A M O R E N A   

 

 

                   /Ty jsi lano o které se přetahuje láska a smrt/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                               Petr Musílek

 

                                             Chotěboř  2009

 

 

 

DOPIS PRO ANDĚLA

 

Hromadím slova

a jen Bůh ví - proč

Snad pro sny, touhy

pro představu

všeho, co kdy mi pletlo hlavu

 

Pro náruč vzduchu

vůni sena

Pro krásu v které po ramena

jsem ponořen jak podnapilý

jenž nedocenil vlastní síly

 

Vím, že můj šepot mnohé mine

a spadne až kam nevidíme

 

Pokud bys ho však zvednout chtěl

budu mít víc než co kdo měl

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 ROZUM

 

Chycený v pasti slov

 je rozum nerozumný

 kde by měl prameny otvírat

 jen zasypává studny

 A že jsou slova ohebná

 těžko je zvážíš a změříš

 Je bohorovným skeptikem

 a neví čemu věřit

 

 

 

 PŘÍTELI

 Kdo nemiloval starý dům

 lepší dům nepostaví

 a ve svém omámení slovy

 přidává

 doslov k doslovu

 Ty příteli

 však každým z činů

 o kterých nikdo nemluví

 kde jiní vidí rozvalinu

otvíráš příští předmluvy

 

 

DÁLKOVÉ OVLÁDÁNÍ

 

 Lyriku vyzobali vrabci

 Eposu zbylo jen tak, tak

 Když vítr prohledává kapsy

 jen pěťák cinkne o pěťák

 Horečně hledá něco z vize

 mladistvě nerozvážných snů

 a přepíná jak televize

 nespočet stejných programů

 

 

 

ABSURDNÍ

 

 Říkáš  je absurdní

 aby Bůh všechno viděl

 a všechno soudil

 Když ale po hlavě

 skočíš do mělké vody

 vložíš ruku do rozpálené pece

 nebo přejedeš dlaní

 po odložené kose

 pokoušíš zákon

 Tvůj úsměšek není víc než mlha

 předstírající bezpečí

 A třeba jsi už v podmínce

 i když nevidíš  neslyšíš

 a nechceš vědět

 

 

 

 AMORÉNA

 

Jednou navečer

kdy lampy ještě nedosáhly k zemi

potkal jsem postavu

víc sen než ženu

 Šla po tenkém ledě

 mého nesoustředění

 chvílemi se bořila

 do studené vody kaluží

 chvílemi ustrnula

 krok nad zemí

 Amoréno

 i v těchto slovech

 před tebou utíkám

 a zároveň tě hledám

 Chci žít

 a přitom shořet

 ve tvém polibku

 Do svých neromantických snů

 nastěhovat dech tvého světa

 Neboť ty jsi lano

 o které se přetahuje

 láska a smrt

 

 

 

 

CESTY

 

Pod asfaltem duní řeky

horké řeky, řeky krve

a v té krvi lásky plují

a v těch láskách

jako listí

 vzkazy vzdechy

 smělé plány

 Na povrchu vítr honí

 pomačkané zbytky novin

 prach a mlhu zvadlých květů

 obal v spěchu odhozený

 Tam dole však kdosi šeptá

 hledej, věř mi, všechno bude

 nezavěšuj, poslouchej mě

 zítra budu znovu volat

 A tak to jde dokolečka

 prach a sliby, prach a sliby

 Jen ten asfalt k dálce spěchá

 a v té krvi lásky plují

 

 

LEHKÉ VLOČKY

 

 Hejno ptáků nad závějí

 hledá místo závětrné

 klidné místo k nadechnutí

 odkud i když srdce trne

 jednou vzlétne k nové bouři

 

 Chce se schovat před lehkostí

 sněhu který láme křídla

 načechráním pevné země

 vymazává odraziště

 

 Ale vítr co zde víří

 najde každý skrytý koutek

 Jednou zleva, jindy zprava

 sametově zaútočí

 

 A tak ptačí hejno krouží

 v proměnlivě sněžné zemi

 nad krajinou načechranou

 plujícími závějemi

 

 

A PŘESTO

 

 A přestože dny

 nejsou nakloněny tichému oslovení

 A přestože je čas příliš akční

 a příliš jednosměrný

 A přestože vlasec

 natažený mezi zrozením a smrtí

 je více udicí

 než rezonující strunou

 přesto

 a možná právě proto

 nehledám krásná slova

 Z těch ale která přicházejí

 zvedám nejudusanější a nejobyčejnější

 podpěry do míst propadání

 Už ne iluzi nekonečného světa

 ale docela všední

 výtah do přízemí

 

 

 

 

 

ROČNÍ DOBY I.

 

 Ta která odešla už víckrát nepřijde

 Ten kdo tě miloval čím byl, už není

 Z větve list odpadl a ztratil se jak dech

 Jen touha zůstala Touha až k zešílení

 

 

 

 PRAVDY A OMYLY

 

 V ulicích hloučky zabořené v řeči

 Lavičky plné jen se rozpadnout

 Za každým rohem krásné nebezpečí

 Blátivé cesty plné lidských stop

 Divoké bouřky vystřídané modří

 Pár hodin déšť a hned zas slunný den

 Tajemství času Neskuteční obři

 Nezměřitelné dálky za oknem

 To byl náš svět Tvůj svět je jiný

 Bylo by směšné soudit rozdíly

 Do černých vírů hvězdné mlhoviny

 skládáme pravdy i omyly

 

 

HRÁZE SVĚTLA

 

Jako nadšené děti

v bouřkách které přinesly déšť

stavíme blátivé hráze

Život je přecpaný tlacháním

a my radostně tleskáme

jakoby to bylo dobře

Slunce v těch rybnících uvízne

i duha se v nich chytí

Pro ryby jsou příliš mělké

na pití příliš blátivé

Úzké tak že i dětská plachetnice jenom otlouká břehy

Bože tak domácké jsou ty rybníčky

Ty hráze neustále připravené k protržení

Nastřádané bláto

Nastřádaná zkažená voda

Zrcadla která nic neodráží

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 PODOBA HLAVOLAMU

 

 V čase hluchých seriálů o ničem

 kdy třásně jinovatky

 zakrývají hlínu

 řečník od předsednického stolu

 mluví o potřebnosti odvahy

 Kulatými a nanicovatými slovy

 načrtne přibližné obrysy

 a nás neodvážné

 zažene pod její prapor

 V jeho řeči je jistota člověka

 na něhož se nekřičí

 jenž nemusí skládat účty

 který je pouze heroldem

 rukavicí dobře promaštěnou

 neskřípající a nekladoucí odpor

 Zrcadla v pozlacených rámech

 odrážejí vyvzdorovanou nudu

 Scény jsou nezaostřené

 Oči zápolí s koláží času

 

 

 

 

 

 X

 Poválečná léta

 Nadšení i bezohledná dravost

 Rozvodněné řeky bortí ploty a mezníky

 Kde byl zvyk železnou košilí

 jsou veřejné převlékárny

 X

 Řečník pokračuje

 a mezi jeho slovy

 skřípe písek zklamání

 Veliké stavby slibů

 Hvězdná nadšení upadlá

 až do zmatení jazyka

 X

 Obloha září ohněm reflektorů

 Je večer po jedné z oslav

 Před dvaceti lety skončila válka

 Mezi sloupy neónových zářivek

 vlají transparenty se slibem

 " Ještě tato generace

 bude žít v komunismu "

 

 

 

 

 

 X

 Řečník odhodil poslední slova referátu

 ošlapané dlažební kostky

 relikvie dávné barikády

 Věčné opakování je však zastavovačem krve

 Všichni se usmíváme a nikdo nezakřičí

 X

 V otevřeném jícnu vysoké pece

 syčí oheň

 Schůze a slavnostní shromáždění

 oddělují pouště neslavnostních dnů

 Historie píše koncepty

 aby je po chvíli

 zmačkané házela pod stůl

 X

 Pára z kávy se sráží s kouřem z cigaret

 Na štukové ozdoby stropu

 sedá emulze vyvrženého vzduchu

 Zdá se

 jako by scénáře byly vmíchány přímo do krve

 jako by režie zastřela ošklivost prázdnoty

 a nahradila ji neskutečnou ozvěnou

 vymyšlených dialogů

 

 

 X

Je večer a soumrak obléhá zámek

Veliké nedorozumění bloudí po chodbách

Zvlhlé pohledy

spaluje nemilostná žádost

Tma nahlíží do netěsností

čeká u oken ohražených světlem

Ale okna i dveře se zavírají a skřípou

Dřevěným schodištěm dupou opilé boty

Neviditelní sloužící

odklízejí každé smítko dne

 

 X

 V kolika hotelích jsem již spal?

 Kolika peřinám odevzdal teplo těla?

 Kolika vodovodními kohoutky

 rozhýbal podzemní hladinu vod?

 Listuji životopisem Alexandra Fleminga

 a v šustotu stránek

 slyším pneumatiky všech ambulancí světa

 neviditelný zápas mikrobů

 jejich odolnost a životaschopnost

 Ano, sire Co je živé musí být chráněno

 Odkládám hněv a věřím

 

 

 

 X

Za okny přešlapuje den

a stromy jsou holé

že neschovají ani vítr

Ve stovkách dílen vyzvánějí kladiva

Materiál je pálen

ohýbán a formován do nových tvarů

Tisíce úst zavrhnou řemeslo

aby ho znovu bránily

před náporem znetvořující ústupnosti

I jejich mez pevnosti je zkoušena

I jejich srdce je válcováno a kaleno

I v nich narůstá nechuť

k neúčinnému odvaru vyčpělých slov

Za okny přešlapuje den

a stovky šafářů

přihazují do rulety

kam je vsazena práce miliónů

Přihazují štěrk formulářů

saze hlášení

nedopalky slov

 

 Jsou mocní a sveřepí

 Jako červi prolézají stárnoucím časem

 z dávna do přítomna

 Za okny přešlapuje den

 nejstudenější v zlomu jitra

 Vzduch světélkuje mrazem

 a jinovatka svítí

 ledovými květy hluchavek

 X

 Jako hemžení zraněných motýlů

 jsou nevyřčená slova

 Zde v lesku zlacených zrcadel

 mezi mramorem a vyřezávaným nábytkem

 ztrácejí jistotu

 Hledají prostor

 bez dráždidel zvrácené cudnosti

 Pozoruji jejich krouživý let

 tichá dorozumívání

 nad vyleštěnými ostatky řeči

 

 X

 Po ulici jde žena

 na dětském kočárku veze automobilovou pneumatiku

 Den je podobný louce pokryté zbytky zimy

 Kůži zpevněné jizvami ran

 

Chvílemi se zdá

 že jeho pohřební bratrstva

 jsou silnější než kdokoliv z živých

 Chaotické úseky rození

 podoba nedořešeného hlavolamu

 pohádková hrozba

 Jestli neuhodneš

 budeš o lásku kratší

 X

 Procházka parkem:

 Sestříhaný trávník a prořezané stromy

 Jen tuším

 v cibulce sbalený květ

 neviditelná zrnka trvalosti

 bolestná bezpečí samot

 Tuším pěst která se stane dlaní

 slabost přerůstající do síly

 Lásku jež není přijímáním darů

 ale hledáním

 jak se rozdat přiblížit

 jak splynout

 Sestříhaný trávník a prořezané stromy

 vyvažují mízu a schnutí

 Okna zámku jako by ucouvla

 před  rukopisem nečitelných stop

 Obracím se zády

 Přes uvolněnou plaňku v plotě

 hledám neviditelný prostor

 

 

 

 

 

 

 

 NARUBY

 

 Byl to veliký třesk

 srdce soupeřilo s ohryzkem

 chvílemi ani polknout nešlo

 Začínala taková divná zima

 že i mráz se chvílemi potil

 Lidské hlavy

 jako semínka položená na dlažbu

 uši nastražené

 A najednou vyrostl dav

 Nejposlednější z posledních

 otvírali svá srdce

 Ruce si byly blízké

 Strach zalézal do kanálů

 Řeč se vzpřímila

 jako řeka probuzená táním

 Lidé vybíhali na kry

 a ruce jako kotevní lana

 jistily každý z plujících ostrovů

 Najednou bylo všude tak bezpečno

 že i ti nejustrašenější a nejprozíravější

vylezli ze svých úkrytů

 

 

 Plní odvahy otvírali své náruče

 poklepávali se po rameni

 a spěchali podepřít

 ty nejposlednější z posledních

 kteří už stejně padali únavou

 

 A zatím v postranních uličkách

 šumaři nacvičovali nové melodie

 a stratégové noci připravovali rouby

 pokapané jedem

 Objevili se proroci nové morálky

 Jako kouzlem

 odvedli dav od vyviklaných plotů

 a podemletých sloupů moci

 Narychlo křtili mrtvé ulice novými jmény

 a učili jak odvážně strhávat zrezivělé symboly

 V polích hořely stohy papíru

 a ohnivými jazyky se posmívaly dennímu světlu

 Hrdinové odhazovali zbytečné legitimace

 a křičeli Zázrak, Zázrak Bože já vidím

 Čtyřicet let spící sopka

 vyfoukla sametový kouř

 následovaný vlažným popelem a palčivou lávou

 Jako dřevěný mlýnek na potoce

 drkotal průvod nové věrouky

 poslepované z útržků

 stokrát přepsaného samizdatu

 A zatímco rozpálené hlavy snílků

 soupeřily o vzdušné abstrakce

 šavlozubí beránci

 začali inventuru tučných kostí

 

 Všechno se obracelo naruby

 Růžový tank zmagořil duhu

 a paleta mladých barev

 se slila v pouťovou břečku

 První instance zákona

 vyběhla z přítmí na pavlač

 a ti kteří ještě před nedávnem

 okřikovali kdejakou nepravost

 moudře pokyvovali hlavami a říkali

 To je daň minulosti

 

Devalvace ideálů hledala nová platidla

 Rodila modly slov a modly tváří

 modly slibů a modly nalezišť plných zlata

 

 Meteorologové hlásili trvalé slunečno

 ale kolorovaným nebem

 už projížděly první nesmělé blesky

 I v samém středu neviditelné říše

 poklesla bdělost

 Nikdy nekončící zápas mezi Beránkem a Vlkem

 nastartoval veliké přezbrojení

 a země nikoho se na čas rozšířila

od obzoru k obzoru

 

 Bylo to obdivuhodné

 neboť narůstající znaky moci

 jako pijavice oslabovaly krevní oběh

 a slova radostné zvěsti

 se stala amuletem pohanských rituálů

 Staré a nové zlo v zvráceném spojenectví

 dupalo po sladkých hroznech

 aby je rozdrtilo

 a vymazalo z tváře země

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ZÁSTUP SVĚTLA

 

 Nemocniční lůžka jsou řadou domů

 obydlených mlčenlivými samotáři

 I kdybych natáhl ruce

 nedosáhnu přes ulici

 Za hlavou mi bliká osobní seismograf

 sledovaný Jednotkou rychlého nasazení

 Ani tečku nepustí nanečisto

 Slunce se protáhlo žaluziemi

 a obklopené zástupem světla

 zahájilo první ranní vizitu

 Přizvedlo strmé vrcholy grafu

 nahlédlo do propastí

 a zapsalo

 Pozor sledovat!

 Ještě vysílá!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

TICHÉ DIALOGY

 

 Už neskutečně dlouho pátrám

 o čem je život? Nač jsou sny?

 Jen potichu A nikdy s patra

 Vždyť slova jsou jak fantomy

 A někdy jen tak během chůze

 mířící pyšně Bůh ví kam

 kus ticha vkládám do diskuse

 a tiše naslouchám

 A šťastný jsem když ozve se mi

 přes monology rušných dní

 člověk co bloudí stejnou zemí

 a hledá spojení

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 DOPIS

 

 Nic nejde vrátit Dvacet třicet roků

 Hrobečky snů a jen tak bez křížku

 Zmačkaný seznam odměn a pokut

 a ještě nesplacených ústřižků

 A proto píši Víru do slov vkládám

 v ní překračuji vlastní únavu

 a lehký sen jenž zvolna ztěžkl v balvan

si jako polštář dávám pod hlavu

 

 

 LOUKA

 

 Kupky sena

 jako kulometná hnízda

 míří do zamlžené minulosti

 Mezi suchými stébly

 leží herbáře touhy i šťovíky zklamání

 Větrný čas míchá esence vzpomínek

 a nechce vidět jak nová tráva nabírá dech

 a hledá vlastní paměť

 

 

MILENIUM

 

Mráz před domem

mráz ve vlasech

 Prosinci se už krátí dech

 a obrys věcí budoucích

 jak prostěradlo přikryl sníh

 Vločky co léta neměří

 lehounce jako pápěří

 lhostejně krouží nad světem

 tím pubertálním dítětem

 kde v nervozitě s nevůlí

 naráží nula do nuly

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

TŘI POCESTNÍ

 

 Tělo hledá zónu bezpečí

 Duše přivřela dveře slovům

 Rozum uzamkl důvěru pod devatero

 podmíněných zámků

 Jen samota vyznačuje cestu pohybu

 a hájí mapy narůstajícího zmatku

 Tři pocestní

 by asi dokázali zabydlit křižovatku

 a snad

 i rozdělat oheň

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

NEBEZPEČNÁ DIVERZE

 

Byl čas kdy slova

 mířila k srdci

 Všechno dřívější byl chaos

 Všechno potom

 zákopová válka naděje

 Dnes jsou ulice

 plné zajatců a padlých

 Z oken vlají prapory

 sebevědomé nejistoty

 V místech kde obrazy vytlačily slova

 Vypadá  i skomírající dech

 jako nebezpečná diverze

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 LÍPA

 

 Nad rušnou návsí ční koruna lípy

 Jako pěst davu k nebi hrozící

 Spleť větví češe vítr roztržitý

 jenž jaksi patří k vesnici

 Češe ji něžně, hrubě, neurvale

 až řeklo by se skoro dějinně

 A lípa stojí jak tu stála stále

 Větvemi třtina, kmenem bohyně

 Má v sobě moudrost Nikdy neproklíná

 odpadlý list, či větví třes

 Chrání svou duši Nemůže být jiná

 Shovívavě se dívá na náves

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

SVOBODA VOLBY

 

 Víno jsme dopili  Příběh je dopovězen

 Jen popel odklepnu a hbitě vystřelím

 S koleny ztěžklými jak doživotní vězeň

 zamířím z cely do cely

 

 

 

 

 

 LÉTO V PŘESÝPACÍCH HODINÁCH

 

 Pokud jen občas lístek spadne

 a první mráz je v nedohlednu,

 tvrdím, je léto. Vše je snadné

 Nezkoumám čas kam nedohlédnu

 Ať den si bádá v délkách stínů

 já bych svůj dnešek neměnil

 Tak nebezpečně s větrem plynu

 až k hranicím svých sil

 

 

 

 

 

 DOPISY PODZIMU

 

 Po listě list a všechny do krvava

 Blátivá značka v barvě kaluží

 a na všech stejně nesmlouvavá zpráva

 která se chladně tlačí pod kůži

 Ani je nečti Jenom nastav dlaně

 a ulož další k těm z minulých let

 Ať herbář příjme i ty pomačkané

 které jsi číst chtěl a už nedočet

 

 

 SVATÁ PRAVDA

 

 Končí čas her

 I kompasy  jsou na nic

 Náš magnetický pól je značně nestálý

 Pocitů vítězství

 kam pravdu vedla přání

 jsou v zastavárnách plné regály

 Čas kostrou hvízdá: Nezapomeň!

 Všechny tvé poklady jsou cetky laciné

 Pravda je ze živlů palčivých jako oheň

 I kdybys minul ji ona tě nemine

 

 

BÁSNÍKŮM

 

 Stál mistr zedník nad skončeným dílem

 a zrakem znalce měřil křivky stěn

 Abstrakce, řekl Vždy si ceňte píle

 I zeď je někdy malým zázrakem

 

O kousek dál se v ukoptění mořil

 šedivý mužík až prorostl zdí

 A nechal času ať soudí co stvořil

a nebo ať to třeba nesoudí

 

 To první dílo bylo oceněno

 Vždyť každý slyšel kdo udává tón

 Jenže dům chvály dodnes nemá jméno

a prázdnem dýchá okno bez záclon

 

 Tam vedle ale v malém, skromném skvostu

 pláč, smích a touha sytí plátna stěn

 a v jiskře ohně rušíc božský odstup

 se anděl kouře vznáší komínem

 

 

 

 

 

 

 TALISMAN

 Tato báseň je talisman

 pro chvíle nepohody

 Přemůže oheň, zemi, vzduch

 i vzduté vlny vody

 Je částí dobra jak svět snů

 Hráz světla proti stínu

 S ní žiji ve všech životech

 a nikdy nezahynu

 

 

 

OHNĚ NA HORÁCH

 

 Jen hoř ohýnku hoř Přidám svou trochu klestí

 Zimě se vzepřeme  Plamen tmu zažene

 Malý bod v krajině svou anonymní zvěstí

 dá vědět bloudícím že nebloudí jen v tmě

 A pokud z vrcholků tam v dálce tušených

 nám světlem zamává pár bloudů bez jména

 zahodím mapy  tmy a v skromném plameni

 i země předjitřní bude zas přehledná

 

 

 

 

 PROMĚNY

 

 Jeden rok prší Liják střídá mžení

 až vlhkomilní škůdci zemi zaplaví

 Pak větru vání mokré klima změní

 a probírkou se škody napraví

 Po teplé zimě přemnoží se myši

 násobky grafů začnou k nebi spět

 a hysterie množin svět emocí vzruší

 než meze rovin všechno vrátí zpět

 I člověk pyšně v babylónských věžích

 se občas snaží překročit svůj stín

 a nechápe že lidská touha přežít

 je jenom částí křehkých pavučin

 

 

 KDYŽ SROVNÁM...

 

 Když srovnám slova do přihrádek

 kde není navíc ani řádek

 úsloví, slabika, ba ani sten

 Veliké ticho vědoucí a čisté

 vymaže otázky  a nad popsaným listem

 promluví plamenem

 Teplem a světlem Protikladem chladu

 jež stoupá vzhůru od podloží dna

 A někde mimo ve stínu a vzadu

 zůstávám já

 

 

 

NOC DESÁTÉHO ZÁŘÍ

 

Měsíční svit se mlhou dere k zemi

Mžik oka sen lesk miliardy let

Podzimní stromy vstřícným rozpažením

tu záři zkouší zadržet

Jsem stejný blázen jako živé dříví

Do slov svých chytám nekonečný jas

A plamen krásy představami živým

aby mne hřál a nevyhas

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

BABÍ  LÉTO

 

Léto už ukusuje ze dne

Krajícům noci střídka krabatí

A kůrka tmavne až mám pocit

že je čas vstát a zaplatit

 

Jenže kam jít, když řady plotů

jak husté sítě zajmou každý list

A zmačkají jej okamžitě

aniž by z něho chtěly číst

 

Pařezy strážné jen podtrhnou dojem

Dlaň  nesvrbí je neptají se dní

A hnijí tiše prostě jak se hnije

 i když se roční doby obmění

 

 

POLOSPÁNEK

 

Jen ještě chvilku spi a v polospánku přijmi

podtóny kuchyně konvici nad ohněm

Ten svět co dávno je už vzdálený a jiný

a i když odešel, je v tobě a ty v něm

 

Hraj dávnou dětskou hru Maminko, ještě chvíli

Pak oči protři si a s drahým nákladem

vytáhni s hrstkou těch, kdo dřív se nevzbudili

obnovit dávné sny a  hledat novou zem

 

 

 

 

PODZIMNÍ  SLUNOVRAT

 

Lezavé chladno

Večer zavřel román

a příběh lásky  zůstal bez tečky

Každý kdo nezhloupl

už dávno zmizel doma

a místo vzpomínek počítá ovečky

Z trpkosti vyspí se

Bůh ví nač v spánku slyší

Ví že čas soumračný

bude i v příštích dnech?

Prostě dny krátí se a kdo si nepospíší

jednou sny odloží

 a už je nezvedne

 

 

 

 

KŘÍDLA

 

Bůh mi dal křídla

a tak s výšky

shlížím na lidské hemžení

a s údivem

jak z levné knížky

čtu, co se děje na zemi

V příbězích vadnou

dramata i škleby

Z otázek hřímá

hudba sfér

A blesky jezdí

po bouřkovém nebi

jak předepsal

Pan režisér

 

BEZE SLOV

 

Strom se mnou mlčí Mlčí tiše

Půl slova neřekne A přesto vím

Že nezdřevnatěl Že chce slyšet

kam odbíhám v svém mlčení

 

 

Tak podobni si v živém spěchu 

my prošli  pěstmi pupenů

i vůní květů v jejichž dechu

zrál příslib tehdy letních snů

 

Teď na podzim nám střípky jíní

co každé ráno  rozemne

už žádnou  z dálek nezastíní

a míza spěchá do země

 

 

 

TVÁŘE  ZMĚN

 

Kdo dříve kradl zase krade

Kde studilo dál zebe mráz

Kdo pod svou dlaní teplo skryl

aby ho chránil rozmnožil

co dělal včera dělá zas

Tak moc  se ten svět nezměnil

 

 

 

 

 

 

 

OSAMĚLÝ DAV

 

Každý podzim sklízím zvadlé listí

a přes mříže plotů

pozoruji stále se zvětšující

osamělý dav

 

Dav velmi podrážděný,

ve své hluchotě hlučný

dav který bezohledně odkládá

nalevo i napravo

čím dál více mrtvých

 

Snad podvědomě cítí

jak se rozpadá jeho duše

A  tak hledá

jak se vylhat

Na koho ukázat

koho potrestat

 

Netuší, že co se trestu týče

je on a právě on

první na řadě

 

Nachází se v mezičase

Neví a ani nemůže vědět kam jít

Jeho rozum dávno vybočil z rovné cesty

aby v zákrutách slepých kolejí

ukazoval na všechno

co je po ruce

 

A tak nenávidí menšiny

Nenávidí bývalé většiny

Nenávidí všechno

v čem je alespoň špetka

třeba i hloupého zaujetí

 

Zdá se jako by tušil

že  zaujetí je nedosažitelným majetkem

On s ničím neztotožněný

Všechno zpochybňující

Zapletený do vratkých konstrukcí

nejistého sebevědomí

Osamělý smutný dav

 

POHLEDNICE

 

V šedé ulici

před otevřenými dveřmi oprýskaného domu

s nádherným květem za sklem okna

stála  a hleděla jak přicházím

Když jsem se usmál, řekla:

Bude potěšením tohoto přístřeší

pokud vstoupíte pod jeho střechu

Naoko jsem se zdráhal,

zmateně vysvětloval,

že můj domov je jinde a daleko

Ale jako by vůbec nedbala mých vytáček

opakovala stále totéž

A tak jsem vešel,

méně než nájemník,

ale více než náhodný host

Jiná města byla jinak krásná

a ulice podobně šedivé

Ale ten nádherný květ za sklem

se ve mně zasekl

jako háček v těle ryby

 

 

BEZ ILUZÍ

 

Dnes svítí slunce Zítra zaprší

S vánicí listí přijde listopad

Závěje sněhu zima navrší

Světlo se snaží nocí prokousat

Takový je náš kalendář

Když říkáš štěstí

nevím nač se ptáš?

 

 

NENAPSANÉ BÁSNĚ

 

Většina veršů papír mine

a nikdy nejsou napsány

I jiné věci nestačíme

Žijeme opak nirvány

A přesto pouze domyšleny

vpadnou kde nic se neztrácí

a možná jsou tam šeptem čteny

než vzbudí blesky v oblacích

 

 

ROČNÍ  DOBY

 

Na jaře chtěl jsem předhonit

zkalené potoky, tající sníh

I v létě bylo skvěle

Škrábance, jizvy, modřin pár

ale den po dni jako dar

jiskry a oheň v těle

Podzim se sklizní přihlásil

Jsem při chuti a mám dost sil

snad jen že méně hřeším

Šedý mrak v dálce nevnímám

vždyť možná je to pouhý klam

A na zimu se těším