Antoine de Saint  Exupéry  - CITADELA

Jsou básníci, kteří nikdy nepsali verše nebo je alespoň nikdy nepředali čtenářům. Exupéryho kniha s názvem Citadela je excelentní výpovědí o poezii života. Ve všech prózách, které autor napsal, je čitelný a velmi srozumitelný. Jeho Malý princ oslovil všechny generace. Kurýr na jih, Noční let, Země lidí, jsou výpovědí o nezměrné lidské vůli, o technické dovednosti počátků dvacátého století, o světě směřujícím k spravedlivé budoucnosti.

     Citadela je tak trochu záhadou. Přesahuje Exupéryho čas, spojuje dávnou minulost i vzdálenou budoucnost a u značné části čtenářů vzbuzuje rozpaky. Citadela. Dle mého soudu je knihou, která se otevírá pouze člověku pro kterého svoboda myšlení a konání není obtížným jařmem, ale jedinou možnou cestou.

     Citadelou překročil nejen dvacáté století, ale i náš rozporuplný čas.

Zamysleme se nad těmito slovy:

     „Buduji řád, říkal můj otec, ne však ve jménu prostoty a úspornosti. Vždyť nejde o to zvítězit nad časem. Nezajímá mne, zda lidé ztloustnou, budou-li stavět sýpky místo chrámů a vodovody místo hudebních nástrojů, neboť pohrdám každým lakotným a marnivým lidstvem,

třeba i žilo v blahobytu, a v první řadě mi záleží na tom, jaký tu bude člověk“.

       Slova Citadely jsou jako písek pouště nad kterým proplouvají obrazy. Je to kniha nezodpovězených otázek, ale i varování. Je podobna biblickým textům a prorockým metaforám.

        „ Když lidé ztratí to podstatné, nevědí, co ztratili Stejně jako to nevědí lenivci, kteří se krčí v oázách nad svými zásobami.

Ano, to co ztratili se samozřejmě nedá vyčíst z hmoty, neboť ta se nezměnila. Pořád dál před sebou vidí stejnou směsici ovcí a koz a příbytků a hor, jenže to všechno už netvoří panství“.

       Vydání Citadely, kterou mám před očima pochází z roku 1984 a je pouze jedním z mnoha dalších vydání. Přeložila Věra Dvořáková, vydalo nakladatelství Vyšehrad. Uvedený náklad 32.000 výtisků nám s odstupem dvou desetiletí a u tohoto typu literatury, může připadat jako neuvěřitelný.

         Říše jsou zaváty pískem, aby zázrakem znovu z písku povstaly. Možná se nacházíme na počátku něčeho ještě velmi nezřetelného. Panství, které Exupéry zmiňuje, v dobách ochabnutí jakoby mizí. Jeho pád v sobě však přechovává semena znovuzrození. A tak se znovu objevují ti, kteří staví řád proti chaosu. Ze stínu vzdálené duny, vystupuje karavana lidského hledání.

                                                                                                        /P.M./