B A Z I Č

 Petr Musílek

 

 1

 

 VĚCI UTÍKAJÍ DOZADU

 

 Vlak sebou několikrát škubl a dal se do pohybu. Ze  začátku opatrně a pomalu, jako by do sebe vsákl ospalost  nádraží. Jak se ale vypletl z motanice slepých kolejí,  jeho tempo se zvyšovalo, až klapot pražců splynul v  jedinou dunivou melodii.

 "Budeme tam brzo, teto?" zeptal se asi pětiletý  chlapec.

 Žena se soustředěně probírala obsahem lýkové kabelky  a zřejmě otázku přeslechla. Byla již starší, ale ještě  pohledná. Vrásky v její tváři byly jen čarami  zdůrazňujícími vnitřní klid. Chlapec si všiml, že ho  nevnímá. Odložil čepici, kterou od okamžiku, kdy  nastoupili, žmoulal v rukou a zvedl se z lavice.

 Vlak již opustil koridor z šedivých kvádrů  oddělujících trať od městských ulic. Teď uháněl obklopen  poli a loukami rozdělujícími rovinu v střídavé pásy barev.  Chlapec udělal dva krůčky, jednu nohu položil na výstupek  parního topení, kolenem druhé se opřel o lavici a obličej  přitiskl ke sklu okna.

 "Je tam žito - a máček," řekl a otočil se k ženě. Za  oknem dozrávaly žitné klasy. Pole při trati se rdělo vlčím  mákem. Žena mlčela.

 "Když jsem byl s tátou u maminky, přinesl jsem jí  takhle velikánskou kytku," ozval se znovu chlapec a  rozpřáhl ruce, aby ukázal, jak moc byla veliká.

 Žena odložila kabelku a řekla: "Pojď od toho okna,  něco tu mám!" Chlapec poslušně sestoupil ze schůdku.

 "Bonbóny. Koukni čokoládový," řekla žena a otevřela  sáček.

 "Takovýhle mám rád. A jsou v nich taky oříšky?" zeptal  se.

 "Jsou," řekla žena. "Jen dávej pozor, ať se mi  neumažeš."

 2

 

 Chlapec vzal z ženiny dlaně celofánový sáček a vytáhl  z něho dvě čokoládové hrudky. Podíval se po ženě a ta se  usmála. Potom je vstrčil do úst.

 "No vidíš, jaký jsi šikovný kluk," řekla. "Jsi úplně  čistý. Ani se bonbóny nestačily rozehřát a už jsou v  tobě."

 "A čím by se rozehřály?" zeptal se chlapec.

 "Přece máš teplé ruce," odpověděla. "Čokoláda změkne,  a kdybys ji dlouho držel, umažeš se."

 "A maminku by taky umazala?" zeptal se chlapec.

 Ženiny oči zmateně zakolísaly. Potom chlapce pohladila  po vlasech a řekla: "Ještě si vem. Když všechny sníš,  koupíme u nás v obchodě jiné."

 "A teto, vy máte obchod u vláčku?"

 "Ale kde," zasmála se žena. "U nás není tak velké  nádraží. Máme jenom samoobsluhu a ta je přímo na návsi. Za  chvíli projedem velikánským lesem a pak už všechno uvidíš.  Určitě se ti u nás bude líbit."

 "To bude ten les, co za ním bydlíš?" zeptal se  chlapec.

 "Ten," řekla žena.

 "To je dobře," usmál se. "Tam nás nikdo nenajde, vid?"  "Kdo by nás hledal? Vždyť se před nikým neschováváme,"  řekla žena. "Ještě tam bydlí strejda a toho přece znáš."

 "Ale tety a strejdové, co byli u nás, tam nepřijdou,  viď?" zeptal se prosebně.

 "Copak ti někdo z nich ublížil?" řekla žena.

 "To ne," odpověděl, "ale všichni si mě tak prohlíželi  a ukazovali na mne a byli takoví divní, že jsem se jich  bál."

 "Tomu ještě nemůžeš rozumět," povzdechla žena.  "Všichni tě mají rádi."

 "Ale nepřijedou za námi?" znovu se ubezpečoval  chlapec.

 "Ne, nepřijedou. Zůstaneme až do podzimu sami. Teprve  až opadá listí, zavezu tě zpátky za tatínkem a Janičkou."

 3

 

 "Ale teto," ptal se dál chlapec, "máte taky auto?"

 "Ne, auto nemáme," řekla . "U nás je všude blízko a do  města jezdí tenhle vlak."

 "Ale v autě je to lepší." řekl zamyšleně chlapec.  "Věci utíkají dozadu, že se ani nestačíš dívat. Maminka  jezdí rychleji než vlak."

 "Maminka jezdila hodně rychle," zašeptala žena víc pro  sebe než v odpověď chlapci. "Na chvíli otevřu. Pojď,  budeme se spolu dívat," řekla. Potom vstala, párkrát  otočila kličkou a spustila okénko doprostřed rámu. Do kupé  pronikla vůně lesa, klapot pražců a vítr plný pravidelného  oddechování lokomotivy.

 "Jednou, když nebylo listí," řekl chlapec zamyšleně,  "tak jsme s maminkou barvili vajíčka a měl jsem pomlázku.  Ale ta se mi ztratila."

 "Jseš ty ale popleta," usmála se žena. "To přece bylo  na jaře. Vajíčka se přece barví o velikonocích."

 "A teto," řekl chlapec najednou zvážněle, "co myslíš,  bude zase někdy pomlázka a vajíčka a máma?"

 "Já myslím, že bude," řekla žena a upřeně se dívala  oknem do krajiny....

 

 

 

 

 

 

 

 

 4

 

 TA CHVÍLE

 

 Kolem poledne, když couvali z polní cesty, se auto  zabořilo zadním kolem do hluboké kaluže. Čtyřicetiletý muž  s chlapcem asi patnáctiletým vystoupili na louku. Chvíli  obhlíželi uvízlé auto a potom sešli po mírném svahu dolů k  řece.

 "Určitě půjde někdo kolem a pomůže nám," řekl ten  starší, když rozbaloval rybářské pruty.

 "A ty myslíš, táto," zeptal se chlapec, "že bychom s  tím sami nehnuli?"

 "Vždyť jsi to viděl. Jak se povolí spojka, zahrabe se  kolo jenom hlouběji do bláta."

 Roztáhli deku, chlapec nanosil dřevo a rozdělali oheň.  Celý kraj proplouval v měkké záři podzimního slunce.  Listnáče na svazích hrály všemi barvami. Už v létě brával  muž chlapce s sebou. Přál si, aby i on miloval ta tichá  zákoutí, čekání na rybu, trpělivá zamyšlení zachráněná před  spěchem dnů. Ale ať se snažil sebevíc, chlapcův zájem  vždycky rychle vyprchal. Pokaždé se mu podařilo zkrátit  odpolední výlet a pod různými záminkami urychlit návrat  domů. I teď, s přibývajícím časem, narůstala chlapcova  netrpělivost. Splávky se výsměšně povalovaly na hladině.  Když už tak seděli dlouho a stále se nic nedělo, zeptal se  chlapec: "A co když se tu nikdo neobjeví? To tady chceš  zůstat celou noc?"

 Muž se usmál: "Je tady docela pěkně, ne? Když nikdo  nepřijde, tak přespíme v autě a ráno dojdu do vsi."

 "A ty si fakt myslíš, že s tím sami nemůžeme hnout?"  zeptal se znovu.

 "Udělal jsem pitomost," řekl muž, jako by přeslechl  otázku. "Neměl jsem tady sjíždět z cesty, už jsem tu jednou  zapad."

 "Stejně se ti divím," ozval se po chvíli chlapec.  "Tady snad ani žádný ryby nejsou. Proč sem vlastně jezdíš?"

 5

 

 Co na to měl odpovědět? Kolikrát tudy prošel v letních  dnech plných slunce. Nahoře proti proudu lovili pstroužci a  jelci - ryby, které měly sotva míru. Ale tady, v zátočině,  se vyvalovaly kusy radost pohledět. Chodíval tehdy nahoru,  k spěchajícímu proudu. Zdejší líná společnost neměla v  horkých dnech o návnadu zájem. Tady v zátočině mělo smysl  chytat jen ve dny jako byl dnešní. Věděl, že to chce čekat.  Nic než čekat. Řeka dovede být vděčná trpělivosti, bez níž  se neobejde žádný rybář. "Víš," řekl po chvilce vzpomínání,  "líbí se mi tady. Les, louka, voda. A že by tu nebyly ryby,  to je nesmysl."

 "No, já nevím," řekl chlapec. "Tak jako tak odtud  nemůžeme. Co bychom tedy neseděli u prutů."

 Začalo se stmívat. Záblesky ohně vyskakující z  hořících polen jim klouzaly po tvářích, padaly do okolních  keřů, ztrácely se v hladině řeky.

 Muž vstal, zarazil do země dvě přiříznuté hole a další  dekou, kterou nepotřebovali, zaclonil přímý svit plamenů.  "Začíná být docela zima," řekl vyčkávavě chlapec. "Tak  doběhni do auta a přines svetry! Chvíli tu snad vydržíme.  Nebo se ti chce spát?"

 Chlapec neříkal nic. Beze slova se zvedl a odcházel.

 Šel pomalu a táhl nohy po zemi jako někdo, komu je všechno  jedno, ale jaksi nemá proč se vzepřít. Muž se chvíli díval  za ním. Potom ho napadlo, že při té troše světla by ještě  mohl stáhnout splávky, a tak to udělal. V kopci za jeho  zády se rozsvítilo stropní světýlko auta. Muž si sedl  zpátky na deku a přitáhl nohy k bradě. Tma houstla. Ani  neviděl chlapce přicházet. Najednou se vynořil v dosahu  poblikávajícího ohně a usadil se vedle.

 Na trávu, keře i jejich záda pomalu padala rosa. Potom  to přišlo. Prut opřený před chlapcem se zatřásl, jako když  do něho kopne.

 Chlapec vyskočil, natáhl ruku, ale muž ho zadržel.  "Jen seď," řekl, jako by se nic nedělo. "Čekal jsi celé  odpoledne, tak ještě vydrž."

 6

 

 "Ale vždyť mi to bralo," zašeptal chlapec.

 "Ale prosím tě," zarazil ho. "Houby bralo. To si ten  prevít teprve prohlíží, cos mu podstrčil."

 Dlouho seděli a pozorovali nehybné návěští. Všechno  bylo jiné než ve dne. Tma, zima a ticho jakoby tu byly jen  k znásobení jejich napětí. Na obloze nesvítila jediná  hvězda.

 Muž se opatrně zvedl a přiložil na oheň. Možná to  zavinil jeho pohyb, možná plamen, který se divoce zakousl  do čerstvých větví. Najednou byli obklopeni takovým  rámusem, že sebou oba trhli.

 "Co to je?" řekl znepokojeně chlapec do vzdalujícího  se šplouchání.

 "Srnky," odpověděl muž. "Provedly mi to už párkrát, a  přesto se pokaždé znovu leknu. Asi mají ve zvyku tudy  chodit a něčím jsem je vyplašil."

 "Jenomže teď to můžeme sbalit. Po tomhle to už stejně  nemá cenu," ozval se chlapec a muži se zdálo, že v jeho  hlase slyší zklamání.

 "Jenom se tak lehce nevzdávej," řekl po chvilce. Oheň  za jejich zády jasně plápolal a osvětloval nejbližší okolí.  Po chvíli však odhořely slabé větvičky, oheň se znovu stáhl  do řeřavých polen a jen syčivě poprskával do nočního ticha.

 Z ničeho nic prut před chlapcem poskočil. Muž dělal,  že nic nevidí. V aktovce zbyl od večera kus chleba.  Zašátral ve tmě vytáhl krajíc a půlku podával chlapci.  Chlapec ho odstrčil. "Už u toho zas něco je," zašeptal  vzrušeně.

 "Nezdálo se ti to?" řekl muž. "Možná jen nějaký klacek  zavadil o šňůru." Prutem znovu zacloumalo.

 Muž se díval stranou a pokračoval: "Začíná být pěkná  zima. Asi to opravdu sbalíme."

 Z hluboké tmy krátce zakřičela kachna, ale hned bylo  zase ticho.

 "Ale teď u toho fakt něco je," řekl chlapec.

 "No, když myslíš, že tam něco je, tak to tam ještě

 7

 

 chvíli nech," povzdechl si muž. Potom tiše vstal a přešel k  ohni. Cítil, že jejich chvíle je už blízko. Držel se, aby  nepromluvil a nezasáhl. Věděl, že ho v tom musí nechat, že  je to jeho věc, ať už to dopadne jakkoliv. Ke skutečnému  úspěchu je zapotřebí tolik ticha, že i dobře míněná rada  může překážet.

 Konečně se vlasec vypnul a naviják začal prokluzovat.  Chlapec sáhl po odvíjející se šňůře a zasekl. Jeho postava  se ztrácela ve tmě. Muž ještě chvíli čekal, potom strhl  zástěnu clonící ohni a přihodil několik drobných větviček.  Plamen divoce poskočil vzhůru. Špice prutu se v jeho  záblescích otřásala a uhýbala do stran. Chlapec zvolna  přitahoval, až to najednou šplouchlo při samém břehu a do  mokré trávy vklouzl černý úhoř. Muž se pohledem dotýkal  chlapcovy tváře. Vzrušené zaujetí zápasu bylo i jeho  zaujetím. Voda a tma mlčely, ale jaké to bylo ticho!

 Ze začátku, když spolu chodívali k vodě, měl strach,  aby ta chvíle nepřišla předčasně, aby nedostal svou rybu  příliš lacino. Později viděl netrpělivost a ochabující  zájem. Teď však cítil v jeho tváři i něco víc než  spokojenost nad úlovkem. Viděl právě dobyté území, závan  dospělosti, jeden z okamžiků, které mění chlapce v muže. A  tak byl podvědomě pyšný i na svou trpělivost a na svá  zaseknutí, i když jeho udice zůstala ten večer bez ryby.

 Pak už jen odešli spát.

 Ráno je vzbudilo horko. Podzimní slunce se opíralo do  karosérie vozu a stále ještě mělo dost síly a tepla.

 "Táto," ozval se chlapec, když viděl, že už se také  probudil, "nebude to brzy, teď někoho shánět?"

 Muž se posadil, stáhl okénko a protáhl se. "Hele,  napadlo mě, že ho můžem zkusit vyheverovat," řekl a se  zíváním vylezl z vozu. Chlapec vyskočil za ním. "A myslíš,  že se pak vyhrabem?" zeptal se. "Když podložíme kolo  kamením, tak by to mělo jít," odpověděl.

 Odběhli dolů k řece, vybrali několik placáků a  nanosili je k autu. Jedním podložili zvedák a muž začal

 8

 

 pumpovat. Kolo vyklouzlo z bahna a zvolna stoupalo vzhůru.  Pár centimetrů nad kaluží zastavil, kamením, které mu  chlapec podával, vydláždil prostor pod pneumatikou a  uvolnil páčku na hydraulice. Kolo dosedlo na kámen. Muž si  v kaluži opláchl ruce, otřel je o trávu, sedl za volant a  nastartoval. Chlapec posbíral poházené věci, uložil je do  zavazadlového prostoru a chtěl nastoupit. Muž ho posunkem

 zastavil. Zvolna ubíral plyn. Když dostal motor do  pravidelných otáček, zařadil rychlost a vyjel na cestu.  Otevřeným oknem křikl na chlapce, aby ještě hodil zbylé  kameny zpátky k řece. Potom vystoupil, obešel auto, otřel  blátivou šmouhu z levého blatníku a usadil se znovu k  řízení. Chlapec byl ve chvilce zpátky. Ještě celý udýchaný  vklouzl na vedlejší sedadlo a hned spustil: "A teď mi  řekni, táto, jak jsi se odtud dostal tenkrát?"

 "Kdy tenkrát?" zabručel s předstíraným nezájmem.  "Včera jsi přece povídal, žes tu už jednou zapad." "No, jak  bych se odtud dostal," řekl muž. "Jako dneska."

 Auto se rozjelo. Polní cesta je nadnášela v hlubokých  výmolech, březové větvičky klouzaly po skle. Byl krásný  podzimní den. Řeka ležela vzadu, tajemná a věčná.

 

 

 

 

 

 

 

 

 9

 

 MUŽ, KTERÝ KOUKAL

 

 "Nekoukej tak hloupě a jdi něco dělat!" řekla žena.  Muž, který celý život koukal hloupě, zaostřil čočky do  prázdna upřených očí a otočil se k manželce.

 "No co civíš? Zvedni se."

 Muž se zvedl.

 Někde v hlubinách přerušeného snu dozrávalo sametové  našeptávání touhy, žena krásná a rozesmátá se skláněla nad  rozvlněnou hladinou řeky, za přehradou stromů zvonil jez  rolničkami zapomenutého klauna, čas brkal a pokulhával.

 "No dobře, vždyť už jdu," řekl a jediným pohybem ruky smetl  hromadu rozložených fotografií do malované krabice s  honosným titulem - POZDRAV Z DÁLI - .

 "Tady ty rohože," řekla žena, "ale hoď sebou, nebo to  nestihnem."

 "A co máme stihnout?" dovolil se zeptat s vědomím, že  určitě nedělá dobře.

 Žena vzdorně pohodila hlavou.

 "Kam vlastně chceš jít," pokračoval nejistým hlasem, "víš  přece, že je v televizi fotbal."

 "Na fotbal se můžeš dívat jindy, ten ti neuteče. Dneska  bych chtěla někam vypadnout, podívat se třeba do kina, něco  vypít a trochu se projít městem. Můžeš mi taky jednou  udělat něco kvůli."

 Muž měl svou představu o tom, co se všechno vejde pod  slova udělat kvůli. Pro ni, kterou nic nebaví, která  nedovede pochopit, že on má své záliby, třeba malé a  obyčejné. Všechna její přání mu připadala jako bezděčné  postrkování okolnostmi. Vůbec neměl chuť dělat jí něco  kvůli.

 "Chci se dívat na televizi," řekl.

 "Heleď se, už jsme dávno nikde nebyli. A potom, ti  Lamberkovi."

 "Co máš s Lamberkovejma?" zeptal se muž.

 10

 

 "Počítám, že se tu dneska objeví. Víš, jak je nesnáším. Vy  dva se rozvalíte u televize a já budu celý večer poslouchat  pitomý řeči tý hrozný ženský."

 "To snad děláš naschvál. Proč si myslíš, že by měli přijít  zrovna dneska? Prostě ti vadí, že se chci dívat na fotbal a  tak mě taháš ven. Kdybych chtěl ven, řekneš, že bude lepší  zůstat doma."

 "No dobře, tak jsi se vypovídal a teď se snad konečně  rozhejbeš," řekla žena. "Jo, vem taky koš. A dělej, než mě  zase naštveš."

 Muž něco zabručel, pomalu zvedl sbalené rohože,  hlemýždím pohybem nasunul koš na předloktí volné ruky a  zamířil ke dveřím. Tam se otočil a řekl: "Tak já teda  letím," opatrně zmáčkl loktem kliku a zmizel v chodbě  vedoucí k výtahům.

 Jak dva blázni, pomyslel si, jako nepřátelé. Copak se musí  každý život tak opotřebovat, že nakonec zbude místo jen pro  písek každodenních nenávistí?

 Pomalu, pomaličku šel a tíživý pocit, že musel  ustoupit ho opouštěl, rozpadal se v té chůzi, která vedla  od jedné prohrané bitvy k jinému střetnutí, k věčnému  zápolení se střídajícími se vítězstvími a porážkami.

 V zákrutě pod světlíkem zlomený paprsek slunce  probouzel pohyb zvířeného prachu. Z horních pater zněl  pravidelný nakřáplý tón jako když ze schodu na schod  přeskakuje bílá kulička pinkponkového míčku. Muž zastavil,  odložil nádobu s odpadky a stiskl knoflík výtahu. Odkudsi  ze šachty se ozvalo tlumené trhavé zaskřípání. Nadzvukový  letoun nad městem překročil rychlost zvuku, okna se  bezmocně otřásla, zvukový náraz poplašil ptáky na římsách,  sluneční paprsek se rozkmital a zhoustl v šedivý vířivý  proud.

 Muž nastoupil do výtahu a sjel do přízemí. Dole  vystoupil, došel k popelnicím, vysypal koš, vyklepal  rohože, podíval se na modrou oblohu a potom, poháněn náhlým

 nápadem, seběhl několik schodů a prošel chodbou protínající

 11

 

 suterén. Na opačné straně budovy vstoupil do kabiny s  domovním telefonem a vytočil číslo devadesát tři.

 Telefon v krátkých intervalech vysílal volací tón.  Potom v aparátu zachrastilo a úsečný mužský hlas zahlásil:  "Tady Lamberk. Kdo volá?"

 Odněkud z bytu pronikal do aparátu tichý proud cukrujícího  šlágru, rušený kovovým cinkáním příborů. Muž řekl:

 "Tě bůh. Potřebuju s tebou mluvit."

 "Ahoj, to seš ty?" ozvalo se z aparátu, "co děláš?" řekl  téměř šeptem.

 "Chci se dívat na fotbal. Víš, o co jde? Co bys tomu říkal,  kdybyste se sebrali a přišli k nám. Žena zrovna dneska  povídala, že jste u nás už dlouho nebyli."

 "No, proč ne," řekl ten druhý, "přijdeme. Stejně bych se  taky díval."

 "Jo, abych nezapomněl," skočil mu do řeči muž, "neříkej mý  starý, že jsem volal. Ona má takový mindrák, že k nám skoro  nikdo nepřijde. Určitě by jí bylo nepříjemný, že vás to  nenapadlo samo od sebe. Jinak se měj. Za chvíli to začíná,  tak já letím. Ahoj."

 Telefon odpověděl také ahoj.

 Muž uchopil koš s rohožemi a klidnými, pomalými pohyby  zdolal dlouhou suteréní chodbu, manipulaci s výtahem a  cestu ke dveřím svého bytu.

 "Dej mi večeři a můžeme jít," řekl, když odkládal  vyčištěné rohože.

 "Máš ji na stole," odpověděla žena.

 Muž si opláchl ruce, prošel obývacím pokojem, stáhl přes  hlavu světlehnědý svetr, zamyšleně a s bezděčnou něhou  pohladil lesklou bedýnku televizoru a vrátil se do kuchyně.

 "Vlastně máš pravdu," obrátil se po večeři k ženě, která  poklízela nádobí. "Může to být docela pěkný večer. Nevíš  náhodou, co se kde hraje?"

 "Jak bych to mohla vědět," řekla žena smířlivějším hlasem.

 "To je konečně jedno. Hlavně, že se podíváš ven," řekl muž.

 Udiveně se obrátila za jeho hlasem a ironicky poznamenala:

 12

 

 "Proboha, snad mi nechceš tvrdit, že ti na tom záleží?"

 "No vidíš, už zase začínáš. Copak by nešlo žít trochu  příjemněji?"

 Žena něco zabručela a zmizela v obývacím pokoji. Muž vstal  od stolu, otevřel skříň a zavolal do pootevřených dveří  pokoje: "Buď tak hodná a pusť na chvíli televizi, rád bych  věděl, v jaké sestavě se bude hrát."

 Z pokoje se ozvalo rázné cvaknutí a potom bylo ticho. Muž  vytáhl ze skříně štos nažehlených košil, někde vzadu mezi  obleky vylovil pestrobarevný fábor vázanek a zavolal na  ženu: "Pojď mi poradit, co si mám vzít na sebe!"

 Žena se objevila mezi dveřmi. Pokoj za jejími zády se  naplnil burácivým hlasem stadiónu.

 "Vážení diváci, bude to veliký boj," vyrážel vzrušeně  komentátor. "Stojíme stejně blízko vítězství jako  porážce. Soupeře provází vynikající pověst. Věřím, že se  nám podaří nedopouštět se chyb, za něž bychom museli platit  obdrženými brankami. S tak velkým soupeřem se i malé  zaváhání může změnit ve ztrátu naděje na postup do finále.  Ale taková je hra, takový je život. Přeji každému z našich  reprezentantů, aby proměnil svou formu v nejlepší a  nejúčelnější výkon. Pro čest našich barev, pro radost ze  hry, pro příjemný zážitek vás u televizních obrazovek. A to  už nastupují naši chlapci." Hlas reportéra přehlušilo  burácení tribun. Žena zaklapla dveře a přistoupila k  otevřené skříni.

 "Chtěl jsem slyšet tu sestavu," řekl muž.

 "Podívej, tady ti zase chybí knoflík," řekla žena. "Ty jsi  takový trhan, že to nejde dál."

 "Lído, vždyť jsem ustoupil," zabručel muž a uchopil ženu  kolem pasu. "Nekaž ten večer. Chceš se bavit, tak se přece  nebudem dohadovat kvůli utrženýmu knoflíku."

 Ženiny oči sklouzly ke dveřím pokoje, odkud se ozýval  nesrozumitelný komentář reportéra.

 "No dobře," řekla, "jdi si poslechnout sestavu a já ti  zatím přišiju knoflík. Ale máme nejvyšší čas, je už půl

 13

 

 osmé." Muž přikývl, podal ženě košili a otevřel dveře do  obývacího pokoje.

 V tom okamžiku zazvonil zvonek.

 Muž se neotočil.

 Neviděl, jak žena praštila vztekle košilí, ani pohled,  který sjel po jeho mizejících zádech. Neviděl ani rázný  krok, kterým směřovala ke vchodu, odkud se ozývalo  nepřestávající zvonění. Stál a díval se na obrazovku, kde  postavičky hráčů splývaly v jediné klubko zmítajících se  červíků a jeho tvář, tvář muže, který celý život koukal  hloupě, plula oblakem burácejících hlasů, poznamenána  malými úspěchy i malými porážkami, skryta pod veliký  deštník přihlouplého úsměvu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 14

 

 ZÁVĚJ

 

 Prošel jsem brankou a přeskočil závěj před domem. Od  úst mi odskakovaly obláčky dechu, pod nohama vrzavě ubíhal  sníh. Bylo zbytečné spěchat, chodil jsem ale vždycky a  všude dřív. Chtěl jsem zachytit do paměti okolí, všechno,  čemu se později už nevěnuje pozornost. Dnes mě navíc  poháněla nejistota. Přestože mi Olga řekla, že má úplnou  volnost, nevěřil jsem. Mrzelo mne, že neznám její domov.  Dokázala uhýbat, když jsem navrhl, že pojedu s ní.  Připadalo mi, že se bojí přivézt si právě mne. Toho červíka  sebepodceňování má v sobě snad každý, kdo neotupěl.Říkala  neoblomně: "Buď trpělivý!" Byl jsem trpělivý, ale vadilo mi  to.

 V ulicích zářila světla obchodů, vánoce vykukovaly z  každé výlohy. Všechno kolem spěchalo, jen autobusová  zastávka vypadala opuštěně. Trvalo celou věčnost než se  objevila. Přes dvě ulice k mému bytu jsme proutíkali.  Chodba, předsíň, kabát, světnice. Najednou jsme tady.  Sedíme proti sobě, pokukujem jeden na druhého. Chce se mi  smát. Najednou ale řekne: "Mám s tebou zůstat?" Udiveně  odpovím: "Jak to, jestli máš zůstat? Tak jsme se přece  domluvili."

 "Nezlob se," řekne ona, "ale musím se ti přiznat. Už nemůžu  dál, takhle..."

 "Tak mluv," ozvu se najednou docela tvrdě.

 Cosi se mi příčí v hrdle. Nic nechápu.

 Chvíli sedí jakoby bez myšlenky. Všechno je převrácené a  hloupé. K čemu ten začátek, proč tedy přijela? Najednou  polkne ticho, které se nepřirozeně roztahuje kolem a  spustí.

 "Budeš se na mě zlobit. Lhala jsem ti. O sobě, o mámě, o  tátovi. Všechno. Byla jsem hloupá. Obyčejně jsem se  vytahovala. Jenže čím dál to bylo horší. Chtěl jsi jet se  mnou domů. dostala jsem strach. Jak ti to všechno

 15

 

 vysvětlit? Asi jsem se styděla.!

 Koukám na ni jako na zjev z jiné planety a říkám si:  Co holka blázníš. Vždyť mě je houbec do toho, jestli máte  barák se zahradou a cos mě to vlastně kdy napovídala. Já  čekám na tebe. Ty jsi tady. Proč do toho pleteš takové  hlouposti?

 "Ale Olgo," chci ji přerušit.

 Mluví dál.

 "Něco se se mnou stalo. Mám jenom maminku. Obyčejnou,  nemocnou, skoro slepou. Když jsem odcházela, řekla mi:  Dobře se bav. Tak upřímně to řekla, jako by pro ni bylo  všední smazat všechny plány pro ten čas, kdy jsem měla být  u ní. Jako by vůbec nebylo těžké čehokoliv se tiše vzdát  pro mne, která ji zapřela. Půl cesty v autobuse brečím nad  svou hloupostí a pořád si říkám, jak jsem všechno dovedla  zkazit."

 "Buď chvíli tiše!" zarazím ji. "Zastav a nech všechno být.  Je to pryč. Nikdy to nebylo. Nic o tobě nevím."

 Dívám se do očí, které pomalu plují potlačenými slzami a  myslím si: "Víš houbec o lži, když ještě dovedeš brečet z  lásky."

 Za okny je už tma a my sedíme při lampičce, která  ozařuje pouze naše hlavy.

 "Není už pozdě?" ptáš se rozpačitě.

 "Na co pozdě?" odpovídám otázkou.

 "Na to, co jsem ti řekla."

 Dívá se pohledem plným úzkosti. Ale je v něm i něco  jiného.Něco,čím mne přerůstá.Něco jistého a nezasažitelného  odpovědí.

 Tolik jsem chtěl, aby přijela, a teď, když je tady,  jsou všechny mé touhy malicherné a laciné.

 "Blázínku, čeho se bojíš?" říkám, jako bych se omlouval.

 Cítím se dospělejší a je mi ohromně, že i já se mohu něčeho  vzdát pro ni, pro její úzkost.

 Házím za záda dny, v kterých jsem ji chtěl mít jen pro  sebe. Házím je za záda, protože ty dny jsou jen maličko z

 16

 

 toho, co ještě budu muset odhodit.

 "Vrátíme se," říkám.

 "Kam?" ptá se Olina.

 "K tobě domů. K sobě."

 Je už večer. Matně probleskují barvy světýlek za okny.  Ulicí se honí vítr. Dům je zamčený, stromek nerozsvícený.  Někde tmou jede autobus spojující vzdálená města.

 A zase skáču přes závěj. Olina běží přede mnou, tváře  rozpálené mrazem, sotva dech popadá, ale přitom křičí:

 "Chyť si mě, ukaž, že jsi chlap!"

 Už je to všechno zase jenom hra.

 A tak běžím, doháním ji, a přesto, že je daleko, daleko  vepředu, zdá se mi, jako bych ji už držel.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 17

 

 TO JE ALE OPRAVDU NÁHODA

 

 Horký vítr hnal ulicí popelavé chomáče zmačkaných  obalů. Veranda, kde jsme v hovoru strávili dopoledne,  ztratila v červencovém žáru přednost úkrytu a splynula s  okolím.

 "Ve skutečnosti si myslím," řekl kamarád, který zde  byl doma, "že nic, ani ta nejmíň uvěřitelná bizardnost není  a nemůže být dílem náhody."

 Zachytil jsem nadhozená slova. Chvíli mne bavilo  tvrdohlavě odporovat. Říkal jsem, že jsou věci  nevypočítatelné, vymykající se logice událostí, zatímco on  hájil směřování člověka jen k určitému druhu náhody a  vyvozoval, že se tedy o náhodu nejedná. Nikam to nevedlo.  Oba jsme stáli na svém, neochotni ustoupit. Raději jsem  zavedl řeč na naši dovolenou. Ještě chvíli jsme mluvili o  našich plánech, než se mi podařilo setřást pocit nezměrné  lenosti. Řekl jsem ahoj a vyšel před dům.

 Svištění pneumatik smíšené s rachtavým zvukem  tramvají vytvářelo ospalou kulisu. Několik bloků přede mnou  projel kropící vůz. Přidal jsem do kroku. Drobné částečky  vlhkosti na chvíli zmírnily horko, ale za pár okamžiků  tmavé dláždění zbledlo, mokré mapy se zmenšily a ničím  nechráněné mizely v dotecích neúnavného slunce.

 Byl jsem skoro u cíle. Za mými zády obracela tramvaj,  z restaurace na konečné zněla tlumená melodie hracího  automatu, v zahradě za živým plotem křičelo dítě.

 Zabočil jsem do ulice souběžné s tou, kde jsem bydlel.  Na několika místech byla mozaika chodníku přerušena  výkopem. Po levé straně čněla nepřívětivá hromada trubek a  prken z nedávno rozebraného lešení. Ten stav věčné  rozestavěnosti mne rozčiloval. Jsem v podstatě člověk  trvající na obrazu světa, který se příliš nemění, který  nevytváří zbytečné překážky a nehezké obrazy. Přitom jsem  tomu nikdy nekončícímu nepořádku přivykl a dávno přestal

 18

 

 vnímat, kde vyrostl nový dům, kde se která stavba  prosvětlila právě opravenou omítkou, kde se prostě něco  změnilo.

 Byl jsem poslední rok v útlumu. Zamilovanost se zvolna  rozplynula a všechno, co ke mně v přítomném čase  přistupovalo v barvách změkčených, bylo najednou bezvýrazné  a šedivé. Od ukončení školy jsem Moniku neviděl. Bylo mi z  toho mizerně, po všem, co jsme si řekli, po tom všem mezi  námi. Přišly od ní tři dopisy, kterým jsem nerozuměl, každý  po delší odmlce než předchozí - a teď už půl roku nic.  Nedal jsem se odbýt mlčením. Každý týden, sobotu co sobotu,  jsem psal té skoro již neskutečné dívce. Pokaždé s kapičkou  nikdy nekončící naděje, že bude všechno jak bylo, že se  najdeme v tom místě a v té chvíli, kdy se naše cesty  rozdělily...

 Když jdu touto ulicí, připadá mi to směšné. Vlaštovky  lepí hnízda, lidé pobíhají kolem svých domečků, všechno má  třeba i nejzanedbatelnější smysl, jen já se potácím nad  uhlíky dohořelého ohníčku v marné snaze roznítit popel.

 I pošťák na rohu ulice, který snímá oranžovou bedýnku  do níž jsem vhazoval svá vyznání, koná užitečnou práci. Má  skoro božský výraz v zestárlé tváři. Připadá mi najednou  jako přirozená tečka za doznělým příběhem. Vše bylo  vysloveno, iluze se rozplynula a teď, na dotvrzení veškeré  marnosti, i ten jediný svědek, kterému jsem svěřoval své  pochyby a naděje, mizí na smetišti zbytečných věcí.

 A tak jsem toho pošťáka oslovil: "Pane, promiňte, že  obtěžuji," řekl jsem. "Co děláte? Proč sundáváte tu  schránku?" Pošťák na chvíli nechal práce a otočil hlavu.

 "Jo, mladej, někdo to udělat musí," odpověděl přes rameno.

 "Postavili tu hned za rohem novou poštu. Copak to nevíte?"  Mlčky jsem přikývl.

 "No vídíte, na co by tu byla schránka, když je pár kroků od  pošty? Kdybyste byl tak hodnej a trochu mi pomohl, myslím,  že už povoluje."

 Přistoupil jsem k sloupku na kterém visela schránka a

 19

 

 uchopil ji za oblé strany spodní desky. Svíral jsem ji  skoro něžně při vědomí její spojitosti s kusem mého života.

 "Můžete pomaličku zatáhnout k sobě?" vyzval mě a hrabal se  šroubovákem za zadní stěnou schránky.

 Držáček povolil a bedýnka zůstala v mých rukou.

 "No vida, je dole," řekla šedivá uniforma.

 "Vždyť to bylo pro zlost," pokračoval otáčeje hlavu s  čepičkou bílých vlasů proti mé tváři. "Představte si ten  nepořádek. Rok stojí nová pošta, rok tu schránku nikdo  nevybírá a teprve teď si vzpomenou, že by se měla, když je  na nic, odstranit. To víte, místní lidi to tu znají, ale  představte si, že přijde někdo cizí, někdo, kdo tudy jen  prochází a potřebuje poslat důležitou zprávu, uvidí  schránku a v dobré víře tam hodí dopis jako do koše se  smetím."

 Díval jsem se zaraženě do dobromyslné tváře a mé oči  pomalu proplouvaly skrze jeho postavu. Rok nazpět, rok do  této chvíle.

 "Ale, pane, to snad nemůže být pravda," odskakovala slova  naplněná směšným údivem. "Podívejte se," zatřásl jsem  bedýnkou, "jsou tam dopisy, moje dopisy. A vy říkáte, že se  už rok nevybírá?" Pošťák mě udiveně pozoroval a nakonec  omluvně řekl:

 "No, to je ale náhoda, že zrovna vy jste mi pomáhal. Ne,  ani věřit se mi to nechce. Nezlobte se, že se směju, ale to  je opravdu náhoda."

 

 

 

 

 

 20

 

 KONEC POMLKY

 

 Jako by hořelo šlehají plameny odbojných tónů z veliké  hudební skříně v rohu poloprázdné vinárny. Jako roj malých  čertíků jsou ty tóny, jiskry divoké a pomíjivé, květy plané  a bez trnů, růžičky pro kratičké uchopení radosti.

 U jednoho ze stolů sedí Hynek a uvažuje o halasném  hřmotu vycházejícím z třpytivé mašiny na zvuk. Zdá se mu,  že hudba musí být tak drtivě hlasitá, neboť ticho, které má  vytlačit, je drtivě tiché. Že musí tolik pádit a klouzat  mezi postavami tanečníků, neboť není darována, ale pouze  propůjčena rychlému zapomenutí. Je sám v cizím městě. V  městě, které opustil před nedávnou dobou v domnění, že se  bude rád vracet. Věřil, že jsou právě určitá místa, která  dávají smysl jeho přítomnosti. Že přátelství jsou  nezrušitelná a lásky nekončící. Že změny mohou přicházet  jen z velikých vnějších proměn, že neexistuje zapomenutí,  že se věci a lidé nevzdalují sami od sebe. Dnes se mu  zdálo, jako by se vracel z daleké cesty. Na setmělém plácku  vrcholilo rytmické vytržení, pološero bylo tmavší, postavy  vzdálenější, touha nalézt věci někde mimo sebe se pomaličku  vytrácela a dostávala nový tvar.

 Ještě před chvílí chtěl odejít, vklouznout do jiných  míst, objevit příhodnější děj pro tuto chvíli. Ale jak se  díval po stěnách, kde mezi spoře svítícími lucerničkami  vystupovala perokresba omítky, přišlo mu všechno najednou  lehčí a obyčejnější. Nebyla to táž lehkost s kterou  přecházel své nepovedené dny a pokažené činy. Pohled jeho  očí zesílil o poznání labyrintu v kterém kdysi zabloudil, o  pochopení věty z dávného podzimu, kdy starý rybář káravě  přišel na jeho místo a řekl: "Proč to, chlapče, házíš až ke  druhé straně. Ryby jsou tady u toho břehu. Zbytečně tlučeš  o vodu a plašíš štěstí." Dnes večer si vzpomněl. Ano, právě  tato vzpomínka chyběla k úsměvu, který daroval jeho tváři  pečeť lehkosti.

 21

 

 A tak, když hudba opět spustila svůj marmeládový závoj  a páry tanečníků zaplnily plac kolem nablýskaného automatu,  zvedl oči od sklenice a rozhlédl se po vinárně. Díval se na  lidi kolem a uvědomil si, že některé poznává. U barpultu  široce rozhazovala paže postavička blízká jeho vzpomínkám.  Řídké, uhlově černé vousy se kudrnatily kolem ohromných  úst. Lesklé, trochu umaštěné vlasy mu splývaly až k  prstýnku šedého roláku. Snad se otočil přilákán jeho  pohledem, možná o něm věděl již chvíli a jenom čekal na  příležitost, nebo to byla náhoda.

 Najednou stál u jeho stolu a culil se takovým skoro  chlapeckým úsměvem.

 "No, tak si sedni," řekl Hynek, trochu rozpačitý z toho  nečekaného setkání a odsunul volnou židli od stolu.

 "Ani nápad," zazubil se stojící vlasatec, "musíš k nám. Mám  támhle za barpultem dvě buchty, tak tě sbalíme do party."

 "Ale počkej," ozval se Hynek, "vždyť je to věčnost, co jsme  se neviděli. Musíš mi nejdřív říct něco o sobě. Člověče,  vždyť já nemám ani potuchy, co děláš, kde jsi, já už skoro  zapomněl i jak se jmenuješ."

 "Ale bože," řekl vlasáč usedaje na okraj židle. "Tedy, co  se mne týče: Karel Petřina, redaktor týdeníku "Cesta  vpřed". Mám ti podat podrobnější informace nebo jsou mé  nacionále považovány za dostačující?"

 "Tak ty jsi redaktor?" řekl udiveně Hynek.

 "Hele, nesmíš to brát tak doslova, dělám to teprve půl  roku. Snad to časem taky něco ponese. Konečně mám snahu  dostat se i k něčemu lepšímu."

 "Víš, myslel jsem," řekl Hynek, "že v takových okresních  novinách musí být strašně protivná práce? Musíš mi  vypravovat, jak to vypadá. Taky bych chtěl vidět, co píšeš.  Tedy, jestli bude čas. Stejně si myslím, že se tu objevím  častěji. A vůbec, chtěl bych..."

 "Tak se zvedni a změníme stůl," přerušil ho vlasatec, "tady  není rozumět vlastnímu slovu."

 Hynek zvedl sklenici a pomalu dopíjel odraz světel a

 22

 

 stínů. Zpod přivřených očí si prohlížel maličkou skvrnu na  šedivém svetru Karla Petřiny a říkal si: jak je to všechno  zvláštní, zrovna tenhle recesista dělá noviny. Nešel mu  nějak dohromady s tím bývalým Karlem, který si z osobních  průšvihů mohl založit kartotéku. Vždy mu připadal totožný  jen s přítomnou chvílí, vždy bez cílů a ideálů. Ne, to  nemohlo vadit při téhle práci, ale všechna jeho dřívější  darebáctví a srandičky, kam se to ukrylo, to by mu přece v  redakci nikdo netoleroval.

 Hynek kdysi hlásal, že lehkomyslný vztah k lidem je  nezbytnou součástí formujícího se člověka, že pohled shora  patří k umění, že nezodpovědnost je omluvitelná velikostí  cílů. Dnes byl přesvědčen, že je to právě naopak. Nedokázal  by to obhájit v diskusi, ale zdálo se mu, že život se dá  uchopit jenom odspodu, z té nejzazší nížiny lidské pýchy,  že pochopit znamená milovat a ne měřit a obkreslovat.  Vlasatec se zvedl ze své židle, odložil sklenici, zastrčil  do kapsy krabičku cigaret a následoval ho k výklenku mezi  dřevěné boxy zdobené proutěným mřížkováním.

 Hudba automatu se tu lomila o zákrut a zněla jakoby  zdálky. Na masivní desce černého stolu poblikávala veliká,  žlutá svíčka, ze všech stran rozbrázděná pramínky  přetékajícího vosku. Plamen vrhal světlo do tváře štíhlé  černovlásky. Její rysy, změkčené kolebájícím se světýlkem,  měly v sobě něco prostoduše přívětivého. Zaznamenala jejich  příchod, ale hned vrátila svou pozornost děvčeti sedícímu  na druhé straně stolu. Ta druhá byla na pohled silnější a  energičtější. Světlé vlasy přistřižené do krátké ofiny jen  nepatrně ohraničovaly hezkou a plnou tvář.

 "Kde jsi byl takovou dobu?" zeptala se obracejíc veliké  podmalované oči na Hynka stojícího po Karlově boku.

 "Promiňte, trochu jsem ho zdržel," řekl Hynek. "Když  dovolíte, tak bych si přisedl."

 "No, hněte sebou," ozval se Karel, "nebo si vám mám sednout  na klín?"

 "Vole," řekla blondýna a popojela po lesklé lavici do rohu

 23

 

 boxu.

 "Trochu se seznamte, objednám něco k pití," řekl Karel a  zmizel v zákrutu, odkud se ozývala tlumená hudba. Hynek se  posadil.

 "Co jsi zač?" zeptalo se na půl úst blond stvoření,  dloubajíc do měkkého vosku, ohraničujícího plamen.

 "Hynek," odpověděl trochu nepřirozeně.

 "Tě pic," řekla blondýna, "to je ale jméno. A vůbec,  neděláš si legraci?"

 "Proč legraci," zabrzdil ji Hynek. "Jméno jako jméno.  Nevím, jestli vám nepřipadá nevhodné, že jsem si Vám  dovolil vykat."

 "Tak teda jó," řekla blondýna, "tě berem, můžeš nám i  tykat, jak chceš. Víš, my si z takových detailů udělaly

 príma hru. Parádní, stylovou hru podmalovanou muzikou  automatů, změkčenou cigaretovým kouřem a navoněnou pitím  rozmačkaných hroznů. Každý v ní má své místo. Já,  například, jsem drzá, hubatá ženská. S tím se nedá hnout.  Tak mě každý zná. Kdybych to zkusila hrát jinak, všechno  zkazím a jsem diskvalifikovaná. Tady vedle sedí plaché a  nemluvné dítě. To je její role a ta předepisuje, aby nebyla  ani jako já, ani jako kdokoliv jiný, ale právě taková. Hra  potřebuje drzost i plachost a všechny další odstíny včetně  Karlovy nadřazenosti. Hra je od toho, aby se hrála, aby  tvořila potřebnou rovnováhu a barevnost. Chápeš, k jakému  stolu jsi přisedl?"

 "Snažím se chápat," řekl Hynek. "Ale vůbec netoužím po  rolích. Konečně, můj výstup tu za malou chvíli končí."

 "Omyl," řeklo děvče.

 Plamen svíčky se rozkolébal a černá postava číšníka,

 následovaná Karlem, postavila doprostřed stolu chybějící  sklenici a dvě láhve s bílými papírovými obojky kolem  štíhlých hrdel.

 "Bude ještě nějaké přání?" otočil se vyčkávavě směrem k  dívkám.

 "Zatím ne," řekl Karel a zasunul se do boxu vedle mlčenlivé

 24

 černovlásky.

 "Děkuji," řekl Hynek děvčeti, uchopil podávanou skleničku a  otočil se ke Karlovi. "Tak mi něco půjč, ať se podívám, co  vlastně děláš. Budu muset za chvilku odejít."

 Karel zalovil v zadní kapse kalhot, vytáhl malý šedivý  zápisník, chvíli v něm listoval a potom řekl: "Víš co?  Necháme to na jindy. Doufám, že se brzy zase uvidíme."  Blond holka povytáhla obočí, ale protentokrát zůstala  zticha.

 Hynkovi náhle připadalo, jako by se dopustil něčeho  nevhodného. Zdálo se mu, že Karlovo bezcílné listování  sešitkem i ono ,necháme to na jindy, má v sobě něco, čím  bylo zasaženo jeho sebevědomí. Chtěl to napravit a opět se  k němu přiblížit. Pomalu dopíjel víno, díval se na plamen  svíčky a na půl ucha poslouchal blondýnu, která se přenesla  od ironických poznámek k obdivnému vyprávění o jakémsi  zájezdu. Otočila se k Hynkovi právě když odkládal prázdnou  sklenici.

 "Když dovolíš," řekla a vzala do ruky láhev s vínem.

 "Ne, děkuji," řekl Hynek a zvedl se od stolu. "Pomalu  půjdu. Šel bys, Karle, kousek se mnou?"

 Karel přikývl.

 Hynek se naklonil k blondýně a zašeptal: "Zdá se, že vaše  role nefungují."

 "Omyl," řeklo děvče a zazubilo se.

 "No dobře," oplatil jí úsměv, "třeba se ještě někdy  uvidíme."

 Prošli místností s automatem, která se již dokonale  zaplnila, minuli barpult s vysokými sedačkami a vyšli na  bílou kachlíkovou chodbu.

 "Nezlobíš se na mne?" zeptal se Hynek.

 "Ne, proč?" odpověděl Karel.

 "Myslel jsem, když jsi listoval tím blokem, jestli se tě  něco nedotklo. Třeba jsem řekl něco, co si ani  neuvědomuji."

 "Ale blbost, co bys řekl. Jenom mě napadlo, že ti vlastně

 nemám co ukázat, a přišlo mi to pitomý před holkama."

 25

 "Tak proč jsi to neřekl," oddechl si Hynek, "já už myslel,

 že jsem tě naštval."

 "Ty jsi blázen, copak ti můžu před nima říct, že nic  pořádného nemám?"

 "Co bys nemohl. Záleží na tom, když řekneš, že ti to  momentálně nejde? To snad musí každý pochopit. Třeba by i  ocenily, že se na své věci dokážeš dívat trochu kriticky."

 "Ale to je nesmysl," řekl rozmrzele Karel. "K něčemu  takovému se nemůžu přiznat. Copak nechápeš, že si o mně  udělaly kdovíjaké mínění...a já.. Já mám najednou z té hry  slevit? Každý je nakonec tím, co si druzí o něm myslí, ne?"

 "To není hra," řekl Hynek, "a pokud je to hra a pokud to  jde, tak ji přestaň hrát."

 "Neměl bys mi radit, co mám dělat," zarazil ho Karel. "Jsem

 spokojený jak to je a jestli chceš něco vědět, tak mám  docela slušnou šanci vyšvihnout se nad tuhle okresní  společnost."

 "No nic, chtěl jsem jenom vědět, že se na mne nezlobíš,"  řekl Hynek a podal mu ruku. "Snad bude příště víc času."

 "Kdybys chtěl, tak mi napiš, mám pořád stejnou adresu,"  řekl ještě Karel.

 Hynek otevřel lakované dveře vyplněné šedivou plochou  matného skla a vyšel na ulici. Venku byla nádherná měsíční  noc. Ještě se ohlédl směrem k vinárně odkud zněly tlumené  tóny automatu, ale jak šel dál, hudba se ztišovala, až  docela splynula s tmavým tichem. Někde na střechách  starých domů zavřeštěly kočky. Měsíční světlo klouzalo po  spících oknech, všude bylo hebké ticho, jen občas přerušené  tím kočičím vyznáním. Bylo to divné, připomněl si večer,  kdy rozmrzele šel hledat děj, událost, která by ho vytrhla  ze všednosti, a teď mu připadalo, že právě tam, tam uvnitř,  byla pomlka v melodii toho dne, tohoto večera, této noci.  Pomlka s automatem na muziku, pomlka s redaktorem "Cesty  vpřed", který couvá od přiznání té nejskutečnější  skutečnosti.

 Vzdálené zahoukání mu připomnělo jeho vlak. Přidal do  kroku.Měl dost času, ale na nádraží bylo ještě daleko.

 26

 

 STARÝ PÁN

 

 Starý pán v šedivém svrchníčku přešel kolébavě přes  hrbolatou dlažbu náměstí, vstoupil do nízkého domu s  cihlovými skvrnami na pošramocené omítce a od té doby ho  nikdo nespatřil.

 Starý pán už dávno překročil pomyslnou bariéru za  kterou se přestává rozlišovat a spojovat tok uplynulého  času. Nikdo už neznal barvu jeho podzimů, nikdo nevěděl o  dávných klukovských hrách, o sporech a usmířeních, o čase,  který zmizel v takové dálce, že to nemůže být ani pravda.  Vždyť starý pán se o tolik lišil věkem od ostatních, že jej  vlastně všichni znali už jako starého pána. Nebyl ani  milován, ani nenáviděn. Nepatřil nikomu z živých a jen  pánbůh věděl, kde nechal své mrtvé, svou rodinu, kterou  kdysi míval. Za všechna léta, kam sahala paměť obce, na  jediný den neopustil městečko. Kdysi dávno měl snad  obyčejné povolání a jistě dělal užitečnou práci, ale kdo o  tom ví?

 Před léty se začalo mezi lidmi šeptat, že se starý pán  z náměstí určitě zbláznil. Jo, je to tak, říkali, chodí  ulicemi, semtam vytáhne dětskou lopatičku, nahrábne trochu  hlíny a nasype ji do papírového sáčku. V polích a na  loukách se šťourá v zemi jako malé dítě, sebere hrudku z  krtince, vyhrábne písek ve stružce a je přitom šťastný,  jako kdyby nacházel kdovíjaké poklady.

 Někdo, snad ani ne ze zlé vůle, ale jen z takové  venkovské neomalenosti, na něj křikl: "Tak co, krtku, co si  schováváš pod zemí?" Bylo to hloupé vůči starému pánu, ale  už mu to zůstalo.

 Ptali se a vyzvídali: "Co na tom máte, dědo, hrabat se  pořád v zemi?" Starý pán se jen usmíval: "Je to přece to  nejlepší. Je to všechen život i všechna moudrost. O nic by  se člověk nedovedl tak opřít jako o hlínu."

 Blázen. Krtek. Na co by si lidé nezvykli. Za pár roků

 27

 se z jeho štěstí a bláznivé lásky stala činnost tak patřící  k jeho osobě, že už nikdo nevnímal křiklavé znaky  mimořádnosti.

 "No co by pořád dělal," omlouvali ho stejní lidé,  kteří se před lety začali posmívat. "Zakoukal se do hlíny,  copak je na tom tak zvláštního? Jeden blázen sbírá kamení,  jiný se honí za známkama a starej pán začal sbírat hlínu."

 Dokud jeho kolébavá chůze křižovala městské uličky,  nikdo ho nevnímal. Stal se jejich součástí, stal se  pamětihodností velké obce. Atmosférou takřka nehybnou a  proto neviditelnou ve své stálosti. Žil den co den stejně a  okoukaně až do svého zmizení.

 Ale jděte ulicí, kde odjakživa stál rohový dům a  najednou tam není nic, nic než prázdné a pusté místo. Dům  vám jistě dávno splynul s nekonečnou šedí ulice, ale ta  prázdnota po něm, ta uhodí do očí.

 A tak nejdříve hlavy dohromady a potom před nízký  domek s cihlově červenými skvrnami po opadané omítce. Potom  dveře z pantů a potom strašné hromady hlíny. Ale starý pán  nikde. Všechno prolezli a prošťourali, ale starý pán  zmizel. Nikde nic, ani stopa, ani vzkaz nikomu, ani nitka  ukazující cestu po které odešel.

 Už uteklo pěkných pár let a na všechen rozruch kolem  zmizení starého pána se pozapomnělo. Byl překryt jinými  událostmi a činy, protože život je už tak zařízen, že staré  překrývá novým a stále něco tvoří, aby jiné boural a  vymazával.

 Nevím.Snad se stal nějaký zázrak,něco nepochopitelného

 obyčejným rozumem. Možná se ten starý usměvavý pán opravdu  ztratil v zemi, na níž mu tak neomaleně a trefně přisoudili  přezdívku Krtek. Možná se proměnil v hlínu do které byl  tolik zamilován. Možná že veliká láska má tu sílu, aby nás  proměnila a vzala pod svou ochranu. Možná to bylo tak,  možná jinak. Vždyť co vlastně víme o lásce a jak málo jsme  znali starého pána.

 Možná je chyba, že jsme nenašli žádné vysvětlení.  Možná by nás pravda učinila nešťastnými. Kdo ví?

 28

 

 ZA CÍPEK KABÁTU

 

 Šedivý sál až po okraj plný hudby. Sklenice zavadí o  sklenici jako by ji pohladila. Halas a křik. To se vzbouřil  letitý tatík, který si dvakrát do měsíce vyrazí zapomenout.

 O stůl dál se orosené stěny půllitrů skoro objímají, jako  by převzaly všechno rozechvění rukou, které určily jejich  pohyb.

 Je to celý orchestr s rytmem i melodií. Ta láska k  němu patří, stejně jako k němu patří vzpoura, únava i  nabručenost. Všechno vyhrává, předhání se. Všechno má své  forte i piano a žádná uspořádanost v tom není. Snad přijít  v kterýkoliv den, vždy tu bude táž hudba.Někdy galakoncert,  někdy nepočítaná repríza, ale ať se vymění třeba všichni  zúčastnění, nově příchozí převezmou stejný takt. Pravda,  někdy se zdá, že všechno,co nás obklopuje, je jinak, že je  to úplně jiný sál a jiná partitura,ale ani tehdy to není  jiné.

 Trváš na svém? Snad se přece jen něco změnilo? Blázne,  jistěže se něco změnilo, ale jsme to my, naše skořápky,  které jsou zranitelné a přizpůsobivé. Sklo, stěny, zrcadla,  okna, to je ten přístav kam se vracíme poškozeni nebo  obdarováni časem. Jako teď, na půldecáku zůstane matný  otisk palce. Otočím se na kamaráda a řeknu:

 "Už to do sebe hoď, ať můžem popojet." Díval se někam  k výčepu. V té chvíli sebou trhl a skoro prosebně zachytil  moji ruku.

 "Ty, prosím tě, řekni mi, tenkrát před lety, když jsme  se tu scházeli, jaká jsme byli parta?" "No jasně, že  dobrá," říkám, "panebože, copak jsi zapomněl na ty večery?  Psal jsi veršíky, brnkal na kytaru, noc byla jako den.  Tvrdit, že to tak nebude vždycky, tak jsme nevěřili."

 "Tedy na ex," řekl a obrátil do sebe obsah půldecky.  "Zvláštní pití," napadlo mě, "trochu to voní tou dobou.  Sentimentalita, hořká touha vzpurné nedočkavosti, věčné

 29

 

 ideály." Zvedl se ze židle.

 Náš starý číšník buď odešel do důchodu nebo dělá jinde. Ani  jsem se nezeptal, co se s ním stalo. Třeba by to jeho  nástupce ani nevěděl.

 "Jsem strašně rád, že jsi tu seděl," řekl jsem mezi dveřmi.

 Na pohled se vůbec nezměnil. Pět roků není vlastně ani  tak moc, uvažoval jsem, udivený, že to skutečně není dlouhá  doba. I když na druhou stranu je to skoro dva tisíce dnů a  stejný počet nocí.

 "Můžeme jít tudy," řekl ukazuje na tmavý ostrov mezi  osvětlenými ulicemi. Stromy podél cestiček lehce pohybovaly  pažemi plnými lístků. Kdyby všechno z tohoto města bylo  zapomenuto, tak zde jsem doma. Na lupení je stejná kresba  tmavozelených žilek. V blikavém svistu neonů každý z  hrbolků vyniká víc než ve dne.

 "Co se stalo s ostatními?" zeptal jsem se partnera.

 "Zůstal jsem tu sám," odpověděl. "Ani nevím. Ze začátku  občas někdo napsal. Po dvou letech jsi jediný s kým se  vidím."

 Tak na tohle narážel, když se ptal, jaká jsme byli parta?  Myslel to asi i na mne. Já také nenapsal, nepřijel, nebýt  náhody, že jsem dnes večer zašel do stejné hospody... Ale  to je nesmysl, party se tvoří a zanikají. Jaké má člověk  povinnosti ke svým vzpomínkám?

 "Hele," pokračoval jsem nahlas, "řekni mi, nejsi trochu  naštvanej, že se všechno rozpadlo a vytratilo?" Podíval se  na mne pohledem vzdáleným o celých těch pět roků.

 "Hloupost, co bych byl naštvanej, skončila škola, dostali  jste umístěnky, tak co vám zbývalo než jít."

 Šlapali jsme, postava vedle postavy, písek skřípal  jako při vojenském marši. Jdeme příliš rychle, pomyslel si  můj rozum. Ale jak to rychle, ozvalo se něco jiného z  neprobádané sféry mozku. Nestačíme se nikdy zastavit, vedl  rozum dál svou. Pohlédl jsem na kolegovy boty. Normálnost.  Žádná horečka a spěch, který bych dovedl vnímat. Dopadaly  do tmavého písku s touž zrcadlovou pravidelností jako

 30

 

 střevíce na mých nohou. Najednou se ozval.

 "Mám se teď docela fajn, nic mi tady nechybí. Slušná práce,  pěknej byt. Letos jsem koupil auto. Až se příště uvidíme,  mohu tě svézt."

 Zdálo se mi, že se usmál. Přešli jsme po široké lávce. Je  to obludné, já vím, ale všechno, co v nás vyvolá dojem  dokonalosti, musí zřejmě shořet tak rychle, než se  okoukáme, než stačíme všechno zvážit, opít se a  vystřízlivět. Vzpomněl jsem na Marii. Měl vlastně štěstí,  vzali se během studia. My odcházeli do nejistoty, do  bezejmenných vesniček mezi cizí lidi. On měl předem  zajištěnou existenci, byt ve městě, hezkou holku. Neměl  jsem ji vlastně moc rád, ale tak špatná nebyla.

 "Co dělá tvoje žena," řekl jsem překvapen podivností toho  určení. Tvoje žena? Jak k tomu člověk přijde. Už i má slova  jsou starší o těch pět let. Měl jsem vlastně říci ,Co je s  Marií, . Nevšiml si toho.

 Připadal mi podivně unavený. Ne skleslý a vyčerpaný, naopak  vypadal zdravě a vyrovnaně. Až příliš vyrovnaně na toho o  pár let mladšího dvojníka, který se toulal houštinou  vzpomínek. Stranou cestičky se ozvalo tiché brnkání kytar.

 "Co dělá Marie?" zopakoval po mně.

 Podíval jsem se směrem k té spršce tónů.

 "Normálně, všechno jde normálně. Nic se nezměnilo. Občas  večer odejdu, stavím se něco vypít, vrátím se, čeká, ráno  vstaneme, jdeme do práce. Odpoledne návštěva, noví  kamarádi, mluví se, zahrajem si kanastu, občas večer  odejdu. V podniku jsem povýšil. Marie dělá u nás v  laboratoři. Žádná dramata, jestli jsi myslel tohle."

 Byl unavený. Najednou jsem to cítil zcela určitě. Ty  pohyby, noha za nohou, vojenská poslušnost. Neznatelné  šeptání, raz dva, raz, levá, levá, krok za krokem, pohyb za  pohybem. Přišli jsme na svět změnit ho ke své podobě.  Uteklo hloupých pět roků a najednou chápeme něco o čem by  ani jeden z nás nechtěl mluvit. Chytáme život za cípek  kabátu a on si dělá, co si zamane. Hospoda, park, role

 31

 

 příslušnosti k návyku. Žena, přátele, odvážné řeči a  neuskutečnitelné iluze. Jak máme k sobě blízko takhle beze  slov. Jak jsme si podobní ve svých porážkách. Jeden před  druhým retušujeme nestřežené okamžiky bezděčných přiznání.

 "Chceš ještě něco mně?" řekl s nepatrným podtónem  ironie. Přešli jsme park a neónové lampy ve výši patrových  domů prudce odřízly periferní končinu od večerního města.

 "Kde teď bude otevřeno?" zeptal jsem se.

 Podíval se na mne tím strojovým pohledem a vychrlil:  "Paříž, Grand, Krystal, Tygr - jestli na to máš, tak Sever.  Promiň, že s tebou nepůjdu, je už přece jen pozdě."

 Je už přece jen pozdě, zopakoval jsem v duchu. Kolem  prolétl elegantní bourák s nesmyslně vyšponovaným řevem  motoru.

 "Tak ahoj," řekli jsme si s vynucenou srdečností.

 Jaká to musí být síla, když nás dokáže vtáhnout do iluze  nesmyslné spořádanosti.

 Odcházel. Chtěl jsem zavolat, přiznat se ke všemu, čím  jsem i já pošlapal své ideály. Chtěl jsem vrátit nevědomou  upřímnost, která nás spojovala před pěti lety. Byl daleko.  Mohl mne slyšet, ale možná, že by se neobrátil. Proč se  zesměšňovat. Z nudle stále se zužující ulice zněl rytmicky  pravidelný klapot jeho podpatků tak naléhavě, až mě  zamrazilo.

 

 

 

 

 

 

 32

 

 BAZIČ

 

 Jednoho večera vyběhlo dítě k neosvětlenému schodišti.  Když se po malé chvíli vrátilo s křikem do místnosti, nesla  jeho tvář stopy vzrušení do té chvíle nepoznaného.  Rozšířené zorničky s nataženou rukou mířily do tmavého  kouta chodby.

 Strach přišel nečekaně sám od sebe. Snad proto, aby  doplnil stupnici pocitů tvořenou od chvíle zrození. Snad  měl zdůvodnění, které my, lidé otupělí dospělostí,  nedovedeme pochopit. Ale ať to bylo jakkoliv, najednou byl  zde. Jakoby vymyšlený dítětem, z ničeho neodvoditelný,  nikým nenaučený, nezaměřený k ničemu určitému.

 Zeptal jsem se: "Co tam je? Čeho se bojíš?"

 Může dvouleté dítě vědět na co se ptám, když řeknu ,Čeho se  bojíš, ?

 Odpovědělo na první polovinu otázky:

 "Bazič, je tam Bazič."

 "Ale, co to povídáš?" řekl jsem překvapeně, "jaký Bazič?"

 V první chvíli mne napadlo, že jen komolí název  předmětu, který zahlédlo přes den na schodišti. Dítě, se  zbytkem strachu v očích, umíněně opakovalo: "Bazič, je tam  Bazič, tam, támhle je." Stiskl jsem knoflík vypínače a část  chodby ozářilo matné světlo.

 "Tak kde co vidíš?" zeptal jsem se dítěte.

 Chytilo mě křečovitě za ruku a vedlo stranou světla.

 Na konci chodby vystupoval pruh šera z pootevřených  dveří nezařízeného pokoje.

 "Tam, tam je," řeklo dítě.

 Stiskem vypínače jsem zahnal tmu. Bílé stěny odrážely  pouze jemnou krupici omítky.

 "Co je to vlastně Bazič?" řekl jsem skoro rozmrzele.

 "Už není Bazič, už nééni," odpovědělo dítě.

 Ne, nemohl to být žádný předmět. Místnost byla prázdná  a čerstvě vybílené stěny nenabízely nic než prázdnotu.

 33

 

 Ale co když, napadlo mě v té chvíli, co když to  existuje - Bazič - .

 Dítě mu dalo jméno, třeba špatné a dětsky žvatlavé. Ale  nepociťujeme stejný strach z neurčita, ze tmy a neznámého  zla i my, velcí a rozumní? Nevedeme stálý zápas s tváří  podobnou přízraku, ať už uvnitř sebe nebo v prostorách  bezprostředně obklopujících náš svět?

 Když jsem stiskem vypínače rozptýlil část tmy na  chodbě, přízrak se přestěhoval do tmy pokoje. Když jsem  rozsvítil lampu i tam, zmizel.

 Dítě snad tuší víc, než mohu vědět. Světlo zabírá  prostor. Světlo omezuje prázdnotu. Světlo je z rodu života.  Není přirozené, že Bazič, ten původce strachu jako ryba  naplňující vodu, nachází svůj domov v tmách?

 Můj malý človíček se uklidnil a odběhl k hračkám.  Rychle zapomněl. Jeho vteřina se přelila do jiné vteřiny,  den obsáhl plnost roků. Já, dospělý, nemohu vidět obraz s  takovou ostrostí. Rychlost filmové pásky vymazává tmavé  orámování jednotlivých políček. A tak se dívám na  neprůhlednou tabuli okna a říkám si: Je tam. Tam za tmou.  Ve tmě ponořený, nad ni povznesený, sám její pramen, dech  jejího popelu. Je na mně, abych stiskl vypínač, rozsvítil  lampu, zkusil pochopit.

 Dítě odevzdalo svůj strach jako pomíjivou část hry.  Teď utíká, v náruči hadrového panáka, utíká světem plným  tajemných nápovědí a jeho oči, dvě veliká zrcadla, nesou ve  svých hlubinách další obraz.

 

 

 

 

 

 34

 A ŘEKLA MI, POLOŽ KAMÍNEK

 

 Žena, která nás provázela, skončila výklad. Všechna  symbolika synagogy a tajemství kultu procházejícího  staletími našlo protipól v tmavnoucí zdi jmen. Abrahámové,  Sáry, Móricové, Rózy, popel promísený s hlínou Osvětimi. A  co já vím, kam a do jakých strží rozvál vítr celé rody a  celá pokolení. Ta zeď tu čněla jako cosi nepatřičného a  cizího.

 Vyšli jsme ven.

 Chlad, kterým staleté zdi obklopí člověka, se rozplynul,  důstojná strmost nutící k šeptání jediným krokem do letního  dne ztratila svou tíži.

 Řekla jsi mi: "Pojď! Chci tě zavést ještě na jedno  místo."

 Pokaždé tě vidím ve stejně žádostivé podobě. Pokaždé  se znovu vrací všechna slova, kterými jsi mne chtěla  připoutat.

 Zdálo se, jako by štěstí, po kterém vztahuje ruce  osmnáctiletá touha, bylo blízko, docela blizoučko a nic je  nemohlo zrušit. V tom okamžiku jsem cítil jen  nepochopitelný odpor k té snadnosti. Ptal jsem se, jak  mnoho smím brát z toho, kde všechno je zápasem, kde všechno  obsažné je psáno krví a věčnou nespokojeností. Ptal jsem  se, není-li už v samém tom přání obsažena krutá  lhostejnost, v kterou bych se uzavřel všemu vření a spěchu  naplňujícímu náš svět.

 Nevím, co jsem ti tehdy říkal, co jsem si skutečně  přál. Rty, které se stahovaly k polibku, byly opravdové,  ale na to jsem zapomněl. Oči, které se usmívaly a hledaly  můj pohled, nezanechaly v mých vzpomínkách hlubší rýhu než  hvězdy Velkého vozu, na kterém jsem chtěli odjet za hranici  dospělosti.

 Prošli jsme kolem kamenné zdi a vstoupili mezi hrobky  starého židovského hřbitova. Hlína voněla dechem polí.

 Hrubě tesané náhrobky, místy již po pás zapadlé v zemi,

 35

 uvolňovaly místo trsům kapradí.

 Vzpomínám na tvá slova o našem příštím životě. O  domově, do něhož se uzavřeme, o kobercích, po kterých  budeme chodit, o záclonách, kterými zakryjeme nahotu oken,  aby nikdo nemohl vstoupit za práh naší lásky. Kamínky pod  nohama skřípavě přizvukovaly a já, cizinec v této zahradě i  v tomto městě, byl veden hebkou dlaní až před náhrobek u  kterého jsi mne zastavila a řekla:

 "To je to místo."

 "Jaké místo?"

 "Víš," řekla jsi, "tenhle kámen je náhrobkem Jehudy, syna  Bacalelova, řečeného rabbí Löw. A je taková pověra, že  položíš-li na něj kamínek a v duchu vyslovíš nějaké přání,  to přání se ti splní."

 Zasmál jsem se a sebral maličký kámen ležící u mých nohou.

 Sledovala jsi mne očima. Ne, nesplnil jsem nic, co v  nich všechny nitky tohoto dne vedlo až k uzlíku, který jsem  měl zadrhnout a zpečetit položením svého kamínku.

 Všechno, co jsem pociťoval, se odtrhlo od tvé  hebkosti. Všechno vykrystalizovalo v přání, kterým jsem  nepřivolával ani tebe, ani život šťastný a spokojený, ale  zápas, zápas, který dává plnost, vnímání, který zraňuje.  Touhy, jež nikdy nelze splnit beze zbytku.

 Snad jsem byl jen lehkovážně vyzývavý v tom přání.  Jistě jsem nedokázal rozpoznat důsledky své odvahy.  Mnohokrát v letech, která následovala, jsem si připomněl to  odpoledne. Mnohokrát jsem zaklel, když nepohodlí a drsnost  nahlédly do mých dnů. Mnohokrát jsem si opakoval tvá slova  patřící již jinému světu. Mnohokrát mnou proběhlo mrazivé  jiskření tvého dotyku.

 Otlučený a věčně na cestách jdu dál. Nevím, v kterém  domě zhášíš světlo. V kterých oknech zatahuješ načechranost  závěsů. Jen matně pamatuji tvá ústa, tvé oči, všechno, co  je mimo slova toho vzdáleného odpoledne. Jedním jsem si  však jist. Kdyby tvá ruka vrátila čas a já znova stál se

 svým kamínkem před černající tíhou náhrobku, vyslovím  stejné přání bez zaváhání a bez lítosti.

 36

 

 PARTIČKA MARIÁŠE

 

 Ani dnes nevím, zda jsem do toho vlaku nastoupil  náhodou. Žádné proč a jak. Je dokonce možné, že jsem byl do  něj zavlečen neznámou silou, jejíž podstatu neznám a  nechápu. Ano, to se mi zdá nejskutečnější. Pokaždé, když  děláme něco vědomě, musí v nás zůstat rýha, stopa chtění.  Ale v tomto případě nic, naprosté prázdno.

 Od chvíle, kdy jsem opustil velikou budovu pojišťovny,  má paměť končí. Jako bych spadl do tunelu uzavřeného tmou,  který je naplněn tekoucím olejem. Vzpomínám, že už v budově  pojišťovny mi bylo mizerně. Každý člověk by se asi cítil  podobně. Přátelé neodcházejí každý den a Roman patřil k  lidem, u nichž se sebevražda vylučuje.

 Vysvětloval jsem si všechno jakousi nepochopitelnou  nehodou. Když mě pak zavolali k přešetření, byl jsem  překvapen, že byl vůbec pojištěný. Nikdy nemyslel dopředu.  S ničím si nedělal starosti. Celé dny vydržel sedět u svých  papírů a pláten. Žádný génius, obyčejný umělec-řemeslník,  který odváděl slušnou práci. Myslím, že jeho skutečné  obrazy nikdo neznal, a přesto měl za sebou závratnou  kariéru. Kdyby se úspěšnost malíře měřila počtem míst, kde  jsou vystavena jeho díla, patřil by ke špičce současného  umění. Jeho myšlenky a nápady visely na všech nárožích.  Každé město mělo příležitost zhlédnout alespoň část jeho  plakátů. Byl chytrý, nápaditý a nikdy neměl nouzi o dobře  placenou práci.

 Příbuzné, pokud vím, neměl. Myslím bližší příbuzné.  Mimo mne se přátelil jen s barmankou z přízemní vinárny v  domě, kde měl ateliér. Květa byla příjemná holka. Znali  jsme ji oba asi tak stejně. Nevím, ale snad stejně ji  musela znát většina stálých návštěvníků vinárny. Jakékoli  větší sblížení v tom, někdy i tělesném jiskření, by vyznělo  falešně. A Květa jako důvod, to je víc než absurdní.

 Řekl jsem tomu uhlazenému úředníkovi všechno, co jsem

 37

 

 věděl. Dal mi podepsat kupu papírů a potom mne vyprovodil  až ke dveřím kanceláře.

 Schodiště, po kterém se schází do přízemí, bylo tmavé,  stěny oprýskané a promáčené zatékající vodou, těžký, vlhký  vzduch. Venku chodili lidé v letních šatech. V obchodech  rychle obsluhovali poslední zákazníky.

 Jestliže si vymýšlím černý tunel s tekoucím olejem, je  to proto, že celé čtyři hodiny, než jsem si dovedl sám sebe  uvědomit v jedoucím vlaku, prostě neexistují. Když jsem se  probudil... Ono se vlastně nedá říci, že bych se probudil,  jako bych se jenom vytrhl ze zamyšlení, hodinky ukazovaly  půl deváté a venku se začínalo stmívat.

 V té chvíli mě ještě vůbec nenapadlo uvažovat, kde  jsem a kam jedu. Rozhlédl jsem se zvědavě kolem. Z  dřevěných sedadel se ozývalo skřípání, kola hrkala a  rachotila. Na protějším sedadle nadskakovaly napadané saze  s kratičkým zpožděním za každým z otřesů.

 Venku se rychle stmívalo. Vlak musel jet dlouho bez  zastávky. Všiml jsem si malého proužku světla, který se  odrážel na protější straně. Za mými zády byla škvíra v  dřevěné přepážce spojující mé a vedlejší kupé.

 Napadlo mě, že bych měl rozsvítit. Vypínač cvakl  naprázdno. Chvíli jsem v duchu nadával na nepořádek v  inventáři, ale škvíra ve stěně mě přitahovala natolik, že  jsem brzy zapomněl na své rozhořčení a přitiskl oko na ten  jediný zdroj světla.

 V sousedním kupé hrálo několik mužů karty. jejich  postavy nebylo vidět, na to byla skulina příliš malá.  Zahlédl jsem jen dvě ruce a dva rozevřené vějíře karet.  Podle jejich počtu, barev a podle toho, jak byly  odhazovány, jsem usoudil, že hrají mariáš ve třech. Rachot  kol byl příliš silný, než aby ke mně pronikl zvuk jejich  hlasů.

 Chvíli jsem se bavil odhadováním volby trumfu, který z  těch dvou vějířů má větší šance, ale nakonec mě to  myšlenkové kibicování omrzelo.

 38

 

 Zdálo se, že vlak jede čím dál rychleji. Od okna  nepříjemně táhlo. Vstal jsem a otevřel dveře do chodbičky.  Tam byla ještě větší zima než uvnitř. Chtěl jsem  přisednout, zahrát si, promluvit nebo se třeba jen dívat.  Špatně utíká cesta, když člověk neví, kam jede. V tom  momentě mi došlo - kam vlastně jedu?

 Vzal jsem za dveře sousedního kupé a otevřel. Uvnitř  bylo prázdno a tma. Přiznávám, že mě to sebralo. V úzké  uličce jsme se nemohli minout. Mimoto, dveře u kupé dělaly  při otvírání rámus. Musel bych je slyšet odcházet.

 Škrtl jsem zápalkou. V okenním rámu se odrážela má  bledá a kostrbatá tvář. Plamínek se chvěl v tom kymácení,  nakonec se stočil v jednom z průvanů, které se proháněly  vlakem, zasyčel a zhasl.

 Vrátil jsem se rozmrzele na místo. Škvíra ve stěně dál  propouštěla matný třpyt světla. Sklonil jsem hlavu. Obraz,  který mi visel před očima, se ničím nelišil od dřívějšího  pozorování. Vějíře karet, ruce, slabý kouř cigaretového  tabáku.

 Někde hodně daleko, až na opačné straně vagónu,  zarachotily dveře. Vyběhl jsem do chodby. Tmou se pomalu  blížilo kymácivé světlo baterky.

 Průvodčí opile zahulákal: "Jděte z cesty, člověče,  tady v uličce nemáte co dělat." Zeptal jsem se: "Kam,  proboha, jede tenhle vlak, pane?"

 "Nikam, a zmizte." Zaječel a udeřil mne do rozpačité tváře.  Než jsem se stačil vzpamatovat, praštil podruhé a naprosto  nechápajícího mě vstrčil do mého kupé. Potom přirazil  dveře, posvítil si na zámek, vytáhl z kapsy konduktérské  kleštičky a otočil uzávěrem.

 Chvíli jsem přihlouple pozoroval zamčené dveře. Ve  vagónu se nepatrně rozsvítilo. Vlak musel jet ohromnou  rychlostí. Za oknem se hnaly ohnivé čáry jisker.

 Konečně mi to začalo trochu myslet. Musím za každou  cenu ven. Zabušil jsem na uzamčené dveře a zavolal na  průvodčího. Seděl ve vedlejším kupé a určitě mě celou dobu

 39

 

 pozoroval maličkou škvírou ve stěně.

 "No, co je, co je," zahulákal, "cestujícímu se u nás  nelíbí?" Nechtěl jsem podruhé vyvolat jeho hněv. Škvíra teď  byla zřetelně vidět. Sklonil jsem k ní svá vzrušená ústa a  snažil se co nejklidnějším hlasem vysvětlovat. Vysvětlovat

 všechno od začátku, samozřejmě naprosto nelogicky, za  nejasného vědomí nenormálních pravidel. Všechna má slova  směřovala k jedinému přání:

 Chci ven, ven, ven.

 Čím déle poslouchal můj žadonivý hlas, tím hlasitější  byl jeho smích. Jako by mezi námi nebyla stěna. Viděl jsem,  jak se plácá do stehen, jak mezi výbuchy smíchu nejdříve  tiše a pak čím dál hlasitěji vykřikuje:

 Vyskoč, vyskoč! No tak, vyskoč!

 Začal jsem se třást. Tvář mne bolela po jeho úderu, na  čele mi vyrážely kapičky studeného potu. Průvodčí se zřejmě  dostatečně pobavil a ztichl.

 Vyhrnul jsem s rezignací límec letního sáčka, schoulil  se do rohu a s obličejem obráceným ke stěně se snažil na  nic nemyslet.

 Netrvalo dlouho a dveře se otevřely. Zůstal jsem  otočený ke stěně, čekal rány a nadávky. Místo toho mi někdo  zlehka položil ruku na rameno a docela příjemným hlasem  mne oslovil:

 "Pane, slyšel jsem, že nejste spokojený. Na nás se nesmíte  zlobit. Průvodčí je, samozřejmě, hulvát. Ale, pane, říkal  jste přece, že se vám u nás nelíbí?"

 Zeptal jsem se: "Kam jedeme?" "Nikam, pane," odpověděl,  "chci být upřímný, nikam. Uvidíte, že si nakonec budeme  rozumět. Vy zřejmě vyskočíte, pane! Vy, jak vás pozoruji,  musíte vyskočit! Vy přece nechcete jet nikam!"

 Trochu jsem pootočil hlavu. Mužova holá lebka odrážela  světla létajících jisker. Ve tváři byl bledý a soustředěný.  "No, rozmyslete si to," pokračoval."Podívejte, sám vám  otevřu okno."

 Do kupé zafičelo. Vítr zavířil v napadaných sazích,

 40

 

 zvuk rachotících kol přehlušil jeho sametová slova.

 Asi to muselo přijít. Před očima jsem měl znovu  posmrtný Romanův obrázek.Policejní fotografii roztříštěného  těla, nalezeného kousek za naším městem. Posudky znalců se  neomylně shodovaly. Pád a náraz za vysoké rychlosti. Jediná  nevysvětlitelná věc byl fakt, že místem neštěstí  neprocházela žádná trať ani silnice.

 Rozklepala mě zima. S posledním zbytkem sil jsem znovu  zatáhl okno. Muž se nepatrně odtáhl a uraženým hlasem  poznamenal:

 "Jak myslíte, pane. Můžete to prodlužovat, můžete nám  překážet, ale nakonec každý vyskočí." Otočil se zády a  odcházel. Ve dveřích na mne beze slova ukázal kostnatým  prstem. Celý rám se zaplnil bachratou postavou toho šílence  průvodčího. Ještě jsem zahlédl rychle se zvětšující pěst a  potom už byla jenom tma.

 Člověk, který ráno procházel nádražním parkem mě  zřejmě považoval za opilce. Nic jsem mu nevysvětloval, o  ničem nemluvil. Celé tělo mě bolelo po prožité noci.  Potácivým krokem jsem zamířil k domovu.

 Ani dnes bych nemohl říci, zda jsem se do toho vlaku  dostal náhodou, žádné proč a jak. Jedno ale vím. Vím, že už  nikdy nenajdu svůj dřívější klid, že už natrvalo ve mně  zůstane to pomyšlení, ta hrůza, že se kdykoliv může  opakovat můj pád do olejové řeky, že se zcela nezávisle na  svém chtění mohu ocitnout v podivném vlaku jedoucím nikam.

 A ať je to jakkoliv směšné, jen při pomyšlení, při té  stále se vracející představě, cítím nejprimitivnější a  nejobyčejnější strach.

 

 

 

 

 41

 

 PÍŠŤALKA

 

 Rano bylo šedě ojíněné zimou. Zimou, která navzdory  krásným letním dnům už několikátou noc sestupovala na  město. V neděli večer se poprvé objevil studeně mrtvolný  vzduch. Od té doby pokaždé, vždy po západu slunce, slétl  jako dravý pták padající z oblohy na tušenou kořist a  naplnil všechny ulice a všechna zákoutí. Byl to jen  kratičký zákmit, vteřina, ve které ruka zmáčkne páčku  topení a přehodí ji z polohy tepla na polohu chladu.

 Dlažba rozpálená jako plotna v jediném okamžiku  zastudila, lidé rychle vbíhali do domů a kaváren, kamenné  podstavce soch praskaly prudkým rozdílem tepla. První dva  večery vznikla panika. Lidé se báli. Nikdo nedokázal  vysvětlit příčinu, nikdo nevěděl, co bude následovat. Ale  příští dny, pravidelné opakování a fakt,že tato abnormalita  vzniká jen v ulicích města, to všechno dohromady ubralo na  její závažnosti a lidé si zvykli.

 Ráno vstal Pavel neobvykle brzy. Od okna tekla kalná  šeď rozednívání. Slunce bylo schováno ještě hluboko pod  obzorem. Vstal, rozsvítil malou noční lampičku, líně se  protáhl chladným vzduchem pokoje a potom opatrně, aby  nevzbudil rodiče, přešel po špičkách do koupelny. Zde si  mohl počínat hlasitěji. Dům byl starý, zdi silné a koupelna  byla stranou ložnice, kde přespávali. Rychle se opláchl,  vyčistil zuby a potom pomalu navlékal jeden kus oděvu za  druhým. Nespěchal. Vstal o hodinu dříve jen kvůli tomu, aby  nemusel spěchat. Potichu se vrátil do svého pokoje, odlil z  baňaté termosky šálek čaje a zapálil si nepříjemně  páchnoucí cigaretu. První tramvaj jede ze zastávky chvíli  po páté. I když půjde pomalu, bude čtvrt hodiny čekat.  Zhasl noční lampičku, ještě chvíli seděl, kouřil a dopíjel  čaj, potom se zvedl a opatrně opustil dům.

 O půl sedmé ráno mělo z hlavního letiště na druhém  konci města startovat letadlo. Jedna z pravidelných

 42

 

 každodenních linek. Do letadla měla nastoupit Jana Bínová a  odletět daleko od tohoto letiště, daleko od této země,  daleko od města, kterým šel na zastávku tramvaje.

 Venku byla nepříjemná zima. Šel rychle, skoro utíkal,  přetahuje jeden cíp šusťáku přes druhý, jakoby jemná slupka  mohla poskytnout ochranu před všudypřítomným chladem.

 Všiml si, že i ptáci mlčí. Podivně schouleni na  dlouhých řadách elektrických drátů, mačkali prokřehlá  tělíčka hluboko do svého peří. Snad je chrání křehkost  jejich rodu, zauvažoval. Snad je to pocit bolesti,  instinkt, který bezhlesně pípá v tom načepýřeném chomáči  jakoby rozkazoval: Jen vydržet do rána, do prvních  slunečních paprsků. Vydržet a nespadnout z dlouhé čáry  natažené kousek nad zemí, ve které tak podivně hučí, jako  by žila a rozuměla jejich strachu.

 V mlékárnách vytahují železné rolety. Prodavačky s  hlučným podupáváním mizí v útrobách maličkých krámků. Po  protějším chodníku utíká dívka. Krásné a dlouhé vlasy se  odlišují svou černí od šedé barvy rána, podpatky  vyklepávají zakódované sdělení do orosené dlažby.

 Nerozumí. Nemůže rozumět. Je plný myšlenek na Janu,  příliš zajatý chladem, příliš vzdálený úsměvu v dívčiných  očích. A přesto je ulice prázdnější, když dozní klapot  jejích střevíčků a zima nepříjemnější, když opět pokračuje  prázdnou ulicí.

 I Jana jde. Jde někde v daleké, husté mlze a skoro se  nedotýká země. Je úžasná, protože zůstává zázrakem, který  jediným mrknutím odfoukl dozrálé klukovství a vstoupil do  středu všech jeho přání. Neví, jestli ji miluje. Vůbec ví  málo, co to je někoho milovat. Neví, co by jí mohl  nabídnout, protože nemá nic k nabízení a ani o tom  nepřemýšlí. Touží po ní? Proč by jinak šlapal tuto cestu?  Kvůli čemu by zmrzal na tramvajové zastávce, která začíná  být podezřelá svou zbytečností? Jak by mohl běžet sám za  sebou, kdyby vpředu nebyla ona?

 Je rád, že se domluvili na schůzce hodinu před

 43

 

 odletem. Tak přesně, pohyb po pohybu, může teď sledovat  film promítaný rozdrážděnou fantazií na betonové plátno  rozjezdové plochy.

 Ulice se plní lidmi. Hradbu komínů přeskakují první  sluneční paprsky. Ptáci už opět křičí a vytřepávají drobky  nočního chladu z prokřehlého peří. Krouží nad hlavami  pobíhajících lidí, přelétají nízko nad silnicí a házejí ty  drobky přímo dolů,do ulice i na střechy projíždějících aut.

 Před půlhodinou měla přijet první tramvaj. Pavel už po  sté převrací pohled od zatáčky na jízdní řád a zase zpátky  k nesmyslně prázdné zákrutě. Po sté si nervózně slibuje:  Ještě je čas. Ale domluvená hodina se zkracuje, ubývá jako  žvýkací guma mezi perfektně pracujícími čelistmi, odtéká  jako voda z rozeschlých necek, až je jí najednou polovic,  pak ještě méně a nakonec jen maličké loužičky, vlhkost,  která se odpaří a zmizí.

 Letadlo se zvedlo, dvakrát zakroužilo nad letištěm a  nabralo výšku. Když přelétalo nad městem, byl z něj už jen  malý stříbrný bod. Bod lesknoucí se jako peníz vhozený do  kašny, který zvolna klesá do studené hloubky. Trocha toho  blyštivého jasu spadla dolů, odrazila se od dlažby a  zdeformovaná svým pádem narazila na Pavlovy oči. Stál  nehybný jako sochy na popraskaných podstavcích. Trčel v  houkání aut a spěchu lidí. Byl jako větev odříznutá od  kmene, kde proudila míza, kde byl pohyb a smysl. Ještě před  chvílí chtěl, toužil, cítil. Ještě před chvílí byl  připoután ke své iluzi, byl jí postrkován a lákán, ještě  před chvílí se mohly jeho sny kutálet jako barevný míč po  pískem vysypaných cestičkách zahrady.

 Začal se zvedat vítr. Celé chomáče drobného chmýří  pampelišek, očesané někde daleko v polích, táhly ulicí za  neznámým kouskem země. Poletovaly, kroužily a vířily,  některé strženy spodním proudem výfukových plynů, se  oddělily a padaly pod kola jedoucích aut. Všechny  obrazy byly najednou prázdné. Všechny zvuky zněly hluchým  tichem.

 44

 

 A přece tu byla jakási melodie. Melodie jemná a  vemlouvavá, ze začátku ještě přehlušovaná tou všeobsahující  ztrnulostí. Ozývala se však čím dál zřetelněji a  srozumitelněji, jako by se blížila a zněla jen pro něj.

 Dal se strhnout jejím rytmem. Vsál do sebe jemné  převalování tónů a šel bez vůle a bez rozmýšlení, stále dál  za tím zvukem k vysokému domu na protější straně ulice.Tam,

 v okně třetího patra, stál stařík s prořídlou hřívou vlasů  a vyfukoval jiskřivý ohňostroj tónů z malé šedivé píšťalky.

 Šel dál. Vstoupil do domu, pomalým, omámeným krokem  zdolal schodiště, zastavil před černě natřenými dveřmi a  zazvonil. Dveře se otevřely.

 Vzduchem zašumělo tisíce neviditelných křídel. Mohli  to být andělé před chvílí svržení z nebe, ale zrovna tak to  mohli být netopýři, opouštějící své tmavé koutky v ohromné  invazi na město.

 "Jsem dobrý a veliký mág," zasyčelo ze staříkových  úst. "V neděli večer jsem toto město vyznamenal svým  příchodem."

 Pavel zůstal stát mezi dveřmi.

 "Ten večer jsem seděl v otevřeném okně a z mé píšťalky  se rozběhly zástupy tónů do zalidněných ulic. Šlapaly si to  přes vaše parky a chodníky, nahlížely do rozlehlých domů i  malých chatrčí a ladily se na vaši vlnu, na vaše  předznamenání. Každý kus tmy byl dobrý, aby rozmazal šipky  a ukazatele. Každá kapička chladu si našla cíl, ve kterém  zmrazila pohyb.

 Ještě jste byli silní, stále jste o něco usilovali,  drželi jste se v houfu a slibovali jeden druhému pomoc. Ale  já vás rozdělil. Jak bylo najednou příjemné zalézt do  teplých doupat. Jak se vám najednou nechtělo ven, když zima  pohnula i kamením. Ty jsi málem unikl."

 "Proč mi to říkáte?" zeptal se Pavel. Stařík neodpověděl a  dál pokračoval v načatém proslovu:

 "Dlouho jsi neslyšel ani tón z mého volání. Byl jsi  příliš rychlý ve své naději. Málem se ti povedlo vyhnout se

 45

 

 poslušnosti, ale teď, teď jsi zde. Tvárný a měkký jako  modelovací hlína. Teď tě konečně mohu přijmout pod svou  ochranu."

 "Ale já se nezměnil?" přerušil ho Pavel."Co je na mě  jiné?"Stařík se zasmál: "Chtěl jsi. Tolik jsi chtěl. Prostě  to nevyšlo. Vzdal jsi to. Je ti všechno jedno. Řekni, na co  jsi myslel tam dole, na zastávce?"

 Z Pavlových úst vypadlo: "Nevím." Kulaté, rozmazané nevím.  "Snad jsem nemyslel na nic," řekl. "Všechno se najednou  ztratilo. Vy to nepochopíte. Vy nejste dobrý ani veliký.  Ne, vy nemůžete říci, že vám patřím. Tam dole, to byl  okamžik, bolest, zaváhání, ale lhostejnost ne, to určitě  ne."

 Z ulice rachotila auta, cinkaly tramvaje a vzdáleně  šuměl proud lidí. Pavel si všiml, jak je starcova tvář  chvíli svraštělá a za chvíli opět hladká a mastná, jak se  jeho převleky rychle mění. Celý zástup starců se přeléval z  podoby do podoby, jako by těch možností byly stovky a  tisíce, jako by ten naproti byl ve všem obsažen. Bezcitní  generálové, ze své vědy pomatení vynálezci, důležitá  peříčka ve větru, kohouti na věžích radnice.

 Prudce se otočil a vyběhl z příšeří začarovaného bytu.  Letěl po schodech a slyšel jak za ním padají slova:

 "Toč se, jak chceš! Motej se, jak ti bude libo! Můžeš si  zvykat pomalu na taneční krok." Vyběhl do ulice. "Můžeš si  zvykat pomalu," znělo za ním, "po-ma-lu."

 Hlas zanikl v ruchu ulice a zůstalo jen něco  neurčitého a sypkého, něco jako popílek, který padá zvolna  a v řídkých dávkách, ale padá stále a bez přerušení.

 Na náměstí Devíti sloupů, před vchodem do nablýskaných  útrob obchodního domu, stáli dva muži. Mluvili o blížící se  dovolené, o vodě, o rybách, o městech, kterými budou  projíždět, mluvili o neobvyklém chladu, který každou noc  znemožňuje pozdní procházky. Mluvili a dívali se kolem  sebe.

 V dálce,v oblouku Žluté brány,se objevil pestrobarevný

 46

 

 zástup lidí a blížil se k nim.

 "Vždyť oni tančí!" řekl udiveně jeden z mužů.

 "Nesmysl," zaprotestoval druhý, "to je takový zvláštní druh  chůze." Zástup se pomalu blížil.

 Přes nekonečný proud se snažila prodrat žena. Šla  jinak než oni. Šla tak, jak se naučila chodit a jak kladla  nohy po celý život. Zástup ji srazil a pokračoval dál. Už  byl těsně u nich.

 "Ale oni skutečně tančí," ozval se opět první z mužů. Druhý  ještě chvíli nerozhodně stál, potom přikývl a oba se  zamíchali do davu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 47

 

 HOST

 

 Přišel den stěhování. Je nepřesné, když to říkám  takhle. Všechny své věci jsem odnášel v podpaždí v malé  odřené aktovce.

 V suterénu jsem naposled zazvonil u domovnice a  odevzdal klíč. Matně zabručela něco, v čem byla slova  štěstí a cesta, doprovázejíc mě pohledem, který pokaždé  děsivě dráždil. Dnes už na mne nepůsobil. Vyšel jsem před  dům.

 Pod viaduktem kvetlo žluté moře blatouchů, vítr houpal  hnilobným pachem skládky zarostlé trávou. Zbývalo projít  parkem, vyhnout se léta nepoužívanému hřišti a nastoupit.  Tato část cesty proběhla bez chyby. Když jsem z jedoucího  autobusu sledoval mizející domy, usadil se ve mně ohromný  pocit. Všechno začínalo od začátku. Mé otřesené sebevědomí  lhalo růžovou budoucnost. Ten pocit mi vydržel až do  přestupní stanice. Teprve hlas oznamující přestávku  rozhrnul rajskou břečku iluzí a znovu mne stáhl na zem.  Společně s ostatními jsem opustil vůz.

 Náměstíčko bylo plné dlažebních kostek shrnutých na  vysoké hromady. Dvě ze čtyř silnic, které se na něm  sbíhaly, byly zahrazeny rezolutní cedulí s nápisem  "objížďka". drobné mrholení zalézalo pod kůži.

 Obešel jsem autobusová návěští, ale rozpisy odjezdů  byly poškozeny. Rozklepala mne pořádná zima, než se konečně  z dálky ozvalo sílící hrčení. Odřený autobus se vyhoupl na  obzor, zakroužil náměstím a zastavil daleko od stanice.

 "Tak jak jste hráli?" volal mužský hlas zakrytý  kamenným sloupem. Někdo mu odpovídal, ale v halasu  vystupujících nebylo rozumět jedinému slovu. Náhle bylo  všude plno lidí. Řidič na někoho mával, cvrnknul do štítku  služební čepice a potom ukázal na řadu prázdných sedadel za  svými zády. Z houfu pobíhajících se oddělilo několik  postav. Motor zvyšoval obrátky a lidé se hrnuli dovnitř.

 48

 

 Napadlo mě: kde se všichni znají, je asi samozřejmé nedržet  se cedulí a místa pro nástup.

 Autobus se dal do pohybu. Nechtěl jsem zmeškat. Vyběhl  jsem mu naproti. Řidič přibrzdil a otevřel dveře. Uvnitř  bylo sucho a teplo. Nikdo si mě nevšímal. Jízdenku, myslel  jsem, bude chtít asi až na příští zastávce. Kolem se míhaly  lesy a stráně topící se v mlze. První, druhá, třetí  vesnice. Všichni už vystoupili a autobus se kodrcal dál.  Začal jsem se neklidně vrtět. Řidič po mně několikrát sjel  pohledem a pak se ozval:

 "Kde chcete vysadit?" Řekl jsem jméno města. Zasmál se:

 "To jste tomu dal. Já nejezdím po lince. Vezl jsem jen  fotbalisty a teď se vracím domů."

 "No, ale co mám teď dělat?" zeptal jsem se zaraženě.

 "Heleďte, víte co, zastavím vám na rozcestí. Když projdete  lesem, jste za hodinku ve vesnici, kde ještě chytíte  poslední přípoj."

 Mlčky jsem přikývl. Po chvilce zastavil a ukázal na  kamenitou cestu ztrácející se v zamlženém lese. Řekl jsem  nashledanou a poděkoval.

 Autobus odhrčel po silnici plné výmolů. Já zůstal v  dešti a neznámé krajině. V té chvíli mi všechno připadalo  děsně praštěné. Měl jsem čas, moře času, a přitom zbrkle  naskočím do prvního autobusu, který mě nakonec vyhodí bůhví  kde. Drobné kapičky deště mě sekaly do tváře. Bylo  odpoledne, ale mlha a šedé nebe zavalily kraj chmurným  dechem podzimu.

 Rozmrzele jsem vykročil směrem ke vsi. Do střevíců  cákala hnědá břečka naplavená z polí, vítr honící  chuchvalce mlhy mi klouzal po zmáčených vlasech a zalézal  pod tenký kabát. Najednou se z té kaše přede mnou vynořil  dům. Další závan ho přikryl mlhou. Musel jsem šlapat kus  cesty, než se znovu objevil. Na první pohled vypadal jako  veliká hrouda zapomenutá v rozblácené oranici. Došel jsem k  oprýskanému vchodu. Po levé straně byla cedule s  rezavějícím nápisem "Hotel na křižovatce" a přímo pod ní

 49

 

 bílý knoflík zvonku vsazený do mosazné obroučky s nápisem  "Račte tlačit".

 Nic jsem v té chvíli nechtěl víc, než vklouznout  alespoň na okamžik do sucha a mezi lidi. Stiskl jsem tedy  tu bílou věc. Zvonek se rozdrnčel, až mi ruka mimovolně  cukla zpátky. Chvíli bylo ticho, pak někde hluboko v domě  zaskřípaly dveře. Pomalé kroky zněly dřevěným vrzajícím  schodištěm. Klíč dvakrát cvakl v zámku a dveře se otevřely.

 Hleděl jsem do tváře staré bělovlasé paní.

 "Co si přejete, mladý muži?" zeptala se dřív, než se mi  podařilo pozdravit. Řekl jsem něco na omluvu a v krátkosti  vysvětlil svůj omyl s autobusem. Nakonec jsem se zmínil o  vývěsním štítě, který ve mně vzbudil naději na jídlo,  odpočinek a případný úkryt před počasím. Stará paní se  usmála a jakoby na omluvu řekla:

 "Hotel tu sice už není, ale můžete jít dál."

 Uvolnila mi dveře a já překročil práh. Myslel jsem, jaké  mám štěstí. Dveře za mými zády zaklaply a klíč se dvakrát  otočil v zámku. Kdesi v patře odbíjely hodiny. Prošli jsme  krátkou předsíňkou a vstoupili do haly zařízené k obývání.

 "Zde si můžete odložit," vyzvala mě stařena. Svlékl  jsem promoklý kabát, povolil tkaničky polobotek a pak ty  rozmočené věci nesl ke dveřím, jimiž jsme vešli.

 "Dejte mi to," zarazila mě, když jsem sahal po klice."Dám  vám to uschnout. Zatím si můžete udělat pohodlí." Vzala mi  z ruky kabát a boty a neslyšně se vytratila.

 Hala, v níž jsem se ocitl, byla přecpaná bytelným  starožitným nábytkem. Jen zrcadla na stěnách a neúčelné  výklenky ukazovaly dřívější používání. Usedl jsem do  pohodlného křesla. Na masivním dubovém stole ležel broušený  popelník s několika nedopalky obarvenými rtěnkou. Chvíli  jsem škrtal zápalkami, než se mi podařilo zapálit cigaretu.

 Kouř zvolna stoupal zšeřelým pokojem, žhavý uhlík se  odrážel v nástěnných zrcadlech a broušeném skle. Stařena se  nevracela. Ze zvědavosti jsem vstal a zamířil k polici  zaplněné knihami. Náhle jsem zůstal stát. Z patra zazněl

 50

 

 nepřirozeně hlasitý smích. Možná to bylo jen mlhou, ze  které jsem přišel, že mi páteří projelo lehounké zamrazení.  V té chvíli za mými zády tiše zaskřípěla podlaha. Udělal  jsem obrat a málem vrazil do stařeny, která se bůhví jak  objevila až u mne. Uhnula mému lokti a odložila tác s čajem  a zákusky na vyleštěnou desku stolu. Pak se usmála a řekla  stejně omluvným tónem, jako když předtím vysvětlovala, že  už nevede hotel.

 "Tohle vám snad přijde k chuti. To víte, nejsme připravené  na hosty, a večeře bude až za dvě hodiny. Tak zatím aspoň  něco teplého."

 "Moc vám děkuji," řekl jsem a vrátil se zpátky ke stolu. "S  večeří si nedělejte starosti. Za chvíli půjdu. I tak jste  moc hodná, a nevím, jak vám to oplatím..."

 Z patra se opět ozval skřehotavý smích.

 "Pustím vám nějakou desku," řekla,najednou celá znervóznělá.

 "Ten přípoj. Už je pozdě. Musíte zůstat přes noc. Je to už  dávno, co jsem tu s dcerou měla hosta.Nebo vás někdo čeká?"

 "Ale ne," ozval jsem se, "jenomže bych nerad obtěžoval. Tak  najednou sem vpadnu..."

 Nechtělo se mi do zimy, přestože už chvíli mi všechno kolem  připadalo nenormální. Ženiny rozpaky a omluvy, i smích, při  kterém tuhla krev.

 Jehla skřípla po okraji desky a gramofon spustil."Škoda  lásky, kterou jsem tobě dala" - stará si sedla na opěradlo  křesla a s rukou na knoflíku grama hleděla na točící se  kotouč - "škoda slzí, které jsem vyplakala" - jehla  klouzala po černé ploše. Připadalo mi, jako by žena  přestala vnímat mou přítomnost. - "moje mládí zmizelo tak,  jako sen" - najednou prudce otočila knoflíkem a pohlédla  přísně ke dveřím:

 "Emo, řekla jsem ti, že nesmíš dolů!"

 Pootočil jsem hlavu, abych se podíval na koho mluví. Ve  dveřích stálo tmavovlasé, útlounké děvče. Nevím, jak ji  mohla slyšet. Byl jsem o mnoho blíž dveří a vůbec si  nevšiml, že někdo vešel.

 51

 

 "Ale já tu chci být s vámi," řekla Ema umíněně. Měla tak  dětsky průzračný hlas, že byla celá propast mezi jeho  hebkostí a smíchem, který jsem už dvakrát zaslechl.

 Stařena sejmula jehlu zvukovky a vypnula gramo. Potom  jakoby mimochodem řekla: "To je dcera. Zakázala jsem jí  přijít, ale nedala se zadržet."

 "Přece jste tady doma," zastavil jsem její omluvy. "Kvůli  mně si nedělejte nepohodlí."

 "Tak to vidíš, mamá," řeklo děvče. Stařena po ní sjela  pohledem a potom několika drobnými krůčky přešla ke mně.

 "Vy nic nevíte. Myslela jsem, že vás i ji uchráním. Měl  byste o ní vědět všechno."

 V místnosti bylo šero, ale i v té nezřetelnosti  obrysů jsem viděl, jak její povadlou tvář stahuje strach.  Děvče se odlepilo ode dveří a přímo se vecpalo mezi mne a  stařenu. Vstal jsem s úmyslem, že jí vysvětlím svou  přítomnost, představím se a řeknu něco příjemného. Natáhl  jsem ruku, ale ona ji přehlédla. Přistoupila ještě blíž ke  mně, takže jsme stáli tvář proti tváři, oči proti očím.

 Chvíli jsem uhýbal pohledem, ale potom mě ty dvě  propasti zachytily. Jako vítr na vodě mě vtáhly do svého  chaosu. Nic pevného v nich nebylo, a přesto jsem jim  nedokázal uhnout. Ještě jsem zaslechl stařenu, jak vyděšeně  zašeptala ...pane Bože... V tom mi do tváře vytryskl dívčin  nepříčetný smích. Ucukl jsem a mimovolně šlápl dozadu. Pata  mi škrtla o nohu křesla, ztratil jsem rovnováhu a padl po  zádech k zemi.

 "Nechám si ho," byla první slova, která jsem zaslechl,  když se mi vrátilo vědomí. Hlavou mi klouzalo tisíce  červíků. Můj mozek se chvílemi rozpínal, aby se v příštím  okamžiku znovu smrsknul. Vypadalo to, že ležím na polštáři,  ale potom mi došlo, že to měkké na temeni mé hlavy jsem  ještě pořád já. "Víš, co jsem posledně užila strachu,"  řekla stařena, "chceš mě zabít?"

 "Závidíš," odbylo ji děvče.

 Otevřel jsem oči. Někde stranou mé hlavy svítila

 52

 

 lampa. Stařena s děvčetem stály nade mnou plně zaujaty  hádkou. V té chvíli jsem si připadal jako věc, jako něco, s  čím se může manipulovat jak se to právě hodí, anebo jen tak  od klopýtnutí k pádu a od pádu ke klopýtnutí. Pokusil jsem  se zvednout. Nešlo to. Má hlava vážila nejmíň metrák.  Jediným výsledkem bylo, že okamžitě ztichly a sklonily se  ke mně.

 Ve světle lampy byla Emina tvář o mnoho starší. To  dětské, kterým jsem se nechal zmýlit, leželo jen v pohledu  a přibarvených rtech.

 "Co se mi stalo?" zeptal jsem se. "Klopýtl jsi o křeslo a  upadl," řekla Ema. Staré její odpověď zacukala koutky úst.

 "Nech nás chvíli o samotě," řekla, "musím si s ním  promluvit."

 "Dobře," řekla Ema, "ale pamatuj si, že ho chci." Stará  přikývla a sledovala ji pohledem, dokud za ní nezaklaply  dveře haly. Potom se otočila ke mně.

 "Nic to není, trochu jste se uhodil. Možná slabý otřes  mozku, ale to se za pár dní srovná." "Pár dní? Copak tu  mohu zůstat tak dlouho?" promluvil jsem napolo již smířen s  touto možností. Každý pohyb bolel. Byl jsem rád, když mi  pomohla odšourat se k pohovce.

 "Říkal jste, že na vás nikdo nečeká?" zeptala se najednou,  jako by to bylo kdovíjak důležité. Lehl jsem si a přitáhl  polštář k cukající podlitině.

 "Tak, jak myslíte, ne," řekl jsem. "Ale musím přece někde  nastoupit do práce a z něčeho být živ." "Když jste sám a  nemáte nic jiného, zůstanete tady." "Ale to nejde. Kdo by  mě tu zaměstnal? Do vsi je daleko a svůj obor bych tu asi  neuplatnil."

 "Budete náš host." "Váš host?" zeptal jsem se. "Ano. O nic  se nebudete starat. Musíte jen dávat pozor, aby Ema nebyla  nešťastná."

 "Proč by měla být nešťastná?" řekl jsem, vtažen do hovoru,  i když mi nebylo jasné, co mám já společného s jejím  štěstím.

 53

 

 "Je sama," pokračovala stará, "nemůže mezi lidi. Smějí se  jí, že není úplně normální. Ale ona je zdravá. Není žádný  blázen. A já nechci, aby byla nešťastná." Vzpomněl jsem si  na Emina slova, která se před chvílí jako první zakousla do  mého bolavého vědomí. To -nechám si ho- platilo mně.

 "Ale to je absurdní!" zasmál jsem se přiškrceným  smíchem. "Tak vy si myslíte, že tady zůstanu? Jak mě k tomu  chcete nutit?"

 "Dokud si to bude přát, tak si vás pohlídáme," řekla bez  vzrušení, jako by to bylo něco samozřejmého. Trochu jsem se  vzepřel v loktech a o pár centimetrů přiblížil tvář k její  tváři. "Poslyšte," řekl jsem povzbuzen okamžitým nápadem,  "zřejmě nemáte ponětí, že vůbec není jednoduché zadržet  někoho, kdo si to nepřeje?"

 "Nebudete první host, kterého jsme tu měli," řekla stařena.

 "Ale proč to děláte? Chápu, že chcete, aby byla spokojená.  Ale proč jí pomáháte ve věcech, o kterých musíte vědět, že  nejsou správné?"

 "Tomu mužskej nemůže rozumět," a očí jí začaly plavat v  dávno vychladlých slzách. "Kdo by ji měl chránit," řekla  hořce, "komu by měla věřit, ne-li mně? Nechci, aby všechno  bylo tak, jak je, ale udělám pro ni, nač mi síly stačí."

 "Prve jste říkala," přerušil jsem ji, "že nejsem první. Co  se stalo s tím člověkem? Ten tu přece nezůstal?"

 "Máte pravdu," odpověděla. "Ten tu nezůstal. Musely jsme ho  odklidit, když umřel." "Sám od sebe?" řekl jsem s  nepříjemným pocitem bezbranného. "Sám od sebe," odpověděla.  "Už když přišel, nebyl v pořádku. Vlastně ani nevím, jakou  nemoc měl. Ema se bála volat doktora. Nevěřila, že by  zůstal, kdyby měl možnost dát o sobě vědět."

 ,Proč jsi sem, ty pitomče, vůbec lezl,- přemílal jsem  v duchu. Nahlas se mi už nechtělo říkat vůbec nic.

 "Přinesu vám deku a nechám vás vyspat," ozvala se znovu  stařena a zamířila ke dveřím. Tam se zastavila a úplně  jiným hlasem, bez omluvného podtónu i poslušné bezmyšlenko-

 vitosti, povídá: "Prve, když jste spadl, prohlížela jsem

 54

 

 vaši aktovku. Byl jste dlouho v bezvědomí. Měla jsem  spoustu času. Vaše papíry, dopisy, všechno. Vždyť vám přece  může být lhostejné, jedete-li nazdařbůh někam, kde vás  nikdo nečeká a nepotřebuje, nebo zůstanete-li naším hostem.  Za nás vám slibuji, že tu budete bez starostí a v klidu."

 Nějak na to nebylo co odpovědět, a tak jsem raději mlčel.  Někde v patře odbíjely hodiny. Stařena tiše zavřela dveře a  nechala mě samotného s rozžatou lampou.

 Věděl jsem, že se za chvíli vrátí, přinese přikrývku,  možná i něco k jídlu, že bude dárcem a já obdarovaným.  Věděl jsem, že začnu-li tak bez oplátky přijímat její  pozornosti, stane se ze mne host a nic a nikdo to už  nezmění.

 Když se po chvíli vrátila s dekou, už jsem  neprotestoval, ani se nebouřil. Jen jsem si tou hřejivou  věcí nechal zakrýt prochládající ramena a z posledního  zbytku vzdoru ani neřekl - děkuji - .

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 55

 

 POKUS

 

 Jiskřivá čára pocitových odpovědí se pomalu klikatila  obrazovkou kontrolního přístroje. Bzučení transformátorů  protékalo mezi řadami lesklých zkumavek a křivulí, jeho  zvuk rezonoval s dřevěným obložením stojanů a svou  jednotvárnou bezvýrazností dotvářel přirozený klid a  uspořádanost laboratoře.

 "Ještě jednou zapalte kahan a přibližte ho k listům,"  řekl vysoký šedovlasý muž v bílém plášti.

 "Výborně. A teď přejděte k regálu s ostatními rostlinami a  přibližujte plamen k nim." Mladý, do sněda opálený  asistent, plnil strojově úsečné příkazy profesora.

 "Dobře. Stačí. Můžete poklidit. Pro dnešek končíme." Venku  se stmívalo a soumrak pozdního léta vložil do profesorovy  tváře první měkké stíny. Těžká ruka starého muže sjela k  řídícímu pultu a citlivé prsty stiskly rudě zářící knoflík  regulátoru. V přístroji tiše zapraskalo, světelná křivka  splynula s matnou plochou obrazovky a ticho ztratilo svůj  konejšivý podtón.

 "Jste unavený, profesore. Do kongresu zbývají ještě  dva měsíce. Snad by nevadilo, kdybyste na pár dní vysadil."  "To je v pořádku, Tomáši. Referát mi dělá nejmenší starost.  Vlastně jsme hotovi. Mám ale jinou povinnost. Vzpomeňte si  na Ábela." V mladé tváři asistenta se vystřídala starost s  rozpaky.

 "Já vím, nemám právo s vámi takto mluvit," řekl  asistent, "ale od jeho nešťastné smrti jste tak uzavřený,  že z vás člověk nedostane kus souvislé řeči. Byl váš  přítel, to chápu, ale máte povinnost myslet i na sebe. Sám  jste říkal, že stojíme na prahu veliké proměny, že náš  objev bude významným předělem v celé biologii. Je to vaše  práce a vy musíte myslet v první řadě na to, jak ji  obhájit."

 Profesor přešel zvolna laboratoří, zmáčkl tlačítko

 56

 

 vypínače a místnost se naplnila mléčně bílým světlem  zářivek.

 "Pro vás, mladé, je všechno jednodušší," řekl, "nevíte  ještě, co je minulost, nepřipustíte, že by něco mohlo  skončit jednou provždy, přátele ztrácíte i získáváte se  stejnou lehkostí. Nemám vám to za zlé, Tomáši, ale na tohle  skutečně nemáte právo."

 Profesor se vrátil k velkému stolu uprostřed  laboratoře a vytočil záznamovou pásku posledního pokusu.  "Pojďte se na něco podívat," pokračoval zamyšleně. Mladý  muž vložil do nabitých desek zápis o pořadí zkoušek a  úzkou uličkou mezi skříní, cívkami a velkým regálem plným  květin prošel do středu laboratoře. "Sedněte si a dávejte  pozor, co vám řeknu. Ábel byl můj nejbližší přítel a to, co  se stalo, se stalo v mém domě. Od začátku jsem nevěřil těm  nesmyslům, kterými odbyla celý případ policie. Poslední dny  jsem přišel na způsob, jak usvědčit vraha. Vy byste v  takovém případě mohl odpočívat a chovat se normálně?"

 "Vy se domníváte, že to byla vražda?" řekl udiveně  asistent.

 "Já se nedomnívám. Jsem o tom přesvědčen."

 "Ale policii jste řekl, že nikoho nepodezříváte?"

 "Policii jsem mohl říci jen to, co jsem prokazatelně

 věděl. Ani teď, i když tvrdím, že to byla vražda, nemohu  říci, že by mi kdokoliv z tehdy přítomných byl podezřelý.  Ale zkuste uvažovat takto. Ábel byl precizní a opatrný. V  mém domě i mé laboratoři znal podrobně rozmístění i funkci  přístrojů. Nebyl opilý, i když mu policie našla stopy  alkoholu v krvi. Do poslední chvíle měl dobrou náladu a při  hovoru, který jsme spolu měli, říkal, co ještě musí  dokončit během letošního podzimu. Neopatrnost a nehodu  můžeme vyloučit a o sebevraždě pochybovala i policie. Co  tedy zbývá? Snad vražda, ale jaký motiv? Jeho minulost jsem  znal stejně dobře jako svou. Uvědomte si, že naše  přátelství začalo už na střední škole. Po ukončení vysoké  jsme oba přešli na zdejší ústav. Ábel byl uzavřený člověk,

 57

 

 přátel neměl mnoho a o nepřátelích se vůbec nedá mluvit. V  něm tedy nebyl důvod, čili nebyl zavražděn z pohnutek  osobních. Jediná věc, ve které byl mimořádný a kde se  vymykal průměru, byla vědecká práce a úspěchy. Zbývá, ať je  to jakkoliv nepochopitelné, jen závist, a to závist tak  silná, že dokázala zabít. Vidíte tady tu knihu?"

 Profesor podal asistentovi černý špalíček s červeně  lemovanými listy a zlatým titulem na hřbetě.

 "Pocházím z venkova. Když jsem byl malý, byla to na vesnici  v mnoha rodinách jediná četba. Vy asi neznáte bibli, ale  kdybyste ji znal, a třeba i pominul náboženský účel jejích  příběhů, stále ještě zůstane dost moudrosti, která byla po  staletí sbírána a zapisována.Poslechněte si tento odstavec:

 Po mnoha dnech obětoval Kain z úrody zemské oběť Hospodinu.  Ano, i Ábel obětoval z prvorozených věcí stáda svého i  vzhlédl Hospodin na Ábela a na oběť jeho. Na Kaina pak a na  oběť jeho nevzhlédl. Protož rozlítil se Kain náramně a  opadla tvář jeho a stalo se pak, když byli spolu na poli,  že povstav Kain proti Ábelovi, bratru svému, zabil jej.

 Pamatujete jistě, jak policie nenašla motiv. Když se zabíjí  z materiálních důvodů, je to snazší. Ale Kain, ta stopa  podobenství, což není potencionálně obsažen v mnohém z nás?  Nechtěl jsem před nimi o tom mluvit. V kritické době byla  celá společnost rozběhnutá po domě, a nikdo neměl alibi.  Teď můj důkaz. Lidské tělo, jak víte, vydává osobitý pach.  Aby vrah nezanechal otisky prstů, navléká rukavice. Ale  svůj pach a signál, který vysílá do prostoru, odstranit  nemůže. A vlastně ani neví, že by mu mohl být nebezpečný.  My víme, že mu nebezpečný je. Naše pokusy dokázaly, že  paměť rostlin zachovává ve svých buňkách pocit očekávání,  pocit vděčnosti i pocit strachu. Ne, květiny nevidí. Ale  ten, kdo zmáčkl knoflík vypínače a zasáhl smrtelnou dávkou  proudu tělo doktora Ábela, prohnal tutéž dávku květinami,  které v tu chvíli stály na zkušební desce. Vy jste tu  nebyl, Tomáši, a proto vám mohu říci všechno. Nemám ani  stín jistoty, nikoho ze svých přátel nemohu vyloučit z

 58

 

 okruhu podezřelých. Jste jediný, kdo zná mou práci, stojíte  zcela mimo výsledek mého šetření a můžete mi pomoci  usvědčit vraha."

 "Ale já se domnívám," řekl asistent, "že i kdyby se  podařilo usvědčit pachatele způsobem, o němž mluvíte,  policie nám stejně neuvěří. Je to pro člověka, který nezná  celý sled vašich pokusů natolik fantastické, že nikdo  nemůže přijmout za důkaz to, že u některé z pokusných osob  zareaguje květina jinak. Vzpomeňte si, jak těžko získávala  v policejních praktikách svou pozici daktyloskopie."

 "Víte, Tomáši, mně ani tak nejde o to, čemu chce nebo  nechce policie přiznat váhu důkazu. Chci usvědčit vraha  před ním samým a pokládám za svou povinnost, když už nemohu  zlo potrestat, alespoň odhalit jeho původce a dát mu na  vědomí, že jeho čin nezůstal utajen. Nemyslete, že je  snadné spáchat zločin. K tomu, aby člověk mohl zabít  člověka, musí zničit i něco v sobě. Něco, co pro něj až do  okamžiku vraždy existovalo jaksi samozřejmě. Musí se zbavit  jistoty. Musí jistotu nahradit vírou. Věří tedy, že jsme  všichni přesvědčeni o jeho nevině. A já si, Tomáši, kladu  za svou povinnost jeho vírou otřást. Vystoupit proti se  svým pohledem Boha, před jehož tváří se odehrává každý děj.  Jehož oči střídají úhel i nositele a jeho vědění je  nekonečné, protože je ve všem obsažen. Nepokládejte tu  metaforu, to svědectví za více, než čím je. Nemluvím z  cesty, ani pod vlivem sentimentu. Řekl jsem Bůh, ale slovo  zůstalo slovem a žádný výklad by nebyl přesný. Teď však  mluvím svými ústy a o svých představách. Můj Bůh, Tomáši,  bude korunním svědkem naší obžaloby. Neboť Bůh je pohyb a  život, Bůh je naše stopa zanechaná v písku, Bůh je  spravedlnost, mlčící jenom před tím, kdo nedokáže slyšet a  rozumět. Domníváte se, že člověk, který dovede posoudit  váhu našeho důkazu, nebude dostatečně potrestán vratkostí  své budoucnosti? Jestli pochybujete o účinnosti pokusu,  nemohu vás nutit. Budu-li však sám, kdo spatří vraha, zbyde  mu ještě jedna šance. V tom případě mějte alespoň otevřené

 59

 

 oči."

 "Ne, profesore, chci být s vámi," řekl asistent překotně,  "jen se obávám, kam nás to zavede."

 Profesor pomalu vstal z křesla a složil záznamy do  zásuvky stolu. Potom sáhl do kapsy pláště a podal  asistentovi svazek obálek. "Ty pozvánky vezměte na poštu.  Za týden budeme mít jasno. A děkuji, Tomáši."

 Na bílých ploškách dopisů leželo sedm jmen. Sedm adres  jakoby vymodelovaných pečlivou rukou pisatele. Uvnitř týž  obsah - opatrné, ale důrazné pozvání na neodkladný  rozhovor. Sedmkrát zaskřípěla plechová dvířka domovních  schránek a sedm mužů v rozličných částech velkoměsta  přečetlo několik řádek profesorova pozvání.

 "To je zvláštní," řekl doktor Nerad manželce, když mu  přinesla ranní poštu. "Podívej, zve mne profesor Grof na  schůzku. Slyšel jsem, že od Ábelovy smrti se ještě  neobjevil na fakultě. Nikdo neví, co se s ním děje, až teď  ten dopis. Tobě to nepřipadá zvláštní?"

 "Ani ne," řekla nevzrušeně manželka, mně připadá spíš  zvláštní, že pro kouř není vidět od okna ke dveřím. Mně se  budeš ptát, co je a co není zvláštní."

 Doktor Nerad zastrčil dopis do zásuvky psacího stolu,  zabručel něco velmi nesrozumitelného a zapsal datum  návštěvy mezi seznam pacientů, kteří čekali na sobotní  obchůzku.

 Doktoři Murcek, Kazda a Hron z profesorovy fakulty  zařadili pozvání do pracovní náplně a s uspokojením  zaznamenali, že ten jejich starej se už zas dostává do  normální formy.

 "Blázen," zabručel laborant Hlouška, když dočetl  profesorův dopis. "Člověk si mezi tou honorací připadá jako  stínítko od lampy."

 "Když tam nepůjdeš," řekl jeho kolega Axman, "tak si to  polepíš jako loni na podzim. Já osobně, než bych snášel  řeči, tak jdu."

 Profesor Nagy otevřel dopis až v autobuse směřujícím k

 60

 

 vodní nádrži. Chudák Grof, pomyslel si, je toho na něj  poslední dobou moc. Musím ho někdy vytáhnout mezi lidi.  Pokud byl naživu Ábel, byl samá práce, a teď je na tom  ještě hůř.

 Sobotní odpoledne se jako naschvál proměnilo v sluncem  prohřátou reminiscenci léta. Obloha byla bez jediného  mráčku. Nálada pozvaných pomalu klesala při vědomí  promarněné příležitosti nádherného dne. Profesor s mladým  asistentem se objevili v přijímacím salónku přesně ve  sjednaném čase.

 "Přátelé," přerušil obřadně rozmrzelou atmosféru  profesor, "chtěl bych vám vysvětlit důvod. Omluvte, že vás  připravuji o čas. Záměr, který mne k této schůzce přivedl,  je natolik vážný, že jsem přesvědčen o vašem naprostém  souhlasu s mým jednáním." Profesor se odmlčel a přehlédl  klidným zrakem přítomné.

 "Prosím, aby experiment, který hodlám s vaší pomocí  provést, zůstal tajemstvím naší společnosti. Jak víte -  Ábel byl před dvěma měsíci zavražděn. Ne, nepřerušujte mne,  jsem o tom přesvědčen a jakékoliv námitky nemají význam.  Sezval jsem vás proto, že v den jeho smrti jste byli mými  hosty a mimo vás nikdo další neměl příležitost provést,  dovolte mi to tak nazvat, ten zrůdný čin. Nebudu vám  vysvětlovat, jaké důvody mne přivedly k přesvědčení, že  doktor Ábel ani nespáchal sebevraždu, ani nezemřel  nešťastnou náhodou. Chci vás jen seznámit s okolností,  kterou vrah nemohl považovat za důležitou, protože nejen  neznal pokusy, které v poslední době provádím, ale ani  nemohl předpokládat, že by mohly vést k jeho odhalení. Má  kongresová práce, kterou připravuji, se zabývá, jak  vzdáleně tušíte, reakcí rostlin na vnější vlivy. Potud tedy  znáte náplň mé práce. Zatím však nikdo ze zde přítomných,  samozřejmě mimo asistenta, neví, že se mi podařilo objevit  u některých druhů rostlin dokonalejší soustavu pocitů, než  jaká jim byla dosud přičítána. Bude se vám zdát asi  fantastické, že něco kořeny připoutaného k půdě může znát,

 61

 

 i když po svém, pocit radosti, nebezpečí a strachu. Ale to  je pouze méně vzrušující stránka objevu. Je tu ještě paměť,  paměť, která zachová sice jen nejhrubší obrysy vjemu, ale  zachová je spolehlivě a podle dosavadních zkoušek bez  omylu.

 Vrah se dopustil chyby, když do zkušební desky o  kterou se opíral doktor Ábel, pustil proud. Rostliny, které  byly připraveny k pokusu, se přes laboratorní aparaturu  během tří vteřin napojily na elektrické šoky vydávané  přístrojem. V té chvíli byl ještě neznámý v prostoru  laboratoře. A tak jeho i Ábelův tělesný pach s dalšími  znaky, které jsou tělu charakteristické, zaznamenal složitý  systém jejich paměti do sféry znaků, které jsou příčinou  jejich bolesti. Nechci výsledek pokusu předat ani policii,  ani nikomu, koho se přímo netýká. Já a asistent odejdeme do  laboratoře a od vás pouze chci, abyste jednotlivě  vstupovali za námi. To je všechno. A teď bych prosil  prvního z vás, aby mne následoval."

 Profesor přešel salónkem, sledován asistentem a  doktorem Neradem, který se počítal k profesorovým  nejstarším známým. Prošli chodbami domu, vystoupili po  kamenném schodišti do horního poschodí a vešli do  laboratoře.

 "Řeknu vám, profesore," promluvil starý doktor, "že jste si  na nás vymyslel pěknou boudu. To přece nemyslíte vážně s  pamětí a všemi podobnými nesmysly?"

 Profesor stál nad regulačním pultem a mezi tím, co  doktor vypočítával své pochyby o smyslu zkoušky, zapnul  sledovací přístroje připravené k pokusu. Tmavá obrazovka  zasvítila matným světlem a v dolní části obrazu se objevil  zářivý had vlnící se křivky.

 "Děkuji vám, doktore," řekl profesor, "promiňte, že jsem  vás nemohl vyloučit z podezření. Obraz je negativní. Buďte  tak laskav a zavolejte dalšího."

 V salónku, do kterého se doktor vracel, panoval  nervózní neklid. Profesorova slova, i když přijatá s

 62

 

 pochybami, vyvolala nejistotu u přítomných. Doktorovo  "další" prolomilo ztrnulé ticho. Laborant Hlouška vyskočil  ze židle a zamířil ke dveřím. "Když pánové dovolí,"  prohodil posměšně, "tak bych si tu atrakci odbyl radši  dřív." Jeho neforemná postava zmizela v chodbě a společnost  se shromáždila kolem doktora Nerada. Než stačil odpovědět  na všechny zvědavé otázky, byl Hlouška opět mezi dveřmi.

 "Tak, pánové, rostlinky jsou netrpělivé."

 "Mírněte se, Hlouška," řekl profesor Nagy, "tady nejste na  mejdanu a nikdo není zvědav na vaše pošklebky."

 Hlouška se uklidil do rohu k barové skříňce. Doktor  Hron vyšel z místnosti.

 "No, ať už to je jak chce," poznamenal doktor Murcek, "tak  za hodinu je po všem a profesor se přesvědčí o  spolehlivosti své kongresové práce."

 "Další," řekl vracející se Hron. Laborant Axman, který se  během diskuse přestěhoval za kolegou Hlouškem, bez řečí  opustil místnost. Doktor Hron přešel k odloženému šatstvu.  "Pánové prominou," řekl do běžící diskuse, "mám neodkladnou  práci. Svou povinnost jsem splnil, profesor nemá námitek.  Ještě jednou se omlouvám."

 Laborant Hlouška nalil další pohárek hnědavé tekutiny  a pomalým pohybem vyprázdnil obsah do nastavených úst.  Doktor Hron zmizel ve dveřích.

 "Další," zaznělo už monotónně z otevírajících se dveří.  Doktor Kazda se vydal směrem k profesorově laboratoři a  laborant Axman zmizel v hlubokém křesle po boku spokojeně  se tvářícího Hloušky.

 "Tak se nám ten kruh začíná pomalu stahovat," řekl doktor  Murcek. "Podívejte se na to, Nagy, kdo by to řekl, že tu  zůstaneme až na konec."

 "Další," řekl přicházející Kazda. "Jen jděte, doktore,"  obrátil se profesor Nagy na vedle sedícího kolegu, "já už  to vydržím být poslední." Murcek zamáčkl právě zapálenou  cigaretu a zamířil ke dveřím.

 "Heleďte, profesore," ozval se whiskou rozpálený Hlouška,

 63

 

 "co když se doktor Murcek vrátí jen tak. Co tomu říkáte? Vy  jste Ábela, pokud se pamatuji, neměl zrovna v lásce."

 Profesor Nagy mlčel. Atmosféra v salónku nabývala s  pokračujícím experimentem na pochmurnosti.

 "Hlouška," řekl doktor Nerad, "nalejte mi taky skleničku."

 Asistent se sklonil nad barovou skříňku a odlil z načaté  láhve.

 "Chcete led nebo čistou, doktore?"

 "Další," oznámil společnosti vracející se Murcek. Profesor  Nagy pomalu vstal a s vážnou tváří se podíval po všech  přítomných. Zdálo se, že chce něco oznámit, ale potom se  obrátil a prošel dveřmi.

 "Pánové, je to hotový, je to on. Hned, jak začal starej  Grof o tom, že je to vražda, podezříval jsem Nagyho."

 "Nechte si to a raději mi podejte tu skleničku," zavrčel  doktor Nerad. Hm, Hagy, pomyslel si, bylo by to možné? Ale  hloupost, od začátku do konce je to nesmysl. Profesor se  musel zbláznit.

 Do nepříjemného ticha se náhle ozvaly blížící se  rozčilené hlasy. Dveře se otevřely. Nagy, asistent a  profesor Grof vstoupili do salónku. Všichni se otočili k  příchozím. Profesor Grof se rozpačitě rozhlédl po sedící  společnosti.

 "Promiňte," řekl vzrušeným hlasem, "že nemohu oznámit  výsledek experimentu. Profesor Nagy nám sdělil, že asi před  půl hodinou odešel mimo dům doktor Hron. Pravděpodobně  celou dobu, kdy jste se domnívali, že se podrobuje zkoušce,  prostál za dveřmi laboratoře."

 Vysokým oknem v západní stěně salónu proudily paprsky  odpoledního slunce.

 "To je zase nějaká finta," řekl asistent Hlouška,  oblékajícímu se Axmanovi, "já bych dal hlavu za to, že  jestli Ábela někdo zabil, tak to udělal bláznivej Nagy."

 Prošli zahradou. "Hele, doktor Kazda tu má auťák,"  řekl Axman. "Jen si pojďte sednout," řekl doktor, "vyložím  vás ale u fakulty, chci si ještě překontrolovat záznamy z

 64

 

 minulého semestru."

 Hlouška, Kazda a Axman zmizeli v tmavomodrém fiatu.

 Sobotní odpoledne naplnilo ulice zástupem spěchajících  aut. Přes křižovatky proudily nekonečné davy lidí. Štvanice  na zábavu a únava z odpočinku. "Brzděte, doktore,"  zadrmolil prudce Axman. "Tudy asi neprojedem."

 Dopravák v modré uniformě ukazoval směrem do úzké postranní  uličky.

 "Tohle je dennodenně," řekl doktor. "Podívejte, co je tu  čumilů." Fiat přibrzdil a krokem projížděl okraj nakupeného  davu. Na místo nehody nebylo z auta vidět.

 V pondělí ráno otevřel profesor Grof právě přinesené  noviny a jeho oči přelétly šedivé odstavce denních zpráv.  Najednou se zarazil. Vstal od načaté snídaně a s novinami v  ruce zamířil do laboratoře.

 Pondělní ráno se svým chladem nenávratně vzdálilo od  sobotní, sluncem prohřáté vzpomínky léta. Profesor prošel  chodbami tichého domu, vstoupil do laboratoře a z  pracovního stolu vzal nůžky. V černé kronice ranních novin  byla malá, všední noticka:

 Zaměstnanec fakulty experimentální biologie, doktor  F.H., byl včera nešťastnou náhodou sražen pomalu  jedoucím vozem městských dopravních podniků. Přes  rychlý zásah záchranné služby se ukázala veškerá pomoc  marnou.

 Profesor Grof zprávičku ještě několikrát přelétl zrakem,  potom ji vystřihl a vložil do desek naplněných záznamy o  pokusech zaměřených k odhalení vraha. S povzdechem zavřel  zásuvku psacího stolu a přistoupil k oknu. V zahradě  proháněl podzimní vítr zkroucené terčíky spadlého listí.

 

 

 

 

 VĚTVIČKA JMELÍ

 

 "Co myslíte, doktore " řekl muž, "ženu přece znáte,  nemůže dojít k žádným komplikacím?"

 "Jen klid, mladej," křikl stařík do mrazivého větru,  "copak to je pro zdravou ženskou! Až budete čekat čtvrté,  páté dítě, už vám to ani nepřijde."

 Konečně dorazili ke stavení. Dveře se otevřely, oba  vešli.

 "Dobrý večer," ozvalo se zevnitř. Byla to porodní  bába.

 "Dobrý večer," odpověděl doktor. Z kuchyně čpěla  petrolejka, v kamnech hučel oheň a naplňoval sálavým teplem  celou místnost.

 "Ježíš, doktore," spustila bába, "to už je snad celá  věčnost, co jsem vás tu neviděla."

 Rozpovídala se. Bylo po půlnoci a v teplém přítmí domu  ztrácela bouřlivá noc všechnu ledovou záludnost. Ostré  jehličky vířící na hřebenech pohltil zázrak sálajících  kamen a bábin skřípavý, stářím zprohýbaný hlas drobil chlad  vzpomínek i hrůzu ukrytou v podvědomí vánic. Doktor ji  neposlouchal.

 Je to nepochopitelné, myslel si, tolik let ji znám, a  přece nemohu říci, že by za všechen ten čas jen o málo  zestárla.

 "A tak jsem se chtěla zeptat," zachytil poslední kapky  neúnavného vodopádu, "proč na tu naši stranu tak málo  chodíte?"

 "Ale to je hloupost," řekl nepřesvědčivě. "Chodím sem  jako jinam, co o tom můžete vědět, jestli málo nebo hodně."

 "Jen nechte být. Nějaký důvod to jistě má. I mezi  lidma se všelicos povídá."

 Doktor mlčel. Jedna jediná zima. Zima před tolika  lety. Vzpomínky na které chtěl zapomenout. Strach. Hloupý,  nesmyslný, tak nepříjemný strach. Špice rampouchů, jehly

 

 vloček, bílá prázdnota.

 "Vy jste tu měl nějaké nedorozumění?" ozval se mladý  muž. Mělo smysl skrývat ten příběh?

 "Nedorozumění?..Ale vlastně se to tak dá pojmenovat,"  odpověděl doktor. "Nedorozumění se sebou samým. Snad tak.  Řeknu vám, co se stalo. Myslet si můžete cokoli. Nebýt  toho, že si o mně lidi všelicos navymýšlejí, jak říkáte,  nikdy bych o tom nemluvil.

 Stalo se to stranou téhle dědiny před dvanácti lety.  Jestli se pamatujete, byla ten rok horší zima než letos. A  zrovna tenkrát, za těch nepřestávajících vánic, jsem ve  vzpomínkách bloudil po dávno zapomenutém čase. Člověk už je  takový, že se uprostřed běhu najednou zarazí, aby našel  něco jako smysl, zabloudí sám v sobě, něco dávného, dávno  zasutého se mu najednou připomene podobným počasím nebo  úplně bezvýznamnou příhodou.

 Víte, stala se tu nedaleko v době mého dětství krutá  věc. Lavina zasypala několik chalup, říkalo se tam Pod  křížkem...blonďatá holčička, se kterou jsem chodil do  třídy, jednoho dne nepřišla. Z celé osady nezůstal naživu  ani človíček. Koho nezavalil sníh, zemřel vyčerpáním nebo  na následky zranění. Na tuhle věc jsem tenkrát před  dvanácti lety myslel, vracel jsem se k tomu s bezmocným a  sentimentálním soucitem a všechno to ve mně vyvolávalo  pocit marnosti. Vzpouru proti živlům a silám, které mají tu  moc, aby rozhodovaly o životě a smrti. - Snad jsem si  takhle to své strašidlo přivolal sám. Možná moje přemýšlení  pohnulo ve vesmíru nějakým stavidlem, za kterým se drží  všechno nepoznané a úděsné stranou lidského chápání.  Přibližovalo se to zvolna a nepostřehnutelně. Ani jsem  necítil neklid nebo strach. Ostatně - v mé tehdejší depresi  nebylo místo pro nic, co se odehrávalo mimo uzavřený svět  vzpomínek.

 Byla podivná noc. Ledová krupice šelestila po okenních  tabulích, několikadenní vánice zasypala z návětrné strany  dům skoro po střechu. Někdy mezi třetí a čtvrtou hodinou

 

 ráno mě probudil nepříjemný chlad. Místnost byla plná  praskavých zvuků, vichr útočil na překážku stojící v cestě  jeho řádění. Chtěl jsem vstát a rozhrábnout skomírající  oheň, když se náhle ozvala rychlá série ran na domovní  dveře. Rozmrzele jsem vylezl z postele, prošel temným

 pokojem a rozsvítil petrolejku. V předsíni byl navátý sníh.  Otevřel jsem dveře a v matném světle jsem před sebou  rozeznal postavu vysokého muže. Než jsem stačil promluvit,  odstrčil mě stranou a vešel do domu.

 Zdál se mi povědomý, řekl jsem si, že patří k lidem,  co se tu na horách objevili v poslední době. Než jsem  zajistil dveře proti vichřici, prošel chodbičkou, a jako by  znal každý kus nábytku, usedl po domácku ke kuchyňskému  stolu. Nechtěl jsem být hrubý, říkal jsem si, že jistě má  nějaký vážný důvod, když se vydal na cestu v takové vánici.

 Odmetl jsem ode dveří navátý sníh a vrátil se do kuchyně.  Světlo lampy vyrušilo rozložitou postavu z klidu. Čekal  jsem nějaké vysvětlení, ale muž jen mlčky povstal a začal  přecházet po místnosti. Na polici vedle kamen ležely staré  noviny, několik knih a lahvička s inkoustem. V pohybech  neznámého byla taková cílevědomost, že jsem ho jen  zaraženě pozoroval. Když ze mne konečně opadlo první  překvapení, muž už seděl znova u stolu. Psal. Zdálo se mi,  že já sám jsem pro něj úplně vedlejší, - jako by tu jen  plnil nějaký rozkaz, o jehož smyslu nemá právo pochybovat.  Přistoupil jsem ke stolu. Muž zvedl oči a mlčky mi podal  papír s několika načmáranými slovy."Nechoďte ven," stálo na  papíře, "proboha, nechoďte ven."

 Chtěl jsem samozřejmě vysvětlení, ale ten člověk stál  už zase u dveří. Chtěl jsem ho zadržet, ale připadal jsem  si jako ve snu - znáte to: chcete běžet, ale nohy jsou jako  ze dřeva. Než jsem mu v tom mohl zabránit, otevřel domovní  dveře a zmizel v záplavě poletujícího sněhu.

 Najednou ze mne všechno spadlo, chmury a skleslost  minulých dní, - jakoby všechno odešlo s mým návštěvníkem.  Překročil jsem práh a zavolal do vánice. Marně jsem se

 

 snažil překřičet vítr. Ten člověk se už neozval. - Jestli  to byl jen hloupý žert, musel být pořádný blázen, když  kvůli tomu šel v psím čase až na mou samotu. Vrátil jsem se  dovnitř. Papír s podivným vzkazem ležel na zemi vedle  stolu. Zvedl jsem ho, abych se na něj znovu podíval, ale  najednou se stalo něco naprosto šíleného. Písmena,  kostrbatě usazená na papíře, se zavlnila a mohl bych  přísahat, že způsob, kterým jedno po druhém mizelo,  připomínal ruku, která ne psané, ale jen tak na papír  položené znaky strhává a mačká ve své dlani. Znehybněl jsem  překvapením. Člověka, který tu nechal svůj pomíjivý vzkaz,  jsem mohl až dosud mít buď za blázna nebo za šíleného  recesistu, který se navzdory počasí splaší, aby si mohl  vystřelit z podívínského felčara. Slova, která odešla, však  všechno posunula do úplně jiné roviny. - Jenže na to, abych  hledal přijatelné vysvětlení, už nebyl čas. Z chodbičky se  ozvalo nové zabušení.

 Nejdřív jsem si myslel, že se vrací podivný host. Na  svazích kolem ležel hluboký sníh, a pokud jsem si všiml,  byl tady nahoře jen tak, bez lyží. Odstrčil jsem závoru a  otevřel dveře.

 I v slabém světle petrolejky jsem rozeznal, že to není  on. Tenhle člověk byl mladší - byl to vlastně ještě  chlapec se štíhlou postavou, propadlým obličejem. Sundal si  lyže a udělal dva kroky do chodby. Smutek se vrátil, znovu  mnou protékal pocit marnosti. Jako by o mne sváděly boj dva  světy - svět naděje, smyslu a důvěry s temným a  nepřátelským světem lhostejné odevzdanosti. Ten druhý,  pokřivený svět nabýval na síle a zdálo se mi, že vítězí, že  mu ustupuji.

 "Musíte se mnou, doktore," řekl chlapec tak bezbarvým  hlasem, že mi připadalo, jako by ani nevycházel z jeho úst.  Pohlédl jsem do pobledlé tváře s krupičkami namrzlého sněhu  v hustém chomáči vlasů spadajících přes trudovité čelo.  "Musíte ji zachránit," vydoloval z okoralých, mrazem  naběhlých rtů.

 

 

 Odkud se bral ten smutek? V chladem stažené tváři toho  člověka se nepohnul ani sval, jeho slova byla bezbarvá a  monotónní, ani stopa prosby, ani stín zoufalství. Ta  tesknota byla někde za významem jeho řeči, vdechoval jsem  ji, jako vdechujeme mrazivý chlad.

 Vyjeli jsme skoro okamžitě. Chlapec byl dobrý lyžař a

 já, konečně víte sami, že bez lyží bych se v zimě neobešel.  Sjeli jsme do údolí, prošli krátkou úžlabinou a začali  namáhavý výstup na jeden z kopců. Mladíkova postava se  pohybovala několik kroků přede mnou. Ani jsem ho nestačil  vyzpovídat do které osady mě vede. Po chvíli výstupu se  před námi otevřel pohled do dlouhého údolí ztrácejícího se  v dálce.

 Bílé, nehnutě stojící kmeny stromů dole podivně  kontrastovaly s tím, jaký na hřebenech foukal ostrý vítr.  Chtěl jsem se chlapce zeptat, kam jedeme dál, ale moje  slova beznadějně mizela ve vichřici. Přece však musel  slyšet, že k němu mluvím, protože se zastavil, podíval se  na mne bezvýrazným pohledem a ukázal dolů do nehybného  údolí.

 Ten sjezd byl jako vysvobození z pekla. Ještě kus  cesty dolů nás pronásledovala vichřice, ale pak utichla a  my jsme se zastavili na kraji lesa. Zblízka už kmeny stromů  nepůsobily tím nádherným dojmem jako před chvílí. Větve  borovic zprohýbané a pokřivené pod vysokými polštáři sněhu  budily pocit únavy. Všude vládl šedivějící opar svítání.

 "Jmenuje se to Pod křížkem," řekl chlapec.

 "To není možné," vyrazil jsem překvapeně. "Tam přece  už třicet let nežije jediný člověk."

 V chlapcově apatii bylo něco nesmlouvavě velitelského.  Pohlédl mi zblízka do tváře a řekl: "Co o tom můžete vědět?  Jdeme."

 Obrátil se a zamířil na zasněženou lesní cestu. S  vědomím naprosté nesmyslnosti jsem ho následoval. Nad  vrcholy kopců začal už nový den, ale tady, mezi stromy,  stále ještě panovalo matné šero rozbřesku. Věděl jsem, že

 

 to není daleko, ale obraz, který se před námi znenadání  otevřel za pásem lesa, mě přesto překvapil. Spousty sněhu  nakupené v několikametrových závějích. Kde vítr zarazil o  trosky zbořených domů, vyrostlo obrovské sněhové  mraveniště. Cítil jsem stále větší únavu. Chlapec zamířil k  jedné z těch sněhových kopulí.

 Následoval jsem ho bez zájmu a zcela automaticky. Z  jedné strany byla cihlová stěna domu obnažena a vylomenými  dveřmi se dalo vejít do místnosti částečně chráněné před  padajícím sněhem.

 "Tady si můžete chvíli odpočinout," řekl chlapec.  "Počkejte tu na mne, hned se vrátím." Poprvé od té doby, co  jsme se setkali, vycházelo z jeho tváře něco podobného  úsměvu. Povolil jsem vázání lyží a usedl na hromadu  zborceného zdiva, zády k jediné nepoškozené stěně.  Pobořeným stropem zvolna prolétával krupicovitý sníh. Oči  se mi klížily únavou a nevyspáním. S vypětím sil jsem  donutil strnulé nohy k pohybu. Těžce jsem vstal z ojíněné  sutě a několikrát přešel pochmurnou místnost. Podlaha byla  pokryta střepy někdejšího zařízení, příčky oken zbavené  skla odrážely ve svém ledovém povlaku víření vloček. Vedle  dveří, nedotčena okolní spouští, ležela větvička jmelí.

 Sklonil jsem se pro ni a znovu jsem musel bojovat s  pocitem únavy. V předklonu můj pohled zamířil ven, za  světlý rám vyvrácených dveří. Něco nebylo v pořádku.  Otupělé smysly nedokázaly hned určit význam toho, co vidím,  a tak pouze zaznamenaly abnormalitu vymykající se chápání.  Mimoděk jsem zastrčil zelenou větvičku za řemínek brašny a  vyšel před zbořeniště. Nohy mi zapadly do hluboké závěje a  já zůstal ztrnule zahleděn na bílou zasněženou pláň. Od  lesa, kudy mě před chvílí přivedl můj mladý průvodce,  směřovaly k domu jediné, pozvolna zapadávající stopy lyží.  Ve směru, kterým odešel, zanechávajíce mne samotného,  jiskřil bílý, neporušený sníh.

 Na to, co se dělo potom, si vzpomínám jen v hrubých  obrysech. Vím, že jsem si navlékl lyže a skoro v polospánku

 

 ujížděl po svazích dolů k městečku. Potom se mé vědomí  soustředilo už jen na pohyby nohou a paží a nakonec zmizelo  úplně v horečnatém stavu připomínajícím nekonečné  propadání.

 A to je vlastně všechno. V nemocnici, kam jsem stačil  skoro poslepu dojet, několik dní pochybovali o mém životě.  Tyfus, ke kterému jsem přišel bůhvíkde, měl tak  komplikovaný průběh, že naděje na záchranu byla nepatrná.  Nakonec jsem se z toho ale přece jen vylízal. Když se mi  vrátilo vědomí, vzpomínal jsem na celou událost s domněním,  že to byla jen horečná fantazie vyvolaná nemocí. Když mě  však propouštěli, čekalo mě překvapení. Na mé brašně,  kterou mi před odchodem vrátili, se houpala malá, už trochu  zežloutlá větvička jmelí.

 Všechno bych mohl vysvětlit blouzněním, ale u téhle  snítky ztrácela jakákoli logika význam. Později jsem si  vzpomněl na to, že právě takovými větvičkami ozdobili lidé  před léty hroby obětí laviny z osady Pod křížkem."

 Během doktorova vyprávění zmizela porodní bába  několikrát ve vedlejší místnosti. Když domluvil, ukázala na  dveře, za kterými ležela budoucí matka, a řekla: "No,  myslím, pane doktore, že bude čas."

 Doktor se zvedl a pomalu odešel k rodičce. Mladý otec  přešel světnicí, přihodil dřevo na dohořívající oheň a  čekal. Ručička starých hodin se pomalu sunula k sedmé.  Vedle, za zavřenými dveřmi, bylo ticho, oheň se znovu  rozhořel sálavým žárem, tíha zanechaná slovy příběhu, se  pomalu rozplývala v očekávání nového života.

 Po čase, který se zdál nekonečný, vykoukla z  pootevřených dveří hlava usmívajícího se staříka a jeho  ústa tichounce, aby neporušila krásu toho okamžiku,  zašeptala: "Můžete jít dál. Je to kluk a váží aspoň čtyři  kila."

 Za jeho zády, z hloubky tmavého obdélníku dveří, se  ozvalo pisklavé forte dětského pláče.

 

 

 LÁMIE

 

 Šel jsem po nábřeží. Od rána jemně poprchávalo a  ulicemi klouzaly nepravidelné chuchvalce mlhy. Špinavě bílá  těla racků nalétávala na vodu a s pokřikem prchala vzhůru.  Pohlédl jsem na plynoucí proud. Vodou se kolébala mrtvá  těla ryb. Bílá břicha svítila v temnotě vln a téměř  pokrývala hladinu. Muselo se stát něco velikého a  nepředvídaného, něco, čím se z vody, která byla živá, stal  marně plynoucí tok naplněný smrtí a hnilobou.

 Zastavil jsem, pozoroval řeku, tichá rybí těla a  vřeštící ptáky. Nikdy mě nenapadlo, jak rozsáhlý svět žije  pod ztemnělou hladinou. Voda, protékající městem, byla až  do této chvíle jen řekou. Zrcadlem odrážejícím slunce,  ledovou tříšť nebo chomáče mlhy. Teď se mi všechno zdálo  jiné. Připadal jsem si okraden. Okraden o to, co jsem  neznal a co přesto žilo v mém nevědomí. Mé oči pomalu  propadaly k slepotě. Myšlenky utekly od skutečnosti.  Přemílal jsem všechna opomenutí, překvapení z neznáma a  rozpadlé iluze jistot. Něco se stalo a nebyla to jen má  fantazie.

 Zvedl jsem oči od špinavé vody a v tichu, které bylo  najednou úplné, jsem zaslechl zvuk jediných křídel. Kdyby  můj stav byl normální, musel bych propadnout panice. Hejna  racků zmizela a několik kroků ode mne dosedlo na říční břeh  ohromné opeřené zvíře. Bytost, (nevím, jak ji nazvat)  otočila svou nelidskou tvář směrem ke mně, ale vzápětí s  pohrdlivým úsměškem odvrátila oči a sestoupila po příkrém  břehu až k vodě plné rybích těl.

 S úžasem jsem sledoval její pohyby. Neforemná  bachratost připomínala odulé lidské tělo. Tělo pokryté  hadříky a peřím s dvojicí černých křídel, v té chvíli volně  plandajících za jejími zády. Pohled na ni vzbuzoval odpor,  ale současně přitahoval pozornost. Jakoby rozum couvající  před nevysvětlitelným a nebezpečným, byl v zárodku zrazen

 

 zvědavostí a touhou přiblížit se. Myslím, že jsem neměl na  vybranou. Kroky, které mě přivedly k říčnímu břehu, byly  jen zdánlivě náhodné. V okamžiku, kdy se ozvalo její  skřehotavé - přistup blíže - nezbývalo už nic, než vejít do  snu. Ne, nedokáži objevit jiné vysvětlení, než že všechno,  co se v tento čas odehrává, je zlým, nekonečně dlouhým snem  na pokračování.

 "Přistup blíž, až sem, ke mně," opakoval podivný  zjev. S trochou strachu jsem popošel až na nejspodnější  kameny zpevňující břeh. Je to pouhá představa, řekl jsem  tiše sám pro sebe. I když, ve snu se nestává, abychom si  uvědomovali jeho neskutečnost. "Ne, to se ti nezdá," řekla  obluda. "Můžeš se mě dotknout, můžeš se ptát na co chceš.  Uvidíš mě zítra a další dny. Když jsi dokázal prolomit  stěnu mého světa, nic ji nezacelí. Budeme se potkávat a  soupeřit. Jako ty nebudeš ochoten jen přihlížet mým  tajemstvím, tak ani já nesnesu tvou vzpouru. Náš dialog  neskončí probuzením. Sny jsou pomíjivé a bezzubé, ale já  jsem věčná."

 Poslouchal jsem skřehotavou řeč a potom, nevím, co mě  to napadlo, jsem přistoupil těsně k odpudivé postavě a

 konečky prstů zabořil do jejího peří. Tělo, kterého jsem  se dotkl, mělo skutečný povrch a pevnost. Prsty projely  rozčepýřeným pláštěm a narazily na živou, horkou kůži.

 "Je to proti rozumu, ale nezbývá než uvěřit," řekl jsem  rozpačitě. "Kým vlastně jste? Jak to, že jsme se setkali?"

 "Ptáš se předčasně a hloupě," řeklo nedefinovatelné  stvoření a ukázalo na řeku. "Zatím jsem jen tolik, co vidíš  tam. Zítra a pozítří budu silnější. I já mám potřebu  alespoň na čas, alespoň někomu dovolit nahlédnutí do své  moci."

 "Proč ale zrovna já mám výsadu existovat mimo zdravý  rozum a navíc v něčem tak pomateném jako je tato chvíle?"  ozval jsem se trochu ironicky a trochu roztrpčeně.

 "Neexistuje žádné proč já. To je pouze hloupá lidská  neochota vnímat."

 

 

 "Dobře," přerušil jsem přízrak, "ale není přece možné, aby  se komukoliv stalo totéž? Jsem možná blázen, že přikládám  váhu našemu setkání, ale oč je nenormálnější, o to více si  myslím, že musí mít nějakou příčinu. Ať už je to sen nebo  není, pro mne jsi Lámií, snovou obludou, bytostí, která se  mě zmocňuje proti mé vůli."

 Lámie se pozorně vpila do mých očí a řekla: "Nevíš, co  povídáš. Nemám potřebu odkrývat tvář slabým. Potřebuji  protivníka, zdravou krev a nezkažený mozek. Mám žízeň po  síle."

 Odtrhl jsem oči od zlověstného pohledu a zadíval se do  říčního proudu. Zatím jsem jen tolik, co vidíš tam dole,  řekla před chvílí, a tam dole, ve vodě, plavala smrt a  špína plodící smrt a hniloba smrt přivolávající. Řeka v  těch místech byla široká a proud klidný. Ptáci kamsi  odlétli, bílá břicha ryb zvolna mizela v dálce. Hladině se  vrátila obvyklá podoba, jen občas narušená mršinou těla,  které vzdorovalo zkaženému proudu mrtvé řeky.

 Po okolní cestě procházeli lidé. Kus proti vodě  postrkával hlouček dětí klackem rybí tělo, zanesené k  rákosí. V kočárku, který nás míjel, zakňouralo dítě. Otočil  jsem se nazpět k Lámii.

 "Jednu věc nechápu," řekl jsem. "Tvůj vzhled je natolik  neobvyklý a odpuzující, že přitahuje pozornost a přitom si  nás nikdo nevšímá, jakobys byla viditelná jen mně?"

 "Ani jednoho z nás nevidí," odpověděla. "Je to naše věc, že  se setkáváme. Nikdy, když budeme spolu, nás nezpozorují. I  kdyby šli krok od nás, i kdyby prošli skrze nás. Kdykoliv  se sejdeme, budeme existovat jen proti sobě. Copak  nechápeš, že nejsi jenom sebou, ale i davem, společenstvím,  buňkou organismu ze kterého jsi složen? Jen proto jsi  protivníkem, že existuje tělo ve kterém žiješ, kterým  pronášíš kyslík, pumpuješ krev a shromažďuješ myšlenky. Být  sám pro sebe a jen kvůli sobě, ani vteřinu bys mi  neodolal."

 Trochu jsem se usmál, protože řeč, kterou se na mne

 

 obracel podivný tvor, zněla nepřirozeně a téměř slavnostně.  Při intonaci jeho skřehotavého hlasu se do vážné  vznešenosti vloudil i nechtěný náznak grotesky. Usmál jsem  se.

 Od té chvíle, kdy jsem se usmál, všechna magická  přitažlivost místa i opeřené postavy zmizela. Byl jsem  volný. Cítil jsem, že jsem volný, že mohu kdykoliv odejít,  snad i zapomenout. Že mohu ukončit setkání, které jsem  úsměvem odsunul do kategorie snu. Byl jsem zproštěn  svazující síly zlého pohledu. Znovu jsem vnímal park,  lavičky, postavy lidí. Znovu jsem slyšel vzdálený hukot aut  a zpěv ptáků. Můj pohled byl opět záběrem celku.

 Přejel jsem očima po bachraté postavě Lámie. Zdálo se  jakoby ztratila přesný tvar. Byla zde a přesto již unikala.  Peří schlíplo drobným deštěm, její pohled vybledl nezájmem.  Nebylo co dodat. Snům za bílého dne se nic neříká. Denní  sny je šílenství a neskutečná představa. Odvrátil jsem oči  od říčního proudu, překročil kluzké kameny hráze a přešel  mokrou trávou na cestu parkem.

 Noc první.

 Den protekl hodinami deště. Zatažené nebe přivleklo  soumrak. Ležel jsem na posteli a pozoroval předměty  naplňující pokoj. Zdálo se, že propadají do jakési  definitivní hlubiny ve které se ztrácí tvar i pohyb. Usínal  jsem a po chvilkách se znovu probouzel. Chvíle bdění se  prolnuly s chvílemi spánku v jediný zmatený polosen.

 Stál jsem opět na břehu řeky a díval se na její  hladinu, která v tuto chvíli vířila pohybem plným života.  Náhle ke mně přistoupil muž s cigaretou a požádal o  zápalky. Sáhl jsem do kapsy v udiveném zamyšlení a potom  jsem řekl překvapen vlastními pohyby: "Nezlobte se, ale já  nekouřím, nevím, proč se vlastně šacuji." Muž se usmál,  svaly v jeho tváři povolily a potom, jakoby čekal právě na  tato slova, přelomil cigaretu na dvě poloviny, zasunul je  do kapsy pláště a řekl: "Jsem rád, že jste přišel."

 

 

 Není snad rozpačitějšího člověka nade mne, jsem-li  něčím vyveden z míry. V tuto chvíli jsem ale všechno  přijímal jako samozřejmost. Podali jsme si ruce. V mužově  pohledu byly patrné stopy únavy. Tvář prolínaly čáry  hlubokých vrásek.

 "Přiznám se, že ani nevím, proč jsem tady," řekl jsem. "To  je v pořádku," odpověděl. "Někdy nás přitahuje běh  událostí. O čem si myslíte, že vás vede k rozhodnutí, bývá  jen dodatečným dopsáním odehraného scénáře. Jste tady a to  je v této chvíli důležitější, než vědět proč."

 "Víte, mne právě mate ta samozřejmost. Připadá mi  normální, že je noc a současně den. Mluvím s vámi jako s  dávným známým, a vím, že se vidíme poprvé. Přestávám  rozumět včerejšku a dnešku."

 "Pojďte, půjdeme odsud," řekl muž. "Vybral jsem tohle místo  jen abyste si uvědomil souvislost. Vaše včerejší setkání  zde. Nic se nestane, budete-li všechno považovat za sen.  Čeká vás plno věcí, které nejsou k vysvětlení. Stěna,  oddělující povrch času od točících se koleček, je papírová.  Vy jste ji protrhl. Vidíte barevně a jinak. Projdeme městem  a sám se přesvědčíte. Budu vám dělat průvodce. To je  všechno, v čem vám mohu pomoci. Ostatní záleží jen na vás.  Nejste sám. Jen to je důležité. Nikdy nejste sám. Třeba se  dostanete do izolace a neuvidíte jedinou přátelskou tvář.  Musíte ale vědět, že v této chvíli, daleko od vás, je  stejný člověk a že stejně jako on je vaší nadějí, vy jste  nadějí jeho a jemu podobných. Je bez významu, že o vás  zdánlivě nikdo neví. O jednotlivých buňkách a  mikroorganismech v našem těle také nemusí nikdo vědět, a  přece už svou existencí bojují o zdraví a proti nemoci."

 Zatímco mluvil, odešli jsme od říčního břehu a prošli  ztemnělým parkem. Ulice mířící od nábřeží do městského  centra zářila výbojkami. Smog nad městem zachycoval odraz  jejich světla. Vypadalo to, jakoby nad námi ležely nehybné,  růžové mraky.

 Zeptal jsem se na svůj včerejší zážitek. Muž se zamyslel.

 

 Jeho oči přejížděly po zdech oprýskaných činžáků,  přeskakovaly díry v popraskané dlažbě a odbíhaly k matné  signalizaci vzdálené křižovatky. Už jsem myslel, že  přeslechl mou otázku, když se ozval. "Nevím, jestli mi  budete věřit, ale já vám nedokáži odpovědět přímo. Co jste  viděl je vaše představa a současně zhmotnělá skutečnost.  Každý ji vidí jinak. To ale není podstatné. Jsem technik.  Černá křídla o kterých mluvíte, nepatří do arsenálu mé  fantazie. Pro mne má podobu zdětinštělého zlého starce. Ale  jak říkám, to není podstatné. Nemůžeme bojovat proti  obrazům, které se nám objevují před očima, ale proti  projektoru, ze kterého vycházejí. Vlastně je to ještě  složitější. My vnímáme až činy, důsledek, o kterém je  rozhodnuto ve chvíli, kdy se zdánlivě nic neděje. Naším  nepřítelem jsou trhliny v myšlenkách, ztráta cílů hodných  člověka, pocit marnosti a otupující osamělost."

 "Ještě mi není jasné," zeptal jsem se, "kdo to je,  když říkáte my. Jsem trochu romantický a náš rozhovor mi  připadá jako příprava ke vstupu do ilegální organizace. Ne,  nesmějte se. Vy jste starší a dokážete mluvit, ale já bych  hrozně rád věděl, kdo jsem, kdo jste vy a k jakým lidem se  přiřazuji."

 "Mohl bych vám odpovědět, že jste již dávno zařazen,  že zde vzniká jakési společenství na obranu života. Asi  bych tím podnítil vaši zvědavost i romantismus, o kterém  mluvíte, jenže to bych vám lhal. Vaše jediné určení je dáno  záběrem vašeho pohledu. Je na vás, k čemu se rozhodnete.  Nejsme organizace. Nemáme žádnou strukturu a vzájemně se  neznáme. Stál jsem nejblíž a proto mluvím s vámi. Přijde  doba a také potkáte svého člověka. Nebudete mu moci nic  slíbit. Jenom mu řeknete, že není sám."

 "Zdá se mi to příliš jednoduché, jenom čekat."

 "Ale vy nebudete jenom čekat."

 "Chtěl bych nějaký návod, instrukci, program."

 "Na to zapomeňte. To všechno jsou věci, které patří  minulosti. Jste dost daleko, aby vám stačilo vlastní

 

 svědomí."

 "To, co jsem viděl, se mi zdálo příliš zrůdné a sebevědomé.  Nechtěl bych selhat."

 "Bojíte se?"

 "Ano, bojím se."

 "Jste upřímný."

 "Kdybych se mohl opřít o něco konkrétního. Kdybych nebyl  jenom divák, bylo by všechno snazší."

 "Mýlíte se. Nebude to snazší. A co se týče opory, všechno  si objevíte sám."

 "Budete nablízku?"

 "Nebudu nablízku. Čeká nás plno práce. Když budete věřit,  že jsem s vámi, potkáme se v jiných lidech."

 "Myslíte, že nad námi může zvítězit?"

 "Jak tomu říkáte?"

 "Lámie."

 "Ne. Zvítězit nemůže. Ale kdybychom se nebránili, otráví  celou zemi. Ještě vás někam zavedu a potom se rozloučíme."

 Došli jsme k dlouhé, kamenné zdi s ocelovými, dokořán  rozevřenými vraty. Vzal mě za paži a řekl: "Je tady dost  tma, ale nebojte se. Dvůr je rovný a vyklizený."

 V nedaleké stěně budovy svítilo pět oken a jejich  světlo se dralo zaprášenými tabulemi do přítmí dvora.

 "Půjdeme tam k tomu oknu," řekl a postrčil mě směrem k  nejvzdálenějšímu žlutému obdélníku.

 Tichem noci se vznášel vzdálený klapot strojů a  tlumené dunění, které co chvíli otřáslo dlažbou dvora.  Zaprášeným oknem byla vidět sklepní hala naplněná  dopravními pásy s obrovskými stroji.

 "Co to je?" zeptal jsem se.

 "Drtička," řekl muž. "Dívejte se a nemluvte."

 Prach usazený na okně rozmazával obraz. Vzal jsem tedy  kapesník a vyčistil malou plošku ve výšce očí.

 Chvíli trvalo, než jsem se dokázal orientovat v přeplněném  a neustále se pohybujícím přítmí. V uličkách mezi pásy se  proplétaly postavy v montérkách. Zvedaly rozměrné balíky a

 

 vkládaly je do zásobníků. Když byl zásobník plný, ozvalo se  zasyčení unikajícího vzduchu, stroj se otřásl, vyplivl  slisovanou krychli a znovu nastavil bezednou tlamu.  Najednou jsem si všiml, že z jedné krychle trčí podivně  zkroucená lidská ruka.

 "Podívejte," vykřikl jsem. "Je tam člověk. Musíme dovnitř.  Musíme říci, ať to zastaví. Vůbec si nevšimli, co se  stalo."

 "Dovnitř se nedostaneme," řekl muž

 "Tak rozbijte okno! Křikněte! Křikněte na ně."

 "Neuslyší nás."

 "Něco udělat musíme."

 "Tady nemůžeme udělat vůbec nic. A proč myslíte, že si  ničeho nevšimli?"

 "Nemohli si ničeho všimnout. Kdyby věděli, tak něco  udělají."

 "Věřte mi, že ví bezpečně o všem kolem sebe. Není to nic  neobvyklého. Stává se to často."

 "Dobře. Pro ně to nic neznamená. Ale já se nedokáži jen  dívat."

 "A co když je to všechno jinak?" řekl muž. Přistoupil ke  mně, odvedl mě od okna a přejel dlaní po mých očích.  "Podívejte se znovu."

 Vrátil jsem se zpátky na původní místo.

 Ze sklepní haly zmizely všechny hlučící stroje. Prostor byl  zalit pronikavým světlem zářivek. Na dlouhých stolech  ležely plánky, nedopsané nápisy a plakáty. V uličkách mezi  stoly seděli lidé v bílých pláštích. Od šálků kávy stoupal  téměř neviditelný proužek páry.

 "Je čas, abychom se rozloučili," řekl muž. Znovu mě vzal za  paži a zamířil k bráně.

 Šel jsem beze slov. Měl jsem pocit neskutečného snu.  Všechno se pomíchalo. Neóny plály z nekonečné řady sloupů a  nahoře plul, celý obzor zatahující, růžový mrak.

 "Sbohem," řekl muž. Podal mi ruku a odcházel.

 Chtěl jsem se zeptat ještě na tolik věcí. Jediná otázka,

 

 kterou jsem však dokázal zformulovat, zněla: "Co jsem to  viděl?"

 Nezastavil se. Neotočil se.

 Jenom přes rameno odpověděl: "Drtičku." A šel dál, dál,  stále rychleji, až zmizel za vzdáleným rohem.

 Noc druhá.

 Procházel jsem městským centrem. Ve druhém patře  veliké šedé budovy klečel v otevřeném okně člověk a  vysunoval žerď vlajky z ocelového držáku. Když se mu ji  podařilo uvolnit, sestoupil z parapetu, vlajku vystrčil  zpátky do ulice, vlající látkou vyzkoušel odkud fouká vítr  a potom ji proti jeho směru sroloval na dřevěnou žerď. V té  chvíli někdo chraptivě zakřičel. Rozhlédl jsem se po okolí.  Ulice byla prázdná, jen stranou při chodníku stálo  zaprášené, odřené auto. Ušel jsem snad dva kroky, když se  hlas ozval znovu. Vycházel z té kraksny. Několik okamžiků  jsem téměř věřil, že svět stojí na hlavě. Že se rozpovídaly  věci. Že jsem blázen. Došel jsem až ke staženému okénku a  všiml si zeleného očka poblikávající vysílačky. Ulevilo se  mi. Žádný zázrak, prázdné, nezamčené auto. Obyčejné  lajdáctví.

 Cestou k restauraci, kam chodívám na večeře, jsem  nepotkal ani človíčka. Okna domů svítila zlověstným  namodralým odleskem televizních obrazovek, ulicí přeběhl  toulavý pes, z dálky znělo přerušované houkání vozů  záchranné služby.

 Hospodu, do které vstupuji, mám rád z několika důvodů.  Za prvé je blízko centra a přitom stranou provozu. Mám k ní  blízko. Chodí sem převážně stálí hosté. Bývá zde ticho a  slušná obsluha. Je to takový téměř domácký podnik.

 Dnes večer je neobvykle plno. Přejedu pohledem mezi  obsazenými stoly. Vzadu, nedaleko kuchyně, je několik  volných židlí. Zasednu, objednám a rozhlížím se kolem. U  mého stolu sedí tři staří muži. Znám je od vidění.

 

 Chodívají sem pokaždé koncem týdne. Ten nalevo ode mne má  šedivé řídké vlasy, veliké nepřirozeně vystouplé oči a  široký rozpláclý nos. Když jsem přisedl ke stolu, zřejmě  ukončil delší řeč. Jeho soused, maličký snědý mužík s  obličejem plným vrásek, mu právě říká: "O tom bys mohl  mluvit pořád a stejně to má houby cenu. I když se nemají  vzájemně rádi, jeden proti druhému neřekne půl slova. Pokud  se jim postavíš, tak tě vygumujou nebo z tebe udělají  blázna."

 "Ale já za ta léta u podniku shromáždil fakta. Rozumíš  mi? Žádné pocity, ale doložené věci," ozval se muž se  šedivými vlasy. "Nemám zájem se po někom vozit. Mně jde o  prosperitu firmy. Taková sestava tam nemůže dál zůstat.  Stačí, když přijde nestranná komise, nahlédne do výrobní  dokumentace, vyslechne pár lidí a všichni jsou venku."

 "Když si chceš nabít hubu, tak to zkus... A vlastně,  možná si ani hubu nenabiješ. Klidně se stane, že ti  poklepou na rameno, řeknou že děkují za kritiku, a třeba i  přidají pár korun k platu. Když se po čase přijdeš zeptat,  co je s tvými připomínkami, dozvíš se, že se přešetřují.  Podruhé tě odbudou podobně. A pokud nedáš pokoj, tak ti  řeknou, že jsou daleko naléhavější problémy, a že podnik v  současné době potřebuje hlavně klid k práci. Žádné  rozdmýchávání emocí, žádné šíření nedůvěry. Prostě, vrať se  ke své mašině a usilovně vyráběj, co už dávno nikdo  nepotřebuje. Problém je v tom, že žádnou nestrannou komisi  nenajdeš. Oni prostě nic takového nepřipustí."

 "Radši si dáme ruma," řekl třetí od stolu a zamával  rukou směrem k výčepu. Vrchní právě přinášel moji večeři a  tak obratem vyřídil i jeho objednávku. Mezi půllitrovými  sklenicemi piva se objevily tři trpasličí skleničky se  žlutohnědou náplní. Rum byl tečkou za diskusí. Najedl jsem  se a zaplatil. Venku se mezitím setmělo. Chtěl jsem  porovnat zážitky minulých dní, vrátit se znovu do míst,  která tak neobvykle vstoupila do mého života. Prošel jsem  večerním městem až k ztemnělému parku. Park byl opuštěný a

 

 tichý. Řeka se třpytila odraženými světly a větve stromů stromů  rozkolébané větrem rozbíjely hranici světla a tmy. Vzpomněl  jsem si na dobu před lety. Na obsazené lavičky. Na  mlčenlivé páry milenců korzující labyrintem cest. Na tiché  tóny kytar a nekonečně vzdálený zpěv. Neuplynulo zase tolik  roků, abych dokázal pochopit rozrůstající se prázdnotu.  Bývalo tu plno i v zimě a tím spíše v poklidný říjnový  večer.

 Asi hodinu jsem bloudil opuštěným parkem. Hledal jsem  stopy své minulosti, náznak předcházejících nocí a dnů,  logiku, smysl a rovnováhu. Po promarněné hodině  bezvýsledného přemýšlení jsem zamířil k domovu. V tom se to  stalo. Vlastně nevím, co se stalo. Uslyšel jsem jen  zapraskání větví a v zátylku ucítil tvrdý úder. Ani to moc  nebolelo. Ztratil jsem rovnováhu a upadl obličejem na první  kostky začínající městské dlažby.

 Noc třetí.

 Ležel jsem na nemocniční posteli a opeřená potvora mi  seděla u nohou. Ve chvíli, kdy jsem otevřel oči, se svými  zahnutými drápy drbala na vydulém břiše. Stejně jako  poprvé, ignorovala mou přítomnost.

 Možná to bylo tváří postrádající lidský výraz, možná  se mi to jen zdálo. Musela čekat až se probudím, a tak si  krátila dlouhou chvíli. Chtěl jsem promluvit, ale v krku mi  trčel chuchvalec k nepolknutí. Na rtech a patře se mi  usadil okoralý horečnatý povlak.

 "Není potřeba otvírat ústa," řekla Lámie. "Dokážeme se  domluvit i tak. Stačí formulovat otázku a já ti odpovím."

 V myšlenkách jsem se tedy zeptal, co se mi stalo.

 "V podstatě nic," řekla Lámie. "Nějaký pitomec se myslel,  že máš peníze a tak tě praštil klackem přes hlavu. Není to  nic vážného. Otřes mozku a rozbitý nos. Ten sis ale rozbil  sám, protože neumíš ani pořádně upadnout."

 Ale proč jsem tady, když to není nic vážného?

 

 

 "Neměl jsi u sebe žádné doklady, tak tě převezli do  nemocnice. Také jsi byl celou dobu v bezvědomí."

 Napadlo mne, jestli v tom nemá prsty.

 "Nebuď naivní. Já sama nikomu nic nedělám. Mě patří pouze  vaše myšlení. Na katastrofy a obtíže si stačíte sami."

 Posledně jsi se vychloubala, jakou máš moc, napadlo mne.

 "To ano. Vaším prostřednictvím mám velikou moc. Daleko  větší než si dokážeš představit. Zbavuji vás snů. Formuji  novou lidskou rasu. Probouzím chtivost, ctižádostivost a  povýšenost. Nabízím vám rozum popírající svědomí. Nastavuji  své zrcadlo činům, až se každý ideál promění v  bláznovství."

 S ironií jsem si pomyslel, že musí mít plno  přívrženců.

 "Divil byses. Lidé už nechtějí chiméry. Proč by se  plahočili za něčím nekonkrétním. Já jim nabízím všechno, po  čem touží."

 A po čem podle tebe lidé touží?

 "Po věcech, které nekladou otázky. Po životě bez  překvapení. Po všem, co lze zamknout na klíč, ať už to  potřebují nebo ne. Potřebnost věcí lidi v podstatě  nezajímá."

 Jenže věci, postavení, peníze a moc, to jsou jenom  prostředky. Nástroje k uskutečnění toho, čemu věříme.

 "Pro tebe možná. Právě tím si škodíš. Nevšímej si ničeho,  co nevede k prospěchu. Nech si poradit. Zbavíš se spousty  zbytečného trápení. Budeš postupovat přímo a rychle."

 Jenže kam, napadlo mě.

 Lámie se zvedla, přešla nemocniční pokoj a na bílou  zeď vedle dveří nakreslila veliký obdélník.

 "Dívej se. Možná tě to něčemu naučí."

 Načrtnutý obdélník vyplnil rozostřený obraz. Pokojem se  ozval tichý klapot promítacího přístroje. Všechno bylo v  mlze, která se pomalu zvedala. Nejdříve jsem uviděl nohy,  stůl a nakonec tváře dvou mužů. Ten za stolem, veliký,  rozložitý chlap, mi byl od prvého pohledu nesympatický.

 

 Nikdy jsem ho neviděl a přesto se mi zdálo, jakobychom  spolu měli kdysi co dělat a určitě to nebylo nic  příjemného. Druhého, který stál před ním, jsem od vidění  znal. Byl to muž z hospody, který včera objednal pro sebe a  své sousedy rum.

 Muž za stolem říkal: "Já vím, že je to tvůj kamarád.  Ale podívej se. Dojít k takové věci za mého předchůdce, tak  vyletí z fabriky s takovým posudkem, že si nikde ani  neškrtne. Já jsem pro klidné řešení. Musíte mi v tom ale  pomáhat. Přeřadím ho na jiné oddělení. Povýším ho. Dostane  práci, která je mimo jeho obor a které nerozumí. Buď dá  pokoj a bude se snažit udržet si lepší místo, nebo ho  vylejeme za nezvládnutí pracovních úkolů. Klidně, bez  rozruchu a podle práva. Od tebe potřebuji jedinou věc.  Musíš z něj vydolovat doklady, které má doma. Co je v  podniku, o to se postarám. Najdi si nějakou záminku, proč  to potřebuješ. Tobě věří. A konečně, je to pro jeho dobro.  Kdybychom ho nechali jít do konfliktu, tak z toho nevyjde  se zdravou kůží. Lidem se musí pomáhat i proti jejich  vůli."

 "A kdybych to odmítl?"

 "No, to bych ti neradil. Děláš předsedu, a tak si laskavě  uvědom svou zodpovědnost. Jestli to vyleze ven, tak jedeš  ssebou. A nemysli, že mluvím do větru. To, co dělá, není  jen proti podniku. Má vyšší ambice. Je to anarchie a naší  povinností je bránit pořádek. Od toho jsme tu. Seber mu ty  papíry a zachráníš jeho, sebe, pověst závodu a možná i  lidi, o kterých ani nevíš. Je to jediná možnost, jak čestně  obstát."

 "Já ti rozumím. Mně se jenom příčí, okrást kamaráda."

 "Okrást? Okrást? Jseš blázen. Vždyť se chová jako dítě.  Když uvidíš dítě s granátem v ruce, tak mu ho nesebereš? To  budeš čekat, až o ty pazoury přijde? Dělá se mi mdlo z  tvojí morálky. Víš, jak se tomu říká? Zbabělost. Obyčejná  zbabělost. Jedinkrát se od tebe chce, abys jednal jako  čestný člověk, a ty mi tu meleš okrást, okrást."

 

 

 "Dobře. Zkusím to. Možná mu tím doopravdy pomohu. Jenom se  bojím, že mi to v životě neodpustí."

 "Jednou ti ještě poděkuje." řekl muž za stolem.

 Obraz se zatměl a postavy zmizely.

 "Chápeš, že vás vlastně učím žít?" řekla Lámie.

 Nechápal jsem to. Výsek děje na mne dolehl jako neprodyšná  peřina. Třeba to bylo i mou potlučenou hlavou. Možná  zabraly injekce, které jsem dostal. Chtělo se mi spát. A  taky jsem usnul.

 Noc čtvrtá.

 Velký hotelový sál se zvolna plní lidmi. Za  předsednickým stolem sedí Lámie. Nikdo nevidí peří a černá  křídla. Bůhví, jak skutečně vypadá. Nejbližší spolusedící  jí přistrkují papíry s plánovanými příspěvky. Přelétne je  pohledem, označí šifrou a potom je odkládá na jednu ze dvou  hromádek. V sále roznáší číšník minerálku. Čtyři lahve na  každý stůl. U malého stolku vedle vchodových dveří  kontroluje starší žena delegační lístky a proplácí cestovné.  Hodiny nad sametovým závěsem ukazují dvanáct hodin, padesát  minut.

 Opět jeden z bolavých snů. Beru do rukou žlutý list  papíru s rozmazaným písmem a čtu. Program. Bod jedna.  zahájení. Bod dva. Informace podniku o plnění plánu. Bod  tři. Vystoupení zástupce nadřízeného orgánu. Bod čtyři.  Pronesení přihlášených diskusních příspěvků. Bod pět.  Občerstvení a přestávka. Bod šest.Usnesení schůze delegátů.  Bod sedm. Zdravice a závazek k blížícímu se výročí. Bod  osm. Volná diskuse. Bod devět. Závěr.

 Lámie se hrabe v načepýřeném peří, podává část příspěvků  nejbližšímu z přísedících a říká: "Tohle jim dejte k  přečtení."

 "Neměli bychom ty druhé zařadit do volné diskuse?" ptá se  přísedící.

 "Myslím, že je to zbytečné," odpovídá Lámie. "Referát mám

 

 dobře na hodinu. Než přečtou příspěvky, které jsem vybral,  to je přinejmenším taky hodina. Pak je přestávka a  občerstvení. Musíme být uznalí a nepřetěžovat je. Když  chtějí stihnout autobusy, máme co dělat, aby odhlasovali  usnesení a zdravici. Ti, kteří budou chtít zůstat, mohou,  až odejdeme, přejít do salonku. Tam to mají i s obsluhou.  Tady v hotelu nemají rádi, když se jim dlouho blokuje sál.  Víte, jak je to dneska s uklízečkami. Já mám na čtvrtou  objednané auto. Buďte tak dobrý a dohlédněte, aby se ti,  kteří zůstanou, v klidu přesunuli jinam. Vím, že je na vás  spolehnutí." Ručičky hodin nad sametovým závěsem ukazují  třináct hodin, deset minut. Lámie vstává a zahajuje schůzi.

 Celý obraz se najednou zakymácí. Už tu není jeden  předsednický stůl, ale tisíc stolů. Dívám se do velikého  zrcadlového bludiště, kde nespočet Lámií povstává,  gestikuluje a pronáší zcela totožná slova. Jsem jako králík  před upřeným pohledem hada. Cítím, jak ze mne uniká síla.  Přemáhám slabost a rozpřahuji se proti obludě. Chci ji  popadnout u krku a srazit pod stůl. Narážím však jen na  zrcadlo.

 Sál je najednou prázdný a já stále narážím na zrcadlo.  Vidím oteklý nos, rozcuchané vlasy, svou tvář. Za mými  zády je nepořádek. Židle odtažené od stolů, přeplněné  popelníky, prázdné lahve, polité ubrusy. Ručičky ciferníku  nad sametovým závěsem ukazují sedmnáct hodin, dvacet minut.  Venku je tma. Za velikými okny je noc. Odvracím se od  vlastního obrazu, odhrnuji záclonu a otevírám úzkou  vyhlídku v prosklené stěně. Do sálu vpluje chladný noční  vzduch. Ulice jsou tiché, v panelácích okolo hotelu svítí  jen dvě okna. Z dálky je slyšet nezřetelné mumlání  nádražního rozhlasu přehlušené odbíjením věžních hodin.  Počítám údery. Čtyřikrát zazní hluboký tón oznamující  celou. Vyšší se ozve dvanáctkrát. Je půlnoc.

 Znovu se otáčím k sametovému závěsu. Ručičky ciferníku  v sále popolezly sotva o tři minuty. Noc i den. Slova se  dají postrkovat. Hodiny se dají postrkovat.

 

 

 Polštář pod mou hlavou je propocený a zmuchlaný.  Všechno zmizelo. Kolem jsou holé stěny, bílý noční stolek,  měkká nemocniční postel. Převaluji se na druhý bok a znovu  usínám.

 Noc pátá.

 Malá špinavá kancelář je plná cigaretového kouře.  Modrý pracovní plášť sklouzne z ohnuté skoby ve zdi a  přistává na zádech pětatřicetiletého, hubeného blonďáka. Ve  chvíli, kdy si zapíná poslední knoflík, se otevřou dveře.  Mladý chlapec v promaštěných montérkách klade na stůl  vyplněné pracovní výkazy.

 "Vybral jsi to od všech?" ptá se mistr.

 "Jó," říká chlapec. "Až to zkontrolujete, máte přijít na  dílnu."

 "Už zase přestali dělat?"

 "Nepřestali. Ale říkají, že jestli nepřijdete, tak  přestanou."

 "Ty výkazy počkají. Půjdu rovnou. I když bůhví, co jim mám  říct."

 Chlapec mizí za dveřmi a mistr ho následuje.

 Na dílně svítí zaprášené zářivky. Na neprůhledných  oknech se nepozná, jestli je den nebo noc. Chlapi jsou  rozsazení u oprýskaných strojů a střídavě tisknou červené a  zelené knoflíky. Bartoš, Kocáb a Janda, parťáci odpolední  směny. Když zpozorují mistra, zatáhne Kocáb za táhlo  hlavního vypínače a stroje zastaví.

 "Musel jsi to vypínat?" ptá se mistr.

 Kocáb je čtyřicetiletý rozložitý chlap s hrubým flekatým  obličejem. Zvedá se ze stoličky, došlápne na několik  výstupků a nakonec se s rozhozenýma nohama usadí na hřbet  mašiny jako na koně.

 "Máme toho dost, šéfe," říká hrubým hlasem a jeho  podmračený pohled přejede celý prostor dílny.

 Uvnitř potrubí, kterým jsou stroje propojeny, se ozývá

 

 tiché žbluňkání. Hydraulika povoluje a vypouští kapalinu.

 "Máme toho dost. Jestli neseženete opraváře, tak vám to  tady co nevidět bouchne."

 "No, počkej, neblbni," říká mistr. "Na podniku je žádost o  generálku přes rok. Před pár dny tu byli z technického.  Zatím nikoho nemají. Tvrdili, že to ještě vydrží, že musíme  počkat."

 "Dali ti to písemně?" přidal se malý nervózní Janda.

 "To víš, že mi to nedali písemně. Už jsi je viděl, že by se  pod něco podepsali?"

 "Jenže, šéfe," ozval se znovu Kocáb, "my můžeme bejt třeba  blbí a klidně se nechat krmit řečma, že vyrábíme  budoucnost, my jó. Ale těm těsněním a simerinkům jsou  nějaké řeči u prdele. Odmotají si svůj počet otáček a je  šmitec. Až se nám dostane olej do kyslíku, tak nám tou  žádostí můžou akorát tak podlepit parte."

 "A co si myslíš, že mají ty chlapi z technickýho dělat?  Sami to nespraví," řekl mistr.

 "Sakra, mít k tomu věci a jednoho mužskýho, který by  dokázal aspoň poradit, tak si to uděláme přes sobotu sami a  bude pokoj," řekl Janda.

 "Máš školení?" zarazil ho mistr. "Víš, že přístup ke všem  důležitějším součástkám je pod plombou."

 "To je taky jediný, co ty šašci pokaždé kontrolují,"  přisolil si Bartoš, plešatý, přesluhující důchodce. "Jestli  na tohle študovali vejšku, tak si tam klidně můžeme  sednout místo nich."

 "Řekli ať s tím zacházíme šetrně a neděláme paniku. Já už  nevím, co k tomu dodat. Vydělat si chcete. Čarovat žádnej z  nás neumí. Budoucnost jde na odbyt. Tak to nějak musíme  překousnout."

 "Já se ti divím, šéfe," řekl Kocáb, "že po nich opakuješ ty  jejich kecy...Prosím tě, co se stane, když s tím budeme  zacházet nešetrně. Nanejvejš tak urazím tenhle bakelitovej  knoflík a těch, jak víš, je támhle pod ponkem plná bedna.  Všechno ostatní je zakrytovaný, zaplombovaný. K ničemu

 

 jinýmu se nedostanem. Tak jaká šetrnost?"

 "Jsme tu jak voli přivázaný k bráně u jatek," přisolil  si Janda.

 "Hele, Franto," řekl mistr směrem ke Kocábovi, "zapni to a  neblbni. Když myslíš, že to pomůže, tak jim znova zavolám  nebo tam radši zajdu. Ale mašina se musí točit. Jinak se na  nás sesypou jak vosy. Potom budeš dělat na tom samým, co  děláš, a navíc vám každému postaví za záda chlapa se  stopkama."

 "Jseš to samý jako voni," řekl Kocáb, slezl z mašiny a  zvedl páku vypínače.

 Ručičky manometrů se odlepily od nuly a pomalu se  škrábaly po okrouhlé stupnici. Potrubí, kterým procházel  horký olej, zapraskalo v diletacích, ale jak se tlak v  jednotlivých komorách vyrovnal, praskavý zvuk ustal.

 Byla to jenom kapička potu, co jsem ucítil na rozpáleném  čele? Vytáhl jsem kapesník, otřel špínu, horkost i drobnou,  nepatrnou kapku. Na bílém kapesníku se objevil mastný flek  jako když rozmáznu mouchu. Někde něco povolilo.

 Noc šestá.

 Louka nastavuje stébla letnímu větru. Hlavičky  kopretin, které po ránu vyhlížely slunce, se líně sklánějí  před poledním žárem. Na svazích kopců se modrá les, údolím  utíká stříbrná stužka řeky.

 Jdu po kamenité cestě s děvčetem, které jsem roky  neviděl. Patří do jiného času a jiné krajiny. Všechny  otázky, které zpochybňují její přítomnost, zůstávají  hluboko v podvědomí. Vím, že jsem po ní kdysi toužil, že  jsme se přiblížili. Všechno smazal kratičký konflikt.  Vyčetla mi sobectví a lhostejnost. Špatné vlastnosti, které  bych si nikdy nepřipustil. Jednalo se tehdy o našeho  spolužáka, vyloučeného ze školy. Byl mi nesympatický a tak  jsem odmítl postavit se na jeho stranu. Část třídy se  vypravila na odbor školství. Prý se tam do krve pohádali s

 

 okresními funkcionáři. Toho kluka jsem víckrát neviděl.  Vím jen, že byl později přijat do školy v sousedním okrese.  Úřad a škola udělaly kompromis, ale mezi námi byl konec.

 Teď spolu jdeme, jakoby se nic nestalo.

 "Jsem rád, že jsi mě pozvala," říkám.

 "Babička bude také ráda," směje se Karkulka. "Pokaždé, když  ji navštívím, ptá se, kdy k ní přivedu svého prince."

 "Mám daleko do prince a jsem už trochu opelichaný."

 "Jsi velký chlap. A kdo je velký, je silný."

 Asi bych dokázal vyvrátit její představy. Ale proč bych to  dělal. Je mi dobře, že jdeme spolu. Jsem polichocen, že mi  přisuzuje sílu, kterou možná ani nemám. V jednom se však  neplete. Dnes bych nikoho neměřil vlastní sympatií.  Pochopil jsem, že daleko důležitější je nezbytnost něco  udělat, nemlčet k bezpráví. V čem je vlastně síla? Co když  je právě v této nezbytnosti?

 "Natrháme babičce pár kopretin," říká Karkulka.

 Louka je posetá jejich bílými hlavičkami. Ze žlutých teček  slunce uprostřed květu vypadávají drobná zrníčka pylu.

 "Budeme jako kanárci," směje se Karkulka.

 "Umejeme se dole u řeky," říkám omámený krásou dne, její  blízkostí, vůněmi, které přináší vítr z posečené louky za  vodou.

 "Znáš ty lidi na druhém břehu?" ptám se.

 "Znám," říká Karkulka. "Bydlí na samotě jako babička. Je to  k nim malý kousíček lesem."

 "Musí to být nádhera, žít na samotě. Kdybych mohl, hned  odejdu z města."

 "A co bys tu dělal?"

 "To je právě ono. Mohu jen závidět a bloudit v problémech o  kterých oni nevědí."

 "To se ti jenom zdá," říká Karkulka najednou zvážněle.  "Nikde se nežije bez problémů. Musel bys znát všechno a ne  jediný slunečný den."

 "Být s tebou, tak už nic jiného nepotřebuji."

 "Ale vždyť jsi se mnou."

 

 

 "Já nemyslím jenom teď. Myslím navždycky."

 "Ale to přece nezáleží na mně."

 "Jak to, že nezáleží? Ty myslíš, že nestačí mít rád?"

 "Mít rád, to je moc věcí. Nevím, o které mluvíš. Mít rád,  to není jenom štěstí."

 "Myslím, že je to největší štěstí."

 "Podívej se na tu vodu," říká Karkulka.

 Zastavili jsme na říčním břehu. Odsud to již nebyla  stříbrná stužka, ale narezlý proud, při obou březích  lemovaný spálenou trávou.

 "Vy zde máte taky fabriku?" zeptal jsem se udiveně.

 "Ne," řekla Karkulka, "tady jsou jenom louky a lesy."

 "Zeptáme se těch naproti za lávkou. Tady se nemůžeme ani  umýt."

 Přešli jsme přes dřevěný mostek.

 "Počkej," řekla Karkulka, "dojdu k nim sama."

 Usedl jsem na okraj posečené louky a čekal. Obloha  byla modrá, lesy shlížely majestátně do údolí, v korunách  olší zpívali ptáci. Jen řeka se zdála přestěhovaná odjinud.  Rušila řád. Byla první obětí, první výstrahou.

 "Tak co," zeptal jsem se vracející Karkulky.

 "To nebyla fabrika, ani nešťastná náhoda. Říkali, že to byl  zlý, úmyslný čin. Protest."

 "Protest? Copak někdo může takovou věc udělat vědomě?"

 "Jak vidíš, může. Třeba k tomu stačí, aby se nikdy  nedoslechl, o čem jsme před chvíli mluvili."

 "Ale my mluvili o lásce."

 "Právě o lásce. Udělal to osmnáctiletý kluk. Ukradl  cisternu s kyselinou a všechno vypustil do řeky. Možná  myslel, že o něj nikdo nestojí, že je pro všechny zbytečný  a chtěl to lidem vrátit."

 "Ale to není možné. Copak to jde, vyhlásit všem lidem  válku? A nejen lidem, ale vůbec všemu?"

 "Když člověk zůstane sám a uvěří, že nemá naději, myslí  jinak."

 "My se ale máme rádi, viď, Karkulko," řekl jsem tázavě.

 

 

 Karkulka se usmála. Byli jsme před babiččinou  chaloupkou. Za dřevěným plotem zahrádky šuměl borový les. U  dveří do domu seděl veliký šedivý vlk. Když nás uviděl,  podrbal se prackou za uchem a řekl: "Jestlipak víte, proč  mám tak veliké zuby?"

 Zůstal jsem ztrnule hledět na dvě řady žlutých  klapajících kusadel. To, co mne zmrazilo, nebyl strach.  Došlo mi, že krásný den, modré nebe, Karkulka a naše slova  o lásce, že to všechno jsou jenom zmatené a neskutečné  představy horečného snu.

 Noc sedmá.

 Slyším klapání vlčích zubů a pomalu otvírám oči. Vedle  mé postele stojí zlatovlasý anděl a dlaní mě poplácává po  tváři. Dívám se do jeho očí a on říká: "Musela jsem vás  probudit. Asi se vám zdálo něco ošklivého."

 "Nebylo to ošklivé, ale smutné. Mám v hlavě úplnou  motanici."

 "To je z prášků. Do rána to přejde."

 "Sestřičko, řekněte, co se mnou bylo?"

 "Skoro nic. Ale když už vás přivezli a nikdo nevěděl, co  jste zač, tak jsme se vám trošku věnovali."

 "Víte, co se mi zdálo?"

 "Jak bych to mohla vědět?"

 "Zdálo se mi o děvčeti, které vám bylo podobné. Myslel  jsem, že se vrátila. Že mohu napravit něco z minulosti. A  potom ta hrůza, když jsem uviděl vlka. Znáte pohádku o  Karkulce. Já jí tenkrát říkal Karkulko. Když jsem ale  uviděl vlka, už to nebyla pravda. Najednou jsem poznal, že  jsou to jen sny."

 "Sny nechte snům. Počínaje zítřkem, můžete změnit, co  chcete. Pohádku proměnit v pravdu a pravdu v pohádku. Jste  přece velký. A kdo je velký, je i silný."

 "Víte, že to samé mi říkala ona?"

 "Nevím, co se vám zdálo, nejsem ze snů. Říkám, co si

 

 myslím. Ale vy byste měl spát. Je noc."

 Poslechl jsem.

 Zavřené oči byly jak stavidla propouštějící obrazy.  Postel mě odvážela do světa chaosu. V té tmě hořely domy,  cesty byly zavalené překážkami, v ulicích bloudili osamělí  lidé.

 Znovu se objevila Lámie. Posmívala se naší bezmoci.  Otvírala průzory kanálů a stok. Plivala na zbytky čistých  věcí. A přesto, nevím proč, se mi zdálo, že prohrává svůj  boj. Že je nejistá, mnohem nejistější než dříve. Že všechny  její hrubosti a posměšky jsou zoufalým ústupem, o kterém  ví a který nechce přijmout.

 Budil jsem se a znovu usínal. Hlava se mi projasňovala, aby  v kratičkých chvílích zkratu znovu padala do snů. Byla to  nekonečně dlouhá noc.

 Nakonec se přesto objevilo slunce. Propletlo své  paprsky větvemi stromů rozestavěných v nemocniční zahradě,  proklouzlo okenními tabulemi a usedlo do nohou mé postele.  Přivedlo ssebou krásné podzimní ráno.

 Dostal jsem snídani. Pokojem prošla vizita. Řekli, že jsem  propuštěn. Vyhlížel jsem sestřičku, která se u mne  zastavila během noci. Zřejmě jí skončila služba. Nikde  nebyla vidět. Šaty a osobní věci mi přinesla starší  obtloustlá ženská s nepřívětivým výrazem. Trochu na mne  vrčela. Moc jsem ji neposlouchal.

 Odešel jsem do kanceláře, podepsal propouštěcí list a  vypochodoval do nemocničního parku. Cesta k hlavní bráně  byla pocukrovaná listím povlečeným jinovatkou. I teď, ráno,  byl park plný lidí. Došel jsem k široce otevřené bráně. Za  její čarou bylo pusto a prázdno. Všechny divoké sny se mi  vykouřily z hlavy. Vdechoval jsem chladný říjnový vzduch a  naslouchal předměstskému tichu. Vzdálená okna věžáků  svítila krvavým odrazem slunce.

 Prošel jsem mezi betonovými pilíři a vstoupil do  ztichlé ulice. Cítil jsem se volný. Bylo mi fajn. Od  telefonní budky na levé straně brány se oddělila postava.

 

 Mladík s dlouhými vlasy oblečený do riflí a vepřovicové  bundy. Po všech těch fantasmagoriích to byl první člověk z  venku. První dotek normálního světa. Byl mi naprosto cizí,  a přesto jsem k němu pocítil náklonnost. Náklonnost  prýštící z volnosti, z reality chladného podzimního dne, z  vědomí, že je skutečnou lidskou bytostí.

 Když došel až ke mně, všiml jsem si že drží v ruce  nezapálenou cigaretu. Pohlédl jsem mu do tváře. Usmál se a  řekl: "Nemáte náhodou oheň?" Automaticky jsem sáhl do kapsy  a skoro současně odpověděl: "Promiňte, ale já nekouřím."

 Znovu se usmál. Zlomil cigaretu a řekl: "Čekám tu na vás už  dlouho. Jsem rád, že jste přišel."

 Bylo zvláštní, že jsem jeho slova přijal jako  samozřejmost. Nevěděl jsem proč. Nevěděl jsem k čemu. Ale  byl jsem připraven.Opětoval jsem jeho úsměv a společně jsme  vykročili do prázdné ulice.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Š Ť A S T N É M Ě S T O

 "Vůbec se mi nelíbíš," řekla starostlivě žena. " Celou zimu  jsi tvrdil, ze s jarem všechno skončí. Teď začíná léto a ty  vypadáš hůř než v zimě. Posloucháš mně vůbec?"

 Za rýsovacím prknem se objevila rozcuchaná hlava muže.

 středních let.

 " Samozřejmě miláčku, nechám toho.  Čtrnáct dní, možná tři neděle a budu hotov.Pamatuješ když se  připravovala dokumentace pro první město šťastných lidí, co  bylo práce. Já vím už je to dvanáct let. Ale vzpomínáš  jaké to bylo vypětí.A vydržel to každý. Dneska je všechno  jednodušší." Usmál se a přešel ke křeslu kde seděla žena.

 " Co vůbec budem dělat s volným časem? Tentokrát  budu mít dovolenou od července do listopadu. Už jsem  uvažoval o jednom místě. Určitě se ti bude líbit. Budeme žít  jako trosečníci. Všechno necháme zde a prožijeme  fantastickou dovolenou."

 " Nesni Adame,.Stejně dlouho nevydržíš.Řekneš pryč od lidí a  za tři dny nebudeš vědět co s rukama.

 Muž se zasmál. " Jak ty mě znáš. Ale stejně, zkusíme to."

 --------------

 Na pláži nedaleko " Města šťastných lidí" stála řada  opuštěných bungalovů. Zůstaly zde z časů stavby,  příležitostně obývané sportovními rybáři. Ti přijížděli  velmi zřídka, ale přesto kdosi na okrsku rozhodl že bude  jednodušší občas provést drobnou údržbu než se zabývat  jejich asanací. Přestože bungalovy udržoval okres zůstal  jejich tichým vlastníkem ústav zabývající se projekty  budoucnosti. Pro Adama nebylo nic snazšího než si zde  zajistit celoletní pobyt. Že se rozhodl strávit dovolenou v

 těchto místech nebylo motivováno ani sentimentalitou ani  snahou odbýt dovolenou co nejšetrněji. Šetrnosti mu nebylo  zapotřebí a sentimentalita byl pocit který mu byl velmi

 vzdálen. Věděl, že by nedokázal žít v turisticky

 

 

 atraktivních oblastech a jak věřil taková místa nebyla  přitažlivá ani pro jeho ženu. Zdejší pláž mu poskytovala  příležitost nahlédnout neoficiálně do míst která byla

 nedaleko a u jejichž zrodu stál. Tato pláž mohla vytvořit  iluzi téměř dokonalé odloučenosti a přesto zůstával v dotyku  s něčím co mohlo zaměstnat jeho myšlenky. Eva by se asi  cítila podvedena kdyby ji zasvětil do svých plánů. Adam však  věřil, že je to velmi nevinný podvod. Vždyť jeho přítomnost

 zůstane jen na intelektuální rovině.  Když si sjednával pobyt s neoficiálním správcem  objektu, který byl mimochodem jedním z jeho nejbližších  spolupracovníků, nabyl přesvědčení že si nemohl vybrat lépe.

 Bungalovy byly za ta léta kdy přestaly sloužit stavbě téměř  dokonale zařízeny věcmi, které zde postupně zanechali  rybáři. Všeho bylo spíše nadbytek. Nikomu se zřejmě nechtělo  stěhovat zpátky do města, co nahromadil během dovolené.  Eva byla nadšena. Mohla vybírat z přemíry předmětů a  vybavit chatku postavenou na hranici přílivu podle  vlastních představ. Trochu ji to připadalo jako když buduje  nový domov. Konečně, čekala je dlouhá dovolená. Nemuseli  zajíždět do vzdálených marketů, ani prolézat"město šťastných  lidí" které vlastně nebylo pro takové účely ani dostatečně  vybavené. Adam měl pravdu když říkal, že budou žít jako  trosečníci. Jenom nedodal, že se octnou na pobřeží kam  civilizace vyvrhla současně i svůj lesk a pohodlí.

 První dny ji tato práce zabrala všechen volný čas.  Vybavila malé pokojíky, zřídila posezení před domem  a z chaoticky přeplněných lednic naplnila malou kuchyňku

 potravinami dobře na příštích čtrnáct dní.

 Adam procházel okolím a při průzkumu pobřeží se vracel

 do doby před dvanácti lety. Jeho tehdejší práce  se odbývala převážně za rýsovacím prknem, ale při  kontrolních dnech tuto oblast navštívil a dokonce byl i  přímo zde na této pláži.

 Tehdejší zadání vybudovat město šťastných lidí

 

 

 představovalo výzvu pro celou společnost. Adam nebyl tak  naivní aby věřil ideologické reklamě, která doprovázela celý  projekt. Věděl,že jde v prvé řadě o racionalizaci života.  Jejich úkolem bylo odstranit všechny překážky které  komplikují a prodražují život. Hesla jako:  Zdravá výživa, ekologické obaly, přenesení práce do malých  komunit nebo přímo do domácností, to v prvé řadě znamenalo  úspory, úspory a zase úspory. Celé město mělo být souhrnem  mnoha drobných vylepšení, rozvíjených občanskou samosprávou.

 Teď po letech bude mít možnost vstoupit do ulic toho  města a to zcela anonymně a bez skreslující atmosféry, která  provází oficiální kontroly a delegace. Ale na to je čas.  Zatím si zmapuje okolí, trochu si odpočne a v paměti vyvolá  čím tehdy před lety žil.

 Za celý uplynulý čas ještě nikdy neměl takovou chuť  pustit se do něčeho nezávazného a nenalajnovaného podnikem.

 Je pravda že nedokáže pasivně odpočívat, ale copak práce  podle vlastního uvážení a v rytmu který si sám určí, není  také jistou formou odpočinku. Eva se mýlí když tvrdí že  nedokáže žít bez neustálé honičky úkolů a jejich řešení.Asi  s přibívajícími lety dozrál i k uvážlivějšímu rytmu.

 A tak každé ráno vybíhal na písčitou pláž, poklusem se  přesunul k nedalekým skalám, několikrát přeplaval zpěněnou  úžinu a potom se vracel k opožděné snídani.

 Počasí bylo přímo skvělé. Mořský vítr rozháněl horký  vzduch nad žlutým pískem a přinášel vlhkost nasycenou vůní

 moře.

 Uplynul týden a pocit dlouhé chvíle ani nenahlédl přes  jejich opálená ramena. Tím jak získávali plážovou barvu,  jakoby vrostli do klidného přímořského prostředí. Město  šťastných lidí leželo nedaleko za mělkým zálivem, ale přes  svoji blízkost bylo daleko, velmi daleko. Adam, který nikdy

 nepochyboval nad smyslem své práce, byl najednou nahlodán

 atmosférou ticha, písku a opuštěných budgalovů. Štěstí mělo  podobu dlouhého slunečného dne. Nikdo jej nekonstruoval,

 

 

 nikdo nevymýšlel rafinované schody k jeho vrcholům, nikdo  mimo slunce vody a písku neutvářel jeho kulisu.

 Když po několika dnech startoval člun k cestě přes  záliv, byla to spíše Eva kdo hořel zvědavostí. Motor chvíli  pokašlával než se palivový systém rozpomenul na své  otáčky.Potom naskočil nabral pravidelný rytmus a zavedl člun  na otevřené moře.

 Bungalovy zůstaly za jejich zády. Po pravé ruce se  tyčil výběžek skalního masivu,který s přibývající rychlostí  ustupoval a otevíral výhled na přístaviště patřící k městu.  Z moře nebylo město téměř vidět. Přes pruh zeleně shlíželo  jen několik nejvyšších budov. Tato část s přístavem, byla  spíše hospodářským zázemím města.

 Člun projel mezi řadou barevných bójí a přirazil k  dřevěné lávce na úvazišti malých lodí. S kabinky přilehající  k lávce vyhlédl muž. Gestikulací naznačil, že mají uvázat  člun a potom se dostavit k registraci. A tak uvázali člun  vystoupili na břeh , v kabině zaplatili parkovné a vyrazili  do města.

 Před dvanácti lety byla téměř holá přímořská část  osazená mladými sazenicemi stromů. Teď procházeli lesoparkem  z kterého se vynořovaly jednotlivé budovy až ve chvíli kdy  byli téměř u nich. Široká ulice vedoucí do centra byla plná  kavárniček které svými slunečníky zabíhali téměř do silnice.

 Místo aut zde nehlučně projížděli jen malé zásobovací vozíky

 a kočáry tažené koňmi.

 První Adamův dojem bylo zklamání. Chtěli zde vytvořit  cosi vyjímečného. Město inspiraci. Před očima mu však  protékal líný proud typické rekreační oblasti bez jediné  oživující stopy. Všechny náběhy vložené do projektu byly  překryty rozmařilou uniformitou bohatství a bezradnosti. I  dříve uvažoval o destruktivní síle bezstarostného života,  ale ještě nikdy neměl příležitost vidět jak rychle roste a

 vymazává základní smysl. Vždyť co je základním smyslem?  Větší pohodlí, nebo větší pochopení. Dvanáct let stačilo a

 

 

 z jejich představy zůstala jen prapodivná karikatura.

 Snažil se nedat najevo rozmrzelost, ale před Evou to  prostě nešlo. Byla vnímavá a citlivá, dovedla zachytit každé  zakolísání hlasu, napětí a nesouhlas. Proto ji miloval.  Lhát ji, ale ani z dobrých pohnutek nedokázal.

 " Všechno vypadá jinak, než jsme chtěli," řekl, aby přerušil  nervózní ticho.

 " Je to na tobě vidět," řekla Eva " Lidé si nakonec všechno  přizpůsobí vlastnímu obrazu"

 " Asi máš pravdu. Zřejmě jsem podlehl iluzi, která je stará  jak svět."

 " Víš, mně už tehdy připadalo divné, že stavíte mantinely i  když užasné a promyšlené, ale přece jenom mantinely."

 " Ale lidé po mantinelech touží, dávají jim jistotu. Chyba  byla spíš v tom, že jsme to město postavili pro druh, který  se na světě asi vůbec nevyskytuje."

 " Jsi trochu nespravedlivý. Oni přizpůsobily město svým  návykům a svému pohodlí, ale to město se do nich také  zakouslo. Nemohli přece zůstat neovlivněni."

 " Nikde to,ale není vidět, Evo."

 " Možná dvanáct let je příliš krátká doba.Možná nebyla chyba  v plánech, jen jste všechno postrčili příliš dopředu."

 " Ne, tím to není. My jsme vymýšleli město šťastných lidí,  ale nikdo se nezabýval lidskou cestou ke štěstí. Co vůbec je  šťastný život a jak moc v něm záleží na vnějším prostředí."

 Během rozhovoru prošli přímořskou částí a vstoupili do  širokých ulic vnitřního města. Tady všechno odpovídalo  původním plánům. Členité prosklené budovy, prosvětlené  pasáže i zelené pásy osázené květy a vzrostlými stromy.

 Vysoké vodotrysky příjemně zvlhčovaly vzduch a drobné  kapičky vržené proti paprskům slunce vytvářely barevné  oblouky vlnící se duhy. Vzduch voněl loukou a lesem, přesně

 podle pečlivé receptury, a vytvářel příjemný kontrast s  přirozeným dechem moře v okrajové části města.

 " Co tomu říkáš, Adame. Možná byl tvůj soud předčasný. Tady

 

 

 je asi všechno podle projektu."

 " Ale samozřejmě. Architektura zůstala zachována, podívej se  ale co v které z budov je."

 " Ty si pamatuješ i takové detaily?"

 " Moje milá, to nejsou detaily. Od typů a umístění budov se  odvíjí filosofie celého projektu. Podívej třeba na tuto  paprskovitou stavbu. Z našeho místa nemůžeš vidět jak je  rozlehlá, ale i odsud je patrné, že se jedná o jakousi osu

 města."

 " Je skvělá. Ale teď ti nerozumím."

 " Víš co to je za budovu? Jaké bylo její původní poslání?  Čemu měla sloužit?"

 " To samozřejmě nevím."

 " V projektu je pracovně nazvána společenským centrem.  Přednáškové sály, diskusní fóra, Jakýsi Haydpark do každého  počasí. Podívej se, co za štít je tam dneska."

 Eva neměla tak dobré oči, aby mezi větvemi stromů a kapkami

 poletující vody přečetla vzdálený nápis a tak prošla  dlážděnou pěšinou pár kroků před Adamem blíž k místu na  které ukazoval.

 " To je obchodní centrum. Jmenuje se Galaxie. Z venku nejsou  ale žádné výlohy ani další poutače. Jen ten jediný nápis nad  vchodem."

 " To je jediné co podle projektu nemohou změnit, vnější  vzhled. Ale k čemu je vnější vzhled, když se změní obsah.Tak  je to kam se podíváš."

 " Vydržíš, když nahlédneme dovnitř,?" zeptala se Eva.

 " Proboha, proč bych to neměl vydržet. Já zase nejsem tolik  proti pultům zarovnaným zbožím. Jenom mám jiné priority."

 Široký vchod s posuvnými dveřmi je zavedl do vestibulu

 odkud se rozbíhala všemi směry spleť širokých  schodišť.Dlouhé haly přetékaly zbožím a tlumenou hudbou.

 Lidí zde bylo málo. Zřejmě přišli v době kdy se celý kolos  teprve dostával do pohybu.

 " Je to tu docela vkusné," řekla Eva. " Škoda že nic

 

 nepotřebujeme. Bylo by docela dobrodružné pořádně to tu  prošmejdit."

 " Bohužel to dobrodružství o kterém mluvíš je asi jediné,  kterého je většina schopná. A přitom, když pracuji a nemám  čas cestovat a hromadit zážitky a věci, o kterých jsem nikdy  neslyšel, je můj čas dobrodružnější a plnější než si kdo  dovede představit."

 " Možná je to pozůstatek objevitelských schopností  člověka.Uvědom si, že většina lidí považuje svět za místo  kde je všechno již dokončené a bezezbytku objevené. Jediný  prostor který jim zbývá, je malinký kousíček svého soukromí.

 A tak do toho místa snášejí veteš a barevné fotografie a  vůbec všechno, co mohou potom ukázat několika stejně  postiženým a vyslechnout zdvořilé zaklínadlo, jak jsou  skvělí."

 " Je mi z toho nanic. Ale ne kvůli těm, kteří v tom  jedou,ale z těch kteří jim neustále podstrkují tuhle  karikaturu života jako cosi ideálního a téměř jediného."

 Procházeli mezi pulty více zaujati sebou a svým  rozhovorem než vystaveným zbožím. Obchodní kolos pomalu  ožíval a rozvětvené chodby se plnily lidmi. Před vstupem do  sekce kuchyňského zboží přešlapoval hlouček lidí.U maličkého  stolku s vysokou pyramidou hrnců stál rozložitý chlap a  vyvolával, že vaření může být zábava. Na drobno sekal  rozloženou zeleninu a obratnými pohyby ji vhazoval do hrnců.  Jeho kouzelnické pohyby a široký úsměv budily zdání jakoby  mu tato činnost poskytovala neskonalé potěšení.

 Lidé přicházeli a odcházeli a on opakoval stejné pohyby

 téměř zamilováně a s neuvěřitelným zaujetím.

 " Příšerná drezúra," řekl Adam. "Ten člověk neprodává hrnce,  ale vlastní duši."

 Celý se otřásl při té myšlence, uchopil Evu za paži a

 vykormidloval z naslouchajícího shluku lidí na volné  prostranství.

 " Promiň, radši půjdeme jinam. Na tohle nemám žaludek. Kdyby  ti lidé měli příležitost napřít svou energii k něčemu co  má smysl, byl by svět daleko příjemnějším místem k životu."

 

 

 " Ale vždyť sám víš, že to nejde," řekla Eva.

 " Já nevím, že to nejde. Já vím, že to neumíme. A pokud něco  neumíme, tak musíme do nekonečna zkoušet, jak najít  řešení. Přece nemůžeme věčně uhýbat do slepých ulic."

 " Vím co chceš, ale ten člověk přece dělá svou práci a asi  ji dělá dobře. Kdybys srovnal své zaujetí s jeho zaujetím  zaujetím, musel bys přiznat že je to profesionál. A navíc  tvé nápady musí také někdo prodat, nebo obhájit. Jaký je v  tom rozdíl?"

 " To je právě ono. Možná také prodávám jen zbytečné hračky,  kterými kohosi ohlupuji. Dělám to v jiné oblasti, s ohromným  intelektuálním aparátem, se státními dotacemi, ale možná je  ta objednávka ze stejného hnízda."

 " Tak bych řekla, že se nám dnešní den příliš nevidařil.  Myslíš,že by se to dalo ještě napravit?"

 " Tady asi ne. Odjedeme do naši zátoky a uvidíme. Někdy se  ještě vrátím sám. Myslím ale,že už to bude jen taková pietní  cesta na hrob mrtvého snu."

 " Mluvíš jako někdo jiný. Až tě přejde rozčarování z toho co

 vlastně ani nikdy neexistovalo, určitě se pustíš do nových  plánů."

 Vzal ji okolo ramen a v tu chvíli mu přišlo komické,že

 si vlastně vyměnili úlohy. On v náladě naprosté rezignace a

 ona pobízející a obhajující smysl práce. Přitiskl ji k sobě  jako by hledal oporu a v tomto pro chůzi nevhodném spojení  zamířili zpátky k přístavu.

 Znovu prošli zónou slunečníků a kaváren a jejích oči  propátrávali široké okolí. Hledali něco živého, bůh ví co.  Možná smích, možná vášnivou hádku, možná jen dětský křik,  který by protrhl kulisu nablýskané ospalosti. Nikde nic,jen

 stolky, židle, slunečníky a horko ulice. I sporadické  postavy usazené v kavárničkách vyvolávaly dojem neživých  figurín, rozmístěných jen pro efekt jako součást dekorace.

 Na úvazišti, přímo proti jejich člunu, seděl na rybářské  stoličce muž a upřeně pozoroval plátno na malířském stojanu.

 

 

 Volně rozhozené odstíny modré barvy prozrazovaly určitou  bezradnost. Muž ucítil pohyb za svými zády otočil se a aniž  by se obtěžoval formálním představováním, řekl." Vy mě  můžete pomoc. To je váš člun, že jo."

 " Ano. Je to náš člun." odpověděl Adam." Co pro vás můžeme  udělat?"

 " Tady je hrozný výhled,"řekl malíř."  Uviděl jsem cizí člun a tak si říkám, že třeba nebudete  proti hodit mě kousek za město."

 " Ale ano. Klidně pojeďte. Jak se ale dostanete zpátky?"

 " Zpátky dojdu. Navečer není takové teplo a víte, nemám ani  kam spěchat."

 " Pojďte, pomůžeme vám," řekl Adam a složil skládací

 židličku ze které se muž před okamžikem zvedl. Přešli přes  lávku a nastoupili do člunu.

 Motor naskočil srovnal se do pravidelných otáček a  vytáhl člun na volné moře. Město zůstalo v dálce. Z  barevných bójí se staly nevýrazné tečky pozvolna mizející za  mírným zaoblením hladiny.

 " Kdyby jste byli tak hodní a vyložili mně támhle u té  špice," řekl malíř a ukázal na skalní výběžek oddělující  příměstskou pláž od zálivu s bungalovy. " Tady maluji  nejčastěji. Odsud je vidět daleko."

 " Malujete vždycky jen moře?" zeptala se Eva.

 " Víte já vlastně ani nemohu říci, že moře. Maluji  dálku. Zkouším malovat dálku. To co se neviditelně pohybuje  nad vlnami. Kdybych uměl namalovat co cítím a vidím, byl by  to zázrak."

 Víc už nemluvili. Adam nasměroval člun mezi skály a  zastavil v místě které mu malíř ukázal. Potom se rozloučili.

 Adam nastavil motor na pomalé otáčky, otočil se k Evě a  řekl. " Kdybychom to uměli, byl by to zázrak."

 Člun se pomalu vzdaloval rozervaným skalám a mířil na  volné moře. Mlčky pozorovali vzdálenou postavičku malíře,  který ani nevytáhl štětec a paletu. Seděl na své rybářské

 

 

 židličce, stojan otočený k moři hledíc střídavě na neuměle

 zbarvené plátno, a nekonečnou dálku vody ohraničenou čárou  obzoru.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 DVEŘE

 Když zazvonil telefon, řekl jsem obvyklé ano, a potom  jsem už jenom poslouchal.

 Řekla přijeďte a já řekl, že přijedu. Řekla, že potřebuje  abych jí pomohl otevřít jakési dveře a já se na nic  nevyptával.

 Všechno začalo před týdnem odpoledne. U referenčního  pultíku bublal monotónní proslov kritika, který místo  lidského sdělení nabízel vlastní nitro. Nikdy jsem si  nezamiloval tyto referáty úspěšně odvedeného zoufalství,  ale taková už jsou pravidla hry.

 Seminář, na kterém jsem potkal Lucii, přinášel jistotu  stejných tváří, nudná slova, ale i překvapující záblesky  náhodných setkání. Jednou z náhod byla ona. Dívala se na  mne jak na poloboha a mně se to děsně líbilo. Vím, že je  hloupé řídit se obdivem či opovržením, ale i tak. Když vás  osloví ženská, které nechybí krása ani přitažlivost, je to  příjemné. Když ve vás navíc vidí autoritu, asi nepřijdete o  rozum, ale přinejmenším ho pošlete někam do kouta, ať se do  ničeho nemíchá a počká, co z toho vyroste.

 Teď, když sedím v autě a světla reflektorů běží po  šedém povrchu silnice, mohu si celé naše setkání znovu  projít. Není toho až tak moc. Vím, že se jmenuje Lucie.  Vím, že přes léto dělá kastelánku na zámku, kam mě pozvala.  Zapomněl jsem se přeptat po příjmení a nevím, proč se  objevila na semináři.

 Mlha kolem auta mi dovoluje vidět jen matný pruh  nejbližšího okolí. Vepředu i po stranách je bílá mléčná  zeď. Rozumný člověk by na tak neurčité pozvání zapomněl.  Jenže, jsem rozumný člověk?

 Mlha řídne. Na krajnici probleskují růžové skvrny  výbojek. Vjíždím do liduprázdné obce. Zastavuji před  kostelem. Ještě mám čas. Ještě mám plno času. Vyklouznu z  auta a nahlížím do chrámové lodě. Prázdné lavice, několik

 

 

 starých žen, svíce na oltáři. Na barevném okně otočeném k

 náměstí je mozaika muže vztahujícího ruce proti plamenům.  Větve stromů při kostelní zdi tvoří lom venkovního světla,  ve kterém postava zdánlivě ožívá. Již chci odejít, když za  zády ucítím lehký pohyb.

 Lucie stojí ve stínu sloupu a ve tváři má provinilý  úsměv. Světlé vlasy jí leží na křehké křivce ramen jako  zlatý límec. Beru ji za paži a vycházíme z kostela.

 "Tak jste přece přijel."

 "Ano. Slíbil jsem to."

 "Já vím, ale stejně."

 "Tomu nerozumím," říkám udiveně. "Proč jste mě zvala, když  mi nevěříte?"

 "Ne, tak to není. Asi nevěřím sobě. Vás se to netýká."

 K zámku vede široká lipová álej. Lucie půl kroku přede  mnou rozhrnuje tmu. V té krátké chvíli mi probleskne hlavou  připomínka všech pastí, do kterých jsem kdy spadl. Je i  tento večer pastí? Snad. Je mi to jedno. Past je možná od  toho, aby se prohlédla zevnitř. Co mi vlastně hrozí? Mohl  bych se zamilovat? V mých letech je to prý běžné. Mezi  čtyřicítkou a padesátkou se muži někdy pokusí o  zprostředkovaný návrat mládí. Jenže na to jsem moc  domýšlivý. Stresy podobného typu mne nepronásledují. Mne  vlastně nepronásledují žádné stresy. Až bude příležitost,  musím se nad sebou zamyslet. Možná to samo o sobě je nemoc.

 V zámku se otáčí veliký zámecký klíč. Jeho skřípavý  zvuk naráží na klenbu a mizí v tichu podzimního večera.  Přejdeme po vrzajícím dřevěném schodišti. Projdeme kamennou  chodbou a zastavíme u těžkých vykládaných dveří.

 "Tady nebydlím," říká Lucie, "ale můžeme zde posedět."

 Beru za kliku vytvarovanou do lví hlavy. Uvnitř je  prostorný klenutý sál, který připomíná víc středověk než  součást moderního zámku. Stranou dveří stojí masivní stůl  pokrytý krajkovým ubrusem.

 Všechno, počínaje pozváním, předčasné setkání v

 

 

 kostele i zdejší místnost, je jako neskutečná kulisa.  Stačil by prudší pohyb, kulisa se potrhá a spadne. Ani já,

 ani Lucie ten pohyb neuděláme. Lucie snad proto, že své  okolí vnímá jako samozřejmost. A já jsem až připitoměle  zvědavý.

 "Připijeme si," říká ona.

 "Připijeme," přikývnu.

 Víno protéká úzkým hrdlem a bublavě dopadá do sklenic.

 "Tekutá pravda," říká Lucie.

 "Pravda a tajemství," dodávám vševědoucně.

 Lucie zvedá skleničku a pobaveně se usmívá.

 "Máte rád tajemství?"

 "Asi ano. Je i v tom nejobyčejnějším a zdánlivě šedém  životě. Nebýt tajemství, nebylo by nic."

 "Četla jsem vaše básničky. Možná proto vám důvěřuji. Jaké  to vůbec je, psát?"

 "Nevím, co myslíte. Na to nejde odpovědět. Možná  subjektivně, jen za sebe."

 "Já chci, abyste mluvil za sebe," říká, jakoby bylo  samosebou, že vysypu všechny pocity, nejistoty a představy.  Jenže Lucie je příliš důvěřivá a mně se nechce lhát. Mohl  bych tvrdit, že čas ve kterém píši, je nezaměnitelný a  důležitý. Jenže to, nač se ptá, je daleko osobnější. Chci  vůbec o takových věcech mluvit? Jasně, že nechci. Většinou  o nich nechci mluvit ani sám se sebou.

 Uhnu tedy otázce a zeptám se proč mne přivolala.

 Najednou se tváří vážně, i když je v tom pohledu i něco  podobného úsměvu. Něco, v čem není faleš ani předstírání.  Je to divné, ale cítím se víc spoután, než kdyby kladla  pasti a nástrahy do kterých tak rádi padáme.

 "Objevila jsem jedny dveře," říká. "Už jsem něco řekla do  telefonu. Nevím, kam vedou. Nedokáži je sama otevřít. Mám z  nich strach."

 "Já vím. Pamatuji o čem jsme mluvili."

 Ale Lucie nevysvětluje. Skoro jako by mě neslyšela.

 

 

 "Nahlédla jsem klíčovou dírkou. Takový reflex. Vědomě jsem  nemohla nic čekat. Ve skutečnosti není možné, aby v té  stěně vůbec nějaké dveře byly. Je to obvodová zeď. Z vnější

 strany má neporušenou fasádu a za ní je okraj bukového  lesa. Stokrát jsem tou chodbou prošla a nikdy dříve tam  nebyly. Já vím, je to úplně šílené, jenže já tou skulinou  zahlédla neskutečný svět."

 "Bylo to zlé?" ptám se přes prázdný pohár.

 "Ne, vůbec ne. Naopak. Byl to krásný pohled."

 Zvedám láhev a dolévám víno. Z úzkého hrdla vytéká slunce a  někde uvnitř láhve klokotá smích větru běžícího vinicemi.

 "Víte, hrůza je v tom, že nic takového nemůže existovat. Je  to jak halucinace. Bojím se tam jít znova a bojím se být  sama, protože mne ty dveře přitahují."

 Poznal jsem v životě plno potrhlých holek, ale Lucie do  jejich kategorie nepatří. Možná je přehnaně úzkostlivá, ale  její strach je opravdový.

 "Chcete, abych se tam podíval?"

 "Proto jsem vás pozvala. Jen nevím, jestli je správná  doba."

 "Proč?" ptám se.

 "Byla jsem tam ve dne a teď je skoro noc."

 "Na tom přece nezáleží," říkám a tvářím se přitom jako  specialista na všechny záhady světa.

 Lucie mě tak zřejmě vnímá. Chytá každé slovo, které  vyslovím a v očích má víc důvěry, než bych čekal.

 Rád bych ji zarazil. Nejde o dveře. Nejde o žádné záhady.  Jde o mne. Jsem mnohem starší než ona, ale vůbec si  nemyslím, že bych jí mohl být co platný při luštění záhad.  Před týdnem to bylo jiné. Byla příjemným děvčetem. Výzvou.  Vytržením z všednosti. Jenže vztah, který se rozrůstá v mé  fantazii, je jako křehké sklo, které mám poponést a přitom  neublížit. Alespoň tak to cítím.

 Lucie mačká prázdnou skleničku a pozoruje, jak dolévám  zbytek vína.

 

 

 Nejraději bych plácl jakýkoliv nesmysl, zapískal na hrdlo  prázdné láhve, zlehčil a zesměšnil dospělost, která mi  padne jako špatně ušité šaty. Jen nevím, jak bych mohl  svými bláhovými pocity zlehčit napětí, které je mimo mne.

 "Půjdeme hned," říkám. "Třeba bude večer moudřejší rána,"  hloupě zavtipkuji.

 "Ale co když bude zamčeno?" zeptá se Lucie.

 "Ne, myslím, že ne," odpovídám.

 Sám nevím proč, ale připadá mi, že scénář našeho  setkání byl napsán právě za těmi dveřmi. Jdeme ztemnělými  chodbami a já vím, že nebude zamčeno. Vím, že si Lucie  nevymýšlí. Každý máme asi někde své tajemné dveře. Jen se  stává, že je v běhu za dobrodružstvím mineme. Zdají se nám  příliš nezajímavé a obyčejné. Lákavé ozvěny z planých dálek  nás dokáží bezpečně odvést z dosahu opravdového tajemství.

 "Je tu málo světla," říká Lucie a ukazuje na zeď.

 V bílé, zastíněné ploše čeká tmavý obdélník. Zastavím s  rukou na klice a hledám Luciiny oči. Vidím obrys postavy a  bílý ovál její tváře. Oči zůstávají v šeru, které houstne.

 Najednou chápu, že jsem udělal chybu. Co jsem si,  proboha, o sobě myslel? Nejenže nemohu Lucii nic vysvětlit,  nejenže nemohu být průvodcem v jejím světě, ale ve chvíli,  kdy jsem přiblížil ruku ke klice dveří cítím, že je nesmím  otevřít.

 "Lucie," říkám tiše, "Ty dveře musíte otevřít sama. Nebojte  se, jsem tu s vámi." Ano, jsem pouhý svědek. Ne jistota,  pouhý stín jistoty. I když to možná není zas tak málo.

 Uviděla, jak jsem o půlkrok ustoupil. Má ruka, která  před okamžikem směřovala dopředu, nechtěně zavadí o její  ruku. Naše prsty se minou v lehkém dotyku. Nepatrné  zachvění. Nejistota, která vyprchává. Tolik toužíme po  opoře blízkých lidí a přitom všechny podstatné věci musíme  odevzdat vlastní samotě.

 Když prudké světlo rozrazí rám dveří, je mezi námi  propast. Ještě neudělala ani krok a přesto je uvnitř

 

 

 oslňující záře. Mne obklopuje stín. Hranice mezi námi je  ostrá a přechod do tmy téměř hmatatelný. Mé nohy srůstají s  podlahou, zatímco tam vepředu je slyšet šumění větru  proplouvajícího korunami nezemských stromů a vzdálený ptačí  zpěv.

 Přeruším Luciino váhání a má pobídka zní naléhavě a  rozkazovačně.

 "Lucie, jdi! Nemůžeš stát mezi dveřmi."

 Když to říkám, mám tak rozporný pocit, že se odráží i v  kolísání vypjatého hlasu.

 Vím, že až překoná prvních pár kroků, zmizí nenávratně  z mého života. Samozřejmě, bude dál sama sebou. Jistě by  šlo i v budoucnu znovu se setkat. Ale Lucie, kterou jsem  poznal to nebude. Až dojde k proměně, stane se něco  podobného, jako když se zámotek kukly stane motýlem. Nikdo  nic neuvidí. Křídla a barvy se budou rozpínat dovnitř.  Vůbec nikdo nemusí poznat, že se stalo něco nezvratného.

 Proč se ve mně pere touha vlastnit s touhou být účasten  zázraku?

 Udělala první krok. Několik dalších kroků. Nepatrně  zaváhala, pootočila hlavu zpátky do tmy a pak se rozběhla  vstříc nekonečné zahradě.

 Chodbou prolétl závan větru.

 Těžké dveře se pomalu pohnuly a potom se zaskřípěním  zapadly do veřejí. Než jsem stačil sáhnout po klice, žádná  klika nebyla. Ještě chvíli se na zdi rýsovalo něco jako  blednoucí kresba dveří, ale i ta se během chvíle změnila v  neporušenou krupici hrubé omítky.

 Neměl jsem tu co dělat a tak jsem důstojně odkráčel  zpátky do svého rozumného světa. Zámek u vchodových dveří  zacvakl. Bezpečnostní západka vklouzla do spojovací drážky  a zajistila Luciin zámek proti náhodnému vetřelci.

 Studený vítr mne doprovodil k zaparkovanému autu.  Nebyl jsem ani spokojený, ani rozmrzelý. Motor naskočil po  prvním otočení klíčkem. Silnice mne přijala náručí plnou

 

 mlhy.

 Měl jsem jedinou myšlenku. Někde v dálce na mne třeba  čekají dveře, které jsem kdysi minul.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 STÁLE DOKOLA

 Vašík běžel a za zády cítil strach. Strachu se nedalo  utéci, nedalo se před ním skrýt. Byl bez tváře a  ohraničení.

 Po všechna léta, která prožil za plotem ústavu, byl  strach v různých obměnách neviditelně nablízku. Požíral  jeho vzpomínky, ničil soustředění a znesnadňoval komunikaci  s okolím. Vašík věděl, že nepatří k neoblíbeným pacientům.  U personálu i chovanců ústavu postupně získal respekt  záblesky intuice i nekonfliktním chováním. Nikomu  nepřekážel. Nebyl na obtíž.

 V prvních letech vyvolával rozruch svými útěky. Ale  útěky zevšedněly.Vždyť vlastně ani neutíkal. Pouze  rozšiřoval kruh vymezený drátěným oplocením. Kroužil kolem  místa, které se stalo jeho domovem, jako pták připoutaný k  vlastnímu hnízdu. Snad podvědomě cítil, že není kam utéci.  Svět na obou stranách drátů si byl v těch nejpodstatnějších  věcech k nerozeznání podobný.

 Stíny natahovaly své umouněné prsty přes kamenitou  cestu a slunce pomalu mizelo v korunách borového lesa.  Vašík věděl, že den ještě dlouho neskončí. Teplé letní  večery měl ze všeho nejraději. Večery, ve kterých něco  odchází a něco se blíží. Večery, ve kterých ožívá les  tichými pohyby zvěře, tvorů, kteří od něj nic nechtějí a  které přesto může v tichosti pozorovat a brát podíl na  jejich životech.

 S lidmi si nerozumněl. Už ani nevěděl, kdy a jak se  stalo, že v jeho duši vyrostla obranná bariéra proti  nehmotným zraněním, která člověk člověku způsobuje. Hluboká  původní rána byla překryta jizvou. Jizva chránila před  šílenstvím, ale zároveň udržovala tápající mysl na hranici  mezi touhou a nedůvěrou ke všemu, co patřilo k lidskému  rodu. Touha být sám, překřížená potřebou lidské blízkosti.  V jeho pocitech však tyto proudy dosáhly až mučivé  intenzity.

 

 

 Kolikrát již běžel závod se strachem a přece byla  cesta pokaždé jiná. Jiná růzností ročních dob, jiná jasným  či zataženým nebem,jiná uspořádáním Vašíkovy mysli. I v tom  byl zvláštní. Nemocní prchají ve chvílích nazrálého  konfliktu, ve stavu deprese, ve chvíli, kdy se únik zdá  jediným řešením. Ani personál ústavu, ani on sám nevěděl,  kde leží spouštěcí mechanismus jeho útěků. Možná neměl nic  společného s vnějšími tlaky a radostmi, možná se v tom  druhém, nejvnitřnějším a nepřístupném světě odehrávaly  zápasy zcela nepropojené s vědomím. Možná tam uvnitř žil  jiný, neznámý člověk. Dvě duše v jednom těle. Jedna  otlučená a zjizvená zbytky vzpomínek a druhá podobná bílé  stránce knihy. Dětsky nerozvážná duše, která podle  vlastních pravidel jednou za čas vystoupí z naklubané  skořápky a jako spáč probuzený uprostřed noci kontroluje  budíček ještě dlouho před zazvoněním.

 Celý Vašíkův dosavadní život byl snem o laskavějším  světě. O cestách, na kterých se nedalo zabloudit. O plotech  plných otevřených branek. O srozumitelné a vstřícné řeči.  Možná byl považován za blázna jen proto, že reálný svět byl  daleko od jeho snu.

 Strach ale nepatřil ani do jedné z Vašíkových  zkušeností. Strach byl všudypřítomně mimo. Vycházel z  přání, která nikdy nepoznal, i když cítil, že jsou součástí  lidských životů. Nevnímal jejich hlad a tak jen domýšlel  hloubku propastí, ze kterých vyrůstají.

 Cesta, klesající v ostrých zatáčkách, mířila k úzké  kamenité řece. Tam dole, mezi hladkými balvany, plynul  nepřetržitý proud zrcadlových střípků a jeho zvonivý hlas  vyprávěl o nikdy nekončících návratech.

 Vašík zpomalil. Odbočil z prašné pěšiny, prošel  vysokou trávou a propletl se houštím lískových keřů. Mezi  vysokými borovicemi probleskovaly opožděné paprsky

 

 

 

 neviditelného slunce, rozvěšovaly své světlo do  neporušených pavoučích sítí a barvily jehličnatý koberec  proměnlivými vzory. Proti říčnímu proudu les ustupoval.  Veliká mýtina byla zarostlá orobincem obklopujícím jedno ze  slepých říčních ramen. Na místě zrušeného lomu vytvořila  řeka jezírko hluboké klidné vody.

 Při jednom dávném útěku zde Vašík nalezl úkryt.  Objevili ho, až když se sám dobrovolně přihlásil. Od té  doby zestárl. Uplynulo mnoho času. Nebylo proč se skrývat.  Útěky zevšedněly a každý výjezd pátračů byl jen nabídkou  jistoty.

 Vašík došel až k velkému balvanu zakousnutému do  blátivé hlíny. Usedl na kámen a odpočíval. Jeho prsty  přejížděly po hrubých žilkách kamenné struktury a nohy,  vyzuté ze sandálů, čeřily vodní hladinu. Pozoroval svůj  odraz zprohýbaný jemným vlněním. Postava ve vodě byla  plastičtější, než ve kterémkoliv z uměle vytvořených  zrcadel. Živá voda. Miloval její hladinu, klid opuštěného  místa i neslyšný dialog s bytostí, která nesla všechny jeho  rysy a přitom celou podstatou vyzařovala klid a pokoj,  který jeho životu scházel.

 Vašík věděl, čím to je. Ta bytost byla součástí vody,  kamení a okolních lesů. Byla v ní obsažena obloha, měsíc i  slunce. Žila v jednotě s rybami, ptáky i záchvěvy větru.

 Když chtěl domyslet rozdíl mezi sebou a bytostí na  vodní hladině, všechno se mu trochu popletlo. Najednou si  nebyl jistý pozoruje-li svůj odraz v zrcadle jezírka, nebo  jestli je sám jeho odrazem.

 Vždyť, čím se liší originál od kopie? V originále jsou  vztahy podobny paprskům slunce. Nespočet pupečních šňůr  podmiňujících zázrak zrození. Kopie však žije pouze ve  vztahu k originálu. Všechno kolem je pouhou galerií či  skanzenem. Jestliže se tak příliš vyvázal ze všech vztahů,  musel je někomu odevzdat? Nic se přece neztrácí. Vždyť není  jen zákon o zachování hmoty. I nehmotné věci jsou udržovány  ve věčných proměnách. Láska je střídána nenávistí, plnost

 

 prázdnotou a fantazie otupením. Komu přenechal svá spojení  se světem? Stínům a odrazům? Šlápotám v prachu a blátě?  Fotografiím z dávného minula? Jestliže se skutečně stal  vlastní kopií, je bytost v jezírku jeho originálem nebo  pouhou kopií kopie? Není jeho strach jen podvědomým  odmítáním čím dál hlubší izolace?

 Začalo to ještě před příchodem do ústavu. Touha  poznávat. Blízké věci byly příliš obyčejné proti abstrakci  zemí, zvyků a myšlenek v romantických dálkách. Receptů na  štěstí potkal tolik, že stačilo natáhnout ruku.

 Jako děcko žil ve vsi uzavřené do rytmu periodické  práce. Pohledy ze dvora do dvora. Jen málo z událostí  vnějšího světa vstoupilo do hovorů a vědomí.

 Potom se všechno převrátilo. Svět se zmenšil a začal  parazitovat na svých tajemstvích. Kobercové nálety  informací denně zasypávaly jeho vědomí a z mělkých kráterů  vyrůstala lhostejnost.

 Hrůzy vzdálených masakrů i úžasné úspěchy vědy jakoby  zmenšily závažnost bolesti za sousední záclonou. Ruce se  zdály jen chudšími příbuznými skvělých přístrojů a satelitů  brázdících blízký vesmír. Mozek přestal být nástrojem na  zpracování informace, ale stal se třídičkou vjemů. Jejich  proud se neustále zrychloval. V množství lásek se láska  stala hrou a hra opakováním zevšedněla.

 Církve mluvily o návratech k Bohu, intelektuálové o  odcizení, ekologové o ztrátě přírodní rovnováhy. Čím více  Vašík rozšiřoval obzory, za které dokázal nahlédnout, tím  více se uvnitř smrskával a vyprodával. Byl jako strom,  jehož větve běží do všech stran, ale jejich dychtivý růst  může čerpat svou hmotu jen na úkor kořenů.

 Jednoho dne zafoukal vítr. Vůbec to nebyl žádný  uragán. A Vašík se složil.

 Nedělal nic, co by upoutalo pozornost. Nepůsobil  rozruch. Nebudil pohoršení. Nedělal nic. Ale to nic bylo

 

 

 tak neprostupné, že stačilo v krátké době rozrušit  všechny jeho vztahy s lidmi. Následovala ztráta zaměstnání,  nezájem a samota. Nablízku nebyl nikdo dostatečně trpělivý.  Vegetativní troska, kterou se Vašík stal, nevyvolala  potřebu žádné oběti. Nástup do ústavu byl už jen odklizením  z očí.

 Když se později pozvolna dobýval z pasti absolutního  nezájmu, často přemýšlel o životě. Kolik měl přátel?  Paměť se vzpouzela návratu a přesto bloudil po hrobech  vzpomínek.

 Přemýšlel o svobodě, která se z bezbřehé nekonečnosti  smrskla v nepatrné jádro uvnitř jeho osoby. Kdysi četl o  zhroucení hvězd a černých dírách. Mohl svůj stav  přirovnat ke zhroucení hvězdy? Možná se uvnitř každého  člověka rozprostírá vlastní vesmír? Proč ale necítil lítost  nad tím, co se z vnějšku zdálo tak destruktivní? Možná byl  jeho současný život méně bláznivý, než před nástupem do  ústavu. Když nic jiného, postupně získával schopnost  přiblížit se věcem kolem sebe. Nebyl tak dokonalý jako jeho  odraz na hladině jezírka. Ještě stále nebyl živou součástí  světa, ale již dokázal vnímat onu bytost nadlidských  rozměrů, bytost úžasně komplikovanou, ale současně  prostou a jednoduchou. Bytost svět.

 Čím víc se přibližoval jejímu porozumění, tím strachu  ubývalo. Cítil jej stále, ale jeho intenzita slábla.  Zde, daleko od lidí, nacházel nové sebevědomí. Už to nebylo  sebevědomí pyšné a majetnické, ale postupné přijímání  významnosti každého kroku, pohledu, i jejich místa v  nekonečném plánu, který byl položen přes celou tvář země.

 Postava na hladině se zavlnila a k Vašíkovu úžasu  vystoupila z rozčeřených vln.

 Vašíka ani tak neudivila nemožnost toho, co se  odehrávalo před jeho očima. Daleko víc byl zasažen vlastní  reakcí na zhmotnění obrazu blížícímu se stejně samozřejmě,  jak samozřejmě jej očekával a přijímal.

Najednou stáli proti sobě. Tvář proti tváři, oči proti  očím. V těch očích se v kratičkém záblesku promítl celý  Vašíkův život. Všechny uzly a smyčky se rozmotaly. Všechny  hádanky přestaly být hádankami. Všechen strach, který kdy  pociťoval, ležel na vodní hladině jako dávno mrtvé listí  střesené z ožívajícího stromu.

 Potom ta zrcadlová bytost řekla jediné slovo. Jediné

 " Smím? ". V tom smím bylo ale tolik pohybu a tolik barev,  že se Vašíkovy oči naplnily slzami.

 Chtěl vykřiknout, ale jeho ústa byla sevřená tak  pevným stiskem, že jimi nepohnul. Chtěl přikývnout, ale  tělo bylo jako z kamene. Přesto někde uvnitř sval či stín  svalu, něco zcela nehmotného, promluvilo a přikývlo.

 V té chvíli nevěděl kdo? Jestli on jako poutník  vstupuje do domu nebo jako prázdný dům otevírá dveře  bytosti, která jej znovu oživí a zaplní. Dvě postavy. Kopie  a originál.

 V ještě malátné strnulosti cítil, jak ožívají dávno  ztracené vzpomínky. Vzpomínky zbavené ostnů a chaotického  rozvíření. Jakoby duše, která celá léta zůstávala pozadu,  přinesla ve svém návratu řád a smysl i do těch  nejšedivějších dní. Jakoby všechna léta byla jen hrou na  schovávanou před sebou samým. Jakoby dávná vitalita  odevzdaná dálkám, byla příčinou pádu.

 Veliké kruhové tratě, po kterých se hnal, nekončily  cílovými páskami, ale jen odměnou dalšího kroužení. Celá  léta jeho izolace byla zrcadlovým odrazem jeho bláznovství.

 Nebyl nemocný. Nemocné byly jeho sny, míry a váhy,  kterým uvěřil. Pohled rozostřený falešnou duhou světa,  který ve svém narůstajícím zrychlení materializoval iluze.

 Vašík stál na kamenném podiu jako vítěz přehlížející  bitevní pole. Po stále ještě jasné obloze se pozvolna  sunuly červánky a jejich odraz proměnil hladinu v hořící  zrcadlo. Celý svět byl blízko. Nebylo za čím utíkat. Nebylo  před čím utíkat. Všechno leželo nadosah.

 V dálce zaznělo tlumené zahoukání auta. Sanitka projela prašnou cestou a zmizela v jejím zákrutu.

 Vašík sestoupil z kamenné vyvýšeniny, prošel rákosím,  lískami a borovým lesem.

K cestě zbývalo jen pár kroků.

 Věděl, že než auto dokončí svůj okruh, bude

 připraven znovu se vrátit k lidem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 B A Z I Č

 --------------------------------------------------

 O b s a h :

 Věci utíkají dozadu

 Ta chvíle

 Muž, který koukal

 Závěj

 To je ale opravdu náhoda

 Konec pomlky

 Starý pán

 Za cípek kabátu

 Bazič

 A řekla mi polož kamínek

 Partička mariáše

 Píšťalka

 Host

 Pokus

 Větvička jmelí

 Lámie

 Dveře

 Stále dokole