterým se  říkalo existenční. Manifestace naplněné funkcionáři,  úředníky, lidmi, kteří momentálně něco potřebovali, až po  děti, kterých se prostě nikdo neptal. Bylo to urážlivé vůči  státnímu znaku, vůči vlajce i vůči socialistickým  myšlenkám.

 Jako by nikoho neznepokojoval tichý praskot ohýbaných  hřbetů. Jako by bylo lhostejné, že se život čím dál více  dělí na veřejné předstírání a jiný, druhý svět, jenom na  doma. Slova se vzdálila pravdě a přestala být i metaforami.  Na kolika schůzích, konferencích a výrobních poradách se  toto pokřivení stalo kormidlem nasměrovaným k bezmoci,  kolik cest ztratilo smysl? Nikam by nevedlo kohokoli  soudit, a přece není možné tento stav přejít pouhým  konstatováním, že co se stalo, nedá se již odestát.

 Pracoval jsem léta ve službách, a tak mohu mluvit jen  o této sféře. Každá reforma hospodaření, byť i vycházela  z dobrých předpokladů, se v mlýnici prověřených  a tvořivost postrádajících kádrových rezerv měnila ve svůj  pravý opak. Pomalu, ale o to neúprosněji narůstala nedůvěra  dělníků vůči vedení a vedení vůči dělníkům. Došlo to tak  daleko, že se vedení ve vyhrocených situacích nechávalo  zapírat a přenechávalo řešení nejnižším článkům podnikové  struktury. Jaká to však byla řešení, když dole chyběla  pravomoc, peníze a často i autorita?

 Že to vypadalo podobně i v jiných podnicích lze  dokumentovat jednou z výrobních porad, která měla zcela  typický průběh. Postupně přes kamenosochaře, kadeřnice,  pohřební službu a další obory jsme se dostali až ke steskům  sklenáře, kterému asi dva měsíce nepřivezli sklo. Z vedení  podniku zde nebyl nikdo. Místní vedoucí provozu se  rozzářil. Konečně se objevila věc na kterou se dalo  konkrétně odpovědět. "Volali jsme tam", řekl, "a dozvěděli  jsme se, že si šofér, který zajišťuje rozvážku pro  Východočeský kraj, zlomil nohu." Tím byla věc vyřešena  a sklenář zůstal dál bez skla. Když potom vystoupil malíř  s obsáhlým seznamem, co všechno mu chybí a nikdo mu nemohl  dát rozumnou odpověď, dovolil jsem si poznamenat, že zřejmě  i tam v továrně na barvy si někdo zlomil nohu, a když je to  tak, to se s tím holt nedá nic dělat.

 Byl jsem v Praze v den oznámení Brežněnovy smrti.  Zaznamenal jsem úlevné vydechnutí, zrození naděje  i nejistotu těch, kteří se příliš zabydleli v minulosti.  A brzy bylo všechno jinak. Z vynucovaného vzoru se postupně  stával vzor skutečný.

 Je to výbušná a nebezpečná situace. Hraniční čas ve  kterém je nutno rozhodnout o pořadí důležitosti. Není možné  spojovat osobní pozice s přežitím myšlenek, není možné  podsouvat slovům významy, že stát jsem já, není možné hájit  židli a zapomenout na zem o kterou je opřena.

 Nechci zlehčovat vážnost a osobní dilema těch, kteří  stojí před nesnadnou volbou. Sám za sebe jim dávám  rozhřešení, ale kdo jsem já? A Bůh ví, mám-li na to vůbec  právo. Ať se podívám kam se podívám, všude si někdo zlámal  nohu. Odevšud je slyšet sbor ťukajících berlí. Pod zdánlivě  klidnou hladinou dřímají sopky a ptačí zpěv s vypětím všech  sil podpírá bouřkové nebe. Slyšíte? Někdo si zlámal nohu. 

 

 

 

 VĚCI NAŠEHO ŽIVOTA

 

 Co může strom než růst kde kořeny má

 Co může květ než k plodům dohořet

 I naši touhu stejná spona spíná

 I ona je ten strom I ona je ten květ

 

 Těmito verši,natištěnými na obálce knihy,je otevřena  má druhá sbírka vycházející sedm let po prvotině Tichý  svědek. Dlouhý odstup částečně způsobila má liknavost, ale  i tak byl její rukopis připraven dlouho před skutečným  vydáním. Chyběl papír, polygrafický průmysl byl  v desolátním stavu, a vůbec nic nebylo jednoduché.

 Věci našeho života. Jeden přítel mi dávno před vydáním  knihy řekl, že je to ambiciózní název. Ano, asi to je  ambiciózní název, i když tehdy mi to tak nepřipadalo.

 V té sedmileté přestávce začínám psát Cestovní deník,  soubor aforismů, úvah a postřehů. Snažím se, aby to nebyla  vymyšlená slova. Možná, že jdu někdy proti samému poslání  poezie. Redukuji obrazy a metafory na minimum. Je to  obtížné a nebezpečné. Povrchnost,kterou lze ukrýt  v komplikované skládance, daleko zřetelněji vystoupí na  povrch. Každé uklouznutí je viditelnější.

 Často slýchám stesky a stížnosti na dobu, která nás  drtí, odpovědnost přesouvanou do oblastí politiky.  Nerozumím. Nechci rozumět. Jsem svobodný člověk a má  svoboda jen velmi málo souvisí s vnějšími okolnostmi.  O tom, že nebyl život nikdy lehký, a tím více že nebyl  lehký v Čechách, se mohu dočíst již v České legendě vánoční  od Jaroslava Vrchlického ze které i pro vlastní posílení  cituji úryvek:

 Má každý bojů dost v světě, ty české dítě však víc.

 Nechť zloba a ústrk zlý rve tě, vždy klidnou zachovej líc!

 Co cizích ústrk a zloba? Však vlastních bratří zášť

 ta nejvíc pálí a hlodá a u vás je domovem zvlášť.

 I to zde jsou věci našeho života, letitá společenská  ochablost, zítřek, který hledá jak rozum, tak srdce.

 Když mluvím o svých knihách, nemohu pominout ani  knihy, které mne učily myslet a hledat sama sebe. Jednou  z nich byla práce Jacoba Bronowského Vzestup člověka. Je  v ní načrtnut obraz lidské velikosti, intelektuálního  rozmachu a nepotlačitelného vzestupu lidského myšlení. Ve  zpětném pohledu se zdá všechno jasné a přímočaré. Galileo  už není rebelem a kacířem, ale prorokem budoucnosti.  Přestože je svou dobou odsouzen k mlčení, země se točí dál.  Jediným důsledkem svévole moci je dlouhodobé odmlčení  všech katolických vědců. Inkvizice zdánlivě vítězí, ale ve  skutečnosti prohrává.

 Dívám se na hřbety knih jsem zaskočen množstvím  života, který je v nich obsažen. I ony jsou dílem času,  který prošel kolem i skrze mne. Díky knihám jsem mohl  alespoň částečně zaplnit díry své nevědomosti. Jimi jsem  byl veden k snášenlivosti a svobodě. ale i k rozlišování  a hodnocení. Z jejich podmračeného čela a nespokojeného  pokašlávání jsem mohl rozpoznat, že jim je ukřivděno, že se  nalézají ve společnosti do které něchtějí patřit. Mám totiž  knihy, které jsou někdy velmi hádavé. Jako čtrnáctiletý  jsem četl Shakespearovy hry v těsném společenství  s rodokapsy, krváky a indiánkami. Shakespeare se neurazil.  Přesto, když vracím své knihovně přečtený svazek, musím být  velmi opatrný. Neodkládat do klína zamyšleného mudrce  rozjívené mládí, a to ne že by se vzájemně nesnášeli, ale  protože i knihy touží být v sobě vlastní společnosti.

 Někdy mne napadá, že pro část vycházející produkce by  měly být zřízeny domovy důchodců. Některé by místo krabic  do nichž je balí v tiskárnách, zasloužily velikostí  odpovídající rakev. Je to nespravedlivé i spravedlivé.  Některé knihy nevydají hlásku ani při porodním bouchnutí do  zad a jiné přečkají staletí. Svět knih se drží vlastních  pravidel a ta jsou zcela nezávislá na mém hodnocení.

 Je tu však ještě vztah, dialog mezi mnou a jimi. A  protože knihy jsou dílem lidí, nesou v sobě i všechny  lidské vlastnosti na které lze jen vzpomenout. Jsou knihy  kolem kterých projdu a ony se dívají nevšímavě a lhostejně,  jakože si vystačí samy se sebou, že nikoho nepotřebují a že  je to zcela má věc, jestli je oslovím. Některé se dívají  prosebně a nedočkavě. Jiné knihy jsou podlézavé a ukřičené  už svou obálkou. Ty třetí se většinou po čase stěhují do  krabic, kde jejich našminkované tváře zakryje novinový  papír. Jsou knihy učitelské, a to myslím v tom nejlepším  smyslu tohoto slova, a jsou i knihy podobné láskám. Některé  celá léta čekají,až jim dorostu. Několikrát byly vyzvednuty  ze své střílny, aby s tichým povzdechem: "Ještě ten čas  nepřišel", ležely další měsíce a léta. Potom se stane  zázrak. Ta po dlouhý čas šedá a nepřístupná kniha se  rozhoří, všechny její obruče prasknou a najednou zcela  nepochopitelně jsme si blízcí, jako by to bylo odjakživa.  Některé knihy v sobě mají mnoho knih. Čteny v různém věku  jsou pokaždé o něčem jiném. A jsou i knihy neknihy.  Strojopisy horečně kolující mezi čtenáři, rukopisy  půjčované na jednu noc. Prostý šat a konspirativní pozadí  jejich cirkulace má v sobě jistou přitažlivost. Nakonec  však i u nich zůstává jen skutečný obsah. Souzvuk mezi  člověkem a myšlenkami světa.  

 

 

 

 

 

 

 

 PŘÍŠTÍ TISÍCILETÍ

 Až poslední tečka uzavře neúplnou a útržkovitou knihu  dluhů, až zbyde jen čára pro mezisoučet a nové pohledávky,  až dojdu k oponě za kterou jsou připraveny nové a neznámé  děje, neodhrnu ji.

 Zkusím se znovu nadechnout, znovu zvednout oči k nebi,  znovu se zahledět do vln řeky. Položím pohled na zpěněnou  vodu přeskakující zbroušené bochníky balvanů, budu vyhlížet  hukot blížícího se jara, hledat lávku budoucích časů.  Předjarní země bude milosrdná. Daruje mi část síly, kterou  přidržuje kořeny, kterou chrání a udržuje věčný koloběh,  kterou překračuje sny, zklamání i slova příběhů. Nakupil  jsem hraničky vět a tedy je nechám hořet v čase. Dlouho  jsem mluvil. Teď budu chvíli mlčet.

 Říčním proudem proplují stíny minulých generací.  Říčním proudem odpluje i můj příběh. Možná ke mně dolehne  hudba pramenů ve kterých se rodí zítřek. Budu trpělivý. Můj  věk a naše století mne tomu naučili. Budu neodbytný, jako  je neodbytná voda. Budu dlouze a tiše naslouchat. Všechno  bude v té vodě. Mé dětství, mé smutky i mé radosti. Nic se  neztratí. Možná je to jen autorská domýšlivost, ale věřím,  že jsem nerozdrobil svůj čas. Že za mými zády nezůstává  jediná modla, které bych se poklonil.

 Mým rodičům ubývá sil a já zcela zřetelně pociťuji  přelévání nevyslovené zkušenosti jejich života. Jsou to  dary i odpovědnost. Jako malému dítěti se mi zdálo, že náš  dům má ještě plno místností, které potom, v bdělém stavu,  nebyly k nalezení. Dnes do nich nahlížím. Stojím na jejich  prahu, žasnu nad rozlehlostí neobydleného prostoru, zkouším  podlahu nedotčenou lidskou chůzí.

 Až dopíši toto krátké zamyšlení, půjdu se projít k  řece. Budu se dívat na zpěněnou vodu přeskakující zbroušené  bochníky balvanů, vyhlížet vzdálený hukot blížícího se  jara, hledat lávku budoucích časů. Na hladině řeky ještě  poplují vory loňského listí, její proud bude zúžen padlým

 stromem, který neodolal vichřici, otevřeným nebem zakrouží  ptáci. Ticho se opře o zvlhlé skály, proběhne mechem  a přikrčenou ostřicí, přebrodí mělkou říční vodu.

 Dojdu až k tůni ve které se proud zdánlivě zastavuje.  Nakloním se nad nezkalenou průzračností hladiny a zeptám  se: "Řekni mi, zrcadlo, která pravda je nejpravdivější?"

 A řeka, řeka tichá a mlčenlivá, mi odpoví zcela  srozumitelnou řečí: "Jen jedna pravda je nejpravdivější.  A to je pravda, která plyne, vyrývá trpělivou stopu do  nehybného kamení a spěchá ke svému moři."

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 O B S A H

 ----------------------------------------------------------------

 V planinách ticha 1

 --------------------------

 Chůvy 6

 Strach a sny 9

 Křečci 12

 Viola a svět 14

 Vůně mateřídoušky 17

 Zvony odletěly do Říma 20

 Ozvěna staletí 23

 Dlouhá nepřítomnost 26

 Slib 30

 Křišťálové prázdniny 33

 Ryby 36

 Internát 38

 --------------------------

 Divadélko ironie 40

 Zvláštní vlak 44

 Kost v hrdle 47

 Prasklé hráze 52

 Cesty zpátky 56

 Pranýř 59

 Dlouhý rok 62

 Dělníci národa 64

 Vrácená legitimace 67

 Mrtvý brouk 70

 Noc u ohně 72

 --------------------------

 Stín srdce 75

 Novoročenka 80

 Čestný konzul 83

 Hlinecký betlém 87

 Požár 90

 Zahrada 93

 Dobříš 95

 

 

 Klára 98

 Druhý syn 101

 Zuby 104

 Polské cesty 106

 Velehrad 110

 Zámky a klíče 115

 Někdo si zlomil nohu 117

 Věci našeho života 120

 Příští tisíciletí 123