21.2.2014
Knihy v rukopisech - Za hranou živlů
07.11.2012
Přidány nové písničky a texty v sekci "Přidáno 2012".
13.07.2012
V sekci "Přidáno 2012" je zveřejněna písnička "Ovečky z Frankfurtu" a "Hvězdná brána". Autorem textu je Petr Musílek, hudba a zpěv : Theo.
01.08.2010
Spuštěny nové oficiální webové stránky.
DÍLNA VYSOČINY / číslo 6
_________________________________________
Vůl, který nikdy neviděl slona, si klidně může myslet,
že je tím největším zvířetem na světě.
/přísloví/
_________________________________________
Petr Musílek
DISKRÉTNÍ ZÁKAZ VYCHÁZENÍ, ANEB CESTA DO SAMOTY.
Každá doba v sobě nese odlesk velehor zasluhujících obdiv, ale i stín propastí, kterým se člověk raději vyhne. I proto obezřetně přistupuji k lidem, kteří bezmezně chválí, či nemilosrdně haní některý z uzavřených úseků uplynulého života.
Osobně se domnívám, že vyváženost dobra a zla, / až na historicky krátké časové excesy/, zůstává přes veškeré naše snažení, dosti podobná. Tím nechci popírat přirozený estetický posun a směřování k materiálně hodnotnějšímu životu. Chci pouze připomenout, že začneme-li sebevědomě uplácávat pyšnou velehoru, je pravděpodobné, že někde v údolí vyrůstá propast.
Byly doby, ve kterých jsme mohli jen s obtížemi nebo nemohli vůbec vycestovat za hranice republiky. V onom čase bylo ale velmi snadné přejet ze vsi do vsi, případně si zajet do vzdáleného města na večerní divadelní představení. Veřejná doprava byla k disposici ve dne, dlouho do noci a prakticky sedm dní v týdnu. Toto není nostalgie nad minulými časy, ale pouze a jen suché konstatování.
Stalo se totiž, že jsem v nedávných dnech neprozřetelně zavrhl cestu vlastním autem a použil veřejnou dopravu. Drobné nepříjemnosti vynechám. Tou nejvážnější bylo, že jsem uvízl v nevelké obci, kde zcela proti logice končila pravidelná linka.
Byla tma, bylo půl šesté večer, začínalo mrznout a do místa dalšího napojení zbývalo deset kilometrů.
Takovéto díry a zpřetrhané spojnice však nejsou jen v přepravě osob, ale i v dopravě informací a celkové nesystémovosti vztahů mezi člověkem a člověkem.
Sám pro sebe jsem tento stav pojmenoval „ Diskrétním zákazem vycházení „.
Je pravda, že tento zákaz není dán žádnou vyhláškou, sbírkou zákonů ani místním nařízením. Prostě zde je. Vyrůstá z naší lhostejnosti a sedá jako šedivý mlžný mrak
na obrysy našeho světa. A tak prožívám paradoxní situace kdy před vesnickou hospodou stojí deset aut a na poloprázdném sále sedí stejný počet řidičů, že místo
konfrontace názorů v živé diskusi si odesíláme krátká sdělení přes internet a náhradou za dobrodružství vlastního života proplouváme zprostředkovanými příběhy
televizních seriálů. Horujeme pro svobodu individua, ale naše cesta ke stádnosti se
v pravdě stává tou biblicky širokou cestou vedoucí do pekel.
Nevím, leckomu asi nevadí, že se tímto posunem stává společnost čím dále manipulovatelnější a podstatně více zranitelná. Občas vnímám jak to leckomu i vyhovuje.
A tak bych si přál pouze jediné. Mít jen maličkou záruku, že se burcujícím signálem, /jako už tolikrát/ nestane hvizd jedné z krysařových píšťalek, jejíž melodie
by nás odvedla do skutečností hrozivějších než všechno kam sahá naše fantazie.
Angeliky
Šly tudy krásné, téměř poslepu,
řízeny skrytou navigací,
tramvaje touží v noci po depu
a včerejšek se nenavrací.
Šly jinam, když se rozpustily
ve víně perly pro markýzu,
jen stopu v srdci zůstavily
- na balistickou expertízu.
Čisté víno
Brunátný kočí žene koně tryskem,
do uší vsadil táhlý motiv splav,
přehluší mlýnky roztáčené ziskem
a čistým vínem plní soudky hlav.
Překotné stopy brázdí mokrý písek,
zpanštělý lokaj pohár nepodá,
byť srdce k ústům povznést nenosí se,
pozvedni tu svou číši co to dá!
Puškin
Byl jeden - vypil v půli žití
kalich, co jiným vystačí
na velmi dlouhé nudné pití,
nic po nich není jinačí.
Jen prostě dopil. Dno se kalí,
u dna je také kalamář,
jiného jsme ho nepoznali
- horoucí mysl, jasná tvář.
Hvězda v svém čase pominula,
nám přesto končí mračný den,
výstřel je stále v bodě nula
a básník stojí neskloněn.
O holce, která se styděla za růžové boty.
V mém životě je několik otázek, na které už nikdy nedostanu odpověď. Co si šeptaly spolužačky, když jsme před dvaceti lety usínaly na školním výletě, co by se bývalo všechno stalo jinak, kdyby si táta pro mě kdysi nepřišel uprostřed noci, jaké bylo pohlaví dítěte, které se nenarodilo,… a tak.
Nevím ani, zda stojím ještě o to, slyšet všechny odpovědi.
Je mi také záhadou, proč můj táta neplakal na pohřbu babičky, své matky.
Viděla jsem chlapy plakat. Ne jednoho, a ne malé.
Plakali v opilosti, plakali po ženách, plakali nemocí, vzpomínkou, smutkem. Tak proč ne můj táta tenkrát v motolském krematoriu? Snad se chtěl držet kvůli mně a bráchovi, snad všechnu bolest vyplakal předtím nebo potom… ale v obřadní síni měl jen velmi smutné hnědé oči.
Zato já – pamatuji si dokonce na své třináctileté slzy…Tekly mi po nohou až na podpatek střevíčků – růžových se zelenýma růžičkama. Růžové boty do krematoria…, ale byly to mé nejslušnější – a máma dbala na to, abych mezi lidmi vypadala spořádaně.
Ani šaty jsem neměla černé, dokonce ani tmavé. Máma nedovolila, nekompromisně mi vzala sukni a halenku, které jsem si vyndala ze skříně: k trápení nemusíš mít vždycky černé šaty!
A tak jsem na pohřeb své babičky šla ve světlemodrých šatech, které mi táta přivezl z Vídně. Bratrovi byla přidělena světležlutá košile a hnědé kalhoty. Jenže, bratr byl ve svých jedenácti letech ještě malý nerozumný kluk. Z mého pohledu rozhodně, já už byla slečna: chtěla jsem vypadat přiměřeně situaci.
Ne, s bratrem jsme mezi ostatní smuteční hosty rozhodně nezapadli. Na černé louce dva barevné květy….
Když vzpomínám na ten dlouhý den na konci léta, vybavuje se mi ještě jeden zážitek. Stařičká blatenská teta: pronásleduje mě na každém kroku, ruce roztažené jako černá křídla. Děsí mě k smrti: nemá to už v hlavě v pořádku. Bojím se, stydím, tetička pořád za mnou a volá: chuďátko moje, ubožáčku můj… Za stařičkou tetou – černou slepicí – utíká její syn jako černý havran.
Nebyli jsme samozřejmě jediný pohřeb, prostor před krematoriem byl plný tichých lidí. A v tom tichu naše skupinka s krákorající tetičkou. Všichni se pohoršeně ohlíželi.
Odloudala jsem se za roh. Konečně byl klid. Nikdo neviděl moje růžové boty. Uvědomila jsem si, že ani babička už je neuvidí. Bylo mi do pláče, ale plakat jsem nechtěla: slíbila jsem si, že budu statečná. Chtěla jsem si otřít oči rosou, ale tráva už od rána oschla. Naslinila jsem si prst a otírala si oči. Zapomněla jsem ale, že jsem se ráno na ten velký den namalovala. Musela jsem vypadat jak Indián.
V té chvíli jsem uslyšela svoje jméno: - Zorničko, Zorničko, už jdeme, zpoza rohu se vynořila teta, v patách za ní bratr. Když mě uviděl, vytřeštil oči a raději se ztratil.
Teta se ke mně sklonila: - Zorničko?!
Rozhlédla se a vyndala z kabelky voňavý osvěžující ubrousek.
-Na, tady máš…, ať máma nenadává, utři si ty oči…No, tak vidíš, jde ti to, už je to dobrý, pojď…
Špinavě modrý ubrousek hodila do odpadkového koše.
Měli jsme co dělat, abychom dohonili ostatní. Máma po mně jen přísně švihla očima, ale neřekla nic. V krematoriu nás jako nejbližší příbuzné posadili do první řady. Sedla jsem si vedle táty, brácha vedle mámy.
Květiny před rakví omamně a těžce voněly, za chvíli jsem pro slzy místo květů viděla jen něco jako rozmazané mřížky… Babiččiny záclony z bílé bavlněné příze.
Z toho pohřbu samozřejmě existují fotky. Jsem na nich já v první řadě, ubrečená, jsou dokonce vidět i růžičky na mých botách. Ale žádná fotka nezachytila tu slzu, která mi běžela po noze a vpila se do semišového podpatku.
A žádná fotka mi neodpoví na to, proč táta tehdy nebrečel.
Neřekne mi to ani sám. Už nikdy.
Rozhovor
Tenkráte, když ses narodila,
lidí byl plný dům.
Vyprávěj o tom, Smrtko, vypravuj!!!
Už tenkrát jsem tu stála- u postýlky-
a koukala ti do očí: kolik máš roků vyměřených
kolikrát svět se otočí.
než zase přijdu.
Abych nezmeškala
Povídej, Smrtko
Jaká jsem byla v těch dnech? Jako malá
Vždyť znáš mě jako moje matka
Každá noc byla pro sny příliš krátká
a na jabloni mělas tajnou skrýš.
I tam jsem s tebou byla
to já tě zachránila před strašným pádem
Zbytek víš.
Když v nemocnici okno otevřeli
na tvář mě teplý vítr políbil
Ač paměť mizí jako v dáli stezka
vzpomínka je to pořád hezká.
To nebyl vítr, ale já
nejhezčí věci vezmu dneska
Měla jsi prožít ještě moře smutku
tak chtěla jsem ti dodat sil
Já nevěděla, co mě čeká
malá a slepá jako štěně.
Že právě smrt mě může zachránit
tak bezprostředně, neprodleně.
to nikdy bych se nenadála
Vzpomínám.jak tenkrát.pod tím stromem
smrti jsem se bála: tak moc se mi chtělo žít
A teď, má milá? - Svíce dohořela.
Ve slabé chvilce
kolikrát jsem snila, jaké to bude,
až tě uvidím.A o té svíci samozřejmě vím.
Pak jsem si zvykla: patříš do rodiny.
už spíše těší mě tvá přítomnost.
I přesto, ještě naposledy, prosím
dělejme, že i dnes jsi jen můj host
Smrt je ta třetí ve dvou
v každičké chvíli, vím, jsi se mnou byla.
Má přítelkyně.v mé samotě
jsi návštěvou mne potěšila.
Vstáváš.Už musíš?
Kus cesty půjdem spolu
Musí se přece vyprovodit host
Minutku jenom počkej
nežli najdu klíče - musím zamknout dveře
Před zloději, nežli někdo přijde
Zavírám dveře i svou budoucnost
POČÍTÁNÍ OVEČEK
. . . tři, dva, šest, osm. Proč mají ovečky kudrnaté vlásky ? Až jich napočítám tolik, jako je prstíčků, budu spinkat. A osm je jedna ručička a ještě ta druhá, když skrčím palec a ukazováček. A říkala to maminka a maminka všechno ví. A teď už musím spinkat. Protože už je tma. Nejsou dovřené dveře. Maminka je v kuchyni a nespí. Dneska mi ještě neříkala pohádku. Třeba tu o červené Karkulce, co byla celá červená a červená a šla za babičkou, červená a potkala ovečku, tři, dva, šest, osm . . . „Crrrrrrrrrrr.“ Někdo je za dveřmi. Maminka jde otevřít, klapou jí podpatky, co dostala od dědy, když tady byla pouť. A kolotoče a cukrová vata a perníky. Ty pantofle už má hrozně dlouho, už tady hrozně dlouho nebyla pouť. Maminka říkala, že bych byla jako kulička, kdybych pořád jedla cukrovou vatu. Už je moc pozdě, všichni by měli spinkat a maminka nespinká, protože ona nemusí a klapou jí podpatky a bere za kliku. Někdo tam stojí. Nejsou dovřené dveře, a tak skulinkou vidím, jak tam někdo stojí na prahu a přešlapuje. Má takovou divnou čepici a kabát a za ním stojí další. A všichni přešlapují. Já mám taky čepici, ale s bambulí a nechci ji nosit a maminka se zlobí, protože to se nesmí nenosit čepici. A taky mám dlouhé žluté vlásky a babička říká, že jsem její andílek. Já mám moc dlouhé vlásky a taky se mi kroutí a taky si je strkám do pusy. Ale to se nesmí a říkala to maminka. A taky říkala, že když si je tam budu strkat, že mi je ustřihne. Ona má taky dlouhé vlásky a taky se pořád směje, teda teď zrovna ne. Protože je tam ten pán, co pořád přešlapuje s těmi divnými čepicemi. „ . . . znám Matěje Máru. A co má být ? . . .“ Strejda ! Už tady dlouho nebyl. A už se mi po něm stýská. Já mám strejdu moc ráda, protože je s ním sranda, umí hrát na housle a vždycky mi přinese čokoládu. Strejda hrál dřív všude na housle. Na svatbách, na pohřbech i v hospodě. A babička říkala, že je to komediant a že chlastá. A taky že věčně není doma a že by se měl živit poctivě. Strejda se jí vždycky smál, protože s ním byla sranda. Když tu byl naposled, říkal, že se asi všichni úplně zbláznili, že to stejně nevyhrajou a že válka je blbost a že už nehraje na housle a dal mi čokoládu. Maminka byla celou dobu nervózní, říkala strejdovi, ať tolik nekřičí a zamkla dveře. Strejda jí taky dal nějaké věci, ona je vzala a schovala na půdě. Ale ty housle, co na ně dřív strejda hrál a na které už nehraje, protože se všichni úplně zbláznili, nám visí v kuchyni na zdi. Tou skulinou ve dveřích sem táhne. „ . . . a proč ho hledáte ? Buřič ? . . . vždyť už jí máme všichni dost ! “ Už se mi chce spát, ale zvenku sem padají vločky. První bílé vločky. Zítra mi babička vyndá sáňky z půdy a budu stavět sněhuláka a místo nosu mu dám velikou mrkev, aby jí maminka nemohla dát do polívky. Nemám ráda vařenou mrkev, ale máme ji pořád, protože maminka říká, že zlobím. Padají sem bílé vločky a splašily mi ovečky. Ten pán už odešel, maminka zamkla dveře. Podpatky klapají do kuchyně. Maminka sedí za stolem, je smutná a brečí. Asi se na mě zlobí. Ale já už budu hodná, slibuju, budu nosit čepici s bambulí a jíst vařenou mrkev. Nemám ráda, když maminka brečí. Pořád mi říká, že ji moc trápím, ale už nebudu. Opravdu. Splašily se mi ovečky. Mají rozcuchané vlásky a rychle sem přibíhají další a další a cinkají na sebe zvonky a zítra už budu hodná. Slibuju.
V zátoce kousek od Parnasu
Povídej, malá,
jak ti je?
Číšník z kavárny Slávie
už dávno umyl naše sklenky,
spočítal drobné za účtenky,
pozvedal židle, z nichž jsme proti sobě
za oknem viděli jak zhasl Národ sobě,
své vláčky zahnalo si metro domů,
ve vzduchu usnulo rameno metronomu,
jen noční mosty nad Vltavou
chytají vzpomínky, jež plavou,
kam se jim právě uráčí.
Jeden Titanik jim nestačí?
To ony smí bez doprovodu
beztrestně čeřit klidnou vodu
lodím, co ztuhly u kotviště,
protože obepluly slovo "příště"
místo, aby se svorně spolu
vydaly napříč mořem
k pólu?!
Proč psát, když už nejsi?!
Prosím, přátelé, nerušte mě,
mám ještě nejmíň metr, od oka,
tak vážně, prosím, nerušte mě,
ta jáma musí být dost hluboká.
Až tenhle výkop vykopu,
do nezámrzné hloubky,
píchnu si propisku za klopu,
i nesplacené vroubky,
to bude tak někdy k poledni,
odložím na drny brýle,
svou vůli pozměním v poslední,
sluníčku pokynu mile,
na prsa dám si své povídky,
pod hlavu poezii,
přikryji se tou zeminou
a spořádaně shniji!
KATARÍNA
Ředitel
Ředitel přišel do jídelny a vytáhl mě od jídla. Od krupičné kaše, právě když jsme z ní s Kryštofem dělali mlýnek. Vzal si mě k sobě do kanceláře, sedl do koženého křesla a sáhl po dopise, který ležel na stole.
V obličeji měl ztuhlou mlhu, hlasitě nasál nosem vzduch a řekl: „Filipe, v úterý ti umřela maminka.“ Pak mlčel a koukal na mě chlácholivým okem.
„Aha.“ povídám a pomyslím si, že úterý je vždycky blbý den. Chvilku uctivě čekám, než se zeptám: „Můžu jít zpátky na večeři?“ Kývnul. A tak jsem šel za Kryštofem dodělat mlýnek.
Farář a Alžběta Pelikánová
Potřeboval jsem sedět v zadní lavici. Strýc Juryn o tom sice nechtěl ani slyšet a že prý se to nehodí, ale nakonec mě nechal.
V kostele bylo sotva dvacet lidí. Z toho spousta tet, které se mi slévaly dohromady. Babička a strýc Juryn úplně vpředu, sousedka paní Zelená kousek za nimi.
Pan farář zpívavě povídal o strastech životní pouti, o Ježíši Kristu, o utrpení, o duši. Už mě to přestávalo bavit. Hučely varhany, když farář pravil: “Vzpomeňme na naši milovanou, která řádně vychovala dvě děti, pečovala o ně s křesťanskou láskou a něhou…“
Uvažoval jsem kolik něhy bylo v kopancích do holeně a fackách od ucha k bradě. Myslel jsem na rumový opar kuchyně, kam jsem se bál vejít pro krajíc chleba, co jsem si chtěl namazat sádlem od strýca. Vytáhl jsem z paměti jedno ráno v únoru, kdy jsem se klepal pod dekou při deseti stupních, protože kdo by zatápěl v kamnech - vem si svetr - potichounku jsem mačkal kliku špajzky, když jsem uviděl trčet zpod převrácené kuchyňské židle fialovou ruku, ruku sestry. A tahle ruka znamenala velký zvrat mého života, přivolala policii a paní Koudelovou ze sociálky a soud a odebrání dítěte z důvodu vážného zanedbání péče. A to odebrané dítě jsem byl já. A z postižené sestry si pamatuju jenom kousky. Jak žvatlala zvuky místo slov, jak nemohla chodit a měla křeče a jak svou smrtí spustila smršť událostí.
Farář obřadně vyslovil: „Rozlučme se nyní s drahou zesnulou, milovanou matkou, dcerou, tetou, Alžbětou Pelikánovou.“ Rakev vynesli z kostela do přistaveného auta a odvezli na zpopelnění.
To byl pohřeb mé matky. Pohřeb osoby několik let zavřené v léčebně, ve které se jí přihodila smrt, když z beznadějného alkoholika dělali nadějného.
SLIB
V Kulturním domě jsme s Kryštofem složili slib a dostali šátek. Na schůzce jsme běhali po lese a sbírali kaštany. Pak jsme se vrátili dovnitř a měli jsme malovat, buď Auroru, nebo Kreml.
Vybral jsem si Auroru. Nakreslil jsem ji potopenou na dně moře, kolem medúzy a potápěče jak hledají poklad. Dostal jsem pořádný pohlavek.
babička a její konec
Ředitelův obličej byl normální. Zase sáhl po obálce a já začal mít nepříjemný pocit v krku.
„Filipe, v neděli ti umřela babička.“ řekl s trochou smutku v hlase. Jakoby nic. A pokračoval o tom, jak dostanu po babičce dům a budu mít kde bydlet a mi se zkřivila pusa a z obou očí začaly kapat slzy jak hrachy. Bylo mi jedno, že stojím v ředitelně a že mám za osm dní osmnáct. Bylo mi jedno úplně všechno a uvědomil jsem si, že jsem od teďka na světě sám.
A v té době jsem přišel na to, že lidi umírají buď zvenku – jako babička, kterou srazilo v noci kolo a rozbilo jí hlavu a bylo pozdě. Nebo zevnitř – jako já od té doby.
JEŠTĚ BABIČKA
„Ta babička, jako z otcovy strany, víš, tak ta umřela v třiaosmdesáti, když posledních pár měsíců už byla špatná tak ji chodil opatrovat strýc Juryn, protože já jsem byl na internátě a mohl jsem přijet jenom na víkend. No, a když jsem odjížděl naposledy a ještě jsem netušil, že je to naposled, tak měla strašně tmavé oči, jako by díry, no vidíš, já si pamatuju takové detaily. A strýc Juryn ji našel druhý den už mrtvou.“ poposedl jsem a gauč trochu zaskřípal.
„Vzbudila mě vždycky v půl šesté, abych jí pomohl vůbec vstát z postele a došourat se na záchod. Pamatuju si taky, že po snídani jsem jí převlíkl z pyžama do tepláků a jestli bylo venku teplo a sucho, musel jsem ji držet pod paží a pomalu jsme se šoupali k vrátkům, odsud zas zpátky až na lavičku. Tam seděla třeba celý den s kočkou v klíně a hleděla před sebe do prázdna.“
Katarína seděla tiše na okraji postele a byla první člověk, kterému jsem tohle vyprávěl. Pak jsme se rozloučili. Vyšel jsem z domu do tmy a bylo mi dobře. Za necelý rok jsme se brali.
Katarína a začátek
Celí nesví jsme si sedli na trávu. A viselo to jak nutnost nad našima hlavama. Nebylo co říct, rychle jsem jí líbnul někam mezi ucho a ústa, aby se překlenulo to ticho visící už příliš dlouho. Pousmála se jedním koutkem pusy. Tak jsem se odhodlal sáhnout jí na prso. Měkké, schované pod modrým tričkem. Neznámý tvar, co se akorát vešel do dlaně.
Nejvíce jsem na Kataríně obdivoval ty vlasy, čokoládový dlouhý cop pod lopatky. Rozpouštěla si ho až těsně před spaním. Malí hadi padali přes klíční kosti, kdykoli otočila hlavu. Byla to vždycky malá slavnost.
TETA MARGITA
Nedomluvili by se. Akorát by se všichni topili ve stresu a nervozitě. Svatbu jsme si proto zorganizovali sami a potají. Mým svědkem byl samozřejmě Kryštof, Katarína chtěla jakousi starou tetu, která snad ani nebyla příbuzná, ale jen tak jí říkala „teto“.
Jeli jsme pro ni do Spišského Podhradí. Bez ohlášení, aby se to nerozkřiklo. Cesta vlakem by přišla asi na šest stovek, proto jsme jeli stopem. Mladý Polák nás vysadil už za šera asi kilometr před městečkem. Šlapali jsme do kotliny, z níž trčely paneláky a za nimi na kopci Spišský hrad. Vedl jsem Katarínu za ruku a myslel na to, jestli s tou tetou bude vůbec rozumná řeč. Dole na náměstíčku jsme se poptali na nocleh a na večeři si dali dvakrát čočkovou u ušmudlaných ubrusů. Celý výlet měl trochu chuť svatební cesty. Věděli jsme oba, že na žádnou opravdovou nebudou peníze.
V pátek jsme vstali brzo a vyšli na náměstí. Tady už byla spousta lidí, tašky nacpané jídlem na oběd. Zastavili jsme se na trhu a koupili šest jablek místo snídaně. Prodávala je tlustá Romka, její černé pichlavé oči nás pečlivě sledovaly. Hryzali jsme do jablek a začali hledat domek tety, kvůli které jsme sem přijeli. Městečko nebylo velké, ale Katarína tu byla kdysi jako malá, a tak si cestu skoro nepamatovala. Bloudili jsme po úzkých uličkách kolem starodávných, ale polorozpadlých domků. Nakonec jsme se doptali. Teta Margita prý prodává na trhu na náměstí. Vraceli jsme se tedy a tušili, že jablka, co dojídáme, máme od tety, kvůli které jsme cestovali přes půl Slovenska. Katarína ji nepoznala.
KOSTELÍK
Za necelé čtyři hodiny za námi dorazil ještě Kryštof. Všichni tři jsme se vyšplhali nahoru na hrad. Pobíhali jsme po hradbách a hulákali na sebe z věže. Bylo nám veselo. Teta Margita mezitím zabila slepici na polívku a chystala si sváteční šaty na sobotu.
Zatím jsme dva lidé, kteří se jen dobře znají. Druhý den ráno v devět jsme oba, já i Katarína, zamumlali potichu „ano“ ve zdejším kostelíku a bylo to.
CESTA ZPÁTKY
Ze Spišského Podhradí jsme se vraceli vlakem. Pomalu projížděl krajinou. Míjel špinavý Váh, smradlavý Ružomberok, taky Strečno, kam jsem se chtěl už tolikrát podívat.
Všechno bylo svobodné a plné energie, jen já ji nějak ztratil.
NEMOCNICE
Ještě kousek a rozbrečela by se. Seděli jsme vedle sebe na bílé a tvrdé lavici čekárny pro příjem pacientů na chirurgii. Katarína překotně a potichu drmolila nějaké myšlenky. Jako by se dalo z té nervozity vymluvit. Kolem seděly různé tváře, většinou starší lidé. Všichni o sobě věděli, že půjdou pod nůž, a přece, na nikom nebyla vidět nemoc. Kataríně se jemně třásla ruka, za kterou jsem ji držel. Chtěl jsem něco udělat, ale nebylo co. Nebylo jak urychlit to čekání, než bude po operaci. Všechno se vleklo. Cesta sem hodinu, v čekárně na příjmu hodinu dvacet. Pak poslali Katarínku převlíknout do pyžama a šla na pokoj. Tam musela civět o hladu do zdi až do druhého dne. Ráno, bude-li dobře, přijde na řadu kolem desáté.
JEŠTĚ NEMOCNICE
Katarína se pracně probírala z narkózy. Mumlala nesmysly. Tenká pod zažloutlou přikrývkou, obě nohy zavázané v obvazech od prstů až po třísla. Třel jsem jí dlaň pravé ruky a přemáhal svou vlastní nervozitu. Mastné vlasy měla nalepené na čelo, pod očima váčky a vyryté brázdy, na tváři barvu tvarohu. Když bude dobře, za tři dny ji odvezu domů.
„Mám hlad.“ řekla zastřeným hlasem a zkusila úsměv. Dal jsem jí jogurt, to jediné, co jsem měl zrovna u sebe. Do dvou minut to vyzvracela a zažloutlá přikrývka dostala původní bělostnou barvu.
V pátek jsem ji z nemocnice odvážel. Stará škodovka se třásla sama od sebe, natož po staré cestě plné děr. Katarína ležela na zadních sedadlech a křičela bolestí. Rozbolely mě nohy.
BAZÉN
Pořádně se odrazit nohama. A voda prošumí kolem celého těla. Nádech a potopit hlavu, tempo, zvednout hlavu, výdech, nádech. V očích chlór. Pořádně rozpřahuju ruce, dotahuju tempa. Vzpomenu si, jak dlouho mi Katarína unikala. Jako rybka. Nešlo ji polapit. A přece, málem už bych nevěřil, ale povedlo se. Polapena na celé čtyři roky, které dneškem skončily.
Když jsem se vrátil do bytu, kňourala blahem při orgasmu. S cizím chlapem. Proto teď křečovitě plavu ve studené vodě, ve smutku a ve zlosti. A netuším, že si takhle zaplavu zanedlouho znovu. Nadechnu se, ponořím hlavu, chlór v nose, zvednu hlavu, vydechnu.
ROHYPNOL
Nedovedli jsme se nikdy hádat. Katarína se sbalila a byla pryč dřív, než jsem se toho dne vrátil. Snažil jsem se nepřemýšlet. Ze stěn jsem mechanicky sundával cokoli, co bylo ještě její, ze skříně jsem vyndal všechny své věci a místo nich tam zavřel její.
Svlékl jsem povlečení a hodil to do koše. Vlezl jsem do spacáku, lehl si na zem na koberec a vodou jsem zapil dva Rohypnoly.
KRISTÝNA
Druhý den jsem se bál vrátit do bytu, do ticha, do prázdna, které tam bude ležet v každém koutě. Zašel jsem za Kryštofem. Byl to vlastně jediný kamarád z děcáku, se kterým se dalo mluvit.
„Čau Filipe,“ řekla s úsměvem mezi dveřmi Kristýna, Kryštofova žena, „on odjel zrovna do Brna.“
„Můžu dál?“ zeptal jsem se a snažil se, aby mi hlas zněl normálně.
„Jasně.“ otevřela dveře dokořán a kousek odstoupila.
„Dík.“ šeptl jsem, když jsem si rozvazoval tkaničky bot.
„Dáš si kafe?“
„Ani ne, donesl jsem víno.“ a postavil jsem flašku na stolek v obýváku. Kristýna odběhla pro skleničky a já se uvelebil v křesle. Zároveň jsem se znovu utvrdil v tom, že nesmím ani náznakem prozradit, co se stalo s Katarínou.
Kolem jedenácti jsem si natáhl slipy, pak kalhoty a triko. Kristýna ještě ležela na gauči a z pod deky jí čouhaly kousky dlouhých hladkých lýtek. Necítil jsem se provinile. Potřeboval jsem tu bolest s Katarínou něčím přehlušit. Opakovat se to nebude, už kvůli Kryštofovi. Některé jistoty však dovedly docela rychle zmizet.
NOHAMA NAPŘED
Autobus jel pomalu těmi lesy. Na všech zastávkách nastupovaly skupinky lidí. S mdlými obličeji, v černých kabátech, s karafiáty v rukou. Kostel byl zaplněný do posledního místa. A vzduchem už se s předstihem nesly frky do kapesníků, vzlyky a nepříjemná melodie varhan.
Takhle to být mělo. Ve skutečnosti nás bylo jenom jedenáct i s knězem, protože v tom absolutním smutku jsem spletl datum a na parte nechal napsat 4.12., ale pohřeb byl už v pátek. Naštěstí, aspoň že sousedi věděli ten správný den z doslechu. Faráři se lámal hlas. Věděl, že jsme bezvěrci, a tak raději vždycky řekl: „Povstaňte prosím…sedněte si prosím.“ Povídal zbytečně dlouze. Podobenstvím jsem nerozuměl. Jeho řeč prokládaly varhany, což nahánělo husí kůži.
Když jsme konečně vyšli, bylo venku skoro šero, rozzvonil se zvon a průvodek se sunul ke hřbitovu.
„Nohama napřed!“ zrušil ticho hrobník a mou ženu Katarínu spustili do díry. Všichni mi přišli potřást rukou, ale nevnímal jsem je. Zíral jsem tupě a bez myšlenek na protější kopce.
LES
Když sem za pět let přijedu, nenajdu tu vesnici. Místo ní bude obrovská vodní hladina přehrady. Kostelík, protože byl na kopci, zůstal. Ale zpustlý a pomalu zarůstal lesem. Shnilý strop se propadl. Kdo co mohl, ukradl, zbytky maleb se ze zdí slupovaly. Hrob Kataríny jsem ale našel bezpečně, byl jeden z mála, kam ještě někdo občas zašel.
Musílek Petr
DÁLKOVÉ OVLÁDÁNÍ
Lyriku vyzobali vrabci
Eposu zbylo jen tak tak
Když vítr prohledává kapsy
jen pěťák cinkne o pěťák
Horečně hledá něco z vize
mladistvě nerozvážných snů
a přepíná jak televize
nespočet stejných programů
AMORÉNA
Jednou navečer
kdy lampy ještě nedosáhly k zemi
potkal jsem postavu
Víc sen než ženu
Šla po tenkém ledě
mého nesoustředění
chvílemi se bořila
do studené vody kaluží
chvílemi ustrnula
krok nad zemí
Amoréno
i v těchto slovech
před tebou utíkám
a zároveň tě hledám
Chci žít
a přitom shořet
ve tvém polibku
Do svých neromantických snů
nastěhovat dech tvého světa
Neboť ty jsi lano
o které se přetahuje
láska a smrt
Právo na smrt
„Haló, haló,“ ozýval se dutý hlas z pokoje nahoře.
„Buď zticha a neřvi pořád. Kdo to má furt poslouchat,“ křikla Marie na svého manžela. Hlas nahoře utichl. Alespoň na chvíli, možná na hodinu. Marie sledovala večerní zprávy. Její muž, který po čtvrtém infarktu bezmocně ležel ve svém pokoji, se dožadoval pomoci. Nebo měl jenom strach. Právě se probudil a nevěděl kde je.
„Haló, kde jste kdo?“ ozvalo se znovu.
Marie energicky vstala z křesla. „To neni možný, co zase chce? Jestli to zase nic nebude...“ vystoupala namáhavě po schodech a vpadla do pokoje. „Tak co je? Co zase chceš?“
Manžel Milan se v posteli sotva neznatelně pohnul a zachrčel: „Potřebuju vyměnit...“ Co potřebuje vyměnit už nedořekl a jenom ukázal na svoje tělo.
Marie přistoupila k lůžku a odhrnula přikrývku. Pod ní ležel téměř nahý chlap s vystouplými žebry a se zahnědlou scvrklou kůží. Tenké nožky sebou škubly, když se jich dotkla.
Sundala mu starou plenu, vyměnila za novou a tělo opět přikryla. Zapáchající balíček vstrčila do igelitového pytlíku a vyšla s ním rychle z pokoje.
Milan nemohl usnout. Očima těkal po stěnách a každý stín se mu zhmotňoval v cosi neznámého. Byl jako omámený, nechápal kde je a jeho tělo ho neposlouchalo. Cítil bezmoc. Špatně se mu dýchalo a zdálo se mu, že přikrývka je nepřirozeně těžká.
„Haló, haló. Kde jste kdo?“
Dušan seděl v křesle před televizí. Už několikrát zaslechl otcovo volání, ale bojoval sám se sebou, aby hned nevyskočil a nespěchal mu nahoru pomoci. Ještě chvíli, ještě aspoň čtvrt hodiny. Nebo deset minut. Pak půjde.
Film, na který se díval, ale vnímat nedokázal. Vzpomněl si, jak předevčírem zcela vážně s matkou probírali možnost otce otrávit. Aby už skončili jeho trápení. Trvá to příliš dlouho. Kdyby věděli jak ho uspat, aby už se neprobudil a kdyby...
Dokázali by to opravdu udělat? Má tátův život ještě nějaký smysl? Nemá. Nebo má? Vždyť už nás někdy ani nepoznává. Co vlastně vůbec vnímá? Je úplně mimo. Jenomže potom zase udělá něco normálního. Pronese nějakou chytrou, logickou myšlenku, která vás přesvědčí, že na tom není zas tak špatně. Co když jenom zhoršení předstírá, aby se o něj někdo staral? Po třetím infarktu ještě normálně chodil.
„Haló, haló.“
Jdu tam, jdu se tam podívat, řekl si Dušan, vstal z křesla a vyšel nahoru.
„Co potřebuješ, tati?“
„Éé, to jsi ty?“
„To jsem já, Dušan.“
„Kdy... kdy jsi přišel?“
„Teď, před chvílí. Měl jsem nějakou práci.“
„A máma, kde je?“
„Spí. Jsou dvě v noci, tati.“
„Opravdu? Nemůžu spát.“
„Protože spíš celej den. Měl bys něco dělat a spát v noci.“
„Nemůžu nic dělat.“
„Víš, co ti říkal doktor, měl by sis číst, luštit křížovky, nebo se dívat na televizi.“
„Vůbec těm moderním filmům nerozumim.“
„Nedávaj jenom moderní filmy, přeci. Máš tam spoustu pořadů. Třeba staňte se milionářem, to se ti vždycky líbilo.“
„To neznám."
"Nebo se můžeš dívat na ty vědomostní soutěže."
"Nechci."
"Tak na něco jinýho."
"Dávaj samý blbosti a vůbec, s televizí mi dej pokoj."
„To je jedno,“ mávl rukou Dušan, „co jsi potřeboval?“
„Jak to myslíš?“
„No, proč jsi mě volal?“
„Já tě volal? Já tě nevolal.“
„Dobře, tak já jdu.“
„Ahoj. Zase se ukaž.“
Za Dušanem zaklaply dveře a za deset minut už Milan o jeho návštěvě neměl ani potuchy.
„Hele, mladej, neklimbej tady,“ smál se pan Karlík, „co jsi dělal v noci?“
Dušan sebou trhl a narovnal se na židli. „Já? Co? No, moc jsem toho nenaspal.“
„Chodíš ještě s tamtou?“
„Ále ne, hlídal jsem tátu.“
„A jó, jak na tom je?“
„Nevim, asi se to zhoršuje,“ odpověděl Dušan a šel k promítačce, protože právě dojížděl kotouč a bylo nutné kontrolovat synchronizaci promítaček. Často přestávaly fungovat a nejčastěji ve vypjatých scénách.
„To můj děda,“ rozhovořil se pan Karlík, „můj děda, když umíral, zrovna jsem se vrátil z vojny, zavolal si mě do pokoje a chtěl se mnou mluvit o samotě. Ležel tam nahej na posteli, bůhvíproč nebyl přikrytej, v tom, no však víš, v pinďovi měl trubičku a ta vedla do flašky. Umíral na rakovinu prostaty. Přišel jsem teda do pokoje a on se na mě kouk a povídá jestli bych mu nesehnal pistoli. Chápeš to? Jestli bych mu nesehnal pistoli.“
„A co jste mu na to řek?“ zajímalo Dušana.
„Co jsem mu na to měl říct? Ty by jsi pomoh zabít svýho dědu, i kdyby si o to sám řek? Řek jsem mu, že to nejde. Že se pistole prodávaj jenom na zbrojní pas a ten že nemám.“
„To je zajímavý,“ řekl zamyšleně Dušan a šel si sednout zpátky na židli, protože synchronizace proběhla bez problémů.
„Jo, je to zajímavý,“ mlaskl si pan Karlík, „měsíc na to se pokusil otrávit práškama, který si střádal pod polštář. Bába ho naštěstí objevila včas a tak ho stačili zachránit. Ale odvezli ho do blázince.“
„Proč?“
„Protože se pokusil spáchat sebevraždu. Ale on tam stejně umřel. Přestal přijímat jídlo.“
„To ho nechali? Nedali mu žádnou infůzi?“
„Nevim. Nechali ho, nebo to nevěděli, nevim. Třeba to jídlo za něj jed někdo jinej.“
Dušan přemýšlel. „Takže mu možná někdo pomoh.“
„Tak to víš, tam byly samý takovýhle existence,“ pokrčil rameny pan Karlík a šel přetočit kotouč filmu.
„Čet jsem,“ řekl Dušan, „že starý indiáni odcházeli do pralesa a tam si umřeli.“
„Něco na tom je. Člověk se kolikrát zbytečně trápí. Zvlášť, když už si odžil, co měl.“
„Ale je těžký to rozhodnout za někoho jinýho,“ povzdychl si Dušan.
„To máš pravdu, hochu, to máš pravdu. Zvlášť na takovim maloměstě jako tady. Nikdy nevíš, jestli tě lidi nevodsouděj. To bys pak měl peklo. Ale tenhle film je peklo. Už si to viděl?“
"Ne."
"Člověče, tam odlítávaj hlavy jak knoflíky."
Dušan nahlédl průzorem do sálu. "To je lidí. Tolik jsme tu ještě neměli, co pane Karlík?"
Ivo Harák
V osobě Dariusze Tomasze Lebiody se nám představuje významný příslušník střední básnické generace v Polsku /narodil se 23. 4. 1958 v Bydgosczi/, laureát řady literárních cen – publikující také v USA, Chorvatsku, Švýcarsku, Litvě, Japonsku a na Ukrajině.
Do češtiny jeho verše přeložil především jeden z nejusilovnějších tlumočníků současné polské poezie Libor Martinek – ten také převedl /a vydal/ Lebiodův autorský výbor z básnické tvorby let 1980 – 2000 Descartova lebka; představující básníka již vyzrálého, opouštějícího rozmáchlá gesta beatnického rebela /bojujícího – a nejen jimi – proti někdejšímu totalitaristickému systému/.
Nynější Lebiodovu poezii bychom mohli nejspíše charakterizovat jako reflexivní a duchovní. Půjde ovšem o duchovno postmoderní, slévající místně a časově vzdálené, přičemž začasté nejde ani tak o hluboký vhled do problematiky /natož o ztotožnění se s tou neb onou naukou/, jako o uchopení určitého myšlenkového univerza co kategorie estetické, šifry, jejíž výklad je v evropském myšlenkovém prostoru na přelomu 2. a 3. tisíciletí znám a dán. K posunu, jejž považuji za žádoucí, neboť teprve on zakládá skutečnou tvorbu, dochází tehdy, odváží-li se básník přejíti od obecného konstatování k jedinečné zkušenosti – umožňuje čtenářovu superprojekci do textu /a souhlasně s tím i jeho eticko-estetické spoluprožití/. Většinou pak jde o básně s minimálním rozestupem mezi subjektem lyrickým a autorským.
Dominující křesťanství pokládám spíše za nátěr daný podnebnými podmínkami než za materiál podkladový: „jenom ježíš a budha nepřestanou hledět/do nekonečna…“ Venkovní nátěr se ovšem dožaduje svého zesílení –aneb, jak praví L. Martinek: „Zaznamenejme…, že autor nezřídka čerpá terminologii ze sféry astronomie a astrofyziky. Hranice času a prostoru dané básníkem jsou hranicemi vytýčenými moderními mágy a proroky z vědeckých ústavů, z laboratoří a observatoří.“
Předchozí slova buďtež výtkou především tam, kde jde Lebiodovi více o lidstvo než o člověka, kde se obecných pravd /nesených velkými a notně již ohmatanými slovy/ dočkáme spíše než konkrétních detailů, kde je více patosu než pokory, více filozofování než poezie.
Takové básně zhusta bývají příliš dlouhými a popisnými: buď že autor jednotlivé obrazy přes míru rozvádí a vysvětluje, buď že k nim dospívá cestou výčtu /nikoliv metaforou či symbolem/.
Jako by Lebioda chtěl býti kazatelem; ale on je mnohem lepším pozorovatelem, u nějž se jedinec stává synekdochou /slepý chlapec na str. 12, cestovní zážitky americké/ a věc nabývá povahy symbolné /b. tisíciletí, křížová výprava dětí, modlitby/. Osvěživě působí pasáže dalíovsky surreálné /Apoteóza Homéra nebyla tedy na obálku knihy zvolena náhodou/.
Na další možnosti Lebiodovy poezie ukazují básně, které jsou vlastně jakýmisi střípky příběhů, osudů /báseň o bílém chlapci/.
Přesvědčivá – neboť z vnitřního přesvědčení /a nikoli diktátu okolí/ vycházející – je také Lebiodova vůle k humanismu: s jistotou smrti a bez jistoty boha psát – proti a navzdory beznaději, která nám našeptává, že „nepřestanou téct slzy nepřestane kapat krev/nepřijde mesiáš čas neskončí.“
Pro někoho možná málo- - Pro mne dosti na to, aby stálo za to nejen Lebiodu číst, ale aby stálo za to se k němu vracet.
Ivo Harák
Dariusz Tomasz Lebioda: Descartova lebka, český překlad, doslov a redakce Libor Martinek, Literatura & sciences, Opava 2003, 1. vydání, náklad a cena neuvedeny, 72 stran
__________________________________________________________________________
VÝZVA
Klub Literární vysočina občanského sdružení „QUO VADIS?“ vypisuje literární soutěž k třetímu ročníku svého festivalu. Festival 8 – 10 července
Uzávěrka soutěže 31. března O5. Blížší informace na www. stránkách
Dílna vysočiny č. 6 Časopis v časopise
Vychází jako literární příloha Zbraní Avalonu
Dotazy, příspěvky na adresu: o.s. QUO VADIS?
Petr Musílek Krátká 616 Chotěboř 583 01
E- mail: MusilekPetr@seznam.cz
Stránky: http://www.leonet.cz/petrmusilek