Balada o žaláři v Readingu  - Oskar Wilde

Červený kabát vzali mu –

krev s vínem to byl nach

v jakém ho našli s nebožkou,

krev s vínem na rukách

našli ho s tou co miloval

a zabil v poduškách

     Těmito verši začíná rozsáhlá báseň, která knižně vyšla ještě za autorova života.  Stala se tečkou za mistrnou tvorbou a výkřikem poraněné duše. Oskar Wilde 1856 – 1900, je samozřejmě znám především brilantními komediemi: Vějíř lady Windermerové, Ideální manžel, Jak je důležité mít Filipa, prózami Obraz Doriana Graye a pohádkami Šťastný princ. 

      V Baladě o žaláři v Readingu nevychází vynikající fabulátor a mistr slova z vlastní bezedné fantazie. Balada je krutým osobním zážitkem postaveným do protikladu s ostatní tvorbou. Autor doslovu ke knize říká:

      Oskar Wilde, sám plod měšťanské éry vyzrálé do mdlé sladkosti, dokázal zároveň měšťáky viktoriánské Anglie ohromovat, provokovat je ostny ironické kritiky, skrývanými pod pěnivým povrchem zdánlivě pouze zábavných a velice úspěšných her, že ho nakonec tahle viktoriánská společnost – pod záminkou rozhořčení nad Wildeovým mravnostním deliktem – s rozkoší uštvala.

      Roku 1895 byl Oskar Wilde odsouzen k dvouletému žaláři, z něhož vyšel jako zlomený člověk, a roku 1900 pod přijatým jménem Sebastián Melmoth ve Francii zemřel.

       Zde bych si dovolil závěrům z doslovu oponovat. Zlomený člověk nepíše tak kritické verše: Já nevím jestli zákony // jsou správné nebo ne, // my vězni víme jenom to, // že zdi jsou přepevné // a každý den je jako rok // vždy s rokem místo dne.     A ví, že každý zákon z těch, //  co člověk lidem dal // od dob, kdy bratra zabil Kain // a světem zavlád žal, // vždy šetřil plevy, zrno však // fukarem rozfoukal.       A ještě vím – a to bych rád // chtěl sdělit se všemi: // z hanebných cihel stavějí // žaláře na zemi, // a Bůh aby tam neviděl, // sepnou je mřížemi.  

        Oskar Wilde si vybral za smutného hrdinu balady vojáka, který zabil svou milou a je vzápětí popraven. Na pozadí této viny a trestu nám představuje celu, vězeňský dvůr, úsměšky dozorců, popraviště a anonymní hrob. V pozadí však vnímáme pohled citlivého a přemýšlivého básníka, který odkládá povrchní šat duchaplných bonmotů a hovoří jazykem vězně své doby.

        Wildeova  balada je navíc i hořkým účtováním s lidskou láskou. S citem, který je vším jiným, jen ne láskou skutečnou a opravdovou.  Závěrem autor říká:

Než Kristus k soudu zavolá

nechte ho v klidu spát

netřeba slzí bláhových 

či marných vzdechů snad:

ten člověk zabil lásku svou

a musel odpykat.

A každý člověk na světě

svou lásku zabíjí,       

ten vraždí hořkým pohledem

ten sladce opíjí,

zbabělec vraždí polibkem

muž mečem vraždí ji.

Balada o žaláři v Readingu – Oskar Wilde

Vydal Odeon Praha 1967

Přeložil František Vrba

Náklad 10.000 výtisků