Charles Péguy  -  Eseje

       Charles Pierre Péguy se narodil roku 1873 a zemřel u Villeroy roku 1914 v jednom z prvních střetů světové války jako setník francouzské armády.

        Nemíním zde vyjmenovávat jednotlivá básnická díla, která během krátkého času vydal.

V dnešní době si lze tyto informace pomocí vyhledávače PC opatřit v jejich úplnosti a v kvalifikovanějším podání. To, co mne na osudu a výstupech zmíněného autora zajímá je zaujetí životním tématem, nekompromisní přesvědčení, ale i téměř bezbřehá tolerance k názorům a postojům ostatních.

        On nevykonává nátlak ve smyslu, pouze toto je skutečná pravda. Ctí svobodnou vůli každého z lidí, byť by za to měl být pohrdán a zesměšňován.

Ani tento rys své tolerance však nevyzdvihuje jako ctnost. Naopak, je křesťan, považuje se za hříšníka a věří, že za vírou a láskou je i nekonečný prostor naděje, která nás přesahuje a působí i tam, kde jako jednotlivci selháváme. Pokud vůbec vykonává jakýkoliv nátlak na své okolí a společnost, je to nátlak osobního příkladu.

       Snad právě tato naděje mu dovoluje nahlédnout do problémů teprve se rodících a varovat před hrozbami, které se teprve formují.

      Chci připomenout, že eseje které zmiňuji, vznikly zhruba před sto lety, v čase, kdy slovo globalizace ještě nebylo ani tušeno. Ukázka krátkého úseku knihy je proto jen příkladem jasnozřivé obavy o svět v kterém se nacházíme a který je naším jediným světem.

  Zde citace :

VYČERPANÉ   ZÁSOBY

    Každý podnik, který zavádí na scestí a působí zmatek, byť by se i vydával za revoluční, je v podstatě podnikem reakčním, neboť revoluce nemůže být ničím jiným než organizací, vysvěcením, zavedením – instauratio magna – zřízením nového řádu.

     Jenomže život nemůže povstat ze zmatku, stejně jako život nepovstane ze smrti. A právě to přehlížejí moderní demagogové.  A zapomínají, že v tomto zvláštním případě sociální revoluce to odnesou tytéž národy, totéž lidstvo.

     A tytéž národy to odnášejí, a čím více se prosazuje duch moderní doby, čím více se upevňuje moderní panství, tím více to budou opět tytéž národy:  neboť tím více mizí – alespoň co se demagogie týče – oddělující závory, jež mezi národy stály za starých časů.

      V důsledku toho – čím více se prosazuje duch moderní doby – představuje demagogie stále větší a větší nebezpečí. Když dříve pohltila nějaký národ, mohl vždy nastoupit nějaký jiný, a vždy tu nějaký byl, chráněn svou izolovaností. Dnes však, a možná už navždy – mám na mysli moderní dobu, v níž se rozdíly ruší a stírají -, pohlcuje moderní demagogie zjevně a téměř současně a stejně hluboko všechny národy. Žádný národ už není v zásobě, nebude a nemůže být. To je hlavní a zatím opomíjené nebezpečí moderní demagogie.

         Neustále se dotýká celého lidstva, citelně zasahuje celé lidstvo a pohlcuje celé lidstvo. Nejen všechny národy, nýbrž všechny lidi, neboť stejně jako padly vnější, mezinárodní hráze, padly i stěny mezilidské, oddělující jedince v národě. Stejně jako nebudou v zásobě žádné národy, nebudou v zásobě ani lidé. Proto dnes existuje nebezpečí v celistvé, všeobecné, neodvolatelné formě, jakou jsme až do nýnějška neznali. Toto podstatné znamení moderního světa vneslo do dějin lidstva odstrašující odpovědnost, která se týká všech jeho činů, lpí na všech jeho zločinech a stává se tak odpovědností věčnou.  Jenže moderní člověk, který denně přestává tolik strachu, nemá z žádné věci větší hrůzu než z odpovědnosti. Aby zahalily tuto odpovědnost, již zvěčnily vlastními skutky, tváří se moderní demagogové, že hospodaří tak, jako kdyby nebyly moderní:  jako kdyby lidstvo mělo navždy mít nějaké rezervy : jako kdyby po plánovaném převratu mělo přijít jakési vyměnitelné lidstvo.  Dnes je však zapřaženo  celé a jediné lidstvo a žádné jiné už nepřijde. Neboť již dnes jsou zásoby země téměř vyčerpány.

Charles Péguy – Eseje

Vydalo nakladatelství Votobia 1993

Přeložil Jan Sokol

Doslov Ivan Slavík 

Náklad neuveden