Karin Boyeová  -  Kallocain

       Otevřete-li román švédské autorky Karin Boyeové / 1900 – 1941/ Kallocain objeví se před vámi bezvýchodný svět dvou nesmiřitelných soupeřů.  Světový stát a Univerzální stát jsou dvě znepřátelené velmoci šířící strach a totalitu ze které není úniku.

        Kniha byla napsána v době kdy Hitler již ovládal polovinu západní Evropy. Autorčin pohled na budoucnost světa, která krátce po dokončení románu skončila život sebevraždou,

zobrazuje i její hlubokou depresi.   V závěrečném doslovu přirovnává Ernest Genzi  Kallocain ke snu na smrt vystrašeného člověka.

          Vypravěčem příběhu je vědecký pracovník, chemik, žijící v chemickém městě.

Takto podle profesí jsou roztříděni muži i se svými karikaturami rodin, s dětmi mizejícími navždy ve výcvikových táborech, s manželkami, které v síti kamer a odposlechů musí vážit každý pohyb, úsměv a slovo, zda není nepřátelské státu.

          Existuje jediná nedotčená oblast nad kterou stát nemá kontrolu. Je to svět snů, skrytých přání a nevyslovených myšlenek. Tam, až do objevení Kallocainu, žádná moc a žádný vyšetřovatel neměli přístup. Zde ležela poslední výspa svobody ve které si poslušní občané vzájemně se titulující označením spoluvoják, mohli promítat své potlačené pochybnosti a chabé pokusy nesouhlasu.

          I tato poslední výspa se však rozpadá. Vypravěč, který nás vede dějem, je vynálezcem, na kratičkou dobu ústřední postavou,  aby se v závěru příběhu stal zajatcem nepřítele. On vynalezl drogu pravdy nazvanou Kallocain a je na tento svůj objev patřičně pyšný. Neočekával žádné výhody, vždyť chtěl pouze sloužit státu a tato zbraň namířená proti jakémukoliv zločinu, zákonitě státu patří.

           Stačí jediná inijekce a oběť s radostí odkrývá všechno, co je uloženo v hlubinách  myšlenek. Odpadá nutnost zdlouhavých výslechů, policie se stává pouze doručovací službou podezřelých.

            Ve chvíli jasnozřivého osvícení si nejvyšší policejní náčelník uvědomí, že vlastně neexistuje občan spoluvoják v jehož mysli by nebyl ukryt důvod k odsouzení. Podle této úvahy stačí pouze ukázat prstem a vytřídit z nejrůznějších důvodů nesympatické, nepohodlné a v neposlední řadě i hůře použitelné spoluvojáky.

            Snad nejděsivěji však působí vypravěčský styl románu. V jeho ději prakticky chybí emoce, není zde žádné rozčilené zvýšení hlasu. Všechno, co se odehrává, je přijímáno bez pochybností a s lhostejným souhlasem. I válka má v této knize odlidštěný charakter. Snad nejde ani tak o vítězství, ale o únosy lidského materiálu, neboť oba státy pozvolna vymírají.

            Když je v závěru knihy vypravěč internován ve vězeňské laboratoři nepřátelské velmoci , přijímá svůj úděl téměř s ulehčením. Už nemá podřízené, nadřízené a velitele. Tady se nemá čeho bát. Zde jsou pouze dozorci, kteří ho jen zřídka ruší v práci a dohlížejí, zda dodržuje vězeňský řád.

        / Závěrem, část cenzorovy doušky/

Vzhledem k tomu, že obsah tohoto rukopisu je v mnohém směru nemorální, rozhodl se Cenzurní úřad uložit ho do oddělení nebezpečných rukopisů v Tajném archivu Univerzálního státu. Definitivní zničení nebylo doporučeno, protože právě tento nemorální obsah, by mohl být spolehlivějšími badateli použit jako materiál při objasňování mentality tvorů obývajících zemi za našimi hranicemi.

Kallocain  - Karin Boyeová                                        

Vydání 1.  Nakladatelství Svoboda

Z švédského originálu přeložil Ivo Železný                 

Praha 1982    - náklad 27.000 výt.