D Í L N A     V Y S O Č I N Y    -   Časopis v časopise

 

Byl bych rád, aby všichni co mně znali, mohli o mně – až tu nebudu – říci, že jsem nikdy

neopomenul vytrhnout bodlák a zasadit květinu všude tam, kde jsem myslel, že vykvete.

                                                                                 / Abraham Lincoln /

 

 

MUSÍLEK PETR

 

 

CESTA  PAVUČINOU

     Na přelomu roku jsem rozesílal novoroční pozdravy známým. Malá část odešla listovní poštou, ale daleko víc jich cestovalo elektronicky. Tato přání směřovala k lidem které důvěrně znám, i k těm, s nimiž pouze spolupracuji na společných akcích, ale i k velikému množství dalších, které jsem poznal pouze zběžně s korespondence a mnohdy jen pod pouhou značkou e-mail adresy, bez určení přesného místa a skutečného jména.  Tak si v těchto souvislostech uvědomuji jak se pro mnohé stal internet jakýmsi přechodným bydlištěm ve světě fantazie.

Vždyť zde můžeme existovat jako tajemné bytosti na nikdy nekončící maškarní předváděčce,

nebo být sami sebou a za sebe, se všemi důsledky, že se vydáváme všanc všemu a všem.

Ta druhá z možností je mi sympatičtější. Jsem přesvědčen, že člověk se má dávat všanc . Že riziko částečné ztráty soukromí patří k životu, a že jakékoliv hradby stíní oboustranně. Při onom listování v neznámých i známých lidech jsem přes různé rozcestníky a odkazy zabloudil

i do mnoha neznámých oblastí. Zde mezi balastem zbytečného, skvělými ostrůvky humoru, a překvapující nápaditostí jsem zahlédl i nitky směřující do nekonečna kde se podobně jako přímky setkávají i všechny dostatečně dospělé myšlenky. Zažil jsem i různá překvapení. Živý jazyk na osobních stránkách autorů, kteří ač se netvářili příliš literárně, přesto svou výpovědí zastínili leckterý z literárních servrů. Ten čas na přelomu roku byl poučný a inspirující. A tak jsem si slíbil že i během roku nebudu tuto pavučinu používat pouze k mechanickým a účelovým činnostem, ale občas se pokusím hledat ony příslovečné jehly v kupkách sena, které

se svým bodnutím dotknou krve a osvědčí svou pevnost. Prosím zkuste to také a objevíte-li        nápaditost, krásnou myšlenku či záblesky slov přinášejících radost, dejte vědět všem kolem.

Vždyť pavučina nemusí být jen nekonečným bludištěm, ale i místem kde se můžeme setkávat.

ve vzájemné sympatii.

 

 

 

 HARÁK  IVO

 

 

TOBĚ, TEBE, TI       

 

Nenávist strmá jako voda v řece

tam u splavu:  v kamenech zvoní proud

když nelze vyslovit a mlčet už se nechce

pro koho vlastně a proti komu plout?

 

lhal jsem si, doufal… oděný jen v mase

červ ve dřevu: když hryže, zabijí

dnes opět všechno, všechno podobá se

podoba pomíjí

 

a nakonec: jen vráskami je psáno

hlubokou jizvou jdoucí do kořene

 

a nakonec: víc možná nežli ano

vrací mi stěna: voda zpod kamene

 

 

 

4.11.2004

 

takový smutek: mlha

při zemi nesvítí….

pár topolů, a trhá –

bezvlasé lípy, ty

 

skloněný, stranou

blátivé cesty

zatímco městy

už zvoní hranou

 

a vlny plují

zarazí na mezi

když opakují

to v dávných příbězích

 

a také cosi tvého

a také něco z tebe

namísto ztraceného

teď prší: nebe zebe

 

 

JUDITIN MOST

/v základech chrámu/

 

a jestli slyšen

nevnímán

ostny tvé chvály

milován

 

a jestli přece:

jenom chvíli….

Ví vlny v řece:

Bili, byli

 

 

 

           

 

 

 

            ŠTÁGL JIŘÍ

 

Narodil se Matěj.

 

Dnes jsem šel.

A někde v půlce cesty jsem si uvědomil, že dříve jsem nechodil. Ale také jsem nejedl, nezpíval, netančil, neplakal a neusmíval se.

Nevím kde jsem byl, nevím kde jsem dnes, ale tím, že jsem dnes šel - zdá se mi, že jsem dříve nechodil. Nebo alespoň jsem nechodil -

(bojím se Ti to říct, abych nepyšnil a snad ještě víc, abych Tě nesváděl na scestí mojí cestičky; aby jsi si zle nevykládal, že takhle by to pro někoho a možná i pro Tebe mělo být, že tohle je všecesta ke Štěstí) -

tedy, alespoň jsem nechodil - s písničkou v srdíčku, s písničkou z našeho Nebíčka, s očima jakoby snad zavřenýma .... ne, promiň, to se nedá povědět.

Prostě Ti říkám, že Štěstí je.

 

    Dnešní noc chtěl Matěj vytrvale plakat.

    Doposud stačívalo promluvit pár laskavých slov, třeba - „Matěji“ a  jako by ho to ujišťovalo, že je vše v pořádku. Dnes to bylo jiné. Slova uklidňovala, ale jakmile jsem přestal mluvit, začal zase plakat.

    Tak jsme spolu propovídali noc.

   

    Matěji Tvůj pláč je krásný. Dřív jsem si myslel, že pláč znamená jenom bolest, neštěstí. Ale když mám teď možnost ti být nablízku, musím uznat, že tomu tak vždy není. Někdy mám pocit, že Tvůj pláč je jen druh komunikace. Těžko říci, čemu by se dal připodobňovat, ale jedno vím určitě - nemusí to vždy značit jenom bolest. Někdy je to možná, jako kdyby jsi říkal - já... já..., tedy jako když my starší voláme: Já jsem, myslím - jsem; projevuji - jsem.

    Miluji Tě. Jsem šťasten, že jsi přišel mezi nás.

    Děkuji Ti Matěji.

                       

    Umožňuješ mi, stávat se skutečnějším. Ať z Tebe bude cokoliv, pro nás máš přínos už jenom tím, že vůbec jsi, že se můžeme učit růst k Tobě, že nám dáváš inspiraci na Lásku. Dřív jsem snad ani nevěděl, jak dokážeme být také my muži laskaví, jak dokážeme vyslovovat slova Lásky láskyplněji. Mám pocit, že jsi šancí pro Lásku, že mě učíš být celistvým člověkem.

      A tak se ptám: Kdo Tě poslal Matěji, že jsi přišel právě k nám?

     Jsi nádherný, jsi okouzlující - jsem šťastný, když Tě mám na bříšku. Skrz Tebe mám pocit, že se učím milovat vše ostatní. Učím se milovat už tím, že se dívám jak rosteš. Jsem neskonale plný.

     Matěji.

    Matěji. Pláči štěstím.

 

             Kolem poledne jsem pozoroval Matěje jak leží na zádech a bublá si lah,   lah, lah. Viděl jsem krásné malé tělíčko a zdálo se mi, že ačkoliv je jaksi   bezbranné, musí mít za patrona někoho velkolepého.

    Svého času jsem nosil  vzrůstající touhu, vykonat něco zásadního, co by mě přivedlo ke štěstí. Byly to nejrůznější pokusy psychologického, duchovního, či tělesného charakteru. Sportování, pracování, psychická cvičení a další a další a nejednou, jak jsem se tak díval na Matěje, mi přišlo, že to přeci dávno vím.

    Lehl jsem si k Matějovi a byla to jedna z nejkrásnějších a nejvzrušenějších chvil mého života. Nešlo o to být malým dítětem. Jen tak jako Matěj jsem si lehl na záda, oči do stropu a v tichosti jsem naslouchal jeho životu. Pak jsem si položil ruce na břicho a mé tělo a mysl říkali - lah, lah, lah.

    Bumlal jsem s Matějem.

    Měl jsem pocit, že Matěj má v sobě tak ohromnou životní sílu, že si to ani nedovedu představit. Aspoň, jsem něco tak silného, doposud nezažil. Když jsem po hodince bumlání, společně s Matějem přestal, cítil jsem snad všechny své nervové dráhy, mozek mi připadal jak po jarním úklidu a v srdci se mi chtělo zpívat a křičet samotnou radostí.

     A Matěj ležel a já s ním. A bylo ticho. A asi jsem se znovu narodil

 

                                              CILER MILAN

 

Ne, kameni, ne…,

ty nejsi jako já!

Ty jsi mnohem pevnější,

když se do tebe vítr opírá.

 

Ne, stříbrná jívo, ne ..,

ty nejsi má!

Ty´s odjakživa

rusalkám patřila…

 

Narozen ve zlomu dvou znamení,

mám tak strašně málo času,

abych dokázal zahlédnout všechnu krásu,

která se v životě tak náhle zjeví

a pak zas tiše ztrácí..

 

A děkuji za každý úkryt pro mou duši,

která tak často nemá kam jít,

a tak druhé někdy zakrvácí

svým přátelstvím..

 

 

 

MARŠÁLOVÁ JARMILA

 

 

LÁSKO TAJNÁ

 

Miluji tě, lásko tajná,

platonická, nepoddajná,

žiješ sama kdesi v dáli,

pro tebe mě srdce pálí,

 

schováváš se ve svou skrýš

a já prostě, jako dítě

roky dlouhé miluji tě,

aniž o tom víš.

 

 

 

BITNEROVÁ MARTINA

 

Totální renovace

 

 

„Dobrý den“, pozdravila jsem slušně v kosmetickém salónu Betty a dodala: „Přišla jsem na tu renovaci exteriéru“.Paní v bílém se zasmála a vyzvala mě, abych si lehla. „Víte, já jsem tu poprvé“, zakoktala jsem.

„To nevadí“, odpověděla.

Pak mě hned počastovala výčtem kožních a jiných defektů, kdy jsem už čekala, že řekne: „Vám nepomůže ani svatý pomazání“.

Místo toho mi začala plácat na obličej krém a pak vodičky a kdo ví co ještě. Když jsem po dvou hodinách opustila salon lehčí o 1500 Kč, myslela jsem si, že za ty peníze budu dvojče Marylin Monroe. To se ale nestalo. Navíc mi kůže zrudla, asi ten výborný luxusní krém pro citlivou pleť, na ni prostě nebyl.

 

Ještě jsem absolvovala manikúru a pedikúru. Po manikúře jsem sice měla sexy drápky, ale nedala se s nimi ani otevřít peněženka  a když jsem pak doma zkoušela mýt nádobí, pochopila jsem, že buď si najmu služebnou, nebo se zbavím nehtů, nakonec jsem je sundala. Ach jo. A to všude píší, že má o sebe žena dbát a udržovat se.

 

Ale což, taky jsem bývala femme fatale, bohužel do doby, než jsem se vdala. Starost o garderobiéru vystřídala péče o mužův žaludek a blaho, přičemž jsem dospěla k poznání, že ani já nezlomím pravěké stereotypy partnerského svazku. Po pěti letech v svátosti manželské jsem často nadávala jak kacíř a navíc mi připadalo, že jediné, co přitahuju, jsou nemoci a problémy. Sledovala jsem unaveným zrakem okolí a ptala se sama sebe, jaké to je vlastně lovit muže. Ačkoliv slušná vdaná žena smí lovit pouze  ryby v potoce.

 

Nikdo nejsme naprogramován jako video, abychom mohli zmáčknout tlačítka – repeat a delete a začít znovu s čistou páskou. Mé poklidné domácí hnízdečko mi začalo řádně lézt na nervy a pocity opotřebovanosti mě stíhaly takřka denně. Tím jsem uzrála do fáze, kdy jsem se rozhodla sama se sebou něco udělat, kompletně se obnovit. Když nepomohlo zušlechtění vizáže, přičemž muž si toho ani nevšiml, rozhodla jsem se na základě zkušenosti z literatury povznést ducha a přenastavit samu sebe na pozitivnější vlny, tedy v sobě vykřesat onu femme fatale, která by zamávala i s primářem Blažejem z Nemocnice na kraji města.

 

Žena bez muže je ale jako louka bez květin a proto bylo nanejvýše nutné vyhlédnout si vhodný objekt. Můj muž se to pochopitelně nesměl dozvědět. Chtěla jsem vše, jen ne ničit manželství. Cítila jsem se trochu trapně a napadlo mě, že ho nemohu přeci podvádět. Jenomže má permanentně skleslá mysl bažila po rozptýlení. Osud mi přihrál bývalého spolužáka Lukáše, který se mi na střední škole moc nevěnoval, tvářil se, že snad ani neexistuju, až na zájezdu v Dánsku prohlásil, že mám krásné vlasy a celou dobu za mnou slídil jak ohař. Ten samý slídil jednoho dne náhodně přisedl k mému stolu v restauraci, kam jsem si z práce odskakovala na oběd. Okamžitě mě poznal a od té doby jsme spolu zde často vysedávali o polední pauze. Vyprávěli jsme si o všem možném. Já hloupá  v něm spatřovala od začátku pouze náhodného známého a můj přístup byl asexuální asi ve stylu mladší sestry. Hrůza. Sesterský pocit mi od svatby naskakoval automaticky u každého muže a Lukáš to vycítil. A pak, proč naříkám, že o mě nikdo nezavadí. Tohle mi docvaklo až po půl roce. Nevím, ale jak mě napadlo, že o mě bude mít zájem, vždyť ani před těmi patnácti lety ve studeném Dánsku jej neprojevil, nevyjádřil se přímo a nahlas.

 

Památného pátého května jsem se jednoduše probudila v srsti lvice salonů. Ten pocit jsem si oblékla do sukně, kterou normálně nenosím, i když v ní vypadám líp a namalovala si lvici i na obličej a vyrazila do kanceláře. Všimli si mě kolegové a hned mě úlisně lichotili a ptali se, zda-li půjdu na firemní večírek, což je dříve nezajímalo. Lukáš měl pak nad řízkem desetiminutový proslov chvály na mou adresu. Strategie zabrala. Zmínila jsem se mu mezi řečí, že bych někdy skočila po práci na skleničku a hned mi vnutil svůj doprovod. Všichni kromě  muže zaregistrovali mou velkou přeměnu. Muž  se mě akorát odpoledne zeptal, jestli jsem něco koupila k večeři.

 

To, že má vedle sebe lvici pochopil až ve chvíli, kdy jsem mu omylem poslala esemesku a v níž jsem chválila něco hodně intimního, co se událo s Lukášem  o víkendu, kdy jsem manžela konečně vystrnadila na návštěvu k rodičům, abych měla klid.

 

Je škoda, že mi Lukáš tehdy v Dánsku nevyznal lásku, mohla bych se bývala do školy potom těšit a ne chodit za ní. Ale teď mi to vynahradil. Můj sen po renovaci celé mé osobnosti se naplnil. Zase jsem se tvářila vesele a neztrácela dobrou náladu. A kdybych se nestyděla, těch Lukášů by se našlo i víc.

 

Když románek s Lukášem praskl, můj drahý manžel se doslova sesypal a já si uvědomila, co všechno pro mě znamená a že i ten stereotyp má určitá pozitiva.

 

A tak už zase chodím v kalhotách, kolegové mě nezvou na večírky a k mužům chovám ryze sesterské city. Jsem zase otrávená a sklíčená a vím, že mi nepomůže ani svatý pomazání. Někde ale uvnitř mě dřímá femme fatale a já doufám, že nastanou příhodnější časy a budu ji moct opět vzkřísit k životu.

 

 

 

 

ZORA ŠIMUNKOVÁ

 

 

 

Uplakané ráno

 

 

 

   Seděla jsem na okně a koukala do tmy, když…kde se vzal, tu se vzal, najednou sedí vedle mě malinký mužíček s černýma očima.

-         Kdo jste?, ptám se.

-         Klidně mi tykej, já jsem Večer, říká on a podává mi k pozdravu drobounkou ruku.

-         Dobrý de…

-         Pšššt, skočil mi do řeči. – Pouze VEČER…, vždycky jen DOBRÝ VEČER. - Stylově, víš, poučil mě.

Trochu jsem se usmála: -DOBRÝ VEČER – a proč jsi zrovna u mě?

Zavrtěl se na okně, teprve teď jsem si všimla dlouhého sametového pláště, který mu splýval s ramen a ztrácel se v zahradě.

Energicky si poklepal na čelo:

-         Ztratily se mi hvězdy. Normálně utekly za Jižním křížem. Že má budoucnost, že je i na australské vlajce, že co tady…že  jim chybí rozlet…Znechuceně mlaskl: - STARS!!! Česká obloha je jim malá! Tady byla každá sólistka – tam budou v nejlepším případě šedesátý kolo u Velkýho vozu!

   Že by hvězdy opravdu zmizely z oblohy? Nebyla jsem si jistá, zda to fyzikální zákony dovolují…ale nebe bylo opravdu nějaké temné – bez jediného světla.

-         No vidíš sama, ukázal mužíček rukou k obloze. – Proto jsem tady, potřebuju, abys posvítila Ránu.

-         Neumím svítit Ránu, namítla jsem.

-         Jsi Zora? Jsi – a co je Zora než ranní hvězda…buď v klidu. To zvládneš.

Opřel se pohodlněji o rám okna a začal si kasat plášť…-.Pomoz mi, tahej. Uchopila jsem do ruky měkkou látku…musela jsem tahat ze všech sil, mít tak svaly Pepka námořníka:jakoby samet vypil moře, tak byl plášť těžký. Sunul se po trávě, po záhonech…a za ním začínalo svítat.

-         Večere, co děláš?!, ozvalo se hlasité zapištění pod meruňkou na zahradě. Tráva se zavlnila jako vlasy, z ní vyskočila rozcuchaná bytost a marně se sápala po plášti: - Chci přikrýt, chci přikrýt, vřeštělo to.

Pohlédla jsem na mužíka:  - Jo,to je Ráno. Tahle jezinka. Zavolal pod sebe: - Vstávej, už je čas…

-         Jaký: je čas, je čas, pištělo zase stvoření. - To je přece na tobě. Copak je normální, aby Večer určoval Ránu, kdy má být?

-         A copak je normální, durdil se mužíček,  - aby DEN tahal Večer z postele?

-         To si vyřiď s nima, to si vyřiď s nima, to si vyřiď s těma svejma hvězdama. Dobře udělaly, že ti utekly! Už měly dost toho, abys je pořád strkal po obloze, to ti neřekly, co!!!

Šup – a skokem přistál Večer dole na trávníku: - Já ti dám, jedeš, jedeš…pustil se za Ránem, které dělalo dlouhý nos a povykovalo: Hvězdy, utekly mu hvězdy!!!

  Ještě chvilku jsem slyšela jejich hádku, než se hlasy ztratily v dálce.

Za půl hodiny se spustil déšť. Tak nevím, kdo nakonec vyhrál, ale to ráno bylo uplakané.

 

 

 

                               

 

 

 

 

 

 

 

 

 

   ČAGÁNEK MICHAL

 

 

                    NOVÝ DEN

 

Je ticho

Ani tráva se nezelená

Ani housle

Já jim to říkal, že vydat se z poslední noty je nesmysl

Jen bubínek křídel nočního motýla

Víří tmu a pouliční lampa

 

Je ticho

Snad jen nekonečno slyšíš tikat srdcem vesmíru

Nekonečně zvolna odchází noc

Modlit se na kolena

Svítá jen potají

 

Teď

Tiché prasknutí a obzor se láme

Jak měkce rozlomený chleba

Až bolestně v očích to zavoní

 

Po vrcholcích stébel

Lehkým krokem

Nový den kráčí po poli

 

 

 

 

 

               ZBOŽNÝ

 

Je snadné být zbožný v chrámu

Kde se ti všechno klaní

Odečíst víru z dlaně starce

Uvidět lásku v tváři milované ženy

 

Však neproklet rány, jež do krve tě staví

A kletbu srdci nepodat

Nechat probodnout ruce si i nohy

A tichounce jenom zašeptat

Drazí moji...

 

 

 

 

 

 

 

 

      PAVEL LUBOŠ

 

   Psycholožka

 

   Když mi bylo asi třináct let, rozhodla se moje maminka, že mě vezme ke školní psycholožce. Říkal jsem si, co se stalo? Nemohl jsem si vybavit žádný průšvih, ani prospěch se mi přeci výrazně nezhoršil. A proč musíme hned běžet k psycholožce?

   Nechtělo se mi. No, neznám nikoho, kdo by v tom věku šel dobrovolně k psycholožce. Jenomže maminka byla neoblomná. Měla vysokoškolské vzdělání a věřila ostatním vzdělancům.

   Snažila se mě uklidňovat. „Je to jenom běžné vyšetření. Od toho ve škole tu paní máte. Nemusíš mít strach, to není, jako když jdete k zubaři.“

   Věděl jsem, že to není jako u zubaře. Problém byl v něčem jiném. Zdálo se mi to hrozně ponižující. O tom jsem se ale s maminkou nemohl hádat. Na všechno měla své argumenty. Člověka mohla diskuse s ní dostat i do blázince. Snad to tedy nějak přetrpím. Doufám, že se o tom nikdo nedoví.

   A proč mám vlastně takový strach? Vždyť jsem přeci úplně normální. Nebo ne? Představil jsem si, jak od paní psycholožky odcházíme a já se vítězoslavně usmívám a říkám, tak vidíš, nic, šli jsme sem úplně zbytečně, a máma mi odpoví, já vím, jenom jsem chtěla mít jistotu.

   Ty její jistoty. Kdyby nějaká na světě skutečně existovala, nelitovala by peněz ani námahy a pořídila by si ji. A čím více chtěla mít jistotu u mě, tím méně jsem jí v tom pomáhal.

   Paní psycholožka sídlila v suterénu školy hned vedle družin. Bylo zajímavé, že i když jsem tudy po chodbě chodil každý den do jídelny, nikdy jsem si její ordinace nevšiml. Maminka mě postrčila dovnitř a sama zůstala venku na chodbě.

   Vysoká brýlatá paní se špičatou bradou si získala moji nedůvěru už od začátku. Ani se se mnou moc nepřátelila, jako například paní zubařka, a naopak vypadala ustaraně a jakoby naštvaně. Asi jsme si vybrali s maminkou špatnou dobu. Třeba má zrovna hodně jiné rozdělané práce. Na stole ležela spousta papírů, knih a věcí. Mezi nimi uprostřed stál hrnek s kávou.

   Chtěl jsem ji nabídnout, že přijdu jindy, ale nevěděl jsem, jak by se na to tvářila maminka. Nechala mě stát u dveří a hned chtěla, abych si představil kouzelného dědečka, který mi nabídl splnit tři přání. Jaká přání bych prý měl.

   Vzpomněl jsem si na Neználka. Jak musel nejprve dědečkovi nezištně pomoci a jak mu dala ta nezištnost tolik námahy. Připadalo mi to všechno podivné. Vejdu a hned na mě vyhrkne, jaká mám tři přání. Samozřejmě mi je nechtěla plnit, ale bylo to podezřelé.

   Zeptal jsem se, jestli si můžu přát cokoliv. Samozřejmě, cokoliv chceš, přikývla. Řekl jsem jí, že bych si přál psa.

   „Dobře, a dál?“

   „A dál?“ nic mne nenapadalo. Člověka napadala spousta věcí, ale taková, která psychologové asi nechtějí slyšet. Člověk nemůže mít všechno, říkávala moje maminka.

   „Já nevím,“ řekl jsem po pravdě.

   „Ty nevíš? Ty nemáš žádná přání?“

   „Člověk nemůže mít všechno,“ bránil jsem se.

   „Ale na tom teď nezáleží. Je to kouzelný dědeček, můžeš si přát úplně cokoliv.“

   Čekala maličko předkloněná a se sepjatýma rukama, co si budu ještě přát. Hlavou se mi honila strašná spousta mých nejtajnějších přání, ale žádné nebylo vhodné, abych svěřil psycholožce.

   Nechala mě přemýšlet a šla si sednout ke stolu, kde si něco psala. Stál jsem u dveří a snil s otevřenýma očima. Ze začátku mi bylo nepříjemné, že čeká na moji odpověď, ale když si mě delší dobu nevšímala, zapomněl jsem na ni a snil o svých přáních.

   Představil jsem si krásný bílý dům na opuštěném ostrově. Na zahrádce mi rostly banány a kokosové ořechy. A taky ananasy, ty jsem měl nejraději. Bylo odsud viděť na bílou písčitou pláž a klidné moře. Se mnou na ostrově žila moje krásná žena a můj pes.

   Zrovna když jsem si představoval, jak všichni tři plujeme na bílé plachetnici a chytáme ryby k večeři, mávla na mě ta brýlatá psycholožka, abych šel ke stolu. Posadil jsem se na židli a ona mi podala nějaké divné obrázky. Byla na nich jen taková změť čárek. Měl jsem ji říct, co v těch čárkách vidím.

   Překvapilo mě, když se z čárek najednou vyloupla plachetnice. Co teď? Když řeknu, že vidím plachetnici, možná mě vynadá, protože jsem jí zatajil svá přání. Ti psychologové jsou ale zákeřní. Musím si dávat dobrý pozor. Odpověděl jsem raději, že mi to připomíná déšť. Byla to koneckonců pravda, déšť to trochu připomínalo.

   Trápila mě ještě  dalšími otázkami. Chtěla kupříkladu vědět, co má společného kráva, ovce a vrabec.

   „Jsou to přeci zvířata,“ odpověděl jsem.

   „A co ještě mají společného?“

   „Kráva, ovce a vrabec?“ opakoval jsem, „všechny žijou u nás.“

   „A ještě.“

   „A ještě... nevím. Moc společného toho nemají.“

   Vyptávala se ještě na spoustu věcí, které měli mít něco společného a potom už konečně zavolala moji maminku. Ulevilo se mi víc než u zubaře, když vám řekně, že máte zuby zdravé.

   Teď jsem čekal na chodbě pro změnu já. Maminka byla uvnitř dobrou půlhodinu. Přemýšlel jsem, jestli si jen tak povídají a pijí kafe, nebo jestli mluví o mém duševním stavu. Strašně jsem si přál, aby to bylo to první.

   Pak si mě maminka odvedla a o výsledku se ani slovem nezmínila. Tvářila se zamyšleně. Celou cestu až domů jsme nepromluvili ani slovo. Nechtěl jsem se ji na nic vyptávat. Stejně by odpověděla vyhýbavě.

   A je to tady. Náhodou jsem zaslechl, jak se maminka svěřuje sousedce. Jsem prý tiché, uzavřené a mírně zaostalé dítě. Nechápal jsem, proč by sousedka měla vědět takové věci, tím míň, že jsem je neměl vědět ani já.

   Od té doby jsem si připadal divně. Zdálo se mi, že nejsem už jako dřív. Nejsem jako ostatní děti. Měl jsem trochu vztek na svoji maminku a hlavně jsem nenáviděl všechny psycholožky.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                         LINHART VLASTIMIL

 

 

Smutek

 

Smutek podzimním polím

vyrvaly dálnice

Tím co si mě však zvolil

dávno jsem zachycen

a ten smutek mnou smýká

úvozy vnitřních cest

co odnikud jdou nikam

-a nemohou se splést

 

 

 

 

Říjnové blues

 

Dávno ulétli všichni draci

v potrhlém nanebevstoupení

a od těch dob se nenavrací

jen touha hrách hází na stěny

 

na zem zas zlaté listy javor

..v humus je dusí kroky múz…

Draci jsou pryč Nad černou kávou

přehrává říjen zkřehlé blues

 

 

 

MUSÍLEK PETR

 

VĚCI NAŠEHO ŽIVOTA

 

/ Co může strom než růst kde kořeny má

 Co může květ než k plodům dohořet

 I naši touhu stejná spona spíná

 I ona je ten strom I ona je ten květ/

 

 Těmito verši,natištěnými na obálce knihy,je otevřena  má druhá sbírka vycházející sedm let po prvotině Tichý  svědek. Dlouhý odstup částečně způsobila má liknavost, ale  i tak byl její rukopis připraven dlouho před skutečným  vydáním. Chyběl papír, polygrafický průmysl byl  v desolátním stavu, a vůbec nic nebylo jednoduché.

 Věci našeho života. Jeden přítel mi dávno před vydáním  knihy řekl, že je to ambiciózní název. Ano, asi to je  ambiciózní název, i když tehdy mi to tak nepřipadalo.

 V té sedmileté přestávce začínám psát Cestovní deník,  soubor aforismů, úvah a postřehů. Snažím se, aby to nebyla  vymyšlená slova. Možná, že jdu někdy proti samému poslání  poezie. Redukuji obrazy a metafory na minimum. Je to  obtížné a nebezpečné. Povrchnost,kterou lze ukrýt  v komplikované skládance, daleko zřetelněji vystoupí na  povrch. Každé uklouznutí je viditelnější.

 Často slýchám stesky a stížnosti na dobu, která nás  drtí, odpovědnost přesouvanou do oblastí politiky.  Nerozumím. Nechci rozumět. Jsem svobodný člověk a má  svoboda jen velmi málo souvisí s vnějšími okolnostmi.  O tom, že nebyl život nikdy lehký, a tím více že nebyl  lehký v Čechách, se mohu dočíst již v České legendě vánoční  od Jaroslava Vrchlického ze které i pro vlastní posílení  cituji úryvek:

 Má každý bojů dost v světě, ty české dítě však víc.

 Nechť zloba a ústrk zlý rve tě, vždy klidnou zachovej líc!

 Co cizích ústrk a zloba? Však vlastních bratří zášť

 ta nejvíc pálí a hlodá a u vás je domovem zvlášť.

 I to zde jsou věci našeho života, letitá společenská  ochablost, zítřek, který hledá jak rozum, tak srdce.

 Když mluvím o svých knihách, nemohu pominout ani  knihy, které mne učily myslet a hledat sama sebe. Jednou  z nich byla práce Jacoba Bronowského Vzestup člověka. Je  v ní načrtnut obraz lidské velikosti, intelektuálního  rozmachu a nepotlačitelného vzestupu lidského myšlení. Ve  zpětném pohledu se zdá všechno jasné a přímočaré. Galileo  už není rebelem a kacířem, ale prorokem budoucnosti.  Přestože je svou dobou odsouzen k mlčení, země se točí dál.  Jediným důsledkem svévole moci je dlouhodobé odmlčení  všech katolických vědců. Inkvizice zdánlivě vítězí, ale ve  skutečnosti prohrává.

 Dívám se na hřbety knih jsem zaskočen množstvím  života, který je v nich obsažen. I ony jsou dílem času,  který prošel kolem i skrze mne. Díky knihám jsem mohl  alespoň částečně zaplnit díry své nevědomosti. Jimi jsem  byl veden k snášenlivosti a svobodě. ale i k rozlišování  a hodnocení. Z jejich podmračeného čela a nespokojeného  pokašlávání jsem mohl rozpoznat, že jim je ukřivděno, že se  nalézají ve společnosti do které něchtějí patřit. Mám totiž  knihy, které jsou někdy velmi hádavé. Jako čtrnáctiletý  jsem četl Shakespearovy hry v těsném společenství  s rodokapsy, krváky a indiánkami. Shakespeare se neurazil.  Přesto, když vracím své knihovně přečtený svazek, musím být  velmi opatrný. Neodkládat do klína zamyšleného mudrce  rozjívené mládí, a to ne že by se vzájemně nesnášeli, ale  protože i knihy touží být v sobě vlastní společnosti.

 Někdy mne napadá, že pro část vycházející produkce by  měly být zřízeny domovy důchodců. Některé by místo krabic  do nichž je balí v tiskárnách, zasloužily velikostí  odpovídající rakev. Je to nespravedlivé i spravedlivé.  Některé knihy nevydají hlásku ani při porodním bouchnutí do  zad a jiné přečkají staletí. Svět knih se drží vlastních  pravidel a ta jsou zcela nezávislá na mém hodnocení.

 Je tu však ještě vztah, dialog mezi mnou a jimi.

A  protože knihy jsou dílem lidí, nesou v sobě i všechny  lidské vlastnosti na které lze jen vzpomenout. Jsou knihy  kolem kterých projdu a ony se dívají nevšímavě a lhostejně,  jakože si vystačí samy se sebou, že nikoho nepotřebují a že  je to zcela má věc, jestli je oslovím. Některé se dívají  prosebně a nedočkavě. Jiné knihy jsou podlézavé a ukřičené  už svou obálkou. Ty třetí se většinou po čase stěhují do  krabic, kde jejich našminkované tváře zakryje novinový  papír. Jsou knihy učitelské, a to myslím v tom nejlepším  smyslu tohoto slova, a jsou i knihy podobné láskám. Některé  celá léta čekají,až jim dorostu. Několikrát byly vyzvednuty  ze své střílny, aby s tichým povzdechem: "Ještě ten čas  nepřišel", ležely další měsíce a léta. Potom se stane  zázrak. Ta po dlouhý čas šedá a nepřístupná kniha se  rozhoří, všechny její obruče prasknou a najednou zcela  nepochopitelně jsme si blízcí, jako by to bylo odjakživa.  Některé knihy v sobě mají mnoho knih. Čteny v různém věku  jsou pokaždé o něčem jiném. A jsou i knihy neknihy.  Strojopisy horečně kolující mezi čtenáři, rukopisy  půjčované na jednu noc. Prostý šat a konspirativní pozadí  jejich cirkulace má v sobě jistou přitažlivost. Nakonec  však i u nich zůstává jen skutečný obsah. Souzvuk mezi  člověkem a myšlenkami světa.  

 

  Tiráž /stejná/

 

________________________