C E S T O V N Í    D E N Í K

 

 

 

OPTICKÝ KLAM je, když dvě paže vytvoří otáčivým pohybem  okem viditelný kruh. Jestliže je pravda ve víření slov,  jaká je její podoba, když slova znehybní?

 

PSÁT POEZII je zpočátku velmi snadné, ale čím více se  dostáváme pod kůži tomu z čeho vidíme povrch, tím narůstá i  naše kritičnost. Stává se zdánlivou přítěží a strážcem  našich slov. Jakási cudnost srdce nám uzavírá ústa.

 

ČLOVĚK musí být nemocen, uzdravit se a znovu onemocnět, aby dokázal posoudit zdraví a nemoc.

 

JEDNOU pomine všechno napětí a všechna slova budou  roztříděna podle své váhy. Zmizí řetězy příčin nebo se  stanou nedůležitými. Skutečnosti všedního dne vstoupí do  obrazu už jen jako podkladní materiál.

 

MNOZÍ toužící po jistotě a neproměnlivosti iluzí odmítají  změnu. A tak teprve mrtví se stávají jejich vlastnictvím.  Ta neproměnlivost činí smrt strašnou i velkolepou. Cosi  zabydleného v pohybu se stane věcí.

 

LŽI, kterým všichni věří, jsou ve výhodě proti pravdám,  které jsou neuvěřitelné.

 

PO OSVOBOZENÍ z přímé nadvlády násilí přichází násilí  souvislostí a vztahů.

 

ZAVŘEL JSEM svůj stín do tmavé komory a řekl si, rozplyne  se ve své podstatě. Ale prchaje před ním, vidím, jak  prolézá klíčovou dírkou a běží za mnou.

KONAT NÁSILÍ je totéž jak říci jsem pitomec, nic lepšího  jsem nedokázal vymyslet.

 

NEJNIČIVĚJŠÍ a nejbrutálnější síla na světě je lidská  hloupost, když ta vytáhne do boje, nemusí o ničem  pochybovat.

 

POZORUJI, jak si transparent s heslem "Za lepší zítřky"  stavíte tak nešikovně, že vám zcela zaclání výhled.

 

NESPOKOJENOST nespočívá ani tak v tom co nemáme, ale daleko  více v tom, jak moc si dovedeme uvědomit co nemáme.

 

KRITICKÝM MÍNĚNÍM o druhých bráníme své mínění o sobě.

 

CO MŮŽEŠ udělati dnes, posuzuj z hlediska toho, kdo bude  zítra soudit včerejšek.

 

NIKDY neříkej "nikdy". Čas mívá občas opačný názor.

 

SNAD ani nezáleží na tom, jakou mám sílu, ale spíše  domnívá-li se soused u stolu, pán sedící přes celou délku  sálu i obsluhující číšník, že když si umíním zpřerážet jim  nohy, tak že jim je určitě zpřerážím.

 

NEZÁVIDÍM úspěšným ani nelituji mučedníky, všechno se tak  rychle mění, že bych si mohl poplést lítost se závistí.

 

VELIKÉ IDEE, to jsou takové balónky. Když se moc nafukují,  uletí.

 

ROZSVÍCENÁ MĚSTA a rozsvícené hřbitovy vypadají z dálky  téměř stejně.

 

KDO SPĚCHÁ, spálí mapu, kde je vyznačen směr, již před  rozedněním. Vždyť jak jinak by si posvítil na cestu?

 

NEBOJ SE marnosti. Je-li vše marnost, i ona je marná.

 

CHCI-LI poznat člověka, dávám pozor, jakým vtipům se  nejvíce směje.

 

KDO má strach, má o nepřítele víc.

 

I NIC je něco mezi něčím a něčím.

 

TAK MNOZÍ, chtějíce pochopit svět, berou dalekohled a  nepoučeni nahlížejí do obrácených čoček. Proto se jim věci  vzdalují, místo aby se přibližovaly.

 

JE ZAJÍMAVÉ, jak pravda, ryzí pravda, může znít falešně a

 pokřiveně, vstoupí-li do prolhaných úst.

 

PŘEPLNĚNÉ TRAMVAJE mi připomínají peněženky nabité drobnými  mincemi osudů.

 

OVCI ZA OVCÍ odvádí vlk a ohrada je stále ochotnější  otvírat se loupeživým výpadům.

 

FOLKLÓR je řeka, jejíž tok se téměř zastavil. A přesto se  po nás žádá, aby byl dále nazýván řekou. Zvyky mají  hodnotu, vedou-li dialog s dobou. Stanou-li se pouhou  vzpomínkou bez pokračování, nemluví již k našemu citu a ztrácejí smysl své existence.

 

JAK MŮŽE být krásné, co není naplněné? Pochopení krásy je  setkáním dvou obsahů. A tak nemusí být chtěné, nemusí být  popsatelné, ale nemůže být prázdné.

 

SLOVA jsou přesná, ale marně buší na bariéru hluchoty,  nejsou-li elektrizována vztahem mezi mnou a tebou, nikdy  mezi mnou a jimi, ale vždy mezi mnou a tebou a to, byť jsi  měl nespočet tváří, byť jsi byl v několika jednotlivcích.  Porozumí-li si naše touha, pak slova, souhlasím, jsou velmi  přesná.

 

STŮJME ZA SÍLOU dobrého mlčení. Mlčení, které je ve shodě s  naší láskou. Není silnějších okamžiků nad ty v kterých  mlčíme při vědomí, že slova by rušila jako nadbytečná.  Stůjme proti mlčení a tichu vzdornému a vynucenému. Neboť  tímto mlčením trestáme všechna svá příští slova.

 

ROZMRZELÍ svou únavou máme jedinou naději. Jiní přijdou po  nás, čerství a zaujatí, plní víry.

 

NAŠE DNY jsou jako cihly klenby, v kterých je rozložena  obrovská váha. Nevíme, který z našich dnů je vazníkem,  místem, které rozhoduje o pevnosti nebo sesutí.

 

VLAKY přetrvají obraz těch, kteří nastoupili, všechna  zpoždění a nedostatečnost. Od všeho oproštěny stále budou  představovat dálku.

 

DOBŘE VÍME, že za odvahu se platí, ale již vůbec si  nechceme připustit, že jen odvaha nás dokáže obdarovat.

 

ČLOVĚK MŮŽE stokrát vědět, že je marné přít se s hlupáky.  Ve chvíli, kdy se projevíš činem, jsou tu. Pro hlupáky je  čin tolik, čím je můrám světlo. Dokud ho neuhasí nebo  neshoří v plameni, nedají pokoj.

 

NĚKDY jsou hlupáci pro nás úplným dobrodiním. Stíní nám a  nutí bojovat i tam, kde bychom v pohodlí odpočívali. Tak  jsme vlastně jimi provokováni k růstu, k překonání přítomné  chvíle.

 

ZLODĚJ KŘIČÍ: "Chyťte zloděje!"

Je to staré a nikdo už nenaletí. Tak stojíme a sledujeme  jeho pohyby, tu chamtivost s kterou si plní kapsy, tu  samozřejmost se kterou nás přehlíží.

Překážíme. Ale hrůza. Nakonec jsme obviněni z lhostejnosti  a spoluviny.

Jím. Právě jím. A to všechno proto, že jsme se nerozběhli  pronásledovat výmysl.

 

RÁNO jsme objevili před domem loužičky krve. Rozstříknuté  kapky byly jak střípky červeného skla. Vedly někam daleko  do polí. Celý dům se shromáždil k přešetření události.  Fantazie slintající po dramatech se rozjela naplno.  Sousedka z osmého patra si vzpomněla, jak večer zahlédla  dvě krvavé svítící oči vykukující mezi popelnicemi. -  Kousek dál, za keříky rybízů, ležel cizí, rozsápaný člověk.  Sníh pomalu padal a zakrýval odporné rány. Nebyla to  příjemná podívaná, ani to nebylo dramatické. Děj byl  uzavřen a tak jsme mu nevěnovali pozornost. Nakonec jsme  rozhodli a každých pět metrů okolo celého domu rozmístili  cedule s varováním: "Zákaz vstupu psům bez dozoru, obzvláště pak vzteklým  a nebezpečným, kteří by chtěli ohrozit nás, mírumilovné  obyvatele domu."

 

TAM, kde generace otců podklesává v kolenou, my povstáváme,  abychom vstoupili do mezery. Ještě neotlučení tak  dopodrobna, že by nás vítr nepřekvapil, led nepodtrhl ale  i tak neotlučení, že slézáme hory pro ně již příliš strmé,  pro ně již příliš vzdálené, pro únavu jejich očí téměř  neviditelné.

 

MALICHERNÉ usilování mnoha lidí má předpoklad v jejich  neschopnosti nejen pochopit, ale vůbec se dotknout podstaty  života. Vždyť ten, kdo dovede spoluprožít velikost notové  partitury, netouží být užitečný tím, že kritizuje kaňku v  levém rohu nahoře a otisk mastného palce v místě, kde se  obrací list.

 

POTŘEBOU této chvíle je dát nový smysl pojmům, které byly  devalvovány, a to přesně ve jménu starozákonního: "Nebudeš  bráti jména Božího nadarmo...". Potřebou této chvíle je  nalézt znovu cenu života.

 

DOKUD JSME MLADÍ a chceme si osvojit nějakou zručnost, žene  nás pocit,že ještě nedokážeme všechno,čemu jsme schopni se naučit. Ve stáří jsme naopak postrkováni přesvědčením, že ještě dokážeme všechno, co jsme kdy dokázali.

 

KDYŽ padne strom, zmizí stín, odletí ptáci, zvěř odejde  jinam. Zbude jen hlína přidržená kořeny, místo úrodně  připravené.

 

JAK je to romantické chtít lásku podle toho nebo onoho  vzoru. Ale doba v které žijeme sama stanoví hranice. A když  to jinak nejde, klidně si dupne a řekne - jen sem a dál už  ne.

 

TŘEBA se mi někdy bude zdát o kouzelné krajině. Ale z  přílišného okouzlení půjdu stále jen po okraji, zvyklý na  samé obyčejné věci.

 

JE OSUDEM básníka být ve věčné opozoci, neboť jeho domovem  je budoucnost. Z budoucnosti věci přítomné chvíle nikdy  neodrážejí lesk bezvadné podoby. Budoucnost to je překonání  přítomné chvíle.

 

BUDOUCNOST, to není představa tajemníků, to není sen ani  příští patro iluze. Budoucnost, to je klíček, který vyrazí  ze zabláceného zrna k vítěznému rozhrnutí hlíny, k  vítěznému ohlášení nezbytnosti.

 

BÁSNÍK, není podoba, jméno, místo na zemi, to není soukromí  v kterém se odehrává jeho život, ale zápas slova, které  útočí na nedobytné pevnosti, aby je učinilo dobytnými.

POMALU se rozplynul čas, kdy dokonalost byla  zadostiučiněním dlaně. Jen udržovat věci v pohybu je  příkazem dne. Snaha, aby to nějak jelo, aby se kola  otáčela.

 

ČAS jsou kilometrové značky pevně usazené v hmotě vesmíru.  Letíme kolem nich, míjíme je a zdá se nám, že čas utíká. Je  to stejné, jako když při jízdě vlakem pozorujeme ubíhající  krajinu.

 

ŘÍKAJÍ: Nevstupuj do žádných uzavřených pokojů, nejsou-li  popsány. Jdeš a tvůj oheň utíká před tebou. Touhy tě ženou  do neznáma a někdy chybí jen krůček, aby ses stal  služebníkem. Třináctá komnata neskrývá jen oběti  modrovousů, ale i poznání, které může mít váhu rozsudku.

 

BOJÍME SE o všechno, co máme. I naše naděje je poznamenaná  strachem. V bolesti couváme před právě začínající láskou,  strachujeme se o ni, chceme ji prožít. Známe pády  opotřebovaného citu, ale stále se utěšujeme, že snad  existuje výjimka. Z hlíny zrozeni utíkáme před svým osudem.

 

TOMU,KDO JE MILOVÁN,je odpuštěno mnohé, zatímco nemilovaným i vločka sněhu přitíží na váhách vychladlého srdce.

 

VÍM,ŽE NENÍ nad poezii hlíny. Neboť to neuchopitelné, až k  nevyřčení vzduté, sítem bláta procezené, skrze ni doroste  do nového květu.

 

PODLÉHÁME zoufalé chtivosti, saháme po věcech nedovolených.  Naše dny jsou podobné dvěma miskám, které se neustále  převažují.

 

PATŘÍME K VELIKÉMU a plnému lidství o které je po  tisíciletí veden boj. Různí panovníci a ideologové si  přivlastňují prach našich mrtvých soudruhů, zatímco  lhostejný a poslušný dav ušlapává živé.

NEJVĚTŠÍ MOUDROST je vyhnout se moudrostem.

 

JE NEUVĚŘITELNÉ, jak i lidé, kteří si dokáží vytvořit  vlastní názor na práci druhého, potřebují oficiální  potvrzení toho, že se nemýlí, že mohou od srdce zatleskat.

 

MĚLI BYCHOM ZAČÍT přemýšlet. Ne jak vyzrát nad životem, ale  jak naplnit život.

 

POHÁDKY jsou manifestem lidskosti, věčnou nadějí ve  vítězství sil dobra nad zlobou a mocí všeho pokřiveného a  nečistého.

 

OČ SNADNĚJI se sejdou lidé v bolesti. Štěstí nese v sobě  téměř vždy kus sobectví, strach z narušení. Štěstí, úspěch  a spokojenost svazují ruce připravené k činům.

 

NEVYTEKLA ani kapka krve, jen slovům podřízli hrdla a slova  trpěla tiše, protože neměla ústa.

 

NÁHLÉ nebezpečí nás může překvapit, srazit, ale není  schopno učinit nás zbabělými. Jen do drobných kapek  rozmělněný strach rozleptává srdce jinak odvážná.

 

JAK se pokrok řítí dopředu, stáváme se jen roštím pod  kola, které má zabránit, aby vůz uvízl v narůstajícím  blátě.

 

NENÍ možné minulost zapomenout ani zapřít. Ona je jádrem, z  kterého vyrůstá strom, v jehož koruně budoucnost pohupuje  dozrávajícími jablky.

 

PŘI HLEDÁNÍ souzvuku neočekáváme zisk, veliké zážitky,  mechanické uspokojení svých přání. To všechno je věcí  druhotnou, z porozumění nepostižitelně vyplývající.  Začátkem všeho je ruka, která vychází vstříc ruce  partnerské, myšlenka, jež se spojuje s myšlenkou druhého.  Zodpovědné hledání blízkosti, nesentimentální a čisté, při  kterém se uskutečňuje výměna přesahující naše chápání.

 

JAK NEVĚŘIT v existenci zázraku, jestliže chceme plně  vnímat. To nepřestávající úsilí věčně bořené časem,  každodenní utrpení jen stopově přerušované chvilkami  radosti, čím by bylo zhodnoceno? Je možné bez přítomnosti  zázraku, třeba neviditelného, nepropadnout pesimismu a  rezignaci?

 

TAK MNOHO hloupých slov se říká o poezii. Jen velká  trpělivost má naději, že otevře uši zanesené tou pustotou.  Jen veliká vůle k činu může z chaosu vytvořit řád. A to ne  z rozhodnutí a chtění, ale sestupem do jeho bezbřehosti, do  nejtupější prázdnoty, k hledání odezvy mezi stejně  trpícími.

 

JE NEMOŽNÉ poznat zemi podle jejího zevnějšku, podle staveb  a tržišť, podle kůže, která pokrývá myšlenky, dech a duši.  Jako všechno jiné i zemi lze poznat jen skrze lásku. Ne  pohledy zvědavými a doteky chtivými, ale sestupem do její  ryzí obyčejnosti.

 

VĚCI, kterými je člověk obklopen, jen zdánlivě kupuje nebo  dostává. Ve skutečnosti k němu přicházejí cestou zázraku.  Stejnou cestou, kterou je přitahována nenávist nebo láska,  velká rozhodnutí, život i smrt.

 

HLADINA je bez pohybu, jakoby všechen život zmizel. Když ji  rozvlní vítr, náhle ožívá. A přece, narůstání a dravost,  všechen skutečně živý pohyb, zůstává dál skrytý pod odrazem  zrcadlení.

 

POSLÁNÍM kamene je nehybnost, posláním vody pohyb.  Dostane-li se kámen do pohybu, ničí všechno kolem,  znehybní-li voda, zkazí se. Jistě i člověk má své vymezení,  z kterého nemůže beztrestně vystoupit.

FILOSOFIE prostého člověka je prostá. Věci se dají měnit  trpělivým působením síly. Snad to není hrdinské a veliké z  pohledu přihlížejících, ale jaké je k tomu zapotřebí  odvahy. Odvahy o to větší, že není soustředěna v jedno  veliké rozhodnutí, ale musí být neustále zkoušena  nekonečnou řadou ostnů každodenních překážek.

 

PŘI VÝKOPECH v podlaze místního kostele mne napadá: Ty  kameny zde, násyp již tolikrát přeházený, nemají jen svou  prostou váhu. Snad žádné jiné kameny nebyly tolikrát vzaty  do lidské dlaně, tolikrát použity a po stu, dvou stu letech  znovu vytrženy z nehybnosti, znovu složeny v tvar  dokonalejší. Nestaly se již tímto lidským dotýkáním něčím  cennějším a smysluplnějším než je jejich kamenná podstata?

 

CO SE ODEHRÁVÁ v našich představách, je již částečně na  cestě k uskutečnění. Naše myšlenky a sny jsou podkladní  vrstvou budoucích cest.

 

NEJTRVALEJŠÍ obraz doby zůstává v stavbách, které po sobě  zanechala. Po staletí to byly převážně chrámy, jejich  přínos, vzato pohledem počtářů, nenesl zisk, nezvyšoval  ekonomickou sílu společnosti, byl přeneseně i doslova  nadstavbou člověka. Jakou stopu po sobě zanechá naše doba? V čem se přiblíží z pohledu budoucích lidí závažnosti? Vždyť všechny její monumenty jsou stavěny ne jako hold, ale z domnělé nutnosti a nezbytí, vždy již poněkud se zpožděním za  společenskými potřebami, jakoby dluh vůči zemi narůstal a  stával se nedobytným.

 

NEVĚDOMÁ hrubost od blízkého člověka zraňuje dvakrát. Mimo  bolest, kterou působí svým jednáním, vyvolává i lítost nad  člověkem, který propadá pod hladinu našeho hodnocení a  nevědomky snižuje i sám sebe.

 

BÁSNÍK je povinen být věrným a neúplatným vykladačem svého  pohledu. Bez podřízenosti, ale i bez svévole. V kázni  dobrovolně přijaté stává se členem neviditelného řádu.

 

CHCEME, aby všechno probíhalo rychleji, mnohem rychleji.  Snad bychom byli ochotni překročit a darovat času léta  netrpělivého očekávání. To však nesmíme, a ani to nesmíme  chtít. Neboť i my jsme zapřaženi do káry, kterou si přejeme  vidět někde v tušené dálce.

 

JEN malé věci mohou dozrát ve chvíli.

 

NEUVĚŘITELNÉ, čím větší získáváme svobodu, tím padáme do  hlubšího otroctví.

 

STÁLE vzrůstající požadavky okolního světa vyvolávají naše  stáhnutí do obranného postoje. Čím více se však stahujeme,  tím více se zužuje náš život. Nakonec je všechno úsilí  promarněno v planých obranách. Bez radikálního přetnutí  vlastního ústupu, odmítnutí vnucených pravidel hry,  ztrácíme naději nejen tam, kde jsme ústupní a povolní, ale  v celém zaměření své bytosti.

 

NAPSAL BYCH BÁSEŇ, ale planý strom v zahradě stíní květům,  a tak jdu, abych skácel planý strom a vyčistil zahradu. Co stíní květům, stíní i básni.

 

VĚCI veliké a krásné se odvíjejí mezi lidmi ne z jejich  chtění porozumět, ale z jejich připravenosti porozumět.  Nesetkáváme-li se v tichu, slova nic nevyřeší.

 

PŘEKVAPUJE MĚ rozpor v jednání lidí, jejichž pracovní náplní je kultura. Ten stálý, znetvořený pocit zodpovědnosti, to  bolestné, špatné svědomí slabochů. Jsou to lidé pasivní,  netvořiví, zabydlení v pilátštině. Kdo z nich si uvědomuje,  že člověk není zodpovědný jen za to, co udělal, ale mnohdy  daleko více za to, co neudělal?

 

JSOU NA OMYLU ti, kdo věří, že láska je více omámením než  službou. Selžou a propadnou ve chvíli, kdy podrobnosti  služby zazní skřípavě jejich zvědavým uším.

 

NEJEN v tělesném smyslu slova platí, že rány se čistí krví.

 

PŘINESL JSEM ke stolu čtyři tulipány. Malíř, který seděl  proti mně, řekl: Je to škoda uříznout kytku a nenechat ji  vyrůstat ze země. Mluvili jsme o květinách. Později jsem  znovu uvažoval o tom, co jsme mluvili. Podvědomě jsem  věděl, že květ musí být darován, ale teprve v této chvíli  jsem nalezl pravdu jeho krásy. Znám přece od dětství, že  květy v zahradách se ořezávají a cibulky tulipánů zvedáme ze země k zaschnutí. Ponechány samy sobě,nestanou-li se  darem, ztrácejí plnost a zplaní.  

 

PRO NIKOHO není omluvou, že věci nejdou tak, jak bychom si  přáli, že se nedá nic dělat, že nic nedokáži. Opravdové  úsilí už svou existencí vytváří prostor pro čin, je samo  činem. Někdy je prostor sevřenější, jindy širší, ale vždy  je skutečný.

 

JEDINĚ ODVAHA, odvaha riskovat bez domýšlivosti, bez sebelítosti, jen odvaha přijmout riziko, má naději prolomit  nehybnost lhostejnosti, neboť je nositelem naděje, je  činem, pohybem k cíli.

 

JÁ JDU za tebou a ty za mnou. Žádná ryzost slov nás  neprovází, jako by poezie byla prokleta. Štěrbinou v stěně  nahlížíme kamsi, kde je jen ticho a touha trvat.

 

JSOU LIDÉ, kteří svým narozením jakoby zapadli do  šestiúhelníku lidské plástve a nic a nikdo s nimi nepohne.  Nikdy se nepřestěhují, nikdy nezmění zaměstnání, jejich  zájmy se soustřeďují kolem vlastních kořenů. A jsou jiní,  opak těch, o nichž byla řeč, neustále nepokojní, vždy  hledající něco nepostižitelného, odklizeči překážek,  likvidátoři cílových pásek, nositelé břemen, věční milenci  cest. K nim bych chtěl patřit. Je to možná iluze, ale i ta je něčím, jestliže mne pobízí.

 

PAPÍR A TUŽKA jsou dvě samoty předurčené k setkání. Dvě  vyzývavé samoty. Proto se hledají, nacházejí a obdarovávají. Jejich paměť  překračuje tisíciletí nebo vyhasíná v právě dopsaném slově.  Možná je krása v jejich tvaru, účelnosti a dokonalosti, v  jejich blíženectví. Ale teprve ruka, která je spojuje,  myšlenka, která je naplňuje, člověk dávající jim pouta  svého úsilí je dokáží převést do světa živých věcí. Ve svobodě své osamělé existence by zůstali ničím,  tisíckrát ničím, o to marnější, jsou-li krásné.

 

ZIMA se rozpadá na dvě části. V té jedné je každá příjemná  chvíle jen oddechem před mrazivou vlnou, okamžikem slabosti  mrazu, zatímco v té druhé nejtěžší zledovatění je už jen  překážkou, uklouznutím jara, couvající hrozbou. Napohled stejná metelice dostává v našem vědomí dva  nesrovnatelné tvary.

 

JE ZAJÍMAVÉ, jak světový názor, životní idea, angažovanost,  pozvolna vstupuje do každého z našich činů. Přitom tato  myšlenková svázanost, zajetí ideou, je jediné možné  východisko našeho života.

 

KOLIK potkávám bojovníků proti všemožným konvencím, nevkusu  a frázovitostem. O tom, jak je to marný boj, svědčí jeho  neúčinnost. Připadá mi to, jako když v kopřivovém houští  odstřihujeme jednotlivé lístky v bláhové naději, že snížíme  životnost kořenů a rozvátých semen.

V HOVORECH "H" kdysi Horníček v odpovědi na otázku: "Jak  to, že dokážete pohotově mluvit k jakémukoliv dotazu?"  řekl: "Neodpovídám na otázku, ale prostřednictvím této  otázky na své téma."

 Totéž, svým způsobem šikovně či neobratně, dělá každý  člověk, který je postaven před řešení úkolu, který se  vymyká jeho zvládnutí.

 

 JEDNÁME NEROZUMNĚ, i když se naše jednání zdá  odůvodnitelné. Ničíme plevel, který je oku nepříjemný, ale  současně s ním ničíme všechno, co žije v jeho kořenech.  Nejnižší příčka žebříku je podtržena a přitom nevíme, kam  až mohly dosáhnout jeho nejvyšší příčky.

 

NESNAŽTE SE nikdy spekulovat se svou pomocí! Je to těžké  dávat neviditelně. Je to téměř nemožné zůstat mimo  vděčnost, ale je to jediná pomoc, která je skutečně účinná.  Všechno ostatní je podivný obchod, na kterém nakonec  prodělají obě strany.

 

PŮVODNOST,osobitost,  to všechno je v jediném. Stejně, jak si  jsou podobná mnohá lidská uklouznutí, mnohé úniky nadšením  a zatracováním, tak si je nepodobná upřímnost lidí, neboť  právě ona je zrcadlem hloubky a opravdovosti člověka. V  tomto rozměru není dvou stejných lidí.

 

CHCEŠ PO MNĚ nemožnost, když říkáš: Buď básníkem této  chvíle. Je to nemožné nejen proto, že tato chvíle není, ale  pro sám smysl slova básník. Vždyť řeka protékající kolem se  na vteřinu nezastaví. Mám-li hovořit o vlnách, mohu je  hledat jedině v dálce. Mám-li hovořit o podstatě vln, musím  projít kamenitým dnem řečiště, nehledat jejich teď, neboť  jediným teď pohybu je zachycený dojem. Jedině mnou se  svazuje voda odcházející s vodou tušených dálek.

 

VELIKOST MOŘEPLAVCE nikdy nebyla v kráse jeho flotily, ani  v poctách, jichž se mu dostalo u dvora, ale v plavbě samé.  V překonání té hranice, kde se již nemohl opřít ani o  jistotu své víry, kdy sám a v pochybách, obklopen  nepřátelskou nedůvěrou, směřoval k nové zemi, aby činem  odsunul hranici nejistoty a nalezl smysl a cíl svého  hledání.

 

VE SVÉM ŽIVOTĚ jsem poznal několik málo lidí, kteří si přes  svůj dospělý věk dokázali uchovat dětské vnímání světa. Poznal jsem i jiné lidi, kteří se o cosi podobného  pokoušeli. V pitvoření hráli divadlo sobě i jiným,  zabořeni do naivity uhýbali logice v domnění, že je doménou  dospělých, přehrávali úsměvy, protože dítě se přece dokáže  tolik smát, ctili útržkovitost, neboť podle jejich - dítě  je ve svém projevu ještě tak velmi nezakotvené. Děti však  poznají tuto nepravdu. Třeba ne hned, ale v době proti  dospělým o mnoho kratší. Poznávají to svou logikou, která  je podobna instinktu. A je-li jejich výkřik zdánlivě  naivní, tedy ne pro nedokonalost poznání, ale z neumění  vyjádřit se, z nedostatku technických prostředků, z malé  vycvičenosti v tom, čemu svět dospělých říká rozumný  dialog.

 

PŘEDNES BÁSNĚ, to je v první řadě předání sama sebe,  pochopení sama sebe a zvládnutí sama sebe. Je to jedno z  nejhlubších cvičení ducha a srdce. Bez tohoto prvního  předpokladu je všechno další domem bez základů, mrtvou  dovedností.

 

ZNÁM dosti schopných lidí, kteří zcela záměrně odhánějí  všechno, z čeho je cítit velikost. Bojí se uklouznutí k  sentimentu, banalitě, frázi. Ale opravdová velikost je vždy  na pomezí, blízká nepochopení a směšnosti. Je proto škleb a  karikatura správnější, staví-li nás jaksi samo sebou nad  věc?

 

JSOU PRAVDY, o nich nevíme, a přitom prostupují všechen náš  čas. Stejně tak i lži. Jako had, ujídající kořen jabloně,  neviditelná příčina schnutí. K čemu je zevní ohledání  stromu, povrchní domněnky a rozhořčování nad nedostatkem  plodů?

 

V NAHODILÝCH seskupeních jiskřivá velikost slova prolétne  jen jako padající hvězda. Nestane se sluncem rozdávajícím  život, ale pouze matně ozáří krajinu, v které tušíš děje  skutečného pohybu.

VŠECHNO UMĚNÍ je balancováním na laně nad propastí banalit.

 

REGIMENT nijakých já dává jen nijaké my. Konstelace  velikých já dokáže sehrát velikou hru, obsáhnout svou dobu,  popsat ji a její myšlenky předat všem lidem. Taková jsou  pravidla, že velká síla prosazuje veliké věci, zatímco  slabost couvá i před malichernou překážkou.

 

NĚKDO je člověkem, jen doroste, někomu to trvá. Někdo se  nedočká do nejdelší smrti.

 

VEDEME-LI rozhovor s člověkem o věci, která se bytostně  dotýká jeho života, nestačí snésti argumenty pro naši  pravdu. Mimo hranice pravdy a nepravdy existuje ještě něco,  jako ochranná skořápka závislostí, sebeúcty a osobní víry.  Chceme-li přesvědčivě dokázat svou pravdu, je nezbytné tuto  skořápku rozbít. Ale pozor, rozbití již nelze vzít zpět. Je  pro nás závazkem, jestliže něco takového uděláme. Máme v  takovém případě co nabídnout oplátkou? Je dotyčný člověk  schopný nabízené přijmout? Nevháníme ho svým jednáním do  slepé uličky? A jestliže ano, stojí cíl, kterému to má posloužit, vůbec  za to?

 

JAK KRUTÝ JE omyl, domnívá-li se někdo, že rozhodnutí k  nesvobodě jej zbaví nutnosti o cokoliv bojovat.

 

PRÝ SI SMÍME PŘÁT pouze to, co je možné. Naštěstí nikdy s  určitostí nevíme, kam až sahají naše možnosti.

 

ŽIJEME V ČASE jehňat běžících vstříc noži, v čase něžných  ostřic a hedvábných trnů, v čase jedovatých pohlazení a  polibků Jidášských.

 

ZNÁM LIDI, kteří dokáží dávat rady k ničemu. Dovedou se  ptát, zda něco nepotřebujeme, a to právě ve chvíli, kdy  naše potřeby bubnují na jejich okna, když vidí, jak se nám  udroluje zem pod nohama. Oni ale řeknou: "To nic není. To  já jsem onehdy spadl a málem jsem si zlomil nohu."

 

PŘIŠEL KE MNĚ bývalý kolega. Zastavil se u mého stolu a  povídá: "Pojď si k nám sednou. Jsou tam chlapi z dílny." Řekl jsem: "Nezlob se, radši ne, už dělám jinde. Já k vám  už vlastně ani nepatřím." Byl trochu v náladě. Chytil mě za rameno a pokračoval: "Co  nepatříš. Jak to, že nepatříš? Ty, co mezi nás nepatří, ti tu dneska nejsou."

 

JEDNOHO DNE přijde okamžik, kdy si uvědomíme, že jsou tu  již jiní, kteří mají proč se rozhořčovat a protestovat.  Křičet tím hlasem, kterým jsme křičeli my, obracet náš čas  do svých souvislostí. Jak mnoho nám bude chybět, abychom  jim stačili.

 

OBRACÍM SLOVA na rub, na líc, koukám z vrchu, ze stran,  zevnitř, jestli i po vyslovení zbyde z nich víc než dozvuk  plané řeči.

 

DĚJINY jsou dílem neopatrných.

 

PROČ jste tak opatrní? Copak netušíte, že jsou již  připraveny záminky, které nepotřebují vaše uklouznutí?

 

NEJDELŠÍ ČEKÁNÍ je čekání v běhu. Samota nejvíc je sama na  veliké slavnosti. Smutek je nejsmutnější uprostřed veselé  písničky.

 

PŮJČUJEME SI z vteřin a dnů, až nám také jednou řeknou  "Nemáme".

 

JIŽ NA PODZIM, ve chvíli dozrávání, kdy v plodu dovršeném  ztmavnou jádra a stanou se samostatnými jiskrami života,  začíná jaro. Již v té chvíli existuje něco jako příslib a  začátek logické řady. A možná, že jaro přichází mnohem  dříve, že se jeho dny prolínají se vším časem, neboť  začátek je vlastně jen pokračováním a konec vymezením  jednoho skupenství.

 Snad proto, jdu-li po lesích nebo loukách Vysočiny,  nikdy neprocházím prázdnotou. Tráva, květiny a stromy,  které potkávám, nevědí nic o smrti, neznají slovo konec a o  zimním spánku mohou vyprávět jen vnější ozdobou listí. Co  se však děje v kořenech, co se odehrává v rozfoukaných  padáčcích pampelišek, to neustálé předávání, ta nikdy  nekončící práce tolik podobná lásce, ta neví o smrti  pranic. Je něco jako úsměv v tváři mé krajiny, v tom věčném  dni jara, které má svůj vrchol i bod ozdobený červánky  odcházejícího slunce. Vítězný úsměv naplňující celý vesmír  a sahající až k tajemství síly, která nezná marnost ani  v nejmenším zrnéčku života. Co je bolest prohry a úspěch  před touto nikdy nekončící obnovou? Vždyť co je věčné,  nezná porážku, a co je nezlomné, nemůže být zlomeno. I tato krajina je bita bouřemi, pálena mrazem i  sluncem, bičována provazy divokých dešťů. Ale čas odklízí  všechny stopy, vymleté břehy znovu zaplňuje a tomu, čím  jsme se honosili, navléká masku směšně shovívavou. Někde  uvnitř nás rostou tytéž stromy, voní táž mateřídouška a  poletují stejné padáčky pampelišek. I v nás, hluboko  zasutý, trvá první den jara. Běžíme-li za ním, zabloudíme v  krajině, chceme-li však jen obyčejně žít, je s námi.

 

CO JE UKRYTO za slovem léto?Schody od prvních pupenů pokryl  déšť okvětního listí, úlitba zemi odkrápala s rosou. Jaká  cesta zde byla zdolána, jaká svěžest pobořena, aby se  otevřel prostor košatosti a naplnění. Noci jsou krátké,  samet kočičích hřbetů vytlačuje lunu z hřebenů střech. Na  jedinou vteřinu neztichne hlas narůstání. Tma zrazená  ptačím křikem uteče dřív, než se objeví první červánek.  Lítáme v tom, zaskočilo nás to. Přes den chráněni dlaní  stínu ještě dokážeme uhýbat a kličkovat, ale když se léto  propaluje i nocí, nevíme kudy kam. Malátnost horka i  ospalost teplých dešťů má nejednou moc nepředstavitelnou.  Jakoby i v nás probíhal růst dužiny sající z vody, a naše  kůže k prasknutí napjatá přijímala pečeť slunce. Oč jsme slabší a bezbrannější oproti stromům, které pevně  zakotveny rostou k pevnosti nebo přelomení. Koho chrání náš  stín, koho přivolává, čeho je podmínkou? Nemůžeme růst sami  pro sebe, a přece telegraf země mlčí k našim kořenům. I  ptáci přilétají a odlétají, jako by jejich vzkazy byly  určeny jinému, bližšímu druhu jejich zpěvu. Čas, čas nás  chce uchopit a vléci po vlastních cestách a my mu uhýbáme a  couváme před ním v pomatenost rozumu uzavřeni, neboť  neznáme jeho úmysl, cíl, ani svou roli ve hře, která je  rozehrána.

 

JE PODZIM, kouzelný podzim Vysočiny, která pozvolna obléká  barvu listí. Podzim stojí za okny, povaluje se v naježených  strništích, vykukuje za siluetami pařezů hlavičkami  václavek. V podzimu je naděje. Práce byla dokončena, stromy  spouštějí své listy do povadlé trávy, kořeny stahují mízu k  svému bezpečí. Bývá-li náš podzim smutný a šedivý, není to  věcí jeho barev ani jeho pádů a odcházení. To jen oči se  ještě nenaučily vidět pavučinovou zákonitost krajiny. Ano,  jsou tu blátivé cesty, cesty samý výmol a zákrut, cesty až  cestám nepodobné. Jsou tu i kaluže, nahnědlá břečka, která  nutí k pozornému našlapování. Je tu i tráva, které se říká  ostřice, protože dovede rozříznout dlaně neopatrných. Ale v  kalužích se odráží měsíc, a tráva, která zraní člověka,  dovede s neobyčejnou lehkostí nést na svých listech  krupičky rosy.

A potom zvedněte oči od detailů a zkuste prožít celý obraz.  Ty lesy, kopce, všechno spojeno v jedné krajině.  Je opět podzim. Podzim plný tiché a milostně znějící  písně. Ani se nenadějete a žijete s ní, jste vtaženi do  hry, jste sami rozehráni. Je to krásná hra, hra na trvání v  stále plynoucím čase.

 

MYSLEL JSEM, že je kdovíjak lehké stvořit čáru přímé řeči,  odpovědět a zeptat se podle velikosti své touhy.  Bylo mi sedmnáct a to je věk, kdy štěstí pokládáme za  bolest, vlastní nešikovnost za nepřízeň osudu a skoro  všechny lidské bytosti za přízemní hlupáky. Nebudu tě  unavovat bludičkou plané vzpomínky. Ten čas, o němž mluvím,  je nenávratně pryč. Miloval jsem tě tak, jak se miluje v  onom věku. Bláznivě, sobecky a zatvrzele, šťastně i  nešťastně. Co vlastně mohu říci o své lásce? Možná, že píši  úplně cizímu člověku. Že tebe, která jsi skutečná, jsem  nepotkal ani ve chvíli, kdy se naše ústa spojila v  polibcích. Snad jsi byla o krůček dál v polo dětské  zkušenosti i o krůček pozadu v hloubce té chvíle. Já se  však dotýkal něčeho velikého, co jde až za člověka, co se  přes zkušenost a pochopení někdy ve vzácné chvíli vrací  jako vzpomínka. Jestliže ti dnes píši, není to ze  sentimentu, ani z vášně nebo touhy. Vlastně už neznám tvou  tvář, tvé jméno, tu odvrácenou stranu mince, kterou jsme  odevzdali času. A protože nemohu nijak oplatit z toho, čeho jsi byla  počátkem, jen děkuji touto chvílí, v které děravou síťkou  slov prolétl motýl vzpomínky.

 

NERAD A MÁLOKDY jsem psal dopisy. Byla to chyba.  Telegrafická sdělnost vzkazu nestačila vždy obsáhnout co  mělo být řečeno. Mezi přáteli a lidmi blízkými musí být v  době nepřítomnosti obdoba podmořského kabelu spojujícího  světadíly. Bylo nám našeptáno dny našeho času, že svoboda je  plodem nezávislosti. Snad to byl jen špatný výklad, který  nás dovedl k budování ochranných ohrádek, navlékání  opatrných masek, k samotě v davu stejně osamělých. Říkám-li  dnes, že svoboda existuje pouze v závislosti je to proto,  že jsem přesvědčen o jediném materiálu ze kterého ji lze  budovat. O materiálu, který musí být neustále obnovován. O  materiálu, jehož pracovní teplotu není možné udržet jinak  než rizikem otevřeného srdce. Mělo by se stát závazným pro mne i pro tebe, že  přestaneme hrát v aktovkách kdo z koho, že vyslovíme věci,  které uzavřeny pod ochranným poklopem strachu ze směšnosti  kysnou a otravují krev. Mělo by se stát závazným pro naši cestu k hledání vlastního já, že vystoupíme z klád opatrnosti, z klád  svévole, z klád nezávaznosti a budeme hledat průsmyk do  světa lásky. Víš dobře, že u slova tak často používaného, jako je  láska, dochází k mnoha nepravým výkladům. Stejně dobře víš,  že je vzdálena chtivosti, izolovanosti a pýchy. V ní a  skrze ni se odehrává smysluplnost našeho života. Kdo  vydává, bohatne. Kdo v ní přijímá pouta, získává svobodu. Jen ona je schopna vytvořit společenství živých,  společenství věčně se obnovující, potravu hladu, vodu  žízni, vzduch k dýchání, základ vědění i poznání sama sebe.

 

 

TRUHLÁŘ dokončil skříňku, která je zatím naplněna jen  leskem čistoty. On však ještě chvíli zůstává u té prosté a  pro jeho zručnost jednoduché věci. Odstraňuje zapomenutý  prach pilin, přihladí hranu, setře maličkou skvrnku z bílé  plochy prkna. Ještě jednou a naposledy spustí klávesy prstů  k tomu, co čeká na předání. Měl by mít básník méně lásky a méně dělné poctivosti,  když materiál, který používá. je ve své podstatě tak  opotřebovatelný i opotřebovaný, tak zničitelný a bezbranný  před mrzačící necitlivostí? Vždyť kde jinde by měly  pramenit očistné deště slov než v řeči těch, kteří chtějí  hovořit o člověku? Nezdá se mi, že by naše dny potřebovaly oživující  změny v jakési novosti, která je od nepaměti hledána v  chtění odlišnosti, která je až křečovitě doporučována. Nic  z toho. Výchozím bodem by měla být upřímnost a odvaha, a to  nejen ve slovech, ale v každodenním životě. To je jediný manifest, kterého je nám zapotřebí, jediná smlouva, kterou  můžeme uzavřít sami se sebou a věrně ji uskutečnit ve své  poezii.

 

REDAKCE NOVIN, časopisů a literárních soutěží jsou zavaleny  pracemi mladých autorů. Píše kdekdo, a lze-li pokládat  otištění veršů za jistý druh úspěšnosti, i kdekdo úspěšně.  Přitom se zdá, jako by si málokdo uvědomoval, že poezie  není pouze záležitostí slov, ale i něhy, vášní, touhy po  lidském porozumění. Lidé přece nepotřebují básně k tomu, aby poznali autora,  neobvyklé seskupení slov, lichotky a prostořekou popisnost.  Básně jsou prsty, které mají udeřit do strun. Bijí-li  vedle, i kdyby to dělaly sebezajímavěji, nic se neozve.  Každý člověk vede zápas povinností, zájmů a touhy, která  všechno současné i příští svazuje s představou ideálu.  Básník svá hledání a východiska vkládá do veršů. Nemohou to  být východiska ledajaká, protože sám pro sebe také  nepřijímá ledajaká řešení. Ani on nestaví dům proto, že by  nemohl být bez nádeničiny a výkopů plných bláta. Básník,  stejně jako kterýkoliv člověk pracující jinak, zrudne při  představě halasného pokřiku, jaká že je to nádhera stavět a  jak mu to sluší být celý upatlaný. I on, je-li upřímný a  temperamentní, popadne násadu od lopaty a zažene takového  pochlebníka tam, odkud přišel. Neudělá to proto, že nemá  svůj příští dům, svou báseň, své cokoliv rád, ani proto, že  by byl lenoch, který musí sám sebe nutit do práce, ale  ucítí v tom pokřiku něco nepatřičného. Možná jím byl  vyrušen od zaposlouchání do smíchu v příštích patrech,  možná musel zvednou oči od záhonů v místech, kde je zatím  plno odštěpků a sutě, možná se mu ten křik připletl do snu  o domě obydleném, o nějž stavbou teprve usiluje. Čtu-li některé básničky, zdají se mi být podobným  pokřikem. Takový hlas kolemjdoucích, kteří se nepořezali o  střepiny přítomnosti, a přesto se jim zdá, že nemohou  přejít jen tak beze slov.

 

V HLUBINÁCH ÚZKOSTI, při samém dně síly, v prostorách, kde  jen krůček zbývá k rezignaci, rodí se nové vědomí pohledu.  Je to obdobný proces, jaký probíhá při tavbě. Proces v  kterém se struktury tříští pod prudkými nárazy žáru, žáru,  který je pro materiál stejně bolestný jako očišťující,  stejně destruktivní jako konstruktivní, stejně zbavující  pout tvaru jako určující pouta nová. V tomto procesu je člověk s veškerou svou nadřazeností  vůči hmotě postaven na její úroveň. Není na něm, aby sám  sobě určoval čas a podmínky prověření, onoho přetavení z  přítomnosti do času zítřka. Není na jeho svévolném  rozhodnutí, aby v podstatných proudech života učinil  cokoliv, co by se stalo podmínkou jeho proměny. V každém  rozhodnutí pouze slučuje danost své osoby s nárazy jiných  já a se skutečnostmi, které z jejich jednání vyplývají. Mořské vlny nepovstaly z vlastního rozhodnutí, ale z  úderů větru. Vítr nepovstal ze svého rozhodnutí, ale z  různých teplot na různých místech země. Ani tyto teploty  nebyly vzbuzeny chtěním, ale výbuchy a požáry uvnitř  slunce. Bylo by možné takto pokračovat dál, až kam sahají  zákonitosti nepřístupné současnému vědění, až k onomu  trýznivému okamžiku, který mnohý z nás prožil v době  dospívání. K rozplynutí vědomí v prostorách nekonečné  cesty, kde již nejsou žádné opěrné body, žádné další  příčky, žádné nejistoty výše postavených příčin. Neobstojí zde, že člověk je bytost rozumná a myslící,  neboť i tato vlastnost je něčím dána, něčím utvářena a ve  výsledné chvíli rozhodnutí vychází jen z této své  charakteristiky. Oč je blíže lidské svobodě rozhodnutí,  které vyplynulo z našeho lidského úkolu, než zdánlivé  rozhodnutí svévole. Tak člověk nemůže realizovat svůj život  v této vteřině, ale skrze tuto vteřinu, která jako on  přísluší k množství. To, co pokládáme za své rozhodnutí,  je vlastně uvědomění si potřeby určitého činu. Bylo by  nesmyslné z pozic bránících svobodu člověka zaútočit na  tuto skutečnost. Neboť svoboda člověka se nezakládá na  odporování postupu, na vzpouře proti vlastní podstatě, ale  naopak na jeho pochopení a sjednocení s pohybem celku.  Potřeba tohoto souzvuku je obsažena v každém člověku.  Uvědomíme si to nejlépe. vezmeme-li v úvahu lidské zaměření  do budoucnosti. Vždyť všechna naše teď jsou tak prchavá, že  téměř neexistují. Všechny pokusy dát životu obsah  přítomnosti musí ztroskotat. Mohu-li být sebou v této  chvíli, je to proto, že tato chvíle se přežívá a nezůstává  ničím uzavřeným a vyjmutým z usilování. Mohu ji mít, protože je v rozporu s vlastnictvím. Ruší  jistoty a pozvedá ideály.

 

ZEPTAL JSEM SE, co je všednost a co svátečnost. Proč si  člověk takto rozděluje čas. Proč si buduje atmosféru  očekávání neobyčejného, kterou nakonec stejně nedokáže  naplnit jiným, než znásobenou všedností. Proč se domnívá,  že pocity se dostaví automaticky, proč spoléhá na atmosféru  něčeho, co bez jeho přispění nemůže projevit jakoukoliv  kvalitu. Vždyť čas, v kterém člověk zasadil větrolam svátečních dní,  je mimo lidské cítění. Nezná nic než příkaz svého plynutí,  nepotřebuje minulost, nezná přítomnost, neví nic o  budoucnosti. Napadlo mne, proč si člověk vybral právě toho  neosobního počtáře za strážce a vyvolávače něčeho tak  osobního, jako je pocit svátečnosti? Proč se nespokojil s  přirozeným přílivem okamžiků otevřených náhodám? Proč se  vůbec zrodila veliká iluze svátečnosti, nikomu neuzavřená a  nikoho nevylučující? Kdysi se mi zdál sen o vesmírné katastrofě. O boji  dvou gigantů a jejich vzájemném zničení. Zničení do prachu  a popele, zničení téměř dokonalého. Zdálo se mi, že vítr  vanul mezi galaxiemi a zrnéčka rozdrobené velikosti  dostávala nový tvar. V jejich otlučeném vědomí ulpělo cosi  znepokojivě krásného, něco toužícího po opětném sloučení. A  lidé, tvořící řeč, ten pocit nazvali láskou. Nedovedu si představit svátečnost bez tohoto pocitu.  Nedovedu uvěřit, že by byla vyrobitelná nebo nahraditelná  vědomím dostatku. A pominu-li sen, který je jednou z  metafor života, což sama láska nedokáže obhájit tuto touhu  po sloučení? Což není právě ona zázrakem, který proměňuje  jakoukoliv všednost? Ano, jsou dny všední a sváteční. Jsou chvíle, kdy se v  sobě ztrácíme, i dny, kdy nad sebe vystupujeme. Trpíme  otázkami, zapásíme o svůj čas. I v nás je něco znepokojivě  krásného, něco připraveného k vykročení. Jdeme příliš rychle. Snad proto je nutné zastavit pod  červeným datem v kalendáři. Zastavit a ztotožnit se s  podstatou svého nejhlubšího chtění. Na malou chvíli zastavit, neboť vykročit lze jen ze základní pozice stůj.

 

MÁLO ČASU ZBÝVÁ člověku, aby vyprávěl příběh. Život však  není určen jen časem, který je k dispozici. Nemůžeš-li  vyslovit souvětí, promluv jedinou větou. Jestliže je to  příliš neskromný požadavek, řekni pouhé slovo. A nezbude-li  ani k tomu dost času, alespoň vykřikni. Je možné, přijde-li doba nepříznivá tvému životu,  odsunout štěstí kamsi do budoucna a věřit ve změnu těch  časů. Je možné odsunout štěstí ještě dál, až za hranici  smrti, a prožít život v pokoře která dotvrdí poctivost tvé  víry. Je možné postavit proti nepřízni odhodlání a ze všech  sil a celým srdcem bojovat za zvrat k lepším dobám. Proti  síle postavit sílu, z množství zbraní zvolit tu, která bude  prodloužením tvé dlaně, aby ne cíl, ale ona dotvrdila  poctivost zápasu. Je možné přesto, přijde-li doba nepříznivá tvému  životu, pohrdnout touto nepřízní a radovat se ze  skutečností života samého. Milovat déšť jako nezbytnost  napomáhající životu. Milovat bolest, protože je ve své  podstatě vesmírnou zkušeností a nutným předpokladem  radosti, milovat noc, neboť je cestou k jitru. Dokážeš-li  to, pak tvé chápání zlomí hrot nepřízni a plnost tvého  života nahradí, čeho se ti nedostalo ve věcech vnějších. První z těchto cest je cestou podrobení a nemůžeš si  ji zvolit, jestliže jsi nepoznal víru. Druhá je cestou hrdinství a nemůžeš si ji zvolit, jestliže  jsi se nenarodil statečným. Třetí je cestou moudrosti a nemůžeš si ji zvolit, jestliže  jenom znáš, ale nechápeš. Nespočet dalších cest, které jsou povrchní a  nepoctivé, ti mohou zajistit život klidnější a snazší, ale  žádná z nich tě nevymaní z hodnotové řady předmětů, z  postavení služebného, z předstírání života. Chceš-li být  člověkem, potom musíš buď mnoho věřit nebo žít velmi  statečně, nebo mnoho chápat a mnoho milovat.

 

JE PĚT MINUT do příštího dne a země prochází půlnocí. Je  čtyřiadvacátý prosinec a vteřiny utíkají k slavnostnímu  cinkání zvonků, k dvanácterému zatroubení lesních rohů, k  mnohohlasému souzvuku "Nám, nám narodil se". V tmavých uličkách, v jiné noci opuštěných se  nedopočítáš stínů. Náměstí, delta všech cest, je  shromažďuje, široká ulice končící kostelem je jich plná.  Hlasy se slévají v jemné šumění, nikdo nevykřikne, nikdo  nezvedne hlas nad hladinu ticha. Nikdo není poučen, a  přesto se všichni podřizují slavnostnímu rituálu té chvíle. Je to situace nesoucí pečeť naší doby. Paradox  člověka, který je všemi prostředky odváděn od tradice, aby  tím více jako jednotlivec hledal kouzlo vonící staletími,  pocit příslušnosti k jemným a krásným věcem, které se  zvolna vytrácejí z jeho života. Je neuvěřitelná houževnatost v lidském srdci. V srdci, které touží po pravdě i po iluzi, po kráse monumentální i  po dojímavém sentimentu. Snad by měl existovat určitý  kompromis mezi těmito sudičkami našeho života, v kterém  mimo zrození a smrti neexistuje nic, co by nepodléhalo  změnám a nejistotě. Snad by byl člověk šťastnější tou  mírou tolerance, kterou může a musí dopřát sobě i jiným,  chce-li žít jako člověk. Je pět minut po půlnoci. Ulice jsou plné lidí, které  nikdo nezval, kteří nejsou v případě neúčasti ohroženi  žádným společenským omezením a kteří přesto přišli, aby  postáli ve stínu imaginárních jesliček, pod tou nejprostší  agitací světa, všem blízkou, všem srozumitelnou. "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle." Zde už není podstatné, zda hlava skloněná dojetím nese  obraz křesťanské víry nebo individuální představu zákona,  který je neomylným nástrojem vesmíru a času, který sám sebe  tvoří a ochraňuje, který trpí nedokonalostí všeho, čemu dal  pohyb. Vždyť se neklaní ničemu vzdálenému, ale jen tomu, co  cítí v hlubinách svého srdce. A tak mi zbývá v této vánoční noci jen vstoupit do  dveří, odkud znějí hřmící tóny varhan a zpěvu. Stát se  částí zástupu, který prošel ulicemi města a učit se ze své  nejvnitřnější podstaty lásce, která je počátkem i koncem,  pohybem i uklidněním, dialogem rozumu s tichým, skoro  neznatelným, ale tak potřebným lidským citem.

 

MOŽNÁ JE TATO ÚVAHA ve vleku současné situace, kdy poezie  jako veřejný projev ve formě inspirujících vstupů do  denního života takřka přestala existovat. Ale není to obraz  jen současného stavu. Verš byl už kdysi dávno zbaven své  síly a stal se jakousi ilustrační složkou. Něčím, co má  vyvolat dojem, podráždit emoce a potom pohodlně sklouznout  do lehkého zapomenutí. Je to jen povinná daň, kterou  splácejí redakce kulturnímu čtenáři. Daň nepoznamenaná  hledáním a prostá rizik tvorby. Je to současně i krize  autorská, odevzdání se bludnému kruhu nic neříkající hry se  slovy. Krize ospravedlňovaná rizikem mlčení, které musí  podstoupit každý, kdo při svém hledání překročí neviditelné  hranice zákazů a tabu své společnosti. A přece je poezie jednou z nejsilnějších zbraní slova.  Poezie by vždy měla být vyznáním lásky, a to vyznáním bez  vršení slov o ní hovořících, ale vstupem do chaosu,  směřujícím jej k plynutí v pevných březích života. Ten, kdo  se rozhodl k lásce, už nemá jinou možnost než v ní a skrze  ni žít. A tak denně znovu obžalovávat i hladit, otvírat  nedoléčené rány, zvedat zarezlé poklopy a jít, jít přes  všechna nepohodlí a rizika, stále vpředu na tom  nejzranitelnějším místě, tou největrnější plání svého  světa. Je-li básníkem, je to jeho údělem, povinností,  nejzákladnějším posláním.

 

NAŠÍ DOBĚ je vytýkán spěch, horečné shromažďování  materiálních statků, hrubá necitlivost k vnitřním  souvislostem života.  Potkávám lidi, kteří skutečně spěchají a horečně  shromažďují, žijí bez souvislosti. Tito lidé řeknou: Chci postavit veliký dům, chci, aby kolem  mého domu vedla pořádná cesta, chci mít všechno, co  přispívá k pohodlnému životu. (Ve skutečnosti tohoto  pohodlí neužijí, cesta, kterou vytvoří, nepřivede přátele,  v jejich velikém domě bude málo místa pro lásku.)  Nesouvislost? Ano, je tu nesouvislost, pohlížíme-li na tuto  skutečnost z našeho místa. Ale není všechen ten pesimismus  a beznaděj jen pocitem kopáče usilovně pracujícího na  základech? Každý déšť a každý neopatrný pohyb učiní část  jeho úsilí marným. Jak lehko se potom ztrácí vědomí  souvislosti. Snad nám připadl nevděčný úkol nádeničit také na jakýchsi  základech, protrpět špínu a bláto toho, co zůstane pod  zemí, co bude později překryto smělými konstrukcemi a  smysluplným obsahem. Tento úkol nám byl dán se všemi důsledky terénních  nejasností, neboť kdykoliv sestoupíme do výkopu,  sestupujeme i do nejistoty. Je to naše zdání ústupu i naše  příprava k cestě vzhůru. Práce stejně nepříjemná jako  nezbytně nutná.

 

JDU SVÝM DOMEM, ulicí, zemí, ve které žiji, a slyším tolik  hlasů, tolik názorů a přesvědčení, že to ve mně vyvolává  zmatek a nechuť čemukoliv uvěřit. Není to nechuť z té  mnohosti, ale z plochy, ve které se tento děj odvíjí, z  přízračnosti podobné komediální hře. Ptám se po pravdě. Kde  stojí? Čím je? Jak ji lze rozlišit v tom kolotoči  rozkymáceného mraveniště? Hledám symboly této pravdy,  tvořím si legendy o pravdě. Jako dítě plácám své hliněné  bábovičky z toho, co je konkrétní, co mohu vidět, co mohu  uchopit. A tak mi pravda uniká pro přílišné soustředění. Mé oči bloudí po mnohosti věcí, aby úplně zapomněly na ten první a  nejbližší bod. Prohlížím tváře kolemjdoucích v domnění, že součtem jejich  pohledů dospěji k místu, které se v matematických  příkladech nachází za rovnítkem. Ale ty tváře jsou příliš  jiné, než aby můj součet dával rozumný výsledek. Příliš  jiné v tom, z čeho se dokáží samy obvinit, příliš rozdílné  v chuti poznat pravdu, protože jenom cípek, který se jich letmo dotkl, dokázal napovědět dost o tíži, aby odradil  mnohé. Záměrně se vyhýbám příkladu, konkrétní situaci,  čemukoliv, co by mohlo, dříve než dojde k jakémukoliv soudu, rozdělit souzené do určujících táborů. Nehledám idee  ani nechci zavrhovat. To, co pozvedám nad jakýkoliv systém  politický či náboženský v kterémkoliv společenství, je  rozum, tvořivost a cit. A třebaže jsem nejistý a ztracený v  té ohromné karavaně hledačů pravdy, není žádná poušť,  kterou bych nemohl přejít,ani žádné rozcestí,které by mohlo  zastavit mé hledání. V té chvíli, v které bych se začal ptát jinak než svého  rozumu a cti, v té chvíli se mi pravda vzdálí. Protože  existují-li nějaké pravdy, jsou jenom v nás, v naší  každodennosti, v těch nejobyčejnějších věcech, které  milujeme nebo nenávidíme.

 

STÍŽNOST, že žijeme v nevhodné době, neobstojí. Stížnost,  že všechno současné je jen průměrem a povrchní popisností,  není pravdivá. Ano, byli jsme oklamáni. Uvěřili jsme ve svět, který se  zmenšil a propojil ve všech oblastech. Uvěřili jsme  klamnému domnění, že množství tiskařských strojů,  vysílacího času a budov určených k šíření kultury znásobí  hloubku lidského ducha. Uvěřili jsme, že všechno jaksi  samozřejmě přijde až k nám a magická moc myšlenek bude ve  vzestupných grafech narůstat v přímé úměře k prostředkům  vynaloženým na jejich růst. Ano, byli jsme oklamáni vlastním velikášstvím. A tak  nezbývá než návrat do pokorného hledání cest od myšlenky k  myšlence, od srdce k srdci.

 

KAŽDÁ ČINNOST je vůči tomu, co je ideální, nedokonalá a  zasažitelná znevážením. Ale to není omluvou. Neboť nejvíce  proti ideálu a nejdále od něj jsou ti, kteří nic nezkazí,  nikdy nejsou směšní, do ničeho svými činy nezasahují. Pasivita je tím zlem, které zavírá cestu do stran i nahoru.

 

JSOU LAVINY přízně a laviny nepřízně. Je na nás, abychom  došli moudrosti horalů a zbytečně se nevystavovali ničivému  překvapení.

 

JE TRAGIKOMICKÉ, je-li autor dotázán, co chtěl říci svými  verši. Vlastně přesněji, určitým řádkem ve své básni. Má  dešifrovat tajemství? Ale o to snad nejde? Vždyť výklad je  tak prostý a tolik po ruce, že jenom oboustranná opatrnost  nedovolí doříci názvuk. Snad je přijatelnější připustit kaz  na básni, než si podtrhnout žebřík nutný k další práci.  Ostatně je naší omluvou, že my si vůbec nepřejeme ty nutné  zámlky a opatrné formulace do kterých jsme tlačeni.

JAKO NEMŮŽE BÝT líc bez rubu, (odmyslíme-li si Mobiův  kroužek), tak nemůže být strana bez protistrany, bez  místa, v kterém lze vysledovat střed. To odporuje přirozené  geometrii života. Takovýto útvar je něčím bez odraziště,  bez pevného bodu, lodí bez vesla.

 

TAK PO VOJENSKU SI ŘÍKÁM: čas se dělí na třikrát dvě  hodiny, čas v sobě nenese lásku ani nenávist, čas nám  přisoudil pouhou roli zmatených pozorovatelů. A možná to  ani není tak po vojensku, možná je to úplně civilně, jak já  civil v uniformě vojáka, strážný na stráži. Až uplyne tento čas, skončí jeden akt trojdílné periody a  všechno začne od stejného bodu. Je to teď anebo je to  dávno? Vítr kolébá větvemi stromů, louka skloněná k matnému  zrcátku řeky ohýbá antény nažloutlé trávy. Možná si myslí:  Jseš cizej, patříš za vodu, tam do maliní vedle  dozrávajících třešní, ale ta uniforma ji plete. Neví,  nepamatuje si tváře, protože tváře jsou obráceny jinam a  jen boty se jí dotýkají, ale ty boty to zas nejsou ani  normální lidské boty, ale jen řada, šedivá a nekonečná řada  intendančních čísel. A tak je ta louka smutná z těch podrážek, ale zase ne tak  smutná, aby nezpívala a nevřeštěla a necvrčela vším hmyzem  a ptactvem, které je tady doma. Je to podivné, na jedné straně cizota a neosobnost, jen stopy pištění a tlukot křídel, a za vodou stejná hlína, ale  slovo pod každým kamenem. Kroky lidí,ale jak pojmenovatelné  kroky. Dvě postavy na zarostlém zbytku mostního pilíře. Přišly,  když pršelo. Jenomže v této chvíli už slunce zapomnělo na déšť a  pichlavé paprsky bičují paměť země. Stále stejní, sto metrů  za vodou, šeptání, hláska za hláskou srozumitelná. Za čtyři hodiny, až mne čas znovu vymrští do tohoto místa,  až projdu úsekem pohotovosti a úsekem spánku, budou pryč. Je to pokaždé stejné, odejdou dřív, než si je stačíme  zapamatovat. Potom udiveně, odraz v matném zrcátku řeky,  neví, byli to oni, nebo jsme to ještě my? Zůstává vzpomínka  jako poraněná kůra stromu, lodička kolébaná věčně tekoucí  řekou. To jsem já, řekne rozčepýřený střapec po prvním  polibku, to jsem já, řekne motýl padající do podzimu, to  jsem já, řekne voda. Nezlobte se, že ruším vaše soukromí  zvědavým pohledem, ta slova o lásce byla určena k zadržení  věčnosti, ale vy jste blesk odražený vodou, vy jste já,  slyšíte, já, já kdysi nakreslený do řeky. Nerozumíte. Tráva, písek, voda, co je mezi námi ví, že mi  nerozumíte. Tak jako je samozřejmé, že cítím každé z  tichých zašeptání, je samozřejmé, že neslyšíte ani  nejhlučnější vzpomínku. Ale čas se dělí na třikrát dvě hodiny, díl ostražitosti,  díl pohotovosti a díl spánku. Trávou běží ještěrčí stín.  Civilně obracím oči k bráně, kde hvizd velitele oznamuje  střídání stráží.

 

ČLOVĚK BY SE MĚL vždy porovnávat s horami. Nejásat nad tím,  je-li nejvyšší krtinou na obecní louce, ale vědět o  výškách, před kterými je nevyhnutelné žasnout a sklonit  hlavu.

 

MNOZÍ Z TĚCH, kteří chtějí soudit poezii, jsou tak příliš  vedle jejího pochopení. Ne proto, že by byli hloupí, že by  neznali její teoretické předpoklady, ale proto, že nevědí  nic o podstatě lásky, nechápou rovnovážnost dějů ve všem,  co nás obklopuje. Kdysi dávno, buď vědomě anebo jakousi  nešťastnou náhodou, přišli o schopnost vnímat neviditelné  vztahy, ty nitky goblénu, z kterých je utkán život, a to  nejen život lidský, ale život ve všech vesmírných  souvislostech. Mohou mne nazvat hlupákem a domýšlivce, a já  se samozřejmě nebudu mít čím hájit, protože cit není  argument, i když je velmi konkrétní a dává směr všemu  lidskému úsilí. Oni nevědí o této své invaliditě, protože kdyby o ní  věděli, budou se ptát jiných srdcí a jiných úst, a potom  prostřednictvím svého vědomí tlumočit tuto lidskou  zkušenost ve svých soudech.

 

CO ČLOVĚKA občas přivádí do varu, není příliš veliké  množství práce, ale náklad zbytečných a od skutečné tvorby  odvádějících úkonů.

 

KDYŽ PROCHÁZÍM nově postavenými sídlišti, často vídám  cesty, které jdou mimo dlážděný pás. Lidé jimi chodí,  mnohdy riskují, že se umažou od bláta, že budou okřiknuti  těmi, kteří mají rádi pořádek. Uvažoval jsem o těchto cestách a myslím si, že nevznikly  jen z nekázně nebo zlé vůle. Jsou prostě přirozenými a  nejúčelnějšími spojnicemi míst, kudy procházejí lidé. Snad by bylo dobré po určitý čas nechat lidská sídliště bez  chodníků a potom je položit ne podle projektu, ale podle  stop nohou, podle směru, který ukáží. Snad je pouze trochu  zaoblit, aby nerušily zákonitosti architektury a záměry  stavitelů.

 

POEZIE nevytváří novou skutečnost. Ona pouze rozsvěcí  lampu, takže věci, které nás obklopují, vystoupí ze stínu.

 

JSOU AUTOŘI, pro které se dosažení určité úrovně stává  rutinou. Rozumem dokážou podržet něco z vědomí v kterém  vzniká báseň. Já to nedokážu. Všechno, co se mi zdařilo,  šlo mimo rozumové chtění. Za každým opravdovým veršem stálo  srdce.

 

JE TO DIVNÝ SVĚT, v kterém žijeme, žádný z dějů již  neprobíhá normálně. Přání a snahy jsou jakoby vykloubeny ze  své podstaty a upřímné slovo je vzácné jako zchlazující  pramen v poušti.

 

V LETOŠNÍM SUCHÉM LÉTĚ se zastavil přísun dešťů a na mnoha  místech žily rostliny jen ze spodních vod. Ale poklesla i  jejich hladina. Má-li být rovnováha vyrovnána, i ti, kteří  milují slunečné dny, by měli s vděčností vzhlížet k  zataženému nebi.

 

SVĚT, VE KTERÉM ŽIJEME, nemiluje přímočarost. Přednost má  diplomacie, okliky, neživý jazyk frází. Nikdo již nikdy  nesečte, kolik energie je takto promarněno a jaký prostor  je zaplněn zbytečnou veteší, zatímco by mohl sloužit a nést  užitek.

CHCEŠ-LI LIDEM něco zošklivit, tedy jim to neustále  nabízej, vychvaluj a podstrkuj všemi možnými i nemožnými  způsoby. Je jisté, že v nich vyvoláš nechuť i k tomu, co  by jinak mohli milovat.

 

V PŘÍTOMNÉ CHVÍLI by nemělo jít o žádná iluzorní dobývání  prostoru a politické výhody či ústupky. Stav světa je  takový, že předpokladem jakéhokoliv kroku vpřed je nalezení  nové morálky, nových myšlenkových jistot, nového dialogu s  věcmi a poznatky, které nás zavalily a ochromily svým  množstvím.

 

HRANICE je vedena příliš ostře. Jakýkoliv protest, třeba i  oprávněný, nachází často ohlas pouze na druhé straně  barikády.

 

STÁT MÁ SNAHU bránit se nepřátelským postojům svých občanů,  ale nepovažuje za moudré přiznat, že právě on připouští  situaci, která zahání mnohé právě do těchto pozic.

 

MNOZÍ LIDÉ mluví o nesvobodě a nejsou ochotni si uvědomit,  že vědomí nesvobody vychází z nich samých. Vždyť co je  svoboda jiného, než vědomé přijímání rizik života. Hájím-li  svou pravdu, nemohu předpokládat, že mi budou všichni  přikyvovat. Nesvobodný není člověk, který jde za svým snem  a nemůže z něj uskutečnit víc než pouhý zlomek. Nesvobodný  je ten, kdo žije beze snů, kdo pouze podléhá tendencím a  módám, kdo není ochoten snášet nepřízeň, protože v jeho  srdci není protihodnota víry.

 

KAŽDÝ ČLOVĚK dává světu podobu svého pohledu. Tím více  básník. I věci všední činí krásnějšími, i do lidí, kteří  ztratili sama sebe, vkládá část vlastní osobnosti. Je to  naivita nebo podmínka poezie? Pro básníka neexistuje definitivní marnost ani lhostejnost  zevšednění. Hovoří-li v pocitech, které tento stav  zobrazují, tedy jen proto, že hledá východiska, že směřuje  k zakrytému smyslu a kráse.

 

U ANTIKY není ani tak obdivuhodné, že zachytila ve svých  tragédiích všechny modelové situace konfliktů, jako to, že  je dokázala jako dědictví předat době o tolik jiné a přitom  tak stejné v základních pocitech, kterými procházíme.

 

NIKDO NENÍ RÁD BIT, tím méně bičem, do nějž vpletl vlastní  šňůrku.

 

ZATÍMCO JEDNĚM je dovoleno celý život jezdit na poloviční  lístek, druzí musí zaplatit všechno, úplně a beze zbytku.

 

KDYŽ JSOU MÉ MYŠLENKY příliš uchozené, sedám do trávy.  Pozoruji prolamování její hladiny, mravenčí cesty vyšlapané  mezi stébly. Dech se mi zadrhuje. Jen abych nevyrušil a  něco nepokazil, abych neporanil tu chvíli. Potom otřese  nebem detonace letecké akrobacie, a jako když kopne do  hodin, ustrne tikot cvrčků i skřehotavé vyhoudání žab. Stín  zvuku lehne na zahradu, která ještě dlouho přežehluje zmuchlané faldíky úleku.

 

 

KDYŽ SE NARODÍ DÍTĚ a dorůstá v dospělého, je staršími  nabádáno k opatrnosti. Jistě rozumný příkaz. Vždyť být  opatrný znamená vyloučit mnohá rizika i mnohé  nepříjemnosti. Nevpustit do svých dnů veliké bouře a veliké  nárazy, ale zároveň se ochudit o velká rozjasnění. Žít  poezií je však opakem opatrnosti. Ne vždy se toto poznání  vnějškově vyplácí. Přesto si myslím, že život, který žiji,  je pro mne tím nejlepším životem. Kdybych však přesto  zapochyboval, připomene se mi hlas z dávno minulých časů. Dějiny vždy byly, jsou a budou právě dílem neopatrných. Pro  toto lidské spolupůsobení je proč žít. Je proč být někdy  i zklamán, je proč překonávat pády a znovu s důvěrou  vstupovat do tajemství, kterým je lidský život.

 

DALEKO VÍC než ústupnost svazuje špatné svědomí. Přestože  tvrdíte, že nebylo zbytí, že jste jinak jednat nemohli,  sami sebe o tom přesvědčit nedokážete. Snad znám lék. Je  jím velikost úkolu, v který věříte. Aktivita směřující  dopředu může dát rozhřešení nezbytné ústupnosti. Ale běda,  nebude-li váš úkol ničím jiným než alibistickým sebeklamem.

 

ASI BYCHOM NEDOKÁZALI milovat své nepřátele, ale v každém  případě bychom měli milovat i ve svém nepříteli člověka,  člověka, kterému je třeba porozumět a kterého se máme  pokusit vymanit z pavučiny nenávisti nebo hlouposti.

 

KAŽDÝ ČLOVĚK, který se rozhodne psát, by si měl uvědomit,  že ve chvíli, kdy psaní přestane být pouhou hrou, přivolává  na sebe bolest. Pokud není ochoten snášet bolest a navíc  přijímat ji jako něco samozřejmého, měl by být čímkoliv,  jen ne básníkem.

 

MALOMĚŠŤÁK - to zdaleka není člověk, který rád trpaslíky.  Maloměšťák, to je vždy a za všech okolností pouze holubí  srdce.

 

PROČ DĚLÁME VĚCI, které žádný z nás nechce. Nemyslím ze  zbabělosti nebo lhostejnosti, ale jen tak, mimoděk. Potom stojíme nad mrtvou strouhou, pozorujeme proud, který  houpe odulým břichem mrtvé ryby, a hledáme odpověď na  otázku proč?

 

JE POEZIE literárním cvičením s přesnou kompozicí? Kdekterý  redaktor ji tak vidí. Promiňte, ale prožitek, který je  jejím základem, nesnese příliš těsný kabát a někdy si  vyrazí jen tak bez kostýmu.

 

ČÍM VÍCE POZNÁVÁM slabosti lidí, tím více věřím v jejich  sílu. To není protimluv. Kdybych byl naivně bezstarostný  jako motýl, věřil bych zřejmě také, ale z jiných důvodů. Já  však vím, že kde je slabost, je i síla, že co poklesává, má  svůj protiklad někde až netušeně nahoře.

 

KOLOTOČ - Čím více se člověk ptá, tím méně dostává přesných  odpovědí. Čím méně dostává přesných odpovědí, tím je  nespokojenější. Čím je nespokojenější, tím více se vymyká z  průměru. Čím více se vymyká z průměru, tím větší na sebe  soustřeďuje pozornost. Čím větší na sebe soustřeďuje  pozornost, tím je jeho život složitější. A čím je jeho  život složitější, tím více se ptá.

 

SLOVA BY NIKDY NEMĚLA vycházet z momentálního podráždění,  neboť podráždění pomine, ale vědomí vyřčených slov se  uhnízdí v paměti a poznamená všechny další chvíle.

 

VELIKOST VÝPOVĚDI je podmíněna velikostí zaujetí. To, čím

 se nechvěje srdce, může přivést na svět pouze řemeslnou  zručnost.

 

NÁŠ VĚK je jakousi Noemovou archou budoucnosti. Je na naší  zodpovědnosti, co provezeme civilizačním výbuchem.

 

JESTLIŽE V TECHNICKÝCH OBORECH přijde tvůrčí člověk s  nákresem nového výrobku, vznikne diskuse. Jsou váženy  přednosti, pro i proti. Může narazit na bariéry  nepochopení, ale téměř pokaždé toto střetnutí nese určitou  úroveň znalosti problému, i když někdy ovlivněnou  zaujatostí. Autor, který pracuje se smyslem slov, má zcela jinou  zkušenost. Diskuse začíná v podstatě až po dokončení práce.  A protože inženýři myšlenek neexistují coby profese, i když je někdy obdobný titul přidělován jako se kdysi přidělovala  trafika, souhrn toho, co autor získá, je chaos.

 

MYSLÍM, ŽE DNES již není hodno zamyšlení, proč jsou autoři  vytvářející zúženou, pochlebující a nerealistickou produkci.  Tito lidé vždy byli a zřejmě vždycky budou. Za peníze, za  poklepání na rameno, za tituly zasloužilých budou psát své  nejapnosti kdykoliv a pro kohokoliv. Udivující je pouze  společenská objednávka, která jim otvírá dveře a tuto  nevěrohodnou výpověď ponechává zaštítěnou falešnou vážností.

 

NENÍ HRDINSTVÍM vstupovat do rizika bez znalosti důsledků  svého jednání. Ale vědět a přesto bojovat za svůj sen, to  je náklad hodný jen skutečně odvážných.

 

 NEDŮVĚŘUJ LIDEM, kteří jsou příliš přísnými soudci svých  vrstevníků, kteří zavrhují každou slabost a každé selhání.  Většinou jsou to lidé, kteří si postavili pomníček nad ne  příliš významným vítězstvím své chytrosti a podle něj  poměřují druhé. Mám rád Otu Pavla, Františka Nepila a lidi  jim podobné, byť třeba nevyjádřili svůj postoj v žádném  velikém díle. Jejich měřítka jsou lidská a vůbec to není ze  slabosti nebo nedostatku kritičnosti. Dokonce se domnívám, že jejich apel je ve svých důsledcích závažnější na  zodpovědnost druhých než jakýkoliv přísný soud.

 

BOLEST JE PROJEVEM ŽIVOTA. To, co je mrtvé, je bez přání,  bez usilování, bez utrpení. Mrtvé věci existují v jediném  neměnném tvaru vystaveny pouze kosti. Můj cestovní deník, to jsou body možná zmatené  chůze, ale chůze hledající.

ČLOVĚKU MŮŽEŠ VNUTIT kteroukoliv knihu, ale nelze dosáhnout  toho, aby jejím prostřednictvím uhasil svou žízeň, aby  miloval, co je pouhou atrapou lásky, aby zbohatl slovy,  kterým chybí moudrost.

 

NEMŮŽEŠ HLADKÝ A VYMYDLENÝ plout nad věcmi. Peklo můžeš  porazit, jen když jím projdeš.

 

PRO POCHYBNÁ MUSÍM zapomínáš, co musíš skutečně, v čem  zůstáváš člověkem.

 

PROČ TY POCITY méněcennosti, to vypočítávání úspěchů?

 

CENA SLOV není v jejich architektuře, ale v architektuře  jejich souzvuku s životem člověka. Není možné krásně lhát a  přitom oslovit druhého.

 

NA CESTĚ JE DOBRÉ, že někam míří, že toužíme po cíli. Bez  této touhy je pouze součtem bodů, které protne, které nás  možná i něčím obohatí, ale na jejich konci chybí sýpka, do  které lze tuto úrodu složit.

 

AČ BEZ ÚROKŮ, bude požadováno vrácení. A neznalost pravdy  života nikoho neomluví. A že jste přišli na svět bez vlastní vůle a přičinění? To  přece není ani polehčující okolnost.

 

STALO SE KONCEM doby ledové, že potkal člověk člověka,  lovec lovce. Jejich ruce byly jak primitivní kladiva připravená udeřit.  Země byla nepřívětivá a kluzká. Ti lovci od nepaměti soupeřících rodů sklouzli, padali, a  jak se snažili něčeho zachytit, otevřeli zaťaté pěsti. To  nebylo přátelství, jen nechápavý údiv. Což je možné opřít se o cizí ruku a ta ruka nenese smrt? Epizoda, kterou nikdo nezapsal. Ostatně, nebylo písmo. Ledovce zakrátko ustoupily. Modrá planeta přihlížela zrodu  civilizace.

KDO BY NECHTĚL být básníkem. Ale být jako bolavý zub  otevřený k živému nervu, při každém skousnutí citlivý až do  konečků pat, o to snad nestojí nikdo.

 

ROVNÉ MOŽNOSTI, to není rovnostářství. Jako lidé si nejsme  a nikdy nemůžeme být rovni. Vždy nás odlišuje rozdílná suma  schopností, nesrovnatelné touhy i neměřitelné úsilí o  seberealizaci.

 

SVLAČEC NENÍ STROM, a přesto chytí-li se vysokého kmene,  dokáže dosáhnout až do samé koruny. Padne-li však strom,  padnou i výhony svlačce.

 

STÁLE ČASTĚJI a stále silněji slyším volání o pomoc. Udiven  chodím ulicemi, nahlížím za škrabošky tváří, pronikám k  ohniskům pláče. Sleduji úprk lhostejných i tupohlavost  posměváčků. A někdy ani nevidím, nevnímám, jen v mračnech únavy tuším  ten nepovolující urputný stisk.

UZAMČEN DO NEHYBNOSTI kroutím hlavou nad svými směšnými  plány. Není to komické? Nenadálý příchod studené fronty  dokáže proměnit upotřebitelné tělo v klubíčko bolesti,  které nevidí nic, neslyší nic a nevnímá nic než tu  průsvitnou odvíjející se nit.

 

NEJDE O TO namalovat obraz nebo napsat báseň. Tento akt  stvoření musí být v první řadě krásným a nekonečným zápasem  proti chaosu, snahou dobyvatele zatlouci skobu do skály,  která se neustále udroluje.

 

FILOZOFIE by měla mít právo imunity vůči politice. Politika  je příliš ve vleku dne a navíc ji realizují z převážné  části lidé průměrní. A tak, protože nemohou ani jinak,  stahují filozofické předpoklady na vlastní úroveň.

 

SELHÁNI INTELIGENCE? Ne, to jsem si myslel kdysi. Ve  skutečnosti se jedná o zahnání těch skutečně tvořivých lidí  do anonymity. Jsou to lidé, kteří drží řetězový most, aby  se nezřítil, lidé, s jejichž stopami se v údivu setkávám.  Lidé, kteří žili, žijí a budou žít bez ohledu na to, že  jsou posledními, kterým je přiznána nejen oficiální, ale i  jakákoliv veřejná přízeň. Oni však nedokáží žít v prázdném  prostoru a plout v chaotickém proudu. Světlo, které musí  udržovat, je pro ně stejnou podmínkou života jako u jiných  srdce, kyslík, rozum a krev.

 

NĚKDY JE SVÍCEN tak vysoký,že jeho světlo nedosvítí na zem.

 

TI, KTEŘÍ NÁS NENÁVIDÍ, mají omezenou možnost působit  bolest. Pouze od milujících přijímáme naplno, co nám  přichystali svou nevědomou láskou.

 

JE MOŽNÉ mluvit o citovosti s těmi, kteří se popelí jen ve  zvířeném prachu vlastního srdce?

 

IDEOLOGIE A SVĚTONÁZOR jsou v životě nepominutelné.  Literatura by jim však měla dát reálné místo a ne  vnějškovou podobu, jaká se vytváří pod vlivem nátlaku  průměrných a podprůměrných. Je tragikomické, když ti, kteří  povstali z půdy schematismu a kteří za ním svým životem a  činy bezvýhradně stojí, začnou tvrdit, že usilují o  plnokrevného a současného hrdinu, který literatuře chybí,  zřejmě jen z jakési nevysvětlitelné pohodlnosti autorské  obce.

 

KRÁSA BEZ DUCHA přináší jen zklamání. Krása bez ducha  popírá svou vlastní podstatu. A navíc - krása bez ducha je  tak pomíjivá, že snad není ničím víc než zlomyslnou hříčkou  přírody.

 

JAKO DÍTĚ jsem četl knížku "Jak jsem létal a padal". Jednou  bych rád napsal něco s podobným názvem, a to přesto, že  jsem v životě neseděl v letadle a píši jen básničky.

 

MĚL JSEM ŠTĚSTÍ na setkání s lidmi. Ale možná, že toto  štěstí není upřeno nikomu, kdo se rozhlíží. Kdo má odvahu  se rozhlížet.

 

JEDNA HOUSENKA na hlávce zelí může v ranní rose zářit jako  šperk. Ale tisíce housenek sežerou celé pole.

 

CO SI BUDEME NALHÁVAT o vašich ideálech. To už dávno není  širokorozchodná, ale poslední, léty zapomenutá vlečka  zarůstající trávou.

 

NĚKDY JSME SLABÍ a nemůžeme téměř nic. A přece stačí třeba  jen zatnout sekeru a poznačit místo, kam se chceme vrátit.

 

I KAMENÍM I BLÁTEM se tráva proláme. My,kteří po ní  šlapeme, tu sílu nemáme. My neumíme stáhnout v trs stébel  vlastní tvar, a tak nás právem rdousí bláto i suchopár.

 

HLOUPOST je jediné perpetuum mobile. Ač pracuje od nepaměti,  nikdo neví, odkud bere energii.

 

VÁŽÍM SI víc neohrabané kostrbatosti směřující k vyslovení  závažného, než hladké prázdnoty, které nelze nic vytknout.

 

ZBLOUDILÍ v nesmírné prostoře pouště nejvíce trpí otázkou,  v které hospodě zůstat až do smrti.

 

  JAK SE HRBÍTE, zkoušíte boty s čím dál vyšším podpatkem.  Ale i tak jsou větve, na které již nedosáhnete, plody  zrající jen pro odvážné.

 

O JAKÁ SLOVA PŮJDE, jestliže nám řeknou mluvte jen pravdu.  Pochybnost zůstane dál pochybností. Vždyť jsou pravdy  slavíka, který křídly rozhrnuje krajky mraků, i pravdy  nábojnice hledající živý cíl. A existuje něco rozhodčího a  povzneseného nad stranickost?

CO TO JE PRÁVO VĚTŠINY? Tráva křičí: Nešlapte po mně!  Choďte po záhonech! Květiny jsou však křehké a jejich  hlasem je pouze krása a vůně. Co se stane, jestliže se  přikloníš k tomu zvučnějšímu hlasu? Nezanikne pak zahrada s  veškerou svou rozmanitosti? Nezbyde jen bezvýrazná a  jednotvárná louka?

 

RADĚJI SLEDUJEME PŘÍBĚHY o cizí velikosti a v duchu se  vžíváme do rolí hrdinů, než abychom sami hledali, jak být  velcí.

 

CO TO JE za nelidskou pokřivenost, která podsouvá každému  protestu a každé nespokojenosti pečeť vzpoury proti  nedotknutelné pravdě. Přece nemůžeme žít své životy v takto  jednoduchých šablonách.

 

PŘED BOHEM si jsou lidé rovni, ale před prací, kterou mají  vykonat, před dílem, které je ukryto v jejich individuální dispozici, tam žádná rovnost neexistuje.

 

TEN PRAVIDELNÝ BĚH ČASU. Přesýpací hodiny vteřin: až se  odměrka naplní, až dohoří svíce, až v soukolí zapraská a  orloj začne odbíjet tomu, co odešlo a skončilo. Proč bys  právě teď měl litovat života, který se uzavřel a naplnil,  když v každém začátku je vepsáno předznamenání smrti.

 

KDYŽ SE VÁM BUDE ZDÁT svět příliš šedivý, zeptejte se svých  dětí. Děti vám řeknou a ukáží,kolik jste přehlédli zázraků.

 

VŠIML JSEM SI, že v mnoha lidech je uložen zvláštní odpor  proti účelnosti. Jestliže pracují a začne se jim zdát, že  splnili jakousi nepsanou normu, nevyvolá to v nich  uspokojení, které by se zdálo přirozené,naopak v nich  vznikne pocit, že musí zmařit čas, který jim zbývá, nějak  neúčelně. A to i tehdy, kdyby zabíjení času vyžadovalo  větší úsilí než sama práce.

 

VLASTNÍ ŽIVOTOPIS A. CHRISTIE je zvláštní kniha. Člověk si  ani nepřipadá, že čte. Daleko více má pocit, že sedí u  stolu v jakési tiché zahradní restauraci a mezi šálky  dobrého anglického čaje poslouchá vyprávění staré dámy,  která patří mezi dobré a důvěrné přátele.

 

NA ROZCESTÍ byly tři ukazatele. První "K horským vrcholům",  druhý "Do údolí" a na třetím stálo "Tato cesta je rovná a  pohodlná, ale běda ti, půjdeš-li po ní". Celý život jsi šel po poslední cestě. Ostatní se pachtili,  stále o něco usilovali a prožívali zklamání z nezdarů. Tobě  život uběhl v klidu, bez vzrušení, téměř jakoby nebyl. A  přesto se i teď ptáš: "Proč tam byl ten nápis?".

 

MEZI PLEVELEM, který dusí růže, a plevelem, který dusí  lidské dílo, je bezesporu příbuznost. Nestěžujme si však na  plevel. Vždyť pokud se člověk nevzdá nezplaní ani květ  růže ani lidská práce.

 

MOŽNÁ JSME jen omylem neživé hmoty, která ve své stálosti  připustila něco tak pomíjivého jako je člověk. Možná jsme  jen omylem ohně, který vyhasl o vteřinu později, než  galaxií prolétl mrazivý, smrtící dech. Možná jsme jen  omylem výbuchu, který se odklonil jinam. Proč by však mělo  být vyloučeno, že někdo přikryl svou dlaní zárodek zárodku.

 

EXISTUJEME V PŘETÍŽENÍ. A nevíme, zda je naším posláním  trochu se šetřit nebo se co nejrychleji opotřebovat?

 

SETKÁNÍ nemusí být výměnou převratných myšlenek, ale má být  výměnou blízkosti. Člověk nehledá člověka jen kvůli slovům,  která budou řečena, ale i pro ticho, které je spojuje. Pro  kouzlo, které je jejich nosným obloukem.

 

ČLOVĚK, který nevzdá vlastní život, nemůže zůstat sám. I  štěrbinou ve zdi lze spatřit praporečníky naděje  projíždějící spálenou zemí.

NEMÁM RÁD ROZHLEDNY. Člověk sice jejich prostřednictvím  vidí daleko, ale lidé tam dole se zdají zcela nepatrní a  bezvýznamní. A takovému pohledu lze velmi snadno uvěřit.

 

V ČEM JSOU KOŘENY SÍLY? Snad v rovnováze mezi touhou  dobyvatele a pokorou toho, kdo je schopen všeho se vzdát a  všechno odevzdat.

 

SLOVA nežijí sama o sobě. Jsou pouze olistěním stromů.  Stromů více či méně nemocných.

 

JE ZAJÍMAVÉ, jak mnoho lidí si připouštělo starost, abych  nezpyšněl. A přitom při každém jejich sporadickém přikývnutí  ve mně žilo víc pochyb, než stačili domyslet.

 

NEMOHU ZNÁMKOVAT LIDI. I ten nejhloupější z kolemjdoucích  může mít pravdu. Byť by to byla pravda řečená právě z  hlouposti.

 

JAKO DÍTĚ jsem dráždil dospělé drzým postojem, že vím  všechno lépe než oni. Když jsem odrostl dětské bezelstnosti,  začal jsem mluvit uvážlivěji. Částečně jsem přijal ohrady a  ploty konvencí, které, ač usnadňují život, přece jen brání  v rozhledu. Přitom však stále toužím potkávat ty neomalené a bezelstné  spratky, kteří s potrhanými nohavicemi uznávají ploty pouze  coby výzvu.

 

NESPOČET ČÁSTEČEK PYLU čeká na dotek včely, na chvíli  naplnění, která třeba vůbec nepřijde. Kolik lidských srdcí  je podobně nastaveno větru náhod, jejichž spravedlnost je  pohledu očí zcela zakryta.

 

OKNY VSTUPUJE SVĚTLO pro dům i život nezbytné. Současně  jimi však uniká teplo, které je také potřebou našeho  života. Tak každá z věcí, skrze kterou něco získáváme, nás  současně o něco ochuzuje.

 

ČLOVĚK UŠTVANÝ nemožností uskutečnit své sny si po čase  může připadat jako oběť komplotu zaměřeného proti jeho  osobě. Jak je však skutečnost prozaická. Fronta ubíjející  tuposti je zcela odlidštěná a zbavená zájmu o jednotlivce.  Platí se výhodami za výhody, a láska s nenávistí jsou něčím  velmi okrajovým.

 

NA MÉM STOLE LEŽÍ VERŠE. Verše modelované časem, osobní  odvahou, průměrností přecházející v naději, ale i malostí  postrádající pochopení. Není v mých silách vložit do nahromaděného jen  urovnáním a výběrem jednotu plynutí. Je nemožné nacházet  současnost a porozumění v tom, co je pouze materiálním  produktem. Proto nad jiné vyzvedám otázku: Ne, jaké píšeme  básně, ale jací jsme.Dech této chvíle hledá mezi uvadajícími uhlíky nová  zazáření. Vždyť nebude-li náš život zápasem o plnost  lidského údělu, nemůže být takovou ani naše poezie. Hledání  tvaru není záležitostí hry, ani sebevědomí, ani vnějškového  přizpůsobení nerozumným požadavkům. Pro člověka i pro  poezii je důležitější, zbyde-li po nás třeba jen jedna  jediná živá báseň našeho života, než stohy mrtvých a  zbytečných veršů, které jako záplava odpadních vod vstupují  do potoků a řek a odebírají kyslík přirozenému plynutí  lidského ducha.

 

OTÁZKA PO SMYSLU je stará a odpověď asi vždy osobní. Proč  je nutné psát? A je to vůbec nutné? Já vím, takto se při autorských setkáních autoři netáží. Tu  masu hrnoucí se do literatury zajímá především, jak co  nejrychleji vydat knihu, jak co nejrychleji vydat co  nejvíce knih. Není důležité, proč budou napsány, jakým  obsahem zavadí o čtenáře, co z nich zůstane v obecném  povědomí. Dojem, že prázdnota obsahu se dá nahradit množstvím,  je tak patrný, že pro mnohé se stává množství zcela  samostatnou kvalitou, kterou se pyšní a na niž jsou hrdi.  Je to bezesporu smutná hrdost. Hrdost bez naděje.

 

NE, NEMĚLI BYCHOM ZŮSTÁVAT BOJÁCNÝMI a ušlápnutými  nešťastníky, kteří odevzdávají své pravdy jen zástupu  neslyšících. K čemu by byl talent, pravda a krása,  kdybychom nevyšli se svou kůží do nepohody dne a zůstávali  skryti v bezpečné samotě. To není naléhavost přicházející z literatury, ale  naléhavost samotného života.

ZAUJETÍ, vášeň provázející hledání cesty, v tom je všechno.  Možná ne úspěch, ale smysl ano. A má pro život člověka něco  jiného větší cenu?

 

KRÁSNÉ DNY přicházejí po dnech ošklivých. Já vím, že je to  triviální prohlášení, ale pokusme se tuto skutečnost plně  přijmout. V jediném okamžiku se i ošklivost ošklivých dní  zmenší.

 

VŠECHNO, CO ŽIJEME A VNÍMÁME, je podmíněné. Jablko nemá  předpoklad jen v samotě stromu, na němž vyrůstá, ale i v  navštívení včel, v příznivých dnech, které nespálí květy  mrazem, v mnoha drobných a neviditelných podmínkách, jež  zůstanou povětšinou skryty i pozornému pohledu. Jablko není skleníková rostlina. Na cestě k zrání musí  překonat chladné i spalující dny, divoké vichry a prudké  deště, všechno, co je překážkou dokonané sladkosti. I náš cíl, který je vložen jako určující kód pod  veškeré usilování, má tvar plodu. Jsme hrdi na skutečnost, že jsme částí stromu. Velké a  hmatatelné věci přijímáme jako samozřejmost a přitom se v  nás něco neustále bouří proti jakékoliv nepřízni, proti  drobným služebným nezbytnostem, které jsou podmínkou zrání. Chceme kvést a vstřebávat barvu slunce a místo vděčnosti, že naše květy nespálil mráz, cítíme jako křivdu všechno, co  nás omezuje, otužuje, všechny výkyvy podnebí v kterém jsme  zapustili kořeny. Nechceme připustit, že největším nebezpečím není drsnost  krajiny, ale slabost naší vlastní touhy. Chceme velikých  cílů dosáhnout bez nezbytných obětí, bez drobné,  vyčerpávající a nikým neviděné práce.

 

NAŠE SETKÁVÁNÍ jsou konfrontací mezi iluzí a skutečností. Jejich nezbytnost nespočívá snad ani v tom, kolik podnětů  vstřebáme, ale jak dalece objevíme své možnosti, svou  užitečnost. Jak dalece přijmeme za své zdánlivě malé a  drobné úkoly, které před nás postaví čas.

 

JEDNÉ VĚCI jsem se přece jen přiučil, a to, že společnost  je složena z lidí chytrých i hloupých, šikovných a  nešikovných,lidí v různých směrech nespokojených a že všem  je třeba dát naději. A to ne ledajakou falešnou naději, ale  něco, čím mohou znásobit svůj život. Vždyť každé ruky je  třeba k stavbě našeho světa. Povýšené pohrdání nesmí  znechutit nezaměnitelné, ale ani ty, kdo stojí na rozhraní  kladu a záporu.

 

JE ŠKODA, že jen velmi zřídka jde bezprostřednost a  upřímnost ruku v ruce s vnitřní kázní a pokorou, bez které  nelze bez výhrad oslovit život. A tak se stává, že pro jednu část osobnosti člověka  milujeme a pro druhou s ním nedokážeme žít.

 

TŘEBA I NEDOKONALÁ DISKUSE je víc než nekonečné ticho  monologu. V samotě nelze účinně korigovat vlastní chyby. V  samotě je daleko blíž ke krajnostem přílišného nadšení i  totální rezignace.

 

NESTAČÍ TALENT,vůle a pracovitost. Pokud chybí podmínky, tedy potřebné množství samoty i potřebné množství společenského  kontaktu, zůstane dílo jen stínem skutečných možností.

 

ZA KAŽDOU HRANICÍ, kterou překročíme, je cizí neznámá země,  země jiná z oken autobusu a jiná v součtu unavující chůze.  Co v ní hledáme. Odlišnost, nebo potvrzení shody? Sváteční  ulice, nebo každodenní spěch? Kulisu, nebo rytmus vlastního  dechu?

 

ČLÁNKY o ekologii nejsou již dávno ničím novým. Vzduch,  voda, nemocné lesy, daň z neuvážlivého vývoje světa.  Stranou zůstává člověk se svým vnitřním, neméně ohroženým  ekosystémem. Jeho jednání je pouze důsledkem. Příčina leží  v pokřivení myšlenek a slov. V záměně podstatného za pouze  zdánlivě podstatné.

 

BOŽE, JAK JE TO TĚŽKÉ správně vidět. Odkrývat lež, podvod a  přetvářku a přitom pátrat ve vlastním nitru, není-li můj  úhel pohledu určen závistí, ctižádostí nebo nepřátelským  zaujetím.

 

KDYŽ JSOU HLOUPÍ a nevezmou si z hromady, která je k  dispozici, tak proč bych si nevzal já? Ale ta hromada nebude větší, bude-li více těch  chytrých. Jedinou šancí pro svět jsou,řečeno ústy"chytrých",  právě skromní hlupáci, kteří pro zaujetí myšlenkou  zapomínají na to, že existuje spotřeba standart a  spotřeba de luxe.

 

KAŽDÝ ČLOVĚK má svou, nikomu nepodobnou řeč. Té řeči se  snaží naučit druhého člověka, druhé lidi. To je jeho cesta  ke štěstí. Stane se však někdy, že v touze po přiblížení  obsáhne mnoho cizích jazyků a teprve jejich prostřednictvím  se stane tlumočníkem vlastního srdce.

 

V DOBĚ MÉHO DĚTSTVÍ byl považován za cizáka člověk, který  se přistěhoval ze sousední vesnice. V době mého dětství  byla ulice, ves či malé město uzavřeným společenstvím s  vlastní hierarchií,nepsaným kodexem zdvořilostí,společensky  víceméně soběstačné a nedůvěřivé ke všemu přicházejícímu zvenčí. V relativně krátké době se však tento model trvající  staletí změnil způsobem, který nepřipouští možnost návratu.  Člověk se stal více účastným na událostech světa i více  osamělejším ve svém soukromí.

 

JEŠTĚ SNAD NIKDY neprocházela lidská společnost tak  podstatnou změnou jako právě v našem století. To není pouze  posun technický a posun myšlení, ale celková proměna lidské  existence.

 

POSLOUCHÁM EDITH PIAF a se slzami v očích přijímám z jejího  projevu součet všech tlaků a bolestí, které se podílely na  tak úžasném výkřiku.

 

SVĚT SE ZVOLNA BLÍŽÍ k hranici, za kterou bude tvořivost  lidských rukou něčím výjimečným. Z lidí,tvůrců a stavitelů,  se stávají údržbáři světa. Má-li však člověk zůstat sám  sebou, musí tu stále ubývající tvořivost převést do jiných,  ještě nevyužitých oblastí života.

 

ŽIVOT NEBÝVÁ jednou takový a podruhé jiný, potencionálně  jsou v něm neustále obsaženy všechny možnosti. Rozvoj i  vražda, pravda i lež. Odstředivé síly však čas od času  způsobí naprostou převrácenost očekávaného a potom ti,  kteří založili svou prosperitu na nehybnosti, najednou  nevědí kudy kam.

 

KNIHY nejsou jen poučením a zábavou,ale i barikádou  jistoty.

 

BÁSEŇ BY MĚLA BÝT PRAPOREM, který lze zvednout nad hlavy  zástupů. Současné knihy veršů však připomínají spíše  herbáře. A pokud se i stane, že autor nedodá verše  dostatečně vysušené a sterilní, nakladatelství ráda  vypomohou. Co kdyby se, nedej Bůh, nějaký zatracený virus  poezie dostal mezi čtenářskou obec.

 

Z ČEHO VYPLÝVÁ NEDOSTATEK ČASU, který všichni pociťujeme?  Domnívám se, že ani ne tak z množství práce, jako z  nepořádku a nechuti. Věčné přeskupování, odsouvání a  obhajoba nevykonaného spotřebuje větší část naší aktivity  než sama práce.

 

CHCI POLEMIZOVAT S NÁZOREM, že řeč o věcech smutných  přivolává melancholii a ztrátu životní radosti. Nevěřím v  definitivnost porážek, a tedy mluvím-li o pádu, mluvím i o  cestě, která připravuje vzestup. Jsem přesvědčen, že  pochopit prohru nebo smrt jednotlivce, znamená uvěřit v  naději.

 

MEZI VŠEMI CESTAMI, které prošlapala noha člověka, nenajdeš  podobnou té, která se klikatí za poslední vesnickou  chalupou, prochází hlubokým úvozem mezi břehy tak příkrými,  že si připadáš jakoby na dně hluboké, vyschlé řeky. Její cíl leží za bílou zdí venkovského hřbitova. Je to  cesta otevřená naději, která se obnovuje každoroční  pestrostí okolních luk. Nekončí u čerstvě vykopaných hrobů,  ale vstupuje přímo do země, prochází jejich sítem ve věčném  přerodu nevysychajících pramenů.

 

V STUDENÉM TAHU odtékající zimy zvoní zrcadla ledu o  překážky kamení. Proud sílí. Řeka se rozrůstá, zalévá  břehy, plazí se mezi kořeny svazujícími zem. Po řece pluje  jaro. Síla, která rozbíjí pecky, měsíce pohřbené v  nehybnosti. Návrat a zrození. Stoupající křivka vlny, která  smete poslední vraky zapomenuté podzimem.

 

KOLIKRÁT MI PŘIPADALO NEMOŽNÉ sestoupit z rozjeté lanovky  dní,a přitom mi slunce vždy znova přistrkovalo žebřík duhy.

 

KDYBYS MI POLOŽIL OTÁZKU, zda v tuto chvíli pracuji, musím  odpovědět, že nevím. Něco ve mně však registruje, hodnotí a  utváří soud o věcech. Myšlení a pocity neznají hranici  pracovní doby.

 

KDYŽ SE ZAMYSLÍM nad obsáhlostí svého vědomí, nad součtem  svých zručností a dovedností, nad složitostí věcí, které mi  slouží, nad stovkami knih, které jsou mým vlastnictvím, a  když si uvědomím, že jsem pouze jednotlivcem ve světě  obydleném miliardami lidí, zmocňuje se mne závrať z vědomí  celku, které se zmnožuje a narůstá.

 

U NÁS, V ČECHÁCH, je takový zvyk, že pokud o něco usiluješ,  bojuješ, jestliže si něčím odíráš kůži a hromadíš mozoly  na mozkových závitech a jestliže se ti to, nedej Bůh,  podaří, sesune se na tebe okamžitě hora kritiky za všechny,  kteří o nic neusilovali a pouze hledali nejsnazší formu  existence. Náhle jsi odpovědný i za ty, kteří tě cestou  mlátili přes hlavu a všemožně bránili, aby se cokoliv  pohnulo dopředu.

 

ŽIJEME V CIZÍCH ŽIVOTECH. v ozvěnách cizích přání. Napůl  složeni z pohodlných protéz, jejichž údržba polyká všechen  čas.

 

CHCEME SOUZNÍT s něčím, co je křehké, a zatím kdejaký stín,  tma nejtemnější, kdejaká hrouda noci hned se k nám hrne,  kabátu se chytá. Kdejaká plachta větrem plandající, kdejaká  můra nocí narozená někam nás táhne, někam ukazuje.

 

JAKO DOHASÍNÁNÍ PLAMENE nebo ztišení zvonu odcházejí dětské  iluze. Něco nepostižitelného, co naplňovalo vzduch, co  svítilo na schodišti dnů a jako zábradlí vedlo nejisté  ruce, bez výstrahy a bez loučení mizí.

 

JAK TO, že na velikém nádraží světa, kde se křižují vlaky  osudů, nikdo mimo nás, lidí, nehledá slevu ze života. Proč,  kde každá včela odnáší plný náklad, kde žádný živočich  nežije na poloviční úvazek a žádný instinkt nedovoluje  lovit nad hranici hladu, my lidé, přivádíme na svět své  tvrdě prosazované pravdy. Žvást o velikosti, která nedbá  matematiky, z níž jsou vypočítány majáky obilných klasů,  navigace ptáků a ryb i všechny jazyky světa, které nám  zůstávají nesrozumitelné.

 

SMYSL POEZIE není pouze v nutnosti vyslovit se nově,  neobvykle a bez logických a stylistických chyb, ale  především ve vytvoření vztahu. Pokud tento vztah nevznikne,  je možné připodobnit báseň k drátům vysokého napětí,  kterými neprochází žádný proud. To, co by mělo rozsvěcet  vzdálená světla žárovek a roztáčet kola strojů, je pouhou  nadbytečností, která hyzdí ráz krajiny. Vždyť v lidském  dialogu je přirozeným prostředkem dorozumění hovorová řeč.  Kdo chce jít nad tuto přirozenost, musí snést tisíc důkazů,  které tento způsob nejen ospravedlní, ale dokáží třeba i  pro jednu jedinou chvíli nastolit jeho nezaměnitelnost.

 

PROČ MĚNIT ČLOVĚKA k svému obrazu? Mám rád tebe, který jsi.  Mám rád i tvůj opak. Člověka, který rozplétá uzlíky  praskajícího lana, který fixluje a nakonec prohrává vlastní  totožnost. Mám rád život, který mi proklouzává mezi prsty  jako třpytivé tělo ryby zvážené řekou a sluncem.

 

KDYBY PROTI MNĚ SEDĚL HLUPÁK, řekne: Proč jsi nekřičel?  Proč i teď vcházíš do labyrintu slepých cest a brkáš o  vlastní nohy? Vždyť je přece všechno úplně jasné! Kdyby  proti mně seděl hlupák, jistě mi to řekne. Ale proti mně  sedíš ty, který jsi bos prošel maliním stejného lesa. Snad  proto mlčíme a náš dialog nepotřebuje slov.

 

NĚKTERÉ SLEPÉ ULICE jakoby byly nevyhnutelné. Což lze  stavět z žuly a mramoru, když není nic než písek?

 

JE MNOHO TĚCH, které bych rád pohladil, řekl jim, jak jsem  rád našemu setkání. Ale nemohu to udělat, aniž bych jim  ublížil. Vím, že nepřešli tutéž řeku, kterou jsem přešel  já, a vím, že k ní ani nesměřují. To není záležitost  nadřazenosti, ale různosti tak odlišné, že ji nelze popsat.

 

DOVOLUJI SI polemizovat s názorem, že již všechno bylo  řečeno, že již všechno je pouze záležitost formy. Vždyť  pokud bude žít jediný člověk, pokud bude prožívat  jedinečnost lásky, potud bude mít před sebou čistý list, na  kterém dosud není jediná čárka.

 

JE ZARÁŽEJÍCÍ, jak se hlasatelé rádoby pokrokových ideí  obklopují sebevědomou svatozáří vědeckosti a přitom  používají natolik vyčpělý slovník, že by prostým vstupem do  rovné diskuse nejen neobstál, ale okamžitě se rozpadl.

 

ŽIVOT má nepominutelná práva. Život se nedá libovolně  přeroubovat a zmrzačit. A to ani v kategorii slov, ani v  kategorii myšlenek, ani v kategorii činů.

 

JEDEN SKUTEČNÝ CIT nám dává více tepla a životních jistot  než tisíce možností blikajících někde v dálce. I na nočním  nebi září nespočet sluncí, která nás nezahřívají ani  nerozptylují tmu. Možná jsou ve své podstatě větší,  silnější a zářivější, ale v omezení našeho místa v prostoru  zůstávají vzdálenými a chladnými hvězdami.

 

OČ VÍCE přirozených citů by trvalo, kdyby je bez ustání  neničila plíseň sobectví. Potřeba vlastnit a přizpůsobovat  druhé svým zájmům splétá pavučiny, z kterých není úniku.

 

MÁ GENERACE zrozením překročila předěl, který otevřel  odpočítávání mírových dnů. Nekonečné řady generací šly pěšky a pomalu. Ale naši otcové  již znali automobil a letadlo. Na stránky jejich knih  poprvé dosedlo světlo žárovek a éter, od nepaměti plný  ticha, vířil stále hlasitějším babylónem rádiových vln.

 Žili jsme v doznívání pohádek i cizích vzdálených slov.  Válka, Osvětim, vojenské bloky, Hirošima, mír. Pro nás však  byla důležitější vítězství v kaštanových bitvách a naše  nedobytné bunkry rostly ze sněhu a voňavého sena.

 

 

ZNOVA A ZNOVA se učím umění padat. Na větrných nárožích  víří útržky hovoru, řeč, kterou prosakuje úzkost. Kde je  doba, v které jiskry dívčích očí nebezpečně nalétávaly k  návěštím "S otevřeným ohněm vstup zakázán!". Cesta se  šklebí oblostí zatáčky. Teď abych špendlíčkem hrabal, než  prorazím novou štolu světla.

 

NAVŠTĚVUJI BLÍZKÉ LIDI. Jako chybějící vitamín Cé hledám živou a oživující řeč.

 

ÚNAVA Z CESTY a únava z nehybnosti. Šípkovou Růženku  probudil polibek, ale tady je tolik trní, že se ani ve snu  neprosekáš. Někdy nevíš, jestli pohladit nebo dát ránu.  Láska je skalpelem v ruce nevědomého a nevědomí jsme  všichni.

 

DNES VÍC než kdy v minulosti je cítit, na jakém okraji dění  se nachází náš region. Jak téměř všechen čas je blokován  zápasem o naplnění stádních potřeb, jak se nevědomě  propadáme do stereotypu automatismu. Armáda dějinných výbojů je někde za obzorem a do našich  nocí jen občas zableskne světlice partyzánské války.

 

ŽIVOT je jako chůze bažinou. Jakákoliv změna přináší předem  neurčitelná rizika, ale bez změny neexistuje postup. Pochod  na místě se rovná propadání.

 

JAK JE MOŽNÉ, že se dál rodí slova i tam, kde byla  nesčíslněkrát zardoušena, kde jim nemilosrdně oškubali  peří, kde byla rozemleta v mlýnech drmolení nepodobnému  lidské řeči. Zdá se, jako by žízeň země sama násobila schopnost rození a  již dopředu počítala s budoucími ztrátami.

 

SAMOTA, která je naplněná vztahy k věcem a přírodě, je  nesrovnatelně menší samota než sebe barvitější společnost,  které chybí porozumění.

 

OBDIV je pocit velmi pozitivní. Z obdivu vychází touha po  přiblížení, touha pokročit směrem nahoru. Obdiv, na rozdíl  od závisti a žárlivosti, vytváří vrcholy namísto rovin.

 

NAŠE VĚDOMÍ je tak citlivé, že okamžitě zaznamená otřesy  vzdálené tisíce kilometrů, a přitom tak otupělé, že  přeslechne vrzající prasklinu v nosném trámu vlastní  střechy.

 

SNÍH JE UNAVENÁ VODA, která se na čas vymkla z koloběhu.  Teprve bič slunce ji vrací k povinnosti plynout.

 

KDEJAKÁ ROZLÁMANÁ ŽIDLE prochází každoročními inventurami,  má svého člověka, který je za ni hmotně zodpovědný. Ale kdo  je hmotně zodpovědný za člověka? Stává se daleko  bezcennější věcí v evidencích,které ho pouze zaznamenávají.

 

ČLOVĚK by měl znát architekturu, podle které je zbudován  jeho svět. Matematické zákony klenby, hierarchii nosných  trámů a svorníků, důležitost oblázků přidržujících laviny.  Oči často klamou, ne vždy prvky nejhmotnější nesou největší  tíži.

 

HRÁČ KARETNÍ HRY, který projeví radost nebo zklamání, je v  nevýhodě proti kamenné tváři profesionála. Neubylo z našeho  života radosti a upřímnosti i proto, že si až příliš často  hrajeme na profesionály?

 

RUČIČKA NA VLNOVÉ STUPNICI PŘIJÍMAČE dospěla až k samému  okraji. Jenže i tam, za hranicí příjmu, pokračuje hlas,  třebaže pro mne neslyšitelný.

 

VEDLE OHROMNÉHO KOTOUČE úplňku bliká nepatrná jiskřička  vzdálené hvězdy. Ač je ve skutečnosti mnohonásobně větší a  její svítivost je s měsícem nesrovnatelná. Naše oči však  vidí pouze nepatrnou jiskřičku. Teprve víra v pravdivost  astronomických měření dává vesmíru skutečný rozměr.

 

SEDÍME ZA JEDNÍM STOLEM a přece si nerozumíme. Když říkám  domov, myslím úsilí o to, aby se nesesul. Když ale ty říkáš  domov, už se ohlížíš po klíči, kterým ho uzamknout.

 

STRANOU STŘETŮ, které probíhají jinde, snažím se převzít  část tíže doléhající na jiné. Ne vždy mám dost trpělivosti, abych tento neviditelný tlak  snášel bez podvědomé vzpoury. Stále zůstává ohromný prostor  nevyužité vůle a síly.

 

U POEZIE existuje příbuznost s hrou,konstrukcí a vymýšlením.  Je to však pouze příbuznost. Skutečná poezie musí být  především nezaměnitelným pokračováním života.

 

VELMI ČASTO zaměňujeme nauku s jejím praktickým použitím a  zneužitím. Křesťanství mělo období inkvizice, socialismus  připustil Stalina i jeho dědice a následníky. Všechno  uskutečňované lidmi je poznamenáno nebem i peklem lidské  duše. Věřím, že naše odcházející století zvolna vyčerpává  možnosti sestupu, a čeká-li nás v budoucnu stín nových  hrůz, tedy spíše v technických rovinách, v kterých sice lze  prohrát, ale kterým lze čestně a smysluplně čelit.

 

KDYBY SE ŘADA LIDÍ rozhodla, že nezávisle na sobě  zaznamenají hezké a ošklivé dny, a kdyby tito lidé žili ve  stejném zeměpisném pásmu se stejným počtem slunečných a  deštivých dní, stejně by se jejich záznamy nikdy  neshodovaly. Ve své individuální ovlivnitelnosti by  vytvořili žebříček naprosto rozdílných pozorování.

 

ZAMÝŠLÍM SE nad obyčejnými a všedními věcmi. Mé myšlenky  nejsou zvlášť objevné ani nejsou výrazem mimořádné  individuality. Jsou to jen prostá zastavení tam, kde druzí  utíkají, kde se ostatním nedostává času. Možná jsou i  trochu pokusem o dialog v době přeplněné samomluvami,  pokusem ptát se, naslouchat a hledat odpověď.

 

V PŘÍVALU praktických požadavků dne ustupuje do pozadí  nutnost literárního záznamu. Jedna z forem tvořivosti je  vytlačena formou jinou. Jestliže je však smyslem zápasu  obsah, kategorie nejsou důležité.

 

POKUD CHCI pozorovat pohyb v jeho přirozené podobě, musím  vcházet do zahrady po špičkách. Každý prudký krok ruší.  Užovka mizí pod břehem potoka, ryby se skryjí hluboko pod  hladinou, pavouk zastaví uprostřed pavučiny a ptáci uletí  jinam.

 

TOUHA VLASTNIT je jako rakovina. Člověk je nenápadně  zbavován všech přirozených radostí života. Tak se z původně  lidských přání stává smrtelný nádor, který nelze léčit.

 

V SOUSEDNÍ ZAHRADĚ se vyškrábala kočka do koruny letitého  jasanu. Na stromě nepokrytém listím byla zdaleka viditelná.  I ona z toho vyvýšeného místa dohlédla daleko. Ten pohled  ji pomalu zabíjel. Protože nenašla odvahu ani k riskantnímu sestupu, ani  k pádu (který by nejspíše přežila), byla čtvrtý den z  milosti zastřelena.

 

MOŽNÁ, že je největším uměním života být jako beran.  Nevnímat urážky, souhlasný pokřik ani signály ohrožení a  jít s vystrčenými rohy až na samý okraj srázu.

 

ASI JE TO ONO,co jsem právě napsal. To je přirozená radost  nad dokončenou básní. V té chvíli ale ještě nic nevím.  Neznám její skutečný tvar. Báseň je stále ještě součtem  slov, která se oddělila, a pocitu, který žije v mých  představách. Teprve když tento vztah pomine, mohu číst sám  sebe.

 

ŘÍKAL JSEM SI, proč určitý autor odbíhal od toho  nejpodstatnějšího, co nakonec zůstalo jeho odkazem, a  věnoval se i věcem okrajovým. Teď nevím. Může vzniknout jakýkoliv obsah podstatného tam, kde by  chyběly souvislosti a všednost?

 

DISKUTUJI S ČLOVĚKEM, který zaujímá zcela opačná  stanoviska, diskutuji s člověkem, který lže, krade a možná  i vraždí. Dialog mne přibližuje objektivnímu pohledu, aniž  by zkracoval mé právo na vlastní hodnocení. Myslím, že  poznat pravdu je možné i mimo diskusi, ale pochopit postoje  a souvislosti lze pouze v ničemu neuzavřeném dialogu.

 

V URČITÉM OBDOBÍ ŽIVOTA dochází u velké části lidí ke  zlomu, po kterém už nechtějí nic riskovat, o nic se prát,  nic hledat. Jedinou barikádou, kterou hájí se zoufalou  bezohledností, je trvání v mrtvém a ničím nerušeném klidu.

 

LÁSKA není službou otroka drženého na řetěze povinností,  ale bezvýhradnou obětí vnějším pohledem nepostižitelnou.

 

MOŽNÁ JSOU NĚKTERÉ HRŮZY NUTNÉ, aby nás v určité dějinné  chvíli odradily a vytvořily společenskou imunitu proti  daleko strašnějším možnostem. Možná je analogie mezi útokem virů a bakterií na lidský  organismus, které v čase porážky a rekonvalescence  vytvářejí obranné mechanismy pro budoucnost.

 

V DNEŠNÍM ČASE je nemožné během jediného života podat  vyčerpávající výpověď o sobě a svém světě. To, co jsme  schopni vyslovit, je pouhým zlomkem skutečností, které nás  obklopují a které námi procházejí.

 

RODIČE nedokáží hledět nezaujatým a kritickým pohledem na  vlastní děti, a to ani tehdy, jsou-li k takovému pohledu  profesionálně vybaveni. Pokaždé vnímají a musí vnímat i  část sebe samých. Mezi básníky a jejich verši je, jak se domnívám, obdobný vztah. V každém slově je trocha krve,  kterou čtenář nezaznamená, ale která ve vztahu téměř  rodičovském bývá mnohdy rozhodující.

 

JSOU LIDÉ, kteří se domnívají, že pokud v restauraci  vytáhnu blok a začnu psát, čerpám inspiraci z prostředí  šumícího hovoru. Pravda je zcela opačná. Prostředí je pouze  kulisou dokonalé izolace. Nikde není ticho tak naprosté  jako v jednotvárnosti lidských hlasů.

 

NEUZNÁVÁM SEBEVĚDOMOU MORÁLKU těch, kteří kastují lidi na  pravověrné a nevěřící, na dobré a špatné, na hrdiny a  zbabělce. Neuznávám schéma vytvářené podle pouhého zlomku  viditelného. Veškerá tato zúžení, ať jsou myšlena a  zdůvodňována jakýmkoliv způsobem, vždy snižují nejen  hodnotu jednotlivce, ale i hodnotu celého společenství.

 

VYSTUPUJI ODE DNA a moji patroni jsou anonymní. Jsou více  láskami než patrony. Mnohý z nich nikdy nevstoupí do  povědomí světa jinak než bezejmenným uspokojením potřeb  jiných lidí. Nejsou bájnými Atlasy a přece každý z nich  nese na svých zádech mimo osobní tíhy i část zátěže světa.

V POVÍDKÁCH MAXIMA GORKÉHO žijí postavy a postavičky  doslova lisované tlakem doby. Přesto, a možná právě proto,  má Gorkého myšlenka "Člověk, to zní hrdě" své kořeny v  tomto někdy až děsivém prostředí. Tito lidé v hadrech jsou především nevyčerpatelnou a  nepominutelnou nadějí světa. Neboť existuje-li jakýkoliv  předpoklad lidské velikosti, je právě zde, v té nejpevnější  vrstvě země, která jako jediná je schopna udržet kořeny i  těch nejvyšších a nejmohutnějších stromů.

 

V TOMTO XX STOLETÍ se roztočila kola a vzlétla křídla. V tomto  století člověk poprvé zdolal přitažlivost vlastní planety a  luna přijala zcela epickou stopu lidské nohy. V tomto  století humanismu bylo vyvražděno tolik lidí, jako nikdy  předtím.

 

CO SE TO VYRÁBÍ za prášky na praní? Naše století chtělo  očistit svět a on se srazil. Je nám podivně těsno a podivně  úzko. Všechny kalhoty, všechny košile i všechny lásky jsou  najednou menší.

 

KAŽDÁ VÝRAZNÁ UDÁLOST rodí svou generaci. Děti, které čeká  dvacet let dorůstání.

 

V HLEDÁNÍ ODPOVĚDI na otázku, co dělat, tlučeme hlavou o  zdi komplikovaného světa. Všechny mapy jsou zavádějící.  Nároží ulic zamlčují určení místa, nosiče místních označení  reznou v zarostlých struhách. Telefonní automaty nás  spojují s čísly, která jsme nevytočili, většina linek je  trvale obsazená, každý druhý přístroj je mimo provoz. Zbývají jen hvězdy a prastaré, věky zasuté instinkty, které  mlhavě napovídají, jak být užitečnými pro zítřek. Jak  naplnit vahou a smyslem chůzi, která se podobá potácení.

 

JSOU LIDÉ, kteří se čas od času potřebují vypovídat. Můj  případ to není. Všechny své problémy a hořkost jsem  odevzdal tichu. Tichu chápavějšímu a milosrdnějšímu než  bývají lidé. Dokázalo naslouchat i odpovídat beze slov.  Tím, co teď říkám, se vlastně dostávám k nedostatečnosti  slov. Jak vůbec popsat různé kategorie ticha. Kdybych se o  to pokusil, zřejmě odkryji jen rozrůzněné stavy svého  vědomí. Spektrem svého ticha bych odkryl jen jeho nepatrnou  část. Chyběl by v něm pocit samoty, pocit bezvýchodnosti,  pocit marnosti a rezignace. Kratičké záblesky těchto stavů  by se znova a znova rozbíjely o hranici tří slov. Slov  zdánlivě svazujících, ale ve své podstatě osvobodivých.  Pokaždé, když jsem dospěl do hraničních míst šílenství, na  pokraj destrukce nebo vlastní nedostatečnosti, byla tato  slova se mnou. Dny života mne naučily bojovat o uskutečnění  vlastních snů, ale ve slovech "Buď vůle Tvá" jsem dokázal  přijmout i zklamání a nepřízeň. Mohl by tento dialog s  tichem nahradit třeba i nejchápavější a nejvýmluvnější  posluchač? Jeden z antických filozofů řekl: "Dejte mi pevný  bod a pohnu vesmírem". Nejsem filozof a hýbat vesmírem je  nad mé síly. Tato tři slova se však stala pevným bode,  který mi pomáhal a pomáhá žít.

 

JSOU KNIHY, které přečteny v časech vzájemně vzdálených,  vydají pouze osamocený tón, který rychle vyprchá. Vloží-li  je však šťastná harmonie do našich rukou současně, jako by  došlo k vzájemnému, až matematicky umocněnému, znásobení  významů.

 

JAKO NOVODOBÉ pohanství mi připadá hanobení mrtvol  politických protivníků. Místo konstruktivních snah  nastupuje téměř magický obřad.

 

PŘESTOŽE se často hovoří o vědomí souvislostí, pociťuji  tuto diskusi za velmi platonickou. Rozum, který chce  všechno obsáhnout a pochopit, se neustále vzpírá očišťující  pokoře.

 

POTKÁVÁME VĚCI, události a lidi. Setkáváme se. Přitom se  místo skutečného setkání často jen míjíme. Podstatou skutečného setkání je cosi jako předaná šifra, tiše zdělená  zpráva, něco, čím jsme obohaceni. Nemusí to být vždy cosi  závratného, ale bez tohoto vzájemného obdarování zůstává  náš život chudý a nenaplněný.

 

ŠABLONY, které přejímá přítomný čas, jsou staré a  ověřitelně škodlivé. Přesto se po nich sahá jako po  určitých jistotách, někdy z nevědomosti, někdy z hlouposti  a někdy zcela vědomě za účelem, který je velmi pochybný.

 

UVAŽOVAL JSEM, čím je vlastně důvěra v druhého člověka. Je  pouhou vírou a pocitem nebo čímsi rozumovým? Myslím, že  pokud někomu důvěřuji, nemůže sympatie nebo fakt, že mám  dotyčného rád, žít osamoceně. Jestliže tedy někomu  důvěřuji, mám tuto důvěru podepřenou i rozumovými důvody a  teprve na jejich základě, vzniká má sympatie a můj vztah.  Mohu se samozřejmě mýlit.

 

CO ZNAMENÁ označení nezávislý, nezávislá, nezávislé?  Domnívám se, že znám příhodnější označení: Nezakotvený,  nezakotvená, nezakotvené.

 

JE NEBEZPEČNÉ vstoupit do diskuse s autoritativními  monolity, s jedovatou nehybností, s laskavými kostlivci  střežícími šaškovu lebku. I když... Partie bez soupeře  nejsou partiemi, a tam, kde nelze vyhrát, je poslední  kartou ve hře vlastní život.

 

NECHCI MLUVIT o ženách. V něčem je chápu, v mnohém jim  nerozumím. S mužským nadhledem vnímám jejich problémy.  Nehledám objasnění a výklad. Zdá se mi to zbytečné a opovážlivé. Nechci se připravit o zázračná tajemství, která  přinášejí do mého nepoetického světa.

 

DNEŠNÍ DEN je básní mého času. Neboť dnes jsi, Bože, řekl  zahradníkům o růžích, které vadnou, o suchých dnech, o  přemnožení škůdců. A také jsi řekl, že již nechceš pouze  přihlížet na zkomírání díla svých dlaní.

 

VYSLECHL JSEM tolik příběhů, že mi připadá samozřejmé být  posluchačem. Lidské osudy bývají spletité a často pro  vypravěče složitější, než pro toho, kdo pouze naslouchá.  Osud je svým způsobem vězením, které se jen obtížně otvírá  zevnitř. Přesto si myslím, že jedině uvnitř je řešení.

 

MÁ PRVNÍ KNIHA vážila deka. Má druhá kniha vážila deka.  Kolik bude vážit můj život?

 

SNAHA UCHOPIT přítomnost, je neustále napadána novými  vjemy. Všechna hodnocení, o která bych se pokusil, zůstanou  jen nadšeným blábolem. Bože, díky za tento čas nepříznivý  hodnocením, za tuto smršť, v které je obsaženo celé  spektrum lidských pocitů. Nechť živí i mrtví této země  stojí na stráži. Neboť jen nejvyšší režisér našeho času ví,  o čem je tato píseň.

 

VČEREJŠÍ GESTO, které dokázalo pohnout davem, působí v  měňavém čase téměř komicky. Čin, který by včera zanikl v  hlučení, nabývá na potřebnosti a významu. Lidská existence  je neuvěřitelně závislá na momentálním stavu proměnlivého  vědomí.

 

ZDÁ SE MI nepřirozené, jestliže se bojíš více cizí síly,  než vlastní slabosti. Jestliže jsou tyto dva protiklady na  sobě závislé, dal bych přednost vlastnímu růstu, před  snižováním protivníka.

 

KDY ČLOVĚK smí říkat já, a kdy musí cítit my? Kdy, a do  jakého rozměru, je sám sebou a v kterých místech leží  hraniční kámen, za kterým se otvírá země všech lidí?

 

OBAVY A NEJISTOTA, která je vlastní určité části  společnosti, nemá v sobě nic ideologického. Její základ  leží v porušené nehybnosti, ve věcech, které se dávají do  pohybu. Jakoby se ochrnutý organismus obával rizika vlastní  chůze.

 

NEUSTÁLE je nám předkládána idea společnosti vedené jakousi  morálně čistou elitou. Toto je tvrzeno víceméně obecné,  aniž by existovala měřítka, dle kterých lze morální čistotu  posuzovat. Pokud někdo namítne, že měřítkem je míra  angažovanosti v čase minulém, chtěl bych oponovat, že zde  hrálo roli příliš velké množství náhod, zájmů a  individuálních podmínek. Rozplést takováto klubka není  možné ani na stránkách novin, ani sebedemokratičtějším  hlasováním. Štěkot psů, puštěných mezi již tak rozdrážděnou  společnost, vyvolává pouze nepatřičné ozvěny. To, co  vnímáme v průběhu roku 1990, je více stranicky zaměřenou  skandalizací, než skutečným tříděním a odkrýváním  skutečnosti.

 

JE BANÁLNÍ tvrdit, že psaní veršů je podobno lásce? A  přece, v těch vzácných chvílích, kdy dojde k souzvuku  představy s živou podobou slov, pociťujeme štěstí. Naopak,  dlouhé odmlky nás činí plachými.

 

 

VIDÍM SKVĚLE VYPRAVENÉ KNIHY, bohatě zdobené ilustracemi a  naplněné exkluzivním dějem příběhu. Bože, čím to je, že  jsou tak nudné? Chybí jim duše jazyka. To nejsou knihy  psané tvůrci, ale tovární zboží, vyrobené bez lásky.

 

SVOBODA, ať chceme či ne, je rozhodnutím k určité formě  samoty.

 

TI, KTEŘÍ hovoří jménem národa, udělali opak toho, co  udělat měli. Místo, aby povzbudili podlomené sebevědomí,  obvinili společnost z jakési podivné viny, z tichého  souhlasu s minulým stavem, a tím vlastně otevřeli prostor  lidem bez svědomí.

 

MĚNÍ SE KULISY a mnozí právě této vnějškové změně radostně  přikyvují. Jako by vyměnit kabát bylo právě to podstatné.  Někteří tomu říkají přizpůsobit se podmínkám, jiní změnit  "image", a opět jiní, aniž by domýšleli, jásají jen proto,  že se cosi děje.

JSOU KNIHY, které nám otevírají oči, i knihy, které  používáme k jejich zavření. Knihy konejšivé, pichlavé,  hloupé i marnotratné. Je zbytečné soudit jejich hloubku a  vzájemně je poměřovat. Mohou bezesporu stát vedle sebe,  neboť slouží rozličným cílům.

 

NAŠE GENERACE má dvojí velké téma: rok 1968 a rok 1989. V  tom prvém případě Naději potlačenou cizí mocí, v druhém  Naději narušovanou vlastní hloupostí.

 

HLASOVALO SE o doporučení zákona o protikomunistickém  odboji. Všichni, kteří zvedli ruku, měli zřejmě dojem, že  ani jinak hlasovat nemohou. Přitom zřejmě vůbec  nepřemýšleli, kdo vlastně tento zákon potřebuje, neznali  jeho skutečné znění, které teprve mělo projít parlamentem.  Nepřemýšleli ani o tom, že listopad 89 měl být překročením  minulosti, zrovnoprávněním člověka občana. A přitom není  málo příkladů, kdy dobře myšlený souhlas zapříčinil, aby  tomu tak nebylo.

 

CO JE TO za zvláštní logiku stran a straniček, které se  vzájemně utvrzují o vlastní dobromyslnosti? Vykálejí se na  hlavy statisícům svých spoluobčanů a říkají, vždyť se  nikomu nic neděje, my usilujeme pouze o spravedlnost,  požadujeme jen morální zadostiučinění. V tomto pohledu je  cosi chorobného. Vždyť zadostiučiněním je vědomí vítězství  nad tím, co jsem považoval za nedobré. Stěží ale může být  morálním zadostiučiněním ponižování druhých.

 

ZA VADU současného myšlení, považuji bezvýhradné negace minulosti, čemuž se snadno tleskalo a tleská. Nemyslím, že  čtyřicet let pod komunistickým režimem, bylo procházkou  růžovým sadem. Vítězství však, podle mého soudu, nespočívá  v popření, ale v strávení a překonání minulosti. Je jisté,  že mnohé z prvků, které zde působily, přetrvávají a budou  vychylovat kyvadlo nejen na území bývalého komunistického  tábora, ale i v ostatní Evropě a světě.

 

V POSLEDNÍCH LETECH byly zrušeny, či jen prostě zanikly,  různá zájmová sdružení a spolky. Byly přejmenovány ulice,  přečíslovány telefonní spoje, změněny vlnové délky  rozhlasového vysílání, transformovány letité sociální  jistoty a zpochybněna morálka občanů i institucí. O třetinu se zmenšila rozloha státu, vyměnily se bankovky i mince za  novou měnu, otevřela se možnost cestovat do celého světa,  ale současně se prodražil kontakt a setkávání lidí uvnitř  státu. Chvíli potrvá, než se samozřejmé věci stanou opět  samozřejmými, a než se vytvoří prostor pro společenství  nemotivované nutností.

 

VŽDYCKY, KDYŽ SE ROZVINE KAMPAŇ usilující o zlepšení mravů,  mám pocit čehosi nepatřičného. Je přece daleko snadnější  testovat a napravovat druhé, než nahlédnout do vlastního  srdce. Soudit minulé děje bez jejich objektivní analýzy a přitom nevnímat stíny přítomného času. Vždycky si říkám: "No ne, to už tady bylo. Lidi, copak  jste ztratili paměť? Zažili jste válku, padesátá léta,  období normalizace..." A oni se tak vědoucně usmívají a  říkají: "To ano, jenže to bylo přece něco úplně jiného. To  byla jiná doba." A když jim řeknu, že doba je vždycky jiná, dívají se tak trochu útrpně a snad i trochu shovívavě. Jsou  to převážně lidé rozumní a nekonfliktní. Lidé, kteří  vždycky propluli bez vážnějších šrámů, a pokud náhodou utržili přece jen jakýsi škrábanec, pečlivě si ho opatrují  jako vzácnou ozdobu. Jejich paměť je plastická. A tak  vlastně ani neví, kolikrát byli oklamáni, a kolikrát  přiložili své polínko k připraveným hranicím. Oni skutečně  nikdy nebyli soudci, ani těmi, kteří zažehli oheň. O ničem  nerozhodovali, ani rozhodovat nechtěli. Pokaždé si umyli  ruce, ať už se křičelo sláva nebo ukřižuj. Ne, to neříkám proto, abych snižoval jejich  sebevědomí. Takových soudů již slyšeli bezpočet. Přál bych  si jediné, aby si alespoň někteří z nich pečlivě prohlédli  nářadí, kterým se opracovávají dějiny a porovnali minulé,  přítomné i budoucí. Tomu budoucímu bych přál, co  nejpozornější péči. Neboť jsou to dějiny nás všech a jsme  za ně nejen společně, ale i individuálně odpovědní..

 

 

ČLOVĚK SE RODÍ s pláčem, ale už od prvních okamžiků své  existence hledá úsměv. Úsměvem se přibližuje nepoznanému  světu, obklopujícímu dětskou postýlku, úsměvem dotváří  vztahy a spřízněnost s těmi, kteří jsou mu nejblíže.  Zatímco pláč je jakousi závorou samoty, úsměv přerůstá ve  společenské vědomí. Tím nechci popřít okamžiky, v kterých se pláč a bolest  stávají souznícím a sjednocujícím projevem společenským.  Takové okamžiky samozřejmě existují. Jsou však čímsi  mimořádným, jakousi tragickou krásou vyjímky, potvrzující  pravidlo. V úsměvu a radosti se však obnovují vztahy  každodenně, a to nejen mezi lidmi, ale i vůči věcem a  celému vnímavému světu. Jsem přesvědčen, že právě schopnost radost vnímat a radost  rozdávat, je jedním z nejvěrohodnějších osvědčení lidské  způsobilosti. Tam, kde tato radost chybí, nutně musí chybět  i morální rovnováha. Neboť žlučovitost, sudičství a kamenná  tvář, podávají svědectví už samy o sobě.

 Slova nás mohou zmást, jejich logika a razance na okamžik  zaskočit, ale pokud jim chybí nadhled ne posměšku, ale  úsměvu, je jejich určení neosobní a ve svých důsledcích  matoucí. Radost je veliký prostor, který je nám otevřen a kterému se  mnohdy nerozumně vyhýbáme. Radost je křehkým mostem z  osobní samoty. Radost je souzvukem s téměř neznatelným  tikotem času v rozvíjejících se květech, hojících ranách,  zvolna rostoucím domě. Je mi líto těch, kteří mají potřebu  trestat své dny hledáním opaku. Aby však nedošlo k nedorozumnění. Radost nejsou růžové  brýle, které zkreslují pohled a rozmlžují skutečnost.  Radost je aktivním objevováním pozitivního při vědomí všech  souvislostí života. Radost je opakem roztrpčenosti. Zatímco  roztrpčenost soudí, radost již pátrá po východisku a ještě  vždy jí stojí zato, o tato východiska usilovat. Někdy se mi  zdá až neuvěřitelně směšné, kolik práce je věnováno tvorbě  negativních obrazů, které jsou už jaksi předtištěny, než  obtížnějšímu, ale pro život přece jen důležitějšímu, aktu  skutečné součinnosti s životem. Asi bychom měli jednou provždy pochopit, že si nemůžeme  vybrat ani zeměpisné místo, ani dějinnou epochu, ve které  jsme zrozeni se všemi důsledky, které tuto skutečnost  doprovázejí. Mimo těchto, ne jistě nepodstatných věcí, však  existuje ještě široké pole zdánlivě bezvýznamných, ale ve  svém součtu neuvěřitelně závažných maličkostí, které jsou  nejskutečnější a nejpravdivější výpovědí o našich životech vnějším tlakům.

 

ČLOVĚK NAPŮL PONOŘENÝ DO SNŮ posledním záchvěvem vědomí  pozvedá antény vstříc světům neznajícím spánek. Neví téměř  nic o dni, který odešel, ani o dnech, které budou. Ve  zkratech a oslnění propadá do nevědomí, objevuje země,  které paměť nepodrží, slova podobná prskavkám, okraj  zázraku platného jen v prchavosti té chvíle. Jsou to básně  darované nicotě, lásky, které se nikdy nevrátí, sbírka pro  nepaměť. A přece snad někdy bude čtena, někým posuzována.  Vždyť nicota je pouze náš omyl. Omyl příliš úzké štěrbiny  očí.

 

S HLOUPOSTÍ je marné bojovat. Pojďme svou cestou,  prosazujme své pravdy. Mějme otevřené oči a buďme  připraveni odrážet její rány. Učiníme-li si však z boje  proti hlouposti životní program, přiznáme jí tím  důležitost, kterou nemá.

 

NEMÉNĚ DŮLEŽITÝ než talent je i odhad vlastních možností.  Poznal jsem dost lidí schopných, které své ambice  rozdrolili neustálým přebíháním od jedné činnosti k druhé,  i lidí méně schopných, kteří skončili v zatrpklém postoji  zneuznanosti. Přitom obojí mohli při rozpoznání své míry  udělat mnoho užitečného jak pro společnost, tak pro  šťastnější prožití vlastního života.

 

SNAD ŽÁDNÁ generace neprožila tak prudké změny životního  stylu, jako generace mých současníků. Vždyť 20. století, to  je předstupeň světa, který je nesrovnatelný s ničím, co kdy  bylo. Myšlenkové, morální i hodnotové tápání přítomnosti  nás ubíjí, ale současně otevírá pohledy do zítřka, který  zdaleka nedokážeme zhodnotit.

 

STÁŘÍ JE tou nejtvrdší zkušebnou opravdových hodnot  člověka. Při úbytku sil, při nemožnosti překročit svou  nedostatečnost, při vědomí, že zítřek nebude silnější  dneška, selže jakékoliv předstírání. Kontrola vůle již  nezdrží nepříjemnou skutečnost a kostýmy včerejška  ztrácejí dřívější cenu.

 

SMRT, to je úplná a bezpodmínečná nepřítomnost. Někdy je až  urážlivé, když lidé oplakávají toho, kdo pro ně jako živý  byl jen něčím nadbytečným a jeho nepřítomnost v nich  vyvolávala pouze pocit ulehčení.

 

PRAVDA je velmi dvousečnou zbraní. Někdy může být skalpelem,  který zachrání život. Ale velmi často, jako u všech  operací, ke kterým se přistoupilo opožděně, způsobuje jen  zbytečnou bolest.

ŘÍKAL MI JEDEN z paneláku, jakou že mám denní normu na  vymýšlení poezie.

Možná neví, že bydlím na barikádě a psát se dá jen mezi  dvěma útoky.

 

ŘÍKAT VĚCI, které jsou skutečně objevné, nevyžaduje snad  ani tak velkou dávku odvahy jako vyslovení věcí všeobecně známých a přitom existujících jakoby mimo slova.

 

DNEŠNÍ SVĚT, to už je takové malé město, kde se každý  každému dívá přes plot.

 

HLEDÁM SOUVISLOST ve svém čase, ve své řeči, ve verších, v  knihách, které čtu, v místech,která navštěvuji. Souvislost,  která není podobností vnějšku, ale tušením sbližujícího  úsilí. Vždyť pro mne není krásná na neznámých místech  jejich neobvyklost a monumentálnost, ale vždy jen to, co se  přibližuje mému snu o kráse. Básně, próza i těchto několik  bezvýznamných řádek existuje v obdobném pohybu k střetávání  i blízkosti.

 

MLČÍCÍ většina je ta skupina obyvatel, která se nakonec vždycky přidává k vítězné většině.

 

ZISKY jsou příjemné, ale ztrátami často získáváme podstatně více.

 

BLUDIŠTĚ. Všechny dveře jsou odemčeny až do chvíle, kdy sáhneme na první kliku.

 

ZEPTAL jsem se srdce: " Je něco víc než bojovat se zlem ?"

 A srdce mi odpovědělo: " Dělat dobro."

 

PSANÍ je především přemýšlením o sobě. O svých prohrách, o svých zklamáních, o svých snech. Když říkám přemýšlení, myslím tím upřímnost a zodpovědnost.

 

ZAMILOVANOST je plná náruč nejistoty, okouzlující pomíjivost  záblesku. Ale láska? V nejisté jistotě pokračování je ohňostroj jen epizodou.

 

 

I TEN kdo zcela ignoruje obsah vlastního regionu a nikdy o něm nezískal ani základní povědomí, je ať chce nebo nechce utvářen a ovlivňován jeho souvislostmi.

 

KDYBY mohl člověk volit pouze mezi dobrem a zlem, Bože to by byl jednoduchý život.

 

JDOU kroky, jenom kroky, člověk ne.

Myslíš si lež a věříš, že se v ni najdeme.

 

POMSTA je zdánlivým naplněním života slabochů. Potřeba  pomyslného vítězství, které má uvnitř srdce vytvořit vědomí jakési vlastní ceny.

 

PO LISTOPADU osmdesát devět si společnost v obžerné kritice minulosti vytvořila únikové téma. To nebyla analýza chyb, ale výkřiky  bránící skutečnému zamyšlení nad věčnou otázkou " Odkud přicházíme, kdo jsme a kam jdeme.

 

CO s příběhem, který je rozehrán v zamlžených kulisách? Výchozí body i vzdálené cíle jsou posunuty mimo skutečnost. Postavy vystupují v kostýmech náležejících do jiné hry. Je zřejmé, že režisérů, ať už skutečných, či samozvaných, je příliš i pro tak velkou scénu. Děj se dere z pod poklic, někdy samovolně, někdy přidáním pěnivých přísad, vhozených v dobrém i zlém úmyslu, ale často i z čirého diletantství. A vesmír jakoby se smál, ani ne tak potížím rození (ty jsou jeho nejvlastnějším projevem), ale překroucenosti smyslu a exhibicionalistické maškarádě.

 

BUDOUCNOST neodvozuji od levice či pravice, ale pouze od  poctivých lidí. Slovo slušných se hodí daleko méně a navíc bylo již patřičně pošpiněno. Za poctivé pak považuji ty, kteří ne proklamacemi, ale činy hájí smysl vlastního lidského směřování. Málo záleží na tom jak moc jsou poházeni špínou a zdánlivou bezvýznamností. Opatrněji budu posuzovat vrhače bláta než zaneřáděné kabáty.

 

DÁVNÉ ryby dávno odpluly. I stromy dorostly a byly pokáceny. Zbývá jen stále se vracející pokušení vzpomínky. Mohu tisíckrát zatřást krasohledem a barevné střípky nakreslí pokaždé jinak pokřivený obraz. Ve své lidské namyšlenosti bych rád vyložil jeho smysl. Zachytil seskupení, která mne okouzlila. Ale jak to dokázat, když i oči, kterými sbírám pel mizejících tvarů, procházejí stejnými proměnami.

 

LÉTA je veřejně, tu s větší či menší intenzitou diskutována potřeba vyrovnání s minulostí a blíže nedefinovatelné morální obrody. Hovoří se o tlustých čárách, kterými je nutno oddělit jednu etapu společenského vývoje od etapy právě probíhající. Všechny tyto soudy a úvahy jsou velmi akademické, velmi teoretické a převážně neosobní. O historii se zde hovoří jako o stavebním objektu, který byl stržen a na jeho místě budujeme objekt nový, objekt vyrůstající téměř na zelené louce. Každý kámen té minulé stavby je už svou podstatou podezřelý. Neodpustím si srovnání. Žádná fungující rodina ( a že téměř v každé rodině jsou krizová období ) by nemohla podle takovéhoto modelu ani naplnit své poslání, ani odevzdat pozitivní poselství svým generačním následníkům. Jsem přesvědčen, že zde dochází k velmi závažnému převrácení významu. Vždyť k čemu je zapotřebí více odvahy? K divokým spurtům, nebo k pomalému a bolestivému marathonu. Chceme-li žít v mírumilovném a pokojném světě, musíme zavrhnout jak nikdy nekončící sudičství, tak nesmyslné a v reálném životě nic neoddělující tlusté čáry. Nakonec, oheň života si sám přebere vydatná i čadivá polena, aby ve své spravedlnosti vyzářil do svého okolí teplo a k zemi upustil popel.

 

STOJÍM u okna. Dívám se do ulice. Kolem kráčejí dějiny. To slovo kráčejí se mi obzvlášť líbí, neboť v souvislostí s dějinami zní důstojně a daleko závažněji, než kdyby pouze proutíkaly nebo se proploužily naši ulicí. Konečně kročeje dějin jsou procesem zdlouhavým. Samozřejmě se nedomnívám, že dějinný pohyb je čímsi co někdy je a někdy není. To jen lidské netrpělivosti se občas zdá, jakoby se všechno zaseklo a ustrnulo v zakletí nehybnosti. Když jsem chodíval na ryby, měl jsem rád tekoucí vodu. Tekoucí voda má velmi mnoho podob. Jiná je v rovinatých lučních zákrutech, jiná v kamenitém údolí, kde se od nepaměti prokousává skalnatým sevřením, a zcela jiná v přepadajícím splavu, který ji zrychlí a ozvučí.A přitom je to stále ta samá řeka. V tomto století si dějiny příliš neužily rozkvetlých lučních břehů. Nevím jestli je štěstí, žít právě v takových dobách? Jednu přednost však náš čas má. Slepá ramena se mohou zdát nekonečná a příliš bahnitá. Blízkost splavu je však již natolik patrná, že ani v té zdánlivě nejmrtvější vodě, nechybí slib budoucího zpěvu.

 

JE MI dvanáct let. Jedu na kole. Prší. Zkracuji si cestu. Uhýbám z kamenité pěšiny na zarostlý úhor. Stébla trávy šlehají přes obnažená stehna. Plátěné kraťasy jsou prosáklé deštěm. Nebem co chvíli proletí elektrický výboj. Letní bouřka ohýbá stromy, rozsvěcí a zatemňuje krajinu. Jsem sám uprostřed polí. Za mými zády leží samota Rochňovec, ve předu za nekonečnou řadou stébel je město. Vodou prosakující kůží vzlíná krajina až k dětskému srdci. Mám strach? Ne. Pociťuji jen jakousi ohromující bázeň. Jako bych vystoupil z vlastního těla a jenom v metličkách stébel se mi připomínala křehká tělesnost. Po téměř čtyřiceti letech ještě cítím chlad těch dotyků, sytou vůni promočené země i nepopsatelný pocit jistoty a současně ztracenosti v té dávné krajině světa.

 

NAŠE přežití spočívá ve schopnosti odlišit nedůležitost lákavých obalů od závažnosti obsahu. Věcí je příliš mnoho i snů je příliš mnoho. Pokud nedokážeme oddělit podstatné od nepodstatného, utopíme se ve špíně.

 

PŘI psaní poslední povídky z rukopisu " Bazič " byl jeden z mála horkých letních dnů. Seděl jsem na zahradě ve stínu modřínu, který byl před mžikem času drobnou sazeničkou. Dnes dorostl do mých pěti, šesti výšek. V tom mžiku času jsem stačil prožít kus života. V tom mžiku času se svět kolem vysvlékl ze starých obleků, odkryl kůži schovanou pod spodním prádlem, provětral letitý šatník a navlékl pestré módní hadříky jejichž jinakost je stejně pomíjivá jako odhozené vetešnictví. V tom mžiku času dorostli děti, které byly plodem našeho mládí a staly se z nich dospělí lidé. A protože i plody léta mohou být sladké, opatřili jsme si další dětský tým, který nám poněkud brání stárnout a dřevnatět. To odpoledne bylo plné vyzpěvování cvrčků a šumění větru. Na starý plaňkový plot se slétli ptáci. Tolik ptáků jako planěk plotu. Hrabaly se v načepýřeném peří, skřípali zobáky, vyzpěvovali a pištěli svou ptačí řečí. Žasl jsem nad nedostatkem plachosti, nad tím jak natahovali krčky, jakoby nahlíželi do mého kostrbatého rukopisu. Snad jim připadal podobný otiskům jejich drápků v naplaveném blátě nedalekého potoka. Léto však uplynulo. Ukončený rukopis sevřený plátěnou vazbou odpočívá v mé knihovně a venku je vražedný mráz. Mráz který má plné ruce práce. Všechno by nejraději umrtvil, zaklel a spoutal svými ledovými příkrovy. Jen čas mu uniká. Ten malý mžik mého času i ten veliký čas všehomíra, který všechno pamatuje a všechno nakonec překročí.

 

ŽIJI poněkud v ústraní politických proudů a jejich střetů a to jak místem své fyzické existence, tak i obsahem zájmů, které naplňují čas mého života. Nicméně politika je v každém našem činu a ve všem co nás obklopuje. Tím chci říci, že i na malém prostoru v kterém se promítají mé aktivity, existuje lhostejnost, namyšlená arogance, zabedněná ideologičnost i bezbřehé chytračení a to možná ve stejném poměru jak je tomu ve veliké politice, v které se dobývají křesla a mocenské pozice. Nevím jestli je můj postoj ten nejsprávnější, ale už kdysi dosti dávno jsem se rozhodl, že nebudu bojovat proti trpaslíkům a to ani proti velikým trpaslíkům. Snad mne k tomu dovedla životní zkušenost a snad na tom měla podíl i četba a mé vlastní literární pokusy. Když jsem v roce sedmdesát osm začal vydávat samizdatovou řadu literárního časopisu, otevřel jsem ji Konfuciovým citátem " Je lepší rozsvítit třeba i malou svíčku než proklínat temnotu." Tento postoj jsem nezaujal ve snaze zůstat uchráněn. Možná už v tu chvíli jsem věděl, že rozsvěcením světýlek přivolám větší nepřízeň než halasnými protesty. I družnost v pokřiku bývá větší než při drobné mravenčí práci. S tímto postojem jsem prošel léty bouřlivých proměn a hašteření. A tato léta mne jen utvrdila ve vědomí, že takzvaně nesmiřitelně zásadové postoje vyvolávají pouze protitlak, že nepochopení a netolerance probouzí netoleranci a nepřekonané pocity třeba i skutečných křivd nás jen znovu vracejí do míst v kterých být nechceme. Přál bych si, aby nastal čas širokého spojenectví a pozvolného sbližování. Vím, že je velmi obtížné naslouchat myšlenkám, které nám nejsou vlastní. Domnívám se však, že současný svět, a to nejen český svět, nic nepotřebuje víc, než ustálení zvířených emocí.

 

PŘÍBĚH princezny Diany je dle mého názoru jedním z nejmarkantnějších důkazů hodnotové krize světa. Jistěže krásná a ve svém lidském údělu mediálně velmi přitažlivá, ale odmyslíme-li si fascinaci nás všech romantickou pohádkou, co zůstane? Cítím téměř jako cosi nepatřičného, když pro pořádek chci uvést, že tato úvaha ani v nejmenším není proti Dianinu kultu. Pokud je vůbec proti něčemu, tedy proti nedostatku idolů z oblastí pro svět daleko podstatnějších. A možná je i smutným poznáním, jak pouze v obecném a nekonfliktním příběhu jsme schopni se vzájemně ztotožnit.

 

JAKO malé děcko jsem dostal plechový promítací přístroj. Před rozsvícenou žárovkou se protahoval skleněný proužek s čtyřmi barevnými obrázky. Obrázky byly spíše zeměpisné než pohádkové. Na jediném proužku byl soustředěn kratičký příběh. Nejvíce mi utkvěl v paměti pohled na Jeruzalém, který ze širokého záběru vrcholil množstvím postav shromážděných u zdi nářků. Když jsem poněkud odrostl promítací přístroj zmizel jako plno jiných věcí v příbuzenském koloběhu mezi mladšími bratranci a sestřenicemi. A tak z mnoha věcí zbyla jen zamlžená paměť podobná skleněnému proužku s překvapivě jasnými obrázky.

 

U BÁSNĚ jsou vstupní slova podobná kódům počítačových programů. Jejich i třeba nepatrná záměna nás odvádí k zcela jiným řetězcům následností.

 

SKUTEČNĚ smrtelného hříchu se může člověk dopustit, v tom nejhlubším slova smyslu, jenom sám na sobě.

VE světě smrtelných věcí a umírajících snů, žije jen jediná jistota, a to jistota smrti, která je nesmrtelná.

 

NEROZUMÍM kritice nedokonalosti, pokud neposuzuje věci v kontextu. A to jak podle jejich vzdálenosti od dokončení, tak i určením jejich použití. Vždyť co by působilo nehotově a amatérsky ve výstavní síni, může způsobit radost a předat dílčí informaci jako cedule na rozcestí.

 

O MINULOSTI lze lhát, minulost lze zapírat a vymazávat, ale nikdy ji nelze změnit. Všechny pokusy o její zpopelnění či retuše, zraňují budoucnost. Tím vůbec neříkám, že by bylo účelné hnidopišsky převracet každý kámen a jako slípka se popelit v sedlém prachu. V životě společnosti i jednotlivců jsou však křižovatky jejichž umístění v krajině času musí jak společnost tak jednotlivec poctivě zmapovat. A to bez odsudků a sebe zraňování i marnivé účelovosti. Potom ani naše chyby a selhání nemusí nutně být promarněným a ztraceným časem.

 

VYROVNAT se se smrtí je snazší, než se vyrovnat s nespočetnými omezeními života.

 

KŘESŤANSTVÍ by nemělo v kříži vnímat symboliku uctívaného předmětu, ale především bránu bolesti. Křížem se proměňuje vztah mezi člověkem a bohem. Zde již není nepředstavitelně vzdálená autorita Dia hromovládce, ale velmi představitelná blízkost Boha,bratra v bolesti.

 

MYSLÍM, že tvrzení, On se za nás obětoval,je upřednostňováno mylně. Prvořadé je, On se k nám přiblížil.

 

ZE VŠECH dopravních prostředků je vlak nejblíže mé představě o poezii. Na pevném podloží náspu, s nespočtem výhybek a odstavných ploch, v nekonečné pavučině možností. Rytmus pražců je jako tiché bubnování ,krátké zastávky jsou podobné závěrečnému rýmu a jízdní řád to je obsah přečtené sbírky.

 

POEZIE je tou nejzazší zranitelností. Pro přítomný čas je však zranitelný člověk téměř nepřijatelný. Vzorem je neskutečné zdraví, neskutečně hebká kůže, neskutečně pružné svaly a neskutečně nažehlené sebevědomí.

 

PŘED listopadem 89, jsme v celé Československé republice měli několik desítek nakladatelství. Jejich ediční plány byly nezřídka naplněny na řadu let dopředu. Někteří prominenti vycházeli téměř každoročně, zatímco řadový autor bez politických nebo redakčních konexí musel čekat v příslušné frontě. Byli autoři, kteří mimo oblevy v roce šedesát osm, nevycházeli téměř vůbec. I u překladové literatury převládal pocit, že nám jsou upírána špičková díla a naše obzory jsou ideologickým před výběrem zúženy až k nedýchatelnu. Přišel listopad 89 a my v bláhovém nadšení očekávali gejzír skutečného umění. Očekávali jsme skvělá díla původní i překladová, jakýsi vstup velkého svobodného světa, který překročí shozenou ideologickou ohlávku a zpřetrhané uzdy okresních tajemníků. Co se však odehrálo v tom přelomovém čase? První vlna která zaplavila trh, byly antiliterární, v jiném čase a na jiném místě zcela neprodejné edice samizdatů. Jejich výpověď, a teď mluvím o celku a ne o vzácných jednotlivostech, nemohla oslovit téměř nikoho. Druhá vlna otevřela iluzorní šanci všem, kteří od svých studentských let celoživotně hýčkali kostrbatý blábol, který bylo možno soustředit do knižních stránek. Tito lidé, dle pravidel trhu, porodili nespočet pokoutních nakladatelů. Mnohý restituent prodal stodolu či jinou přebytečnou nemovitost, jen aby u některého z nich vydal své jedinečné životní dílo. Doba poněkud vymknutá z kloubu umožnila části populace,realizovat své infantilní sny. Jejich čas vrcholil kolem 92 roku . V následujících letech přišel čas kuchařek, milostných příběhů a tajemna. Co nejlesklejší a nejřvavější obálka a uvnitř cosi. Jsme téměř v současnosti a hřeben času pročesává pokusy o jakousi koncepčnost. Na jedné straně kompromis mezi snem a skutečností , ale i tvrdohlavé pokusy o vlastní tvář. Jsme na počátku roku 98 , jsme na konci desetiletí , století, ba i tisíciletí. Možná se znovu setkáme se svými vlastními slovy.

 

ČÍM větší proud informací proplouvá okolo našeho vědomí, tím narůstá naše imunita vůči skutečnosti. Je to podobný efekt jako hluchota způsobená intenzivním hlukem. Jako vedlejší produkt, a možná že vůbec ne vedlejší, je fakt, že neuvěřitelně veliké skupiny lidí, jsou ochotny uvěřit zcela nevěrohodným pitomostem.

 

KDYBY na počátku dvacátého století někdo vyslovil jen poloviční vizi budoucích hrůz, byl by považován za cynického zlolajníka. Křesťanská Evropa vstupovala do století technického rozmachu, do opojných časů lidského poznání, do věku vzepětí s téměř neomezenými možnostmi. Až bude jednou s odstupem hodnoceno uplynulé století možná toto hodnocení neskončí pouze u ideologických výkladů a statistického mapování zisků a ztrát. Možná se projeví i v poctivém hledání prvotních příčin přesahujících dobové kulisy. Snad bude tento budoucí pohled méně ovlivněn zájmy a osobními euforiemi, do kterých jako lidský dav občas propadáme a do kterých jsme někdy i cílevědomě zaháněni. Snad si jednou v odlišném čase budoucnosti uvědomíme, že i řešení věcí lidských , ať chceme či nechceme, podléhá stejným přírodním zákonům jako kterákoliv jiná materiální činnost. Asi tímto poznáním nebudeme příliš chráněni. Neboť zkušenost otců je jen málokdy poučením pro jejich syny. Vždyť jaké jsou míry a váhy pro lidské myšlení, cítění a hodnotové žebříčky. Ten, kdo by považoval za šílenství přetěžovat mosty, stavět domy bez základů a vodit své děti do kráterů činných sopek, bude toto bez mrknutí oka provádět v oblastech společenských, neboť zde jsou reakce živlů podstatně pomalejší a dlouhý čas téměř neviditelné. Nesnadné hodnocení přijatých zásad, spletitost pojmů, které ve slovnících a příručkách všeho druhu působí zcela neotřesitelnou silou, stovky návodů jak žít a přitom veliká křehkost a zranitelnost našeho světa o které víme tak zoufale málo. Kdo nehledá cestu k druhým lidem a vzájemnému sblížení má snadnou volbu. Jistě objeví model společenství nebo myšlenkové konstrukce ve které dojde uspokojení a časné jistoty, že je zastáncem nejlepšího z možných světů. Snad se obezdí přijatými pravdami, slovní exhibicí i náročnými duchovními praktikami a ve skupině svých blíženců nalezne ocenění a souhlas. Bude-li však cokoliv přijímat jen pro sebe a pro potvrzení sebe, pouze přidá díl k velikému zmatení a samotě, jejíž rozsah je srovnatelný pouze s biblickým příběhem o stavbě babylónské věže. V tom dávném příběhu je člověk sám a ve své samotě přestává rozumět signálům řeči. Jeho svět přerůstá v nebezpečnou džungli plnou nepřátel. Vím, můžeme namítat, že tomu tak není, že nepociťujeme žádné ohrožení. Jak je tedy možné, že jednáme podle pravidel, kterým nechceme věřit a o kterých nechceme ani slyšet? Jsou to pravidla nedůvěry k odlišnému a tedy zdánlivě hloupému nebo nebezpečnému. Jistě, že si každý z nás dovede přesvědčivě zdůvodnit oprávněnost vlastního postoje. Není ale právě v této schopnosti nejvážnější překážka pochopení? Možná v pozadí netolerance a agresivity stojí i zklamání nad vlastním životem. Možná i proto rozbíjíme minulost až na nejdrobnější drť, a to ne abychom v ní cosi nalezli, ale abychom co nejhlouběji pohřbili svou účast na věcech nezaměnitelných jinak než lží. Jistě nebudu sám, kdo bude v příštím světě hledat cestu k lidem. Nebudu si klást žádná složitá pravidla ani soubory poznávacích znaků. Budu prostě hledat mezi těmi, kteří nic neodhazují. Mezi lidmi možná i velmi nejistými. Mezi takovými, kteří desetkrát obrátí kámen z kterékoliv zborcené stavby, aby v něm hledali novou účelnost. Bude-li dost takových lidí, možná i pomine hrozba, že se náš svět promění v jedno veliké smetiště prošlých a odhozených ideálů.

 

NĚKTERÁ příkoří jsou vlastně neuvěřitelným přínosem. Žijeme v uzavřeném světě návyků a stereotypů, a náhle dostaneme ránu, která nás vymrští mimo jeho hranice. A přestože ta druhá skutečnost existuje tak blízko, a oddělena jen tak nepatrně slabou stěnou, bez toho co se stalo, bychom ji nikdy nepoznali.

 

JAK postupuje čas, lidé se stále více uzavírají do sebe,vlastně ani tam ne, vždyť to by předpokládalo určitý vnitřní život. Spíše vstupují do jakési přízračné krajiny pomíjivých radostí, útočící bolesti,těch nejrůznějších strachů a starostí, které však nepropojeny s okolním světem se ani neuzdravují ani neproměňují v hodnoty, ale bobtnají jako tříska vražená pod nehet.

 

PROTOŽE je vývoj příliš překotný, musíme neustále hledat zástupná řešení. Z pohledu dvacetiletých se může zdát, že je to problém středního a pozdějšího věku, ale skutečnost je složitější. Schopnost vydržet nasazené tempo se neustále zkracuje. Zkracuje se i zóna mezi mládím a zkušeností. Proto, že vázne mezigenerační komunikace a současně narůstá překotnost v osvojování stává se další vývoj jen těžko předvídatelný.

 VYTÝKAJÍ komunistům kdejaký zločin. Zapomínají však na to nejpodstatnější provinění, kterým si toto politické seskupení dlouhodobě připravovalo vlastní pád. Byla to neochota alternativ a odmítnutí všeho opozičního. Nezdá se mi,že by tato nemoc zmizela s koncem minulého režimu. A tak nás možná čekají kotrmelce a přemety o jakých tato chvíle nemá, /protože nechce,/ ani tu nejmenší představu.

 

PŘIPADÁ mi nepochopitelné, když teoretické úvahy o podstatě a inspiraci tvorby, místo hledání lidského založení autora,spíše komplikují a zamlžují skutečnost. Čtu li takováto pojednání zdá se mi, že autoři více objevují sami sebe a svůj pohled na určitý fakt, než zkoumanou skutečnost. Nejsem si jist má li taková činnost vůbec jaký smysl. Vždyť teoretizováním tohoto druhu, je prostor k přemýšlení, už tak přeplněný, dodatečně obsazován neskutečným světem teoretických konstrukcí. Vzniká zde cosi, jako počítačová virtuální realita, která se stále více vzdaluje skutečnému životu.

 

NEVÍM jak dlouho po srpnové invazi armád varšavské smlouvy do ČSSR jsme seděli s několika kamarády u vína .Bylo nám v té době kolem pětadvaceti let a naše kritičnost ke světu dospělých byla podobného rázu jako je kritičnost našich dětí. Jeden z mladých mužů u stolu před nedlouhou dobou pohřbil svého otce. Při probírání pozůstalostí objevil deník s jednoduchými záznamy o počasí, o bolestech kloubů, o různých domácích pracích. U dne 21.srpna 1968 byly zaznamenány dvě události. V nočních hodinách přišli do republiky Rusové, dopoledne jsem čistil kamna. Tehdy se nám ty dvě události zdáli nesouměřitelné. Dnes bych se již neodvážil říci, že by pro tento konkrétní život, nemohly mít podobnou důležitost.

 

BYLO období, kdy jsem chtěl zaznamenávat zápisy z pisoárů a podobných zařízení z obavy, že pod novou malbou zmizí cosi  charakteristického pro lidovou tvořivost české duše. Přestože jsem tuto touhu nerealizoval, nic není ztraceno. Jsou novinové titulky v kterých tento druh kultury zůstal zachován až do dnešních dnů.

 

PESIMISMUS, to je nedostatek vstupních kódů k souborům které jsou uzavřeny, když ty přístupné, již ničím neoslovují, a tedy jako by nebyly.

 

JE neuvěřitelné jak se převážná část lidí dobrovolně vzdává svobody a usilovně pracuje na jejím zúžení. Před deseti lety křičeli po náměstích a odcinkávali klíči  konec totality a po uplynutí relativně krátké doby zalézají do svých ulit, prefabrikují rozmanitost okolního světa a i na výsostném území vlastního soukromí zužují svou volbu na stereotypní nabídku několika televizních kanálů.

 

PODZIM je snad odjakživa mým nejinspirativnějším obdobím. Mnohokrát jsem o něm psal jak ve verších tak v drobných úvahách a glosách. Jenomže teď je jaro a to jaro o tolik jiné než ta ostatní která jsem prožil, že neodolám a pokusím se zamyslet nad jeho unikátností. Toto jaro, možná pro ostatní zcela neodlišitelné, proměňuji ve svém vědomí svou osobní změněnou situací. Mám přemíru volného času. Mohu pozorovat,psát,přemýšlet a plánovat. Mohu den po dni sledovat jak se šedivá barva předjaří mění v narůstající zeleň. Mohu odhadovat blízkost rozpuku naběhlých pupenů a zvolna se otevírajících poupat. Mohu procházet mezi spěchajícími lidmi aniž bych sám kamkoliv pospíchal. Tato osobní podmíněnost přes kterou lyrizujeme okolní svět, ještě přibarvena náladami a a stavem duše, pokaždé ať chceme či nechceme vstupuje do obrazu. Mám neskutečné štěstí, že ke mne tato volnost přichází v celkem bezstarostném období, že je i přes dočasné vyřazení z všedního pracovního koloběhu, provázena relativně slušnou fyzickou i duševní kondicí, že není narušována žádnými stresy ani pocity slabosti a vyřazenosti. Tento výčet kladů uvádím, protože je ne až tak samozřejmou věcí. Několik minulých let jsem žil pod stupňujícím se tlakem plánů, které je nezbytné realizovat. Ta chvíle vytržení nepřišla někde uprostřed cesty, ale v samotném závěru jedné z podstatných etap. A tak mohu pořádat čas svého zralého věku bez podstatných dluhů a závazků k minulosti. I toto samo o sobě je jakési vnitřní jaro.

A TAK se raduji z každého nového lístku, z každé větvičky plné příslibů, z každé cesty zpevňované větrem, z každého prodloužení dne. Rozdílnost tohoto jara, je v jeho zesíleném vnímání, v prožitku detailů,které jsou jindy zasuty spěchem dní. Odkvetly bledule a sněženky, kvetou petrklíče a narcisy, kvete plno jarních skalniček jejichž výčet by naplnil kapitolu zahradnické příručky. Ještě několik dní a rozkvetou stromy. Jejich růžovo bílými kvítky bude definitivně korunováno jaro. Ještě nevím co všechno mi řeknou. Učím se pokorně, a poddán jejich rytmu, žít znovu v reálném světě jehož poetika je nesrovnatelně bohatší, než všechny umělé reality vytvořené lidmi.

 

HODINY odměřují čas a hladově sledují človíčka, který je má nakrmit čímsi co vytvoří, co jim předá. Jsou-li dlouho hladové, vrčí a cení zuby. Jsou lidé kteří svou apatií dokáží zcela zastřít jejich naléhání. Jsou lidé kteří vypěstují z hodin svého času přežraného tlusťocha, který svými zvratky značkuje jejich životní cestu. Jsou lidé, kteří trpí neustálým dorážením tohoto tikajícího svědomí. Je nesnadné a téměř nemožné žít s nimi alespoň v dočasném příměří. Pokud se to však podaří, jsou to ty nejkrásnější chvíle našeho života.

 

JAK bych mohl tvrdit, že mé vidění světa je objektivní, když subjektivně prožívám jen vlastní život, když z moře informací si subjektivně vybírám jen ty, které považuji za důležité. Přitom vůbec nemusím tušit, že ve sklepě sousedního domu vzniká hrozba pro celý můj známý svět, nebo naopak něco fantasticky nadějného co mně zítra vrhne kamsi zcela jinam.

 

KAŽDÉ roční období si zaslouží naši chválu, ale jaro snad dvojnásob. Jaro je svou podstatou výsostně inspirativní. Každý pohled z okna, každý pohled do otevřené krajiny se dožaduje pozornosti a objevitelského nadšení. Překotnost růstu rozráží zemi a její síla ve svém součtu je nesrovnatelná s jakýmkoliv prostředkem vyvinutým lidmi. Už pod sněhem rozkvétají bělorůžové hlavičky chudobek aby k nim vzápětí přibyly hvězdičky sněženek a zvonky bledulí. Petrklíč a  modřinec je vystřídán žlutými květy narcisů a hlubokými kalichy tulipánů. A to už v louce rozkvétají pomněnky a blatouchy a žluté moře pampelišek se připravuje k veliké invazi ukončené milionem bílých padáčků vyslaných kamsi do nejisté budoucnosti. Na každém centimetru se trhá a otvírá země nástupem loňských semen. A potom stromy. Koruny třešní a jabloní jako bíle oděné nevěsty oslní svými květy, přivolají roje bzučících včel a po svém odkvětu zasypou záhony a cestičky milionem bílých lístečků jakoby připravovaly čísi slavnostní průvod. Takové je jaro a možná, ne možná ale zcela jistě bohatší barevnější a rozmanitější než drobný výsek mého pohledu. Veliký součet všeho co se dere vzhůru za sluncem a světlem.

 

JSOU dvě možnosti jak se bránit věcem s kterými vnitřně nesouhlasíme, a to nejen dnes, ale od pradávna. Buď můžeme trpělivě hledat nová řešení, nebo revoltovat. Revolta se většinou zdá elegantnějším řešením a v případě vítězství se ji dostává i jistého společenského ocenění. Nese však v sobě jedno nezanedbatelné riziko a tím je, že pod jinou firmou přebírá mnohé z toho proti čemu povstala. V podstatě se po opsání kruhu vrací do stejně nedořešených situací.

SLÝCHÁM tvrzení, že různými sbírkami a nadacemi může společnost vyřešit ledacos ze svých kulturních potřeb a dalších problémů. Tvrdí se, že lidé jsou ochotni projevit svou solidárnost spíše s čímsi skutečně potřebným a konkrétně je oslovujícím. Ví bůh, že bych ani v nejmenším nechtěl snižovat váhu a potřebnost lidské solidarity, soucitu, či prostého zaujetí. Co považuji za prapodivné je ale mechanismus kterému tato forma podléhá. Samozřejmě, že se nepřispívá nejpotřebnějším. Samozřejmě že jsme osloveni v prvé řadě účinnější reklamou a schopnějším manažerem této potřebnosti. Samozřejmě, že spíše než jakási cílevědomá snaha o dobro je náš milodar úplatkem vlastnímu svědomí. Proto mi daleko významnější přijdou aktivity v kterých je člověk zapojen spíše mimo peněžně, více osobní aktivitou než vhozením mince do klobouku.

 

PRÝ naše euroamerická společnost žije v jakési fascinaci a zbožštění smrti. Kult smrti jakoby snižoval ale současně i nadlehčoval váhu života. Nová mythologie překrývá přirozené plynutí života a času jakousi kolorovanou koláží, složenou z různých kultur i různých zkušeností. Život a smrt jsou však veliké svou jedinečností a právě ta se z života vytrácí.

 

ČTEME a na televizních obrazovkách vídáme příběhy s kriticky společenským pozadím. Téměř vždy je zde jakási malá ale štědře vybavená skupinka uvnitř vládní instituce. Její zvrácené úsilí překračuje hranice etiky a stává se jakýmsi státem ve státě. Je to trochu pohádka o zlém žabákovy. Je trochu směšný ve své brutalitě, vždycky nakonec svým způsobem prohrává. A my se díváme nebo čteme a jaksi nám nedochází, že drak je již ve městě.

 

JE začátek května 1998 a v Čechách se schyluje k volbám. Už od loňského podzimu se pozvolna rozjíždějí diskreditační kampaně, vlci divoce vyjí na měsíc a osvědčení vlčáci odkládají náhubky úsměvů. Jen si dejte do huby, řekl by s chutí člověk z ulice, jen si vjeďte do pačesů. Bohužel jaksi podvědomě ví, že od Čelakovského sebrané a Havlíčkem zrýmované přísloví o sedlákovi, ledu a zlomené noze je i koncem dvacátého století až příliš aktuální. A tak radši říká: Já se o politiku nezajímám, já asi nepůjdu ani k volbám, já vlastně ani nerozumím o co se hádají. Čech je ale povaha zvláštní. Chová se zdánlivě apaticky k hektickému dění kolem sebe, ale jaksi podprahově vnímá každý podraz. To by jsi se divil, ty který se živíš politikou, jak sice pomalu a neohrabaně, dokáže vysvléknout i tu nejelegantnější lež. Že z ni udělá maškaru stylově zcela opačnou? To sice udělá. Jenomže to už ti je na pendrek. Když se otočí vítr máš prostě šlus a šmytec. Oni už ani teď ty paranoidní narážky o paranoii tvých soupeř nezní věrohodně a co teprve po jejich volebním verdiktu. Neřeknu že bych se rád mýlil. Vždyť o stromech které nerostou do nebe se už toho napovídalo. Na ty přerostlé už nemusí ani vichřice, to už stačí jenom maličko si fouknout.

 

SLOVO svoboda je při besedách a diskusních fórech jedním z nejhasitějších pojmů. Přitom toto slovo může mít tolik významů, že je téměř samozřejmostí, když každý s diskutujících mluví o něčem jiném. Pokud bych měl z hlediska člověka alespoň přibližně určit co toto slovo znamená, řekl bych, že představuje možnost dělat věci které jsou pro mne důležité. A zde v tuto chvíli končí jakékoliv širší souznění. Vždyť co je důležité pro mně může druhému připadat bezvýznamné či dokonce směšné. Má touha realizovat své sny se může velmi snadno dostat do rozporu s touhami druhých lidí. A to nemluvím o žádných nepatřičnostech. Vždyť různé limity a omezení mohou být, a také velmi často jsou, spíše technického rázu. Může být svobodou zákon džungle? Existuje stejná míra svobody pro tygra i beránka? Oblastí, ve kterých je možné rozšířit svobodu člověka, je možná tolik co lidí. Ti kteří se tímto slovem často účelově ohánějí, jsou dle mého názoru, skutečné svobodě až neuvěřitelně vzdáleni. Ke svobodě vede jediná úzká stezka. Stezka mířící nahoru. Kdo po ní jde, musí ze svého svobodného rozhodnutí, odložit mnohá zavazadla. Té stezce se říká pokora. I když se i k tomuto slovu kdekdo hlásí není na této cestě zdaleka žádný nával.

 

BYL jsem kdysi bohatý. Mohl jsem si koupit o dva rohlíky víc než všichni kolem. Teď jsem chudý, protože sousedé jezdí v mercedesech a já jenom ve škodovce. Jinak ale žiji docela pohodlně. Král Karel IV Otec vlasti měl horší koupelnu než já, o toaletě bych snad ani nemluvil, a pokud někam cestoval, měl jistě pěkně vyhrkané pozadí. Já mám svůj vůz dobře odpérovaný a podstatně rychlejší. Co mě tedy chybí ke štěstí? Pche, stačí se podívat kolem. To přece není možné abych si koupil všechno co potřebuji.

 

DLOUHÁ léta řeší obec spisovatelů jak vytvořit jakousi minimální komunikaci s vlastní členskou základnou. Po dlouhé době se podařilo uvést do života bulletin nazývající se "Dokořán". Mimo této čtvrtletní publikace, vydala obec členský adresář, svazek " Kdo je kdo" a několik drobných sešitů přednášek s tematickým zaměřením. Zdá se, jakoby se až s přehnanou cudností vyhýbala jakékoliv publikaci která by představila tvorbu jejich členů. Tvrdí se, že hlavní překážkou je nedostatek peněz. Částečně se ozývá i tvrzení, že obec takové poslání ani nemá. Po určitou dobu je přijatelné takové argumenty tolerovat i když jsem přesvědčen, že to jsou zástupné argumenty. Hlavním důvodem který nebyl nikdy vyřčen a který si možná mnozí ani neuvědomují, je dle mého, obava z vytvoření jakési,(dle minulé terminologie), nátlakové skupiny, která by nemusela být právě ideologicky přijatelná.  Že všechno to, co není možné v obci spisovatelů existuje bez vážnějších problémů jinde, mohu doložit svou zkušeností s kluby SF. Literatura tohoto druhu a informace o ni vychází v měsíčnících,občasnících i publikacích zaměřených k jednotlivým autorům na mnoha místech republiky. Technická úroveň jednotlivých výtisků je až neuvěřitelně vysoká. Úroveň literární je různá. V každém případě je v zmíněném množství ledacos na úrovni hodné povšimnutí. Neznám přesné cenové relace této činnosti, vím však že nedosahují žádných horentních částek. Vždyť kluby vyvíjejí tuto činnost i v malých městech a bez významnější sponzorské podpory. Pro generaci ke které patřím je už skoro pozdě na takovéto začátky, ale jsou tu autoři mladší a jistě dychtivější po opublikování své drobné tvorby. Bylo by dobře kdyby byly schopni vytvořit obdobné fankluby jaké jsem poznal mimo obec. Třeba nebude nutné stále si jenom stěžovat. Třeba se něco narodí.

 

HOVOŘILI jsme o zpřetrhaných vztazích mezi lidmi, o chybějící potřebě vnímat druhé, o nedostatku přátelství. U stolu jsme seděli tři a naše komunikace byla ztížená stísněným prostorem i různým stupněm nedoslýchavosti mých partnerů. Chvílemi se stalo, že se slova rozutíkala do různých stran a jakoby se slunila v neustále se vracejících vzpomínkách. Přítel S řekl, že se lidé vzdali partnerství a jejich jediným partnerem je vlastní Já. Možná bych s nim souhlasil, kdyby v jeho soudech nepřevažovala hořkost vlastní zkušenosti. Myslím si, že vlastní Já je tím nejbližším co máme a pokud bych přiznal určitou trpkost, tedy více z jeho zúžení než ze samotné jeho převahy nad ostatními vztahy. Myslím, že to není sobectví, jestliže věřím v zodpovědnost především vůči sobě.Záleží ovšem jak si tuto zodpovědnost vykládám a jakým hodnotám ji podřizuji. Snažím se být sám sobě přítelem, a protože sebe znám více než druhé uplatňuji na sebe měřítka daná právě tímto poznáním. To je snad jediná jinakost co se týká mě a druhých lidí. Ze všech ostatních vidím vlastně jen tu část, kterou jsou obráceni k světu. Že z ni upřednostňuji co mi je blízké, souvisí s mou subjektivní oblibou vzorů,které pokládám za důležité. Z tohoto pohledu může vzniknout pocit blízkosti, přátelství a lásky, ale nikdy stav hodnotící druhého člověka. Hodnotit mohu a to v jen velmi omezené míře, na základě svých nevalných znalostí a určité osobní zkušenosti s jejich aplikací. Má zkušenost je mi často málo platná, neboť jsem typem člověka neustále hledajícího přiblížení a to bez ohledu na rizika, bez ohledu na předpokládanou nevhodnost takovýchto přiblížení, kde vždy vítězí spíše snaha pochopit, než předem zajišťovat vlastní bezpečnost.

 

VE sportovních disciplínách se běžně používá slovo soutěživost. Ve sféře obchodu má převahu slovo konkurence. Každé z těchto slov, přestože jsou si významově blízké má jiný obsah. Soutěživost je o podání nejlepšího výkonu,při dodržení stanovených pravidel. Konkurence chce zvítězit za každou cenu a pokud uznává pravidla, tak jenom velmi volná a ve chvíli kdy se nikdo nedívá i bez problému překročitelná. Někdy se mi zdá že ubývá přirozené soutěživosti a obec lidí se se přeměňuje na konkurující si jednotlivce.

 

JE neuvěřitelným přepychem v jak vzájemně neprostupných a spolu nekomunikujících vrstvách, žije místní, ale i republiková kultura. Sdělovací prostředky si sice často počínají jako hledači diamantů, ale výsledek je spíše jakýmsi šamanským číslem. Jenže co bylo pochopitelné před několika lety, je dnes již sebe obžalovávajícím diletantstvím. Jsme malý národ. Nemluvil bych o tom, kdyby naše velikost nepředurčovala naše možnosti. Zřejmě se tato omezení netýkají hudby, malířství a dalších oborů v kterých nejsme omezeni jazykovou bariérou. Pokud se však jedná o jazyk, jsme tak malým ostrůvkem v současném světě, že každá ztráta a lehkomyslnost se zákonitě musí vymstít. A když už jsem se zmínil o nejazykových oborech, vlastně i ony zprostředkovaně vyrůstají v určité jazykové oblasti. Je-li chudá i ony chudnou. Přitom technické prostředky, kterými dnešní doba vládne mohou při snaze a dobré vůli v době relativně krátké přivodit změnu, která je ve srovnání s dnešním stavem nepředstavitelná. Koordinace a registrace všeho užitečného, při užití rozumných estetických měřítek, může bez použití neúměrných finančních prostředků vrátit kultuře místo které ji patří.

 

LIDÉ se nesjednocují proti tomu co je špatné, ale proti tomu čeho se bojí, co nechápou, co mluví jim nesrozumitelnou řečí. Kategorie dobra a zla je zde čímsi podružným.

 

NENÍ ani tak hrozné, když si vás vaše okolí neváží. Stále je možné usilovat o jakousi komunikaci a vysvětlení. Daleko horší je, když si nemůžete vážit svého okolí.

 Láska je víc než všechno ostatní. V lásce je všechno ostatní obsaženo. Možná proto má slovo láska tolik výkladů, kolik je lidí na zemi.

 

ČTEME jen ty knihy, které říkají co sami chceme slyšet.

 

ZDÁ se mi, že současná politika ani tak nevymezuje prostor spojenectví, jako prostor nejistoty a ohrožení.

 

JAKÝM zvláštním fenoménem je svoboda? Když se lidem podaří rozšířit určitým směrem její hranice, téměř okamžitě se v jiné oblasti posune hranice k jejímu zúžení. Jakoby velikost svobody nikdy nemohla být větší než velikost lidského srdce.

 

VE čtvrt na dvě se zvedl silný vítr. O půl druhé začalo krupobití. O deset minut déle již zase svítilo slunce. Možná tak podobně by vypadaly z pohledu Boha lidské dějiny.

 

VESMÍR, svět, život. Dokonalost stvoření. Protože špatně vidíme, zdá se nám obrys rozmazaný a kostrbatý. Přitom všechno dokonalé je ve své podstatě jednoduché a krásné. Složitý je pouze aparát prostředků, který při nedokonalosti našeho poznání používáme.

 

PARADOXEM poznání je i určitá slepota, která ho provází. Díváme se určitým směrem. Opevňujeme se v jistotách které jsme získali a podvědomě zaháníme nejistoty dorážející v hraničních oblastech. Prosťáček Boží je více otevřen nové zkušenosti, která ještě nenese popisky námi přijatého katalogu.

 

SOUČASNÝ svět dokáže shromáždit nepředstavitelné množství informaci , materiálně je zhodnotit a nabídnout svým akcionářům. Chybí mu však schopnost analýzy, která by na houpačce času, přerovnávala hodnoty a cíle proměnlivé zkušeností a poznání.

 

PŘESTOŽE bez sebemenších výhrad uznávám hierarchii hodnot, nejsem schopen přiznat jakékoliv hierarchické rozčlenění v případě lidí. Samozřejmě, že chirurgický zákrok vyžaduji od chirurga a ne od popeláře. To je ale čistě účelová záležitost. Nemyslím si, že si své místo na zemi člověk vybírá a jsem přesvědčen, že ani vynaložené úsilí nemůže příliš změnit roli, do které je svým zrozením postaven. Nevidím potom nejmenší důvod, proč by měl být vnímán jinak.

 

POKAŽDÉ žasnu, narazím-li na literární ambice lidí jejichž přesvědčením je, že psát je cosi samozřejmého. Jsme přece všichni gramotní, tedy v podstatě každý svým způsobem ovládá toto řemeslo. Mohou existovat velmi vzácné výjimky. Pro všechny ostatní je však rozhodnutí psát, rozhodnutím vzdát se mnoha věcí. Za prvé, je to dosti samotářská práce. Za druhé, je to práce s neomezenou pracovní dobou. Za třetí, je to práce špatně placená,(alespoň v našich českých podmínkách) a společensky ne příliš vážená, pomineme-li několik vyvolených. Na druhé straně je to práce, která může poskytnout autorovy i chvíle tiché radosti, dosti často nesdělitelné, ale přesto radosti. V této práci je i veliké množství nádeničiny, jako při každé stavbě. Právě tento díl z nákladu mnozí odmítají. Domnívají se, že nádeničina je pouze nedostatek talentu a chabá inspirace. Ve skutečnosti jde o zodpovědnost u těch talentovanějších mnohdy i bolestnější.

 

KDYŽ tak čtu různé hororové příběhy, chybí mi určitá vyváženost. Co jen se na světě vyskytuje strašidelných domů a různých míst s trvale tíživou atmosférou. Nevím je-li kde popsán opak. Na světě jsou věci v určité rovnováze. Existují-li strašidelné domy, musí existovat i domy které vyzařují klid, pokoj a další pozitivní emoce. Pokusím se napsat příběh, který by byl situován do právě takového domu. Bude asi těžší vyvolat napětí tam, kde nebude vyzařovat ze stěn hrůza, ale právě pro neobvyklost této výzvy je takové zadání přitažlivé.

 

V POZADÍ všech projevů, a to i těch nejskromnějších a nejumírněnějších jakoby stála pýcha individualismu. Tím nemyslím osobní domýšlivost a sebepřecenění, ale celkový pohled na člověka jako cosi v kosmu mimořádného a vytrženého ze souvislostí. Na to navazují i člověkem vytvořené žebříčky hodnocení. Toto je člověk vzdělaný, mravný, společenský, iniciativní. Je dobré odlišit jeho život od lidí s opačným znamínkem. Vždyť musel vyvinout značné úsilí aby se stal vzdělaným. Jenom mě napadá jestli méně obdařený člověk nemusel vyvinout možná i větší úsilí, jen aby se naučil číst a psát. Stejně je na tom člověk mravný, který vyrostl v prostředí vytvářejícím společensky přijatelné návyky. A co jiného je iniciativa, než dar genetiky a šťastných vývojových podmínek. Jak mohu odměňovat a trestat za něco osobně jen málo ovlivnitelného. Tímto nehlásám absolutní rovnost mezi lidmi, ale odmítám hodnotící znamínka kterými jsou cejchováni. Odmítám individualismus jako zásluhu a určitou formu vlastnictví, ale přijímám jej jako rozmanitost vycházející ze společného celku.

 

KOLIK ideologických pokusů skončilo na přezíravosti vůči přirozenému směřování člověka. I ten nejpracovitější zahradník by zdevastoval vlastní zahradu, kdyby nectil daleko skromnější požadavky příslušníků rostlinné říše.

 GENERÁL mráz obchází všechna místa kde rozum předbíhá srdce. Jenom teplo dlaní mu dokáže postavit hráz. Jenom před nezištným a vstřícným činem ustupuje ze svých pozic.

 

JDU parkem kterým jsem procházel před více než třiceti lety. Jsou zde lavičky, stromy, po pravé ruce mi teče řeka. A přece tento park, i přes nezměněný půdorys má jinou atmosféru, jiný odstín barvy, jiná tajemství. Je parkem jiných lásek, jiných objevů, jiného okouzlení. Když na chvíli zavřu oči a ve vzpomínkách vrátím dávno uplynulý čas, jako bych vytvořil jeden z jeho dalších rozměrů. V této chvíli mne napadá, kolik lidí si ve svém srdci nese podobný ale přece jen v detailech odlišný obraz tohoto místa. Kolik paralelních světů, díky našemu vědomí, leží poskládáno na tomto malém prostoru, uprostřed města. Možná, každý z těch pohledů je pouze blednoucí skicou obrazu, který více než stromy, lavičky a další hmotné rekvizity, ve své konečné podobě zobrazuje lidskou touhu po štěstí.

 

LIDSKÁ nesnášenlivost je ve své podstatě neléčenou chronickou nemocí. Jejími příznaky jsou, pokřivené sebevědomí, nedostatek představivosti a absence lásky k životu.

 

KAŽDÝ pohled z okna je obrazem, v kterém naše vědomí slučuje skutečnou realitu s náladou, očekáváním a emocemi naplňujícími naše srdce. Každý z nás je v tu chvíli podoben malíři. My pouze nedokážeme položit obraz na plátno.

 

KDYBY jsme dokázali vnímat a přijímat ve svém okolí všechno co přesahuje šedivou průměrnost, byl by náš vnitřní svět nesrovnatelně bohatší. Často se mi zdá, že spíše než nedostatkem, trpíme téměř cílevědomou slepotou.

 

PROBLÉM velkého množství lidí spočívá v tom, že pokud nedostávají odpovědi, jaké si přejí slyšet, jsou přesvědčeni, že k nim mluví buď hlupák, nebo naprosto necitlivý člověk.

 

V DISKUSI o pohledu českého národa na svou emigraci zazněly stížnosti na netoleranci a nespravedlivé posuzování této jistě nezanedbatelné skupiny Čechů. Dle některých vyjádření za to může závistivá a nepřející česká povaha a mnohé je i zaviněno minulou komunistickou výchovou. Pokaždé se trochu podivím, když vyslechnu tak zjednodušenou analýzu. Ano tato společnost je netolerantní, je až sebe zraňujícím způsobem zahleděná do svých soukromých bolístek, ale že by to byla jakási genetická dispozice je nesmysl. Stejným nesmyslem je tvrzení o neblahém dědictví. Je pravda, že každý vychází z toho co má, jenže my jsme již téměř deset let na cestě, a ani poslední roky před společenským zvratem nebyly duchovní obživou pro drtivou většinu národa. Spíše bych se ptal po zodpovědnosti a kvalitách našich současných průvodců, jestli stav našeho společenského vědomí nepadá spíše na ně. Vždyť přítomnost, ve které žijeme je spíše nekonečnou sérií opakujících se ohrožení a stále nových zklamání, než třeba i obtížnou cestou dopředu.

 VOLEBNÍ kampaň bych si představoval asi takto: Strana XYZ rozešle všem voličům kartičku s libovolnou pohádkou (například, O šípkové Růžence, či Hrnéčku vař!) Na druhé straně bude text: Nechceme plýtvat planými sliby, pokud máte zájem o další pohádky zúčastněte se předvolebních mítingů našich politických odpůrců.

 

V LISTOPADU osmdesátého devátého roku jsme věřili, že srážíme hlavu hydře, která je příčinou všeho zla. Jak se ale s odstupem času zdá, odstranili jsme jen jednu z jejich odumřelých hlav, kterou nám skutečná hydra předhodila jako oběť.

 

NEMOHU si vážit lidí, kteří svými postoji zaštítili devastaci komunikativního myšlení a nejsou schopni otevřít cestu kritickým proudům na jiné než pavlačové úrovni.

 

UŽ dávno nejde o soupeření myšlenek. Měna za kterou se prodává úspěch se platí v penězích, v iluzionistických schopnostech, v síle pomluvy a pošpinění soupeře. Ovšem takto dosažený úspěch v sobě nese i všechny ingredience, které ho pomáhaly utvářet.

 

KONČÍCÍ dvacáté století bude asi s odstupu působit jako zkušební laboratoř ne příliš úspěšného, ale přitom velmi pracovitého alchymisty

 

PŘED nedávnou dobou vypadala hladina českého myšlení,(prezentovaná na stránkách novin a časopisů,) jako stojatý rybník jen občas rozčeřený šploucháním moudrých kaprů. Najednou se voda začíná hemžit rychle dorůstajícím potěrem. Občas i zaprší, a drobné stružky vymílají i když uzoučké přesto již stojaté hladině nepodobné potůčky.

 

VLHKÉ jaro přineslo nadprodukci slimáků. Slimáci ožrali salát. Život není místem přirozené rovnováhy. Co je dobré pro slimáky, není dobré pro salát.

 

TI kteří ztratili duší, zákonitě musí nenávidět básníky. Vždyť již sama existence poezie je pro ně neustálou připomínkou vlastní nedostatečnosti.

 

ŽIVOT se neustále obnovuje na místech, kde by to generace nás starších snad ani neočekávala. Jaksi samozřejmě bědujeme nad úpadkem forem z kterých jsme byli zvyklí čerpat a které jsou zdevastovány komercí. Potom se mi otevře pohled na širokou řeku internetu a najednou vidím, že vlastně nic nezmizelo, myšlenky se pouze přestěhovali z nehostinných knihkupeckých pultů kamsi do začínající budoucnosti.

 

KONEC dvacátého století je provázen hnilobným pachem odumírání, ale i výhonky nové naděje. V tom vroucím kotli z kterého vystupují znetvořené ingredience kdysi živých myšlenek probíhá i nové rození a přetváření, nové hledání a nová zodpovědnost.

 V MÉM počítači je naprogramována pojistka proti neuváženému ukončení, či přerušení práce. Proto, kdykoliv si myslím, že už je toho dost a že jej odpojím ze sítě, se mne zeptá:" Chceš opravdu skončit" a teprve když potvrdím toto své rozhodnutí, vypne nastavený program. Myslím si, že v běžném životě by nám pojistka tohoto druhu velmi usnadnila život, a nezřídka nás uchránila od nezvratně hloupých rozhodnutí.

 

SLOVO svoboda je jedním z nejfrekventovanějších slov. Slovo svoboda, ale není jen slovem. Pojem který pojmenovává je tak individuální a těžko definovatelný, jako slovo Bůh. Možná, že tyto dva pojmy jsou vůči sobě i v nezanedbatelném vztahu. Slýchám bezpočet hloupých diskusí na tato témata, bezpočet scestných názorů a představ. Inteligentní výklad je zřejmě příliš komplikovaný a mediálně nepřitažlivý. Abych tyto dvě slova doplnil do třílístku, přidám ještě slovo štěstí. Protože štěstí, muška jenom zlatá, patří do stejné kategorie.

 

MÁM takový zvláštní zážitek z návštěv u jednoho ze svých přátel. Celý život bojuje proti pocitu samoty. Svůj byt neustále doplňuje dalšími a dalšími drobnostmi. Už není pomalu kam vkročit. Volného prostoru ubývá, ale samoty je stejně, ne-li víc. Skoro nikdo nepřijde. Skoro nikdo se k němu již nevejde.

 

V NAŠI zahradě se pne břečťan. Je to krásná dekorativní a poetická rostlina. Chybí ji však nosný kmen a silné větve. Proto je mezi jeho listy ukryt žebříček, po kterém se plazí nahoru za sluncem. Jenom díky této nepoetické podpůrné konstrukci plní své poslání a přináší radost. V lidském životě je plno věcí které mohou rozdávat radost. Pokud však ohrneme nos nad třeba nevzhlednými podpůrnými konstrukcemi a pragmaticky je odmítneme zůstane jen přízemní chumel skrčených výhonků oplácaných blátem.

 

KDYŽ chceme hledat něco co postrádáme, máme dvě tendence. Buď hledat stále na stejném místě a nebo hledat někde zcela jinde. Myslím že jedině efektivní způsob je hledat jinak na stejném místě.

 

NEZŘÍDKA vítězí člověk, který přesvědčivě tvrdí, že nepřidáte li se k jeho houfu dojde přinejmenším ke konci světa. Samozřejmě, že to je demagogie a samozřejmě, že to je recept pro jednoduché lidi. Ale svět je plný jednoduchých lidí. Nikdo z nich následně neřekne: To jsem ale byl pitomec. Spíše bude tvrdit, že byl oklamán, že volil menší zlo, a nebo prostě neměl dost informací. Pokud se ani tímto neobhájí, odejde od jakékoliv další diskuse a v moudrém mlčení bude znovu očekávat příchod spasitele.

 

VŠECHNO co je příliš hlasité, jakoby se snažilo překřičet trhliny v spojnici slov, uklouznutí v melodii, chybnou argumentaci.

 

. ZNAMÉNKO které jsem napsal před tuto větu je tečka. Gramaticky patří na její konec. Jak by to bylo krásné, kdyby v některých případech nahradila to co ji předchází.

 

OBČAS mi připadá současné kulturní dění jakoby vytržené z dob feudalismu. Jen těch desátků a povinností na panském je jaksi více. Když potom má vzniknout něco živého a lidsky autentického, vzniká to jaksi navíc. Stranou a pokoutně, na nepatrném záhumenku času a zcela mimo hlavní cesty.

 

KDYŽ sleduji některé s televizních diskusí, mám pocit jakoby vůbec nešlo o spor argumentů, ale především o zdeptání protivníka. Zakyslost slov se přelévá do tváří a očí a vytváří prapodivné panoptikum vnitřní prázdnoty.

 

JE TO stále stejná hra. Vezmi mnoho bezvýznamných a téměř směšných lží a opakuj, že se v podstatě o nic nejedná. Mezi ně ulož tu jednu podstatnou, tu která mění smysl celého zadání. Ona se v tom chaosu ztratí i neztratí. Postupně vklouzne do vědomí lidí. A protože už všechno bude trochu zpochybněné, ale i trochu na hraně věrohodnosti, zahájí svůj postup směrem k šatně, kde se bude moci převléci za pravdu. Neuvěřitelný je pouze ten fakt, že je stále možné tento recept používat, i když je to velmi stará a velmi stejná hra.

 

NOVÉ umění. Samozřejmě že existuje. Občas se vyskytne čerstvý člověk s novými nápady a novým pohledem na změněnou realitu. Je to však vzácný zjev a většinou trvá velmi dlouhý čas než jeho okolí vůbec porozumí jeho myšlenkovým pochodům. To co se ale samo prohlašuje za nové umění, je většinou jen dílem podvodníků, kteří se pitvoří jako opice. Jejich tvorba spadá do téže kategorie kam patří různí léčitelé, astrologové a kartářky. To by samo o sobě bylo přijatelné, vždyť každý z těchto otců zakladatelů má svým způsobem určitou osobitost. Hrozné je když se na jejich podvod nabalují epigoni, kteří zaneřádí prostor svou průměrností a vytvoří jakousi školu prázdnoty.

 

JSEM velmi tolerantní k chybám a selháním lidských bytostí, ale velmi netolerantní k bohorovné povýšenosti. Možná, že se ve svých tvrzeních opakuji, ale život je sám o sobě přece opakováním základních postojů.

 

SVOBODA a Bůh jsou dva pojmy chápané velmi individuálně, ale dojdeme-li až za význam slov možná je to jen jeden jediný pojem pouze vyjadřovaný na jiných úrovních.

 

ZA každým plotem který míjím štěká pes. Snad by to bylo v pořádku. Pes je odedávna blízkým společníkem člověka. V minulosti byl, ale více nástrojem a nadstavbou. V současnosti je více nahrážkou chybějících vztahů a hračkou pro zaplnění prázdnoty. Obchody nabízející psí potravu a ostatní příslušenství jsou srovnatelné s obchody pro uspokojení lidských potřeb. Protože nám obecně chybí lidské vztahy, protože intenzivně cítíme ztrátu komunikace s lidském světem přijímáme srst, kterou je možné pohladit, věrný pohled, který nás čeká při našich návratech, iluzi potřebnosti, kterou jinde postrádáme. Je to nevinné a při tom ďábelské uhnutí od společenského zařazení. Když už tak o tom mluvím, vůbec nejsem proti psům. Jednoho dokonce vlastním a je to docela milé zvíře. Mluvím pouze o pokřivených vztazích a nepřirozených únicích. Zvířata by měla doplňovat co je téměř plné, a ne simulovat skutečně lidské vztahy.

 

BÁSNÍK má proti prozaikovi jednu nezanedbatelnou výhodu. Ať už píše verše, nebo prózu, pokaždé je to poezie.

 NEUSTÁLE se prohlubující atomizace společnosti, hrozí ve svých důsledcích ochromením všech stávajících struktur. Pro leckoho se tento stav může zdát výhodný. Lidé jsou nenásilně manipulovatelní, nejsou schopni masově podlehnout novým idejím, všechno kolem je zpochybněno a zbaveno věrohodnosti. Do této společenské prázdnoty se snadno roubují krátkodobé emoce a samotná politika se stává čímsi podobným maškarádě. Ale člověk zbavený vztahů, i když si to třeba neuvědomuje, vnitřně strádá. Jednoho dne jeho nenaplnění a bolest dostoupí stádia nevědomé sebe destrukce. Možná že tento pohyb již začal jenom ho ještě dostatečně nevnímáme.

 

PŘI četbě knihy " Psychologie davu " od Gustava Le Bon, žasnu nad aktuálností textu napsaného zhruba před tři čtvrtě stoletím. Přestože se tak velmi změnilo společenské i technické prostředí života, převážná část popsaných zákonitostí platí téměř beze změny.

 

ŽÍT v radosti znamená, být ztotožněn s tvorbou. A už jen málo záleží jestli to je tvorba umělecká, nebo tvorba prostředí, vztahů a jiných lidsky potřebných skutečností.

 

SAMOZŘEJMĚ, že je to věcí naturelu, ale ze svého pohledu pociťuji i nutnost velkého množství administrativní práce. Záznamů o sobě, o svých postupech, o té každodennosti která provází život každého člověka. A tak se mimoděk stávám amatérským historikem své doby. Možná to nikoho nezajímá, a třeba to nikoho nebude zajímat ani později. Ale přesto, tento sběr informací považuji za téměř rovnocenný svým literárním snahám.

 

PROCHÁZÍME místy tak důvěrně známými, že se staly součástí našeho života. Skoro nevnímáme jejich pozvolné proměny. Až najednou zaskočeni ostrostí vzpomínky, uvidíme zcela změněný obraz. Naše děti nevěří, že tyto kmeny byly kdysi nizoučkým lesem a tam kde je dvacetiletá březina bzučely včely, vyhrávali cvrčci a poletovali motýli. V tom je náš život rozměrnější a možná i těžkopádnější. Vždyť s sebou neseme krásnou zátěž, která nás jednoho dne zákonitě přimáčkne k zemi.

 

SVĚT který dává přednost příběhu před poezií je možná velmi akční a velmi pružný, ale pouze do chvíle než se pokusí odpoutat od cesty na které se přece jen práší a občas je i zaneřáděná blátem. V té chvíli kdy se pokusí vzlétnout zjistí, že mu chybí křídla.

 

 SEZNÁMIL jsem se poněkud s oblastí SF literatury a z úžasem jsem zjistil kam vlastně se ukryla poezie.

 

PRAVDA musí mít začasto hroší kůži a nekonečně dlouhý čas pouze odrážet přihlouplé útoky. Konečně její hlavní zbraní nejsou svaly, ale dlouhověkost.

 

KNIHY které zaplňují výlohy obchodů jsou jen prodloužením a nástavbou zábavných časopisů a televizních seriálů. V drtivé většině nejsou živými bytostmi.

 

VE věcech naších životů nám chybí jakýsi geniální zprostředkovatel. Pokud je tímto zprostředkovatelem pouhá náhoda, můžeme sice přemoudřele hovořit o prozřetelnosti a podobných přesazích lidského bytí, ale v pozadí vždycky zůstane množství promarněné lidské aktivity.

 

JDU lesem a můj košíček se zvolna plní houbami. Míjím dlouhé úseky kde nic nenacházím. Potom uvidím mezi borůvčím přerostlou houbu. Skloním se a vidím, že je plná červů. Jenže tím, že jsem zastavil a přiblížil oči k zemi zpozoruji i menší kloboučky jejichž barva splývá s jehličím. Nebýt toho prvotního zklamání asi bych toto místo minul bez povšimnutí.

 

NĚKDY jsou věci z běžného pohledu nepříjemné přímo darem nebes. I bolest která nás vytrhává z rutiny může být branou otevírající nové cesty.

 

ZDÁ se mi jakoby ze současného světa vymizel poctivý příběh a poctivá metafora. Zahlceni seriálovou břečkou, která se odpoutala od televizních obrazovek, lapáme po dechu a marně hledáme nezdeformovaná slova.

 

PTÁM se stromu: Kolik hluchých připadá na jednoho slyšícího? A strom říká: Tolik, kolik připadá listí na jeden kmen. Tolik, kolik připadá ptačích pírek na jeden zobáček vyzpěvující v mracích. Tolik, kolik je písku v řece.

 

BYLO příjemné pobýt mezi básníky. Bylo však zvláštní že naše řeč jako vždy sklouzla ke kulisám a následkům a téměř zcela opomenula příčiny šířící se prázdnoty i receptury léků na vlastní nedoslýchavost.

 

NAŠE doba nestojí o autentické osobnosti. Jejich tvar je příliš neskladný do přihrádek a šablon, které si pro zjednodušení manipulace vytvořila. Oč lépe se pracuje s manekýny, kteří podle potřeby obléknou strakatý konfekční kostým.

 

JSME v podobné situaci v jaké se nacházel svět v době stěhování národů. Dnes se ovšem stěhují a mění struktury lidského bytí.

 

NAŠE zadání v čase života je velmi proměnlivé. Často jsme jen dlažebními kostkami po kterých se valí bezbarvá všednost. Jsou však chvíle kdy se změníme. Kdy se na zlomek věčnosti proměníme v majáky ukazující cestu.

 

OBČAS jsem napomenut, že mé reakce na životní události jsou bezcitné a neromantické. Připouštím, že nejednám v normě. Ti však kteří mne takto posuzují si velmi často pletou citlivost s pouhou sentimentalitou.

 

VE všech diskusích o stavu současného života zaznívá touha po určitém stupni normálnosti, tolerance a souzněním s nepsaným zákonem lidské existence ve světě. Paradoxem je, když dojde na literaturu. V té chvíli se kormidlo otočí o sto osmdesát stupňů. Vrcholem je co největší rozervanost, co největší komplikovanost a co nejextremnější způsob existence autora. Jazyk se přizpůsobuje těmto požadavkům a postupně vytváří virtuální svět v kterém se jako v počítačové hře pohybuje několik literárních znalců, několik autorů, ale téměř žádní čtenáři.

 

PAMATUJI dobu, a ona ostatně stále trvá, kdy se věřilo, že vzdělání vyřeší téměř všechny společenské problémy. Protože tento model funguje jenom do určité míry, přemýšlel jsem co je vlastně vzdělání? Škola do nás během výuky naskládá určité množství informací o světě. Informací potřebných i zavádějících. Pro výkon určité profese je ledacos s této sumy nezbytným předpokladem. Pro samotný život a jeho pochopení jsou mnohdy tyto informace zcela nepodstatné. Vždyť kolik je všude vzdělaných hlupáků a ministrantů prázdnoty? Kolik poučených se poučilo v jednom jediném a to jak nejlépe zabezpečit své individuální pohodlí? Jakoby při všech svých vědomostech netušili, že domov a štěstí není pouze úkryt za závorou, ale všechny obzory a všechny souvislosti.

 

MNOHO mých známých si občas s chutí postěžuje na upadající mezilidské vztahy. Tady u nás se nic neděje, nikdo za mnou nepříjde, nikoho nic nezajímá. Nejsou to žádní hlupáci a mnozí nepostrádají i určité množství tvořivosti. Přesto je ale nenapadne, že lidské setkávání začíná vždy u jednotlivce a tedy u mne. Pokud se nepokouším vyjít ze svého doupěte, stěžuji si vlastně jen sám na sebe.

 

V TOMTO roce /98/ mám dost času a proto píši převážně prózu. Vůbec to není proto, že o verše už snad vůbec nikdo nestojí. Hlavní důvod je čas. K románu, povídkám a esejům je možné a snad i téměř nezbytné přicházet jako do zaměstnání. Prostě v určený čas zasednout za stůl a se střídavým úspěchem skládat jeden popsaný list k ostatním popsaným listům. Bez pochyby je potřebné i dlouhodobější soustředění a ztotožnění s příběhem. Verše jsou koncentrát. Doba jejich zrání je jiná. Zkraty s kterých vyšlehne blesk jsou těžko naplánovatelné. Téma je na jedné straně poznamenané okamžikem a na straně druhé velmi dlouhodobým zaměřením. Určitě  to není náhodný blesk a osvícení ale narůstající akumulace touhy.

 

V GLOBÁLNÍM světě je i blbost globální.

 

PŘÍZEŇ či nepřízeň doby má nesporný vliv nejen na obsah toho co autor vytváří, ale i na finální tvar díla. To není o lepším či horším, ale o jinakosti. Ten kdo bez problému vydává knihy, jde jakoby od křižovatky ke křižovatce. Opačný osud je nikdy nekončící plavba nekonečným oceánem.

 NETOUŽÍM po dálkách a exotice ani mne příliš neláká romantika a dobrodružství. Přesto bych jedno místo rád nalezl a alespoň jako turista v něm krátce přebýval. To vysněné místo je zemí šťastných lidí. Ve světě ustaraných lidí se cítím cizincem. Zneklidňuje mne jejich strach, nechápu jejich starostlivost a mnohdy ani nerozumím jejich řeči.

 

JSEM velmi tolerantní k chybám a selhání lidí, ale velmi netolerantní k bohorovné povýšenosti. Že je to dotyčným jedno? Samozřejmě. Vždyť to je součástí jejich trestu.

 

MĚL tak vysoké IQ, a zárubně všech dveří byly tak nízké, že měl věčně, čelo samou bouli.

 

JSOU věci, kterým nerozumím a dá li Bůh, věřím, že jim nebudu rozumět nikdy.

 

STÁVÁ se někdy, že běžné rutinní činnosti jsou najednou obtížné a téměř nerealizovatelné. Nechci, neumím, nedokáži. Bezpečně vím, že je to pouhá fikce. Mám bojovat s tímto stavem jistého zneschopnění, nebo přijmout příkaz mého nejosobnějšího já, že v tuto chvíli pouze zdržují a překážejí?

 

MNOHO věcí je mimo okruh mého vnímání. Mnoho myšlenek je příliš mimo frekvenci mého příjmu. Mnoho obdivuhodných věcí mne míjí aniž bychom si vyměnily pozdrav. Asi je to běžný lidský úděl. A tak kroužím ve svém vymezení a snažím se zhodnotit každý prášek a každou třísku skutečnosti která je mým širším domovem.

 

NEVÍM jak mnoho souvisí vyprázdnění slov s vyprázdněním lidské existence. Pokud by zde existovala přímá úměrnost znamenalo by to, že stojíme na samém okraji pekla.

 

VE filmu "Hvězda kouzelného štěstí" je scéna kdy kněžna, manželka jednoho s děkabristů, odchází dobrovolně na Sibiř za svým manželem. Je před ni tisícikilometrová cesta od které ji přátelé i úřady zrazují. Nikdo si nedokáže představit, jakým způsobem dokáže čelit nepohodlí, mrazu a nepředvídatelným událostem. Ona ví. Říká a věří: Pánbůh pomůže.

 

VZPOURA je velmi pochopitelná. Ale vzpoura není program.

 

NĚKDY uvěříme, že zápas který probíhá je pouze bojem proti nepříteli. Jsme přesvědčeni, že po jeho porážce stvoříme svět podle vlastních představ. Porážka nepřítele je ale i koncem reality v které nepřítel existoval. Skutečnost se posunula jinam. To co zmizelo byl náš společný svět. Ten nový, jiný svět má jiná ohrožení i jiné naděje.

 

JEDEN televizní pořad o psech se jmenuje " CHCETE MĚ? " Ten název se mi líbí. Není o vlastnictví ale o vztahu. V tom názvu je prostá a velmi důležitá otázka. Stejným způsobem se denně ptám i já.

 

LIDÉ se málokdy ptají: Co se ti povedlo? Skoro vždycky je ale zajímá, kolik s toho co jim nabízíš si mohou přivlastnit.

 

DEMOKRATICKÝ dialog ve skupinách nestejně mocných je pouhý žvást. Skutečná demokracie vyplývá z vnitřní blízkosti partnerů. V podmínkách současného světa se souhlas získává jen skrytější formou nátlaku při zdánlivě inteligentnějším použití slibů, hrozeb a skreslování skutečnosti.

 

POSTTOTALITNÍ problém spočívá v tom, že se staří hajzlové  spojili s novými hajzly. Bylo by na čase, kdyby ti druzí bez ohledu na minulost a osobní zaměření dokázali objevit společnou řeč a zcela neideologicky vykročili vstříc nejisté budoucnosti.

 

/ PRAVDA o pravdě a skutečnosti./ Je rozdíl mezi skutečností a pravdou? Pokud se takto zeptám, musím vymezit co si pod každým z těchto pojmů představuji. Skutečnost je cosi reálně existujícího a nezávislého na našem chtění. Skutečnost vytrženou z času můžeme do jisté míry zmapovat a částečně přiblížit obecnému pochopení. Skutečnost je tedy realita zcela nezávislá na našem hodnocení. Na rozdíl od skutečnosti je pravda veskrze lidským hodnocením. Z bojovníků za pravdu se velmi často stávají obhájci lží. Pravda je neustálý pohyb, v různém čase a pod různými úhly pohledu odkrývající někdy i protichůdné tváře skutečnosti. Pravdu nelze nalézt a přesto je nezbytné ji hledat. Pravda nemůže zvítězit. Pravda může být stejně nebezpečná jako lež. Je velmi subjektivní a časově podmíněná. Pravda bez pokory není ničím jiným než lidskou zpupností.

 

JESTLIŽE svět potřebuje v něčem zásadní změnu je to význam slova pravda. To neznamená inventůru všeho poznaného a bezbřehé zpochybnění, které ostatně již existuje, ale pokoru a úctu k zázraku vesmíru a života.

 

VE chvíli kdy se člověk dostane do hraničního pásma mezi životem a smrtí stane se s jeho vnímáním cosi podstatného. Když se později vrátí do života téměř na nic si nepamatuje a přitom ví, že v těch chvílích vůbec nemyslel na věci o kterých se obecně soudí, že jsou nejdůležitější.

 

NECHÁPU proč to co je nepřijatelné může být náhle přijatelným jen pouhým převlečením kostýmu. Zlo přece vychází zevnitř a vnější znaky jsou nepodstatné.

 

DLOUHÁ léta píši básně. Přitom vím, že psát básně je v našich časech činnost, která může kde komu připadat zbytečná a téměř směšná. Vím že takový dojem může vzniknout a dokonce vím proč vzniká. Podstata problému spočívá ve vytvořeném nedorozumění co je poezie a kdo je básník Nemyslím si, že verše byly v minulosti čímsi obecně vnímaným. Přesto jsem přesvědčen, že ve svém působení byly jednou z barev obrazu, která napříč společenskými vrstvami dotvářela podobu světa a žila vlastním životem. Totéž by se dalo říci o povídkách, protože v prvém i druhém případě jde především o magii slov.

 

VE chvíli kdy různí vykladači rozumu vtrhli do světa poezie stal se z okouzleného světa, svět použitelných zázraků.

 

MÁME sílu k opečování malé hezké zahrádky, která bezesporu  působí radost širokému okolí, ale již nemáme dostatek sil, abychom vzdorovali /použiji-li příměru z knihy Pán prstenu,/ šířící se temné zemi. Je částečně naši omluvou, že podléháme obecné víře, že temnota byla poražena. A tak statečně kopeme do odhozené masky její minulé podoby.

 

JAK se do leva volá, tak se z leva ozývá. Problém je v tom, že většina lidí nenadává na sebe, ale na ozvěnu.

 

NEBYLI to ani fašisté ani komunisté, ale lidská trdla, která dokázala zpochybnit všechny a všechno, až se nejistý dav upnul k jednoduchým východiskům.

 

SPOLEČNOST má nejen vládu jakou si zaslouží, ale i všechny své mluvčí z oblasti politiky, umění a veřejného života. Co vyplouvá na povrch je odrazem dějů probíhajících pod hladinou.

 

JE relativně snadné nadchnout lidi pro skvělou myšlenku, ale je nepředstavitelně těžké proměnit toto jejich krátkodeché nadšení v každodenní směřování za myšleným cílem.

 

MATERIÁLNÍ dostatek a spokojenost jsou jenom zdánlivě přímo úměrné. Pokaždé více záleží k čemu se porovnáváme. Pokud pomineme skutečnou bídu a hlad /a že v současném světě nejsou zdaleka abstraktními pojmy/ je materiální dostatek čímsi velmi relativním. Dítě kterému podáme bonbón asi přestane brečet, ale tento úplatek vůbec nesměřuje k důvodům pláče.

 

DO slepých ulic je možné vstoupit. Slepé ulice se pro nás mohou stát nezanedbatelnou zkušeností. Ale v slepých ulicích, pokud kamsi směřujeme, nelze hledat cestu.

 

NEJSEM si jist, jestli nositelé rozhořčených slov jsou tou pravou ingrediencí, která má vnésti mír a dělnost do zneklidněné společnosti.

 VE všem co má před sebou dlouhý život se projevuje určitá forma klidné rovnováhy. Ve všem co spěje k zániku narůstá agresivní nesnášenlivost a netolerance.

 

NEMÁ smysl proklínat věci které nás rozčilují. Asi nemá smysl se rozčilovat. Jistě ale má smysl vytvářet jejich opak. Jen v tom je skutečný boj proti hlouposti, sprostotě a bezohlednosti. Prostor kolem nás se naplňuje pouze tím co existuje.

 

TAJIT informace je neefektivní. Informace se daleko snáze dají rozmělnit, zpochybnit, zdiskreditovat a zasypat množstvím dalších informací. Potom, aniž by byly zpochybněny zásady demokracie, dochází ke stejnému a lze říci i účinnějšímu výsledku, než při té nejtužší cenzuře.

 

CHAOTICKÉ zmatení základních životních otázek nezpůsobili hlasatelé scestných ideologií ani fanatičtí hlasatelé nových věrouk, ale intelektuální bezdomovci, kterých se objevilo jako hub po dešti.

 

PROTESTY proti světu. Jak naivní. Veškerá extravagance a ukřičenost  projevu je pouze kořením a přílohou světa proti kterému vykřikuje svůj nesouhlas. Náš svět takovéto protesty hledá, potřebuje a využí, kteří permanentně prosazují vyrovnání s minulostí a potrestání viníků, sami po listopadu 89 vytvořili situaci, která toto vyrovnání znemožňuje. Místo aby pojmenovali skutečně zločinné jednání, vyvolali atmosféru společné viny a hodili téměř celou společnost do jednoho pytle. S tímto pytlem plným zmijí tak dlouho třásli, že je dnes nemožné do něj sáhnout. - Přitom bylo snadné ubrat na politické motivaci a říci, že vražda je vraždou ať se realizuje pod jakou chce vlajkou, že zloděj je zlodějem ať vlastní jakoukoliv legitimaci a k přizvání cizí armády do země neopravňuje ideologické poblouznění, ani jiné bohulibé motivy. Jestliže se místo toho zabývali natíráním tanků, účelově zaměřenými lustračními skandály a bezbřehým žvaněním o právu, spravedlnosti a morálce, dokázali až příliš zřetelně, že oni nejsou bodem zlomu, který by mohl pročistit vzduch a otevřít dveře budoucnosti.

 

DOMNÍVÁM se, že způsob kterým je konstruována národní řeč, přináší i jemné rozdíly ve způsobu myšlení. Tato různost obohacuje svět a dodává mu barevnost.

 

NAŠE současnost vnímá individualitu jako cosi ne výjimečného, ale zvláštního. Je to kuriozita srovnatelná s dobře vycvičenou opicí u které sterilita a nezakotvenost je téměř podmínkou.

 

SNESU lež, podraz, vypočítavost i hloupost. Přesto je věc která mne dokáže zvednout ze židle. Tou věcí je postoj spravedlivých samosoudců, kteří se pasují na rozhodčí všech hodnot našeho světa.

 

DEMOKRACIE je správná věc. Musíme ale přijmout skutečnost, že v demokracii má právo velké množství lidí různých charakterů a různých zájmů mluvit do věcí o kterých často nemají ani páru.

 

JAZYK je pouhý nástroj. Někdy slouží k ozřejmění a někdy k zatemnění smyslu.

 

VÉST dialog a naslouchat druhým. Zní to skoro jako slogan proti kterému nemůže být námitek. Podobné výzvy jsme slyšeli tolikrát, že je jaksi považujeme za samozřejmé. Ve skutečnosti však žijeme uvnitř vlastních názorových teritorií a bývá pro nás velmi nesnadné jejich hranice překročit. Možná to způsobuje určitá míra pohodlnosti, chránící naše zapouzdřené myšlení před všemi střety, které by mohly ohrozit jeho věrohodnost. I velmi uvážlivý člověk se mnohdy uzavře do tohoto klamného bezpečí a vymění rozmanitost světa za příslušnost k určitým lidem a určitým názorům. Pokud by se tato příslušnost stala pouze výchozím bodem bez závislosti, dobře. Z osobní zkušenosti vím, že tomu tak není.Ten, kdo zůstane svobodný, a tím myslím skutečně vnitřně svobodný, stává se podezřelým. Z pohledu každého, kdo se obklopil ploty, zídkami a nepřekročitelnými hranicemi, dělá cosi nepochopitelného. Bez zábran hovoří s nepřítelem, je ochoten uvažovat nad jeho argumenty, občas se ho i zastane, leze do míst, kde slušný člověk nemá co dělat. Vůbec si nejsme ochotni uvědomit, že právě námi odsouzený způsob jednání je jedinou možnou cestou k pochopení světa a vnitřní svobodě. A tak je svět plný podráždění, plný nepřátelských skupin a odsouzeníhodných myšlenek. Obecně platí, že správný člověk patří do správného myšlenkového proudu. A už vůbec nikoho nezajímá, že tento vysoce hodnocený postoj, přispívá zásadním způsobem k ztížené možnosti komunikace a rozrůstání nesnášenlivosti v řadách všech nevyslyšených. Vést dialog a pozorně naslouchat. Hranice, které vznikají mezi lidmi se často mohou zdát účelným zabezpečením před vším, co nás ohrožuje. Klec má však mříže z obou stran a každá enkláva vyřazená ze života zmenšuje prostor naší svobody. Vždyť už před dvěma tisíci lety bylo přece řečeno : " Nesuďte abyste nebyli souzeni," i " Hledejte a naleznete."

 

NAŠE nadšené omyly/ Odcházíme z předváděcí akce, kde jsme byli zahlceni údaji o fantastické myčce nádobí, či jiném naprosto bezchybném zázraku techniky. Ještě se nám točí hlava z úžasné nápaditosti provedení a množná jsme i naplněni hrdostí, že příslušíme k lidstvu, které dokáže vyrobit něco tak nepřekonatelně úžasného. Jdeme domů a pod nohama se nám krčí pošlapaná tráva. Není zde žádný komentátor, který by řekl: Pohleďte, to je zázrak. Ta tráva byla tisíckrát udupaná a tisíckrát se obnovila a pozvedla od země. Architektura jediného stébla by v objektivním žebříčku dokonalosti dosáhla příček, které si ani nedokážeme představit. Nikdo se nehlásí k autorství, nikdo neusiluje o zviditelnění. Dělá jediné. Denně nám staví před oči stovky zázraků. Většinou nevidíme. Většinou nemáme čas. Silnicí prosvištěl automobil, nebem kreslí svou čáru nadzvuková stíhačka a v kapse nám vyzvání mobilní telefon. Vlaštovka, která s jarem opětovně změnila kontinent sedí na drátech a přivírá oči před pálícím sluncem.

 

JAK se utváří normy našeho vnímání?  Zakopl a upadl - To je ohromná legrace.

Vykradl banku. Utloukl souseda - To je senzace, kdo by to do něj řekl.

Běhal po náměstí nahatý. - Je to blázen, ale musela to být podívaná.

Vytesal sochu. Vyrobil krásnou věc - No a co? Když ho to baví.

 

PROTIPÓLEM všednosti a nudy je akčnost a šokující extrémy. Ale protipólem akčnosti a šokujících extrémů může být i vyrovnaná moudrost a schopnost objevovat krásu.

 

ROZHRANÍ mezi rovnovážným a nerovnovážným vývojem má funkci podobnou desetinné čárce. Nuly které zůstanou vzadu se nepočítají, ale běda nám pokud se ty ctižádostivé vyškrábou do zákrytu za špicí.

 

ZÁKLADNÍ chybou uvažování je iluze spravedlnosti. Život nikdy nebyl, není a nemůže být spravedlivý. Říkám to bez hořkosti a s pocitem vnitřního klidu. To není fráze, ale směs prožitků kladného i záporného.

 

Z PROPÍRÁNÍ minulosti se stal rituál. Pro jedny byl jakýmsi klamným pocitem vlastní důležitosti a nadřazenosti, zatímco jiní se utápěli v stejně hloupé a alibistické obraně. Pravdou je, že pravda při tom dostávala na frak.

 

NEOTŘESITELNÉ tvrzení věřím, či nevěřím, je lehkomyslné už ve svém nastavení. Ke všemu co mne přesahuje a čemu dostatečně nerozumím, / a že je toho nepředstavitelné množství,/ přistupuji s pokorou. Nechci vytvářet zavádějící obrazy. Protože jsem subjektem světa, mohu svět kolem sebe posuzovat pouze subjektivně. Možná však tato subjektivita pohledu přináší i jistá obohacení.